// Profipravo.cz / Vlastnické právo

Vlastnické právo

22.04.2022 00:04

ÚS: Návrh na zrušení ustanovení tzv. liniového zákona

1. Ústavní soud je součástí orgánů, jejichž prostřednictvím je vykonávána státní moc (čl. 2 odst. 1 Ústavy České republiky), není však součástí soustavy orgánů územního plánování nebo finančního plánování. V jeho přezkumné působnosti proto není hodnocení, a tím spíše ne výběr jednotlivých staveb dopravní, vodní nebo energetické infrastruktury či infrastruktury elektronických komunikací, popř. posuzování účelnosti či vhodnosti jejich zakotvení v zákoně č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací (liniový zákon), ve znění pozdějších předpisů. To je vyhrazeno rozhodnutí, které je výsledkem demokratické diskuze v zastupitelském (nejen zákonodárném) orgánu vzešlém ze svobodných a demokratických voleb.

2. Plánování není z hlediska dělby moci výhradní věcí orgánů exekutivy, neboť může být prováděno (a legitimováno) i prostřednictvím zákonodárství; soudní moci je však vyhrazen jen přezkum právnosti plánovacích aktů v rozsahu určeném ústavním pořádkem či zákonem. Liniový zákon je v této souvislosti tzv. zákonem – opatřením přijatým za účelem řešení nějakého závažného problému státu a společnosti.

3. Z hlediska hodnocení dodržení požadavku obecnosti zákona a dělby mocí je přitom podstatný rozdíl mezi individuálním správním aktem vyvlastňovacího úřadu o vyvlastnění konkrétní nemovité věci potřebné k provedení takové stavby a mezi určením, zda je v kompetenci Parlamentu rozhodnout o tom, co bude podle zákona stavbou dopravní, vodní nebo energetické infrastruktury z hlediska jejího významu pro plánování územního rozvoje státu a transevropské dopravní či energetické sítě, popř. jak se má při přípravě, umísťování a povolování takových staveb postupovat.

4. Uložení povinnosti umožnit provádění měření a průzkumných prací podle § 2f liniového zákona sleduje legitimní cíl a důležitý veřejný a obecný zájem spočívající v urychlení přípravy staveb vymezených v jeho příloze; toto ustanovení je však třeba vykládat a používat s ohledem na požadavky zakotvené v čl. 10 odst. 2 a čl. 12 Listiny základních práv a svobod a současně v kontextu právní úpravy územního plánování ve veřejném stavebním právu jako celku, nikoli pouze s poukazem na jednu jeho část, tj. § 2f liniového zákona.

5. Listina základních práv a svobod ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nezaručují dvou či vícestupňové rozhodování ve správním řízení. Ustanovení § 4a odst. 2 liniového zákona, podle kterého není odvolání proti mezitímnímu rozhodnutí přípustné, není samo o sobě neústavní, a to zvláště za situace, kdy je proti tomuto rozhodnutí možné bránit se prostředky správního soudnictví podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

6. Ústavní konformita vyvlastnění nemovité věci na základě vydání mezitímního rozhodnutí podle § 4a liniového zákona je zaručena tím, že vyvlastňovaný má podle § 4a odst. 3 liniového zákona zaručen (srov. též čl. 4 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) přístup k soudu na základě správní žaloby, popř. i opravného prostředku proti rozhodnutí o této žalobě podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, s možností přiznání odkladného účinku těchto prostředků soudní ochrany podle § 4a odst. 4 liniového zákona.

7. Proto ani oddělení výroku o odnětí či omezení vlastnického práva a výroku o výši náhrady při rozhodování podle § 4a liniového zákona není neústavní za podmínky, že je naplněna zásada legality vyvlastnění (zákonný základ) a jsou splněny další (svojí povahou) hmotněprávní požadavky na vyvlastnění jakými jsou veřejný zájem, náhrada, subsidiarita a proporcionalita, a to, že je vyvlastňovanému zajištěno řádné přezkumné řízení včetně odpovídajících procesních záruk podle Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 39/18, ze dne 22. 3. 2022

08.03.2022 00:01

Právo nálezce ztracené vkladní knížky na nálezné

Ustanovení upravující právo nálezce ztracené věci na nálezné (§ 1051 a násl. o. z.) se použijí jen na věci hmotné i nehmotné, na práva však jen potud, připouští-li to jejich povaha a neplyne-li ze zákona něco jiného. Pohledávku z účtu nelze pojmově ztratit a nalézt; ze zákona vyplývá, že je vyloučena aplikace § 1051 a násl. o. z. Vkladní knížka splňuje předpoklady, jež definují (hmotnou) věc v právním smyslu; je rozdílná od osoby a slouží potřebě lidí. Ten, kdo je jejím vlastníkem, má přístup k nakládání s peněžními prostředky na účtu, jejichž majitelem je výstavce vkladní knížky. Protože bez předložení vkladní knížky s peněžními prostředky na účtu nelze nakládat, a tedy ani úspěšně uplatnit právo na výplatu zůstatku peněžních prostředků včetně úroků ke dni zániku závazkového právního vztahu, je namístě použít ustanovení § 1056 odst. 2 o. z. o ceně nálezu na vkladní knížku tak, že její hodnota (cena) se rovná výši peněžních prostředků na účtu, k němuž byla vystavena. Z hlediska zákonem chráněných hodnot (princip spravedlivé rovnosti) je tak nutné použít právní normu, která – obecně – na nález ztracené věci, jež nemá žádnou majetkovou hodnotu (peněžní prostředky jsou majetkem výstavce vkladní knížky), nedopadá.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3720/2020, ze dne 25. 11. 2021

18.02.2022 00:05

ÚS: Nabytí nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou

Nabytí nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou nelze v České republice s ohledem na historický vývoj právní úpravy pozemkového vlastnictví považovat za projev hrubé nedbalosti.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1587/20, ze dne 12. 1. 2022

18.02.2022 00:04

ÚS: Náhrada za užívání veřejného prostranství

1. Dochází-li k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) k nemovitému majetku tím, že nemovitost je užívána jako veřejné prostranství, přísluší jeho vlastníku náhrada ze strany obce, a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení.

2. Odepření výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy by mělo zůstat výjimečným a vést k nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, nikoliv však k oslabování právní jistoty a ochrany subjektivních práv stanovených zákonem.

3. Smyslem investování do nemovitostí je očekávaný ekonomický prospěch, a neměl-li by z investice vlastníkovi plynout, postrádala by taková investice smysl. Výhodné nabytí pozemků ve veřejné dražbě proto nelze považovat za mimořádné okolnosti ospravedlňující použití korektivu dobrých mravů. Stejně tak samotné vyvíjení podnikatelské aktivity, jejímž pojmovým znakem je dosahování zisku, nemůže být považováno za něco a priori nemravného.

4. Nedává žádný rozumný smysl, aby obecné soudy dovodily (z důvodu údajného porušení korektivu dobrých mravů), že stěžovatelce nenáleží náhrada za bezdůvodné obohacení žádná. Pokud totiž vycházely ze skutečnosti, že vedlejší účastník užíval předmětné pozemky bez právního důvodu, mohl se zmíněný korektiv dobrých mravů projevit v redukci požadovaného plnění, nikoliv však v jeho úplném odmítnutí.

5. Závěr učiněný obecnými soudy by z pozemků majících charakter veřejného prostranství činil pozemky bezcenné a neprodejné právě z důvodu, že by jejich budoucí nabyvatelé mohli být a priori považováni za „spekulanty“ a požadavky na náhradu za užívání pozemků jinými subjekty či pokusy o narovnání těchto vztahů za rozporné s dobrými mravy. Obce by přitom měly garantováno jejich bezplatné užívání na úkor vlastníků, a to absurdně např. i včetně možnosti z nich profitovat jejich zatížením místním poplatkem za zvláštní užívání veřejného prostranství.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2049/21, ze dne 18. 1. 2022

02.02.2022 00:01

Osoba povinná k zaplacení kompenzace dle § 59a vodního zákona

Osobou povinnou k zaplacení jednorázové kompenzace za omezení vlastnického práva z důvodu existence vodního díla nacházejícího se na zatíženém pozemku podle § 59a vodního zákona je "vlastník" vodního díla ve smyslu § 126 odst. 1 zákona o vodách. Jestliže § 126 odst. 1 zákona o vodách vymezuje pojem „vlastník“ vodního díla i ve vztahu k dalším osobám, majícím k vodním dílům obdobný vztah, a současně jim ukládá i stejná práva a povinnosti podle tohoto zákona, pak není žádný důvod se domnívat, že náhradu vlastníkovi pozemku za povinnost strpět na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 a jeho užívání ve smyslu § 59a zákona o vodách, budou platit pouze skuteční vlastníci vodních děl, zatímco ostatní osoby, přestože vodní díla užívají (provozují), budou této povinnosti zproštěni (třeba jenom proto, že nejsou schopni doložit své vlastnické právo). Takový postup by totiž zcela jednoznačně potlačil aplikovatelnost této náhrady.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1705/2021, ze dne 27. 10. 2021

01.02.2022 00:01

Promlčení nároku na náhradu za omezení užívání dle vodního zákona

Právo na náhradu za prokázané omezení užívání pozemků a staveb v ochranných pásmech vodních zdrojů (§ 30 odst. 11 vodního zákona) v případě, že k omezení došlo v době před 1. 1. 2014, se promlčuje ve tříleté promlčecí době (§ 101 obč. zák.), která běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, tedy ode dne, kdy k omezení došlo a právo na náhradu bylo objektivně možné uplatnit. Uvedené platí přiměřeně i pro promlčení uvedeného nároku podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1248/2021, ze dne 26. 10. 2021

24.01.2022 00:01

Právní vztahy z neoprávněné stavby vzniklé za účinnosti ObčZ 1950

Právní vztahy z neoprávněné stavby vzniklé za účinnosti občanského zákoníku z roku 1950 se přiměřeně posoudí podle ustanovení § 125 a násl. tohoto zákona o zpracování cizí věci, přičemž je ponecháno v zásadě na úvaze soudu, aby v odůvodněných případech s přihlédnutím ke všem okolnostem věci určil, kdo bude vlastníkem zpracované věci; může však rozhodnut i jinak (§ 127 obč. zák. z roku 1950). Jednou z podstatných okolností, ke kterým soud při rozhodnutí přihlíží, je přitom dobrá víra stavebníka.

Takovému stavebníkovi, který stavěl na cizím pozemku bez právního důvodu, avšak v dobré víře, že mu náleží časově omezené právo, zpravidla nelze zastavěný pozemek přikázat, neboť tím by byl bezdůvodně zvýhodněn oproti stavebníkovi oprávněnému, kterého nadále stíhá povinnost stavbu po čase odstranit. To však nevylučuje, aby soud poskytl ochranu i tomu, kdo postavil na cizím pozemku neoprávněnou stavbu v dobré víře, že má právo nájmu či jiné časově omezené právo; jen zpravidla nebude na místě přikázání pozemku, nýbrž bude třeba hledat jiné řešení, odpovídající dobré víře neoprávněného stavebníka (kupříkladu zřízení věcného břemene).

Lze uzavřít, že pro účely rozhodování o neoprávněné stavbě zbudované za účinnosti občanského zákoníku z roku 1950 je třeba rozumět dobrou vírou ve smyslu § 125 téhož zákona důvodné přesvědčení stavebníka, že má právo postavit na cizím pozemku stavbu. K tomu, aby mohl soud přikázat zastavěný pozemek vlastníku stavby, však musí být stavebník v objektivní dobré víře, mu zastavěný pozemek náleží, anebo že mu k takovému pozemku náleží právo stavby. Přikázání vlastnického práva k zastavěnému pozemku v rámci rozhodování o vypořádání neoprávněné stavby nebrání skutečnost, že zastavěný pozemek byl v socialistickém vlastnictví.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1999/2021, ze dne 26. 10. 2021

18.01.2022 00:00

Neoprávněný zásah části stavby do prostoru nad cizím pozemkem

Ustanovení § 1023 odst. 1 o. z. dopadá na případy užívání cizího prostoru tam, kde pro takové užívání neexistuje jiný právní důvod. Tam, kde právní titul pro užívání sousedního pozemku existuje, řídí se užívání tímto právním titulem – např. služebností.

§ 1023 o. z. může dopadat na do prostoru vyčnívající balkony či okna ze staveb postavených na sousedním pozemku. I když zřizovat části stavby (např. zateplení zdi, balkony apod.) zasahující do prostoru nad sousedním pozemkem bez právního důvodu není přípustné, neboť pak jde o neoprávněný zásah do vlastnického práva vlastníka pozemku, je toto výchozí pravidlo modifikováno právě ustanovením § 1023 odst. 1 o. z.

I v případě neoprávněných staveb přichází ve vztahu k součástem pozemků vyplývajícím z § 506 o. z. do úvahy aplikace § 1023 o. z.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 94/2021, ze dne 20. 10. 2021

07.12.2021 00:01

Omezení předkupního práva dle čl. II. bod 2 zákona č. 460/2016 Sb.

Ustanovení čl. II. bod 2 zákona č. 460/2016 Sb. se vztahuje jen na stavby uvedené v § 509 o. z. (stavby liniové) a na pozemky, ve kterých jsou tyto stavby umístěny. Důvod tohoto omezení předkupního práva je ten, že liniové stavby nejsou součástí pozemku, takže předkupní právo by nesloužilo k cíli sledovanému v § 3056 odst. 1 o. z., tedy ke sjednocení vlastnictví stavby a pozemku; ostatně vzájemné předkupní právo vlastníka liniové stavby a pozemku, na kterém byla umístěna, tu nebylo ani před zákonem č. 460/2016 Sb., ten jen výslovně upravil to, co platilo z povahy věci již dříve.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 745/2021, ze dne 31. 8. 2021

29.11.2021 00:01

Přemístění cizí movité věci neoprávněně umístěné na pozemku

Zákon výslovně neřeší situaci, jaký má na negatorní vlastnickou žalobu důsledek to, že vlastník pozemku, na kterém je bez právního důvodu umístěna cizí movitá věc, ji přemístí, ať již na tomto pozemku či na jiný pozemek v jeho vlastnictví.

Ustanovení § 14 odst. 1 o. z. o svépomoci nelze vykládat tak, že by vlastník pozemku, na kterém je bez právního důvodu umístěna cizí věc, s touto věcí nemohl nijak manipulovat a přemísťovat ji, pokud by nebyly splněny podmínky svépomoci v tomto ustanovení uvedené. Dovolací soud nemá pochybnost o tom, že takovou věc může vlastník pozemku v rámci tohoto pozemku přemístit, má-li proto rozumné důvody; ty mohou být hospodářské (umístění věci na určitém místě brání hospodářskému využití pozemku), nebo i jiné (např. věc tak, jak je umístěna, pozemek hyzdí).

Vlastník může cizí movitou věc, nacházející se bez právního důvodu na jeho pozemku, přemístit i na jiný svůj pozemek; ani v takovém případě nezaniká povinnost vlastníka movité věci ji z tohoto pozemku odstranit. Jestliže však v důsledku takového přemístění vzniknou žalovanému zvýšené náklady a zvýšené nebezpečí, může je podle okolností případu nést vlastník pozemku (§ 11 o. z. ve spojení s analogickou aplikací § 1956 o. z.). Zde bude záležet na posouzení konkrétních skutkových okolností, zejména proč a jak byla věc na pozemku umístěna a proč ji vlastník pozemku přemístil.

O nedovolenou svépomoc by podle konkrétních skutkových okolností mohlo jít v případě, že jednání vlastníka pozemku by ukončilo neoprávněný zásah do jeho práva, např. pokud by cizí věc nikoliv nepatrné hodnoty zlikvidoval nebo odložil na veřejné prostranství tak, že by se jí kdokoliv mohl zmocnit nebo ji poškodit.

Samotná okolnost, že spoluvlastníci v projednávané věci přemístili hlušinu na jiné své pozemky, aniž by byly splněny podmínky pro svépomocnou obranu práva, tedy nemůže být důvodem pro zamítnutí vlastnické žaloby.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1925/2021, ze dne 31. 8. 2021

30.09.2021 00:01

Zjišťování obvyklé ceny vyvlastňovaných pozemků

Při zjišťování obvyklé ceny vyvlastňovaných pozemků nelze domýšlet, jaké by bylo funkční využití těchto pozemků, pokud by nebyly určeny pro realizaci veřejného zájmu. Zjištění obvyklé ceny vyvlastňovaného pozemku nebo stavby je vázáno na jejich skutečný stav ke dni podání žádosti o vyvlastnění, přičemž se nepřihlíží k jejich zhodnocení nebo znehodnocení v souvislosti s navrženým účelem vyvlastnění. Ze zjišťování skutečného stavu vyvlastňovaných pozemků se však vymykají úvahy o tom, pro jaké účely by byly pozemky územně plánovací dokumentací určeny, pokud by nebyly určeny pro realizaci veřejného zájmu. V důsledku takové úvahy by docházelo k ocenění pozemků na základě jejich hypotetického stavu, a nikoli na základě jejich skutečného stavu, jak vyžaduje zákon. Takovéto hypotetické určování stavu pozemků by nepředstavovalo ani aplikaci pravidla o nepřihlížení ke znehodnocení pozemku v souvislosti s účelem vyvlastnění.

Skutečnost, zda u vyvlastňovaných pozemků existovala reálná možnost jejich budoucího zhodnocení změnou územně plánovací dokumentace (pokud by nebyly vyčleněny pro potřeby realizace veřejného zájmu), se promítne do zjišťování jejich obvyklé ceny tak, že i tento spekulativní aspekt (ohledně jejich možného budoucího zhodnocení) nesouvisející s účelem vyvlastnění je jedním z faktorů spoluvytvářejících jejich obvyklou cenu, který je zapotřebí reflektovat při výběru porovnávacího materiálu, na základě něhož znalec zjišťuje obvyklou cenu vyvlastňovaných pozemků. Od tohoto aspektu, ačkoli je ke dni žádosti o vyvlastnění z důvodu určení pozemku pro realizaci veřejného zájmu již zřejmé, že k budoucímu zhodnocení pozemků nedojde, nelze odhlédnout s ohledem na zákaz přihlížení ke znehodnocení v souvislosti s účelem vyvlastnění. Tímto způsobem bude zjištěna obvyklá cena pozemků ke dni podání žádosti o vyvlastnění založená na skutečném stavu pozemků, která zároveň bude odpovídat majetkové újmě vyvlastňovaných, jenž v zásadě umožní vyvlastňovaným podle místních podmínek obstarání obdobné věci v rozhodném čase, a rovněž bude respektovat zákaz přihlížení ke zhodnocení či znehodnocení vyvlastňované nemovitosti v souvislosti s účelem vyvlastnění.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1291/2020, ze dne 28. 6. 2021

02.08.2021 00:01

Počátek běhu promlčecí lhůty u nároku na náhradu za změnu v území

Počátek běhu promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu za změnu v území podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod se řídí § 619 o. z.; předchozí uplatnění nároku u povinné osoby není vyžadováno, ustanovení § 628 o. z. se proto nepoužije.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3169/2020, ze dne 29. 4. 2021

27.07.2021 00:01

Imise vznikající v důsledku úředně neschváleného provozu závodu

Hypotéza právní normy v § 1013 odst. 2 o. z. dopadá na tzv. privilegované imise, jimiž mohou být jen ty imise, které jsou důsledkem provozu závodu nebo podobného zařízení, který byl úředně schválen, přičemž ve schvalovacím procesu byl schvalující orgán povinen zabývat se účinky provozu na okolí – zpravidla životní prostředí. Ustanovení § 1013 odst. 2 o. z. tak řeší konflikt mezi výkonem vlastnického práva umožněným pravomocným rozhodnutím o schválení provozu závodu či podobného zařízení na straně jedné a právem jiného vlastníka nebýt rušen (obtěžován imisemi - § 1013 odst. 1 o. z.) na straně druhé.

Jsou-li imise ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z. důsledkem provozu závodu či podobného zařízení, který nebyl úředně schválen, může se osoba oprávněná domáhat ochrany před těmito imisemi negatorní žalobou ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z., a nikoliv jen náhrady újmy, jak předpokládá § 1013 odst. 2 o. z. u imisí vznikajících v důsledku úředně schváleného provozu závodu. Z uvedeného plyne, že § 1013 odst. 2 o. z. je speciální právní normou ve vztahu k § 1013 odst. 1 o. z., a není-li naplněna hypotéza právní normy obsažené v § 1013 odst. 2 o. z., je třeba postupovat podle § 1013 odst. 1 o. z.

Ze závěru, že provoz závodu či podobného zařízení, v jehož důsledku vznikají imise, nebyl úředně schválen, však nelze bez dalšího dovozovat, že osoba oprávněná domáhat se ochrany před těmito imisemi má právo požadovat, aby se provozovatel závodu zdržel všeho, co působí vnikání jakýchkoliv imisí na pozemek jiného vlastníka. Nelze-li označit imise způsobené důsledkem provozu závodu jako tzv. privilegované (tedy není-li naplněna hypotéza právní normy obsažené v § 1013 odst. 2 o. z.), je třeba zásadně při posuzování požadavku na ochranu před těmito imisemi postupovat podle § 1013 odst. 1 o. z. Jinými slovy řečeno, jen ze závěru, že imise jsou důsledkem provozu závodu či podobného zařízení, který nebyl úředně schválen ve smyslu § 1013 odst. 2 o. z., nelze bez dalšího dovodit, že provoz závodu zasahuje neprávem do vlastnického práva souseda a ochrana prostřednictvím negatorní žaloby musí být vždy úspěšná.

Zásadní pro posouzení této právní otázky je, že § 1013 odst. 1 o. z. rozlišuje imise na přímé a nepřímé. Pouze imise přímé jsou zakázány bez ohledu na jejich míru. Naproti tomu ochrany proti nepřímým imisím se lze dovolat jen tehdy, jde-li o vnikání imisí v míře nepřiměřené místním poměrům, a které podstatně omezují obvyklé užívání pozemku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3223/2020, ze dne 27. 4. 2021

15.06.2021 00:03

Zřízení nezbytné cesty přes všechny dotčené pozemky

Soud nemůže zásadně povolit nezbytnou cestu přes jeden nebo více pozemků označených v žalobě, jestliže nemá najisto postaveno, že přes další pozemky (například pozemky jiných vlastníků), které rovněž představují překážku pro spojení s veřejnou cestou, má žadatel zajištěn přístup.

Žadatel o nezbytnou cestu musí buď požadovat její zřízení přes všechny dotčené pozemky tak, aby bylo zajištěno dostatečné spojení jeho nemovitosti s veřejnou cestou, a označit jako žalované všechny jejich vlastníky, nebo musí tvrdit a prokázat, že přes další pozemky, které leží mezi jeho nemovitostí a veřejnou cestou, má k okamžiku rozhodování soudu přístup zajištěn. Nelze totiž vyloučit, že nachází-li se mezi nemovitostí žadatele o nezbytnou cestou a veřejnou cestu více pozemků různých vlastníků, zajistí si žadatel o nezbytnou cestu přístup z veřejné cesty přes některý z těchto pozemků na základě příslušného právního titulu (např. nájemní smlouvy, smlouvy o zřízení služebnosti či jiného právního titulu), přičemž s ostatními vlastníky pozemků nacházejících se mezi nemovitostí žadatele o nezbytnou cestu a veřejnou cestou se žadatel na povolení nezbytné cesty nedohodne. V takovém případě není důvod, aby vlastníci pozemků, přes které má žadatel o nezbytnou cestu zajištěn přístup na svůj pozemek z veřejné cesty na základě příslušného právního titulu, byli žalováni a žadatel rovněž požadoval zřídit nezbytnou cestu přes jejich pozemky. Bude však nutné, aby žadatel o nezbytnou cestu v řízení tvrdil a prokázal skutečnosti opodstatňující uzavřít, že není třeba žalovat všechny vlastníky pozemků nacházející se mezi pozemkem žadatele a veřejnou cestou, protože někteří z vlastníků těchto pozemků již umožnili (na základě příslušného právního titulu) užívat žalobci jejich pozemek nebo jeho část jako nezbytnou cestu. Tím bude zajištěno, že vyhoví-li soud žalobě a nezbytnou cestu povolí, bude mít žadatel o její zřízení zajištěn přístup ke své nemovitosti z veřejné cesty, a bude tak naplněn účel institutu nezbytné cesty ve smyslu § 1029 odst. 1 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1826/2020, ze dne 10. 3. 2021

15.06.2021 00:02

Překročení žalobního návrhu při povolení služebnosti nezbytné cesty

Pokud jde o stanovení rozsahu nezbytné cesty, soud není vázán návrhem žalobce a může jej stanovit odlišně na základě své úvahy, neboť řízení o povolení nezbytné cesty spadá mezi řízení, u nichž podle § 153 odst. 2 o. s. ř. z právní úpravy vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. To rovněž platí i pro stanovení formy, ve které je nezbytná cesta povolena (tedy zda je nezbytná cesta povolena jako obligace, či jako služebnost).

Odvolací soud zde proto byl oprávněn povolit nezbytnou cestu jako služebnost, i když žalobce povolení cesty v této formě v žalobě výslovně nepožadoval.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1826/2020, ze dne 10. 3. 2021

15.06.2021 00:01

Stanovení náhrady za povolení nezbytné cesty v opakujících se dávkách

Z § 1035 odst. 2 o. z. vyplývá, že náhradu lze poskytnout i ve splátkách nebo v opakujících se dávkách. Půjde-li o rozsáhlejší omezení vlastnického práva, při kterém bude náhrada určena vyšší částkou, bude – obecně – náhrada v opakujících se dávkách spravedlivější, protože v případě změny poměrů (např. i při vyšší inflaci) bude možné dávky upravit. Nicméně tam, kde jde o poměrně malé omezení vlastníka zatíženého pozemku, a jednorázová náhrada by se pohybovala okolo 10 000 Kč, nebo i o něco výše, není (nejsou-li tu mimořádné okolnosti) důvod pro stanovení opakujících se dávek.

Při stanovení náhrady za povolení nezbytné cesty v opakujících se dávkách je třeba vyjít z obvyklé výše dávky, za kterou se v obdobných místech (lokalitách) sjednává cena za smluvně zřizované srovnatelné právo cesty. Při nedostatku srovnatelných údajů lze přihlédnout k obvyklé výši nájemného zatíženého pozemku jako jednomu z faktorů pro stanovení úplaty za povolení nezbytné cesty. Bude nutné také zohlednit újmu vlastníka pozemku, ke kterému soud povoluje právo nezbytné cesty, jež může spočívat i ve snížení ceny tohoto pozemku v důsledku jeho zatížení právem cesty. Lze také vzít v potaz, zda pozemek, resp. jeho část zatíženou právem nezbytné cesty bude výlučně užívat žadatel o její povolení, či spolu s ním i další osoby nebo vlastník zatíženého pozemku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1826/2020, ze dne 10. 3. 2021

04.05.2021 00:02

Dluhy související se správou domu a pozemku

Dluhy související se správou domu a pozemku, přecházející na nabyvatele při převodu jednotky podle ustanovení § 1186 odst. 2 o. z., nejsou právní vadou váznoucí na jednotce ve smyslu § 1107 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3583/2020, ze dne 28. 1. 2021

15.04.2021 00:01

Les jako veřejné prostranství ve smyslu § 34 obecního zřízení

Dovolací soud již v řadě rozhodnutí pozemky využívané veřejností jako lesopark pojmu veřejného prostranství subsumoval a následně dovodil, že také jejich užíváním širokou veřejností zásadně vzniká bezdůvodné obohacení obci, na jejímž území se nacházejí.

Tomuto závěru není principiálně na překážku, naplňuje-li lesopark v konkrétním případě definiční znaky lesa ve smyslu § 2 písm. a) lesního zákona, neboť i lesy mohou mít charakter veřejného prostranství. Za veřejná prostranství nicméně nelze pokládat všechny lesy, nýbrž pouze takové, které splňují materiální znak veřejného prostranství daný jejich určením k uspokojování potřeb občanů obce, potažmo funkčním významem pro sídelní celek.

Je tedy zapotřebí odlišit na jedné straně les, jejž veřejnost využívá toliko v rámci obecného užívání lesa podle § 19 odst. 1 lesního zákona (v tomto případě obci na úkor vlastníka pozemku bezdůvodné obohacení nevzniká), a na druhé straně les, jehož funkční význam pro obec je zvýšen tím, že je speciálně určen k rekreaci obyvatel, přičemž je též zpravidla odpovídajícím způsobem upraven, zejména opatřen udržovanými veřejnými cestami a mobiliářem (lavičky, odpadkové koše apod.). Toliko v posléze uvedené situaci nabývá les charakteru veřejného prostranství, jehož užívání veřejností dává vzniknout bezdůvodnému obohacení obce ve smyslu § 2991 o. z.

Předurčení lesního (či jiného) pozemku k plnění úlohy veřejného prostranství se jistě začasté děje prostřednictvím územního plánu. Sám obsah územně plánovací dokumentace však nebude vždy pro vyhodnocení, zdali má les ve shora uvedeném smyslu specifický charakter a z toho plynoucí zvláštní rekreační význam, postačující, jelikož územní plán bývá často konstruován na vyšší úrovni abstrakce, a s jeho obsahem tudíž mohou být v konkrétním případě slučitelné jak způsoby využití pozemku, které zakládají bezdůvodné obohacení obce, tak ty, při nichž obci majetkový prospěch nevzniká. Především v podobných situacích je proto zapotřebí zkoumat rovněž faktický charakter dotčeného pozemku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3483/2020, ze dne 5. 1. 2021

07.04.2021 00:02

Existence veřejné účelové komunikace (pouze) na části pozemku

Z existence veřejné účelové komunikace na části pozemku nevyplývá samo o sobě omezení vlastnického práva ve smyslu § 7 odst. 1 a § 19 zákona o pozemních komunikacích k celému pozemku. Účelová komunikace se může nacházet pouze na části pozemku, právo obecného užívání se však nemůže vztahovat na tu část pozemku, na které se účelová komunikace nenachází, resp. na tu část pozemku, která účelovou komunikaci nepředstavuje.

Jestliže se zde žalobkyně domáhá, aby se žalovaná zdržela zásahu do vlastnického práva žalobkyně k těm částem pozemku, které účelovou komunikací nejsou, a které žalovaná užívá, pak v případě, že by soud shledal v tomto rozsahu žalobu důvodnou, je třeba, aby z celého předmětného pozemku vymezil tu jeho část, na které se účelová komunikace nenachází, v tomto rozsahu žalobě vyhověl a ve zbylém rozsahu žalobu zamítl.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1752/2020, ze dne 9. 12. 2020

15.03.2021 00:00

Ochrana druha užívajícího nemovitost jako člen domácnosti výprosníka

Byť poměr druh a družka (který není ani v současných právních předpisech definován) je vztahem obdobným vztahu mezi manžely, o manžele nejde a postavení druha/družky v občanskoprávních vztazích nelze posuzovat stejně jako postavení manžela/manželky (rozvedeného manžela/manželky). V řízení o vyklizení nemovitosti mají proto druh a družka postavení samostatných společníků.

Dle soudní praxe je za trvání nájemního vztahu k vyklizení osoby bydlící v bytě se souhlasem nájemce (člen jeho domácnosti) aktivně věcně legitimován zásadně jen nájemce, nikoli pronajímatel. Pouze vůči neoprávněnému uživateli může mít vlastník aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na vyklizení bytu, byť k tomuto bytu svědčí právo nájmu jiné osobě a tato osoba by se též mohla domáhat jeho vyklizení. Uvedené závěry lze vztáhnout i na užívání nemovitosti na základě jiných právních titulů, tedy i výprosy.

Užívá-li tedy družka nemovitost jako členka domácnosti druha - výprosníka, jehož právní důvod užívání neskončil (půjčitel ho k vyklizení nemovitosti nevyzval), její právní důvod k užívání nemovitosti trvá, souhlas s jejím bydlením může odvolat jen její druh a jen on také může požadovat její vyklizení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1588/2020, ze dne 15. 12. 2020