// Profipravo.cz / Vlastnické právo
Vlastnické právo
04.05.2021 00:02
Dluhy související se správou domu a pozemku
Dluhy související se správou domu a pozemku, přecházející na nabyvatele při převodu jednotky podle ustanovení § 1186 odst. 2 o. z., nejsou právní vadou váznoucí na jednotce ve smyslu § 1107 o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3583/2020, ze dne 28. 1. 2021
15.04.2021 00:01
Les jako veřejné prostranství ve smyslu § 34 obecního zřízení
Dovolací soud již v řadě rozhodnutí pozemky využívané veřejností jako lesopark pojmu veřejného prostranství subsumoval a následně dovodil, že také jejich užíváním širokou veřejností zásadně vzniká bezdůvodné obohacení obci, na jejímž území se nacházejí.
Tomuto závěru není principiálně na překážku, naplňuje-li lesopark v konkrétním případě definiční znaky lesa ve smyslu § 2 písm. a) lesního zákona, neboť i lesy mohou mít charakter veřejného prostranství. Za veřejná prostranství nicméně nelze pokládat všechny lesy, nýbrž pouze takové, které splňují materiální znak veřejného prostranství daný jejich určením k uspokojování potřeb občanů obce, potažmo funkčním významem pro sídelní celek.
Je tedy zapotřebí odlišit na jedné straně les, jejž veřejnost využívá toliko v rámci obecného užívání lesa podle § 19 odst. 1 lesního zákona (v tomto případě obci na úkor vlastníka pozemku bezdůvodné obohacení nevzniká), a na druhé straně les, jehož funkční význam pro obec je zvýšen tím, že je speciálně určen k rekreaci obyvatel, přičemž je též zpravidla odpovídajícím způsobem upraven, zejména opatřen udržovanými veřejnými cestami a mobiliářem (lavičky, odpadkové koše apod.). Toliko v posléze uvedené situaci nabývá les charakteru veřejného prostranství, jehož užívání veřejností dává vzniknout bezdůvodnému obohacení obce ve smyslu § 2991 o. z.
Předurčení lesního (či jiného) pozemku k plnění úlohy veřejného prostranství se jistě začasté děje prostřednictvím územního plánu. Sám obsah územně plánovací dokumentace však nebude vždy pro vyhodnocení, zdali má les ve shora uvedeném smyslu specifický charakter a z toho plynoucí zvláštní rekreační význam, postačující, jelikož územní plán bývá často konstruován na vyšší úrovni abstrakce, a s jeho obsahem tudíž mohou být v konkrétním případě slučitelné jak způsoby využití pozemku, které zakládají bezdůvodné obohacení obce, tak ty, při nichž obci majetkový prospěch nevzniká. Především v podobných situacích je proto zapotřebí zkoumat rovněž faktický charakter dotčeného pozemku.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3483/2020, ze dne 5. 1. 2021
07.04.2021 00:02
Existence veřejné účelové komunikace (pouze) na části pozemku
Z existence veřejné účelové komunikace na části pozemku nevyplývá samo o sobě omezení vlastnického práva ve smyslu § 7 odst. 1 a § 19 zákona o pozemních komunikacích k celému pozemku. Účelová komunikace se může nacházet pouze na části pozemku, právo obecného užívání se však nemůže vztahovat na tu část pozemku, na které se účelová komunikace nenachází, resp. na tu část pozemku, která účelovou komunikaci nepředstavuje.
Jestliže se zde žalobkyně domáhá, aby se žalovaná zdržela zásahu do vlastnického práva žalobkyně k těm částem pozemku, které účelovou komunikací nejsou, a které žalovaná užívá, pak v případě, že by soud shledal v tomto rozsahu žalobu důvodnou, je třeba, aby z celého předmětného pozemku vymezil tu jeho část, na které se účelová komunikace nenachází, v tomto rozsahu žalobě vyhověl a ve zbylém rozsahu žalobu zamítl.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1752/2020, ze dne 9. 12. 2020
15.03.2021 00:00
Ochrana druha užívajícího nemovitost jako člen domácnosti výprosníka
Byť poměr druh a družka (který není ani v současných právních předpisech definován) je vztahem obdobným vztahu mezi manžely, o manžele nejde a postavení druha/družky v občanskoprávních vztazích nelze posuzovat stejně jako postavení manžela/manželky (rozvedeného manžela/manželky). V řízení o vyklizení nemovitosti mají proto druh a družka postavení samostatných společníků.
Dle soudní praxe je za trvání nájemního vztahu k vyklizení osoby bydlící v bytě se souhlasem nájemce (člen jeho domácnosti) aktivně věcně legitimován zásadně jen nájemce, nikoli pronajímatel. Pouze vůči neoprávněnému uživateli může mít vlastník aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na vyklizení bytu, byť k tomuto bytu svědčí právo nájmu jiné osobě a tato osoba by se též mohla domáhat jeho vyklizení. Uvedené závěry lze vztáhnout i na užívání nemovitosti na základě jiných právních titulů, tedy i výprosy.
Užívá-li tedy družka nemovitost jako členka domácnosti druha - výprosníka, jehož právní důvod užívání neskončil (půjčitel ho k vyklizení nemovitosti nevyzval), její právní důvod k užívání nemovitosti trvá, souhlas s jejím bydlením může odvolat jen její druh a jen on také může požadovat její vyklizení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1588/2020, ze dne 15. 12. 2020
11.03.2021 00:02
Ochrana nabyvatele práva v režimu § 984 odst. 1 o. z.
Ochrana nabyvatele práva v režimu § 984 odst. 1 o. z. se vztahuje jen na případy, kdy – v případě převodu vlastnického práva – schází vlastnické právo převodce, tj. jde o stav, kdy osobě zapsané ve veřejném seznamu převáděné právo nesvědčí, protože není jeho skutečným subjektem. Zákonem požadovaná dobrá víra nabyvatele pak pokrývá toliko nedostatek vlastnického práva převodce, nevztahuje se však na jiné vady právního jednání, způsobující jeho neplatnost.
Ustanovení § 984 o. z. chrání důvěru nabyvatele v zapsaný stav, jen pokud jde o zapisovaná práva k věci, což je dáno již tím, že se zapsaný stav porovnává se skutečným právním stavem. Ustanovení nechrání důvěru v jiné údaje o věci, byť by se zapisovaly do veřejného seznamu. Právy k věci je třeba rozumět jen práva, a nikoliv jiné údaje o zapsané věci.
V přezkoumávaném případě nebylo místo pro aplikaci § 984 o. z. již proto, že mezi evidovaným a skutečným stavem neexistoval rozpor. Převodkyně bytové jednotky – povinná byla vlastnicí bytové jednotky, jako vlastnice této bytové jednotky byla v katastru nemovitostí také evidována, a zároveň byla v době převodu omezena v nakládání s majetkem generálním inhibitoriem pod sankcí absolutní neplatnosti případného převodu. Obě tyto okolnosti vylučují uplatnění § 984 o. z. Povinná byla v době převodu vlastnicí bytové jednotky, což vylučuje podmínku rozporu mezi skutečným právním stavem a stavem zapsaným ve veřejném seznamu. V katastru nemovitostí pouze nebylo zapsáno generální inhibitorium; na veřejnoprávní omezení se však materiální publicita nevztahuje. Okolnost, že byla povinná omezena v nakládání s majetkem generálním inhibitoriem, pak zase vylučuje podmínku aplikace § 984 o. z. spočívající v tom, že k nabytí došlo na základě právního jednání, neboť takové jednání bylo absolutně neplatné.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1980/2020, ze dne 9. 12. 2020
11.03.2021 00:00
Fotovoltaická elektrárna jako samostatná věc nebo součást věci hlavní
V posuzované věci je závěr odvolacího soudu, že fotovoltaická elektrárna umístěná na střeše budovy není součástí nemovitosti ve vlastnictví žalobců, předčasný. Soudy totiž v projednávané věci neposuzovaly, zda je fotovoltaická elektrárna samostatnou věcí, či součástí věci jiné ze všech hledisek uvedených v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Soudy obou stupňů se nezabývaly tím, jakým způsobem je fotovoltaická elektrárna upevněna na nemovitosti ve vlastnictví žalobců a zda případnou demontáží elektrárny nedojde ke znehodnocení nemovitosti žalobců (např. znehodnocení estetickému či funkčnímu v tom smyslu, zda může po demontáži fotovoltaické elektrárny sloužit střecha stavby, jež je součástí pozemku ve vlastnictví žalobců, svému původnímu účelu stejně, nebo méně kvalitně). Je nutné také zkoumat, jakým způsobem je řešeno napojení fotovoltaické elektrárny na elektrizační soustavu a zda (a případně jakým způsobem) je toto napojení provedeno v nemovitosti žalobců. Jinými slovy, zda demontáží napojení fotovoltaické elektrárny na elektrizační soustavu dojde k dalšímu znehodnocení nemovitosti žalobců, či nikoliv.
Pro rozhodnutí o tom, zda fotovoltaická elektrárna je součástí nemovitosti ve vlastnictví žalobců, lze rovněž přihlédnout k tomu, zda je (alespoň částečně) elektrická energie vyrobená touto elektrárnou spotřebována v nemovitosti žalobců, tedy zda by odstraněním fotovoltaické elektrárny došlo ke znehodnocení nemovitosti žalobců v tom smyslu, že by nemohli užívat tento zdroj elektrické energie.
Součást věci přechází na nabyvatele bez ohledu na to, zda byla ve smlouvě o převodu vlastnického práva k této věci výslovně uvedena. Tudíž skutečnost, že fotovoltaická elektrárna nebyla ve smlouvě, na základě které nabyli žalobci vlastnické právo k nemovitosti, uvedena, neznamená, že se nemůže jednat o součást nemovitosti žalobců a žalobci k ní nenabyli vlastnické právo na základě stejného právního titulu jako k nabývané nemovitosti.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1501/2020, ze dne 24. 11. 2020
04.03.2021 00:02
Předkupní právo dle § 3056 o. z. v případě, že stavba leží na více pozemcích
Je-li stavba je zřízena na více pozemcích a stane se v souladu s § 3059 o. z. součástí jen jednoho z nich (toho, na kterém je zřízena její převážná část), nemá vlastník pozemku, jehož součástí se stavba stala, předkupní právo proti vlastníkovi sousedního pozemku, na kterém se nachází menší část stavby, a to ani v případě, že nejsou splněny podmínky pro nabytí vlastnického práva k části sousedního zastavěného pozemku podle ustanovení o přestavku.
Zasahuje-li totiž trvalá stavba zřízená na vlastním pozemku nikoliv jen malou částí na nikoliv jen malou část cizího pozemku (může jít ale i o případ, kdy zasahuje nikoliv jen malou částí na malou část sousedního pozemku nebo zasahuje malou částí na velkou část sousedního pozemku), nelze použít ustanovení o přestavku. Ustanovení § 3059, věty první o. z., je formulováno jasně: „Je-li stavba zřízena na několika pozemcích, použijí se § 3056 až 3058 o. z. jen ve vztahu k pozemku, na němž je převážná část stavby“. Jinak řečeno, předkupní právo, vlastníka stavby vůči vlastníkovi pozemku, upravené v § 3056 ve spojení s § 3059 o. z. se týká jen toho pozemku, na kterém leží převážná část stavby. Vlastník stavby (přesně řečeno vlastník pozemku, jehož součástí je stavba, přesahující na sousední pozemek) v takovém případě nemá předkupní právo proti vlastníkovi sousedního pozemku, na kterém se nachází menší část stavby.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1995/2020, ze dne 25. 11. 2020
04.03.2021 00:01
Ke vzájemné vázanosti předkupního práva vlastníků pozemku a stavby
I. Ve většině případů předkupního práva uplatněného v § 3056 o. z. a násl. předkupní právo vlastníka pozemku, tak i vlastníka stavby dáno bude, mohou však existovat výjimky. Tak např. je třeba v zásadě (s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem věci) odepřít předkupní právo vlastníkovi neoprávněné stavby, zejména pokud při jejím zřízení nebyl v dobré víře nebo dokonce jednal úmyslně; to ovšem neznamená, že by vlastník zastavěného pozemku neměl v takovém případě předkupní právo vůči vlastníkovi neoprávněné stavby. Podobně to platí v případě stavby nepovolené z hlediska stavebního práva („černé“); pokud by totiž pozemek, na kterém stojí, získal v důsledku uplatnění předkupního práva vlastník takové stavby a stavební úřad nařídil později její odstranění, zůstalo by vlastníkovi stavby vlastnictví pozemku, ke kterému úspěšně uplatnil předkupní právo, zachováno; to je z hlediska zásad spravedlnosti, dobrých mravů i „obyčejného lidského cítění“ (§ 2 odst. 3 o. z.) nepřijatelný výsledek. Nic však nebrání přiznat předkupní právo vlastníkovi pozemku k nepovolené stavbě, bude-li toto právo uplatňovat. Bude tak záležet na posouzení konkrétní věci.
II. Příslušenství věci je samostatným předmětem věcněprávních, a tedy i vlastnických vztahů a jeho právní osud není nezbytně spjat s osudem věci hlavní; v § 510 odst. 2 o. z. je vyjádřena toliko vyvratitelná právní domněnka ohledně osudu příslušenství. Protože dovolací soud nepřijímá pojetí bezvýjimečně vzájemně vázaného předkupního práva, nemůže sdílet ani argumentaci, že žalobkyně – vlastnice nádrže, nemůže předkupní právo k pozemku zastavěnému nádrží uplatnit, protože je nemůže uplatnit vlastník pozemku vůči nádrži, neboť by přerušil hospodářskou souvislost příslušenství a věcí hlavní.
V dané věci uplatňuje vlastnice hlavní věci (stavby) předkupní právo k pozemku, na kterém leží stavba, která je podle názoru odvolacího soudu příslušenstvím její stavby; nelze jí předkupní právo upřít jen proto, že by – snad – mohlo být upřeno vlastníkovi pozemku. Naopak, realizací předkupního práva žalobkyně dojde k žádoucímu sjednocení vlastnictví pozemku a stavby.
III. Při výkladu § 3059 odst. 1 o. z. je třeba vycházet ze zásad uvedených v § 2 o. z., nelze však vykládat právní předpis určitým způsobem jen proto, že je to hospodářsky pro jednu stranu výhodné. S odkazem na dobré mravy nelze právo založit, ale lze jen odepřít jeho výkonu ochranu.
IV. To, zda stavba je evidována v katastru nemovitostí či nikoliv, nemá na existenci předkupního práva podle § 3059 vliv.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1995/2020, ze dne 25. 11. 2020
23.02.2021 00:02
Předkupní právo vlastníka pozemku a vlastníka stavby na něm zřízené
I. Ustanovení § 3054 o. z., sjednocující vlastnický režim stavby coby samostatné věci v právním slova smyslu vzniklé před 1. 1. 2014 a pozemku, na němž tato stavba stojí, dopadá na případy, kde se stavba ve vlastnictví určitého subjektu (subjektů) celá nachází na pozemku téhož vlastníka (vlastníků).
II. Je-li vlastnický režim stavby a vlastnický režim pozemku pod touto stavbou odlišný, pak se ve shodě s § 3055 odst. 1 o. z. dnem 1. 1. 2014 stavba součástí pozemku nestala. Dojde-li ke sjednocení vlastnického režimu později, tak se stavba stane ve shodě s § 3058 odst. 1 o. z. součástí pozemku k okamžiku sjednocení vlastnického režimu.
III. O. z. v § 3059 upravuje zvláštní postup pro případ, že je stavba zřízena na více pozemcích, a potud je třeba úpravu obsaženou v § 3059 o. z. považovat za doplnění úpravy § 3054 až 3058. Umožňuje, aby se superficiální zásada uplatnila i ve vztahu k pozemku, na němž leží alespoň převážná část stavby; stavba se tak stane součástí toho pozemku, na němž převážně leží, ke zbylým pozemkům zákonodárce připouští uplatnění institutu přestavku.
Judikatura Nejvyššího soudu vychází ze závěru, podle kterého se stavba stane součástí pozemku, na kterém se nachází z převážné části. Ve vztahu k přesahům stavby na další pozemky se použijí ustanovení o přestavku potud, že jejich podmínky splněny buď budou, anebo nebudou, ale i v takovém případě je stavba součástí pozemku, na kterém převážně leží. Ustanovení § 3056 až 3058 se tak použijí ve vztahu k pozemku, na kterém se nachází převážná část stavby. To mimo jiné znamená, že se zakládá zákonné předkupní právo podle § 3056 odst. 1 o. z. mezi vlastníkem stavby a vlastníkem toho pozemku, na kterém je převážná část stavby, a to bez ohledu na to, zda vzhledem k přesahům stavby na další pozemky budou splněny podmínky pro použití ustanovení o přestavku.
I pro případy předvídané v § 3059 větě druhé o. z. přitom platí, že se pro použití přestavku vyžaduje naplnění podmínek obsažených v § 1087 o. z.
IV. Zákonné předkupní právo podle § 3056 odst. 1 o. z. ve spojení s § 3059 o. z. náleží i spoluvlastníkům pozemku, na němž se nachází převážná část stavby jiného vlastníka (nebo opačně spoluvlastníkům stavby ve vztahu k pozemku, na kterém leží). Vzhledem k absenci podrobnější úpravy výkonu věcného předkupního práva je namístě aplikovat ustanovení o smluvním předkupním právu. Při zvažování realizace předkupního práva v poměrech podílového spoluvlastnictví je tak nutné vycházet z § 2141 o. z., podle kterého náleží-li předkupní právo několika osobám společně, mohou je uplatnit jen vcelku. Zanikne-li však předkupní právo některé z nich, nebo neuplatní-li je, mohou zbývající předkupníci předkupní právo uplatnit vcelku.
Jestliže spoluvlastníci odkoupí stavbu podle velikosti svých spoluvlastnických podílů, dojde k žádoucímu sjednocení vlastnického režimu pozemku a stavby (stavba v podílovém spoluvlastnictví se stane součástí pozemku v podílovém spoluvlastnictví ve smyslu § 3058 odst. 1 o. z.).
Zákonné předkupní právo nelze spoluvlastníkům upřít ani v případě, že spoluvlastníci nevykoupí pozemek (stavbu) způsobem, který bude ve shodě s jejich spoluvlastnickými podíly na stavbě (pozemku), protože např. některému ze spoluvlastníků předkupní právo zanikne nebo ho některý z nich neuplatní (§ 2141 o. z. má dispozitivní povahu, proto nelze ani vyloučit dohodu spoluvlastníků, kterou by si ujednali nabytí v podílech odlišných). V takovém případě sice nedojde k úplnému vlastnickému sjednocení, a tedy k naplnění zákonem privilegované superficiální zásady, nelze však přehlédnout, že pro spoluvlastníky ze zákona nevyplývá žádné omezení pro nabytí věci v odlišných podílech. Navíc by i při nabytí věci v jiných podílech, než by existovaly na druhé věci (pozemku nebo stavbě), směřovalo přiznání předkupního práva k dosažení další obecně žádoucí zásady, aby stavba nestála na cizím pozemku.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1952/2019, ze dne 24. 11. 2020
23.02.2021 00:01
Ke vztahu ustanovení § 50 písm. c) a § 59a vodního zákona
Zatímco dispozice právních norem obsažených v ustanoveních § 50 písm. c) a § 59a vodního zákona je shodná, hypotéza daných norem se zásadním způsobem liší. V případě § 50 písm. c) jsou účinky právní normy omezeny na vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 a nacházející se v korytě vodního toku; naproti tomu norma obsažená v § 59a své účinky vztahuje obecně na všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002, a dopadá proto na širší okruh situací (i na vodní díla, která se v korytě vodního toku přímo nenacházejí). Jinými slovy lze říct, že tytéž účinky, které pro všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 nastaly na základě § 59a vodního zákona k 1. 1. 2014 (kdy nastala účinnost uvedeného ustanovení), nastaly pro vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002 v korytě vodního toku již účinností § 50 písm. c) vodního zákona (tj. již k 1. 1. 2002). Je proto nutné uzavřít, že mezi těmito právními normami je dán vztah speciality [§ 50 písm. c) vodního zákona] a obecnosti (§ 59a vodního zákona).
Správnosti tohoto závěru nasvědčuje i text důvodové zprávy k zákonu č. 303/2013 Sb., dle které bylo úmyslem zákonodárce stanovit, aby se povinnost vlastníků strpět na cizím pozemku vodní dílo rozšířila na všechna vodní díla ve smyslu vodního zákona. Ustanovení § 59a vodního zákona je tak obecným rozšířením do doby jeho vzniku existujících zákonných věcných břemen, tedy i ustanovení § 50 písm. c) vodního zákona.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1499/2020, ze dne 24. 11. 2020
05.02.2021 00:02
ÚS: Vydržení vlastnického práva k pozemku obcí
Nabyla-li fyzická osoba kupní smlouvou ze dne 14. 5. 2003 od oprávněného vlastníka pozemek, ke kterému lze dohledat předchozí převody a přechody jeho vlastnictví přinejmenším až do roku 1926, v důsledku čehož byl příslušným katastrálním úřadem povolen a zapsán vklad práva, nemůže na jejím vlastnictví nic změnit ani duplicitní zápis ve prospěch obce, jestliže na list vlastnictví a seznam veřejného statku nebyl původně ve prospěch státu předmětný pozemek zapsán právem, ale jen v důsledku sloučení při technickohospodářském mapování (THM) s jiným pozemkem, jenž byl v tzv. užívání socialistické organizace.
Nebyl-li stát vlastníkem předmětného pozemku v období, které bezprostředně předcházelo rozhodnému dni 24. 5. 1991, nemohla se k uvedenému termínu stát vlastníkem obec podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.
Z hlediska případného vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku a dobré víry k němu se vztahující lze (z hlediska § 130 odst. 1 a § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013) po obci, jako veřejnoprávní korporaci, požadovat, aby k termínu 24. 5. 1991 (od kterého odvozovala své vlastnické právo, eventuálně běh vydržecí doby) ověřila s dostatečnou mírou kvalifikované (právní) pečlivosti, zda státu svědčí vlastnické právo k předmětnému pozemku. Při takovém kvalifikovaném ověření bylo nutno, a to i s ohledem na obecné povědomí o minimálním respektu státu k vlastnickým právům občanů („fyzických osob“) v období před koncem roku 1989, vycházet ze základních historických dokumentů, které měly vlastnické právo státu k předmětnému pozemku osvědčovat a jež jí byly dostupné, zvláště když při minimální (kvalifikované) pozornosti, která by byla věnována obsahu takových dokumentů, by přitom nezbytně u obce musela vyvstat důvodná pochybnost o nabývacím titulu státu. Pozemek byl totiž ve veřejném seznamu jako vlastnictví fyzické osoby zapsán, a byl i předmětem dědických rozhodnutí ze strany státu a také kupních smluv státem řádně do veřejného seznamu zapsaných. Samotná údržba předmětného pozemku, je-li na něm umístěna komunikace, nepředstavovala důkaz dobré víry. Obec proto nemohla vydržet vlastnické právo k předmětnému pozemku.
Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení práva obce na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2719/20, ze dne 12. 1. 2021
05.02.2021 00:01
ÚS: Uplatnění restitučního nároku podle zák. č. 128/1946 Sb.
I. Neplatnost majetkových převodů a jakýchkoliv majetkově-právních jednání stanovená v § 1 odst. 1 dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, není – vyjádřeno slovy dnešní právní terminologie – svou povahou absolutní, nýbrž bylo nutno se jí dovolat stanoveným způsobem a ve lhůtě podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících.
II. Ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 vyplývá, že stát zcela dobrovolně umožnil bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho navrácení, avšak pouze v omezeném množství případů, jejichž rozsah byl určen jednotlivými restitučními předpisy co do časové (tzv. rozhodné období vymezené od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), věcné a osobní působnosti v podobě vymezení tzv. oprávněných osob (osoby s československým, resp. českým státním občanstvím). V případech, které nebylo možno podřadit pod rozsah restitučních předpisů, se podle stanoviska nelze domáhat ochrany vlastnického práva cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2171/17, ze dne 12. 1. 2021
02.02.2021 00:01
Vznik stavby vodovodu či kanalizace jako samostatné věci
Dovolací soud nesdílí právní názor odvolacího soudu, že stavbu vodovodu a kanalizace lze za „věc“, předmět vlastnického práva, „považovat až v době, kdy je připravena na napojení a zbývají udělat pouze dílčí úpravy, které již nezmění její rozsah ani směr“, resp. se stává předmětem vlastnického práva jako podzemní stavba v době, kdy byla dokončena. Naproti tomu je třeba souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že takovou stavbu lze považovat za věc od doby, kdy je nezaměnitelně individualizována; je tomu tak ostatně již proto, že bez individualizace by nemohla být předmětem smlouvy, smlouva by nebyla určitá.
Individualizace vodovodu a kanalizace v právním jednání je – bez ohledu na stavební dokončenost – možná především pomocí geometrického plánu, resp. popisem stavby a uvedením parcel, na kterých leží. Rozhodný je její stav v době převodu; není tedy nutné, aby celý budoucí rozsah a průběh stavby bylo již v terénu vidět. Ostatně předmětem převodu vlastnického práva je věc existující, nikoliv její část, která má v budoucnu vzniknout (přirůst ke stavbě).
Jestliže je stavba vodovodu či kanalizace v rozhodnutí soudu popsána odkazem na jinou listinu (geometrický plán apod.), je třeba ji učinit nedílnou součástí rozhodnutí. Pokud je taková stavba výjimečně individualizována odkazem na obsah správních rozhodnutí, z jejichž obsahu musí být i třetím osobám zjevné, kudy vede, nezbude, než i písemná vyhotovení těchto správních aktů učinit nedílnou součástí rozhodnutí, ke kterému budou též připojeny.
Stavba vodovodu a kanalizace se tak stává předmětem vlastnického práva bez ohledu na to, zda již byla dokončena a je funkční, resp. zda je ve stavu těsně před dokončením. Musí však splňovat kritéria platná pro stavby obecně. Musí jít o výsledek stavební činnosti člověka a mít materiální podstatu; stavba je „samostatná masa materiálu odlišného od okolního pozemku“. Stavba musí být vymezitelná vůči okolnímu pozemku. Nestačí tedy, že byly již např. provedeny všechny potřebné výkopové práce, je třeba, aby byl v nikoliv zanedbatelné míře proveden i vodovodní řad, kanalizační stoka a popřípadě i jejich součásti (k těm viz § 2 odst. 1 a 2 zákona o vodovodech a kanalizacích). Stavba má samostatnou hospodářskou funkci (oproti pozemku) a vyznačuje se kompaktností materiálu. Některé z těchto znaků mohou být v konkrétním případě zastoupeny ve větší míře na úkor jiných.
Soud musí zvážit, zda dosud provedené stavební práce netvoří jen součást pozemku (např. provedené zemní práce), a zda položené prvky nejsou jen samostatnými movitými věcmi (např. nespojené potrubí). Pokud však práce pokročily natolik, že části vodovodu či kanalizace (např. potrubí) nelze již oddělit sebe navzájem, případně od pozemku, aniž by došlo k jejich poškození anebo aniž by bylo třeba vyvinout mimořádné úsilí, půjde již zpravidla o stavbu – samostatný předmět věcněprávních vztahů.
V pochybnostech o tom, zda předmětem smlouvy mezi účastníky byla již stavba jako samostatná věc či nikoliv, je třeba vyjít ze zásady, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. K tomu je třeba přihlédnout tam, kde existuje objektivní nejistota o tom, zda stavba byla v určité době samostatným předmětem vlastnického práva.
Jestliže soud v nalézacím řízení vezme do úvahy uvedená kritéria a dospěje k určitému závěru, pak dovolací soud pak může jeho úvahu zpochybnit, jen je-li zjevně nepřiměřená.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1238/2020, ze dne 27. 10. 2020
29.01.2021 00:02
ÚS: Odůvodnění závěru o neexistenci dobré víry
1. Obecné soudy jsou povinny podle § 132 občanského soudního řádu se vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to tím, že se se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Závěr o neexistenci dobré víry musí být řádně odůvodněn, jinak dochází k porušení práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zároveň i práva vlastnického zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 623/20, ze dne 8. 12. 2020
03.12.2020 00:00
Oddělení součásti věci od věci hlavní
Součást věci se věcí samostatnou stává faktickým oddělením od věci hlavní, nikoliv pouhým projevem vůle vlastníka vyjádřeným např. uzavřením kupní smlouvy týkající se jen součásti věci. Dokud je totiž součást spojena s věcí hlavní, nemá vůle vlastníka (na rozdíl od příslušenství podle § 121 odst. 1 obč. zák., pro něž je vůle vlastníka určující) vliv na to, že jde stále o jedinou věc, která přechází na nabyvatele automaticky se všemi součástmi i bez jejího výslovného označení v kupní smlouvě. Je-li tak součást věci předmětem právního úkonu coby samostatná věc, nečiní tato právní skutečnost ze součásti věci věc samostatnou.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1212/2020, ze dne 26. 8. 2020
23.11.2020 00:01
Vymezení místa k dlouhodobému stání plavidel ve veřejném přístavu
I. Jestliže zákon spatřuje v provozování veřejného přístavu veřejný zájem a jeho provozovateli ukládá povinnosti k jeho provozování, udržování a zabezpečení, přičemž současně mu k dosažení tohoto účelu propůjčuje určité pravomoci (zejm. § 7 odst. 5 zákona o vnitrozemské plavbě), nelze volit výklad, který provozovatele přístavu v určování míst k dlouhodobému stání plavidel výrazně omezí; i tato pravomoc totiž slouží k provozování a udržování přístavu a zajišťování jeho bezpečnosti. Má-li mít provozovatel veřejného přístavu efektivní možnost přístav provozovat a udržovat (včetně případných úprav břehů apod.) a současně zajišťovat jeho bezpečnost, musí mít rovněž možnost v souladu s takto vymezeným účelem určovat místa k dlouhodobému stání plavidel.
Ovšem ve způsobu, jakým místa k dlouhodobému stání vymezí, je omezen jak obecným zákazem zneužití práva, tak i účelem svěřené pravomoci (§ 2 odst. 2 správního řádu) a specifickým postavením, které mu vyplývá z předpisů veřejného práva; stanovení míst k dlouhodobému stání plavidel nemůže být zcela nahodilé či svévolné.
II. Provozní řád přístavu není ani obecně závazným právním předpisem, ani interním předpisem. To ovšem nevylučuje možnost vydání závazného pokynu podle § 7 odst. 5 zákona o vnitrozemské plavbě formou provozního řádu přístavu. S přihlédnutím k tomu, že závazný pokyn podle § 7 odst. 5 zákona o vnitrozemské plavbě nemá zákonem předepsanou formu, zdá se přijatelné připustit i v tomto případě možnost zveřejnění předem neurčitému okruhu adresátů formou provozního řádu přístavu.
III. Není pochyb o tom, že provozovatel veřejného přístavu je osobou soukromého práva; nicméně i takové osobě může být propůjčena pravomoc v oblasti výkonu veřejné moci – teorie zde hovoří o přenesení určité dílčí pravomoci subjektů veřejné správy na právnickou osobu soukromého práva.
Závazný pokyn provozovatele přístavu podle § 7 odst. 5 zákona o vnitrozemské plavbě je faktickým úkonem orgánu veřejné správy a k přezkoumání jeho zákonnosti jsou povolány soudy ve správním soudnictví. Protože však v nyní projednávané věci vyvstala otázka zákonnosti pokynu provozovatele přístavu jako otázka předběžná, soudy v občanském soudním řízení ji posoudily samy (§ 135 odst. 2 o. s. ř.).
Posouzení zákonnosti pokynu provozovatele přístavu, kterým se vymezuje místo pro dlouhodobé stání plavidel, v tomto případě závisí na zjištění, směřuje-li takový pokyn k zajištění bezpečného provozu přístavu, neboť závazný pokyn podle § 7 odst. 5 zákona o vnitrozemské plavbě je provozovatel přístavu oprávněn vydat jen směřuje-li k zajištění jeho bezpečného provozu. Nicméně pojmu „zajištění bezpečného provozu“ je třeba rozumět v širším smyslu, zahrnujícím i jeho běžný provoz a udržování; i tím se totiž zajišťuje bezpečný provoz přístavu a plavby na vodní cestě. Provozovateli přístavu tak náleží právo vydávat závazné pokyny nejen bezprostředně směřující k odvrácení hrozícího nebezpečí, nýbrž i k zajištění provozu přístavu, jeho udržování a správě vodní cesty.
IV. Pokud odvolací soud obdržel stanovisko pobočky správního orgánu, které bylo posléze v rámci hierarchie veřejné správy doplněno (a překonáno) stanoviskem vedoucí úřadu, je názor vedoucí úřadu závazný pro organizační jednotku správního orgánu, což musí respektovat také soud, který si stanovisko vyžádal.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1473/2020, ze dne 14. 8. 2020
05.11.2020 00:00
Zásah do výkonu vlastnických práv v případě těsné blízkosti staveb
Negatorní žalobou se lze domáhat ochrany proti zásahům do práva vlastníka spočívajících v jiném rušení než v neoprávněném zadržování jeho věci. Může jít zejména o neoprávněné užívání cesty vedoucí přes pozemek vlastníka, o přechod nebo přejezd přes jeho pozemek, o čerpání vody ze studny vlastníka, o terénní úpravy, o ukládání různých předmětů na pozemek vlastníka, o započetí stavby na cizím pozemku apod. Negatorní žalobou se tak lze domáhat ochrany proti zásahům, které se přímo projevují na pozemku vlastníka a zasahují tím do jeho vlastnického práva. Nelze se naproti tomu domáhat ochrany vlastnického práva k pozemku negatorní žalobou proti zásahům, které se pozemku bezprostředně nedotýkají, i když ztěžují či znemožňují přístup vlastníka k pozemku a tím fakticky omezují výkon vlastnického práva, jestliže jde o činnosti na pozemku jiné osoby, než která se ochrany tvrzeného práva domáhá. Obsahem vlastnického práva k pozemku totiž není také právo na přístup na takový pozemek přes pozemek jiného vlastníka, byť je samozřejmě žádoucí, aby byly pokud možno všechny pozemky přístupny.
Podle uvedených závěrů by bylo možné se negatorní žalobou domáhat ochrany vlastnického práva, pokud by se zásahy ze strany žalované přímo projevovaly na pozemku žalobců. Tato podmínka zde ovšem není naplněna, neboť se ze zjištěných skutečností tohoto případu nepodává, že by žalovaná svými stavbami zasahovala na pozemek žalobců, resp., že by se umístění staveb žalobkyně jakkoliv negativně promítalo do vlastnického práva žalobců. Jsou-li stavby v těsné blízkosti, nejde bez dalšího o nepřípustný přímý zásah do vlastnického práva některé ze stran, proti kterému by poskytovala ochranu negatorní žaloba.
Skutečnost, zda jsou stavby z pohledu veřejného práva povolené, či nikoliv, je při posuzování negatorní žaloby (zásahu do vlastnického práva) zásadně bez významu.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3742/2019, ze dne 13. 8. 2020
18.09.2020 00:06
ÚS: Princip ochrany dobré víry nového nabyvatele
Závěr o neexistenci dobré víry podle § 984 odst. 1 občanského zákoníku musí být řádně odůvodněn, jinak dochází k porušení práva na soudní ochranu i práva vlastnického zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Má-li být existence dobré víry ve smyslu § 984 odst. 1 občanského zákoníku vyvrácena, musí se tak stát skutečnostmi vyvracejícími přímo dobrou víru o stavu zapsaném ve veřejném seznamu, jež dokládají neexistenci věcného břemene; nepostačuje, svědčí-li tyto skutečnosti toliko výhradně o vědomosti o tom, že stav zapsaný ve veřejném seznamu nebyl v praxi po nějakou dobu naplňován, když to ani nebylo potřebné.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3644/19, ze dne 11. 8. 2020
14.09.2020 00:02
Povinnost vlastníka zabezpečit jímku na svém pozemku
I. Koná-li vlastník při správě věci a při nakládání s ní způsobem, jenž vyvolá újmu třetí osoby, dopustí se porušení § 2900 o. z. Vytvoří-li vlastník při správě předmětu svého vlastnictví a nakládání s ním nebezpečnou situaci, resp. bude-li mít kontrolu nad nebezpečím hrozícím jinému od předmětu jeho vlastnictví, a přitom neučiní dostatečná opatření k odvrácení hrozící újmy, poruší povinnost plynoucí z § 2901 o. z. V každém konkrétním případě však je třeba vážit, zda zákrok proti hrozící újmě vyžadují okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života. Tedy utrpí-li poškozený újmu na pozemku, pak za ni vlastník pozemku bude odpovídat v případě, že jeho konání při správě pozemku nebylo dostatečné a nevyhovělo zvyklostem soukromého života, jež vyžadují, aby si vlastník při nakládání s věcí a při její správě počínal tak, aby nedocházelo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného, případně tehdy, pokud vytvořil (či toleroval) na pozemku nebezpečnou situaci, aniž by učinil dostatečná opatření k odvrácení hrozící újmy. Způsob nakládání s věcí a standard jejího zajištění ve vztahu k možné újmě třetích osob bude tedy třeba zkoumat vždy v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k povaze věci, zvyklostem soukromého života, místním poměrům a konkrétním okolnostem vzniku újmy.
II. Na vlastníku, správci či uživateli pozemku, který není komunikací (chodníkem), nelze požadovat, aby zajistil úpravy a přizpůsobení pozemku pro bezpečnou chůzi, i když je pozemek k chůzi fakticky využíván. Takovou povinnost vlastníka pozemku podle § 2900 ani § 2901 o. z. nelze dovodit, zejména nikoli za situace, kdy jde o pozemek sice v centru města, avšak mimo komunikační zóny, k chůzi ani fakticky nevyužívaný, nekultivovaný, zarostlý vysokou travou a náletovými dřevinami.
V daném případě žalovaný jímku zabezpečil a její stav kontroloval způsobem odpovídajícím místním poměrům a míře potenciálního nebezpečí plynoucího třetím osobám z její existence. Stejně tak žalovaný nemohl předpokládat, že se v okolí jímky bude někdo pohybovat a na poklop jímky vstupovat a pokud ano, že si nebude počínat obezřetně. Nelze uzavřít, že by v důsledku konání žalovaného (zakrytí jímky plastovým pochozím poklopem, kontrolovaným jednou měsíčně) vznikla žalobci újma (§ 2900 o. z.), či že by tím, že jímku neopatřil další zábranou a nekontroloval ji častěji než jednou za měsíc, žalovaný porušil povinnost učinit opatření k odvrácení újmy hrozící v důsledku nebezpečného stavu, který vytvořil (nad kterým měl kontrolu). Proto neodpovídá za újmu, která žalobci pádem do jímky vznikla, a to na základě žádného ze dvou uvedených ustanovení.
Lze proto uzavřít, že jímka na pozemku představuje potenciální nebezpečí, k jehož odvrácení je vlastník pozemku povinen podle § 2901 o. z. jímku zabezpečit opatřeními odpovídajícími poloze, povaze a způsobu využití pozemku i umístění jímky na pozemku. Není-li pozemek komunikací (chodníkem) a není k chůzi ani fakticky využívaný, není vlastník pozemku povinen zajistit úpravy a přizpůsobení pozemku pro bezpečnou chůzi.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3108/2019, ze dne 11. 6. 2020
02.09.2020 00:02
Zřízení zástavního práva k domu, v němž se nachází rodinná domácnost
Právo manžela nakládat domem nebo bytem ve smyslu ustanovení § 747 o. z. představuje souhrn všech subjektivních práv k domu či bytu, zejména právo dům nebo byt užívat, držet a s nimi disponovat, a může být založeno nejen na věcném právu (typicky vlastnické právo), ale i na právu závazkovém (např. výpůjčka). Je-li toto právo založeno na vlastnickém právu, může jít jak o výlučné vlastnictví manžela, tak i o spoluvlastnictví manžela a dalších osob. Protože právo nakládat domem nebo bytem musí mít – jak vyplývá z ustanovení § 747 o. z. – „alespoň“ jeden z manželů, vztahuje se uvedené ustanovení i na případy, kdy toto právo svědčí oběma manželům, a kdy tedy manželé mají dům nebo byt například ve spoluvlastnictví nebo ve společném jmění manželů. Ustanovením § 747 o. z. je však chráněn i manžel, který k domu či bytu, v němž se nachází rodinná domácnost manželů nebo rodiny, nemá vlastnické ani žádné jiné věcné nebo závazkové právo.
Poruší-li manžel ustanovení § 747 odst. 1 o. z. tím, že bez souhlasu druhého manžela zcizí dům nebo byt, ve kterém se nachází rodinná domácnost manželů nebo rodiny, nebo k domu, jeho části nebo k celému bytu zřídí právo, jehož výkon je neslučitelný s bydlením manželů nebo rodiny (zde zástavní právo), může se druhý manžel za podmínek uvedených v tomto ustanovení dovolat neplatnosti takového právního jednání. Jde o případ tzv. relativní neplatnosti právního jednání, která je stanovena na ochranu zájmu určité osoby, a proto jen ta může vznést námitku jeho neplatnosti; nenamítne-li neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Oprávněný manžel uplatňuje relativní neplatnost právního jednání vůči manželovi, který toto právní jednání učinil, a vůči druhé straně právního jednání nebo jiné osobě z něho oprávněné. Byla-li neplatnost relativně neplatného právního jednání řádně uplatněna, nastávají vůči dotčenému právnímu jednání stejné právní následky jako v případě tzv. absolutní neplatnosti, k níž se přihlíží v řízení před soudem, správním úřadem nebo jiným orgánem „i bez návrhu“, tedy bez ohledu na to, zda se jí někdo z účastníků řízení dovolal nebo na ni jinak poukázal. V obou případech právní jednání nemá stranou (stranami) právních vztahů sledované (zamýšlené) právní účinky, obě neplatnosti působí s účinky od počátku (ex tunc) a právní význam mají vůči každému, jehož práva a povinnosti (právní sféru) mohou (uvažováno objektivně) ovlivnit.
Rodinná domácnost manželů nebo rodiny nacházející se v nemovitostech se do katastru nemovitostí nezapisuje, ochrana dobrověrného nabyvatele vyplývající z ustanovení § 984 odst. 1 o. z. se tak zde nemůže uplatnit.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3017/2019, ze dne 2. 6. 2020