// Profipravo.cz / Obecná ustanovení závazkového práva

Obecná ustanovení závazkového práva

04.01.2022 00:02

Smlouva uzavřená adhezním způsobem bez použití formuláře

I. Právní úprava smluv uzavíraných adhezním způsobem je aplikovatelná i na smluvní vztahy mezi podnikateli, a to za předpokladu, že jsou kumulativně naplněny dvě podmínky: (i) podmínka adhezní kontraktace ve smyslu § 1798 odst. 1 o. z. a (ii) podmínka podstavení druhé smluvní strany jakožto slabší strany ve smyslu § 433 o. z.

Skutečnost, že smluvní strana je podnikatelem v daném oboru, není sama o sobě dostatečná pro závěr, že se nejedná o slabší stranu ve smyslu § 433 o. z.

II. V § 1798 odst. 2 zakotvenou domněnku adhezní kontraktace v případě použití formuláře nelze vykládat tak, že pokud není použit formulář či jiný podobný prostředek, nejedná se o smlouvu uzavřenou adhezním způsobem. Jestliže kontraktace mezi stranami naplní znaky adhezní kontraktace (§ 1798 odst. 1 o. z.) a adherující strana je zároveň slabší stranou, je třeba úpravu adhezních smluv aplikovat, nehledě na to, zda byl k uzavření smlouvy použit formulář (příp. jiný podobný prostředek).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2351/2021, ze dne 29. 9. 2021

01.11.2021 00:02

K uznání dluhu jednostranným započtením

V písemném jednostranném kompenzačním projevu bez výhrad není bez dalšího zahrnuto uznání hlavní pohledávky ve smyslu § 2053 o. z.

Jednostranné kompenzační prohlášení bez výhrad, kterým má nastat zánik celé věřitelovy hlavní pohledávky, nemůže být bez existence dalších okolností konkludentním uznáním hlavní pohledávky ve smyslu § 2054 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3752/2019, ze dne 22. 7. 2021

01.11.2021 00:01

Uznání dluhu částečným plněním ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z.

Nastane-li částečné plnění na dluh, je třeba se (při posuzování, zda tím došlo k uznání celého dluhu) dále zabývat tím, zda z takového částečného plnění lze usuzovat též na uznání zbytku dluhu. Plní-li dlužník částečně bez jakýchkoliv výhrad, pak je třeba s ohledem na § 6 odst. 1 a § 556 o. z. zkoumat, zda ve věřiteli byla vyvolána důvěra, že může očekávat i plnění zbylé části pohledávky, a má být proto aplikován § 2054 odst. 2 o. z.

Při zkoumání, zda částečné plnění představuje uznání dluhu ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z., s nímž jsou spojeny právní účinky upravené v § 639 o. z., je třeba se zaměřit především na ty okolnosti, které jsou způsobilé ospravedlnit, že v daném případě o konkludentní uznání dluhu nejde. Nelze totiž ponechat mimo zřetel, že plyne z principu poctivosti, zejména z jeho složky zákazu venire contra factum proprium (tj. jednání v rozporu s vlastním dřívějším chováním), že ten, kdo vědomě částečně plní dluh bez dalšího, tak jeho zbylou část uznává. Za takových okolností může věřitel, objektivně posuzováno, důvodně očekávat, že dlužník počítá s tím, že má plnit i na zbylou část v budoucnu. Optikou tohoto přístupu je tak třeba se zaměřovat zejména na zjišťování těch skutečností, které vyvracejí závěr, že částečné plnění ze strany dlužníka má charakter uznání dluhu (např. dlužník poskytne část plnění s tím, že pokládá dluh za uhrazený).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3752/2019, ze dne 22. 7. 2021

01.11.2021 00:00

Uznání dluhu placením úroků ve smyslu § 2054 odst. 1 o. z.

Dá-li dlužník při placení úroků najevo, že dluh neuznává, placení úroku k uznání jistiny nepovede.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3752/2019, ze dne 22. 7. 2021

18.10.2021 00:01

Oznámení započitatelné pohledávky proti pochybné a sporné pohledávce

I. Pro způsobilost pohledávek ze smluv k započtení je podle § 3028 odst. 3 věty první o. z. rozhodná právní úprava, kterou se řídí smlouvou založený závazkový poměr, z něhož pohledávka vznikla. Jestliže se vznik pohledávek způsobilých k započtení posuzuje podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2013, posuzuje se otázka, zda dlužník může použít k započtení vůči postupníkovi i své k započtení způsobilé pohledávky, které měl vůči postupiteli v době, kdy mu bylo oznámeno nebo prokázáno postoupení pohledávky, podle ustanovení § 529 odst. 2 obč. zák.

II. Na délku lhůty „bez zbytečného dokladu“, stanovené dlužníku v § 529 odst. 2 obč. zák. ke splnění oznamovací povinnosti vůči postupníku, nemá sama o sobě žádný vliv skutečnost, že na majetek dlužníka je vedeno insolvenční řízení a že tuto povinnost má splnit insolvenční správce dlužníka.

III. Obč. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2013, neobsahoval (oproti úpravě obsažené v o. z.) žádnou výslovnou úpravu (ne)možného započtení pohledávek sporných či pochybných (terminologií § 1987 odst. 2 o. z. jde o pohledávky nejisté nebo neurčité). Ve vztahu ke včasnému splnění oznamovací povinnosti dlužníka vůči postupníku dle § 529 odst. 2 obč. zák. není závěr, že lhůta „bez zbytečného odkladu“ začíná běžet až poté, kdy postupníkova pohledávka přestane být spornou nebo pochybnou, dovoditelný ani teleologickým výkladem zkoumaného ustanovení. Lhůta „bez zbytečného odkladu“ obsažená v § 529 odst. 2 obč. zák. i v tomto případě začíná běžet již poté, kdy dlužníku bylo postoupení pohledávky postupitelem oznámeno nebo postupníkem prokázáno.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 82/2019, ze dne 30. 6. 2021

23.08.2021 00:01

Změna v obsahu závazku dohodou stran

Ustanovení § 1901 a 1902 o. z. o změně obsahu závazku dohodou stran jsou obecnými ustanoveními o závazcích a uplatní se i v právních vztazích deliktního práva, neboť speciální ustanovení občanského zákoníku daný vztah upravující (§ 2894 a násl. o. z.) neobsahují zvláštní úpravu ani jejich použití nevylučují.

Dosavadní judikatura je přiměřeně použitelná k výkladu toho, jaké právní účinky má změna v obsahu závazku dohodou stran. Lze tak i nadále vycházet z konstantní rozhodovací praxe, že u tzv. kumulativní novace (změny v obsahu dosavadního závazku dohodou stran) jde - na rozdíl od tzv. privativní novace, při níž dosavadní závazek zaniká a je nahrazen novým - o změnu obsahu závazku za trvání existujícího právního vztahu, spočívající v zániku určitých dosavadních vzájemných práv a povinností a v jejich nahrazení nově sjednanými, případně ve vzniku dalších práv a povinností vedle již existujících. Dosavadní závazkový vztah tedy nezaniká; právním důvodem změněného závazku je jak původní právní skutečnost, která způsobila jeho vznik, tak i dohoda stran o změně jeho obsahu. Změna obsahu závazku se zpravidla týká místa či způsobu plnění, splatnosti apod. Nové ujednání stran o jiném předmětu plnění, resp. dohoda o předání jiného předmětu jako prostředku ke splnění závazku znamená sice zánik povinnosti dlužníka splnit dluh tak, jak bylo původně ujednáno, nikoli však zánik jeho povinnosti plnit; mění se jen jednotlivá práva a povinnosti v existujícím právním vztahu. Je tak třeba rozlišovat závazek ke konkrétnímu plnění (jednotlivé povinnosti) a celý závazkový právní vztah.

Došlo-li přitom k dohodě stran o jiném předmětu plnění a dohodě o předání jiného předmětu jako prostředku ke splnění závazku, pak platí, že věřitel nemůže vymáhat původně sjednaný předmět plnění a dlužník je povinen plnit podle změněného závazku, jestliže si strany dohodnou, že dluh bude splněn poskytnutím jiného předmětu plnění, než k jakému byl dlužník zavázán. Splněním nově sjednaného předmětu plnění poté dochází k zániku závazku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1677/2019, ze dne 27. 5. 2021

12.08.2021 00:01

Vyslovení neúčinnosti dohody o narovnání insolvenčním soudem

Jestliže insolvenční soud vyhověl odpůrčí žalobě tak, že vůči obligačnímu dlužníku insolvenčního dlužníka určil, že dohoda o narovnání, v jejímž důsledku měla zaniknout pohledávka insolvenčního dlužníka vůči obligačnímu dlužníku, je právně neúčinná, pak vůči osobě, které insolvenční správce po pravomocném skončení takového incidenčního sporu pohledávku postoupil za úplatu, nemůže obligační dlužník účinně vznášet námitky založené na obsahu takové dohody o narovnání; to platí bez zřetele k tomu, zda takový postupník pohledávku vymáhá vůči obligačnímu dlužníku po skončení insolvenčního řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2435/2019, ze dne 29. 4. 2021

02.08.2021 00:02

Ručitelovo započtení pohledávky, kterou má dlužník za věřitelem

Podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nemá ručitel právo započíst vůči věřiteli pohledávku, kterou má za věřitelem dlužník.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2475/2019, ze dne 19. 5. 2021

28.07.2021 00:01

Absence výzvy dlužníkovi před vymáháním dluhu po ručiteli

Ustanovení § 2021 odst. 1 o. z. obecně určuje podmínky, za kterých se věřitel může domáhat splnění dluhu na ručiteli. Je tomu tak v případě, jestliže dlužník nesplnil svůj splatný dluh, a to ani v přiměřené lhůtě poté, co byl k plnění věřitelem vyzván, přičemž pro tuto výzvu je vyžadována obligatorně písemná forma. Věřitel nemusí vyzvat dlužníka k splnění dluhu pouze tehdy, jestliže výzvu nelze uskutečnit (například věřiteli není známa dlužníkova adresa, dlužník není schopen fyzicky výzvu převzít ze zdravotních důvodů apod.), anebo ji doručit lze, avšak takové doručení nebude mít z objektivních důvodů žádné účinky, neboť dlužník není schopen svůj závazek splnit (dlužník je insolventní apod.), anebo jej je schopen splnit, avšak jsou zde jiné důvody (například dlužníkův závazek není platný podle § 2019 odst. 2 o. z., dluh zanikl pro nemožnost plnění podle § 2026 odst. 2 o. z. apod.). Pro tolerování absence výzvy přitom nestačí pouhá domněnka věřitele, že dlužník není ochoten plnit svůj dluh.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1198/2019, ze dne 28. 4. 2021

29.06.2021 00:02

Ochrana dlužníka při postoupení téže pohledávky více osobám

Nejvyšší soud již ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že ve vztahu mezi postupníkem a dlužníkem nemůže být otázka platnosti postoupení pohledávky významná, neboť dlužník nemá zpravidla možnost posoudit, zda ve skutečnosti k postoupení došlo a zda je smlouva o postoupení pohledávky platná. Právní skutečností, na kterou právo váže změnu osoby oprávněné přijmout plnění, je oznámení postupitele dlužníkovi (notifikační úkon); vůbec není podstatné, zda ve skutečnosti k cesi platně či vůbec došlo, jinak by dlužník byl v trvalé nejistotě, zda plnil tomu, komu měl. Tato úprava je stanovena právě na ochranu dlužníka. Notifikační úkon vyvolá zamýšlené právní důsledky - týkající se osoby oprávněné přijmout plnění - i tehdy, jestliže k cesi vůbec nedošlo či smlouva o postoupení byla neplatná.

Takto dovolacím soudem interpretovaná úprava ve znění obč. zák. chránila dobrou víru dlužníka před postoupením pohledávky více osobám, a protože konstrukce § 1882 odst. 2 o. z. je v tomto ohledu zacílena stejně, lze shora uvedené právní závěry dovolacího soudu zásadně aplikovat i na posuzovaný případ. Dlužník tedy nemusí mít o opakované cesi žádnou vědomost, avšak může se přesto zprostit svého závazku plněním či jiným vyrovnáním ve vztahu k tomu postupníkovi, o jehož postoupení se dozvěděl nejdříve. Nadále platí, že postupitel může svou pohledávku účinně převést pouze jednou. V případě, že tutéž pohledávku převedl vícekrát, stane se pravým věřitelem toliko osoba, které byla pohledávka postoupena jako osobě první. Pro osobu dlužníka není podstatné, zda byla pohledávka vůbec postoupena, zda je takové postoupení platné či zda došlo k postoupení téže pohledávky vícekrát (řešení uvedených otázek by bylo relevantní jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem).

Ustanovení § 1882 o. z. v obou odstavcích upravuje možnost dlužníka zprostit se své povinnosti, buďto ve vztahu k postupiteli ještě před notifikací či prokázáním další cese (odst. 1) nebo ve vztahu k jiné osobě v případě opakovaného postoupení téže pohledávky (odst. 2). Z hlediska systematického řazení obou odstavců do jednoho ustanovení a rovněž za pomoci logického výkladu je zřejmé, že možnost a způsoby zproštění se povinnosti (splněním dluhu anebo jiným vyrovnáním), explicitně vyjádřené pouze v odst. 1, jsou dlužníku zachovány i ve vztahu k jiné osobě (oznámenému či prokázanému postupníku, jímž může být i nepravý věřitel), a to za předpokladu, že dlužník plnil nebo se jinak vyrovnal vůči osobě, ve vztahu k níž mu bylo postoupení oznámeno či prokázáno nejdříve. Zákon proto nepožaduje, aby dlužník u opakované cese zjišťoval, kdo z „postupníků“ je pravým věřitelem.

Při opakovaném postoupení téže pohledávky se dlužník svého závazku zprostí i tehdy, vypořádá-li se po oznámení či prokázání cese s nepravým věřitelem, ve vztahu k němuž se o postoupení dozvěděl nejdříve; rovněž v tomto případě vede ke zproštění závazku nejen jeho splnění, ale i jiný právně uznatelný způsob vyrovnání. Je-li tedy postoupení pohledávky nepravému věřiteli za podmínek § 1882 odst. 2 o. z. z pozice dlužníka účinné – a dlužník tak má možnost se závazku vůči nepravému věřiteli (účinně) zprostit - musí nutně být rovněž účinné s tím korespondující právní jednání nepravého věřitele (přijetí plnění, uzavření dohody o jiném vyrovnání), přičemž pravý věřitel je povinen tuto skutečnost na straně jedné respektovat, na straně druhé mu vzniká právo požadovat úhradu své pohledávky (v rozsahu vyrovnání dlužníka s nepravým věřitelem) z titulu bezdůvodného obohacení vůči věřiteli nepravému (§ 2991 a násl. o. z.).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1271/2020, ze dne 14. 4. 2021

17.06.2021 00:02

K použití úpravy neúměrného zkrácení na obchody s akciemi

Úprava neúměrného zkrácení v § 1793 odst. 1 o. z. nedopadá na obchody s akciemi bez ohledu na to, zda tyto akcie byly přijaty k obchodování na některém (evropském) regulovaném trhu.

Smyslem a účelem § 1793 odst. 2 o. z., jde-li o vyloučení investičních nástrojů z dopadu úpravy neúměrného krácení, je ochrana právní jistoty při obchodování na kapitálovém trhu (v nejširším smyslu tohoto pojmu). Obchodování s akciemi je svojí povahou vždy do jisté míry rizikové a začasté obsahuje prvky jisté míry spekulace, a to bez ohledu na to, zda k němu dochází na (evropském) regulovaném trhu či jinde. Dostatečnou ochranu před nepoctivým jednáním jedné ze stran poskytuje jak úprava § 580, § 583 a § 588 o. z. (neplatnost právního jednání pro rozpor se zákonem, pro omyl, resp. pro rozpor s dobrými mravy), tak i úprava lichvy v § 1796 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 451/2019, ze dne 16. 3. 2021

10.06.2021 00:02

Odstoupení od smlouvy při nedodržení lhůty „bez zbytečného odkladu“

I v poměrech právní úpravy odstoupení od smlouvy účinné od 1. ledna 2014 se uplatní závěry judikatury Nejvyššího soudu formulované při výkladu ustanovení § 345, § 346 a § 350 obch. zák., podle nichž:

1) Lhůtu „bez zbytečného odkladu“ používá zákonodárce často nejen v obchodním zákoníku, ale i v dalších předpisech soukromého práva a ve veřejném právu, přičemž většinou je tato lhůta určena ke splnění povinnosti nebo k uskutečnění právního úkonu či jiného projevu vůle. Takto vymezená lhůta přímo neurčuje, v jakém konkrétním časovém okamžiku je třeba povinnost plnit či jinak konat. Jde tak o neurčitou lhůtu, jejíž podstatu vymezuje již její slovní vyjádření. Z časového určení „bez zbytečného odkladu“ je třeba dovodit, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.

2) Případné nedodržení lhůty „bez zbytečného odkladu“ pro odstoupení z důvodu podstatného porušení smluvní povinnosti (§ 345 odst. 1 obch. zák.) a absence určení dodatečné přiměřené lhůty k plnění pro odstoupení z důvodu nepodstatného porušení smluvní povinnosti, má za následek jen to, že prodlení lze hodnotit (jen) jako nepodstatné porušení smluvní povinnosti a že účinky odstoupení od smlouvy nastávají teprve po marném uplynutí přiměřené dodatečné lhůty, jež měla být poskytnuta k plnění povinnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 81/2019, ze dne 25. 2. 2021

03.05.2021 00:01

K pojmu „smlouva o přepravě osoby“ uvedenému v § 1840 písm. h) o. z.

Za použití eurokonformního výkladu ustanovení § 1840 písm. h) o. z. je nutné dospět k závěru, že smlouvou o přepravě osoby se zde rozumí i smlouvy s přepravou osoby související.

Aplikováno na projednávanou věc je zřejmé, že smlouva uzavřená mezi účastníky řízení (o koupi letenky) spadá pod výjimku uvedenou v § 1840 písm. h) o. z., důsledkem čehož je vyloučení aplikace § 1820 až § 1839 o. z. Lze dodat, že výhrada § 1840 písm. h) o. z. se uplatní bez ohledu na právní kvalifikaci smlouvy jako smlouvy zprostředkovatelské či innominátního kontraktu, protože jde o smlouvu spotřebitelskou uzavřenou distančním způsobem.

Předestřený výklad není právem nedovoleným rozšířením jazykově jednoznačného znění pojmu „smlouva o přepravě osoby“ uvedeného v § 1840 písm. h) o. z. V případě sporného znění právního předpisu se uplatní domněnka in favorem conventionis, ze které plyne, že se náš zákonodárce nehodlal odchýlit od účelu sledovaného unijním právem, takže v pochybnostech je nutno sledovat výklad podaný orgány Evropské unie. Z pohledu prosazování unijního práva přitom není rozhodující doslovné znění vnitrostátního předpisu, nýbrž jeho eurokonformní výklad; jinak řečeno, lze-li určité vnitrostátní ustanovení vyložit eurokonformně, není třeba jej z právního řádu odstraňovat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1217/2020, ze dne 27. 1. 2021

26.04.2021 00:02

Právní úkony postupitelem oznámeného postupníka vůči dlužníkovi

Vyrozuměl-li postupitel dlužníka v souladu s ustanovením § 526 obč. zák. o postoupení pohledávky na nového věřitele, je tento oznámený věřitel v zásadě oprávněn nejen od dlužníka přijmout plnění dluhu, ale i ke všem dalším právním jednáním, k nimž by měl právo postupitel, jestliže by nedošlo k oznámení o postoupení pohledávky. Takovým právním jednáním je i úkon postupníka směřující k zesplatnění pohledávky, jejíž postoupení bylo dlužníku postupitelem oznámeno. Stejně tak platí, že námitky, pro které má dojít k zániku nebo k zeslabení práva ke splnění dluhu, dlužník zásadně vznáší vůči postupitelem oznámenému postupníku. To se týká i případné námitky promlčení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3474/2020, ze dne 2. 2. 2021

14.04.2021 00:02

Korektiv dobrých mravů a ochrana slabší strany ve vztazích mezi podnikateli

I. Jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu.

II. Korektiv dobrých mravů však přitom nevylučuje posouzení, zdali na právní poměry stran nedopadají jiná ustanovení občanského zákoníku poskytující právní ochranu jedné ze stran před zneužívajícím jednáním druhé strany (například právní úprava ochrany slabší strany).

Uzavřel-li podnikatel fyzická osoba smlouvu s jiným podnikatelem v rámci své podnikatelské činnosti, nelze vyloučit, že mu bude přináležet zákonná ochrana jako tzv. slabší straně za podmínek § 433 o. z. Práva dovolávat se ochrany prostřednictvím právní úpravy poskytující ochranu před zneužívajícím jednáním jiného podnikatele podle § 433 o. z. nezbavuje podnikatele, je-li v závazku slabší stranou, ani ustanovení § 1797 o. z.

Ustanovení § 433 o. z. je samostatně aplikovatelné, tj. k jeho aplikaci zároveň není nutné dovodit porušení jiného (zvláštního) podrobnějšího ustanovení na ochranu slabší strany.

Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, nepůjde v otázce samotné výše úroku bez naplnění dalších zákonných předpokladů § 433 o. z. ani o důvodnou aplikaci tohoto ustanovení. Ve vztahu ke sjednanému úroku pro účely aplikace ustanovení § 433 o. z. tedy nepostačují pouhá skutková zjištění o jeho výši. Je třeba prokázat ostatní předpoklady důvodné aplikace takové úpravy. Nepostačuje prokázání toliko silnějšího hospodářské postavení nebo kvality odborníka, ale je třeba prokázat, že došlo ke zneužití takového postavení nebo kvality odborníka silnější strany.

III. Spotřebitelem může být každý člověk, tedy i fyzická osoba podnikatel, který mimo rámec své podnikatelské činnosti uzavírá smlouvu s jiným podnikatelem. Nelze tak vyloučit, že taková smlouva o úvěru může mít povahu smlouvy spotřebitelské a bude třeba aplikovat právní úpravu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru.

IV. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, dopadá působnost právní úpravy o adhezní kontraktaci i na vztahy mezi podnikateli (nevyloučí-li si ji strany za splnění zákonných předpokladů podle § 1801 o. z.). Pouhá nepřiměřenost úplaty, tedy i úroku, však předmětem přezkumu právní úpravou adhezních smluv (prostřednictvím § 1800 odst. 2 o. z.) být nemůže.

V. Samotná výše úroků nebude ve vztazích mezi podnikateli zpravidla bez dalších okolností představovat naplnění ani zákonných předpokladů rozporu s dobrými mravy podle § 588 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 ICdo 56/2019, ze dne 16. 3. 2021

14.04.2021 00:01

Vyloučení aplikace právní úpravy adhezních smluv mezi podnikateli

Ujednají-li si strany (ve vztahu mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti), že vylučují použití § 1799 a § 1800 o. z., je třeba obsah i tohoto ujednání poměřovat s ohledem na obchodní zvyklosti a dodržení zásad poctivého obchodního styku, je-li tato klauzule součástí adhezní smlouvy, nikoliv jen v návaznosti na to, zda je tato doložka pojata do vlastního textu smlouvy či mimo něj.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 ICdo 56/2019, ze dne 16. 3. 2021

08.04.2021 00:01

Zánik zástavního práva k nemovitostem sepsaným do konkursní podstaty

[1] Ve sporu o vydání písemného potvrzení (kvitance) o tom, že zástavní dlužník uhradil zajištěnou pohledávku a že touto úhradou zaniklo zástavní právo váznoucí na jeho nemovitostech, sepsaných do konkursní podstaty osobního dlužníka (úpadce), není obecný soud oprávněn řešit otázku, zda nemovitosti byly (a jsou) oprávněně sepsány do konkursní podstaty.

[2] Jestliže zástavní dlužník před zpeněžením zástavy sepsané do konkursní podstaty osobního dlužníka postupem podle § 27 odst. 5 ZKV uhradí do konkursní podstaty úpadce celou zajištěnou pohledávku, a posuzuje-li se zánik zástavního práva podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, zástavní právo tím zaniká bez zřetele k tomu, že se tak stalo po marném uplynutí lhůty k tomu určené ve výzvě správce konkursní podstaty a po pravomocném zamítnutí žaloby, kterou se zástavní dlužník domáhal vyloučení zástavy z konkursní podstaty úpadce; to, že zástavní dlužník již nemá k dispozici právní nástroj, jehož prostřednictvím by si za trvání konkursu mohl vynutit vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, nemá na uvedený závěr žádného vlivu.

[3] Nevydá-li správce konkursní podstaty osobního dlužníka zástavnímu dlužníku potvrzení o tom, že úhradou zajištěné pohledávky do konkursní podstaty zaniklo zástavní právo váznoucí na nemovitostech, které pohledávku zajišťovaly, a posuzuje-li se zánik zástavního práva podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, může se zástavní dlužník úspěšně domáhat žalobou podanou proti správci konkursní podstaty určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem; právo domáhat se soudně vydání potvrzení o zániku zástavního práva, zástavní dlužník nemá.

[4] Nevydá-li správce konkursní podstaty osobního dlužníka zástavnímu dlužníku na jeho žádost písemné potvrzení (kvitanci) o tom, že do konkursní podstaty zcela nebo zčásti uhradil zajištěnou pohledávku, a posuzuje-li se splnění povinnosti vystavit takové potvrzení podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, může se zástavní dlužník úspěšně domáhat žalobou podanou proti správci konkursní podstaty u obecného soudu vydání (vystavení) takového potvrzení bez zřetele k tomu, že pokyn, aby správce konkursní podstaty takové potvrzení (kvitanci) vystavil, odmítl udělit konkursní soud (při výkonu dohlédací činnosti).

[5] Zástavní právo k nemovitostem sepsaným do konkursní podstaty osobního dlužníka, které zajišťují pohledávku zástavního věřitele, zaniká okamžikem, kdy zástavní dlužník uhradí do konkursní podstaty zajištěnou pohledávku. Jestliže správce konkursní podstaty takto uhrazenou částku nesprávně vrátí zástavnímu dlužníku, účinky zániku zástavního práva dle § 170 odst. 1 písm. a) obč. zák. tím nepomíjejí a zástavní právo se neobnovuje; takové plnění správce konkursní podstaty je (již) plněním bez právního důvodu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 168/2019, ze dne 14. 1. 2021

30.03.2021 00:02

Právní režim ručitelského závazku přijatého po 31.12.2013

Je-li smlouva o ručení, uzavřená tím, že věřitel akceptuje ručitelské prohlášení, uzavřena po 31. 12. 2013, pak práva a povinnosti z této smlouvy vznikla po tomto datu a vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 1 o. z. se řídí novým občanským zákoníkem, bez zřetele na to, zda se hlavní (zajišťovaný) závazek řídí tímto zákonem nebo dosavadními právními předpisy (tj. zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, popř. zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem). Novým občanským zákoníkem se pak nutně řídí též samotná smlouva o ručení, uzavřená za účinnosti tohoto právního předpisu, a to nejen co do požadavku na obsahové náležitosti a na formu, nýbrž i co do pravidel pro její výklad.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 758/2020, ze dne 21. 12. 2020

15.03.2021 00:00

Ochrana druha užívajícího nemovitost jako člen domácnosti výprosníka

Byť poměr druh a družka (který není ani v současných právních předpisech definován) je vztahem obdobným vztahu mezi manžely, o manžele nejde a postavení druha/družky v občanskoprávních vztazích nelze posuzovat stejně jako postavení manžela/manželky (rozvedeného manžela/manželky). V řízení o vyklizení nemovitosti mají proto druh a družka postavení samostatných společníků.

Dle soudní praxe je za trvání nájemního vztahu k vyklizení osoby bydlící v bytě se souhlasem nájemce (člen jeho domácnosti) aktivně věcně legitimován zásadně jen nájemce, nikoli pronajímatel. Pouze vůči neoprávněnému uživateli může mít vlastník aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na vyklizení bytu, byť k tomuto bytu svědčí právo nájmu jiné osobě a tato osoba by se též mohla domáhat jeho vyklizení. Uvedené závěry lze vztáhnout i na užívání nemovitosti na základě jiných právních titulů, tedy i výprosy.

Užívá-li tedy družka nemovitost jako členka domácnosti druha - výprosníka, jehož právní důvod užívání neskončil (půjčitel ho k vyklizení nemovitosti nevyzval), její právní důvod k užívání nemovitosti trvá, souhlas s jejím bydlením může odvolat jen její druh a jen on také může požadovat její vyklizení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1588/2020, ze dne 15. 12. 2020

09.03.2021 00:02

Vklad vlastnického práva k nemovitosti na základě dohody o narovnání

I. Vklad vlastnického práva k nemovitosti lze (při splnění stanovených náležitostí i podle katastrálních předpisů) provést také na základě dohody o narovnání obsahující uznání vlastnického práva k nemovité věci.

Dohodu o narovnání podle § 1903 o. z. lze považovat za vkladu schopnou v případě, pokud na jejím základě má dojít k uznání existence nebo neexistence některého z práv, s nímž katastrální zákon v § 11 odst. 1 písm. a) až s) připouští (při splnění dalších zákonných podmínek) zápis ve formě vkladu do katastru nemovitostí.

II. Jestliže v posuzovaném případě nepanovaly žádné pochybnosti o vlastnictví žalobkyně k předmětnému pozemku a pokud uzavřená dohoda o narovnání svým obsahem neodůvodňovala vznik, změnu, zánik či uznání existence nebo neexistence dosavadního v katastru nemovitostí reflektovaného vlastnického práva žalobkyně, pak zde nebylo žádného věcného podkladu pro vyhovění žaloby, tj. pro duplicitní uznání vlastnického práva žalobkyně. Předložená dohoda o narovnání neodůvodňuje zápis vzniku, změny či zániku vlastnického práva či uznání existence nebo neexistence takového práva k předmětnému pozemku ve vztahu k žalobkyni, která byla v době rozhodování odvolacího soudu zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice uvedeného pozemku (v době rozhodování odvolacího soudu tak panovala ve vztahu k žalobkyni shoda mezi stavem zápisů v katastru nemovitostí a právním stavem o jejím výlučném vlastnictví uvedeného pozemku, které nikým nebylo zpochybňováno).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1810/2020, ze dne 3. 12. 2020