// Profipravo.cz / Vlastnické právo

Vlastnické právo

16.08.2019 00:03

ÚS: Nepovolení nezbytné cesty podle nového občanského zákoníku

Vlastník nemovité věci, který žádá o povolení nezbytné cesty podle § 1029 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, si již za předchozí zákonné úpravy musel být vědom, že jeho jednání, jímž si hrubou nedbalostí nebo úmyslně způsobil nedostatek přístupu ke své nemovité věci, oslabuje důvody, pro které by mělo být v jeho soukromém zájmu omezeno vlastnické právo jiné osoby. Již tehdy se tím vystavoval riziku, že mu věcné břemeno práva cesty nebude zřízeno. Pakliže § 1032 odst. 1 písm. b) tohoto zákona s touto skutečností výslovně spojil překážku povolení nezbytné cesty, pouze tím upřesnil následek, se kterým vlastník nemovité věci podle rozhodovací praxe dovolacího soudu s ohledem na § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, beztak musel počítat. Dřívější ani současná zákonná úprava mu ostatně nepřiznávaly právo nezbytné cesty, ale pouze stanovily podmínky, za nichž se může domoci jejího povolení konstitutivním rozhodnutím soudu. Ze samotné skutečnosti použití § 1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, při němž je zohledněno jednání vlastníka nemovité věci, jež nastalo před účinností tohoto zákona, nelze dovodit porušení jeho základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nejde o nepřípustný zásah do její právní jistoty a důvěry v právo, který by zakládal porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2408/18, ze dne 17. 7. 2019


01.08.2019 00:01

Neodstranění neoprávněné stavby zřízené ve zlé víře

I. V případě, že jde o zřízení neoprávněné stavby ve zlé víře, není zcela vyloučeno, že soud nenařídí její odstranění; protože § 135c odst. 3 obč. zák. obsahuje normu s relativně neurčitou hypotézou, není zcela vyloučeno ani přihlédnout k nákladům, které by měl stavebník s vybudováním náhradní stavby (zde s vedením řadu, sloužícího třetím osobám jinou trasou nebo k tomu, že by kvůli jiné trase byl nutno odstranit několik stoletých stromů; bylo by třeba učinit skutková zjištění nejen ohledně ceny odstranění, ale i ohledně ekologického významu stromů pro krajinu a zajistit stanovisko orgánu ochrany přírody).

Je však třeba v takovém případě ponechání stavby a zřízení služebnosti řádně kompenzovat výší náhrady. Jestliže stavebník věděl nebo musel vědět, že staví na cizím pozemku a nesvědčí mu soukromoprávní oprávnění ke stavbě, jde o závažnou okolnost, ke které je třeba vždy přihlédnout; zpravidla povede k nařízení odstranění stavby, a pokud soud odstranění stavby výjimečně nenařídí a zřídí jejímu vlastníkovi věcné břemeno (služebnost), opravňujícího mít na cizím pozemku stavbu, musí uvedenou okolnost zohlednit ve stanovení výše náhrady. Náhrada za zřízení věcného břemene v takovém případě musí být podle míry zavinění stavebníka stanovena částkou převyšující obvyklou cenu náhrady za zřízení věcného břemene smlouvou; stejně jako v případě stavby zřízené v dobré víře musí též kompenzovat újmu vzniklou vlastníkovi pozemku. Nelze připustit, aby se tomu, kdo ve zlé víře staví na cizím pozemku, stavba nakonec vyplatila, a za zřízení oprávnění k zastavěnému pozemku zaplatil jen tolik, kolik by platil v případě smluvního zřízení takového práva. Výši náhrady tak musí stanovit soud; znalecký posudek slouží jen jako východisko pro jeho úvahu.

Je ovšem možné, že obvyklou cenu, kterou by bylo možno za zřízení obdobné služebnosti dosáhnout, nebude možno určit proto, že nebudou dostupné údaje o tom, za jakou cenu se obdobná věcná břemena v místě obvykle zřizují; i v takovém případě však bude nutno pro určení výše náhrady najít objektivní východisko. Pak bude možno vzít za základ cenu, která by vlastníkovi pozemku náležela v případě, že jeho právo by takto bylo omezeno vyvlastněním. Tuto cenu bude třeba – s přihlédnutím k míře zavinění stavebníka – zvýšit, a to i podstatně (v případě úmyslného zřízení stavby na cizím pozemku, proti kterému se vlastník pozemku marně bránil, podle okolností konkrétní věci i o násobky).

II. Vypořádání práv a povinnosti vzniklých z neoprávněné stavby zřízené před 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se i po tomto datu řídí dosavadními právním předpisem, tj. § 135c obč. zák. č. 40/1964 Sb.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 185/2019, ze dne 29. 4. 2019


19.07.2019 00:05

ÚS: Souhlas vlastníka místní komunikace s připojením

Výkon vlastnického práva, byť směřovaný k zajištění obecného užívání komunikace, spadá do ústavně zaručené samosprávy obce (správy jejího zákonem vyhrazeného majetku) a zásah do jejího výkonu je možný toliko způsobem, který zákon stanoví (čl. 101 odst. 4 Ústavy). Takový způsob zákon č. 13/1997, o pozemních komunikacích, do 30. 12. 2015 nestanovil ani v § 10 odst. 4 písm. b), ani v ustanoveních na něj navazujících.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 25/15, ze dne 18. 6. 2019


19.07.2019 00:04

ÚS: Chodník jako samostatná věc nebo součást pozemku

Nesplňuje-li výsledek stavební činnosti pojmové znaky stavby jako věci nemovité, je podle konstantní judikatury Ústavního soudu vlastníkem předmětné komunikace vlastník pozemku, na kterém se komunikace nachází (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1351/10). Aby posuzovaná účelová komunikace představovala věc nemovitou, konkrétně stavbu spojenou se zemí pevným základem, je v prvé řadě třeba, aby byla schopna být vůbec věcí z hlediska občanskoprávního (§ 118 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), tedy být "vymezitelným kusem vnějšího světa" (nález sp. zn. II. ÚS 529/05), který tvoří samostatnou věc, nikoli součást věci jiné, v daném případě pozemku. O takový vymezitelný kus vnějšího světa nemůže jít tam, kde povrch pozemku byl zpracován navrstvením přírodních stavebních materiálů tak, že nelze určit jasnou hranici, kde končí pozemek a začíná stavba (např. u tenisového dvorce, u některých parkovišť apod.).

V posuzované věci bylo na základě spisového materiálu obecných soudů včetně v něm obsažené fotografické dokumentace Ústavním soudem konstatováno, že z technologického hlediska – na rozdíl od shora uvedených případů – není konkrétní předmětný chodník pouhým zpevněním povrchu pozemku vrstvením přírodních materiálů s asfaltovou plochou, nýbrž samostatnou věcí (stavbou) v občanskoprávním smyslu, a jako takový je součástí místní komunikace (§ 12 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), jejímž vlastníkem je podle § 9 odst. 1 tohoto zákona obec, tedy stěžovatelka. Jde o zákonem předvídaný případ, kdy se nachází stavba místní komunikace (jíž je chodník součástí) na cizím pozemku (§ 17 odst. 2).

Dovodil-li tedy krajský soud, že chodník nepředstavuje samostatnou stavbu v právním smyslu, nýbrž jde toliko o část pozemku vlastnicky náležejícího vedlejší účastnici, zasáhl tímto svým závěrem do práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a v důsledku toho i do jejího práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2280/18, ze dne 25. 6. 2019


03.07.2019 00:02

Vzájemné předkupní právo vlastníků pozemku a stavby dle § 3056 odst. 1 o.z.

Jestliže je předmětem převodu spoluvlastnický podíl k pozemku nebo ke stavbě na něm zřízené za situace, že by jeho nabytí vlastníkem pozemku či stavby nevedlo ke sjednocení vlastnictví pozemku a stavby, pak jejich vlastníkům předkupní právo podle § 3056 odst. 1 o. z. nenáleží.

Ustanovení § 3056 odst. 1 o. z., které je výjimkou z pravidla smluvní volnosti stran, nelze vykládat extenzívně a z jeho textu nevyplývá, že by se vztahovalo na převod spoluvlastnického podílu. Pravidlo tam uvedené lze vztáhnout jen na případy, kdy v důsledku uplatnění předkupního práva dojde ke sjednocení vlastnictví pozemku a stavby na něm zřízené, které se tak stanou jedinou věcí, jediným předmětem vlastnického práva – pozemkem, přičemž stavba bude jeho nesamostatnou součástí. Tak tomu bude zásadně tehdy, je-li předmětem převodu buď celá stavba či celý pozemek, ale i v případě, že se převádí spoluvlastnický podíl k některé z těchto nemovitostí, a bude-li úspěšně uplatněno předkupní právo, dojde ke sjednocení vlastnictví pozemku a stavby na něm zřízené.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2979/2018, ze dne 27. 3. 2019


27.06.2019 00:00

Pojem rozhrad podle o. z. a obecného zákoníku občanského

Ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, o rozhradách (§ 1024 a násl. o. z.) nelze aplikovat v případě, že prostor, ve kterém bylo schodiště umístěno, se zcela nachází na pozemku ve vlastnictví žalovaných. Ustanovení o rozhradách se uplatní pouze v tom případě, stojí-li rozhrada na obou sousedních pozemcích, resp. přesně na jejich společné hranici.

Obdobně upravoval rozhradu i § 854 o. z. o., podle kterého se za rozhradu považovaly brázdy, ploty dělané i samostatné, ohrady a zdi, soukromé potoky, stoky, místa a jiné podobné rozhrady, jež jsou mezi sousedními pozemky. O tomto pojetí rozhrady svědčí rovněž rakouská rozhodovací praxe, kde ustanovení § 854 o. z. o. platí v nezměněné podobě do současnosti. Rakouský Nejvyšší soudní dvůr judikoval, že pojem rozhrada zahrnuje taková rozhraničení, která se nachází v hraniční oblasti „mezi dvěma pozemky“, tedy jednou částí na jednom a jednou částí na druhém pozemku.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4043/2018, ze dne 27. 3. 2019


26.06.2019 00:01

K závaznosti a vynutitelnosti usnesení zastupitelstva a rady obce

I. Rozhodnutí zastupitelstva nebo rady v majetkoprávních věcech je třeba považovat za pouhou hospodářskou dispozici a nikoliv za konstitutivní správní akt. Nemůže nabýt právní moci a může být měněno, kdykoliv je taková změna v zájmu obce. Jde o rozhodnutí, které má povahu interního aktu obce a ke své vnější závaznosti potřebuje akt dalšího orgánu obce – starosty.

II. Ani z ustanovení § 35 odst. 2 věta druhá a třetí zákona č. 128/2000 Sb. nelze dovodit povinnost obce zabezpečovat vlastníkům pozemků v území obce přístup na jejich pozemky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5765/2017, ze dne 31. 1. 2019


26.03.2019 00:02

Svémocné napojení na vodovod a kanalizaci bez soukromoprávního titulu

I. Ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, nezakládá zájemci o napojení právo, aby se v případě absence dohody s vlastníkem vodovodu či kanalizace svémocně na vodovod či kanalizaci napojil. Uvedené ustanovení není koncipováno tak, že by zájemci o napojení na stávající vodovod či kanalizaci přímo ex lege poskytovalo právní titul, který by nahrazoval absentující soukromoprávní titul.

II. Samotná skutečnost, že je nařízeno odstranění stavby napojení na stávající vodovod či kanalizaci, ještě neznamená, že nárok na nahrazení vůle vlastníka vodovodu či kanalizace k dohodě podle § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích musí být bez dalšího zamítnut.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2825/2018, ze dne 10. 12. 2018


26.03.2019 00:01

K posuzování neoprávněné stavby ve smyslu § 1084 a násl. o. z.

I pro účely posuzování neoprávněné stavby ve smyslu § 1084 a násl. o. z. je nezbytné odlišovat aspekt soukromoprávní a veřejnoprávní.

Za soukromoprávní titul nelze považovat pouhé mlčení či nečinnost vlastníka pozemku, byť by se účastnil územního či stavebního řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2825/2018, ze dne 10. 12. 2018


20.03.2019 00:02

Zřízení služebnosti nezbytné cesty přes více pozemků

Ustanovení § 1033 odst. 1 o. z. je nutné s ohledem na účel institut nezbytné cesty vykládat tak, že soud zvolí pouze jedno – vzhledem k okolnostem nejvhodnější – řešení; povolí pouze jednu nezbytnou cestu. To však neznamená, že by nezbytná cesta nemohla vést přes více než jeden pozemek. Leží-li mezi nemovitostí postrádající přístup a veřejnou cestou více pozemků různých vlastníků, zřídí se cesta přes všechny tyto pozemky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1424/2018, ze dne 10. 12. 2018


20.03.2019 00:01

Škoda na nemovité věci souseda převyšující zřejmě výhodu nezbytné cesty

Náklady řízení o zřízení služebnosti nezbytné cesty nelze považovat za škodu na nemovité věci ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. a) o. z.

Podle § 1032 odst. 1 písm. a) o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, převýší-li škoda na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné cesty. Jde tu zpravidla o škodu způsobenou samotným zřízením služebnosti cesty, která představuje závadu váznoucí na služebném pozemku a tím snižuje jeho hodnotu. Náklady řízení naproti tomu nepředstavují škodu na nemovité věci (služebném pozemku), neboť hodnota nemovité věci se vznikem povinnosti hradit protistraně náklady řízení nesnižuje. Povinnost hradit protistraně náklady řízení jistě představuje zásah do majetkové sféry, nicméně tak je tomu v případě náhrady nákladů jakéhokoli soudního řízení. Samotná skutečnost, že náklady řízení převýší přiznané plnění (v tomto případě hodnotu zřízeného práva), v zásadě nemůže být důvodem pro zamítnutí žaloby.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1424/2018, ze dne 10. 12. 2018


25.02.2019 00:00

Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva ke kanalizační přípojce

Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva může být dán také s ohledem na to, že je mezi účastníky sporné, kdo je vlastníkem dotčené věci a kdo má věc obhospodařovat, provádět její údržbu či do ní investovat prostředky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3877/2018, ze dne 27. 11. 2018


21.02.2019 00:02

K obsahu a vykonatelnosti rozhodnutí o imisi stíněním

Jde-li o stínění stromy, soud v odůvodnění rozhodnutí uvede, jakou výšku stromů v určité vzdálenosti od hranice mezi pozemky účastníků považuje z hlediska imise stíněním ještě za přípustnou.

Není vyloučeno ani uvedení těchto parametrů ve výroku rozhodnutí, resp. vymezení přípustné míry zastínění jinými konkrétními a ověřitelnými údaji tak, aby ve vykonávacím řízení nebylo nutno znovu řešit, zda pozemek je i nadále nepřípustně zastíněn a provádět k tomu další dokazování v podstatě v podobném rozsahu jako v nalézacím řízení.

Jestliže žalující strana připouští stínění v míře o něco přesahující zákonem povolenou imisi a žádá jen o ochranu do této míry, je třeba zohlednit i tuto skutečnost; je ovšem třeba, aby toto omezené uplatňování práva v žalobě či později v řízení jasně vyjádřila.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1554/2018, ze dne 27. 11. 2018


21.02.2019 00:01

Vztah nároků na zdržení se imisí a na odstranění stromů

I. Ustanovení § 1013 odst. 1 o. z., ukládající vlastníkovi, aby se zdržel stínění v míře nepřiměřené místním poměrům, které podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku, a § 1017 o. z. obsahují odlišné normy a navzájem si nekonkurují; společné mají jen to, že chrání vlastníka před účinky stromů na sousedním pozemku.

Ustanovení § 1017 odst. 1 o. z. dává vlastníkovi negatorní nárok na zdržení se sázení stromů; lze též žádat odstranění již vysázených či vzrostlých stromů. Oba tyto nároky mají preventivní charakter; lze je uplatnit bez ohledu na to, zda stromy takto vysázené již stíní; nejde jen o ochranu proti stínění, může jít o stromy, které hrozí v budoucnu vyčerpat podstatnou měrou podzemní vláhu nebo narušit kořeny sousední pozemek. Jestliže však stromy již sousední pozemek zastiňují navzdory zákazu uvedenému v § 1013 odst. 1 o. z., lze se domáhat – jde-li o stromy vysázené po 31. 12. 2013 za podmínek uvedených v § 1017 odst. 1 o. z. – jejich odstranění, nebo lze i žádat ochranu podle § 1013 odst. 1 o. z. Zatímco podle § 1017 odst. 1 o. z. lze žádat v tomto případě jen odstranění stromů, pak bude-li žalovanému uložena povinnost podle § 1013 odst. 1 o. z., bude volba na něm; může např. stromy jen zkrátit tak, aby nadále sousedovi nepřiměřeně nestínily.

Vzhledem k uplatnění zásady „iura novit curia“ nemusí žalobce uplatněný nárok právně kvalifikovat; žádá-li zdržení se imise (stínění), jde o žalobu podle § 1013 odst. 1 o. z., žádá-li odstranění stromů, jde o nárok uvedený v § 1017 odst. 1 o. z.

II. Jde-li o túje a stromy vysazené na pozemku žalovaného až za plotem, který na svém pozemku postavil, aby pozemky oddělil, může být rozhradou jen tento plot, nikoliv však živý plot vysázený až za umělým plotem – rozhradou.

Ustanovení § 1017 odst. 2 se uplatní tam, kde jde o žalobu na odstranění stromů tvořících rozhradu podle § 1017 odst. 1 o. z.; samotná okolnost, že živý plot tvoří rozhradu mezi pozemky, ještě nevylučuje uplatnění nároku podle § 1013 odst. 1 o. z., lze-li rozhradu snížit a tak zabránit imisi.

III. Obecně platí, že námitka, že žalovaný se výsadbou dřevin zastiňujících sousední pozemek oprávněně chrání své soukromí, by mohla být důvodná, kdyby bylo zjištěno, že jeho soukromí je závažně narušováno právě ze zastíněného pozemku v míře neobvyklé v dané lokalitě, a že tak lze po žalující straně spravedlivě žádat, aby zastínění snášela. Míru narušení soukromí je třeba posoudit objektivně, nikoliv tedy ze subjektivního pohledu žalovaného. Zpravidla by šlo o případ úmyslného narušování soukromí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1554/2018, ze dne 27. 11. 2018


01.02.2019 00:02

ÚS: K nařízení vlády stanovujícímu limity hluku z dopravy

1. Soudy nemohou rezignovat na přezkum případů, ve kterých rozhodnutí závisí na posouzení odborných či vědeckých otázek. Z účelu a zásad řízení o abstraktní kontrole norem nicméně plyne, že Ústavní soud nemůže mít ambici pouštět se do přezkumu čistě technických záležitostí. K učinění podobných rozhodnutí disponuje potřebným administrativním a expertním zázemím a zdroji vláda a je proto primárně na ní, aby veškeré nutné faktory posoudila v jejich úplnosti a s přihlédnutím k současnému stavu vědění. Z ústavněprávního hlediska je totiž relevantní nikoliv to, jakým způsobem jsou pojaty a zformulovány jednotlivé technické normy, nýbrž jaké celkové dopady tato regulace vyvolává.

2. Z ústavního pořádku nelze dovodit absolutní obecnou aplikaci stand-still doktríny u hmotněprávní ochrany základních práv. Ústavní soud tak sice s odkazem na podstatné náležitosti demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 Ústavy) učinil u procedurální úrovně ochrany základních práv a svobod, z jeho judikatury ale neplyne analogické použití této teze též pro hmotněprávní rozsah základních práv. Naopak lze z rozhodovací praxe Ústavního soudu dovodit implicitně opak, tzn. již jednou dosaženou úroveň ochrany základních práv je možné za jistých podmínek snížit, zvláště jde-li o práva podléhající režimu čl. 41 odst. 1 Listiny. Zatímco totiž procedurální ochrana má charakter „nenulové hry“ a snížení úrovně ochrany vede v zásadě pouze k omezení práv jednotlivců vůči veřejné moci a nikoliv mezi jednotlivci navzájem; v případě hmotněprávní ochrany je rozhodování mnohem komplexnější a má často povahu „nulové hry“. Typicky u sociálních práv spojených s rolí státu při jejich zabezpečení totiž vzniká dilema z hlediska alokace veřejných rozpočtů. Trvání na opaku by v konečném důsledku zablokovalo tvorbu jakékoli politiky státu.

3. Metodický návod ministerstva není „jiným právním předpisem“. Není vydán na základě zákonného zmocnění, nýbrž vychází z nadřízenosti Ministerstva zdravotnictví vůči adresátům pokynu plynoucí z § 80 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně veřejného zdraví, nezamýšlí normativně určovat pravidla lidského chování a jedná se primárně jen o metodickou pomůcku, určenou pouze orgánům ochrany veřejného zdraví, zdravotních ústavů a Státního zdravotního ústavu, přičemž sjednocuje jejich postup při měření hlukové zátěže.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 4/18, ze dne 18. 12. 2018


03.01.2019 00:01

Právo na povolení nezbytné cesty k pozemku užívanému nájemcem

Právo na povolení nezbytné cesty má, jsou-li splněny zákonné podmínky (§ 1029 a násl. o. z.), vlastník pozemku i v případě, že jej sám neužívá, ale přenechává jej k užívání nájemci či pachtýři.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5305/2017, ze dne 18. 9. 2018


20.11.2018 00:02

Soukromoprávní nároky v případě nesprávného hospodaření státu

Nehospodárné nebo neúčelné hospodaření státu s jeho majetkem nezakládá samo o sobě právo konkrétního nestátního subjektu na užívání takového majetku.

Z ustanovení § 8 odst. 1, § 14 odst. 7, § 27 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., z čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod nevyplývá, že by konkrétní fyzická či právnická osoba měla právní nárok na to, aby jí stát nebo jeho organizační složka hmotnou věc nebo její část, kterou dočasně nepotřebuje k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti, přenechala do užívání. Na stát je v oblasti soukromoprávních vztahů třeba pohlížet jako na kteréhokoliv vlastníka. Není-li tu právní skutečnost, na kterou právní řád (zákon nebo právní jednání) výslovně váže povinnost státu přenechat jiné a konkrétní osobě hmotnou věc nebo její část, kterou organizační složka dočasně nepotřebuje k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti, nemá tato osoba soukromoprávní nárok na přenechání věci do užívání.

Uvedený závěr ovšem nepopírá, že i stát (jeho organizační složky) je povinen s majetkem nakládat účelně a hospodárně. Porušení této povinnosti podléhá kontrole dodržování povinností stanovených právními předpisy a vnitřními předpisy při hospodaření s majetkem, a je důvodem založení odpovědnosti za škodu a za dodržování povinností při hospodaření s majetkem. Takové porušení však nezakládá přímý nárok soukromých či jiných nestátních osob na užívání nepotřebné věci. Není-li tu tedy výslovné ustanovení zákona, které individualizuje konkrétní osobu a zakládá jí nárok na užívání věci, příp. odpovídající právní jednání, nemůže soukromé či nestátní osobě vzniknout právo na užívání, které by mohla uplatnit v soudním řízení, byť jako námitku proti vlastnické žalobě na vyklizení této věci. Má-li tato osoba za to, že organizační složka v této souvislosti postupuje v rozporu s citovaným zákonem, může se obrátit na kontrolní orgány uvedené v tomto zákoně; na užívání věci však (vynutitelný) nárok nemá.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5166/2017, ze dne 2. 10. 2018


20.11.2018 00:01

K aplikaci zásady smluvní volnosti při prodlužování smlouvy o výpůjčce

Jestliže zde nájemkyně od počátku věděla, že smlouva o výpůjčce nemovitosti je uzavřena na dobu jednoho roku a ze smlouvy nevyplývá, že by měla nárok na její prodloužení, musela objektivně, při zachování obvyklé opatrnosti počítat s tím, že smlouva prodloužena nebude a ona bude muset budovu vyklidit.

Je nepochybné, že vůle vlastníka při nakládání věcí není neomezená, že s ní může nakládat jen v mezích právního řádu. Z této skutečnosti však nevyplývá soukromoprávní povinnost pronajímatelky prodloužit smluvní vztah s nájemkyní na další dobu. Jednou ze stěžejních zásad soukromého práva je zásada autonomie vůle, tedy možnost osoby vlastní vůlí ovlivňovat a určovat své postavení v právních vztazích (zvláště pak v závazkových právních vztazích, kde se projevuje jako zásada smluvní volnosti). Věc je třeba poměřovat právě zásadou smluvní volnosti; jestliže strany dohodly výpůjčku na jeden rok, pak skutečnost, že jedna ze stran odmítla výpůjčku prodloužit, je jen realizací smluvní volnosti a není-li tu konkrétní právní povinnost smlouvu uzavřít, nelze jí vytýkat, že tak neučinila.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5166/2017, ze dne 2. 10. 2018


10.10.2018 00:01

Úpravy koryta vodního toku jako (ne)dovolené nakládání s vodami

Vlastníci pozemků, na nichž se nacházejí koryta vodních toků, jsou podle § 50 písm. a) vodního zákona povinni strpět na svém pozemku obecné nakládání s vodami ve vodním toku. Obecné nakládání s vodami, jak je definováno v § 6 odst. 1 - 4 vodního zákona, však nepovoluje každému bez omezení takové činnosti, jakými je zasahování do přirozeného koryta toku. Takové zásahy jsou přímo ustanovením § 6 odst. 3 vodního zákona zakázány.

Prohlubují-li žalovaní koryto vodního toku na pozemcích žalobkyně bez jejího svolení a zanechávají-li takto získaný materiál na jeho břehu, nedovoleně porušují její vlastnické právo k pozemkům. Takovou činností totiž přímo zasahují do samotné podstaty pozemku jako předmětu vlastnického práva. Rovněž tím nedovoleně poškozují (mění) břehy vodního toku a narušují tím i stávající přírodní prostředí.

Mechanické zásahy do koryta vodního toku vůbec nesplňují zákonnou definici obecného nakládání s vodami. Tím se rozumí pouze odebírání povrchových vod nebo nakládání s vodami pro vlastní potřebu, případně jejich zachycování jednoduchými zařízeními. Změna přirozeného odtoku vod je v rámci obecného nakládání povolena pouze za účelem ochrany pozemku či stavby před škodlivými účinky těchto vod. Výslovný zákaz měnit směr, podélný sklon a příčný profil koryta vodního toku, poškozovat břehy a těžit z koryt vodních toků zeminu, písek nebo nerosty je obsažen v ust. § 46 odst. 1 vodního zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1696/2016, ze dne 27. 6. 2018


24.09.2018 00:01

Nárok na náhradu při změně územně plánovací dokumentace

Je nepochybné, že prostřednictvím územního plánování může dojít k zásahům do vlastnického práva za účelem realizace veřejného zájmu na využití území obce a jeho rozvoje. Územní plán se však zpravidla považuje za stanovení mezí výkonu vlastnického práva, za které nenáleží náhrada

Přesto stavební zákon v § 102 odst. 2 ve znění účinném do 31. 12. 2012 upravil případy, kdy vzniká nárok na náhradu vlastníkovi pozemku, jehož určení k zastavění bylo zrušeno. Předpokladem náhrady bylo, že vlastník nabyl pozemek úplatně před změnou územně plánovací dokumentace jako zastavitelný a následně v důsledku vydání územního či regulačního plánu nebo jeho změny se pozemek změnil v nezastavitelný a tím ztratil svou hodnotu. I po změně § 102 odst. 2 stavebního zákona, provedené zákonem č. 350/2012 Sb., s účinností od 1. 1. 2013 je předpokladem nároku na náhradu, že vlastník nabyl pozemek úplatně před změnou územně plánovací dokumentace jako zastavitelný.

Vlastníci v posuzované věci však nabyli předmětný pozemek jako nezastavitelný; již z tohoto důvodu jim nebylo možné poskytnout náhradu podle § 102 odst. 2 stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012. Na jejich žádost byl poté pozemek zařazen prostřednictvím změny územního plánu mezi pozemky zastavitelné a následně novým územním plánem opět zařazen mezi pozemky, které nejsou určeny k zastavění. Tomuto poslednímu zařazení pozemku však předcházelo rozhodnutí Správy Krkonošského národního parku o neudělení výjimky pro realizaci záměru výstavby rekreačního objektu z důvodu výskytu zvláště chráněných rostlin na pozemku. Lze tedy uzavřít, že omezení vlastnického práva nebylo primárně způsobeno územním plánováním, ale tím, že se předmětný pozemek z důvodu zájmu na ochraně vzácných rostlinných druhů, které se na něm nacházejí, nehodí k výstavbě. V takovém případě není možné dovodit, že by územním plánováním bylo vlastnické právo zasaženo ve větší než spravedlivé míře ve smyslu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Ao 1/2009. Takový závěr odpovídá i v dovolání odkazované teorii „zvláštní oběti“ (Sonderopfertheorie) v rakouské judikatuře a literatuře.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2291/2016, ze dne 27. 6. 2018


< strana 1 / 17 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů