// Profipravo.cz / Obecná ustanovení závazkového práva

Obecná ustanovení závazkového práva

25.05.2022 00:02

Distanční uzavírání pracovněprávních smluv

I. Zákoník práce neupravuje postup při uzavírání pracovněprávních smluv (dohod). Na uzavření těchto smluv (dohod), a tedy i na uzavření dohody o odstupném, je proto třeba použít občanský zákoník. Proto ani zvláštní úprava doručování písemností v pracovněprávních vztazích, provedená v hlavě XIV, části třinácté zákoníku práce, nemá zásadní význam pro posouzení předpokladů vzniku dvoustranného právního jednání (dohody); smyslem právní úpravy doručování písemností zaměstnanci je, aby se písemnost skutečně dostala do dispozice zaměstnance. Byť tedy právní úprava spojuje s porušením pravidel pro doručování písemností, obsažených v ustanovení § 334 až §336 zák. práce, neexistenci takového právního jednání (v písemnosti obsaženého), neznamená to, že dvoustranné právní jednání by nemohlo vzniknout (nastat) jiným, zákonem předpokládaným způsobem.

Na postup při uzavírání pracovněprávních smluv se tak užijí pravidla obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zejména potom ustanovení části první, hlavy V., § 545 a násl. a části čtvrté, hlavy I., § 1721 a násl.

II. V každém právním jednání je obsažena (přítomna) složka volní (vnitřní, úmysl jednajícího), jejímž odrazem je obsah právního jednání, a složka jevová (vnější), která nese odraz v tzv. formě právního jednání. Význam obou složek pro posouzení vzniku, existence, popř. platnosti právního jednání je třeba rozlišovat; zatímco podstatná vada vůle má zpravidla již pro vznik (resp. existenci) právního jednání fatální dopad (srovnej např. ustanovení § 551 až 554 o. z. o zdánlivém právním jednání), nedostatek formy může mít za následek (pouhou) neplatnost právního jednání, zpravidla neplatnost relativní.

Lze tedy uzavřít, že je-li z vnějších projevů jednajících (pro vnější svět) poznatelný společný shodný úmysl (vůle) upravit vznik, změnu, udržení nebo zánik svých práv a povinností, a není-li vůle některého z jednajících (nebo obou) deformována, je nutno dospět k závěru o vzniku dohody. Z uvedeného též vyplývá, že pro úvahu o vzniku (existenci) společného (vícestranného) právního jednání je významný pouze úsudek (poznání) o společné vůli (úmyslu) jednajících, nikoliv o „cestě“, která ke shodě jednajících o obsahu právního jednání vedla; taková úvaha se může prosadit pouze při posouzení tzv. formy právního jednání, která se odráží pouze v řešení otázky platnosti právního jednání.

Pakliže bylo tedy v projednávané věci zjištěno, že scan návrhu dohody o narovnání, který byl již podepsán dvěma členy statutárního orgánu zaměstnavatelky a který obsahoval již veškeré (e-mailovou korespondencí mezi zástupci účastníků) dohodnuté náležitosti, zaslala zaměstnavatelka zaměstnanci a vážnost takto vyjevené vůle nebyla zpochybněna (případné nevyjevené vnitřní výhrady jsou bez významu), a pakliže bylo ze strany obláta (zaměstnance) oferentu (zaměstnavatelce) sděleno, že nabídku bez výhrad přijímá, je závěr odvolacího soudu, že k dohodě mezi účastníky došlo, správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2061/2021, ze dne 27. 4. 2022

18.05.2022 00:01

Škoda způsobená porušením povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí

I. Občanský zákoník připouští možnost vzniku povinnosti k náhradě škody mezi kontrahenty jak v případě, že je již smlouva uzavřena, tak za určitých podmínek i v situaci, kdy předsmluvní jednání ještě nebyla završena uzavřením smlouvy. Podmínky pro vznik povinnosti k náhradě škody jsou přitom v obou situacích rozdílné, proto je třeba mezi nimi rozlišovat.

Úprava tzv. předsmluvní odpovědnosti stojí na obecné povinnosti jednat poctivě, a to i při jednání o uzavření smlouvy. Ustanovení § 1728 o. z. dopadá na případy, kdy strana zahájí jednání a pokračuje v něm, aniž by vůbec měla vůli smlouvu uzavřít, § 1729 o. z. na případy bezdůvodného přerušení jednání o smlouvě poté, kdy je u druhé strany vyvolána představa, že smlouva bude uzavřena. Prioritou je vždy svoboda smluvního vyjednávání, která je prolamována pouze tehdy, odporuje-li její prosazování principu poctivosti jednání.

Povinnost k náhradě škody způsobené porušením smluvní povinnosti vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí oproti tomu spadá pod ustanovení § 2913 o. z., neboť tento nástroj k uzavření zamýšlené smlouvy je již sám o sobě smlouvou, jejíž porušení zakládá tzv. kontraktní odpovědnost. Nárok na náhradu škody z toho plynoucí nemusí být vyloučen ani tím, že smlouva o smlouvě budoucí následně zanikla. Odpovědnost podle § 2913 o. z. je objektivní, zavinění se nezkoumá a vnitřní vztah škůdce ke vzniku škody je bez významu, neboť základním předpokladem vzniku odpovědnosti je v tomto případě porušení smluvní povinnosti škůdcem.

II. V projednávané věci bylo zjištěno, že jednání mezi účastníky o prodeji pozemků žalovaných vyústilo v uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, tedy tu již byla specifická, byť nikoliv finálně zamýšlená smlouva. Z hlediska právní kvalifikace jednání mezi účastníky proto nešlo pouze o počínání v rámci předsmluvního jednání, nýbrž již o postup v rozporu se smluvně založenou povinností (soudy konstatovaly, že žalovaní nepředložili žalobcům požadované listiny o zaplacení nedoplatků kupních cen) podle § 2913 o. z., který ovšem protiprávní jednání zakládající povinnost k náhradě škody nespojuje s nepoctivostí při dojednávání smlouvy, ale přímo s porušením smluvním ujednáním založené povinnosti. Zmíněná smluvní povinnost předložit požadovaná potvrzení přitom byla zjevně koncipována jako jeden z kroků, jež měly vést k uzavření kupní smlouvy. Konstatoval-li tedy odvolací soud absenci protiprávního jednání na straně žalovaných, aniž by se blíže zabýval uvedenými zjištěními a jejich významem z pohledu § 2913 o. z. a danou situaci posuzoval jen z pohledu tzv. předsmluvní odpovědnosti ve smyslu § 1729 o. z., není právní posouzení věci správné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3062/2021, ze dne 10. 2. 2022

02.05.2022 00:02

Lhůta ke splnění povinnosti postupitele vydat postupníkovi doklady

I. Ustanovení § 1880 odst. 2 o. z. nebrání uzavření dohody, v níž strany ujednají lhůtu pro splnění povinností postupitele vydat postupníkovi doklady a sdělit informace potřebné k uplatnění postoupené pohledávky, která může být navázána i na zaplacení ceny (úplaty) za postoupení pohledávky.

II. Obecně platí, že právní normy soukromého práva jsou zásadně dispozitivní. Jinak řečeno, strany se mohou při úpravě svých práv a povinností od právních norem soukromého práva odchýlit, jestliže to zákon nezakazuje (viz § 1 odst. 2 část věty před středníkem o. z.). Ustanovení § 1 odst. 2 o. z. vychází z předpokladu, že takový zákaz bude výslovný. Výslovný zákaz přitom může být přímý i nepřímý. V případě přímého zákazu zákon výslovně určuje, že se určité jednání zakazuje (srov. například právě § 1 odst. 2 části věty za středníkem o. z.). Povaha právní normy, od níž se taková ujednání odchylují (tj. zda jde o právní normu absolutně či relativně kogentní anebo o právní normu dispozitivní), přitom není významná. Jinak řečeno, ani od dispozitivní právní normy se strany nemohou odchýlit způsobem popsaným v § 1 odst. 2 části věty za středníkem o. z. Je-li však možno jakoukoliv odchylku od určité právní normy považovat (per se) za porušující dobré mravy, veřejný pořádek či právo upravující postavení osob, lze takovou právní normu kvalifikovat jako (absolutně) kogentní. O nepřímý výslovný zákaz jde zpravidla tehdy, zakazuje-li zákon odchylné ujednání stran tím, že je prohlašuje za neplatné, případně za zdánlivé, či určuje, že se k němu nepřihlíží (srov. například § 580 o. z.). I v tomto případě platí, že zákon zakazuje každou odchylku od určité právní normy, která odporuje jejímu smyslu a účelu, byť by obecně nešlo o právní normu (absolutně) kogentní (tedy byť by jiné odchylky od právní normy byly možné). Brání-li však smysl a účel určité právní normy jakémukoliv odchylnému ujednání, půjde o právní normu (absolutně) kogentní.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3157/2020, ze dne 28. 1. 2022

26.04.2022 00:02

Posouzení hrubého nepoměru vzájemných plnění

I. Na rozdíl od skutkové podstaty lichvy (§ 1796 o. z.) je právní úprava neúměrného zkrácení dle § 1793 o. z. založena na jediném čistě objektivním kritériu, jímž je hrubý nepoměr vzájemných plnění. Zatímco účelem právní úpravy lichvy je ochrana možné poruchy vůle ve spojení s poruchou ekvivalence, účelem neúměrného zkrácení je (toliko) ochrana poruchy ekvivalence. Pokud jde o právní následky, s lichvou se pojí neplatnost, zatímco neúměrné zkrácení zakládá restituční nárok zkrácené strany.

II. V poměrech současné právní úpravy, která žádnou konkrétní hranici představující neúměrné zkrácení nestanoví, lze za výchozí pravidlo považovat zákaz zkrácení přes polovic. Jinak řečeno, hrubým nepoměrem vzájemných plnění bude hranice zhruba do poloviny vzájemných plnění (rozpětí 45 až 55 %), od níž se soud odchýlí pouze, budou-li pro to zvláštní důvody.

Při porovnání vzájemných plnění (test disparity) se vychází z obvyklé ceny v daném místě a čase. Jde primárně o porovnání poměru obvyklé ceny plnění a protiplnění, ale hrát roli mohou i další okolnosti. Není totiž vyloučeno, aby v konkrétním případě soud hrubý nepoměr shledal i tam, kde poměr vzájemných plnění bude uvedené rozpětí přesahovat, půjde však o výjimečné situace, kdy by odmítnutí nároku zkráceného znamenalo přílišnou tvrdost nebo pokud i poměr přesahující polovinu vzájemných plnění (resp. uvedené rozpětí) bude v konkrétním případě shledán odporujícím zásadám spravedlnosti. Nemá-li dojít k nepřípustnému ohrožení právní jistoty stran smlouvy, mělo by být dotyčné ustanovení vykládáno restriktivně s důsledkem, že v pochybnostech by se měl soud přiklonit k závěru, že o neúměrné zkrácení nejde. Tuto restrikci je proto třeba vztáhnout i na další posuzované okolnosti. Z povahy kritéria pro posouzení neúměrného zkrácení je zřejmé, že hrát roli mohou pouze okolnosti týkající se ve smlouvě sjednaného poměru výše plnění v daném místě a čase. Důkazní břemeno je na straně toho, kdo zkrácení tvrdí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 42/2021, ze dne 25. 1. 2022

25.04.2022 00:02

K možnosti sjednat ve smlouvě právní domněnku či fikci

Ujednání stran v soukromoprávní smlouvě, jež pro vyjádření určitého jimi předvídaného právního následku užily určitá typová sousloví (např. „považuje se“, „má se za“, „platí, že“), která v právních normách zpravidla naznačují, že jde o tzv. právní domněnky či právní fikce, nejsou pouze z tohoto důvodu neplatná. Je třeba i u takových ujednání v každém jednotlivém případě zkoumat, k jakému právnímu následku vůle stran směřovala, a zda takové ujednání není vzhledem ke konkrétním okolnostem věci zákonem zakázáno nebo se příčí dobrým mravům.

Při posouzení, zdali takové ujednání je v rozporu se zákonným zákazem nebo se příčí dobrým mravům, je třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, co je obsahem daného ujednání. Současně je třeba hodnotit i právní postavení stran, v jakém ujednání uzavřely, zdali jde o rovnovážný vztah stran, např. podnikatelů, případně zdali jde o vztah podnikatele na straně jedné a slabší strany na straně druhé, ať už spotřebitele nebo podnikatele slabší strany.

Dohoda dvou podnikatelů při jejich podnikatelské činnosti o tom, že „dílo se považuje za předané, nedostaví-li se objednatel bezdůvodně a opakovaně (nejméně 2x) k přejímce díla“, směřující ke smluvní úpravě podmínek předání díla jako jednoho z předpokladů vzniku práva zhotovitele na zaplacení ceny díla není právní úpravou občanského zákoníku sama o sobě zakázána, ani se bez dalšího nepříčí dobrým mravům.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1001/2021, ze dne 23. 3. 2022

14.03.2022 00:00

Splnění dluhu vs. započtení

V případě započtení nedochází k žádnému plnění, nejde tedy o zánik závazku splněním, ale o jiný druh zániku závazku; proto právní úpravu splnění dluhu nelze analogicky použít na započtení pohledávek a opačně právní úpravu započtení nelze analogicky použít na splnění dluhu.

Splnění a započtení jsou tedy dva různé způsoby zániku závazku vyžadující naplnění odlišných skutečností a nelze je zaměňovat. Je-li obohaceným plněno ochuzenému na závazek (pohledávku) z bezdůvodného obohacení, zaniká v tomto rozsahu nárok ochuzeného na vydání bezdůvodného obohacení a není třeba ze strany dlužníka (obohaceného) žádného dalšího projevu, jak je tomu v případě zániku závazku v důsledku započtení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2829/2021, ze dne 8. 12. 2021

22.02.2022 00:02

Zrušení dlouhodobého závazku rozhodnutím soudu dle § 2000 o. z.

I. Ustanovení § 2000 odst. 1 o. z. se věcně týká dlouhodobých smluv, které jsou právě vzhledem k jejich dlouhodobosti spojené s jistou mírou rizika, neboť v době jejich uzavření nelze předjímat škálu nejrůznějších okolností, které v průběhu doby mohou nastat. Existují zde tedy široké možnosti změn okolností v podstatě ve všech relevantních parametrech – ať již jde o osobní poměry smluvních stran, jejich způsobilost, hospodářské či společenské preference, anebo okolnosti objektivní, vnější, zejména tržní, politické, právní, sociální, přírodní apod. Vzhledem k tomu zachází právní úprava s velmi dlouhodobými smlouvami obezřetněji a nabízí stranám účinné mechanismy, jak reagovat na jinak těžko řešitelné problémy pramenící z jejich neprolomitelné závaznosti.

Jeden z těchto mechanismů, který ve své podstatě představuje výjimku ze zásady pacta sunt servanda, je zakotven právě v § 2000 odst. 1 o. z. V tomto ustanovení je upraven předčasný zánik závazku formou soudního rozhodnutí s účinky ex nunc. Výchozím předpokladem pro jeho uplatnění je existence mimořádně dlouhodobého závazku (závazku sjednaného na dobu života člověka, resp. na dobu delší než deset let). Je-li podmínka kvalifikované dlouhodobosti splněna, je možno domáhat se zrušení závazku soudem ve dvou situacích (skutkových podstatách), ve kterých je s touto dlouhodobostí spojen určitý problém, resp. možný konflikt a nadměrný zásah do smluvního postavení zavázané strany.

Primárně jde o situaci, v níž mimořádná dlouhodobost závazku není podepřena dostatečně vážným důvodem (§ 2000 odst. 1 věta první o. z.). Pro tento případ platí, že po uplynutí deseti let je možno se domáhat zrušení závazku bez dalších podmínek. Otázku, zda ke sjednání dlouhodobého závazku měly strany vážný důvod, je zapotřebí posuzovat z objektivního hlediska s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem.

Druhým možným důvodem pro zrušení dlouhodobého závazku rozhodnutím soudu je podstatná (kvalifikovaná) změna okolností, z nichž strany zřejmě vycházely při vzniku závazku (§ 2000 odst. 1 věta druhá o. z.). Soud dlouhodobý závazek dotčený takovou změnou poměrů zruší (a to – stejně jako v případě předvídaném v § 2000 odst. 1 větě první o. z. – nejdříve po uplynutí deseti let od jeho vzniku) pouze tehdy, jestliže nově nastalé okolnosti působí takový zásah, že na zavázané straně nelze rozumně požadovat další setrvání v závazku.

II. Ustanovení § 2000 o. z. je aplikovatelné i v nájemních vztazích.

III. Termínem „kohokoli“ měl zákonodárce v § 2000 odst. 1 o. z. nepochybně na mysli kterýkoli subjekt soukromého práva (doslova „libovolná, kterákoli osoba, lhostejno kdo“), a tedy nikoli jen subjekt z kategorie právnických osob.

IV. Za vážný důvod (ve smyslu § 2000 odst. 1 věty první o. z.) ke sjednání dlouhodobého nájemního poměru (tj. pouze dočasného a současně úplatného přenechání věci k užití jinému) může být považován i zájem vlastníka pronajaté věci zajistit svým rodičům (tedy blízkým příbuzným) stabilní uspokojení jejich potřeby bydlení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 740/2021, ze dne 10. 11. 2021

22.02.2022 00:01

K důsledkům zániku zprostředkované smlouvy na smlouvu rezervační

Odstoupením od kupní smlouvy, zprostředkované na základě rezervační smlouvy, nedochází samo o sobě k zániku rezervační smlouvy, jež zanikla již dříve v důsledku splnění smluvními stranami. Nebylo-li v posuzované rezervační smlouvě dohodnuto nic ohledně vrácení blokační zálohy pro případ odstoupení kupujících od zprostředkovávané kupní smlouvy, pak se kupující nemohou úspěšně domáhat vrácení složené zálohy po zprostředkovateli, jestliže (neboť) ten splnil vše, k čemu se v rezervační smlouvě zavázal.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 4288/2019, ze dne 27. 10. 2021

21.02.2022 00:00

Neplatnost ujednání o výši úroku z prodlení pro rozpor s dobrými mravy

Sama skutečnost, že úrok z prodlení byl mezi podnikateli sjednán ve výši 0,5 % denně z dlužné částky za každý den prodlení (či v jakékoliv jiné výši), nezpůsobuje neplatnost takového ujednání pro rozpor s dobrými mravy. Teprve v případě, kdy smluvená sazba s přihlédnutím k individuálním poměrům dané věci již nesměřuje k plnění (legitimních) funkcí úroku z prodlení, tj. funkce sankčně-motivační a reparační (kompenzační), nýbrž se stává neodůvodněnou sankcí, která má vůči druhému smluvnímu partnerovi již jen šikanózní charakter, je na místě prolomit smluvní svobodu stran, zásadu autonomie vůle a zásadu pacta sunt servanda konstatováním neplatnosti takového ujednání pro rozpor s dobrými mravy.

Jinak řečeno, jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy lze posoudit ujednání o úroku z prodlení tehdy, pokud jím věřitel nesleduje naplnění svých legitimních zájmů, nýbrž zneužívá smluvní svobody k újmě svého smluvního partnera. Vždy je tak potřeba vážit, zda příslušné smluvní ujednání představuje legitimní (nikoliv zjevně excesivní) nástroj věřitele pro případ prodlení dlužníka, anebo (legitimními zájmy neodůvodněnou) sankci sloužící jen k vykořisťování druhé smluvní strany. Přitom je třeba mít na zřeteli, že obecné vnímání hranice mravnosti je v podnikatelských vztazích (s přihlédnutím ke specifikům těchto vztahů a jejich subjektů) odlišné od vztahů nepodnikatelských.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 765/2020, ze dne 19. 10. 2021

02.02.2022 00:02

Aplikace ujednání nepřevzatého do uzavřené realizační smlouvy

Nelze vycházet z ujednání smlouvy o budoucí kupní smlouvě, které následně nebylo do kupní smlouvy implementováno. Smyslem smlouvy o smlouvě budoucí je v budoucnu uzavřít smlouvu přislíbeného znění, podstatný je tedy obsah realizační (hlavní) smlouvy, na němž se smluvní strany dohodly, a který v realizační (hlavní) smlouvě slovy vyjádřily. Jestliže však byla smluvními stranami uzavřena realizační (kupní) smlouva jiného obsahu, než byl přislíben ve smlouvě o smlouvě budoucí, nemohou se strany dovolávat ujednání, které bylo pouze přislíbeno, avšak nebylo do realizační (kupní) smlouvy implementováno.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1691/2021, ze dne 20. 10. 2021

04.01.2022 00:02

Smlouva uzavřená adhezním způsobem bez použití formuláře

I. Právní úprava smluv uzavíraných adhezním způsobem je aplikovatelná i na smluvní vztahy mezi podnikateli, a to za předpokladu, že jsou kumulativně naplněny dvě podmínky: (i) podmínka adhezní kontraktace ve smyslu § 1798 odst. 1 o. z. a (ii) podmínka podstavení druhé smluvní strany jakožto slabší strany ve smyslu § 433 o. z.

Skutečnost, že smluvní strana je podnikatelem v daném oboru, není sama o sobě dostatečná pro závěr, že se nejedná o slabší stranu ve smyslu § 433 o. z.

II. V § 1798 odst. 2 zakotvenou domněnku adhezní kontraktace v případě použití formuláře nelze vykládat tak, že pokud není použit formulář či jiný podobný prostředek, nejedná se o smlouvu uzavřenou adhezním způsobem. Jestliže kontraktace mezi stranami naplní znaky adhezní kontraktace (§ 1798 odst. 1 o. z.) a adherující strana je zároveň slabší stranou, je třeba úpravu adhezních smluv aplikovat, nehledě na to, zda byl k uzavření smlouvy použit formulář (příp. jiný podobný prostředek).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2351/2021, ze dne 29. 9. 2021

01.11.2021 00:02

K uznání dluhu jednostranným započtením

V písemném jednostranném kompenzačním projevu bez výhrad není bez dalšího zahrnuto uznání hlavní pohledávky ve smyslu § 2053 o. z.

Jednostranné kompenzační prohlášení bez výhrad, kterým má nastat zánik celé věřitelovy hlavní pohledávky, nemůže být bez existence dalších okolností konkludentním uznáním hlavní pohledávky ve smyslu § 2054 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3752/2019, ze dne 22. 7. 2021

01.11.2021 00:01

Uznání dluhu částečným plněním ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z.

Nastane-li částečné plnění na dluh, je třeba se (při posuzování, zda tím došlo k uznání celého dluhu) dále zabývat tím, zda z takového částečného plnění lze usuzovat též na uznání zbytku dluhu. Plní-li dlužník částečně bez jakýchkoliv výhrad, pak je třeba s ohledem na § 6 odst. 1 a § 556 o. z. zkoumat, zda ve věřiteli byla vyvolána důvěra, že může očekávat i plnění zbylé části pohledávky, a má být proto aplikován § 2054 odst. 2 o. z.

Při zkoumání, zda částečné plnění představuje uznání dluhu ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z., s nímž jsou spojeny právní účinky upravené v § 639 o. z., je třeba se zaměřit především na ty okolnosti, které jsou způsobilé ospravedlnit, že v daném případě o konkludentní uznání dluhu nejde. Nelze totiž ponechat mimo zřetel, že plyne z principu poctivosti, zejména z jeho složky zákazu venire contra factum proprium (tj. jednání v rozporu s vlastním dřívějším chováním), že ten, kdo vědomě částečně plní dluh bez dalšího, tak jeho zbylou část uznává. Za takových okolností může věřitel, objektivně posuzováno, důvodně očekávat, že dlužník počítá s tím, že má plnit i na zbylou část v budoucnu. Optikou tohoto přístupu je tak třeba se zaměřovat zejména na zjišťování těch skutečností, které vyvracejí závěr, že částečné plnění ze strany dlužníka má charakter uznání dluhu (např. dlužník poskytne část plnění s tím, že pokládá dluh za uhrazený).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3752/2019, ze dne 22. 7. 2021

01.11.2021 00:00

Uznání dluhu placením úroků ve smyslu § 2054 odst. 1 o. z.

Dá-li dlužník při placení úroků najevo, že dluh neuznává, placení úroku k uznání jistiny nepovede.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3752/2019, ze dne 22. 7. 2021

18.10.2021 00:01

Oznámení započitatelné pohledávky proti pochybné a sporné pohledávce

I. Pro způsobilost pohledávek ze smluv k započtení je podle § 3028 odst. 3 věty první o. z. rozhodná právní úprava, kterou se řídí smlouvou založený závazkový poměr, z něhož pohledávka vznikla. Jestliže se vznik pohledávek způsobilých k započtení posuzuje podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2013, posuzuje se otázka, zda dlužník může použít k započtení vůči postupníkovi i své k započtení způsobilé pohledávky, které měl vůči postupiteli v době, kdy mu bylo oznámeno nebo prokázáno postoupení pohledávky, podle ustanovení § 529 odst. 2 obč. zák.

II. Na délku lhůty „bez zbytečného dokladu“, stanovené dlužníku v § 529 odst. 2 obč. zák. ke splnění oznamovací povinnosti vůči postupníku, nemá sama o sobě žádný vliv skutečnost, že na majetek dlužníka je vedeno insolvenční řízení a že tuto povinnost má splnit insolvenční správce dlužníka.

III. Obč. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2013, neobsahoval (oproti úpravě obsažené v o. z.) žádnou výslovnou úpravu (ne)možného započtení pohledávek sporných či pochybných (terminologií § 1987 odst. 2 o. z. jde o pohledávky nejisté nebo neurčité). Ve vztahu ke včasnému splnění oznamovací povinnosti dlužníka vůči postupníku dle § 529 odst. 2 obč. zák. není závěr, že lhůta „bez zbytečného odkladu“ začíná běžet až poté, kdy postupníkova pohledávka přestane být spornou nebo pochybnou, dovoditelný ani teleologickým výkladem zkoumaného ustanovení. Lhůta „bez zbytečného odkladu“ obsažená v § 529 odst. 2 obč. zák. i v tomto případě začíná běžet již poté, kdy dlužníku bylo postoupení pohledávky postupitelem oznámeno nebo postupníkem prokázáno.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 82/2019, ze dne 30. 6. 2021

23.08.2021 00:01

Změna v obsahu závazku dohodou stran

Ustanovení § 1901 a 1902 o. z. o změně obsahu závazku dohodou stran jsou obecnými ustanoveními o závazcích a uplatní se i v právních vztazích deliktního práva, neboť speciální ustanovení občanského zákoníku daný vztah upravující (§ 2894 a násl. o. z.) neobsahují zvláštní úpravu ani jejich použití nevylučují.

Dosavadní judikatura je přiměřeně použitelná k výkladu toho, jaké právní účinky má změna v obsahu závazku dohodou stran. Lze tak i nadále vycházet z konstantní rozhodovací praxe, že u tzv. kumulativní novace (změny v obsahu dosavadního závazku dohodou stran) jde - na rozdíl od tzv. privativní novace, při níž dosavadní závazek zaniká a je nahrazen novým - o změnu obsahu závazku za trvání existujícího právního vztahu, spočívající v zániku určitých dosavadních vzájemných práv a povinností a v jejich nahrazení nově sjednanými, případně ve vzniku dalších práv a povinností vedle již existujících. Dosavadní závazkový vztah tedy nezaniká; právním důvodem změněného závazku je jak původní právní skutečnost, která způsobila jeho vznik, tak i dohoda stran o změně jeho obsahu. Změna obsahu závazku se zpravidla týká místa či způsobu plnění, splatnosti apod. Nové ujednání stran o jiném předmětu plnění, resp. dohoda o předání jiného předmětu jako prostředku ke splnění závazku znamená sice zánik povinnosti dlužníka splnit dluh tak, jak bylo původně ujednáno, nikoli však zánik jeho povinnosti plnit; mění se jen jednotlivá práva a povinnosti v existujícím právním vztahu. Je tak třeba rozlišovat závazek ke konkrétnímu plnění (jednotlivé povinnosti) a celý závazkový právní vztah.

Došlo-li přitom k dohodě stran o jiném předmětu plnění a dohodě o předání jiného předmětu jako prostředku ke splnění závazku, pak platí, že věřitel nemůže vymáhat původně sjednaný předmět plnění a dlužník je povinen plnit podle změněného závazku, jestliže si strany dohodnou, že dluh bude splněn poskytnutím jiného předmětu plnění, než k jakému byl dlužník zavázán. Splněním nově sjednaného předmětu plnění poté dochází k zániku závazku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1677/2019, ze dne 27. 5. 2021

12.08.2021 00:01

Vyslovení neúčinnosti dohody o narovnání insolvenčním soudem

Jestliže insolvenční soud vyhověl odpůrčí žalobě tak, že vůči obligačnímu dlužníku insolvenčního dlužníka určil, že dohoda o narovnání, v jejímž důsledku měla zaniknout pohledávka insolvenčního dlužníka vůči obligačnímu dlužníku, je právně neúčinná, pak vůči osobě, které insolvenční správce po pravomocném skončení takového incidenčního sporu pohledávku postoupil za úplatu, nemůže obligační dlužník účinně vznášet námitky založené na obsahu takové dohody o narovnání; to platí bez zřetele k tomu, zda takový postupník pohledávku vymáhá vůči obligačnímu dlužníku po skončení insolvenčního řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2435/2019, ze dne 29. 4. 2021

02.08.2021 00:02

Ručitelovo započtení pohledávky, kterou má dlužník za věřitelem

Podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nemá ručitel právo započíst vůči věřiteli pohledávku, kterou má za věřitelem dlužník.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2475/2019, ze dne 19. 5. 2021

28.07.2021 00:01

Absence výzvy dlužníkovi před vymáháním dluhu po ručiteli

Ustanovení § 2021 odst. 1 o. z. obecně určuje podmínky, za kterých se věřitel může domáhat splnění dluhu na ručiteli. Je tomu tak v případě, jestliže dlužník nesplnil svůj splatný dluh, a to ani v přiměřené lhůtě poté, co byl k plnění věřitelem vyzván, přičemž pro tuto výzvu je vyžadována obligatorně písemná forma. Věřitel nemusí vyzvat dlužníka k splnění dluhu pouze tehdy, jestliže výzvu nelze uskutečnit (například věřiteli není známa dlužníkova adresa, dlužník není schopen fyzicky výzvu převzít ze zdravotních důvodů apod.), anebo ji doručit lze, avšak takové doručení nebude mít z objektivních důvodů žádné účinky, neboť dlužník není schopen svůj závazek splnit (dlužník je insolventní apod.), anebo jej je schopen splnit, avšak jsou zde jiné důvody (například dlužníkův závazek není platný podle § 2019 odst. 2 o. z., dluh zanikl pro nemožnost plnění podle § 2026 odst. 2 o. z. apod.). Pro tolerování absence výzvy přitom nestačí pouhá domněnka věřitele, že dlužník není ochoten plnit svůj dluh.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1198/2019, ze dne 28. 4. 2021

29.06.2021 00:02

Ochrana dlužníka při postoupení téže pohledávky více osobám

Nejvyšší soud již ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že ve vztahu mezi postupníkem a dlužníkem nemůže být otázka platnosti postoupení pohledávky významná, neboť dlužník nemá zpravidla možnost posoudit, zda ve skutečnosti k postoupení došlo a zda je smlouva o postoupení pohledávky platná. Právní skutečností, na kterou právo váže změnu osoby oprávněné přijmout plnění, je oznámení postupitele dlužníkovi (notifikační úkon); vůbec není podstatné, zda ve skutečnosti k cesi platně či vůbec došlo, jinak by dlužník byl v trvalé nejistotě, zda plnil tomu, komu měl. Tato úprava je stanovena právě na ochranu dlužníka. Notifikační úkon vyvolá zamýšlené právní důsledky - týkající se osoby oprávněné přijmout plnění - i tehdy, jestliže k cesi vůbec nedošlo či smlouva o postoupení byla neplatná.

Takto dovolacím soudem interpretovaná úprava ve znění obč. zák. chránila dobrou víru dlužníka před postoupením pohledávky více osobám, a protože konstrukce § 1882 odst. 2 o. z. je v tomto ohledu zacílena stejně, lze shora uvedené právní závěry dovolacího soudu zásadně aplikovat i na posuzovaný případ. Dlužník tedy nemusí mít o opakované cesi žádnou vědomost, avšak může se přesto zprostit svého závazku plněním či jiným vyrovnáním ve vztahu k tomu postupníkovi, o jehož postoupení se dozvěděl nejdříve. Nadále platí, že postupitel může svou pohledávku účinně převést pouze jednou. V případě, že tutéž pohledávku převedl vícekrát, stane se pravým věřitelem toliko osoba, které byla pohledávka postoupena jako osobě první. Pro osobu dlužníka není podstatné, zda byla pohledávka vůbec postoupena, zda je takové postoupení platné či zda došlo k postoupení téže pohledávky vícekrát (řešení uvedených otázek by bylo relevantní jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem).

Ustanovení § 1882 o. z. v obou odstavcích upravuje možnost dlužníka zprostit se své povinnosti, buďto ve vztahu k postupiteli ještě před notifikací či prokázáním další cese (odst. 1) nebo ve vztahu k jiné osobě v případě opakovaného postoupení téže pohledávky (odst. 2). Z hlediska systematického řazení obou odstavců do jednoho ustanovení a rovněž za pomoci logického výkladu je zřejmé, že možnost a způsoby zproštění se povinnosti (splněním dluhu anebo jiným vyrovnáním), explicitně vyjádřené pouze v odst. 1, jsou dlužníku zachovány i ve vztahu k jiné osobě (oznámenému či prokázanému postupníku, jímž může být i nepravý věřitel), a to za předpokladu, že dlužník plnil nebo se jinak vyrovnal vůči osobě, ve vztahu k níž mu bylo postoupení oznámeno či prokázáno nejdříve. Zákon proto nepožaduje, aby dlužník u opakované cese zjišťoval, kdo z „postupníků“ je pravým věřitelem.

Při opakovaném postoupení téže pohledávky se dlužník svého závazku zprostí i tehdy, vypořádá-li se po oznámení či prokázání cese s nepravým věřitelem, ve vztahu k němuž se o postoupení dozvěděl nejdříve; rovněž v tomto případě vede ke zproštění závazku nejen jeho splnění, ale i jiný právně uznatelný způsob vyrovnání. Je-li tedy postoupení pohledávky nepravému věřiteli za podmínek § 1882 odst. 2 o. z. z pozice dlužníka účinné – a dlužník tak má možnost se závazku vůči nepravému věřiteli (účinně) zprostit - musí nutně být rovněž účinné s tím korespondující právní jednání nepravého věřitele (přijetí plnění, uzavření dohody o jiném vyrovnání), přičemž pravý věřitel je povinen tuto skutečnost na straně jedné respektovat, na straně druhé mu vzniká právo požadovat úhradu své pohledávky (v rozsahu vyrovnání dlužníka s nepravým věřitelem) z titulu bezdůvodného obohacení vůči věřiteli nepravému (§ 2991 a násl. o. z.).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1271/2020, ze dne 14. 4. 2021