// Profipravo.cz / Dokazování

Dokazování

23.11.2023 00:01

Důkazní břemeno o těhotenství zaměstnankyně při zákazu výpovědi

V případě řešení otázky zákazu výpovědi neznamená prokázání těhotenství zaměstnankyně v určité době před doručením výpovědi z pracovního poměru, že zaměstnavatel nese důkazní břemeno ke skutečnosti, že k ukončení těhotenství zaměstnankyně došlo ještě před doručením výpovědi.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1957/2022, ze dne 16. 8. 2023

15.11.2023 00:01

K odbornosti znalce z oboru zdravotnictví

I. Soud se musí zabývat i otázkou, zda znalec disponuje příslušnou odborností k podání znaleckého posudku ve vztahu k problematice, kterou je třeba řešit s využitím odborných znalostí. Proto musí dbát, aby znalcem byl ustanoven odborník z toho oboru, popř. z jeho odvětví, do něhož spadá odborné posouzení konkrétní skutečnosti. Povinnost znalce vykonávat činnost pouze v oboru a odvětví (a případně specializaci), pro kterou má oprávnění vykonávat znaleckou činnost vyplývá přímo z § 1 odst. 3 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech.

Opačný přístup v projednávané věci by popíral smysl a účel strukturování oboru zdravotnictví do jednotlivých odvětví podle vyhlášky č. 505/2020 Sb., kterou se stanoví seznam znaleckých odvětví jednotlivých znaleckých oborů, jiná osvědčení o odborné způsobilosti, osvědčení vydaná profesními komorami a specializační studia pro obory a odvětví, neboť pokud by mohl jakýkoliv lékařský postup hodnotit znalec bez ohledu na dané odvětví, stávalo by se takové dělení de facto obsoletní.

II. Znalec z oboru medicína, odvětví anesteziologie a intenzivní medicína je oprávněn vyjadřovat se i k odborným otázkám zajištění a ošetřování pacienta v pooperačním období včetně zabezpečování analgesie, jakož i včasného rozpoznání, diagnostiky a léčení vzniklých komplikací (srov. vymezení obsahu vzdělávacího programu tohoto specializačního oboru ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví č. 3/2019). Je tedy povolán nejen k posouzení postupu při podání anestezie pacientce, nýbrž i postupu příslušného lékařského pracoviště v návaznosti na pooperační komplikace, zejména mohly-li se odvíjet od předchozích anestetických výkonů. Právě o takovou situaci v posuzovaném případě šlo, takže soud v poměrně složité důkazní situaci ohledně nejednoznačného skutkového stavu postupoval při hodnocení důkazů v souladu s požadavky § 132 o. s. ř.

III. I na základě znaleckého posudku, jehož závěry jsou formulovány s užitím výrazů pravděpodobnosti, může soud dospět (po zhodnocení důkazů) ke skutkovým závěrům na úrovni praktické jistoty.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2946/2022, ze dne 16. 8. 2023

13.11.2023 00:02

Provedení i jiných než účastníky navržených důkazů

Při dokazování ve sporném řízení soud není odkázán jen na formální návrh účastníka na provedení důkazu. Zákon připouští, aby rovněž ve sporném řízení soud provedl i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže během řízení vyšla najevo potřeba provedení těchto důkazů [jde-li o důkazy „potřebné ke zjištění skutkového stavu“ a (současně) o důkazy, které „vyplývají z obsahu spisu“ (§ 120 odst. 2 věta první o. s. ř.)]. Zákon vytyčuje meze dokazování z vlastní iniciativy soudu tak, že činnost soudu se nesmí vyznačovat pátráním po důkazech. Jinak řečeno, soud svou vlastní aktivitou nemůže do sporu vnášet skutečnosti, pro které není podkladu v obsahu spisu a ve výsledcích dosavadního řízení. Oprávnění soudu provést účastníky nenavržené důkazy se uplatní především v souvislosti s právním posouzením věci tam, kde soud bude na skutkový základ aplikovat právní předpis kogentní (donucující) povahy. Jestliže má rozhodnutí soudu odpovídat hmotnému právu, pak soud musí mít možnost zjistit též skutečnosti rozhodné podle hmotného práva, aniž by účastníci k jejich prokázání navrhli všechny potřebné důkazy, jsou-li pro soud dosažitelné a vyplývají-li z obsahu spisu.

Využívá-li soud mimořádnou možnost podle § 120 odst. 2 o. s. ř., musí především zvažovat zásadu rovnosti řízení (vyjádřenou též v § 18 odst. 1 o. s. ř.). Té se nezpronevěří jedině tehdy, jestliže důkaz, který provede, jasně vyplývá ze spisu, je proto účastníkům znám, jeho provedením je soud nezaskočí z hlediska zásady předvídatelnosti řízení, a jehož provedení také ve smyslu § 118 odst. 2 o. s. ř. účastníkům řádně předem ohlásí. Vždy je však spíše namístě postup podle § 118a odst. 3 o. s. ř., je-li při jednání přítomen ten účastník řízení, v jehož zájmu má být konáno dokazování sporné skutečnosti (ohledně níž má břemeno tvrzení a břemeno důkazní). Dokazování z iniciativy soudu by tedy mělo být vyhrazeno jen pro výjimečné situace, kdy účastníku nelze při jednání poskytnout poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., ze spisu se přitom jednoznačně podává důkaz, jehož provedením soud zjistí stav sporné skutečnosti, a jeví se nepřiměřeným tento důkaz neprovést jen proto, že chybí účastníkův návrh na jeho provedení. Provádí-li soud za těchto podmínek důkaz, pak tak činí sice bez procesního návrhu účastníka řízení, jehož ohledně dokazované skutečnosti stíhá břemeno důkazní, avšak v jeho zájmu, a proto z hlediska koncentrace řízení s omezeními, jež by tohoto účastníka vázala, kdyby návrh na provedení důkazu podal sám.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3197/2022, ze dne 27. 9. 2023

13.11.2023 00:01

Čestné prohlášení jako důkaz v občanském soudním řízení

Důkazními prostředky listinné povahy v občanském soudním řízení mohou být (podle okolností projednávané věci) též písemná (čestná) prohlášení fyzických osob, jsou-li způsobilá věrohodně prokázat určitou rozhodnou skutečnost.

Je však nutno mít na paměti, že v objektivním smyslu zásada přímosti v procesu dokazování sleduje, aby zjištění sporných skutečností bylo co nejvíce bezprostřední. Znamená, že soud musí použít především takové důkazní prostředky, které představují bezprostřední (přímý) pramen poznání zjišťované (dokazované) skutečnosti. Je-li k dispozici důkaz, který přímo poskytuje informace o zjišťované skutečnosti, má soud takový důkaz provést a nespoléhat pouze na důkaz, který o dokazované skutečnosti podává jen nepřímou zprávu. Soud proto nebude vyslýchat svědky ohledně skutečností, které může zjistit ohledáním nebo přečtením listiny, kterou svědek v minulosti viděl, a může-li vyslechnout svědka, který určitou skutečnost viděl nebo slyšel, nebude vyslýchat svědka, který o ní ví pouze z doslechu (od jiných osob, které ji viděly nebo slyšely).

Poměřováno výše uvedenými závěry, není zásada bezprostřednosti (přímosti) občanského soudního řízení naplněna ani tehdy, jestliže se soud namísto výpovědi svědka (§ 126 o. s. ř.) nebo výpovědi účastníka řízení (§ 131 o. s. ř.) o tom, co viděl, slyšel, nebo jinak bezprostředně vnímal svými smysly, spokojí s písemným (čestným) prohlášením takové osoby (s tím, že příslušná osoba to, co viděla, slyšela, nebo jinak bezprostředně vnímala svými smysly, zaznamená na listinu, kterou se provede důkaz). Není samozřejmě vyloučeno, aby i taková listina sloužila jako plnohodnotný důkaz o určité skutečnosti, např. tehdy, jestliže výslech osoby, která prohlášení pořídila, není možný (jde o osobu neznámého pobytu nebo o osobu, která v mezidobí zemřela), nebo tehdy, přijmou-li sporné strany na základě takového důkazu v něm popsané skutečnosti za zjištěné (mezi nimi dále nesporné). Nepůjde-li však o takové situace (nebo o situace srovnatelné), pak v tom, že se soud spokojí s písemným prohlášením určité osoby o dokazované skutečnosti (lhostejno, zda soudem vyžádaným, nebo předloženým soudu z vlastní iniciativy dotčené osoby, případně z iniciativy některé ze sporných stran), lze spatřovat porušení zásady přímosti (bezprostřednosti) občanského soudního řízení, a tedy i vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Je tomu tak zejména proto, že při hodnocení důkazu výpovědí určité osoby (§ 132 o. s. ř.) spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi účastníka řízení nebo svědka i další skutečnosti, které nemohou být zachyceny listinou, jako např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost, nejistota a kolísavost její výpovědi, ochota vypovídat přesně na dané otázky apod.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3197/2022, ze dne 27. 9. 2023

31.10.2023 00:01

Rozvržení důkazního břemene ve smyslu § 565 o. z.

I. Podle ustanovení § 565 o. z. platí, že je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána.

Uvedené ustanovení je zapotřebí vnímat jako ustanovení procesního práva, řešící problematiku rozvrhu důkazního břemene v soudním řízení; věta první je odrazem standardní judikatury k této problematice, věta druhá potom dílem odrazem doplňujících rozhodnutí k této otázce; ve svých důsledcích jde však současná právní úprava ještě dále, neboť (nesporně) podepsaná osoba, je-li soukromá listina použita proti ní, prokazuje i pravost takové listiny.

Pod pojmem „správnost listiny“ je třeba rozumět správnost jejího obsahu (jinak řečeno jeho „pravdivost“).

II. Výhoda vyplývající z ustanovení § 565 o. z. je zástavnímu věřiteli, který použil zástavní smlouvu k prokázání zajištěné pohledávky proti zástavnímu dlužníku, ku prospěchu pouze tehdy, pokud ze znění zástavní smlouvy (z hlediska jejího obsahu) lze bez jakýchkoliv pochybností dovodit perfektnost zajišťovaného závazku, tedy že závazek skutečně bez pochybností existuje, resp. vznikl a zavázal (prohlášení obsahuje všechny skutkové okolnosti, které jsou rozhodné pro vznik závazku), a že z tohoto závazku vznikl dluh. Pakliže tomu tak není, zůstává důkazní břemeno ohledně této chybějící skutečnosti na tom, komu je prokázání chybějící skutečnosti ku prospěchu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1304/2023, ze dne 27. 7. 2023

23.10.2023 00:01

Shodná tvrzení účastníků ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 OSŘ

Shodná tvrzení účastníků může soud vzít za svá skutková zjištění, jen jestliže obsahují údaje (poznatky) o skutkové stránce věci, které by se jinak musely prokazovat pomocí důkazních prostředků. Za svá skutková zjištění však soud nemůže vzít tvrzení účastníka jenom proto, že účastník na opačné straně sporu tato tvrzení „nezpochybňoval či nerozporoval“, neboť z takové nečinnosti účastníka ještě nevyplývá, jaký postoj tento účastník k tvrzeným skutečnostem z hlediska jejich pravdivosti a úplnosti zaujímá; na tato skutková tvrzení nelze tedy pohlížet stejně jako na shodná skutková tvrzení ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1313/2022, ze dne 21. 7. 2023

11.08.2023 00:06

ÚS: Prokazování změny poměrů poškozeného zaměstnance

Domáhá-li se zaměstnavatel úpravy (zproštění) povinnosti platit poškozenému (zaměstnanci) náhradu za ztrátu na výdělku po pracovní neschopnosti, musí on (nikoliv zaměstnanec) prokázat změnu poměrů poškozeného (zaměstnance), které byly rozhodující pro určení výše náhrady, nikoli pouze existenci okolnosti, pro niž by zaměstnanec nebyl schopen danou práci konat. Nerespektují-li obecné soudy toto rozložení důkazního břemene, poruší tím práva poškozeného (zaměstnance) na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a na rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) ve spojení s jeho právem na nedotknutelnost osoby (čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 463/23, ze dne 27. 6. 2023

21.07.2023 00:02

ÚS: Volné hodnocení důkazů v řízení o náhradě škody

Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda jeho rozhodnutí je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval.

Tvrzení, že stěžovatelka měla reálně dosažitelnou možnost prodat své nemovitosti za cenu tehdy obvyklou, prokazovala nejen opakovanými svědeckými výpověďmi zájemce o koupi příslušných nemovitostí, ale i celou řadou dalších důkazů (znaleckými posudky a výpovědí znalce před obvodním soudem). Dospěl-li městský soud k opačnému závěru, kladl na stěžovatelku nesplnitelné důkazní břemeno.

Tak tomu bylo právě v nyní posuzované věci, kdy závěr městského soudu, že nebylo prokázáno, že by se v roce 2005 ze strany označených zájemců jednalo o vážný zájem o koupi nemovitostí stěžovatelky, který by se protnul s opravdovým zájmem stěžovatelky na prodeji nemovitostí tak, aby zde byla shoda alespoň na podstatných náležitostech kupní smlouvy, z provedených důkazů nevyplývá.

Takový postup městského soudu ve svém důsledku představuje zásah do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ve svém důsledku i do práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem státního orgánu ve smyslu odst. 3 téhož ustanovení. Uvedené platí i pro postup Nejvyššího soudu, který shora uvedená pochybení městského soudu nenapravil, resp. postupem vybočujícím z mezí ústavnosti je zhojil pouze zčásti.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 446/22, ze dne 20. 6. 2023

16.05.2023 00:01

Předvolání účastníka řízení k ohledání na místě

Dokazování se v občanském soudním řízení zásadě provádí při jednání (§ 122 odst. 1 o. s. ř.), k němuž musejí být předvoláni účastníci (§ 115 odst. 1 o. s. ř.); právo účastníka být při dokazování přítomen a vyjádřit se k provedeným důkazům patří k jeho procesním právům. K ohledání nemovitosti je třeba předvolat účastníky, jak se podává z § 130 odst. 2 o. s. ř. Je sice skutečností, že je-li účastník zastoupen, doručuje se pouze zástupci, nestanoví-li zákon jinak (§ 50b odst. 1 o. s. ř.), nicméně jde-li o předvolání k jednání, musí být předvolání doručeno tak, aby účastníci měli dostatek času k přípravě, zpravidla nejméně 10 dnů přede dnem, kdy se má jednání konat, pokud nepředchází přípravné jednání (§ 115 odst. 1 o. s. ř.). Zástupce má tedy dost času k tomu, aby vyrozuměl zastoupeného účastníka o jednání a ten se na něj může připravit. Ustanovení § 130 odst. 2 o. s. ř., upravující ohledání na místě, podobnou úpravu nemá; z práva účastníka být přítomen při provádění důkazů však vyplývá, že předvolání musí být zástupci doručeno tak, aby měl možnost o zamýšleném ohledání vyrozumět účastníka a umožnit mu účast při provádění důkazů a realizovat práva s tím spojená.

Protože v dané věci soud prvního stupně předvolal žalobkyni k ohledání jen několik málo hodin předem, zástupkyně žalobkyně nemohla reálně vyrozumět jednatele žalobkyně tak, aby se mohl zúčastnit místního šetření; jestliže přes nesouhlas zástupkyně žalobkyně soud ohledání provedl, porušil tím právo žalobkyně zúčastnit se provedení důkazu a zatížil tak řízení vadou, která by v dalším řízení mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2586/2022, ze dne 27. 1. 2023

12.05.2023 00:04

ÚS: Dokazování při prohlášení manželství za neexistující

Má-li dojít k prohlášení manželství za neexistující, je třeba tomuto řízení věnovat náležitou pozornost, neboť se jedná o jeden ze způsobů ukončení manželství, který má zásadní dopady do osobní sféry účastníků a jejich dětí. Navíc v této věci nemohou účastníci využít mimořádných opravných prostředků. Nutnost postupovat pečlivě se týká jak doručování soudních písemností, tak provádění dokazování, protože toto řízení je založeno na zásadě vyšetřovací.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1526/22, ze dne 14. 4. 2023

24.03.2023 00:02

ÚS: Dokazování v řízení o náhradě újmy za zpožděný let

I když jde o věc bagatelní, není možno odhlížet od existující judikatury, včetně nálezových rozhodnutí Ústavního soudu, jelikož zákonem stanovená částka nemůže být absolutní či jedinou mezní hranicí pro připuštění ústavněprávního přezkumu ve výjimečných případech zásadních pochybení orgánů veřejné moci s důsledky pro samotnou esenci určitého ústavně zaručeného základního práva u bagatelních věcí. Ani u těchto věcí totiž nelze slevit ze základních principů, na nichž je založeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když nelze ani odhlížet od existující judikatury, včetně nálezových rozhodnutí Ústavního soudu. Součástí práva na spravedlivý (řádný) proces je totiž i zásada předvídatelnosti soudního rozhodování a s ní spojený princip právní jistoty a ochrana legitimního očekávání účastníků řízení. Vyjádřením zásady předvídatelnosti v soudním řízení je mj. i skutečnost, že soudy budou rozhodovat ve srovnatelných případech obdobně (srov. i § 13 občanského zákoníku).

Jestliže je z hlediska naplnění podmínek pro vznik odpovědnosti leteckého dopravce za zpoždění letu podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. 2. 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91, v dokazování před obecným soudem za jediný klíčový a věrohodný podklad k prokázání délky zpoždění letu v cílovém místě určení pro zkoumaný případ považován toliko záznam o provedení letu, vypracovaný provozujícím leteckým dopravcem, který má možnost s údaji zapisovanými do takového záznamu volně disponovat podle svých zájmů, je takový postup odporující smyslu a účelu nařízení, spočívající v ochraně cestujících (spotřebitelů) jako slabší smluvní strany. Cestující by v takovém případě neměli ve sporu s provozujícím leteckým dopravcem fakticky žádnou možnost prokázat délku zpoždění letu, neboť i pokud by svá tvrzení o délce zpoždění letu prokazovali jakýmikoliv jinými důkazními prostředky, například výpisy o letech z různých zdrojů, informacemi z letišť či od řízení letového provozu, svědeckými výpověďmi atp., byla by pro zjištění délky zpoždění letu v cílovém místě rozhodující toliko informace obsažená v záznamu o provedení letu vyhotoveném provozujícím leteckým dopravcem, a to bez ohledu na její správnost.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1758/22, ze dne 21. 2. 2023

28.02.2023 00:02

Užití telekomunikačního zařízení zaměstnavatele pro soukromé účely

I. Zaměstnavatel není povinen při předání výrobního či pracovního prostředku (včetně mobilního telefonu) zaměstnanci „zakazovat“ jejich použití pro soukromé účely, popř. přikazovat jejich užití pouze a výlučně pro účely výkonu závislé práce; tato povinnost vyplývá pro zaměstnance ze zákona, byť samozřejmě nic nebrání tomu, aby byla součástí informace o obsahu pracovního poměru, popř. vnitřního předpisu, s nímž musí být zaměstnanec seznámen v souvislosti s uzavřením pracovní smlouvy a nástupem do práce.

II. V řízení o nároku vyplývajícího z obecné odpovědnosti zaměstnance k náhradě škody, která měla být zaměstnancem způsobena použitím výrobního či pracovního prostředku nebo telekomunikačního zařízení pro soukromé účely, zaměstnavateli postačuje tvrdit (ve vztahu k otázce, jakým jednáním zaměstnanec porušil své povinnosti), že zaměstnanec výrobní či pracovní prostředek nebo telekomunikační zařízení použil pro soukromé účely (pozitivní tvrzení), a zároveň, že k takovému užití neměl od zaměstnavatele souhlas (negativní tvrzení).

Tzv. negativní tvrzení se přitom v občanském soudním řízení zásadně neprokazují. Účastník, který tvrdí negativní skutečnost, nenese ohledně této skutečnosti důkazní břemeno; pokud by protistrana toto negativní tvrzení popřela, nesla by sama důkazní břemeno ohledně svého pozitivního tvrzení.

Břemeno důkazní je bezprostředně spjato s břemenem tvrzení; nelze tak účastníka, jehož nakonec důkazní břemeno netíží, nutit, aby tvrdil skutečnosti, které prokazovat nemusí (a mnohdy ani nemůže).

III. Jestliže v posuzovaném řízení nebylo sporu o to, že zaměstnankyně používala mobilní telefon a SIM kartu pro soukromé účely a pakliže dále zaměstnavatelka tvrdila, že souhlas zaměstnankyni k užití telefonu (resp. SIM karty) nikdy nebyl udělen, je závěr odvolacího soudu o významu neunesení břemene tvrzení ve vztahu ke konkretizaci skutečnosti o tom, za jakých okolností došlo k „neudělení souhlasu“ zaměstnankyni s užitím mobilního telefonu, nesprávný a zatěžuje účastníka břemenem tvrzení ke skutečnostem, které tvrdit nemusí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2464/2022, ze dne 29. 11. 2022

21.02.2023 00:02

Zopakování důkazu zvukovým záznamem odvolacím soudem

Při hodnocení důkazu zvukovým záznamem o rozhovoru dvou nebo více osob – na rozdíl od důkazu listinou – nepochybně vedle jeho věcného obsahu spolupůsobí (obdobně jako u přednesů a výpovědí účastníků řízení a svědků) i další skutečnosti, které v protokole o provedení tohoto důkazu zachyceny být nemohou (vedle samotné kvality záznamu například způsob argumentace jednotlivých osob daný sílou jejich hlasu, plynulostí a jistotou jejich vystoupení apod.). Nelze rovněž pominout, že smyslové vnímání provedeného zvukového záznamu může být oproti soudu na straně účastníků řízení odlišné. Je proto nezbytné, aby soud do protokolu o jednání, u kterého byl důkaz proveden, uvedl (zaprotokoloval), co při přehrání zvukového záznamu vnímal, aby tak dal účastníkům řízení možnost kvalifikovaně se k provedenému důkazu vyjádřit, tj. i uvést svůj způsob jeho vnímání, a adekvátně tomu přizpůsobit své důkazní aktivity.

Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů, k nimž soud prvního stupně dospěl na základě zvukového záznamu, musí tento důkaz zopakovat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 389/2021, ze dne 24. 11. 2022

20.02.2023 00:02

K věrohodnosti výpovědi zaměstnance zástupce účastníka řízení

Pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon nepředepisuje formální postup a ani neurčuje „váhu“ jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní hodnotu, nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti odpíral. Ustanovení § 132 o. s. ř. ponechává postup při hodnocení důkazů úvaze soudu. Zásadě volného hodnocení důkazů, která je v tomto ustanovení vyjádřena, tudíž neodpovídá takový způsob hodnocení, kdy je (předem) označena za nezpůsobilý důkazní prostředek svědecká výpověď jen proto, že svědek náleží k určité sociální nebo profesní skupině.

Přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům se děje jejich zhodnocením jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Myšlenkové závěry o pravdivosti či nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, proto nepředstavují akt libovůle soudu a nejsou ani věcí pouhého osobního dojmu či obecné úvahy. Vnitřní přesvědčení o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi je výsledkem logického myšlenkového postupu vycházejícího z posouzení objektivních skutečností vnějšího světa (skutkových okolností) zjištěných v konkrétní projednávané věci, jako kupříkladu z rozporů ve výpovědi svědka, jakož i z rozporů mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, ze způsobu jeho výpovědi, z jeho osobního (nikoli z obecně postulovaného) vztahu k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod.

Nejvyšší soud proto již dříve dospěl k závěru, že samotná skutečnost, že osoba, která vystupuje v občanském soudním řízení jako svědek, je jinak k některému z účastníků řízení v pracovněprávním vztahu zaměstnance, sama o sobě neodůvodňuje závěr o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi této osoby.

Obdobný závěr je pak nutné přijmout i pro situaci, kdy jako svědek vypovídá zaměstnanec zástupce účastníka řízení, neboť ani zde není důvod, aby (pouze) na základě kritéria pracovněprávního vztahu mezi svědkem a zástupcem účastníka řízení byla pravdivost (věrohodnost) výpovědi svědka zpochybňována. Stanoví-li zákon, že za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, není možné důkaz výpovědí svědka, který je z hlediska závažnosti pro posouzení věci významný a který byl získán zákonným postupem, označit za nezpůsobilý důkazní prostředek a ani snižovat jeho „váhu“ jen proto, že svědek je zaměstnancem zástupce jednoho z účastníků řízení. Hodnotící závěr o nepravdivosti (nevěrohodnosti) údajů, o nichž svědecká výpověď podává zprávu, lze ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. učinit jen na základě těch konkrétních skutečností, které byly v řízení zjištěny (jistěže s přihlédnutím ke všemu, co za řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1215/2021, ze dne 22. 11. 2022

01.02.2023 00:01

Postavení státu coby žalovaného subjektu v řízení dle zák. č. 82/1998 Sb.

I. Státu coby žalovanému subjektu v řízení vedeném podle zákona č. 82/1998 Sb. svědčí ústavněprávní garance zachování práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jehož součástí je i právo na právní slyšení zahrnující právo činit skutkové přednesy a navrhovat důkazy k prokázání těchto tvrzení, jakož i oprávnění vyjádřit se k právní stránce věci.

II. V řízení o nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. se vázanost soudu rozsudkem o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř., vůči žalovanému státu uplatní pouze za podmínky, že se trestního řízení, které ve vydání odsuzujícího rozsudku vyústilo, účastnil stát v postavení jedné z jeho stran ve smyslu § 12 odst. 6 t. ř., a to prostřednictvím organizační složky, která je za tento stát oprávněna jednat také ve vztahu k následně uplatněnému nároku na náhradu škody (§ 6 zákona č. 82/1998 Sb.). Samotná účast státního zástupce v trestním řízení tuto vázanost trestním rozsudkem vůči žalovanému státu nezakládá.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3136/2021, ze dne 25. 10. 2022

07.12.2022 00:02

Objektivní nemožnost provést důkaz svědeckým výslechem

Ačkoli bezvadně předvolaný svědek, který se bez řádné omluvy nedostaví k jednání, porušuje svoji povinnost, kterou mu uložil soud, bez ohledu na to, zda si předvolání převzal, nelze – s odkazem na základní smysl dokazování jako procesu vedoucího k co nejvěrnějšímu zjištění stavu věci – pominout faktickou rovinu. Jestliže se totiž předvolání (toliko) považuje za doručené, aniž by si jej svědek převzal, lze vycházet z toho, že se s obsahem předvolání (ať již úmyslně, či z nedbalosti) neseznámil – k jednání, k němuž byl předvolán, se tak pravděpodobně nedostaví, a proto bude možnost provést důkaz jeho svědeckou výpovědí zmařena.

V tomto kontextu je povinností soudu vynaložit přiměřené (odpovídající) úsilí k tomu, aby bylo možné důkaz výslechem svědka provést. Soud se tedy v prvé řadě pokusí zjistit takové místo, na kterém by bylo možné svědka zastihnout, aby mu předvolání mohlo být doručeno tak, že si jej převezme. K tomu lze využít zejména povinné součinnosti stran, anebo informací dostupných z informačních systémů evidencí osob, které jsou soudu za tímto účelem přístupné. Nedaří-li se předvolání doručit tak, že si jej svědek převezme, lze – za splnění všech zákonných podmínek – využít možnosti nechat svědka předvést. Teprve není-li ani pokus o předvedení svědka úspěšný, může soud uzavřít, že důkaz svědeckým výslechem dané osoby není možný (objektivně jej nelze provést).

K tomu se přitom sluší dodat, že úsilí, které soud věnuje tomu, aby bylo možné důkaz výslechem svědka provést, musí (v kontextu konkrétního řízení) odpovídat významu svědecké výpovědi dané osoby pro to, aby bylo (v konkrétním řízení) možné zjistit stav věci co nejpřesněji. Tím je jinými slovy řečeno, že je povinností soudu postupovat při předvolání svědka přiměřeně okolnostem jednotlivých případů – tedy pokusit se zasahovat do práv předvolávaného svědka co možná nejméně a přitom dbát rychlosti a hospodárnosti řízení v konkrétní věci.

Soud prvního stupně v posuzované věci doručoval svědkovi předvolání na adresu, kterou mu sdělilo sdružení, aniž by si (poté, kdy se mu předvolání vrátilo jako nedoručené) výpisy z příslušných informačních systémů evidencí osob ověřil, že jde o adresu pro doručování (ve smyslu § 46a až 46b o. s. ř.). Za těchto okolností nelze mít svědka za řádně (bezvadně) předvolaného, a proto je přinejmenším předčasné uzavřít, že důkaz jeho svědeckou výpovědí nelze provést.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1051/2021, ze dne 7. 9. 2022

01.11.2022 00:02

Důkazní břemeno ve sporu ohledně toho, zda věc patří do SJM

I. Základní norma týkající se nabytí věci do SJM byla obsažena v § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. Společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství. Protinorma stanoví, že do SJM nepatří majetek nabytý za podmínek uvedených v základní normě, pokud byl získán dědictvím nebo darem, majetek nabytý jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věci, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věci vydané v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Struktura této normy (§ 143 odst. 1 obč. zák.) určuje rozložení důkazního břemene; ten, kdo tvrdí, že jde o majetek v SJM, prokazuje, že byl nabyt za trvání manželství; prokáže-li se tato skutečnost, je na tom, kdo nabytí do SJM i za tohoto stavu popírá, aby prokázal, že nastaly skutečnosti uvedené v protinormě. Z toho se podává, že rozložení důkazního břemene není závislé na § 144 obč. zák., ale na struktuře § 143 odst. 1 obč. zák.; domněnka uvedená v § 144 obč. zák. je tak nadbytečná.

To obdobně platí i pro dokazování v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; prokáže-li se, že věc nabyl v tzv. zákonném režimu jeden z manželů nebo oba manželé společně za trvání manželství, má se za to, že věc je součástí společného jmění; toho, kdo přesto tvrdí, že jsou splněny podmínky pro nezařazení věci do společného jmění, uvedené zejména v § 709 odst. 1 pod písm. a) až e) o. z., tíží důkazní břemeno ohledně skutečností tam uvedených.

II. Účelem § 980 odst. 2 o. z. je ochrana dobré víry třetích osob - domněnka správnosti a úplnosti zápisu má zaručit, aby se na (formálně) zapsaný stav v katastru nemovitostí mohl každý spolehnout, i když je v rozporu se stavem skutečným. Dosah § 980 odst. 2 o. z. by neměl jít dál, než kam sahá jeho účel. Proto je zapotřebí pomocí teleologické redukce zúžit příliš široce formulovaný text tohoto ustanovení a dovodit, že § 980 odst. 2 o. z. se vztahuje na třetí osoby, nikoliv na vzájemný vztah mezi manžely týkající se nemovitosti evidované v katastru nemovitostí jako vlastnictví jen jednoho z nich. Nemůže proto ani mít vliv na rozdělení důkazního břemene ve sporu (bývalých) manželů o určení, že věc je součástí SJM.

Prokáže-li se tedy v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, že věc nabyl v tzv. zákonném režimu jeden z manželů nebo oba manželé společně za trvání manželství, má se za to, že věc je součástí společného jmění; toho, kdo tvrdí, že jsou splněny podmínky pro nezařazení věci do společného jmění, uvedené zejména v § 709 odst. 1 a 3 o. z., tíží důkazní břemeno ohledně skutečností tam uvedených. To platí v poměrech mezi manžely i pro věc evidovanou ve veřejném seznamu jako vlastnictví jen jednoho z účastníků.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, ze dne 27. 7. 2022

01.11.2022 00:01

K povaze prostředků na bankovním účtu jednoho z manželů

I. Není důvodu, aby nebylo možné rozlišovat mezi výlučnými prostředky a prostředky náležejícími do SJM, byť jsou uloženy na jednom bankovním účtu. Opačný závěr by nedůvodně nutil manžele k zakládání „oddělených“ bankovních účtů, přičemž se však může v každém konkrétním případě stát, že na účet s prostředky ve výlučném majetku bude připsána (byť bagatelní) částka ze SJM; v takovém případě není správný závěr, že by výlučné prostředky nebylo – v poměrech konkrétní věci – možné od společných odlišit. Jestliže byly na účet u peněžního ústavu patřící jednomu z manželů uloženy jeho výlučné peněžní prostředky i prostředky pocházející ze společného jmění manželů, neznamená to, že by bez dalšího na všechny platby z tohoto účtu bylo nutné pohlížet jako na plné nebo částečné platby ze společného jmění manželů. Bude vždy záležet na okolnostech dané věci, na výši uložených prostředků, jejich původu a na výši platby.

II. Jsou-li na účtu u peněžního ústavu patřícím jednomu z manželů uloženy peněžní prostředky původem jak ze SJM, tak i z výlučného majetku, přičemž za prostředky z tohoto účtu nepřevyšující výši uložených výlučných prostředků je pořízena věc výslovně do vlastnictví toho, jehož výlučné prostředky byly v dostatečné výši na účtu uloženy, a druhý manžel výslovně souhlasí s tím, že jde o věc pořízenou za výlučné prostředky, je třeba vyjít z toho, že i nabytá věc je ve výlučném vlastnictví. Důkaz o opaku je na tom, kdo to popírá.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, ze dne 27. 7. 2022

29.09.2022 00:01

K opomenutí důkazu provedeného v řízení

Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že povinnost uvedená v § 157 odst. 2 věty první o. s. ř. zahrnuje též nutnost vyložit v odůvodnění, proč soud ty které z provedených důkazů nevzal za základ svých skutkových zjištění. To platí tím spíše, jedná-li se o důkazy provedené k návrhu strany, jež byla ve sporu neúspěšná. Jestliže soud sice navržené důkazy provede, leč se s nimi v rámci hodnocení důkazů vylíčeného v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádá, zatíží řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci.

Důkaz v řízení provedený nelze v rozhodnutí opomenout jen proto, že sám o sobě je v rozporu s tím, co soud s ohledem na své závěry plynoucí z jiných důkazů pokládá za prokázané; takové opomenutí je porušením zásad volného hodnocení důkazů, jakož i povinnosti v rozhodnutí vyložit, jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 592/2022, ze dne 28. 6. 2022

12.08.2022 00:06

ÚS: Obrácení důkazního břemene v případě medicínskoprávního sporu

I. Vychází-li soudní znalec z podkladů, které nejsou pro zjištění sporné otázky relevantní (a úkolem soudu je vést dokazování efektivně a hospodárně, tedy se zadání zbytečného znaleckého zkoumání v prvé řadě vyvarovat), je třeba posudek v tomto duchu jako důkaz zhodnotit a z učiněného hodnocení vyvodit adekvátní skutkové závěry (např. i to, že z něj není možné potřebný skutkový závěr učinit). Pak – nejde-li současně o případ, kdy by tvrzení účastníka při absenci zásadního důkazu byla vyvrácena jinými důkazními prostředky (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 4013/17 ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2350/18 ze dne 16. 4. 2019 či sp. zn. III. ÚS 1341/19 ze dne 30. 7. 2019) – je třeba soustředit pozornost k jiným provedeným důkazům [viz nález sp. zn. I. ÚS 3270/12 ze dne 4. 6. 2013 (N 99/69 SbNU 661)] či dosud neprovedeným důkazním návrhům účastníků, popř. je v tomto směru náležitě poučit. V opačném případě obecné soudy nedodržují principy spravedlivého vedení soudního řízení plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Neobsahuje-li zdravotnická dokumentace zákonem stanovené náležitosti, v důsledku čehož žalobci hrozí neúspěch pro neunesení důkazního břemene k tvrzení vzniku újmy na zdraví, je obecný soud – v souladu se zachováním principu rovnosti účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod – než sáhnout k ultima ratio prostředku a rozhodnout o obrácení důkazního břemene. Následkem rozhodnutí soudu o obrácení důkazního břemene je pak presumpce postupu non lege artis, neprokáže-li žalovaný poskytovatel zdravotní péče opak.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1785/21, ze dne 28. 6. 2022