// Profipravo.cz / Obecná ustanovení závazkového práva

Obecná ustanovení závazkového práva

23.07.2024 00:02

Záměrné zmaření splnění podmínky veřejného příslibu přislibujícím

Vyhlásí-li přislibující veřejný příslib veřejně, veřejný příslib ho v dané podobě zavazuje, tj. vyvolává právní následky, zejména pak povinnost přislibujícího poskytnout oprávněnému odměnu v případě splnění stanovených podmínek (provedením požadovaného výkonu), nebyl-li veřejný příslib odvolán při splnění předpokladů stanovených v § 2885 o. z. Přislibující tak po vyhlášení veřejného příslibu nemůže jeho jednotlivé náležitosti jednostranně měnit (ledaže příslib odvolá podle § 2885 o. z.), a to ani tím způsobem, že zamezí některému z uchazečů možnost splnit požadovaný výkon.

Ačkoliv požadovaný výkon ve veřejném příslibu odměny nepředstavuje (skutečnou) podmínku ve smyslu § 548 a násl. o. z., lze analogicky úpravu o záměrném zmaření (skutečné) podmínky aplikovat i na požadovaný výkon veřejného příslibu odměny, neboť svým účelem a smyslem (teleologií) se podmínky požadovaného výkonu v tomto směru povaze (skutečných) podmínek blíží. Proto právní úprava fikce splnění podmínky podle § 549 odst. 2 o. z. se (analogicky) uplatní i pro posouzení záměrného zmaření splnění podmínky veřejného příslibu odměny přislibujícím.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1694/2023, ze dne 29. 5. 2024

22.07.2024 00:02

Promlčení nároku na pokutu dle § 13 zák. č. 67/2013 Sb.

Byť v poměrech současné právní úpravy v občanském zákoníku již není smluvní pokuta koncipována jako zajištění dluhu, nýbrž jako jeho utvrzení, nic to nezměnilo na povaze smluvní pokuty coby vedlejšího (akcesorického) závazku. Dohoda o smluvní pokutě je tedy i nadále existenčně závislá na existenci utvrzeného dluhu, tj. dluhu, který je prostřednictvím smluvní pokuty utvrzen, úspěšné uplatnění námitky promlčení ve vztahu k utvrzenému dluhu nemůže mít vliv na smluvní pokutu, na niž vzniklo právo před promlčením utvrzeného dluhu, dojde-li však k promlčení utvrzeného dluhu, stává se nevymahatelnou i smluvní pokuta, na niž vzniklo právo po promlčení utvrzeného dluhu.

S ohledem na § 2052 o. z. se tyto závěry (přijaté ve vztahu ke smluvní pokutě) uplatní také u (zákonné) pokuty podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. Bude-li tedy příjemce či poskytovatel služeb v prodlení se splněním nepeněžité povinnosti vyplývající ze zákona č. 67/2013 Sb., může mu vzniknout povinnost zaplatit pokutu podle § 13 tohoto zákona jen do promlčení utvrzovaného nepeněžitého plnění.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1206/2023, ze dne 13. 6. 2024

22.07.2024 00:01

Moderace pokuty dle § 13 zák. č. 67/2013 Sb. při neplacení záloh

Poskytovatel služeb musí po skončení zúčtovacího období vyúčtovat zálohy na služby, které příjemci služeb stanovil, a to bez ohledu na to, zda je platil řádně.

Povinnosti provést vyúčtování stanovených záloh tak v předmětné věci nezbavuje žalovaného ani skutečnost, že žalobce sám dlouhodobě tyto zálohy na služby neplatí řádně. Dlouhodobé prodlení s placením záloh však lze přičíst žalobci k tíži při úvaze o moderaci výše pokuty podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., kterou po žalovaném požaduje za nedoručení vyúčtování služeb za rok 2014, ačkoliv sám doposud zálohy za toto období zcela nezaplatil. Za přiměřené snížení pokuty považuje dovolací soud snížení o 30 %. Jestliže totiž žalovaný ani po uplatnění námitek žalobce, ale ani poté, co v průběhu řízení, v němž se domáhal zaplacení nedoplatku, který měl z vyúčtování vzniknout, vyšlo najevo, že vyúčtování má vady a že tedy doposud svou povinnost vyúčtovat zálohy na služby za rok 2014 nesplnil, nové (řádné) vyúčtování po řadu dalších měsíců nevyhotovil a svou povinnost vyúčtovat služby se tak po další období ani nepokusil splnit, vyšší moderace není na místě.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1206/2023, ze dne 13. 6. 2024

16.07.2024 00:01

Určení výše ceny věci (plnění) v souvislosti s neúměrným zkrácením

Již v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 42/2021 Nejvyšší soud dovodil, že podstatou neúměrného zkrácení dle § 1793 o. z. je možnost požadovat zrušení smlouvy a navrácení všeho do původního stavu, pokud se - při porovnání obvyklé ceny vzájemně poskytnutých plnění - ukáže býti plnění jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana a pokud jí druhá strana nedoplní, oč byla zkrácena. Pro aplikování neúměrného zkrácení není třeba zneužití tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo lehkomyslnosti, jako je tomu u institutu lichvy (subjektivní prvek). Rozhodující je pouze skutečnost, že plnění je v hrubém nepoměru vzhledem k protiplnění (objektivní prvek). Slouží k ochraně smluvní strany, která je fakticky slabší v důsledku nedostatku informací, ale k jeho aplikaci není třeba, aby strana, která se ochrany domáhá, byla za slabší smluvní stranu uznána. Jeho užití bude namístě nikoliv ve všech případech, kdy se ukáže, že strany ujednaly vzájemná plnění v nepřiměřené výši, ale pouze v případech jejich hrubého nepoměru. Nejedná se totiž o nástroj pro zajištění rovnováhy vzájemných plnění u jakékoliv disbalance, ale jeho smyslem je postihovat pouze extrémní odchylky. Je to proto, že tento institut představuje zásah do právní (smluvní) jistoty stran, tudíž je třeba k němu přistupovat velmi zdrženlivě. (…) Při porovnání vzájemných plnění (test disparity) se vychází z obvyklé ceny v daném místě a čase (§ 492 o. z.). Jde primárně o porovnání poměru obvyklé ceny plnění a protiplnění, ale hrát roli mohou i další okolnosti. (…) Z povahy kritéria pro posouzení neúměrného zkrácení je zřejmé, že hrát roli mohou pouze okolnosti týkající se ve smlouvě sjednaného poměru výše plnění v daném místě a čase. Důkazní břemeno je na straně toho, kdo zkrácení tvrdí.

Hrubý nepoměr, jak vyplývá z výše citovaných závěrů, je třeba zkoumat (porovnávat) ve vztahu k tomu, k čemu se strany zavázaly ve smlouvě. Porovnávají se ta plnění, k nimž se strany ve smlouvě zavázaly. V případě kupní smlouvy jde typicky o zpochybnění ve smlouvě sjednané kupní ceny, a to proto, že tato je v hrubém nepoměru k hodnotě prodávané věci. V projednávané věci odvolací soud při posouzení otázky, zda došlo k neúměrnému zkrácení kupujícího, nevycházel z porovnání plnění sjednaných ve smlouvě, nýbrž porovnával v kupní smlouvě sjednanou kupní cenu se skutečným stavem dotyčného vozidla (vozidla s nájezdem 438 000 km), ač měl porovnávat vozidlo (jeho stav a vlastnosti), k jehož předání se prodávající ve smlouvě zavázala, což podle zjištění obou nalézacích soudů mělo být vozidlo s nájezdem 38 470 km (oba soudy vyšly z toho, že kupující o vyšším nájezdu informován nebyl). Odvolací soud přitom nezpochybnil právní závěr soudu prvního stupně, který rozdíl mezi deklarovaným a skutečným nájezdem dotyčného vozidla vyhodnotil jako vadu věci (rozpor s kupní smlouvou) se závěrem, že kupující z toho vyplývající nárok uplatnil opožděně. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl proto uplatněn důvodně, neboť oba soudy ve smlouvě sjednanou kupní cenu neporovnávaly s protiplněním, k němuž se prodávající ve smlouvě zavázala. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že uvedený přístup se liší od situace při vypořádání smlouvy zrušené například z důvodu neúměrného zkrácení, tedy při vrácení plnění v případě, kdy namísto plnění, které již vydat nelze, náleží peněžitá náhrada.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2313/2023, ze dne 28. 5. 2024

26.06.2024 00:02

Odstoupení od smlouvy po uplynutí lhůty dle § 1977 o. z. při trvajícím prodlení

Při podstatném prodlení dlužníka záleží na věřiteli, zda od smlouvy odstoupí za podmínek pro podstatné prodlení (§ 1977 o. z.), nebo pro nepodstatné prodlení (§ 1978 a 1979 o. z.). Marným uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu podle § 1977 o. z. věřitel ztrácí možnost odstoupit od smlouvy za podmínek pro podstatné prodlení. Pokud prodlení dlužníka stále trvá, může věřitel i nadále od smlouvy odstoupit za podmínek pro nepodstatné prodlení. Oznámí-li v takovém případě dlužníku, že odstupuje od smlouvy, aniž mu předtím poskytl dodatečnou lhůtu ke splnění, účinky odstoupení od smlouvy nastanou teprve po marném uplynutí přiměřené dodatečné lhůty, která měla být dlužníku poskytnuta ke splnění povinnosti. Její běh počíná okamžikem, kdy se odstoupení dostalo do dispoziční sféry dlužníka.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 3823/2023, ze dne 15. 5. 2024

26.06.2024 00:01

Aplikace lhůty „bez zbytečného odkladu“ u smluvně sjednaného odstoupení

I. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí s ohledem na primát autonomie vůle stran, že i v případě právní úpravy odstoupení od smlouvy lze dispozitivní ustanovení zákona nahradit odlišným smluvním ujednáním a zákonná ustanovení se pak neuplatní v míře, v jaké odporují smluvním ujednáním. Tento závěr ostatně vyplývá z funkce dispozitivního práva, které zásadně stranám ulehčuje kontraktaci. Účastnící soukromoprávního styku nejsou nuceni detailně vyjednávat o každé hypotetické otázce, která se během realizace jejich závazku může stát relevantní. Dispozitivní úprava je navíc odrazem představy zákonodárce o uspořádání smluvního vztahu, která bere v potaz typové zájmy obou stran, a nabízí tak vyvážený smluvní obsah pro řešení jejich kolize.

Právě řečené platí též pro podmínky vzniku a uplatnění práva od smlouvy odstoupit. I pro případy prodlení dlužníka přitom ustanovení § 1969 o. z. výslovně umožňuje odstoupení od smlouvy za podmínek ujednaných ve smlouvě. Zákon tedy zjevně počítá s možností sjednání práva na odstoupení od smlouvy pro případ prodlení dlužníka tak, že bude navázáno na kritérium (ne)podstatného porušení či bezprostředně uvedeno jako důvod pro odstoupení, a připouští též sjednání podmínek jeho výkonu odchylně od § 1977 nebo § 1978 o. z., tj. nevylučuje možnost sjednání práva na odstoupení od smlouvy pro případ prodlení dlužníka ani tak, že jeho uplatnění nebude omezeno lhůtou bez zbytečného odkladu.

II. Při posouzení, zda mezi stranami bylo sjednáno právo na odstoupení od smlouvy pro případ prodlení bez omezení jeho uplatnění pouze na lhůtu bez zbytečného odkladu (zda takto byla vyloučena dispozitivní úprava obsažená v § 1977 o. z.) soud postupuje za použití standardních pravidel o výkladu právních jednání zakotvených v § 555 a násl. o. z.

Je-li tedy stranami sjednáno právo odstoupit od smlouvy pro konkrétně vymezený případ prodlení, je nezbytné tento společný projev vůle stran podrobit výkladovým metodám za účelem zjištění, co takovým ujednáním zamýšlely. Nelze předem (paušálně) vyloučit, že měly v úmyslu takto stanovit právo od smlouvy odstoupit bez omezení jeho uplatnění, ani že takto hodlaly konkretizovat pouze důvod podstatného prodlení ve smyslu § 1977 o. z. (příp. nepodstatného prodlení podle § 1978 o. z.) a v dalším, tj. i ohledně požadavku na odstoupení od smlouvy ve lhůtě bez zbytečného odkladu (příp. nutnosti poskytnout dodatečnou přiměřenou lhůtu), ponechaly úpravu svých práv a povinností na dispozitivních ustanoveních zákona, příp. že jejich vůlí bylo, aby se takové právo uplatňovalo ve lhůtě stanovené v § 1977 o. z. (příp. za podmínek § 1978 o. z.) bez ohledu na to, zda prodlení, z nějž mělo vzniknout, může být posouzeno jako podstatné či nepodstatné.

Teprve tehdy, nezdaří-li se soudu zjistit, jaká byla společná vůle stran, musí ujednání vyložit normativním výkladem podle § 556 odst. 1 věty druhé o. z., tj. jaký význam by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen, jinak řečeno, jak mohla takové ujednání chápat rozumná osoba za daných okolností.

Lze přitom zpravidla vycházet z předpokladu, že rozumná osoba v případě sjednání práva odstoupit od smlouvy pro konkrétní porušení smlouvy prodlením, pro které nebylo dohodnuto žádné omezení jeho trvání či jiné podmínky uplatnění, mohla takové ujednání chápat spíše jako sjednání oprávnění odstoupit od smlouvy pro takový případ bez časového omezení jeho uplatnění lhůtou bez zbytečného odkladu (příp. bez jeho vázanosti na poskytnutí dodatečné přiměřené lhůty ke splnění).

Lhůta bez zbytečného odkladu totiž není zákonem spojována s odstoupením od smlouvy jako takovým, ale pouze s některými zákonem výslovně uvedenými případy odstoupení. Při odstoupení od smlouvy pro prodlení jej navíc s uvedenou lhůtou zákon spojuje pouze pro případ prodlení podstatného v § 1977 o. z. (obdobně v § 2002 o. z. obecně pro případ podstatného porušení smlouvy). Je-li však stanovení omezení práva odstoupit od smlouvy touto lhůtou v zákoně vázáno na rozlišování mezi podstatným a nepodstatným způsobem porušení smluvní povinnosti prodlením, nesvědčí to o tom, že by rozumná osoba mohla chápat nezbytnost uplatnění takové lhůty i v případě smluvně sjednaného důvodu pro odstoupení spočívajícího v prodlení. Ujednaným důvodem strany staví na jisto, že věřitel může bez dalšího ve sjednaném případě od smlouvy odstoupit, aniž by zde byl dán prostor pro potřebu zákonného rozlišování podstatnosti a nepodstatnosti prodlení. Případ prodlení, pro který strany sjednají právo od smlouvy odstoupit, závisí na jejich společné vůli, nikoliv na kritériu stanoveném v § 2002 odst. 1 větě druhé o. z. Nelze vycházet ani z předpokladu, že každý případ prodlení, pro který je ve smlouvě sjednána možnost druhé strany od smlouvy odstoupit, vždy svědčí o podstatnosti takového prodlení (tj. že je při uzavření smlouvy zřejmé, že by ji druhá strana neuzavřela, pokud by takové prodlení předvídala).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 3823/2023, ze dne 15. 5. 2024

20.06.2024 00:02

Provázané pohledávky ve smyslu § 617 odst. 1 o. z.

I. Z úpravy § 617 odst. 1 o. z. vyplývá, že je v něm obsažena zvláštní úprava uplatnění promlčeného práva při obraně v soudním (rozhodčím) řízení a že předpokladem jejího uplatnění je to, že se nárok i protinárok vztahují k téže smlouvě nebo k několika smlouvám uzavřeným na základě jednoho jednání nebo několika souvisejících jednání. Vymezení vzájemně závislých smluv v tomto ustanovení vychází z materiálního principu. Mělo by se jednat o pohledávky vzniklé buď ze samotné smlouvy, nebo s ní související (typicky např. smluvní sankce). Při výkladu, které pohledávky souvisí se smlouvou (jíž se týká nárok či obrana uplatněné v řízení), tedy jaké pohledávky lze považovat za provázané, je třeba respektovat smysl úpravy § 617 odst. 1 o. z., kterým je značné posílení ochrany zájmu na vyřešení provázaných pohledávek. Významné proto bude, zda jsou pohledávky uplatněné žalobou a obranou proti ní součástí stejného vztahu.

Za provázané pohledávky lze podle § 617 odst. 1 o. z. pokládat pohledávky, které jsou součástí stejného právního vztahu; není významné, zda se jedná o právo na plnění vzniklé ze smlouvy nebo o nárok na bezdůvodné obohacení.

II. V projednávané věci jsou předmětem řízení nároky, které mají souvislost se Smlouvou – strany uzavřely smlouvu o dílo, v ní si sjednaly smluvní pokutu pro případ porušení povinností žalované – zhotovitelky díla, a také si ujednaly vystavení dvou bankovních záruk, kterými byla zajištěna povinnost žalované za řádné provedení díla a zajištění řádného odstranění vad a nedodělků v průběhu části záruční doby. Žalobce uplatnil nárok na smluvní pokutu, tvrdil, že žalovaná povinnosti utvrzené touto pokutou nesplnila, žalovaná tvrdila, že žalobce čerpal bankovní záruky neoprávněně (nebyly splněny podmínky pro jejich čerpání), a takto bezdůvodně vyplacené plnění uplatnila jako obranu proti žalobnímu nároku a započetla svou (tvrzenou) pohledávku. Byť je bankovní záruka písemným prohlášením banky, tedy jejím jednostranným právním jednáním (§ 2029 o. z.), a nárok na vrácení neoprávněně vyplacené bankovní záruky je bezdůvodným obohacením (§ 2991 o. z.), není to samo o sobě pro závěr, zda jde o provázanou pohledávku ve smyslu § 617 odst. 1 o. z., rozhodující. Podstatná je její souvislost se Smlouvou – pohledávka žalované na vrácení (podle ní) neoprávněně vyplacených bankovních záruk vychází ze vztahů účastníků, které mají se Smlouvou spojitost, a proto je lze z pohledu § 617 odst. 1 o. z. považovat za provázané pohledávky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 749/2023, ze dne 22. 5. 2024

12.06.2024 00:01

Nepřiznání ochrany výkonu práva na smluvní pokutu

I. Již existující nárok na smluvní pokutu nezaniká z důvodu, že věřitel přestane soudně vymáhat povinnost dlužníka, která byla touto smluvní pokutou zajištěna.

II. Nesprávné (pro jeho neúplnost) je právní posouzení projednávané věci odvolacím soudem, měly-li úvahy odvolacího soudu vést k závěru o nepřiznání ochrany výkonu práva na smluvní pokutu, tj. že v důsledku upuštění od vymáhání práva zajištěného smluvní pokutou v řízení před soudem již oprávněná nemůže právo na smluvní pokutu vykonat pro rozpor se zásadami potivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák. Odvolací soud pouze lakonicky uvedl, že smluvní pokuta ztratila funkci prevenční i reparační, neboť „žalobkyně splnění závazku výslovně nežádá a mlčí-li žalobkyně o tom, proč závazek splnit nežádá, i o tom, zda, kdy, jakým způsobem a jakým nákladem došlo k odstranění vad, nelze posoudit smluvní pokutu ani jako důvodnou paušalizovanou náhradu škody“. V rozporu s judikaturou se však řádně nezabýval všemi okolnostmi výkonu práva oprávněné na smluvní pokutu.

Nesprávný je závěr odvolacího soudu, že z pouhého upuštění od soudního vymáhání zajišťované povinnosti lze bez dalšího usuzovat na ztrátu všech funkcí sjednané smluvní pokuty. Odvolací soud totiž v prvé řadě neprovedl řádný výklad ujednání o smluvní pokutě a nezjišťoval, jaké konkrétní funkce měla smluvní pokuta v daném případě plnit. Neposuzoval tedy ani skutečnost, zda smluvní pokuta měla plnit případně i funkci sankční, ani to, zda taková funkce přetrvávala i poté, co oprávněná přestala soudně vymáhat povinnost zajištěnou smluvní pokutou. Správné přitom nejsou také úvahy odvolacího soudu, podle kterých soudní nevymáhání práva na odstranění vad samo o sobě znamená ztrátu preventivní (nátlakové) funkce smluvní pokuty. Jen to, že věřitel nežádá splnění zajištěné povinnosti v řízení před soudem, totiž bez dalšího neznamená, že je nežádá vůbec. Věřitel přeci může donutit dlužníka splnit zajišťovanou povinnost i bez toho, aby podal žalobu požadující její splnění (či pokračoval v řízení o takové žalobě), a to právě prostřednictvím uplatňování smluvní pokuty (příp. i opakovaně, je-li výše smluvní pokuty odvislá od délky pokračujícího prodlení), která splnění takové povinnosti zajišťuje.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 342/2023, ze dne 13. 3. 2024

06.06.2024 00:02

Relativní neplatnost smlouvy o provedení veřejné dražby

I. Smysl ustanovení § 29 odst. 4 písm. a) zákona o veřejných dražbách spočívá v ochraně jednak (budoucího) vydražitele, aby mu byla poskytnuta dostatečná lhůta k zaplacení nejvyššího podání v poměrně vysoké výši, a jednak i navrhovatele dražby, aby v důsledku neuhrazení nejvyššího podání (popř. v důsledku opožděné úhrady na nejvyšší podání) nedošlo ke zmaření (z jeho pohledu) úspěšné dražby, popř. aby v důsledku stanovení příliš krátké lhůty k doplatku nejvyššího podání nebyli od účasti v dražbě odrazeni (případní) další dražitelé a nebyl tak omezen okruh potenciálních dražitelů a ohrožena výše nejvyššího podání.

Lze tak dovodit, že ujednání o kratší době splatnosti nejvyššího podání, než jakou povoluje § 29 odst. 4 písm. a) zákona o veřejných dražbách, je v rozporu se smyslem a účelem zákona ve smyslu § 580 odst. 1 o. z.

II. Porušení ustanovení § 29 odst. 4 písm. a) zákona o veřejných dražbách, ve formě zkrácení lhůty o tři dny, nepředstavuje zjevný rozpor s veřejným pořádkem ve smyslu § 588 o. z., a to již proto, že se dotýká ochrany pouze úzké skupiny subjektů [v podstatě relativně omezeného okruhu osob – navrhovatele (navrhovatelů) dražby, účastníků dražby a vydražitele], a pouze za velmi specifické situace; za této situace lze uvažovat pouze o relativní neplatnosti.

III. Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba; nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné (srov. § 586 odst. 1 a 2 o. z.). Způsobil-li někdo neplatnost právního jednání, nemá právo namítnout neplatnost nebo uplatnit z neplatného právního jednání pro sebe výhodu (srov. § 579 odst. 1 o. z.). Z uvedeného vyplývá, že legitimaci (oprávnění) k uplatnění neplatnosti má ten, kdo je právním jednáním dotčen ve svých právech nebo povinnostech a v jehož zájmu je neplatnost právního jednání stanovena, a to za předpokladu, že nezpůsobil neplatnost jednání.

Legitimaci (oprávnění) k uplatnění neplatnosti má ten, kdo je právním jednáním dotčen ve svých právech nebo povinnostech a v jehož zájmu je neplatnost právního jednání stanovena, a to za předpokladu, že nezpůsobil neplatnost jednání.

Jak již bylo uvedeno, porušené ustanovení zákona o veřejných dražbách je stanoveno na ochranu mimo jiné i navrhovatele dražby (jeho zájmu na úspěšném završení dražby), zda však to byl navrhovatel dražby, která (výlučně) způsobila neplatnost posuzovaného právního jednání, závisí vždy na konkrétních okolnostech posuzovaného kontraktačního procesu.

V této věci není pochyb o tom, že dražebník, jako právnická osoba profesionálně zaměřená na výkon dražební činnosti, disponujíc i požadovanou licencí (oprávněním) k provádění této činnosti, měl povinnost v průběhu kontraktačního procesu (ať již byl navrhovatelem smlouvy kdokoliv) si „pohlídat“ elementární zákonné náležitosti smlouvy o provedení dražby a upozornit navrhovatele dražby na nezákonnost jeho požadavku na zkrácení lhůty k doplatku nejvyššího podání; jedině v případě, že by i přes upozornění na uvedený problém navrhovatel dražby na „nezákonné“ lhůtě trval, by nesl následky v podobě nemožnosti dovolat se neplatnosti dražby. Navíc, jak vyplynulo ze skutkového zjištění soudů, to byl dražebník, kdo (fakticky) vyhotovil návrh smlouvy, a to včetně sporné pasáže, týkající se lhůty k doplacení nejvyššího podání.

Na podkladě uvedených skutečností je v této věci nutno dospět k závěru, že smlouva o provedení dražby je neplatná ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 o. z. v důsledku porušení ustanovení § 29 odst. 4 písm. a) zákona o veřejných dražbách, avšak pouze relativně (§ 586 o. z.), že navrhovatelka dražby se mohla (jako ta, na ochranu jejíhož zájmu je neplatnost stanovena, a jako ta, která důvod neplatnosti nezpůsobila) této neplatnosti dovolat, a že tak i (podáním žaloby, která byla dražebníkovi řádně doručena) učinila.

IV. Neplatnost veřejné dobrovolné dražby lze z důvodu, že dražebník neupustil od dražby, ač tak byl povinen učinit, neboť smlouva o provedení dražby byla pro sjednání některé z obligatorních náležitostí v rozporu se zákonem relativně neplatná [§ 22 odst. 1 písm. c), § 19 odst. 2, § 29 odst. 4 písm. a) zákona o veřejných dražbách], vyslovit pouze tehdy, pokud oprávněná osoba (navrhovatel dražby) tuto neplatnost namítla do začátku dražby; pakliže tak neučinila, nelze již z tohoto důvodu neplatnost veřejné dobrovolné dražby následně vyslovit, i kdyby smlouva o provedení dražby uvedený důvod neplatnosti vykazovala.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3594/2023, ze dne 29. 4. 2024

21.05.2024 00:02

Nepřípustné započtení v době po rozhodnutí o úpadku dlužníka

Účinky započtení provedeného nepřípustně v době po rozhodnutí o úpadku dlužníka nenastávají ani po skončení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka. Jinak řečeno, kompenzační projev, jímž věřitel v průběhu insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka nepřípustně započetl svou pohledávku proti pohledávce dlužníka, nemá žádné účinky (nenabývá žádných účinků) ani poté, co pominou (jen proto, že pominou) skutečnosti, které vylučovaly (nepřipouštěly) započtení v době kompenzačního projevu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3589/2021, ze dne 28. 3. 2024

07.05.2024 00:02

Jednostranná změna místa plnění dohodnutého ve smlouvě

Úprava § 1956 o. z. umožňuje jednostrannou změnu místa plnění, má-li být plněno u věřitele a změnil-li věřitel po uzavření smlouvy své bydliště nebo sídlo, popřípadě umístění závodu nebo provozovny. Z teleologického hlediska přitom není důvodu, aby v porovnání se změnami předpokládanými tímto ustanovením nebylo možné postupovat obdobně v případech, kdy je jako místo plnění sjednán účet věřitele. Ve vztahu ke změně účtu věřitele – jakožto sjednaného splniště – tedy existuje v zákoně tzv. otevřená nepravá (teleologická) mezera, kterou je třeba uzavřít pomocí analogie.

Ve světle nastíněné argumentace je na místě přijmout závěr, podle něhož lze na základě analogického použití úpravy § 1956 o. z. při uplatnění principu poctivosti připustit jednostrannou změnu místa plnění i při změně účtu věřitele; s tím, že věřitel ponese zvýšené náklady a nebezpečí, které tím druhé straně vzniknou.

Ačkoli se při posuzování změny závazků obecně vychází ze zásadní nezměnitelnosti smluv jednostranným právním jednáním, oprávnění k určité minimální funkční míře (jednostranných) změn závazku lze dovozovat implicitně na základě uplatnění principu poctivosti, a to při vyvažování oprávněných zájmů obou stran.

Nicméně, i když je za popsaných okolností dlužník zásadně povinen plnit na nově určený účet, nelze zcela vyloučit možnost náhradního splnění (§ 1953 o. z.). To může přicházet v úvahu například tehdy, bude-li dlužník s ohledem na konkrétní okolnosti věci bez své viny v nejistotě, zda plněním na nově určený účet svůj závazek vůči věřiteli skutečně splní anebo bylo-li jednání věřitele nepoctivé (např. vedeno záměrem ztížit dlužníku splnění závazku).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 544/2023, ze dne 27. 3. 2024

07.05.2024 00:01

K důvodům náhradního splnění do soudní úschovy

Plnění do soudní úschovy má účinky splnění, ale jen tehdy, pokud byly naplněny zákonné důvody pro soudní úschovu, uvedené dlužníkem v návrhu na zahájení řízení o úschově.

V řízení o zaplacení dluhu (který měl být splněn složením do soudní úschovy), soud musí zkoumat, zda důvody uvedené dlužníkem v návrhu na soudní úschovu byly splněny. Také v tomto řízení soud nemá posuzovat důvody plnění do úschovy podle toho, jak je navrhovatel (dlužník) právně kvalifikoval v návrhu na zahájení řízení o úschově, ale jak je skutkově vymezil (právní kvalifikace, tedy podřazení pod některý ze zákonem vymezených důvodů, je věcí soudu).

Skutečnost, že důvody plnění do úschovy jsou v § 1953 odst. 1 o. z. vymezeny zčásti odlišně (šířeji) než v § 291 odst. 2 z. ř. s., přitom není významná; přednost musí mít (zvláštní) hmotněprávní úprava. Návrh na přijetí plnění do soudní úschovy je proto důvodný i tehdy, je-li naplněn důvod, který sice není vymezen v § 291 z. ř. s., ale je vymezen – jako důvod soudní úschovy – v § 1953 o. z.

Naopak je významné, jaké skutečnosti z pohledu hmotněprávní úpravy dlužník (žalovaný) skutkově vymezil v návrhu na zahájení řízení o úschově, protože tyto skutečnosti jsou těmi důvody, které v řízení o zaplacení soud musí zkoumat, aby posoudil, zda plněním do úschovy byl splněn dluh (protože tyto důvody byly dány) anebo zda splněn nebyl (protože důvody dány nebyly).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 544/2023, ze dne 27. 3. 2024

11.03.2024 00:02

K (písemné) formě dohody o změně obsahu závazku

I. Z hlediska požadavku písemné formy pravidlo § 1906 o. z. dopadá (kromě narovnání) toliko na novaci privativní ve smyslu § 1902 o. z. Za novaci je tedy pro účely požadavku formy vyjádřeného v § 1906 o. z. třeba považovat ve smyslu § 1902 o. z. jen takovou dohodu o změně obsahu závazku, kterou se dosavadní závazek ruší a nahrazuje se novým závazkem.

Rozlišujeme tak novaci podle § 1902 o. z. (někdy označovanou jako privativní) a změnu obsahu závazku podle § 1901 o. z. představující samostatnou skutkovou podstatu změny obsahu závazku za jeho trvání.

V případě dohody o změně obsahu závazku za jeho trvání se forma takového právního jednání řídí § 564 o. z.

II. Jak výše uvedeno, lze ustanovení § 1906 o. z. vztáhnout (mimo narovnání) jen na takové právní jednání, jež vede ke zrušení závazku a jeho nahrazení závazkem novým. Tak tomu v poměrech projednávané věci není, neboť dohoda stran směřovala k prodloužení trvání již existujícího závazku. Bez ohledu na terminologické označení takové dohody odvolacím soudem jako tzv. kumulativní novace, není pochyb o tom, že takováto změna neměla za cíl či výsledek zrušení stávajícího závazku a jeho nahrazení závazkem novým. To ostatně ani stranami v průběhu řízení nebylo tvrzeno či zjištěno soudy nižších stupňů.

Takové právní jednání, které směřuje k prodloužení stranami sjednané účinnosti závazkového vztahu za jeho trvání, je dohodou o změně obsahu závazku podle § 1901 o. z. Nepředstavuje novaci podle § 1902 o. z. Z hlediska požadavku formy se proto uplatní § 564 o. z., nikoliv § 1906 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1666/2023, ze dne 27. 2. 2024

04.03.2024 00:01

Účinky odstoupení od kupní smlouvy podle § 48 odst. 2 obč. zák.

Byla-li v důsledku odstoupení kupní smlouva od počátku zrušena podle § 48 odst. 2 obč. zák. a s účinky ex tunc zaniklo právo na zaplacení kupní ceny, zaniklo se stejnými účinky i právo na zaplacení úroků z prodlení dlužníka s úhradou této kupní ceny.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3706/2022, ze dne 22. 11. 2023

02.02.2024 00:05

ÚS: K povinnosti přijmout plnění směnečného dluhu třetí osobou

Platí-li věřiteli třetí osoba, věřitel nemůže platbu odmítnout s účinkem odvrácení splnění dluhu, pokud je taková platba projevem vůle třetí osoby plnit na dlužníkův dluh a pokud dlužník s plněním třetí osoby projeví souhlas (§ 1936 odst. 1 věta první občanského zákoníku). Tvrdí-li žalovaný ručitel (avalista), že obě tyto podmínky byly splněny a dluh zanikl, pak soudy musí žalovanému umožnit tvrzení prokázat a poskytnout mu v případě potřeby i poučení o neunesení důkazního břemene. Spokojí-li se v rozporu s tím s neúplně či nejednoznačně zjištěným skutkovým stavem, poruší právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2151/23, ze dne 10. 1. 2024

31.01.2024 00:02

K možnosti výpovědi úplatné smlouvy o zřízení služebnosti oprávněným

Byla-li smlouva o zřízení služebnosti uzavřena jako úplatná na neurčitou dobu a vzájemná práva a povinnosti smluvních strany nedoznaly změny ani v jejich výkonu, pak oprávněný ze služebnosti není oprávněn ukončit tento smluvní vztah a závazek z něj vyplývající výpovědí podle § 1999 odst. 1 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3596/2022, ze dne 30. 10. 2023

18.12.2023 00:02

Rozhodčí doložka jako spotřebitelská smlouva

Rozhodčí doložku je třeba posuzovat jako samostatnou smlouvu, při zkoumání jejíž platnosti musí být aplikováno hmotné právo. Z tohoto důvodu je mimo jiné nutné vzít v úvahu, zda jde o smlouvu spotřebitelskou či nikoliv, a to bez ohledu na charakter smlouvy hlavní, neboť autonomie rozhodčí doložky apriori nevylučuje ani možnost rozdílného režimu hlavní smlouvy a rozhodčí doložky.

Rozhodčí doložku vztahující se k dříve uzavřené smlouvě mezi podnikateli nelze považovat za spotřebitelskou smlouvu, byť byla rozhodčí doložka uzavřena až poté, kdy jedna ze stran ukončila podnikatelskou činnost.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1972/2023, ze dne 4. 10. 2023

07.12.2023 00:02

Zákaz poskytnout oprávněnému plnění z bankovní záruky

Skutečnost, že výstavce finanční (bankovní) záruky ručí za splnění zajištěného dluhu do výše a za podmínek uvedených v záruční listině, přičemž výstavce může vůči věřiteli uplatnit pouze námitky, jejichž uplatnění záruční listina připouští, vyplývá přímo z textu zákona (§ 2034 odst. 1 o. z.). Neplyne-li ze záruční listiny něco jiného, nemůže výstavce uplatnit vůči věřiteli námitky, které by vůči němu byl oprávněn uplatnit dlužník.

V okamžiku, kdy se věřitel obrátí na banku s výzvou k plnění bankovní záruky, je banka povinna zkontrolovat, za jakých podmínek je oprávněna finanční prostředky uvolnit a pokud jsou podmínky splněny, musí je (na základě dřívější dohody s dlužníkem v souladu se záruční listinou) oprávněné osobě vyplatit. V tom okamžiku již nemůže dlužník požadovat, aby banka věřiteli v souladu se záruční listinou neplnila či uplatňovala námitky, o nichž záruční listina mlčí. Dlužník nemá žádný zákonný ani smluvní titul k tomu, aby výstavci znemožnil poskytnout věřiteli (beneficientovi) plnění z bankovní záruky. Opačný závěr by vedl k popření smyslu finanční (bankovní) záruky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1807/2021, ze dne 30. 8. 2023

07.12.2023 00:01

Solidarita věřitelů v návaznosti na výklad § 249 odst. 2 insolvenčního zákona

Mezi ustanoveními § 249 odst. 2 insolvenčního zákona a § 1877 o. z. není vztah speciality. Je-li insolvenční dlužník v postavení solidárního věřitele, je nutné tato ustanovení aplikovat ve vzájemné souvislosti. Dovolatel se proto mýlí, má-li za to, že § 249 odst. 2 insolvenčního zákona má přednost před § 1877 o. z. Při posuzování, zda konkrétní pohledávka náleží do majetkové podstaty, je nejdříve nutné zjistit (dle pravidel stanovených v § 1877 o. z.), kterému ze solidárních věřitelů má dlužník plnit (není-li ve smlouvě určeno jinak, může dlužník plnit kterémukoliv věřiteli do doby, než některý z věřitelů uplatní právo předstihu). Poté může plnit, s účinky splnění dluhu, pouze tomu věřiteli, který předstih (prevenci) uplatnil. Teprve při zjištění, že věřitelem, kterému je dlužník takto povinen plnit, je insolvenční dlužník, se aplikuje § 249 odst. 2 insolvenčního zákona. Pouhá vědomost dlužníka o prohlášení konkursu na majetek jednoho ze solidárně oprávněných věřitelů jeho povinnost plnit věřiteli, na jehož majetek byl prohlášen konkurs (do jeho majetkové podstaty), nezakládá.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3005/2021, ze dne 30. 8. 2023

05.12.2023 00:02

K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy dle § 1796 o. z.

Soud i bez návrhu přihlédne k neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Právní úprava lichvy dle § 1796 o. z. představuje konkretizaci (typizaci) jednání, které se svojí povahou příčí dobrým mravům, a je tudíž neplatné dle § 588 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2885/2022, ze dne 20. 9. 2023