// Profipravo.cz / Vlastnické právo 27.06.2019

Pojem rozhrad podle o. z. a obecného zákoníku občanského

Ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, o rozhradách (§ 1024 a násl. o. z.) nelze aplikovat v případě, že prostor, ve kterém bylo schodiště umístěno, se zcela nachází na pozemku ve vlastnictví žalovaných. Ustanovení o rozhradách se uplatní pouze v tom případě, stojí-li rozhrada na obou sousedních pozemcích, resp. přesně na jejich společné hranici.

Obdobně upravoval rozhradu i § 854 o. z. o., podle kterého se za rozhradu považovaly brázdy, ploty dělané i samostatné, ohrady a zdi, soukromé potoky, stoky, místa a jiné podobné rozhrady, jež jsou mezi sousedními pozemky. O tomto pojetí rozhrady svědčí rovněž rakouská rozhodovací praxe, kde ustanovení § 854 o. z. o. platí v nezměněné podobě do současnosti. Rakouský Nejvyšší soudní dvůr judikoval, že pojem rozhrada zahrnuje taková rozhraničení, která se nachází v hraniční oblasti „mezi dvěma pozemky“, tedy jednou částí na jednom a jednou částí na druhém pozemku.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4043/2018, ze dne 27. 3. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 1024 o. z.
§ 854 císařského patentu č. 946/1811 Sb. z. s.

Kategorie: vlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 11. 2017, č. j. 9 C 220/2016-255, určil, že žalobce je výlučným vlastníkem kamenocihelné zdi včetně části s oplocením se sloupky a pletivem, která odděluje pozemky ve vlastnictví žalobce – parc. č. st. XY a parc. č. XY, v k. ú. a obci XY, od pozemků žalované parc. č. st. XY a parc. č. XY a XY, v k. ú. a obci XY (výrok I.), zastavil řízení o žalobním návrhu na určení, že části pozemků parc. č. XY, XY a XY, nacházející se pod hraniční zdí a oddělené geometrickým plánem, jsou ve výlučném vlastnictví žalobce (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 6. 2018, č. j. 15 Co 135/2018-308, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Závěry soudů obou stupňů nepovažuje za správné. Podle jejího názoru je rozhodnou úpravou obecný zákoník občanský, který vycházel z domněnky společného vlastnictví rozhrady. Stavební materiál části rozhrady na hranici s pozemkem parc. č. XY a podstatné části rozhrady na hranici s pozemkem žalované parc. č. XY vyčnívají pouze na stranu pozemku žalované parc. č. XY a XY a v pochybnostech by tak mělo žalované svědčit nedělené vlastnictví rozhrady. Z judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu vyplývá, že spoluvlastnictví dělící zdi lze zásadně považovat za spravedlivé uspořádání vztahu mezi vlastníky sousedních domů tvořících původně dům jediný. Právní domněnku spoluvlastnictví rozhrady zakotvuje i nový občanský zákoník. Pokud soudy vycházely ze skutkového závěru, že předmětná rozhrada je postavena na žalobcových pozemcích, nepostupovaly správně, neboť i kdyby tomu tak bylo, neznamenalo by to bez dalšího, že je rozhrada jeho výlučným vlastnictvím. Nesprávné skutkové zjištění v tomto směru tvoří vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Při řešení otázky, komu patří předmětná rozhrada, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. To platí i pro řešení otázky, zda je možno provést změny v katastru nemovitostí ohledně hranic mezi sousedními nemovitostmi na základě rozsudku o určení vlastnického práva k tzv. umělé rozhradě (hraniční zdi a oplocení oddělující nemovitosti). V rozhodovací praxi dovolacího soudu pak nebyla řešena otázka, zda má na vlastnictví předmětné rozhrady vliv skutečnost, že žalobce na části předmětné rozhrady umístil bez povolení a souhlasu žalované přístřešek s přesahem do části rozhrady žalované, kdy tato část rozhrady tvoří pro část přístřešku opěrnou zeď. Dovolatelka rovněž poukazuje na to, že při řešení otázky nákladů řízení odvolací soud shledal důvodnou námitku žalované, že soud prvního stupně nezohlednil skutečnost, že vzal žalobce v průběhu řízení částečně žalobu zpět a procesně zavinil částečné zastavení řízení a v konečném důsledku aplikaci § 146 odst. 2 o. s. ř., což plyne i z jí citované judikatury v dovolání. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žalobní návrh žalobce na určení vlastnického k předmětné zdi zamítá a změnil rovněž výrok o náhradě nákladů řízení. Navrhla rovněž, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a přiznal žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že se mu podařilo prokázat, že jeho dědeček a babička v roce 1928 dojednali s právním předchůdcem žalované odkoupení části původního pozemku parc. č. XY. Právní předchůdci žalobce nezřizovali zcela zjevně hraniční zeď v nově zakoupené části, neboť ta byla zbudována pouze v nezastavěné části nové hranice pozemků. Argumentaci žalované, že jakékoli zdi vyskytující se na hranicích pozemků jsou společné, považuje žalobce za zavádějící. O rozhradu se může jednat pouze tehdy, pokud bude umístěna přímo na hranici pozemků. V daném případě je zeď ve výlučném vlastnictví žalobce, což bylo v řízení prokázáno. I kdyby měla být hranice mezi pozemky žalobce a žalované ve středu zdi, jak tvrdí žalovaná, byla by část pozemků žalované pod zdmi vydržena žalobcem, resp. jeho právními předchůdci. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka předně namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud jde o otázku, komu patří předmětná rozhrada. Podle jejího názoru by se měla uplatnit domněnka společného vlastnictví rozhrady.

Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud postupoval v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Podle § 854 císařského patentu č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský (dále také „o. z. o.“), brázdy, ploty dělané i samostatné, ohrady a zdi, soukromé potoky, stoky, místa a jiné podobné rozhrady, jež jsou mezi sousedními pozemky, pokládají se za společné vlastnictví, ač nedokazují-li opak znaky, nápisy nebo jiné známky a pomůcky.

K tomu Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2097/2006 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 5, str. 189) uvedl, že podle tohoto ustanovení platila vyvratitelná právní domněnka o spoluvlastnictví rozhrady, kterou se rozuměla i rozhrada mezi stavbami (k tomu srovnej Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému autorů JUDr. F. Roučka a JUDr. J. Sedláčka, vydaný nakladatelstvím Linhart Praha 1935 - dále „Komentář“, díl III, str. 658). Obecný zákoník občanský z roku 1811 tedy výslovně počítal s tím, že předmětem spoluvlastnictví vlastníků dvou sousedních staveb může být i zeď tyto stavby oddělující. Pokud § 361 o. z. o. rozlišoval spoluvlastnictví nedělené s podíly ideálními a spoluvlastnictví dělené s podíly reálnými, pak spoluvlastnictví rozhrad bylo spoluvlastnictvím neděleným s podíly ideálními. Podle Komentáře, díl II, str. 221 „je v obč. zák. zevrubně upraveno, a to v § 825 až § 858 – O tomto spoluvlastnictví mluvíme, náleží-li věc ještě nerozdělená několika osobám současně (§ 361 věta 1), a to podle podílů ideálních“. Vznik spoluvlastnictví – společenství věci, která náleží nerozděleně několika osobám – upravoval § 825 o. z. o. tak, že „se zakládá na nahodilé události; na zákoně; na posledním pořízení nebo na smlouvě“. Nic tedy nebránilo tomu, aby spoluvlastnictví zdi sousedních staveb bylo založeno dohodou vlastníků sousedních staveb. Na trvání tohoto zvláštního spoluvlastnického vztahu by neměla vliv skutečnost, že obč. zák. z roku 1950 a 1964 takový vztah neupravují.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3009/2018 (uveřejněném na www.nsoud.cz) ozřejmil, že ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, o rozhradách (§ 1024 a násl. o. z.) nelze aplikovat v případě, že prostor, ve kterém bylo schodiště umístěno, se zcela nachází na pozemku ve vlastnictví žalovaných. Ustanovení o rozhradách se uplatní pouze v tom případě, stojí-li rozhrada na obou sousedních pozemcích, resp. přesně na jejich společné hranici [srovnej Spáčil, J., a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 181–183]. Obdobně upravoval rozhradu i § 854 o. z. o., podle kterého se za rozhradu považovaly brázdy, ploty dělané i samostatné, ohrady a zdi, soukromé potoky, stoky, místa a jiné podobné rozhrady, jež jsou mezi sousedními pozemky (k tomu srovnej Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému autorů JUDr. F. Roučka a JUDr. J. Sedláčka, vydaný nakladatelstvím Linhart Praha 1935 dále jen Komentář, díl III, str. 658).

O tomto pojetí rozhrady svědčí rovněž rakouská rozhodovací praxe, kde ustanovení § 854 o. z. o. platí v nezměněné podobě do současnosti. Rakouský Nejvyšší soudní dvůr v rozhodnutí ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 7 Ob 27/13s, jakož i v rozhodnutí ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 7 Ob 92/14a (obě dostupná na ris.bka.gv.at) judikoval, že pojem rozhrada zahrnuje taková rozhraničení, která se nachází v hraniční oblasti „mezi dvěma pozemky“, tedy jednou částí na jednom a jednou částí na druhém pozemku.

V řešené věci dospěl odvolací soud ke skutkovému závěru (kterým je dovolací soud vázán), že se předmětná zeď nachází pouze na pozemku žalobce. Je tedy zřejmé, že se nemůže jednat o rozhradu, a nepřipadá tak do úvahy domněnka společného vlastnictví, o kterou se opírá dovolatelka.

Jestliže v tomto směru dovolatelka namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění, opomíjí, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (dostupné na www.nsoud.cz). Pokud dovolatelka zároveň uplatňuje vadu řízení, kterou měla nesprávná skutková zjištění založit, dovolací soud předesílá, že vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je možné v dovolacím řízení zohlednit pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Pokud jde o další otázky nastolené v dovolání, tedy jaký vliv má skutečnost, že část rozhrady byla umístěna bez povolení a souhlasu žalované, a otázka, zda je možno provést změny v katastru nemovitostí ohledně hranic mezi sousedními nemovitostmi v případě určení vlastnického práva k rozhradě, odvolací soud na řešení těchto otázek svoje rozhodnutí ani nezaložil, a proto nemůže být jejich řešení podrobeno dovolacímu přezkumu. Dovolatelčina argumentace vztahující se výhradně k institutu rozhrad přehlíží, že se o rozhradu nejedná.

Ve vztahu k napadenému výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné podle smyslu § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Dovolací soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů