// Profipravo.cz / Obecná ustanovení závazkového práva

Obecná ustanovení závazkového práva

10.06.2025 00:01

Právo na úhradu úroků z prodlení podle smlouvy z roku 1996

Zákony č. 370/2000 Sb. a č. 501/2001 Sb. neobsahují ve vztahu k § 262 obch. zák. přechodné ustanovení. Je proto nutno vyjít ze zásad, jež jsou vyjádřeny v ustanoveních § 763 odst. 1 obch. zák. a § 3028 odst. 3 o. z. Z těch vyplývá, že právo na úhradu úroků z prodlení vzniklých v důsledku prodlení s plněním peněžitých závazků ze smlouvy uzavřené v roce 1996 se řídí právními předpisy účinnými k datu uzavření smlouvy a nemohou se řídit ustanoveními § 262 odst. 2 či § 262 odst. 4 obch. zák., jež nabyla účinnosti v roce 2001. Stejně tak nelze na daný případ aplikovat směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, neboť v roce 1996, kdy byla uzavřena smlouva, nebyla ještě Česká republika členským státem Evropské unie; požadavky směrnice byly do našeho právního řádu promítnuty s účinností od 1. 1. 2001.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1407/2024, ze dne 24. 4. 2025

09.06.2025 00:01

Vrácení plnění ze smlouvy uzavřené jedním z manželů bez souhlasu druhého

Uzavřel-li jen jeden manžel bez souhlasu druhého s třetí osobou smlouvu vztahující se k věci týkající se jejich společného jmění a opomenutý manžel v souladu s § 714 odst. 2 o. z. uplatní námitku relativní neplatnosti této smlouvy, je podle § 2993 o. z. aktivně věcně legitimován k uplatnění nároku vůči třetí osobě na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v plnění podle této neplatné smlouvy každý z manželů, nikoli pouze manžel, který neplatnou smlouvu uzavřel.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 3263/2024, ze dne 23. 4. 2025

06.06.2025 00:02

Vydání skladované věci v případě skladování na dobu neurčitou

V případě skladování ujednaného na dobu neurčitou je skladovatel povinen vydat skladovanou věc na základě požadavku ukladatele učiněného kdykoli v průběhu skladování. Povinnost skladovatele věc vydat není podmíněna splněním povinnosti ukladatele zaplatit skladné za skutečnou dobu skladování, skladovatel však může k zajištění splnění splatného dluhu ukladatele na skladném ke skladované věci uplatnit zadržovací právo (§ 2429 o. z.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 734/2024, ze dne 30. 4. 2025

05.06.2025 00:04

ÚS: Smlouva o vzdělávání na soukromé vysoké škole

Povaha činnosti či plnění veřejných úkolů (poskytování vzdělávání) soukromou vysokou školou nevylučuje, aby smlouva o vzdělávání na této vysoké škola měla pro účely ochrany spotřebitele povahu smlouvy spotřebitelské (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2093/24). Nerespektuje-li Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání výjimku u vztahů ze spotřebitelských smluv [§ 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů], poruší právo na přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3310/24, ze dne 7. 5. 2025

27.05.2025 00:02

Postoupení pohledávky zajištěné zástavním právem

I. Zákonným důsledkem postoupení pohledávky zajištěné zástavním právem (§ 1880 odst. 1 o. z.) není přechod těch práv vyplývajících z vedlejších ujednání, která se váží pouze k zástavnímu právu zajišťujícímu postupovanou pohledávku (tedy ke vztahu zástavce a zástavního věřitele), nejsou imanentně spojena s vlastním zajištěním (zástavním právem) a nemají bezprostřední vazbu na zajišťovanou pohledávku.

II. Postoupení pohledávky nebrání následnému (či současnému) postoupení smlouvy v tom rozsahu, jehož se smlouva o postoupení pohledávky netýká, ačkoliv je postupovaná pohledávka s následně postupovanou smlouvou spjata.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3283/2024, ze dne 28. 4. 2025

28.03.2025 00:05

ÚS: Posouzení právního poměru mezi soukromou VŠ a studentkou

1. Pokud soud řádně neodůvodní své právní závěry, porušuje tím právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Při posuzování neplatnosti soukromoprávního jednání pro rozpor s předpisy práva veřejného je třeba vždy zohlednit, zda smysl a účel zákona vyžaduje, aby mělo porušení veřejnoprávní povinnosti za následek i neplatnost soukromoprávního jednání (§ 580 občanského zákoníku).

3. K porušení práva na soudní ochranu v podobě nedostatečného odůvodnění soudního rozhodnutí může dojít tehdy, pokud soud některé námitky či argumenty zcela pomine, ale také tehdy, pokud na určitou námitku sice zareaguje, ovšem zjevně nedostatečně či nesrozumitelně.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2694/24, ze dne 19. 2. 2025

21.03.2025 00:04

ÚS: Smlouva o vzdělávání na soukromé vysoké škole

I. Při uplatnění zákonné výluky z dovolání musí Nejvyšší soud pamatovat na výjimku u vztahů ze spotřebitelských smluv [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], jinak poruší právo na přístup k soudu.

II. Povaha činnosti či plnění veřejných úkolů (poskytování vzdělávání) soukromou vysokou školou nevylučuje, aby měla smlouva o vzdělávání na soukromé vysoké škole pro účely ochrany spotřebitele povahu smlouvy spotřebitelské (§ 1810 občanského zákoníku).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2093/24, ze dne 5. 2. 2025

17.03.2025 00:02

Prodloužení promlčecí doby dle § 401 obch. zák. ve spotřebitelské smlouvě

I. Konkrétní ujednání ve spotřebitelské smlouvě o prodloužení promlčecí doby ve smyslu § 401 obchodního zákoníku je nutné posoudit rovněž z hlediska toho, zda se neodchyluje od zákona v neprospěch spotřebitele, zda se spotřebitel nevzdává práv, která mu zákon poskytuje, nebo jinak nezhoršuje své smluvní postavení (§ 55 odst. 1 obč. zák.), a zda takové ujednání v rozporu s požadavkem dobré víry neznamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (§ 56 odst. 1 obč. zák.).

II. Odvolací soud v nyní posuzované věci aplikaci § 55 a § 56 obč. zák. zvažoval a uzavřel přitom, že „se ze spisu nepodávají žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že prohlášení o prodloužení promlčecí doby v této věci zhoršilo postavení dlužníků a že, v rozporu s principem dobré víry, znamená značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran“, a že „v poměrech nyní posuzované věci není prodloužení promlčecí doby na deset let v rozporu s § 55 a § 56 obč. zák.“ Tento závěr odvolacího soudu však neodpovídá učiněným skutkovým zjištěním, podle nichž si strany úvěrové smlouvy sjednaly prodloužení promlčecí doby pouze u práv věřitele (banky). Ze samotné smlouvy o úvěru tak vyplývá, že ujednání o prodloužení promlčecí doby (stejně tak jako čl. 10.8 všeobecných obchodních podmínek) bylo toliko ve prospěch věřitele. Naopak nebylo učiněno žádné skutkové zjištění, které by v posuzovaném případě odůvodnilo závěr, že ve výsledku se smluvní postavení dlužníků (spotřebitelů) nezhoršilo. Jediný důsledek, který pro dlužníky z takového ujednání vyplýval, bylo oddálení možnosti obrany námitkou promlčení; konkrétní výhody jim nepřinášelo žádné. Bezpochyby tak znamenalo zhoršení postavení dlužníků.

Dovolací soud proto uzavírá, že je-li v předmětné úvěrové spotřebitelské smlouvě ujednáno prodloužení promlčecí doby toliko ve prospěch věřitele (dodavatele), je takové ujednání absolutně neplatné podle § 55 odst. 1, 2 obč. zák.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 408/2024, ze dne 5. 2. 2025

10.03.2025 00:01

Narovnání uzavřené mezi poškozeným a jedním ze solidárně zavázaných

Povaha narovnání při pluralitě závazkových vztahů mezi poškozeným a více škůdci nebrání tomu, aby se poškozený dohodl na narovnání jen s některým z nich. Právě relativní samostatnost jednotlivých právních vztahů mezi poškozeným a solidárně odpovědnými škůdci však brání tomu, aby se dohoda o narovnání mezi jedním z nich a poškozeným dotkla právních vztahů ostatních spoludlužníků, kteří nejsou účastníky takové dohody, resp. pokud dohodu o narovnání neuzavřeli všichni spoluškůdci tak, aby pokrývala postavení všech. Možnost uzavřít dohodu o narovnání (případně též dohodu o privativní novaci) mezi věřitelem a pouze jedním ze solidárně zavázaných dlužníků akceptuje i právnická literatura, která dovozuje, že konstrukce solidarity coby mnohosti závazků spjatých totožným plněním, jakož i fakt, že obsahová totožnost těchto závazků je sice pravidlem, avšak nikoliv pojmovým znakem solidarity, vedou k závěru, který takový postup připouští. Vzhledem k tomu, že jeden ze solidárních dlužníků nemůže svým jednáním zhoršit nebo zlepšit postavení ostatních spoludlužníků (ledaže by to vyplývalo z právního předpisu jako u zániku závazku s uspokojením věřitele), je nevyhnutelný závěr, že taková dohoda bude mít účinky pouze in personam. Po solidárním dlužníku, s nímž dohodu o privativní novaci uzavřel, tak věřitel bude moci požadovat plnění vyplývající z nově založeného závazku, po ostatních spoludlužnících původní plnění. Splní-li spoludlužník to, co vyplývá z jím uzavřené dohody o novaci, zaniknou v rozsahu tohoto plnění i závazky spoludlužníků, kteří dohodu neuzavřeli. Vnitřní spoludlužnický vztah však zůstává dohodou o novaci nedotčen. Obdobné závěry platí i pro narovnání a pro prétorský i soudní smír.

Nelze též odhlédnout od toho, že primárním účelem dohody o narovnání není sjednání nižší částky náhrady škody, ale odstranění spornosti tohoto nároku. Dohoda o narovnání tedy může vést i k tomu, že mezi jedním ze škůdců a poškozeným bude sjednána náhrada v odlišné výši, než která odpovídá reálně vzniklé škodě a zákonem nastavenému poměru účasti jednotlivých spoludlužníků pro účel jejich vzájemného vypořádání. I z toho důvodu je nutné trvat na závěru, že částka sjednaná v dohodě o narovnání mezi poškozeným a škůdcem nemůže mít vliv na výši regresního nároku vůči dalšímu škůdci, jenž dohodu o narovnání neuzavřel.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 534/2024, ze dne 30. 1. 2025

25.02.2025 00:01

K (ne)uzavření smlouvy jen odkazem na obchodní podmínky

Smlouva je dvoustranné (případně vícestranné) právní jednání, k jehož vzniku je zapotřebí dvou (či více) jednostranných navzájem adresovaných obsahově shodných právních jednání. Ke vzniku každé smlouvy je potřebná nabídka (oferta), přijetí nabídky (akceptace), a obsahová shoda oferty a akceptace (konsensus). Zákon přitom neumožňuje uzavření smlouvy (uskutečnění oferty, její akceptace a obsahový konsensus) v obchodních podmínkách. Umožňuje pouze, aby odkazem na ně byla určena část obsahu smlouvy (část práv a povinností); jde především o ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Jinak řečeno, aby bylo možno určit část obsahu smlouvy odkazem na obchodní podmínky, musí (mimo obchodní podmínky) dojít k uzavření smlouvy (k ofertě, k její akceptaci a obsahové shodě mezi nimi).

Není-li tak uzavřena smlouva (nedojde-li k ofertě a její obsahově shodné akceptaci), je určení části obsahu smlouvy odkazem na obchodní podmínky pojmově vyloučeno. Z uvedeného též plyne, že k uzavření smlouvy nemůže dojít jen odkazem na obchodní podmínky smluvní strany (v nichž jsou vymezeni účastníci smlouvy a celý její obsah) zahrnutém do smlouvy uzavřené mezi jinými účastníky, a že jen odkazem na obchodní podmínky nelze dohodnout všechna práva a povinnosti ze smlouvy.

Ačkoli zákon umožňuje uzavírání smluv vícestranných a do jednoho právního jednání nebo do téže listiny zahrnout více smluv (posuzovaných samostatně), k jejich uzavření je nezbytné dodržení předpokladů vzniku smlouvy. V případě uzavírání vícestranných smluv v rámci jednoho právního jednání či zahrnutých do téže listiny se tedy musí účastnit jednání o uzavření smlouvy všichni účastníci jednotlivých smluv a musí dojít k nabídce (ofertě) a k jejímu obsahově shodnému přijetí (akceptaci) ohledně každé takové smlouvy, byť ohledně části obsahu každé takto uzavírané smlouvy lze odkázat na obchodní podmínky její smluvní strany. Založily-li tedy soudy obou stupňů svá rozhodnutí na závěru, že k uzavření smlouvy o zápůjčce mezi účastnicemi postačí souhlas žalované s produktem „chytrá záloha“, vyjádřený ve smlouvě uzavřené mezi jinými účastníky, a odkaz v takové smlouvě na obchodní podmínky žalované (obsahující vymezení účastníků smlouvy o zápůjčce a projev vůle žalobkyně k uzavření takové smlouvy), pak je jejich právní posouzení nesprávné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2550/2024, ze dne 20. 11. 2024

05.02.2025 00:01

Postavení spotřebitele ve smluvním vztahu

Postavení spotřebitele nezávisí na jeho znalostech, zkušenostech, riziku, které přebírá, ani na četnosti či velikosti transakcí. Člověk bude spotřebitel, přestože je odborníkem v dané oblasti. Spotřebitelem může být nejen nepodnikající fyzická osoba, ale dokonce též fyzická osoba – podnikatel, jedná-li mimo rámec své podnikatelské činnosti. K ujednání omezujícímu či vylučujícímu práva spotřebitele na náhradu újmy se nepřihlíží [§ 1812 odst. 2, § 1814 odst. 1 písm. a) o. z.] i v případě, že s podnikatelem uzavřel smlouvu jiný podnikatel mimo rámec své podnikatelské činnosti.

V podmínkách projednávané věci tedy bylo namístě provést výklad sporného ustanovení, a pokud by takový postup vedl k různým interpretacím, v souladu s § 1812 o. z. zvolit tu pro žalobce nejpříznivější. Právě uvedené neznamená, že má být v rámci výkladu smlouvy odhlédnuto od případných znalostí žalobce, které mohl nabýt v souvislosti se svou činností pojišťovacího agenta pro právní předchůdkyni žalované (pokud by soud takové znalosti relevantním způsobem zjistil). Na postavení žalobce jako spotřebitele to však nic nemění.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2804/2024, ze dne 17. 12. 2024

15.01.2025 00:01

Ukončení dohody o vymáhání pohledávky dle § 530 odst. 1 obč. zák.

Ustanovení § 530 odst. 1 obč. zák. postupiteli propůjčuje – při splnění v něm stanovených podmínek – tzv. procesní legitimaci, kterou se rozumí zákonem založené oprávnění domáhat se v řízení s úspěchem práva, jehož není postupitel ve sféře hmotného práva nositelem. V souladu s tím je i judikaturní závěr, že právní skutečnosti rozhodnou ve smyslu ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř. není uzavření dohody o vymáhání pohledávky postupitelem na účet postupníka. Takovou právní skutečností je teprve zánik práva postupitele vymáhat na účet postupníka pohledávku. Na tomto základě pak judikatura dovolacího soudu dovozuje, že právní skutečností, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva vymáhat postoupenou pohledávku (§ 107a o. s. ř. ve spojení s § 530 obč. zák.) z postupitele na postupníka je například zánik tohoto práva postupitele splněním rozvazovací podmínky nebo dohoda postupitele a postupníka o ukončení dohody podle § 530 odst. 1 obč. zák.

Zmíněné závěry se uplatní i v situaci, kdy postupitel na základě dohody s postupníkem podle § 530 odst. 1 obč. vymáhá postoupenou pohledávku v řízení o odpůrčí žalobě. Právní skutečností, s níž právní předpisy v takovém případě spojují převod či přechod práva účastníka řízení, o něž v řízení jde, může být také dohoda o ukončení dohody o vymáhání pohledávky podle § 530 odst. 1 obč. zák.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2045/2024, ze dne 30. 10. 2024

14.01.2025 00:02

Překážka v běhu promlčecí (prekluzivní) lhůty podle § 647 o. z.

I. Dohoda o mimosoudním jednání podle § 647 o. z. může být uzavřena i mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem poté, co zaměstnavatel přistoupil k jednostrannému rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době. Dojde-li k uzavření této dohody, nemá to vliv na původní délku dvouměsíční prekluzivní lhůty k podání žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru uvedené v ustanovení § 72 zák. práce, která v době této překážky neběží (nezačne běžet) a jejíž běh pokračuje až po odpadnutí překážky tím, že zaměstnavatel nebo zaměstnanec výslovně odmítne v mimosoudním jednání pokračovat; zbývá-li po odpadnutí překážky méně než 5 dnů do uplynutí lhůty, neskončí tato lhůta – jak vyplývá z ustanovení § 332 zák. práce – dříve než za 10 dnů ode dne, kdy začala znovu běžet.

II. Zákon nestanoví, jaké náležitosti má obsahovat dohoda o mimosoudním jednání podle § 647 o. z., ani v jaké formě má být uzavřena; výjimkou je smlouva o provedení mediace, která musí být uzavřena písemně [srov. § 2 písm. e) zákona o mediaci] a splňovat náležitosti uvedené v § 4 odst. 2 zákona o mediaci. Za dohodu ve smyslu ustanovení § 647 o. z. je třeba považovat právní jednání, z něhož vyplývá (je patrná) shodná (oboustranná) vůle stran (věřitele a dlužníka) vést jednání o určitém právu nebo o okolnostech jej zakládajících, jehož cílem je vyřešit situaci jinak než podáním žaloby k soudu. Taková dohoda může být uzavřena nejen výslovně, ale i jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoby chtěly projevit (tzv. konkludentně – srov. § 546 o. z.).

Dohodou o mimosoudním jednání podle § 647 o. z. však není neopětovaná snaha věřitele či dlužníka navázat s druhou stranou komunikaci o určitém právu nebo o okolnostech, které jej zakládají, ani oboustranná výměna stanovisek týkajících se předmětného práva mezi věřitelem a dlužníkem, jejímž obsahem je pouze informování druhé strany o konečném (další jednání a jakékoli smírné řešení nepřipouštějícím) odmítnutí jejího práva (námitek proti tomuto právu).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 565/2024, ze dne 10. 12. 2024

09.01.2025 00:02

Lichevní smlouva o převzetí povinnosti k dalšímu členskému vkladu

Protiplněním za splnění vkladové povinnosti k základnímu členskému vkladu je nabytí družstevního podílu, který představuje práva a povinnosti člena plynoucí z členství v družstvu. Protiplněním za poskytnutí předmětu dalšího členského vkladu je zvýšení hodnoty družstevního podílu, které se může projevit např. též vyšším podílem na zisku, určí-li tak stanovy, popř. vznikem práva na vyšší vypořádací podíl v případě zániku členství v družstvu za trvání družstva bez právního nástupce. V poměrech bytových družstev je převzetí (a následné splnění) vkladové povinnosti k dalšímu členskému vkladu zpravidla podmínkou vzniku členství v bytovém družstvu, neboť člen bytového družstva se jím podílí na financování družstevního bytu. Jedním z práv spojených s družstevním podílem v bytovém družstvu je též právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu.

Pro určení, zda je možné smlouvu o převzetí povinnosti k dalšímu členskému vkladu kvalifikovat jako smlouvu lichevní, konkrétně zda byl naplněn objektivní znak lichevní smlouvy, je nutné určit cenu (hodnotu) družstevního podílu, který za převzetí (a splnění) vkladové povinnosti k dalšímu členskému vkladu člen bytového družstva nabývá, a tuto cenu porovnat s cenou předmětu dalšího vkladu (určenou i s ohledem na závady, které na něm váznou). Rozhodující pro porovnání cen je okamžik uzavření smlouvy. Cena družstevního podílu se (stejně jako cena předmětu dalšího vkladu) určí jako cena obvyklá (§ 492 odst. 1 o. z.) a její výše závisí (kromě dalších okolností, jakými jsou aktuální situace na trhu, stav nabídky a poptávky apod.) především na obsahu (kvalitě) práv a povinností spojených s družstevním podílem.

V poměrech projednávané věci se proto soudy měly zabývat tím, jaká práva a povinnosti (podle stanov družstva a smlouvy o převzetí povinnosti k dalšímu členskému vkladu) tvořily družstevní podíl, který měl žalobce nabýt (včetně případného práva na zaplacení sjednané částky za vyklizení nemovitostí). Nelze při tom opomenout (zcela specifickou) skutečnost, že žalobce neměl za převzetí vkladové povinnosti k dalšímu členskému vkladu nabýt právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu (jak je v praxi obvyklé), nýbrž že se naopak zavázal nemovitosti, jež byly předmětem dalšího členského vkladu a které užíval k bydlení, vyklidit. V této souvislosti se tak nabízí otázka, jaké mělo být postavení žalobce v družstvu, které je družstvem bytovým, založeným za účelem zajišťování bytových potřeb svých členů, zda toto postavení odpovídalo ujednáním stanov o právech a povinnostech členů družstva, zda měl žalobce po vyklizení nemovitostí zajištěnu svou bytovou potřebu jinak a zda vůbec (i s ohledem na ukončení členství v družstvu v krátké době po jeho vzniku) bylo skutečně společným úmyslem smluvních stran založit členství žalobce v družstvu, anebo zda mělo být právním jednáním stran zastřeno jiné právní jednání.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3807/2023, ze dne 20. 11. 2024

21.11.2024 00:01

Výpověď nepojmenované smlouvy uzavřené dle ObchZ na dobu neurčitou

Nepojmenovanou smlouvu uzavřenou podle obchodního zákoníku na dobu neurčitou bylo možné vypovědět podle § 582 odst. 1 obč. zák. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1581/2000).

Úprava v § 582 obč. zák. nebyla úpravou kogentní. Ze samotného textu ustanovení vyplývá možnost sjednání jiného (než tam upraveného) způsobu výpovědi; sjednání jiných podmínek výpovědi tedy bylo možné (např. sjednání jiné výpovědní doby, jiné nebo omezené výpovědní důvody atd.). Byť možnost sjednání jiných podmínek výpovědi neznamená bez dalšího také sjednání úplného vyloučení možnosti ukončit smlouvu výpovědí, nelze ani takovou možnost apriori vyloučit. Obecně platí, že závazek uzavřený na dobu neurčitou nemůže být nevypověditelný. Ve většině případů však stejný smysl jako výpověď může splnit i možnost odstoupení od smlouvy, které je rovněž jednostranným ukončením závazku založeného smlouvou. Rovněž u odstoupení má oprávněná strana možnost závazek jednostranně opustit, závazek tak není „nevypověditelný“ a není tedy zcela vyloučena možnost ukončit smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou zavazující k opakované nebo nepřetržité činnosti. Při úvaze, zda bylo fakticky nemožné jednostranně ukončit smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou zavazující k opakované či nepřetržité činnosti, byla-li vyloučena ujednáním stran možnost její výpovědi a ponechána jen možnost odstoupení, je třeba mj. přihlédnout také k tomu, jaké si strany upravily důvody odstoupení (jaké si dohodly smluvní důvody pro odstoupení, zda omezily či vyloučily některé zákonem stanovené důvody pro odstoupení).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1697/2023, ze dne 10. 10. 2024

16.10.2024 00:02

Subjektivní okolnosti rozhodné při posuzování neúměrného zkrácení

I. Právní úprava neúměrného zkrácení je založena na objektivním kritériu, jímž je hrubý nepoměr vzájemných plnění. Věta druhá ustanovení § 1793 odst. 1 o. z. však stanoví také negativní podmínku použití tohoto kritéria, a sice nevědomost druhé (zkracující) strany o skutečnostech zakládajících nepoměr vzájemných plnění. Pro naplnění této podmínky přitom postačuje vědomostní (nikoliv volní) složka zavinění.

Ačkoli se zdá, že § 1793 odst. 1 věta druhá o. z. vyjadřuje subjektivní prvek, právě jeho absence je pojmovým znakem neúměrného zkrácení. Smyslem a účelem právní úpravy § 1793 odst. 1 věty druhé o. z. je tudíž ochrana dobré víry zkracující strany ve vztahu k ekvivalenci vzájemných plnění stran (v okamžiku právního jednání smluvních stran).

II. Jelikož úprava § 1793 odst. 1 věty druhé o. z. vylučuje uplatnění obecného řešení chránícího zkrácenou stranu před důsledky neúměrného zkrácení, je to právě zkracující strana, k jejímuž prospěchu výjimka slouží, která musí tvrdit a prokazovat naplnění hypotézy této výjimky, tj. že nepoměr vzájemných plnění se zakládá na skutečnosti, o které nevěděla ani vědět nemusela.

III. Negativní podmínka uplatnění pravidla o neúměrném zkrácení podle § 1793 odst. 1 věty druhé o. z. se váže na vědomost zkracujícího o skutečnostech (faktorech) zakládajících nepoměr vzájemných plnění, nikoli o samotném nepoměru vzájemných plnění, resp. ceny jako výsledku (určeného danými faktory).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3702/2023, ze dne 3. 9. 2024

15.10.2024 00:01

Zákonné přistoupení k dluhu podle § 1893 o. z.

Ustanovení § 1893 o. z. obnovuje obecnou úpravu právních následků převzetí celého majetku jiné osoby nebo jeho poměrné části. Jeho účelem je ochrana věřitelů zcizitele (převodce) před ohrožením jejich zájmů majetkovými dispozicemi zcizitele (převodce), kterými (vědomě či nevědomě) dochází k vyloučení (či k podstatnému omezení) možnosti věřitele uspokojit z převedeného majetku své související pohledávky.

Vzhledem k účelu § 1893 o. z. se přitom „poměrně určenou částí“ majetku rozumí taková část majetku zcizitele, která je podstatná z hlediska uspokojení pohledávek věřitelů zcizitele. Může jít též o jedinou nemovitou věc, představuje-li takovou podstatnou část majetku zcizitele.

Důsledkem převzetí majetku ve smyslu § 1893 o. z. je, že nabyvatel se stává společně a nerozdílně se zcizitelem dlužníkem z dluhů, které s převzatým majetkem souvisí (podstatná je hospodářská a věcná souvislost) a o nichž nabyvatel při uzavření smlouvy věděl nebo alespoň musel vědět. Je lhostejno, zda v okamžiku převzetí majetku šlo o dluhy již splatné či nesplatné, podmíněné či nepodmíněné. Není též rozhodné, na základě jakého právního vztahu (závazku) byly dluhy založeny, tj. zda ze smlouvy, z protiprávního činu, nebo z jiné právní skutečnosti, která je k tomu podle právního řádu způsobilá (srov. § 1723 o. z.).

Ohledně vědomosti nabyvatele platí aplikační pravidlo obsažené v § 4 odst. 2 o. z., tj. půjde o vědomost, kterou si osvojí osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. Postačí též, pokud nabyvatel o dluzích musel v okamžiku nabytí vědět. Vědomost nabyvatele (příp. to, že nabyvatel o dluzích musel vědět) prokazuje věřitel, ledaže je majetek přebírán osobou zciziteli (převodci) blízkou, v takovém případě se podle § 1983 odst. 2 věty poslední o. z. vědomost nabývající osoby blízké presumuje a je naopak na ní, aby v řízení prokázala, že o určitém dluhu nevěděla a ani vědět nemusela. Vědomost nabyvatele ve smyslu § 1893 o. z. tedy zahrnuje vědomost (příp. to, že nabyvatel musel vědět) o existenci určité právní povinnosti dlužníka uspokojit právo věřitele splněním a též o takových okolnostech týkajících se určitého dluhu, z nichž osobě v postavení nabyvatele muselo být zřejmé, že tato právní povinnost dlužníka souvisí s převáděným majetkem. Vědomost nabyvatele naopak nemusí zahrnovat jednoznačnou přesnou výši dluhu. Obsah jeho vědomosti však musí být takový, aby nebyly pochybnosti o tom, o jaký dluh jde.

Lze tedy uzavřít, že pro zákonné přistoupení nabyvatele majetku k dluhu zcizitele se podle § 1893 o. z. vyžaduje, aby nabyvatel věděl (§ 4 odst. 2 o. z.) nebo musel vědět o takových skutkových okolnostech, z nichž vyplývá existence dluhu zcizitele (existence určité právní povinnosti zcizitele uspokojit věřitele splněním), souvislost takového dluhu s převáděným majetkem a orientačně (přibližně) i výše dluhu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1039/2023, ze dne 27. 8. 2024

08.10.2024 00:01

Následky opakovaného postoupení pohledávky více postupníkům

Podle § 1882 odst. 2 o. z., postoupil-li postupitel tutéž pohledávku několika osobám, je vůči dlužníku účinné to postoupení, o kterém se dozvěděl nejdříve. Účelem citovaného ustanovení je především ochrana dobré víry „postoupeného“ dlužníka. Postoupí-li věřitel svou pohledávku více osobám, stane se jejím věřitelem jen ten z postupníků, na kterého byla pohledávka převedena nejdříve. Na ostatní (pozdější) postupníky nemohl postupitel pro nedostatek dispozičního oprávnění pohledávku převést.

Novým věřitelem pohledávky se tedy stává první postupník, ve vztahu k dalším „postupníkům“ je smlouva o postoupení pohledávky platná, není ovšem schopna vyvolat ve sféře práva příslušné účinky, tedy převést pohledávku. Při opakovaném postoupení téže pohledávky se dlužník svého závazku zprostí i tehdy, vypořádá-li se po oznámení či prokázání cese s nepravým věřitelem, ve vztahu k němuž se o postoupení dozvěděl nejdříve.

O. z. obsahuje relativně ucelenou úpravu bezdůvodného obohacení. Na většinu případů dopadne buďto přímo jedna ze skutkových podstat definovaných v § 2991 odst. 2 o. z., nebo se na ni dá vztáhnout alespoň obecná klauzule bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 o. z. Účinným splněním dluhu jiné osobě než (pravému) věřiteli získává příjemce plnění bezdůvodné obohacení na jeho úkor. V posuzovaném případě v pořadí druhá postupnice – nepravá věřitelka přijetím plnění od dlužníků upotřebila pohledávku, která náležela v pořadí první postupnici, jakožto pravé věřitelce. Jelikož o. z. tuto situaci výslovně neupravuje, je třeba ji podřadit pod generální klauzuli bezdůvodného obohacení § 2991 odst. 1 o. z.

Přestože v pořadí druhá postupnice má právo (resp. povinnost) plnění od dlužníků, kterým bylo postoupení pohledávky postupitelkou oznámeno, přijmout, není oprávněna (chybí jí již právní titul) si přijaté plnění ponechat. Ponechala-li si plnění, obohatila se bez spravedlivého důvodu, neboť právní důvod plnění sice existoval (postupní – rovněž platná – smlouva, kterou druhá postupnice uzavřela s postupitelkou), avšak na jeho základě nebyla pohledávka převedena, protože postupitelka (původní věřitelka) ji v době postoupení již nevlastnila.

Pokud jde o ochranu v pořadí druhé postupnice, má vůči postupitelce zřejmě práva z vad (nepřevedení pohledávky je vadou právní).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1788/2023, ze dne 28. 8. 2024

07.10.2024 00:02

(Ne)mravná ujednání smlouvy o operativním leasingu

I. V projednávané věci účastnice označily uzavřenou Smlouvu jako smlouvu o nájmu movité věci a účel Smlouvy v ní i výslovně vyjádřily, a sice „…umožnit nájemci za úplatu časově omezené užívání určité movité věci – předmětu leasingu…“. S ohledem na účel vyjádřený ve Smlouvě, lze její označení považovat za správné, neboť přenechání věci k dočasnému užívání za úplatu je podstatným znakem smlouvy nájemní, která je upravena v § 2201 a násl. o. z. Pronajímatelka je podnikatelka (§ 420 a násl. o. z.) a předmětem nájmu je věc movitá, konkrétně dopravní prostředek, Smlouva proto splňuje také znaky podnikatelského pronájmu věcí movitých podle § 2316 o. z. a znaky nájmu dopravního prostředku podle § 2321 o. z.

Kromě podmínek, za jakých může nájemce předmět nájmu užívat, Smlouva obsahuje i další ujednání (o pojištění vozidla, silniční dani, poplatku za rádio, servisních nákladech, výměně pneumatik atd.), která zpravidla neodpovídají konkrétnímu smluvnímu typu (§ 1746 odst. 2 o. z.). V praxi jsou pak smlouvy obdobného typu běžně označovány jako operativní leasing.

Bezprostředním hospodářským cílem, pro který závazek vznikl, je tedy nájem (užívání vozidla za úplatu), to však automaticky neznamená, že jeho obsahem nemohou být i ujednání, která budou zakládat povinnosti pouze jedné ze stran.

II. Pro nájemní smlouvy bývá typické, že nemůže-li nájemce věc řádně užívat, má právo na přiměřenou slevu z nájemného, případně, nemůže-li ji užívat vůbec, má právo na jeho prominutí (srov. § 2208, § 2318 o. z.). Úprava nájmu je však v zásadě dispozitivní, a tedy nevylučuje, aby si smluvní strany upravily svá práva a povinnosti odlišně, včetně odpovědnosti pronajímatele za vady pronajaté věci.

Operativní leasing obecně přináší nájemci řadu výhod – okamžikem uzavření smlouvy může užívat vozidlo v hodnotě několika set tisíc korun, nemusí tudíž disponovat finanční částkou, kterou by jinak potřeboval na koupi takového vozidla, neplatí žádnou akontaci, odpadá mu administrativa spojená s koupí vozidla včetně jeho registrace a poté i s jeho prodejem či likvidací, může vozidlo používat po určitou (sjednanou) dobu a po skončení smlouvy má možnost změny. Všechny tyto výhody pak nepochybně mohou mít vliv na odpovědnost nájemce a jeho povinnosti, které mohou být dohodnuty „přísněji“ oproti zákonné úpravě, a/nebo na výši sjednaného nájemného. Případný rozpor s dobrými mravy tak nemůže být dovozován izolovaně pouze z jednoho ujednání, ale musí být posuzován společně s dalšími podmínkami smlouvy.

Jestliže tedy v projednávané věci nájemce Smlouvou získal výhody spojené s operativním leasingem, nelze považovat za nemravné, jestliže je pronajímatel „vykompenzoval“ ujednáním, které zakládá povinnost nájemce platit dohodnuté nájemné i po dobu, kdy nemůže předmět nájmu užívat.

Obdobně nelze považovat za nemravné ani ujednání o povinnosti nájemce v případě zániku smlouvy z důvodu prodlení nájemce s placením nájemného zaplatit pronajímateli tzv. propad ceny vozidla. Zásadně je totiž povinností nájemce při skončení nájmu odevzdat pronajatou věc ve stavu, v jakém byla v době, kdy ji převzal, s přihlédnutím k obvyklému opotřebení při řádném užívání (§ 2225 o. z.). Jestliže nájemce tuto smluvní povinnost poruší, má pronajímatel právo na náhradu škody (§ 2913 o. z.). Bylo-li vozidlo poškozeno při dopravní nehodě (byť nájemcem nezaviněné), nejde o obvyklé opotřebení, takže nájemce už uvedenou povinnost splnit nemůže. Ujednání, jímž se zaváže zaplatit pronajímateli v takovém případě rozdíl mezi účetní a skutečně dosaženou kupní cenou při prodeji vráceného vozidla, je tak ve své podstatě jakousi paušalizovanou náhradou škody.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1067/2024, ze dne 28. 8. 2024

07.10.2024 00:01

Existence kauzy a její vyjádření ve smlouvě

Ustanovení § 1791 odst. 1 o. z. upravuje tzv. kauzu závazku. Obdobně obč. zák. v § 495 stanovil, že platnosti závazku nebrání, není-li vyjádřen důvod, na základě kterého je dlužník povinen plnit. Věřitel je však povinen prokázat důvod závazku, s výjimkou cenných papírů hromadně vydaných nebo jiných cenných papírů, pro které je zákonem stanoveno, že věřitel tuto povinnost nemá.

Výkladem kauzy závazku se v poměrech předchozí právní úpravy Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 626/2003, v němž mimo jiné dovodil, že důvodem (kauzou), na jehož základě je dlužník povinen plnit, se míní bezprostřední hospodářský cíl, pro který závazek vznikl. Tím může být např. darování, půjčka, náhrada škody apod. Nezáleží na motivu či pohnutce, která vedla k uzavření smlouvy, pokud se ovšem motiv nestal součástí obsahu smlouvy. Kauzu je třeba odlišovat od právního důvodu (titulu) závazku, kterým je smlouva nebo jiná právní skutečnost, na základě níž závazek vznikl a která zakládá práva a povinnosti stran (viz § 489 obč. zák.). Z hlediska existence kauzy jsou všechny závazky kauzální. Smlouvy a jednostranné právní úkony, které jsou důvodem vzniku závazků, kauzu obvykle vyjadřují, nebo je zřejmá ze samotné povahy závazku nebo jeho účelu. U nominátních smluv vyplývá přímo z pojmenování smlouvy (pokud je označení správné). Tím, že je kauza ve smlouvě vyjádřena, obsah smlouvy se konkretizuje tak, že ji lze podřadit pod určitý smluvní typ.

Z porovnání je zřejmé, že obě úpravy řeší podmínku existence kauzy v zásadě shodně – kauza nemusí být vyjádřena, musí však existovat. Ze závěrů judikatury vztahující se k výkladu tohoto pojmu přijaté za účinnosti předchozí právní úpravy lze proto vyjít i při aplikaci § 1791 odst. 1 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1067/2024, ze dne 28. 8. 2024