// Profipravo.cz / Vlastnické právo

Vlastnické právo

23.02.2021 00:02

Předkupní právo vlastníka pozemku a vlastníka stavby na něm zřízené

I. Ustanovení § 3054 o. z., sjednocující vlastnický režim stavby coby samostatné věci v právním slova smyslu vzniklé před 1. 1. 2014 a pozemku, na němž tato stavba stojí, dopadá na případy, kde se stavba ve vlastnictví určitého subjektu (subjektů) celá nachází na pozemku téhož vlastníka (vlastníků).

II. Je-li vlastnický režim stavby a vlastnický režim pozemku pod touto stavbou odlišný, pak se ve shodě s § 3055 odst. 1 o. z. dnem 1. 1. 2014 stavba součástí pozemku nestala. Dojde-li ke sjednocení vlastnického režimu později, tak se stavba stane ve shodě s § 3058 odst. 1 o. z. součástí pozemku k okamžiku sjednocení vlastnického režimu.

III. O. z. v § 3059 upravuje zvláštní postup pro případ, že je stavba zřízena na více pozemcích, a potud je třeba úpravu obsaženou v § 3059 o. z. považovat za doplnění úpravy § 3054 až 3058. Umožňuje, aby se superficiální zásada uplatnila i ve vztahu k pozemku, na němž leží alespoň převážná část stavby; stavba se tak stane součástí toho pozemku, na němž převážně leží, ke zbylým pozemkům zákonodárce připouští uplatnění institutu přestavku.

Judikatura Nejvyššího soudu vychází ze závěru, podle kterého se stavba stane součástí pozemku, na kterém se nachází z převážné části. Ve vztahu k přesahům stavby na další pozemky se použijí ustanovení o přestavku potud, že jejich podmínky splněny buď budou, anebo nebudou, ale i v takovém případě je stavba součástí pozemku, na kterém převážně leží. Ustanovení § 3056 až 3058 se tak použijí ve vztahu k pozemku, na kterém se nachází převážná část stavby. To mimo jiné znamená, že se zakládá zákonné předkupní právo podle § 3056 odst. 1 o. z. mezi vlastníkem stavby a vlastníkem toho pozemku, na kterém je převážná část stavby, a to bez ohledu na to, zda vzhledem k přesahům stavby na další pozemky budou splněny podmínky pro použití ustanovení o přestavku.

I pro případy předvídané v § 3059 větě druhé o. z. přitom platí, že se pro použití přestavku vyžaduje naplnění podmínek obsažených v § 1087 o. z.

IV. Zákonné předkupní právo podle § 3056 odst. 1 o. z. ve spojení s § 3059 o. z. náleží i spoluvlastníkům pozemku, na němž se nachází převážná část stavby jiného vlastníka (nebo opačně spoluvlastníkům stavby ve vztahu k pozemku, na kterém leží). Vzhledem k absenci podrobnější úpravy výkonu věcného předkupního práva je namístě aplikovat ustanovení o smluvním předkupním právu. Při zvažování realizace předkupního práva v poměrech podílového spoluvlastnictví je tak nutné vycházet z § 2141 o. z., podle kterého náleží-li předkupní právo několika osobám společně, mohou je uplatnit jen vcelku. Zanikne-li však předkupní právo některé z nich, nebo neuplatní-li je, mohou zbývající předkupníci předkupní právo uplatnit vcelku.

Jestliže spoluvlastníci odkoupí stavbu podle velikosti svých spoluvlastnických podílů, dojde k žádoucímu sjednocení vlastnického režimu pozemku a stavby (stavba v podílovém spoluvlastnictví se stane součástí pozemku v podílovém spoluvlastnictví ve smyslu § 3058 odst. 1 o. z.).

Zákonné předkupní právo nelze spoluvlastníkům upřít ani v případě, že spoluvlastníci nevykoupí pozemek (stavbu) způsobem, který bude ve shodě s jejich spoluvlastnickými podíly na stavbě (pozemku), protože např. některému ze spoluvlastníků předkupní právo zanikne nebo ho některý z nich neuplatní (§ 2141 o. z. má dispozitivní povahu, proto nelze ani vyloučit dohodu spoluvlastníků, kterou by si ujednali nabytí v podílech odlišných). V takovém případě sice nedojde k úplnému vlastnickému sjednocení, a tedy k naplnění zákonem privilegované superficiální zásady, nelze však přehlédnout, že pro spoluvlastníky ze zákona nevyplývá žádné omezení pro nabytí věci v odlišných podílech. Navíc by i při nabytí věci v jiných podílech, než by existovaly na druhé věci (pozemku nebo stavbě), směřovalo přiznání předkupního práva k dosažení další obecně žádoucí zásady, aby stavba nestála na cizím pozemku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1952/2019, ze dne 24. 11. 2020


23.02.2021 00:01

Ke vztahu ustanovení § 50 písm. c) a § 59a vodního zákona

Zatímco dispozice právních norem obsažených v ustanoveních § 50 písm. c) a § 59a vodního zákona je shodná, hypotéza daných norem se zásadním způsobem liší. V případě § 50 písm. c) jsou účinky právní normy omezeny na vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 a nacházející se v korytě vodního toku; naproti tomu norma obsažená v § 59a své účinky vztahuje obecně na všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002, a dopadá proto na širší okruh situací (i na vodní díla, která se v korytě vodního toku přímo nenacházejí). Jinými slovy lze říct, že tytéž účinky, které pro všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 nastaly na základě § 59a vodního zákona k 1. 1. 2014 (kdy nastala účinnost uvedeného ustanovení), nastaly pro vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 v korytě vodního toku již účinností § 50 písm. c) vodního zákona (tj. již k 1. 1. 2002). Je proto nutné uzavřít, že mezi těmito právními normami je dán vztah speciality [§ 50 písm. c) vodního zákona] a obecnosti (§ 59a vodního zákona).

Správnosti tohoto závěru nasvědčuje i text důvodové zprávy k zákonu č. 303/2013 Sb., dle které bylo úmyslem zákonodárce stanovit, aby se povinnost vlastníků strpět na cizím pozemku vodní dílo rozšířila na všechna vodní díla ve smyslu vodního zákona. Ustanovení § 59a vodního zákona je tak obecným rozšířením do doby jeho vzniku existujících zákonných věcných břemen, tedy i ustanovení § 50 písm. c) vodního zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1499/2020, ze dne 24. 11. 2020


05.02.2021 00:02

ÚS: Vydržení vlastnického práva k pozemku obcí

Nabyla-li fyzická osoba kupní smlouvou ze dne 14. 5. 2003 od oprávněného vlastníka pozemek, ke kterému lze dohledat předchozí převody a přechody jeho vlastnictví přinejmenším až do roku 1926, v důsledku čehož byl příslušným katastrálním úřadem povolen a zapsán vklad práva, nemůže na jejím vlastnictví nic změnit ani duplicitní zápis ve prospěch obce, jestliže na list vlastnictví a seznam veřejného statku nebyl původně ve prospěch státu předmětný pozemek zapsán právem, ale jen v důsledku sloučení při technickohospodářském mapování (THM) s jiným pozemkem, jenž byl v tzv. užívání socialistické organizace.

Nebyl-li stát vlastníkem předmětného pozemku v období, které bezprostředně předcházelo rozhodnému dni 24. 5. 1991, nemohla se k uvedenému termínu stát vlastníkem obec podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.

Z hlediska případného vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku a dobré víry k němu se vztahující lze (z hlediska § 130 odst. 1 a § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013) po obci, jako veřejnoprávní korporaci, požadovat, aby k termínu 24. 5. 1991 (od kterého odvozovala své vlastnické právo, eventuálně běh vydržecí doby) ověřila s dostatečnou mírou kvalifikované (právní) pečlivosti, zda státu svědčí vlastnické právo k předmětnému pozemku. Při takovém kvalifikovaném ověření bylo nutno, a to i s ohledem na obecné povědomí o minimálním respektu státu k vlastnickým právům občanů („fyzických osob“) v období před koncem roku 1989, vycházet ze základních historických dokumentů, které měly vlastnické právo státu k předmětnému pozemku osvědčovat a jež jí byly dostupné, zvláště když při minimální (kvalifikované) pozornosti, která by byla věnována obsahu takových dokumentů, by přitom nezbytně u obce musela vyvstat důvodná pochybnost o nabývacím titulu státu. Pozemek byl totiž ve veřejném seznamu jako vlastnictví fyzické osoby zapsán, a byl i předmětem dědických rozhodnutí ze strany státu a také kupních smluv státem řádně do veřejného seznamu zapsaných. Samotná údržba předmětného pozemku, je-li na něm umístěna komunikace, nepředstavovala důkaz dobré víry. Obec proto nemohla vydržet vlastnické právo k předmětnému pozemku.

Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení práva obce na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2719/20, ze dne 12. 1. 2021


05.02.2021 00:01

ÚS: Uplatnění restitučního nároku podle zák. č. 128/1946 Sb.

I. Neplatnost majetkových převodů a jakýchkoliv majetkově-právních jednání stanovená v § 1 odst. 1 dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, není – vyjádřeno slovy dnešní právní terminologie – svou povahou absolutní, nýbrž bylo nutno se jí dovolat stanoveným způsobem a ve lhůtě podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících.

II. Ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 vyplývá, že stát zcela dobrovolně umožnil bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho navrácení, avšak pouze v omezeném množství případů, jejichž rozsah byl určen jednotlivými restitučními předpisy co do časové (tzv. rozhodné období vymezené od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), věcné a osobní působnosti v podobě vymezení tzv. oprávněných osob (osoby s československým, resp. českým státním občanstvím). V případech, které nebylo možno podřadit pod rozsah restitučních předpisů, se podle stanoviska nelze domáhat ochrany vlastnického práva cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2171/17, ze dne 12. 1. 2021


02.02.2021 00:01

Vznik stavby vodovodu či kanalizace jako samostatné věci

Dovolací soud nesdílí právní názor odvolacího soudu, že stavbu vodovodu a kanalizace lze za „věc“, předmět vlastnického práva, „považovat až v době, kdy je připravena na napojení a zbývají udělat pouze dílčí úpravy, které již nezmění její rozsah ani směr“, resp. se stává předmětem vlastnického práva jako podzemní stavba v době, kdy byla dokončena. Naproti tomu je třeba souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že takovou stavbu lze považovat za věc od doby, kdy je nezaměnitelně individualizována; je tomu tak ostatně již proto, že bez individualizace by nemohla být předmětem smlouvy, smlouva by nebyla určitá.

Individualizace vodovodu a kanalizace v právním jednání je – bez ohledu na stavební dokončenost – možná především pomocí geometrického plánu, resp. popisem stavby a uvedením parcel, na kterých leží. Rozhodný je její stav v době převodu; není tedy nutné, aby celý budoucí rozsah a průběh stavby bylo již v terénu vidět. Ostatně předmětem převodu vlastnického práva je věc existující, nikoliv její část, která má v budoucnu vzniknout (přirůst ke stavbě).

Jestliže je stavba vodovodu či kanalizace v rozhodnutí soudu popsána odkazem na jinou listinu (geometrický plán apod.), je třeba ji učinit nedílnou součástí rozhodnutí. Pokud je taková stavba výjimečně individualizována odkazem na obsah správních rozhodnutí, z jejichž obsahu musí být i třetím osobám zjevné, kudy vede, nezbude, než i písemná vyhotovení těchto správních aktů učinit nedílnou součástí rozhodnutí, ke kterému budou též připojeny.

Stavba vodovodu a kanalizace se tak stává předmětem vlastnického práva bez ohledu na to, zda již byla dokončena a je funkční, resp. zda je ve stavu těsně před dokončením. Musí však splňovat kritéria platná pro stavby obecně. Musí jít o výsledek stavební činnosti člověka a mít materiální podstatu; stavba je „samostatná masa materiálu odlišného od okolního pozemku“. Stavba musí být vymezitelná vůči okolnímu pozemku. Nestačí tedy, že byly již např. provedeny všechny potřebné výkopové práce, je třeba, aby byl v nikoliv zanedbatelné míře proveden i vodovodní řad, kanalizační stoka a popřípadě i jejich součásti (k těm viz § 2 odst. 1 a 2 zákona o vodovodech a kanalizacích). Stavba má samostatnou hospodářskou funkci (oproti pozemku) a vyznačuje se kompaktností materiálu. Některé z těchto znaků mohou být v konkrétním případě zastoupeny ve větší míře na úkor jiných.

Soud musí zvážit, zda dosud provedené stavební práce netvoří jen součást pozemku (např. provedené zemní práce), a zda položené prvky nejsou jen samostatnými movitými věcmi (např. nespojené potrubí). Pokud však práce pokročily natolik, že části vodovodu či kanalizace (např. potrubí) nelze již oddělit sebe navzájem, případně od pozemku, aniž by došlo k jejich poškození anebo aniž by bylo třeba vyvinout mimořádné úsilí, půjde již zpravidla o stavbu – samostatný předmět věcněprávních vztahů.

V pochybnostech o tom, zda předmětem smlouvy mezi účastníky byla již stavba jako samostatná věc či nikoliv, je třeba vyjít ze zásady, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. K tomu je třeba přihlédnout tam, kde existuje objektivní nejistota o tom, zda stavba byla v určité době samostatným předmětem vlastnického práva.

Jestliže soud v nalézacím řízení vezme do úvahy uvedená kritéria a dospěje k určitému závěru, pak dovolací soud pak může jeho úvahu zpochybnit, jen je-li zjevně nepřiměřená.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1238/2020, ze dne 27. 10. 2020


29.01.2021 00:02

ÚS: Odůvodnění závěru o neexistenci dobré víry

1. Obecné soudy jsou povinny podle § 132 občanského soudního řádu se vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to tím, že se se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Závěr o neexistenci dobré víry musí být řádně odůvodněn, jinak dochází k porušení práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zároveň i práva vlastnického zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 623/20, ze dne 8. 12. 2020


03.12.2020 00:00

Oddělení součásti věci od věci hlavní

Součást věci se věcí samostatnou stává faktickým oddělením od věci hlavní, nikoliv pouhým projevem vůle vlastníka vyjádřeným např. uzavřením kupní smlouvy týkající se jen součásti věci. Dokud je totiž součást spojena s věcí hlavní, nemá vůle vlastníka (na rozdíl od příslušenství podle § 121 odst. 1 obč. zák., pro něž je vůle vlastníka určující) vliv na to, že jde stále o jedinou věc, která přechází na nabyvatele automaticky se všemi součástmi i bez jejího výslovného označení v kupní smlouvě. Je-li tak součást věci předmětem právního úkonu coby samostatná věc, nečiní tato právní skutečnost ze součásti věci věc samostatnou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1212/2020, ze dne 26. 8. 2020


23.11.2020 00:01

Vymezení místa k dlouhodobému stání plavidel ve veřejném přístavu

I. Jestliže zákon spatřuje v provozování veřejného přístavu veřejný zájem a jeho provozovateli ukládá povinnosti k jeho provozování, udržování a zabezpečení, přičemž současně mu k dosažení tohoto účelu propůjčuje určité pravomoci (zejm. § 7 odst. 5 zákona o vnitrozemské plavbě), nelze volit výklad, který provozovatele přístavu v určování míst k dlouhodobému stání plavidel výrazně omezí; i tato pravomoc totiž slouží k provozování a udržování přístavu a zajišťování jeho bezpečnosti. Má-li mít provozovatel veřejného přístavu efektivní možnost přístav provozovat a udržovat (včetně případných úprav břehů apod.) a současně zajišťovat jeho bezpečnost, musí mít rovněž možnost v souladu s takto vymezeným účelem určovat místa k dlouhodobému stání plavidel.

Ovšem ve způsobu, jakým místa k dlouhodobému stání vymezí, je omezen jak obecným zákazem zneužití práva, tak i účelem svěřené pravomoci (§ 2 odst. 2 správního řádu) a specifickým postavením, které mu vyplývá z předpisů veřejného práva; stanovení míst k dlouhodobému stání plavidel nemůže být zcela nahodilé či svévolné.

II. Provozní řád přístavu není ani obecně závazným právním předpisem, ani interním předpisem. To ovšem nevylučuje možnost vydání závazného pokynu podle § 7 odst. 5 zákona o vnitrozemské plavbě formou provozního řádu přístavu. S přihlédnutím k tomu, že závazný pokyn podle § 7 odst. 5 zákona o vnitrozemské plavbě nemá zákonem předepsanou formu, zdá se přijatelné připustit i v tomto případě možnost zveřejnění předem neurčitému okruhu adresátů formou provozního řádu přístavu.

III. Není pochyb o tom, že provozovatel veřejného přístavu je osobou soukromého práva; nicméně i takové osobě může být propůjčena pravomoc v oblasti výkonu veřejné moci – teorie zde hovoří o přenesení určité dílčí pravomoci subjektů veřejné správy na právnickou osobu soukromého práva.

Závazný pokyn provozovatele přístavu podle § 7 odst. 5 zákona o vnitrozemské plavbě je faktickým úkonem orgánu veřejné správy a k přezkoumání jeho zákonnosti jsou povolány soudy ve správním soudnictví. Protože však v nyní projednávané věci vyvstala otázka zákonnosti pokynu provozovatele přístavu jako otázka předběžná, soudy v občanském soudním řízení ji posoudily samy (§ 135 odst. 2 o. s. ř.).

Posouzení zákonnosti pokynu provozovatele přístavu, kterým se vymezuje místo pro dlouhodobé stání plavidel, v tomto případě závisí na zjištění, směřuje-li takový pokyn k zajištění bezpečného provozu přístavu, neboť závazný pokyn podle § 7 odst. 5 zákona o vnitrozemské plavbě je provozovatel přístavu oprávněn vydat jen směřuje-li k zajištění jeho bezpečného provozu. Nicméně pojmu „zajištění bezpečného provozu“ je třeba rozumět v širším smyslu, zahrnujícím i jeho běžný provoz a udržování; i tím se totiž zajišťuje bezpečný provoz přístavu a plavby na vodní cestě. Provozovateli přístavu tak náleží právo vydávat závazné pokyny nejen bezprostředně směřující k odvrácení hrozícího nebezpečí, nýbrž i k zajištění provozu přístavu, jeho udržování a správě vodní cesty.

IV. Pokud odvolací soud obdržel stanovisko pobočky správního orgánu, které bylo posléze v rámci hierarchie veřejné správy doplněno (a překonáno) stanoviskem vedoucí úřadu, je názor vedoucí úřadu závazný pro organizační jednotku správního orgánu, což musí respektovat také soud, který si stanovisko vyžádal.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1473/2020, ze dne 14. 8. 2020


05.11.2020 00:00

Zásah do výkonu vlastnických práv v případě těsné blízkosti staveb

Negatorní žalobou se lze domáhat ochrany proti zásahům do práva vlastníka spočívajících v jiném rušení než v neoprávněném zadržování jeho věci. Může jít zejména o neoprávněné užívání cesty vedoucí přes pozemek vlastníka, o přechod nebo přejezd přes jeho pozemek, o čerpání vody ze studny vlastníka, o terénní úpravy, o ukládání různých předmětů na pozemek vlastníka, o započetí stavby na cizím pozemku apod. Negatorní žalobou se tak lze domáhat ochrany proti zásahům, které se přímo projevují na pozemku vlastníka a zasahují tím do jeho vlastnického práva. Nelze se naproti tomu domáhat ochrany vlastnického práva k pozemku negatorní žalobou proti zásahům, které se pozemku bezprostředně nedotýkají, i když ztěžují či znemožňují přístup vlastníka k pozemku a tím fakticky omezují výkon vlastnického práva, jestliže jde o činnosti na pozemku jiné osoby, než která se ochrany tvrzeného práva domáhá. Obsahem vlastnického práva k pozemku totiž není také právo na přístup na takový pozemek přes pozemek jiného vlastníka, byť je samozřejmě žádoucí, aby byly pokud možno všechny pozemky přístupny.

Podle uvedených závěrů by bylo možné se negatorní žalobou domáhat ochrany vlastnického práva, pokud by se zásahy ze strany žalované přímo projevovaly na pozemku žalobců. Tato podmínka zde ovšem není naplněna, neboť se ze zjištěných skutečností tohoto případu nepodává, že by žalovaná svými stavbami zasahovala na pozemek žalobců, resp., že by se umístění staveb žalobkyně jakkoliv negativně promítalo do vlastnického práva žalobců. Jsou-li stavby v těsné blízkosti, nejde bez dalšího o nepřípustný přímý zásah do vlastnického práva některé ze stran, proti kterému by poskytovala ochranu negatorní žaloba.

Skutečnost, zda jsou stavby z pohledu veřejného práva povolené, či nikoliv, je při posuzování negatorní žaloby (zásahu do vlastnického práva) zásadně bez významu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3742/2019, ze dne 13. 8. 2020


18.09.2020 00:06

ÚS: Princip ochrany dobré víry nového nabyvatele

Závěr o neexistenci dobré víry podle § 984 odst. 1 občanského zákoníku musí být řádně odůvodněn, jinak dochází k porušení práva na soudní ochranu i práva vlastnického zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Má-li být existence dobré víry ve smyslu § 984 odst. 1 občanského zákoníku vyvrácena, musí se tak stát skutečnostmi vyvracejícími přímo dobrou víru o stavu zapsaném ve veřejném seznamu, jež dokládají neexistenci věcného břemene; nepostačuje, svědčí-li tyto skutečnosti toliko výhradně o vědomosti o tom, že stav zapsaný ve veřejném seznamu nebyl v praxi po nějakou dobu naplňován, když to ani nebylo potřebné.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3644/19, ze dne 11. 8. 2020


14.09.2020 00:02

Povinnost vlastníka zabezpečit jímku na svém pozemku

I. Koná-li vlastník při správě věci a při nakládání s ní způsobem, jenž vyvolá újmu třetí osoby, dopustí se porušení § 2900 o. z. Vytvoří-li vlastník při správě předmětu svého vlastnictví a nakládání s ním nebezpečnou situaci, resp. bude-li mít kontrolu nad nebezpečím hrozícím jinému od předmětu jeho vlastnictví, a přitom neučiní dostatečná opatření k odvrácení hrozící újmy, poruší povinnost plynoucí z § 2901 o. z. V každém konkrétním případě však je třeba vážit, zda zákrok proti hrozící újmě vyžadují okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života. Tedy utrpí-li poškozený újmu na pozemku, pak za ni vlastník pozemku bude odpovídat v případě, že jeho konání při správě pozemku nebylo dostatečné a nevyhovělo zvyklostem soukromého života, jež vyžadují, aby si vlastník při nakládání s věcí a při její správě počínal tak, aby nedocházelo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného, případně tehdy, pokud vytvořil (či toleroval) na pozemku nebezpečnou situaci, aniž by učinil dostatečná opatření k odvrácení hrozící újmy. Způsob nakládání s věcí a standard jejího zajištění ve vztahu k možné újmě třetích osob bude tedy třeba zkoumat vždy v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k povaze věci, zvyklostem soukromého života, místním poměrům a konkrétním okolnostem vzniku újmy.

II. Na vlastníku, správci či uživateli pozemku, který není komunikací (chodníkem), nelze požadovat, aby zajistil úpravy a přizpůsobení pozemku pro bezpečnou chůzi, i když je pozemek k chůzi fakticky využíván. Takovou povinnost vlastníka pozemku podle § 2900 ani § 2901 o. z. nelze dovodit, zejména nikoli za situace, kdy jde o pozemek sice v centru města, avšak mimo komunikační zóny, k chůzi ani fakticky nevyužívaný, nekultivovaný, zarostlý vysokou travou a náletovými dřevinami.

V daném případě žalovaný jímku zabezpečil a její stav kontroloval způsobem odpovídajícím místním poměrům a míře potenciálního nebezpečí plynoucího třetím osobám z její existence. Stejně tak žalovaný nemohl předpokládat, že se v okolí jímky bude někdo pohybovat a na poklop jímky vstupovat a pokud ano, že si nebude počínat obezřetně. Nelze uzavřít, že by v důsledku konání žalovaného (zakrytí jímky plastovým pochozím poklopem, kontrolovaným jednou měsíčně) vznikla žalobci újma (§ 2900 o. z.), či že by tím, že jímku neopatřil další zábranou a nekontroloval ji častěji než jednou za měsíc, žalovaný porušil povinnost učinit opatření k odvrácení újmy hrozící v důsledku nebezpečného stavu, který vytvořil (nad kterým měl kontrolu). Proto neodpovídá za újmu, která žalobci pádem do jímky vznikla, a to na základě žádného ze dvou uvedených ustanovení.

Lze proto uzavřít, že jímka na pozemku představuje potenciální nebezpečí, k jehož odvrácení je vlastník pozemku povinen podle § 2901 o. z. jímku zabezpečit opatřeními odpovídajícími poloze, povaze a způsobu využití pozemku i umístění jímky na pozemku. Není-li pozemek komunikací (chodníkem) a není k chůzi ani fakticky využívaný, není vlastník pozemku povinen zajistit úpravy a přizpůsobení pozemku pro bezpečnou chůzi.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3108/2019, ze dne 11. 6. 2020


02.09.2020 00:02

Zřízení zástavního práva k domu, v němž se nachází rodinná domácnost

Právo manžela nakládat domem nebo bytem ve smyslu ustanovení § 747 o. z. představuje souhrn všech subjektivních práv k domu či bytu, zejména právo dům nebo byt užívat, držet a s nimi disponovat, a může být založeno nejen na věcném právu (typicky vlastnické právo), ale i na právu závazkovém (např. výpůjčka). Je-li toto právo založeno na vlastnickém právu, může jít jak o výlučné vlastnictví manžela, tak i o spoluvlastnictví manžela a dalších osob. Protože právo nakládat domem nebo bytem musí mít – jak vyplývá z ustanovení § 747 o. z. – „alespoň“ jeden z manželů, vztahuje se uvedené ustanovení i na případy, kdy toto právo svědčí oběma manželům, a kdy tedy manželé mají dům nebo byt například ve spoluvlastnictví nebo ve společném jmění manželů. Ustanovením § 747 o. z. je však chráněn i manžel, který k domu či bytu, v němž se nachází rodinná domácnost manželů nebo rodiny, nemá vlastnické ani žádné jiné věcné nebo závazkové právo.

Poruší-li manžel ustanovení § 747 odst. 1 o. z. tím, že bez souhlasu druhého manžela zcizí dům nebo byt, ve kterém se nachází rodinná domácnost manželů nebo rodiny, nebo k domu, jeho části nebo k celému bytu zřídí právo, jehož výkon je neslučitelný s bydlením manželů nebo rodiny (zde zástavní právo), může se druhý manžel za podmínek uvedených v tomto ustanovení dovolat neplatnosti takového právního jednání. Jde o případ tzv. relativní neplatnosti právního jednání, která je stanovena na ochranu zájmu určité osoby, a proto jen ta může vznést námitku jeho neplatnosti; nenamítne-li neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Oprávněný manžel uplatňuje relativní neplatnost právního jednání vůči manželovi, který toto právní jednání učinil, a vůči druhé straně právního jednání nebo jiné osobě z něho oprávněné. Byla-li neplatnost relativně neplatného právního jednání řádně uplatněna, nastávají vůči dotčenému právnímu jednání stejné právní následky jako v případě tzv. absolutní neplatnosti, k níž se přihlíží v řízení před soudem, správním úřadem nebo jiným orgánem „i bez návrhu“, tedy bez ohledu na to, zda se jí někdo z účastníků řízení dovolal nebo na ni jinak poukázal. V obou případech právní jednání nemá stranou (stranami) právních vztahů sledované (zamýšlené) právní účinky, obě neplatnosti působí s účinky od počátku (ex tunc) a právní význam mají vůči každému, jehož práva a povinnosti (právní sféru) mohou (uvažováno objektivně) ovlivnit.

Rodinná domácnost manželů nebo rodiny nacházející se v nemovitostech se do katastru nemovitostí nezapisuje, ochrana dobrověrného nabyvatele vyplývající z ustanovení § 984 odst. 1 o. z. se tak zde nemůže uplatnit.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3017/2019, ze dne 2. 6. 2020


01.09.2020 00:02

Oprava rozhrady mezi pozemky ve výlučném vlastnictví

Výlučný vlastník zdi – rozhrady mezi pozemky – ji musí udržovat v dobrém stavu, tedy ji opravit, hrozí-li následkem jejího poškození sousedovi škoda, a to ať již vniknutím cizích osob a zvířat na pozemek nebo pádem zdi či jejích částí na sousední pozemek anebo jinak. V tomto případě zákon – na rozdíl od § 2903 odst. 2 o. z. – nevyžaduje vážné ohrožení hrozící škodou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1064/2020, ze dne 28. 5. 2020


01.09.2020 00:01

Právní režim rozhrady zřízené v době účinnosti OZO

V souladu s principem nepravé retroaktivity je třeba vznik vlastnického práva ke zdi zřízené v době účinnosti OZO, sloužící jako rozhrada mezi pozemky, posoudit podle § 854 a násl. OZO. Pokud některá ze stran tvrdí, že vlastnictví zdi se později změnilo, je na ní, aby uvedla právní skutečnosti, o které změnu opírá; je pak na soudu, aby zvážil, zda tyto skutečnosti lze podřadit pod hypotézu právní normy, která by měla za následek změnu vlastnického práva. Změny vlastnického práva (právní skutečnosti je zakládající) se posuzují podle zákona účinného v době, kdy k nim došlo.

Stála-li zeď na sousedních pozemcích různých vlastníků a byla-li zřízena v době platnosti OZO, nemohl k ní žádný ze sousedů již v důsledku zásady superficies solo cedit nabýt výlučné vlastnické právo výstavbou zdi; muselo jít o zeď společnou, ledaže byla dána některá z výjimek. Společnou rozhradu spravují oba její vlastníci společně.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1064/2020, ze dne 28. 5. 2020


31.08.2020 00:02

Stékání vody či padání sněhu ze střechy přímo na sousední pozemek

Stékání vody či padání sněhu ze střechy přímo na sousední pozemek je přímou imisí ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z., věty druhé.

Z textu § 1019 odst. 1 o. z. je patrné, že zákon neaprobuje stékání vody ani padání sněhu ze střechy na sousední pozemek, bez ohledu na jejich míru. Důvodem pro takový postup je zjevně to, že tyto děje považuje za přímý zásah do vlastnického práva toho, na jehož pozemek stéká voda nebo padá sníh ze střechy. Nedávalo by smysl, kdyby současně mělo jít o nepřímou imisi, proti které by se soused mohl bránit jen s omezeními vyplývajícími z § 1013 odst. 1 o. z., věty první. Jde tu o přímé přivádění imise – vody či sněhu – na pozemek jiného vlastníka, které je nepřípustné bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se opírá o zvláštní právní důvod.

Stékání vody či padání sněhu ze střechy na sousední pozemek není projevem přirozených vlastností pozemku, za které soused neodpovídá. Stavba a střecha představují umělou úpravu pozemku, která mění přirozené odtokové poměry; voda, která by jinak alespoň zčásti, ne-li úplně, vsákla do pozemku (půdy) v přirozeném stavu, zůstává na střeše, a odtam je přímo vedena na sousední pozemek, a to v míře podstatně větší, než by tomu bylo, pokud by pozemek nebyl nijak upravený. Nejde tedy o přirozený děj, neovlivněný umělými úpravami pozemku. Pronikání takto kumulované srážkové vody i spad sněhu ze střechy bezprostředně na sousední pozemek je tak přímou imisí ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z. věty druhé. Pro kvalifikaci zásahu do vlastnického práva pak není rozhodující, zda úpravou pozemku (zřízením stavby či úpravou střechy) soused sledoval přivádění srážkových vod na sousední pozemek; povinnost zdržet se imisí přímých i nepřímých není vázána na vědomost či zavinění žalovaného, a někdy dokonce ani na jeho jednání; stal-li se vlastníkem stavby, kterou sám nezřídil, a ta vyvolává přímé imise, nic to nemění na jeho povinnosti se imisí zdržet.

Způsobení přímého přivádění imise na pozemek jiného vlastníka může spočívat v činnost trvající, ale i jen jednou proběhlé (např. postavení domu, z jehož střechy stéká voda). Tedy jestliže ze sousedního domu (jeho střechy) odtéká voda přímo na sousední pozemek, bez toho, aby ji majitel domu jímal do kanalizace či jinak zabezpečoval (např. trativodem na svůj pozemek) její odtok tak, aby nezasahoval na sousední pozemek, jde o přímou imisi, která je nedovolená.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 942/2020, ze dne 28. 5. 2020


31.08.2020 00:00

Přiměřená míra konkrétních imisí pronikáním zápachu

I. Požadavek, aby soud zjistil, jaká je v dané lokalitě s přihlédnutím k jiným obdobným lokalitám (tj. například k tomu, zda jde o město, vesnici nebo o pozemky sloužící jen k zemědělskému využití) přiměřená míra konkrétních imisí, nelze vykládat tak, že soud kvantifikuje zápach v jiných obdobných lokalitách a na místě, kde k imisi dochází, a pak obě tato zjištění porovná; už proto je to nemožné, že zápach je obtížné takto měřit. Jde tu tedy o požadavek, aby soud při zvažování, zda jde o relevantní imisi, přihlédl k poměrům v místě (obci) a také vzal do úvahy charakter místa (zápach v místě, kde se běžně chovají hospodářská zvířata, je třeba posuzovat jinak než zápach ve středu města apod.).

II. Míru imisí je často složité a někdy i nemožné přesně určit; v jednotlivých případech tak bude posouzení míry a relevance imisí na úvaze soudu. Ustanovení § 1013 odst. 1 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud by mohl úvahu odvolacího soudu o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům zpochybnit pouze v případě, že by byla zjevně nepřiměřená.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 942/2020, ze dne 28. 5. 2020


05.08.2020 00:02

Notářský zápis obsahující povinnost vyklidit nemovitost

Notářský zápis podle § 71b not. ř. obsahující svolení povinné osoby s jeho vykonatelností, je-li jeho předmětem povinnost této osoby vyklidit nemovitost, není exekučním titulem.

Skutečnost, že mezi vlastníkem a tím, kdo jeho nemovitost užívá, ač k tomu nemá žádný důvod, je nesporná neexistence právního titulu k užívání a že osoba užívající nemovitost uznává, že neoprávněně zasahuje do vlastnického práva jiné osoby (vlastníka) a „zavazuje“ se nemovitost vyklidit, neznamená, že by šlo o závazkový vztah mezi vlastníkem nemovitosti a tím, kdo ji užívá bez právního důvodu. Užívání nemovitosti bez právního důvodu představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný, i když si je této neoprávněnosti osoba užívající nemovitost vědoma. Neoprávněnost užívání nemovitostí může být dána již od počátku (užívací právo osobě nikdy nesvědčilo), nebo až následně (užívací právo osobě svědčilo, ale již zaniklo).

Má-li povinnost vyklidit nemovitosti základ v ochraně vlastnického práva, nikoli v závazkovém právním vztahu (ten již zanikl anebo nikdy neexistoval), nemůže být předmětem dohody notářského zápisu podle § 71b not. ř. Nelze tedy svolit k vykonatelnosti notářského zápisu podle § 71b not. ř. má-li jím být poskytnuta ochrana vlastnického práva. Notářský zápis, jímž má být vymožena povinnost, která nevyplývá ze závazkového vztahu, nemá znaky notářského zápisu podle § 71b not. ř. a není proto exekučním titulem.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2085/2019, ze dne 26. 5. 2020


13.07.2020 00:01

K výkladu ustanovení § 57 zákona č. 219/1991 Sb.

Ustanovení § 57 zákona č. 219/2000 Sb. nedopadalo na ty státní podniky (u nichž funkce zakladatele byla přenesena na obce), které byly ke dni účinnosti tohoto zákona již zrušeny, pročež tyto státní podniky ani nepozbyly dle § 57 odst. 5 tohoto zákona právo hospodaření k věcem ve vlastnictví státu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1050/2020, ze dne 10. 6. 2020


19.06.2020 00:05

ÚS: Zásah do vlastn. práva rozhodnutím o odstranění části stavby

Rozhodnutí stavebního úřadu o nařízení odstranění části stavby podle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), představuje nepřípustný zásah do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod za situace, kdy je odstranění části stavby zcela nepřiměřeným zásahem do vlastnického práva majitele a současně platí, že ponechání stavby v jejím stávajícím stavu nezasahuje do veřejného práva závažným způsobem, ani nezasahuje do práva jiných subjektů a nezbavuje jiné subjekty právní ochrany. Nepřiměřenost zásahu do vlastnického práva nastává zejména tehdy, kdy změnou hmotněprávní úpravy stavba jako celek spadá do tzv. volného režimu (nepodléhá žádnému veřejnoprávnímu povolení), kdy skutkové okolnosti případu svědčí o zcela marginálním překročení předpisů ze strany vlastníka, kdy v průběhu správního řízení vyjde dostatečně najevo, že práva jiných subjektů nejsou stavbou ve stávající podobě dotčena, příp. kdy různým postupem stavebního úřadu ve vztahu ke stavebníkům v obdobném postavení se stávající územní rozhodnutí stalo obsoletním.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1956/19, ze dne 12. 5. 2020


01.04.2020 00:01

Negatorní žaloba proti rušení podrosty a převisy

Vlastník pozemku, dotčeného kořeny nebo větvemi stromu přesahujícími ze sousedního na jeho pozemek, je může za podmínek uvedených v § 1016 o. z. odstranit sám, nebo může uplatnit proti sousedovi nárok na ochranu vlastnického práva (§ 1042 o. z.), působí-li mu podrosty či převisy škodu nebo jiné obtíže převyšující zájem na nedotčeném zachování stromu. Při zvažování podmínek pro vyhovění žalobě zejména tam, kde odstranění podrostů může strom poškodit, je třeba přihlédnout i ke vzdálenosti stromu od hranic mezi sousedními pozemky; to platí i v případě, že jde o stromy vysázené před 1. 1. 2014.

Soud rozhodující o negatorní žalobě proti rušení podrosty a převisy (§ 1042 o. z.) musí též zvážit, zda žalobci působí škodu nebo jiné obtíže převyšující zájem na nedotčeném zachování stromu. Ochranu stromu jako ekologicky významné přírodnině, poskytovanou § 1016 o. z., je třeba přiměřeně vztáhnout i na tento případ.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2573/2019, ze dne 27. 11. 2019


< strana 1 / 18 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů