// Profipravo.cz / Právní úkony

Právní úkony

21.10.2024 00:02

Právní důsledky podvodného jednání některého z účastníků smlouvy

Podle současné právní úpravy způsobuje trestný čin v oblasti občanskoprávních vztahů neplatnost právního jednání podle § 580 odst. 1 o. z., podle nějž je neplatné právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Je však nezbytné rozhodnout, zda se jedná o neplatnost jednání, které bylo postiženo trestněprávní sankcí, relativní či absolutní.

Dosavadní závěry judikatury (vážící se k tomu, kdy je smlouva uzavřená v podvodném úmyslu všemi jejími účastníky absolutně neplatná pro její současný zjevný rozpor s veřejným pořádkem, a proto není třeba se dovolávat její neplatnosti) je třeba v každém jednotlivém případě posoudit i z toho hlediska, zda je trestněprávní následek orientován proti jednomu účastníku právního vztahu, nebo zda naopak znaky skutkové podstaty trestného činu naplnilo právní jednání všech účastníků.

Relativní neplatnost právního jednání tedy nastává v případě, pokud je trestněprávní následek orientován výhradně proti jinému, resp. druhé smluvní straně (§ 586 o. z.). Naopak absolutní neplatnost v souvislosti s trestněprávním jednáním nastává (při splnění všech dalších předpokladů) v případě, kdy znaky skutkové podstaty trestného činu naplnilo právní jednání všech účastníků. Obecně přitom platí, že neplatnost smluv má být výjimkou, nikoli zásadou, a vždy má být upřednostněn výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (potius valeat actus quam pereat), pročež bez odpovídající námitky dotčené smluvní strany smlouvu, při jejímž uzavření jen některá ze stran jednala nepoctivě, za relativně neplatnou soud z úřední povinnosti považovat nemůže.

Vzhledem k řečenému je zcela správný závěr odvolacího soudu, že se žalobce, jakožto osoba poškozená (jež se při uzavírání kupní smlouvy žádného nepoctivého jednání nedopustil), měl vůči druhé smluvní straně dovolat neplatnosti předmětné kupní smlouvy, neboť její neplatnost nenastává ex lege, a to dokonce ani právní mocí odsuzujícího trestního rozsudku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2099/2024, ze dne 20. 9. 2024


14.10.2024 00:02

K nemožnosti pořízení závěti zástupcem zůstavitele

Právo povolat dědice je osobním právem zůstavitele. Vzhledem k osobní povaze závěti ji proto nemůže pořídit zástupce, a to ani zástupce na základě plné moci, ani zákonný zástupce nezletilého nesvéprávného nebo opatrovník nesvéprávného. Jinak řečeno, je vyloučeno pořízení závěti osobou, která není k takovému právnímu jednání způsobilá.

Závěry odvolacího soudu, že s odkazem na § 458 o. z. nemůže opatrovník za opatrovance učinit pořízení pro případ smrti formou závěti, že „právní úprava § 458 o. z. odráží povahu právního jednání spočívajícího v pořízení pro případ smrti jako výlučně osobního“, že „nijak nezasahuje do práva opatrovance, tj. osoby omezené ve svéprávnosti, vlastnit majetek, stejně tak jej nevylučuje z dědění dán osobní povahou daného právního jednání“ a že „je založena na racionálních důvodech (slouží především k ochraně práv opatrovance)“, jsou správné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2007/2024, ze dne 10. 9. 2024


07.10.2024 00:02

(Ne)mravná ujednání smlouvy o operativním leasingu

I. V projednávané věci účastnice označily uzavřenou Smlouvu jako smlouvu o nájmu movité věci a účel Smlouvy v ní i výslovně vyjádřily, a sice „…umožnit nájemci za úplatu časově omezené užívání určité movité věci – předmětu leasingu…“. S ohledem na účel vyjádřený ve Smlouvě, lze její označení považovat za správné, neboť přenechání věci k dočasnému užívání za úplatu je podstatným znakem smlouvy nájemní, která je upravena v § 2201 a násl. o. z. Pronajímatelka je podnikatelka (§ 420 a násl. o. z.) a předmětem nájmu je věc movitá, konkrétně dopravní prostředek, Smlouva proto splňuje také znaky podnikatelského pronájmu věcí movitých podle § 2316 o. z. a znaky nájmu dopravního prostředku podle § 2321 o. z.

Kromě podmínek, za jakých může nájemce předmět nájmu užívat, Smlouva obsahuje i další ujednání (o pojištění vozidla, silniční dani, poplatku za rádio, servisních nákladech, výměně pneumatik atd.), která zpravidla neodpovídají konkrétnímu smluvnímu typu (§ 1746 odst. 2 o. z.). V praxi jsou pak smlouvy obdobného typu běžně označovány jako operativní leasing.

Bezprostředním hospodářským cílem, pro který závazek vznikl, je tedy nájem (užívání vozidla za úplatu), to však automaticky neznamená, že jeho obsahem nemohou být i ujednání, která budou zakládat povinnosti pouze jedné ze stran.

II. Pro nájemní smlouvy bývá typické, že nemůže-li nájemce věc řádně užívat, má právo na přiměřenou slevu z nájemného, případně, nemůže-li ji užívat vůbec, má právo na jeho prominutí (srov. § 2208, § 2318 o. z.). Úprava nájmu je však v zásadě dispozitivní, a tedy nevylučuje, aby si smluvní strany upravily svá práva a povinnosti odlišně, včetně odpovědnosti pronajímatele za vady pronajaté věci.

Operativní leasing obecně přináší nájemci řadu výhod – okamžikem uzavření smlouvy může užívat vozidlo v hodnotě několika set tisíc korun, nemusí tudíž disponovat finanční částkou, kterou by jinak potřeboval na koupi takového vozidla, neplatí žádnou akontaci, odpadá mu administrativa spojená s koupí vozidla včetně jeho registrace a poté i s jeho prodejem či likvidací, může vozidlo používat po určitou (sjednanou) dobu a po skončení smlouvy má možnost změny. Všechny tyto výhody pak nepochybně mohou mít vliv na odpovědnost nájemce a jeho povinnosti, které mohou být dohodnuty „přísněji“ oproti zákonné úpravě, a/nebo na výši sjednaného nájemného. Případný rozpor s dobrými mravy tak nemůže být dovozován izolovaně pouze z jednoho ujednání, ale musí být posuzován společně s dalšími podmínkami smlouvy.

Jestliže tedy v projednávané věci nájemce Smlouvou získal výhody spojené s operativním leasingem, nelze považovat za nemravné, jestliže je pronajímatel „vykompenzoval“ ujednáním, které zakládá povinnost nájemce platit dohodnuté nájemné i po dobu, kdy nemůže předmět nájmu užívat.

Obdobně nelze považovat za nemravné ani ujednání o povinnosti nájemce v případě zániku smlouvy z důvodu prodlení nájemce s placením nájemného zaplatit pronajímateli tzv. propad ceny vozidla. Zásadně je totiž povinností nájemce při skončení nájmu odevzdat pronajatou věc ve stavu, v jakém byla v době, kdy ji převzal, s přihlédnutím k obvyklému opotřebení při řádném užívání (§ 2225 o. z.). Jestliže nájemce tuto smluvní povinnost poruší, má pronajímatel právo na náhradu škody (§ 2913 o. z.). Bylo-li vozidlo poškozeno při dopravní nehodě (byť nájemcem nezaviněné), nejde o obvyklé opotřebení, takže nájemce už uvedenou povinnost splnit nemůže. Ujednání, jímž se zaváže zaplatit pronajímateli v takovém případě rozdíl mezi účetní a skutečně dosaženou kupní cenou při prodeji vráceného vozidla, je tak ve své podstatě jakousi paušalizovanou náhradou škody.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1067/2024, ze dne 28. 8. 2024


03.10.2024 00:02

Bezprávná výhrůžka při rozvázání pracovního poměru dohodou

I. Jedná se o bezprávnou výhrůžku, hrozí-li zaměstnavatel zaměstnanci neuzavřením následné licenční smlouvy jako nové formy spolupráce za tím účelem, aby přiměl zaměstnance k rozvázání pracovního poměru dohodou.

II. Pro posouzení dané věci zůstává klíčové, zda byla naplněna další podmínka neplatnosti právního jednání dle § 587 o. z., totiž povaha a intenzita učiněné výhrůžky, která musí být způsobilá vzbudit důvodnou obavu (jež pak vede k právnímu jednání, které by jednající jinak neučinil). Zásadním kritériem je zde význam hrozícího nebezpečí, jenž představuje míru závažnosti, jakou by se mohlo hrozící nebezpečí projevit v poměrech jednajícího. Hrozbu lze považovat za relevantní v zásadě pouze tehdy, projeví-li se v poměrech jednajícího nezanedbatelným způsobem. Z tohoto hlediska je třeba vzít v úvahu též povahu vynucovaného právního jednání, ve vztahu k němuž by hrozba též neměla být ve zřejmém nepoměru.

Podle skutkových zjištění soudů však tím, oč běželo (ohledně čeho měla vzniknout obava zaměstnankyň), byla toliko možnost dohrávání rolí v již nazkoušených inscenacích na základě licenčních smluv podle předložené listiny obsahující rozpis rolí, možnost hraní a honorář. Je tak zřejmé, že pro případ neuzavření dohody o rozvázání pracovního poměru bylo v sázce postižení zaměstnance, jež však ani svojí povahou, ani svojí intenzitou neodpovídalo významu tohoto právního jednání (vedoucího k rozvázání pracovního poměru).

Byť je třeba přihlížet i k osobním vlastnostem toho, jemuž bylo vyhrožováno, nelze souhlasit s přístupem odvolacího soudu, že by v posuzované věci takovou roli hrála specifika herecké profese. Skutečnost, že umělecká realizace na základě přislíbené licenční smlouvy (a na druhé straně ztráta této realizace) by byla pouze omezená, musela být oběma zaměstnankyním zřejmá už při předložení výše uvedeného rozpisu rolí. Hrozící nebezpečí nebylo tedy v posuzovaném případě natolik intenzivní, aby bylo způsobilé vyvolat důvodnou obavu zaměstnankyň, bez níž by zaměstnankyně dohodu o rozvázání pracovního poměru neuzavřely. Není proto na místě závěr, že by k právnímu jednání byly zaměstnankyně přinuceny hrozbou duševního násilí, a důvod, pro který se obě zaměstnankyně domáhaly určení neplatnosti dohod o rozvázání pracovního poměru, tak není dán.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 992/2023, ze dne 29. 8. 2024


03.10.2024 00:01

Doručování jednostranného právního jednání prostřednictvím e-mailu

Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož účinnost adresných právních jednání předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice. Slovním spojením „dostane do sféry jeho dispozice“ je třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním jednáním. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit. Adresátovi lze přitom právní jednání doručit jakýmkoliv způsobem, který umožní dané osobě se s písemností obeznámit, například prostřednictvím držitele poštovní licence, pomocí každé fyzické osoby, která bude ochotna doručení provést, nebo osobním předáním apod.

Z řečeného se podává, že doručit právní jednání lze i pomocí e-mailové schránky. Má-li se zásilka dostat do dispoziční sféry adresáta, musí být zjevné, že adresát e-mailovou schránku běžně užívá, popř. odesílatele vyzval, aby uvedenou e-mailovou adresu použil, a musí být nepochybné, že e-mail byl uložen do e-mailové schránky adresáta.

Nejvyšší soud neshledává přiléhavou argumentaci, že na předmětné Oznámení se měla aplikovat ustanovení stanov žalované o doručování písemností (podle kterých se písemnosti určené jiným osobám než akcionářům doručují na jejich adresu oznámenou společnosti). Jestliže zákon, stanovy žalované ani Smlouva nestanoví pro Oznámení žádnou formu, lze je učinit – v souladu s (obecnou) zásadou bezformálnosti právních jednání v soukromém právu – v libovolné formě, tj. i ústně při osobním setkání, telefonicky, a tedy i písemně prostřednictvím elektronické komunikace.

Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že volba způsobu doručování prostřednictvím e-mailové komunikace s sebou přináší mnohé nevýhody (její kvalita není nijak právně upravena), nicméně pak je na odesílateli, aby nesl následky případných vad v doručování uvedeným způsobem. Pokud je však nesporné, že e-mailová zpráva byla uložena do e-mailové schránky adresáta, kterou adresát běžně užívá, lze – při absenci objektivních překážek doručení – uzavřít, že zásilka se dostala do dispoziční sféry adresáta.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3499/2023, ze dne 6. 8. 2024


01.10.2024 00:01

Určení okamžiku účinnosti smlouvy o postoupení pohledávek

I. Ustanovení § 601 o. z. se zásadně uplatní na určení času nabytí (vzniku) či pozbytí (zániku) práva nebo povinnosti bez ohledu na to, na základě jaké právní skutečnosti tato práva nebo povinnosti vznikají či zanikají.

II. Ustanovení § 601 odst. 1 o. z., určující, k jakému okamžiku nastává následek v podobě vzniku nebo zániku subjektivního práva či povinnosti, lze vztáhnout toliko na situace, kdy dochází izolovaně pouze k jedné z popsaných situací (tedy buď ke vzniku subjektivního práva či povinnosti, anebo k jejich zániku). Nelze jej naopak aplikovat na případy, kdy na sebe zánik a vznik subjektivního práva bezprostředně navazují.

Je-li zánik jednoho subjektivního práva předpokladem vzniku druhého (tedy nejde-li o pouhou časovou souslednost), je třeba při posuzování rozhodného okamžiku aplikovat pravidlo § 601 odst. 2 o. z. Zákon pro tyto případy dispozitivně a podpůrně (neujednají-li si strany anebo nestanoví-li zákon něco jiného) upravuje pravidlo, že takový právní následek nastane nikoliv začátkem, ale až koncem určitého dne,

III. Účinností smlouvy o postoupení pohledávky pozbývá postupitel postoupenou pohledávku (přestává být jejím věřitelem) a nabývá ji (jejím věřitelem se stává) postupník. Jinak řečeno, nabytí pohledávky postupníkem je „podmíněno“ pozbytím této pohledávky postupitelem ve smyslu ustanovení § 601 odst. 2 o. z.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1120/2023, ze dne 28. 8. 2024


13.09.2024 00:04

ÚS: Povinnost respektovat autonomní projev vůle smluvních stran

I. Z čl. 2 odst. 3 Listiny plyne též právo jednotlivce (a odvozeně právnických osob) na to, aby veřejná moc respektovala jeho právní jednání a práva a povinnosti sjednané ve smlouvě. Toto právo obecný soud poruší i tehdy, pokud formalistickým výkladem odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran ty důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely. Je proto nepřípustný takový svévolný výklad právního jednání, který by například odňal smlouvě rozumný význam, který jí chtěly smluvní strany dát.

II. Pokládá-li stěžovatel Nejvyššímu soudu otázku, zda došlo k převzetí stěžovatelovy povinnosti vedlejším účastníkem, a činí tak na základě zjištěného skutkového stavu, nelze souhlasit se závěrem Nejvyššího soudu, že zjištění práv a povinností vyplývajících ze smlouvy za pomoci výkladu projevu vůle je zde otázkou skutkovou.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1089/23, ze dne 24. 7. 2024


26.08.2024 00:01

Vymahatelná pohledávka na výživném (rodiče k nezaopatřenému dítěti)

Vymahatelnou pohledávkou na výživném (rodiče k nezaopatřenému dítěti) ve smyslu ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. je nejen výživné splatné v době rozhodnutí soudu o odpůrčí žalobě, ale i běžné výživné, jehož splatnost teprve nastane.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1743/2024, ze dne 9. 7. 2024


02.08.2024 00:06

ÚS: Povinnost soudu respektovat projev vůle smluvních stran

Ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky zaručují základní právo jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, včetně projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno. Porušení tohoto práva se orgán státní moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem norem podústavního práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat (shodně sp. zn. IV. ÚS 3168/16 i II. ÚS 2124/14).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 357/24, ze dne 19. 6. 2024


06.06.2024 00:02

Relativní neplatnost smlouvy o provedení veřejné dražby

I. Smysl ustanovení § 29 odst. 4 písm. a) zákona o veřejných dražbách spočívá v ochraně jednak (budoucího) vydražitele, aby mu byla poskytnuta dostatečná lhůta k zaplacení nejvyššího podání v poměrně vysoké výši, a jednak i navrhovatele dražby, aby v důsledku neuhrazení nejvyššího podání (popř. v důsledku opožděné úhrady na nejvyšší podání) nedošlo ke zmaření (z jeho pohledu) úspěšné dražby, popř. aby v důsledku stanovení příliš krátké lhůty k doplatku nejvyššího podání nebyli od účasti v dražbě odrazeni (případní) další dražitelé a nebyl tak omezen okruh potenciálních dražitelů a ohrožena výše nejvyššího podání.

Lze tak dovodit, že ujednání o kratší době splatnosti nejvyššího podání, než jakou povoluje § 29 odst. 4 písm. a) zákona o veřejných dražbách, je v rozporu se smyslem a účelem zákona ve smyslu § 580 odst. 1 o. z.

II. Porušení ustanovení § 29 odst. 4 písm. a) zákona o veřejných dražbách, ve formě zkrácení lhůty o tři dny, nepředstavuje zjevný rozpor s veřejným pořádkem ve smyslu § 588 o. z., a to již proto, že se dotýká ochrany pouze úzké skupiny subjektů [v podstatě relativně omezeného okruhu osob – navrhovatele (navrhovatelů) dražby, účastníků dražby a vydražitele], a pouze za velmi specifické situace; za této situace lze uvažovat pouze o relativní neplatnosti.

III. Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba; nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné (srov. § 586 odst. 1 a 2 o. z.). Způsobil-li někdo neplatnost právního jednání, nemá právo namítnout neplatnost nebo uplatnit z neplatného právního jednání pro sebe výhodu (srov. § 579 odst. 1 o. z.). Z uvedeného vyplývá, že legitimaci (oprávnění) k uplatnění neplatnosti má ten, kdo je právním jednáním dotčen ve svých právech nebo povinnostech a v jehož zájmu je neplatnost právního jednání stanovena, a to za předpokladu, že nezpůsobil neplatnost jednání.

Legitimaci (oprávnění) k uplatnění neplatnosti má ten, kdo je právním jednáním dotčen ve svých právech nebo povinnostech a v jehož zájmu je neplatnost právního jednání stanovena, a to za předpokladu, že nezpůsobil neplatnost jednání.

Jak již bylo uvedeno, porušené ustanovení zákona o veřejných dražbách je stanoveno na ochranu mimo jiné i navrhovatele dražby (jeho zájmu na úspěšném završení dražby), zda však to byl navrhovatel dražby, která (výlučně) způsobila neplatnost posuzovaného právního jednání, závisí vždy na konkrétních okolnostech posuzovaného kontraktačního procesu.

V této věci není pochyb o tom, že dražebník, jako právnická osoba profesionálně zaměřená na výkon dražební činnosti, disponujíc i požadovanou licencí (oprávněním) k provádění této činnosti, měl povinnost v průběhu kontraktačního procesu (ať již byl navrhovatelem smlouvy kdokoliv) si „pohlídat“ elementární zákonné náležitosti smlouvy o provedení dražby a upozornit navrhovatele dražby na nezákonnost jeho požadavku na zkrácení lhůty k doplatku nejvyššího podání; jedině v případě, že by i přes upozornění na uvedený problém navrhovatel dražby na „nezákonné“ lhůtě trval, by nesl následky v podobě nemožnosti dovolat se neplatnosti dražby. Navíc, jak vyplynulo ze skutkového zjištění soudů, to byl dražebník, kdo (fakticky) vyhotovil návrh smlouvy, a to včetně sporné pasáže, týkající se lhůty k doplacení nejvyššího podání.

Na podkladě uvedených skutečností je v této věci nutno dospět k závěru, že smlouva o provedení dražby je neplatná ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 o. z. v důsledku porušení ustanovení § 29 odst. 4 písm. a) zákona o veřejných dražbách, avšak pouze relativně (§ 586 o. z.), že navrhovatelka dražby se mohla (jako ta, na ochranu jejíhož zájmu je neplatnost stanovena, a jako ta, která důvod neplatnosti nezpůsobila) této neplatnosti dovolat, a že tak i (podáním žaloby, která byla dražebníkovi řádně doručena) učinila.

IV. Neplatnost veřejné dobrovolné dražby lze z důvodu, že dražebník neupustil od dražby, ač tak byl povinen učinit, neboť smlouva o provedení dražby byla pro sjednání některé z obligatorních náležitostí v rozporu se zákonem relativně neplatná [§ 22 odst. 1 písm. c), § 19 odst. 2, § 29 odst. 4 písm. a) zákona o veřejných dražbách], vyslovit pouze tehdy, pokud oprávněná osoba (navrhovatel dražby) tuto neplatnost namítla do začátku dražby; pakliže tak neučinila, nelze již z tohoto důvodu neplatnost veřejné dobrovolné dražby následně vyslovit, i kdyby smlouva o provedení dražby uvedený důvod neplatnosti vykazovala.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3594/2023, ze dne 29. 4. 2024


03.05.2024 00:05

ÚS: Odporovatelnost právních úkonů podle § 42a obč. zák.

Při výkladu § 42a občanského zákoníku z roku 1964 je třeba postupovat v souladu se zásadami soukromého práva a upřednostnit výklad, který nejlépe reflektuje právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), smysl a účel institutu odporovatelnosti, jakož i obecné právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1200/23, ze dne 20. 3. 2024


08.04.2024 00:02

Aktivní věcná legitimace k podání odpůrčí žaloby

Předpoklady, za nichž lze odporovat bezúplatnému právnímu jednání dlužníka, mají v § 591 o. z. zvláštní (samostatnou) úpravu, pro kterou se ani z části neuplatní předpoklady formulované ustanovením § 590 o. z.

Ustanovení § 591 o. z. pak neobsahuje požadavek, aby pohledávka věřitele za dlužníkem existovala již v době, kdy se stalo účinným odporované právní jednání. Aktivní věcnou legitimaci k odpůrčí žalobě upravuje § 589 o. z.; z něj se podává pouze požadavek, aby věřitel měl vykonatelnou pohledávku za dlužníkem nejpozději v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě. Vykonatelná pohledávka, pro kterou věřitel odporuje bezúplatnému právnímu jednání dlužníka podle § 591 o. z., tedy může vzniknout i po účinnosti (provedení) právního jednání, jemuž se odporuje; podstatné je jen to, že jde o právní jednání, které není starší dvou let (k němuž došlo v posledních dvou letech).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2329/2023, ze dne 29. 2. 2024


08.04.2024 00:01

Odporování bezúplatnému právnímu jednání dle § 591 písm. d) o. z.

Ustanovení § 591 písm. d) o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet při posuzování otázky, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu představuje plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 591 písm. d) o. z., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.

Podmínky uvedené v ustanovení § 591 písm. d) o. z. je třeba vykládat (vzhledem k tomu, že jde o výjimku, která vylučuje možnost věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka) v souladu se smyslem a účelem institutu relativní neúčinnosti. Tuto výjimku je namístě uplatnit jen tehdy, převáží-li ohledy slušnosti nad povinností dlužníka splnit svou právní povinnost (dluh) vůči věřiteli (věřitelům).

Ustanovení § 591 písm. d) o. z. tedy nelze interpretovat tak, že by jakékoliv bezúplatné právní jednání dlužníka, které by z obecného hlediska bylo možné ve vztahu k nabyvateli plnění považovat za mravné a slušné, mohlo být důvodem k vyloučení možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti tohoto bezúplatného právního jednání dlužníka. Takový výklad ustanovení § 591 písm. d) o. z. by nadřazoval mravní závazky a ohledy slušnosti nad závazky právní bez ohledu na jejich konkrétní podobu a prakticky by znemožňoval věřitelům dovolat se neúčinnosti bezúplatných právních jednání dlužníka učiněných vůči osobám jemu blízkým (opomenutí dlužníka, z nichž měla osoba jemu blízká prospěch), neboť při standardně fungujících vztazích mezi osobami blízkými by se dalo téměř jakékoli bezúplatné právní jednání mezi těmito osobami považovat za „slušné“ a „mravné“. Takové absolutní nadřazení ohledů slušnosti nad závazky právními však nebylo smyslem a účelem ustanovení § 591 písm. d) o. z., a naopak by v některých případech mohlo vést k rozporu s dobrými mravy, neboť ne každé bezúplatné právní jednání (opomenutí) dlužníka, které lze považovat ve vztahu k nabyvateli plnění (nabyvateli majetku, který dlužník v důsledku svého opomenutí nenabyl) za „slušné“ a „mravné“ (za plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti), je způsobilé převážit nad právním závazkem dlužníka vůči věřiteli a ospravedlnit tak skutečnost, že dlužník na úkor svého věřitele bezúplatným právním jednáním převádí majetek na třetí osobu, a že právo věřitele proto zůstane zcela nebo zčásti neuspokojeno.

Otázku, zda jde o plnění, kterým bylo ve smyslu ustanovení § 591 písm. d) o. z. vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, je tedy třeba posuzovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu a při jejím posuzování je třeba přihlížet zejména k tomu, o jaké konkrétní plnění jde, zda je v dané situaci ospravedlnitelné, že tímto plněním třetí osobě dlužník tuto osobu zvýhodní na úkor svého věřitele, zda je dlužníkem poskytnuté plnění za daných okolností přiměřené jeho majetkovým poměrům a zda se poskytnutím plnění podstatně nesnižuje hodnota dlužníkova majetku, v jaké majetkové (popřípadě sociální) situaci se v době právního jednání nacházel nabyvatel plnění [osoba, která měla z právního jednání (opomenutí) dlužníka prospěch] a jakou subjektivní hodnotu pro něj (pro ni) toto plnění s ohledem na jeho (její) majetkovou (sociální) situaci představuje, ale i k tomu, zda tímto plněním dlužník skutečně sledoval vyhovění svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti.

Pojem „ohledy slušnosti“ užitý v ustanovení § 591 písm. d) o. z. je nutné vykládat tak, že dlužníkem poskytnuté plnění musí vyhovovat těmto ohledům jak ve vztahu k nabyvateli plnění (k osobě, která měla z právního jednání nebo opomenutí dlužníka prospěch), tak ve vztahu k dlužníkovi. Plnění dlužníka přitom musí být přiměřené jeho majetkovým poměrům a nesmí podstatně snižovat hodnotu jeho majetku.

Stejně tak plnění, kterým bylo ve smyslu ustanovení § 591 písm. d) o. z. vyhověno mravnímu závazku, musí být přiměřené majetkovým poměrům dlužníka, nesmí podstatně snižovat hodnotu jeho majetku a musí jít o takový mravní závazek, který (stejně jako „ohledy slušnosti“) převáží nad povinností dlužníka plnit svůj právní závazek vůči věřiteli a kterému je proto třeba dát přednost před právem věřitele na uspokojení jeho vykonatelné pohledávky.

Výše formulované závěry obsahuje již R 127/2019, z nějž Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází. Tyto závěry jsou podstatné též pro posouzení, jaké skutečnosti (zjištěné dokazováním) jsou významné pro právní posouzení věci v režimu § 591 písm. d) o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2329/2023, ze dne 29. 2. 2024


11.03.2024 00:02

K (písemné) formě dohody o změně obsahu závazku

I. Z hlediska požadavku písemné formy pravidlo § 1906 o. z. dopadá (kromě narovnání) toliko na novaci privativní ve smyslu § 1902 o. z. Za novaci je tedy pro účely požadavku formy vyjádřeného v § 1906 o. z. třeba považovat ve smyslu § 1902 o. z. jen takovou dohodu o změně obsahu závazku, kterou se dosavadní závazek ruší a nahrazuje se novým závazkem.

Rozlišujeme tak novaci podle § 1902 o. z. (někdy označovanou jako privativní) a změnu obsahu závazku podle § 1901 o. z. představující samostatnou skutkovou podstatu změny obsahu závazku za jeho trvání.

V případě dohody o změně obsahu závazku za jeho trvání se forma takového právního jednání řídí § 564 o. z.

II. Jak výše uvedeno, lze ustanovení § 1906 o. z. vztáhnout (mimo narovnání) jen na takové právní jednání, jež vede ke zrušení závazku a jeho nahrazení závazkem novým. Tak tomu v poměrech projednávané věci není, neboť dohoda stran směřovala k prodloužení trvání již existujícího závazku. Bez ohledu na terminologické označení takové dohody odvolacím soudem jako tzv. kumulativní novace, není pochyb o tom, že takováto změna neměla za cíl či výsledek zrušení stávajícího závazku a jeho nahrazení závazkem novým. To ostatně ani stranami v průběhu řízení nebylo tvrzeno či zjištěno soudy nižších stupňů.

Takové právní jednání, které směřuje k prodloužení stranami sjednané účinnosti závazkového vztahu za jeho trvání, je dohodou o změně obsahu závazku podle § 1901 o. z. Nepředstavuje novaci podle § 1902 o. z. Z hlediska požadavku formy se proto uplatní § 564 o. z., nikoliv § 1906 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1666/2023, ze dne 27. 2. 2024


04.03.2024 00:01

Účinky odstoupení od kupní smlouvy podle § 48 odst. 2 obč. zák.

Byla-li v důsledku odstoupení kupní smlouva od počátku zrušena podle § 48 odst. 2 obč. zák. a s účinky ex tunc zaniklo právo na zaplacení kupní ceny, zaniklo se stejnými účinky i právo na zaplacení úroků z prodlení dlužníka s úhradou této kupní ceny.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3706/2022, ze dne 22. 11. 2023


06.02.2024 00:02

Promlčení práva dovolat se relativní neúčinnosti vypořádání SJM

Právo dovolat se relativní neúčinnosti vypořádání společného jmění manželů podle § 737 odst. 1 o. z. bylo vykonáno jak tehdy, bylo-li uplatněno žalobou (vzájemnou žalobou) podanou u soudu nebo námitkou v rámci obrany proti uplatněnému právu v řízení před soudem, tak i v případě, že bylo vykonáno jen mimosoudně vůči tomu, kdo na základě vypořádání SJM nabyl právo za podmínek uvedených v tomto ustanovení. Promlčení tohoto práva tak dotčená osoba zabrání i tím, že je v obecné promlčecí lhůtě uplatní vůči nabyvateli práva mimosoudně.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 140/2023, ze dne 8. 11. 2023


05.12.2023 00:02

K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy dle § 1796 o. z.

Soud i bez návrhu přihlédne k neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Právní úprava lichvy dle § 1796 o. z. představuje konkretizaci (typizaci) jednání, které se svojí povahou příčí dobrým mravům, a je tudíž neplatné dle § 588 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2885/2022, ze dne 20. 9. 2023


24.11.2023 00:01

ÚS: Absolutní neplatnost kupní smlouvy dle obč. zák.

Jestliže je kupní smlouva uzavřená za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, absolutně neplatná z důvodu, že smyslem smlouvy bylo převést samostatnou část oddělených budov, zatímco geometrický plán vyhotovený pro účely této kupní smlouvy vymezil pomyslnou hranici v stavebně neodděleném místě, je absolutně neplatná rovněž kupní smlouva týkající se převodu části pozemku pod budovou.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 953/23, ze dne 31. 10. 2023


20.11.2023 00:02

Datum vyhotovení jako náležitost písemného právního úkonu (jednání)

Datum vyhotovení (pořízení) není obligatorní náležitostí písemného právního úkonu dle obč. zák., resp. právního jednání dle o. z.; nejde o náležitost písemné formy. Datum vyhotovení prohlášení o uznání dluhu, jakkoliv je významné z hlediska jeho právních účinků, tak není obligatorní obsahovou náležitostí tohoto právního úkonu (jednání). Tam, kde zákonodárce zamýšlel podmínit platnost právního úkonu označením data jeho uskutečnění, výslovně tento požadavek vyjádřil (srov. § 476 odst. 2 obč. zák., podle něhož v každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 23 ICdo 60/2022, ze dne 15. 8. 2023


31.10.2023 00:01

Rozvržení důkazního břemene ve smyslu § 565 o. z.

I. Podle ustanovení § 565 o. z. platí, že je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána.

Uvedené ustanovení je zapotřebí vnímat jako ustanovení procesního práva, řešící problematiku rozvrhu důkazního břemene v soudním řízení; věta první je odrazem standardní judikatury k této problematice, věta druhá potom dílem odrazem doplňujících rozhodnutí k této otázce; ve svých důsledcích jde však současná právní úprava ještě dále, neboť (nesporně) podepsaná osoba, je-li soukromá listina použita proti ní, prokazuje i pravost takové listiny.

Pod pojmem „správnost listiny“ je třeba rozumět správnost jejího obsahu (jinak řečeno jeho „pravdivost“).

II. Výhoda vyplývající z ustanovení § 565 o. z. je zástavnímu věřiteli, který použil zástavní smlouvu k prokázání zajištěné pohledávky proti zástavnímu dlužníku, ku prospěchu pouze tehdy, pokud ze znění zástavní smlouvy (z hlediska jejího obsahu) lze bez jakýchkoliv pochybností dovodit perfektnost zajišťovaného závazku, tedy že závazek skutečně bez pochybností existuje, resp. vznikl a zavázal (prohlášení obsahuje všechny skutkové okolnosti, které jsou rozhodné pro vznik závazku), a že z tohoto závazku vznikl dluh. Pakliže tomu tak není, zůstává důkazní břemeno ohledně této chybějící skutečnosti na tom, komu je prokázání chybějící skutečnosti ku prospěchu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1304/2023, ze dne 27. 7. 2023


< strana 1 / 32 >
Reklama

Jobs