// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu 28.12.2021
Škoda způsobená zaměstnancem státní příspěvkové organizaci
I. Provedením odvodu do státního rozpočtu uloženého státní příspěvkové organizaci za porušení rozpočtové kázně a zaplacením penále za prodlení s tímto odvodem vznikne státní příspěvkové organizaci škoda, za kterou může zaměstnanec odpovídat za podmínek uvedených v ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce.
II. Podle ustanovení § 328 odst. 2 zák. práce peněžitá práva zaměstnavatele zanikají smrtí zaměstnance, s výjimkou práv, o kterých bylo pravomocně rozhodnuto nebo která byla zaměstnancem před jeho smrtí písemně uznána co do důvodů i výše, a práv na náhradu škody způsobené úmyslně.
Žalobě směřující proti dědičce zaměstnance by tedy bylo možné vyhovět, jen kdyby bylo zjištěno, že byla naplněna některá ze shora uvedených výjimek. Rozsudek odvolacího soudu však hovoří pouze o „zaviněném porušení povinností původního žalovaného“. Zjišťování úmyslu se navíc musí týkat toho, co je předmětem řízení, tedy škody, jež měla vzniknout zaplacením uložené povinnosti odvodu a penále.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3763/2020, ze dne 29. 9. 2021
Dotčené předpisy:
§ 250 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 10. 2010
§ 328 odst. 2 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 31. 10. 2010
Kategorie: odpovědnost za škodu; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 25. 9. 2014 se žalobce domáhal po H. K. (dále jen „původní žalovaný“) zaplacení 385 861,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky ode dne nabytí právní moci rozsudku (podle následné změny žaloby od 31. 10. 2013) do zaplacení s tím, že v období let 2009 až 2010 uhradil původnímu žalovanému na základě mandátní smlouvy celkem 369 000 Kč, ovšem podle rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 2. 7. 2012 byly tyto platby poskytnuty bez právního důvodu. V důsledku toho shledal Finanční úřad pro Prahu 1 porušení rozpočtové kázně ze strany žalobce a byl mu vyměřen odvod do státního rozpočtu ve výši 369 000 Kč, který žalobce dne 7. 5. 2013 provedl. Současně bylo žalobci vyměřeno penále ve výši 369 000 Kč, jež bylo žalobcem zaplaceno dne 11. 9. 2013. Původní žalovaný způsobil žalobci škodu ve výši 738 000 Kč tím, že v pracovním poměru jako generální ředitel žalobce vyplácel sám sobě neoprávněně odměnu z mandátní smlouvy, o čemž jako generální ředitel věděl. Odpovědnost původního žalovaného je omezena výší 4,5 násobku jeho platu, tedy částkou 385 861,50 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 9. 4. 2020 č. j. 5 C 614/2014-131 uložil žalované, jako právní nástupkyni původního žalovaného, zaplatit žalobci částku 385 861,50 Kč, žalobu co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % z částky 385 861,50 Kč od 31. 10. 2013 do zaplacení zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 19 290 Kč k rukám advokáta JUDr. V. N. Vycházel z toho, že žalobce, jehož byl původní žalovaný statutárním orgánem, provedl výdej prostředků ze státního rozpočtu ve výši 369 000 Kč bez právního důvodu. Žalobce byl povinen uhradit státu penále ve výši 369 000 Kč, což podle soudu prvního stupně představuje škodu, která vznikla žalobci v souvislosti s protiprávním jednáním původního žalovaného. Zhodnotil, že prostředky ve výši 358 750 Kč s příslušenstvím již původní žalovaný vrátil žalobci a uhradil tím škodu za odvod do státního rozpočtu; zbývá tak zaplatit žalobci škodu za jím uhrazené penále. Zaplacením penále do státního rozpočtu došlo v rozpočtu žalobce ke snížení objemu finančních prostředků, které mohl použít k činnostem a záměrům v rámci předmětu své činnosti. Nelze tedy odvedené penále chápat jen jako pouhý převod prostředků z jednoho účtu státní organizace na jiný. Zamítnutí žaloby co do úroku z prodlení odůvodnil soud prvního stupně tím, že žalovaná vstoupila do řízení po smrti původního žalovaného, převzala závazek svého manžela a řízení bylo navíc přerušeno do doby pravomocného rozhodnutí o správní žalobě žalobce. To spolu se skutečností, že výše příslušenství by byla vysoká, považoval soud prvního stupně za důvody hodné zvláštního zřetele, aby nebyl tento nárok žalobci přiznán.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2020 č. j. 30 Co 181/2020-167 změnil rozsudek soudu prvního stupně v žalobě vyhovujícím výroku tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 6 611,50 Kč, ohledně částky 379 250 Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, v zamítavém výroku jej změnil „jen tak“, že žalované uložil zaplatit žalobci úrok z prodlení 8,05 % ročně z částky 379 250 Kč od 31. 10. 2013 do zaplacení, a ohledně „zbývajícího“ úroku z prodlení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 29 374 Kč k rukám advokáta JUDr. V. N. Uzavřel, že zaviněné porušení povinností původního žalovaného spočívá v tom, že v jednotlivých měsících v letech 2009 a 2010 fakturoval žalobci částky 41 000 Kč měsíčně za činnosti, které nebyly vyžádány a nebyly ani potřebné, a následně, v pozici statutárního orgánu žalobce, akceptoval, že na základě neoprávněných faktur bylo zaplaceno celkem 369 000 Kč. Porušil tím svoji povinnost řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. V důsledku tohoto zaviněného porušení povinností bylo žalobci následně uloženo zaplatit do státního rozpočtu odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 369 000 Kč a penále za prodlení s úhradou tohoto odvodu ve výši 369 000 Kč. Při posouzení, zda vznikla škoda, odvolací soud nejprve uzavřel, že žalobce je jako příspěvková organizace nadán právní osobností. Ačkoliv příspěvkové organizace nemají vlastní majetek a hospodaří s majetkem státu, jsou jako svébytné právní subjekty nadány větší mírou samostatnosti oproti organizačním složkám státu. Mají vlastní rozpočet a vystupují samostatně jak vůči státu, tak vůči svým zaměstnancům, jsou způsobilé nabývat i majetková práva a povinnosti, včetně práva na náhradu škody. Prostředky, které odvedl žalobce do státního rozpočtu, tedy chyběly v jeho vlastním rozpočtu. Odvedené penále tak představuje škodu na straně žalobce. Z hlediska její výše není podstatné, kdy původní žalovaný skončil ve funkci generálního ředitele, ale to, že povinnost uhradit penále vznikla za období ode dne následujícího po dni porušení rozpočtové kázně, do dne, kdy byly prostředky odvedeny; žalobce přitom odvedl prostředky bezprostředně poté, co platební výměr nabyl po skončení odvolacího řízení právní moci. Co se samotného odvodu týče, uzavřel odvolací soud, že z celkově odvedené částky 369 000 Kč vrátil původní žalovaný žalobci již 358 750 Kč. Vzniklá škoda se tak rovná rozdílu těchto částek, tedy částce 10 250 Kč. Odvolací soud uzavřel, že následkem zaviněného porušení povinností právního předchůdce žalované vznikla žalobci škoda v celkové výši 379 250 Kč. Odvolací soud dále změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh na zaplacení úroku z prodlení. Vysvětlil, že moderační právo soudu nelze samostatně vztáhnout pouze na příslušenství náhrady škody. Mimořádnou okolností hodnou zvláštního zřetele není pouhá výše zákonného úroku z prodlení; protože nebyly zjištěny jiné okolnosti hodné zvláštního zřetele, nelze považovat požadavek na zaplacení úroku z prodlení za rozporný s dobrými mravy.
Proti tomuto rozsudku, a to v celém jeho rozsahu, podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního hodnocení při řešení (dosud neřešené) otázky, zda se dosavadní judikatura dovolacího soudu o absenci škody při sankčním odvodu od jedné organizační složky státu jiné organizační složce vztahuje též na příspěvkové organizace. S tím podle dovolatelky souvisejí otázky, zda příspěvková organizace nabývá majetková práva, včetně práva na náhradu škody, a zda jsou prostředky získané z vlastní činností státní příspěvkové organizace jejím majetkem, nebo majetkem státu. Podle dovolatelky je klíčové, zda vznikla újma na majetku. Protože příspěvkové organizace vlastní majetek nemají, nemohlo nastat žádné jeho zmenšení. Příspěvkové organizace nabývají práva a povinnosti, včetně případných škodních nároků, vždy ve prospěch či k tíži státu. Dovolatelka připomněla závěr dovolacího soudu, že pohledávka vymáhaná Českou konsolidační agenturou má charakter pohledávky státu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2019 sp. zn. 20 Cdo 3668/2018). Obdobně v rozsudku ze dne 20. 2. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1003/2016 Nejvyšší soud konstatoval, že státní příspěvkové organizace sice nevlastní majetek, jsou však vybaveny oprávněním činit vlastním jménem úkony, jimiž uplatňují nároky z existence vlastnického práva státu k věcem, s nimiž jim přísluší hospodařit, a jsou vybaveny způsobilostí být v těchto věcech účastníky řízení před soudy. Soudy obou stupňů dále podle dovolatelky nezkoumaly, zda byla splněna některá z podmínek v ustanovení § 328 odst. 2 zákoníku práce, pro něž peněžité nároky zaměstnavatele vůči zaměstnanci smrtí zaměstnance nezanikají, a zda tedy bylo možné v řízení pokračovat s právní nástupkyní původního žalovaného. Žalovaná navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů.
Žalobce navrhl zamítnutí či odmítnutí dovolání. Souhlasil se závěrem odvolacího soudu, že státní příspěvkové organizace vystupují samostatně vůči svým zaměstnancům a jsou způsobilé samostatně nabývat práva, včetně práva na náhradu škody. Žalobce sankci do rozpočtu odvedl a tím se mu jeho majetek fakticky zmenšil. Ohledně otázky, zda šlo o nedbalostní nebo úmyslné zavinění právního předchůdce žalované, žalobce připomněl, že původní žalovaný byl v nejvyšší pozici u žalobce, a tedy nemohlo jít o nedbalost, vyplácel-li sám sobě odměnu coby mandatáři; šlo spíše o eventuální úmysl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolání žalované není přípustné proti výroku rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 6 611,50 Kč tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 6 611,50 Kč, a v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % z částky 6 611,50 Kč potvrzen. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech, jestliže ji lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí – tzv. subjektivní přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999 sp. zn. 21 Cdo 2023/98, uveřejněné pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4690/2009).
Nejvyšší soud dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl rovněž v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce je státní příspěvkovou organizací, která podle své zřizovací listiny vystupuje v právních vztazích vlastním jménem a nese odpovědnost plynoucí z těchto vztahů. Původní žalovaný byl od 1. 7. 2007 jmenován generálním ředitelem žalobce, od 26. 8. 2010 u něho působil na základě dohody o změně pracovního poměru jako redaktor. Za to, že žalobce v letech 2009 a 2010 vyplatil původnímu žalovanému bez právního důvodu celkem 369 000 Kč, bylo finančním úřadem platebním výměrem ze dne 27. 9. 2012 uloženo žalobci zaplatit do státního rozpočtu odvod za porušení rozpočtové kázně ze výši 369 000 Kč a dalším platebním výměrem ze dne 30. 4. 2013 bylo žalobci uloženo zaplatit penále za prodlení s tímto odvodem ve výši 369 000 Kč. Žalobce uhradil finančnímu úřadu částku 369 000 Kč dne 7. 5. 2013 a další částku 369 000 Kč dne 11. 9. 2013. Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 2. 7. 2012 č. j. 13 C 423/2010-702 bylo původnímu žalovanému uloženo zaplatit žalobci 358 750 Kč úrokem z prodlení s tím, že původní žalovaný vystavoval žalobci faktury na částky po 41 000 Kč bez právního důvodu, neboť činnosti podle těchto faktur nebyly nikdy žalobcem vyžádány, ani pro něho nebyly potřebné. Tuto částku původní žalovaný žalobci uhradil. Původní žalovaný dne 16. 8. 2017 zemřel a podle výsledků dědického řízení bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 6. 2018 č. j. 5 C 614/2014-81 rozhodnuto o pokračování řízení s žalovanou.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda provedením odvodu do státního rozpočtu uloženého státní příspěvkové organizaci za porušení rozpočtové kázně a zaplacením penále za prodlení s tímto odvodem vznikne státní příspěvkové organizaci škoda. Dále závisí napadený rozsudek odvolacího soudu na vyřešení otázky, zda právo žalobce jako zaměstnavatele zaniklo smrtí původního žalovaného, či nikoliv. Vzhledem k tomu, že tyto otázky nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalované je v části směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé (ohledně částky 379 250 Kč s úrokem z prodlení) podle § 237 o. s. ř. přípustné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k datu platby žalobce podle poslední faktury vystavené původním žalovaným (24. 7. 2010) – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
Předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle § 250 odst. 1 zák. práce je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody (tzv. kauzální nexus) a zavinění na straně zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, odpovědnost za škodu nemůže nastat. Zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním skutečně způsobil; není proto dána jeho odpovědnost za tu část škody, která byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele, případně zaviněním jiného zaměstnance nebo třetích osob vně zaměstnavatele. V řízení o náhradu škody podle § 250 odst. 1 zák. práce má žalobce (poškozený zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit [srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a 120 odst. 1 o. s. ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2830/2013 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1174/2013).
Škodou se rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Skutečnou škodou, kterou je zaměstnanec, jenž odpovídá za škodu podle § 250 zák. práce, povinen nahradit zaměstnavateli (§ 257 odst. 1 zák. práce), je nastalé zmenšení majetku poškozeného zaměstnavatele (srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1852/2003).
V rozsudku ze dne 12. 4. 2017 sp. zn. 31 Cdo 2764/2016 (uveřejněném pod č. 126 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2018), na který dovolatelka implicitně ve svém dovolání poukazuje, řešil Nejvyšší soud otázku škody, jež měla vzniknout státu tím, že jedna organizační složka státu zaplatila pokutu uloženou Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže zpět do státního rozpočtu. Pro závěr, že žalobkyni (státu) škoda nevznikla, bylo zásadní, že na stát je v pracovněprávních vztazích mezi státem a zaměstnancem v případě posuzování vzniku škody způsobené zaměstnancem třeba hledět jako na jediný subjekt (vlastníka majetku); státu mohla vzniknout jejím zaplacením škoda, jen kdyby se tím zmenšil majetek státu jako celek (srov. bod 23 odůvodnění rozsudku).
Při hodnocení vztahu žalobce a původního žalovaného v nyní posuzovaném případě však nelze na stát a žalobce hledět jako na jeden celek. K postavení státních příspěvkových organizací se Nejvyšší soud již vyjádřil v rozsudku ze dne 20. 2. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1003/2016, který byl uveřejněn pod č. 85 v časopise Soudní judikatura, roč. 2018, a podle něhož státní příspěvkové organizace nadále (tj. i od účinnosti zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích) sice nevlastní majetek (ten je ve vlastnictví státu), přesto jsou již výslovně vybaveny oprávněním činit vlastním jménem úkony, jimiž se uplatňují nároky z existence vlastnického práva státu k věcem, s nimiž přísluší organizacím hospodařit, a jsou vybaveny způsobilostí být i v těchto věcech účastníky řízení před soudy. Státní příspěvkové organizace nemají vlastní majetek a za podmínek stanovených zákonem č. 219/2000 Sb. nabývají majetek pro stát (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2008 sp. zn. 22 Cdo 1928/2008).
U žalobce a státu v nyní posuzovaném případě jde tedy z hlediska soukromoprávního o dva odlišné subjekty, přičemž právní vztahy žalobce ke třetím subjektům (a z nich vyplývající práva a povinnosti) nejsou právními vztahy státu k těmto subjektům. Výklad pojmů správa a vlastní hospodářské využití v kontextu právní úpravy příspěvkových organizací byl soudní judikaturou podán již tak, že pojem správa na jedné straně vyjadřuje vlastnickou nezpůsobilost příspěvkové organizace, pojem vlastní hospodářské využití však na straně druhé vyjadřuje skutečnost, že příspěvková organizace využívá do správy svěřený majetek k vlastní hospodářské činnosti a majetková práva s touto hospodářskou činností spojená vykonává namísto vlastníka, přičemž vlastník majetku by měl vymezit rozsah těchto práv ve zřizovací listině. Pro vynucení plnění povinností příspěvkové organizace lze postihnout majetek vlastníka, který jí byl svěřen (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2006 sp. zn. II. ÚS 238/06 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. 20 Cdo 2791/2004, uveřejněný pod č. 99 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005). Stejně bude příspěvková organizace uplatňovat (svým jménem a na vlastní odpovědnost) nároky vzniklé z důvodu vzniku škody na majetku, který jí byl svěřen k její vlastní hospodářské činnosti (tedy činnosti prováděné na vlastní účet a odpovědnost). Újmu na svěřeném majetku nelze v těchto soukromoprávních vztazích považovat za újmu státu, který, byť je vlastníkem svěřeného majetku, v těchto právních vztazích nevystupuje. Proto nemá význam zjišťovat, zda se majetek státu na druhé straně rozmnožil, v tomto případě zaplacením odvodu a penále. Z uvedeného vyplývá, že skutečnost, že žalobce zaplatil uložený odvod a penále do státního rozpočtu, představuje vznik škody na jeho straně, za kterou mohl původní žalovaný odpovídat za podmínek uvedených v ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce.
Odkazuje-li žalovaná na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2019 sp. zn. 20 Cdo 3668/2018, pak přehlíží, že toto se pro účely započtení zabývá charakterem pohledávky svěřené České konsolidační agentuře; závěry zde učiněné nijak nekolidují s výše uvedeným pravidlem, že státní příspěvkové organizace nemají vlastní majetek, neboť hospodaří s majetkem státu a nabývají majetek pro stát.
Ve vztahu k druhému dovolacímu důvodu žalovaná ve svém dovolání namítá, že odvolací soud neodpověděl na předběžnou otázku, zda povaha věci umožňuje pokračování v řízení s procesním nástupcem původního žalovaného. I přes určitou formulační neobratnost (předmětem dovolacího řízení je již meritorní rozhodnutí) je podstatou této námitky argumentace, že nároky žalobce zanikly smrtí původního žalovaného.
Podle ustanovení § 328 odst. 2 zák. práce peněžitá práva zaměstnavatele zanikají smrtí zaměstnance, s výjimkou práv, o kterých bylo pravomocně rozhodnuto nebo která byla zaměstnancem před jeho smrtí písemně uznána co do důvodů i výše, a práv na náhradu škody způsobené úmyslně.
Žalobě směřující proti žalované (jako dědičce původního žalovaného) by tedy bylo možné vyhovět, jen kdyby bylo zjištěno, že byla naplněna některá ze shora uvedených výjimek (zejména, že původní žalovaný způsobil škodu úmyslně, dá-li se podle obsahu spisu dovodit, že další dvě okolnosti – pravomocné rozhodnutí nebo písemné uznání co do důvodu a výše – zřejmě nenastaly). Rozsudek odvolacího soudu však hovoří pouze o „zaviněném porušení povinností původního žalovaného“, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně (zabývá-li se ten navíc omezením rozsahu náhrady škody – viz bod 9 odůvodnění rozsudku – nasvědčuje to spíše tomu, že uvažoval o škodě způsobené z nedbalosti). Zjišťování úmyslu se navíc musí týkat toho, co je předmětem řízení, tedy škody, jež měla vzniknout zaplacením uložené povinnosti odvodu a penále.
Protože se odvolací soud věcí z tohoto pohledu nezabýval, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ohledně částky 379 250 Kč s úrokem z prodlení a v akcesorickém výroku o nákladech řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v odpovídající části rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 7) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-