// Profipravo.cz / Právní úkony 31.10.2023
Rozvržení důkazního břemene ve smyslu § 565 o. z.
I. Podle ustanovení § 565 o. z. platí, že je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána.
Uvedené ustanovení je zapotřebí vnímat jako ustanovení procesního práva, řešící problematiku rozvrhu důkazního břemene v soudním řízení; věta první je odrazem standardní judikatury k této problematice, věta druhá potom dílem odrazem doplňujících rozhodnutí k této otázce; ve svých důsledcích jde však současná právní úprava ještě dále, neboť (nesporně) podepsaná osoba, je-li soukromá listina použita proti ní, prokazuje i pravost takové listiny.
Pod pojmem „správnost listiny“ je třeba rozumět správnost jejího obsahu (jinak řečeno jeho „pravdivost“).
II. Výhoda vyplývající z ustanovení § 565 o. z. je zástavnímu věřiteli, který použil zástavní smlouvu k prokázání zajištěné pohledávky proti zástavnímu dlužníku, ku prospěchu pouze tehdy, pokud ze znění zástavní smlouvy (z hlediska jejího obsahu) lze bez jakýchkoliv pochybností dovodit perfektnost zajišťovaného závazku, tedy že závazek skutečně bez pochybností existuje, resp. vznikl a zavázal (prohlášení obsahuje všechny skutkové okolnosti, které jsou rozhodné pro vznik závazku), a že z tohoto závazku vznikl dluh. Pakliže tomu tak není, zůstává důkazní břemeno ohledně této chybějící skutečnosti na tom, komu je prokázání chybějící skutečnosti ku prospěchu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1304/2023, ze dne 27. 7. 2023
Dotčené předpisy:
§ 565 o. z.
§ 120 o. s. ř.
Kategorie: dokazování; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Žalobou podanou dne 7. 1. 2021 se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že zástavní právo smluvní k pohledávce ve výši 7 602 744 Kč s právními účinky zápisu ke dni 1. 6. 2018, ke spoluvlastnickému podílu žalobce o velikosti ideální ½ na pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba – zemědělská usedlost bez čp/če, pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, obec XY, vše zapsáno v katastru nemovitostí na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, zapsané ve prospěch žalované, podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 25. 5. 2018 (v katastru nemovitostí pod č. j. V-7145/2018-210), neexistuje. Žalobu zdůvodnil tím, že uvedené zástavní právo neexistuje z důvodu, že vůbec neexistuje pohledávka, která by měla být tímto zástavním právem zajištěna, že zástavní právo je právem akcesorickým, vznikne jen tehdy, vznikla-li platně a existuje-li pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit. Žalobce má proto na uvedeném určení naléhavý právní zájem.
2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Namítala, že žalobce neuvedl, kdy a jak splnil dluh, jehož existenci podpisem zástavní smlouvy uznal, a neuvádí ani žádné důkazy. Později uvedla, že žalobci poskytla půjčku, což dokládají platby poskytnuté z jejího účtu na účet žalobce v letech 2016 až 2018.
3. Okresní soudu Praha – západ rozsudkem ze dne 26. 11. 2021, č. j. 8 C 14/2021-255, určil, že zástavní právo smluvní k pohledávce ve výši 7 602 744 Kč s právními účinky zápisu ke dni 1. 6. 2018, ke spoluvlastnickému podílu žalobce o velikosti ideální ½ na pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba – zemědělská usedlost bez čp/če, pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, obec XY, vše zapsáno v katastru nemovitostí na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, zapsané ve prospěch žalované, podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 25. 5. 2018 (v katastru nemovitostí pod č. j. V-7145/2018-210), neexistuje (výrok I.), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 37 912 Kč k rukám zástupkyně žalobce (výrok II.). Dovodil, že předmětné nemovitosti jsou ve spoluvlastnictví žalobce a J. M. o velikosti ideální ½, žalobce se stal vlastníkem spoluvlastnického podílu na základě darovací smlouvy ze dne 15. 2. 2009, žalovaná jako zástavní věřitel a žalobce jako zástavní dlužník uzavřeli dne 25. 5. 2018 zástavní smlouvu k zajištění pohledávky žalované, podle čl. 1. 3. zástavní smlouvy uzavřely strany (týž den) dohodu o změně závazku, v níž se žalobce zavázal nejpozději do dvou let od uzavření dohody zaplatit žalované částku 7 602 744 Kč, která se skládá z 1 000 000 Kč neuhrazené jistiny dle smlouvy o půjčce uzavřené mezi smluvními stranami dne 30. 6. 2003, z 60 000 Kč smluvního úroku z jistiny za období od 1. 7. 2003 do 30. 6. 2004 a z 6 542 744 Kč kapitalizované smluvní pokuty za období od 1. 7. 2004 do 30. 6. 2017. Dopisem ze dne 7. 10. 2020 žalobce vyzval žalovanou k poskytnutí součinnosti k zajištění výmazu zástavního práva. Žalobce s J. T. jako pronajímatelé uzavřeli s nájemcem FLEXIca systems s. r. o. dne 2. 2. 2016 nájemní smlouvu o pronájmu předmětných nemovitostí s měsíčním nájmem 40 000 Kč. Žalobce žalovanou v roce 2003 ještě neznal a nikdy od ní žádné půjčky neobdržel. Žalovaná přes poučení soudu podle § 118a odst. 1 o. s. ř. nedoplnila tvrzení o vzniku pohledávky ze smlouvy o půjčce, dle zástavní smlouvy měla smlouva o půjčce vzniknout v roce 2003, kdy se účastníci ještě neznali. Existence pohledávky nebyla tvrzena ani prokázána. Vyvráceno bylo tvrzení žalované, že půjčkami byly platby poskytované žalobci na účet matky žalobce z účtu žalované, jednalo se o vyúčtování nájemného od nájemce FLEXIca systems s. r. o., které na účet žalované přicházelo pravidelně. Soud uzavřel, že zástavní právo je právem akcesorickým, a proto platně vznikne, jen když vznikne také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit. Jestliže pohledávka nevznikla, nevzniklo ani zástavní právo, i kdyby byla zástavní smlouva bezvadná. Zástavní smlouva byla sice uzavřena platně, přesto zástavní právo nevzniklo, když neexistuje pohledávka, kterou zajišťuje.
4. K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 11. 2022, č. j. 22 Co 190/2022-300, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 8 228 Kč k rukám advokátky (výrok II.). Dovodil, že v předmětné věci byla zástavní smlouva uzavřena platně, obsahovala označení zástavy i vymezení zajišťované pohledávky (ve výši 1 000 000 Kč ze smlouvy o půjčce ze dne 30. 6. 2003 včetně kapitalizovaného příslušenství a kapitalizovaného sankčního úroku v podobě smluvní pokuty moderované dohodou o změně obsahu závazku ze dne 25. 5. 2018). Žalobce tvrdil, že peníze mu nebyly poskytnuty, že žalovanou v roce 2003 vůbec neznal a že zástavní smlouvu podepsal pouze z důvodu, že to po něm chtěl jeho bratr B. D., jehož byla žalovaná kamarádkou, a že tito potřebovali pomoc v jejich podnikání. V případě řízení o určení existence či neexistence zástavního práva břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně právních skutečností, v důsledku nichž zástavní právo vzniká, nese ten, kdo toto zástavní právo uplatňuje. Žalovaná byla povinna prokázat existenci platně uzavřené zástavní smlouvy a vznik a existenci zajištěné pohledávky. Žalovaná však neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno o vzniku a existenci pohledávky označené v zástavní smlouvě, když neuvedla nic k obsahu smlouvy o půjčce ze dne 30. 6. 2003, k otázce, kdy došlo k přenechání jistiny půjčky žalobci, a k obsahu dohody o změně obsahu závazku ze dne 25. 5. 2018. Zajištěná pohledávka měla vzniknout v roce 2003 a vzhledem k tomu, že v roce 2004 měl žalované vzniknout nárok na smluvní pokutu za prodlení s neuhrazenou jistinou půjčky, musela se pohledávka stát splatnou minimálně v roce 2004. Nemůže proto obstát tvrzení žalované o tom, že zajištěnou pohledávkou je pohledávka na vrácení peněžních prostředků, které měly být poskytnuty teprve v roce 2015 (příp. 2013), taková pohledávka nebyla předmětem zajištění dle zástavní smlouvy. Protože žalovaná neprokázala existenci v zástavní smlouvě označené pohledávky, nemůže existovat, vzhledem k akcesorické povaze zástavního práva, ani předmětné zástavní právo.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítla, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce, „kdo nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně vzniku (neexistence) pohledávky zajištěné zástavním právem v řízení o určení neexistence zástavního práva“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4625/2018). Závěr odvolacího soudu, že důkazní břemeno ohledně vzniku zajištěné pohledávky nese žalovaná, není správný. Žalovaná není tím, kdo v řízení o určení neexistence zástavního práva uplatňuje zástavní právo. Žalobce tvrdil, že zajištěná pohledávka nikdy nevznikla, a z této skutečnosti vyvozoval pro sebe příznivý právní důsledek (neexistenci zástavního práva). Proto měl žalobce v řízení prokázat, že zajištěná pohledávka nikdy nevznikla. Odvolací soud také nesprávně souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že prohlášení dlužníka obsažené v zástavní smlouvě nemá účinky uznání dluhu, neboť neobsahuje i výslovný příslib zaplacení tohoto dluhu. S tímto závěrem žalovaná nesouhlasí, neboť z dikce zákona („ust. § 2053 obč. zák.“) vyplývá, že výslovný příslib zaplacení se pro uznání dluhu nevyžaduje. Tato otázka nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu řešena. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl jako nepřípustné. Rozhodnutí odvolacího soudu je plně v souladu se zákonem a s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Přípustnost dovolání nezakládá tvrzení žalované o údajném nesouladu rozsudku odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, představovanou podle dovolatelky rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4625/2018, neboť, jak správně poznamenává ve vyjádření k dovolání žalobce, žalovanou poukazovaný rozsudek řeší jinou právní situaci, než je nyní, a sice rozvrhu důkazního břemene při tvrzení zástavního dlužníka o zániku zajištěné pohledávky; v této věci však zástavní dlužník tvrdí, že pohledávka vůbec nevznikla.
11. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka žalované, zda „uznání dluhu musí obsahovat i příslib jeho zaplacení“, neboť skutkový závěr, že zástavní smlouva ze dne 25. 5. 2018, obsahovala mimo jiné uznávací prohlášení, v rozsudku odvolacího soudu není učiněn, naopak odvolací soud výslovně uzavřel, že „…takové uznávací prohlášení zástavní smlouva neobsahovala…“; tento závěr je v souladu s obsahem důkazu (zástavní smlouvou ze dne 25. 5. 2018), neboť zástavní smlouva skutečně žádné uznávací prohlášení neobsahuje.
12. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky rozložení důkazního břemene v řízení o určení „neexistence zástavního práva, váznoucího na nemovitosti“ (správněji o určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem) ve vztahu k otázce existence zástavním právem zajištěné pohledávky, neboť tato otázka nebyla (jsouc posuzována podle právní úpravy účinné po 31. 12. 2013) doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena.
13. Uvedenou otázku je třeba řešit, s ohledem na to, že k uzavření zástavní smlouvy došlo dne 25. 5. 2018, podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“)
14. Nejvyšší soud se nejprve – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
15. Nejvyšší soud přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalované není opodstatněné.
16. V projednávané věci bylo (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že účastníci (žalovaná jako zástavní věřitel a žalobce jako zástavní dlužník) dne 25. 5. 2018 uzavřeli zástavní smlouvu, v níž bylo mino jiné (v bodě 1.3) uvedeno, že „…dne 25. 5. 2018 uzavřely smluvní strany Dohodu o změně obsahu závazku (dále jen ‚Dohoda‘), v níž se zástavní dlužník zavázal nejpozději do dvou (2) let od uzavření Dohody zaplatit zástavnímu věřiteli částku ve výši 7.602.744,- Kč (dále jen ‚Zajišťovaný dluh‘), který se skládá z: a) částky 1.000.000,- Kč představující neuhrazenou jistinu dle Smlouvy o půjčce uzavřené mezi smluvními stranami dne 30. června 2003 (dále jen ‚Smlouva o půjčce‘), b) 60.000,- Kč představující smluvní úrok ve výši 6 % z jistiny ve výši 1.000.000, - Kč za období od 1.7.2013 do 30.6.2004 dle Smlouvy o půjčce, c) částky 6.542.744,- Kč představující kapitalizovanou smluvní pokutu dle Smlouvy o půjčce ve výši 0,13 % denně z částky 1.060.000 za dobu od 1. 7. 2004 do 30. 6. 2017…“; uvedená smlouva byla podepsána oběma stranami, podpis na smlouvě nebyl nikým zpochybněn (ostatně podpis zástavního dlužníka byl úředně ověřen).
17. Podle ustanovení § 1309 odst. 1 o. z. platí, že při zajištění dluhu zástavním právem vznikne věřiteli oprávnění, nesplní-li dlužník dluh řádně a včas, uspokojit se z výtěžku zpeněžení zástavy do ujednané výše, a není-li tato ujednána, do výše pohledávky s příslušenstvím ke dni zpeněžení zástavy.
Podle ustanovení § 1312 odst. 1 o. z. platí, že zástavní právo se zřizuje zástavní smlouvou. V ní strany ujednají, co je zástavou a pro jaký dluh je zástavní právo zřízeno; zajišťuje-li se dluh ještě nedospělý nebo více dluhů, postačí ujednat, do jaké nejvyšší výše jistiny se zajištění poskytuje.
Podle ustanovení § 1316 odst. 1 o. z. zástavní právo k věci zapsané ve veřejném seznamu vzniká zápisem v tomto seznamu, ledaže jiný právní předpis stanoví jinak.
18. S odvolacím soudem lze souhlasit, že nynější právní úprava podstaty zástavního práva nedoznala oproti předchozí právní úpravě závažných změn; lze proto dále hovořit o zásadě akcesority zástavního práva a zásadě subsidiarity zástavního práva.
19. Zásada akcesority vymezuje postavení zástavního práva ve vztahu k zajištěnému hlavnímu závazkovému právnímu vztahu. Zástavní právo je existenčně spojeno s hlavním závazkovým vztahem, existuje pouze tehdy, je-li dána existence nebo alespoň předpoklad existence hlavního závazkového vztahu (při zajištění budoucí nebo podmíněné pohledávky), a zánikem hlavního závazkového vztahu zásadně zaniká i zástavní právo. Zásada subsidiarity vyjadřuje možnost zástavního věřitele přistoupit k realizaci zástavního práva až poté, kdy dluh nebyl včas splněn, tj. řádně a včas (srovnej např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2836/2020).
20. K problematice rozvrhu břemene důkazního se Nejvyšší soud vyjadřoval mnohokrát; již v rozsudku ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod č. publikačním 86 /2002, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, a proto povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Stejné následky stíhají i toho účastníka, který sice navrhl důkazy o pravdivosti svých tvrzení, avšak hodnocení provedených důkazů soudem vyznělo v závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení účastníka. Zákon zde vymezuje tzv. důkazní břemeno (§ 120 odst. 3 o. s. ř. – nyní § 120 odst. 2 věta druhá o. s. ř.) jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení, jestliže je určován výsledkem provedeného dokazování. Procesní smysl důkazního břemene vyniká především v takové důkazní situaci, kdy aktivní účastníci beze zbytku splní svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Jeho pravým cílem je umožnit soudu vydat rozhodnutí i v těch případech, kdy určitá skutečnost, ve sporu rozhodná, nebyla (ve smyslu, že zpravidla ani být nemohla) dokázána, tedy v případech, kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout ani závěr o pravdivosti této skutečnosti, ale ani závěr o tom, že by byla nepravdivá. Rovněž v těchto případech (v tzv. důkazní nouzi) musí soud rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost.
21. I když jsou důkazní povinnost a důkazní břemeno instituty procesního práva, je závěr o tom, který z účastníků řízení (která procesní strana) je jejich nositelem, odvozen z hmotného práva; ten, kdo má podle hmotného práva povinnost tvrdit (uvést) určité skutečnosti, je povinen je (prostřednictvím označených důkazů) prokázat a nese tedy také procesní odpovědnost za to, že jeho tvrzení nebyla prokázána a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2397/2020).
22. K problematice rozvržení důkazního břemene v případě prokazování tzv. negativního tvrzení (tedy tvrzení, že určitá skutečnost nenastala) lze odkázat na závěry, které Nejvyšší soud učinil již v rozsudku ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2341/2009, z jehož odůvodnění vyplývá, že tzv. negativní tvrzení se v občanském soudním řízení zásadně neprokazují, že účastník, který tvrdí negativní skutečnost, nenese ohledně této skutečnosti důkazní břemeno a že pokud by protistrana toto negativní tvrzení popřela, nesla by sama důkazní břemeno ohledně svého pozitivního tvrzení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 763/2017).
23. V této souvislosti však nelze přehlédnout závěry, které (ve vztahu k tzv. soukromé listině) vyplývají z ustanovení § 565 o. z.
24. Podle ustanovení § 565 o. z. platí, že je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána.
25. Uvedené ustanovení je zapotřebí vnímat jako ustanovení procesního práva, řešící problematiku rozvrhu důkazního břemene v soudním řízení; věta první je odrazem standardní judikatury k této problematice (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99), věta druhá potom dílem odrazem doplňujících rozhodnutí k této otázce [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2649/2014, a zde vyjádřený (zopakovaný) právní názor, že „…je-li zpochybněna pravost soukromé listiny, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této listiny vyvozuje sobě příznivé následky. Je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj. je-li listina pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli v listině vyjádřenou a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivosti listiny nese ten, kdo pravdivost listiny popírá…“]; ve svých důsledcích jde však současná právní úprava ještě dále, neboť (nesporně) podepsaná osoba, je-li soukromá listina použita proti ní, prokazuje i pravost takové listiny.
26. Prohlášení účastníků (tedy i zástavního dlužníka) obsažené v čl. 1.3 zástavní smlouvy ze dne 25. 5. 2018 je obsahem soukromé listiny podle § 565 o. z., který pro případ, že listina je použita proti osobě, která ji zjevně podepsala (zde proti žalobci), stanoví vyvratitelnou domněnku pravosti a správnosti listiny. Důkazní břemeno ohledně skutečností, které by vylučovaly pravost a správnost listiny, leželo tak na žalobci, nikoliv na žalované, neboť to byla žalovaná, která se skutečností v listině uvedených dovolávala, tedy ji k prokázání svých tvrzení použila proti žalobci (srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, který byl schválen k zveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na jednání obč. a obch. kolegia Nejvyššího soudu dne 12. 4. 2023).
27. Pod pojmem „správnost listiny“ je třeba rozumět správnost jejího obsahu (jinak řečeno jeho „pravdivost“; srov. též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3452/2022).
28. Z uvedeného ovšem vyplývá, že skutkovou okolnost, že „…dne 25. 5. 2018 uzavřely smluvní strany Dohodu o změně obsahu závazku (dále jen‚ Dohoda‘), v níž se zástavní dlužník zavázal nejpozději do dvou (2) let od uzavření Dohody zaplatit zástavnímu věřiteli částku ve výši 7.602.744,- Kč (dále jen ‚Zajišťovaný dluh‘), který se skládá z: a) částky 1.000.000,- Kč představující neuhrazenou jistinu dle Smlouvy o půjčce uzavřené mezi smluvními stranami dne 30. června 2003 (dále jen ‚Smlouva o půjčce‘), b) 60.000,- Kč představující smluvní úrok ve výši 6 % z jistiny ve výši 1.000.000, - Kč za období od 1.7.2013 do 30.6.2004 dle Smlouvy o půjčce, c) částky 6.542.744,- Kč představující kapitalizovanou smluvní pokutu dle Smlouvy o půjčce ve výši 0,13 % denně z částky 1.060.000 za dobu od 1. 7. 2004 do 30. 6. 2017…“, lze mít za prokázanou, ledaže je (žalobcem, zástavním dlužníkem) prokázán opak, což se nestalo.
29. Pro účely dalších úvah tak lze vyjít z předpokladu, že v předchozím odstavci uvedený skutek se stal; potud jsou úvahy dovolatelky správné.
30. Pakliže ovšem platí (je správné), že dne 25. 5. 2018 uzavřeli účastníci „dohodu o změně závazku“, je zapotřebí zabývat se otázkou charakteru (kauzy) závazku, který měl být touto dohodou měněn.
31. Teorie i soudní praxe jsou za jedno v závěru, že dohodou o změně v obsahu závazku lze měnit pouze závazky platně vzniklé a existující (srov. např. již z minulosti rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 1926, sp. zn. Rv I 2119/25, z novějších potom rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4035/2007, ve vztahu k novému občanskému zákoníku potom rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1677/2019, který byl uveřejněn v časopise Vybraná judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva pod publikačním číslem 50/2022). Z uvedeného vyplývá, že je z obsahu dohody o změně závazku nezbytné seznat, jaký závazek je měněn, a to cestou interpretace právního jednání (srov. ustanovení § 555 a § 556 o. z., a k nim např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2954/2020); pakliže se to nezdaří, je takové právní jednání stiženo (podle právní úpravy účinné po 31. 12. 2013) nicotností (srov. ustanovení § 553 o. z., a k němu například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 33 Cdo 99/2020), podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 absolutní neplatností (srov. ustanovení § 39 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
32. Výhoda, vyplývající z ustanovení § 565 o. z., je zástavnímu věřiteli, který zástavní smlouvu k prokázání zajištěné pohledávky proti zástavnímu dlužníku použil, ku prospěchu pouze tehdy, pokud ze znění zástavní smlouvy (z hlediska jejího obsahu) lze bez jakýchkoliv pochybností dovodit perfektnost zajišťovaného závazku, tedy že závazek skutečně bez pochybností existuje, resp. vznikl a zavázal (prohlášení obsahuje všechny skutkové okolnosti, které jsou rozhodné pro vznik závazku), a že z tohoto závazku vznikl dluh. Pakliže tomu tak není (určitá, pro vznik závazku podstatná skutečnost, v prohlášení v listině chybí), zůstává důkazní břemeno ohledně této chybějící skutečnosti na tom, komu je prokázání chybějící skutečnosti ku prospěchu (srov. již citovaná rozhodnutí – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2341/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 763/2017), v tomto případě na žalované.
33. Právě uvedená situace v této věci nastala; ze zástavní smlouvy, jak byl její obsah reprodukován v bodech 16. a 28. odůvodnění tohoto rozsudku, tedy z obsahu jejího písemného znění, není v žádném případě možno dovodit, jaký původní závazek měl být dohodou, popsanou v bodě 1.3 zástavní smlouvy, měněn, a ani v čem měl být měněn, resp. že je nějaký závazek měněn; bod 1.3 zástavní smlouvy totiž neobsahuje popis obsahu „původního“ závazku, nýbrž jen popis (a to ještě poněkud zmatený – srovnej např. nesmyslně stanovené období, za něž je požadován smluvní úrok) nového závazku, který takto vzniká.
34. Pakliže ovšem k perfektnosti závazku, vyplývajícího z dohody o změně v obsahu závazku, vyjádřené v bodě 1.3 zástavní smlouvy ze dne 25. 5. 2018, chybí identifikace toho závazku, který má být měněn, ani „důkazní výhoda“, vyplývající pro žalovanou z ustanovení § 565 o. z., žalované nijak neusnadňuje důkazní situaci pro prokázání oné chybějící skutečnosti pro dovození perfektnosti dohody o změně v obsahu závazku, tedy existenci původního závazku, kterou, jak bylo uvedeno výše, prokazuje právě ona.
35. Dospěl-li za této situace odvolací soud k závěru, že „…žalovaná neprokázala existenci v zástavní smlouvě označené pohledávky, k jejímuž zajištění mělo zástavní právo sloužit, a proto s ohledem na akcesorickou povahu zástavního práva nemůže existovat ani předmětné zástavní právo…“, je jeho závěr správný.
36. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je – z hlediska uplatněných dovolacích důvodů – správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., a protože nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
37. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu bylo zamítnuto, a žalovaná je proto povinna nahradit žalobci náklady potřebné k uplatňování práva.
38. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 10 000 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 7. 2018). Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobce, Mgr. et Mgr. A. V., je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2 163 Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
39. Žalovaná je povinna náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 12 463 Kč žalobci zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-