// Profipravo.cz / Obecná ustanovení závazkového práva

Obecná ustanovení závazkového práva

17.09.2024 00:01

K naplnění podmínek neúměrného zkrácení

Bezúplatně zřízená služebnost doživotního užívání převáděné nemovité věci v obecné rovině představuje okolnost významnou pro závěr o naplnění podmínek neúměrného zkrácení, neboť jde svojí povahou o protihodnotu ve vztahu k hodnotě převáděné nemovitosti. Případná prokázaná vědomost nabyvatele nemovité věci o špatném zdravotním stavu převodce pak implikuje nutnost význam takto poskytnuté „protihodnoty“ v úplnosti posoudit i z tohoto hlediska, zda takové plnění představovalo skutečnou protihodnotu, nebo jen protihodnotu zdánlivou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1000/2024, ze dne 7. 8. 2024

10.09.2024 00:02

K možnosti sjednat rozvazovací podmínku v dohodě o prominutí dluhu

Z pohledu věřitele je prominutí dluhu právní jednání „ve prospěch dlužníka“; je jen na vůli věřitele, zda se rozhodne prominout dlužníku jeho dluh, případně zda prominutí dluhu (jeho účinky) bude vázat na splnění podmínky. Bude-li právní jednání (prominutí dluhu) vázáno na splnění odkládací podmínky, nastanou (vzniknou) účinky prominutí dluhu (spočívající v zániku dluhu) okamžikem jejího splnění; naopak, bude-li prominutí dluhu učiněno s rozvazovací podmínkou, při jejím splnění zaniknou (ex nunc) účinky prominutí dluhu (spočívající v zániku dluhu) a dluh se „obnoví“.

Bylo-li skutečnou vůlí stran dohody prominout dluh s tím, že účinky spočívající v zániku práva věřitele požadovat zaplacení dluhu pominou při splnění sjednané rozvazovací podmínky (zaniklé právo se „obnoví“), neshledává Nejvyšší soud důvody, které by takové ujednání nebylo možné (a platné).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 59/2023, ze dne 30. 7. 2024

03.09.2024 00:02

Aplikace pravidla obsaženého v § 1805 odst. 2 o. z. na úrok z prodlení

Pravidlo obsažené v § 1805 odst. 2 o. z. zakazující věřiteli pozdržet vymáhání dluhu až do doby, kdy úroky přerostou hlavní dluh, se vztahuje jak na úroky (zákonné nebo smluvní), tak na úroky z prodlení; ustanovení § 1805 odst. 2 o. z. je tak na místě aplikovat též ve vztahu k úroku z prodlení upravenému v § 1970 o. z.

Z § 1805 odst. 2 o. z. plyne, že právo požadovat další úroky z prodlení pozbývá věřitel, který bez rozumného důvodu otálí s uplatněním práva tak, že úroky činí tolik co jistina. Formulace „bez rozumného důvodu otálí“ jej nepochybně řadí k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud při posuzování uvedené otázky vycházet; úsudek soudu ovšem musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují – v konkrétním případě – závěr, že věřitel s uplatněním svého práva vskutku bez rozumného důvodu otálí.

O otálení půjde obecně tehdy, kdy věřitel nebude svou pohledávku vymáhat, přestože k tomu bude mít právní možnost; zejména za situace, kdy neuplatní již splatnou pohledávku, či kdy pohledávku dosud nesplatnou nezesplatní (především pro neplnění povinností dlužníkem), ačkoliv je k tomu již oprávněn. Rozumný důvod pak bude představovat příkladmo ujišťování dlužníka o brzkém splnění závazku, či situace, kdy věřitel bude v důvodném a podloženém očekávání, že dlužník bude schopen svůj dluh splnit později.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2716/2023, ze dne 5. 8. 2024

28.08.2024 00:02

Výslovné prominutí činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost

K naplnění zákonných předpokladů prominutí činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost ve smyslu ustanovení § 1481 o. z. se musí jednat o počínání (prominutí) výslovné. Pro upřesnění výkladu slova „výslovně“, je otázkou, zda se tím míní pouhé vyjádření slovy, anebo zda lze tento výraz vyložit volněji, ve smyslu „jednoznačně“. S ohledem na odbornou literaturu a v návaznosti na dosavadní právní závěry ustálené rozhodovací praxe dosavadní (i nyní do jisté míry použitelné) v tom smyslu, že musí být zjevné, že zůstavitel si byl vědom, že odpouští a co odpouští, dospívá dovolací soud k témuž. K prominutí činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost by mělo dojít především jednoznačným jednáním zůstavitele, které je vyjádřeno přímo, anebo je dostatečně prokazatelné (dovoditelné).

Pokud se týká formy prominutí, nejhodnotnější je forma písemná, třeba na zvláštní listině zůstavitelem podepsané, případně může být prominutí obsaženo v pořízení pro případ smrti, kterým zůstavitel současně takového dědice povolá za dědice své pozůstalosti. Není dáno zákonem, jaká konkrétní slova má zůstavitel užít („promíjím“, „odpouštím“ apod.). Důležité je, aby zůstavitel také uvedl skutek, který dědici promíjí. Výslovně prominutí však může být učiněno také ústní formou. V tomto případě bude obtížné dokázat, že se tak stalo, zejména pokud tomu nebyli přítomní svědci. Budiž dodáno, že prominutí bude v praxi zřejmě často uskutečňováno v rámci právního jednání zůstavitele v podobě pořízení pro případ smrti; otázkou zůstává, zda i povolání dědicky nezpůsobilé osoby za dědice nebo odkazovníka by se mohlo do budoucna vykládat jako výslovné prominutí podle § 1481 o. z., byl-li čin zůstaviteli prokazatelně znám.

I kdyby tedy v projednávané věci jednání zůstavitelky (spočívající v písemné přímluvě za přeměnu zbytku nepodmíněného trestu odnětí svobody na trest domácího vězení odsouzeného potomka) bylo možné hodnotit jako jakési odpuštění v osobní (resp. morální či mezilidské) rovině, zjevně nemá požadované dědicko-právní důsledky. Není proto namístě jej ve svém souhrnu považovat za počínání, kterým zůstavitelka výslovně prominula svému synovi jeho čin povahy úmyslného trestného činu směřující proti ní.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1375/2024, ze dne 29. 7. 2024

28.08.2024 00:01

Investice do nemovitosti po porušení závazku uzavřít realizační smlouvu

Uzavřel-li odvolací soud, že při určení obsahu realizační (kupní) smlouvy nelze přihlédnout k tvrzeným investicím třetích osob do předmětných nemovitých věcí, je jeho právní posouzení správné. Jak vyplývá z ustanovení § 1787 odst. 2 o. z., pro určení obsahu budoucí (kupní) smlouvy jsou v první řadě rozhodující okolnosti, které panovaly v době, kdy byla smlouva o smlouvě budoucí uzavřena. Tu v posuzované věci strany sjednaly nikoliv „obecným způsobem“, ale zcela konkrétně obsah realizační smlouvy co do vymezení předmětu převodu a výše kupní ceny (§ 2079, § 2131 o. z.).

Budoucí prodávající nesplnila závazek přijmout do jednoho měsíce od výzvy doručené jí 31. 8. 2018 návrh na uzavření smlouvy vycházející z toho, na čem se dohodla s budoucí kupující ve smlouvě o smlouvě budoucí. Jestliže v říjnu 2018 umožnila třetím osobám nemovité věci při jejich užívání opravovat a upravovat, je vyloučeno, aby z tohoto nepoctivého jednání vůči budoucí kupující těžila. „Poctivé uspořádání“ práv a povinností stran realizační smlouvy nemůže zohledňovat dopady plynoucí z právního vztahu mezi budoucí prodávající a třetími osobami, tj. tvrzené zhodnocení předmětu převodu, v jehož důsledku ujednaná kupní cena ve smlouvě o budoucí smlouvě kupní neodpovídá současným poměrům. Jinak řečeno, poctivé uspořádání práv a povinností stran při ujednání kupní ceny ve smlouvě o smlouvě budoucí nemůže obsahovat vypořádání případných investic třetích osob uskutečněných poté, co budoucí prodávající nesplnila závazek uzavřít na výzvu realizační smlouvu. Okolnosti, jichž se budoucí prodávající dovolává, byly vyvolány jejím nepoctivým jednáním, neboť v době, kdy třetím osobám umožnila nemovité věci užívat, dokonce je zhodnotit, již byla povinna přijmout návrh budoucí kupující na uzavření kupní smlouvy. Pokud třetí osoby nemovité věci zhodnotily, nemohou vynaložené náklady jít k tíži budoucí kupující a není důvod k nim přihlížet při určení obsahu realizační smlouvy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2889/2023, ze dne 23. 5. 2024

20.08.2024 00:01

Souhlas s úhradou přihlášené pohledávky třetí osobou

Souhlas dlužníka (úpadce) s tím, aby pohledávku přihlášenou do konkursní řízení za něj uhradila konkursnímu věřiteli třetí osoba (§ 332 odst. 1 obch. zák.), jakož i dohoda třetí osoby s dlužníkem (uzavřená ve smyslu § 534 obč. zák.) o tom, že za dlužníka uhradí konkursnímu věřiteli pohledávku přihlášenou do konkursního řízení, není nakládáním s majetkem náležejícím do konkursní podstaty (§ 14 odst. 1 písm. a/ ZKV) a osobou oprávněnou takový souhlas udělit nebo takovou dohodu uzavřít je i po prohlášení konkursu dlužník (úpadce), nikoli správce jeho konkursní podstaty.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2084/2022, ze dne 31. 10. 2023

08.08.2024 00:01

K námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky

Judikatura týkající se nemožnosti dlužníka vznést námitku neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky ve sporu s postupníkem, vychází z předpokladu, že dlužníkovi bylo postoupení pohledávky řádně oznámeno postupitelem. Prokazuje-li tedy postupník ve sporu s dlužníkem svoji aktivní legitimaci existencí smlouvy o postoupení pohledávky (když soudy dospěly k závěru, že dlužníku nebylo postoupení řádně oznámeno postupitelem), pak je na místě, aby soudy platnost takové smlouvy o postoupení pohledávky posoudily. Odvolací soud se proto v projednávané věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud za této situace uzavřel, že není třeba posuzovat (žalovaným namítanou) platnost předmětné smlouvy o postoupení pohledávky, neboť dlužníku nenáleží námitka neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 712/2024, ze dne 30. 4. 2024

30.07.2024 00:02

Odstoupení od kupní smlouvy pro porušení smluvené povinnosti

Podle závěrů judikatury je třeba rozlišovat v poměrech o. z. kategorizaci porušení smlouvy, které může nastat buď (a) prodlením, nebo (b) porušením smlouvy jiným způsobem, kam spadají (1) případy porušení smlouvy vadným splněním, tedy vadným plněním, které věřitel přijal, čímž došlo k transformaci původního závazku (§ 1914 odst. 2 o. z.), (2) nesplněním jednorázového závazku spočívajícího v non-facere, tedy jednorázové omittere a pati, (3) porušení smlouvy způsobením nemožnosti plnění, jež má vlastní právní úpravu (§ 2006 o. z.), a (4) porušení smlouvy nesplněním v důsledku vnějších okolností, tedy objektivní nemožnost plnění (§ 2006 o. z.), smrt (§ 2009 o. z.). Ustanovení § 2002 o. z. míří na porušení smlouvy obecně, zatímco § 1977 a 1978 o. z. dopadají na situace, kdy porušení povinnosti nastalo prodlením, tedy toliko jedním specifickým druhem porušení smlouvy. Ustanovení § 1977 a násl. o. z. tedy představuje speciální úpravu k obecné právní úpravě odstoupení od smlouvy obsažené v § 2002 a násl. o. z.

V poměrech projednávané věci je pro rozlišení, zda lze na odstoupení aplikovat úpravu § 2002 o. z. nebo § 1977 a násl. o. z., nezbytné vyřešit, zda nedodržení závazných parametrů při stavbě domu sjednaných v kupní smlouvě představuje prodlení kupujících se splněním jejich smluvní povinnosti, či nikoliv, neboť jen v případě, že by se o prodlení jednalo, přicházela by aplikace § 1978 o. z. na daný případ v úvahu.

V literatuře je argumentováno, že prodlení dlužníka (mora creditoris) je určitý trvající závazkový stav, do kterého se dlužník svým jednáním dostává, neplní-li svůj dluh „řádně a včas“. Po dobu, kdy je tedy dluh plněn vadně anebo není plněn vůbec, prodlení trvá. Prodlení tudíž dopadá jen na ty situace, kdy nebylo splněno včas a zároveň později být splněno může, nebo může být plnění obnoveno (jde-li o závazek k trvalému kontinuálnímu plnění). Případy porušení povinností, ze kterých prodlení vzejít nemůže, představují (a) povinnost zdržet se (omittere) určitého jednorázového jednání (např. vyzrazení důvěrné informace třetí osobě, uzavření smlouvy se třetí osobou, zhlédnutí utajených dokumentů apod.), neboť v okamžiku, kdy povinná strana takovou povinnost poruší a zapovězený úkon provede, není možno hovořit o tom, že se tím dostala do „prodlení“, poněvadž provedení zakázaného úkonu již nelze fakticky odčinit a realizovanou skutečnost zvrátit. Prodlení je dále vyloučeno i u (b) povinnosti strpět výkon určitého jednorázového zásahu do práva (jednorázové pati) jako je porušení závazku strpět účast věřitele při určité události, která se z povahy věci může udát jen jednou (narození, smrt, určitý přírodní úkaz, neopakovatelná společenská událost apod.). Naopak prodlení může nastat u jednorázového i trvajícího dare (např. dodávka objednaného zboží či nepřetržitá dodávka vody) a facere (např. provedení opravy věci nebo závazek k nepřetržité činnosti po určitou dobu) a u nepřetržitého omittere (např. nevykonávat nějakou činnost po určenou dobu) a pati (např. strpět průchod přes pozemek po určitou dobu).

V posuzovaném případě se kupující kupní smlouvou (mimo jiné) zavázali, že při stavbě svého domu na pozemcích, které jim k tomu prodávající kupní smlouvou prodal, dodrží v kupní smlouvě sjednané parametry výstavby svého domu. Sjednání takové povinnosti nepředstavovalo ve vztahu k prodávajícímu závazek k vykonání určité činnosti, ale závazek zdržet se jednání, které by sjednané parametry porušovalo. Nejednalo se přitom o závazek zdržet se smluvně vymezeného jednání po určitou dobu nepřetržitě, ale závazek jednorázový při probíhající stavbě dané parametry zachovat (jednorázové omittere). Porušení takové povinnosti tedy není možno fakticky odčinit a realizovanou skutečnost zvrátit (ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že dům kupujících již byl postaven tak, že v určitých aspektech sjednané parametry porušuje).

V projednávané věci byla stranami sjednána povinnost, při jejímž porušení prodlení s jejím splněním nenastává. Odstoupení od kupní smlouvy pro porušení smluvené povinnosti je tedy možné podle § 2002 o. z., nikoliv dle § 1978 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2111/2023, ze dne 19. 6. 2024

23.07.2024 00:02

Záměrné zmaření splnění podmínky veřejného příslibu přislibujícím

Vyhlásí-li přislibující veřejný příslib veřejně, veřejný příslib ho v dané podobě zavazuje, tj. vyvolává právní následky, zejména pak povinnost přislibujícího poskytnout oprávněnému odměnu v případě splnění stanovených podmínek (provedením požadovaného výkonu), nebyl-li veřejný příslib odvolán při splnění předpokladů stanovených v § 2885 o. z. Přislibující tak po vyhlášení veřejného příslibu nemůže jeho jednotlivé náležitosti jednostranně měnit (ledaže příslib odvolá podle § 2885 o. z.), a to ani tím způsobem, že zamezí některému z uchazečů možnost splnit požadovaný výkon.

Ačkoliv požadovaný výkon ve veřejném příslibu odměny nepředstavuje (skutečnou) podmínku ve smyslu § 548 a násl. o. z., lze analogicky úpravu o záměrném zmaření (skutečné) podmínky aplikovat i na požadovaný výkon veřejného příslibu odměny, neboť svým účelem a smyslem (teleologií) se podmínky požadovaného výkonu v tomto směru povaze (skutečných) podmínek blíží. Proto právní úprava fikce splnění podmínky podle § 549 odst. 2 o. z. se (analogicky) uplatní i pro posouzení záměrného zmaření splnění podmínky veřejného příslibu odměny přislibujícím.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1694/2023, ze dne 29. 5. 2024

22.07.2024 00:02

Promlčení nároku na pokutu dle § 13 zák. č. 67/2013 Sb.

Byť v poměrech současné právní úpravy v občanském zákoníku již není smluvní pokuta koncipována jako zajištění dluhu, nýbrž jako jeho utvrzení, nic to nezměnilo na povaze smluvní pokuty coby vedlejšího (akcesorického) závazku. Dohoda o smluvní pokutě je tedy i nadále existenčně závislá na existenci utvrzeného dluhu, tj. dluhu, který je prostřednictvím smluvní pokuty utvrzen, úspěšné uplatnění námitky promlčení ve vztahu k utvrzenému dluhu nemůže mít vliv na smluvní pokutu, na niž vzniklo právo před promlčením utvrzeného dluhu, dojde-li však k promlčení utvrzeného dluhu, stává se nevymahatelnou i smluvní pokuta, na niž vzniklo právo po promlčení utvrzeného dluhu.

S ohledem na § 2052 o. z. se tyto závěry (přijaté ve vztahu ke smluvní pokutě) uplatní také u (zákonné) pokuty podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. Bude-li tedy příjemce či poskytovatel služeb v prodlení se splněním nepeněžité povinnosti vyplývající ze zákona č. 67/2013 Sb., může mu vzniknout povinnost zaplatit pokutu podle § 13 tohoto zákona jen do promlčení utvrzovaného nepeněžitého plnění.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1206/2023, ze dne 13. 6. 2024

22.07.2024 00:01

Moderace pokuty dle § 13 zák. č. 67/2013 Sb. při neplacení záloh

Poskytovatel služeb musí po skončení zúčtovacího období vyúčtovat zálohy na služby, které příjemci služeb stanovil, a to bez ohledu na to, zda je platil řádně.

Povinnosti provést vyúčtování stanovených záloh tak v předmětné věci nezbavuje žalovaného ani skutečnost, že žalobce sám dlouhodobě tyto zálohy na služby neplatí řádně. Dlouhodobé prodlení s placením záloh však lze přičíst žalobci k tíži při úvaze o moderaci výše pokuty podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., kterou po žalovaném požaduje za nedoručení vyúčtování služeb za rok 2014, ačkoliv sám doposud zálohy za toto období zcela nezaplatil. Za přiměřené snížení pokuty považuje dovolací soud snížení o 30 %. Jestliže totiž žalovaný ani po uplatnění námitek žalobce, ale ani poté, co v průběhu řízení, v němž se domáhal zaplacení nedoplatku, který měl z vyúčtování vzniknout, vyšlo najevo, že vyúčtování má vady a že tedy doposud svou povinnost vyúčtovat zálohy na služby za rok 2014 nesplnil, nové (řádné) vyúčtování po řadu dalších měsíců nevyhotovil a svou povinnost vyúčtovat služby se tak po další období ani nepokusil splnit, vyšší moderace není na místě.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1206/2023, ze dne 13. 6. 2024

16.07.2024 00:01

Určení výše ceny věci (plnění) v souvislosti s neúměrným zkrácením

Již v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 42/2021 Nejvyšší soud dovodil, že podstatou neúměrného zkrácení dle § 1793 o. z. je možnost požadovat zrušení smlouvy a navrácení všeho do původního stavu, pokud se - při porovnání obvyklé ceny vzájemně poskytnutých plnění - ukáže býti plnění jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana a pokud jí druhá strana nedoplní, oč byla zkrácena. Pro aplikování neúměrného zkrácení není třeba zneužití tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo lehkomyslnosti, jako je tomu u institutu lichvy (subjektivní prvek). Rozhodující je pouze skutečnost, že plnění je v hrubém nepoměru vzhledem k protiplnění (objektivní prvek). Slouží k ochraně smluvní strany, která je fakticky slabší v důsledku nedostatku informací, ale k jeho aplikaci není třeba, aby strana, která se ochrany domáhá, byla za slabší smluvní stranu uznána. Jeho užití bude namístě nikoliv ve všech případech, kdy se ukáže, že strany ujednaly vzájemná plnění v nepřiměřené výši, ale pouze v případech jejich hrubého nepoměru. Nejedná se totiž o nástroj pro zajištění rovnováhy vzájemných plnění u jakékoliv disbalance, ale jeho smyslem je postihovat pouze extrémní odchylky. Je to proto, že tento institut představuje zásah do právní (smluvní) jistoty stran, tudíž je třeba k němu přistupovat velmi zdrženlivě. (…) Při porovnání vzájemných plnění (test disparity) se vychází z obvyklé ceny v daném místě a čase (§ 492 o. z.). Jde primárně o porovnání poměru obvyklé ceny plnění a protiplnění, ale hrát roli mohou i další okolnosti. (…) Z povahy kritéria pro posouzení neúměrného zkrácení je zřejmé, že hrát roli mohou pouze okolnosti týkající se ve smlouvě sjednaného poměru výše plnění v daném místě a čase. Důkazní břemeno je na straně toho, kdo zkrácení tvrdí.

Hrubý nepoměr, jak vyplývá z výše citovaných závěrů, je třeba zkoumat (porovnávat) ve vztahu k tomu, k čemu se strany zavázaly ve smlouvě. Porovnávají se ta plnění, k nimž se strany ve smlouvě zavázaly. V případě kupní smlouvy jde typicky o zpochybnění ve smlouvě sjednané kupní ceny, a to proto, že tato je v hrubém nepoměru k hodnotě prodávané věci. V projednávané věci odvolací soud při posouzení otázky, zda došlo k neúměrnému zkrácení kupujícího, nevycházel z porovnání plnění sjednaných ve smlouvě, nýbrž porovnával v kupní smlouvě sjednanou kupní cenu se skutečným stavem dotyčného vozidla (vozidla s nájezdem 438 000 km), ač měl porovnávat vozidlo (jeho stav a vlastnosti), k jehož předání se prodávající ve smlouvě zavázala, což podle zjištění obou nalézacích soudů mělo být vozidlo s nájezdem 38 470 km (oba soudy vyšly z toho, že kupující o vyšším nájezdu informován nebyl). Odvolací soud přitom nezpochybnil právní závěr soudu prvního stupně, který rozdíl mezi deklarovaným a skutečným nájezdem dotyčného vozidla vyhodnotil jako vadu věci (rozpor s kupní smlouvou) se závěrem, že kupující z toho vyplývající nárok uplatnil opožděně. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl proto uplatněn důvodně, neboť oba soudy ve smlouvě sjednanou kupní cenu neporovnávaly s protiplněním, k němuž se prodávající ve smlouvě zavázala. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že uvedený přístup se liší od situace při vypořádání smlouvy zrušené například z důvodu neúměrného zkrácení, tedy při vrácení plnění v případě, kdy namísto plnění, které již vydat nelze, náleží peněžitá náhrada.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2313/2023, ze dne 28. 5. 2024

26.06.2024 00:02

Odstoupení od smlouvy po uplynutí lhůty dle § 1977 o. z. při trvajícím prodlení

Při podstatném prodlení dlužníka záleží na věřiteli, zda od smlouvy odstoupí za podmínek pro podstatné prodlení (§ 1977 o. z.), nebo pro nepodstatné prodlení (§ 1978 a 1979 o. z.). Marným uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu podle § 1977 o. z. věřitel ztrácí možnost odstoupit od smlouvy za podmínek pro podstatné prodlení. Pokud prodlení dlužníka stále trvá, může věřitel i nadále od smlouvy odstoupit za podmínek pro nepodstatné prodlení. Oznámí-li v takovém případě dlužníku, že odstupuje od smlouvy, aniž mu předtím poskytl dodatečnou lhůtu ke splnění, účinky odstoupení od smlouvy nastanou teprve po marném uplynutí přiměřené dodatečné lhůty, která měla být dlužníku poskytnuta ke splnění povinnosti. Její běh počíná okamžikem, kdy se odstoupení dostalo do dispoziční sféry dlužníka.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 3823/2023, ze dne 15. 5. 2024

26.06.2024 00:01

Aplikace lhůty „bez zbytečného odkladu“ u smluvně sjednaného odstoupení

I. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí s ohledem na primát autonomie vůle stran, že i v případě právní úpravy odstoupení od smlouvy lze dispozitivní ustanovení zákona nahradit odlišným smluvním ujednáním a zákonná ustanovení se pak neuplatní v míře, v jaké odporují smluvním ujednáním. Tento závěr ostatně vyplývá z funkce dispozitivního práva, které zásadně stranám ulehčuje kontraktaci. Účastnící soukromoprávního styku nejsou nuceni detailně vyjednávat o každé hypotetické otázce, která se během realizace jejich závazku může stát relevantní. Dispozitivní úprava je navíc odrazem představy zákonodárce o uspořádání smluvního vztahu, která bere v potaz typové zájmy obou stran, a nabízí tak vyvážený smluvní obsah pro řešení jejich kolize.

Právě řečené platí též pro podmínky vzniku a uplatnění práva od smlouvy odstoupit. I pro případy prodlení dlužníka přitom ustanovení § 1969 o. z. výslovně umožňuje odstoupení od smlouvy za podmínek ujednaných ve smlouvě. Zákon tedy zjevně počítá s možností sjednání práva na odstoupení od smlouvy pro případ prodlení dlužníka tak, že bude navázáno na kritérium (ne)podstatného porušení či bezprostředně uvedeno jako důvod pro odstoupení, a připouští též sjednání podmínek jeho výkonu odchylně od § 1977 nebo § 1978 o. z., tj. nevylučuje možnost sjednání práva na odstoupení od smlouvy pro případ prodlení dlužníka ani tak, že jeho uplatnění nebude omezeno lhůtou bez zbytečného odkladu.

II. Při posouzení, zda mezi stranami bylo sjednáno právo na odstoupení od smlouvy pro případ prodlení bez omezení jeho uplatnění pouze na lhůtu bez zbytečného odkladu (zda takto byla vyloučena dispozitivní úprava obsažená v § 1977 o. z.) soud postupuje za použití standardních pravidel o výkladu právních jednání zakotvených v § 555 a násl. o. z.

Je-li tedy stranami sjednáno právo odstoupit od smlouvy pro konkrétně vymezený případ prodlení, je nezbytné tento společný projev vůle stran podrobit výkladovým metodám za účelem zjištění, co takovým ujednáním zamýšlely. Nelze předem (paušálně) vyloučit, že měly v úmyslu takto stanovit právo od smlouvy odstoupit bez omezení jeho uplatnění, ani že takto hodlaly konkretizovat pouze důvod podstatného prodlení ve smyslu § 1977 o. z. (příp. nepodstatného prodlení podle § 1978 o. z.) a v dalším, tj. i ohledně požadavku na odstoupení od smlouvy ve lhůtě bez zbytečného odkladu (příp. nutnosti poskytnout dodatečnou přiměřenou lhůtu), ponechaly úpravu svých práv a povinností na dispozitivních ustanoveních zákona, příp. že jejich vůlí bylo, aby se takové právo uplatňovalo ve lhůtě stanovené v § 1977 o. z. (příp. za podmínek § 1978 o. z.) bez ohledu na to, zda prodlení, z nějž mělo vzniknout, může být posouzeno jako podstatné či nepodstatné.

Teprve tehdy, nezdaří-li se soudu zjistit, jaká byla společná vůle stran, musí ujednání vyložit normativním výkladem podle § 556 odst. 1 věty druhé o. z., tj. jaký význam by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen, jinak řečeno, jak mohla takové ujednání chápat rozumná osoba za daných okolností.

Lze přitom zpravidla vycházet z předpokladu, že rozumná osoba v případě sjednání práva odstoupit od smlouvy pro konkrétní porušení smlouvy prodlením, pro které nebylo dohodnuto žádné omezení jeho trvání či jiné podmínky uplatnění, mohla takové ujednání chápat spíše jako sjednání oprávnění odstoupit od smlouvy pro takový případ bez časového omezení jeho uplatnění lhůtou bez zbytečného odkladu (příp. bez jeho vázanosti na poskytnutí dodatečné přiměřené lhůty ke splnění).

Lhůta bez zbytečného odkladu totiž není zákonem spojována s odstoupením od smlouvy jako takovým, ale pouze s některými zákonem výslovně uvedenými případy odstoupení. Při odstoupení od smlouvy pro prodlení jej navíc s uvedenou lhůtou zákon spojuje pouze pro případ prodlení podstatného v § 1977 o. z. (obdobně v § 2002 o. z. obecně pro případ podstatného porušení smlouvy). Je-li však stanovení omezení práva odstoupit od smlouvy touto lhůtou v zákoně vázáno na rozlišování mezi podstatným a nepodstatným způsobem porušení smluvní povinnosti prodlením, nesvědčí to o tom, že by rozumná osoba mohla chápat nezbytnost uplatnění takové lhůty i v případě smluvně sjednaného důvodu pro odstoupení spočívajícího v prodlení. Ujednaným důvodem strany staví na jisto, že věřitel může bez dalšího ve sjednaném případě od smlouvy odstoupit, aniž by zde byl dán prostor pro potřebu zákonného rozlišování podstatnosti a nepodstatnosti prodlení. Případ prodlení, pro který strany sjednají právo od smlouvy odstoupit, závisí na jejich společné vůli, nikoliv na kritériu stanoveném v § 2002 odst. 1 větě druhé o. z. Nelze vycházet ani z předpokladu, že každý případ prodlení, pro který je ve smlouvě sjednána možnost druhé strany od smlouvy odstoupit, vždy svědčí o podstatnosti takového prodlení (tj. že je při uzavření smlouvy zřejmé, že by ji druhá strana neuzavřela, pokud by takové prodlení předvídala).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 3823/2023, ze dne 15. 5. 2024

20.06.2024 00:02

Provázané pohledávky ve smyslu § 617 odst. 1 o. z.

I. Z úpravy § 617 odst. 1 o. z. vyplývá, že je v něm obsažena zvláštní úprava uplatnění promlčeného práva při obraně v soudním (rozhodčím) řízení a že předpokladem jejího uplatnění je to, že se nárok i protinárok vztahují k téže smlouvě nebo k několika smlouvám uzavřeným na základě jednoho jednání nebo několika souvisejících jednání. Vymezení vzájemně závislých smluv v tomto ustanovení vychází z materiálního principu. Mělo by se jednat o pohledávky vzniklé buď ze samotné smlouvy, nebo s ní související (typicky např. smluvní sankce). Při výkladu, které pohledávky souvisí se smlouvou (jíž se týká nárok či obrana uplatněné v řízení), tedy jaké pohledávky lze považovat za provázané, je třeba respektovat smysl úpravy § 617 odst. 1 o. z., kterým je značné posílení ochrany zájmu na vyřešení provázaných pohledávek. Významné proto bude, zda jsou pohledávky uplatněné žalobou a obranou proti ní součástí stejného vztahu.

Za provázané pohledávky lze podle § 617 odst. 1 o. z. pokládat pohledávky, které jsou součástí stejného právního vztahu; není významné, zda se jedná o právo na plnění vzniklé ze smlouvy nebo o nárok na bezdůvodné obohacení.

II. V projednávané věci jsou předmětem řízení nároky, které mají souvislost se Smlouvou – strany uzavřely smlouvu o dílo, v ní si sjednaly smluvní pokutu pro případ porušení povinností žalované – zhotovitelky díla, a také si ujednaly vystavení dvou bankovních záruk, kterými byla zajištěna povinnost žalované za řádné provedení díla a zajištění řádného odstranění vad a nedodělků v průběhu části záruční doby. Žalobce uplatnil nárok na smluvní pokutu, tvrdil, že žalovaná povinnosti utvrzené touto pokutou nesplnila, žalovaná tvrdila, že žalobce čerpal bankovní záruky neoprávněně (nebyly splněny podmínky pro jejich čerpání), a takto bezdůvodně vyplacené plnění uplatnila jako obranu proti žalobnímu nároku a započetla svou (tvrzenou) pohledávku. Byť je bankovní záruka písemným prohlášením banky, tedy jejím jednostranným právním jednáním (§ 2029 o. z.), a nárok na vrácení neoprávněně vyplacené bankovní záruky je bezdůvodným obohacením (§ 2991 o. z.), není to samo o sobě pro závěr, zda jde o provázanou pohledávku ve smyslu § 617 odst. 1 o. z., rozhodující. Podstatná je její souvislost se Smlouvou – pohledávka žalované na vrácení (podle ní) neoprávněně vyplacených bankovních záruk vychází ze vztahů účastníků, které mají se Smlouvou spojitost, a proto je lze z pohledu § 617 odst. 1 o. z. považovat za provázané pohledávky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 749/2023, ze dne 22. 5. 2024

12.06.2024 00:01

Nepřiznání ochrany výkonu práva na smluvní pokutu

I. Již existující nárok na smluvní pokutu nezaniká z důvodu, že věřitel přestane soudně vymáhat povinnost dlužníka, která byla touto smluvní pokutou zajištěna.

II. Nesprávné (pro jeho neúplnost) je právní posouzení projednávané věci odvolacím soudem, měly-li úvahy odvolacího soudu vést k závěru o nepřiznání ochrany výkonu práva na smluvní pokutu, tj. že v důsledku upuštění od vymáhání práva zajištěného smluvní pokutou v řízení před soudem již oprávněná nemůže právo na smluvní pokutu vykonat pro rozpor se zásadami potivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák. Odvolací soud pouze lakonicky uvedl, že smluvní pokuta ztratila funkci prevenční i reparační, neboť „žalobkyně splnění závazku výslovně nežádá a mlčí-li žalobkyně o tom, proč závazek splnit nežádá, i o tom, zda, kdy, jakým způsobem a jakým nákladem došlo k odstranění vad, nelze posoudit smluvní pokutu ani jako důvodnou paušalizovanou náhradu škody“. V rozporu s judikaturou se však řádně nezabýval všemi okolnostmi výkonu práva oprávněné na smluvní pokutu.

Nesprávný je závěr odvolacího soudu, že z pouhého upuštění od soudního vymáhání zajišťované povinnosti lze bez dalšího usuzovat na ztrátu všech funkcí sjednané smluvní pokuty. Odvolací soud totiž v prvé řadě neprovedl řádný výklad ujednání o smluvní pokutě a nezjišťoval, jaké konkrétní funkce měla smluvní pokuta v daném případě plnit. Neposuzoval tedy ani skutečnost, zda smluvní pokuta měla plnit případně i funkci sankční, ani to, zda taková funkce přetrvávala i poté, co oprávněná přestala soudně vymáhat povinnost zajištěnou smluvní pokutou. Správné přitom nejsou také úvahy odvolacího soudu, podle kterých soudní nevymáhání práva na odstranění vad samo o sobě znamená ztrátu preventivní (nátlakové) funkce smluvní pokuty. Jen to, že věřitel nežádá splnění zajištěné povinnosti v řízení před soudem, totiž bez dalšího neznamená, že je nežádá vůbec. Věřitel přeci může donutit dlužníka splnit zajišťovanou povinnost i bez toho, aby podal žalobu požadující její splnění (či pokračoval v řízení o takové žalobě), a to právě prostřednictvím uplatňování smluvní pokuty (příp. i opakovaně, je-li výše smluvní pokuty odvislá od délky pokračujícího prodlení), která splnění takové povinnosti zajišťuje.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 342/2023, ze dne 13. 3. 2024

06.06.2024 00:02

Relativní neplatnost smlouvy o provedení veřejné dražby

I. Smysl ustanovení § 29 odst. 4 písm. a) zákona o veřejných dražbách spočívá v ochraně jednak (budoucího) vydražitele, aby mu byla poskytnuta dostatečná lhůta k zaplacení nejvyššího podání v poměrně vysoké výši, a jednak i navrhovatele dražby, aby v důsledku neuhrazení nejvyššího podání (popř. v důsledku opožděné úhrady na nejvyšší podání) nedošlo ke zmaření (z jeho pohledu) úspěšné dražby, popř. aby v důsledku stanovení příliš krátké lhůty k doplatku nejvyššího podání nebyli od účasti v dražbě odrazeni (případní) další dražitelé a nebyl tak omezen okruh potenciálních dražitelů a ohrožena výše nejvyššího podání.

Lze tak dovodit, že ujednání o kratší době splatnosti nejvyššího podání, než jakou povoluje § 29 odst. 4 písm. a) zákona o veřejných dražbách, je v rozporu se smyslem a účelem zákona ve smyslu § 580 odst. 1 o. z.

II. Porušení ustanovení § 29 odst. 4 písm. a) zákona o veřejných dražbách, ve formě zkrácení lhůty o tři dny, nepředstavuje zjevný rozpor s veřejným pořádkem ve smyslu § 588 o. z., a to již proto, že se dotýká ochrany pouze úzké skupiny subjektů [v podstatě relativně omezeného okruhu osob – navrhovatele (navrhovatelů) dražby, účastníků dražby a vydražitele], a pouze za velmi specifické situace; za této situace lze uvažovat pouze o relativní neplatnosti.

III. Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba; nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné (srov. § 586 odst. 1 a 2 o. z.). Způsobil-li někdo neplatnost právního jednání, nemá právo namítnout neplatnost nebo uplatnit z neplatného právního jednání pro sebe výhodu (srov. § 579 odst. 1 o. z.). Z uvedeného vyplývá, že legitimaci (oprávnění) k uplatnění neplatnosti má ten, kdo je právním jednáním dotčen ve svých právech nebo povinnostech a v jehož zájmu je neplatnost právního jednání stanovena, a to za předpokladu, že nezpůsobil neplatnost jednání.

Legitimaci (oprávnění) k uplatnění neplatnosti má ten, kdo je právním jednáním dotčen ve svých právech nebo povinnostech a v jehož zájmu je neplatnost právního jednání stanovena, a to za předpokladu, že nezpůsobil neplatnost jednání.

Jak již bylo uvedeno, porušené ustanovení zákona o veřejných dražbách je stanoveno na ochranu mimo jiné i navrhovatele dražby (jeho zájmu na úspěšném završení dražby), zda však to byl navrhovatel dražby, která (výlučně) způsobila neplatnost posuzovaného právního jednání, závisí vždy na konkrétních okolnostech posuzovaného kontraktačního procesu.

V této věci není pochyb o tom, že dražebník, jako právnická osoba profesionálně zaměřená na výkon dražební činnosti, disponujíc i požadovanou licencí (oprávněním) k provádění této činnosti, měl povinnost v průběhu kontraktačního procesu (ať již byl navrhovatelem smlouvy kdokoliv) si „pohlídat“ elementární zákonné náležitosti smlouvy o provedení dražby a upozornit navrhovatele dražby na nezákonnost jeho požadavku na zkrácení lhůty k doplatku nejvyššího podání; jedině v případě, že by i přes upozornění na uvedený problém navrhovatel dražby na „nezákonné“ lhůtě trval, by nesl následky v podobě nemožnosti dovolat se neplatnosti dražby. Navíc, jak vyplynulo ze skutkového zjištění soudů, to byl dražebník, kdo (fakticky) vyhotovil návrh smlouvy, a to včetně sporné pasáže, týkající se lhůty k doplacení nejvyššího podání.

Na podkladě uvedených skutečností je v této věci nutno dospět k závěru, že smlouva o provedení dražby je neplatná ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 o. z. v důsledku porušení ustanovení § 29 odst. 4 písm. a) zákona o veřejných dražbách, avšak pouze relativně (§ 586 o. z.), že navrhovatelka dražby se mohla (jako ta, na ochranu jejíhož zájmu je neplatnost stanovena, a jako ta, která důvod neplatnosti nezpůsobila) této neplatnosti dovolat, a že tak i (podáním žaloby, která byla dražebníkovi řádně doručena) učinila.

IV. Neplatnost veřejné dobrovolné dražby lze z důvodu, že dražebník neupustil od dražby, ač tak byl povinen učinit, neboť smlouva o provedení dražby byla pro sjednání některé z obligatorních náležitostí v rozporu se zákonem relativně neplatná [§ 22 odst. 1 písm. c), § 19 odst. 2, § 29 odst. 4 písm. a) zákona o veřejných dražbách], vyslovit pouze tehdy, pokud oprávněná osoba (navrhovatel dražby) tuto neplatnost namítla do začátku dražby; pakliže tak neučinila, nelze již z tohoto důvodu neplatnost veřejné dobrovolné dražby následně vyslovit, i kdyby smlouva o provedení dražby uvedený důvod neplatnosti vykazovala.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3594/2023, ze dne 29. 4. 2024

21.05.2024 00:02

Nepřípustné započtení v době po rozhodnutí o úpadku dlužníka

Účinky započtení provedeného nepřípustně v době po rozhodnutí o úpadku dlužníka nenastávají ani po skončení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka. Jinak řečeno, kompenzační projev, jímž věřitel v průběhu insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka nepřípustně započetl svou pohledávku proti pohledávce dlužníka, nemá žádné účinky (nenabývá žádných účinků) ani poté, co pominou (jen proto, že pominou) skutečnosti, které vylučovaly (nepřipouštěly) započtení v době kompenzačního projevu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3589/2021, ze dne 28. 3. 2024

07.05.2024 00:02

Jednostranná změna místa plnění dohodnutého ve smlouvě

Úprava § 1956 o. z. umožňuje jednostrannou změnu místa plnění, má-li být plněno u věřitele a změnil-li věřitel po uzavření smlouvy své bydliště nebo sídlo, popřípadě umístění závodu nebo provozovny. Z teleologického hlediska přitom není důvodu, aby v porovnání se změnami předpokládanými tímto ustanovením nebylo možné postupovat obdobně v případech, kdy je jako místo plnění sjednán účet věřitele. Ve vztahu ke změně účtu věřitele – jakožto sjednaného splniště – tedy existuje v zákoně tzv. otevřená nepravá (teleologická) mezera, kterou je třeba uzavřít pomocí analogie.

Ve světle nastíněné argumentace je na místě přijmout závěr, podle něhož lze na základě analogického použití úpravy § 1956 o. z. při uplatnění principu poctivosti připustit jednostrannou změnu místa plnění i při změně účtu věřitele; s tím, že věřitel ponese zvýšené náklady a nebezpečí, které tím druhé straně vzniknou.

Ačkoli se při posuzování změny závazků obecně vychází ze zásadní nezměnitelnosti smluv jednostranným právním jednáním, oprávnění k určité minimální funkční míře (jednostranných) změn závazku lze dovozovat implicitně na základě uplatnění principu poctivosti, a to při vyvažování oprávněných zájmů obou stran.

Nicméně, i když je za popsaných okolností dlužník zásadně povinen plnit na nově určený účet, nelze zcela vyloučit možnost náhradního splnění (§ 1953 o. z.). To může přicházet v úvahu například tehdy, bude-li dlužník s ohledem na konkrétní okolnosti věci bez své viny v nejistotě, zda plněním na nově určený účet svůj závazek vůči věřiteli skutečně splní anebo bylo-li jednání věřitele nepoctivé (např. vedeno záměrem ztížit dlužníku splnění závazku).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 544/2023, ze dne 27. 3. 2024

07.05.2024 00:01

K důvodům náhradního splnění do soudní úschovy

Plnění do soudní úschovy má účinky splnění, ale jen tehdy, pokud byly naplněny zákonné důvody pro soudní úschovu, uvedené dlužníkem v návrhu na zahájení řízení o úschově.

V řízení o zaplacení dluhu (který měl být splněn složením do soudní úschovy), soud musí zkoumat, zda důvody uvedené dlužníkem v návrhu na soudní úschovu byly splněny. Také v tomto řízení soud nemá posuzovat důvody plnění do úschovy podle toho, jak je navrhovatel (dlužník) právně kvalifikoval v návrhu na zahájení řízení o úschově, ale jak je skutkově vymezil (právní kvalifikace, tedy podřazení pod některý ze zákonem vymezených důvodů, je věcí soudu).

Skutečnost, že důvody plnění do úschovy jsou v § 1953 odst. 1 o. z. vymezeny zčásti odlišně (šířeji) než v § 291 odst. 2 z. ř. s., přitom není významná; přednost musí mít (zvláštní) hmotněprávní úprava. Návrh na přijetí plnění do soudní úschovy je proto důvodný i tehdy, je-li naplněn důvod, který sice není vymezen v § 291 z. ř. s., ale je vymezen – jako důvod soudní úschovy – v § 1953 o. z.

Naopak je významné, jaké skutečnosti z pohledu hmotněprávní úpravy dlužník (žalovaný) skutkově vymezil v návrhu na zahájení řízení o úschově, protože tyto skutečnosti jsou těmi důvody, které v řízení o zaplacení soud musí zkoumat, aby posoudil, zda plněním do úschovy byl splněn dluh (protože tyto důvody byly dány) anebo zda splněn nebyl (protože důvody dány nebyly).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 544/2023, ze dne 27. 3. 2024