// Profipravo.cz / Družstvo 14.09.2023
Námitka relativní neplatnosti smlouvy o převodu členských práv a povinností
I. Smlouva o převodu členských práv a povinností v družstvu měla podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013 v souladu s § 229, 230 a 261 odst. 3 písm. b) obch. zák. povahu smlouvy obchodní (jednalo se o tzv. absolutní obchod). Promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti této smlouvy bylo proto nutné posuzovat podle právní úpravy promlčení obsažené v obchodním zákoníku; úpravu promlčení práva uskutečnit právní úkon obsahovalo ustanovení § 390 obch. zák.
V případě uplatnění námitky promlčení práva uskutečnit právní úkon ve smyslu § 390 obch. zák. je nutné zabývat se otázkou, zda vůči osobě, která vznesla námitku promlčení práva uskutečnit právní úkon, může mít tento právní úkon účinky. Osoba, vůči které právní úkon nemůže mít žádné účinky, není osobou oprávněnou namítat promlčení práva uskutečnit tento právní úkon.
II. Z ustálené judikatury dovolacího soudu se podává, že:
1) I když důsledkem (po právu učiněném) dovolání se relativní neplatnosti smlouvy je neplatnost smlouvy s účinky ex tunc, je – s ohledem na (dosah) princip(u) ochrany nabytých práv – zapotřebí mít na paměti, že zatímco v případě absolutní neplatnosti smlouvy nikdy nedošlo k založení, změně či zániku příslušného právního vztahu, v případě tzv. relativně neplatné smlouvy práva a povinnosti z ní vznikly, byť v důsledku následně učiněného jednostranného adresovaného hmotněprávního úkonu (s již připomenutými účinky ex tunc) zanikly.
2) Učinil-li nabyvatel majetku poté, kdy se převodce oprávněně dovolal relativní neplatnosti smlouvy, na jejímž základě nabyvatel majetek nabyl, další právní úkon, jehož předmětem bylo nakládání s nabytým majetkem, je třeba na takové jednání pohlížet jako na jednání učiněné nevlastníkem. Jestliže ovšem k dovolání se relativní neplatnosti smlouvy došlo až poté, kdy adresát již učinil se třetí osobou (třetími osobami) ohledně téhož majetku další majetkoprávní úkon, je třeba (analogicky) vycházet z právního názoru obsaženého v plenárním nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl․ ÚS 78/06, jenž pro takový případ stanoví (zhruba vyjádřeno), že v důsledku odstoupení A od smlouvy uzavřené s B poté, co B převedl vlastnické právo k nemovitosti na C, nemůže realizované odstoupení od smlouvy mezi A a B mít vliv na věcněprávní vztah C, neboť ten nabýval vlastnické právo k takovému majetku od B v době, kdy B byl ještě jeho vlastníkem (obdobné důsledky jako u odstoupení od smlouvy je totiž třeba vyvozovat i v případě dovolání se relativní neplatnosti).
Výše citované závěry se uplatní rovněž na převody členských práv a povinností v bytovém družstvu, neboť jsou obecným vyjádřením principu právní jistoty a ochrany nabytých práv.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2812/2022, ze dne 26. 4. 2023
Dotčené předpisy:
§ 40a obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 49a obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 267 odst. 1 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 390 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: družstvo; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
[1] Žalobou ze dne 15. 10. 2020 doručenou téhož dne Krajskému soudu v Ostravě se žalobkyně domáhá určení, že je vlastnicí družstevního podílu v Bytovém družstvu XY (dále též jen „družstvo“), členkou družstva s právy a povinnostmi z jejího členství plynoucími a výlučnou nájemkyní družstevního bytu č. 4 v domě č. p. XY na ulici XY (dále též jen „družstevní byt“).
[2] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 12. 2021, č. j. 24 Cm 273/2020-172, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
[3] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Smlouvou ze dne 29. 6. 2009 převedl F. T. (dále též jen „F. T.“) členská práva a povinnosti v družstvu na žalobkyni. Dne 2. 10. 2009 uzavřelo družstvo se žalobkyní nájemní smlouvu k družstevnímu bytu na dobu neurčitou.
2) Smlouvou ze dne 3. 2. 2012 převedla žalobkyně členská práva a povinnosti v družstvu na A. S. (dále též jen „A. S.“).
3) Smlouvou ze dne 22. 2. 2013 převedl A. S. členská práva a povinnosti v družstvu na D.S. (dále též jen „D. S.“).
4) Dne 27. 2. 2013 zaslala žalobkyně A. S. e-mailovou zprávu obsahující žádost, aby „na ni zpátky přepsal byt včetně složenek i finančních prostředků“.
5) Dne 20. 5. 2013 podala žalobkyně na A. S. trestní oznámení z důvodu podezření ze spáchání přečinu podvodu v souvislosti s uzavřením smlouvy o převodu členských práv a povinností v družstvu ze dne 3. 2. 2012.
6) Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 1. 2015, č. j. 3 T 47/2014-1175, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2015, č. j. 7 To 54/2015-1198, byl A. S. pravomocně uznán vinným, že „v souvislosti s uzavřením smlouvy o převodu členských práv a povinností ze dne 3. 2. 2012 spáchal přečin podvodu, kdy při sjednání této smlouvy uvedl žalobkyni v omyl a přiměl ji k podpisu předmětné smlouvy pod nepravdivou záminkou. V tomto trestním řízení se žalobkyně jako poškozená připojila s nárokem na náhradu škody, kdy v rámci trestního řízení byl zpracován znalecký posudek, který ocenil obvyklou tržní hodnotu předmětného družstevního bytu k okamžiku převodu na částku 450.000 Kč, která byla žalobkyni v rámci adhezního řízení přiznána“.
7) Smlouvou ze dne 5. 1. 2018 převedl D. S. družstevní podíl na P. J. (dále též jen „P. J.“).
8) Smlouvou ze dne 3. 8. 2018 převedl P. J. družstevní podíl na P. S. (dále též jen „P. S.“) za úplatu ve výši 770.000 Kč.
9) Dne 21. 11. 2019 uzavřel P. S., zastoupený realitní kanceláří M&M finance company s. r. o. (dále též jen „realitní kancelář“), jako prodávající a žalovaný 2), zastoupený toutéž realitní kanceláří, jako zájemce „dohodu o koupi družstevního bytu“, která představovala „tzv. rezervační smlouvu“, v níž se zavázali „uzavřít smlouvu o převodu družstevního podílu za úplatu ve výši 799.000 Kč včetně provize“.
10) Smlouvou ze dne 11. 12. 2019 převedl P. S. družstevní podíl na žalovaného 2) za úplatu ve výši 750.000 Kč s tím, že žalovaný 2) dále uhradil provizi ve výši 49.000 Kč realitní kanceláři coby zprostředkovatelce. Dne 17. 12. 2019 uzavřelo družstvo se žalovaným 2) nájemní smlouvu k družstevnímu bytu na dobu neurčitou.
11) Dopisem ze dne 24. 5. 2021, adresovaným A. S., právní zástupce žalobkyně v jejím zastoupení výslovně namítl neplatnost smlouvy o převodu členských práv a povinností v družstvu ze dne 3. 2. 2012.
12) Dne 18. 6. 2021 vznesl právní zástupce žalovaného 2) námitku promlčení práva žalobkyně dovolat se relativní neplatnosti smlouvy ze dne 3. 2. 2012.
[4] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že A. S. „ve vztahu k žalobkyni klamně předstíral okolnosti, které neměl v úmyslu nikdy realizovat, a uvedl tak žalobkyni při sjednání smlouvy ze dne 3. 2. 2012 v omyl“. Toto úmyslné uvedení v omyl je dle soudu nutno posoudit podle § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák“). Neplatnosti smlouvy se tak „může s úspěchem dovolávat jenom … žalobkyně ve smyslu § 40a obč. zák.“. Žalobkyně ve čtyřleté promlčecí době „nepodala žalobu na určení, že je členkou družstva včetně práva nájmu k předmětnému bytu“, a žalovaný 2) „prostřednictvím svého právního zástupce namítl, že žalobkyně toto své právo v promlčecí době neuplatnila“. Soud tak dospěl k závěru, podle něhož smlouvu o převodu členských práv a povinností ze dne 3. 2. 2012 „považuje za platnou, neboť se žalobkyně nedovolala v promlčecí době relativní neplatnosti této smlouvy. Z uvedeného důvodu proto soud považuje za platné dále následující jednotlivé smlouvy o převodu členských práv a povinností, resp. družstevního podílu“. Nadto soud dodal, že nárok žalobkyně je „z hlediska obecné spravedlnosti dostatečně sanován tím, že jí v rámci adhezního řízení byla přiznána náhrada škody vůči A. S.“, a tak „s ohledem na zjištěné skutečnosti v tomto konkrétním případě by považoval za nespravedlivé zpochybňovat nabytí družstevního podílu žalovaným 2) s ohledem na míru obezřetnosti, kterou v daném případě zvolil a podle ní postupoval“.
[5] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně v I. výroku potvrdil (první výrok), ve výrocích II. a III. je změnil ohledně výše náhrady nákladů řízení (druhý a třetí výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (čtvrtý a pátý výrok).
[6] Odvolací soud se neztotožnil „s procesní obranou odvolatelky dovozující – s ohledem na výrok trestního rozsudku a odsouzení nabyvatele A. S. – nikoliv relativní, nýbrž absolutní neplatnost smlouvy o převodu členských práv a povinností v žalovaném družstvu ze dne 3. 2. 2012“. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, podle něhož „klamavé jednání nabyvatele realizované za účelem předstírání okolností, které neměl v úmyslu A. S. nikdy realizovat, uvedlo žalobkyni při sjednávání převodní smlouvy dne 3. 2. 2012 v omyl. (…) Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy dle ustanovení § 40a obč. zák.“. Názor soudu prvního stupně „o relativní neplatnosti převodní smlouvy ze dne 3. 2. 2012“ proto odvolací soud považoval za správný.
[7] Podle odvolacího soudu se nelze ztotožnit ani s další odvolací námitkou žalobkyně, podle níž se „vůči nabyvateli A. S. dovolala relativní neplatnosti převodní smlouvy ze dne 3. 2. 2012 svými úkony učiněnými v průběhu trestního řízení, případně podáním trestního oznámení či elektronickou komunikací datovanou dnem 27. 2. 2013“. Dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu se totiž uskutečňuje „výslovným projevem, ze kterého je jasně patrná vůle dotčené osoby dovolat se neplatnosti právního úkonu (proto je vyloučeno dovolat se neplatnosti právního úkonu konkludentně)“.
[8] Odvolací soud nepřisvědčil ani odvolací námitce žalobkyně, podle níž „námitku promlčení nemohli účinně vznést žalovaní, resp. současný člen družstva žalovaný 2), nýbrž pouze smluvní strana původní převodní smlouvy, tedy pouze a jen A. S.“. Dle názoru odvolacího soudu může být námitka promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu „učiněna nejen smluvní stranou učiněného (původního) právního úkonu, pokud neplatnost sama dotčená strana nezpůsobila, nýbrž i třetí osobou (právním nástupcem smluvní strany), která se tohoto právního úkonu vůbec neúčastnila, nicméně však je jím ve výsledku fakticky dotčena“.
[9] Uplatnění námitky promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti smlouvy odvolací soud nepovažoval za rozporné s dobrými mravy, neboť podle něj se v projednávané věci nevyskytly žádné okolnosti takový rozpor zakládající.
[10] Stejně tak odvolací soud nepřisvědčil ani „námitce pojící se k absenci dobré víry žalovaného 2) při úplatném nabytí členských práv a povinností v družstvu“, když konstatoval, že soud prvního stupně „adekvátně vyhodnotil zjištěný skutkový stav v rozsahu potřebném pro meritorní rozhodnutí, přičemž veškeré relevantní okolnosti taktéž i odpovídajícím způsobem zhodnotil a odůvodnil“.
[11] Odvolací soud se tak ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně „co do úspěšně vznesené námitky promlčení žalovanými 1) a 2)“. Uzavřel, že „jestliže se žalobkyně relativní neplatnosti převodní smlouvy vůči A. S. dovolala až svým podáním ze dne 24. 5. 2021 …, tedy více než 9 let po jejím uzavření a více než 7 let po podání trestního oznámení, přičemž oba žalovaní úspěšně vznesli námitku promlčení, nelze shledat smlouvu o převodu členských práv a povinností ze dne 3. 2. 2012 (relativně) neplatnou a naopak na tuto je nezbytné hledět jako na platně uzavřenou. Z tohoto důvodu je proto nezbytné shledat i následné převody, zejm. na P. J., P. S. a na žalovaného 2) jako platné, vyvolávající odpovídající právní účinky“.
[12] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky:
1) „zda je v režimu občanského zákoníku 1964 a obchodního zákoníku smlouva o převodu družstevního podílu k bytovému družstvu uzavřená v důsledku trestného činu podvodu nabyvatele, pro který byl pravomocným rozsudkem trestního soudu uznán vinným a odsouzen, stižena absolutní neplatností či pouze neplatností relativní“, která by dovolacím soudem měla být vyřešena jinak, než jak byla v jeho rozhodovací praxi dosud řešena,
a dále otázek:
2) „zda je nutno se dovolat relativní neplatnosti pouze výslovným prohlášením, či tak lze učinit i jinou formou včetně formy konkludentní, pokud je z obsahu chování zřejmé, že účastník smlouvy proti jejímu uzavření brojí“,
3) „zda přiznání nároku na náhradu škody v adhezním řízení v rámci odsuzujícího trestního rozsudku vylučuje, že by se poškozená (zde žalobkyně) dovolala v trestním řízení neplatnosti smlouvy“,
4) „zda námitku promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti smlouvy může vznést i třetí osoba, která nebyla smluvní stranou smlouvy, o jejíž neplatnost jde, je-li právním nástupcem účastníka smlouvy a je-li touto otázkou dotčena“, a
5) „zda lze ust. § 1111 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), o tom, že není možné v rámci tzv. dobrověrného nabytí vlastnického práva od nevlastníka nabýt vlastnické právo k věci, o kterou vlastník přišel činem povahy úmyslného trestného činu, aplikovat i v případě, kdy k trestně právnímu jednání došlo ještě za účinnosti obč. zák.“, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
[13] Dovolatelka má za to, že odvolací soud pochybil, shledal-li smlouvu o převodu členských práv a povinností ze dne 3. 2. 2012 pouze relativně neplatnou. Dovolatelka se domnívá, že tato smlouva je „absolutně neplatná dle ust. § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem č. 40/2009 Sb., trestním zákoníkem, a pro rozpor s dobrými mravy“. Dovolatelka má rovněž za to, že „námitku neplatnosti smlouvy není nezbytné učinit pouze výslovným prohlášením, nýbrž tak lze učinit jakoukoliv jinou formou včetně konkludentního chování“, v důsledku čehož by měly být její „projevy v trestním řízení … vyhodnoceny jako námitka neplatnosti dané smlouvy“. V neposlední řadě se dovolatelka domnívá, že „námitku promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti smlouvy může vznést jen její účastník, vůči němuž se druhý účastník relativní neplatnosti smlouvy dovolává“.
[14] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[15] Družstvo ani žalovaný 2) se k dovolání nevyjádřili.
[16] Dovoláním napadený závěr odvolacího soudu, podle něhož je „podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy“ stiženo relativní neplatností smlouvy, a nikoli neplatností absolutní, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Z té se podává, že:
1) Pro podvodné jednání je charakteristické, že klamavým předstíráním určité vůle jednající úmyslně zastírá svoji skutečnou vůli, spočívající v tom, aby se na úkor druhého účastníka smlouvy nebo třetí osoby nezákonně (protiprávně) obohatil. Obojí, tedy jak jednostranná simulace určité vůle, tak i skutečná vůle jednajícího, současně musí (podle představ jednajícího) zůstat při uzavření smlouvy před druhým účastníkem smlouvy skryty, neboť jinak (v případě vyzrazení sledovaného záměru druhému účastníkovi smlouvy) nemůže být účel smlouvy [nezákonné (protiprávní) obohacení na úkor druhého účastníka nebo třetí osoby] zpravidla dosažen. Skutečná vůle jednajícího tedy při jeho podvodném jednání (má-li být dosažen jeho účel) představuje pohnutku ke smlouvě, popřípadě vnitřní výhradu (mentální rezervaci), které zůstaly neprojeveny. Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že podvodně jednající účastník byl posléze soudem uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu. Skutečnost, že podvodné jednání posléze vyšlo najevo a že účastník smlouvy z něj byl usvědčen, totiž nevypovídá ničeho o tom, zda jednání odsouzeného účastníka smlouvy v době uzavření smlouvy bylo známo (muselo být známo) druhému účastníku smlouvy a že při uzavření smlouvy nepředstavovalo jen účastníkem neprojevenou pohnutku, popřípadě vnitřní výhradu (mentální rezervaci).
2) Smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků smlouvy úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§ 40a obč. zák.).
3) Sama okolnost, že jedna ze smluvních stran byla odsouzena pro trestný čin podvodu, neboť v souvislosti s předmětným právním úkonem měla uvést druhou smluvní stranu (poškozenou) v omyl, nečiní ještě takovou smlouvu absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu § 39 obč․ zák.
Srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněný pod číslem 36/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 135/2007, uveřejněný pod číslem 28/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněný pod číslem 70/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3142/2017.
[17] Na uvedených závěrech přitom Nejvyšší soud nemá důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
[18] Dovolatelka se mýlí, domnívá-li se, že tyto závěry odporují níže uvedené judikatuře Ústavního soudu.
[19] V nálezu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08, na který dovolatelka v dovolání odkazuje, sice Ústavní soud uvedl, že u podvodného převodu či dispozice s věcí nemovitou či movitou jde z občanskoprávního hlediska vždy o absolutně neplatný právní úkon, tento závěr však Ústavní soud nijak blíže neodůvodnil ani se nevypořádal se shora uvedenou argumentací, která vedla Nejvyšší soud k přijetí opačného názoru. Ústavní soud uvedený závěr ostatně ani nepovažoval za podstatný pro rozhodnutí projednávané věci, neboť, jak uvádí sama dovolatelka, věc posuzoval z pohledu trestního práva, nikoli práva občanského, přičemž z tohoto pohledu nebyla otázka absolutní nebo relativní neplatnosti smlouvy významná.
[20] Závěry nálezu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09, které dovolatelka v dovolání cituje a podle nichž se nikomu nesmí dovolit mít prospěch z vlastního podvodu, využívat vlastního protiprávního jednání nebo nabývat majetku vlastním zločinem, jsou citovanou judikaturou Nejvyššího soudu zcela respektovány. Ústavní soud ostatně v tomto nálezu Nejvyššímu soudu nevytknul nesprávnost jeho závěru o relativní neplatnosti smlouvy, při jejímž uzavření jednal jeden z účastníků podvodně, nýbrž to, že se nezabýval otázkou, zda správce konkursní podstaty úpadce postupující podle § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, vykonával toto své oprávnění, resp. povinnost, v souladu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.
[21] Také dovoláním napadený závěr odvolacího soudu, podle něhož se lze relativní neplatnosti právního úkonu dovolat pouze výslovným projevem, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Z té se podává, že dovolání se neplatnosti právního úkonu představuje právní úkon, z něhož – jakožto projevu vůle, který lze učinit pouze jednáním a jen výslovně – musí být patrno jednak to, že se jím uplatňuje neplatnost konkrétního právního úkonu, jednak označena vada právního úkonu, která způsobila jeho neplatnost. K tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 102/2003, ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 1650/2005, či ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2/2012.
[22] Argumentací, podle níž projevy dovolatelky v trestním řízení „měly být svým obsahem vyhodnoceny jako námitka neplatnosti dané smlouvy“, dovolatelka ve skutečnosti brojí proti výkladu právních úkonů přijatému odvolacím soudem, aniž v této souvislosti otevírá jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, a aniž vymezuje, který z předpokladů přípustnosti je vůči takové otázce naplněn.
[23] Přípustnost dovolání nezakládají ani otázky třetí a pátá, neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí nespočívá (viz závěry přijaté níže). Dovolatelka pomíjí, že podle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
[24] Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení dovoláním otevřené otázky okruhu osob oprávněných vznést námitku promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti smlouvy, v souvislostech popsaných v dovolání dovolacím soudem dosud neřešené.
[25] Nejvyšší soud předesílá, že věc posoudil podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013.
[26] Podle § 3028 odst. 3 věty první o. z. se totiž (není-li dále stanoveno jinak) jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, řídí dosavadními právními předpisy. Smlouva o převodu členských práv a povinností v družstvu uzavřená mezi dovolatelkou a A. S. dne 3. 2. 2012 spadá právě do této kategorie.
[27] Podle § 49a obč. zák. právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.
[28] Podle § 40a obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 49a, § 140, § 145 odst. 2, § 479, § 589, § 701 odst. 1, § 775 a § 852b odst. 2 a 3 považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§ 40). Je-li právní úkon v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti dovolá.
[29] Podle § 267 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), jestliže je neplatnost právního úkonu stanovena pouze na ochranu některého účastníka, může se této neplatnosti dovolávat pouze tento účastník. To neplatí pro smlouvy uzavřené podle části druhé tohoto zákona.
[30] Podle § 390 obch. zák. jestliže se promlčí právo uskutečnit právní úkon, účinky tohoto právního úkonu nenastanou vůči osobě, která namítne promlčení.
[31] Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že:
1) Právní úkon, u něhož je dán důvod tzv. relativní neplatnosti [§ 267 odst. 1 obch. zák., popř. § 40a obč. zák.], se považuje za platný (se všemi důsledky z toho na právní vztah vyplývajícími), dokud se ten, na jehož ochranu je důvod neplatnosti právního úkonu určen, neplatnosti nedovolá. Jestliže se oprávněná osoba dovolala tzv. relativní neplatnosti důvodně, je právní úkon neplatný od svého počátku (ex tunc). Dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu tedy představuje jednostranný adresovaný hmotněprávní úkon, který – je-li učiněn po právu – okamžikem, kdy dojde do dispoziční sféry posledního z účastníků předmětné smlouvy, vyvolá neplatnost dotčeného právního úkonu (smlouvy), a to s účinky ex tunc. Promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu je nutno posuzovat podle právní úpravy promlčení obsažené v občanském zákoníku nebo v obchodním zákoníku, a to v závislosti na tom, zda právní úkon, jehož relativní neplatnost je uplatňována, má povahu obchodní či občanskoprávní (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 29 Odo 1094/2004, a ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 948/2006, uveřejněné pod čísly 89/2007 a 97/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
2) Právo dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu je právem uskutečnit právní úkon, nikoliv právem na plnění povinnosti druhé strany. Úpravu promlčení práva uskutečnit právní úkon obsahuje ustanovení § 390 obch. zák. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2076/2013).
[32] Smlouva o převodu členských práv a povinností v družstvu měla v souladu s § 229, 230 a 261 odst. 3 písm. b) obch. zák. povahu smlouvy obchodní (jednalo se o tzv. absolutní obchod). Promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti této smlouvy je proto nutné posuzovat podle právní úpravy promlčení obsažené v obchodním zákoníku.
[33] V případě uplatnění námitky promlčení práva uskutečnit právní úkon ve smyslu § 390 obch. zák. je nutné zabývat se otázkou, zda vůči osobě, která vznesla námitku promlčení práva uskutečnit právní úkon, může mít tento právní úkon účinky. Osoba, vůči které právní úkon nemůže mít žádné účinky, není osobou oprávněnou namítat promlčení práva uskutečnit tento právní úkon.
[34] Odvolací soud pochybil, dovodil-li, že žalovaný 2) byl oprávněn vznést námitku promlčení práva dovolatelky namítnout relativní neplatnost smlouvy ze dne 3. 2. 2012. Z ustálené judikatury dovolacího soudu se totiž podává, že:
1) I když důsledkem (po právu učiněném) dovolání se relativní neplatnosti smlouvy je neplatnost smlouvy s účinky ex tunc, je – s ohledem na (dosah) princip(u) ochrany nabytých práv – zapotřebí mít na paměti, že zatímco v případě absolutní neplatnosti smlouvy nikdy nedošlo k založení, změně či zániku příslušného právního vztahu, v případě tzv. relativně neplatné smlouvy práva a povinnosti z ní vznikly, byť v důsledku následně učiněného jednostranného adresovaného hmotněprávního úkonu (s již připomenutými účinky ex tunc) zanikly.
2) Učinil-li nabyvatel majetku poté, kdy se převodce oprávněně dovolal relativní neplatnosti smlouvy, na jejímž základě nabyvatel majetek nabyl, další právní úkon, jehož předmětem bylo nakládání s nabytým majetkem, je třeba na takové jednání pohlížet jako na jednání učiněné nevlastníkem. Jestliže ovšem k dovolání se relativní neplatnosti smlouvy došlo až poté, kdy adresát již učinil se třetí osobou (třetími osobami) ohledně téhož majetku další majetkoprávní úkon, je třeba (analogicky) vycházet z právního názoru obsaženého v plenárním nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl․ ÚS 78/06, uveřejněného pod číslem 307/2007 Sb., jenž pro takový případ stanoví (zhruba vyjádřeno), že v důsledku odstoupení A od smlouvy uzavřené s B poté, co B převedl vlastnické právo k nemovitosti na C, nemůže realizované odstoupení od smlouvy mezi A a B mít vliv na věcněprávní vztah C, neboť ten nabýval vlastnické právo k takovému majetku od B v době, kdy B byl ještě jeho vlastníkem (obdobné důsledky jako u odstoupení od smlouvy je totiž třeba vyvozovat i v případě dovolání se relativní neplatnosti).
Srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2371/2010, ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1994/2014, a ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 307/2017.
[35] Výše citované závěry se přitom v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2292/2022, uplatní rovněž na převody členských práv a povinností v bytovém družstvu, neboť jsou obecným vyjádřením principu právní jistoty a ochrany nabytých práv.
[36] Dovolala-li se dovolatelka relativní neplatnosti smlouvy ze dne 3. 2. 2012 až dne 24. 5. 2021, tj. až poté, co žalovaný 2) nabyl družstevní podíl, nemůže mít tato skutečnost žádný vliv na postavení žalovaného 2) jako člena družstva se všemi právy a povinnostmi z tohoto členství plynoucími, a nemůže mít tedy ve vztahu k žalovanému 2) žádný účinek ve smyslu § 390 obch. zák. Žalovaný 2) proto není oprávněn vznést námitku promlčení práva dovolatelky dovolat se relativní neplatnosti smlouvy ze dne 3. 2. 2012.
[37] S ohledem na uvedené je však zřejmé, že vlastnické právo k družstevnímu podílu, jakož i členství dovolatelky v družstvu (s právem nájmu k družstevnímu bytu), nemohlo být v důsledku dovolání se relativní neplatnosti smlouvy ze dne 3. 2. 2012 obnoveno. Dovoláním napadený potvrzující výrok rozhodnutí odvolacího soudu je tudíž ve výsledku správný.
[38] Nejvyšší soud proto dovolání zamítl podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.
[39] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalovaným žádné účelně vynaložené náklady dovolacího řízení nevznikly.
Autor: -mha-