// Profipravo.cz / Právní úkony 15.05.2023
Uzavření smlouvy jiným než výslovným právním jednáním
I. V souvislosti s dřívější úpravou konkludentního přijetí nabídky v rámci obchodněprávních vztahů obsaženou v § 275 odst. 4 obch. zák. Nejvyšší soud ustáleně dovozoval, že podstatou smlouvy je souhlasný projev vůle smluvních stran (konsensus), nesoucí se primárně k uzavření smlouvy a sekundárně ke stanovení jejího obsahu. K tomu, aby mohla smlouva vzniknout, je tedy třeba, aby se setkaly shodné projevy vůle kontrahujících stran (oferta a akceptace), což platí i pro smlouvy, které byly uzavřeny konkludentním způsobem. Akceptací přitom není každé konkludentní jednání, nýbrž jen takové, z něhož bezpochyby vyplývá vůle návrh (ofertu) přijmout. Způsob uzavření smlouvy popsaný v § 275 odst. 4 obch. zák. předpokládá, že úkony kontrahentů vyjadřující jejich vůli uzavřít smlouvu budou dostatečně určité a srozumitelné, aby z nich bylo seznatelné, jaký návrh na uzavření smlouvy se nabízí a zda je zde vůle tento návrh akceptovat. Podstatná pro posouzení vzniku smlouvy tímto způsobem je rovněž časová návaznost konkludentního úkonu vůči návrhu na uzavření smlouvy z hlediska včasnosti akceptace. Východiskem pro závěr, zda smlouva byla uzavřena, musí být zjištění, čeho chtěli účastníci v daném případě dosáhnout.
Konsolidovaná verze důvodové zprávy k ustanovení § 1744 o. z. uvádí, že upravuje „případy tzv. faktické akceptace, při níž se nevyžaduje slovní souhlas s ofertou a k uzavření smlouvy dochází konkludentním přijetím nabídky tak, že se akceptant podle oferty fakticky zachová. Navržené pravidlo vychází ze stávající úpravy (§ 43c odst. 1 občanského zákoníku a § 275 odst. 4 platného obchodního zákoníku)“. Shora uvedené judikatorní závěry k ustanovení § 275 odst. 4 obch. zák. se tak prosadí rovněž v poměrech současné úpravy obsažené v § 1744 o. z., která z této dřívější úpravy vychází.
II. Současná právní úprava kontraktačního procesu nevylučuje, aby jak návrh na uzavření smlouvy, tak jeho následné přijetí, byly učiněny jinak než slovy (nevýslovně čili konkludentně), pakliže obě tato jednání budou shodného obsahu a bude z nich bezpochyby seznatelná vůle stran smlouvu určitého obsahu uzavřít (srov. § 1731 a násl. o. z ve spojení s § 546 o. z.).
V projednávané věci ze skutkových zjištění takovou vůli stran dovodit lze. Žalobkyně s žalovanou uzavřely písemnou rezervační smlouvu, následně závazek z této smlouvy v důsledku rozvazovací podmínky zanikl. Ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, že by žalovaná po zániku závazku založeného písemnou rezervační smlouvou v důsledku nastoupení rozvazovací podmínky učinila vůči žalobkyni takové jednání, jež by mohlo být kvalifikováno jako nabídka na opětovné uzavření rezervační smlouvy. Byla to však sama žalobkyně, která bezprostředně po zániku závazku ze smlouvy v důsledku splnění rozvazovací podmínky podle obsahu smlouvy jednala a u žalované složila rezervační poplatek a vyjádřila tak vůli být smlouvou stejného obsahu dále vázána. Toto jednání lze proto posoudit jako nabídku na opětovné uzavření rezervační smlouvy. Žalovaná následně nabídku akceptovala tím způsobem, že rezervační poplatek přijala a s žalobkyní pokračovala v jednání již o samotné kupní smlouvě. O skutečnosti, že mezi stranami došlo k opětovnému uzavření rezervační smlouvy, svědčí i následné jednání stran, které mezi sebou uzavřely dodatek ohledně prodloužení rezervační lhůty, z čehož je zřejmé, že mezi stranami panovala shoda na tom, že v dané době mezi nimi trval závazek založený touto smlouvou.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1076/2022, ze dne 31. 1. 2023
Dotčené předpisy:
§ 546 o. z.
§ 1724 odst. 1 o. z.
§ 1725 o. z.
§ 1731 o. z.
§ 1740 o. z.
Kategorie: právní jednání; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení s tvrzením, že uvedená částka představovala rezervační poplatek, který žalobkyně žalované zaplatila v souvislosti s jednáním o koupi bytové jednotky na adrese XY (dále jen „bytová jednotka“). Vzhledem k tomu, že k realizaci koupě bytové jednotky nedošlo, byla žalovaná podle žalobkyně povinna rezervační poplatek vrátit.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 3. 2021, č. j. 45 C 145/2020-80, zamítl žalobu o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
4. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně s žalovanou dne 24. 2. 2020 uzavřely písemnou rezervační smlouvu, jejímž předmětem byla rezervace bytové jednotky za účelem její koupě žalobkyní. Podle této smlouvy měla žalobkyně složit u žalované rezervační poplatek ve výši 100 000 Kč do tří dnů ode dne jejího podpisu. V případě, že by ke složení rezervačního poplatku nedošlo, měla být smlouva od počátku zrušena. Uvedená lhůta pro složení rezervačního poplatku marně uplynula dne 27. 2. 2020. Žalobkyně následně dne 2. 3. 2020 složila rezervační poplatek u žalované a strany dále jednaly o podmínkách kupní smlouvy ohledně bytové jednotky. V průběhu jednání dne 20. 3. 2020 žalobkyně požádala žalovanou o uzavření dodatku k rezervační smlouvě, podle kterého by došlo k prodloužení v ní stanovené rezervační lhůty, s čímž žalovaná dne 10. 4. 2022 souhlasila. Dne 14. 4. 2020 žalobkyně žalované sdělila, že koupi bytové jednotky nebude realizovat s tím, že požádala o vrácení rezervačního poplatku, neboť písemná rezervační smlouva zanikla naplněním rozvazovací podmínky. Dne 29. 4. 2020 žalovaná započetla pohledávku žalobkyně na vrácení rezervační poplatku vůči své pohledávce na zaplacení smluvní pokuty vyplývající z rezervační smlouvy.
5. Po právní stránce odvolací soud dospěl k závěru, že písemná rezervační smlouva dnem 27. 2. 2020 zanikla z důvodu neuhrazení rezervačního poplatku ve sjednané lhůtě. Vzhledem k tomu, že žalobkyně následně rezervační poplatek uhradila a strany dále jednaly o podmínkách kupní smlouvy s tím, že žalobkyně sama požádala dne 20. 3. 2020 žalovanou o prodloužení rezervační smlouvy, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně ve smyslu § 1744 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, přijala návrh žalované na pokračování ve smluvních jednáních a mezi stranami došlo k opětovnému konkludentnímu uzavření rezervační smlouvy se shodným obsahem jako dřívější písemná rezervační smlouva, a to včetně ujednání o smluvní pokutě. Na tomto základě odvolací soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na vrácení rezervačního poplatku není důvodný, neboť žalobkyně se začala dovolávat naplnění rozvazovací podmínky až za situace, kdy se strany dostaly k podpisu konečné verze kupní smlouvy se zapracovanými připomínkami žalobkyně. Odvolací soud přitom posoudil jednání žalobkyně jako nepoctivé a rozporné s § 6 o. z., přičemž nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného dle odvolacího soudu zanikl žalovanou provedeným započtením její pohledávky na zaplacení smluvní pokuty.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné z důvodu, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 32 Odo 1392/2004, a rozsudku ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4485/2018, dospěl-li k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou došlo ke konkludentnímu uzavření rezervační smlouvy se shodným obsahem jako písemná rezervační smlouva. Dle žalobkyně odvolací soud svým posouzením popřel smysl rozvazovací podmínky obsažené v písemné rezervační smlouvě, když jako důkaz o uzavření rezervační smlouvy považoval skutečnost pozdního zaplacení rezervačního poplatku. Na konkludentní uzavření smlouvy nebylo možné dle názoru žalobkyně usuzovat ani z následného jednání o podmínkách kupní smlouvy s žalovanou, neboť toto jednání nemohlo představovat akceptaci nabídky na uzavření rezervační smlouvy, která jí opětovně nebyla žalovanou učiněna. Stejně tak konkludentní uzavření rezervační smlouvy dle žalobkyně nemůže dokládat skutečnost, že s žalovanou po zániku účinků písemné rezervační smlouvy vedla jednání ohledně dodatku o prodloužení rezervační lhůty vyplývající z písemné rezervační smlouvy, neboť tento dodatek nemohl být k v dané době ve vztahu již neexistující rezervační smlouvě platně uzavřen.
7. Dále žalobkyně namítala, že i v případě, pokud by mezi stranami došlo k opětovnému uzavření rezervační smlouvy, nemohl žalované na základě takové smlouvy vzniknout nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 100 000 Kč (který žalovaná započetla vůči nároku žalobkyně na vrácení zaplaceného rezervačního poplatku), neboť žalovanou navržené podmínky kupní smlouvy byly pro žalobkyni rizikové a z tohoto důvodu nemohla kupní smlouvu uzavřít, přičemž pro tento případ rezervační smlouva nárok na zaplacení smluvní pokuty vylučovala. V návaznosti na to žalobkyně namítla, že pohledávka žalované na zaplacení smluvní pokuty je nejistá a neurčitá, a tedy i nezpůsobilá k započtení. Konečně žalobkyně namítla, že odvolací soud v rozporu s výkladovými pravidly v § 555 a násl. o. z. dospěl k nesprávnému závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou došlo k dohodě o obsahu kupní smlouvy. Dle žalobkyně se odvolací soud opomněl zabývat skutečností, že v návrhu kupní smlouvy nebyly zohledněny její opodstatněné připomínky, v důsledku čehož tuto smlouvu pro sebe shledávala rizikovou. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud nevypořádal s veškerými důkazy a námitkami předloženými žalobkyní, jež se týkaly vzniku pohledávky žalované na zaplacení smluvní pokuty, je odůvodnění jeho rozsudku dle žalobkyně nelogické a nepřesvědčivé, a nenaplňuje tak požadavky spravedlivého procesu.
8. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se odvolací soud neodchýlil od žalobkyní citované rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dospěl ke správnému závěru, že mezi stranami došlo k uzavření rezervační smlouvy. Dovolání by dle žalované proto mělo být jako nepřípustné odmítnuto, případně zamítnuto pro jeho nedůvodnost.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné.
11. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
12. Ve vztahu k námitkám, že žalované na základě rezervační smlouvy nevznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty, že tato pohledávka žalované je nezpůsobilá k započtení, a že mezi žalobkyní a žalovanou nedošlo k dohodě o obsahu kupní smlouvy, žalobkyně v dovolání neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu nepostačuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v této části trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
13. Dovolací soud se tak zabýval přípustností dovolání podle § 237 o. s. ř. ve vztahu k zbývajícím námitkám žalobkyně.
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak
16. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky podmínek uzavření rezervační smlouvy jiným než výslovným právním jednáním, neboť uvedená otázka nebyla v poměrech občanského zákoníku z roku 2012 dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
17. Dovolání není důvodné.
18. Podle § 546 o. z. platí, že právně lze jednat konáním nebo opomenutím; může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit.
19. Podle § 1724 odst. 1 o. z. platí, že smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy.
20. Podle § 1725 o. z. platí, že smlouva je uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah.
21. Podle § 1731 o. z., platí, že z návrhu na uzavření smlouvy (dále jen „nabídka“) musí být zřejmé, že ten, kdo jej činí, má úmysl uzavřít určitou smlouvu s osobou, vůči níž nabídku činí.
22. Podle § 1740 o. z., platí, že osoba, které je nabídka určena, nabídku přijme, projeví-li s ní včas vůči navrhovateli souhlas. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě přijetím nejsou.
23. Podle § 1744 o. z. platí, že s přihlédnutím k obsahu nabídky nebo k praxi, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo je-li to obvyklé, může osoba, které je nabídka určena, nabídku přijmout tak, že se podle ní zachová, zejména poskytne-li nebo přijme-li plnění. Přijetí nabídky je účinné v okamžiku, kdy k jednání došlo, došlo-li k němu včas.
24. Ve vztahu k posuzované otázce Nejvyšší soud již dříve v rozsudku ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1584/2020, dospěl k závěru, že proces vzniku čili uzavření smlouvy (smluvní proces) předpokládá vznik (existenci) návrhu (nabídky) na uzavření smlouvy (oferty), přijetí (akceptaci) návrhu a dojití přijetí tomu, kdo návrh učinil (judikatura v této souvislosti odkazovala na argumentaci v literatuře, srov. DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J. ZUKLÍNOVÁ, M. a kol. Občanské právo hmotné, svazek 1, díl první: Obecná část, 2. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2016, str. 171). Podle citovaného rozhodnutí přijetí nabídky nemusí být výslovné. Zvláštním případem přijetí nabídky je faktické přijetí. Podle § 1744 o. z. s přihlédnutím k obsahu nabídky nebo k praxi, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo je-li to obvyklé, může osoba, které je nabídka určena, nabídku přijmout tak, že se podle ní zachová, zejména poskytne-li nebo přijme-li plnění. Uvedené znamená, že adresát nabídku akceptuje tak, že plní podle nabídky. Přijetí nabídky je účinné v okamžiku, kdy k jednání došlo, došlo-li k němu včas. Vznik smlouvy podle tohoto ustanovení také vyžaduje přijetí nabídky a účinnost tohoto přijetí, účinnost přijetí však spojuje již s projevem vůle obláta, aniž by bylo vyžadováno jeho dojití.
25. V souvislosti s dřívější úpravou konkludentního přijetí nabídky v rámci obchodněprávních vztahů obsaženou v § 275 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále jen „obch. zák.“, Nejvyšší soud ustáleně dovozoval, že podstatou smlouvy je souhlasný projev vůle smluvních stran (konsensus), nesoucí se primárně k uzavření smlouvy a sekundárně ke stanovení jejího obsahu. K tomu, aby mohla smlouva vzniknout, je tedy třeba, aby se setkaly shodné projevy vůle kontrahujících stran (oferta a akceptace), což platí i pro smlouvy, které byly uzavřeny konkludentním způsobem. Akceptací přitom není každé konkludentní jednání, nýbrž jen takové, z něhož bezpochyby vyplývá vůle návrh (ofertu) přijmout. Způsob uzavření smlouvy popsaný v § 275 odst. 4 obch. zák. předpokládá, že úkony kontrahentů vyjadřující jejich vůli uzavřít smlouvu budou dostatečně určité a srozumitelné, aby z nich bylo seznatelné, jaký návrh na uzavření smlouvy se nabízí a zda je zde vůle tento návrh akceptovat. Podstatná pro posouzení vzniku smlouvy tímto způsobem je rovněž časová návaznost konkludentního úkonu vůči návrhu na uzavření smlouvy z hlediska včasnosti akceptace. Východiskem pro závěr, zda smlouva byla uzavřena, musí být zjištění, čeho chtěli účastníci v daném případě dosáhnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 740/2004, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4485/2018).
26. Konsolidovaná verze důvodové zprávy k ustanovení § 1744 o. z. uvádí, že upravuje „případy tzv. faktické akceptace, při níž se nevyžaduje slovní souhlas s ofertou a k uzavření smlouvy dochází konkludentním přijetím nabídky tak, že se akceptant podle oferty fakticky zachová. Navržené pravidlo vychází ze stávající úpravy (§ 43c odst. 1 občanského zákoníku a § 275 odst. 4 platného obchodního zákoníku)“. Shora uvedené judikatorní závěry k ustanovení § 275 odst. 4 obch. zák. se tak prosadí rovněž v poměrech současné úpravy obsažené v § 1744 o. z., která z této dřívější úpravy vychází (shodně v literatuře ŠILHÁN, J. In: PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 1692, marg. č. 20).
27. V nyní posuzované věci se odvolací soud od výše uvedených závěrů při hodnocení skutkových zjištění odchýlil, dospěl-li k závěru, že žalobkyně ve smyslu § 1744 o. z. přijala návrh žalované na opětovné uzavření rezervační smlouvy. Z žádného ze skutkových zjištění soudů nelze dospět k právnímu závěru, že by žalovaná po zániku závazku založeného písemnou rezervační smlouvou v důsledku nastoupení rozvazovací podmínky učinila vůči žalobkyni takové jednání, jež by mohlo být kvalifikováno jako nabídka na opětovné uzavření rezervační smlouvy, kterou by žalobkyně svým faktickým jednáním mohla přijmout. Ani jednání žalobkyně tudíž nebylo možné kvalifikovat jako přijetí nabídky.
28. Nejvyšší soud se však dále zabýval tím, zda rezervační smlouva mezi žalovanou a žalobkyní nebyla uzavřena jiným způsobem. Současná právní úprava kontraktačního procesu nevylučuje, aby jak návrh na uzavření smlouvy, tak jeho následné přijetí, byly učiněny jinak než slovy (nevýslovně čili konkludentně), pakliže obě tato jednání budou shodného obsahu a bude z nich bezpochyby seznatelná vůle stran smlouvu určitého obsahu uzavřít (srov. § 1731 a násl. o. z ve spojení s § 546 o. z.).
29. V projednávané věci ze skutkových zjištění takovou vůli stran dovodit lze. Žalobkyně s žalovanou uzavřely písemnou rezervační smlouvu, následně závazek z této smlouvy v důsledku rozvazovací podmínky zanikl. Ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, že by žalovaná po zániku závazku založeného písemnou rezervační smlouvou v důsledku nastoupení rozvazovací podmínky učinila vůči žalobkyni takové jednání, jež by mohlo být kvalifikováno jako nabídka na opětovné uzavření rezervační smlouvy (jak nesprávně dovodil odvolací soud). Byla to však sama žalobkyně, která bezprostředně po zániku závazku ze smlouvy v důsledku splnění rozvazovací podmínky podle obsahu smlouvy jednala a u žalované složila rezervační poplatek a vyjádřila tak vůli být smlouvou stejného obsahu dále vázána. Toto jednání lze proto posoudit jako nabídku na opětovné uzavření rezervační smlouvy. Žalovaná následně nabídku akceptovala tím způsobem, že rezervační poplatek přijala a s žalobkyní pokračovala v jednání již o samotné kupní smlouvě. O skutečnosti, že mezi stranami došlo k opětovnému uzavření rezervační smlouvy, svědčí i následné jednání stran, které mezi sebou uzavřely dodatek ohledně prodloužení rezervační lhůty, z čehož je zřejmé, že mezi stranami panovala shoda na tom, že v dané době mezi nimi trval závazek založený touto smlouvou. Vzhledem k tomu odvolací soud i přes nesprávnost výše uvedeného dílčího posouzení dospěl ke správnému závěru, že společným jednáním žalobkyně a žalované došlo k opětovnému uzavření rezervační smlouvy, a dovolání žalobkyně z tohoto důvodu nemůže být úspěšné.
30. Samotné posouzení obsahu závazku z takto vzniklé rezervační smlouvy, resp. otázka použití interpretačních pravidel právních jednání ve smyslu § 555 a násl. o. z. přitom ve vztahu k závěru odvolacího soudu o obsahu této rezervační smlouvy, včetně vzniku povinnosti žalobkyně zaplatit žalované smluvní pokutu, nebylo dovoláním přípustným způsobem napadeno.
31. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, avšak existenci žádných takových vad nezjistil. Za takovou vadu nelze považovat žalobkyní namítané vady odůvodnění napadeného rozsudku, neboť odvolací soud v něm zcela jasně vyložil, na základě jakých důvodů žalobě nevyhověl a z jakých důkazů přitom vycházel. Z odůvodnění odvolacího soudu je přitom zřejmé, že se zabýval i námitkou žalobkyně, že nebyly splněny podmínky pro vznik nároku žalované na zaplacení smluvní pokuty, když vycházel z toho, že strany dospěly k finálnímu návrhu kupní smlouvy, který zapracovával též podmínky vyžadované žalobkyní. Odvolací soud přitom současně potvrdil jako správné posouzení věci soudem prvního stupně, který shodnou námitku žalované posoudil za účelovou, neboť se nepotvrdilo tvrzení žalobkyně, že by do obsahu navrhované kupní smlouvy nebyly zapracované její připomínky.
32. Zbývá dodat, že z § 157 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.
V. Závěr
33. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalované podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
34. Pro úplnost pak lze uvést, že dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalované s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě toho by proti tomuto výroku nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
35. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které se sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 5 100 Kč [§ 1 odst. 2 věta první, § 6 odst. 1, § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 5 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 1 134 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), tedy celkem ve výši 6 534 Kč.
Autor: -mha-