// Profipravo.cz / Obecná ustanovení závazkového práva

Obecná ustanovení závazkového práva

23.08.2021 00:01

Změna v obsahu závazku dohodou stran

Ustanovení § 1901 a 1902 o. z. o změně obsahu závazku dohodou stran jsou obecnými ustanoveními o závazcích a uplatní se i v právních vztazích deliktního práva, neboť speciální ustanovení občanského zákoníku daný vztah upravující (§ 2894 a násl. o. z.) neobsahují zvláštní úpravu ani jejich použití nevylučují.

Dosavadní judikatura je přiměřeně použitelná k výkladu toho, jaké právní účinky má změna v obsahu závazku dohodou stran. Lze tak i nadále vycházet z konstantní rozhodovací praxe, že u tzv. kumulativní novace (změny v obsahu dosavadního závazku dohodou stran) jde - na rozdíl od tzv. privativní novace, při níž dosavadní závazek zaniká a je nahrazen novým - o změnu obsahu závazku za trvání existujícího právního vztahu, spočívající v zániku určitých dosavadních vzájemných práv a povinností a v jejich nahrazení nově sjednanými, případně ve vzniku dalších práv a povinností vedle již existujících. Dosavadní závazkový vztah tedy nezaniká; právním důvodem změněného závazku je jak původní právní skutečnost, která způsobila jeho vznik, tak i dohoda stran o změně jeho obsahu. Změna obsahu závazku se zpravidla týká místa či způsobu plnění, splatnosti apod. Nové ujednání stran o jiném předmětu plnění, resp. dohoda o předání jiného předmětu jako prostředku ke splnění závazku znamená sice zánik povinnosti dlužníka splnit dluh tak, jak bylo původně ujednáno, nikoli však zánik jeho povinnosti plnit; mění se jen jednotlivá práva a povinnosti v existujícím právním vztahu. Je tak třeba rozlišovat závazek ke konkrétnímu plnění (jednotlivé povinnosti) a celý závazkový právní vztah.

Došlo-li přitom k dohodě stran o jiném předmětu plnění a dohodě o předání jiného předmětu jako prostředku ke splnění závazku, pak platí, že věřitel nemůže vymáhat původně sjednaný předmět plnění a dlužník je povinen plnit podle změněného závazku, jestliže si strany dohodnou, že dluh bude splněn poskytnutím jiného předmětu plnění, než k jakému byl dlužník zavázán. Splněním nově sjednaného předmětu plnění poté dochází k zániku závazku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1677/2019, ze dne 27. 5. 2021

12.08.2021 00:01

Vyslovení neúčinnosti dohody o narovnání insolvenčním soudem

Jestliže insolvenční soud vyhověl odpůrčí žalobě tak, že vůči obligačnímu dlužníku insolvenčního dlužníka určil, že dohoda o narovnání, v jejímž důsledku měla zaniknout pohledávka insolvenčního dlužníka vůči obligačnímu dlužníku, je právně neúčinná, pak vůči osobě, které insolvenční správce po pravomocném skončení takového incidenčního sporu pohledávku postoupil za úplatu, nemůže obligační dlužník účinně vznášet námitky založené na obsahu takové dohody o narovnání; to platí bez zřetele k tomu, zda takový postupník pohledávku vymáhá vůči obligačnímu dlužníku po skončení insolvenčního řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2435/2019, ze dne 29. 4. 2021

02.08.2021 00:02

Ručitelovo započtení pohledávky, kterou má dlužník za věřitelem

Podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nemá ručitel právo započíst vůči věřiteli pohledávku, kterou má za věřitelem dlužník.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2475/2019, ze dne 19. 5. 2021

28.07.2021 00:01

Absence výzvy dlužníkovi před vymáháním dluhu po ručiteli

Ustanovení § 2021 odst. 1 o. z. obecně určuje podmínky, za kterých se věřitel může domáhat splnění dluhu na ručiteli. Je tomu tak v případě, jestliže dlužník nesplnil svůj splatný dluh, a to ani v přiměřené lhůtě poté, co byl k plnění věřitelem vyzván, přičemž pro tuto výzvu je vyžadována obligatorně písemná forma. Věřitel nemusí vyzvat dlužníka k splnění dluhu pouze tehdy, jestliže výzvu nelze uskutečnit (například věřiteli není známa dlužníkova adresa, dlužník není schopen fyzicky výzvu převzít ze zdravotních důvodů apod.), anebo ji doručit lze, avšak takové doručení nebude mít z objektivních důvodů žádné účinky, neboť dlužník není schopen svůj závazek splnit (dlužník je insolventní apod.), anebo jej je schopen splnit, avšak jsou zde jiné důvody (například dlužníkův závazek není platný podle § 2019 odst. 2 o. z., dluh zanikl pro nemožnost plnění podle § 2026 odst. 2 o. z. apod.). Pro tolerování absence výzvy přitom nestačí pouhá domněnka věřitele, že dlužník není ochoten plnit svůj dluh.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1198/2019, ze dne 28. 4. 2021

29.06.2021 00:02

Ochrana dlužníka při postoupení téže pohledávky více osobám

Nejvyšší soud již ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že ve vztahu mezi postupníkem a dlužníkem nemůže být otázka platnosti postoupení pohledávky významná, neboť dlužník nemá zpravidla možnost posoudit, zda ve skutečnosti k postoupení došlo a zda je smlouva o postoupení pohledávky platná. Právní skutečností, na kterou právo váže změnu osoby oprávněné přijmout plnění, je oznámení postupitele dlužníkovi (notifikační úkon); vůbec není podstatné, zda ve skutečnosti k cesi platně či vůbec došlo, jinak by dlužník byl v trvalé nejistotě, zda plnil tomu, komu měl. Tato úprava je stanovena právě na ochranu dlužníka. Notifikační úkon vyvolá zamýšlené právní důsledky - týkající se osoby oprávněné přijmout plnění - i tehdy, jestliže k cesi vůbec nedošlo či smlouva o postoupení byla neplatná.

Takto dovolacím soudem interpretovaná úprava ve znění obč. zák. chránila dobrou víru dlužníka před postoupením pohledávky více osobám, a protože konstrukce § 1882 odst. 2 o. z. je v tomto ohledu zacílena stejně, lze shora uvedené právní závěry dovolacího soudu zásadně aplikovat i na posuzovaný případ. Dlužník tedy nemusí mít o opakované cesi žádnou vědomost, avšak může se přesto zprostit svého závazku plněním či jiným vyrovnáním ve vztahu k tomu postupníkovi, o jehož postoupení se dozvěděl nejdříve. Nadále platí, že postupitel může svou pohledávku účinně převést pouze jednou. V případě, že tutéž pohledávku převedl vícekrát, stane se pravým věřitelem toliko osoba, které byla pohledávka postoupena jako osobě první. Pro osobu dlužníka není podstatné, zda byla pohledávka vůbec postoupena, zda je takové postoupení platné či zda došlo k postoupení téže pohledávky vícekrát (řešení uvedených otázek by bylo relevantní jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem).

Ustanovení § 1882 o. z. v obou odstavcích upravuje možnost dlužníka zprostit se své povinnosti, buďto ve vztahu k postupiteli ještě před notifikací či prokázáním další cese (odst. 1) nebo ve vztahu k jiné osobě v případě opakovaného postoupení téže pohledávky (odst. 2). Z hlediska systematického řazení obou odstavců do jednoho ustanovení a rovněž za pomoci logického výkladu je zřejmé, že možnost a způsoby zproštění se povinnosti (splněním dluhu anebo jiným vyrovnáním), explicitně vyjádřené pouze v odst. 1, jsou dlužníku zachovány i ve vztahu k jiné osobě (oznámenému či prokázanému postupníku, jímž může být i nepravý věřitel), a to za předpokladu, že dlužník plnil nebo se jinak vyrovnal vůči osobě, ve vztahu k níž mu bylo postoupení oznámeno či prokázáno nejdříve. Zákon proto nepožaduje, aby dlužník u opakované cese zjišťoval, kdo z „postupníků“ je pravým věřitelem.

Při opakovaném postoupení téže pohledávky se dlužník svého závazku zprostí i tehdy, vypořádá-li se po oznámení či prokázání cese s nepravým věřitelem, ve vztahu k němuž se o postoupení dozvěděl nejdříve; rovněž v tomto případě vede ke zproštění závazku nejen jeho splnění, ale i jiný právně uznatelný způsob vyrovnání. Je-li tedy postoupení pohledávky nepravému věřiteli za podmínek § 1882 odst. 2 o. z. z pozice dlužníka účinné – a dlužník tak má možnost se závazku vůči nepravému věřiteli (účinně) zprostit - musí nutně být rovněž účinné s tím korespondující právní jednání nepravého věřitele (přijetí plnění, uzavření dohody o jiném vyrovnání), přičemž pravý věřitel je povinen tuto skutečnost na straně jedné respektovat, na straně druhé mu vzniká právo požadovat úhradu své pohledávky (v rozsahu vyrovnání dlužníka s nepravým věřitelem) z titulu bezdůvodného obohacení vůči věřiteli nepravému (§ 2991 a násl. o. z.).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1271/2020, ze dne 14. 4. 2021

17.06.2021 00:02

K použití úpravy neúměrného zkrácení na obchody s akciemi

Úprava neúměrného zkrácení v § 1793 odst. 1 o. z. nedopadá na obchody s akciemi bez ohledu na to, zda tyto akcie byly přijaty k obchodování na některém (evropském) regulovaném trhu.

Smyslem a účelem § 1793 odst. 2 o. z., jde-li o vyloučení investičních nástrojů z dopadu úpravy neúměrného krácení, je ochrana právní jistoty při obchodování na kapitálovém trhu (v nejširším smyslu tohoto pojmu). Obchodování s akciemi je svojí povahou vždy do jisté míry rizikové a začasté obsahuje prvky jisté míry spekulace, a to bez ohledu na to, zda k němu dochází na (evropském) regulovaném trhu či jinde. Dostatečnou ochranu před nepoctivým jednáním jedné ze stran poskytuje jak úprava § 580, § 583 a § 588 o. z. (neplatnost právního jednání pro rozpor se zákonem, pro omyl, resp. pro rozpor s dobrými mravy), tak i úprava lichvy v § 1796 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 451/2019, ze dne 16. 3. 2021

10.06.2021 00:02

Odstoupení od smlouvy při nedodržení lhůty „bez zbytečného odkladu“

I v poměrech právní úpravy odstoupení od smlouvy účinné od 1. ledna 2014 se uplatní závěry judikatury Nejvyššího soudu formulované při výkladu ustanovení § 345, § 346 a § 350 obch. zák., podle nichž:

1) Lhůtu „bez zbytečného odkladu“ používá zákonodárce často nejen v obchodním zákoníku, ale i v dalších předpisech soukromého práva a ve veřejném právu, přičemž většinou je tato lhůta určena ke splnění povinnosti nebo k uskutečnění právního úkonu či jiného projevu vůle. Takto vymezená lhůta přímo neurčuje, v jakém konkrétním časovém okamžiku je třeba povinnost plnit či jinak konat. Jde tak o neurčitou lhůtu, jejíž podstatu vymezuje již její slovní vyjádření. Z časového určení „bez zbytečného odkladu“ je třeba dovodit, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.

2) Případné nedodržení lhůty „bez zbytečného odkladu“ pro odstoupení z důvodu podstatného porušení smluvní povinnosti (§ 345 odst. 1 obch. zák.) a absence určení dodatečné přiměřené lhůty k plnění pro odstoupení z důvodu nepodstatného porušení smluvní povinnosti, má za následek jen to, že prodlení lze hodnotit (jen) jako nepodstatné porušení smluvní povinnosti a že účinky odstoupení od smlouvy nastávají teprve po marném uplynutí přiměřené dodatečné lhůty, jež měla být poskytnuta k plnění povinnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 81/2019, ze dne 25. 2. 2021

03.05.2021 00:01

K pojmu „smlouva o přepravě osoby“ uvedenému v § 1840 písm. h) o. z.

Za použití eurokonformního výkladu ustanovení § 1840 písm. h) o. z. je nutné dospět k závěru, že smlouvou o přepravě osoby se zde rozumí i smlouvy s přepravou osoby související.

Aplikováno na projednávanou věc je zřejmé, že smlouva uzavřená mezi účastníky řízení (o koupi letenky) spadá pod výjimku uvedenou v § 1840 písm. h) o. z., důsledkem čehož je vyloučení aplikace § 1820 až § 1839 o. z. Lze dodat, že výhrada § 1840 písm. h) o. z. se uplatní bez ohledu na právní kvalifikaci smlouvy jako smlouvy zprostředkovatelské či innominátního kontraktu, protože jde o smlouvu spotřebitelskou uzavřenou distančním způsobem.

Předestřený výklad není právem nedovoleným rozšířením jazykově jednoznačného znění pojmu „smlouva o přepravě osoby“ uvedeného v § 1840 písm. h) o. z. V případě sporného znění právního předpisu se uplatní domněnka in favorem conventionis, ze které plyne, že se náš zákonodárce nehodlal odchýlit od účelu sledovaného unijním právem, takže v pochybnostech je nutno sledovat výklad podaný orgány Evropské unie. Z pohledu prosazování unijního práva přitom není rozhodující doslovné znění vnitrostátního předpisu, nýbrž jeho eurokonformní výklad; jinak řečeno, lze-li určité vnitrostátní ustanovení vyložit eurokonformně, není třeba jej z právního řádu odstraňovat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1217/2020, ze dne 27. 1. 2021

26.04.2021 00:02

Právní úkony postupitelem oznámeného postupníka vůči dlužníkovi

Vyrozuměl-li postupitel dlužníka v souladu s ustanovením § 526 obč. zák. o postoupení pohledávky na nového věřitele, je tento oznámený věřitel v zásadě oprávněn nejen od dlužníka přijmout plnění dluhu, ale i ke všem dalším právním jednáním, k nimž by měl právo postupitel, jestliže by nedošlo k oznámení o postoupení pohledávky. Takovým právním jednáním je i úkon postupníka směřující k zesplatnění pohledávky, jejíž postoupení bylo dlužníku postupitelem oznámeno. Stejně tak platí, že námitky, pro které má dojít k zániku nebo k zeslabení práva ke splnění dluhu, dlužník zásadně vznáší vůči postupitelem oznámenému postupníku. To se týká i případné námitky promlčení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3474/2020, ze dne 2. 2. 2021

14.04.2021 00:02

Korektiv dobrých mravů a ochrana slabší strany ve vztazích mezi podnikateli

I. Jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu.

II. Korektiv dobrých mravů však přitom nevylučuje posouzení, zdali na právní poměry stran nedopadají jiná ustanovení občanského zákoníku poskytující právní ochranu jedné ze stran před zneužívajícím jednáním druhé strany (například právní úprava ochrany slabší strany).

Uzavřel-li podnikatel fyzická osoba smlouvu s jiným podnikatelem v rámci své podnikatelské činnosti, nelze vyloučit, že mu bude přináležet zákonná ochrana jako tzv. slabší straně za podmínek § 433 o. z. Práva dovolávat se ochrany prostřednictvím právní úpravy poskytující ochranu před zneužívajícím jednáním jiného podnikatele podle § 433 o. z. nezbavuje podnikatele, je-li v závazku slabší stranou, ani ustanovení § 1797 o. z.

Ustanovení § 433 o. z. je samostatně aplikovatelné, tj. k jeho aplikaci zároveň není nutné dovodit porušení jiného (zvláštního) podrobnějšího ustanovení na ochranu slabší strany.

Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, nepůjde v otázce samotné výše úroku bez naplnění dalších zákonných předpokladů § 433 o. z. ani o důvodnou aplikaci tohoto ustanovení. Ve vztahu ke sjednanému úroku pro účely aplikace ustanovení § 433 o. z. tedy nepostačují pouhá skutková zjištění o jeho výši. Je třeba prokázat ostatní předpoklady důvodné aplikace takové úpravy. Nepostačuje prokázání toliko silnějšího hospodářské postavení nebo kvality odborníka, ale je třeba prokázat, že došlo ke zneužití takového postavení nebo kvality odborníka silnější strany.

III. Spotřebitelem může být každý člověk, tedy i fyzická osoba podnikatel, který mimo rámec své podnikatelské činnosti uzavírá smlouvu s jiným podnikatelem. Nelze tak vyloučit, že taková smlouva o úvěru může mít povahu smlouvy spotřebitelské a bude třeba aplikovat právní úpravu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru.

IV. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, dopadá působnost právní úpravy o adhezní kontraktaci i na vztahy mezi podnikateli (nevyloučí-li si ji strany za splnění zákonných předpokladů podle § 1801 o. z.). Pouhá nepřiměřenost úplaty, tedy i úroku, však předmětem přezkumu právní úpravou adhezních smluv (prostřednictvím § 1800 odst. 2 o. z.) být nemůže.

V. Samotná výše úroků nebude ve vztazích mezi podnikateli zpravidla bez dalších okolností představovat naplnění ani zákonných předpokladů rozporu s dobrými mravy podle § 588 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 ICdo 56/2019, ze dne 16. 3. 2021

14.04.2021 00:01

Vyloučení aplikace právní úpravy adhezních smluv mezi podnikateli

Ujednají-li si strany (ve vztahu mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti), že vylučují použití § 1799 a § 1800 o. z., je třeba obsah i tohoto ujednání poměřovat s ohledem na obchodní zvyklosti a dodržení zásad poctivého obchodního styku, je-li tato klauzule součástí adhezní smlouvy, nikoliv jen v návaznosti na to, zda je tato doložka pojata do vlastního textu smlouvy či mimo něj.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 ICdo 56/2019, ze dne 16. 3. 2021

08.04.2021 00:01

Zánik zástavního práva k nemovitostem sepsaným do konkursní podstaty

[1] Ve sporu o vydání písemného potvrzení (kvitance) o tom, že zástavní dlužník uhradil zajištěnou pohledávku a že touto úhradou zaniklo zástavní právo váznoucí na jeho nemovitostech, sepsaných do konkursní podstaty osobního dlužníka (úpadce), není obecný soud oprávněn řešit otázku, zda nemovitosti byly (a jsou) oprávněně sepsány do konkursní podstaty.

[2] Jestliže zástavní dlužník před zpeněžením zástavy sepsané do konkursní podstaty osobního dlužníka postupem podle § 27 odst. 5 ZKV uhradí do konkursní podstaty úpadce celou zajištěnou pohledávku, a posuzuje-li se zánik zástavního práva podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, zástavní právo tím zaniká bez zřetele k tomu, že se tak stalo po marném uplynutí lhůty k tomu určené ve výzvě správce konkursní podstaty a po pravomocném zamítnutí žaloby, kterou se zástavní dlužník domáhal vyloučení zástavy z konkursní podstaty úpadce; to, že zástavní dlužník již nemá k dispozici právní nástroj, jehož prostřednictvím by si za trvání konkursu mohl vynutit vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, nemá na uvedený závěr žádného vlivu.

[3] Nevydá-li správce konkursní podstaty osobního dlužníka zástavnímu dlužníku potvrzení o tom, že úhradou zajištěné pohledávky do konkursní podstaty zaniklo zástavní právo váznoucí na nemovitostech, které pohledávku zajišťovaly, a posuzuje-li se zánik zástavního práva podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, může se zástavní dlužník úspěšně domáhat žalobou podanou proti správci konkursní podstaty určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem; právo domáhat se soudně vydání potvrzení o zániku zástavního práva, zástavní dlužník nemá.

[4] Nevydá-li správce konkursní podstaty osobního dlužníka zástavnímu dlužníku na jeho žádost písemné potvrzení (kvitanci) o tom, že do konkursní podstaty zcela nebo zčásti uhradil zajištěnou pohledávku, a posuzuje-li se splnění povinnosti vystavit takové potvrzení podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, může se zástavní dlužník úspěšně domáhat žalobou podanou proti správci konkursní podstaty u obecného soudu vydání (vystavení) takového potvrzení bez zřetele k tomu, že pokyn, aby správce konkursní podstaty takové potvrzení (kvitanci) vystavil, odmítl udělit konkursní soud (při výkonu dohlédací činnosti).

[5] Zástavní právo k nemovitostem sepsaným do konkursní podstaty osobního dlužníka, které zajišťují pohledávku zástavního věřitele, zaniká okamžikem, kdy zástavní dlužník uhradí do konkursní podstaty zajištěnou pohledávku. Jestliže správce konkursní podstaty takto uhrazenou částku nesprávně vrátí zástavnímu dlužníku, účinky zániku zástavního práva dle § 170 odst. 1 písm. a) obč. zák. tím nepomíjejí a zástavní právo se neobnovuje; takové plnění správce konkursní podstaty je (již) plněním bez právního důvodu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 168/2019, ze dne 14. 1. 2021

30.03.2021 00:02

Právní režim ručitelského závazku přijatého po 31.12.2013

Je-li smlouva o ručení, uzavřená tím, že věřitel akceptuje ručitelské prohlášení, uzavřena po 31. 12. 2013, pak práva a povinnosti z této smlouvy vznikla po tomto datu a vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 1 o. z. se řídí novým občanským zákoníkem, bez zřetele na to, zda se hlavní (zajišťovaný) závazek řídí tímto zákonem nebo dosavadními právními předpisy (tj. zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, popř. zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem). Novým občanským zákoníkem se pak nutně řídí též samotná smlouva o ručení, uzavřená za účinnosti tohoto právního předpisu, a to nejen co do požadavku na obsahové náležitosti a na formu, nýbrž i co do pravidel pro její výklad.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 758/2020, ze dne 21. 12. 2020

15.03.2021 00:00

Ochrana druha užívajícího nemovitost jako člen domácnosti výprosníka

Byť poměr druh a družka (který není ani v současných právních předpisech definován) je vztahem obdobným vztahu mezi manžely, o manžele nejde a postavení druha/družky v občanskoprávních vztazích nelze posuzovat stejně jako postavení manžela/manželky (rozvedeného manžela/manželky). V řízení o vyklizení nemovitosti mají proto druh a družka postavení samostatných společníků.

Dle soudní praxe je za trvání nájemního vztahu k vyklizení osoby bydlící v bytě se souhlasem nájemce (člen jeho domácnosti) aktivně věcně legitimován zásadně jen nájemce, nikoli pronajímatel. Pouze vůči neoprávněnému uživateli může mít vlastník aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na vyklizení bytu, byť k tomuto bytu svědčí právo nájmu jiné osobě a tato osoba by se též mohla domáhat jeho vyklizení. Uvedené závěry lze vztáhnout i na užívání nemovitosti na základě jiných právních titulů, tedy i výprosy.

Užívá-li tedy družka nemovitost jako členka domácnosti druha - výprosníka, jehož právní důvod užívání neskončil (půjčitel ho k vyklizení nemovitosti nevyzval), její právní důvod k užívání nemovitosti trvá, souhlas s jejím bydlením může odvolat jen její druh a jen on také může požadovat její vyklizení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1588/2020, ze dne 15. 12. 2020

09.03.2021 00:02

Vklad vlastnického práva k nemovitosti na základě dohody o narovnání

I. Vklad vlastnického práva k nemovitosti lze (při splnění stanovených náležitostí i podle katastrálních předpisů) provést také na základě dohody o narovnání obsahující uznání vlastnického práva k nemovité věci.

Dohodu o narovnání podle § 1903 o. z. lze považovat za vkladu schopnou v případě, pokud na jejím základě má dojít k uznání existence nebo neexistence některého z práv, s nímž katastrální zákon v § 11 odst. 1 písm. a) až s) připouští (při splnění dalších zákonných podmínek) zápis ve formě vkladu do katastru nemovitostí.

II. Jestliže v posuzovaném případě nepanovaly žádné pochybnosti o vlastnictví žalobkyně k předmětnému pozemku a pokud uzavřená dohoda o narovnání svým obsahem neodůvodňovala vznik, změnu, zánik či uznání existence nebo neexistence dosavadního v katastru nemovitostí reflektovaného vlastnického práva žalobkyně, pak zde nebylo žádného věcného podkladu pro vyhovění žaloby, tj. pro duplicitní uznání vlastnického práva žalobkyně. Předložená dohoda o narovnání neodůvodňuje zápis vzniku, změny či zániku vlastnického práva či uznání existence nebo neexistence takového práva k předmětnému pozemku ve vztahu k žalobkyni, která byla v době rozhodování odvolacího soudu zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice uvedeného pozemku (v době rozhodování odvolacího soudu tak panovala ve vztahu k žalobkyni shoda mezi stavem zápisů v katastru nemovitostí a právním stavem o jejím výlučném vlastnictví uvedeného pozemku, které nikým nebylo zpochybňováno).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1810/2020, ze dne 3. 12. 2020

04.03.2021 00:00

Splnění podmínek pro možnost přezkoumání vady

Oproti dřívější úpravě, která stanovila pouze povinnost uplatnit práva z odpovědnosti u prodávajícího, u kterého byla věc koupena, případně u jiného podnikatele určeného k opravě, z ustanovení § 1922 o. z. vyplývají nabyvateli dvě povinnosti: (i) bez zbytečného odkladu notifikovat zciziteli, že zjistil vadu, a (ii) předmět plnění předat zciziteli, nebo jej podle jeho pokynů uschovat nebo s ním jinak naložit tak, aby vada mohla být přezkoumána.

Z ustanovení § 1922 o. z. nevyplývá, že by nabyvatel byl oprávněn svévolně - bez předchozí dohody s prodávajícím - rozhodnout, jak s plněním (vadnou věcí) naloží. Nedojde-li k jiné dohodě se zcizitelem nebo k jeho pokynu, je povinností nabyvatele v případě zjištění vady postupovat tak, aby vada mohla být přezkoumána. Tomu odporuje postup, kdy nabyvatel – aniž o tom předem informuje zcizitele – naloží s věcí způsobem, který přezkoumání vady znemožní.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1958/2020, ze dne 25. 11. 2020

22.02.2021 00:02

Uplatnění započtení proti vymáhané pohledávce v odvolacím řízení

I. Žalovaný je oprávněn uplatnit v odvolacím řízení, jež se řídí principy neúplné apelace, jako odvolací důvod ve smyslu ustanovení § 205 písm. f) o. s. ř. skutečnost, že po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně učinil jednostranný hmotněprávní úkon směřující k započtení své pohledávky proti vymáhané pohledávce; to platí bez zřetele k tomu, že odvolací soud bude o této obraně žalovaného rozhodovat ve skutečnosti v jediné instanci. Odvolací soud však k takovému kompenzačnímu projevu přihlédne jen tehdy, nebrání-li posouzení jeho důvodnosti, že je (musí být) spojen s nepřípustným uplatněním těch skutečností, jež se týkají důvodu vzniku (pravosti), výše a splatnosti pohledávky žalovaného užité k započtení, jež nastaly (vznikly) před vyhlášením (vydáním) rozhodnutí soudu prvního stupně, nebo dokonce před podáním žaloby o zaplacení vymáhané pohledávky.

II. Jestliže odvolací soud nepřihlédne v odvolacím řízení, jež se řídí principy neúplné apelace, k jednostrannému hmotněprávnímu úkonu, jímž žalovaný uplatnil vůči žalobci (mimo soud) svou pohledávku k započtení proti žalobou vymáhané pohledávce proto, že účastníci řízení tuto skutečnost v odvolacím řízení neuplatnili (§ 212a odst. 3 o. s. ř.), nebo proto, že posouzení důvodnosti započtení je spojeno s nepřípustným uplatněním dalších skutečností nebo důkazů (§ 205a, § 211a o. s. ř.), je tím současně deklarováno, že k zániku pohledávek takovým kompenzačním projevem nedošlo.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1475/2020, ze dne 13. 1. 2021

19.01.2021 00:02

K určitosti vymezení pohledávky ve smlouvě o postoupení pohledávky

I. Vlastní smlouva o postoupení pohledávky (tedy vztah mezi postupitelem a postupníkem), i když se týká pohledávek vzniklých před 1. 1. 2014, uzavřená po 1. 1. 2014 se bude řídit úpravou novou, tj. úpravou zákona č. 89/2012 Sb. Jde totiž o nový vztah, který vznikl za účinnosti nového občanského zákoníku.

II. Ačkoliv právní úprava postoupení pohledávky obsažená v § 1879 a násl. o. z. doznala oproti předchozí právní úpravě určitých změn (především v souvislosti s požadavky na formu postupní smlouvy), obecně vychází z kontinuity s předchozí právní úpravou obsaženou v § 524 a násl. obč. zák. Dosavadní rozhodovací praxe upravující obligatorní obsahové náležitosti smlouvy o postoupení pohledávky je proto aplikovatelná též pro případy, na něž dopadá právní úprava obsažená v § 1879 a násl. o. z.

III. Požadavek, aby ze smlouvy o postoupení pohledávky bylo jasné, jaká pohledávka je postupována, je vyžadován bez ohledu na formu, v níž je smlouva o postoupení pohledávky uzavřena. Tento požadavek směřuje k zajištění (zachování) jistoty v právních vztazích. Smyslem je, aby postupovaná pohledávka nebyla zaměnitelná s jinými pohledávkami téhož postupitele za týmž dlužníkem. Strany smlouvy o postoupení pohledávky musí být s to prokázat, jaká konkrétní pohledávka byla předmětem smlouvy o postoupení pohledávky. Z tohoto důvodu je třeba klást přísnější požadavky na identifikaci pohledávky v případě postupní smlouvy, jíž se postupuje jedna z více pohledávek, které má postupitel vůči věřiteli v době postoupení. Má-li postupitel vůči dlužníku v době postoupení pouze jedinou pohledávku, resp. postupuje všechny své pohledávky vůči dlužníku, mohou být kritéria na její konkretizaci hodnocena mírněji. V případě uzavření písemné smlouvy o postoupení pohledávky je třeba trvat na tom, aby z této smlouvy bylo seznatelné, co bylo jejím předmětem, tedy jaká konkrétní pohledávka, resp. jaké pohledávky byly touto smlouvou postoupeny.

V případě, že je postupováno více pohledávek, přičemž však postupovaná částka neodpovídá součtu těchto pohledávek, je nutno ke splnění požadavku určitosti smlouvy o postoupení pohledávek ve smlouvě vymezit, které pohledávky, popřípadě jaká jejich část, jsou smlouvou postupovány.

Požadavek určitosti se vztahuje i na právní jednání oznámení postoupení pohledávky. V případě postoupení více pohledávek, u nichž se postupovaná částka nekryje se součtem těchto pohledávek, je nutno k zachování podmínky určitosti tohoto oznámení v něm vymezit, které pohledávky, resp. jejich části jsou postupovány.

IV. Nevyplacené podíly společníka veřejné obchodní společnosti na jejím zisku za více roků představují samostatné pohledávky.

V. Způsobilost pohledávky vzniklé do 31. 12. 2013 k započtení se řídí právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013, způsobilost pohledávky vzniklé po 1. 1. 2014 k započtení se řídí právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3855/2018, ze dne 12. 10. 2020

07.01.2021 00:02

Ujednání o výši úroku z prodlení ve smlouvě uzavřené mezi podnikateli

I. Též podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 platí, že smluvní volnost stran podléhá korektivu dobrých mravů, jenž pro právní jednání obecně vyplývá z ustanovení § 1 odst. 2 a § 547 o. z., a že právní jednání, které se příčí dobrým mravům, je třeba posoudit jako neplatné (§ 580 odst. 1 a § 588 o. z.). Tento korektiv tedy zjevně lze uplatnit i v případě, kdy by ujednání o výši úroků z prodlení bylo zneužitím smluvní volnosti v neprospěch dlužníka.

Postavení dlužníka jako podnikatele jej přitom takové ochrany nezbavuje. Ani v poměrech nové právní úpravy Nejvyšší soud neshledává důvod zbavovat podnikatele ochrany proti excesivním ujednáním o úrocích z prodlení, která se příčí obecným morálním zásadám demokratické společnosti, jen z důvodu, že je profesionálem v příslušné oblasti. V případě podnikatele, který uzavřel smlouvu při svém podnikání, však zpravidla (s ohledem na jeho předpokládanou profesionalitu) nebude možné rozpor s dobrými mravy spatřovat v existenci hrubého nepoměru vzájemných plnění vzniklého tím, že při uzavírání smlouvy někdo zneužil jeho tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti.

II. Posouzení souladu či rozporu právního jednání s dobrými mravy podle § 1 odst. 2 a § 547 o. z. závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, neboť tato ustanovení jsou normami, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. V případě výše úroků z prodlení sjednané podle § 1970 o. z. je tedy třeba posuzovat soulad takového ujednání s dobrými mravy vzhledem ke všem okolnostem, které ke sjednání takového úroku z prodlení vedly a jež existovaly v době uzavření smlouvy. Nestačí tedy vyjít pouze ze závěrů jiného rozhodnutí soudu, či ze srovnání smluvené sazby úroku z prodlení se sazbou stanovenou nařízením vlády, neboť obecně (bez přihlédnutí k okolnostem projednávané věci) nelze stanovit paušální „hraniční sazbu nemravnosti“ úroků z prodlení.

Výrazná (mnohonásobná) odchylka sjednané výše smluvního úroku z prodlení od sazby stanovené nařízením vlády může být signálem rozporu takového ujednání s dobrými mravy, sama o sobě však (bez posouzení relevantních okolností jejího sjednání) takový rozpor ještě neznamená.

III. S ohledem na různorodost smluvních vztahů nelze předem obecně určit veškeré okolnosti, k nimž by měl soud při posouzení souladu konkrétního ujednání o úrocích z prodlení s dobrými mravy přihlížet, lze však vymezit určitý okruh okolností, které by soud zpravidla neměl opomenout při posouzení, zda se konkrétní ujednání o výši úroku z prodlení příčí dobrým mravům.

Z povahy věci, vzhledem k tomu, že jde o posuzování souladnosti či rozporu ujednání s dobrými mravy, lze přihlédnout jen k těm okolnostem, které existovaly v době, kdy k tomuto ujednání došlo (tj. v době uzavření smlouvy). Primárně je přitom třeba hodnotit důvody, které vedly ke sjednání výše úroku z prodlení, a to ve vztahu k plnění jeho funkcí v konkrétní věci. Skutečnost, zda konkrétní výše úroku ještě plní sankčně-motivační či kompenzační funkci, je kritériem, které určuje, zda ji lze považovat za adekvátní či zda se již příčí dobrým mravům. Bude tedy namístě se zabývat například rizikovostí obchodu vzhledem k předchozímu chování dlužníka či k jeho tehdy aktuální situaci, neboť jinou výši úroku z prodlení lze akceptovat v případě bezproblémového prověřeného dlužníka, kterého není třeba příliš motivovat k řádnému plnění, oproti případu dlužníka, který byl v minulosti často v prodlení se svými závazky. Rozhodnou okolností může být též rámcový rozsah očekávatelných škod na straně věřitele v případě, že dlužník řádně a včas nesplní, neboť v případě vyšších hrozících škod lze akceptovat vyšší úrok z prodlení než v případě, kdy při prodlení dlužníka na straně věřitele žádné vyšší škody nebylo možné očekávat. Lze přitom přihlédnout i k tomu, jaký byl předpoklad vývoje škod během času (zda byla očekávatelná škoda jednorázová či postupně se navyšující), a též k tomu, jaký význam měl případný nesplacený dluh pro věřitele a jaká byla míra pravděpodobnosti vzniku takových předpokládaných škod (například vzhledem ke zkušenostem z dřívější obchodní praxe věřitele či vzhledem k jeho celkové ekonomické situaci). Relevantní může být též další obsah posuzované smlouvy a skutečnost, zda současně s úroky z prodlení byla sjednána i jiná sankce za prodlení plnící obdobné funkce (například smluvní pokuta) či zda byla pohledávka věřitele zajištěna a jakým způsobem. Nezanedbatelné mohou být i obchodní zvyklosti stran a samotné okolnosti sjednávání, tedy například skutečnost, zda již byla obdobná výše úroků z prodlení mezi stranami sjednávána v minulosti a zda takovou výši vzhledem ke své vlastní obchodní praxi považoval za adekvátní sám dlužník. Důležitou okolností mohou být též majetkové poměry účastníků v době uzavření smlouvy a případně též vědomost o jejich očekávaných budoucích poměrech. V případě drobných podnikatelů může plnit sankčně-motivační funkci jiná výše úroku z prodlení než v případě velkých finančně zajištěných společností, naopak v případě menších podnikatelů může i nižší hrozící škoda způsobit značné následky na jejich činnosti, kterým může hrozba úroku z prodlení zamezit. Při úvahách o tom, zda je sjednaná výše úroku z prodlení ještě souladná s dobrými mravy, lze také zohlednit skutečnost, že ve vztazích mezi podnikateli, kteří vystupují jako profesionálové, je obecně vnímání hranice jednání, které již není z pohledu dobrých mravů akceptovatelné, odlišné od vztahů nepodnikatelských, typicky od vztahů spotřebitelských.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1490/2019, ze dne 22. 9. 2020

21.12.2020 00:01

Vlastnictví peněžních prostředků na účtu u peněžního ústavu

Nejvyšší soud již v rozsudku č. j. 35 Odo 801/2002 vyslovil a odůvodnil závěr, že „peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu nejsou v majetku majitele účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen, nýbrž v majetku peněžního ústavu. Oprávnění majitele účtu, jakož i osob majících k účtu dispoziční oprávnění, spočívající v tom, aby na základě jeho příkazu byly vyplaceny peněžní prostředky z účtu u peněžního ústavu, představuje proto pouze pohledávku z účtu u peněžního ústavu.“

Od těchto právních závěrů není důvod se odchýlit ani za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tedy od 1. 1. 2014.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1036/2020, ze dne 22. 9. 2020