// Profipravo.cz / Zánik pracovního poměru 14.08.2023
Náhrada mzdy dle § 69 odst. 1 ZP při tzv. předčasném důchodu
Rozhodne-li se zaměstnanec, u něhož byly splněny předpoklady pro vznik nároku na tzv. předčasný důchod (starobní důchod, na který vznikl nárok podle § 31 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění), o své vlastní vůli o tuto dávku důchodového pojištění požádat a tzv. předčasný důchod je mu přiznán, nemůže vykonávat výdělečnou činnost v rozsahu, který zakládá účast na pojištění (srov. § 27 zákona o důchodovém pojištění), neboť zákonná podmínka uvedená v ustanovení § 37 odst. 2 věty před středníkem zákona o důchodovém pojištění souběh takové výdělečné činnosti a výplaty starobního důchodu, na který vznikl nárok podle § 31 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, vylučuje. Proto za situace, kdy byl se zaměstnancem neplatně rozvázán pracovní poměr, je třeba dovodit, že nadále nemá být zdrojem jeho příjmů mzda (plat) z dosavadního pracovního poměru, ale přiznaný důchod (starobní důchod, na který mu vznikl nárok podle § 31 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění), jehož výplatu na základě vlastní žádosti pobírá, a že není připraven a ochoten dále konat pro zaměstnavatele práci podle pracovní smlouvy, i když dříve (před podáním žádosti o důchod) zaměstnavateli oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. Není-li (nemá-li být) podle rozhodnutí zaměstnance, s nímž byl neplatně rozvázán pracovní poměr, nadále zdrojem jeho příjmů zásadně mzda (plat) za vykonanou práci u dosavadního zaměstnavatele, ale přiznaný starobní důchod, na který mu vznikl nárok podle § 31 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, nemá ode dne, kdy mu byl tento důchod přiznán, nárok na náhradu mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce. Důvody, pro které se zaměstnanec rozhodl požádat o tzv. předčasný důchod, jsou přitom nerozhodné.
Pro úplnost je nutné připomenout, že v případě posuzování nároku na náhradu mzdy (platu) z neplatného rozvázání pracovního poměru za situace, kdy zaměstnanec pobírá současně starobní důchod, na který mu vznikl nárok podle § 29 zákona o důchodovém pojištění, je situace odlišná, neboť výplata tohoto důchodu náleží osobám vykonávajícím výdělečnou činnost – jak vyplývá z ustanovení § 37 odst. 1 věty první zákona o důchodovém pojištění – v plné výši.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 445/2023, ze dne 29. 6. 2023
Dotčené předpisy:
§ 38 odst. 1 písm. a) zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 6. 2021
§ 69 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 6. 2021
§ 27 zák. č. 155/1995 Sb. ve znění do 8. 9. 2021
§ 31 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb. ve znění do 8. 9. 2021
§ 37 odst. 2 zák. č. 155/1995 Sb. ve znění do 8. 9. 2021
Kategorie: zánik pracovního poměru; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Žalobce se žalobou (návrhem na vydání platebního rozkazu) podanou u Okresního soudu v Opavě dne 15. 6. 2021 (změněnou se souhlasem soudu) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě mzdy za dobu od 17. 9. 2019 do 31. 7. 2021 celkem 525 343 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z částek a za dobu, jež specifikoval. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný s ním rozvázal pracovní poměr výpovědí ze dne 18. 6. 2018, která byla určena rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2021, č. j. 16 Co 222/2020-113, neplatnou, že dopisem ze dne 22. 6. 2018 „vyjádřil svůj nesouhlas“ s výpovědí a uvedl, že trvá na dalším zaměstnávání u žalovaného, že mu proto náleží podle § 69 odst. 1 zákoníku práce náhrada mzdy až do „platného“ skončení pracovního poměru a že dne 20. 5. 2021 s žalovaným okamžitě zrušil pracovní poměr z důvodu, že mu nevyplatil náhradu mzdy poté, co mu přípisem ze dne 3. 5. 2021, na který žalovaný „nereagoval“, „nabídl“ rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni 4. 5. 2021 a současně ho vyzval k vyplacení náhrady mzdy za „poměrnou část měsíce června 2019 až března 2021“. Žalobce se „neztotožňuje“ s tvrzením žalovaného, že mu od 17. 9. 2019 nenáleží nárok na náhradu mzdy proto, že se stal příjemcem „předčasného“ starobního důchodu, neboť ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce „neupravuje explicitně ani odkazem na jinou normu“ zánik nároku žalobce na náhradu mzdy z důvodu čerpání „předčasného“ důchodu. Uvedl, že „byl nucen“ odejít do „předčasného“ starobního důchodu čtyři roky před řádným termínem, neboť nebyl schopen najít uplatnění na trhu práce proto, že žalovaný s ním rozvázal pracovní poměr neplatnou výpovědí z důvodu dlouhodobého pozbytí zdravotní způsobilosti podle § 52 písm. e) zákoníku práce, čímž se „stal na trhu práce reálně neuplatnitelným“. Žalobce rovněž požaduje náhradu mzdy za dobu odpovídající délce výpovědní doby podle § 56 odst. 2 zákoníku práce.
2. Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 31. 3. 2022, č. j. 126 C 17/2021-71, doplněným rozsudkem ze dne 11. 4. 2022, č. j. 126 C 17/2021-74, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 497 076,80 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z částek a za dobu, jež specifikoval, zamítl žalobu co do 28 266,20 Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci „náklady tohoto řízení na účet ČR – Okresního soudu v Opavě v částce, která bude vyčíslena v samostatném usnesení“, a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení vzniklých v souvislosti s rozhodnutím o „zbylé části předmětu řízení“ doplňujícím rozsudkem. Dovodil, že žalobce má nárok na zaplacení náhrady mzdy ve výši průměrného hodinového výdělku za dobu od 17. 9. 2019 do 20. 5. 2021, že nemá nárok (vzhledem k tomu, že jeho pracovní poměr u žalovaného zanikl okamžitým zrušením ke dni 20. 5. 2021) na náhradu mzdy za dobu ode dne následujícího po rozvázání pracovního poměru až do konce měsíce, v němž jeho pracovní poměr skončil, a že žalobci „svědčí“ podle § 56 odst. 2 zákoníku práce nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby (červen a červenec 2021), ve výši 45 091,20 Kč. Vyslovil souhlas s názorem žalovaného, že není možný souběh příjmů z „tzv. předčasného důchodu“ a mzdy, neboť podle § 37 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, výplata starobního důchodu, na který vznikl nárok podle § 31, nenáleží do dosažení důchodového věku, pokud je vykonávána výdělečná činnost nebo je poskytována podpora v nezaměstnanosti nebo podpora při rekvalifikaci, a dospěl k závěru, že předmětnou právní úpravu „nelze zatím aplikovat“, neboť nárok na náhradu mzdy žalobci, kterému byl rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 19. 8. 2019 přiznán od 17. 9. 2019 starobní důchod podle § 31 zákona č. 155/1995 Sb. a který „v té době“ nevykonával výdělečnou činnost a nebyly u něj ani jiné skutečnosti, jež by mu bránily být příjemcem důchodové dávky v tzv. „předčasném důchodu“, vznikne až na podkladě pravomocného rozsudku soudu vydaného „v tomto řízení“; „zda a jak“ bude poté posouzena „dosavadní a následná výplata důchodových dávek žalobci jejich plátcem“ s ohledem na přiznaný zpětný nárok na náhradu mzdy podle zákoníku práce, „není v tomto řízení podstatné“. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobci „nelze klást k tíži to, že byl s ním ze strany žalovaného neplatně rozvázán pracovní poměr“, a ani to, že mu byl přiznán „předčasný“ starobní důchod a byly mu z toho důvodu v žalované době vypláceny důchodové dávky.
3. K odvolání žalovaného (do výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo žalobě vyhověno) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 9. 2022, č. j. 16 Co 119/2022-94, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku v části výroku o věci samé, v níž bylo uloženo žalovanému zaplatit žalobci 45 091,20 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ode dne 1. 7. 2021 do zaplacení, a změnil jej ve zbývající části žalobě vyhovujícího výroku tak, že zamítl žalobu co do 451 985,60 Kč s příslušenstvím; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Poukázal na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 19/2016, v němž se Nejvyšší soud zabýval (s odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněné pod č. 85/2004 Sb. rozh. obč.) otázkou, zda lze přiznat nárok na náhradu mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce zaměstnanci, kterému byl po neplatném rozvázání pracovního poměru sjednaného na dobu neurčitou nebo na dobu určitou delší jednoho roku na jeho žádost přiznán starobní důchod (v souvislosti s nabytím účinnosti zákona č. 306/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a uvedl, že v období od 17. 9. 2019 do 20. 5. 2021, za které žalobce požadoval náhradu mzdy, byl poživatelem „předčasného“ starobního důchodu (nikoliv „řádného“ starobního důchodu, o němž pojednává výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu), na který mu vznikl nárok podle § 31 zákona č. 155/1995 Sb. a jehož výplata podle § 37 odst. 2 téhož zákona nenáleží do dosažení důchodového věku, pokud je vykonávána výdělečná činnost nebo je poskytována podpora v nezaměstnanosti nebo podpora při rekvalifikaci. Protože žalobce v uvedeném období ještě nedosáhl důchodového věku, nemohl podle § 37 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. „vůbec vykonávat výdělečnou činnost“. Odvolací soud dospěl k závěru, že „za této situace je ve shodě s ratio decidendi stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004“, třeba dovodit, že ve „sporném“ období neměla být zdrojem příjmů žalobce mzda z dosavadního pracovního poměru, ale přiznaný „předčasný“ starobní důchod, a že tedy žalobce nebyl připraven a ochoten dále konat pro žalovaného práci podle pracovní smlouvy (v pracovním poměru sjednaném na dobu neurčitou), i když dříve (před podáním žádosti o předčasný starobní důchod a před jeho přiznáním) žalovanému oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával; důvody, pro které se žalobce rozhodl požádat o předčasný starobní důchod, jsou nerozhodné. Žalobce proto podle názoru odvolacího soudu nemá nárok na náhradu mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce za dobu od 17. 9. 2019 do 3. 5. 2021 (kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2021, č. j. 16 Co 222/2020-113, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 18. 6. 2018) a ani nárok na náhradu mzdy podle § 208 zákoníku práce za dobu od 4. 5. 2021 do 20. 5. 2021 (kdy došlo k platnému skončení pracovního poměru okamžitým zrušením ze strany žalobce), má však právo na náhradu mzdy za dvouměsíční výpovědní dobu podle § 56 odst. 2 zákoníku práce, neboť skutečnost, zda je zaměstnanec v době okamžitého zrušení pracovního poměru sám připraven, ochoten a schopen konat pro zaměstnavatele práci podle pracovní smlouvy, není pro posouzení nároku na náhradu mzdy podle tohoto ustanovení významná.
4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (v jeho zamítavém výroku) podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud „při aplikaci ustanovení § 37 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění na specifické postavení žalobce (který aktivně výdělečnou činnost nevykonával, ale potenciálně výdělečně činným se stal až v důsledku oprávněného hájení svých práv porušených žalovaným) nepostupoval ex lege, věc nesprávné právně posoudil a judikaturu aplikoval zcela formalisticky, aniž by přihlížel ke specifikům projednávané věci“, a že „skutkové okolnosti projednávané věci a skutkové okolnosti věci judikované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 19/2016, jsou diametrálně odlišné“. Má za to, že § 37 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. „apriori dopadá na situace, kdy je poživateli předčasného starobního důchodu zapovězeno vykonávat výdělečnou činnost“, avšak v jeho případě se jedná o situaci zcela odlišnou, v podstatě opačnou, kdy „aktivně nevyhledává pro svou obživu výdělečnou činnost, ale potenciálně výdělečně činnou osobou skrze možnost domáhat se nároku na náhradu mzdy se stává až na základě vyslovení neplatnosti výpovědi rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2021, č. j. 16 Co 222/2020-113“, že „v důsledku hájení svých práv“ (podáním žaloby vedoucí k úspěšnému určení neplatného rozvázání pracovního poměru žalovaným) došlo k tomu, že pracovní poměr žalobce u žalovaného trval i v období od 17. 9. 2019 do 3. 5. 2021, nicméně žalobce „aktivně“ žádnou výdělečnou činnost nevykonával a ustanovení § 37 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění neporušil, a že „není možné postavit na roveň předčasného starobního důchodce, který vykonává výdělečnou činnost, a žalobce, který žádnou výdělečnou činnost v rozhodném období nevykonával, jen se oprávněně domáhal svých porušených práv v řízení u soudu“. Dovolatel dále namítá, že závěr odvolacího soudu o „irelevantnosti důvodů“, pro které si žalobce požádal o předčasný starobní důchod, je s ohledem na specifické okolnosti projednávané věci „velmi tvrdý a těžko obhajitelný“, když žalobce i po „odejití“ do předčasného starobního důchodu aktivně pokračoval v řízení o určení neplatnosti výpovědi udělené mu žalovaným, a že odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil „napadený výrok“ rozsudku odvolacího soudu a věc mu „ve zrušeném rozsahu“ vrátil k dalšímu řízení.
5. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
6. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
8. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že výpověď ze dne 18. 6. 2018, kterou žalovaný rozvázal s žalobcem pracovní poměr z důvodu, že žalobce pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb dlouhodobě zdravotní způsobilost, byla určena neplatnou rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2021, č. j. 16 Co 222/2020-113, který nabyl právní moci dne 3. 5. 2021, že žalobce dopisem ze dne 22. 6. 2018 oznámil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, že pracovní poměr skončil 20. 5. 2021 jeho okamžitým zrušením ze strany žalobce, že v době od 1. 5. 2018 do 11. 5. 2019 byl žalobce ve stavu dočasné pracovní neschopnosti a v době od 14. 6. 2019 do 16. 9. 2019 byl evidován u příslušné pobočky úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, že rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 19. 8. 2019 byl žalobci přiznán ode dne 17. 9. 2019 starobní důchod podle § 31 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (tzv. předčasný starobní důchod), a že dávky „předčasného“ starobního důchodu mu byly vypláceny po celou dobu, za kterou požaduje náhradu mzdy po žalovaném.
9. V části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda zaměstnanci, se kterým zaměstnavatel rozvázal neplatně pracovní poměr, přísluší náhrada mzdy (platu) za dobu, po kterou na vlastní žádost pobírá dávky starobního důchodu přiznaného podle § 31 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (tzv. předčasný starobní důchod). Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
10. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.
11. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k době, za kterou se žalobce po žalovaném domáhá náhrady mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2021 (dále jen „zák. práce“), a podle zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů účinném do 8. 9. 2021 (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“).
12. Podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
13. Ustanovení § 69 zák. práce upravuje práva a povinnosti účastníků pracovního poměru v období, v němž jsou jejich vztahy sporné v důsledku rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době, které učinil zaměstnavatel a jehož platnost zaměstnanec neuznává (a podal proto u soudu žalobu o určení jeho neplatnosti), a v němž panuje (až do rozhodnutí soudu o žalobě o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru nebo do doby, než dojde k platnému rozvázání pracovního poměru jinak) nejistota, zda pracovní poměr skutečně skončil (podle zaměstnavatelem učiněného rozvázání pracovního poměru), nebo zda bude (může) pokračovat. Jestliže soud žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocným rozhodnutím vyhověl a jestliže zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu (§ 69 odst. 1 zák. práce).
14. Náhrada mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce je – jak správně uvedl odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku – vyvolána tím, že zaměstnavatel po rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době přestal zaměstnanci v rozporu s ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce přidělovat práci podle pracovní smlouvy, ačkoli zaměstnanec trvá na dalším zaměstnávání. Náhrada mzdy (platu) má proto povahu ekvivalentu mzdy (platu), kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku porušení povinnosti zaměstnavatele, uvedené v ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce; tímto způsobem se sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele. Náhrada mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce náleží zaměstnanci ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do dne, kterým zaměstnavatel umožnil zaměstnanci pokračovat v práci nebo kterým došlo jinak k platnému skončení pracovního poměru anebo kterým bylo pravomocně rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního poměru (srov. bod I stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85/2004 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1582/2012, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5097/2016, uveřejněný pod č. 155/2018 v časopise Soudní judikatura). I když dal zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď z pracovního poměru, avšak zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, před uplynutím výpovědní doby, má zaměstnanec nárok na náhradu mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce až ode dne následujícího po uplynutí výpovědní doby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2002, sp. zn. 21 Cdo 700/2001, který byl uveřejněn pod č. 67/2002 v časopise Soudní judikatura).
15. Smyslem ustanovení § 69 zák. práce je poskytnout náhradu mzdy (platu) zaměstnanci postiženému neplatným rozvázáním pracovního poměru ze strany zaměstnavatele poté, co mu zaměstnanec oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání. Ustanovení § 69 zák. práce přitom nijak nesouvisí s jednotlivými důvody rozvázání pracovního poměru, podstatné je, zda skončení pracovního poměru bylo shledáno neplatným. Ke ztrátě na výdělku následkem neplnění povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy může u zaměstnance současně dojít jen tehdy, je-li sám připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy. Nemůže-li konat práci podle pracovní smlouvy v důsledku dočasné pracovní neschopnosti, mateřské nebo rodičovské dovolené nebo pro jinou překážku v práci, při níž mu nepřísluší od zaměstnavatele náhrada mzdy nebo platu, nemá ani právo na náhradu mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 19/2016). Obdobně při překážkách v práci na straně zaměstnavatele (§ 208 zák. práce) platí, že není-li zaměstnanec sám připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy, nemá nárok na náhradu mzdy nebo platu podle ustanovení § 208 zák. práce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3787/2014).
16. Fyzická osoba, která je nebo byla účastna důchodového pojištění (pojištěnec) má nárok na starobní důchod zásadně na základě získané doby pojištění a dosažení důchodového věku (srov. § 1 odst. 1, § 2 a 29 zákona o důchodovém pojištění).
17. Podle § 31 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění má pojištěnec nárok na starobní důchod před dosažením důchodového věku, jestliže získal dobu pojištění stanovenou podle § 29 odst. 1 nebo § 29 odst. 3 písm. a) a do dosažení důchodového věku mu ode dne, od něhož se starobní důchod přiznává, chybí nejvýše
a) 3 roky, pokud jeho důchodový věk je nižší než 63 let,
b) 5 roků, pokud jeho důchodový věk činí alespoň 63 let a dosáhl věku alespoň 60 let.
18. Výplata starobního důchodu, na který vznikl nárok podle § 29 zákona o důchodovém pojištění, náleží osobám vykonávajícím výdělečnou činnost v plné výši nebo ve výši poloviny; polovina starobního důchodu se vyplácí na základě žádosti pojištěnce (srov. § 37 odst. 1 větu první zákona o důchodovém pojištění).
19. Podle § 37 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění výplata starobního důchodu, na který vznikl nárok podle § 31, nenáleží do dosažení důchodového věku, pokud je vykonávána výdělečná činnost nebo je poskytována podpora v nezaměstnanosti nebo podpora při rekvalifikaci; ode dne dosažení důchodového věku se posuzují podmínky pro výplatu starobního důchodu obdobně podle odstavce 1.
20. Podle § 27 zákona o důchodovém pojištění se výdělečnou činností rozumí činnost osob uvedených v § 5 odst. 1 a v § 5 odst. 4 vykonávaná v rozsahu, který zakládá účast na pojištění.
21. Rozhodne-li se zaměstnanec, u něhož byly splněny předpoklady pro vznik nároku na tzv. předčasný důchod (starobní důchod, na který vznikl nárok podle § 31 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění), o své vlastní vůli o tuto dávku důchodového pojištění požádat a tzv. předčasný důchod je mu přiznán, nemůže vykonávat výdělečnou činnost v rozsahu, který zakládá účast na pojištění (srov. § 27 zákona o důchodovém pojištění), neboť zákonná podmínka uvedená v ustanovení § 37 odst. 2 věty před středníkem zákona o důchodovém pojištění souběh takové výdělečné činnosti a výplaty starobního důchodu, na který vznikl nárok podle § 31 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, vylučuje. Proto za situace, kdy byl se zaměstnancem neplatně rozvázán pracovní poměr, je třeba dovodit, že nadále nemá být zdrojem jeho příjmů mzda (plat) z dosavadního pracovního poměru, ale přiznaný důchod (starobní důchod, na který mu vznikl nárok podle § 31 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění), jehož výplatu na základě vlastní žádosti pobírá, a že není připraven a ochoten dále konat pro zaměstnavatele práci podle pracovní smlouvy, i když dříve (před podáním žádosti o důchod) zaměstnavateli oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. Není-li (nemá-li být) podle rozhodnutí zaměstnance, s nímž byl neplatně rozvázán pracovní poměr, nadále zdrojem jeho příjmů zásadně mzda (plat) za vykonanou práci u dosavadního zaměstnavatele, ale přiznaný starobní důchod, na který mu vznikl nárok podle § 31 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, nemá ode dne, kdy mu byl tento důchod přiznán, nárok na náhradu mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce. Důvody, pro které se zaměstnanec rozhodl požádat o tzv. předčasný důchod, jsou přitom – jak správně uvádí odvolací soud – nerozhodné.
22. Pro úplnost je nutné připomenout, že v případě posuzování nároku na náhradu mzdy (platu) z neplatného rozvázání pracovního poměru za situace, kdy zaměstnanec pobírá současně starobní důchod, na který mu vznikl nárok podle § 29 zákona o důchodovém pojištění, je situace odlišná, neboť výplata tohoto důchodu náleží osobám vykonávajícím výdělečnou činnost – jak vyplývá z ustanovení § 37 odst. 1 věty první zákona o důchodovém pojištění – v plné výši (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 19/2016).
23. Namítá-li dovolatel, že závěr odvolacího soudu o „irelevantnosti důvodů“, pro které si žalobce požádal o předčasný starobní důchod, je s ohledem na specifické okolnosti projednávané věci „velmi tvrdý a těžko obhajitelný“, když žalobce i po „odejití“ do předčasného starobního důchodu aktivně pokračoval v řízení o určení neplatnosti výpovědi udělené mu žalovaným, pak přehlíží, že podání žaloby o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době, které učinil zaměstnavatel, a pokračování v řízení u soudu o této žalobě nejsou jedinými podmínkami pro vznik práva na náhradu mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce. Kromě toho se zaměstnanec může u soudu domáhat určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, i když netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, a i když není sám připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy uzavřené se zaměstnavatelem, a tedy i když nejsou splněny všechny podmínky pro vznik práva na náhradu mzdy (platu) podle § 69 odst. 1 zák. práce.
24. Nelze souhlasit ani s námitkou žalobce, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením § 2 odst. 3 občanského zákoníku, podle něhož výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Výklad ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce ve vztahu k zaměstnanci, kterému byl na jeho žádost přiznán tzv. předčasný důchod, provedený v napadeném rozsudku odvolacím soudem, je konzistentní s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu s přihlédnutím ke změnám právní úpravy týkající se podmínek pro poskytování starobního důchodu, která je obsažena v zákoně o důchodovém pojištění (srov. bod II již zmíněného stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 19/2016), a dovolací soud neshledal žádné důvody opodstatňující závěr, že výklad tohoto ustanovení nebo jeho použití ve vztahu k žalobci je v rozporu s dobrými mravy nebo že dokonce vede ke krutosti či bezohlednosti urážející běžné lidské cítění.
25. Podání žádosti o přiznání tzv. předčasného důchodu bylo – a to i v situaci, kdy byl po rozvázání pracovního poměru neplatnou výpovědí žalovaného bez příjmu – volbou žalobce, který se mohl návrhem na vydání předběžného opatření domáhat, aby žalovanému bylo uloženo, aby žalobci poskytl alespoň část pracovní odměny [§ 76 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Rozhodl-li se žalobce místo toho požádat o přiznání tzv. předčasného důchodu, jehož výplata do dosažení důchodového věku v případě výkonu výdělečné činnosti nenáleží, dal tím nepochybně najevo, že nadále nemá být zdrojem jeho příjmů mzda z pracovního poměru u žalovaného, ale přiznaný důchod, a že není – jak vyplývá z výše uvedeného – připraven a ochoten dále konat pro žalovaného práci podle pracovní smlouvy, i když dříve (před podáním žádosti o tzv. předčasný starobní důchod a před jeho přiznáním) žalovanému oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával.
26. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
27. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Autor: -mha-