// Profipravo.cz / Vlastnické právo 24.01.2022
Právní vztahy z neoprávněné stavby vzniklé za účinnosti ObčZ 1950
Právní vztahy z neoprávněné stavby vzniklé za účinnosti občanského zákoníku z roku 1950 se přiměřeně posoudí podle ustanovení § 125 a násl. tohoto zákona o zpracování cizí věci, přičemž je ponecháno v zásadě na úvaze soudu, aby v odůvodněných případech s přihlédnutím ke všem okolnostem věci určil, kdo bude vlastníkem zpracované věci; může však rozhodnut i jinak (§ 127 obč. zák. z roku 1950). Jednou z podstatných okolností, ke kterým soud při rozhodnutí přihlíží, je přitom dobrá víra stavebníka.
Takovému stavebníkovi, který stavěl na cizím pozemku bez právního důvodu, avšak v dobré víře, že mu náleží časově omezené právo, zpravidla nelze zastavěný pozemek přikázat, neboť tím by byl bezdůvodně zvýhodněn oproti stavebníkovi oprávněnému, kterého nadále stíhá povinnost stavbu po čase odstranit. To však nevylučuje, aby soud poskytl ochranu i tomu, kdo postavil na cizím pozemku neoprávněnou stavbu v dobré víře, že má právo nájmu či jiné časově omezené právo; jen zpravidla nebude na místě přikázání pozemku, nýbrž bude třeba hledat jiné řešení, odpovídající dobré víře neoprávněného stavebníka (kupříkladu zřízení věcného břemene).
Lze uzavřít, že pro účely rozhodování o neoprávněné stavbě zbudované za účinnosti občanského zákoníku z roku 1950 je třeba rozumět dobrou vírou ve smyslu § 125 téhož zákona důvodné přesvědčení stavebníka, že má právo postavit na cizím pozemku stavbu. K tomu, aby mohl soud přikázat zastavěný pozemek vlastníku stavby, však musí být stavebník v objektivní dobré víře, mu zastavěný pozemek náleží, anebo že mu k takovému pozemku náleží právo stavby. Přikázání vlastnického práva k zastavěnému pozemku v rámci rozhodování o vypořádání neoprávněné stavby nebrání skutečnost, že zastavěný pozemek byl v socialistickém vlastnictví.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1999/2021, ze dne 26. 10. 2021
Dotčené předpisy: § 125 zák. č. 141/1950 Sb.
Kategorie: vlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
F. a M. F. (právní předchůdci žalované) nabyli v roce 1937 na základě směnné smlouvy pozemek par. č. XY, kterým od zabrání v roce 1953 až do roku 1994 disponoval stát. Dnes je zapsanou vlastnicí pozemku par. č. XY a z něj později vyčleněného pozemku par. č. XY žalovaná. Na okraji pozemku par. č. XY (v části, kde je dnes pozemek par. č. XY) postavili v roce 1957 manželé K. (právní předchůdci žalobkyně) chatu, a to na základě nájemní smlouvy uzavřené s Městským národním výborem v XY dne 25. 9. 1956; v roce 1976 pak postavili k chatě ještě přístavbu. V tomto řízení se žalobkyně domáhá určení vlastnického práva k pozemku, na kterém stojí chata (par. č. st. XY), i části pozemku par. č. XY, na kterém je postavena později zbudovaná přístavba (tento pozemek je v návrhu označen geometrickým plánem jako par. č. st. XY). Žalobkyně se domáhala rovněž zřízení nezbytné cesty přes pozemek žalované par. č. XY, neboť k chatě není možný jiný přístup.
Okresní soud v Jihlavě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 8. 2019, č. j. 22 C 87/2015-151, zamítl jak žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí pozemků par. č. st. XY a XY v katastrálním území XY, eventuálně, že vlastnicí byla k okamžiku smrti její právní předchůdkyně J. K., narozená XY (výrok I), tak žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zřízení nezbytné cesty přes pozemek žalované (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Po právní stránce věc posoudil podle tří právních předpisů: vlastnické právo k pozemku par. č. st. XY podle zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 3. 1964 (dále také jen „obč. zák. z roku 1950“ nebo „občanský zákoník z roku 1950“), neboť k vybudování chaty došlo za jeho účinnosti; vlastnické právo k pozemku par. č. st. XY podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 1982 (dále také jen „obč. zák.“ nebo „občanský zákoník z roku 1964“), za jehož účinnosti byl zhotoven přístavek a mělo dojít k nabytí vlastnického práva; nezbytnou cestu podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také jen „o. z.“ nebo „občanský zákoník z roku 2012“), neboť ke zřízení nezbytné cesty má dojít teprve výrokem soudu v tomto řízení.
Co se týká pozemku par. č. st. XY, soud vzal za zjištěné, že manželé K. neměli ke stavbě chaty právní titul, a protože obč. zák. z roku 1950 neobsahoval pravidla pro řešení neoprávněné stavby na cizím pozemku, posoudil věc v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu analogicky podle ustanovení o zpracování cizí věci. Pro přikázání pozemku žalobkyni svědčí skutečnost, že chata měla v době výstavby vyšší hodnotu než pozemek, byť jen nepatrně, naproti tomu žalované svědčí skutečnost, že K. nemohli být v dobré víře, že staví na obecním pozemku, dokonce prokazatelně věděli, že staví na pozemku F. Na cizím pozemku postavili chatu přesto, že jim byla dvakrát zamítnuta žádost o stavební povolení, přičemž do třetí žádosti (nakonec schválené) uvedli natolik zkreslené údaje, že to svědčí o jejich svévoli a bezohlednosti k právům jiných. Protože manželé K. stavěli ve zlé víře a hodnota chaty převyšovala hodnotu pozemku jen nepatrně, nemohli se stát vlastníky zastavěného pozemku par. č. st. XY. Vlastnické právo k pozemku par. č. st. XY pak manželé K. nemohli nabýt proto, že samotným postavením přístavby nebylo podle tehdy platného obč. zák. žádným způsobem dotčeno vlastnické právo k pozemku; vypořádání neoprávnění stavby se přitom žalobkyně nedomáhala. Vlastnicí pozemků se pak nemohla stát ani žalobkyně, protože své vlastnické právo k pozemku od stavitelů odvozuje. Uzavřel, že nebylo možné vyhovět ani žalobě na zřízení nezbytné cesty, neboť žalobkyně se domáhala zřízení nezbytné cesty ve prospěch vlastníka pozemku par. č. st. XY, jímž – jak se ukázalo v tomto řízení – sama není.
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 13. 10. 2020, č. j. 54 Co 384/2019-180, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I v části o zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva k pozemku par. č. st. XY, eventuálně toho, že jeho vlastnicí byla v okamžiku smrti J. K., narozená XY, a ve výroku II o zamítnutí žaloby na zřízení nezbytné cesty ve formě služebnosti ve prospěch vlastníka tohoto pozemku (výrok I). Ve zbylé části výroku I změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku par. č. st. XY v katastrálním území XY (výrok II). Dále zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve zbylé části výroku II ohledně zřízení nezbytné cesty ve formě služebnosti ve prospěch vlastníka pozemku par. č. st. XY a ve výroku III o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III).
Odvolací soud vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soudu prvního stupně a v otázce vlastnického práva k pozemku par. č. st. XY a zřízení nezbytné cesty k němu se ztotožnil rovněž s právním názorem soudu prvního stupně. Odlišně však posoudil uplatněný nárok ve vztahu k pozemku par. č. st. XY.
Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že manželům K. dobrá víra svědčila a stali se tak spolu s vlastníky chaty také vlastníky zastavěného pozemku. Nešlo totiž pouze o vědomost, že staví na cizím pozemku. Podstatné je, že stavebníci mohli být objektivně v dobré víře, že Městský národní výbor XY, který s nimi 25. 9. 1956 uzavřel nájemní smlouvu k pozemku par. č. st. XY, na kterém je dnes chata postavena, má právo s tímto pozemkem disponovat. Ostatně i žalovaná připustila, že předmětný pozemek byl v užívání socialistické organizace, neboť byl jejím právním předchůdcům spolu s ostatními pozemky v roce 1953 fakticky zabaven. Protože podle obč. zák. z roku 1950 mohl být vlastnický režim stavby a pozemku odlišný pouze v případě, že bylo zřízeno právo stavby (a to v tomto případě zřízeno nebylo), musel být vlastník stavby totožný s vlastníkem pozemku. Protože stavebníkům – manželům K. – svědčilo jak kritérium ceny stavby, která byla vyšší než cena pozemku, tak kritérium dobré víry, neboť mohli předpokládat, že národní výbor v XY je oprávněn pozemek pronajmout, stali se vlastníky pozemku par. č. st. XY, který později přešel darovací smlouvou na žalobkyni. Pro úplnost pak doplnil, že žalobkyně nemohla vlastnické právo vydržet, protože její právní předchůdci ani ona sama sporné pozemky nikdy fakticky neovládali.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná („dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také „o. s. ř.”). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení následujících osmi otázek hmotného a procesního práva, z nichž některé odvolací soud řešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu (otázky č. 5, 7 a 8), a některé nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny (otázky č. 1, 2, 3, 4 a 6):
1) Lze stavebníkovi neoprávněné stavby postavené za účinnosti obč. zák. z roku 1950 přikázat vlastnické právo k zastavěnému pozemku na základě analogické aplikace § 125 a násl. téhož zákona, jestliže šlo o pozemek v socialistickém vlastnictví?
2) Lze stavebníkovi neoprávněné stavby postavené za účinnosti obč. zák. z roku 1950 přikázat vlastnické právo k zastavěnému pozemku na základě analogické aplikace § 125 a násl. téhož zákona, jestliže stavěl na základě práva nájmu a věděl, že mu nesvědčí právo stavby?
3) Přecházelo podle obč. zák. při převodu vlastnického práva ke stavbě spolu se stavbou bez dalšího také vlastnické právo k pozemku, na kterém byla stavba postavena?
4) Může být stavebníkovi neoprávněné stavby postavené za účinnosti obč. zák. z roku 1950 přikázáno vlastnické právo k zastavěnému pozemku na základě analogické aplikace § 125 a násl. téhož zákona, zřídil-li stavbu ve smyslu veřejného práva nepovolenou?
5) Může soud při rozhodování o určení vlastnického práva překročit výsledky pozůstalostního řízení?
6) Je soud v řízení o určení vlastnictví vázán předběžným posouzením otázky vlastnického práva, jak byla vyřešena v řízení o odstranění stavby mezi týmiž účastníky?
7) Má odvolací soud povinnost zopakovat důkazy, jestliže má pochybnost o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně?
8) Má odvolací soud povinnost poučit žalovanou podle § 118a o. s. ř., dospěl-li k odlišným závěrům, než soud prvního stupně?
Odvolací soud měl uvedené otázky nesprávně právně posoudit (§ 241a dst. 1 o. s. ř.). Právní námitky (i jednotlivé otázky) lze tematicky strukturovat do tří okruhů: V prvním dovolatelka napadá závěr odvolacího soudu, podle kterého právní předchůdci žalobkyně byli při stavbě chaty v dobré víře (otázky č. 1, 2 a 4); tvrzení, že právní předchůdci žalobkyně nestavěli v dobré víře, je ostatně jádrem obrany žalované od samého počátku. Druhý se týká převodu vlastnického práva ke spornému pozemku; žalovaná tvrdí, že i kdyby právní předchůdci žalobkyně vlastnické právo ke spornému pozemku skutečně nabyli, na žalobkyni nikdy nepřešlo (otázky č. 3 a 5). Třetí okruh pak tvoří otázky procesní (otázky č. 6, 7 a 8).
K dobré víře právních předchůdců žalobkyně dovolatelka namítá, že majetek v socialistickém vlastnictví byl zvláštním způsobem chráněn, proto nebylo-li například vůbec možné nabýt pozemek ve správě socialistické organizace vydržením (jak vyplývá z § 115 obč. zák. z roku 1950), nemělo by stejně tak být možné nabýt pozemek ve správě socialistické organizace ani v důsledku zřízení neoprávněné stavby (otázka č. 1). Zřídit trvalou stavbu na cizím pozemku pak bylo možné pouze na základě práva stavby, které však právním předchůdcům žalobkyně nesvědčilo, a žalobkyně to ostatně ani netvrdila (otázka č. 2). Stavebníci rovněž nemohli být v dobré víře, že jim svědčí právo mít stavbu na pozemku po skončení nájmu (otázka č. 4).
K přechodu vlastnického práva ke spornému pozemku dovolatelka namítá, že právní předchůdkyně žalobkyně zemřela za účinnosti obč. zák., který vycházel z duality vlastnického práva k pozemku a stavbě na něm zřízené; odvolací soud proto nesprávně uzavřel, že vlastnické právo k pozemku bez dalšího přešlo spolu se stavbou na žalobkyni (otázka č. 4). Odvolací soud se svým závěrem odchýlil rovněž od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2288/2019), podle které dědic se nemůže přímo domáhat určení vlastnického práva k věci, která měla být předmětem dědictví po zůstaviteli, nýbrž musí se domáhat nejprve určení, že vlastníkem takové věci byl ke dni úmrtí zůstavitel (otázka č. 5).
K procesním otázkám dovolatelka namítá, že odvolací soud nebyl vázán řešením předběžné otázky vlastnického práva ve sporu o odstranění stavby. Pokud dospěl odvolací soud k opačnému závěru, odchýlil se např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 26 Cdo 669/2014, neboť soud je vázán řešením prejudiciální otázky pouze v případě, že byla řešena ve výroku rozhodnutí (otázka č. 6). Z judikatury dále vyplývá, že odvolací soud zopakuje provedené důkazy vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně; nezopakoval-li odvolací soud důkazy, ačkoli vyšel z odlišných skutkových zjištění než soud prvního stupně, odchýlil se např. od nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3199/12 (otázka č. 7). Konečně pokud odvolací soud dospěl k závěru, že věc je z právního hlediska nutné posoudit jinak, než jak učinil soud prvního stupně, měl dovolatelku poučit podle § 118a odst. 2 o. s. ř.; jestliže tak neučinil, odchýlil se tím např. od nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16 (otázka č. 8).
Dovolatelka podala rovněž návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí, neboť má za to, že zápisem vlastnického práva k pozemku ve prospěch žalobkyně jí hrozí závažná újma. Navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozhodnutím a navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout.
Nejvyšší soud postupoval podle občanského zákoníku z roku 1950, protože předmětem dovolacího řízení je vypořádání neoprávněné stavby vzniklé v roce 1957 (k tomu viz stanovisko Nejvyššího soudu Slovenské republiky z 27. 6. 1972, sp. zn. Cpj 57/71, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 65/1972 – dále také jen „R 65/1972“ –, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015, uveřejněný pod číslem 58/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Pokud jde o následný převod či přechod vlastnického práva na žalobkyni, postupoval dovolací soud podle občanského zákoníku z roku 1950, neboť právě za jeho účinnosti mělo k převodu či přechodu vlastnického práva dojít (srov. § 489 obč. zák. a § 3028 odst. 1 a 2 o. z.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1 a § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné. Dosud neřešenou otázku, zda podmínkou přikázání zastavěného pozemku stavebníku neoprávněné stavby byla dobrá víra stavebníka, že má právo mít na pozemku stavbu trvale, posoudil odvolací soud nesprávně. Odvolací soud se rovněž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964 pozemek bez dalšího následoval právní osud na něm postavené stavby v případě, že vlastník stavby zcizil.
K dobré víře právních předchůdců, resp. k možnosti nabýt za účinnosti občanského zákoníku z roku 1950 vlastnické právo k pozemku v důsledku neoprávněné stavby:
Problematice neoprávněných staveb zřízených za účinnosti občanského zákoníku z roku 1950 se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil v rozsudku ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 398/96 (uveřejněném pod číslem 26/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní – dále také jen „Rc 26/2001“), ve kterém navázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 1953, sp. zn. CZ 236/53 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 155/1953), a stanovisko Nejvyššího soudu Slovenské republiky R 65/1972.
Podle Rc 26/2001, z něhož obsáhle cituje již odvolací soud, za účinnosti občanského zákoníku z roku 1950 se neuplatnila tradiční zásada superficies solo cedit, podle které stavby jsou součástí pozemku, a stavba tedy byla v uvedené době samostatnou věcí; současně platilo, že vlastníkem stavby může být osoba rozdílná od vlastníka pozemku (§ 155 téhož zákona). Stavebník – fyzická osoba – však mohl zřídit trvalou stavbu na cizím pozemku pouze na základě práva stavby (§ 158 a § 159 obč. zák. z roku 1950); jestliže zřídil na cizím pozemku trvalou stavbu, aniž mu svědčilo právo stavby, tedy neměl potřebné občanskoprávní oprávnění na cizím pozemku stavět, jednalo se o stavbu neoprávněnou. Protože občanský zákoník z roku 1950 neobsahoval úpravu vztahů vyplývajících z neoprávněné stavby, judikatura dovodila, že je třeba postupovat analogicky podle ustanovení § 125 o nabytí vlastnictví zpracováním cizí věci, smísením či sloučením věcí různých vlastníků a podle tam daných hledisek rozhodnout, kdo bude vlastníkem zpracované věci, případně o jiném vhodném řešení.
Způsob vypořádání pak Nejvyšší soudu dále rozvedl v rozsudku ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 469/2003, kde zdůraznil, že „vztah mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku je třeba posoudit podle § 125 a násl. zákona č. 141/1950 Sb. Je tedy třeba vycházet nejen z § 125, ale i z následujících ustanovení tohoto zákona. Úprava důsledků zpracování cizí věci v zákoně č. 141/1950 Sb. tvoří ucelený systém norem, ze kterého nelze vyjímat jednotlivá ustanovení. Zákon klade důraz na dobrou víru zpracovatele a vychází z toho, že v praxi může docházet k případům, ve kterých zákon nemůže dopředu jednoznačně určit řešení, které by bylo v souladu s tradičními principy, na kterých spočívá soukromé právo. Proto nechává na soudu, aby v odůvodněných případech s přihlédnutím ke všem okolnostem věci určil, kdo bude vlastníkem zpracované věci; z obsahu § 125 a násl. zákona č. 141/1950 Sb. vyplývá, že soud přitom přihlíží k možnosti uvedení v předešlý stav, velikosti podílů a k obecnému zájmu (vyjadřujícímu zejména hospodárnost přijatého řešení) a také k dobré víře zpracovatele. To platí i pro přiměřené použití těchto ustanovení v případě neoprávněné stavby na cizím pozemku. Nelze tu vyjít z toho, že stavebník se stává ve všech případech vlastníkem zastavěného pozemku. Takový přístup by totiž mimo jiné zvýhodnil neoprávněného stavebníka proti stavebníkovi oprávněnému; zatímco neoprávněný stavebník by se stal vlastníkem pozemku i stavby na něm zřízené, ten, komu by svědčilo právo stavby, by nabýval pouze vlastnictví ke stavbě. V případě nedostatku práva stavby by ten, kdo stavěl v dobré víře, měl stejné postavení jako ten, kdo vědomě porušoval právo vlastníka pozemku. Takové důsledky by byly nepřijatelné. Proto v případě, že soud vypořádává neoprávněnou stavbu zřízenou za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. (a nejde o případ, ve kterém bylo možno sjednat nápravu podle zvláštních – restitučních – předpisů), musí přiměřeně přihlédnout nejen k § 125 zákona č. 141/1950 Sb., ale i k následujícím ustanovením, která upravují nabytí vlastnictví k cizí věci zpracováním.“ (citováno z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 475/2015).
Půjde přitom zpravidla o konstitutivní rozhodnutí, neboť rozhodnutí o vypořádání vztahu z neoprávněné stavby hmotněprávní vztah účastníků obvykle teprve zakládá – typicky půjde o rozhodnutí o přikázání pozemku či stavby, nebo zřízení věcného břemene k zastavěnému pozemku. Naproti tomu deklaratorně by soud rozhodoval v případě, pokud by přiznával existující nárok, který hmotné právo s neoprávněnou stavbou spojuje – šlo by např. o žalobu na odstranění neoprávněné stavby (k povaze konstitutivních a deklaratorních rozhodnutí blíže viz WINTEROVÁ, A., MACKOVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní, Díl první: řízení nalézací. 9. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2018, str. 264 a násl.).
Právní vztahy z neoprávněné stavby vzniklé za účinnosti občanského zákoníku z roku 1950 se tedy přiměřeně posoudí podle ustanovení § 125 a násl. tohoto zákona o zpracování cizí věci, přičemž je ponecháno v zásadě na úvaze soudu, aby v odůvodněných případech s přihlédnutím ke všem okolnostem věci určil, kdo bude vlastníkem zpracované věci; může však rozhodnut i jinak (§ 127 obč. zák. z roku 1950).
Jednou z podstatných okolností, ke kterým soud při rozhodnutí přihlíží, je přitom dobrá víra stavebníka. Právě tu dovolatelka v projednávané věci zpochybňuje, když tvrdí, že právní předchůdci žalobkyně nemohli stavět na cizím pozemku v dobré víře, jestliže věděli, že staví na pozemku v socialistickém vlastnictví, že jim nesvědčí právo stavby, a že jde o stavbu nepovolenou. Z toho pak dovozuje, že jim (resp. žalobkyni) nelze přikázat vlastnické právo ke spornému pozemku.
Co se týká samotné úvahy o dobré víře, dovolací soud zpochybní úvahy soudů v nalézacím řízení o existenci dobré víry jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené; to se týká i posuzování dobré víry pro účely rozhodnutí o vypořádání vztahů z neoprávněné stavby podle obč. zák. z roku 1950 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000).
Ustanovení § 125 občanského zákoníku z roku 1950 hovoří pouze o dobré víře zpracovatele. Důvodová zpráva uvádí, že dobrou vírou zpracovatele se rozumí se zřetelem ke všem okolnostem existující důvodné přesvědčení, že mu zpracovaná hmota náleží; přitom dále odkazuje na § 145, podle kterého je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je držitelem oprávněným. Z toho lze dovodit, že v případě zpracovatele cizí věci šlo o dobrou víru, že mu náleží právo věc zpracovat. Má-li se analogicky použít právní úprava zpracování cizí věci na řešení právních vztahů z neoprávněné stavby, pak dobrou vírou je třeba obdobně rozumět se zřetelem ke všem okolnostem existující důvodné přesvědčení stavebníka, že má právo postavit na cizím pozemku stavbu. Dobrá víra stavebníka je pak dána „se zřetelem ke všem okolnostem“ tehdy, je-li tu relevantní důvod, který vede stavebníka k přesvědčení, že mu právo náleží; stavebník musí být přesvědčen, že je tu právní titul. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán, postačí, že stavebník je v dobré víře, že tu takový titul je a jde o titul objektivně způsobilý právo založit (srov. např. rozsudek ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000). Otázka existence dobré víry stavebníka se pak posuzuje z hlediska objektivního, tj. podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnost o tom, že mu právo stavět na cizím pozemku vzniklo a že mu náleží (opět srov. Rc 26/2001).
Dovolatelka klade v této souvislosti otázku, zda dobrá víra ve smyslu § 125 obč. zák. z roku 1950 musí pro účely vypořádání vztahu z neoprávněné stavby zahrnovat existenci práva stavby (otázka č. 2). Má-li být přikázán zastavěný pozemek stavebníku neoprávněné stavby, odpověď musí být nutně kladná, neboť smysl judikatury, která připouští přikázání zastavěného pozemku stavebníkovi neoprávněné stavby na základě analogické aplikace pravidel o zpracování cizí věci, spočívá v ochraně stavebníka jednajícího v dobré víře, že může mít stavbu na pozemku trvale; v dobré víře, že může mít stavbu na pozemku trvale, přitom mohl být jen vlastník pozemku a ten, komu náleželo právo stavby (§ 159 obč. zák. z roku 1950). Stavěl-li někdo s vědomím, že mu svědčí pouze časově omezené právo, musel být také od počátku srozuměn s tím, že má povinnost stavbu po uplynutí sjednané doby odstranit a nemohl být v dobré víře, že může na pozemku postavit trvalou stavbu, neboť vědomí užívání věci z titulu práva nájmu (či jiného časově omezeného práva) vylučuje dobrou víru uživatele (nájemce), že mu věc patří jako vlastníkovi nebo že má k věci právo trvalé (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 174/2002). Takovému stavebníkovi, který stavěl na cizím pozemku bez právního důvodu, avšak v dobré víře, že mu náleží časově omezené právo, zpravidla nelze zastavěný pozemek přikázat, neboť tím by byl bezdůvodně zvýhodněn oproti stavebníkovi oprávněnému, kterého nadále stíhá povinnost stavbu po čase odstranit. To však nevylučuje, aby soud poskytl ochranu i tomu, kdo postavil na cizím pozemku neoprávněnou stavbu v dobré víře, že má právo nájmu či jiné časově omezené právo; jen zpravidla nebude na místě přikázání pozemku, nýbrž bude třeba hledat jiné řešení, odpovídající dobré víře neoprávněného stavebníka.
Lze uzavřít, že pro účely rozhodování o neoprávněné stavbě zbudované za účinnosti občanského zákoníku z roku 1950 je třeba rozumět dobrou vírou ve smyslu § 125 téhož zákona důvodné přesvědčení stavebníka, že má právo postavit na cizím pozemku stavbu. K tomu, aby mohl soud přikázat zastavěný pozemek vlastníku stavby, však musí být stavebník v objektivní dobré víře, mu zastavěný pozemek náleží, anebo že mu k takovému pozemku náleží právo stavby.
Dovolatelce naproti tomu nelze přisvědčit, tvrdí-li, že nabýt vlastnické právo k pozemku v socialistickém vlastnictví v důsledku neoprávněné stavby není možné stejně, jako nebylo možné pozemek v socialistickém vlastnictví vydržet (otázka č. 1). Pomine-li dovolací soud, že srovnání zde není namístě již proto, že rozhodnutí o přikázání vlastnického práva v důsledku neoprávněné stavby je rozhodnutím konstitutivním, zatímco rozhodnutí o vydržení vlastnického práva má deklaratorní povahu, ustanovení § 115 obč. zák. z roku 1950, podle kterého „vydržením lze nabýt vlastnického práva, nejde-li o nezcizitelné věci, které jsou v socialistickém vlastnictví“, je třeba rozumět tak, že vydržet nelze takovou věc ve státním či družstevním vlastnictví, která byla nezcizitelná; to ovšem neznamená, že by každá věc v socialistickém vlastnictví byla bez dalšího nezcizitelná, a tedy nezpůsobilá vydržení. Dovolatelka zároveň netvrdí žádný další důvod, který by měl vést k závěru, že majetek ve vlastnictví státu nebylo možné nabýt zpracováním; ani dovolací soudu takový důvod nenachází. Ani přikázání vlastnického práva k zastavěnému pozemku v rámci rozhodování o vypořádání neoprávněné stavby proto nebrání skutečnost, že zastavěný pozemek byl v socialistickém vlastnictví.
Správný není ani předpoklad dovolatelky ohledně veřejnoprávního povolení (otázka č. 4). Z hlediska úpravy právního vztahu vzniklého z neoprávněné stavby soudem není samo o sobě rozhodující, zda stavebník měl či neměl stavební povolení nebo je neporušil (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu z 27. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2660/29). Jestliže tedy odvolací soud neshledal absenci stavebního povolení na překážku dobré víry stavebníků, že mají právní titul k postavení stavby na cizím pozemku, je takový závěr v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V nyní projednávané věci to znamená, že stavebníci – právní předchůdci žalobkyně – nemohli být v dobré víře ve smyslu § 125 obč. zák. z roku 1950, že jim náleží právo stavby. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že existence práva nájmu mohla založit dobrou víru stavebníků, že mají právo mít na pozemku trvale umístěnou stavbu, je taková úvaha zjevně nepřiměřená. Protože znění § 159 obč. zák. z roku 1950 bylo jednoznačně formulované, je vyloučen rovněž právní omyl stavebníka, vycházející z neznalosti takového ustanovení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001).
Přikázání sporného pozemku do vlastnictví žalobkyně proto není možné. Odvolací soud však zváží, zdali s přihlédnutím ke všem okolnostem věci není třeba zvolit jiné řešení (srov. § 127 obč. zák. z roku 1950), kupříkladu zřízení věcného břemene.
Ostatně žalobkyně se v řízení domáhala také zřízení nezbytné cesty. Protože soud se bude jiným řešením vztahu z neoprávněné stavby v dalším řízení zabývat (viz výše), lze v této souvislosti – aniž by došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení – zmínit, že není správný závěr odvolacího soudu, podle kterého žalobě nelze vyhovět proto, že žalobkyně žádá zřízení nezbytné cesty ve prospěch vlastníka pozemku par. č. st. XY, tím však ona není. Je-li z žaloby zřejmé, čeho se žalobce domáhá, nelze ji zamítnout jen proto, že je nepřesně formulován žalobní návrh, resp. že je formulován tak, že v případě jeho převzetí by byl rozsudek nevykonatelný (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 112/2007). Žalobkyně skutečně v závěru žaloby formulovala žalobní návrh tak, že má být nezbytná cesta zřízená „ve prospěch vlastníka pozemku par. č. st. XY“, neboť vycházela z předpokladu, že právě ona je vlastnicí tohoto pozemku; v žalobě nicméně zřetelně uplatnila požadavek, „aby jí byla soudem povolena v nezbytném rozsahu cesta přes pozemek p. č. XY“ (č. l. 4). Soud se měl i tímto návrhem zabývat.
K přechodu vlastnického práva ke spornému pozemku:
Dovolatelka namítá, že i kdyby právní předchůdci žalobkyně nabyli vlastnické právo k pozemku, ten nemohl bez dalšího přejít na žalobkyni spolu se stavbou, jestliže pozemek nebyl označen v darovací smlouvě (otázka č. 4). Nejprve by bylo třeba domáhat se určení, že vlastníky takové věci byl ke dni úmrtí zůstavitel (otázka č. 5).
Odvolací soud přesto uzavřel, že pokud byla převedena stavba, přešel spolu s ní bez dalšího také pozemek; vychází totiž z předpokladu, že pozemek a na něm zřízená stavba nemůže mít odlišného vlastníka, jestliže nebylo zřízeno právo stavby. Jinak řečeno, vychází patrně z předpokladu, že stavebník neoprávněné stavby se stává ex lege rovněž vlastníkem pozemku, anebo vlastníkovi pozemku ze zákona připadá vlastnické právo k neoprávněné stavbě, v každém případě musí mít stavba i pozemek nadále již jen jednoho vlastníka.
Takový předpoklad ovšem není správný již proto, že rozhodnutí o přikázání pozemku či stavby v rámci vypořádání vztahů z neoprávněné stavby je rozhodnutím konstitutivním (k tomu viz výše), stavebník se tedy nestal vlastníkem zastavěného pozemku ze zákona.
Odvolací soud se zde opřel patrně o formulaci rozhodnutí Rc 26/2001, v němž se uvádí, že „postavením trvalé stavby na cizím pozemku bez práva stavby však nemohlo vzniknout oddělené vlastnictví ke stavbě a pozemku“.
Nejvyšší v uvedeném rozhodnutí parafrázoval závěr rozhodnutí R 155/1953, v němž Nejvyšší soud dovodil, že pokud stavebník stavěl na cizím pozemku a neměl právo stavby, pak „za tohto stavu niet zákonných podmienok pre to, aby vznikla rozdielnosť vo vlastníctve stavby a pozemku. Otázka, ako sa majú v takomto prípade upraviť právne vzťahy stavebníka a vlastníka pozemku, nie je však v novom občianskom zákonníku upravená.“ Tvrzení, podle kterého bez práva stavby nejsou splněny zákonné podmínky pro odlišný vlastnický režim stavby a pozemku, je však třeba chápat v kontextu následující věty, z níž je patrné, že podstatným sdělením celého souvětí je skutečnost, že zákon na nastalou situaci nepamatuje. Je třeba připustit, že citované závěry mohou být zavádějící, zejména pak formulace uvedená v rozhodnutí Rc 26/2001; ve skutečnosti z nich však nevyplývá, že by majetkový režim pozemku a neoprávněné stavby ze zákona splýval v osobě jediného vlastníka. To nevyplývá ani z rozhodnutí Rc 26/2001, které naopak správně upozorňuje na to, že „porušení ustanovení § 159 nemá za následek vyloučení zásady uvedené v ust. § 25 v tom směru, že by se stavba zřízená bez práva stavby stala součástí pozemku a že by tedy vlastníkem stavby byl vlastník pozemku, na němž stavba stojí.“ Z ustanovení § 25 obč. zák. z roku 1950, podle kterého stavby nejsou součástí pozemku, totiž vyplývá, že stavby představují samostatný předmět vlastnického práva a může s nimi být samostatně nakládáno, včetně zcizení jinému vlastníkovi (viz např. KNAPP, V. a kol. Učebnice občanského a rodinného práva. Svazek I: Obecná část – Práva věcná. Praha: Orbis, 1953, str. 274). Není tak důvod dovozovat, že se vlastníkem pozemku a neoprávněné stavby na něm zřízené stala ze zákona jediná osoba.
Ostatně, i kdyby právní předchůdci žalobkyně vlastnické právo k pozemku skutečně ze zákona nabyli již samotným zřízením neoprávněné stavby, neznamenalo by to ještě, že vlastnické právo k pozemku přešlo spolu s chatou na žalobkyni. K převodu vlastnického práva ke stavbě na základě darovací smlouvy došlo za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964, který taktéž vycházel z pravidla, že stavby nejsou součástí pozemku (§ 120 odst. 2 obč. zák.). Podle ustálené judikatury jestliže ve smlouvě o převodu nemovitostí, která vyžaduje písemnou formu, není mezi převáděnými nemovitostmi uvedena nemovitost, ohledně níž si strany přály, aby byla převedena, nabyvatel takovou nemovitost nenabyde a nemůže být ani se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že takovou nemovitost nabyl (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4911/2007). I kdyby se tedy právní předchůdci žalobkyně stali ex lege vlastníky pozemku (tak tomu však nebylo), nepřešlo vlastnické právo ke spornému pozemku na žalobkyni, neboť pozemek nebyl uveden v darovací smlouvě.
Dovodil-li odvolací soud, že sporný pozemek přešel na žalovanou na základě darovací smlouvy spolu se stavbou, postupoval v rozporu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a jeho rozhodnutí je v této části nesprávné.
K procesním otázkám
Dovolatelkou předložené otázky procesního práva přípustnost dovolání nezakládají.
Na otázce, zda je odvolací soud vázán řešením předběžné otázky vlastnického práva ke spornému pozemku, jak ji vyřešil soud prvního stupně ve věci vedené pod sp. zn. 8 C 1135/95, napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud nevyšel z toho, že by byl vázán řešením předběžné otázky vlastnického práva ke spornému pozemku, které zvolil soud prvního stupně v řízení sp. zn. 8 C 1135/95; otázku vlastnického práva sám posoudil na základě zjištěného skutkového stavu v nyní projednávané věci.
Dále má napadené rozhodnutí záviset na vyřešení otázky, zda má odvolací soud povinnost zopakovat důkazy, jestliže má pochybnost o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně. Dovolatelka má za to, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu, pokud provedené důkazy v projednávané věci nezopakoval. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (§ 213 odst. 2 o. s. ř.). Nicméně v projednávané věci odvolací soud vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, zaujal však odlišný právní názor na spornou otázku, zda právní předchůdci žalobkyně stavěli v dobré víře. Ani na této otázce proto napadené rozhodnutí nezávisí a nemůže tak založit přípustnost dovolání.
Konečně dovolatelka namítá, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že věc je z právního hlediska nutné posoudit jinak, než jak učinil soud prvního stupně, měl dovolatelku poučit podle § 118a odst. 2 o. s. ř.; jestliže tak neučinil, odchýlil se tím např. od nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.
Podle § 118a odst. 2 o. s. ř. má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1.
Poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. se týká situace, kdy soud dospěje k závěru, že skutkový základ žaloby netvoří podklad pro právní hodnocení věci tvrzené účastníkem. V takovém případě je soud povinen účastníka na možnou změnu právní kvalifikace upozornit a umožnit mu procesně reagovat. To ale není případ projednávané věci, v níž odvolací soud setrval na právní kvalifikaci účastníků i soudu prvního stupně, pouze zaujal jiný právní názor na řešení sporné otázky. Ustanovení § 118a odst. 2 dopadá pouze na případy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkovi prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5162/2008, uveřejněný pod číslem 85/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní); v opačném případě podmínky pro postup podle § 118a odst. 2 nejsou dány (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2721/2011).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné, proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože dovolání do výroku I. napadeného rozhodnutí není subjektivně přípustné, dovolací soud v této části dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí se stává v důsledku jeho zrušení nadbytečným, a proto jej dovolací soud zamítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-