// Profipravo.cz / Dokazování

Dokazování

25.04.2025 00:04

ÚS: Dokazování a hodnocení důkazů v odvolacím řízení

Je v rozporu se základním právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, hodnotí-li odvolací soud nalézacím soudem provedené důkazy jinak, aniž by dokazování zopakoval.

Neposkytne-li odvolací soud účastníkovi řízení dostatečný procesní prostor k dotvrzení relevantních skutečností a navržení odpovídajících důkazů, přestože oproti nalézacímu soudu změnil právní názor, v důsledku kterého účastník již neunáší své břemeno tvrzení, poruší zásadu rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 244/24, ze dne 6. 3. 2025

03.02.2025 00:02

Rozdílnost skutkových tvrzení žalobce v různých řízeních

Z důvodu neunesení břemene tvrzení nelze žalobu zamítnout jen proto, že se rozhodná skutková tvrzení žalobce liší od toho, co tvrdí v jiném řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 704/2024, ze dne 17. 12. 2024

30.01.2025 00:02

Žaloba nepominutelného dědice o poskytnutí povinného dílu

V případě, že se vyděděný nepominutelný dědic domáhá poskytnutí povinného dílu na základě tvrzení, že nebyl platně vyděděn, musí být v žalobě předmět řízení (nejméně) vymezen jednak požadavkem na poskytnutí určitého plnění vyjadřující jeho povinný díl (zpravidla zaplacení peněžité částky), jednak vylíčením skutkových okolností ohledně zůstavitelem provedeného vydědění (důvodu vydědění uvedeného zůstavitelem v prohlášení o vydědění). I když může být nepominutelný dědic platně vyděděn nejen z důvodu použitého v prohlášení zůstavitele o vydědění, ale i z jiného (prokázaného) důvodu uvedeného v ustanoveních § 1646 a 1647 o. z., přestože na něm zůstavitel vydědění nezaložil, bylo by absurdní dovozovat, že by předmět řízení měl (musel) být žalobcem vymezen nejen skutkovými okolnostmi ohledně zůstavitelem provedeného vydědění, ale také dalšími důvody k vydědění, které jsou obsaženy v ustanoveních § 1646 a 1647 o. z. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že nepominutelný dědic byl zůstavitelem vyděděn právem, totiž nese žalovaný zůstavitelův dědic, a to nejen ohledně důvodu uvedeného v prohlášení zůstavitele o vydědění, ale i o jiných důvodech způsobilých mít za následek vydědění nepominutelného dědice, které zůstavitel v prohlášení o vydědění neuvedl. Jinak řečeno, žalovaný zůstavitelův dědic se úspěšně ubrání žalobě vyděděného nepominutelného dědice o poskytnutí povinného dílu nejen tehdy, jestliže prokáže, že důvod vydědění uvedený v prohlášení o vydědění zůstavitel použil právem, ale i v případě, bude-li (zejména očekává-li, že důvod uvedený v prohlášení o vydědění nemusí obstát) tvrdit a také prokáže-li, že zůstavitel sice v prohlášení o vydědění nepoužil důvod vydědění právem, ale že vydědění žalujícího nepominutelného dědice způsobuje jiný důvod vydědění, obsažený v ustanovení § 1646 nebo 1647 o. z.

Na uvedeném závěru nic nemění ani poučovací povinnost soudu uvedená v ustanoveních § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Smyslem této poučovací povinnosti totiž není to, aby soud účastníku radil, co má za řízení učinit k tomu, aby byl ve věci úspěšný (na čem má vybudovat svoji procesní obranu), ale pomoci mu, aby unesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, co sám (podle své vůle) učinil (na čem vybudoval svoji procesní obranu). Poučovací povinnost uložená soudu v ustanoveních § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. tedy neznamená, že by soud měl žalovaného zůstavitelova dědice navádět k tomu, jaký jiný důvod vydědění by měl (mohl) v zájmu svého úspěchu ve věci tvrdit a prokazovat; ve skutečnosti spočívá v tom, že soud poskytne žalovanému dědici zůstavitele poučení o tom, aby splnil povinnosti tvrzení a důkazní ohledně důvodu vydědění žalujícího nepominutelného dědice, který byl již uplatněn (žalovaným zůstavitelovým dědicem tvrzen) nebo za řízení jinak vyšel najevo.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2633/2024, ze dne 29. 11. 2024

22.01.2025 00:02

Rozložení důkazního břemene mezi zaměstnavatele a zaměstnance

Ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku obecně platí, že důkazní břemeno k prokázání tvrzení o přesunu majetkových hodnot na obohaceného tíží ochuzeného, zatímco důkazní břemeno k prokázání právního důvodu získaného plnění (právního důvodu opravňujícího příjemce si plnění ponechat, respektive je plátci nevrátit) pak zatěžuje jeho příjemce – obohaceného.

Ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení vyplývajícího z pracovněprávních vztahů, které se řídí občanským zákoníkem jen podpůrně (nelze-li použít zákoník práce), a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů (srov. § 4 zák. práce), však z hmotněprávní úpravy obsažené v ustanovení § 331 zák. práce vyplývá, že ochuzeného zaměstnavatele nezatěžuje jen důkazní břemeno k prokázání tvrzení o přesunu majetkových hodnot na obohaceného zaměstnance, ale – jde-li o peněžité plnění – i k prokázání tvrzení o skutečnostech, z nichž dovozuje, že peněžité částky, jejichž vrácení se po zaměstnanci domáhá, byly zaměstnanci vyplaceny neprávem (že šlo o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené), a z nichž vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Odtud plyne, že je-li takovou tvrzenou skutečností okolnost, že zaměstnanec, kterému byla na základě pracovní smlouvy uzavřené se zaměstnavatelem vyplacena mzda, práci, kterou měl podle této smlouvy vykonat a za kterou by mu měla být mzda poskytnuta, ve skutečnosti nevykonal, zatěžuje důkazní břemeno k jejímu prokázání zaměstnavatele. Pro zaměstnavatele – má-li mít ve sporu úspěch – tak vyvstává povinnost označit důkazy potřebné k prokázání jeho tvrzení, že zaměstnanec nevykonal práci, za kterou mu byla neprávem vyplacena mzda, a jeho procesní odpovědnost za to, že toto tvrzení nebude v řízení u soudu prokázáno.

Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že tvrzení, že zaměstnanec nevykonal práci, je tzv. negativním tvrzením. Názor, traktovaný ve starší judikatuře, že negativní tvrzení se v občanském soudním řízení zásadně neprokazují, který vychází z tzv. negativní teorie důkazního břemene, byl postupně v novější judikatuře opuštěn a za překonaný ho považuje i odborná literatura. Recentní judikatura a odborná literatura vychází z toho, že negativní skutečnosti lze v řízení dokazovat a že v soudní praxi k tomu také často dochází, s tím, že jako určité specifikum se v takových případech uplatňuje častější použití nepřímých důkazů.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1993/2024, ze dne 10. 12. 2024

19.09.2024 00:01

Povinnost mlčenlivosti notáře a jeho svědecká výpověď

I. Povinnost mlčenlivosti notáře se (na rozdíl od ostatních právnických profesí) netýká všech skutečností, které se notář dozvěděl při výkonu notářské činnosti či poskytování právní pomoci, ale je dána pouze ve vztahu ke skutečnostem, které se mohou dotýkat oprávněných zájmů osob, vůči kterým se povinnost mlčenlivosti vztahuje.

Mlčenlivost notáře lze považovat za státem uloženou či uznanou povinnost a tato má být respektována všemi procesními ustanoveními příslušných předpisů upravujících podání svědectví či vysvětlení osobami vázanými tímto druhem mlčenlivosti. Svědecké výpovědi či vysvětlení v těchto případech nesmí být požadovány či mohou být odepřeny, pokud nedošlo ke zproštění povinnosti mlčenlivosti nebo pokud zákon nestanoví jinak.

Mlčenlivost notáře je pravidlem, kdežto zproštění je (vedle jiných zákonných důvodů) výjimkou z pravidla a v případě jakýchkoliv pochybností je třeba výjimku aplikovat spíše zužujícím způsobem.

II. Zproštěním povinnosti mlčenlivosti zaniká notáři povinnost mlčenlivosti v rozsahu, který je ve zproštění mlčenlivosti uveden, nebo v rozsahu, který z něj jinak vyplývá. Aktivní legitimaci ke zproštění mlčenlivosti mají osoby, jejichž oprávněné zájmy povinnost mlčenlivosti chrání (rámcově jde o účastníka, žadatele nebo klienta), nebo jejich právní nástupci.

V případech, kdy povinnost mlčenlivosti v dané věci se vztahuje na více osob a některá notáře povinnosti mlčenlivosti nezprostí, povinnost mlčenlivosti v dané věci trvá, pokud by skutečnosti, z jejichž zveřejněním jeden z účastníků projevil souhlas, se mohly dotknout oprávněných zájmů účastníka, který tak neučinil.

III. Forma zproštění notáře povinnosti zachovávat mlčenlivost není v notářském řádu výslovně upravena (na rozdíl od většiny ostatních obdobných zákonů). Je proto nezbytné ve vztahu k notářům vycházet z obecné právní úpravy a v ní reglementovaných zásad právního jednání, zejména z ustanovení § 559 až § 564 o. z.

IV. V nyní posuzovaném případě bylo potřeba ke zproštění mlčenlivosti notáře souhlasné prohlášení obou účastníků, tj. původního nebo nynějšího žalobce a žalovaného. Protože žalovaný udělil výslovný a písemný souhlas se zproštěním mlčenlivosti notáře pro celé řízení, bylo třeba zkoumat, zda a v jakém rozsahu došlo ke zproštění povinnosti mlčenlivosti i ze strany žalobce. Ten svou vůli zprostit notáře mlčenlivosti sice projevil konkludentně, ovšem právě a jen ve vztahu k jím (resp. jeho zástupcem) formulovaným otázkám položeným při jednání před okresním soudem, neboť jen s ohledem na žalobcovo jednání, kdy (prostřednictvím svého zástupce) kladl notáři konkrétní otázky, bylo lze mít nepochybně za to, že tím aktivně očekával i odpověď vyslýchaného (pouze a jen) na ně, čímž dal konkludentně najevo, že též v jeho prospěch zákonem stanovená povinnost mlčenlivosti se k jím položeným otázkám nemá uplatnit. Pro zbývající část řízení, jakož i pro soudem, či žalovaným předkládané otázky svědkovi zproštění notáře k povinnosti mlčenlivosti ve smyslu ustanovení § 56 odst. 2 notářského řádu ovšem dovodit nelze, a to ani v konkludentní formě.

Bylo třeba mít na paměti, že notář může být účastníkem zproštěn povinnosti mlčenlivosti buď ke všem skutečnostem, k nimž se mlčenlivost upíná, ale také jen zčásti, to je jen k některým skutečnostem (např. pokud se má výpověď notáře týkat nějakého konkrétního úkonu, k okolnostem nastalým jen v určitém období, zproštění mlčenlivosti může být také omezeno jen na určitou dobu, např. pro konkrétní výslech nebo na konkrétně vymezenou dobu od zproštění apod.). Z protokolu o jednání před okresním soudem se nepodává, že by žalobce (ať už sám či ústy svého zástupce) výslovně či jen mlčky zprostil povinnosti mlčenlivosti notáře, a to ať už zcela či zčásti pro spontánní část výpovědi svědka a pro dotazy, jež položil soud či žalovaný (jeho zástupce). Nelze proto než uzavřít, že vyjma té části výpovědi, kde notář (za výslovného písemného souhlasu žalovaného a konkludentního souhlasu žalobce) odpovídal jako svědek na dotazy žalobce, byla celá zbývající část výpovědi provedena procesně nekorektním způsobem, za porušení povinnosti mlčenlivosti (ať už soudem či svědkem) a nebylo možno ji při zjišťování skutkového stavu použít.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1000/2024, ze dne 7. 8. 2024

24.05.2024 00:01

ÚS: Nezohlednění důkazních materiálů

Uzavře-li soud, že stěžovatel dostatečně netvrdil a nedoložil své celkové aktuální osobní, majetkové a výdělkové poměry, přesto, že je tento závěr ve zjevném rozporu s obsahem kompletní spisové dokumentace, dojde k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a odst. 2 ve spojení s čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1969/23, ze dne 20. 3. 2024

15.04.2024 00:02

Důkaz výpisem z bankovního účtu advokáta

Předpoklady, při jejichž naplnění může soud v civilním řízení od banky vyžádat a provést důkazní prostředek týkající se informací o účtu advokáta, jenž zastupuje některého z účastníků sporu, se řídí ustanovením § 38 odst. 3 písm. a) zákona o bankách. Soud tedy v civilním řízení za účelem zjištění okolností podstatných pro rozhodnutí ve věci samé může bez dalšího vyžádat od peněžního ústavu jako důkazní prostředek informace o bankovním účtu advokáta a o peněžitých prostředcích nacházejících se na tomto účtu, jež má banka k dispozici. Z prosté logiky věci zároveň plyne, že takto získaný důkazní prostředek soud může využít i v souvisejícím řízení a není třeba, aby si opět vyžadoval důkazní prostředek téhož obsahu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3305/2023, ze dne 13. 3. 2024

15.04.2024 00:01

Výslech posuzovaného v řízení o svéprávnosti

Možnost (oprávnění) soudu za podmínek uvedených v ustanovení § 38 odst. 2 části věty první před středníkem z.ř.s. upustit od výslechu posuzovaného v řízení o svéprávnosti platí pouze tehdy, jestliže posuzovaný na svém výslechu netrvá (výslovně jej nepožaduje). V opačném případě výslech na výslovnou žádost posuzovaného musí soud provést vždy (srov. § 38 odst. 2 věta druhá z.ř.s.). Vychází se zde z předpokladu, že je-li posuzovaný schopen sám takovou žádost formulovat a soudu adresovat, dává tím mj. najevo, že chápe smysl řízení, má zájem se jej svou výpovědí aktivně účastnit a bylo by nepřípustné a protiústavní jej této možnosti zbavit. Proto soud za této situace musí provést výslech posuzovaného, i kdyby z dosavadního průběhu řízení i provedených důkazů (např. z vyjádření znalce či ošetřujícího lékaře) vyplývalo, že provedení výslechu bude problematické nebo že výslech pravděpodobně způsobí újmu na zdravotním stavu posuzovaného. Soud je v takovém případě povinen provést alespoň pokus o výslech a co nejvěrněji výsledek zaznamenat (§ 40 odst. 1 o.s.ř.). Riziku újmy na zdraví posuzovaného soud přizpůsobí místo, dobu a okolnosti, za kterých bude pokus o výslech proveden. Vyžadují-li to konkrétní okolnosti daného případu, zákon soudu umožňuje, aby výslech posuzovaného provedl i mimo jednání. Při výslechu posuzovaného soud musí současně volit vhodný způsob dorozumívání s posuzovaným, který zohledňuje jeho požadavky i zdravotní stav. Z hlediska formálních požadavků na provedení výslechu posuzovaného pak platí obdobná pravidla jako pro zhlédnutí posuzovaného, která jsou vyjádřením zásady bezprostřednosti. Stejně jako zhlédnutí posuzovaného i jeho výslech může učinit zásadně jen soudce. Za splnění shora uvedených podmínek není vyloučeno, bude-li se takový postup jevit jako vhodný, že akt „zhlédnutí“ soud zrealizuje společně s výslechem posuzovaného člověka.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 3777/2023, ze dne 13. 2. 2024

16.02.2024 00:02

ÚS: Povinnost soudů vypořádat se s důkazními návrhy

Tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1318/23, ze dne 10. 1. 2024

19.01.2024 00:02

ÚS: Přehodnocení důkazů odvolacím soudem

Přehodnotí-li odvolací soud důkazy provedené nalézacím soudem a vyvodí z nich odlišné závěry, aniž je sám zároveň zopakuje, postupuje v rozporu s § 213 odst. 2 občanského soudního řádu, a v důsledku toho též s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 205/23, ze dne 13. 12. 2023

18.12.2023 00:01

K výkladu nařízení vlády o zřízení Národního parku Šumava

I. Předmětem dokazování mohou být jen skutkové poznatky, a to ty, které jsou rozhodující z hlediska předmětu řízení. Poznatky právní (znalost tuzemského objektivního práva, jež má být v daném případě aplikováno) pak předmětem dokazování pojmově býti nemohou. Občanský soudní řád v ustanovení § 121 o. s. ř. vyjímá skutečnosti, které není třeba dokazovat, mj. právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky. I když se hovoří o Sbírce zákonů České republiky, je třeba ustanovení § 121 o. s. ř. vykládat tak, že se vztahuje na všechny právní předpisy publikované v oficiálních sbírkách Československa, pokud dosud platí a tvoří součást právního řádu České republiky. Vychází se zde totiž z pravidla, že soud zná (je povinen znát) právo. Proto výklad práva může být předmětem vyjádření (diskuze) stran, nikoli však dokazování. Princip iura novit curia je tradičně vykládán v tom smyslu, že byť zákon tuto zásadu výslovně spojuje jen s předpisy, jež jsou uveřejněny nebo oznámeny ve Sbírce zákonů České republiky (srov. § 121 o. s. ř.), lze ji obecně vztáhnout dokonce i na předpisy cizozemské, přičemž odpovědnost i za zjištění cizího práva nese (s určitými výjimkami) soud.

Soud, který má zásadně zjišťovat obsah cizího práva jakýmkoli dostupným a spolehlivým způsobem, může získat znalost cizího práva vlastním studiem (z pramenů jemu dostupných, jsou-li dostatečně spolehlivé), vyjádřením Ministerstva spravedlnosti, popř. ze znaleckého posudku z oboru právních vztahů k cizině, přičemž ani v posléze uvedených případech nejde o důkaz listinou ve smyslu § 129 o. s. ř. Obdobné závěry musí platit (prostřednictvím argumentu logického výkladu a minori ad maius), jestliže tuzemská právní norma publikovaná ve sbírce zákonů výslovně předpokládá vydání dalšího dokumentu (seznamu, plánu, mapy, atd.), jehož obsah se posléze zprostředkovaně stává součástí oné normy.

II. Podle § 4 odst. 5 nařízení vlády č. 163/1991 Sb. platilo, že „vymezení jednotlivých zón stanoví ministerstvo po projednání s dotčenými orgány státní správy a v dohodě s federálním ministerstvem obrany a ministerstvem zemědělství České republiky a zaznamená je v mapách v měřítku 1:25 000 a menším uložených na ministerstvu, ministerstvu zemědělství České republiky, dotčených okresních a obecních úřadech a na Správě“.

V daném případě jde o kogentní hmotněprávní normu, která má jednak tzv. nepravý blanketový a jednak kompetenční charakter. To proto, že zakládá oprávnění (kompetenci) Ministerstva životního prostředí České republiky vymezit jednotlivé zóny Národního parku Šumava a současně mu ukládá, aby provedlo zaznamenání tzv. zonace v jím za tím účelem zvláště vyhotovených mapách o stanoveném mapovém měřítku. Pro tzv. pravé blanketové (či blanketní) právní normy je typické, že zpravidla odkazují na jinou právní normu, která dokonce ještě nemusí ani existovat. Není však vyloučeno, aby právní norma odkazovala na dokument, který sám o sobě povahu právní normy již nemá. V projednávané věci jde o onen specifický případ, kdy normotvůrce uložil ústřednímu orgánu státní správy povinnost nikoliv vydat právní předpis (nižší právní síly), ale uložil mu provést vymezení zón (aniž by stanovil formu takového vymezení) a vlastní vymezení měl následně promítnout do mapy, v níž měly být jednotlivé zóny Národního parku Šumava a pozemky v nich situované zakresleny. Právě a jen toto vymezení [mapa jej zachycující, jež měla být veřejnosti dostupná u dalších blíže označených orgánů a na Správě Národního parku Šumava] představují vládou předjímanou (budoucí) součást nařízení vlády. Po vydání předpokládané mapy (vymezení zón) se tato stala součástí právní normy, a proto bylo třeba zjišťovat, jak a kdy Ministerstvo životního prostředí jednotlivé zóny Národního parku Šumava vymezilo, popř. zjišťovat jaký byl obsah mapy. Soud tak měl učinit dotazem na příslušný ústřední orgán státní správy, tedy způsobem předepsaným pro zjišťování práva, a nikoliv na základě dokazování (platí zde tedy přiměřeně to, co bylo výše uvedeno o způsobu zjišťování cizího práva). Bylo proto na odvolacím soudu, pokud chtěl čelit námitkám účastníků ohledně toho, v jaké zóně či zónách Národního parku Šumava byly předmětné pozemky v rozhodné době situovány, aby si vyžádal od Ministerstva životního prostředí příslušné dokumenty, včetně mapového podkladu, a to ve stavu, který tu byl ke dni zahájení vkladového řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2386/2023, ze dne 13. 9. 2023

11.12.2023 00:02

Povinnost složit zálohu na náklady důkazu znaleckým posudkem

I. Obecně platí, že povinnost složit zálohu na náklady důkazu soud uloží vždy, lze-li očekávat, že náklady důkazu vůbec vzniknou. Jelikož jde pouze o zálohu na náklady důkazu, musí být záloha vyměřena tak, aby nepřekročila předpokládanou výši nákladu důkazu, k jehož provedení má být složena. Předpoklad, že vzniknou náklady důkazu, bude vyplývat především z toho, o jaký důkaz jde. Náklady nepochybně vzniknou v souvislosti s provedením důkazu znaleckým posudkem nebo s přibráním tlumočníka. Vznik nákladů lze předpokládat také při provádění důkazu výslechem svědka nebo fyzické osoby uvedené v § 126a o. s. ř., zejména, má-li se dostavit z větší vzdálenosti a je-li zaměstnán, nebo v souvislosti s ohledáním prováděným mimo jednací síň a v dalších případech podle konkrétních okolností souvisejících s provedením důkazu. Povinnost složit zálohu na náklady důkazu soud uloží tomu z účastníků, který provedení důkazu navrhl za účelem splnění své důkazní povinnosti. Využije-li soud možnosti provést i jiné než účastníky navržené důkazy, může zavázat ke složení zálohy na náklady takového důkazu (podle § 141 odst. 1 o. s. ř.) jen účastníka, jehož tvrzení má být (uvažováno z pohledu důkazního břemene) tímto důkazem prokázáno, popřípadě účastníka, v jehož prospěch (uvažováno z hlediska možného výsledku řízení) se provádí důkaz. Tomu z účastníků, který neuvedl tvrzení, jež má být důkazem prokázáno, nebo který nemá ve vztahu k prokázání tvrzení z hlediska hmotného práva důkazní břemeno, nelze v žádném případě uložit, aby složil zálohu na náklady tohoto důkazu.

II. Požadavek, aby záloha byla vyměřena tak, aby nepřekročila předpokládanou výši nákladu důkazu, předpokládá u důkazu znaleckým posudkem předběžný odhad možných nákladů. Ten se bude (má) odvíjet především od povahy znaleckého zadání (úkolu znalce), tedy od vymezení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, u kterých není postačující (pro složitost posuzované otázky) odborné vyjádření orgánu veřejné moci (§ 127 odst. 1 o. s. ř.), a ke kterým se má znalec vyjádřit z hlediska svých odborných vědomostí a schopností.

Není vyloučeno, aby soud předběžně odhadl možné náklady důkazu znaleckým posudkem tak, že osloví (před ustanovením osoby konkrétního znalce) subjekty zapsané (pro danou specializaci) pro dobu od 1. ledna 2021 v seznamu znalců (§ 3 zákona č. 254/2019 Sb.) a pro dobu před uvedeným datem v seznamu znalců a tlumočníků (§ 2 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb.); pro dobu od 1. ledna 2021 řečené potvrzuje dikce ustanovení § 25 odst. 1 poslední věty zákona č. 254/2019 Sb. V takovém případě (má-li předběžný odhad sloužit jako podklad pro stanovení zálohy na náklady důkazu účastníku řízení) však soud musí v žádosti o provedení předběžného odhadu předpokládané výše znalečného, které si provedení úkonu vyžádá, onen úkon (zadání pro znalce) jednoznačně vymezit (způsobem, jenž se zásadně nebude lišit od úkolu zadaného posléze znalci v usnesení o jeho ustanovení) a současně mu pro tyto účely poskytnout (byť i obecněji formulované) informace (podklady), jež mohou předběžný odhad ovlivnit, má-li je (podle toho, co dosud vyšlo v řízení najevo) k dispozici. Určuje-li soud výši zálohy na náklady důkazu znaleckým posudkem na základě předběžného odhadu získaného dotazováním u v úvahu přicházejících (pro účely provedení důkazu znaleckým posudkem) znalců, musí být vyžádané předběžné odhady k dispozici účastníkům řízení a přezkumným instancím jako součást spisového materiálu. Řečené platí tím více, stanoví-li soud účastníku, který provedení takového důkazu navrhl, nebo účastníku, jehož tvrzení má být (uvažováno z pohledu důkazního břemene) tímto důkazem prokázáno, popřípadě účastníku, v jehož prospěch (uvažováno z hlediska možného výsledku řízení) se tento důkaz má provést, zálohu na náklady důkazu znaleckým posudkem částkou, která převyšuje předmět sporu, respektive stanoví-li mu zálohu v takové výši, že ji neuhradí a důkaz proto (ani) není proveden.

III. Usnesení insolvenčního soudu ani rozsudek insolvenčního soudu (nebo jiná listina tvořící obsah spisu) v projednávané věci též nenabízejí odpověď na otázku, proč soud pro účely provedení důkazu znaleckým posudkem oslovil (s žádostí o předběžný odhad nákladů tohoto důkazu) rovnou znalecké ústavy. Není totiž nijak argumentováno ve prospěch závěru, že šlo o výjimečný, zvlášť obtížný případ, vyžadující zvláštního vědeckého posouzení, ačkoli znalecký ústav je institucí specializovanou na znaleckou činnost, primárně předurčenou k podávání znaleckého posudku v těchto „výjimečných, zvlášť obtížných případech“; srov. § 127 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 21 zákona č. 36/1967 Sb. (pro dobu do 31. prosince 2020) a s § 25 odst. 2 zákona č. 254/2019 Sb. (pro dobu od 1. ledna 2021). Přitom je zjevné, že očekávaná (s oslovením znaleckých ústavů spojovaná) „výjimečnost“, respektive „zvláštní obtížnost“ případu, se promítá i v předběžném odhadu nákladů důkazu znaleckým posudkem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 34/2022, ze dne 26. 10. 2023

08.12.2023 00:02

ÚS: Právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům

Tím, že stěžovatelé nedostali možnost v řízení účinně argumentovat, nebo se do něj vůbec jakkoli zapojit, došlo k porušení jejich práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a jejich práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tato procesní povinnost obecných soudů je o to důležitější v řízení ve druhé instanci, neboť po přijetí rozhodnutí stížnostního soudu již stěžovatelé nemají procesní nástroj, kterým by mohli své argumenty uplatnit.

Analogické použití § 12a advokátního tarifu na případ zvoleného zmocněnce poškozených je možné pouze tehdy, jsou-li náklady zvoleného zmocněnce neúměrně vysoké ve srovnání s přiznanou výší náhrady škody, a pouze při náležitém a pečlivém odůvodnění takového postupu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 650/23, ze dne 31. 10. 2023

23.11.2023 00:01

Důkazní břemeno o těhotenství zaměstnankyně při zákazu výpovědi

V případě řešení otázky zákazu výpovědi neznamená prokázání těhotenství zaměstnankyně v určité době před doručením výpovědi z pracovního poměru, že zaměstnavatel nese důkazní břemeno ke skutečnosti, že k ukončení těhotenství zaměstnankyně došlo ještě před doručením výpovědi.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1957/2022, ze dne 16. 8. 2023

15.11.2023 00:01

K odbornosti znalce z oboru zdravotnictví

I. Soud se musí zabývat i otázkou, zda znalec disponuje příslušnou odborností k podání znaleckého posudku ve vztahu k problematice, kterou je třeba řešit s využitím odborných znalostí. Proto musí dbát, aby znalcem byl ustanoven odborník z toho oboru, popř. z jeho odvětví, do něhož spadá odborné posouzení konkrétní skutečnosti. Povinnost znalce vykonávat činnost pouze v oboru a odvětví (a případně specializaci), pro kterou má oprávnění vykonávat znaleckou činnost vyplývá přímo z § 1 odst. 3 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech.

Opačný přístup v projednávané věci by popíral smysl a účel strukturování oboru zdravotnictví do jednotlivých odvětví podle vyhlášky č. 505/2020 Sb., kterou se stanoví seznam znaleckých odvětví jednotlivých znaleckých oborů, jiná osvědčení o odborné způsobilosti, osvědčení vydaná profesními komorami a specializační studia pro obory a odvětví, neboť pokud by mohl jakýkoliv lékařský postup hodnotit znalec bez ohledu na dané odvětví, stávalo by se takové dělení de facto obsoletní.

II. Znalec z oboru medicína, odvětví anesteziologie a intenzivní medicína je oprávněn vyjadřovat se i k odborným otázkám zajištění a ošetřování pacienta v pooperačním období včetně zabezpečování analgesie, jakož i včasného rozpoznání, diagnostiky a léčení vzniklých komplikací (srov. vymezení obsahu vzdělávacího programu tohoto specializačního oboru ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví č. 3/2019). Je tedy povolán nejen k posouzení postupu při podání anestezie pacientce, nýbrž i postupu příslušného lékařského pracoviště v návaznosti na pooperační komplikace, zejména mohly-li se odvíjet od předchozích anestetických výkonů. Právě o takovou situaci v posuzovaném případě šlo, takže soud v poměrně složité důkazní situaci ohledně nejednoznačného skutkového stavu postupoval při hodnocení důkazů v souladu s požadavky § 132 o. s. ř.

III. I na základě znaleckého posudku, jehož závěry jsou formulovány s užitím výrazů pravděpodobnosti, může soud dospět (po zhodnocení důkazů) ke skutkovým závěrům na úrovni praktické jistoty.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2946/2022, ze dne 16. 8. 2023

13.11.2023 00:02

Provedení i jiných než účastníky navržených důkazů

Při dokazování ve sporném řízení soud není odkázán jen na formální návrh účastníka na provedení důkazu. Zákon připouští, aby rovněž ve sporném řízení soud provedl i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže během řízení vyšla najevo potřeba provedení těchto důkazů [jde-li o důkazy „potřebné ke zjištění skutkového stavu“ a (současně) o důkazy, které „vyplývají z obsahu spisu“ (§ 120 odst. 2 věta první o. s. ř.)]. Zákon vytyčuje meze dokazování z vlastní iniciativy soudu tak, že činnost soudu se nesmí vyznačovat pátráním po důkazech. Jinak řečeno, soud svou vlastní aktivitou nemůže do sporu vnášet skutečnosti, pro které není podkladu v obsahu spisu a ve výsledcích dosavadního řízení. Oprávnění soudu provést účastníky nenavržené důkazy se uplatní především v souvislosti s právním posouzením věci tam, kde soud bude na skutkový základ aplikovat právní předpis kogentní (donucující) povahy. Jestliže má rozhodnutí soudu odpovídat hmotnému právu, pak soud musí mít možnost zjistit též skutečnosti rozhodné podle hmotného práva, aniž by účastníci k jejich prokázání navrhli všechny potřebné důkazy, jsou-li pro soud dosažitelné a vyplývají-li z obsahu spisu.

Využívá-li soud mimořádnou možnost podle § 120 odst. 2 o. s. ř., musí především zvažovat zásadu rovnosti řízení (vyjádřenou též v § 18 odst. 1 o. s. ř.). Té se nezpronevěří jedině tehdy, jestliže důkaz, který provede, jasně vyplývá ze spisu, je proto účastníkům znám, jeho provedením je soud nezaskočí z hlediska zásady předvídatelnosti řízení, a jehož provedení také ve smyslu § 118 odst. 2 o. s. ř. účastníkům řádně předem ohlásí. Vždy je však spíše namístě postup podle § 118a odst. 3 o. s. ř., je-li při jednání přítomen ten účastník řízení, v jehož zájmu má být konáno dokazování sporné skutečnosti (ohledně níž má břemeno tvrzení a břemeno důkazní). Dokazování z iniciativy soudu by tedy mělo být vyhrazeno jen pro výjimečné situace, kdy účastníku nelze při jednání poskytnout poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., ze spisu se přitom jednoznačně podává důkaz, jehož provedením soud zjistí stav sporné skutečnosti, a jeví se nepřiměřeným tento důkaz neprovést jen proto, že chybí účastníkův návrh na jeho provedení. Provádí-li soud za těchto podmínek důkaz, pak tak činí sice bez procesního návrhu účastníka řízení, jehož ohledně dokazované skutečnosti stíhá břemeno důkazní, avšak v jeho zájmu, a proto z hlediska koncentrace řízení s omezeními, jež by tohoto účastníka vázala, kdyby návrh na provedení důkazu podal sám.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3197/2022, ze dne 27. 9. 2023

13.11.2023 00:01

Čestné prohlášení jako důkaz v občanském soudním řízení

Důkazními prostředky listinné povahy v občanském soudním řízení mohou být (podle okolností projednávané věci) též písemná (čestná) prohlášení fyzických osob, jsou-li způsobilá věrohodně prokázat určitou rozhodnou skutečnost.

Je však nutno mít na paměti, že v objektivním smyslu zásada přímosti v procesu dokazování sleduje, aby zjištění sporných skutečností bylo co nejvíce bezprostřední. Znamená, že soud musí použít především takové důkazní prostředky, které představují bezprostřední (přímý) pramen poznání zjišťované (dokazované) skutečnosti. Je-li k dispozici důkaz, který přímo poskytuje informace o zjišťované skutečnosti, má soud takový důkaz provést a nespoléhat pouze na důkaz, který o dokazované skutečnosti podává jen nepřímou zprávu. Soud proto nebude vyslýchat svědky ohledně skutečností, které může zjistit ohledáním nebo přečtením listiny, kterou svědek v minulosti viděl, a může-li vyslechnout svědka, který určitou skutečnost viděl nebo slyšel, nebude vyslýchat svědka, který o ní ví pouze z doslechu (od jiných osob, které ji viděly nebo slyšely).

Poměřováno výše uvedenými závěry, není zásada bezprostřednosti (přímosti) občanského soudního řízení naplněna ani tehdy, jestliže se soud namísto výpovědi svědka (§ 126 o. s. ř.) nebo výpovědi účastníka řízení (§ 131 o. s. ř.) o tom, co viděl, slyšel, nebo jinak bezprostředně vnímal svými smysly, spokojí s písemným (čestným) prohlášením takové osoby (s tím, že příslušná osoba to, co viděla, slyšela, nebo jinak bezprostředně vnímala svými smysly, zaznamená na listinu, kterou se provede důkaz). Není samozřejmě vyloučeno, aby i taková listina sloužila jako plnohodnotný důkaz o určité skutečnosti, např. tehdy, jestliže výslech osoby, která prohlášení pořídila, není možný (jde o osobu neznámého pobytu nebo o osobu, která v mezidobí zemřela), nebo tehdy, přijmou-li sporné strany na základě takového důkazu v něm popsané skutečnosti za zjištěné (mezi nimi dále nesporné). Nepůjde-li však o takové situace (nebo o situace srovnatelné), pak v tom, že se soud spokojí s písemným prohlášením určité osoby o dokazované skutečnosti (lhostejno, zda soudem vyžádaným, nebo předloženým soudu z vlastní iniciativy dotčené osoby, případně z iniciativy některé ze sporných stran), lze spatřovat porušení zásady přímosti (bezprostřednosti) občanského soudního řízení, a tedy i vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Je tomu tak zejména proto, že při hodnocení důkazu výpovědí určité osoby (§ 132 o. s. ř.) spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi účastníka řízení nebo svědka i další skutečnosti, které nemohou být zachyceny listinou, jako např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost, nejistota a kolísavost její výpovědi, ochota vypovídat přesně na dané otázky apod.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3197/2022, ze dne 27. 9. 2023

31.10.2023 00:01

Rozvržení důkazního břemene ve smyslu § 565 o. z.

I. Podle ustanovení § 565 o. z. platí, že je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána.

Uvedené ustanovení je zapotřebí vnímat jako ustanovení procesního práva, řešící problematiku rozvrhu důkazního břemene v soudním řízení; věta první je odrazem standardní judikatury k této problematice, věta druhá potom dílem odrazem doplňujících rozhodnutí k této otázce; ve svých důsledcích jde však současná právní úprava ještě dále, neboť (nesporně) podepsaná osoba, je-li soukromá listina použita proti ní, prokazuje i pravost takové listiny.

Pod pojmem „správnost listiny“ je třeba rozumět správnost jejího obsahu (jinak řečeno jeho „pravdivost“).

II. Výhoda vyplývající z ustanovení § 565 o. z. je zástavnímu věřiteli, který použil zástavní smlouvu k prokázání zajištěné pohledávky proti zástavnímu dlužníku, ku prospěchu pouze tehdy, pokud ze znění zástavní smlouvy (z hlediska jejího obsahu) lze bez jakýchkoliv pochybností dovodit perfektnost zajišťovaného závazku, tedy že závazek skutečně bez pochybností existuje, resp. vznikl a zavázal (prohlášení obsahuje všechny skutkové okolnosti, které jsou rozhodné pro vznik závazku), a že z tohoto závazku vznikl dluh. Pakliže tomu tak není, zůstává důkazní břemeno ohledně této chybějící skutečnosti na tom, komu je prokázání chybějící skutečnosti ku prospěchu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1304/2023, ze dne 27. 7. 2023

23.10.2023 00:01

Shodná tvrzení účastníků ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 OSŘ

Shodná tvrzení účastníků může soud vzít za svá skutková zjištění, jen jestliže obsahují údaje (poznatky) o skutkové stránce věci, které by se jinak musely prokazovat pomocí důkazních prostředků. Za svá skutková zjištění však soud nemůže vzít tvrzení účastníka jenom proto, že účastník na opačné straně sporu tato tvrzení „nezpochybňoval či nerozporoval“, neboť z takové nečinnosti účastníka ještě nevyplývá, jaký postoj tento účastník k tvrzeným skutečnostem z hlediska jejich pravdivosti a úplnosti zaujímá; na tato skutková tvrzení nelze tedy pohlížet stejně jako na shodná skutková tvrzení ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1313/2022, ze dne 21. 7. 2023

11.08.2023 00:06

ÚS: Prokazování změny poměrů poškozeného zaměstnance

Domáhá-li se zaměstnavatel úpravy (zproštění) povinnosti platit poškozenému (zaměstnanci) náhradu za ztrátu na výdělku po pracovní neschopnosti, musí on (nikoliv zaměstnanec) prokázat změnu poměrů poškozeného (zaměstnance), které byly rozhodující pro určení výše náhrady, nikoli pouze existenci okolnosti, pro niž by zaměstnanec nebyl schopen danou práci konat. Nerespektují-li obecné soudy toto rozložení důkazního břemene, poruší tím práva poškozeného (zaměstnance) na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a na rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) ve spojení s jeho právem na nedotknutelnost osoby (čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 463/23, ze dne 27. 6. 2023