// Profipravo.cz / Obecná ustanovení závazkového práva
Obecná ustanovení závazkového práva
29.03.2023 00:02
Možnost postupitele namítat neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky
Neoznámí-li postupitel dlužníku postoupení pohledávky (§ 526 obč. zák.), neboť má za to, že smlouva o postoupení pohledávky je neplatná (nebo dokonce neexistuje), pak mu zůstává zachována námitka neplatnosti (neexistence) postupní smlouvy i v případném sporu, jímž se na dlužníku domáhá zaplacení pohledávky, popřípadě v incidenčním sporu, jímž se na dlužníku (respektive na insolvenčním správci majetkové podstaty dlužníka) domáhá určení pravosti své popřené nevykonatelné pohledávky.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 12/2021, ze dne 22. 12. 2022
16.03.2023 00:01
Určitost a srozumitelnost započtení více vzájemných pohledávek
Judikatura dovolacího soudu v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 dovodila, že při započtení více vzájemných pohledávek musel ten, kdo činil kompenzační úkon, určit, které pohledávky měly provedeným započtením zaniknout. Projev vůle směřující k započtení tedy musel být určitý do té míry, aby z něj bylo možné jednoznačně zjistit, které pohledávky a v jaké výši započtením zanikaly, s tím, že v opačném případě byl daný právní úkon neplatný pro neurčitost ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Tato ustálená rozhodovací praxe je v tomto rozsahu využitelná i na právní vztahy, jež se řídí právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014. I nadále je jedním z předpokladů zániku pohledávek jednostranným započtením (srov. ustanovení § 1982 o. z.) kompenzační projev, jenž vyhovuje požadavkům na právní jednání podle ustanovení § 551 až § 553 o. z. U aktivně započítávaných pohledávek (těch, které započítávající strana použije k započtení), jejichž součet převyšuje pasivně započítávanou pohledávku (tu, proti které je započtení uplatněno), je tento požadavek splněn, jestliže kompenzační projev obsahuje prohlášení, v němž je určitě a srozumitelně určeno, které započítávané pohledávky, případně která jejich část, se uplatňuje k započtení (a tedy započtením zanikne). V opačném případě jde o právní jednání neurčité, a tedy zdánlivé ve smyslu ustanovení § 553 odst. 1 o. z., k němuž se ve smyslu ustanovení § 554 o. z. nepřihlíží.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2901/2021, ze dne 30. 11. 2022
01.03.2023 00:02
K dohodě o účinnosti přijetí návrhu na uzavření smlouvy
Účinnost přijetí návrhu na uzavření smlouvy ve smyslu § 44 odst. 1 obč. zák. může být i v případě, že jde o smlouvu, u níž projevy účastníků musí být na téže listině, dohodou stran určena k jinému okamžiku než k okamžiku, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde zpět navrhovateli. Rovněž v tomto případě se účastníci budoucí smlouvy uzavírané tzv. distančním způsobem mohou dohodnout, že projev vůle obláta (přijetí návrhu smlouvy) působí vůči oferentovi za jiných podmínek než od okamžiku, kdy mu tento projev „dojde“.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 652/2022, ze dne 21. 11. 2022
13.02.2023 00:02
Narovnání mezi osobami, které nebyly oprávněny či zavázány
Na rozdíl od privativní novace nebo převzetí dluhu, které předpokládají existenci základního (podkladového) právního vztahu, může u narovnání základní (podkladový) právní vztah zcela chybět.
To platí nejen, panuje-li mezi stranami spor či existují-li mezi nimi pochyby právě ohledně toho, zda základní (podkladový) vztah vůbec vznikl (resp. ohledně toho, zda vyvolává právní účinky). Ale také tehdy, odstraňují-li strany spornost či pochybnost spočívající v jiné skutečností a vycházejí-li přitom – ryze subjektivně (bez ohledu na to, zda tomu tak skutečně je) – z toho, že dohodou o narovnání upravovaná (sporná nebo pochybná) práva pro ně právní účinky vyvolávají.
Domnívají-li se tak strany dohody o narovnání, že jsou z narovnávaných (sporných či pochybných) práv oprávněny či zavázány, ačkoli tomu tak ve skutečnosti není (protože jedna anebo dokonce obě z nich nejsou účastníky narovnávaného právního vztahu), nemá tato skutečnost (sama o sobě) žádný vliv na platnost dohody o narovnání.
Právě řečené přitom nijak nekoliduje s dřívějším postojem rozhodovací praxe, podle něhož narovnáním mohou být upravena mezi účastníky sporná práva, kterými mohou disponovat. Důraz tam kladený na možnost disponovat se (spornými nebo pochybnými) právy, ohledně nichž je dohoda o narovnání uzavřena, je totiž nezbytné chápat v zásadě jen jako zdůraznění skutečnosti, že osoby, které nejsou účastníky dohody o narovnání, z této dohody nemohou být – bez dalšího – zavázány. Práva a povinnosti, které z dohody o narovnání vyplývají pro účastníky dohody o narovnání, tím však zásadně nejsou nijak dotčeny.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 305/2022, ze dne 10. 11. 2022
08.02.2023 00:01
Zánik povinnosti uzavřít budoucí smlouvu při změně okolností
Zánik povinnosti uzavřít budoucí smlouvu podle § 1788 odst. 2 věty první o. z. vyžaduje, aby došlo ke změně okolností, z nichž strany při vzniku závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí zřejmě vycházely, a aby tato změna byla natolik intenzivní, že na zavázané straně nelze rozumně požadovat, aby smlouvu uzavřela. Jde o okolnosti, k nimž jedna nebo obě strany přihlížely při uzavírání smlouvy. Skutečnost, že určité okolnosti měly význam pro rozhodování smluvní strany, musí být z procesu uzavření smlouvy zjevná.
Ke změně okolností může dojít mimo jiné tím, že se po uzavření smlouvy o smlouvě budoucí pouze zjistí, že okolnosti, z nichž strany při uzavírání smlouvy vycházely, byly nepravdivé nebo neúplné.
K zániku povinnosti uzavřít budoucí smlouvu dochází již změnou okolností (závazek zanikne jenom na základě změny okolností).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1762/2022, ze dne 29. 11. 2022
07.02.2023 00:02
Smluvní vyloučení důvodů odstoupení od smlouvy
I. Účastníci soukromoprávních vztahů se mohou smluvně odchýlit od důvodů odstoupení od smlouvy uvedených v § 1977, 1978 a 2002 o. z., či takové důvody odstoupení od smlouvy vyloučit, což však nevylučuje, že v konkrétním případě může být smluvní ujednání vylučující aplikaci těchto zákonných důvodů pro odstoupení od smlouvy shledáno neplatným vzhledem k okolnostem věci jako zákonem zakázané (z jiného důvodu) nebo se příčící dobrým mravům.
II. Pro posouzení, zda je konkrétní ujednání vylučující zákonné důvody pro odstoupení v rozporu s dobrými mravy, je vždy zapotřebí důkladně uvážit celkový kontext daného závazkového vztahu i důvody, které strany ke sjednání takové odchylky od zákona vedly. Je nezbytné přihlédnout i k ochrannému účelu zákonné úpravy odstoupení od smlouvy. Za nemravné by tak kupříkladu bylo možno považovat ujednání, které by bez relevantního důvodu zbavovalo věřitele možnosti ochrany jeho práv a neumožňovalo by vyvázání ze smlouvy za žádných okolností. Nelze též opomenout, že zániku závazku jednostranným právním jednáním (tj. hlavního účelu odstoupení od smlouvy) lze docílit i jinými právními nástroji. Vyloučení zákonné úpravy odstoupení od smlouvy se tak zpravidla nebude příčit dobrým mravům tehdy, disponuje-li oprávněná strana (ať už podle smlouvy, nebo podle jiných zákonných ustanovení) jinými nástroji, kterými může sledovaného účelu dosáhnout. Tuto roli může v závazkových vztazích plnit například výpověď, sjednané odstupné, či jiné smluvené nástroje. Pro posouzení mravnosti konkrétního smluvního ujednání pak hraje roli rovněž skutečnost, jakou dobu má smlouvou založený závazek trvat. Zatímco u dlouhotrvajících závazků (či závazků uzavřených na dobu neurčitou) je třeba zvláště zohledňovat zájem oprávněného na možnosti vyvázat se z takového závazku a nebýt nucen v něm i přes jeho porušování druhou stranou dlouhodobě setrvávat, u krátkodobých závazků může být tento zájem upozaděn. Vedle toho mohou mít význam i další okolnosti (např. povaha hlavních povinností ze závazku, či charakter a způsob plnění, z nichž lze usuzovat na důvody ospravedlňující vyšší, či naopak nižší potřebu stability daného závazku; ale i jiné okolnosti zde neuvedené).
Ani případná smluvní nevyváženost sama o sobě nemusí svědčit o rozporu konkrétního smluvního ujednání s dobrými mravy, tím spíše byla-li posuzovaná smlouva uzavřena mezi podnikateli, z nichž žádný nebyl v postavení slabší strany.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2541/2021, ze dne 3. 11. 2022
07.02.2023 00:01
Započitatelnost pohledávky družstva dle § 24 odst. 5 zák. o vlastnictví bytů
Účel rozhodné právní úpravy vylučoval, aby proti pohledávce družstva za členem družstva (nabyvatelem bytu) spočívající v jeho povinnosti uhradit družstvu částku, která odpovídá nesplaceným úvěrům s příslušenstvím poskytnutým družstvu připadajícím na převáděný byt podle § 24 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů, byly započteny pohledávky člena družstva (nabyvatele bytu).
Jestliže by totiž družstvo neobdrželo od svého člena žádné peněžní prostředky – například proto, že člen družstva započetl své pohledávky vůči pohledávce družstva podle § 24 odst. 5 zákona o vlastnictví – nevznikla by mu povinnost použít tyto prostředky podle § 24 odst. 6 věty první zákona o vlastnictví bytů a ke splacení části úvěru připadající na převáděný byt by nedošlo. Nebyla-li by splacena část úvěru připadající na převáděný byt, byl by (s ohledem na podmínky převodu bytu) zmařen také bezplatný převod bytu, na který má člen bytového družstva za podmínek § 23 a 24 zákona o vlastnictví bytů nárok.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 419/2022, ze dne 26. 10. 2022
06.02.2023 00:02
Nové pojetí moderace smluvní pokuty dle § 2051 o. z.
I. Přiměřenost smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z. se posuzuje s ohledem na to, jakým způsobem a za jakých okolností nastalo porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou a v jaké míře se dotklo zájmů věřitele, které měly být sjednáním smluvní pokuty chráněny. Soud nezkoumá nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, nýbrž nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu. Přihlédne přitom nejen k okolnostem známým již v době sjednávání smluvní pokuty, ale též okolnostem, které zde byly při porušení smluvní povinnosti, jakož i k okolnostem, které nastaly po jejím porušení, mají-li v porušení smluvní povinnosti nepochybně původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné.
II. Postup soudu při moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. lze rozlišit na následující fáze (kroky). V prvním kroku soud při využití interpretačních pravidel stanovených v § 555 a násl. o. z. nejprve zjistí, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Poté se zabývá konkrétními okolnostmi s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty. Zřetel přitom vezme na všechny okolnosti konkrétního případu, přičemž zohlední nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ (ty za splnění předpokladů uvedených v bodě 56). Na základě těchto okolností zodpoví otázku, zda výše smluvní pokuty je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny. Dospěje-li soud v předchozím kroku k závěru, že smluvní pokuta není nepřiměřená, případně nepodaří-li se mu na základě provedeného dokazování objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti ve sféře věřitele, aby mohl učinit právní závěr o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty, nemůže nárok věřitele na smluvní pokutu snížit. V opačném případě soud ve třetím kroku sníží smluvní pokutu na přiměřenou výši (spravedlivou in concreto) se zřetelem k těm funkcím, které má plnit, a s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Je přitom limitován výší škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje.
III. Aby tedy soud mohl posoudit (ne)přiměřenost nároku ze smluvní pokuty, musí si nejprve prostřednictvím výkladu ujednání o smluvní pokutě podle § 555 a násl. o. z. ujasnit, jakou funkci měla daná smluvní pokuta (in concreto) plnit, neboť v závislosti na tom, jaké funkce plní, sleduje smluvní pokuta různé zájmy stran a pro posouzení přiměřenosti tak budou rozhodující též odlišné aspekty. Nepodaří-li se soudu cestou subjektivního výkladu objasnit, k jaké funkci smluvní pokuty vůle stran směřovala (co strany hodlaly ujednáním docílit), lze v rámci objektivního výkladu (§ 556 odst. 1 věta druhá o. z.) podpůrně využít dále popsaných vodítek.
Primárně lze vyjít z předpokladu, že každá smluvní pokuta se vyznačuje preventivní (nátlakovou) funkcí, neboť vytváří na dlužníka dodatečný nátlak (nad rámec samotného obligačního účinku rezultujícího ze smlouvy), aby smluvní povinnosti dostál, respektive ji neporušil. Smluvní pokuta může dále plnit výlučně paušalizační funkci (paušalizace náhrady škody, dále též jen „paušalizační smluvní pokuta“), nebo výlučně funkci sankční (dále též jen „sankční smluvní pokuta“), případně dílem funkci sankční a dílem paušalizační. Velký senát se neztotožňuje s názorem, že smluvní pokutě ve smyslu § 2048 a násl. o. z. má být vždy připisována sankční funkce, ani s tím, že smluvní pokuta má být striktně odlišována od ujednání o paušalizované náhradě škody.
IV. U paušalizační (alespoň zčásti) smluvní pokuty musí patřit mezi rozhodující okolnosti pro úvahu o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty výše vzniklé škody. Nelze proto přijmout názor zastávaný částí české literatury a vycházející z judikatorních závěrů formulovaných v režimu obchodního zákoníku, že škoda, která věřiteli skutečně vznikla v důsledku porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou, nehraje pro úvahy o moderaci žádnou roli. Rozsah škody, kterou věřitel utrpěl v důsledku porušení smluvní povinnosti a k jejíž kompenzaci pokuta cílí, tedy zásadně určuje míru, v jaké byl narušen jeho zájem. Svou roli však mohou hrát i okolnosti, které by činily případný nárok na náhradu škody byť zčásti neopodstatněným (např. spoluzavinění, porušení povinnosti věřitele zakročit k odvrácení škody). U ryze sankční smluvní pokuty naopak výše škody významnou okolností není.
Z hlediska zjišťování skutkového stavu se výše vzniklé škody stává ve sporu o uhrazení smluvní pokuty relevantní teprve tehdy, je-li soudu z tvrzení stran a běžného chodu věcí zřejmé, že je ve zjevném nepoměru ke smluvní pokutě. Vzhledem k tomu, že moderace je možná jen tehdy, je-li tu výrazný nepoměr mezi vzniklou škodou a smluvní pokutou, která měla odpovídat jiné předpokládané výši škody, není třeba, aby výše škody byla přesně vyčíslena. Řízení, jehož předmětem je nárok ze smluvní pokuty, se nemůže stát složitým a dlouhým sporem o výši vzniklé škody.
V. Pro úplnost lze dodat, že i v poměrech nového občanského zákoníku mohou obstát dosavadní judikaturní závěry (přijaté při výkladu § 301 obch. zák.) o právotvorné povaze (konstitutivních účincích) rozhodnutí soudu o moderaci, neboť soud výkonem moderačního oprávnění podle § 2051 o. z. zasahuje do existujícího nároku věřitele a okamžikem vykonatelnosti jeho rozsudku nastupuje bezprostřední účinek i v hmotném právu. V pojetí moderace nároku se však již nemůže prosadit závěr, že účinky moderace nastávají zpětně k okamžiku ujednání. Účinky rozhodnutí soudu o moderaci nároku ze smluvní pokuty se logicky nemohou vztahovat k okamžiku ujednání o smluvní pokutě, neboť tehdy nárok ještě neexistoval. Nemohou se ani upínat k momentu, v němž se rozsudek o moderaci stane vykonatelným, neboť jednak by musel právní řád v období od vzniku nároku ze smluvní pokuty až do vykonatelnosti rozsudku o moderaci počítat s existencí nespravedlivého nároku, jednak by v souladu s § 1970 o. z. měl věřitel nárok na úrok z prodlení ze splatného nároku, jenž byl (následně) soudem shledán nespravedlivým. S přihlédnutím k tomu, že při moderaci je posuzována přiměřenost nároku též vzhledem k okolnostem, jaké zde byly při porušení smluvní povinnosti, případně k okolnostem, které mají v porušení povinnosti svůj původ, přičemž právě porušením smluvní povinnosti vzniká právo věřitele požadovat smluvní pokutu, jeví se jako odpovídající vztahovat účinky rozhodnutí soudu o moderaci k době vzniku nároku na smluvní pokutu, jehož nepřiměřenost byla posuzována.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, ze dne 11. 1. 2023
30.01.2023 00:02
Vznik ručení po splatnosti dluhu a výzvě k plnění
Z ustanovení § 2019 odst. 1 o. z. se a contrario podává, že dluh, jenž je již splatný a dlužník již byl vyzván k jeho splnění, může být rovněž zajištěn ručením, protože jde o „platný“ dluh ve smyslu ustanovení § 2019 odst. 1 o. z., jenž dosud nezanikl, takže je co skrze ručení zajišťovat. Ručení plní svoji funkci až do zániku jím zajištěného dluhu, takže může vzniknout rovněž až do zániku dluhu. Ke vzniku ručení tak může dojít i dodatečně, jestliže peněžitý dluh je již splatný a dlužník už byl vyzván k plnění.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2644/2022, ze dne 15. 11. 2022
11.01.2023 00:02
Zkoumání platnosti smlouvy o postoupení pohledávky k námitce dlužníka
I v poměrech vycházejících z úpravy o. z. se uplatní závěr, že námitka neplatnosti postupní smlouvy s výjimkou případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu (zhoršení) jeho právního postavení, dlužníkovi vůči postupníku nepřísluší.
Pro možnost zpochybnění smlouvy o postoupení pohledávky ze strany dlužníka je proto nezbytné (vedle případu ujednání dlužníka a věřitele ve smyslu § 1881 odst. 1 o. z.), aby dlužník tvrdil a prokazoval, že v důsledku postoupení pohledávky nastalo zhoršení jeho právního postavení co do povinnosti plnit novému věřiteli (postupníkovi), tj. aby nastala situace předvídaná ustanovením § 1881 odst. 2 o. z. (obsah pohledávky by se jejím postoupením k tíži dlužníka změnil).
V tomto směru dlužník v projednávané věci v obecné rovině argumentoval (pouze) tím, že zhoršení jeho právního postavení lze spatřovat v (následné) nemožnosti započítat svoji pohledávku vůči postupiteli a že ten svoji pohledávku postoupil právě na svého právního zástupce, tedy vznášel námitky svou podstatou bez významu pro platnost posuzovaného postoupení pohledávky, nutno-li zdůraznit, že dlužníku zůstává možnost započtení tvrzené pohledávky vůči postupníkovi ve smyslu § 1884 odst. 1 o. z. nadále zachována.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 484/2022, ze dne 12. 10. 2022
28.11.2022 00:01
Notifikační povinnost postupitele dle nového občanského zákoníku
Jakkoliv ustanovení § 1882 odst. 1 o. z. neobsahuje explicitně příkaz postupiteli oznámit postoupení pohledávky bez zbytečného odkladu, notifikační povinnost postupitele vychází především z významu citovaného ustanovení, a tím je ochrana dlužníka, jehož souhlas k postoupení pohledávky není vyžadován.
Ve vztahu k ustanovení § 526 odst. 1 obč. zák. bylo dovozováno, že dlužník do oznámení postoupení pohledávky není povinen plnit postupníkovi (může se zprostit závazku plněním postupiteli), a postupník není oprávněn postoupenou pohledávku po dlužníku v této době požadovat, ani vymáhat soudní cestou (srov. např. NS sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, NS sp. zn. 23 Cdo 333/2012). Znění ustanovení § 526 odst. 1 obč. zák. nedoznalo zásadnějších změn přijetím nového právního předpisu (konkrétně shora citované ustanovení § 1882 o. z.), zejména jeho význam zůstal nedotčen, dovolací soud proto neshledal důvod, proč by výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu neměla být aplikovatelná i nadále za účinnosti stávající právní úpravy.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1911/2022, ze dne 14. 9. 2022
22.11.2022 00:02
Náhrada za užívání věci dle § 3002 odst. 2 o. z. při odstoupení od smlouvy
Do aplikačního rozsahu ustanovení § 3002 odst. 2 o. z. je třeba zahrnout i případy smluv zrušených na základě zákonného ustanovení (tedy např. jako v řešené věci zrušení smlouvy na základě odstoupení jedné ze stran ze zákonného důvodu), ačkoli samotné ustanovení výslovně tyto případy aplikace nepředpokládá. Poctivý příjemce je tak povinen k náhradě za užívání věci podle § 3002 odst. 2 o. z. i v případě, že byl závazek ze smlouvy zrušen (např. odstoupením od smlouvy ze zákonného důvodu jako v nyní řešené věci).
Náhrada podle § 3002 odst. 2 o. z. se však neposkytuje v případě současného plnění. Pokud si strany plnily současně, pak obě získaly možnost užívání svého předmětu obohacení; pro tyto případy je správné vycházet z toho, že se výhody obou stran vzájemně kompenzují. Při současném úplném plnění obou stran nárok na náhradu přitom nevzniká ani jedné z nich, neboť jen tak lze zajistit jejich vyvážené postavení.
Při aplikaci výše uvedených závěrů na projednávaný případ (odstoupení od kupní smlouvy o prodeji nákladního automobilu, přičemž vzájemná plnění obou smluvních stran proběhla v přibližně současnou dobu) je třeba dospět k závěru, že vzhledem k přibližně současnému plnění smluvních stran není ustanovení § 3002 odst. 2 o. z. v řešené věci aplikovatelné. Závěr odvolacího soudu, který z tohoto důvodu předmětné ustanovení neaplikoval a náhradu za užívání automobilu prodávající nepřiznal, je proto správný.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1311/2022, ze dne 16. 8. 2022
27.09.2022 00:01
Odstoupení od smlouvy, která zanikla uplynutím doby
Uplynutím doby smluvní závazek (práva a povinnosti) podle § 603 o. z. zaniká. Je-li předmětem právního vztahu opakující se činnost – například povinnost platit periodicky nájemné či důchod, povinnost provádět pravidelně údržbu věci atd. –, nemá zánik práva vliv na jednotlivá plnění, na která za dobu trvání právního vztahu vzniklo věřiteli právo. Závazek zaniká uplynutím doby bez dalšího, a to i v případě, že na něj nebylo řádně plněno, jelikož zánik závazku uplynutím doby nemá vliv na právo věřitele domáhat se plnění, na nějž mu vznikl nárok za dobu trvání závazku.
V důsledku zániku jednotlivého závazku nedochází nutně k zániku celého závazkového vztahu, tj. všech práv a povinností, které tvoří jeho obsah. Závazek, jenž zanikl, může být v rámci celého právního vztahu mezi stranami pouze jedním z řady. Smlouva jakožto právní důvod (titul) vzniku závazku zaniká pouze za předpokladu splnění či jiného zániku všech dílčích závazků, které jsou obsahem smlouvy, resp. splněním či zánikem posledního z nich. Jestliže však závazek, k němuž se právo na odstoupení jakožto relativně samostatné majetkové právo váže, již zanikl z jiného právního důvodu (např. uplynutím doby), nemůže odstoupení od smlouvy vyvolat zamýšlený právní následek (zánik závazku); zjednodušeně řečeno, odstoupením nezaniká závazek, který již jednou zanikl.
V projednávané věci strany ve smlouvě ujednaly závazek žalovaného vyplácet příjemkyni důchod v pravidelných měsíčních částkách po dobu trvání oddlužení a s ním spojené relativně samostatné majetkové právo obou smluvních stran při jakékoli změně okolností oproti těm, které panovaly při uzavření smlouvy, od smlouvy odstoupit; žádné další práva a povinnosti obsahem závazkového právního vztahu nebyly. Zanikla-li povinnost žalovaného platit důchod zrušením oddlužení příjemkyně a prohlášením konkursu na její majetek, zanikl celý komplex závazkového vztahu, tedy i právo na odstoupení od smlouvy (§ 603 o. z.). Odstoupil-li žalovaný od smlouvy po zrušení všech práv a povinností, které byly stranami sjednány, nemá – ať ex tunc nebo ex nunc – takové právní jednání žádné účinky.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3563/2021, ze dne 21. 6. 2022
02.09.2022 00:05
ÚS: Přepjatě formalistický výklad smlouvy o smlouvě budoucí
I. Právní jednání je určité tehdy, má-li jistý minimální obsah a může-li být zjištěn jeho smysl. Podstatné je, aby obsah právního jednání byl v okamžiku uzavření smlouvy zřejmý především smluvním stranám.
II. Je povinností soudů volit přednostně takový výklad právního jednání, který zakládá jeho platnost, a nikoliv jeho neplatnost nebo zdánlivost. Odepřou-li soudy formalistickým výkladem smlouvy autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které zamýšlely právním řádem nezakázaným právním jednáním ve své právní sféře vyvolat, poruší tím jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III. Na smlouvu o smlouvě budoucí nelze klást co do její určitosti tytéž požadavky jako na realizační kupní smlouvu, která následně slouží jako podklad pro vkladové řízení u katastrálního úřadu.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 129/21, ze dne 2. 8. 2022
29.08.2022 00:02
Forma smlouvy o smlouvě budoucí kupní týkající se nemovitosti
Smlouva o smlouvě budoucí kupní týkající se převodu nemovité věci nemusí mít písemnou formu.
V občanskoprávních poměrech nemůžou být jejich účastníci pod sankcí (absolutní) neplatnosti nuceni jednat ve formě (nemají povinnost), kterou jim zákon neukládá.
Podle nynější právní úpravy smlouvy o smlouvě budoucí soud již nenahrazuje pouze projev vůle povinného, nýbrž určuje obsah smlouvy pomocí obecných kritérií stanovených v § 1787 odst. 2 o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 72/2021, ze dne 27. 5. 2022
09.08.2022 00:01
K odstoupení při (ne)podstatném porušení smluvní povinnosti prodlením
Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 456/2021 shrnul, že občanský zákoník stanoví odstoupení od smlouvy jako sankci pro případ porušení smlouvy podstatným způsobem (§ 2002 odst. 1 o. z.), dále pro případ podstatného či nepodstatného porušení smluvní povinnosti prodlením (§ 1968 ve spojení s § 1977 o. z.), a pro případy vadného splnění (§ 1914 odst. 2 ve spojení s § 1923 o. z.); uvedené režimy se liší zákonnými předpoklady, za nichž může oprávněná strana od smlouvy odstoupit. Poruší-li strana smlouvu podstatným způsobem, může druhá strana bez zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit (§ 2002 o. z.), zatímco poruší-li strana prodlením svou smluvní povinnost podstatným způsobem, může druhá strana od smlouvy odstoupit, pokud to prodlévajícímu oznámí bez zbytečného odkladu poté, co se o prodlení dozvěděla (§ 1977 o. z.). Zakládá-li pak prodlení nepodstatné porušení smluvní povinnosti, může druhá strana od smlouvy odstoupit až poté, co prodlévající strana svoji povinnost nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě, kterou jí druhá strana poskytla výslovně nebo mlčky. Zatímco porušení smluvní povinnosti prodlením umožňuje odstoupení již při porušení nepodstatném (srov. § 1978 o. z.), obecná úprava připouští odstoupení toliko při podstatném porušení (viz § 2002 o. z.). Dovolací soud rovněž přijal a odůvodnil závěr, že účinky odstoupení mohou nastat i v případě nedodržení lhůty bez zbytečného odkladu. Nedodržení uvedené lhůty má totiž význam pouze tehdy, pokud dlužník svou povinnost (byť dodatečně) splní předtím, než mu věřitel oznámí, že od smlouvy odstupuje. V případě trvajícího prodlení dlužníka je však skutečnost, zda věřitel od smlouvy odstoupil ve lhůtě bez zbytečného odkladu poté, co se o prodlení dozvěděl (§ 1977 o. z.), bez právního významu, neboť i odstoupení od smlouvy po marném uplynutí uvedené lhůty – při trvajícím prodlení dlužníka – vyvolalo právní následky předvídané ustanovením § 2004 odst. 1 o. z. Jinak řečeno - prokáže-li věřitel, že od smlouvy z důvodu porušení povinnosti dlužníkem odstoupil, je na dlužníkovi, aby prokázal, že závazek splnil včas (neboť jedině tehdy může mít dodržení uvedené lhůty právní význam), nebo že důvod pro odstoupení neexistoval.
Ve světle výše uvedeného výkladu lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v posuzovaném případě prodlení (nedodržení sjednané lhůty k plnění) neznamenalo podstatné porušení smluvní povinnosti žalovaného předat žalobci listinu obsahující smlouvu o půjčce. Smlouva o půjčce je reálným kontraktem a sama písemnost obsahující text smlouvy o půjčce, ještě neprokazuje, že půjčka byla skutečně poskytnuta (že vznikl právní vztah ze smlouvy o půjčce). Pro posouzení, zda prodlení s předáním originálu listiny obsahující text smlouvy o půjčce bylo podstatným nebo nepodstatným porušením smluvní povinnosti, je rozhodující, jaké následky mělo prodlení žalovaného pro žalobce. V posuzovaném případě potřeboval žalobce listinu obsahující smlouvu o půjčce teprve v průběhu insolvenčního řízení, kdy měl prokázat existenci své pohledávky. Prodlení žalovaného, tj. nedodržení desetidenní lhůty od účinnosti smlouvy o postoupení pohledávky, nemělo pro žalobce žádné vážné (definitivní) následky při vymáhání pohledávky, jejímž titulem byla půjčka, neboť i při opožděném předání listiny (tj. i v případě prodlení) mohl touto listinou v insolvenčním řízení doložit (a prokázat) své tvrzení o existenci půjčky (mohl být úspěšný při uplatnění své pohledávky z titulu půjčky); není proto pochyb, že se jednalo o nepodstatné porušení smluvní povinnosti prodlením. Řečeno jinak, samo nedodržení lhůty sjednané pro předání smlouvy o půjčce (tj. samo prodlení se splněním této povinnosti) nebylo podstatné, neboť nemělo za následek nemožnost domoci se práva z postoupené pohledávky; byla-li by povinnost předat žalobci listinu obsahující smlouvu o půjčce žalovaným splněna v dodatečně určené lhůtě, mohl žalobce své tvrzení o existenci půjčky listinou podpořit, resp. mohl své právo z postoupené pohledávky úspěšně uplatnit.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3447/2021, ze dne 25. 5. 2022
18.07.2022 00:01
Nedodržení lhůty k odstoupení v případě trvajícího prodlení
Stávající občanský zákoník nepřevzal předchozí úpravu § 345 odst. 3 obch. zák., kdy nevyužití práva odstoupit pro podstatné porušení ve stanovené lhůtě znamenalo nastoupení režimu stanoveného pro porušení nepodstatná.
V případech porušení smlouvy podstatným způsobem a v případech podstatného porušení smluvní povinnosti prodlením vzniká věřiteli právo od smlouvy odstoupit. Má možnost volby, zda využije svého práva a od smlouvy odstoupí nebo zda bude na smlouvě (na splnění smluvní povinnosti) setrvávat a zda dlužníkovi poskytne možnost jeho povinnost splnit v dodatečné přiměřené lhůtě. Pokud se rozhodne od smlouvy odstoupit, oznámení odstoupení musí být provedeno (oznámeno) ve lhůtě bez zbytečného odkladu, přičemž provedenou volbu již nelze měnit. Neučiní-li tak (nevyužije své právo), nebrání mu to odstoupit od smlouvy později s odkazem na obdobné jednání druhé strany.
Nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že v případě nedodržení lhůty bez zbytečného odkladu nemohou nastat účinky odstoupení. Nedodržení uvedené lhůty má totiž význam pouze tehdy, pokud dlužník svou povinnost (byť dodatečně) splní předtím, než mu věřitel oznámí, že odstupuje. V případě trvajícího prodlení dlužníka je však skutečnost, zda věřitel od smlouvy odstoupil ve lhůtě bez zbytečného odkladu poté, co se o prodlení dozvěděl (§ 1977 o. z.), bez právního významu, neboť i odstoupení od smlouvy po marném uplynutí uvedené lhůty – při trvajícím prodlení dlužníka – vyvolalo právní následky předvídané ustanovením § 2004 odst. 1 o. z. Jinak řečeno - prokáže-li věřitel, že od smlouvy z důvodu porušení povinnosti dlužníkem odstoupil, je na dlužníkovi, aby prokázal, že závazek splnil včas (neboť jedině tehdy může mít dodržení uvedené lhůty právní význam), nebo že důvod pro odstoupení neexistoval.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 456/2021, ze dne 19. 4. 2022
13.07.2022 00:02
Dispozitivnost právní úpravy odstoupení od smlouvy
Právní úpravu účinků odstoupení od smlouvy a vypořádání smluvních stran po takovém odstoupení je namístě považovat zásadně za dispozitivní. Smluvní strany si mohou (v mezích obecných korektivů) sjednat pro případ odstoupení od smlouvy jeho účinky a způsob vypořádání závazku odchylně od úpravy v občanském zákoníku.
Pro opačný závěr (o kogentnosti úpravy) dovolací soud v občanském zákoníku nenachází žádnou oporu. Občanský zákoník žádný výslovný (ani implicitní) zákaz smluvních odchylek v rámci této právní úpravy nestanoví. Ujednání stran odchylující se od zákonné úpravy účinků odstoupení od smlouvy a vypořádání jejich vzájemných práv a povinností (resp. vzájemných plnění) po odstoupení od smlouvy nelze a priori považovat za ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek, či právo týkající se postavení osob. Ve vztahu k úpravě odstoupení od smlouvy je v § 2001 o. z. navíc výslovně stanoveno, že odstoupit od smlouvy lze nejen tehdy, stanoví-li tak zákon, ale též ujednají-li si to strany. Proto též nelze uzavřít, že by smyslem a účelem úpravy odstoupení od smlouvy (§ 2001 a násl. o. z.) bylo bránit jakémukoliv odchylnému ujednání. Zákonodárcem je předpokládáno, že podmínky pro odstoupení od smlouvy mohou být mezi stranami sjednány odlišně od podmínek zákonných. Při takovém ujednání pak lze též logicky předpokládat, že strany si sjednají (mohou sjednat) i to, s jakými účinky na jejich dosavadní práva a povinnosti odstoupení od smlouvy dopadne (tj. jaká práva a povinnosti zaniknou a jaká i nadále přetrvají) a jakým způsobem závazek po odstoupení od smlouvy vzájemně vypořádají (příp. též jaká práva a povinnosti jim odstoupením od smlouvy nově vzniknou). Ostatně skutečnost, že některá práva a povinnosti odstoupením nezanikají a mohou zavazovat strany i po odstoupení od smlouvy, je předpokládána též v § 2005 odst. 2 o. z. Nelze proto vyloučit ani ujednání, jímž strany pro případ odstoupení od smlouvy předem určí rozsah a obsah práv a povinností, kterými se nadále budou řídit, tj. která zůstanou zachována i po odstoupení od smlouvy, příp. která po odstoupení od smlouvy nahradí práva a povinnosti odstoupením zaniklá, a tím upraví vypořádání závazku ze zrušené smlouvy. Smluvní ujednání obsahující majetkové vyrovnání pro případ odstoupení od smlouvy pak jsou právním důvodem pro jejich plnění. Zákonný způsob vypořádání závazku ze zrušené smlouvy (ve smyslu § 2993 a též 2999 o. z.) se v takovém případě může uplatnit v rozsahu, na který sjednané vypořádání nedopadá.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2637/2020, ze dne 29. 3. 2022
25.05.2022 00:02
Distanční uzavírání pracovněprávních smluv
I. Zákoník práce neupravuje postup při uzavírání pracovněprávních smluv (dohod). Na uzavření těchto smluv (dohod), a tedy i na uzavření dohody o odstupném, je proto třeba použít občanský zákoník. Proto ani zvláštní úprava doručování písemností v pracovněprávních vztazích, provedená v hlavě XIV, části třinácté zákoníku práce, nemá zásadní význam pro posouzení předpokladů vzniku dvoustranného právního jednání (dohody); smyslem právní úpravy doručování písemností zaměstnanci je, aby se písemnost skutečně dostala do dispozice zaměstnance. Byť tedy právní úprava spojuje s porušením pravidel pro doručování písemností, obsažených v ustanovení § 334 až §336 zák. práce, neexistenci takového právního jednání (v písemnosti obsaženého), neznamená to, že dvoustranné právní jednání by nemohlo vzniknout (nastat) jiným, zákonem předpokládaným způsobem.
Na postup při uzavírání pracovněprávních smluv se tak užijí pravidla obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zejména potom ustanovení části první, hlavy V., § 545 a násl. a části čtvrté, hlavy I., § 1721 a násl.
II. V každém právním jednání je obsažena (přítomna) složka volní (vnitřní, úmysl jednajícího), jejímž odrazem je obsah právního jednání, a složka jevová (vnější), která nese odraz v tzv. formě právního jednání. Význam obou složek pro posouzení vzniku, existence, popř. platnosti právního jednání je třeba rozlišovat; zatímco podstatná vada vůle má zpravidla již pro vznik (resp. existenci) právního jednání fatální dopad (srovnej např. ustanovení § 551 až 554 o. z. o zdánlivém právním jednání), nedostatek formy může mít za následek (pouhou) neplatnost právního jednání, zpravidla neplatnost relativní.
Lze tedy uzavřít, že je-li z vnějších projevů jednajících (pro vnější svět) poznatelný společný shodný úmysl (vůle) upravit vznik, změnu, udržení nebo zánik svých práv a povinností, a není-li vůle některého z jednajících (nebo obou) deformována, je nutno dospět k závěru o vzniku dohody. Z uvedeného též vyplývá, že pro úvahu o vzniku (existenci) společného (vícestranného) právního jednání je významný pouze úsudek (poznání) o společné vůli (úmyslu) jednajících, nikoliv o „cestě“, která ke shodě jednajících o obsahu právního jednání vedla; taková úvaha se může prosadit pouze při posouzení tzv. formy právního jednání, která se odráží pouze v řešení otázky platnosti právního jednání.
Pakliže bylo tedy v projednávané věci zjištěno, že scan návrhu dohody o narovnání, který byl již podepsán dvěma členy statutárního orgánu zaměstnavatelky a který obsahoval již veškeré (e-mailovou korespondencí mezi zástupci účastníků) dohodnuté náležitosti, zaslala zaměstnavatelka zaměstnanci a vážnost takto vyjevené vůle nebyla zpochybněna (případné nevyjevené vnitřní výhrady jsou bez významu), a pakliže bylo ze strany obláta (zaměstnance) oferentu (zaměstnavatelce) sděleno, že nabídku bez výhrad přijímá, je závěr odvolacího soudu, že k dohodě mezi účastníky došlo, správný.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2061/2021, ze dne 27. 4. 2022
18.05.2022 00:01
Škoda způsobená porušením povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí
I. Občanský zákoník připouští možnost vzniku povinnosti k náhradě škody mezi kontrahenty jak v případě, že je již smlouva uzavřena, tak za určitých podmínek i v situaci, kdy předsmluvní jednání ještě nebyla završena uzavřením smlouvy. Podmínky pro vznik povinnosti k náhradě škody jsou přitom v obou situacích rozdílné, proto je třeba mezi nimi rozlišovat.
Úprava tzv. předsmluvní odpovědnosti stojí na obecné povinnosti jednat poctivě, a to i při jednání o uzavření smlouvy. Ustanovení § 1728 o. z. dopadá na případy, kdy strana zahájí jednání a pokračuje v něm, aniž by vůbec měla vůli smlouvu uzavřít, § 1729 o. z. na případy bezdůvodného přerušení jednání o smlouvě poté, kdy je u druhé strany vyvolána představa, že smlouva bude uzavřena. Prioritou je vždy svoboda smluvního vyjednávání, která je prolamována pouze tehdy, odporuje-li její prosazování principu poctivosti jednání.
Povinnost k náhradě škody způsobené porušením smluvní povinnosti vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí oproti tomu spadá pod ustanovení § 2913 o. z., neboť tento nástroj k uzavření zamýšlené smlouvy je již sám o sobě smlouvou, jejíž porušení zakládá tzv. kontraktní odpovědnost. Nárok na náhradu škody z toho plynoucí nemusí být vyloučen ani tím, že smlouva o smlouvě budoucí následně zanikla. Odpovědnost podle § 2913 o. z. je objektivní, zavinění se nezkoumá a vnitřní vztah škůdce ke vzniku škody je bez významu, neboť základním předpokladem vzniku odpovědnosti je v tomto případě porušení smluvní povinnosti škůdcem.
II. V projednávané věci bylo zjištěno, že jednání mezi účastníky o prodeji pozemků žalovaných vyústilo v uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, tedy tu již byla specifická, byť nikoliv finálně zamýšlená smlouva. Z hlediska právní kvalifikace jednání mezi účastníky proto nešlo pouze o počínání v rámci předsmluvního jednání, nýbrž již o postup v rozporu se smluvně založenou povinností (soudy konstatovaly, že žalovaní nepředložili žalobcům požadované listiny o zaplacení nedoplatků kupních cen) podle § 2913 o. z., který ovšem protiprávní jednání zakládající povinnost k náhradě škody nespojuje s nepoctivostí při dojednávání smlouvy, ale přímo s porušením smluvním ujednáním založené povinnosti. Zmíněná smluvní povinnost předložit požadovaná potvrzení přitom byla zjevně koncipována jako jeden z kroků, jež měly vést k uzavření kupní smlouvy. Konstatoval-li tedy odvolací soud absenci protiprávního jednání na straně žalovaných, aniž by se blíže zabýval uvedenými zjištěními a jejich významem z pohledu § 2913 o. z. a danou situaci posuzoval jen z pohledu tzv. předsmluvní odpovědnosti ve smyslu § 1729 o. z., není právní posouzení věci správné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3062/2021, ze dne 10. 2. 2022