// Profipravo.cz / Držba, vydržení 16.11.2022
Význam údaje o vlastnictví v technickém průkazu pro existenci dobré víry
Z judikaturních závěrů týkajících se významu údajů o vlastnictví zapsaných v technickém průkazu vozidla pro existenci dobré víry nabyvatele nevyplývá, že by zápis vlastnictví vozidla v technickém průkazu nemohl mít za žádných okolností vliv na to, zda byl nabyvatel při uzavírání kupní smlouvy v dobré víře o tom, že prodávající je oprávněn převést vlastnické právo. Podává se z nich pouze, že v případě, kdy z jiných okolností vyvstanou pochybnosti o vlastnickém právu převodce (o správnosti zapsaného údaje o vlastnictví), nemůže se nabyvatel spokojit pouze s údajem o vlastnictví převodce uvedeným v technickém průkazu vozidla, tj. s tím že je v něm převodce zapsán jako vlastník vozidla
Pokud soud nezjistí jiné okolnosti, které jsou objektivně způsobilé vyvolat v nabyvateli pochybnost o správnosti údaje obsaženého v technickém průkazu vozidla, má údaj o vlastnictví převodce pro existenci dobré víry nabyvatele význam. Tím spíše pak má pro (ne)existenci dobré víry nabyvatele o oprávnění prodávajícího převést vlastnické právo význam vědomost nabyvatele v době uzavření kupní smlouvy o tom, že převodce (prodávající) není uveden jako vlastník v technickém průkazu (v registru vozidel). Taková okolnost je objektivně způsobilá zpochybnit dobrou víru nabyvatele o oprávnění prodávajícího vlastnické právo převést. Kupující se v takovém případě nemůže spokojit s pouhým prohlášením prodávajícího, že je vlastníkem tohoto vozidla.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1837/2022, ze dne 26. 7. 2022
Dotčené předpisy:
§ 4 odst. 1 o. z.
§ 4 odst. 2 o. z.
§ 1109 písm. b) o. z.
Kategorie: vlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení domáhala určení, že je vlastníkem kolového traktoru tovární značky XY, typ XY, registrační značky XY (dále jen „traktor“). Tvrdila, že vlastnické právo k traktoru nabyla na základě kupní smlouvy ze dne 26. 11. 2018 uzavřené se společností AGRO Stanoviště, s. r. o., identifikační číslo osoby 06084320, od níž téhož dne traktor rovněž převzala. V technickém průkazu byl jako vlastník traktoru zapsán žalovaný, který nereagoval na následnou výzvu k součinnosti při provedení změn údajů o vlastnictví v registru vozidel i v technickém průkazu.
2. Žalovaný tvrdil, že je vlastníkem traktoru, neboť v kupní smlouvě ze dne 30. 9. 2012, kterou prodal traktor společnosti NovaSteel, s. r. o., identifikační číslo osoby 27743039, byla sjednána výhrada vlastnického práva prodávajícího do úplného zaplacení kupní ceny, která nebyla zcela uhrazena, od smlouvy žalovaný odstoupil a vlastnické právo k traktoru tak nikdy nepozbyl.
3. Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 16. 11. 2021, č. j. 5 C 106/2020-209, určil, že žalobkyně je vlastníkem traktoru (výrok I), a žalovaného zavázal k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši 53 081 Kč (výrok II) a České republice ve výši 1 736 Kč (výrok III).
4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný jako prodávající uzavřel se společností NovaSteel, s. r. o., jako kupující dne 30. 9. 2012 kupní smlouvu, na základě které měl být traktor převeden do vlastnictví kupující. V kupní smlouvě byla sjednána výhrada vlastnického práva žalovaného s tím, že se kupující stane vlastníkem traktoru až okamžikem úplného zaplacení kupní ceny. Žalovaný od kupní smlouvy dne 1. 4. 2015 odstoupil. Na základě hodnocení (vzájemně rozporných) důkazů k otázce úplného zaplacení kupní ceny dospěl soud prvního stupně k závěru, že kupní cena byla zaplacena (zbylá sporná část započtením dne 31. 12. 2015) a obě smluvní strany ji považovaly za účinnou. Za nesporné pak považoval, že mezi žalobkyní a společností AGRO Stanoviště, s. r. o., byla dne 26. 11. 2018 uzavřena kupní smlouva, na základě které koupila žalobkyně traktor od této společnosti za kupní cenu 726 000 Kč a stejného dne traktor i převzala.
5. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že kupní smlouva z 30. 9. 2012 byla platná a účinná, a vlastnické právo k traktoru přešlo na společnost NovaSteel, s. r. o. Soud prvního stupně však shledal žalobu důvodnou i v případě, že by na základě kupní smlouvy ze dne 30. 9. 2012 vlastnické právo k traktoru na společnost NovaSteel, s. r. o., nepřešlo. V této souvislosti shledal naplnění všech zákonných podmínek pro nabytí vlastnictví traktoru žalobkyní od neoprávněného podle § 1109 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Uzavřel, že registr motorových vozidel není veřejným seznamem ve smyslu § 1109 o. z., kupní smlouva z 26. 11. 2018 byla nepochybně uzavřena v souvislosti s podnikatelskou činností žalobkyně i společnosti AGRO Stanoviště, s. r. o., a neměl pochyby ani o tom, že žalobkyně jednala při uzavření kupní smlouvy v dobré víře, že je prodávající vlastníkem traktoru a má tedy právo převést své vlastnické právo k traktoru na základě řádně uzavřené kupní smlouvy, podle které bylo oběma stranami plněno.
6. Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a III (první výrok), změnil jej ve výroku II tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 54 124 Kč (druhý výrok), a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 5 748 Kč (třetí výrok).
7. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a dodal, že z obsahu spisu a provedeného dokazování bylo zjištěno uzavření kupní smlouvy ze dne 30. 9. 2012 mezi žalovaným a společností NovaSteel, s. r. o., od níž žalovaný dne 1. 4. 2015 odstoupil z důvodu nezaplacení kupní ceny sjednané celkem ve výši 1 320 000 Kč. Společnost NovaSteel, s. r. o., traktor prodala společnosti AGRO Stanoviště, s. r. o., s předmětem podnikání zemědělská prvovýroba a tato společnost jej kupní smlouvou ze dne 26. 11. 2018 prodala žalobkyni, která traktor převzala. Společnost AGRO Stanoviště, s. r. o., jakožto prodávající v kupní smlouvě výslovně prohlásila, že traktor nabyla od žalovaného a doposud neprovedla změnu zápisu v registru motorových vozidel. Zavázala se, že tuto změnu provede do 30 pracovních dnů a dodá žalobkyni technický průkaz vozidla.
8. Odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že registr motorových vozidel není veřejným seznamem ve smyslu § 1109 o. z. a že technický průkaz nelze považovat za listinu prokazující vlastnictví, neboť pouze osvědčuje určité skutečnosti zákonem předpokládané. Odvolací soud nepovažoval za významné, zda došlo k zaplacení kupní ceny či k odstoupení od kupní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a společností NovaSteel, s. r. o., neboť i pokud by společnost AGRO Stanoviště, s. r. o., jakožto prodávající předtím nenabyla vlastnické právo k traktoru, byl by tento převeden (na žalobkyni) nevlastníkem při jeho podnikatelské činnosti (zemědělská prvovýroba) v rámci běžného obchodního styku. Doplnil, že dobrá víra nabyvatele se v režimu § 1109 písm. b) o. z. na rozdíl od ustanovení § 1111 o. z. předpokládá. Odkázal na závěry soudu prvního stupně o tom, že nemá pochyb, že žalobkyně jednala při uzavření kupní smlouvy v dobré víře, které korespondují s nesporným zjištěním, že mezi žalobkyní a společností AGRO Stanoviště, s. r. o. byla uzavřena předmětná kupní smlouva a že žalobkyně převzala traktor do svého držení. K tomu dodal, že všechny tyto okolnosti svědčící dobré víře žalobkyně nemůže narušit ani skutečnost, že v technickém průkazu k traktoru byl ke dni uzavření kupní smlouvy zapsán žalovaný, když technický průkaz ničeho nevypovídá o vlastnictví traktoru a prodávající se výslovně zavázala zajistit změnu zápisu ve stanovené lhůtě přímo na nabyvatele.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti prvnímu výroku) podal žalovaný včasné dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která je „dovolacím soudem i Ústavním soudem ČR rozhodována rozdílně, než jak ji posoudil v napadeném rozsudku odvolací soud“. Rozsudek odvolacího soudu podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení věci a navrhuje jeho zrušení, jakož i zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně navrhuje, aby dovolací soud odložil právní moc napadeného rozhodnutí, neboť je závažně ohrožen ve svých právech a odklad právních poměrů se nedotkne jiné osoby než účastníka řízení.
10. Podle žalovaného závisí napadené rozhodnutí na vyřešení otázky, „zda lze přiznat jednání žalobkyně ‚vzhledem ke všem okolnostem‘ dobrou víru předpokládanou ustanovením § 1109 písm. b) o. z. v situaci, kdy z veřejné listiny – osvědčení o registraci vozidla vyplývá, že vlastníkem vozidla je osoba odlišná od převodce, a žalobkyně si jako potencionální nabyvatel ani následně dostatečně neověří, že je převodce skutečným vlastníkem vozidla příp., že je převodce oprávněn vlastnické právo převést na základě jiného oprávnění“. V této souvislosti s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/01, a na nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. I. ÚS 437/02 (jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz), namítá, že odvolací soud při aplikaci § 1109 písm. b) o. z. nepostupoval ústavně konformním způsobem, když neposuzoval dobrou víru žalobkyně „vzhledem ke všem okolnostem“ a že tím rovněž porušil právo žalovaného na spravedlivý proces, nešetřil podstatu a smysl vlastnického práva a jeho ochranu, čímž rovněž porušil ústavněprávní normy. K otázce posouzení dobré víry žalovaný poukazuje na závěry některých rozsudků Okresního soudu ve Zlíně a zejména na závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1774/2011, či ze dne 24. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2569/2010. Prezentuje názor, že při prodeji jakéhokoliv vozidla registrovaného v registru silničních vozidel by se měl obezřetný a rozumně opatrný kupující ověřit, že prodávající je dle osvědčení o registraci vozidla skutečně vlastníkem vozidla, příp. je oprávněn s ním takto nakládat, což žalobkyně neučinila a spokojila se s písemným závazkem převodce, že zajistí změnu ve stanovené lhůtě. Domnívá se, že v situaci, kdy bylo z osvědčení o registraci vozidla jasně seznatelné, že prodávající nikdy nebyla uvedena jako vlastník traktoru, byla tato skutečnost minimálně schopna vyvolat závažné pochybnosti o vlastnictví traktoru a měla vést k dalšímu ověřování a prověřování okolností dané transakce.
11. Žalovaný má dále za to, že jeho právní názor potvrzuje i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5330/2015 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), na který odkazoval odvolací soud. Poukazuje i na nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 1463/11, ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 561/12, a ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2906/12, na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. III. ÚS 812/06, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 694/2006, uveřejněný pod číslem 13/2008 Sb. rozh. obč., podle kterých je technický průkaz veřejnou listinou, a dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 28 Cdo 17/2000, ohledně zbavení důkazní síly pravé veřejné listiny.
12. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, příp. je zamítnout jako nedůvodné. Neshledává důvod pro odklad právní moci napadeného rozsudku. Uvádí, že byla informována před podpisem kupní smlouvy o tom, že jako vlastník traktoru je v technickém průkazu a registru vozidel zapsán žalovaný. Ověřovala si z toho důvodu, kdo je skutečným vlastníkem a byly ji předloženy faktury a seznam majetku dokládající vlastnictví prodávajícího. Má za to, že při uzavírání kupní smlouvy byla vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, neboť vlastnictví vozidla vyplývalo z předložených dokumentů a vozidlo se nacházelo v areálu prodávajícího a bylo užíváno jeho zaměstnanci.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Z obsahu dovolací argumentace je zřejmé, že žalobkyně má za to, že se odvolací soud při řešení jím vymezené otázky existence dobré víry žalobkyně ve smyslu § 1109 písm. b) o. z. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně Ústavního soudu. Pro posouzení přípustnosti dovolání ve vztahu k této otázce jsou zcela irelevantní odkazy žalovaného na rozsudky Okresního soudu ve Zlíně, neboť tyto rozsudky nemohou představovat ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud však pro řešení této otázky shledal dovolání přípustným, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
16. Dovolání je důvodné.
17. Podle § 1109 písm. b) o. z. se vlastníkem věci stane ten, kdo získal věc, která není zapsána ve veřejném seznamu, a byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného titulu, pokud k nabytí došlo od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku.
18. Nejvyšší soud se k otázce dobré víry v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 obecně vyjádřil v rozsudku ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4925/2016, v němž citoval závěry odborné literatury, podle kterých je dobrá víra stavem, kdy jednající neví o určitých právně významných nedostatcích souvisejících s jeho jednáním, a ani o nich vědět nemohl. Nejde jenom o vnitřní stav mysli jednajícího, který o určitých skutečnostech neví, neboť tím by mohl být chráněn i někdo, kdo si počínal nedbale, což není smyslem principu ochrany dobré víry. Jde o situaci, kdy jednající nejen neví, ale ani vzhledem k okolnostem o nedostatcích vědět nemohl. Tohoto objektivního měřítka, jež je mj. jedním z řady projevů principu poctivosti, se dovolává § 4 odst. 2 o. z. Zda jednající mohl či nemohl o nedostatcích souvisejících s jeho jednáním vědět, se posoudí podle toho, zda by o nich mohla nebo nemohla vědět osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. Touto „modelovou“ osobou je nutno zásadně rozumět podle § 4 odst. 1 o. z. osobu průměrného rozumu, která si počíná s běžnou péčí a opatrností. Je-li z tohoto pohledu nevědomost jednajícího omluvitelná, lze jej považovat za dobrověrného“ (srov. LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 83; či obdobně MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Praha: Leges, 2013, svazek I., s. 137.). V citovaném rozsudku dovolací soud dále dodal, že ustanovení § 7 o. z. vyjadřuje vyvratitelnou domněnku jednání v dobré víře. Účastník, který se brání právním důsledkům, které zákon váže na jednání v dobré víře, je povinen tvrdit a prokázat skutečnosti, vylučující objektivně posuzovanou dobrou víru protistrany. Hodnocení důkazů pak směřuje ke zjištění skutkového stavu, tedy okolností, na které lze vázat úsudek o existenci dobré víry; to, zda někdo jednal v dobré víře či nikoliv, je již posouzením právním; soud zváží, zda zjištěné skutečnosti dobrou víru v dané věci objektivně vylučují.
19. Judikatura Nejvyššího soudu týkající se otázky dobré víry je dále ustálena v závěru, že při posouzení věci je třeba přihlédnout ke všem relevantním okolnostem případu, rozhodnutí je v zásadě na úvaze soudu, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4174/2017, a ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3433/2020, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 728/2019, a ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5330/2015).
20. Výše citované obecné závěry lze přitom bezpochyby vztáhnout též na posouzení otázky dobré víry ve smyslu § 1109 písm. b) o. z.
21. V rozsudku ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1411/2005, (a v mnoha dalších) vyjádřil Nejvyšší soud názor, že technický průkaz silničního motorového vozidla je doklad, kterým se osvědčují (vedle technických parametrů, způsobilosti vozidla k provozu) údaje o vlastníkovi a provozovateli vozidla, přičemž tento průkaz je veřejnou listinou. Technický průkaz však pouze osvědčuje určité skutečnosti předpokládané zákonem a nelze jej tedy považovat za listinu prokazující vlastnictví k věci. Okolnost, že technický průkaz je veřejnou listinou, znamená pouze tolik, že se údaje v něm uvedené považují za pravdivé, není-li prokázán opak (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 614/2009).
22. V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně se stala vlastníkem traktoru i pro případ nabytí od nevlastníka podle § 1109 písm. b) o. z. (neměl proto za významné posuzovat, zda prodávající AGRO Stanoviště, s. r. o. byl vlastníkem traktoru, byť ze závěru, že tomu tak bylo, primárně vycházel soud prvního stupně při posouzení důvodnosti žaloby). Konstatoval, že o dobré víře žalobkyně svědčí okolnosti, že byla uzavřena kupní smlouva s kupní cenou traktoru 760 000 Kč (v níž prodávající prohlásil, že traktor nabyl od žalovaného a doposud neprovedl změnu zápisu v registru vozidel a zavázal se změnu provést v určené lhůtě) a že traktor byl žalobkyní převzat od prodávající (která jej zjevně v době prodeje měla ve svém držení). Vycházel tedy i ze skutečnosti, že žalobkyně měla při koupi informaci o tom, že prodávající není zapsán jako vlastník traktoru v registru vozidel (ani v technickém průkazu), v němž byl zapsán jako vlastník žalovaný. Uvedenou skutečnost však posoudil jako nevýznamnou pro dobrou víru žalobkyně, neboť „technický průkaz ničeho nevypovídá o vlastnictví vozidla“. Jiné okolnosti, za kterých došlo k prodeji traktoru, zjištěny nebyly.
23. Tyto úvahy odvolacího soudu o dobré víře žalobkyně a o nevýznamnosti údaje o vlastnictví žalovaného jako osoby odlišné od prodávajícího v registru vozidel (v technickém průkazu) pro existenci dobré víry žalobkyně jsou zjevně nepřiměřené.
24. Z výše citovaných judikaturních závěrů týkajících se významu údajů o vlastnictví zapsaných v technickém průkazu vozidla pro existenci dobré víry nabyvatele nevyplývá, že by zápis vlastnictví vozidla v technickém průkazu nemohl mít za žádných okolností vliv na to, zda byl nabyvatel při uzavírání kupní smlouvy v dobré víře o tom, že prodávající je oprávněn převést vlastnické právo. Podává se z nich pouze, že v případě, kdy z jiných okolností vyvstanou pochybnosti o vlastnickém právu převodce (o správnosti zapsaného údaje o vlastnictví), nemůže se nabyvatel spokojit pouze s údajem o vlastnictví převodce uvedeným v technickém průkazu vozidla, tj. s tím že je v něm převodce zapsán jako vlastník vozidla [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1811/2021, a ze dne 26. 11. 2020, sen. zn. 29 ICdo 144/2018, či v odborné literatuře DOBROVOLNÁ, E., In: SPÁČIL, J., KRÁLÍK, M. a kol: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 420]. Pokud soud nezjistí jiné okolnosti, které jsou objektivně způsobilé vyvolat v nabyvateli pochybnost o správnosti údaje obsaženého v technickém průkazu vozidla, má údaj o vlastnictví převodce pro existenci dobré víry nabyvatele význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5330/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 240/2019, a ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 119/2015). Tím spíše pak má pro (ne)existenci dobré víry nabyvatele o oprávnění prodávajícího převést vlastnické právo význam vědomost nabyvatele v době uzavření kupní smlouvy o tom, že převodce (prodávající) není uveden jako vlastník v technickém průkazu (v registru vozidel). Taková okolnost je objektivně způsobilá zpochybnit dobrou víru nabyvatele o oprávnění prodávajícího vlastnické právo převést (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1204/2017). Kupující se v takovém případě nemůže spokojit s pouhým prohlášením prodávajícího, že je vlastníkem tohoto vozidla [srov. DOBROVOLNÁ, E., In: SPÁČIL, J., KRÁLÍK, M. a kol: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 420].
25. Pokud tedy žalobkyně věděla v době uzavření kupní smlouvy se společností AGRO Stanoviště, s. r. o., že tato společnost není evidována jako vlastník traktoru v registru vozidel, musela objektivně tato skutečnost vyvolat pochybnost žalobkyně o vlastnickém právu prodávající. Měla-li si žalobkyně počínat s běžnou péčí a opatrností, její dobrá víra o oprávnění prodávající převést vlastnické právo k traktoru se za této situace nemohla opírat pouze o prohlášení prodávající v kupní smlouvě, že je vlastníkem traktoru, neboť vlastnické právo nabyla od žalovaného, a že pouze nebyl proveden zápis změny vlastníka v registru vozidel (a v technickém průkazu), a o to, že prodávající měla traktor ve svém držení. Právní posouzení věci odvolacím soudem založené na úvaze o nevýznamnosti vědomosti žalobkyně o zápisu jiného vlastníka traktoru v registru vozidel je proto nesprávné.
26. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
27. Odvolací soud závěr o existenci dobré víry žalobkyně učinil výlučně na základě výše popsaného skutkového stavu, kterým je dovolací soud vázán a není oprávněn jej v dovolacím řízení přezkoumávat. Žalobkyně však v průběhu řízení (opětovně též ve vyjádření k dovolání) tvrdila i další okolnosti, za kterých došlo k uzavření kupní smlouvy se společností AGRO Stanoviště, s. r. o. (zejména vědomost o obsahu dalších listin, z nichž se měla podávat její dobrá víra o vlastnickém právu prodávající). Těmito tvrzeními se odvolací soud (veden výše uvedeným nesprávným právním názorem) blíže nezabýval a z jeho rozhodnutí není zřejmé, zda byla v řízení prokázána či nikoliv a zda tak odvolací soud skutečně přihlédl ke všem relevantním okolnostem případu, jak mu ukládá judikatura dovolacího soudu (a též § 1109 o. z.). V tomto ohledu je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
28. Jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud jej bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil (včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
29. Se zřetelem k tomu, že bylo o dovolání v přiměřené době rozhodnuto, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalovaného na odklad právní moci napadeného rozhodnutí, který je návrhem akcesorickým ve vztahu k dovolání a rozhodnutím o dovolání se stal bezpředmětným.
30. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení odvolací soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-