// Profipravo.cz / Obecná ustanovení závazkového práva

Obecná ustanovení závazkového práva

21.11.2024 00:01

Výpověď nepojmenované smlouvy uzavřené dle ObchZ na dobu neurčitou

Nepojmenovanou smlouvu uzavřenou podle obchodního zákoníku na dobu neurčitou bylo možné vypovědět podle § 582 odst. 1 obč. zák. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1581/2000).

Úprava v § 582 obč. zák. nebyla úpravou kogentní. Ze samotného textu ustanovení vyplývá možnost sjednání jiného (než tam upraveného) způsobu výpovědi; sjednání jiných podmínek výpovědi tedy bylo možné (např. sjednání jiné výpovědní doby, jiné nebo omezené výpovědní důvody atd.). Byť možnost sjednání jiných podmínek výpovědi neznamená bez dalšího také sjednání úplného vyloučení možnosti ukončit smlouvu výpovědí, nelze ani takovou možnost apriori vyloučit. Obecně platí, že závazek uzavřený na dobu neurčitou nemůže být nevypověditelný. Ve většině případů však stejný smysl jako výpověď může splnit i možnost odstoupení od smlouvy, které je rovněž jednostranným ukončením závazku založeného smlouvou. Rovněž u odstoupení má oprávněná strana možnost závazek jednostranně opustit, závazek tak není „nevypověditelný“ a není tedy zcela vyloučena možnost ukončit smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou zavazující k opakované nebo nepřetržité činnosti. Při úvaze, zda bylo fakticky nemožné jednostranně ukončit smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou zavazující k opakované či nepřetržité činnosti, byla-li vyloučena ujednáním stran možnost její výpovědi a ponechána jen možnost odstoupení, je třeba mj. přihlédnout také k tomu, jaké si strany upravily důvody odstoupení (jaké si dohodly smluvní důvody pro odstoupení, zda omezily či vyloučily některé zákonem stanovené důvody pro odstoupení).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1697/2023, ze dne 10. 10. 2024

16.10.2024 00:02

Subjektivní okolnosti rozhodné při posuzování neúměrného zkrácení

I. Právní úprava neúměrného zkrácení je založena na objektivním kritériu, jímž je hrubý nepoměr vzájemných plnění. Věta druhá ustanovení § 1793 odst. 1 o. z. však stanoví také negativní podmínku použití tohoto kritéria, a sice nevědomost druhé (zkracující) strany o skutečnostech zakládajících nepoměr vzájemných plnění. Pro naplnění této podmínky přitom postačuje vědomostní (nikoliv volní) složka zavinění.

Ačkoli se zdá, že § 1793 odst. 1 věta druhá o. z. vyjadřuje subjektivní prvek, právě jeho absence je pojmovým znakem neúměrného zkrácení. Smyslem a účelem právní úpravy § 1793 odst. 1 věty druhé o. z. je tudíž ochrana dobré víry zkracující strany ve vztahu k ekvivalenci vzájemných plnění stran (v okamžiku právního jednání smluvních stran).

II. Jelikož úprava § 1793 odst. 1 věty druhé o. z. vylučuje uplatnění obecného řešení chránícího zkrácenou stranu před důsledky neúměrného zkrácení, je to právě zkracující strana, k jejímuž prospěchu výjimka slouží, která musí tvrdit a prokazovat naplnění hypotézy této výjimky, tj. že nepoměr vzájemných plnění se zakládá na skutečnosti, o které nevěděla ani vědět nemusela.

III. Negativní podmínka uplatnění pravidla o neúměrném zkrácení podle § 1793 odst. 1 věty druhé o. z. se váže na vědomost zkracujícího o skutečnostech (faktorech) zakládajících nepoměr vzájemných plnění, nikoli o samotném nepoměru vzájemných plnění, resp. ceny jako výsledku (určeného danými faktory).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3702/2023, ze dne 3. 9. 2024

15.10.2024 00:01

Zákonné přistoupení k dluhu podle § 1893 o. z.

Ustanovení § 1893 o. z. obnovuje obecnou úpravu právních následků převzetí celého majetku jiné osoby nebo jeho poměrné části. Jeho účelem je ochrana věřitelů zcizitele (převodce) před ohrožením jejich zájmů majetkovými dispozicemi zcizitele (převodce), kterými (vědomě či nevědomě) dochází k vyloučení (či k podstatnému omezení) možnosti věřitele uspokojit z převedeného majetku své související pohledávky.

Vzhledem k účelu § 1893 o. z. se přitom „poměrně určenou částí“ majetku rozumí taková část majetku zcizitele, která je podstatná z hlediska uspokojení pohledávek věřitelů zcizitele. Může jít též o jedinou nemovitou věc, představuje-li takovou podstatnou část majetku zcizitele.

Důsledkem převzetí majetku ve smyslu § 1893 o. z. je, že nabyvatel se stává společně a nerozdílně se zcizitelem dlužníkem z dluhů, které s převzatým majetkem souvisí (podstatná je hospodářská a věcná souvislost) a o nichž nabyvatel při uzavření smlouvy věděl nebo alespoň musel vědět. Je lhostejno, zda v okamžiku převzetí majetku šlo o dluhy již splatné či nesplatné, podmíněné či nepodmíněné. Není též rozhodné, na základě jakého právního vztahu (závazku) byly dluhy založeny, tj. zda ze smlouvy, z protiprávního činu, nebo z jiné právní skutečnosti, která je k tomu podle právního řádu způsobilá (srov. § 1723 o. z.).

Ohledně vědomosti nabyvatele platí aplikační pravidlo obsažené v § 4 odst. 2 o. z., tj. půjde o vědomost, kterou si osvojí osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. Postačí též, pokud nabyvatel o dluzích musel v okamžiku nabytí vědět. Vědomost nabyvatele (příp. to, že nabyvatel o dluzích musel vědět) prokazuje věřitel, ledaže je majetek přebírán osobou zciziteli (převodci) blízkou, v takovém případě se podle § 1983 odst. 2 věty poslední o. z. vědomost nabývající osoby blízké presumuje a je naopak na ní, aby v řízení prokázala, že o určitém dluhu nevěděla a ani vědět nemusela. Vědomost nabyvatele ve smyslu § 1893 o. z. tedy zahrnuje vědomost (příp. to, že nabyvatel musel vědět) o existenci určité právní povinnosti dlužníka uspokojit právo věřitele splněním a též o takových okolnostech týkajících se určitého dluhu, z nichž osobě v postavení nabyvatele muselo být zřejmé, že tato právní povinnost dlužníka souvisí s převáděným majetkem. Vědomost nabyvatele naopak nemusí zahrnovat jednoznačnou přesnou výši dluhu. Obsah jeho vědomosti však musí být takový, aby nebyly pochybnosti o tom, o jaký dluh jde.

Lze tedy uzavřít, že pro zákonné přistoupení nabyvatele majetku k dluhu zcizitele se podle § 1893 o. z. vyžaduje, aby nabyvatel věděl (§ 4 odst. 2 o. z.) nebo musel vědět o takových skutkových okolnostech, z nichž vyplývá existence dluhu zcizitele (existence určité právní povinnosti zcizitele uspokojit věřitele splněním), souvislost takového dluhu s převáděným majetkem a orientačně (přibližně) i výše dluhu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1039/2023, ze dne 27. 8. 2024

08.10.2024 00:01

Následky opakovaného postoupení pohledávky více postupníkům

Podle § 1882 odst. 2 o. z., postoupil-li postupitel tutéž pohledávku několika osobám, je vůči dlužníku účinné to postoupení, o kterém se dozvěděl nejdříve. Účelem citovaného ustanovení je především ochrana dobré víry „postoupeného“ dlužníka. Postoupí-li věřitel svou pohledávku více osobám, stane se jejím věřitelem jen ten z postupníků, na kterého byla pohledávka převedena nejdříve. Na ostatní (pozdější) postupníky nemohl postupitel pro nedostatek dispozičního oprávnění pohledávku převést.

Novým věřitelem pohledávky se tedy stává první postupník, ve vztahu k dalším „postupníkům“ je smlouva o postoupení pohledávky platná, není ovšem schopna vyvolat ve sféře práva příslušné účinky, tedy převést pohledávku. Při opakovaném postoupení téže pohledávky se dlužník svého závazku zprostí i tehdy, vypořádá-li se po oznámení či prokázání cese s nepravým věřitelem, ve vztahu k němuž se o postoupení dozvěděl nejdříve.

O. z. obsahuje relativně ucelenou úpravu bezdůvodného obohacení. Na většinu případů dopadne buďto přímo jedna ze skutkových podstat definovaných v § 2991 odst. 2 o. z., nebo se na ni dá vztáhnout alespoň obecná klauzule bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 o. z. Účinným splněním dluhu jiné osobě než (pravému) věřiteli získává příjemce plnění bezdůvodné obohacení na jeho úkor. V posuzovaném případě v pořadí druhá postupnice – nepravá věřitelka přijetím plnění od dlužníků upotřebila pohledávku, která náležela v pořadí první postupnici, jakožto pravé věřitelce. Jelikož o. z. tuto situaci výslovně neupravuje, je třeba ji podřadit pod generální klauzuli bezdůvodného obohacení § 2991 odst. 1 o. z.

Přestože v pořadí druhá postupnice má právo (resp. povinnost) plnění od dlužníků, kterým bylo postoupení pohledávky postupitelkou oznámeno, přijmout, není oprávněna (chybí jí již právní titul) si přijaté plnění ponechat. Ponechala-li si plnění, obohatila se bez spravedlivého důvodu, neboť právní důvod plnění sice existoval (postupní – rovněž platná – smlouva, kterou druhá postupnice uzavřela s postupitelkou), avšak na jeho základě nebyla pohledávka převedena, protože postupitelka (původní věřitelka) ji v době postoupení již nevlastnila.

Pokud jde o ochranu v pořadí druhé postupnice, má vůči postupitelce zřejmě práva z vad (nepřevedení pohledávky je vadou právní).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1788/2023, ze dne 28. 8. 2024

07.10.2024 00:02

(Ne)mravná ujednání smlouvy o operativním leasingu

I. V projednávané věci účastnice označily uzavřenou Smlouvu jako smlouvu o nájmu movité věci a účel Smlouvy v ní i výslovně vyjádřily, a sice „…umožnit nájemci za úplatu časově omezené užívání určité movité věci – předmětu leasingu…“. S ohledem na účel vyjádřený ve Smlouvě, lze její označení považovat za správné, neboť přenechání věci k dočasnému užívání za úplatu je podstatným znakem smlouvy nájemní, která je upravena v § 2201 a násl. o. z. Pronajímatelka je podnikatelka (§ 420 a násl. o. z.) a předmětem nájmu je věc movitá, konkrétně dopravní prostředek, Smlouva proto splňuje také znaky podnikatelského pronájmu věcí movitých podle § 2316 o. z. a znaky nájmu dopravního prostředku podle § 2321 o. z.

Kromě podmínek, za jakých může nájemce předmět nájmu užívat, Smlouva obsahuje i další ujednání (o pojištění vozidla, silniční dani, poplatku za rádio, servisních nákladech, výměně pneumatik atd.), která zpravidla neodpovídají konkrétnímu smluvnímu typu (§ 1746 odst. 2 o. z.). V praxi jsou pak smlouvy obdobného typu běžně označovány jako operativní leasing.

Bezprostředním hospodářským cílem, pro který závazek vznikl, je tedy nájem (užívání vozidla za úplatu), to však automaticky neznamená, že jeho obsahem nemohou být i ujednání, která budou zakládat povinnosti pouze jedné ze stran.

II. Pro nájemní smlouvy bývá typické, že nemůže-li nájemce věc řádně užívat, má právo na přiměřenou slevu z nájemného, případně, nemůže-li ji užívat vůbec, má právo na jeho prominutí (srov. § 2208, § 2318 o. z.). Úprava nájmu je však v zásadě dispozitivní, a tedy nevylučuje, aby si smluvní strany upravily svá práva a povinnosti odlišně, včetně odpovědnosti pronajímatele za vady pronajaté věci.

Operativní leasing obecně přináší nájemci řadu výhod – okamžikem uzavření smlouvy může užívat vozidlo v hodnotě několika set tisíc korun, nemusí tudíž disponovat finanční částkou, kterou by jinak potřeboval na koupi takového vozidla, neplatí žádnou akontaci, odpadá mu administrativa spojená s koupí vozidla včetně jeho registrace a poté i s jeho prodejem či likvidací, může vozidlo používat po určitou (sjednanou) dobu a po skončení smlouvy má možnost změny. Všechny tyto výhody pak nepochybně mohou mít vliv na odpovědnost nájemce a jeho povinnosti, které mohou být dohodnuty „přísněji“ oproti zákonné úpravě, a/nebo na výši sjednaného nájemného. Případný rozpor s dobrými mravy tak nemůže být dovozován izolovaně pouze z jednoho ujednání, ale musí být posuzován společně s dalšími podmínkami smlouvy.

Jestliže tedy v projednávané věci nájemce Smlouvou získal výhody spojené s operativním leasingem, nelze považovat za nemravné, jestliže je pronajímatel „vykompenzoval“ ujednáním, které zakládá povinnost nájemce platit dohodnuté nájemné i po dobu, kdy nemůže předmět nájmu užívat.

Obdobně nelze považovat za nemravné ani ujednání o povinnosti nájemce v případě zániku smlouvy z důvodu prodlení nájemce s placením nájemného zaplatit pronajímateli tzv. propad ceny vozidla. Zásadně je totiž povinností nájemce při skončení nájmu odevzdat pronajatou věc ve stavu, v jakém byla v době, kdy ji převzal, s přihlédnutím k obvyklému opotřebení při řádném užívání (§ 2225 o. z.). Jestliže nájemce tuto smluvní povinnost poruší, má pronajímatel právo na náhradu škody (§ 2913 o. z.). Bylo-li vozidlo poškozeno při dopravní nehodě (byť nájemcem nezaviněné), nejde o obvyklé opotřebení, takže nájemce už uvedenou povinnost splnit nemůže. Ujednání, jímž se zaváže zaplatit pronajímateli v takovém případě rozdíl mezi účetní a skutečně dosaženou kupní cenou při prodeji vráceného vozidla, je tak ve své podstatě jakousi paušalizovanou náhradou škody.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1067/2024, ze dne 28. 8. 2024

07.10.2024 00:01

Existence kauzy a její vyjádření ve smlouvě

Ustanovení § 1791 odst. 1 o. z. upravuje tzv. kauzu závazku. Obdobně obč. zák. v § 495 stanovil, že platnosti závazku nebrání, není-li vyjádřen důvod, na základě kterého je dlužník povinen plnit. Věřitel je však povinen prokázat důvod závazku, s výjimkou cenných papírů hromadně vydaných nebo jiných cenných papírů, pro které je zákonem stanoveno, že věřitel tuto povinnost nemá.

Výkladem kauzy závazku se v poměrech předchozí právní úpravy Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 626/2003, v němž mimo jiné dovodil, že důvodem (kauzou), na jehož základě je dlužník povinen plnit, se míní bezprostřední hospodářský cíl, pro který závazek vznikl. Tím může být např. darování, půjčka, náhrada škody apod. Nezáleží na motivu či pohnutce, která vedla k uzavření smlouvy, pokud se ovšem motiv nestal součástí obsahu smlouvy. Kauzu je třeba odlišovat od právního důvodu (titulu) závazku, kterým je smlouva nebo jiná právní skutečnost, na základě níž závazek vznikl a která zakládá práva a povinnosti stran (viz § 489 obč. zák.). Z hlediska existence kauzy jsou všechny závazky kauzální. Smlouvy a jednostranné právní úkony, které jsou důvodem vzniku závazků, kauzu obvykle vyjadřují, nebo je zřejmá ze samotné povahy závazku nebo jeho účelu. U nominátních smluv vyplývá přímo z pojmenování smlouvy (pokud je označení správné). Tím, že je kauza ve smlouvě vyjádřena, obsah smlouvy se konkretizuje tak, že ji lze podřadit pod určitý smluvní typ.

Z porovnání je zřejmé, že obě úpravy řeší podmínku existence kauzy v zásadě shodně – kauza nemusí být vyjádřena, musí však existovat. Ze závěrů judikatury vztahující se k výkladu tohoto pojmu přijaté za účinnosti předchozí právní úpravy lze proto vyjít i při aplikaci § 1791 odst. 1 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1067/2024, ze dne 28. 8. 2024

01.10.2024 00:01

Určení okamžiku účinnosti smlouvy o postoupení pohledávek

I. Ustanovení § 601 o. z. se zásadně uplatní na určení času nabytí (vzniku) či pozbytí (zániku) práva nebo povinnosti bez ohledu na to, na základě jaké právní skutečnosti tato práva nebo povinnosti vznikají či zanikají.

II. Ustanovení § 601 odst. 1 o. z., určující, k jakému okamžiku nastává následek v podobě vzniku nebo zániku subjektivního práva či povinnosti, lze vztáhnout toliko na situace, kdy dochází izolovaně pouze k jedné z popsaných situací (tedy buď ke vzniku subjektivního práva či povinnosti, anebo k jejich zániku). Nelze jej naopak aplikovat na případy, kdy na sebe zánik a vznik subjektivního práva bezprostředně navazují.

Je-li zánik jednoho subjektivního práva předpokladem vzniku druhého (tedy nejde-li o pouhou časovou souslednost), je třeba při posuzování rozhodného okamžiku aplikovat pravidlo § 601 odst. 2 o. z. Zákon pro tyto případy dispozitivně a podpůrně (neujednají-li si strany anebo nestanoví-li zákon něco jiného) upravuje pravidlo, že takový právní následek nastane nikoliv začátkem, ale až koncem určitého dne,

III. Účinností smlouvy o postoupení pohledávky pozbývá postupitel postoupenou pohledávku (přestává být jejím věřitelem) a nabývá ji (jejím věřitelem se stává) postupník. Jinak řečeno, nabytí pohledávky postupníkem je „podmíněno“ pozbytím této pohledávky postupitelem ve smyslu ustanovení § 601 odst. 2 o. z.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1120/2023, ze dne 28. 8. 2024

17.09.2024 00:01

K naplnění podmínek neúměrného zkrácení

Bezúplatně zřízená služebnost doživotního užívání převáděné nemovité věci v obecné rovině představuje okolnost významnou pro závěr o naplnění podmínek neúměrného zkrácení, neboť jde svojí povahou o protihodnotu ve vztahu k hodnotě převáděné nemovitosti. Případná prokázaná vědomost nabyvatele nemovité věci o špatném zdravotním stavu převodce pak implikuje nutnost význam takto poskytnuté „protihodnoty“ v úplnosti posoudit i z tohoto hlediska, zda takové plnění představovalo skutečnou protihodnotu, nebo jen protihodnotu zdánlivou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1000/2024, ze dne 7. 8. 2024

10.09.2024 00:02

K možnosti sjednat rozvazovací podmínku v dohodě o prominutí dluhu

Z pohledu věřitele je prominutí dluhu právní jednání „ve prospěch dlužníka“; je jen na vůli věřitele, zda se rozhodne prominout dlužníku jeho dluh, případně zda prominutí dluhu (jeho účinky) bude vázat na splnění podmínky. Bude-li právní jednání (prominutí dluhu) vázáno na splnění odkládací podmínky, nastanou (vzniknou) účinky prominutí dluhu (spočívající v zániku dluhu) okamžikem jejího splnění; naopak, bude-li prominutí dluhu učiněno s rozvazovací podmínkou, při jejím splnění zaniknou (ex nunc) účinky prominutí dluhu (spočívající v zániku dluhu) a dluh se „obnoví“.

Bylo-li skutečnou vůlí stran dohody prominout dluh s tím, že účinky spočívající v zániku práva věřitele požadovat zaplacení dluhu pominou při splnění sjednané rozvazovací podmínky (zaniklé právo se „obnoví“), neshledává Nejvyšší soud důvody, které by takové ujednání nebylo možné (a platné).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 59/2023, ze dne 30. 7. 2024

03.09.2024 00:02

Aplikace pravidla obsaženého v § 1805 odst. 2 o. z. na úrok z prodlení

Pravidlo obsažené v § 1805 odst. 2 o. z. zakazující věřiteli pozdržet vymáhání dluhu až do doby, kdy úroky přerostou hlavní dluh, se vztahuje jak na úroky (zákonné nebo smluvní), tak na úroky z prodlení; ustanovení § 1805 odst. 2 o. z. je tak na místě aplikovat též ve vztahu k úroku z prodlení upravenému v § 1970 o. z.

Z § 1805 odst. 2 o. z. plyne, že právo požadovat další úroky z prodlení pozbývá věřitel, který bez rozumného důvodu otálí s uplatněním práva tak, že úroky činí tolik co jistina. Formulace „bez rozumného důvodu otálí“ jej nepochybně řadí k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud při posuzování uvedené otázky vycházet; úsudek soudu ovšem musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují – v konkrétním případě – závěr, že věřitel s uplatněním svého práva vskutku bez rozumného důvodu otálí.

O otálení půjde obecně tehdy, kdy věřitel nebude svou pohledávku vymáhat, přestože k tomu bude mít právní možnost; zejména za situace, kdy neuplatní již splatnou pohledávku, či kdy pohledávku dosud nesplatnou nezesplatní (především pro neplnění povinností dlužníkem), ačkoliv je k tomu již oprávněn. Rozumný důvod pak bude představovat příkladmo ujišťování dlužníka o brzkém splnění závazku, či situace, kdy věřitel bude v důvodném a podloženém očekávání, že dlužník bude schopen svůj dluh splnit později.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2716/2023, ze dne 5. 8. 2024

28.08.2024 00:02

Výslovné prominutí činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost

K naplnění zákonných předpokladů prominutí činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost ve smyslu ustanovení § 1481 o. z. se musí jednat o počínání (prominutí) výslovné. Pro upřesnění výkladu slova „výslovně“, je otázkou, zda se tím míní pouhé vyjádření slovy, anebo zda lze tento výraz vyložit volněji, ve smyslu „jednoznačně“. S ohledem na odbornou literaturu a v návaznosti na dosavadní právní závěry ustálené rozhodovací praxe dosavadní (i nyní do jisté míry použitelné) v tom smyslu, že musí být zjevné, že zůstavitel si byl vědom, že odpouští a co odpouští, dospívá dovolací soud k témuž. K prominutí činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost by mělo dojít především jednoznačným jednáním zůstavitele, které je vyjádřeno přímo, anebo je dostatečně prokazatelné (dovoditelné).

Pokud se týká formy prominutí, nejhodnotnější je forma písemná, třeba na zvláštní listině zůstavitelem podepsané, případně může být prominutí obsaženo v pořízení pro případ smrti, kterým zůstavitel současně takového dědice povolá za dědice své pozůstalosti. Není dáno zákonem, jaká konkrétní slova má zůstavitel užít („promíjím“, „odpouštím“ apod.). Důležité je, aby zůstavitel také uvedl skutek, který dědici promíjí. Výslovně prominutí však může být učiněno také ústní formou. V tomto případě bude obtížné dokázat, že se tak stalo, zejména pokud tomu nebyli přítomní svědci. Budiž dodáno, že prominutí bude v praxi zřejmě často uskutečňováno v rámci právního jednání zůstavitele v podobě pořízení pro případ smrti; otázkou zůstává, zda i povolání dědicky nezpůsobilé osoby za dědice nebo odkazovníka by se mohlo do budoucna vykládat jako výslovné prominutí podle § 1481 o. z., byl-li čin zůstaviteli prokazatelně znám.

I kdyby tedy v projednávané věci jednání zůstavitelky (spočívající v písemné přímluvě za přeměnu zbytku nepodmíněného trestu odnětí svobody na trest domácího vězení odsouzeného potomka) bylo možné hodnotit jako jakési odpuštění v osobní (resp. morální či mezilidské) rovině, zjevně nemá požadované dědicko-právní důsledky. Není proto namístě jej ve svém souhrnu považovat za počínání, kterým zůstavitelka výslovně prominula svému synovi jeho čin povahy úmyslného trestného činu směřující proti ní.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1375/2024, ze dne 29. 7. 2024

28.08.2024 00:01

Investice do nemovitosti po porušení závazku uzavřít realizační smlouvu

Uzavřel-li odvolací soud, že při určení obsahu realizační (kupní) smlouvy nelze přihlédnout k tvrzeným investicím třetích osob do předmětných nemovitých věcí, je jeho právní posouzení správné. Jak vyplývá z ustanovení § 1787 odst. 2 o. z., pro určení obsahu budoucí (kupní) smlouvy jsou v první řadě rozhodující okolnosti, které panovaly v době, kdy byla smlouva o smlouvě budoucí uzavřena. Tu v posuzované věci strany sjednaly nikoliv „obecným způsobem“, ale zcela konkrétně obsah realizační smlouvy co do vymezení předmětu převodu a výše kupní ceny (§ 2079, § 2131 o. z.).

Budoucí prodávající nesplnila závazek přijmout do jednoho měsíce od výzvy doručené jí 31. 8. 2018 návrh na uzavření smlouvy vycházející z toho, na čem se dohodla s budoucí kupující ve smlouvě o smlouvě budoucí. Jestliže v říjnu 2018 umožnila třetím osobám nemovité věci při jejich užívání opravovat a upravovat, je vyloučeno, aby z tohoto nepoctivého jednání vůči budoucí kupující těžila. „Poctivé uspořádání“ práv a povinností stran realizační smlouvy nemůže zohledňovat dopady plynoucí z právního vztahu mezi budoucí prodávající a třetími osobami, tj. tvrzené zhodnocení předmětu převodu, v jehož důsledku ujednaná kupní cena ve smlouvě o budoucí smlouvě kupní neodpovídá současným poměrům. Jinak řečeno, poctivé uspořádání práv a povinností stran při ujednání kupní ceny ve smlouvě o smlouvě budoucí nemůže obsahovat vypořádání případných investic třetích osob uskutečněných poté, co budoucí prodávající nesplnila závazek uzavřít na výzvu realizační smlouvu. Okolnosti, jichž se budoucí prodávající dovolává, byly vyvolány jejím nepoctivým jednáním, neboť v době, kdy třetím osobám umožnila nemovité věci užívat, dokonce je zhodnotit, již byla povinna přijmout návrh budoucí kupující na uzavření kupní smlouvy. Pokud třetí osoby nemovité věci zhodnotily, nemohou vynaložené náklady jít k tíži budoucí kupující a není důvod k nim přihlížet při určení obsahu realizační smlouvy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2889/2023, ze dne 23. 5. 2024

20.08.2024 00:01

Souhlas s úhradou přihlášené pohledávky třetí osobou

Souhlas dlužníka (úpadce) s tím, aby pohledávku přihlášenou do konkursní řízení za něj uhradila konkursnímu věřiteli třetí osoba (§ 332 odst. 1 obch. zák.), jakož i dohoda třetí osoby s dlužníkem (uzavřená ve smyslu § 534 obč. zák.) o tom, že za dlužníka uhradí konkursnímu věřiteli pohledávku přihlášenou do konkursního řízení, není nakládáním s majetkem náležejícím do konkursní podstaty (§ 14 odst. 1 písm. a/ ZKV) a osobou oprávněnou takový souhlas udělit nebo takovou dohodu uzavřít je i po prohlášení konkursu dlužník (úpadce), nikoli správce jeho konkursní podstaty.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2084/2022, ze dne 31. 10. 2023

08.08.2024 00:01

K námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky

Judikatura týkající se nemožnosti dlužníka vznést námitku neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky ve sporu s postupníkem, vychází z předpokladu, že dlužníkovi bylo postoupení pohledávky řádně oznámeno postupitelem. Prokazuje-li tedy postupník ve sporu s dlužníkem svoji aktivní legitimaci existencí smlouvy o postoupení pohledávky (když soudy dospěly k závěru, že dlužníku nebylo postoupení řádně oznámeno postupitelem), pak je na místě, aby soudy platnost takové smlouvy o postoupení pohledávky posoudily. Odvolací soud se proto v projednávané věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud za této situace uzavřel, že není třeba posuzovat (žalovaným namítanou) platnost předmětné smlouvy o postoupení pohledávky, neboť dlužníku nenáleží námitka neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 712/2024, ze dne 30. 4. 2024

30.07.2024 00:02

Odstoupení od kupní smlouvy pro porušení smluvené povinnosti

Podle závěrů judikatury je třeba rozlišovat v poměrech o. z. kategorizaci porušení smlouvy, které může nastat buď (a) prodlením, nebo (b) porušením smlouvy jiným způsobem, kam spadají (1) případy porušení smlouvy vadným splněním, tedy vadným plněním, které věřitel přijal, čímž došlo k transformaci původního závazku (§ 1914 odst. 2 o. z.), (2) nesplněním jednorázového závazku spočívajícího v non-facere, tedy jednorázové omittere a pati, (3) porušení smlouvy způsobením nemožnosti plnění, jež má vlastní právní úpravu (§ 2006 o. z.), a (4) porušení smlouvy nesplněním v důsledku vnějších okolností, tedy objektivní nemožnost plnění (§ 2006 o. z.), smrt (§ 2009 o. z.). Ustanovení § 2002 o. z. míří na porušení smlouvy obecně, zatímco § 1977 a 1978 o. z. dopadají na situace, kdy porušení povinnosti nastalo prodlením, tedy toliko jedním specifickým druhem porušení smlouvy. Ustanovení § 1977 a násl. o. z. tedy představuje speciální úpravu k obecné právní úpravě odstoupení od smlouvy obsažené v § 2002 a násl. o. z.

V poměrech projednávané věci je pro rozlišení, zda lze na odstoupení aplikovat úpravu § 2002 o. z. nebo § 1977 a násl. o. z., nezbytné vyřešit, zda nedodržení závazných parametrů při stavbě domu sjednaných v kupní smlouvě představuje prodlení kupujících se splněním jejich smluvní povinnosti, či nikoliv, neboť jen v případě, že by se o prodlení jednalo, přicházela by aplikace § 1978 o. z. na daný případ v úvahu.

V literatuře je argumentováno, že prodlení dlužníka (mora creditoris) je určitý trvající závazkový stav, do kterého se dlužník svým jednáním dostává, neplní-li svůj dluh „řádně a včas“. Po dobu, kdy je tedy dluh plněn vadně anebo není plněn vůbec, prodlení trvá. Prodlení tudíž dopadá jen na ty situace, kdy nebylo splněno včas a zároveň později být splněno může, nebo může být plnění obnoveno (jde-li o závazek k trvalému kontinuálnímu plnění). Případy porušení povinností, ze kterých prodlení vzejít nemůže, představují (a) povinnost zdržet se (omittere) určitého jednorázového jednání (např. vyzrazení důvěrné informace třetí osobě, uzavření smlouvy se třetí osobou, zhlédnutí utajených dokumentů apod.), neboť v okamžiku, kdy povinná strana takovou povinnost poruší a zapovězený úkon provede, není možno hovořit o tom, že se tím dostala do „prodlení“, poněvadž provedení zakázaného úkonu již nelze fakticky odčinit a realizovanou skutečnost zvrátit. Prodlení je dále vyloučeno i u (b) povinnosti strpět výkon určitého jednorázového zásahu do práva (jednorázové pati) jako je porušení závazku strpět účast věřitele při určité události, která se z povahy věci může udát jen jednou (narození, smrt, určitý přírodní úkaz, neopakovatelná společenská událost apod.). Naopak prodlení může nastat u jednorázového i trvajícího dare (např. dodávka objednaného zboží či nepřetržitá dodávka vody) a facere (např. provedení opravy věci nebo závazek k nepřetržité činnosti po určitou dobu) a u nepřetržitého omittere (např. nevykonávat nějakou činnost po určenou dobu) a pati (např. strpět průchod přes pozemek po určitou dobu).

V posuzovaném případě se kupující kupní smlouvou (mimo jiné) zavázali, že při stavbě svého domu na pozemcích, které jim k tomu prodávající kupní smlouvou prodal, dodrží v kupní smlouvě sjednané parametry výstavby svého domu. Sjednání takové povinnosti nepředstavovalo ve vztahu k prodávajícímu závazek k vykonání určité činnosti, ale závazek zdržet se jednání, které by sjednané parametry porušovalo. Nejednalo se přitom o závazek zdržet se smluvně vymezeného jednání po určitou dobu nepřetržitě, ale závazek jednorázový při probíhající stavbě dané parametry zachovat (jednorázové omittere). Porušení takové povinnosti tedy není možno fakticky odčinit a realizovanou skutečnost zvrátit (ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že dům kupujících již byl postaven tak, že v určitých aspektech sjednané parametry porušuje).

V projednávané věci byla stranami sjednána povinnost, při jejímž porušení prodlení s jejím splněním nenastává. Odstoupení od kupní smlouvy pro porušení smluvené povinnosti je tedy možné podle § 2002 o. z., nikoliv dle § 1978 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2111/2023, ze dne 19. 6. 2024

23.07.2024 00:02

Záměrné zmaření splnění podmínky veřejného příslibu přislibujícím

Vyhlásí-li přislibující veřejný příslib veřejně, veřejný příslib ho v dané podobě zavazuje, tj. vyvolává právní následky, zejména pak povinnost přislibujícího poskytnout oprávněnému odměnu v případě splnění stanovených podmínek (provedením požadovaného výkonu), nebyl-li veřejný příslib odvolán při splnění předpokladů stanovených v § 2885 o. z. Přislibující tak po vyhlášení veřejného příslibu nemůže jeho jednotlivé náležitosti jednostranně měnit (ledaže příslib odvolá podle § 2885 o. z.), a to ani tím způsobem, že zamezí některému z uchazečů možnost splnit požadovaný výkon.

Ačkoliv požadovaný výkon ve veřejném příslibu odměny nepředstavuje (skutečnou) podmínku ve smyslu § 548 a násl. o. z., lze analogicky úpravu o záměrném zmaření (skutečné) podmínky aplikovat i na požadovaný výkon veřejného příslibu odměny, neboť svým účelem a smyslem (teleologií) se podmínky požadovaného výkonu v tomto směru povaze (skutečných) podmínek blíží. Proto právní úprava fikce splnění podmínky podle § 549 odst. 2 o. z. se (analogicky) uplatní i pro posouzení záměrného zmaření splnění podmínky veřejného příslibu odměny přislibujícím.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1694/2023, ze dne 29. 5. 2024

22.07.2024 00:02

Promlčení nároku na pokutu dle § 13 zák. č. 67/2013 Sb.

Byť v poměrech současné právní úpravy v občanském zákoníku již není smluvní pokuta koncipována jako zajištění dluhu, nýbrž jako jeho utvrzení, nic to nezměnilo na povaze smluvní pokuty coby vedlejšího (akcesorického) závazku. Dohoda o smluvní pokutě je tedy i nadále existenčně závislá na existenci utvrzeného dluhu, tj. dluhu, který je prostřednictvím smluvní pokuty utvrzen, úspěšné uplatnění námitky promlčení ve vztahu k utvrzenému dluhu nemůže mít vliv na smluvní pokutu, na niž vzniklo právo před promlčením utvrzeného dluhu, dojde-li však k promlčení utvrzeného dluhu, stává se nevymahatelnou i smluvní pokuta, na niž vzniklo právo po promlčení utvrzeného dluhu.

S ohledem na § 2052 o. z. se tyto závěry (přijaté ve vztahu ke smluvní pokutě) uplatní také u (zákonné) pokuty podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. Bude-li tedy příjemce či poskytovatel služeb v prodlení se splněním nepeněžité povinnosti vyplývající ze zákona č. 67/2013 Sb., může mu vzniknout povinnost zaplatit pokutu podle § 13 tohoto zákona jen do promlčení utvrzovaného nepeněžitého plnění.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1206/2023, ze dne 13. 6. 2024

22.07.2024 00:01

Moderace pokuty dle § 13 zák. č. 67/2013 Sb. při neplacení záloh

Poskytovatel služeb musí po skončení zúčtovacího období vyúčtovat zálohy na služby, které příjemci služeb stanovil, a to bez ohledu na to, zda je platil řádně.

Povinnosti provést vyúčtování stanovených záloh tak v předmětné věci nezbavuje žalovaného ani skutečnost, že žalobce sám dlouhodobě tyto zálohy na služby neplatí řádně. Dlouhodobé prodlení s placením záloh však lze přičíst žalobci k tíži při úvaze o moderaci výše pokuty podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., kterou po žalovaném požaduje za nedoručení vyúčtování služeb za rok 2014, ačkoliv sám doposud zálohy za toto období zcela nezaplatil. Za přiměřené snížení pokuty považuje dovolací soud snížení o 30 %. Jestliže totiž žalovaný ani po uplatnění námitek žalobce, ale ani poté, co v průběhu řízení, v němž se domáhal zaplacení nedoplatku, který měl z vyúčtování vzniknout, vyšlo najevo, že vyúčtování má vady a že tedy doposud svou povinnost vyúčtovat zálohy na služby za rok 2014 nesplnil, nové (řádné) vyúčtování po řadu dalších měsíců nevyhotovil a svou povinnost vyúčtovat služby se tak po další období ani nepokusil splnit, vyšší moderace není na místě.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1206/2023, ze dne 13. 6. 2024

16.07.2024 00:01

Určení výše ceny věci (plnění) v souvislosti s neúměrným zkrácením

Již v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 42/2021 Nejvyšší soud dovodil, že podstatou neúměrného zkrácení dle § 1793 o. z. je možnost požadovat zrušení smlouvy a navrácení všeho do původního stavu, pokud se - při porovnání obvyklé ceny vzájemně poskytnutých plnění - ukáže býti plnění jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana a pokud jí druhá strana nedoplní, oč byla zkrácena. Pro aplikování neúměrného zkrácení není třeba zneužití tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo lehkomyslnosti, jako je tomu u institutu lichvy (subjektivní prvek). Rozhodující je pouze skutečnost, že plnění je v hrubém nepoměru vzhledem k protiplnění (objektivní prvek). Slouží k ochraně smluvní strany, která je fakticky slabší v důsledku nedostatku informací, ale k jeho aplikaci není třeba, aby strana, která se ochrany domáhá, byla za slabší smluvní stranu uznána. Jeho užití bude namístě nikoliv ve všech případech, kdy se ukáže, že strany ujednaly vzájemná plnění v nepřiměřené výši, ale pouze v případech jejich hrubého nepoměru. Nejedná se totiž o nástroj pro zajištění rovnováhy vzájemných plnění u jakékoliv disbalance, ale jeho smyslem je postihovat pouze extrémní odchylky. Je to proto, že tento institut představuje zásah do právní (smluvní) jistoty stran, tudíž je třeba k němu přistupovat velmi zdrženlivě. (…) Při porovnání vzájemných plnění (test disparity) se vychází z obvyklé ceny v daném místě a čase (§ 492 o. z.). Jde primárně o porovnání poměru obvyklé ceny plnění a protiplnění, ale hrát roli mohou i další okolnosti. (…) Z povahy kritéria pro posouzení neúměrného zkrácení je zřejmé, že hrát roli mohou pouze okolnosti týkající se ve smlouvě sjednaného poměru výše plnění v daném místě a čase. Důkazní břemeno je na straně toho, kdo zkrácení tvrdí.

Hrubý nepoměr, jak vyplývá z výše citovaných závěrů, je třeba zkoumat (porovnávat) ve vztahu k tomu, k čemu se strany zavázaly ve smlouvě. Porovnávají se ta plnění, k nimž se strany ve smlouvě zavázaly. V případě kupní smlouvy jde typicky o zpochybnění ve smlouvě sjednané kupní ceny, a to proto, že tato je v hrubém nepoměru k hodnotě prodávané věci. V projednávané věci odvolací soud při posouzení otázky, zda došlo k neúměrnému zkrácení kupujícího, nevycházel z porovnání plnění sjednaných ve smlouvě, nýbrž porovnával v kupní smlouvě sjednanou kupní cenu se skutečným stavem dotyčného vozidla (vozidla s nájezdem 438 000 km), ač měl porovnávat vozidlo (jeho stav a vlastnosti), k jehož předání se prodávající ve smlouvě zavázala, což podle zjištění obou nalézacích soudů mělo být vozidlo s nájezdem 38 470 km (oba soudy vyšly z toho, že kupující o vyšším nájezdu informován nebyl). Odvolací soud přitom nezpochybnil právní závěr soudu prvního stupně, který rozdíl mezi deklarovaným a skutečným nájezdem dotyčného vozidla vyhodnotil jako vadu věci (rozpor s kupní smlouvou) se závěrem, že kupující z toho vyplývající nárok uplatnil opožděně. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl proto uplatněn důvodně, neboť oba soudy ve smlouvě sjednanou kupní cenu neporovnávaly s protiplněním, k němuž se prodávající ve smlouvě zavázala. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že uvedený přístup se liší od situace při vypořádání smlouvy zrušené například z důvodu neúměrného zkrácení, tedy při vrácení plnění v případě, kdy namísto plnění, které již vydat nelze, náleží peněžitá náhrada.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2313/2023, ze dne 28. 5. 2024

26.06.2024 00:02

Odstoupení od smlouvy po uplynutí lhůty dle § 1977 o. z. při trvajícím prodlení

Při podstatném prodlení dlužníka záleží na věřiteli, zda od smlouvy odstoupí za podmínek pro podstatné prodlení (§ 1977 o. z.), nebo pro nepodstatné prodlení (§ 1978 a 1979 o. z.). Marným uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu podle § 1977 o. z. věřitel ztrácí možnost odstoupit od smlouvy za podmínek pro podstatné prodlení. Pokud prodlení dlužníka stále trvá, může věřitel i nadále od smlouvy odstoupit za podmínek pro nepodstatné prodlení. Oznámí-li v takovém případě dlužníku, že odstupuje od smlouvy, aniž mu předtím poskytl dodatečnou lhůtu ke splnění, účinky odstoupení od smlouvy nastanou teprve po marném uplynutí přiměřené dodatečné lhůty, která měla být dlužníku poskytnuta ke splnění povinnosti. Její běh počíná okamžikem, kdy se odstoupení dostalo do dispoziční sféry dlužníka.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 3823/2023, ze dne 15. 5. 2024