// Profipravo.cz / Vlastnické právo 22.11.2023
Porušení zákonného předkupního práva podle § 3056 o. z.
V případech zákonného předkupního práva (tedy i předkupního práva podle § 3056 o. z.) je namístě aplikovat ustanovení o smluvním předkupním právu. Podle současné úpravy je zákonné předkupní právo právem věcným.
I v případech porušení zákonného předkupního práva vyplývajícího z § 3059 o. z. ve spojení s § 3056 odst. 1 o. z. je tak soud povinen zkoumat veškeré podmínky koupě věci a při svém rozhodování tyto podmínky zohlednit ve smyslu § 2149 odst. 1 o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3018/2022, ze dne 22. 8. 2023
Dotčené předpisy:
§ 2140 o. z. ve znění od 1. 1. 2014
§ 2144 o. z. ve znění od 1. 1. 2014
§ 2149 o. z. ve znění od 1. 1. 2014
§ 3056 o. z. ve znění od 1. 1. 2014
§ 3059 o. z. ve znění od 1. 1. 2014
Kategorie: vlastnické právo; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“), vázán rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, č. j. 22 Cdo 1952/2019-148, kterým Nejvyšší soud zrušil předchozí rozhodnutí soudů nižších stupňů v této věci, a to rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 17. 1. 2019, č. j. 58 Co 5/2018-120, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 9. 2017, č. j. 44 C 53/2017-87, rozsudkem ze dne 15. 6. 2021, č. j. 44 C 53/2017-188, uložil žalovaným povinnost uzavřít se žalobcem kupní smlouvu specifikovanou ve výroku I, jejímž předmětem je stavba č. ev. XY, stavba pro rodinnou rekreaci, která se nachází na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY, to vše v k. ú. XY, a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen jako „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 9. 6. 2022, č. j. 58 Co 196/2021-221, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Podstata věci je v tomto: Žalobce se domáhá uložení povinnosti žalovaným uzavřít shora uvedenou kupní smlouvu s tím, že je vlastníkem pozemku parc. č. XY, na kterém se nachází část stavby č. ev. XY. Žalovaní nabyli tuto stavbu do společného jmění manželů na základě kupní smlouvy ze dne 12. 9. 2014 uzavřené mezi R. L. jako prodávajícím a žalovanými jako kupujícími. Podle tvrzení žalobce byl však prodávající ve smyslu § 3056 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), povinen učinit nabídku ke koupi stavby žalobci jakožto jednomu ze spoluvlastníků pozemku, na němž se nachází převážná část této stavby. Jelikož tak neučinil, porušil předkupní právo žalobce.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že stavba č. ev. XY se nachází na pozemcích parc. č. XY, o výměře 33 m2, a parc. č. XY, o výměře 2 m2. Žalobce je spoluvlastníkem pozemku parc. č. XY. Pozemek parc. č. XY je součástí společného jmění žalovaných, kteří jej nabyli kupní smlouvou ze dne 22. 11. 2010. Stavba č. ev. XY se stala součástí společného jmění žalovaných na základě kupní smlouvy ze dne 12. 9. 2014 uzavřené mezi R. L. jako prodávajícím a žalovanými jako kupujícími.
Dovodil, že mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku, na kterém je převážná část stavby, je založeno zákonné předkupní právo podle § 3059 o. z. ve spojení s § 3056 odst. 1 o. z., a to bez ohledu na to, zda vzhledem k přesahům stavby na další pozemky budou splněny podmínky pro použití příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, o přestavku.
Dále vzal za prokázané, že R. L. jako prodávající stavby č. ev. XY nesplnil vůči předkupníkům, tedy spoluvlastníkům pozemku parc. č. XY (mimo jiné i žalobci), svou povinnost nabídnout jim tuto stavbu ke koupi. Z tohoto důvodu mají předkupníci právo domáhat se vůči koupěchtivému (žalovaným), aby jim byl předmět koupě převeden za stejných podmínek, za kterých jej žalovaní nabyli. Jelikož ostatní spoluvlastníci (vyjma žalobce) předkupní právo k pozemku parc. č. XY ve stanovené lhůtě neuplatnili, je oprávněn jej žalobce uplatnit vcelku.
K námitce žalovaných, že je nezbytné zkoumat veškeré podmínky koupě (a nikoliv pouze výši kupní ceny) a zohlednit je při rozhodnutí o podmínkách nabytí věci žalobcem, uvedl, že „pro posouzení přezkoumávané věci je rozhodná cena, za niž předmětnou nemovitou věc žalovaní dle smlouvy koupili a jiné okolnosti nejsou rozhodné.“ Z tohoto důvodu rovněž zamítl návrh žalobců na provedení důkazů, jimiž měly být další podmínky koupě prokázány.
S ohledem na shora uvedené považoval odvolací soud za správný závěr soudu prvního stupně, který uložil žalovaným povinnost uzavřít se žalobcem kupní smlouvu, jejímž předmětem je pozemek parc. č. XY a která je dále specifikovaná ve výroku I rozsudku nalézacího soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že je opodstatněný návrh žalobce na uložení povinnosti žalovaným uzavřít kupní smlouvu specifikovanou ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně.
Předně mají za to, že předkupní právo žalobce ke stavbě č. ev. XY žalobci nesvědčí, neboť žalobce je pouze jedním z mnoha spoluvlastníků pozemku parc. č. XY a jeho spoluvlastnický podíl na tomto pozemku (spoluvlastnický podíl o velikosti id. 50/270 na pozemku parc. č. XY o výměře 33 m2) je v poměru k celkové výměře pozemků nacházejících se pod stavbou č. ev. XY výrazně menší než příslušný spoluvlastnický podíl žalovaných (kteří mají ve společném jmění pozemek parc. č. XY o výměře 2 m2) v poměru k celkové výměře pozemků nacházejících se pod touto stavbou. Proto se žalovaní neztotožňují se závěrem odvolacího soudu o existenci předkupního práva svědčícího žalobci, neboť v takovém případě podle žalovaných by muselo platit, že „většinový spoluvlastník“ (tedy žalovaní) pozemků pod stavbou č. ev. XY nemá předkupní právo, zatímco „menšinovému spoluvlastníku“ (tedy žalobci) pozemků pod stavbou č. ev. XY předkupní právo svědčí. Takový závěr je však zjevnou nespravedlností a porušením principu rovnosti vlastnického práva. Z tohoto důvodu by měla být právní otázka existence předkupního práva žalobce ke stavbě č. ev. XY posouzena jinak, než jak je řešena v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1952/2019.
Za nesprávný považují také závěr odvolacího soudu, který rozhodl o uložení povinnosti žalovaným uzavřít kupní smlouvu se žalobcem s jedinou podmínkou stanovenou žalobci, a to uhrazením kupní ceny ve výši 50 000 Kč. Poznamenávají, že soudy nižších stupňů se i přes tvrzení žalovaných nezabývaly dalšími, vedlejšími plněními, ke kterým se zavázali žalovaní jako koupěchtiví při koupi stavby č. ev. XY na základě kupní smlouvy ze dne 12. 9. 2014 uzavřené s R. L. jako prodávajícím. Soudy nižších stupňů rovněž neprovedly důkazy navržené v této souvislosti žalovanými. Pokud však měly za to, že tato tvrzení jsou nedostatečná, měly žalované poučit ve smyslu § 213 o. s. ř., resp. podle § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. Jestliže tak neučinily, je jejich rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, např. rozsudkem ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3519/2011. Pokud by soudy nižších stupňů zjišťovaly „vedlejší podmínky“ kupní smlouvy, nemohla by být žalovaným uložena povinnost specifikovaná ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně, ale musela by být zohledněna i tato vedlejší plnění. V této souvislosti považují v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu za nevyřešenou právní otázku, zda „v případě absence písemné nabídky na uplatnění předkupního práva je při rozhodování soudu o návrhu na uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu nutno aplikovat § 2149 odst. 1 o. z. a vedle kupní ceny zkoumat i jiné podmínky splněné koupěchtivým vedle kupní ceny.“
Dále namítají, že i když prodávající neučinil písemnou nabídku žalobci jakožto jednomu z předkupníků, žalovaní byli informováni statutárním orgánem žalobce, že předkupní právo ke stavbě č. ev. XY žalobce neuplatní, a tudíž žalovaní nabyli vlastnické právo na základě své dobré víry. V této souvislosti napadají postup soudů obou stupňů, které neprovedly výslechy svědků navržených žalovanými, jež měly být stěžejní pro rozhodnutí ve věci (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1113/16).
Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud posoudil otázku přezkumu podmínek nabídnutých koupěchtivým vedle kupní ceny v kontextu § 2149 odst. 1 o. z. v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
K námitce žalovaných, že předkupní právo v poměrech projednávané věci žalobci nevzniklo, neboť žalobce je podle tvrzení žalovaných pouze „menšinovým spoluvlastníkem“ pozemků nacházejících se pod stavbou č. ev. XY:
Nejvyšší soud setrvale vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1842/2019).
V projednávané věci neuplatnili žalovaní v rámci odvolacího řízení námitku, že předkupní právo žalobce ke stavbě č. ev. XY není dáno, neboť žalobce je podle žalovaných pouze „menšinovým vlastníkem pozemků nacházejících se pod stavbou č. ev. XY“, jelikož je pouze jedním z mnoha spoluvlastníků pozemku parc. č. XY. Pokud se proto odvolací soud touto právní otázkou (tedy zda s ohledem na tato tvrzení žalovaných svědčí žalobci zákonné předkupní právo ke stavbě č. ev. XY) nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, přichází-li žalovaní s touto námitkou až v dovolacím řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014). Proto na základě této námitky žalovaných nelze přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že tato námitka žalovaných není ani opodstatněná. V rozsudku ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1952/2019, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že „mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku, na kterém je převážná část stavby, je založeno zákonné předkupní právo podle § 3059 o. z. ve spojení s § 3056 odst. 1 o. z., a to bez ohledu na to, zda vzhledem k přesahům stavby na další pozemky budou splněny podmínky pro použití ustanovení o přestavku.“ Dále také dovodil, že „při zvažování realizace předkupního práva v poměrech podílového spoluvlastnictví je tak nutné vycházet z § 2141 o. z., podle kterého náleží-li předkupní právo několika osobám společně, mohou je uplatnit jen vcelku. Zanikne-li však předkupní právo některé z nich, nebo neuplatní-li je, mohou zbývající předkupníci předkupní právo uplatnit vcelku. Z tohoto zákonného ustanovení lze dovodit, že zákonné předkupní právo podle § 3056 odst. 1 o. z. ve spojení s § 3059 o. z. náleží i spoluvlastníkům pozemku, na němž se nachází převážná část stavby jiného vlastníka (nebo opačně spoluvlastníkům stavby ve vztahu k pozemku, na kterém leží).“ Odvolací soud dospěl v posuzované věci k závěru, že zákonné předkupní právo podle § 3056 odst. 1 o. z. ve spojení s § 3059 o. z. náleželo spoluvlastníkům pozemku parc. č. XY, na němž se nachází převážná část stavby jiného vlastníka. Jelikož ostatní spoluvlastníci pozemku parc. č. XY své předkupní právo ke stavbě č. ev. XY neuplatnili, byl jej žalobce oprávněn uplatnit vcelku (pro posouzení věci tedy není rozhodné, jaký spoluvlastnický podíl na pozemku parc. č. XY žalobce vlastní; avšak je podstatné, že žalobce je spoluvlastníkem pozemku, na němž se nachází převážná část stavby ve vlastnictví třetí osoby, a tudíž byl oprávněn předkupní právo uplatnit). V takovém případě je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a dovolací soud neshledává žádný důvod pro odlišné posouzení této právní otázky, která byla ostatně již jednou vyřešena v poměrech projednávané věci.
K námitce žalovaných, že soudy nižších stupňů nezohlednily dobrou víru žalovaných, kteří měli za to, že žalobce se předkupního práva vzdal, přičemž v souvislosti s tímto tvrzením neprovedly dovolateli navržené důkazy:
Namítají-li žalovaní, že soudy nižších stupňů nezohlednily jejich dobrou víru o tom, že žalobce se předkupního práva vzdal (a proto není požadavek žalobce opodstatněný), nevymezují v této souvislosti v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Pokud má být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016).
Jinými slovy řečeno, pouhá polemika dovolatele s právním posouzením otázky hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř.
Žalovaní však v souvislosti s touto námitkou neuvádí, který z předpokladů přípustnosti považují za splněný, pouze polemizují s právním posouzením odvolacího soudu s tím, že toto právní posouzení má být jiné (tedy takové, že na základě dobré víry žalovaných není předkupní právo žalobce dáno).
V této souvislosti rovněž dovolatelé neuvádí, v čem spatřují nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaní v dovolání nepoukazují na žádnou právní normu, na jejímž základě by v souvislosti s tímto tvrzením žalovaných o jejich dobré víře nemělo předkupní právo žalobci svědčit. Dovolatelé tedy dostatečně nevymezují ani dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
Shora uvedená námitka proto nemůže s ohledem na shora uvedené založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Z tohoto důvodu se rovněž Nejvyšší soud s ohledem na zásadu procesní ekonomie nezabýval ani námitkou žalovaných směřující do procesního postupu odvolacího soudu, který neprovedl důkazy navržené žalovanými, jimiž měly být prokázány skutečnosti opodstatňující závěr o jejich dobré víře. Neboť i pokud by (hypoteticky) byly tyto skutečnosti prokázány, nemohlo by to v tomto dovolacím řízení znamenat pro žalované s ohledem na shora uvedené příznivější rozhodnutí ve věci.
K námitce žalovaných, že odvolací soud dostatečně neposoudil všechna vedlejší ujednání kupní smlouvy, na jejímž základě nabyli žalovaní do vlastnictví stavbu č. ev. XY, a proto spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení, rozhodl-li o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu s jedinou podmínkou, a to s uhrazením kupní ceny ve výši 50 000 Kč:
Podle § 2149 odst. 1 o. z. předkupník zaplatí kupní cenu ve výši nabídnuté koupěchtivým a splní podmínky nabídnuté koupěchtivým vedle kupní ceny. Zavázal-li se koupěchtivý k vedlejšímu plnění, které předkupník poskytnout nemůže, zaplatí prodávajícímu jeho hodnotu. Nelze-li vedlejší plnění vyrovnat ani odhadní cenou, předkupní právo zanikne; to neplatí, byla-li by smlouva s koupěchtivým podle rozumného očekávání uzavřena i bez závazku k vedlejšímu plnění.
V usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3407/2015, Nejvyšší soud dovodil, že v případech zákonného předkupního práva (tedy i předkupního práva podle § 3056 o. z.) je namístě aplikovat ustanovení o smluvním předkupním právu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2003, sp. zn. 33 Odo 178/2003, nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4737/2018), tedy ustanovení § 2140 a násl. o. z. Judikatura (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3982/2009) i odborná literatura (srovnej např. Porod, J. In: Petrov, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 2170) se dále shodují na tom, že podle současné úprav je zákonné předkupní právo právem věcným.
Podle § 2144 odst. 1 o. z. je-li předkupní právo zřízeno jako právo věcné, opravňuje předkupníka domáhat se vůči nástupci druhé strany, jenž věc nabyl koupí nebo způsobem postaveným ujednáním o předkupním právu koupi na roveň, aby mu věc za příslušnou úplatu převedl.
Citované ustanovení zakotvuje v právním řádu tzv. právo retraktu. Toto právo vznikne předkupníkovi, kterému svědčí věcné (zákonné) předkupní právo, tehdy, nesplní-li povinný z předkupního práva svoji povinnost nabídnout věc předkupníkovi ke koupi zakotvenou v § 2140 odst. 1 o. z. Ve španělském civilním právu, v němž má právo retraktu dlouhou tradici, je tzv. retracto legal (zákonný retrakt) chápán jako právo na subrogaci za stejných podmínek, jako byly sjednány ve smlouvě, na místo toho, kdo věc nabývá koupí [srovnej čl. 1521 Código Civil z roku 1889 (dostupný na http://www.boe.es) nebo Eliáš, K. O zákonném předkupním právu spoluvlastníků. Právní rozhledy, 2009, č. 5, s. 153 a násl.]. Ve starší české literatuře bylo popsáno jako „věcné právo k cizímu pozemku, podle něhož jistá osoba (retrahent, Nähergelter) při prodeji pozemku jest oprávněna vkročiti v trh, tj. žádati, aby prodávaný pozemek prodán byl jenom jí, ovšem za splnění podmínek nabízených třetím (jiným) kupcem“ [Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 21. díl, R (Ř) - Rozkoš. Praha: J. Otto, 1904, s. 607]. Právo retraktu zanikne okamžikem dalšího převodu, neboť dospěje standardní povinnost učinit nabídku ke koupi (srovnej např. Porod, J. In: Petrov, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 2170). S těmito závěry se Nejvyšší soud ztotožnil v rozsudku ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 805/2021.
Z uvedeného se podává, že i v případech porušení zákonného předkupního práva vyplývajícího z § 3059 o. z. ve spojení s § 3056 odst. 1 o. z. je soud povinen zkoumat veškeré podmínky koupě věci a při svém rozhodování tyto podmínky zohlednit ve smyslu § 2149 odst. 1 o. z. Jelikož tomu tak v projednávané věci nebylo (odvolací soud uzavřel, že „pro posouzení přezkoumávané věci je tudíž rozhodná cena, za niž předmětnou nemovitou věc žalovaní dle smlouvy koupili a jiné okolností nejsou rozhodné, a proto odvolací soud neprovedl ani důkazy navržené v této souvislosti žalovanými“), je rozhodnutí odvolacího soudu předčasné, a tudíž nesprávné ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolání žalovaných je tedy důvodné, a jelikož Nejvyšší soud neshledal podmínky pro postup podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř., rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (srovnej § 243e odst. 2 o. s. ř.).
V rámci dalšího řízení je soud právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Autor: -mha-