// Profipravo.cz / Vlastnické právo
Vlastnické právo
13.07.2020 00:01
K výkladu ustanovení § 57 zákona č. 219/1991 Sb.
Ustanovení § 57 zákona č. 219/2000 Sb. nedopadalo na ty státní podniky (u nichž funkce zakladatele byla přenesena na obce), které byly ke dni účinnosti tohoto zákona již zrušeny, pročež tyto státní podniky ani nepozbyly dle § 57 odst. 5 tohoto zákona právo hospodaření k věcem ve vlastnictví státu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1050/2020, ze dne 10. 6. 2020
19.06.2020 00:05
ÚS: Zásah do vlastn. práva rozhodnutím o odstranění části stavby
Rozhodnutí stavebního úřadu o nařízení odstranění části stavby podle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), představuje nepřípustný zásah do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod za situace, kdy je odstranění části stavby zcela nepřiměřeným zásahem do vlastnického práva majitele a současně platí, že ponechání stavby v jejím stávajícím stavu nezasahuje do veřejného práva závažným způsobem, ani nezasahuje do práva jiných subjektů a nezbavuje jiné subjekty právní ochrany. Nepřiměřenost zásahu do vlastnického práva nastává zejména tehdy, kdy změnou hmotněprávní úpravy stavba jako celek spadá do tzv. volného režimu (nepodléhá žádnému veřejnoprávnímu povolení), kdy skutkové okolnosti případu svědčí o zcela marginálním překročení předpisů ze strany vlastníka, kdy v průběhu správního řízení vyjde dostatečně najevo, že práva jiných subjektů nejsou stavbou ve stávající podobě dotčena, příp. kdy různým postupem stavebního úřadu ve vztahu ke stavebníkům v obdobném postavení se stávající územní rozhodnutí stalo obsoletním.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1956/19, ze dne 12. 5. 2020
01.04.2020 00:01
Negatorní žaloba proti rušení podrosty a převisy
Vlastník pozemku, dotčeného kořeny nebo větvemi stromu přesahujícími ze sousedního na jeho pozemek, je může za podmínek uvedených v § 1016 o. z. odstranit sám, nebo může uplatnit proti sousedovi nárok na ochranu vlastnického práva (§ 1042 o. z.), působí-li mu podrosty či převisy škodu nebo jiné obtíže převyšující zájem na nedotčeném zachování stromu. Při zvažování podmínek pro vyhovění žalobě zejména tam, kde odstranění podrostů může strom poškodit, je třeba přihlédnout i ke vzdálenosti stromu od hranic mezi sousedními pozemky; to platí i v případě, že jde o stromy vysázené před 1. 1. 2014.
Soud rozhodující o negatorní žalobě proti rušení podrosty a převisy (§ 1042 o. z.) musí též zvážit, zda žalobci působí škodu nebo jiné obtíže převyšující zájem na nedotčeném zachování stromu. Ochranu stromu jako ekologicky významné přírodnině, poskytovanou § 1016 o. z., je třeba přiměřeně vztáhnout i na tento případ.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2573/2019, ze dne 27. 11. 2019
11.03.2020 00:02
Ochrana dobrověrného nabyvatele u úplatných převodů
I. Ustanovení § 984 odst. 1 o. z. podle svého výslovného znění poskytuje ochranu dobrověrnému nabyvateli jen u úplatných převodů (u úplatných nabývání věcných práv, vyjma těch, která jsou uvedena v § 984 odst. 2 o. z.). „Úplatnost“ je jedním z předpokladů nabytí vlastnického práva od neoprávněného.
II. Pro převody, pro něž se uplatní právní úprava občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (viz § 3064 o. z.), v němž zákonodárce formuloval ochranu dobré víry nabyvatele výslovně v § 984 odst. 1, stanovil jednoznačné podmínky pro její uplatnění (omezil ji výslovně na převody úplatné), je dosavadní judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, vyplňující dřívější mezeru v zákonné úpravě, použitelná pouze v omezeném rozsahu (jen u úplatných převodů, nikoli tedy u převodů bezúplatných a v případech vyloučených § 984 odst. 2 o. z.), k vyřešení otázek, které mají oporu v nové právní úpravě (např. posuzování dobré víry nabyvatele). To se týká i uplatnění obecného právního principu „vigilantibus iura scripta sunt“.
III. Úplatnost jednání obecně může spočívat v poskytnutí ekvivalentu nejen v penězích, ale i v jiném plnění; to platí i pro účely § 984 odst. 1 o. z.
I když obecně platí, že darovací smlouva je smlouva bezúplatná, pro potřeby dobrověrného nabyvatelství upraveného v § 984 odst. 1 o. z. (k naplnění jeho smyslu a účelu) nelze od kauzální (podmíněné) souvislosti plnění (převodu vlastnictví k nemovité věci) a protiplnění (výměnku) odhlédnout. Jestliže v posuzované věci nebylo bezúplatné darování jedinou příčinou jednání, ale bylo kauzálně spjato se zajištěním převodce (případně třetí osoby) formou výměnku, není namístě v takovém případě dobrověrnému nabyvateli ochranu odmítnout. Skutečnost, že na samotný výměnek se dobrověrné nabyvatelství nevztahuje (§ 984 odst. 2 o. z.), na vysloveném závěru nic nemění.
Uvedené závěry neplatí bezvýhradně, neboť je třeba vždy posuzovat obsah práv a povinností ujednaných ve výměnkové smlouvě objektivně, tedy z pohledu ekvivalentnosti k plnění plynoucímu z darovací smlouvy, s přihlédnutím k povinnostem plynoucím zavázané osobě k výměnku ze zákona. Ustanovení § 2707 odst. 1 o. z. poskytuje totiž účastníkům výměnkové smlouvy širokou smluvní volnost a nelze vyloučit, že v konkrétním případě obsah dohodnutých požitků, úkonů či práv sloužících k zaopatření výměnkáře i se zohledněním zákonných povinností (pomocné úkony v případě nezbytné potřeby výměnkáře, případná přeměna na peněžitý důchod, náhradní bydlení) svým rozsahem, případně omezením na velmi krátké časové období, z objektivního hlediska úvahy o ekvivalentnosti plnění neumožní (obdobně jako ujednání kupní smlouvy o převodu nemovitosti za 1 Kč).
Lze proto uzavřít, že ačkoli je darovací smlouva pojmově smlouvou bezúplatnou, je-li v souvislosti s ní uzavřena smlouva o výměnku, posuzuje se pro účel předpokládaný § 984 odst. 1 o. z. zpravidla jako smlouva úplatná.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2769/2018, ze dne 28. 11. 2019
26.02.2020 00:01
Vypořádání staveb zasahujících malou částí na cizí pozemek
V případě vypořádání staveb zasahujících na cizí pozemek pouze svou malou částí a vzniklých za platnosti obč. zák. (resp. i dříve) je nutné nejprve zkoumat, zda na ně lze aplikovat ustanovení o přestavku podle § 3059 ve spojení s § 1087 o. z. Není-li to možné, zastává Nejvyšší soud pro právní hodnocení vypořádání takových staveb následující stanovisko:
Jak vysvětlil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 4572/2015, je-li vlastnický režim stavby a vlastnický režim pozemku pod touto stavbou odlišný, pak se ve shodě s § 3055 odst. 1 o. z. dnem 1. 1. 2014 stavba součástí pozemku nestala. Dojde-li ke sjednocení vlastnického režimu později, tak se stavba stane ve shodě s § 3058 odst. 1 o. z. součástí pozemku k okamžiku sjednocení vlastnického režimu. Přechodná ustanovení § 3054 – § 3058 o. z. umožňují, aby se superficiální zásada uplatnila i ve vztahu k pozemku, na němž leží alespoň převážná část stavby. Vzhledem k tomu není důvodu pro následné vypořádání stavby, která neoprávněně zasahuje na cizí pozemek pouze svou nepatrnou částí (a nejde přitom o přestavek), odchýlit se od závěrů rozvedených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4461/2015, tedy jejich právní režim vypořádat podle dosavadních právních předpisů (zejména § 135c obč. zák.). Při takovém vypořádání půjde právě o tu malou část stavby, která neoprávněně zasahuje na pozemek vlastníka odlišného od vlastníka stavby samotné. Jsou tedy i zde nepoužitelná ustanovení nového občanského zákoníku o vypořádání neoprávněné stavby, neboť ta vycházejí ze zásady, že vlastníkem neoprávněné stavby zřízené za platnosti nového zákoníku se má stát ze zákona vlastník pozemku. Takový závěr by vedl k nepřijatelnému výsledku, že by se vlastníkem stavby, která svou podstatnou částí leží na pozemku stavebníka, stal vlastník sousedního pozemku, na který však stavba zasahuje pouze svou malou částí.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5968/2017, ze dne 26. 11. 2019
04.02.2020 00:01
Nabytí vlastnictví nemovitosti od neoprávněného v poměrech obč. zák.
Podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele ve správnost zápisu vlastnického práva předchůdce v katastru nemovitostí (NS 31 Cdo 353/2016). Tento právní názor je reakcí na judikaturu Ústavního soudu, reflektující potřebu plného prosazení zásady materiální publicity katastru nemovitostí (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12). Chráněno je tak pouze nabytí nemovitosti v dobré víře ve správnost zápisu vlastnického práva předchůdce v katastru nemovitostí. Jestliže nabyvatel se chopil v době účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. držby nemovitostí v dobré víře ve vlastnické právo jeho předchůdce, který jako vlastník evidován v katastru nemovitostí nebyl, mohl se stát oprávněným držitelem věci (§ 130 odst. 1 obč. zák.) a vlastnické právo mohl nabýt vydržením (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Protože však nebyl v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí, nemohl se stát vlastníkem na základě nabytí od neoprávněného (zde nevlastníka).
Skutečnosti, že uvedená judikatura se nevztahuje na nabytí na základě omylu vyvolaného státním orgánem při absenci evidence vlastnického práva předchůdce v katastru nemovitostí, si soudy v nalézacím řízení byly vědomy; uvedenou judikaturu použily „analogicky“. Tento postup nebyl správný. Pravidlo o nabývání nemovitosti od neoprávněného na základě dobré víry nabyvatele v zápis práva předchůdce v katastru nemovitostí je výjimkou z obecně platné zásady, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má (nemo plus iuris ad alium tranferre potest, quam ipse habet), byť, přísně vzato, tu jde o originární, nikoliv derivativní způsob nabytí vlastnictví (jde o přechod, nikoliv o převod práva). Tuto výjimku nelze rozšiřovat nad rámec dobré víry v zápis práva předchůdce v katastru nemovitostí, a to ani v případě, že nabyvatel jednal v omylu vyvolaném státním orgánem. Dovolací soud opakovaně konstatoval, že právní omyl může být omluvitelný i proto, že byl vyvolán státním orgánem, neboť držitel může důvodně předpokládat, že státní orgány znají právo (viz např. NS 22 Cdo 4484/2007). Podobně s přihlédnutím k okolnostem věci může dobrou víru a oprávněnou držbu (nyní držbu poctivou) založit i to, že nabyvatel jednal v omylu o vlastnickém právu předchůdce – státu, který sám stát vyvolal. Nicméně pokud státu jako převodci nesvědčí zápis jeho práva v katastru nemovitostí, nejsou tu ani z hlediska spravedlnosti, ani při uplatnění zásady, že práva bdělých jsou chráněna (vigilantibus iura scripta sunt), a už vůbec ne kvůli principu materiální publicity katastru nemovitostí důvody vázat na „nabytí“ od neoprávněného státu nabytí převáděného vlastnického práva. Nabyvatel měl a mohl evidovaný právní stav ověřit nahlédnutím do katastru nemovitostí.
I když v dané věci jde o stav podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., uvedený právní názor se přiměřeně uplatní i v poměrech občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2379/2019, ze dne 30. 10. 2019
10.12.2019 00:02
Uložení povinnosti zdržet se zřizování stavby dle § 1020 o. z.
I. Žalobce nemůže úspěšně požadovat, aby sousedovi byla uložena povinnost zdržet se zřizování stavby (§ 1020 o. z.), má-li žalovaný ke stavbě platný veřejnoprávní titul (zpravidla stavební povolení), a žalobce měl možnost uplatnit své námitky ve správním řízení. To však platí jen, pokud žalovaný stavebník má k pořízení stavby platný veřejnoprávní titul; pokud tento titul již pozbyl platnosti, aniž by stavba byla zřízena, uvedené pravidlo se neuplatní a žalobce může namítat i to, co v původním veřejnoprávním řízení nenamítal.
Pokud žalobce nevznese námitky ve stavebním řízení proto, že správní orgán mu to v důsledku protiprávního postupu neumožnil a správní rozhodnutí bylo z toho důvodu zrušeno, není též jeho právo vznášet takové námitky v soudním řízení prekludováno.
II. Nemožnost domáhat se ochrany před hrozícím zásahem negatorní žalobou dovozovala právní věda v období účinnosti občanského zákoníku z roku 1964; bylo poukazováno především na to, že zde ještě není relevantní právní vztah či subjektivní hmotné právo, které by bylo rušeno. V souladu s tím se také rozhodovací praxe dovolacího soudu zcela ustálila v názoru, že zákaz neoprávněného rušení vlastníka věci přichází v úvahu jen tam, kde neoprávněné rušení trvá, resp. pokračuje, anebo tam, kde sice již přestalo, avšak existuje konkrétní nebezpečí jeho opakování v budoucnu.
Nejvyšší soud již dříve vyslovil, že tyto závěry jsou použitelné rovněž pro vlastnickou negatorní žalobu podle ustanovení § 1042 o. z. a tedy nutně i pro ustanovení § 1013 odst. 1 o. z., které představuje pouze zvláštní případ negatorní žaloby.
Vlastník má možnost žádat o preventivní ochranu práva, byť nikoliv vlastnickou negatorní žalobou podle § 1042 o. z. Kromě posesorní ochrany (§ 1004 o. z.) mu náleží i petitorní ochrana proti hrozícím zásahům do vlastnického práva určovací žalobou (§ 80 o. s. ř.) Jde-li o vážné ohrožení, může se vlastník domáhat také uložení přiměřeného opatření k odvrácení hrozící újmy (§ 2903 odst. 2 o. z.).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4348/2018, ze dne 21. 8. 2019
03.12.2019 00:00
Důsledky nabytí vlastnického práva k transformační stanici
Vlastnické právo k energetickému zařízení (transformační stanici) nezakládá bez dalšího vlastníkovi tohoto zařízení práva a povinnosti provozovatele distribuční soustavy podle energetického zákona.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5651/2017, ze dne 29. 8. 2019
27.11.2019 00:00
K opuštění nemovité věci podle nového občanského zákoníku
I. Nový občanský zákoník připustil možnost existence věci „bez pána“ (res nulius) jako následek jejího opuštění pouze v případě věcí movitých (či zvířat), nikoli však v případě věcí nemovitých, kde byla přijata dosavadní koncepce dle obč. zák., a proto také je použitelná veškerá dosavadní judikatura, vztahující se k této problematice.
II. Opuštění věci je jednostranné, neadresné právní jednání, jímž vlastník věci jednoznačně, bez jakýchkoliv pochybností, dává navenek najevo, že věc opouští a že ji nadále nehodlá vlastnit, a to také fyzicky učiní. Může tak učinit jakoukoliv srozumitelnou a určitou formou, včetně konkludentního jednání. Ustanovení § 560 o. z. se pro případ derelikce nemovité věci neuplatní, neboť nejde o právní jednání, jímž se převádí věcné právo k nemovitosti, ani se takové právo nemění ani neruší. Přechod vlastnického práva na stát je totiž zákonným důsledkem derelikce a vlastník tak své právo na stát nepřevádí a samozřejmě toto právo ani nezaniká. Právní účinky derelikce nastávají v okamžiku, kdy vlastník takto platně projeví svoji vůli, tedy věc opustí, bez ohledu na to, zda stát s tímto souhlasí či nikoliv.
III. Interpretace ustanovení § 66 odst. 1 písm. a) katastrální vyhlášky, provedená odvolacím soudem a spočívající v tom, že lze vázat povolení vkladu změny vlastnického práva v důsledku derelikce pouze na listinu, obsahující souhlasné prohlášení toho, jehož vlastnické právo se v důsledku derelikce rozšířilo (tedy státu) a toho, kdo nemovitost opustil, je v rozporu s ustanovením § 1045 odst. 2 o. z., čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, § 17 odst. 1 až 3 katastrálního zákona a s ustálenou judikaturou, neboť případný nesouhlas státu s účinky derelikce nemá žádný právní význam (není překážkou platnosti právního jednání, jehož důsledkem je přechod vlastnického práva na stát).
Vyjma listiny uvedené v § 66 odst. 1 písm. a) katastrální vyhlášky je listinou, podle které lze zápis práva do katastru vkladem provést, jakákoliv listina v písemné či elektronické podobě, která obsahuje obligatorní náležitosti, jejíž obsah odůvodňuje navrhovaný vklad a která splňuje další náležitosti v § 17 odst. 2 a 3 katastrálního zákona. Žalobce pro tento účel předložil listinu - notářský zápis (veřejnou listinu) o „opouštění nemovitosti podle ustanovení § 1045 občanského zákoníku“, a pouze soulad této listiny s povinnými náležitostmi je třeba pro účely rozhodnutí o povolení vkladu podle ní zkoumat.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2257/2018, ze dne 27. 2. 2019
14.11.2019 00:03
Nezbytná cesta k pozemku určenému územním plánem k zastavění
Nezbytnou cestu lze povolit i pro budoucí využití pozemku, který je určen územním plánem k zastavění a má být teprve v budoucnu (po vyhlášení rozsudku) zastavěn, a to v rozsahu potřebném k řádnému užívání budoucí stavby.
Při rozhodování o nezbytné cestě je významné, k čemu pozemek, postrádající potřebné spojení, podle stavebních předpisů slouží, resp. má sloužit. Je-li územním plánem určen k zástavbě, je k tomu třeba při rozhodování o povolení nezbytné cesty přihlédnout; v takovém případě lze potřebu vlastníka pozemek řádně užívat vyložit tak, že jde o užívání, které je v souladu s územním plánem. V případě, že nemá zajištěný přístup, nelze žalobce odkázat na to, že stavbu může zřídit podle § 1022 o. z.
Pouhé určení pozemku v územním plánu k zástavbě však k povolení nezbytné cesty nestačí; žalobce musí prokázat, že příprava stavby dosáhla určitého stupně. Má-li být nezbytná cesta takto povolena k pozemku, který je součástí zemědělského půdního fondu, pak o úmyslu stavebníka (žalobce) svědčí i to, že řádně požádal o odnětí pozemku zemědělskému půdnímu fondu. Žalobce též musí vymezit základní parametry uvažované stavby a sdělit, k jakému účelu má sloužit; musí též prokázat, zda z hlediska územního plánování lze takovou stavbu na pozemku zřídit. K tomu, stejně jako k možnému odnětí pozemku zemědělskému půdnímu fondu, může sloužit i odborné vyjádření orgánu veřejné moci (§ 127 odst. 1 o. s. ř.).
I když je pozemek územním plánem určen k zastavění a žalobce prokázal vážný úmysl realizovat stavbu v souladu s tímto plánem, neznamená to, že žalobě bude nutné vyhovět. Soud musí dbát, aby žalovaný soused byl povolením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To, že pozemek je určen k zastavění veřejným právem, ještě neznamená, že jeho vlastník má bez ohledu na další okolnosti právo na nezbytnou cestu v požadovaném rozsahu; je třeba, aby byly splněny i další podmínky pro povolení nezbytné cesty. Proto je vždy třeba vzít mimo jiné do úvahy újmu, která vznikne žalovanému povolením nezbytné cesty, a porovnat ji s výhodou žalobce; jestliže by v důsledku povolení nezbytné cesty v rozsahu potřebnému k užívání stavby vlastnické právo žalovaného k pozemku bylo dotčeno tak, že další užívání pozemku by bylo zásadně omezeno a pozemek by byl významně znehodnocen, nebylo by možno nezbytnou cestu povolit. Zda tomu tak je v konkrétním případě, záleží na úvaze soudů v nalézacím řízení, kterou dovolací soud zpochybní, jen bude-li zjevně nepřiměřená.
Je-li tedy dosud nezastavěný pozemek určen územním plánem k zástavbě a žalobce prokáže, že příprava stavby dosáhla určitého stupně a že má vážný úmysl jej stavbou odpovídající tomuto plánu v blízké budoucnosti zastavět a jsou-li splněny i další zákonné podmínky, lze žalobci ve prospěch jeho pozemku povolit nezbytnou cestu v rozsahu potřebném k řádnému užívání budoucí stavby.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 880/2018, ze dne 27. 2. 2019
14.11.2019 00:02
Ke kumulaci nároků na povolení nezbytné cesty dle § 1022 a § 1029 o. z.
I. Žádá-li žalobce o povolení nezbytné cesty (resp. o povolení nezbytné cesty a zřízení přístupu) jak za účelem zřízení stavby (či jiných prací uvedených v § 1022 o. z.), tak i za účelem jejího užívání dle § 1029 o. z., pak je třeba samostatnými výroky rozhodnout o nároku opírajícím se o § 1022 o. z. a o nároku na povolení nezbytné cesty dle § 1029 o. z. Jde totiž o dva samostatné nároky (objektivní kumulaci), které mohou být obsahově odlišné (např. přístup potřebný pro zřízení stavby bude širší, než pro její užívání).
II. Také § 1021 a § 1022 o. z. upravují určitý způsob vypořádání (§ 153 odst. 2 o. s. ř.) vztahu mezi vlastníkem pozemku, který potřebuje (objektivně) užít sousední pozemek k údržbě svého pozemku nebo k hospodaření na něm, nebo který nemá zajištěn přístup potřebný ke stavění, bourání, opravení nebo obnovení stavby na svém pozemku, resp. potřebuje pro realizaci těchto prací užít sousední pozemek. Soud tak není vázán žalobním návrhem, ani právní kvalifikací žaloby (iura novit curia), je však vázán skutkovým základem žaloby, podle kterého žalobce žádá užití pozemku, resp. povolení cesty, za účelem uvedeným v těchto ustanoveních. Jestliže tedy žalobce žádá povolení nezbytné cesty jen pro účely uvedené v § 1021 a v § 1022 o. z., pak soud žalobu posoudí a rozhodne o ní podle těchto ustanovení; na to žalobce upozorní tak, aby rozhodnutí nebylo nepředvídatelné (překvapivé).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 880/2018, ze dne 27. 2. 2019
07.10.2019 00:02
Souhlas vlastníka pozemku jako předpoklad vzniku veřejného prostranství
I. Ve věci sporu o to, zdali je předmětný pozemek veřejným prostranstvím, není dána pravomoc civilních soudů, neboť předmětem řízení je určení práv veřejnoprávní povahy.
II. Vlastník se může domáhat ochrany svého vlastnického práva i před neoprávněnými zásahy, které se svou povahou opírají o tvrzené oprávnění vyplývající z norem veřejného práva. Nelze proto vyloučit, že žalobě bude vyhověno i v tom případě, kdy se vlastník pozemku domáhá ochrany vlastnického práva z důvodu neoprávněného užívání jeho pozemku s tím, že nejde o veřejné prostranství, jestliže žalovaný právo zásahu do vlastnického práva žalobce opírá právě o právo vyplývající z institutu veřejného užívání veřejného prostranství.
Obrana vlastníka v takovém případě může být úspěšná za předpokladu, že určitý subjekt neoprávněně zasahuje do jeho vlastnického práva, přičemž jako předběžná otázka se v takovém řízení bude posuzovat, zda subjekt, který do vlastnického práva zasahuje, užívá vlastníkovu věc na základě veřejného užívání.
III. Ke vzniku veřejného prostranství se vyžaduje souhlas jeho vlastníka. Až za situace, kdy veřejné prostranství platně vzniklo, je vlastník, příp. jeho právní nástupce učiněným souhlasem vázán a nemůže jej jednostranně odvolat.
IV. Souhlas vlastníka s veřejným užíváním jeho pozemku či jeho části může být dán výslovně (písemně či ústně), nebo i konkludentně. V případě konkludentního souhlasu postačuje jeho pouhá nečinnost, kdy vlastník dlouhou dobu trpí užívání jeho pozemku širokou veřejností. Jinými slovy, v případě, kdy pozemek či jeho část začne sloužit k obecnému užívání, vlastník by měl proti tomu aktivně zasáhnout.
Souhlas vlastníka s užíváním pozemku či jeho části musí být dán ve vztahu k veřejnosti, tedy neomezenému okruhu osob. Pokud totiž vlastník trpí – byť bezplatně – užívání svého pozemku či jeho části omezeným okruhem osob, o kterém má přehled, pak nelze i s ohledem na respekt vlastnického práva vlastníka k pozemku učinit závěr, že tyto osoby užívají pozemek na základě obecného užívání.
Na posouzení konkrétních okolností případu je, zdali vlastník trpí užívání svého pozemku neomezeným počtem osob již po dostatečně dlouhou dobu, takže lze usoudit na to, že konkludentní souhlas vlastníka byl dán. V pochybnostech o existenci konkludentního souhlasu je třeba rozhodnout ve prospěch vlastníka pozemku.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2378/2016, ze dne 26. 6. 2019
25.09.2019 00:01
Užívání veřejného přístavu z titulu veřejnoprávního oprávnění
I. Domáhá-li se vlastník veřejného přístavu vyklizení přístavu (jeho pozemní části) vlastnickou žalobou, může se žalovaný bránit námitkou, že přístav užívá z titulu veřejnoprávního oprávnění - obecného užívání (§ 6 odst. 1 zákona o vnitrozemské plavbě). Vznikne-li spor o splnění jiných zákonných podmínek, pak pokud nebylo o takové otázce vydáno správní rozhodnutí a neprobíhá-li správní řízení [probíhá-li, soud podle okolností věci řízení přeruší - § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., a vyčká rozhodnutí silničního správního orgánu, ze kterého bude při rozhodování ve věci vycházet - § 135 odst. 2 o. s. ř.]. soud zpravidla požádá o vyjádření orgán vykonávající státní správu v plavbě.
II. Zákonodárce si je vědom toho, že plavidla mohou přístavy využívat k dlouhodobému stání, a tak výslovně upravuje podmínky takového stání (§ 8 odst. 2 zákona o vnitrozemské plavbě). Pokud v provozním řádu veřejného přístavu byly tyto podmínky rozšířeny tak, že k dlouhodobému stání plavidla musí být sjednána písemná smlouva mezi ním a provozovatelem pozemní části přístavu, popírá se tím samo veřejné užívání přístavu (je totiž na vůli vlastníka, s kým smlouvu uzavře) a podmínky veřejného užívání se omezují nad rámec zákona; přitom podzákonné normy samy uložit povinnost nemohou. Povinnost užívat přístav k dlouhodobému stání jen na základě smlouvy mezi vlastníkem či provozovatelem plavidla a vlastníkem přístavu není rozvedení povinnosti stanovení v zákoně, ale jde o omezení práva zcela novou povinností.
III. Právo stát v přístavu podle § 8 odst. 2 zákona o vnitrozemské plavbě nelze užít tak, že by byly z užívání přístavu vyloučení ostatní uživatelé. Zákon tuto otázku výslovně neupravuje, vyplývá však „z povahy věci“.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1672/2019, ze dne 26. 6. 2019
16.08.2019 00:03
ÚS: Nepovolení nezbytné cesty podle nového občanského zákoníku
Vlastník nemovité věci, který žádá o povolení nezbytné cesty podle § 1029 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, si již za předchozí zákonné úpravy musel být vědom, že jeho jednání, jímž si hrubou nedbalostí nebo úmyslně způsobil nedostatek přístupu ke své nemovité věci, oslabuje důvody, pro které by mělo být v jeho soukromém zájmu omezeno vlastnické právo jiné osoby. Již tehdy se tím vystavoval riziku, že mu věcné břemeno práva cesty nebude zřízeno. Pakliže § 1032 odst. 1 písm. b) tohoto zákona s touto skutečností výslovně spojil překážku povolení nezbytné cesty, pouze tím upřesnil následek, se kterým vlastník nemovité věci podle rozhodovací praxe dovolacího soudu s ohledem na § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, beztak musel počítat. Dřívější ani současná zákonná úprava mu ostatně nepřiznávaly právo nezbytné cesty, ale pouze stanovily podmínky, za nichž se může domoci jejího povolení konstitutivním rozhodnutím soudu. Ze samotné skutečnosti použití § 1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, při němž je zohledněno jednání vlastníka nemovité věci, jež nastalo před účinností tohoto zákona, nelze dovodit porušení jeho základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nejde o nepřípustný zásah do její právní jistoty a důvěry v právo, který by zakládal porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2408/18, ze dne 17. 7. 2019
01.08.2019 00:01
Neodstranění neoprávněné stavby zřízené ve zlé víře
I. V případě, že jde o zřízení neoprávněné stavby ve zlé víře, není zcela vyloučeno, že soud nenařídí její odstranění; protože § 135c odst. 3 obč. zák. obsahuje normu s relativně neurčitou hypotézou, není zcela vyloučeno ani přihlédnout k nákladům, které by měl stavebník s vybudováním náhradní stavby (zde s vedením řadu, sloužícího třetím osobám jinou trasou nebo k tomu, že by kvůli jiné trase byl nutno odstranit několik stoletých stromů; bylo by třeba učinit skutková zjištění nejen ohledně ceny odstranění, ale i ohledně ekologického významu stromů pro krajinu a zajistit stanovisko orgánu ochrany přírody).
Je však třeba v takovém případě ponechání stavby a zřízení služebnosti řádně kompenzovat výší náhrady. Jestliže stavebník věděl nebo musel vědět, že staví na cizím pozemku a nesvědčí mu soukromoprávní oprávnění ke stavbě, jde o závažnou okolnost, ke které je třeba vždy přihlédnout; zpravidla povede k nařízení odstranění stavby, a pokud soud odstranění stavby výjimečně nenařídí a zřídí jejímu vlastníkovi věcné břemeno (služebnost), opravňujícího mít na cizím pozemku stavbu, musí uvedenou okolnost zohlednit ve stanovení výše náhrady. Náhrada za zřízení věcného břemene v takovém případě musí být podle míry zavinění stavebníka stanovena částkou převyšující obvyklou cenu náhrady za zřízení věcného břemene smlouvou; stejně jako v případě stavby zřízené v dobré víře musí též kompenzovat újmu vzniklou vlastníkovi pozemku. Nelze připustit, aby se tomu, kdo ve zlé víře staví na cizím pozemku, stavba nakonec vyplatila, a za zřízení oprávnění k zastavěnému pozemku zaplatil jen tolik, kolik by platil v případě smluvního zřízení takového práva. Výši náhrady tak musí stanovit soud; znalecký posudek slouží jen jako východisko pro jeho úvahu.
Je ovšem možné, že obvyklou cenu, kterou by bylo možno za zřízení obdobné služebnosti dosáhnout, nebude možno určit proto, že nebudou dostupné údaje o tom, za jakou cenu se obdobná věcná břemena v místě obvykle zřizují; i v takovém případě však bude nutno pro určení výše náhrady najít objektivní východisko. Pak bude možno vzít za základ cenu, která by vlastníkovi pozemku náležela v případě, že jeho právo by takto bylo omezeno vyvlastněním. Tuto cenu bude třeba – s přihlédnutím k míře zavinění stavebníka – zvýšit, a to i podstatně (v případě úmyslného zřízení stavby na cizím pozemku, proti kterému se vlastník pozemku marně bránil, podle okolností konkrétní věci i o násobky).
II. Vypořádání práv a povinnosti vzniklých z neoprávněné stavby zřízené před 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se i po tomto datu řídí dosavadními právním předpisem, tj. § 135c obč. zák. č. 40/1964 Sb.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 185/2019, ze dne 29. 4. 2019
19.07.2019 00:05
ÚS: Souhlas vlastníka místní komunikace s připojením
Výkon vlastnického práva, byť směřovaný k zajištění obecného užívání komunikace, spadá do ústavně zaručené samosprávy obce (správy jejího zákonem vyhrazeného majetku) a zásah do jejího výkonu je možný toliko způsobem, který zákon stanoví (čl. 101 odst. 4 Ústavy). Takový způsob zákon č. 13/1997, o pozemních komunikacích, do 30. 12. 2015 nestanovil ani v § 10 odst. 4 písm. b), ani v ustanoveních na něj navazujících.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 25/15, ze dne 18. 6. 2019
19.07.2019 00:04
ÚS: Chodník jako samostatná věc nebo součást pozemku
Nesplňuje-li výsledek stavební činnosti pojmové znaky stavby jako věci nemovité, je podle konstantní judikatury Ústavního soudu vlastníkem předmětné komunikace vlastník pozemku, na kterém se komunikace nachází (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1351/10). Aby posuzovaná účelová komunikace představovala věc nemovitou, konkrétně stavbu spojenou se zemí pevným základem, je v prvé řadě třeba, aby byla schopna být vůbec věcí z hlediska občanskoprávního (§ 118 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), tedy být "vymezitelným kusem vnějšího světa" (nález sp. zn. II. ÚS 529/05), který tvoří samostatnou věc, nikoli součást věci jiné, v daném případě pozemku. O takový vymezitelný kus vnějšího světa nemůže jít tam, kde povrch pozemku byl zpracován navrstvením přírodních stavebních materiálů tak, že nelze určit jasnou hranici, kde končí pozemek a začíná stavba (např. u tenisového dvorce, u některých parkovišť apod.).
V posuzované věci bylo na základě spisového materiálu obecných soudů včetně v něm obsažené fotografické dokumentace Ústavním soudem konstatováno, že z technologického hlediska – na rozdíl od shora uvedených případů – není konkrétní předmětný chodník pouhým zpevněním povrchu pozemku vrstvením přírodních materiálů s asfaltovou plochou, nýbrž samostatnou věcí (stavbou) v občanskoprávním smyslu, a jako takový je součástí místní komunikace (§ 12 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), jejímž vlastníkem je podle § 9 odst. 1 tohoto zákona obec, tedy stěžovatelka. Jde o zákonem předvídaný případ, kdy se nachází stavba místní komunikace (jíž je chodník součástí) na cizím pozemku (§ 17 odst. 2).
Dovodil-li tedy krajský soud, že chodník nepředstavuje samostatnou stavbu v právním smyslu, nýbrž jde toliko o část pozemku vlastnicky náležejícího vedlejší účastnici, zasáhl tímto svým závěrem do práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a v důsledku toho i do jejího práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2280/18, ze dne 25. 6. 2019
03.07.2019 00:02
Vzájemné předkupní právo vlastníků pozemku a stavby dle § 3056 odst. 1 o.z.
Jestliže je předmětem převodu spoluvlastnický podíl k pozemku nebo ke stavbě na něm zřízené za situace, že by jeho nabytí vlastníkem pozemku či stavby nevedlo ke sjednocení vlastnictví pozemku a stavby, pak jejich vlastníkům předkupní právo podle § 3056 odst. 1 o. z. nenáleží.
Ustanovení § 3056 odst. 1 o. z., které je výjimkou z pravidla smluvní volnosti stran, nelze vykládat extenzívně a z jeho textu nevyplývá, že by se vztahovalo na převod spoluvlastnického podílu. Pravidlo tam uvedené lze vztáhnout jen na případy, kdy v důsledku uplatnění předkupního práva dojde ke sjednocení vlastnictví pozemku a stavby na něm zřízené, které se tak stanou jedinou věcí, jediným předmětem vlastnického práva – pozemkem, přičemž stavba bude jeho nesamostatnou součástí. Tak tomu bude zásadně tehdy, je-li předmětem převodu buď celá stavba či celý pozemek, ale i v případě, že se převádí spoluvlastnický podíl k některé z těchto nemovitostí, a bude-li úspěšně uplatněno předkupní právo, dojde ke sjednocení vlastnictví pozemku a stavby na něm zřízené.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2979/2018, ze dne 27. 3. 2019
27.06.2019 00:00
Pojem rozhrad podle o. z. a obecného zákoníku občanského
Ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, o rozhradách (§ 1024 a násl. o. z.) nelze aplikovat v případě, že prostor, ve kterém bylo schodiště umístěno, se zcela nachází na pozemku ve vlastnictví žalovaných. Ustanovení o rozhradách se uplatní pouze v tom případě, stojí-li rozhrada na obou sousedních pozemcích, resp. přesně na jejich společné hranici.
Obdobně upravoval rozhradu i § 854 o. z. o., podle kterého se za rozhradu považovaly brázdy, ploty dělané i samostatné, ohrady a zdi, soukromé potoky, stoky, místa a jiné podobné rozhrady, jež jsou mezi sousedními pozemky. O tomto pojetí rozhrady svědčí rovněž rakouská rozhodovací praxe, kde ustanovení § 854 o. z. o. platí v nezměněné podobě do současnosti. Rakouský Nejvyšší soudní dvůr judikoval, že pojem rozhrada zahrnuje taková rozhraničení, která se nachází v hraniční oblasti „mezi dvěma pozemky“, tedy jednou částí na jednom a jednou částí na druhém pozemku.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4043/2018, ze dne 27. 3. 2019
26.06.2019 00:01
K závaznosti a vynutitelnosti usnesení zastupitelstva a rady obce
I. Rozhodnutí zastupitelstva nebo rady v majetkoprávních věcech je třeba považovat za pouhou hospodářskou dispozici a nikoliv za konstitutivní správní akt. Nemůže nabýt právní moci a může být měněno, kdykoliv je taková změna v zájmu obce. Jde o rozhodnutí, které má povahu interního aktu obce a ke své vnější závaznosti potřebuje akt dalšího orgánu obce – starosty.
II. Ani z ustanovení § 35 odst. 2 věta druhá a třetí zákona č. 128/2000 Sb. nelze dovodit povinnost obce zabezpečovat vlastníkům pozemků v území obce přístup na jejich pozemky.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5765/2017, ze dne 31. 1. 2019