// Profipravo.cz / Dokazování
Dokazování
24.03.2023 00:02
ÚS: Dokazování v řízení o náhradě újmy za zpožděný let
I když jde o věc bagatelní, není možno odhlížet od existující judikatury, včetně nálezových rozhodnutí Ústavního soudu, jelikož zákonem stanovená částka nemůže být absolutní či jedinou mezní hranicí pro připuštění ústavněprávního přezkumu ve výjimečných případech zásadních pochybení orgánů veřejné moci s důsledky pro samotnou esenci určitého ústavně zaručeného základního práva u bagatelních věcí. Ani u těchto věcí totiž nelze slevit ze základních principů, na nichž je založeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když nelze ani odhlížet od existující judikatury, včetně nálezových rozhodnutí Ústavního soudu. Součástí práva na spravedlivý (řádný) proces je totiž i zásada předvídatelnosti soudního rozhodování a s ní spojený princip právní jistoty a ochrana legitimního očekávání účastníků řízení. Vyjádřením zásady předvídatelnosti v soudním řízení je mj. i skutečnost, že soudy budou rozhodovat ve srovnatelných případech obdobně (srov. i § 13 občanského zákoníku).
Jestliže je z hlediska naplnění podmínek pro vznik odpovědnosti leteckého dopravce za zpoždění letu podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. 2. 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91, v dokazování před obecným soudem za jediný klíčový a věrohodný podklad k prokázání délky zpoždění letu v cílovém místě určení pro zkoumaný případ považován toliko záznam o provedení letu, vypracovaný provozujícím leteckým dopravcem, který má možnost s údaji zapisovanými do takového záznamu volně disponovat podle svých zájmů, je takový postup odporující smyslu a účelu nařízení, spočívající v ochraně cestujících (spotřebitelů) jako slabší smluvní strany. Cestující by v takovém případě neměli ve sporu s provozujícím leteckým dopravcem fakticky žádnou možnost prokázat délku zpoždění letu, neboť i pokud by svá tvrzení o délce zpoždění letu prokazovali jakýmikoliv jinými důkazními prostředky, například výpisy o letech z různých zdrojů, informacemi z letišť či od řízení letového provozu, svědeckými výpověďmi atp., byla by pro zjištění délky zpoždění letu v cílovém místě rozhodující toliko informace obsažená v záznamu o provedení letu vyhotoveném provozujícím leteckým dopravcem, a to bez ohledu na její správnost.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1758/22, ze dne 21. 2. 2023
28.02.2023 00:02
Užití telekomunikačního zařízení zaměstnavatele pro soukromé účely
I. Zaměstnavatel není povinen při předání výrobního či pracovního prostředku (včetně mobilního telefonu) zaměstnanci „zakazovat“ jejich použití pro soukromé účely, popř. přikazovat jejich užití pouze a výlučně pro účely výkonu závislé práce; tato povinnost vyplývá pro zaměstnance ze zákona, byť samozřejmě nic nebrání tomu, aby byla součástí informace o obsahu pracovního poměru, popř. vnitřního předpisu, s nímž musí být zaměstnanec seznámen v souvislosti s uzavřením pracovní smlouvy a nástupem do práce.
II. V řízení o nároku vyplývajícího z obecné odpovědnosti zaměstnance k náhradě škody, která měla být zaměstnancem způsobena použitím výrobního či pracovního prostředku nebo telekomunikačního zařízení pro soukromé účely, zaměstnavateli postačuje tvrdit (ve vztahu k otázce, jakým jednáním zaměstnanec porušil své povinnosti), že zaměstnanec výrobní či pracovní prostředek nebo telekomunikační zařízení použil pro soukromé účely (pozitivní tvrzení), a zároveň, že k takovému užití neměl od zaměstnavatele souhlas (negativní tvrzení).
Tzv. negativní tvrzení se přitom v občanském soudním řízení zásadně neprokazují. Účastník, který tvrdí negativní skutečnost, nenese ohledně této skutečnosti důkazní břemeno; pokud by protistrana toto negativní tvrzení popřela, nesla by sama důkazní břemeno ohledně svého pozitivního tvrzení.
Břemeno důkazní je bezprostředně spjato s břemenem tvrzení; nelze tak účastníka, jehož nakonec důkazní břemeno netíží, nutit, aby tvrdil skutečnosti, které prokazovat nemusí (a mnohdy ani nemůže).
III. Jestliže v posuzovaném řízení nebylo sporu o to, že zaměstnankyně používala mobilní telefon a SIM kartu pro soukromé účely a pakliže dále zaměstnavatelka tvrdila, že souhlas zaměstnankyni k užití telefonu (resp. SIM karty) nikdy nebyl udělen, je závěr odvolacího soudu o významu neunesení břemene tvrzení ve vztahu ke konkretizaci skutečnosti o tom, za jakých okolností došlo k „neudělení souhlasu“ zaměstnankyni s užitím mobilního telefonu, nesprávný a zatěžuje účastníka břemenem tvrzení ke skutečnostem, které tvrdit nemusí.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2464/2022, ze dne 29. 11. 2022
21.02.2023 00:02
Zopakování důkazu zvukovým záznamem odvolacím soudem
Při hodnocení důkazu zvukovým záznamem o rozhovoru dvou nebo více osob – na rozdíl od důkazu listinou – nepochybně vedle jeho věcného obsahu spolupůsobí (obdobně jako u přednesů a výpovědí účastníků řízení a svědků) i další skutečnosti, které v protokole o provedení tohoto důkazu zachyceny být nemohou (vedle samotné kvality záznamu například způsob argumentace jednotlivých osob daný sílou jejich hlasu, plynulostí a jistotou jejich vystoupení apod.). Nelze rovněž pominout, že smyslové vnímání provedeného zvukového záznamu může být oproti soudu na straně účastníků řízení odlišné. Je proto nezbytné, aby soud do protokolu o jednání, u kterého byl důkaz proveden, uvedl (zaprotokoloval), co při přehrání zvukového záznamu vnímal, aby tak dal účastníkům řízení možnost kvalifikovaně se k provedenému důkazu vyjádřit, tj. i uvést svůj způsob jeho vnímání, a adekvátně tomu přizpůsobit své důkazní aktivity.
Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů, k nimž soud prvního stupně dospěl na základě zvukového záznamu, musí tento důkaz zopakovat.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 389/2021, ze dne 24. 11. 2022
20.02.2023 00:02
K věrohodnosti výpovědi zaměstnance zástupce účastníka řízení
Pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon nepředepisuje formální postup a ani neurčuje „váhu“ jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní hodnotu, nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti odpíral. Ustanovení § 132 o. s. ř. ponechává postup při hodnocení důkazů úvaze soudu. Zásadě volného hodnocení důkazů, která je v tomto ustanovení vyjádřena, tudíž neodpovídá takový způsob hodnocení, kdy je (předem) označena za nezpůsobilý důkazní prostředek svědecká výpověď jen proto, že svědek náleží k určité sociální nebo profesní skupině.
Přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům se děje jejich zhodnocením jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Myšlenkové závěry o pravdivosti či nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, proto nepředstavují akt libovůle soudu a nejsou ani věcí pouhého osobního dojmu či obecné úvahy. Vnitřní přesvědčení o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi je výsledkem logického myšlenkového postupu vycházejícího z posouzení objektivních skutečností vnějšího světa (skutkových okolností) zjištěných v konkrétní projednávané věci, jako kupříkladu z rozporů ve výpovědi svědka, jakož i z rozporů mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, ze způsobu jeho výpovědi, z jeho osobního (nikoli z obecně postulovaného) vztahu k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod.
Nejvyšší soud proto již dříve dospěl k závěru, že samotná skutečnost, že osoba, která vystupuje v občanském soudním řízení jako svědek, je jinak k některému z účastníků řízení v pracovněprávním vztahu zaměstnance, sama o sobě neodůvodňuje závěr o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi této osoby.
Obdobný závěr je pak nutné přijmout i pro situaci, kdy jako svědek vypovídá zaměstnanec zástupce účastníka řízení, neboť ani zde není důvod, aby (pouze) na základě kritéria pracovněprávního vztahu mezi svědkem a zástupcem účastníka řízení byla pravdivost (věrohodnost) výpovědi svědka zpochybňována. Stanoví-li zákon, že za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, není možné důkaz výpovědí svědka, který je z hlediska závažnosti pro posouzení věci významný a který byl získán zákonným postupem, označit za nezpůsobilý důkazní prostředek a ani snižovat jeho „váhu“ jen proto, že svědek je zaměstnancem zástupce jednoho z účastníků řízení. Hodnotící závěr o nepravdivosti (nevěrohodnosti) údajů, o nichž svědecká výpověď podává zprávu, lze ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. učinit jen na základě těch konkrétních skutečností, které byly v řízení zjištěny (jistěže s přihlédnutím ke všemu, co za řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1215/2021, ze dne 22. 11. 2022
01.02.2023 00:01
Postavení státu coby žalovaného subjektu v řízení dle zák. č. 82/1998 Sb.
I. Státu coby žalovanému subjektu v řízení vedeném podle zákona č. 82/1998 Sb. svědčí ústavněprávní garance zachování práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jehož součástí je i právo na právní slyšení zahrnující právo činit skutkové přednesy a navrhovat důkazy k prokázání těchto tvrzení, jakož i oprávnění vyjádřit se k právní stránce věci.
II. V řízení o nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. se vázanost soudu rozsudkem o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř., vůči žalovanému státu uplatní pouze za podmínky, že se trestního řízení, které ve vydání odsuzujícího rozsudku vyústilo, účastnil stát v postavení jedné z jeho stran ve smyslu § 12 odst. 6 t. ř., a to prostřednictvím organizační složky, která je za tento stát oprávněna jednat také ve vztahu k následně uplatněnému nároku na náhradu škody (§ 6 zákona č. 82/1998 Sb.). Samotná účast státního zástupce v trestním řízení tuto vázanost trestním rozsudkem vůči žalovanému státu nezakládá.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3136/2021, ze dne 25. 10. 2022
07.12.2022 00:02
Objektivní nemožnost provést důkaz svědeckým výslechem
Ačkoli bezvadně předvolaný svědek, který se bez řádné omluvy nedostaví k jednání, porušuje svoji povinnost, kterou mu uložil soud, bez ohledu na to, zda si předvolání převzal, nelze – s odkazem na základní smysl dokazování jako procesu vedoucího k co nejvěrnějšímu zjištění stavu věci – pominout faktickou rovinu. Jestliže se totiž předvolání (toliko) považuje za doručené, aniž by si jej svědek převzal, lze vycházet z toho, že se s obsahem předvolání (ať již úmyslně, či z nedbalosti) neseznámil – k jednání, k němuž byl předvolán, se tak pravděpodobně nedostaví, a proto bude možnost provést důkaz jeho svědeckou výpovědí zmařena.
V tomto kontextu je povinností soudu vynaložit přiměřené (odpovídající) úsilí k tomu, aby bylo možné důkaz výslechem svědka provést. Soud se tedy v prvé řadě pokusí zjistit takové místo, na kterém by bylo možné svědka zastihnout, aby mu předvolání mohlo být doručeno tak, že si jej převezme. K tomu lze využít zejména povinné součinnosti stran, anebo informací dostupných z informačních systémů evidencí osob, které jsou soudu za tímto účelem přístupné. Nedaří-li se předvolání doručit tak, že si jej svědek převezme, lze – za splnění všech zákonných podmínek – využít možnosti nechat svědka předvést. Teprve není-li ani pokus o předvedení svědka úspěšný, může soud uzavřít, že důkaz svědeckým výslechem dané osoby není možný (objektivně jej nelze provést).
K tomu se přitom sluší dodat, že úsilí, které soud věnuje tomu, aby bylo možné důkaz výslechem svědka provést, musí (v kontextu konkrétního řízení) odpovídat významu svědecké výpovědi dané osoby pro to, aby bylo (v konkrétním řízení) možné zjistit stav věci co nejpřesněji. Tím je jinými slovy řečeno, že je povinností soudu postupovat při předvolání svědka přiměřeně okolnostem jednotlivých případů – tedy pokusit se zasahovat do práv předvolávaného svědka co možná nejméně a přitom dbát rychlosti a hospodárnosti řízení v konkrétní věci.
Soud prvního stupně v posuzované věci doručoval svědkovi předvolání na adresu, kterou mu sdělilo sdružení, aniž by si (poté, kdy se mu předvolání vrátilo jako nedoručené) výpisy z příslušných informačních systémů evidencí osob ověřil, že jde o adresu pro doručování (ve smyslu § 46a až 46b o. s. ř.). Za těchto okolností nelze mít svědka za řádně (bezvadně) předvolaného, a proto je přinejmenším předčasné uzavřít, že důkaz jeho svědeckou výpovědí nelze provést.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1051/2021, ze dne 7. 9. 2022
01.11.2022 00:02
Důkazní břemeno ve sporu ohledně toho, zda věc patří do SJM
I. Základní norma týkající se nabytí věci do SJM byla obsažena v § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. Společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství. Protinorma stanoví, že do SJM nepatří majetek nabytý za podmínek uvedených v základní normě, pokud byl získán dědictvím nebo darem, majetek nabytý jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věci, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věci vydané v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Struktura této normy (§ 143 odst. 1 obč. zák.) určuje rozložení důkazního břemene; ten, kdo tvrdí, že jde o majetek v SJM, prokazuje, že byl nabyt za trvání manželství; prokáže-li se tato skutečnost, je na tom, kdo nabytí do SJM i za tohoto stavu popírá, aby prokázal, že nastaly skutečnosti uvedené v protinormě. Z toho se podává, že rozložení důkazního břemene není závislé na § 144 obč. zák., ale na struktuře § 143 odst. 1 obč. zák.; domněnka uvedená v § 144 obč. zák. je tak nadbytečná.
To obdobně platí i pro dokazování v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; prokáže-li se, že věc nabyl v tzv. zákonném režimu jeden z manželů nebo oba manželé společně za trvání manželství, má se za to, že věc je součástí společného jmění; toho, kdo přesto tvrdí, že jsou splněny podmínky pro nezařazení věci do společného jmění, uvedené zejména v § 709 odst. 1 pod písm. a) až e) o. z., tíží důkazní břemeno ohledně skutečností tam uvedených.
II. Účelem § 980 odst. 2 o. z. je ochrana dobré víry třetích osob - domněnka správnosti a úplnosti zápisu má zaručit, aby se na (formálně) zapsaný stav v katastru nemovitostí mohl každý spolehnout, i když je v rozporu se stavem skutečným. Dosah § 980 odst. 2 o. z. by neměl jít dál, než kam sahá jeho účel. Proto je zapotřebí pomocí teleologické redukce zúžit příliš široce formulovaný text tohoto ustanovení a dovodit, že § 980 odst. 2 o. z. se vztahuje na třetí osoby, nikoliv na vzájemný vztah mezi manžely týkající se nemovitosti evidované v katastru nemovitostí jako vlastnictví jen jednoho z nich. Nemůže proto ani mít vliv na rozdělení důkazního břemene ve sporu (bývalých) manželů o určení, že věc je součástí SJM.
Prokáže-li se tedy v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, že věc nabyl v tzv. zákonném režimu jeden z manželů nebo oba manželé společně za trvání manželství, má se za to, že věc je součástí společného jmění; toho, kdo tvrdí, že jsou splněny podmínky pro nezařazení věci do společného jmění, uvedené zejména v § 709 odst. 1 a 3 o. z., tíží důkazní břemeno ohledně skutečností tam uvedených. To platí v poměrech mezi manžely i pro věc evidovanou ve veřejném seznamu jako vlastnictví jen jednoho z účastníků.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, ze dne 27. 7. 2022
01.11.2022 00:01
K povaze prostředků na bankovním účtu jednoho z manželů
I. Není důvodu, aby nebylo možné rozlišovat mezi výlučnými prostředky a prostředky náležejícími do SJM, byť jsou uloženy na jednom bankovním účtu. Opačný závěr by nedůvodně nutil manžele k zakládání „oddělených“ bankovních účtů, přičemž se však může v každém konkrétním případě stát, že na účet s prostředky ve výlučném majetku bude připsána (byť bagatelní) částka ze SJM; v takovém případě není správný závěr, že by výlučné prostředky nebylo – v poměrech konkrétní věci – možné od společných odlišit. Jestliže byly na účet u peněžního ústavu patřící jednomu z manželů uloženy jeho výlučné peněžní prostředky i prostředky pocházející ze společného jmění manželů, neznamená to, že by bez dalšího na všechny platby z tohoto účtu bylo nutné pohlížet jako na plné nebo částečné platby ze společného jmění manželů. Bude vždy záležet na okolnostech dané věci, na výši uložených prostředků, jejich původu a na výši platby.
II. Jsou-li na účtu u peněžního ústavu patřícím jednomu z manželů uloženy peněžní prostředky původem jak ze SJM, tak i z výlučného majetku, přičemž za prostředky z tohoto účtu nepřevyšující výši uložených výlučných prostředků je pořízena věc výslovně do vlastnictví toho, jehož výlučné prostředky byly v dostatečné výši na účtu uloženy, a druhý manžel výslovně souhlasí s tím, že jde o věc pořízenou za výlučné prostředky, je třeba vyjít z toho, že i nabytá věc je ve výlučném vlastnictví. Důkaz o opaku je na tom, kdo to popírá.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, ze dne 27. 7. 2022
29.09.2022 00:01
K opomenutí důkazu provedeného v řízení
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že povinnost uvedená v § 157 odst. 2 věty první o. s. ř. zahrnuje též nutnost vyložit v odůvodnění, proč soud ty které z provedených důkazů nevzal za základ svých skutkových zjištění. To platí tím spíše, jedná-li se o důkazy provedené k návrhu strany, jež byla ve sporu neúspěšná. Jestliže soud sice navržené důkazy provede, leč se s nimi v rámci hodnocení důkazů vylíčeného v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádá, zatíží řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci.
Důkaz v řízení provedený nelze v rozhodnutí opomenout jen proto, že sám o sobě je v rozporu s tím, co soud s ohledem na své závěry plynoucí z jiných důkazů pokládá za prokázané; takové opomenutí je porušením zásad volného hodnocení důkazů, jakož i povinnosti v rozhodnutí vyložit, jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 592/2022, ze dne 28. 6. 2022
12.08.2022 00:06
ÚS: Obrácení důkazního břemene v případě medicínskoprávního sporu
I. Vychází-li soudní znalec z podkladů, které nejsou pro zjištění sporné otázky relevantní (a úkolem soudu je vést dokazování efektivně a hospodárně, tedy se zadání zbytečného znaleckého zkoumání v prvé řadě vyvarovat), je třeba posudek v tomto duchu jako důkaz zhodnotit a z učiněného hodnocení vyvodit adekvátní skutkové závěry (např. i to, že z něj není možné potřebný skutkový závěr učinit). Pak – nejde-li současně o případ, kdy by tvrzení účastníka při absenci zásadního důkazu byla vyvrácena jinými důkazními prostředky (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 4013/17 ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2350/18 ze dne 16. 4. 2019 či sp. zn. III. ÚS 1341/19 ze dne 30. 7. 2019) – je třeba soustředit pozornost k jiným provedeným důkazům [viz nález sp. zn. I. ÚS 3270/12 ze dne 4. 6. 2013 (N 99/69 SbNU 661)] či dosud neprovedeným důkazním návrhům účastníků, popř. je v tomto směru náležitě poučit. V opačném případě obecné soudy nedodržují principy spravedlivého vedení soudního řízení plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Neobsahuje-li zdravotnická dokumentace zákonem stanovené náležitosti, v důsledku čehož žalobci hrozí neúspěch pro neunesení důkazního břemene k tvrzení vzniku újmy na zdraví, je obecný soud – v souladu se zachováním principu rovnosti účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod – než sáhnout k ultima ratio prostředku a rozhodnout o obrácení důkazního břemene. Následkem rozhodnutí soudu o obrácení důkazního břemene je pak presumpce postupu non lege artis, neprokáže-li žalovaný poskytovatel zdravotní péče opak.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1785/21, ze dne 28. 6. 2022
12.08.2022 00:05
ÚS: Dokazování v řízení o úpravě styku rodiče s nezletilým
K porušení základního práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nedojde postupem obecného soudu, který po provedeném dokazování, včetně pohovoru s nezletilou, zaměřeném na zjištění jejího tzv. nejlepšího zájmu, nenařídí provedení znaleckého posudku ke zjištění údajné míry manipulace s nezletilou s odůvodněním na základě závěru, že by další, časově náročné, psychologické zkoumání nezletilou nepřiměřeně zatěžovalo.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 699/22, ze dne 28. 6. 2022
24.06.2022 00:01
ÚS: Dokazování v řízení o žalobě z rušené držby
I. Odvolací soud došel k závěru, že žalobkyně prokázala existenci držby sporné cesty ve formě pokojného užívání cesty za účelem příchodu a příjezdu ke své nemovitosti a dále prokázala rušení žalovaným i reálnou hrozbu, že toto rušení bude pokračovat i v budoucnosti. Žalobkyně tedy unesla důkazní břemeno ohledně jí tvrzených rozhodných skutečností. Dodává-li k tomu odvolací soud, že jí tvrzené vydržení práva sporné cesty je nejisté a žalobkyně si nemůže být jistá tím, zda se svého práva úspěšně domůže petitorní žalobou, je tento jeho závěr právně irelevantní. V řízení o žalobě z rušené držby je žalobci poskytována posesorní ochrana, chráněna je zde tedy jiná hodnota než v případě petitorní ochrany.
II. Je-li žalovaným nepravá držba namítána, musí soud k této otázce provést úplné dokazování. Byť povaha věci vyžaduje rozhodnout co nejrychleji (zákon ukládá soudu prvního stupně rozhodnout do 15 dnů od zahájení řízení), neznamená to, že by se v řízení dokazování k těmto otázkám neprovádělo.
III. Řízení o žalobě z rušené držby je svou povahou řízením sporným a odvolání proti rozhodnutí o žalobě z rušení držby je založeno na systému neúplné apelace. Skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen za podmínek § 205a o. s. ř. Byť tedy lze námitku nepravé držby učinit i v rámci odvolacího řízení, skutečnosti a důkazy ji prokazující jsou již v odvolacím řízení omezeny neúplnou apelací.
VI. Pokud by odvolací soud v souladu s § 205a o. s. ř. přihlédl ke skutečnostem a důkazům uplatněným žalovaným v odvolání a po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný unesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně tvrzené nepravosti držby, bylo povinností soudu účastníky poučit podle § 118a o. s. ř.
V. Další zásadní otázkou se pak jeví, zda soud může v případě, když žalobě z rušené držby vyhoví, omezit povinnost uloženou žalovanému určitou dobou trvání, jak to učinil krajský soud. Omezení soudem uložené povinnosti lhůtou zákon na rozdíl od právní úpravy předběžných opatření podle § 76 odst. 3 o. s. ř. nepřipouští. Nejistota ohledně existence věcného práva není důvodem pro zvolený postup soudu, když se v řízení o žalobě z rušené držby existence věcného práva neprokazuje. Krajský soud v této věci také opomíjí fakt, že právě na tom, že žalovaný musí případně následně svá práva hájit podáním petitorní žaloby, je žaloba z rušené držby postavena (srov. sp. zn. III. ÚS 3018/18, bod 15.). Nelze tak po žalobkyni požadovat, aby poté, co soud její žalobě vyhoví, volila ještě další vhodný postup své obrany. Omezení doby trvání uložené povinnosti ve výroku rozhodnutí je tedy projevem libovůle ze strany soudu, analogické použití ustanovení týkajícího se předběžných opatření není přípustné, neboť jde o dva zcela samostatné instituty odlišné povahy a sloužící k jinému účelu.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2463/21, ze dne 11. 5. 2022
17.05.2022 00:02
Rozložení důkazního břemene ve sporu mezi advokátem a jeho klientem
V řízení o náhradu škody způsobené nesprávným postupem advokáta, jenž spočíval v tom, že advokát v rozporu s dohodou o zastoupení včas (v zákonem stanovené prekluzivní lhůtě) nepodal žalobu, kterou by klientův nárok uplatnil u soudu, má žalobce (klient) procesní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti, ohledně nichž by ho podle hmotného práva zatěžovalo břemeno tvrzení a břemeno důkazní v řízení, které se z důvodu tohoto nesprávného postupu žalovaného (advokáta) nekonalo; žalovaný (advokát) je naopak povinen tvrdit a prokazovat skutečnosti, které by v tomto řízení byl na svoji obranu povinen tvrdit a prokazovat ten, proti němuž měla žaloba směřovat.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3269/2020, ze dne 25. 3. 2022
29.03.2022 00:02
Zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny
I. Pro určení nositele důkazního břemene ohledně pravosti závěti zůstavitelů zemřelých po 1. 1. 2014 není (nemůže být) významné pouze a jen to, zda a který z účastníků pozůstalostního řízení byl odkázán k podání žaloby o dědické právo.
II. V řízení o určení dědického práva po zůstaviteli, který zemřel po 1. 1. 2014, zatěžuje důkazní břemeno ohledně zpochybněné pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny toho z účastníků, který se ve svůj prospěch takové závěti dovolává (§ 565, věta první, občanského zákona), tedy závětního dědice.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2592/2021, ze dne 22. 2. 2022
04.03.2022 00:06
ÚS: Řízení o náhradě nemajetkové újmy za zpožděný let
Analytická právní věta
Pokud obecný soud za jediný klíčový a věrohodný podklad k prokázání délky zpoždění letu považuje záznam o provedení letu vypracovaný provozujícím leteckým dopravcem, který má možnost s údaji zapisovanými do takového záznamu volně disponovat dle svých zájmů, odporuje takový postup smyslu a účelu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91, spočívajícím v ochraně cestujících jako slabší smluvní strany.
PRÁVNÍ VĚTY
Jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí je požadavek přesvědčivého, racionálního a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci. Nemá-li soudní rozhodnutí nést znaky libovůle, je soud vždy povinen se vypořádat se všemi výhradami, které byly v konkrétním soudním řízení uplatněny, jakož i se vším pro spor relevantním, co vyšlo najevo. Jedná-li se o řízení jednoinstanční, je od soudu nutno vyžadovat zvláštní pečlivost, neboť na případná pochybení či nesrovnalosti již žádný z účastníků řízení následně nemůže v řádném procesu reagovat. To vyžaduje také přísnější přístup Ústavního soudu a odůvodňuje přezkum i jinak bagatelních věcí.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2226/21, ze dne 7. 2. 2022
03.02.2022 00:01
Stanovení rozsahu a výše investic ze SJM na výlučný majetek
Judikatura v zájmu spravedlivého vypořádání vztahů mezi účastníky řízení o vypořádání společného jmění manželů a při vědomí obtížnosti dokázat vynaložené investice a jejich výši doklady připouští, aby v případě, že je prokázáno, že investice ze společného majetku v SJM na výlučný majetek jednoho z manželů byly skutečně vynaloženy, a je v zásadě zřejmé, na co byly vynaloženy, připouští tam, kde je to vzhledem k individuálním okolnostem věci namístě, aby rozsah a výše investic vynaložených na rekonstrukci domu ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů byla za podmínek § 136 o. s. ř. stanovena úvahou soudu; tím spíše je třeba připustit její stanovení znaleckým posudkem, ve kterém znalec popíše jednotlivé práce a určí celkové náklady, které bylo v rozhodné době třeba na takovou rekonstrukci vynaložit (nikoliv tedy zhodnocení věci či „hodnotu rekonstrukce“). Není žádný důvod vyloučit pro tyto případy to, co se uvádí v § 125 o. s. ř. Znalec přihlédne k dokladům, které jsou k dispozici a ke skutečnostem, které vyšly najevo, jejich posouzení je však již věcí jeho odborných znalostí.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1541/2021, ze dne 26. 10. 2021
09.12.2021 00:02
Hodnocení znaleckých posudků při přezkumu přiměřenosti protiplnění
Jednou ze zásad ovládajících dokazování v civilním soudním řízení je zásada volného hodnocení důkazů. Podle této zásady je na soudu, aby na základě vlastního uvážení posoudil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a aby pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
To platí i pro hodnocení znaleckého posudku, na čemž nic nemění ani skutečnost, že hodnocení (podle § 132 o. s. ř.) nepodléhají odborné závěry, které jsou ve znaleckém posudku obsaženy, nýbrž jen to, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení.
Má-li mít soud určité skutečnosti za prokázány, musí na základě provedeného dokazování a všeho, co vyšlo za řízení najevo, nabýt vnitřního přesvědčení odpovídajícího praktické jistotě, že k dané skutečnosti došlo. Vnitřní přesvědčení soudu (úsudek soudce) ovšem nelze nahradit jakýmkoli (méně či více propracovaným) matematickým vzorcem. Opačný postup zásadu volného hodnocení důkazů popírá; ve svém důsledku by znamenal odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
Potvrdil-li tedy odvolací soud jako správný postup soudu prvního stupně, který měl za přiměřené protiplnění za účastnický cenný papír společnosti plnění určené znaleckým posudkem VŠE jen proto, že jednotková hodnota akcie stanovená tímto znaleckým posudkem se nejvíce přibližovala aritmetickému průměru nejnižší a nejvyšší hodnoty akcie stanovené zbylými znaleckými posudky, není jeho posouzení této právní otázky správné. Tímto postupem totiž odvolací soud ve skutečnosti (fakticky) rezignoval na hodnocení znaleckých posudků, které byly v řízení předloženy, neboť se k posudku VŠE přiklonil, aniž by – v mezích hodnocení znaleckého posudku – nabyl přesvědčení odpovídající praktické jistotě o správnosti závěrů tohoto posudku.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3185/2020, ze dne 31. 8. 2021
03.12.2021 00:04
ÚS: Právo na dostupnou sociální péči a opomenutý důkaz
1. Osoba v nepříznivé sociální situaci nemá nárok na poskytnutí konkrétní služby sociální péče v požadovaném časovém horizontu a na vymezeném území. Současně je však třeba přiznat těmto osobám právo na to, aby jim byly dostupné služby sociální péče poskytovány v co možná nejméně omezujícím prostředí, tedy aby jim bylo umožněno žít co nejvíce běžným životem. Z konceptu lidské důstojnosti totiž plyne též pozitivní povinnost státu vytvořit co možná nejlepší podmínky pro to, aby dotčená osoba mohla žít v prostředí, které pro ni bude co nejlepší, a to nejen z hlediska čistě lékařského, nýbrž i s ohledem na její sociální potřeby a vazby.
2. Obecný soud se dopustí v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod protiústavního opomenutí důkazu, pokud na straně jedné akcentuje nezbytnost reálné možnosti dostupné sociální služby, současně však odmítne provést důkazy předložené stěžovatelem, podle kterých v soudem stanoveném čase neexistuje reálná možnost zajištění odpovídajícího sociálního zařízení.
3. Důkazní návrh účastníka řízení totiž soudy mohou odmítnout, avšak s náležitým odůvodněním a v zásadě jen ze tří důvodů: (1.) skutečnost, kterou má důkaz prokázat, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení; (2.) není-li důkaz způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost (třeba i pro jeho nevěrohodnost) a (3.) důkaz je nadbytečný, tzn. byla-li skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navržen, již s potřebnou mírou jistoty prokázána či vyvrácena.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1765/21, ze dne 2. 11. 2021
13.10.2021 00:02
Důkaz promítnutím (zhlédnutím) kamerového záznamu
V objektivním smyslu zásada přímosti v procesu dokazování sleduje, aby zjištění sporných skutečností bylo co nejvíce bezprostřední. Znamená, že soud musí použít především takové důkazní prostředky, které představují bezprostřední (přímý) pramen poznání zjišťované (dokazované) skutečnosti. Je-li k dispozici důkaz, který přímo poskytuje informace o zjišťované skutečnosti, má soud takový důkaz provést a nespoléhat pouze na důkaz, který o dokazované skutečnosti podává jen nepřímou zprávu. Soud proto nebude vyslýchat svědky ohledně skutečností, které může zjistit ohledáním nebo přečtením listiny, kterou svědek v minulosti viděl, a může-li vyslechnout svědka, který určitou skutečnost viděl nebo slyšel, nebude vyslýchat svědka, který o ní ví pouze z doslechu (od jiných osob, které ji viděly nebo slyšely).
Zásadu přímosti je třeba mít při dokazování na zřeteli i v případě, že spornou, pro rozhodnutí o věci významnou skutečnost je možné zjistit z videozáznamu (kamerového záznamu), jehož promítnutí lze považovat za specifický případ ohledání. V takovém případě se soud nespokojí pouze s výslechem svědka o tom, co viděl nebo jinak vnímal při zhlédnutí videozáznamu, ale provede o sporné skutečnosti důkaz promítnutím videozáznamu, při němž soud bezprostředně vnímá a vyhodnocuje obsah tohoto důkazního prostředku (na rozdíl od výpovědi svědka, který soudu pouze zprostředkovává to, co při zhlédnutí videozáznamu vnímal on sám, a který tak sám vyhodnocuje jeho obsah). Důkaz promítnutím (zhlédnutím) videozáznamu soudem navržený účastníkem řízení proto nelze považovat za nadbytečný [tj. za důkaz, kterým má být prokazována skutečnost, která již byla prokázána (bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena) jinými důkazy] jen proto, že k obsahu videozáznamu byl vyslechnut svědek, který videozáznam zhlédl.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 678/2021, ze dne 13. 7. 2021
25.08.2021 00:02
Způsobilost znalce k podání revizního znaleckého posudku
Znalec (znalecký ústav), který již v řízení prezentoval svůj odborný názor vyvolávající pochybnosti soudu o správnosti znaleckého posudku podaného v řízení za účelem posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, není jen proto vyloučen z podání revizního znaleckého posudku podle § 11 zákona č. 36/1967 Sb. (též podle § 14 odst. 1 ve spojení s § 17 o. s. ř.). Revizní znalecký posudek však nemůže podat, neboť není „jiným znalcem“ ve smyslu § 127 odst. 2 o. s. ř.
V případě, že účastník řízení předloží soudu znalecký posudek, jenž splňuje předpoklady stanovené v § 127a o. s. ř., podaný znalcem (znaleckým ústavem) výše uvedeným jako „revizní“ znalecký posudek, soud na tento posudek nemůže pohlížet jako na znalecký posudek revizní ve smyslu § 127 odst. 2 o. s. ř. To však soudu nebrání, aby k němu přistupoval jako ke znaleckému posudku, jehož obsah může dále zpochybnit správnost závěrů v řízení již podaného znaleckého posudku, a aby se pokusil tyto pochybnosti (vzájemné rozpory) odstranit výslechem obou znalců, příp. aby rozhodl o přezkoumání dalším znalcem podle § 127 odst. 2 o. s. ř., pokud pochybnosti (vzájemné rozpory) ani tímto způsobem neodstraní.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 3443/2019, ze dne 11. 5. 2021