// Profipravo.cz / Vlastnické právo 26.09.2023
Imise spadem listí, nažek a větví ze stromů
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že nelze žalobci uložit v řízení, ve kterém se domáhá zdržení se rušení jeho vlastnického práva, povinnost k provedení opatření, která by vedla k dosažení a udržení žádoucího stavu. Žalobě na zdržení se rušení výkonu vlastnického práva však nelze vyhovět za předpokladu, že žalobce může v souladu s dlouhodobě respektovanými zvyklostmi provést s přiměřenými náklady vhodné opatření, které zabrání rušení výkonu jeho vlastnického práva. Vždy je nutno v poměrech konkrétní projednávané věci posoudit, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat provedení vhodného opatření, které zabrání rušení výkonu jeho vlastnického práva, a tedy zda je opodstatněné žalobu z tohoto důvodu zamítnout.
V posuzované věci odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu na zdržení se rušení výkonu vlastnického práva žalobců imisemi zamítl. Vyložil, že imise spadem listí, nažek a větví ze 4 bříz bělokorých nacházejících se na pozemku žalovaných jsou sice nepřiměřené místním poměrům, ale podstatně neomezují obvyklé užívání pozemku žalobců. Vyšel přitom z toho, že instalace chráničů okapů, kterou mohou provést žalobci, představuje opatření, „které může při vhodném výběru pomoci zachytit většinu nečistot spadajících do okapů na rodinném domě žalobců (k čemuž jsou konstrukčně určeny) a po žalobcích lze v současné době spravedlivě požadovat, aby takovou ochranu na svou nemovitost instalovali, a to i na vlastní náklady a údržbu, která bude z povahy věci snadnější a efektivnější, než pravidelné čištění gajgrů“.
Tato úvaha odvolacího soudu v dovolacím přezkumu neobstojí. Předně nelze právně přezkoumat závěr odvolacího soudu, že instalace chráničů okapů provedená žalobci představuje vhodné opatření, které by vedlo k dosažení a udržení žádoucího stavu (to například i s ohledem na zjištění, že část nečistot z bříz se dostává pod střešní krytinu domu žalobců), jelikož takový závěr není spojen s žádnými skutkovými zjištěními. Je totiž nutné posoudit, zda se jedná o opatření proveditelné a vhodné, a to i s přihlédnutím k důsledkům spojeným s instalací těchto chráničů (kupř. mělo by být v takovém případě zohledněno, jakým způsobem by docházelo k čištění chráničů okapů nebo jaké důsledky by měla instalace těchto chráničů na odtok dešťové vody ze střechy stavby rodinného domu žalobců). Jedná se o posouzení skutečností, které musí být podloženy konkrétními skutkovými zjištěními (a mohou vyžadovat i odborné posouzení) a nemohou být nahrazeny pouhou úvahou soudu. V řízení musí být rovněž postaveno najisto, jaké jsou náklady spojené s tímto opatřením a zda je lze spravedlivě po žalobcích požadovat. Jelikož se jedná o skutečnosti, na základě kterých může být žaloba na zdržení se rušení výkonu vlastnického práva imisemi zamítnuta, tíží povinnost tvrzení a důkazní (a s tím související břemena) stranu žalovanou.
S ohledem na výše uvedené je předčasný závěr odvolacího soudu o tom, že imise spadem listí, nažek a větví ze stromů nacházejících se na pozemku žalovaných podstatně neomezují obvyklé užívání pozemků žalobců.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 638/2023, ze dne 27. 6. 2023
Dotčené předpisy: § 1013 odst. 1 o. z. ve znění od 1. 1. 2014
Kategorie: vlastnické právo; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 12. 2021, č. j. 57 C 352/2017-201, uložil žalobcům povinnost zdržet se spadu a vnikání částí kůry, větví a listí z bříz bělokorých rostoucích na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY a označených čísly 1 až 4 v zaměření polohy stromů, a to na pozemky žalobců parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY (výrok I). Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům (výrok II) a státu (výrok III).
Krajský soud v Ostravě (dále také jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 9. 2022, č. j. 16 Co 4/2021-257, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na uložení povinnosti žalobcům zdržet se spadu a vnikání částí kůry, větví a listí z bříz bělokorých rostoucích na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY a označených čísly 1 až 4 v zaměření polohy stromů, a to na pozemky žalobců parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům (výrok II) i státu (výrok III).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobci jsou spoluvlastníky pozemků parc. č. XY a XY, jejichž součástí je stavba č. p. XY (rodinný dům), to vše v k. ú. XY. Žalovaní jsou spoluvlastníky pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, na kterém se v blízkosti společné hranice s pozemkem žalobců parc. č. XY nacházejí 4 břízy bělokoré o výšce cca 18 až 21 m. Na pozemky žalobců dopadají z uvedených 4 bříz nečistoty (především jehnědy, drobné větvičky a listí). Tyto nečistoty způsobují ucpávaní svodů okapů na domě žalobců a lapačů nečistot (tzv. gajgrů). V případě silného deště dochází k výtoku dešťové vody revizní klapkou na povrch a k zatékání do domu žalobců. Část nečistot z bříz se rovněž dostala pod střešní krytinu domu žalobců. Odvolací soud vzal rovněž za prokázané, že v místních poměrech příslušné městské části nebyla zjištěna obdobná lokalita, ve které se tak vysoké břízy nachází v takovém množství a v takové blízkosti rodinného domu, jako tomu je v projednávané věci.
Odvolací soud posuzoval, zda imise ve smyslu § 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014, vnikají na pozemek žalobců v míře nepřiměřené místním poměrům a současně podstatně omezují obvyklé užívání pozemku. Přihlédl i k tomu, že nečistoty, které spadají na dům žalobců, konkrétně do okapů, způsobují při dešti jejich ucpávání. To má za následek výtok dešťové vody na povrch (chodník u rodinného domu žalobců) a pravděpodobně i zatékání vody do rodinného domu žalobců. Uvedl, že se v dané lokalitě jedná co do druhu stromů, jejich velikosti a umístění v blízkosti společné hranice sousedních pozemků (a zejména stavby rodinného domu žalobců) o výjimečnou situaci, která zde není obvyklá.
Odvolací soud však dospěl k závěru, že tyto imise podstatně neomezují obvyklé užívání pozemku žalobců, na němž se nachází rodinný dům. Uvedl, že důsledky spojené s vnikáním imisí lze vyřešit pomocí „chráničů okapů“. Podle odvolacího soudu se jedná o opatření, „které může při vhodném výběru pomoci zachytit většinu nečistot spadajících do okapů na rodinném domě žalobců (k čemuž jsou konstrukčně určeny) a po žalobcích lze v současné době spravedlivě požadovat, aby takovou ochranu na svou nemovitost nainstalovali, a to i na vlastní náklady a údržbu, která bude z povahy věci snadnější a efektivnější, než pravidelné čištění gajgrů.“ Z tohoto důvodu žalobu na zdržení se rušení výkonu vlastnického práva imisemi zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání. Jeho přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), a uplatňují v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Za zjevně nepřiměřenou považují úvahu odvolacího soudu, že vnikání imisí spadem listí, nažek a větví na pozemky žalobců podstatně neomezuje obvyklé užívání těchto pozemku ve smyslu § 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1211/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3797/2016). Mají za to, že pokud by nainstalovali chrániče okapů, docházelo by i nadále k negativnímu působení imisí na jejich nemovitosti. Namítají, že nejsou povinni „činit opatření“, natož opatření vhodné, směřující k vyřešení daného problému. Poukazují rovněž na skutečnost, že samotné čištění chráničů okapů může být mnohem více problematické než následné čištění „gajgrů“. V této souvislosti považují v ustálené rozhodovací praxi za nevyřešenou právní otázku, zda lze po žalobcích spravedlivě požadovat, aby si zajistili ochranu vlastnického práva před imisemi instalací chráničů okapů na vlastní náklady.
Dovolatelé rovněž namítají, že v důsledku vnikání imisí na jejich pozemek dochází k vážnému ohrožení jejich vlastnického práva. V takovém případě by soud měl poskytnout ochranu jejich vlastnickému právu, a to bez ohledu na míru obtěžování (v této souvislosti odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1313/2016).
Navrhují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu závisí na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1 a § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky, zda imise spadem listí, nažek a větví ze vzrostlých stromů (bříz bělokorých) nacházejících se na pozemku žalovaných vnikají na pozemek žalobců v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání jejich pozemků.
Podle § 1013 odst. 1 o. z. vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.
Dovolací soud již přijal zobecňující závěr, že (bez ohledu na odlišné slovní vyjádření) jsou § 127 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a § 1013 odst. 1 o. z. v zásadě obsahově totožnými právními normami s tím, že judikatura k § 127 odst. 1 obč. zák. ohledně imisí je v zásadě použitelná i pro posuzování imisí podle § 1013 odst. 1 o. z. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, publikovaný pod č. 104/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Obtěžování imisemi představuje takový výkon vlastnického práva k věci, jehož důsledky přesahují věc samu, a působí buď na jiné osoby, anebo na věci ve vlastnictví jiného, a to prokazatelně negativně. Obtěžování je třeba chápat objektivně, tj. z hlediska obvyklých společenských názorů, přičemž každý je povinen snášet imise z obyčejného, normálního užívání věci. Ve vztazích mezi vlastníky sousedních pozemků dochází nikoliv výjimečně k tomu, že užívání pozemku některého z vlastníků se projevuje v poměrech druhého vlastníka způsobem považovaným za obtěžující. Ne každé takové „obtěžování“ však zakládá oprávnění bránit se proti němu imisní žalobou. Tato možnost je dána dotčené osobě toliko tehdy, když se jedná o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům. Zda o takový případ jde, či nikoliv, je nutné posoudit vždy podle okolností konkrétního případu s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které v této souvislosti vyjdou v řízení najevo (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3859/2017, shodně také již uvedený rozsudek ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, v návaznosti na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 296/2011, a ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1312/2013).
Stanovení toho, zda jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, je věcí soudcovského uvážení. Soud však má vždy zjistit, jaká míra obtěžování nepřekračuje přiměřené poměry jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním místě (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3797/2016, vycházející z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005). Je tak třeba vždy zvážit, jaká je v dané lokalitě s přihlédnutím k jiným obdobným lokalitám (tj. například k tomu, zda jde o město, vesnici nebo o pozemky sloužící jen k zemědělskému využití) přiměřená míra konkrétních imisí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1421/2003, publikovaný pod č. 14/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, shodně pak též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014).
Pokud zákon a rozhodovací praxe hovoří o zákazu obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, mají na mysli jak poměry místní, tak poměry druhové (např. při obtěžování provozem restaurace se přihlíží jak k poměrům v místě, tak i k poměrům obecně daným při provozu určitého druhu restaurací). Stanovení toho, zda jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, je věcí soudcovského uvážení. Soud však má vždy zjistit, jaká míra obtěžování nepřekračuje přiměřené poměry jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním místě; bude-li však obvyklá míra obtěžování hlukem v daném místě vyšší, než je míra obvyklá v jiných obdobných lokalitách (např. v obytných sídlištích), přičemž tato vyšší míra bude způsobena jednáním, pro které není území v takových lokalitách určeno (např. hlučné hudební produkce v obytné zástavě či v její blízkosti), bude pro posouzení věci rozhodující nižší míra obtěžování obvyklá v obdobných místech; místní zvyklosti v tomto případě nejsou rozhodující. Pokud by se totiž hranice mezi přípustným a nepřípustným obtěžováním měla určovat jen podle poměrů v daném místě a čase a ne podle poměrů, které jsou žádoucí a které by měly přetrvávat, nebylo by možné domáhat se úspěšně ochrany podle § 127 odst. 1 obč. zák. (resp. § § 1013 odst. 1 o. z.) v případě, že i chování všech ostatních fyzických nebo právnických osob v místě je z hlediska tohoto ustanovení závadné. Z toho vyplývá, že soud rozhodující o návrhu na ochranu podle uvedeného ustanovení se nemůže omezit jen na konstatování, že namítaný zásah je v souladu se stavem v místě obvyklým, ale musí vždy zohlednit míru přiměřenou poměrům (které by měly být) – (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005, na to navazuje též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014).
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, výslovně zakazuje obtěžování imisemi, tedy konání toho, co působí, že imise vnikají na pozemek jiného vlastníka, a to v míře nepřiměřené místním poměrům (zde jde o poměry existující v místě), a které podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku (tedy užívání obvyklé v jiných podobných místech, zde jde o poměry druhové). Zákon tu používá neurčité pojmy a posouzení dané věci je vždy do značné míry na úvaze soudu. Je třeba vymezit, jaký okruh pozemků zahrnout pod pojem obvyklé užívání (včetně budov, a to i těch, které se nestaly součástí pozemku). Tak nelze např. zcela srovnávat poměry v obytné části průmyslového města, jehož továrny přímo či nepřímo zajišťují zaměstnání pro významnou část obyvatel, s poměry v obci zaměřené na turistiku a rekreaci, i když v obou těchto případech jde o užívání obytných domů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014).
Stanovení toho, zda jde v konkrétní věci o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, proti kterému je třeba poskytnout ochranu, je do značné míry věcí soudcovského uvážení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 636/2014). Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se přitom podává, že dovolací soud zpochybní relevantní úvahu soudů nižších stupňů, jen je-li zjevně nepřiměřená či není-li řádně odůvodněná (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1514/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014).
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu rovněž vyplývá, že nelze žalobci uložit v řízení, ve kterém se domáhá zdržení se rušení jeho vlastnického práva, povinnost k provedení opatření, která by vedla k dosažení a udržení žádoucího stavu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3552/2021). Žalobě na zdržení se rušení výkonu vlastnického práva však nelze vyhovět za předpokladu, že žalobce může v souladu s dlouhodobě respektovanými zvyklostmi provést s přiměřenými náklady vhodné opatření, které zabrání rušení výkonu jeho vlastnického práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1629/99, v němž Nejvyšší soud v souvislosti s imisemi pohledem uzavřel, že jim může žalobce zabránit pořízením záclon, závěsů nebo žaluzií, a proto byl dán důvod pro zamítnutí žaloby). Vždy je nutno v poměrech konkrétní projednávané věci posoudit, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat provedení vhodného opatření, které zabrání rušení výkonu jeho vlastnického práva, a tedy zda je opodstatněné žalobu z tohoto důvodu zamítnout.
V posuzované věci odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu na zdržení se rušení výkonu vlastnického práva žalobců imisemi zamítl. Vyložil, že imise spadem listí, nažek a větví ze 4 bříz bělokorých nacházejících se na pozemku žalovaných jsou sice nepřiměřené místním poměrům, ale podstatně neomezují obvyklé užívání pozemku žalobců. Vyšel přitom z toho, že instalace chráničů okapů, kterou mohou provést žalobci, představuje opatření, „které může při vhodném výběru pomoci zachytit většinu nečistot spadajících do okapů na rodinném domě žalobců (k čemuž jsou konstrukčně určeny) a po žalobcích lze v současné době spravedlivě požadovat, aby takovou ochranu na svou nemovitost instalovali, a to i na vlastní náklady a údržbu, která bude z povahy věci snadnější a efektivnější, než pravidelné čištění gajgrů“.
Tato úvaha odvolacího soudu v dovolacím přezkumu neobstojí. Předně nelze právně přezkoumat závěr odvolacího soudu, že instalace chráničů okapů provedená žalobci představuje vhodné opatření, které by vedlo k dosažení a udržení žádoucího stavu (to například i s ohledem na zjištění, že část nečistot z bříz se dostává pod střešní krytinu domu žalobců), jelikož takový závěr není spojen s žádnými skutkovými zjištěními. Je totiž nutné posoudit, zda se jedná o opatření proveditelné a vhodné, a to i s přihlédnutím k důsledkům spojeným s instalací těchto chráničů (kupř. mělo by být v takovém případě zohledněno, jakým způsobem by docházelo k čištění chráničů okapů nebo jaké důsledky by měla instalace těchto chráničů na odtok dešťové vody ze střechy stavby rodinného domu žalobců). Jedná se o posouzení skutečností, které musí být podloženy konkrétními skutkovými zjištěními (a mohou vyžadovat i odborné posouzení) a nemohou být nahrazeny pouhou úvahou soudu. V řízení musí být rovněž postaveno najisto, jaké jsou náklady spojené s tímto opatřením a zda je lze spravedlivě po žalobcích požadovat. Jelikož se jedná o skutečnosti, na základě kterých může být žaloba na zdržení se rušení výkonu vlastnického práva imisemi zamítnuta, tíží povinnost tvrzení a důkazní (a s tím související břemena) stranu žalovanou.
S ohledem na výše uvedené je předčasný závěr odvolacího soudu o tom, že imise spadem listí, nažek a větví ze stromů nacházejících se na pozemku žalovaných podstatně neomezují obvyklé užívání pozemků žalobců. Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
Nad rámec uvedeného dovolací soud doplňuje:
Dovolatelé v projednávané věci vyčítají odvolacímu soudu, že se žádným způsobem nevypořádal s argumentací, že v důsledku vnikání imisí na jejich pozemek dochází k vážnému ohrožení práva. Jestliže v této souvislosti dovolatelé odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1313/2016, je nutno uvést, že závěry zde uvedené byly učiněny při aplikaci zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, umožňuje podle § 2903 odst. 2 při vážném ohrožení práva požadovat, aby soud uložil vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící újmy. Takovému požadavku však neodpovídá žalobní požadavek na zdržení se obtěžování imisemi. Dovolacímu soudu proto není zcela zřejmé, jaké závěry s ohledem na svá žalobní žádání dovolatelé svou výtkou chtějí vyvodit.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil [v posuzované věci nejsou splněny podmínky pro postup podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.] a věc podle § 243e odst. 2 o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V rámci dalšího řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Autor: -mha-