// Profipravo.cz / Právní úkony
Právní úkony
08.04.2024 00:02
Aktivní věcná legitimace k podání odpůrčí žaloby
Předpoklady, za nichž lze odporovat bezúplatnému právnímu jednání dlužníka, mají v § 591 o. z. zvláštní (samostatnou) úpravu, pro kterou se ani z části neuplatní předpoklady formulované ustanovením § 590 o. z.
Ustanovení § 591 o. z. pak neobsahuje požadavek, aby pohledávka věřitele za dlužníkem existovala již v době, kdy se stalo účinným odporované právní jednání. Aktivní věcnou legitimaci k odpůrčí žalobě upravuje § 589 o. z.; z něj se podává pouze požadavek, aby věřitel měl vykonatelnou pohledávku za dlužníkem nejpozději v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě. Vykonatelná pohledávka, pro kterou věřitel odporuje bezúplatnému právnímu jednání dlužníka podle § 591 o. z., tedy může vzniknout i po účinnosti (provedení) právního jednání, jemuž se odporuje; podstatné je jen to, že jde o právní jednání, které není starší dvou let (k němuž došlo v posledních dvou letech).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2329/2023, ze dne 29. 2. 2024
08.04.2024 00:01
Odporování bezúplatnému právnímu jednání dle § 591 písm. d) o. z.
Ustanovení § 591 písm. d) o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet při posuzování otázky, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu představuje plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 591 písm. d) o. z., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.
Podmínky uvedené v ustanovení § 591 písm. d) o. z. je třeba vykládat (vzhledem k tomu, že jde o výjimku, která vylučuje možnost věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka) v souladu se smyslem a účelem institutu relativní neúčinnosti. Tuto výjimku je namístě uplatnit jen tehdy, převáží-li ohledy slušnosti nad povinností dlužníka splnit svou právní povinnost (dluh) vůči věřiteli (věřitelům).
Ustanovení § 591 písm. d) o. z. tedy nelze interpretovat tak, že by jakékoliv bezúplatné právní jednání dlužníka, které by z obecného hlediska bylo možné ve vztahu k nabyvateli plnění považovat za mravné a slušné, mohlo být důvodem k vyloučení možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti tohoto bezúplatného právního jednání dlužníka. Takový výklad ustanovení § 591 písm. d) o. z. by nadřazoval mravní závazky a ohledy slušnosti nad závazky právní bez ohledu na jejich konkrétní podobu a prakticky by znemožňoval věřitelům dovolat se neúčinnosti bezúplatných právních jednání dlužníka učiněných vůči osobám jemu blízkým (opomenutí dlužníka, z nichž měla osoba jemu blízká prospěch), neboť při standardně fungujících vztazích mezi osobami blízkými by se dalo téměř jakékoli bezúplatné právní jednání mezi těmito osobami považovat za „slušné“ a „mravné“. Takové absolutní nadřazení ohledů slušnosti nad závazky právními však nebylo smyslem a účelem ustanovení § 591 písm. d) o. z., a naopak by v některých případech mohlo vést k rozporu s dobrými mravy, neboť ne každé bezúplatné právní jednání (opomenutí) dlužníka, které lze považovat ve vztahu k nabyvateli plnění (nabyvateli majetku, který dlužník v důsledku svého opomenutí nenabyl) za „slušné“ a „mravné“ (za plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti), je způsobilé převážit nad právním závazkem dlužníka vůči věřiteli a ospravedlnit tak skutečnost, že dlužník na úkor svého věřitele bezúplatným právním jednáním převádí majetek na třetí osobu, a že právo věřitele proto zůstane zcela nebo zčásti neuspokojeno.
Otázku, zda jde o plnění, kterým bylo ve smyslu ustanovení § 591 písm. d) o. z. vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, je tedy třeba posuzovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu a při jejím posuzování je třeba přihlížet zejména k tomu, o jaké konkrétní plnění jde, zda je v dané situaci ospravedlnitelné, že tímto plněním třetí osobě dlužník tuto osobu zvýhodní na úkor svého věřitele, zda je dlužníkem poskytnuté plnění za daných okolností přiměřené jeho majetkovým poměrům a zda se poskytnutím plnění podstatně nesnižuje hodnota dlužníkova majetku, v jaké majetkové (popřípadě sociální) situaci se v době právního jednání nacházel nabyvatel plnění [osoba, která měla z právního jednání (opomenutí) dlužníka prospěch] a jakou subjektivní hodnotu pro něj (pro ni) toto plnění s ohledem na jeho (její) majetkovou (sociální) situaci představuje, ale i k tomu, zda tímto plněním dlužník skutečně sledoval vyhovění svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti.
Pojem „ohledy slušnosti“ užitý v ustanovení § 591 písm. d) o. z. je nutné vykládat tak, že dlužníkem poskytnuté plnění musí vyhovovat těmto ohledům jak ve vztahu k nabyvateli plnění (k osobě, která měla z právního jednání nebo opomenutí dlužníka prospěch), tak ve vztahu k dlužníkovi. Plnění dlužníka přitom musí být přiměřené jeho majetkovým poměrům a nesmí podstatně snižovat hodnotu jeho majetku.
Stejně tak plnění, kterým bylo ve smyslu ustanovení § 591 písm. d) o. z. vyhověno mravnímu závazku, musí být přiměřené majetkovým poměrům dlužníka, nesmí podstatně snižovat hodnotu jeho majetku a musí jít o takový mravní závazek, který (stejně jako „ohledy slušnosti“) převáží nad povinností dlužníka plnit svůj právní závazek vůči věřiteli a kterému je proto třeba dát přednost před právem věřitele na uspokojení jeho vykonatelné pohledávky.
Výše formulované závěry obsahuje již R 127/2019, z nějž Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází. Tyto závěry jsou podstatné též pro posouzení, jaké skutečnosti (zjištěné dokazováním) jsou významné pro právní posouzení věci v režimu § 591 písm. d) o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2329/2023, ze dne 29. 2. 2024
11.03.2024 00:02
K (písemné) formě dohody o změně obsahu závazku
I. Z hlediska požadavku písemné formy pravidlo § 1906 o. z. dopadá (kromě narovnání) toliko na novaci privativní ve smyslu § 1902 o. z. Za novaci je tedy pro účely požadavku formy vyjádřeného v § 1906 o. z. třeba považovat ve smyslu § 1902 o. z. jen takovou dohodu o změně obsahu závazku, kterou se dosavadní závazek ruší a nahrazuje se novým závazkem.
Rozlišujeme tak novaci podle § 1902 o. z. (někdy označovanou jako privativní) a změnu obsahu závazku podle § 1901 o. z. představující samostatnou skutkovou podstatu změny obsahu závazku za jeho trvání.
V případě dohody o změně obsahu závazku za jeho trvání se forma takového právního jednání řídí § 564 o. z.
II. Jak výše uvedeno, lze ustanovení § 1906 o. z. vztáhnout (mimo narovnání) jen na takové právní jednání, jež vede ke zrušení závazku a jeho nahrazení závazkem novým. Tak tomu v poměrech projednávané věci není, neboť dohoda stran směřovala k prodloužení trvání již existujícího závazku. Bez ohledu na terminologické označení takové dohody odvolacím soudem jako tzv. kumulativní novace, není pochyb o tom, že takováto změna neměla za cíl či výsledek zrušení stávajícího závazku a jeho nahrazení závazkem novým. To ostatně ani stranami v průběhu řízení nebylo tvrzeno či zjištěno soudy nižších stupňů.
Takové právní jednání, které směřuje k prodloužení stranami sjednané účinnosti závazkového vztahu za jeho trvání, je dohodou o změně obsahu závazku podle § 1901 o. z. Nepředstavuje novaci podle § 1902 o. z. Z hlediska požadavku formy se proto uplatní § 564 o. z., nikoliv § 1906 o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1666/2023, ze dne 27. 2. 2024
04.03.2024 00:01
Účinky odstoupení od kupní smlouvy podle § 48 odst. 2 obč. zák.
Byla-li v důsledku odstoupení kupní smlouva od počátku zrušena podle § 48 odst. 2 obč. zák. a s účinky ex tunc zaniklo právo na zaplacení kupní ceny, zaniklo se stejnými účinky i právo na zaplacení úroků z prodlení dlužníka s úhradou této kupní ceny.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3706/2022, ze dne 22. 11. 2023
06.02.2024 00:02
Promlčení práva dovolat se relativní neúčinnosti vypořádání SJM
Právo dovolat se relativní neúčinnosti vypořádání společného jmění manželů podle § 737 odst. 1 o. z. bylo vykonáno jak tehdy, bylo-li uplatněno žalobou (vzájemnou žalobou) podanou u soudu nebo námitkou v rámci obrany proti uplatněnému právu v řízení před soudem, tak i v případě, že bylo vykonáno jen mimosoudně vůči tomu, kdo na základě vypořádání SJM nabyl právo za podmínek uvedených v tomto ustanovení. Promlčení tohoto práva tak dotčená osoba zabrání i tím, že je v obecné promlčecí lhůtě uplatní vůči nabyvateli práva mimosoudně.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 140/2023, ze dne 8. 11. 2023
05.12.2023 00:02
K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy dle § 1796 o. z.
Soud i bez návrhu přihlédne k neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Právní úprava lichvy dle § 1796 o. z. představuje konkretizaci (typizaci) jednání, které se svojí povahou příčí dobrým mravům, a je tudíž neplatné dle § 588 o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2885/2022, ze dne 20. 9. 2023
24.11.2023 00:01
ÚS: Absolutní neplatnost kupní smlouvy dle obč. zák.
Jestliže je kupní smlouva uzavřená za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, absolutně neplatná z důvodu, že smyslem smlouvy bylo převést samostatnou část oddělených budov, zatímco geometrický plán vyhotovený pro účely této kupní smlouvy vymezil pomyslnou hranici v stavebně neodděleném místě, je absolutně neplatná rovněž kupní smlouva týkající se převodu části pozemku pod budovou.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 953/23, ze dne 31. 10. 2023
20.11.2023 00:02
Datum vyhotovení jako náležitost písemného právního úkonu (jednání)
Datum vyhotovení (pořízení) není obligatorní náležitostí písemného právního úkonu dle obč. zák., resp. právního jednání dle o. z.; nejde o náležitost písemné formy. Datum vyhotovení prohlášení o uznání dluhu, jakkoliv je významné z hlediska jeho právních účinků, tak není obligatorní obsahovou náležitostí tohoto právního úkonu (jednání). Tam, kde zákonodárce zamýšlel podmínit platnost právního úkonu označením data jeho uskutečnění, výslovně tento požadavek vyjádřil (srov. § 476 odst. 2 obč. zák., podle něhož v každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 23 ICdo 60/2022, ze dne 15. 8. 2023
31.10.2023 00:01
Rozvržení důkazního břemene ve smyslu § 565 o. z.
I. Podle ustanovení § 565 o. z. platí, že je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána.
Uvedené ustanovení je zapotřebí vnímat jako ustanovení procesního práva, řešící problematiku rozvrhu důkazního břemene v soudním řízení; věta první je odrazem standardní judikatury k této problematice, věta druhá potom dílem odrazem doplňujících rozhodnutí k této otázce; ve svých důsledcích jde však současná právní úprava ještě dále, neboť (nesporně) podepsaná osoba, je-li soukromá listina použita proti ní, prokazuje i pravost takové listiny.
Pod pojmem „správnost listiny“ je třeba rozumět správnost jejího obsahu (jinak řečeno jeho „pravdivost“).
II. Výhoda vyplývající z ustanovení § 565 o. z. je zástavnímu věřiteli, který použil zástavní smlouvu k prokázání zajištěné pohledávky proti zástavnímu dlužníku, ku prospěchu pouze tehdy, pokud ze znění zástavní smlouvy (z hlediska jejího obsahu) lze bez jakýchkoliv pochybností dovodit perfektnost zajišťovaného závazku, tedy že závazek skutečně bez pochybností existuje, resp. vznikl a zavázal (prohlášení obsahuje všechny skutkové okolnosti, které jsou rozhodné pro vznik závazku), a že z tohoto závazku vznikl dluh. Pakliže tomu tak není, zůstává důkazní břemeno ohledně této chybějící skutečnosti na tom, komu je prokázání chybějící skutečnosti ku prospěchu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1304/2023, ze dne 27. 7. 2023
10.10.2023 00:02
Právní následky omylu při narovnání podle § 1904 o. z.
Zvláštní úprava omylu při narovnání v § 1904 o. z. vylučuje obecnou úpravu omylu (nejde-li o omyl vyvolaný lstí) jen v rozsahu, co bylo mezi stranami sporné nebo pochybné. V tom, co mezi stranami nebylo sporné či pochybné, např. i v tom, co jedna ze stran zamlčela a druhou stranu o této okolnosti neinformovala, nelze vyloučit, že se strana uvedená v omyl bude moci dovolat své ochrany podle obecných pravidel o omylu podle § 583 a násl. o. z.
Platnost narovnání tak není dotčena omylem ohledně otázky, jež byla mezi stranami sporná nebo pochybná, ledaže předmětný omyl vyvolala některá strana dohody o narovnání lstí. Týká-li se tedy omyl okolnosti, ohledně níž mezi stranami panovala nejistota či spor a která byla narovnáním nově upravena, může strana relativní neplatnost dohody o narovnání namítat jen za předpokladu, že byl tento její omyl jinou stranou dohody vyvolán lstivě. Týká-li se naproti tomu omyl strany dohody o narovnání okolností, jež mezi stranami nebyly sporné ani pochybné a z nichž při uzavření dohody o narovnání strany vycházely jako z existujících, může se dotčená strana daného omylu bez omezení dovolávat na základě obecných pravidel zakotvených v § 583 a násl. o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3729/2022, ze dne 30. 8. 2023
09.10.2023 00:02
Vztah právní úpravy omylu a výkladu právního jednání
Omyl je třeba odlišovat od případů falsae demonstratio, tj. případů, kdy jedna strana omylem učiní projev, který má objektivně jiný význam, než který mu sama přisuzovala. Pokud adresát tohoto jednání jednal v důvěře v takto projevený objektivní význam právního jednání, je právně relevantní právě tento objektivní význam a jednající strana se nacházela v omylu. Pokud však adresát znal skutečnou vůli adresáta, je relevantní zásadně tato skutečná vůle a objektivně projevené je pouhá falsa demonstratio; v takovém případě nejde vůbec o případ omylu.
Výkladu podle § 555 a násl. o. z. podléhá jakékoliv právní jednání, tedy i takové, jehož význam se objektivně jeví jako jasný či nepochybný. Výkladové pravidlo obsažené v § 556 odst. 1 věta první o. z. s sebou však nese následek, že konstitutivním prvkem právního jednání, popř. smlouvy, je skutečná vůle jednajícího, byla-li druhé straně známa, anebo musela-li o ní vědět, naproti tomu její nesprávné vyjádření, byť by objektivně nevzbuzovalo pochybnosti, je v takovém případě pouhé falsa demonstratio, které zůstává bez právního významu.
O omylu a jeho právní relevanci tak lze uvažovat pouze za předpokladu, že skutečnou vůli jednajícího (jednajících), jež byla nebo musela být adresátovi (adresátům) známa, se nepodaří výkladem právního jednání při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností zjistit. Pokud tedy adresátovi právního jednání – s přihlédnutím k předcházejícímu i následnému jednání stran – byl či musel být známý skutečný úmysl (skutečná vůle) jednajícího, při výkladu předmětného právního jednání je nutno tento úmysl upřednostnit před jeho vnějším projevem, např. objektivním významem užitých slov.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2856/2022, ze dne 31. 8. 2023
12.09.2023 00:02
Skončení řízení o odpůrčí žalobě soudním smírem
Má-li to, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku, nižší hodnotu, než je výše věřitelovy pohledávky za dlužníkem, zprostí se osoba, která je zatížena povinností podle § 595 o. z., této povinnosti ve smyslu ustanovení § 597 odst. 1 o. z. tím, že uspokojí věřitelovu pohledávku za dlužníkem ve stejném rozsahu, v jakém má vůči ní věřitel právo na odpovídající náhradu podle § 595 odst. 1 věty druhé o. z.
Se zřetelem k dikci § 597 odst. 1 věty druhé o. z. se osoba zatížená povinností podle § 595 o. z. této povinnosti shora popsaným způsobem zprostí (může zprostit) kdykoli po vzniku odpůrčího práva, bez zřetele k tomu, zda věřitel předtím podal odpůrčí žalobu. Překážkou daného postupu není ani to, že věřitelova pohledávka za dlužníkem dosud není vykonatelná; podmínka, aby šlo o pohledávku vykonatelnou, musí být splněna (až) v době, kdy soud rozhoduje o odpůrčí žalobě.
Může-li se osoba, která je zatížena povinností podle § 595 o. z., zprostit této povinnosti uspokojením věřitelovy pohledávky za dlužníkem v rozsahu, v jakém má vůči ní věřitel právo na odpovídající náhradu podle § 595 odst. 1 věty druhé o. z., jednostranným právním jednáním, pak ovšem není vyloučeno, aby se tak stalo též na základě dohody této osoby s věřitelem. Takovou dohodu lze uzavřít i po podání odpůrčí žaloby věřitelem, přičemž nic nebrání tomu, aby tato dispozice s odpůrčí žalobou uplatněným odpůrčím nárokem měla podobu smíru schváleného soudem.
Povaha řízení o odpůrčí žalobě podle o. z. tedy nevylučuje skončení řízení soudním smírem, a tudíž ani možnost vydat v takové věci rozsudek pro uznání (§ 153a odst. 2 o. s. ř.).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1772/2023, ze dne 31. 7. 2023
29.05.2023 00:02
K platnosti převodního ujednání ve smlouvě o smlouvě budoucí
Skutečnost, že jediná listina může obsahovat vícero právních jednání (smluv), se podává výslovně z § 1727 o. z. Zákonu nikterak neodporuje ani taková smluvní konstrukce, kdy jediná listina obsahuje jak smlouvu o smlouvě budoucí o převodu družstevního podílu, tak (současně) ujednání o převodu družstevního podílu, jehož účinnost je vázána (odkládací podmínkou) na skutečnost, že do určité doby nebude uzavřena realizační smlouva ze smlouvy o smlouvě budoucí (smlouva o převodu družstevního podílu).
Jinak řečeno, skutečnost, že jediná listina zahrnuje nejen smlouvu o smlouvě budoucí o převodu družstevního podílu, ale i ujednání o převodu družstevního podílu (převodní smlouvu), jejíž účinnost je podmíněna tím, že do určité doby nebude uzavřena realizační smlouva, není (sama o sobě) způsobilá založit neplatnost právních jednání obsažených na oné listině.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1858/2022, ze dne 16. 2. 2023
15.05.2023 00:02
Uzavření smlouvy jiným než výslovným právním jednáním
I. V souvislosti s dřívější úpravou konkludentního přijetí nabídky v rámci obchodněprávních vztahů obsaženou v § 275 odst. 4 obch. zák. Nejvyšší soud ustáleně dovozoval, že podstatou smlouvy je souhlasný projev vůle smluvních stran (konsensus), nesoucí se primárně k uzavření smlouvy a sekundárně ke stanovení jejího obsahu. K tomu, aby mohla smlouva vzniknout, je tedy třeba, aby se setkaly shodné projevy vůle kontrahujících stran (oferta a akceptace), což platí i pro smlouvy, které byly uzavřeny konkludentním způsobem. Akceptací přitom není každé konkludentní jednání, nýbrž jen takové, z něhož bezpochyby vyplývá vůle návrh (ofertu) přijmout. Způsob uzavření smlouvy popsaný v § 275 odst. 4 obch. zák. předpokládá, že úkony kontrahentů vyjadřující jejich vůli uzavřít smlouvu budou dostatečně určité a srozumitelné, aby z nich bylo seznatelné, jaký návrh na uzavření smlouvy se nabízí a zda je zde vůle tento návrh akceptovat. Podstatná pro posouzení vzniku smlouvy tímto způsobem je rovněž časová návaznost konkludentního úkonu vůči návrhu na uzavření smlouvy z hlediska včasnosti akceptace. Východiskem pro závěr, zda smlouva byla uzavřena, musí být zjištění, čeho chtěli účastníci v daném případě dosáhnout.
Konsolidovaná verze důvodové zprávy k ustanovení § 1744 o. z. uvádí, že upravuje „případy tzv. faktické akceptace, při níž se nevyžaduje slovní souhlas s ofertou a k uzavření smlouvy dochází konkludentním přijetím nabídky tak, že se akceptant podle oferty fakticky zachová. Navržené pravidlo vychází ze stávající úpravy (§ 43c odst. 1 občanského zákoníku a § 275 odst. 4 platného obchodního zákoníku)“. Shora uvedené judikatorní závěry k ustanovení § 275 odst. 4 obch. zák. se tak prosadí rovněž v poměrech současné úpravy obsažené v § 1744 o. z., která z této dřívější úpravy vychází.
II. Současná právní úprava kontraktačního procesu nevylučuje, aby jak návrh na uzavření smlouvy, tak jeho následné přijetí, byly učiněny jinak než slovy (nevýslovně čili konkludentně), pakliže obě tato jednání budou shodného obsahu a bude z nich bezpochyby seznatelná vůle stran smlouvu určitého obsahu uzavřít (srov. § 1731 a násl. o. z ve spojení s § 546 o. z.).
V projednávané věci ze skutkových zjištění takovou vůli stran dovodit lze. Žalobkyně s žalovanou uzavřely písemnou rezervační smlouvu, následně závazek z této smlouvy v důsledku rozvazovací podmínky zanikl. Ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, že by žalovaná po zániku závazku založeného písemnou rezervační smlouvou v důsledku nastoupení rozvazovací podmínky učinila vůči žalobkyni takové jednání, jež by mohlo být kvalifikováno jako nabídka na opětovné uzavření rezervační smlouvy. Byla to však sama žalobkyně, která bezprostředně po zániku závazku ze smlouvy v důsledku splnění rozvazovací podmínky podle obsahu smlouvy jednala a u žalované složila rezervační poplatek a vyjádřila tak vůli být smlouvou stejného obsahu dále vázána. Toto jednání lze proto posoudit jako nabídku na opětovné uzavření rezervační smlouvy. Žalovaná následně nabídku akceptovala tím způsobem, že rezervační poplatek přijala a s žalobkyní pokračovala v jednání již o samotné kupní smlouvě. O skutečnosti, že mezi stranami došlo k opětovnému uzavření rezervační smlouvy, svědčí i následné jednání stran, které mezi sebou uzavřely dodatek ohledně prodloužení rezervační lhůty, z čehož je zřejmé, že mezi stranami panovala shoda na tom, že v dané době mezi nimi trval závazek založený touto smlouvou.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1076/2022, ze dne 31. 1. 2023
05.04.2023 00:02
Odporovatelnost právního úkonu podle § 42a odst. 2 obč. zák.
I. Ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. nevázalo odporovatelnost právního úkonu dlužníka na zkrácení uspokojení konkrétní vymahatelné pohledávky. Je proto nerozhodné, zda úmysl dlužníka směřoval ke zkrácení všech jeho věřitelů nebo jen některých z nich, popřípadě zda dlužník činil právní úkon, aniž by jeho úmysl zkrátit své věřitele vůbec směřoval vůči konkrétním osobám, které proti němu mají pohledávku.
Odpůrčí žalobě lze vyhovět i tehdy, jestliže pohledávka žalujícího věřitele se stala vymahatelnou později než v době účinnosti odporovaného právního úkonu (nejpozději však v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě). Pro účely posouzení, zda dlužník učinil odporovaný právní úkon v úmyslu zkrátit své věřitele, tak není samo o sobě podstatné, že se takový úmysl týkal jiného věřitele než toho, který posléze podal odpůrčí žalobu, a že pohledávka věřitele, který podal odpůrčí žalobu, vznikla a stala se vymahatelnou až poté, co se odporovaný právní úkon dlužníka stal účinným.
II. V soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že výživné má povahu opětujících se dávek, které lze věřiteli přiznat soudním rozhodnutím, i když se stanou splatnými teprve v budoucnu. Výživné je totiž plněním, o němž právní předpis (srov. i § 97 odst. 1 zák. o rod. a § 922 odst. 1 o. z.) stanoví (a z jehož povahy také vyplývá), že má být oprávněné osobě vypláceno v určité době též v budoucnu (v době po rozhodnutí soudu), aniž by k tomu musely nastat další právní skutečnosti. Z povahy výživného jako opětujícího se plnění (opětujících se dávek) také vyplývá, že (byť je „kryto“ rozhodnutím soudu stanovícím povinnost k jejich plnění i do budoucna) vymahatelná povinnost plnit v budoucnu splatné dávky vzniká povinnému až okamžikem, kdy se takové v budoucnu splatné dávky stanou skutečně splatnými.
Zkracuje-li (tedy) právní úkon uspokojení pohledávky věřitele na výživném nebo na jiné opětující se dávce, dopadá jeho neúčinnost určená pravomocným rozhodnutím soudu podle ustanovení § 42a obč. zák. jen na dávky, které byly splatné v době rozhodnutí soudu; na dávky, které se stanou splatnými teprve v budoucnu, se nevztahuje.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2095/2022, ze dne 12. 1. 2023
01.03.2023 00:02
K dohodě o účinnosti přijetí návrhu na uzavření smlouvy
Účinnost přijetí návrhu na uzavření smlouvy ve smyslu § 44 odst. 1 obč. zák. může být i v případě, že jde o smlouvu, u níž projevy účastníků musí být na téže listině, dohodou stran určena k jinému okamžiku než k okamžiku, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde zpět navrhovateli. Rovněž v tomto případě se účastníci budoucí smlouvy uzavírané tzv. distančním způsobem mohou dohodnout, že projev vůle obláta (přijetí návrhu smlouvy) působí vůči oferentovi za jiných podmínek než od okamžiku, kdy mu tento projev „dojde“.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 652/2022, ze dne 21. 11. 2022
13.01.2023 00:03
ÚS: Nepřípustné soudcovské dotváření práva
Jde o nepřípustnou formu soudcovského dotváření práva a tím o porušení principu autonomie vůle podle čl. 2 odst. 4 v návaznosti na čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, nerespektuje-li obecný soud shodné tvrzení smluvních stran o zamýšleném obsahu ujednání (který neodporuje zákonu, dobrým mravům atp.) a zaujme-li výklad vlastní, který vede ke smluvními stranami nezamýšleným důsledkům.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 550/22, ze dne 29. 11. 2022
22.09.2022 00:01
Zřízení zástavního práva k jistotě podle zákona o loteriích
Z ustanovení zákona o loteriích vyplývá, že jistota nesmí nejen být uvolněna (čímž se rozumí vyplacení částky nebo provedení platby bankou), ale provozovatel s ní nemůže ani (jinak) nakládat. Nakládáním s jistotou je nutné rozumět nakládání s pohledávkou z běžného účtu provozovatele za bankou. Nakládáním s pohledávkou je (mimo jiné) i její zcizení. Nemůže-li provozovatel tuto pohledávku zcizit, nemůže ji ani postoupit (srov. § 1881 odst. 1 o. z.), a nemůže ji tedy ani zastavit (§ 1335 odst. 1 věta první o. z.). V rozporu s ustanovením § 4b odst. 3 zákona o loteriích je tedy takové právní jednání, jímž provozovatel loterií a jiných podobných her dá do zástavy pohledávku vůči peněžnímu ústavu představující jistotu.
Na právní jednání je třeba hledět spíše jako na platné než neplatné (§ 574 o. z.). Neplatné je (mimo jiné) právní jednání, které se příčí dobrým mravům, právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje, a právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného (srov. § 580 odst. 1 a 2 o. z.).
Protože zákon o loteriích nestanoví neplatnost právního jednání jako důsledek nakládání s jistotou v rozporu s ustanovením § 4b odst. 3 zákona o loteriích, je třeba vyjít z generální klauzule obsažené v ustanovení § 580 odst. 1 o. z. a zjišťovat, zda neplatnost právního jednání vyžaduje smysl a účel zákona. Při posuzování rozporu se zákonem je třeba vykládat daný zákon nejen v jeho obecném významu, ale také (a především) ve vztahu ke konkrétnímu právnímu jednání a ke konkrétním okolnostem, za kterých bylo učiněno.
Účelem jistoty a účelem ustanovení § 4b odst. 3 zákona o loteriích je ochrana sázejících a zajištění pohledávek obcí a státu. V posuzovaném případě se ze skutkových zjištění soudů nepodává (není to ostatně ani tvrzeno), že by strany uzavřením zástavní smlouvy sledovaly poškození zájmů subjektů, k jejichž ochraně jistota slouží. Jejich zájmy chrání sám zákon o loteriích tím, že stanoví, jaké jejich pohledávky, v jakém pořadí a v jaké výši se uhradí z jistoty přednostně, a určuje, kdy a za jakých podmínek může být jistota uvolněna provozovateli, a tedy i k úhradě jeho jiných závazků, včetně závazků zajištěných zástavním právem (§ 4b odst. 4 zákona o loteriích). Zástavní právo by se zájmů uvedených subjektů nemohlo dotknout ani tam, kde by zajištěný dluh byl již splatný, ale zastavená pohledávka se dosud nestala splatnou, neboť postoupení pohledávky ve smyslu § 1336 odst. 2 věty druhé o. z. by bránil výše uvedený zákaz nakládání s jistotou. Smysl a účel zákona proto nevyžaduje, aby v posuzované věci bylo právní jednání (zástavní smlouva) považováno za neplatné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 21 ICdo 44/2021, ze dne 14. 6. 2022
19.09.2022 00:02
Rozhodování zastupitelstva obce o splátkách s lhůtou splatnosti delší 18 měsíců
V případě § 85 písm. h) zákona o obcích, podle něhož zastupitelstvo rozhoduje o dohodách o splátkách s lhůtou splatnosti delší než 18 měsíců, je nerozhodné, zda obec vystupuje jako věřitel nebo jako dlužník. Zákonodárce u právních úkonů vypočtených v § 85 rozlišuje úkony, u nichž je podstatné, v postavení jaké strany úkonu obec vystupuje, a u nich výslovně postavení obce uvádí, a úkony, které spadají do pravomoci zastupitelstva bez ohledu na to, v jakém postavení v nich obec vystupuje. Lze tak uzavřít, že u právních úkonů v § 85, u nichž zákonodárce výslovně nespecifikuje postavení obce, je tato skutečnost nerozhodná. Z uvedeného vyplývá, že zákon do výlučné pravomoci zastupitelstva svěřuje nejen rozhodnutí o dohodách, podle nichž mělo být obci plněno ve splátkách s lhůtou splatnosti delší než 18 měsíců, ale i dohody, podle nichž měla obec sama plnit.
Smyslem a účelem úpravy svěřující do výlučné pravomoci zastupitelstva rozhodování o dohodách o splátkách s lhůtou splatnosti delší než 18 měsíců je zamezit tomu, aby starosta obce bez souhlasu zastupitelstva zavázal obec k plnění (či k přijímání) splátek v delším časovém horizontu. Stěžejní roli pro posouzení, zda určitá dohoda o plnění spadá pod ustanovení § 85 písm. h) zákona o obcích, tak hraje zejména podmínka splatnosti delší než 18 měsíců. Uvedený závěr podporuje i komentářová literatura, podle níž smyslem této úpravy je mimo jiné zohlednění vazby příjmů nebo výdajů obce na rozpočet obce, jehož schvalování rovněž náleží podle § 84 odst. 2 písm. b) zastupitelstvu obce. S ohledem na uvedený smysl a účel úpravy je proto rovněž nerozhodné, zda šlo o dohodu o plnění v jedné splátce či více splátkách; rozhodující vliv má především kritérium časové (tj. splatnost delší než 18 měsíců).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1135/2022, ze dne 16. 6. 2022
07.09.2022 00:00
Uzavření smlouvy o spolupráci při výkonu sportovní činnosti nezletilou osobou
Podle § 9 obč. zák. jsou nezletilé osoby ze zákona oprávněny jen k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku. Ze závěrů právní teorie vyplývá, že fyzická osoba nabývá způsobilosti k právním úkonům, tj. vlastními právními úkony (jednáním) nabývat práv a brát na sebe povinnosti, postupně. Okruh právních úkonů, k nimž se postupem času stává nezletilý způsobilý, se neustále zvětšuje, avšak do okamžiku nabytí zletilosti nikdy nezahrne veškerá právní jednání. Rozsah způsobilosti k právním úkonům je závislý na rozpoznávací a volní vyspělosti nezletilého. Rozumovou vyspělostí se rozumí schopnost posoudit následky svého vlastního jednání, volní vyspělost vyjadřuje schopnost ovládnout své jednání. Právní úkon je svou povahou přiměřený těmto vyspělostem, pokud je nezletilý schopen posoudit podstatu takového právního úkonu, uvědomit si nejen pozitivní, ale i veškeré negativní následky, jež jsou s právním úkonem spojeny, a v souladu s tím adekvátním způsobem jednat. Uvedené znamená, že čím nižší je věk nezletilého, tím více vyvstává potřeba obezřetně vážit, zda v právním úkonu nevidí jen bezprostřední pozitiva a zda přitom neponechává stranou svých úvah případné povinnosti, které z jeho jednání v budoucnu vzniknou, případně zda k nim nepřistupuje lehkomyslně. Učiní-li nezletilý právní úkon, který neodpovídá rozumové a volní vyspělosti, již obecně předpokládá určitý věk, jde o právní úkon absolutně neplatný (§ 38 odst. 1 obč. zák.).
V projednávaném případě bylo žalované v době uzavření smlouvy o spolupráci při výkonu sportovní činnosti patnáct let a osm měsíců. Posouzení její (ne)způsobilosti k přijetí finančních závazků vyplývajících ze smlouvy odpovídá rozumové vyspělosti nezletilých stejného věku; okolnosti, že byla aktivní sportovkyní a že nešlo o smlouvu uzavřenou na dobu určitou, nejsou v daných souvislostech podstatné. Dovolací soud se shoduje s odvolacím soudem v tom, že není reálné, aby žalovaná v době uzavření smlouvy byla schopna dohlédnout rozsah (případně) nabytého plnění či výši převzatých závazků. Text smlouvy vyžaduje vysokou míru rozumové a odborné vyspělosti pro porozumění jednotlivým ustanovením. Vzhledem k životním zkušenostem nezletilých ve věku patnácti let nemohla mít ani žalovaná představu o reálné výši startovného, konkrétních náhrad spojených se závodní činností, finančních odměn či bonusů, podmínkách a obsahu sponzoringu a reklam, přestože se zavázala k výplatě procentního podílu žalobci. S tímto názorem se Nejvyšší soud ztotožňuje a nevidí důvod věc posoudit jinak. Argumenty žalobce, kterými se snaží prosadit názor, že smlouva byla v podstatě velmi jednoduchá, neobstojí. Byť – jak tvrdí žalobce – obsahovala jedinou paušální částku 30.000 Kč, která nastupovala pouze v případě ukončení spolupráce mezi stranami a která byla navýšena na 50.000 Kč jen za podmínky splnění výkonnosti žalované, a byť se žalovaná k veškerým ostatním plněním zavázala pouze podmíněně, tj. v případě dosažení určitých sportovních výsledků, nemohl jí být rozsah budoucího plnění vzhledem k jejímu věku a zkušenostem zcela jasný. Výši závazků nemohla i při perfektním zvládnutí učiva matematiky žáků sedmé třídy základní školy (jak argumentuje žalobce) z ničeho dovodit.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2726/2021, ze dne 25. 5. 2022