// Profipravo.cz / Obecná ustanovení závazkového práva 04.03.2024
Účinky odstoupení od kupní smlouvy podle § 48 odst. 2 obč. zák.
Byla-li v důsledku odstoupení kupní smlouva od počátku zrušena podle § 48 odst. 2 obč. zák. a s účinky ex tunc zaniklo právo na zaplacení kupní ceny, zaniklo se stejnými účinky i právo na zaplacení úroků z prodlení dlužníka s úhradou této kupní ceny.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3706/2022, ze dne 22. 11. 2023
Dotčené předpisy:
§ 48 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 121 odst. 3 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: obecná ustanovení závazkového práva; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení (po rozšíření žaloby a jejím částečném zpětvzetí a poté, co byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 7. 2020, č. j. 27 C 204/2013-312, žaloba pravomocně zamítnuta co do částky 54 149 518,96 Kč) domáhal po žalované zaplacení částky 15 208 09,93 Kč na základě kupní smlouvy a smlouvy o předkupním právu ev. č. 1625/2009/LPO ze dne 29. 5. 2009 včetně jejího dodatku č. 1 ze dne 22. 10. 2009 (dále jen „kupní smlouva“). Konkrétně požadoval zaplacení částky 1 300 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 21. 6. 2013 do zaplacení a částky 1 680 481,04 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 2. 4. 2014 do zaplacení jako částí smluvní pokuty (které nezanikly započtením) za prodlení žalované s úhradou roční splátky kupní ceny (splatné do konce ledna 2013), dále částky 2 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 21. 6. 2013 do zaplacení tvořené dvěma smluvními pokutami po 1 000 000 Kč za předčasné podání žádosti o vydání územního rozhodnutí žalovanou a nepodání řádné žádosti o vydání územního rozhodnutí, částky 5 240 512,83 Kč odpovídající zákonným úrokům z prodlení žalované s úhradou částí smluvních pokut (které již v mezidobí zanikly započtením) za její prodlení se zaplacením splátek kupní ceny a částky 4 987 016,06 Kč jako zákonných úroků z prodlení žalované s úhradou pěti splátek kupní ceny (ve výši vždy 4 154 003,80 Kč splatných do 31. 1. 2013, 31. 1. 2014, 31. 1. 2015, 31. 1. 2016 a 31. 1. 2017), a to vždy za dobu od prvního dne prodlení do dne 12. 3. 2018, kdy žalobce od kupní smlouvy odstoupil.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 21. 12. 2021, č. j. 27 C 204/2013-477 (druhým v pořadí), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 300 000 Kč s příslušenstvím, částku 2 000 000 Kč s příslušenstvím, částku 1 680 481,04 Kč s příslušenstvím, částku 5 240 512,83 Kč a částku 4 987 016,06 Kč (výrok I), řízení zastavil co do úroku z prodlení v zákonné výši z částky 20 770 019 Kč od 13. 3. 2018 do zaplacení (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Soud prvního stupně věc posoudil podle zákona č. 40 /1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť mezi účastníky byla dne 29. 5. 2009 uzavřena smlouva týkající se prodeje nemovitostí, v níž žalobce nevystupoval jako samosprávná jednotka při zajišťování veřejných potřeb podle § 261 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), nýbrž jako vlastník nemovitostí při jejich prodeji. Mimo jiné uzavřel, že žalobce od smlouvy odstoupil dne 12. 3. 2018. Ve vztahu k žalobcem požadovanému nároku na zaplacení částky 4 987 016,06 Kč jako úroků z prodlení žalované s úhradou splátek kupní ceny za dobu do odstoupení od smlouvy soud prvního stupně konstatoval, že úprava v zákoně č. 40/1964 Sb. nevycházela ze zásady, že příslušenství automaticky následuje osud věci hlavní, a že podle § 48 odst. 2 obč. zák. se odstoupením od smlouvy smlouva od počátku ruší, výjimku z popsaného pravidla tvoří pouze případy, kdy se smluvní strany dohodnou, že některá práva a povinnosti odstoupením od smlouvy nezanikají. Měl přitom za zjištěné, že žádné smluvní ujednání nestanovilo, že by po odstoupení od smlouvy měl žalobce nárok na zaplacení úroků z prodlení se splátkami kupní ceny. Poukázal však na závěry odborné literatury a rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle kterých sice odstoupením od smlouvy zaniká hlavní závazek, jakož i vedlejší závazek sloužící k jeho zajištění, nezaniká však nárok na smluvní pokutu, která je samostatným majetkovým nárokem. Dovodil, že i nárok na úrok z prodlení existuje a trvá i po odstoupení od kupní smlouvy, když plní sankční a sanační funkci. Odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které příslušenství tvoří věci samostatné, které mohou být samostatným předmětem právních vztahů. Jelikož ke dni odstoupení od kupní smlouvy existoval nárok na zaplacení úroků z prodlení s úhradou jednotlivých splátek kupní ceny, soud prvního stupně přiznal žalobci nárok na zákonné úroky z prodlení od 1. 2. 2013, 1. 2. 2014, 1. 2. 2015, 1. 2. 2016 a od 1. 2. 2017, a to vždy do dne 12. 3. 2018, kdy žalobce odstoupil od smlouvy, v souhrnné výši 4 987 016,06 Kč.
4. Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím k odvolaní žalované proti výroku I a III rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil ohledně částky 4 987 016,06 Kč tak, že se žaloba zamítá, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 352 807,37 Kč (výrok II).
5. Odvolací soud po doplnění dokazování vyšel mimo jiné ze zjištění, že mezi žalobcem (prodávajícím) a předchůdkyní žalované (kupující) byla dne 29. 5. 2009 uzavřena kupní smlouva a smlouva o předkupním právu, ev. č. 1625/2009/LPO a následně dne 22. 10. 2009 její dodatek č. 1. Na základě kupní smlouvy měly být na žalovanou převedeny nemovitosti a movité věci za účelem výstavby projektu OC Ostravica oproti zaplacení sjednané kupní ceny ve výši 83 227 545,56 Kč. K převodu nemovitostí mělo dojít až úplným zaplacením kupní ceny. Úhrada kupní ceny byla sjednána tak, že 50 % celkové kupní ceny za nemovité věci ve výši 41 540 038 Kč a kupní cenu ve výši 147 469,56 Kč s daní z přidané hodnoty za věci movité uhradí žalovaná žalobci do 30 dnů od uzavření smlouvy a zbývající část pak v ročních splátkách ve výši 5 % z kupní ceny za věci nemovité, tj. 4 154 003,80 Kč splatných vždy každý kalendářní rok dopředu nejpozději do 31. 1. příslušného kalendářního roku počínaje rokem 2010, a to až do získání oprávnění k užívání objektu dle čl. VI odst. 1 kupní smlouvy s doplatkem neuhrazené části kupní ceny, nejdéle do okamžiku, kdy bude celková kupní cena zcela uhrazena. Rovněž bylo v čl. IV. odst. 3 kupní smlouvy ujednáno, že neuhradí-li žalovaná jakoukoliv část kupní ceny ve sjednané výši, je povinna zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 10 000 Kč za každý den prodlení. Při prodlení delším než 20 dnů má žalobce právo odstoupit od kupní smlouvy. Odstoupí-li žalobce od kupní smlouvy, je žalovaná povinna uhradit žalobci veškeré náklady vzniklé v souvislosti s kupní smlouvou a dále smluvní pokutu ve výši 5 000 000 Kč. V čl. VII. odst. 1 kupní smlouvy si strany ujednaly, že vedle případů uvedených ve smlouvě mohou dále odstoupit od kupní smlouvy i v případech uvedených v platných právních předpisech, a to vždy s účinností od doručení písemného vyhotovení oznámení o odstoupení druhé smluvní straně. Doručením oznámení o odstoupení se kupní smlouva ruší a s účinky ex tunc zanikají všechna práva a povinnosti smluvních stran podle kupní smlouvy a obě smluvní strany jsou si povinny vzájemně vrátit vše, co si do tohoto okamžiku poskytly. Bez ohledu na předcházející větu, odstoupením od smlouvy nezaniká právo kterékoliv smluvní strany na smluvní pokuty, povinnosti smluvních stran vyplývající z čl. VII odst. 2 kupní smlouvy (týkající se vypořádání vztahů z případného předkupního práva – poznámka Nejvyššího soudu), náhradu škody, nárok na vydání bezdůvodného obohacení a ostatní ustanovení kupní smlouvy do té míry, do jaké se týkají urovnání v případě odstoupení od smlouvy. Nemovitosti, které byly předmětem kupní smlouvy, se stále nacházely ve vlastnictví žalobce a hospodařil s nimi městský obvod Moravská Ostrava a Přívoz (dále jen „MOaP“), jehož rada revokovala dne 19. 1. 2012 svůj souhlas s umístěním stavby a rozhodla se souhlas s umístěním stavby neudělit, ačkoli tento souhlas byl nezbytný pro realizaci projektu OC Ostravica. Dne 17. 2. 2012 byla žalobci doručena výzva žalované k přehodnocení stanoviska a udělení souhlasu nejpozději do tří týdnů od doručení. S požadavkem na přezkoumání souhlasu se žalovaná obrátila i na městský obvod MOaP dopisem ze dne 20. 2. 2012, ve které požadovala přehodnocení negativního stanoviska k umístění stavby. Z důvodu neposkytnutí souhlasu zastavila banka žalované financování projektu OC Ostravica. Žalovaná dopisem ze dne 12. 3. 2012 od kupní smlouvy odstoupila, neboť měla za to, že žalobce jí neposkytl potřebnou součinnost při realizaci výstavby. Žalobce oslovil Radu městského obvodu MOaP a snažil se jí vysvětlit potřebu udělení souhlasu se zřetelem na zájem žalobce na realizaci projektu, jeho smluvní závazky a nutnost koordinace postupu žalobce a městského obvodu. Souhlas Rady MOaP s umístěním stavby byl udělen v polovině dubna 2012. Odvolací soud vyšel též zjištění, že žalobce odmítl odstoupení žalované jako neoprávněné a trval na existenci závazku, včetně povinnosti žalované plnit. Dopisem ze dne 9. 3. 2018, doručeným žalované dne 12. 3. 2018, nakonec žalobce od smlouvy odstoupil.
6. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně věc posoudil vzhledem k datu uzavření kupní smlouvy podle zákona č. 40/1964 Sb. Dospěl k závěru, že odstoupení od smlouvy ze strany žalované ze dne 12. 3. 2012 nevedlo k zániku smlouvy, protože žalobce neporušil povinnost součinnosti, případně nešlo o porušení povinnosti, se kterou zákon nebo smlouva spojovaly právo odstoupit od smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalovaná od smlouvy odstoupila, ač k tomu nebyla oprávněna, závazek nadále trval. K jeho zániku došlo až dne 12. 3. 2018 odstoupení od smlouvy ze strany žalobce. Poté, co odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně shledal žalobou uplatněné nároky na zaplacení smluvních pokut a jejich příslušenství důvodnými, zabýval se též nárokem žalobce na zaplacení úroku z prodlení z dlužných splátek kupní ceny do doby odstoupení od smlouvy. Uzavřel, že odstoupením od smlouvy došlo podle § 48 odst. 2 obč. zák. ke zrušení kupní smlouvy s účinky ex tunc, tedy od počátku. Strany si tak byly povinny vrátit z titulu bezdůvodného obohacení to, co si vzájemně plnily, a ohledně úroků z kupní ceny nebylo mezi účastníky sjednáno žádné konkrétní ujednání řešící tuto problematiku odlišně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku odvolacího soudu v té části jeho výroku I, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se žaloba co do částky 4 987 016,06 Kč zamítá, podal žalobce včasné dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda podle § 48 odst. 2 obč. zák. v důsledku odstoupení od smlouvy zaniká nárok na úhradu úroků z prodlení z důvodu nezaplacení kupní ceny, které dospěly za trvání smlouvy, jež podle něj v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla výslovně řešena. Namítl nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a navrhl, aby výrok I rozsudku odvolacího soudu byl v uvedené části dovolacím soudem změněn tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Při vyhovění tomuto požadavku pak žalobce navrhl, aby dovolací soud změnil též závislý nákladový výrok rozsudku odvolacího soudu tak, že se žádné ze stran podle § 150 o. s. ř. náhrada nákladů řízení nepřiznává, a současně aby mu přiznal nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení. Případně navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že odstoupením od smlouvy nezaniká nárok na úrok z prodlení se zaplacením kupní ceny, který existoval před odstoupením. Pro tento závěr podle něj svědčí též názor Nejvyššího soudu vyslovený v rozsudku ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, uveřejněném pod č. 75/2004 Sb. rozh. obč. – dále jen R 75/2004 (jež je veřejnosti též dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), že příslušenství tvoří samostatné věci, které mohou být samostatným předmětem právních vztahů, a jejich právní režim nesleduje ze zákona bez dalšího režim věci hlavní. Žalobce podpůrně poznamenal, že napadený rozsudek odvolacího soudu je s tímto rozhodnutím dovolacího soudu v rozporu. Pokud za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. neplatila zásada, že příslušenství sleduje osud věci hlavní, zánik hlavní pohledávky (zde na zaplacení části kupní ceny) v důsledku odstoupení od smlouvy neměl za následek též zánik nároku na úroky z prodlení s jejím nezaplacením (zde na úroky z prodlení z důvodu neuhrazení části kupní ceny). V tomto směru také poukázal na právní úpravu v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), který v § 510 odst. 2 výslovně zakotvuje princip, že příslušenství automaticky následuje osud věci hlavní. Právě v důsledku této změny bylo podle žalobce v rámci zachování kontinuity výkladu potřeba v § 2005 odst. 2 o. z. výslovně upravit také osud „dospělých“ úroků z prodlení v případě odstoupení od smlouvy, když v opačném případě by hrozilo, že odstoupením od smlouvy tento nárok v důsledku nově upraveného vztahu věci hlavní a příslušenství, zanikne, což by bylo zjevně nežádoucí. Tuto výslovnou úpravu předchozí občanský zákoník neobsahoval, neboť nebyla potřebná, když příslušenství pohledávky automaticky nesdílelo osud věci hlavní. Úroky z prodlení musí podle žalobce „přežívat“ též proto, že kryjí ztrátu užitku z jistiny, o který věřitel přišel dlužníkovým prodlením, současně představují částečnou paušalizovanou náhradu škody podle § 519 obč. zák. Žalobce také zdůraznil, že nelze opomíjet, že účastníci si v čl. VII. odst. 1 kupní smlouvy výslovně sjednali, že „odstoupením od této smlouvy nezanikají … ustanovení této smlouvy do té míry, do jaké se týkají urovnání v případě odstoupení od smlouvy.“
9. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost, popřípadě zamítnutí pro nedůvodnost. Podle jejího názoru žalobcem formulovaná otázka byla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena (rozsudkem ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2632/2010, a usnesením ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2463/2010) a z této judikatury vyplývá, že zatímco již vzniklý samostatný nárok na smluvní pokutu v případě odstoupení od smlouvy „přežívá“, příslušenství (zde úroky z prodlení) v případě zániku hlavního závazku bez dalšího zaniká. Odkaz žalobce na R 75/2004 považuje za nepřiléhavý, neboť v něm byla řešena zcela jiná otázka. Podle žalované tedy odstoupením zaniká smlouva včetně akcesorického nároku na příslušenství v podobě úroku z prodlení. Pro případ, že by dovolací soud dovolání shledal přípustným, pak žalovaná s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3356/2013, navrhla, aby dovolací soud napravil pochybení, kterého se odvolací soud dopustil v závislém výroku o náhradě nákladů řízení, neboť jí přiznal náhradu nákladů řízení pouze ve výši jedné třetiny, když vyšel z nepřesné představy o tom, jaký byl poměr úspěchu a neúspěchu stran ve věci, a nezohlednil, že žalobce měl úspěch (ohledně jistiny) jen v nepatrné části (6,2 %). Odvolací soud podle žalované také ohledně některých úkonů vycházel z nesprávné tarifní hodnoty a nepřiznal jí náhradu nákladů řízení za některé úkony, o jejichž účelnosti nelze pochybovat. Žalovaná též připomněla, že žalobci jako statutárnímu městu náhrada nákladů za právní zastoupení vůbec nepřísluší.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
13. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., jak je tomu též ve zde souzené věci, je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a dále např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).
14. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí vyšel mimo jiné ze závěru, že v kupní smlouvě nebylo ujednáno odlišně od zákona vypořádání úroků z prodlení s placením splátek kupní ceny pro případ odstoupení od smlouvy. Správnost tohoto závěru žalobce v dovolání zpochybňuje cestou prosté polemiky s poukazem na znění části kupní smlouvy, aniž by v tomto ohledu řádně formuloval právní otázku, kterou odvolací soud řešil, a vymezil k ní některý z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Tento nedostatek obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť uplynula lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.). Jde o vadu, pro niž v dotčeném rozsahu nelze posoudit přípustnost dovolání. Závěr odvolacího soudu, že strany zvláštním ujednáním nemodifikovaly zákonné účinky odstoupení od smlouvy ve vztahu k úrokům z prodlení, tak není otevřen dovolacímu přezkumu, a dovolací soud z něj dále vychází.
15. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro posouzení otázky, jaké účinky má odstoupení od kupní smlouvy ve smyslu § 48 odst. 2 obč. zák. na právo požadovat úroky z prodlení se zaplacením kupní ceny (resp. některých splátek kupní ceny) vzniklé za dobu do odstoupení od smlouvy. Na jejím řešení napadené rozhodnutí záviselo a tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud výslovně řešena.
IV. Důvodnost dovolání
16. Dovolání není důvodné.
17. Podle § 48 odst. 2 obč. zák. odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.
18. Podle § 121 odst. 3 obč. zák. příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.
19. Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
20. Podle § 517 obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení (odstavec 1 věta první). Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis (odstavec 2).
21. V rozsudku ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, uveřejněném pod č. 5/2006 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 5/2006“), Nejvyšší soud s odkazy na odbornou literaturu vysvětlil, že peněžitý závazkový právní vztah je právní teorií obecně pojímán buď jako hlavní, nebo vedlejší. Hlavním závazkovým právním vztahem je peněžitý závazkový právní vztah tehdy, jestliže jeho kauza směřuje přímo k zaplacení, resp. k získání určité částky peněz. Vedlejším a akcesorickým peněžitým závazkovým právním vztahem je závazkový právní vztah úrokový, který vzniká pouze tehdy, jestliže mezi účastníky existuje peněžitý závazkový právní vztah hlavní. Úrokovým závazkovým právním vztahem je závazek (smluvní nebo zákonný) zaplatit věřiteli určitou poměrnou část (zpravidla určenou procentní sazbou) peněžitého závazku hlavního. Občanský zákoník (a v návaznosti na něj i obchodní zákoník) rozeznává úroky a úroky z prodlení. Úroky z prodlení mají povahu sankce (sankční úroky) za prodlení dlužníka se splněním závazku (§ 517 odst. 2 obč. zák.). Platí se vedle vlastního plnění stanoveným procentem z té části dluhu, s níž je dlužník v prodlení. Prodlení dlužníka s plněním závazku má ze zákona za následek obsahovou změnu práv věřitele a povinností dlužníka, respektive jejich doplnění novými právy a povinnostmi. Prodlením tedy nastává ze zákona změna obsahu právního poměru (tím, že vedle trvající povinnosti splnit závazek, vznikají i nová /další/ práva a povinnosti), bez ohledu na to, zda dlužník prodlení zavinil. Dále dodal, že úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení jsou podle § 121 odst. 3 obč. zák. příslušenstvím pohledávky, kterou se ve smyslu tohoto ustanovení a v návaznosti na definici závazkového vztahu v § 488 obč. zák. rozumí peněžité plnění (jistina), na něž má věřitel právo podle hlavního závazkového vztahu, k jehož změně (potud, že lze nárokovat i sankce za prodlení s placením) dochází přímo ze zákona právě až prodlením dlužníka. Úrokový závazkový vztah je – jak zmíněno výše – vztahem akcesorickým, jehož vznik je podmíněn platným závazkovým vztahem hlavním. Splněním hlavního závazku (nebo jiným ze způsobů jeho zániku) zaniká (končí) i akcesorický závazek úrokový; přetrvává pouze povinnost uhradit již dospělé úroky.
22. Již v rozsudku ze dne 26. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 328/99, přitom dospěl Nejvyšší soud k závěru, že byla-li odstoupením od smlouvy zrušena smlouva s účinky „od počátku“ (§ 48 odst. 2 obč. zák.), nastává v právních vztazích účastníků smlouvy stejný právní stav, jako kdyby ke smlouvě vůbec nedošlo. Z ustálené rozhodovací praxe se pak rovněž podává, že ve smyslu § 48 odst. 2 obč. zák. se zrušují (zanikají) od počátku jak obligační, tak věcné (věcněprávní) účinky smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 31 Cdo 2808/2004, uveřejněný pod č. 46/2007 Sb. rozh. obč.), přičemž účinky zániku působí pouze mezi účastníky smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3177/2005). Ve shora citovaném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 328/99 Nejvyšší soud dále vysvětlil, že obrat „od počátku“ ve smyslu § 48 odst. 2 obč. zák. znamená, že smlouva ztrácí své právní účinky a že neposkytuje základ pro právní vztahy účastníků. Mezi účastníky smlouvy se zrušení smlouvy od počátku projevuje zejména tím, že se od počátku obnovují jejich práva a povinnosti v té podobě, v jaké je měli k předmětu smlouvy před uzavřením smlouvy (tedy že se obnovuje původní stav). Bylo-li na základě takto zrušené smlouvy plněno, jde o bezdůvodné obohacení a každý z účastníků zrušené smlouvy je povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal (§ 457 obč. zák.) [srov. též odůvodnění stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. Cpjn 201/2005, uveřejněného pod č. 40/2006 Sb. rozh. obč.]. V případě koupě nemovitosti jsou vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze strany prodávajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny. Zaplacení kupní ceny je protiváhou vlastnictví k převáděné věci. Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena a kupující tedy není vlastníkem věci, ačkoliv zaplatil kupní cenu, prodávající je povinen kupní cenu mu vrátit; vrácení kupní ceny je na druhé straně vyváženo tím, že vlastnictví k předmětu převodu zůstává prodávajícímu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, uveřejněný pod č. 32/2011 Sb. rozh. obč.).
23. Úrok z prodlení se zaplacením kupní ceny jako příslušenství pohledávky je opodstatněn tím, že dlužník neposkytl včas kupní cenu podle smlouvy, tedy je determinován existencí primárního nároku na plnění. Jestliže v souladu se shora citovanými judikaturními závěry má odstoupení od smlouvy obligační a věcněprávní účinky od počátku (tj. ex tunc), odpadla obligační povinnost prodávajícího převést vlastnické právo, stejně jako obligační povinnost kupujícího zaplatit kupní cenu zpětně již k momentu účinnosti smlouvy, tj. nastává stejný stav, jako kdyby ke smlouvě vůbec nedošlo a tato povinnost nebyla sjednána. Má-li se na povinnost zaplatit kupní cenu hledět jako na povinnost, která již od počátku neexistovala (neměla být zaplacena), pak odpovídajícím způsobem musí být posouzeno sekundární právo věřitele vázané na její nikoliv včasné splnění, tj. právo na úrok z prodlení. Zanikl-li od počátku titul (právní důvod) k peněžitému plnění (jistině), resp. k jeho ponechání, pak musel zaniknout se stejnými účinky též právní důvod k požadování, resp. k ponechání si úroku za prodlení s úhradou takového peněžitého plnění.
24. Výše citované závěry R 5/2006, podle kterých při splnění (či jiném způsobu zániku) hlavního závazku zaniká (končí) i akcesorický závazek úrokový; „přetrvává pouze povinnost uhradit již dospělé úroky“, se týkají úroků dospělých do dne, k němuž nastaly účinky zániku závazku, tj. například v případě zániku splněním půjde o úroky dospělé do dne splnění, v případě zániku započtením podle § 580 obč. zák. půjde o úroky dospělé do dne, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 723/2001). V případě zániku závazku z důvodu odstoupení od smlouvy podle § 48 odst. 2 obč. zák. však nastávají účinky jeho zániku „od počátku“, tj. zpětně ke dni uzavření smlouvy. Je tudíž vyloučeno, aby mohla přetrvávat povinnost hradit úroky z prodlení, neboť k okamžiku účinků zániku závazku žádné úroky z prodlení dospělé nebyly.
25. Byla-li tedy v důsledku odstoupení kupní smlouva od počátku zrušena podle § 48 odst. 2 obč. zák. a s účinky ex tunc zaniklo právo na zaplacení kupní ceny, zaniklo se stejnými účinky i právo na zaplacení úroků z prodlení dlužníka s úhradou této kupní ceny.
26. Lze dodat, že judikatura Nejvyššího soudu, která v poměrech právní úpravy zákona č. 40/1964 Sb. účinné do 31. 12. 2013 připouštěla výjimku ze zásady, že při zániku hlavního závazku odstoupením od smlouvy se nelze úspěšně domáhat ani smluvní pokuty jako akcesorického závazku, v případě nároku na smluvní pokutu, jenž vznikl ještě před odstoupením od smlouvy, tento závěr dovozovala s tím, že v důsledku porušení smluvní povinnosti vznikl mezi smluvními stranami nový – dosud neexistující a původní smlouvou bez dalšího nezaložený – právní vztah, který již nemá ve vztahu k zajištěnému závazku akcesorickou povahu a na jehož existenci nemá zánik zajištěného závazku vliv. Přitom však Nejvyšší soud výslovně zdůrazňoval, že smluvní pokuta není na rozdíl od úroků z prodlení a poplatků z prodlení příslušenstvím pohledávky, ani opětujícím se plněním, ale samostatným majetkovým nárokem (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2637/2008, ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2632/2010, či ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4048/2013).
27. Argumentace žalobce odkazující na závěry R 75/2004 je nepřípadná, neboť ve zmíněném rozhodnutí byla řešena otázka, zda příslušenství věci přechází na nabyvatele věci hlavní i v případě, že v právním úkonu ohledně převodu věci hlavní nebyla vůle převést i příslušenství této věci právně významným způsobem projevena. Tam uvedené závěry, že právní režim příslušenství nesleduje ze zákona bez dalšího režim věci hlavní a že platné právo nemá ustanovení o tom, že by na nabyvatele věci hlavní přecházelo i příslušenství věci bez projevené vůle převést i příslušenství, byly přijaty při výkladu § 121 odst. 1 obč. zák. (v tam projednávané věci ohledně převodu příslušenství věci, kterým byla nemovitost). Žalobce však přehlíží, že úroky z prodlení byly označeny jako příslušenství pohledávky v § 121 odst. 3 obč. zák. (spolu s úroky, poplatkem z prodlení a náklady spojenými s uplatněním pohledávky). V § 524 odst. 2 obč. zák. přitom bylo ve vztahu k příslušenství pohledávky výslovně uvedeno, že s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2164/2010). Závěry R 75/2004 tedy na příslušenství pohledávky (tj. i na úroky z prodlení) zjevně nedopadají.
28. Žalobce v dovolání poukazoval též na aktuální právní úpravu uvedenou v § 510 odst. 2 o. z. s tvrzením, že právě v důsledku změny právní úpravy a zakotvení principu, podle kterého příslušenství následuje osud věci hlavní, bylo v rámci zachování kontinuity výkladu potřeba v § 2005 odst. 2 o. z. výslovně upravit také osud „dospělých“ úroků z prodlení v případě odstoupení od smlouvy, neboť v opačném případě by hrozil nežádoucí stav, že odstoupením od smlouvy tento nárok v důsledku nově upraveného vztahu věci hlavní a příslušenství, zanikne. Současně tvrdil, že tuto výslovnou úpravu předchozí občanský zákoník neobsahoval, neboť nebyla potřebná, když příslušenství pohledávky automaticky nesdílelo osud věci hlavní. Tomuto jeho názoru nelze přisvědčit již jen s ohledem na výše vysvětlenou nepřiléhavost závěrů R 75/2004 (z nichž žalobce i při této argumentaci zjevně vychází) na příslušenství pohledávky. Nadto lze dodat, že o tvrzené potřebě „zachování kontinuity výkladu“ předchozí úpravy v zákoně č. 40/1964 Sb. ve vztahu k účinkům odstoupení od smlouvy na „dospělé“ úroky z prodlení nesvědčí ani obsah důvodové zprávy k zákonu č. 89/2012 Sb., v níž je ve vztahu k ustanovením o odstoupení uvedeno, že ustanovení o odstoupení od smlouvy se inspiruje pojetím obsaženým v platném obchodním zákoníku, bere však zřetel i na standardní zahraniční úpravy. Nelze přitom přehlížet, že pojetí odstoupení od smlouvy bylo v obchodním zákoníku odlišné oproti obecné úpravě odstoupení od smlouvy v § 48 odst. 2 obč. zák., neboť obchodněprávní úprava spočívala na zásadě, že odstoupením smlouva zaniká ex nunc (srov. § 349 odst. 1 obch. zák. a z judikatury Nejvyššího soudu např. rozsudky ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 32 Cdo 1066/98, ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 29 Cdo 1424/2000, ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 52/2003, a ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 372/2004), přičemž § 2005 odst. 2 o. z. je co do svého obsahu obdobou § 351 odst. 2 věta druhá obch. zák. Skutečnost, že by úprava v zákoně č. 89/2012 Sb. ve vztahu k omezení účinků odstoupení navazovala na právní úpravu v zákoně č. 40/1964 Sb. a její výklad, se tak nepodává ani z obsahu příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., ani z důvodové zprávy k němu.
29. Z výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud uzavírá, že v projednávané věci je správné právní posouzení učiněné odvolacím soudem ve vztahu k otázce, pro jejíž řešení bylo shledáno dovolání přípustným.
30. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud takové vady v projednávané věci neshledal.
31. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl jako nedůvodné.
32. Pro úplnost lze dodat k žádosti žalované, aby byl v případě přípustnosti dovolání žalobce změněn (jako závislý) výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, že za situace, kdy dovolání žalobce nebylo shledáno důvodným a rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé nebyly změněn, nebyl dán důvod pro to, aby dovolací soud sám nově rozhodoval o náhradě nákladů řízení před soudy nižších stupňů. Nadto podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je dovolání objektivně nepřípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Jeho správnost by tedy dovolací soud nebyl oprávněn přezkoumávat ani tehdy, uplatnila-li by žalovaná své námitky proti tomuto výroku napadeného rozsudku sama dovoláním.
33. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo zamítnuto. Žalobce, jenž byl v dovolacím řízení neúspěšný, je povinen nahradit úspěšné žalované náklady, které v dovolacím řízení účelně vynaložila. Tyto náklady jsou tvořeny mimosmluvní odměnou za zastoupení advokátem v částce 28 260 Kč podle § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (při tarifní hodnotě 4 987 016,06 Kč), a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, při připočtení náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř., tj. v částce 5 998 Kč, neboť advokát žalované je plátcem této daně. Náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši celkem 34 558 Kč je žalobce povinen zaplatit žalované ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-