// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu

Odpovědnost za škodu

23.10.2019 00:02

Zboží volně přístupné zákazníkům jako hodnoty svěřené k vyúčtování

I. Hodnotami svěřenými zaměstnanci k vyúčtování podle ustanovení § 252 zákoníku práce může být i zboží, které je vyskládáno na regálech samoobslužné prodejny, které je tak volně přístupné zákazníkům. Zboží, které je umístěno na prodejně, je z povahy věci určeno k obratu nebo k oběhu bez ohledu na to, ve které části prodejny je umístěno; zaměstnanec neztrácí možnost osobní dispozice se zbožím jen z toho důvodu, že je „vyskládáno v regálech samoobslužné prodejny, kde je volně přístupné zákazníkům“.

Žalované zaměstnankyně v posuzované věci nesprávně zaměňují otázku, které hodnoty jsou hodnotami svěřenými k vyúčtování a které tedy mohou být předmětem dohody o odpovědnosti podle ustanovení § 252 zák. práce, s otázkou zproštění se odpovědnosti ve smyslu ustanovení § 252 odst. 5 zák. práce.

II. Namítají-li žalované zaměstnankyně, že při zjišťování schodku jako inventarizačního rozdílu mezi stavem majetku a závazků v účetnictví a skutečným (nižším) stavem majetku a závazků není zaměstnavatel schopen identifikovat, na kterých konkrétních hodnotách manko vzniklo, a že tak není prokázána skutečně vzniklá škoda, potom opomíjejí samotnou okolnost, že je-li zjištěn zákonem předepsaným způsobem schodek, znamená to samo o sobě zjištění, že došlo ke zmenšení majetku zaměstnavatele a vzniku skutečné škody. Z povahy samotné právní úpravy odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, vyplývá, že je založena na skutečnosti, že hodnoty, které se hmotně odpovědný zaměstnanec zavázal vyúčtovat, chybí, a že není objektivně možné zjistit, kdy, jakým způsobem, popřípadě na jakých hodnotách schodek na svěřených hodnotách vznikl.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 492/2019, ze dne 23. 7. 2019


23.10.2019 00:01

Uzavření dohody o hmotné odpovědnosti v pracovní smlouvě

Dohodu o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování lze uzavřít již v pracovní smlouvě, a to bez ohledu na to, jak je dohodnut den nástupu do práce.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2167/2019, ze dne 23. 7. 2019


28.08.2019 00:02

Zápočet pohledávky zaměstnavatele na náhradu škody vůči zaměstnanci

Jednostranné započtení pohledávky zaměstnavatele na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu není přípustné, i kdyby byly dodrženy zákonné limity vyplývající z ustanovení § 278 a § 279 odst. 1 o.s.ř. Zaměstnavatel je oprávněn započíst svou pohledávku na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu a provést srážku (srážky) ze mzdy za účelem uspokojení svého nároku na náhradu škody jen na základě dohody o srážkách ze mzdy uzavřené se zaměstnancem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 238/2019, ze dne 21. 5. 2019


25.07.2019 00:01

Odpovědnost zaměstnance státu za odvod za porušení rozpočtové kázně

Státu jako zaměstnavateli, za nějž jedná a práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů vykonává organizační složka státu, nevzniká škoda, kterou by byl povinen zaměstnanec nahradit podle ustanovení § 172 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, v důsledku toho, že zaplatil pravomocným rozhodnutím uložený odvod za porušení rozpočtové kázně.

Vzhledem k tomu, že organizační složka státu není právnickou osobou (právnickou osobou je stát) a pouze za právnickou osobu (tj. za stát) jedná, není oprávněna jednat svým vlastním jménem, ale jménem státu, a práva a povinnosti z jednání organizační složky tak nabývá stát jako právnická osoba. I když organizační složky státu vykonávají za stát práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, je tu rozhodující, že pouze obhospodařují majetek, který vlastní stát, a že proto v důsledku zaviněného porušení povinností při plnění pracovních úkolů zaměstnance nebo v přímé souvislosti s ním může vzniknout újma na majetku (zmenšení majetku nebo zmaření očekávatelného zvýšení majetku) pouze státu a nikoliv organizační složce státu. Ke škodě, kterou by byl zaměstnanec povinen nahradit podle ustanovení § 172 zák. práce, proto může dojít pouze u státu, jestliže nastalo zmenšení jeho majetku nebo jestliže u něj nedošlo ke zvýšení (rozmnožení) majetku, které bylo možné - nebýt škodné události - s ohledem na pravidelný běh věcí důvodně očekávat.

V posuzovaném případě žalobkyně (organizační složka státu) zaplatila sankční odvod do státního rozpočtu uložený jí výměrem finančního úřadu. Protože na stát je v pracovněprávních vztazích mezi státem a zaměstnancem v případě posuzování vzniku škody způsobené zaměstnancem třeba hledět jako na jediný subjekt (vlastníka majetku), mohla státu vzniknout zaplacením tohoto sankčního odvodu škoda, jen kdyby se tím zmenšil majetek státu jako celek. Vzhledem k tomu, že žalobkyně zaplacením sankčního odvodu za porušení rozpočtové kázně odvedla peněžní prostředky zpět do státního rozpočtu, došlo pouze k přesunu finančních prostředků uvnitř státu, avšak majetek státu se touto transakcí nezmenšil a z tohoto důvodu žalobkyni (státu) jako zaměstnavateli žalovaného tvrzená škoda nevznikla.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5190/2017, ze dne 17. 4. 2019


25.06.2019 00:00

Zproštění odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách

I. Jak vyplývá z ustanovení § 252 odst. 5 zák. práce, má-li se zaměstnanec zcela nebo zčásti zprostit odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, musí prokázat existenci skutečností nasvědčujících tomu, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění. Zaměstnanec se zprostí odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách mimo jiné i tehdy, jestliže prokáže, že mu zaměstnavatel nevytvořil přiměřené pracovní podmínky k péči o hodnoty svěřené k vyúčtování, tedy, že mu zanedbáním povinností zaměstnavatele bylo znemožněno hospodařit se svěřenými hodnotami a starat se o ně.

Zároveň však platí, že zaměstnanec se nemůže své hmotné odpovědnosti zprostit, jestliže neplněním svých povinností řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele [§ 301 písm. d) zák. práce] vznik schodku umožnil. Vztah takového nedbalostního jednání ke vzniku schodku je přitom třeba posuzovat v každém případě individuálně a pečlivě přihlížet ke všem okolnostem, za nichž ke vzniku schodku došlo. Je-li nedbalostní porušení povinností hmotně odpovědným zaměstnancem takového rozsahu, že by bez něho ke vzniku škody (schodku) vůbec nemohlo dojít (tj. že zaměstnanec porušením svých povinností umožnil vznik celého schodku), pak nepřichází v úvahu ani částečné zproštění se odpovědnosti; to závisí na rozsahu porušení povinnosti, kterým byl umožněn vznik škody (schodku).

II. Nebyla-li na pracovišti s více zaměstnanci, kteří uzavřeli dohodu o hmotné odpovědnosti, dohodnuta společná hmotná odpovědnost, nečiní to jejich individuální dohody o hmotné odpovědnosti neplatnými. Znamená to jen, že rozsah náhrady škody jednotlivých zaměstnanců s individuálními dohodami o hmotné odpovědnosti za schodek zjištěný na společném pracovišti nelze stanovit podle poměru jejich hrubých výdělků a v závislosti na zastávané funkci ve smyslu § 260 zák. práce, ale že budou odpovídat za schodek v plné výši podle rozsahu odpovědnosti jednotlivých zaměstnanců.

Ani omezení společné hmotné odpovědnosti jen na některé zaměstnance v prodejně obchodní společnosti nelze samo o sobě bez přihlédnutí ke konkrétním podmínkám na pracovišti považovat za nesplnění povinnosti zajišťovat zaměstnancům pracovní podmínky pro řádné plnění pracovních úkolů.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4711/2017, ze dne 19. 3. 2019


29.11.2018 00:02

Náhrada škody způsobené splněním protiprávního příkazu nadřízeného

Je-li zaměstnanci vydán pokyn, který není v souladu s právními předpisy, není zaměstnanec povinen takový pokyn splnit. Jestliže však zaměstnanec přesto takový pokyn splní a zaměstnavateli tím vznikne škoda, je třeba mít na zřeteli, že z hlediska posouzení odpovědnosti zaměstnance za škodu ve smyslu ustanovení § 250 zák. práce není samo o sobě významné, že zaměstnanec „není takovým pokynem vázán“; podstatné je, že, jednal-li zaměstnanec protiprávně na pokyn nadřízeného zaměstnance, nelze protiprávní jednání zaměstnance (zaviněné porušení pracovněprávních povinností) považovat za jedinou příčinu vzniku škody, nýbrž příčinu vzniku škody je třeba spatřovat rovněž (zároveň) v porušení povinností ze strany zaměstnavatele (tím, že nadřízený zaměstnanec vydal pokyn, který nebyl v souladu s právními předpisy). Namístě je pak úvaha o poměrném omezení odpovědnosti zaměstnance z důvodu spoluodpovědnosti zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 250 odst. 2 zák. práce.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3157/2017, ze dne 12. 9. 2018


03.05.2018 00:01

Porušení povinnosti zaměstnavatele dát výpověď dle § 52 písm. d) zák. práce

Zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. d) zák. práce, i kdyby ho mohl převést na jinou práci. Zaměstnavatel nemusí rozvazovat pracovní poměr se zaměstnancem výpovědí podle ustanovení § 52 písm. d) zák. práce, rozhodne-li se ho převést na jinou práci podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce, a to i tehdy, nesouhlasí-li zaměstnanec se svým převedením, a může-li tedy (nedošlo-li k dohodě ani dodatečně) převedení na jinou práci trvat jen po (předem) určenou dobu (k uvedenému srov. NS 21 Cdo 1276/2016).

V souladu se smyslem a účelem zákoníku práce však není takový postup zaměstnavatele, který zaměstnanci nezpůsobilému k výkonu dosavadní práce pro pracovní úraz, nemoc z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí (za situace, kdy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nedošlo k dohodě o řešení situace tím vzniklé) sice přestane dosavadní práci přidělovat, ale již tohoto zaměstnance nepřevede na jinou práci podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce a ani s ním nerozváže pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. d) zák. práce. I když volba postupu je zde na zaměstnavateli, zákon mu ke splnění povinnosti podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zák. práce nedává jinou možnost než přistoupit k některému z uvedených opatření, která zákon stanoví k ochraně zdraví zaměstnanců před následky výkonu práce neodpovídající jejich zdravotní způsobilosti. Nemá-li proto zaměstnavatel pro takového zaměstnance jinou práci, která je pro něho vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci, nebo není-li zaměstnavatel ochoten převést zaměstnance na jinou práci podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce, přestože takovou jinou práci pro něho má, je třeba dovodit povinnost zaměstnavatele rozvázat s dotčeným zaměstnancem pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. d) zák. práce nebo dohodou z téhož důvodu; slovům „může dát“ v úvodní části ustanovení § 52 zák. práce je za těchto okolností třeba přikládat význam „musí dát“.

Uvedené platí rovněž pro případ, kdy zaměstnavatel podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce převedl zaměstnance na jinou vhodnou práci bez jeho souhlasu a kdy pracovní zařazení zaměstnance u zaměstnavatele nebylo vyřešeno dohodou ani dodatečně. Zde musí být přihlédnuto k tomu, že převedení zaměstnance na jinou práci podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zák. práce provedené bez jeho souhlasu nepředstavuje a ani nemůže představovat definitivní (konečné) řešení otázky, jakou práci zaměstnanec bude nadále konat, ale úpravu jen provizorní (a dočasnou) platící do doby, než dojde k dohodě smluvních stran pracovního poměru o jeho dalším pracovním uplatnění u zaměstnavatele, popřípadě než dojde k rozvázání pracovního poměru.

V důsledku porušení povinnosti zaměstnavatele rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem (který nemůže konat dosavadní práci pro pracovní úraz, nemoc z povolání nebo ohrožení nemocí z povolání) výpovědí z důvodů uvedených v ustanovení § 52 písm. d) zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů však ještě nenastává situace, za které je (jednou provždy) vyloučeno, aby zaměstnanci mohlo vzniknout právo (nárok) na odstupné podle ustanovení § 67 odst. 2 zák. práce. V příčinné souvislosti s porušením uvedené povinnosti zaměstnavatele proto nemůže být škoda na straně zaměstnance, jejíž výše se rovná tomuto odstupnému, které by mu zaměstnavatel byl povinen vyplatit, kdyby svou povinnost splnil.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5825/2016, ze dne 30. 1. 2018


12.03.2018 00:00

Dání neplatné výpovědi jako (zaviněné) porušení pracovní povinnosti

Mezi základní povinnosti vedoucího zaměstnance patří mimo jiné povinnost dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jím vykonávané a také povinnost dodržování právních předpisů zabezpečovat. Činí-li proto vedoucí zaměstnanec při výkonu své práce jménem zaměstnavatele pracovněprávní úkony (právní jednání), musí při tom postupovat v souladu s pracovněprávními předpisy.

V posuzované věci vedoucí zaměstnankyně tím, že dala (jménem zaměstnavatele) zaměstnanci výpověď z pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, aniž by pro dání výpovědi podle tohoto ustanovení byly splněny zákonné podmínky, porušila svoji pracovní povinnost dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jí vykonávané. Na existenci příčinné souvislosti mezi porušením pracovní povinnosti vedoucí zaměstnankyní a škodou na straně zaměstnavatele v podobě náhrady platu vyplacené zaměstnanci přitom nic nemění okolnost, že ke vzniku povinnosti zaměstnavatele zaplatit zaměstnanci náhradu platu bylo nutné, aby zaměstnanec podal žalobu o neplatnost výpovědi a oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání. Pokud jde o zavinění jako další předpoklad odpovědnosti vedoucí zaměstnankyně za škodu podle § 250 zák. práce, postačuje zavinění ve formě nevědomé nedbalosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4353/2017, ze dne 14. 12. 2017


30.11.2017 00:02

Limit relutárního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení

I. Také spory vedené zaměstnavatelem o náhradu škody proti zaměstnanci jsou pracovněprávními spory, u nichž se při poskytování relutárního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení presumuje zvýšený význam řízení pro poškozeného.

II. Obecně při poskytování relutárního zadostiučinění za řízení, jež trvalo nepřiměřeně dlouho, není důvodné, aby výše zadostiučinění značně přesahovala výši plnění, jež bylo předmětem průtahového řízení. To však neplatí, pokud pro mimořádnou výši zadostiučinění v poměru k hodnotě předmětu řízení v penězích svědčí některé z kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk, neboť jím je dán význam předmětu řízení pro poškozeného. Základní zásadou vypořádání nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle OdpŠk je individuální posouzení nároku a rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3412/2011 představuje limitaci tam, kde by se při výpočtu na základě Stanoviska došlo ke zjevně nepřiměřenému peněžitému zadostiučinění. Projednávaný případ je však ukázkovým příkladem splnění kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, neboť posuzované řízení se vymykalo zejména extrémní délkou (přes 20 let), a proto nebyl pro limitaci výše zadostiučinění podle rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3412/2011 žádný důvod.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1162/2017, ze dne 3. 10. 2017


21.11.2017 00:02

Škoda způsobená zaměstnancem ve formě nákladů na mzdu

Škoda, kterou zaměstnanec způsobí svému zaměstnavateli zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, může spočívat též v nákladech na opravu poškozeného stroje nebo zařízení, na které pracovali zaměstnanci poškozeného zaměstnavatele, jimž tento zaměstnavatel vyplatil mzdu nebo plat za vykonanou práci.

Náklady na mzdu zaměstnanců poškozeného zaměstnavatele, kteří pracovali na odstranění následků způsobených škodní událostí (opravě poškozeného stroje nebo zařízení), ovšem nelze bez dalšího považovat za škodu, která vznikla v příčinné souvislosti se zaviněným porušením pracovních povinností zaměstnance. Takovou škodu lze spatřovat jen v těch nákladech na mzdu zaměstnanců poškozeného zaměstnavatele, které by jinak - nebýt škodné události – nevznikly (nebyly by vynaloženy). Může se především jednat o náklady na mzdu zaměstnanců, se kterými poškozený zaměstnavatel uzavřel pracovní smlouvu jen na provedení prací směřujících k odstranění následků způsobených škodní událostí (k opravě poškozeného stroje nebo zařízení); uvedené lze vztáhnout též na náklady na odměnu zaměstnanců, s nimiž za tímto účelem poškozený zaměstnavatel uzavřel dohodu o pracích konaných mimo pracovní poměr. U ostatních zaměstnanců poškozeného zaměstnavatele (např. zaměstnanců, kteří v rámci sjednaného druhu práce vykonávají opravy a údržbu strojů a zařízení zaměstnavatele) se potom bude jednat jen o tu část nákladů na mzdu, které by – pokud by tito zaměstnanci nepracovali na odstranění následků škodní událostí – jinak nevznikly. Půjde především o situace, kdy provádění těchto prací si vyžádalo vyplacení mzdy za práci přesčas, práci ve svátek nebo noční práci anebo kdy zvýšené pracovní úsilí zaměstnanců (v této souvislosti vynaložené) bylo důvodem vyplacení mimořádné odměny.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3268/2016, ze dne 29. 8. 2017


26.07.2017 00:00

Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu škody

Je-li v důsledku škodní události poškozena (zničena či ztracena) určitá věc, vzniká poškozenému škoda (zmenšení majetkového stavu) již v okamžiku, kdy k poškození (zničení či ztrátě) věci došlo; okolnost zda, popř. kdy poškozený vynaložil peněžní prostředky na opravu věci, přitom není významná.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2620/2016, ze dne 15. 5. 2017


30.05.2017 00:01

Počátek běhu promlčecí doby nároku na náhradu škody způsobené zaměstnancem

Je správný závěr, že „otázka splatnosti“ nemá pro počátek běhu promlčecí doby podle ustanovení § 106 odst. 1, 2 obč. zák. právní význam. Ve prospěch opačného názoru nelze důvodně namítat, že v případě, dohodnou-li se zaměstnavatel se zaměstnancem, že „zaměstnanec zaplatí náhradu škody zaměstnavateli v budoucnosti, v okamžiku stanoveném určitým způsobem“, pak „taková dohoda má za následek, že počátek běhu promlčecí doby pro právo zaměstnavatele na zaplacení náhrady škody zaměstnancem a pro její konec se neřídí § 106 občanského zákoníku“. S tímto názorem nelze vyslovit souhlas.

Povaha ustanovení § 106 obč. zák. o promlčení nároku na náhradu škody vylučovala, aby si účastníci pracovněprávních vztahů upravili dohodou odchylně od zákona skutečnosti, od nichž by měl být odvíjen počátek běhu promlčecí doby.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 151/2016, ze dne 23. 2. 2017


23.05.2017 00:01

Opomenutí pojišťovny při poskytování náhrady škody za zaměstnavatele

Z titulu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání příslušná pojišťovna hradí škodu za zaměstnavatele; zaměstnanec nemá vůči pojišťovně přímý nárok. Úkony (opomenutí) učiněné pojišťovnou jsou ve vztahu k zaměstnanci přičítány zaměstnavateli; ocitne-li se např. pojišťovna v prodlení s uspokojením nároku zaměstnance na odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, odpovídá za prodlení ve vztahu k zaměstnanci samotný zaměstnavatel.

Z uvedeného současně vyplývá, že, zastavila-li příslušná pojišťovna výplatu náhrady za ztrátu na výdělku a zaměstnavatel se z tohoto důvodu dostal do prodlení, odpovídá za škodu tím zaměstnanci vzniklou (spočívající v daném případě ve vynaložení nákladů za právní služby advokáta) zaměstnavatel; okolnost, že zaměstnavatel sám porušení povinnosti nezavinil a že případně - s ohledem na povinnosti při součinnosti zaměstnavatele vůči příslušné pojišťovně - postup pojišťovny při odškodňování pracovního úrazu nebo nemoci z povolání nemohl ovlivnit, jsou tu zcela nerozhodné. Je totiž vyloučeno, aby na újmu práv zaměstnance mohla být případná opomenutí, která způsobila příslušná pojišťovna při poskytování náhrady škody za zaměstnavatele v důsledku „prověřování okolností opravňujících vyplácení nároků poškozenému zaměstnanci“; možnost zaměstnavatele požadovat jejich odčinění proti příslušné pojišťovně tím samozřejmě není dotčena.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 630/2016, ze dne 23. 2. 2017


23.05.2017 00:00

Náklady zaměstnance za poskytnuté právní služby advokáta

Náklady za poskytnuté právní služby advokáta vynaložené poškozeným zaměstnancem proto, že zaměstnavatel neplní (přestal plnit) svůj závazek k náhradě škody z důvodu pracovního úrazu, představují věcnou škodu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 630/2016, ze dne 23. 2. 2017


09.05.2017 00:02

Náhrada škody zaměstnancem organizační složky státu

Státu jako zaměstnavateli, za nějž jedná a práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů vykonává organizační složka státu, nevznikne škoda, kterou by byl povinen zaměstnanec nahradit podle ustanovení § 250 zákoníku práce, v důsledku toho, že zaplatil pravomocným rozhodnutím uloženou pokutu příslušné organizační složce státu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 2764/2016, ze dne 12. 4. 2017


13.04.2017 00:02

Škoda způsobená zaměstnanci na odloženém dopravním prostředku

Za věci obvykle nošené do zaměstnání lze považovat především takové svršky a takové osobní předměty, které vzhledem k povaze pracoviště, místním a časovým podmínkám, zaměstnanci zpravidla do zaměstnání nosí; vedle oděvu může jí o peněženky, tašky, aktovky, u žen kabelky, přiměřené peněžní částky, hodinky, běžné šperky (prsteny, nikoli však např. cenná briliantová brož), v současné době i mobilní telefony. Za věci obvyklé však nelze považovat žádný dopravní prostředek. Tento závěr se týká nejen osobních automobilů, ale i kol, mopedů apod.

Z hlediska odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci na odložených věcech podle ustanovení § 267 odst. 1 zák. práce tak nelze za věc (předmět), která se obvykle nosí do zaměstnání, považovat osobní automobil, který zaměstnanec používá k cestě do zaměstnání a zpět. Za osobní automobil, který zaměstnanec umístil v objektu zaměstnavatele na nehlídaném parkovišti, zaměstnavatel odpovídá pouze do částky 10.000,- Kč, ledaže škodu na tomto automobilu způsobil jiný zaměstnanec zaměstnavatele (§ 268 odst. 2 zák. práce).

Za zvláštní úschovu osobního automobilu podle ustanovení § 268 odst. 2 zák. práce je možné považovat jeho zaparkování na hlídaném parkovišti, které k tomu účelu zaměstnavatel zřídil. Nelze jím však rozumět parkoviště v areálu zaměstnavatele, které je pouze v dohledu vrátnice nebo hlídače, aniž by zaměstnavatel vrátnému uložil hlídat přesně určená parkovací místa. Byla-li v projednávané věci možnost uložit klíče od osobního automobilu do trezoru, který zaměstnavatel zaměstnancům určil pro ukládání cenných věcí a předmětů (tedy věcí, které se obvykle do práce nenosí), neznamená to, že tímto úkonem (uložením klíčů od dopravního prostředku do trezoru) by zaměstnavatel přebíral do zvláštní úschovy i samotný automobil.

Jestliže nebyly splněny podmínky odpovědnosti zaměstnavatele za škodu na odložených věcech zaměstnance podle ustanovení § 267 zák. práce, ani v plném rozsahu podle ustanovení § 268 odst. 2 zák. práce, je třeba posoudit odpovědnost zaměstnavatele ještě podle ustanovení § 265 zák. práce, tedy z hledisek obecné odpovědnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2345/2015, ze dne 23. 1. 2017


12.01.2017 00:00

Odpovědnost za škodu způsobenou porušením BOZP předpisů

Domáhá-li se zaměstnanec vůči zaměstnavateli náhrady škody na zdraví vzniklé tím, že zaměstnavatel porušoval předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, přičemž nejde ani o pracovní úraz ani o nemoc z povolání, je třeba takový nárok posoudit podle ustanovení § 265 zák. práce. V takovém případě je třeba prokázat porušení právních povinností, které mělo za následek vznik škody zaměstnance.

Předpisem k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ve smyslu ustanovení § 349 odst. 1 zák. práce je rovněž nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci, a které – mimo jiné - vymezuje hygienické limity lokální svalové zátěže a postup jejího měření a hodnocení.

Jestliže zaměstnavatel zařadil práce vykonávané zaměstnancem do nerizikové druhé kategorie, tedy mělo jít o takové práce, kde nejsou překračovány hygienické limity stanovené zvláštním předpisem, přesto však v rámci pracovního poměru zaměstnanci přiděloval práci, při jejímž výkonu byly překračovány hygienické limity (nejvyšší přípustné hodnoty) lokální svalové zátěže stanovené právním předpisem k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, porušil právní povinnost.

Je otázkou, co lze považovat u jednotlivého zaměstnance za dostatečně dlouhou dobou pro to, aby se u něj projevilo onemocnění v důsledku překračování hygienických limitů v odškodnitelné podobě; tato skutečnost je nepochybně dána tím, jaká je vnímavost konkrétního zaměstnance vůči výkonu této nadměrně zatěžující práce.

Povinností zaměstnavatele je informovat zaměstnance o tom, do jaké kategorie byla jím vykonávaná práce zařazena, aby se zaměstnanec mohl sám rozhodnout, zda v případě, že se jedná o práci rizikovou, má přesto zájem tuto práci u zaměstnavatele vykonávat.

Práce vykonávané v daném případě zaměstnancem byly zařazeny do nerizikové druhé kategorie, tedy mělo jít o takové práce, při nichž podle současné úrovně poznání lze očekávat jejich nepříznivý vliv na zdraví jen výjimečně, zejména u vnímavých jedinců, tedy práce, při nichž nejsou překračovány hygienické limity faktorů stanovené jinými právními předpisy. Bylo-li tedy v daném případě zjištěno překročení hygienických limitů u nejčastěji prováděných prací zaměstnance, lze důvodně předpokládat negativní vliv na jeho zdraví, i když výkon činností trval podle mínění zaměstnavatele „krátkou dobu“.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3039/2015, ze dne 7. 11. 2016


08.08.2016 00:01

Náhrada za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti

Předpokladem odpovědnosti zaměstnavatele za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti zaměstnance je poškození zdraví zaměstnance pracovním úrazem, ztráta na výdělku (škoda), která zaměstnanci vznikla v průběhu pracovní neschopnosti a příčinná souvislost mezi oběma uvedenými předpoklady. Tuto příčinnou souvislost nemůže přerušit skutečnost, že se účastníci v průběhu pracovní neschopnosti dohodli na skončení pracovního poměru, neboť právní úprava nepodmiňuje trvání nároku na náhradu za ztrátu na výdělku trváním pracovního poměru se zaměstnavatelem, který za pracovní úraz zaměstnance (za škodu tím vzniklou) objektivně odpovídá.

Zaměstnanci tak přísluší náhrada za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti ve smyslu ustanovení § 370 zák. práce i poté, co v průběhu pracovní neschopnosti rozvázal pracovní poměr.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 582/2015, ze dne 3. 6. 2016


12.05.2015 00:02

Porušení obecné prevenční povinnosti dle § 249 odst. 1 zák. práce

Zaměstnanci lze vytýkat porušení obecné prevenční povinnosti ve smyslu ustanovení § 249 odst. 1 zák. práce tehdy, nepočíná-li si vzhledem ke konkrétním pracovním podmínkám i k dané časové a místní situaci tak, aby nedocházelo ke škodám na majetku.

Závisí-li způsob plnění obecné prevenční povinnosti zcela na úvaze zaměstnance, lze mu vytýkat porušení této povinnosti, jestliže je jeho počínání ve zjevném rozporu s obecnou zkušeností; samotná skutečnost, že zaměstnanec měl možnost volby jiného (možná vhodnějšího) postupu, a že přes zaměstnancem zvolené opatření, které nebylo ve zjevném rozporu s obecnou zkušeností, ke vzniku škody na majetku přesto došlo, závěru o porušení obecné prevenční povinnosti nepostačuje.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1924/2013, ze dne 9. 3. 2015


17.12.2014 00:01

Rozlišení vědomé nedbalosti od nepřímého úmyslu

Vědomá nedbalost se shoduje s nepřímým úmyslem ve složce vědění (intelektuální), ale oproti nepřímému úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti jednající ví, že může způsobit škodu, avšak nechce ji způsobit a ani s tím není srozuměn; naopak spoléhá na to, že škodu nezpůsobí. Pro účely rozlišení vědomé nedbalosti od nepřímého úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které jednající spoléhá na to, že škodu nezpůsobí, mají charakter takových konkrétních okolností, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit škodě (nešlo o „přiměřené“ důvody), které by ale v jiné situaci a za jiných podmínek k tomu reálně způsobilé být mohly.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, ze dne 25. 9. 2014


< strana 1 / 4 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů