// Profipravo.cz / Právní úkony 09.09.2021

Simulované uzavření pracovní smlouvy; faktický pracovní poměr

Právní jednání, jehož strany pouze předstírají vůli uzavřít pracovní smlouvu zakládající pracovní poměr a jejich projev vůle pro chybějící vážnost projevené vůle nesměřuje k vyvolání právních následků, které jsou s předstíraným projevem vůle spojeny, je zdánlivým (nicotným) právním jednáním.

Zdánlivost (nicotnost) právního jednání nastává přímo ze zákona a soud (popřípadě jiný orgán veřejné moci) k ní při svém rozhodování nebo při postupu v řízení přihlíží i bez návrhu účastníků řízení (z úřední povinnosti); vezme ji tedy v úvahu vždy, jakmile vyjde najevo, aniž by bylo zapotřebí, aby se jí někdo z účastníků dovolal nebo na ni jinak poukazoval.

O platnosti lze uvažovat jen u smlouvy, která vznikla a nadále trvá (existuje), tj. u smlouvy, která není zdánlivá (nicotná). Právní jednání může být neplatné, jen jestliže není zdánlivé (nicotné), neboť na takové právní jednání se hledí, jako kdyby k němu nikdy nedošlo.

Za situace, kdy by vůle účastníků nesměřovala k založení pracovního poměru jako základního pracovněprávního vztahu, s jehož založením by byl spojen vznik práv a povinností zaměstnance a zaměstnavatele, není na namístě uvažovat ani o tzv. faktickém pracovním poměru.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 ICdo 95/2019, ze dne 28. 5. 2021

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 3 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 6. 2016
§ 19 odst. 3 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 6. 2016
§ 33 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 6. 2016
§ 545 o. z. ve znění do 29. 12. 2016
§ 552 o. z. ve znění do 29. 12. 2016
§ 555 odst. 2 o. z. ve znění do 29. 12. 2016

Kategorie: pracovní právo; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 30. 12. 2016 se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že pohledávka žalobce ve výši 243 758 Kč z titulu pracovní smlouvy uzavřené dne 31. 5. 2016 mezi ním a dlužníkem S. M., je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaný jako insolvenční správce dlužníka dopisem ze dne 25. 11. 2016 popřel jeho pohledávku na mzdu v uvedené výši a následně ho vyzval k podání této žaloby. Nesouhlasí s žalovaným, že pracovní smlouva, kterou dne 31. 5. 2016 uzavřel s dlužníkem, je od počátku neplatná, neboť dispoziční oprávnění dlužníka k uzavření pracovní smlouvy nebylo v době jejího uzavření nijak omezeno. Dlužník se v té době nacházel v období před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku a vztahovala se na něj pouze omezení spojená se zahájením insolvenčního řízení. Na uzavření pracovní smlouvy se nevztahovalo ani omezení dlužníkova dispozičního oprávnění podle usnesení „ze dne 25. 4. 2015“ zveřejněné „na listu B-15“.

Žalovaný namítal, že pracovní smlouva žalobce je od počátku neplatná, jelikož byla uzavřena v rozporu s předběžným opatřením insolvenčního soudu (usnesením ze dne 25. 4. 2016), jímž byla omezena dlužníkova dispoziční oprávnění k majetkové podstatě. Poukázal, že žalobce poskytoval dlužníkovi služby poradce prostřednictvím své obchodní společnosti J., avšak po vydání uvedeného předběžného opatření insolvenční správce a věřitelský výbor neudělili dlužníkovi souhlas s vyplacením dlužných faktur společnosti J., a proto byla s žalobcem sjednána pracovní smlouva na pozici „Executive Director“ a zároveň sjednána výše mzdy žalobce 115 000 Kč. Žalovanému navíc není známo, že by žalobce pro dlužníka vykonal cokoli, čím by si zasloužil odměnu ve výši 243 758 Kč.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2018 č. j. 159 ICm XY (MSPH 59 INS XY) byla žaloba zamítnuta a žalobci byla uloženo povinnost, aby na náhradě nákladů řízení zaplatil žalovanému (k rukám jeho advokáta) 20 570 Kč a „českému státu“ na účet Městského soudu v Praze 985 Kč. Insolvenční soud vyšel ze zjištění, že dne 3. 2. 2016 byl zjištěn úpadek dlužníka a insolvenčním správcem byl ustanoven žalovaný, že usnesením insolvenčního soudu ze dne 25. 4. 2016 bylo nařízeno předběžné opatření, jímž byla dlužníkovi uložena povinnost zdržet se dispozice s veškerým nemovitým majetkem a movitým majetkem tvořícím zařízení podniku a dále povinnost předkládat insolvenčnímu správci k odsouhlasení veškeré faktury nad 50 000 Kč a v týdenním předstihu veškeré doklady k nákupu surovin pro výrobu, že usnesením insolvenčního soudu ze dne 12. 7. 2016 byla povolena reorganizace dlužníka, která na základě návrhu dlužníka ze dne 15. 7. 2016 byla usnesením insolvenčního soudu ze dne 21. 7. 2016 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2016 přeměněna na konkurs, že žalobce (předseda dozorčí rady dlužníka), který v letech 2006 až 2010 dlužníkovi „poskytoval služby“ jako jeho zaměstnanec, následně na základě smlouvy o dílo prostřednictvím společnosti J., IČO XY, jejímž byl jediným společníkem a jednatelem, uzavřel s dlužníkem dne 31. 5. 2016 pracovní smlouvu, na základě které měl pro dlužníka od 1. 6. 2016 pracovat jako „Executive Director“ za měsíční mzdu 115 000 Kč, a že pracovní smlouva ze dne 31. 5. 2016 byla uzavřena poté, co na základě uvedeného předběžného opatření „nebylo možno získávat prostředky tímto způsobem“ (prostřednictvím smlouvy o dílo) a „čistá mzda byla nastavena tak, aby byla obdobná jako odměna společnosti J.“ Na základě těchto skutkových zjištění dospěl k závěru, že pracovní smlouva ze dne 31. 5. 2016 byla uzavřena v rozporu s omezeními „danými ustanoveními insolvenčního zákona a jednak předběžným opatřením soudu“, a představuje tak „účelové vyvádění peněžních prostředků z majetkové podstaty dlužnice za situace, kdy dlužnici nebyl dán souhlas insolvenčního správce, popř. věřitelského výboru s proplácením faktur vystavených žalobcem za spol. J.“ a kdy dlužník věděl, že není schopen vyplácet mzdu stávajícím zaměstnancům. Částku 243 758 Kč přitom nelze považovat s ohledem na ustanovení § 111 insolvenčního zákona za zanedbatelnou. Uzavřel proto, že pracovní smlouva ze dne 31. 5. 2016 je absolutně neplatná podle ustanovení § 76f odst. 1 o. s. ř., neboť jejím uzavřením byla porušena povinnost „uložená vykonatelným usnesením o nařízení předběžného opatření“; pracovní smlouva „vykazuje i formální nedostatky“, byla-li na straně zaměstnavatele podepsaná zástupcem J. V. („ať už tuto smlouvu podepsal Q. H. či nikoliv“) a je-li v ní sjednáno pracovní místo, jímž zaměstnavatel (dlužník) nedisponoval.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2019 č. j. 159 ICm XY, 102 VSPH XY (MSPH 59 INS XY) rozsudek insolvenčního soudu změnil tak, že určil, že pohledávka žalobce ve výši 243 758 Kč z titulu pracovní smlouvy uzavřené dne 31. 5. 2016 mezi ním a dlužníkem má pořadí pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (výrok I), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II), a žalovanému uložil povinnost k náhradě nákladů řízení státu ve výši 985 Kč (výrok III). Odvolací soud, který vyšel ze skutkových zjištění insolvenčního soudu, dospěl k závěru, že za situace, kdy v pracovní smlouvě ze dne 31. 5. 2016 byly sjednány všechny podstatné náležitosti podle ustanovení § 34 odst. zákoníku práce a byla uzavřena písemně, se „tedy jedná o smlouvu platnou“. Za zaměstnavatele pracovní smlouvu podepsal Q. H., místopředseda představenstva dlužníka oprávněný samostatně za dlužníka jednat; je jen „zřejmou nesprávností“, je-li v záhlaví smlouvy jako jednající osoba uveden žalobce. K jejímu uzavření nebyl nutný souhlas věřitelského výboru, neboť v době jejího uzavření „úpadek dlužníka reorganizací řešen nebyl“ (§ 330 odst. 2 insolvenčního zákona). Uzavřením pracovní smlouvy nebyly dlužníkem porušeny povinnosti či omezení uložené předběžným opatřením, neboť insolvenční soud „formuloval jeho výrok způsobem, z něhož nelze dovodit zákaz uzavírání pracovních smluv“; „uzavírání pracovní smlouvy nelze podřadit pod dispozici s veškerým nemovitým majetkem a movitým majetkem tvořícím zařízení podniku ani pod fakturaci částky přesahující 50 000 Kč“. Odvolací soud proto zohlednil, že neplatnost „právního úkonu“ nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost výlučně nezpůsobil sám (§ 19 odst. 3 zákoníku práce), a že následkem porušení ustanovení § 111 odst. 3 insolvenčního zákona je „neúčinnost, nikoliv neplatnost úkonu“. Uzavřel proto, že závěr insolvenčního soudu o neplatnosti pracovní smlouvy není správný a že „vztah žalobce a dlužníka by i v případě neplatnosti pracovní smlouvy bylo nutno posoudit jako tzv. faktický pracovní poměr“ a „pohledávka žalobce má tak – jako pracovněprávní – pořadí pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání směřující proti výroku I. Dovolatel má za to, že uzavření pracovní smlouvy mezi žalobcem a dlužníkem „s úmyslem umožnit účelové vyvádění peněžních prostředků z majetkové podstaty dlužníka za situace, kdy dlužníku nebyl dán souhlas insolvenčního správce popř. věřitelského výboru s proplácením faktur vystavených žalobcem za společnost J., naplňuje podstatu zdánlivého právního jednání“; mezi dlužníkem a žalobcem nevznikl pracovněprávní vztah, neboť mezi nimi „reálně neexistoval vztah nadřízenosti a podřízenosti a nejednalo se o výkon závislé práce“. Pracovněprávní jednání tak bylo učiněno „naoko“ (simulovaně) se záměrem, aby tím bylo zastřeno jiné právní jednání (disimulované právní jednání). Dovolatel proto považuje pracovní smlouvu uzavřenou mezi dlužníkem a žalobcem za neplatnou, neboť úmyslem smluvních stran nebylo založení právního vztahu zaměstnance a zaměstnavatele ve smyslu výkonu závislé práce, ale pouze pokračování v jejich vzájemné spolupráci, při níž žalobce poskytoval dlužníkovi služby poradce prostřednictvím své obchodní společnosti J. a tato spolupráce byla ze strany insolvenčního správce a věřitelského výboru v návaznosti na vydané předběžné opatření ze dne 25. 4. 2016 se společností J. ukončena. Pracovní smlouva, kterou strany pouze zastíraly to, že jejich úmyslem bylo umožnit účelové vyvádění peněžních prostředků z majetkové podstaty dlužníka za situace, kdy k tomu dlužníku nebyl dán souhlas insolvenčního správce, nemůže podle dovolatele obstát (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3613/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1837/2014 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1876/2017). Žalobce fakticky pokračoval v činnosti, kterou vykonával již prostřednictvím své společnosti, přičemž v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce po uzavření pracovní smlouvy vykonával závislou činnost ve vztahu podřízenosti a nadřízenosti, tj. podle pokynů zaměstnavatele. S názorem odvolacího soudu, že žalobci v případě neplatnosti pracovní smlouvy náleží odměna za vykonanou práci na základě faktického pracovního poměru, dovolatel nesouhlasí. Zákoník práce podle něj zakazuje, „aby jeho režim byl vztahován pouze na základě vůle stran na jiné vztahy, než jaké vznikají při výkonu závislé práce nebo v souvislosti s výkonem závislé práce“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017 sp. zn. 21 Cdo 2999/2016). Jako dovolací důvod též uvádí dosud neřešenou právní otázku, zda se uplatní neplatnost podle ustanovení § 76f o. s. ř. i u jednání, jehož cílem je zjevné obcházení smyslu a účelu předběžného opatření, ačkoli jím není výslovně zakázáno. Navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek Vrchního soudu a určil, že pohledávka žalobce ve výši 243 758 Kč z titulu pracovní smlouvy uzavřené dne 31. 5. 2016 mezi ním a dlužníkem nemá pořadí pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že dne 3. 2. 2016 byl zjištěn úpadek dlužníka a insolvenčním správcem byl ustanoven žalovaný. Usnesením insolvenčního soudu ze dne 25. 4. 2016 bylo nařízeno předběžné opatření, jímž byla dlužníkovi uložena povinnost zdržet se dispozice s veškerým nemovitým majetkem a movitým majetkem tvořícím zařízení podniku a dále povinnost předkládat insolvenčnímu správci k odsouhlasení veškeré faktury nad 50 000 Kč a v týdenním předstihu veškeré doklady k nákupu surovin pro výrobu. Následně usnesením insolvenčního soudu ze dne 12. 7. 2016 byla povolena reorganizace dlužníka, která na základě návrhu dlužníka ze dne 15. 7. 2016 byla usnesením insolvenčního soudu ze dne 21. 7. 2016 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2016 přeměněna na konkurs. Žalobce byl předsedou dozorčí rady dlužníka. V letech 2006 až 2010 dlužníkovi „poskytoval služby“ jako jeho zaměstnanec a poté prostřednictvím společnosti J., IČO XY, jejímž byl jediným společníkem a jednatelem, se kterou měl dlužník uzavřenou smlouvu o dílo. Po vydání uvedeného předběžného opatření, „kdy dlužnici nebyl dán souhlas insolvenčního správce, popř. věřitelského výboru s proplácením faktur vystavených žalobcem za spol. J.“, žalobce znovu dne 31. 5. 2016 uzavřel s dlužníkem pracovní smlouvu (kterou za dlužníka podepsal místopředseda představenstva Q. H.), na základě které měl pro dlužníka od 1. 6. 2016 pracovat jako „Executive Director“ za měsíční mzdu 115 000 Kč; „čistá mzda byla nastavena tak, aby byla obdobná jako odměna společnosti J.“ Insolvenční správce dopisem ze dne 25. 11. 2016 popřel pohledávku žalobce na mzdu ve výši 243 758 Kč a následně ho vyzval k podání žaloby v projednávané věci.

Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, jak posoudit právní jednání, jehož strany pouze předstírají vůli uzavřít pracovní smlouvu zakládající pracovní poměr. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalovaného podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že k uzavření pracovní smlouvy došlo (mělo dojít) dne 31. 5. 2016 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2016 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně (§ 4 zák. práce) též podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 29. 12. 2016 (dále též „o. z.“).

Pracovněprávními vztahy se rozumí vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli [srov. § 1 písm. a) zák. práce]. Závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně (§ 2 odst. 1 zák. práce). Závislá práce může být vykonávána výlučně v základním pracovněprávním vztahu, není-li upravena zvláštními právními předpisy; základními pracovněprávními vztahy jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr (srov. § 3 zák. práce).

Pracovní poměr se zakládá (nejde-li o pracovní poměr založený podle zvláštních předpisů nebo v dalších případech uvedených v § 33 odst. 3 zák. práce jmenováním) smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (srov. § 33 odst. 1 zák. práce). Pracovní smlouva je dvoustranným právním jednáním spočívajícím v souhlasném projevu vůle zaměstnance a zaměstnavatele uzavřít pracovní poměr, jehož obsahem je povinnost zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem, a povinnost zaměstnance podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru (srov. § 38 odst. 1 zák. práce).

Právním jednáním se rozumí projev vůle směřující k právním následkům (vyvolávající právní následky spočívající zejména ve vzniku, změně, udržení nebo zániku práv a povinností), které jsou v právním jednání vyjádřeny nebo které plynou ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran (srov. § 545 o. z.).

O právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby (§ 551 o. z.), nebyla-li zjevně projevena vážná vůle (§ 552 o. z.) nebo nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem (§ 553 odst. 1 o. z.).

Podle § 554 o. z. se k zdánlivému právnímu jednání nepřihlíží.

Jedním z případů zdánlivého právního jednání (jednání vzbuzujícího pouze „zdání“, že jde o právní jednání), k němuž se podle zákona nepřihlíží, a na které se tedy hledí, jako kdyby k němu nikdy nedošlo, je – jak vyplývá z § 552 o. z. – jednání, při kterém nebyla zjevně projevena vážná vůle. Jde například o projev vůle učiněný v žertu, při hře, při výuce nebo za jiných podobných okolností, z nichž bylo zřejmé, že jednající ve skutečnosti nechtěl způsobit takové právní následky, které jsou s konkrétním projevem vůle spojeny. Zdánlivým právním jednáním je rovněž simulované právní jednání (jednání, které je činěno jen „naoko“), při němž jednající strany navenek pouze předstírají vůli právní jednání učinit a kdy jejich projev vůle pro chybějící vážnost projevené vůle nesměřuje k vyvolání právních následků, které jsou s předstíraným projevem vůle spojeny. Má-li být simulovaným právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy (srov. § 555 odst. 2 o. z.).

Zdánlivost (nicotnost) právního jednání nastává přímo ze zákona a soud (popřípadě jiný orgán veřejné moci) k ní při svém rozhodování nebo při postupu v řízení přihlíží – jak plyne z § 554 o. z. – i bez návrhu účastníků řízení (z úřední povinnosti); vezme ji tedy v úvahu vždy, jakmile vyjde najevo, aniž by bylo zapotřebí, aby se jí někdo z účastníků dovolal nebo na ni jinak poukazoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. 21 Cdo 2862/2019, uveřejněný pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2021 – dále jen „R 3/2021“).

Zdánlivost (nicotnost) právního jednání je třeba odlišovat od jeho neplatnosti (srov. § 574-588 o. z.). Neplatnost znamená, že právní jednání – na rozdíl od nicotnosti – vzniklo a nadále trvá (existuje), avšak nemá stranou (stranami) právních vztahů sledované právní účinky. K právním následkům, které jsou s ním spojeny (v podobě zamýšlené jednajícím), tedy nedojde, ačkoli by jinak – nebýt vadnosti právního jednání – tyto následky nastaly. Z toho též plyne, že právní jednání může být neplatné, jen jestliže není zdánlivé (nicotné), neboť na takové právní jednání se hledí, jako kdyby k němu nikdy nedošlo (srov. R 3/2021).

V projednávané věci odvolací soud – na základě zjištění, že pracovní smlouva ze dne 31. 5. 2016 obsahuje zákonem stanovené obsahové náležitosti, byla učiněna v zákonem stanovené písemné formě a za dlužníka ji podepsala k tomu oprávněná osoba – dospěl k závěru, že „se jedná o smlouvu platnou“. Zcela přitom pominul, že o platnosti lze uvažovat jen u smlouvy, která vznikla a nadále trvá (existuje), tj. u smlouvy, která není zdánlivá (nicotná). Nepostupoval proto správně, nevypořádal-li se se skutkovým závěrem insolvenčního soudu o tom, že pracovní smlouva ze dne 31. 5. 2016 představuje „účelové vyvádění peněžních prostředků z majetkové podstaty dlužnice za situace, kdy dlužnici nebyl dán souhlas insolvenčního správce, popř. věřitelského výboru s proplácením faktur vystavených žalobcem za spol. J.“, který – shledal-li by ho správným – by musel vést k právnímu závěru, že pracovní smlouva byla simulovaným (předstíraným) právním jednáním (jednáním, které bylo činěno jen „naoko“) žalobce a dlužníka, jejichž projevená vůle nebyla vážná ve smyslu § 552 o. z., neboť nesměřovala k vyvolání právních následků, které jsou s uzavřením pracovní smlouvy spojeny (založit pracovní poměr ve smyslu § 33 odst. 1 zák. práce jako základní pracovněprávní vztah, s jehož založením je spojen vznik práv a povinností zaměstnance a zaměstnavatele ve smyslu § 38 odst. 1 zák. práce). Ke zdánlivosti (nicotnosti) tohoto právního jednání (které insolvenční soud z tohoto důvodu nesprávně považoval za absolutně neplatné) by potom odvolací soud musel přihlédnout i bez návrhu účastníků (z úřední povinnosti) a dovodit, že touto „pracovní smlouvou“ nebyl (nemohl být) mezi žalobcem a dlužníkem založen pracovní poměr, v němž by žalobci mohl vzniknout nárok na mzdu.

Za situace, kdy by vůle účastníků nesměřovala k založení pracovního poměru jako základního pracovněprávního vztahu, s jehož založením by byl spojen vznik práv a povinností zaměstnance (žalobce) a zaměstnavatele (dlužníka), není na namístě uvažovat ani o tzv. faktickém pracovním poměru. Na existenci tzv. faktického pracovního poměru lze totiž usuzovat jen tam, kde vůle fyzické osoby a zaměstnavatele směřovala ke vzniku pracovněprávního vztahu a fyzická osoba koná pro zaměstnavatele (s jeho vědomím a podle jeho pokynů) práci (závislou práci), ačkoliv mezi nimi platný pracovněprávní vztah nevznikl (nebyla sjednána platná pracovní smlouva, popřípadě platná dohoda o pracích konaných mimo pracovní poměr) [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003 sp. zn. 21 Cdo 2287/2002 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2029/2009].

Na stejných skutečnostech, jež by v případě jejich prokázání způsobovaly zdánlivost (nicotnost) pracovní smlouvy ze dne 31. 5. 2016, dovolatel založil i svoji argumentaci, podle které uzavření pracovní smlouvy představuje „obcházení smyslu předběžného opatření“ vydaného usnesením insolvenčního soudu ze dne 25. 4. 2016, o niž opírá závěr o neplatnosti pracovní smlouvy podle ustanovení § 76f odst. 1 o. s. ř. (jehož znění od 1. 1. 2014 nedoznalo změny). Dovolatel zde ale přehlíží, že tytéž skutečnosti nemohou současně zakládat zdánlivost (nicotnost) a neplatnost právního jednání, neboť právní jednání může být neplatné, jen není-li zdánlivé (nicotné). Pro účely rozhodnutí o projednávané věci je proto nadbytečné se zabývat dovolatelem nastolenou právní otázkou, zda se „uplatní (…) neplatnost ve smyslu § 76f o. s. ř. rovněž u jednání, jehož cílem je zjevné obcházení smyslu a účelu předběžného opatření, ačkoliv jím není výslovně zakázáno“.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Vrchnímu soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů