// Profipravo.cz / Vlastnické právo
Vlastnické právo
26.03.2019 00:02
Svémocné napojení na vodovod a kanalizaci bez soukromoprávního titulu
I. Ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, nezakládá zájemci o napojení právo, aby se v případě absence dohody s vlastníkem vodovodu či kanalizace svémocně na vodovod či kanalizaci napojil. Uvedené ustanovení není koncipováno tak, že by zájemci o napojení na stávající vodovod či kanalizaci přímo ex lege poskytovalo právní titul, který by nahrazoval absentující soukromoprávní titul.
II. Samotná skutečnost, že je nařízeno odstranění stavby napojení na stávající vodovod či kanalizaci, ještě neznamená, že nárok na nahrazení vůle vlastníka vodovodu či kanalizace k dohodě podle § 8 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích musí být bez dalšího zamítnut.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2825/2018, ze dne 10. 12. 2018
26.03.2019 00:01
K posuzování neoprávněné stavby ve smyslu § 1084 a násl. o. z.
I pro účely posuzování neoprávněné stavby ve smyslu § 1084 a násl. o. z. je nezbytné odlišovat aspekt soukromoprávní a veřejnoprávní.
Za soukromoprávní titul nelze považovat pouhé mlčení či nečinnost vlastníka pozemku, byť by se účastnil územního či stavebního řízení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2825/2018, ze dne 10. 12. 2018
20.03.2019 00:02
Zřízení služebnosti nezbytné cesty přes více pozemků
Ustanovení § 1033 odst. 1 o. z. je nutné s ohledem na účel institut nezbytné cesty vykládat tak, že soud zvolí pouze jedno – vzhledem k okolnostem nejvhodnější – řešení; povolí pouze jednu nezbytnou cestu. To však neznamená, že by nezbytná cesta nemohla vést přes více než jeden pozemek. Leží-li mezi nemovitostí postrádající přístup a veřejnou cestou více pozemků různých vlastníků, zřídí se cesta přes všechny tyto pozemky.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1424/2018, ze dne 10. 12. 2018
20.03.2019 00:01
Škoda na nemovité věci souseda převyšující zřejmě výhodu nezbytné cesty
Náklady řízení o zřízení služebnosti nezbytné cesty nelze považovat za škodu na nemovité věci ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. a) o. z.
Podle § 1032 odst. 1 písm. a) o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, převýší-li škoda na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné cesty. Jde tu zpravidla o škodu způsobenou samotným zřízením služebnosti cesty, která představuje závadu váznoucí na služebném pozemku a tím snižuje jeho hodnotu. Náklady řízení naproti tomu nepředstavují škodu na nemovité věci (služebném pozemku), neboť hodnota nemovité věci se vznikem povinnosti hradit protistraně náklady řízení nesnižuje. Povinnost hradit protistraně náklady řízení jistě představuje zásah do majetkové sféry, nicméně tak je tomu v případě náhrady nákladů jakéhokoli soudního řízení. Samotná skutečnost, že náklady řízení převýší přiznané plnění (v tomto případě hodnotu zřízeného práva), v zásadě nemůže být důvodem pro zamítnutí žaloby.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1424/2018, ze dne 10. 12. 2018
25.02.2019 00:00
Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva ke kanalizační přípojce
Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva může být dán také s ohledem na to, že je mezi účastníky sporné, kdo je vlastníkem dotčené věci a kdo má věc obhospodařovat, provádět její údržbu či do ní investovat prostředky.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3877/2018, ze dne 27. 11. 2018
21.02.2019 00:02
K obsahu a vykonatelnosti rozhodnutí o imisi stíněním
Jde-li o stínění stromy, soud v odůvodnění rozhodnutí uvede, jakou výšku stromů v určité vzdálenosti od hranice mezi pozemky účastníků považuje z hlediska imise stíněním ještě za přípustnou.
Není vyloučeno ani uvedení těchto parametrů ve výroku rozhodnutí, resp. vymezení přípustné míry zastínění jinými konkrétními a ověřitelnými údaji tak, aby ve vykonávacím řízení nebylo nutno znovu řešit, zda pozemek je i nadále nepřípustně zastíněn a provádět k tomu další dokazování v podstatě v podobném rozsahu jako v nalézacím řízení.
Jestliže žalující strana připouští stínění v míře o něco přesahující zákonem povolenou imisi a žádá jen o ochranu do této míry, je třeba zohlednit i tuto skutečnost; je ovšem třeba, aby toto omezené uplatňování práva v žalobě či později v řízení jasně vyjádřila.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1554/2018, ze dne 27. 11. 2018
21.02.2019 00:01
Vztah nároků na zdržení se imisí a na odstranění stromů
I. Ustanovení § 1013 odst. 1 o. z., ukládající vlastníkovi, aby se zdržel stínění v míře nepřiměřené místním poměrům, které podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku, a § 1017 o. z. obsahují odlišné normy a navzájem si nekonkurují; společné mají jen to, že chrání vlastníka před účinky stromů na sousedním pozemku.
Ustanovení § 1017 odst. 1 o. z. dává vlastníkovi negatorní nárok na zdržení se sázení stromů; lze též žádat odstranění již vysázených či vzrostlých stromů. Oba tyto nároky mají preventivní charakter; lze je uplatnit bez ohledu na to, zda stromy takto vysázené již stíní; nejde jen o ochranu proti stínění, může jít o stromy, které hrozí v budoucnu vyčerpat podstatnou měrou podzemní vláhu nebo narušit kořeny sousední pozemek. Jestliže však stromy již sousední pozemek zastiňují navzdory zákazu uvedenému v § 1013 odst. 1 o. z., lze se domáhat – jde-li o stromy vysázené po 31. 12. 2013 za podmínek uvedených v § 1017 odst. 1 o. z. – jejich odstranění, nebo lze i žádat ochranu podle § 1013 odst. 1 o. z. Zatímco podle § 1017 odst. 1 o. z. lze žádat v tomto případě jen odstranění stromů, pak bude-li žalovanému uložena povinnost podle § 1013 odst. 1 o. z., bude volba na něm; může např. stromy jen zkrátit tak, aby nadále sousedovi nepřiměřeně nestínily.
Vzhledem k uplatnění zásady „iura novit curia“ nemusí žalobce uplatněný nárok právně kvalifikovat; žádá-li zdržení se imise (stínění), jde o žalobu podle § 1013 odst. 1 o. z., žádá-li odstranění stromů, jde o nárok uvedený v § 1017 odst. 1 o. z.
II. Jde-li o túje a stromy vysazené na pozemku žalovaného až za plotem, který na svém pozemku postavil, aby pozemky oddělil, může být rozhradou jen tento plot, nikoliv však živý plot vysázený až za umělým plotem – rozhradou.
Ustanovení § 1017 odst. 2 se uplatní tam, kde jde o žalobu na odstranění stromů tvořících rozhradu podle § 1017 odst. 1 o. z.; samotná okolnost, že živý plot tvoří rozhradu mezi pozemky, ještě nevylučuje uplatnění nároku podle § 1013 odst. 1 o. z., lze-li rozhradu snížit a tak zabránit imisi.
III. Obecně platí, že námitka, že žalovaný se výsadbou dřevin zastiňujících sousední pozemek oprávněně chrání své soukromí, by mohla být důvodná, kdyby bylo zjištěno, že jeho soukromí je závažně narušováno právě ze zastíněného pozemku v míře neobvyklé v dané lokalitě, a že tak lze po žalující straně spravedlivě žádat, aby zastínění snášela. Míru narušení soukromí je třeba posoudit objektivně, nikoliv tedy ze subjektivního pohledu žalovaného. Zpravidla by šlo o případ úmyslného narušování soukromí.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1554/2018, ze dne 27. 11. 2018
01.02.2019 00:02
ÚS: K nařízení vlády stanovujícímu limity hluku z dopravy
1. Soudy nemohou rezignovat na přezkum případů, ve kterých rozhodnutí závisí na posouzení odborných či vědeckých otázek. Z účelu a zásad řízení o abstraktní kontrole norem nicméně plyne, že Ústavní soud nemůže mít ambici pouštět se do přezkumu čistě technických záležitostí. K učinění podobných rozhodnutí disponuje potřebným administrativním a expertním zázemím a zdroji vláda a je proto primárně na ní, aby veškeré nutné faktory posoudila v jejich úplnosti a s přihlédnutím k současnému stavu vědění. Z ústavněprávního hlediska je totiž relevantní nikoliv to, jakým způsobem jsou pojaty a zformulovány jednotlivé technické normy, nýbrž jaké celkové dopady tato regulace vyvolává.
2. Z ústavního pořádku nelze dovodit absolutní obecnou aplikaci stand-still doktríny u hmotněprávní ochrany základních práv. Ústavní soud tak sice s odkazem na podstatné náležitosti demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 Ústavy) učinil u procedurální úrovně ochrany základních práv a svobod, z jeho judikatury ale neplyne analogické použití této teze též pro hmotněprávní rozsah základních práv. Naopak lze z rozhodovací praxe Ústavního soudu dovodit implicitně opak, tzn. již jednou dosaženou úroveň ochrany základních práv je možné za jistých podmínek snížit, zvláště jde-li o práva podléhající režimu čl. 41 odst. 1 Listiny. Zatímco totiž procedurální ochrana má charakter „nenulové hry“ a snížení úrovně ochrany vede v zásadě pouze k omezení práv jednotlivců vůči veřejné moci a nikoliv mezi jednotlivci navzájem; v případě hmotněprávní ochrany je rozhodování mnohem komplexnější a má často povahu „nulové hry“. Typicky u sociálních práv spojených s rolí státu při jejich zabezpečení totiž vzniká dilema z hlediska alokace veřejných rozpočtů. Trvání na opaku by v konečném důsledku zablokovalo tvorbu jakékoli politiky státu.
3. Metodický návod ministerstva není „jiným právním předpisem“. Není vydán na základě zákonného zmocnění, nýbrž vychází z nadřízenosti Ministerstva zdravotnictví vůči adresátům pokynu plynoucí z § 80 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně veřejného zdraví, nezamýšlí normativně určovat pravidla lidského chování a jedná se primárně jen o metodickou pomůcku, určenou pouze orgánům ochrany veřejného zdraví, zdravotních ústavů a Státního zdravotního ústavu, přičemž sjednocuje jejich postup při měření hlukové zátěže.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 4/18, ze dne 18. 12. 2018
03.01.2019 00:01
Právo na povolení nezbytné cesty k pozemku užívanému nájemcem
Právo na povolení nezbytné cesty má, jsou-li splněny zákonné podmínky (§ 1029 a násl. o. z.), vlastník pozemku i v případě, že jej sám neužívá, ale přenechává jej k užívání nájemci či pachtýři.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5305/2017, ze dne 18. 9. 2018
20.11.2018 00:02
Soukromoprávní nároky v případě nesprávného hospodaření státu
Nehospodárné nebo neúčelné hospodaření státu s jeho majetkem nezakládá samo o sobě právo konkrétního nestátního subjektu na užívání takového majetku.
Z ustanovení § 8 odst. 1, § 14 odst. 7, § 27 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., z čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod nevyplývá, že by konkrétní fyzická či právnická osoba měla právní nárok na to, aby jí stát nebo jeho organizační složka hmotnou věc nebo její část, kterou dočasně nepotřebuje k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti, přenechala do užívání. Na stát je v oblasti soukromoprávních vztahů třeba pohlížet jako na kteréhokoliv vlastníka. Není-li tu právní skutečnost, na kterou právní řád (zákon nebo právní jednání) výslovně váže povinnost státu přenechat jiné a konkrétní osobě hmotnou věc nebo její část, kterou organizační složka dočasně nepotřebuje k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti, nemá tato osoba soukromoprávní nárok na přenechání věci do užívání.
Uvedený závěr ovšem nepopírá, že i stát (jeho organizační složky) je povinen s majetkem nakládat účelně a hospodárně. Porušení této povinnosti podléhá kontrole dodržování povinností stanovených právními předpisy a vnitřními předpisy při hospodaření s majetkem, a je důvodem založení odpovědnosti za škodu a za dodržování povinností při hospodaření s majetkem. Takové porušení však nezakládá přímý nárok soukromých či jiných nestátních osob na užívání nepotřebné věci. Není-li tu tedy výslovné ustanovení zákona, které individualizuje konkrétní osobu a zakládá jí nárok na užívání věci, příp. odpovídající právní jednání, nemůže soukromé či nestátní osobě vzniknout právo na užívání, které by mohla uplatnit v soudním řízení, byť jako námitku proti vlastnické žalobě na vyklizení této věci. Má-li tato osoba za to, že organizační složka v této souvislosti postupuje v rozporu s citovaným zákonem, může se obrátit na kontrolní orgány uvedené v tomto zákoně; na užívání věci však (vynutitelný) nárok nemá.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5166/2017, ze dne 2. 10. 2018
20.11.2018 00:01
K aplikaci zásady smluvní volnosti při prodlužování smlouvy o výpůjčce
Jestliže zde nájemkyně od počátku věděla, že smlouva o výpůjčce nemovitosti je uzavřena na dobu jednoho roku a ze smlouvy nevyplývá, že by měla nárok na její prodloužení, musela objektivně, při zachování obvyklé opatrnosti počítat s tím, že smlouva prodloužena nebude a ona bude muset budovu vyklidit.
Je nepochybné, že vůle vlastníka při nakládání věcí není neomezená, že s ní může nakládat jen v mezích právního řádu. Z této skutečnosti však nevyplývá soukromoprávní povinnost pronajímatelky prodloužit smluvní vztah s nájemkyní na další dobu. Jednou ze stěžejních zásad soukromého práva je zásada autonomie vůle, tedy možnost osoby vlastní vůlí ovlivňovat a určovat své postavení v právních vztazích (zvláště pak v závazkových právních vztazích, kde se projevuje jako zásada smluvní volnosti). Věc je třeba poměřovat právě zásadou smluvní volnosti; jestliže strany dohodly výpůjčku na jeden rok, pak skutečnost, že jedna ze stran odmítla výpůjčku prodloužit, je jen realizací smluvní volnosti a není-li tu konkrétní právní povinnost smlouvu uzavřít, nelze jí vytýkat, že tak neučinila.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5166/2017, ze dne 2. 10. 2018
10.10.2018 00:01
Úpravy koryta vodního toku jako (ne)dovolené nakládání s vodami
Vlastníci pozemků, na nichž se nacházejí koryta vodních toků, jsou podle § 50 písm. a) vodního zákona povinni strpět na svém pozemku obecné nakládání s vodami ve vodním toku. Obecné nakládání s vodami, jak je definováno v § 6 odst. 1 - 4 vodního zákona, však nepovoluje každému bez omezení takové činnosti, jakými je zasahování do přirozeného koryta toku. Takové zásahy jsou přímo ustanovením § 6 odst. 3 vodního zákona zakázány.
Prohlubují-li žalovaní koryto vodního toku na pozemcích žalobkyně bez jejího svolení a zanechávají-li takto získaný materiál na jeho břehu, nedovoleně porušují její vlastnické právo k pozemkům. Takovou činností totiž přímo zasahují do samotné podstaty pozemku jako předmětu vlastnického práva. Rovněž tím nedovoleně poškozují (mění) břehy vodního toku a narušují tím i stávající přírodní prostředí.
Mechanické zásahy do koryta vodního toku vůbec nesplňují zákonnou definici obecného nakládání s vodami. Tím se rozumí pouze odebírání povrchových vod nebo nakládání s vodami pro vlastní potřebu, případně jejich zachycování jednoduchými zařízeními. Změna přirozeného odtoku vod je v rámci obecného nakládání povolena pouze za účelem ochrany pozemku či stavby před škodlivými účinky těchto vod. Výslovný zákaz měnit směr, podélný sklon a příčný profil koryta vodního toku, poškozovat břehy a těžit z koryt vodních toků zeminu, písek nebo nerosty je obsažen v ust. § 46 odst. 1 vodního zákona.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1696/2016, ze dne 27. 6. 2018
24.09.2018 00:01
Nárok na náhradu při změně územně plánovací dokumentace
Je nepochybné, že prostřednictvím územního plánování může dojít k zásahům do vlastnického práva za účelem realizace veřejného zájmu na využití území obce a jeho rozvoje. Územní plán se však zpravidla považuje za stanovení mezí výkonu vlastnického práva, za které nenáleží náhrada
Přesto stavební zákon v § 102 odst. 2 ve znění účinném do 31. 12. 2012 upravil případy, kdy vzniká nárok na náhradu vlastníkovi pozemku, jehož určení k zastavění bylo zrušeno. Předpokladem náhrady bylo, že vlastník nabyl pozemek úplatně před změnou územně plánovací dokumentace jako zastavitelný a následně v důsledku vydání územního či regulačního plánu nebo jeho změny se pozemek změnil v nezastavitelný a tím ztratil svou hodnotu. I po změně § 102 odst. 2 stavebního zákona, provedené zákonem č. 350/2012 Sb., s účinností od 1. 1. 2013 je předpokladem nároku na náhradu, že vlastník nabyl pozemek úplatně před změnou územně plánovací dokumentace jako zastavitelný.
Vlastníci v posuzované věci však nabyli předmětný pozemek jako nezastavitelný; již z tohoto důvodu jim nebylo možné poskytnout náhradu podle § 102 odst. 2 stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012. Na jejich žádost byl poté pozemek zařazen prostřednictvím změny územního plánu mezi pozemky zastavitelné a následně novým územním plánem opět zařazen mezi pozemky, které nejsou určeny k zastavění. Tomuto poslednímu zařazení pozemku však předcházelo rozhodnutí Správy Krkonošského národního parku o neudělení výjimky pro realizaci záměru výstavby rekreačního objektu z důvodu výskytu zvláště chráněných rostlin na pozemku. Lze tedy uzavřít, že omezení vlastnického práva nebylo primárně způsobeno územním plánováním, ale tím, že se předmětný pozemek z důvodu zájmu na ochraně vzácných rostlinných druhů, které se na něm nacházejí, nehodí k výstavbě. V takovém případě není možné dovodit, že by územním plánováním bylo vlastnické právo zasaženo ve větší než spravedlivé míře ve smyslu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Ao 1/2009. Takový závěr odpovídá i v dovolání odkazované teorii „zvláštní oběti“ (Sonderopfertheorie) v rakouské judikatuře a literatuře.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2291/2016, ze dne 27. 6. 2018
13.02.2018 00:03
Samostatné postižení stavby v exekuci prodejem nemovitých věcí
V exekuci prodejem nemovitých věcí nelze samostatně postihnout stavbu (nelze vydat exekuční příkaz) poté, co se stala součástí pozemku podle ustanovení § 3054, případně § 3058 odst. 1 o. z., a to bez ohledu na to, kdy vznikl dluh, pro který je exekuce vedena.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 4827/2017, ze dne 1. 12. 2017
09.02.2018 00:05
ÚS: Výše náhrady za regulaci nájemného do 31.12.2006
I. Výše náhrady za omezení vlastnického práva regulací nájemného v období let 2002-2006 musí vycházet jako z primárního kritéria z rozdílu mezi obvyklým /tržním/ nájemným v daném místě a čase a nájemným, kterého mohl dle právní úpravy vlastník dosahovat či kterého skutečně dosahoval.
II. Obecné soudy mohou vzít v úvahu i další okolnosti případu, přičemž odchýlení od zásady uvedené sub. I musí být založeno na věcných důvodech směřujících ke spravedlivému řešení věci a opřené o přesvědčivou a racionální argumentaci.
III. Jestliže Ústavní soud následuje argumentační linii Evropského soudu pro lidská práva ve skutkově a právně shodných případech, není třeba postupu dle § 23 zákona o Ústavním soudu, třebaže je překonávána dosavadní judikatura Ústavního soudu.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2326/16, ze dne 4. 1. 2018
30.01.2018 00:02
Omezení vlastnického práva v souvislosti s tzv. regulací nájemného
I. Závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2062/14 o selhání státu, který neposkytl pronajímatelům dlouhodobě odpovídající ochranu, se uplatní ve všech řízeních, jejichž předmětem je nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobeného protiústavní regulací nájemného, v nichž bude soud posuzovat soulad námitky promlčení vznesené státem s dobrými mravy. V těchto případech tak bude zásadně nutné považovat uplatnění námitky promlčení státem za příčící se obecnému principu spravedlnosti a slušnosti, tedy odporující dobrým mravům.
Uvedené závěry by se výjimečně neprosadily jen tam, kde by např. žalobce (pronajímatel) postupoval v rozporu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“ (právo patří bdělým), zejména v případech, kdy by žalobu na náhradu za takovéto nucené omezení vlastnického práva podal u soudu s nepřiměřeným časovým odstupem od doby, kdy skončila protiústavní nečinnost Parlamentu, tedy kdy regulace nájemného přestala postrádat právní základ.
II. Výše náhrady za omezení vlastnického práva v případě regulace nájemného z bytů by měla být zásadně totožná s rozdílem mezi obvyklým (tržním) a regulovaným nájemným, na které měl pronajímatel nárok podle tehdejší protiústavní úpravy. Nelze přehlédnout, že nejde o nárok proti nájemci, který mohl s ohledem na tehdy platnou právní úpravu očekávat, že bude platit regulované a posléze postupně deregulované nájemné, ale proti státu, který prostřednictvím Parlamentu svou dlouhodobou protiústavní nečinností spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn zvýšit nájemné a změnit další podmínky nájemní smlouvy, způsobil, že regulace nájemného v době od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006 neměla právní základ.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, ze dne 13. 12. 2017
26.01.2018 00:04
ÚS: K právu na náhradu za omezení vlastnického práva
Opatření obecné povahy vymezující územní rezervu může představovat omezení vlastnického práva, za nějž náleží náhrada podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Při posuzování, zda má být náhrada poskytnuta, je však třeba vždy posoudit okolnosti konkrétního případu a zabývat se rozsahem omezení, které územní rezerva pro konkrétního vlastníka představuje, jakož i délkou trvání tohoto omezení. Paušální vyloučení možnosti poskytnutí náhrady, aniž jsou konkrétní okolnosti případu a důvody zřízení územní rezervy posouzeny, představuje porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 950/17, ze dne 19. 12. 2017
15.01.2018 00:00
Podmínky pro uplatnění dovolené svépomoci podle § 14 o. z.
Podmínkou pro uplatnění svépomoci podle § 14 odst. 1 o. z. je nejen to, že právo je ohroženo a ohrožení je zřejmé, ale i to, že bezprostředně hrozí vznik závažné újmy a zásah veřejné moci by přišel pozdě. Při zvažování, zda by zásah veřejné moci přišel pozdě, je třeba vzít do úvahy i to, že proti rušení držby se lze bránit držební (posesorní) žalobou, která je projednávána ve zvláštním, zkráceném řízení (§ 176 a násl. o. s. ř.). Při posouzení, zda šlo o dovolenou svépomoc, je třeba zohlednit i povahu a význam bráněného práva, intenzitu zásahu do něj, následky spojené s porušením práva, jakož s použitím svépomoci.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4580/2017, ze dne 31. 10. 2017
09.01.2018 00:01
Imise stíněním nepřekračující veřejnoprávní limity
I. Pokud imise stíněním v daném případě nepřekračují veřejnoprávní limity, neznamená to sice, že imisní žalobě nemůže být vyhověno, pro vyhovění by ovšem měly být dány odpovídající důvody, které vyžadují pečlivé zvážení okolností konkrétního případu, protože lze vycházet primárně z předpokladu, že při dodržování veřejnoprávních norem zpravidla nepůjde ani o nepřípustnou imisi v režimu § 1013 odst. 1 o. z. Jestliže totiž není veřejnoprávní limit oslunění překračován a jde právě o imisi stíněním z tvrzeného nedostatku slunečního svitu, měly by soudy adekvátně zvážit, zdali je zde dán zvláštní důvod, pro který je na pozemku žalobců nezbytný zásadně vyšší standard ochrany, tedy vyšší míra oslunění, než která je stanovena ve veřejnoprávních předpisech.
Z odůvodnění rozhodnutí nalézacích soudů se žádná taková (výjimečná, nikoliv zcela obvyklá) situace nepodává a ostatně ji netvrdí ani sami žalobci. Využívání pozemku v blízkosti rodinného domu k rekreaci a drobnému hospodaření a zahrádkaření je naopak zcela obvyklé, a pokud je státní norma koncipována přímo na stanovení rozsahu potřebného minimálního oslunění u pozemků nesloužících k zemědělské výrobě, je zřejmé, že má dopadat právě na takové typické situace užívání pozemků, které je žalobci realizováno. To samo o sobě bez dalšího výjimečnost situace zjevně založit nemůže.
II. Co se týká zkoumání druhových místních poměrů, je nezbytné zdůraznit, že takové zkoumání má smysl především v mezních situacích, kdy se daná lokalita (ať pozitivně, tak i negativně) vymyká z běžného standardu. Soudy v této souvislosti uvedly, že se podobný strom v jiných lokalitách nenachází, tím ovšem nevystihly podstatu problému, neboť pro posouzení případu není rozhodnou otázka, zdali se v takových lokalitách nachází strom takového rozměru, nýbrž spíše otázka, zdali v obdobných lokalitách jsou sousední pozemky ve svém souhrnu (například i více stromy) zásadně odlišným způsobem stíněny (tedy zásadně více či zásadně méně).
III. V řízení o žalobě z imisí zpravidla žalobce obecně tvrdí okolnosti, z nichž lze učinit závěr, že rušení imisemi jde nad míru přiměřenou místním poměrům, případně alespoň druhovým poměrům v obdobných lokalitách. Žalovaný se mimo jiné může bránit tvrzením, že i když poměry v dané lokalitě se mohou jevit jako přiměřené místním poměrům, vymykají se obvyklým standardům v obdobných lokalitách (tzv. druhové poměry), pročež nemá být žalobě vyhověno (stav v místní lokalitě neodpovídá běžnému standardu v jiných lokalitách a není důvodu, proč by místní lokalita měla být nějak zvláště chráněna); v takovém případě je však nezbytné, aby žalovaný uvedl jiné, obdobné lokality, představující průměr, kde je stav jiný; nedostačuje tedy pouhé obecné tvrzení o tom, že místní lokalita neodpovídá druhovým poměrům.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3859/2017, ze dne 25. 10. 2017
04.01.2018 00:02
Registr silničních vozidel; veřejný seznam ve smyslu § 1109 o. z.
Jelikož je poskytnutí údajů z registru silničních vozidel vázáno na prokázání právního zájmu fyzické či právnické osoby, není registr silničních vozidel veřejným seznamem ve smyslu § 1109 o. z., neboť není splněna jedna z definičních podmínek veřejného seznamu, a to přístupnost této evidence bez omezení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5330/2015, ze dne 20. 9. 2017