// Profipravo.cz / Obecná ustanovení závazkového práva 06.09.2023
K testu přiměřenosti absolutně neplatného ujednání spotřebitelské smlouvy
Z ustálené rozhodovací praxe SDEU vyplývá, že povinnost vnitrostátních soudů aplikovat tzv. zásadu efektivity (účinné soudní ochrany spotřebitele) je vázána na případy zjevného porušení unijního práva, což není tento případ, kdy důvodem neplatnosti pojistné smlouvy byla neurčitost (obligatorních) smluvních ujednání, nikoliv jejich nepřiměřenost ve smyslu tzv. generální klauzule (čl. 3 odst. 1) směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011, o právech spotřebitelů („směrnice“). V souladu s tím je úvaha odvolacího soudu, že zásadu efektivity jakožto prostředek ochrany práv spotřebitelů lze založit na porušení unijních pravidel ochrany spotřebitele – tedy v případech, je-li zjištěna významná nerovnováha v právech a povinnostech stran, jež vyplývají ze smlouvy, nikoliv na neurčitosti právního úkonu spočívající ve vadě projevu při samotném uzavírání smlouvy.
Požadavek jasnosti a srozumitelnosti ujednání (článek 4 odst. 2 a článek 5 směrnice) se liší od požadavku určitosti právního úkonu. Je proto třeba odlišit soudní přezkum naplnění (obecných) požadavků na platnost právního úkonu (smlouvy), typicky právě z hlediska jeho určitosti, která představuje kvalitu jeho obsahu (jednajícím se nepodařilo jednoznačným způsobem stanovit obsah vůle, přičemž tuto se nepodařilo překlenout ani za použití výkladových pravidel), od obsahové kontroly ujednání ve smlouvě (testu přiměřenosti) - tedy zda konkrétní (platná) ujednání v rozporu s požadavkem dobré víry (přiměřenosti) znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Vada ujednání spočívající v chybějícím obsahu vůle jednajících, jejímž následkem je neplatnost smlouvy (podle stávající úpravy občanského zákoníku jde o zdánlivé právní jednání), možnost zkoumání jeho přiměřenosti neumožňuje.
Spočívá-li tak důvod neplatnosti dotčené pojistné smlouvy v absenci určitého ujednání (ve smyslu § 37 obč. zák. jde o vadu projevu, spočívající v tom, že určité ujednání, jež má přímý dopad na celou smlouvu, ve smlouvě obsaženo není), pak takové (chybějící, neexistující) ujednání logicky vzato nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák. (zda nejde o jednání, jež v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran). Ze stejného důvodu se nemůže prosadit ani námitka, že není sepsáno jasným a srozumitelným jazykem.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 499/2023, ze dne 31. 5. 2023
Dotčené předpisy:
§ 37 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 56 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
čl. 3 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS
čl. 4 odst. 2 směrnice Rady 93/13/EHS
Kategorie: obecná ustanovení závazkového práva; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Žalobce se domáhal určení neplatnosti pojistné smlouvy č. 3869369311 ze dne 4. 9. 2012 a vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v uhrazeném pojistném.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 11. 2021, č. j. 22 C 126/2020-57, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby byl nahrazen nález finančního arbitra č. j. FA/SR/656/2017-13, ze dne 27. 2. 2019 ve znění rozhodnutí o námitkách č. j. FA/SR/ZP/656/2017-29, ze dne 1. 4. 2019 tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 75 909 Kč se specifikovaným příslušenstvím a že pojistná smlouva č. 3869369311 je neplatná, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 6. 2022, č. j. 29 Co 110/2022-102, ve spojení s opravným usnesením ze dne 23. 6. 2022, č. j. 29 Co 110/2022-108, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jeho nákladový výrok a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Přípustnost dovolání, jímž napadl rozhodnutí odvolacího soudu, spatřuje žalobce (dále též „dovolatel“) ve skutečnosti, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva dosud dovolacím soudem neřešených:
1) Definují ustanovení článku 1 odst. 1.6, 1.7, 3.1 a 3.2 doplňkových pojistných podmínek hlavní předmět smlouvy o životním pojištění PROFI Invest č. 3869369311 uzavřené dne 4. 9. 2012 mezi dovolacím soudem, jak tvrdí odvolací soud?
2) Mají ustanovení článku 1 odst. 1.6 a 1.7 doplňkových pojistných podmínek charakter zneužívajících smluvních ujednání?
3) Má ustanovení článku 1 odst. 3.1 doplňkových pojistných podmínek charakter zneužívajícího smluvního ujednání?
4) Má ustanovení článku 1 odst. 3.2 doplňkových pojistných podmínek charakter zneužívajícího ujednání?
5) Mají obecné soudy úřední povinnost posuzovat ujednání článku 1 odst. 1.6, 1.7, 3.1 a 3.2 doplňkových pojistných podmínek z hlediska nepřiměřených smluvních ujednání ve smyslu směrnice Rady 93/13/EHS?
6) Jsou obecné soudy povinny uplatnit v posuzovaném případě závěry rozsudku Soudního dvora EU C-485/19 ze dne 22. 4. 2021 o neaplikování vnitrostátního předpisu, tedy v daném případě § 107 odst. 2 zákona č. 40/1064 Sb., občanského zákoníku, neboť tento předpis brání v efektivním prosazení unijního práva?
Generali Česká pojišťovna, a. s., se k dovolání podrobně vyjádřila a navrhla, aby ho dovolací soud odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
III. Přípustnost dovolání
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť; vždy však musí jít o takovou právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen.
V projednávané věci je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru, že pojistná smlouva neobsahuje určení výše tzv. počátečních a správních nákladů, jež nelze zjistit ani z doplňkových pojistných podmínek, a není sjednána výše rizikového pojistného. Vzhledem k tomu, že jde o takovou vadu, kterou nelze oddělit od ostatního obsahu dotyčné smlouvy, je celá smlouva absolutně neplatná. Jedná se o případ neplatnosti právního úkonu pro vadu projevu – neurčitosti vyplývající z absence ujednání, bez nichž nelze určit, jaké závazky pro účastníky ze smlouvy plynou. Tento právní závěr dovolatel nezpochybnil.
Odvolací soud se (v souvislosti se zjištěním, že žalobce svůj nárok na vrácení bezdůvodně hrazených částek uplatnil po uplynutí promlčecí lhůty) zabýval tím, zda použití úpravy promlčení (promlčecí doby) nevylučuje tzv. zásada efektivity. Vyslovil názor, že v poměrech posuzované věci zásada efektivity postulovaná unijním právem použití aplikované vnitrostátní úpravy nevylučuje, neboť vadná ustanovení pojistné smlouvy tvoří součást mechanismu, jímž je vymezeno pojistné plnění, jež posuzování, zda nejde o ujednání nepřiměřené či zneužívající povahy podle směrnice, nepodléhají. Dovolatel s uvedeným závěrem nesouhlasí.
Prostřednictvím otázky, zda ustanovení článku 1 odst. 1.6, 1.7, 3.1 a 3.2 doplňkových pojistných podmínek definují hlavní předmět smlouvy o životním pojištění PROFI Invest č. 3869369311 uzavřené dne 4. 9. 2012 mezi dovolacím soudem, a otázek ad 2 až 4, žalobce prosazuje názor, že dotyčná neplatná ujednání je nutno podrobit přezkumu, zda nejde o ujednání zneužívající. Zpochybňuje závěr odvolacího soudu, který dovodil, že v projednávané věci zásada efektivity nevylučuje použití aplikované vnitrostátní úpravy promlčení proto, že vadná ujednání v pojistné smlouvě tvoří součást mechanismu, jímž je vymezeno pojistné plnění, jež vzhledem k čl. 4 odst. 2 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011, o právech spotřebitelů (dále jen „směrnice“), testu přiměřenosti (posouzení, zda nejde o ujednání nepřiměřená) nepodléhají. Podle žalobce „skutečnost, že snižování kapitálové hodnoty o počáteční, správní a inkasní náklady a rizikové pojistné má dopad na pojistné plnění, tedy podstatnou náležitost smlouvy, z dotyčných ujednání nečiní hlavní předmět smlouvy“. Poukazuje i na to, že ujednání nejsou sepsána jasným a srozumitelným jazykem, jak podmiňuje čl. 4 odst. 2 směrnice.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným k řešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, zda testu přiměřenosti podléhá ujednání spotřebitelské smlouvy, jehož neurčitost spočívající ve vadě projevu při uzavírání smlouvy zakládá absolutní neplatnost dotyčné smlouvy podle obecné právní úpravy (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů).
IV. Důvodnost dovolání
Právní vztah mezi účastníky vychází z pojistné smlouvy uzavřené dne 4. 9. 2012 a řídí se zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“ - srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).
Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle § 55 obč. zák. smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení (odstavec 1). Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná (odstavec 2). V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější (odstavec 3).
Podle § 56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.
Podle § 56 odst. 2 obč. zák. ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění.
Podle článku 3 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011, o právech spotřebitelů (dále opět jen „směrnice“), smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.
Podle článku 4 odst. 2 směrnice posouzení nepřiměřené povahy podmínek se netýká ani definice hlavního předmětu smlouvy, ani přiměřenosti ceny a odměny na straně jedné, ani služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé, pokud jsou tyto podmínky sepsány jasným a srozumitelným jazykem.
Odůvodnění směrnice uvádí, že „vzhledem k tomu, že pro účely této směrnice se posouzení nepřiměřeného charakteru nesmí týkat podmínek, které popisují hlavní předmět smlouvy, ani poměru kvalita/cena dodávaného zboží nebo poskytovaných služeb; že hlavní předmět smlouvy a poměr kvalita/cena mohou být nicméně vzaty v úvahu při posuzování přiměřenosti jiných podmínek; že z toho mimo jiné vyplývá, že v pojišťovacích smlouvách nejsou předmětem takového posouzení podmínky, které jasně definují nebo vymezují pojištěné riziko a závazek pojišťovatele, protože se tato omezení berou v úvahu při výpočtu pojistné prémie, kterou platí spotřebitel;“.
Ustanovením § 56 odst. 1 obč. zák. byl do českého právního řádu implementován článek 3 odst. 1 směrnice, podle něhož smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Z toho plyne povinnost soudu vykládat i § 56 odst. 1 obč. zák. tak, aby bylo dosaženo cíle sledovaného jeho unijní předlohou, tj. aby byla spotřebitelům poskytována ochrana před nepřiměřenými podmínkami ve spotřebitelských smlouvách alespoň v rozsahu uvedenou směrnicí předvídaném.
Nejvyšší soud ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. Cpjn 203/2013, k některým otázkám ujednání o poplatku za správu úvěru ve smlouvách o úvěru, uveřejněném pod č. 44/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 44/2014“) vysvětlil, že citovaná ustanovení občanského zákoníku jsou transpozicí (nikoliv doslovnou) uvedených článků směrnice. Dále uvedl, že požadavek dobré víry uvedený v § 56 odst. 1 obč. zák. je v souladu se směrnicí jednotně vykládán (soudy i odbornou literaturou) jako požadavek přiměřenosti a že v § 56 odst. 1 obč. zák. využil zákonodárce možnost rozšířit rozsah zákazu nepřiměřených podmínek i na podmínky individuálně sjednané. Požadavek sepsání podmínek jasným a srozumitelným jazykem (článek 4 odst. 2 směrnice) zákonodárce do odpovídajícího ustanovení § 56 odst. 2 obč. zák. nepřevzal; vyplývá však obecně z § 37 obč. zák.
Ustanovení § 56 odst. 2 obč. zák. ani směrnice nerozlišují cenu hlavního a vedlejšího plnění; toto ustanovení je soudy i odbornou literaturou vykládáno jako ustanovení vylučující možnost soudního přezkumu. Soudní přezkum ujednání o ceně plnění (§ 56 odst. 2 obč. zák.) je vyloučen pouze z hlediska požadavku přiměřenosti, jak jej vymezuje § 56 odst. 1 obč. zák. Soudní přezkum naplnění ostatních požadavků na platnost právního úkonu ustanovením § 56 odst. 2 obč. zák. není nijak omezen (shodně např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 490).
Smysl výjimky upravené v § 56 odst. 2 obč. zák. „je v tom, že ujednání o předmětu plnění a ceně jsou základními prvky autonomie vůle při sjednávání smluv, do nichž státu nepřísluší zasahovat. V případě určitosti a srozumitelnosti takových ujednání zde není ze strany státu důvod, aby v takovém případě poskytoval spotřebiteli jako slabší straně nějakou zvláštní ochranu proti jeho vlastním nezodpovědným rozhodnutím“ (srov. Též rozsudek ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2335/2016).
Uvedené závěry konvenují i ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), podle níž systém ochrany zavedený směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí na podmínky předem vyhotovené prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (viz například rozsudek ze dne 3. 6. 2010, Caja de Ahorros y Monte de Piedad de Madrid proti Asociación de Usuarios de Servicios Bancarios /Ausbanc/, C-484/08).
Vzhledem k takto nerovnému postavení ukládá směrnice členským státům, aby stanovily mechanismus zajišťující, aby každá smluvní klauzule, která nebyla individuálně sjednána, mohla být přezkoumána za účelem posouzení svého případného zneužívajícího charakteru. V tomto rámci vnitrostátnímu soudu přísluší, aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v článku 3 odst. 1 a článku 5 směrnice určil, zda vzhledem ke zvláštním okolnostem projednávané věci splňuje taková klauzule požadavky dobré víry, vyváženosti a transparentnosti stanovené touto směrnicí (v tomto smyslu viz rozsudky SDEU ze dne 26. 4. 2012, N.F.H. proti Invitel Távközlési Zrt, C-472/10, nebo ze dne 21. 3. 2013, RWE Vertrieb AG proti Verbraucherzentrale Nordrhein-Westfalen eV, C-92/11).
Článek 4 odst. 2 směrnice ve spojení s jejím článkem 8 však umožňuje členským státům v právních předpisech provádějících směrnici stanovit, že „posouzení zneužívajícího charakteru“ se netýká klauzulí uvedených v tomto ustanovení, pokud jsou sepsány jasným a srozumitelným jazykem. Z uvedeného ustanovení plyne, že klauzule, jichž se týká, nejsou předmětem posuzování svého případného zneužívajícího charakteru, ale, jak Soudní dvůr upřesnil, spadají do oblasti působnosti směrnice. Ustanovení článku 4 odst. 2 směrnice, z něhož vychází úprava § 56 odst. 2 obč. zák., proto nelze chápat tak, že vymezuje věcnou působnost směrnice; naopak podmínky stanovené v článku 4 odst. 2, jež spadají do oblasti působnosti směrnice, jsou vyňaty z posouzení jejich nepřiměřené povahy jen v rozsahu, ve kterém má příslušný vnitrostátní soud na základě přezkoumání jednotlivého případu za to, že byly prodávajícím nebo poskytovatelem sepsány jasným a srozumitelným jazykem (srov. rozsudek SDEU ze dne 3. 6. 2010, Caja de Ahorros y Monte de Piedad de Madrid proti Asociación de Usuarios de Servicios Bancarios /Ausbanc/, C-484/08).
Článek 4 odst. 2 směrnice se (mimo jiné) týká klauzulí souvisejících s „hlavním předmětem smlouvy“.
Judikatura Soudního dvora Evropské unie (dále opět jen jako „SDEU“), která konkrétní zjištění, co je hlavní předmět smlouvy, přenechává na národních úpravách, konzistentně dovozuje, že hlavním předmětem smlouvy ve smyslu článku 4 odst. 2 směrnice jsou ujednání, která stanovují hlavní plnění té které smlouvy a jako takové ji charakterizují (srov. rozsudek SDEU ze dne 7. 5. 2002, Komise Evropských společenství proti Švédskému království, C 478/99, rozsudek SDEU ze dne 1. 4. 2004, Freiburger Kommunalbauten GmbH Baugesellschaft & Co. KG proti L. H. a U. H., C-237/02, nebo rozsudek SDEU ze dne 30. 4. 2014, A.K, H.K.R. proti OTP Jelzálogbank Zrt, C-26/13).
Soudní dvůr dále určil, že klauzule mající ve vztahu ke klauzulím definujícím samotnou podstatu smluvního vztahu doplňkový charakter, pod pojem „hlavní předmět smlouvy“ ve smyslu článku 4 odst. 2 směrnice spadat nemohou, vnitrostátním soudům však přísluší s ohledem na povahu, obecnou systematiku a ustanovení této smlouvy, jakož i její právní a věcné souvislosti posoudit, zda taková klauzule představuje podstatný prvek plnění.
Nejvyšší soud nemá pochybnosti o správnosti úvahy odvolacího soudu, který ze zjištění, že pojistné plnění bylo vázáno přímo na kapitálovou hodnotu pojištění, jejíž výše se měla odvozovat od (nesjednané) výše počátečních a správních nákladů, a že nebyla sjednána výše rizikového pojistného, dovodil, že jde o ustanovení, jež tvoří součást mechanismu, jímž je vymezeno pojistné plnění, jež je výslovně z posouzení přiměřenosti vyloučeno, jak vyplývá z textu odůvodnění směrnice. Argumentace dovolatele, že dopad absentujících ujednání (snižování kapitálové hodnoty o počáteční, správní a inkasní náklady a rizikové pojistné) na pojistné plnění, z nich (z těchto ujednání) nečiní hlavní předmět smlouvy, se míjí se zjištěními, jež soudy učinily z obsahu uzavřené smlouvy a jejích příloh.
Prosazuje-li dovolatel s odkazem na rozsudek SDEU ze dne 22. 4. 2021, L.H. proti Profi Credit Slovakia s. r. o., C-485/19, že odvolací soud měl v projednávané věci aplikovat tzv. zásadu efektivity, dovolací soud uvádí následující.
Sankce neplatnosti právního úkonu podle § 37 odst. 1 obč. zák. se váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li po jazykové stránce sice srozumitelný, avšak nejednoznačný zůstává jeho věcný obsah, a neurčitost tohoto obsahu nelze překlenout ani za použití výkladových pravidel uvedených v § 35 odst. 2 obč. zák.; výkladem projevu vůle lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze však jím doplňovat údaje, jež právní úkon neobsahuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1147/2014). Jde-li o právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, popř. byla-li taková forma smluvními stranami sjednána, musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán (srov. Švestka, Jiří. § 37 [Základní náležitosti právních úkonů]. In: Švestka, Jiří, Spáčil, Jiří, Škárová, Marta, Hulmák, Milan a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 337, marg. č. 5.). Není-li požadavek určitosti dodržen, stíhá písemný právní úkon sankce absolutní neplatnosti podle § 37 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 29 Odo 59/2003, ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 29 Odo 221/2005, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2509/2007).
Požadavek jasnosti a srozumitelnosti ujednání (článek 4 odst. 2 a článek 5 směrnice) se liší od požadavku určitosti právního úkonu. Je proto třeba odlišit soudní přezkum naplnění (obecných) požadavků na platnost právního úkonu (smlouvy), typicky právě z hlediska jeho určitosti, která představuje kvalitu jeho obsahu (jednajícím se nepodařilo jednoznačným způsobem stanovit obsah vůle, přičemž tuto se nepodařilo překlenout ani za použití výkladových pravidel), od obsahové kontroly ujednání ve smlouvě (testu přiměřenosti) - tedy zda konkrétní (platná) ujednání v rozporu s požadavkem dobré víry (přiměřenosti) znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.
Vada ujednání spočívající v chybějícím obsahu vůle jednajících, jejímž následkem je neplatnost smlouvy (podle stávající úpravy občanského zákoníku jde o zdánlivé právní jednání), možnost zkoumání jeho přiměřenosti neumožňuje.
Systém ochrany zavedený směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí na podmínky předem vyhotovené prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah, a je založen na mechanismu přezkumu každé smluvní klauzule, která nebyla individuálně sjednána, za účelem posouzení případného zneužívajícího charakteru (srov. rozsudky SDEU ze dne 26. 10. 2006, E.M.M.C. proti Centro Móvil Milenium SL, C-168/05, a ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM Zrt proti E.S.G., C-243/08, a ze dne 6. 10. 2009, Asturcom Telecomunicaciones SL proti C.R.N., C-40/08). Je založen na mechanismu přezkumu každé smluvní klauzule, která nebyla individuálně sjednána, za účelem posouzení případného zneužívajícího charakteru.
S ohledem na takové nerovné postavení ukládá čl. 6 odst. 1 směrnice členským státům, aby stanovily, že zneužívající klauzule „nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné“. Jak vyplývá z ustálené judikatury SDEU, jedná se o kogentní ustanovení, které směřuje k nahrazení formální rovnováhy, kterou smlouva nastoluje mezi právy a povinnostmi smluvních stran, rovnováhou skutečnou, která může obnovit rovnost mezi těmito smluvními stranami (viz výše uvedené rozsudky SDEU ve věcech C-168/05 a C-40/08, a dále např. rozsudek ze dne 9. 11. 2010, VB Pénzügyi Lízing Zrt. Proti F.Sch., C-137/08).
Cílem sledovaným zákonodárcem Unie v rámci směrnice je nastolit rovnováhu mezi smluvními stranami a zároveň v zásadě ponechat smlouvu jako celek v platnosti, nikoli zrušit všechny smlouvy, které obsahují zneužívající klauzule.
Jak SDEU uvedl i v rozsudku ze dne 22. 4. 2021 ve věci C-485/19, na který poukazuje dovolatel, požadavek účinné soudní ochrany spočívající v povinnosti členských států zajistit účinnost práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, platí zejména pro procesní podmínky soudních řízení založených na takových právech. V dotyčném případě šlo o žalobu podanou spotřebitelem za účelem vrácení plateb uskutečněných na základě smluvních ujednání, která byla shledána v rozporu se směrnicemi 93/13 a 2008/48.
Ustálená judikatura SDEU aplikuje zásadu efektivity (účinné soudní ochrany) v případech, kdy spotřebitelé uplatňují práva přímo vyplývající z unijního práva. SDEU konkrétně i ve výše citovaném rozsudku zdůraznil, že pravidlo týkající se námitky promlčení není samo o sobě v rozporu se zásadou efektivity, pokud jeho použití v praxi neznemožňuje nebo nadměrně neztěžuje výkon práv přiznaných zejména směrnicí 93/13 a směrnicí 2008/48. Soudní dvůr totiž uznal, že ochrana spotřebitele nemá absolutní povahu a že stanovení přiměřených prekluzivních lhůt pro podání žaloby v zájmu právní jistoty je slučitelné s unijním právem (viz rozsudky ze dne 9. 7. 2020, Raiffeisen Bank SA proti J.B. a BRD Groupe Société Générale SA proti K.C., C-698/18 a C-699/18, a ze dne 16. 7. 2020, C.Y. proti Caixabank SA a L.G, P.K. proti Banco Bilbao Vizcaya Argentaria SA, C-224/19 a C-259/19).
Konkrétně Soudní dvůr již rozhodl, že článek 6 odst. 1 a článek 7 odst. 1 směrnice 93/13 nebrání vnitrostátní právní úpravě, která sice stanoví nepromlčitelnost práva podat žalobu na určení neplatnosti zneužívajícího ujednání obsaženého ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem, avšak pro právo podat žalobu směřující k uplatnění restitučních účinků tohoto určení neplatnosti stanoví promlčecí lhůtu, s výhradou, že jsou dodrženy zásady rovnocennosti a efektivity (v tomto smyslu viz citovaný rozsudek SDEU ve věcech C-698/18 a C-699/18, a rozsudek SDEU ve věcech C-224/19 a C-259/19).
Z výše uvedeného je zřejmé, že aplikace uvedené zásady se bude týkat především sporů, jejichž předmětem je přímý nárok spotřebitele vyplývající z porušení unijního práva. Typickým příkladem budou nároky vyplývající ze zneužívajících ujednání. V projednávané věci však o takovou situaci nejde. Jde o nárok ze smlouvy kombinující prvky investiční s pojištěním uzavřené se subjektem podléhajícím orgánu dohledu (Česká národní banka), přičemž ani soud, ani orgán dohledu žádný závěr o tom, že by uzavřená smlouva obsahovala zneužívající ujednání, neučinily. Neplatnost smlouvy byla důsledkem vady některých ujednání, nikoliv důsledkem porušení unijních pravidel spočívajícího v použití zneužívajících ujednání. Žalobcův nárok není důsledkem porušení jeho práv garantovaných unijním právem, ale jde o nárok vyplývající z porušení obecných pravidel týkajících se uzavírání smluv. Nejde tudíž o případ, kdy spotřebitel dotyčný nárok nevymáhal proto, že nebyl schopen sám posoudit, zda má dotyčné smluvní ujednání zneužívající charakter, nebo že nevěděl o jeho zneužívající povaze, kdy je podle výše citovaných judikatorních závěrů nezbytné zohlednit nerovné postavení, v němž se nacházejí spotřebitelé vůči prodávajícím nebo poskytovatelům z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, a okolnost, že je možné, že spotřebitelé neznají, nebo si neuvědomují rozsah svých práv vyplývajících z unijního práva. Jinak řečeno není odůvodněn závěr, že nutnost uplatnění nároku žalobcem včas může nadměrně ztěžovat výkon práv, která mu přiznává unijní úprava, a že dotyčná úprava týkající se promlčení porušuje zásadu efektivity.
Lze proto shrnout, že z ustálené rozhodovací praxe SDEU (včetně rozsudku ve věci C-485/19, na který poukazuje dovolatel) vyplývá, že povinnost vnitrostátních soudů aplikovat tzv. zásadu efektivity je vázána na případy zjevného porušení unijního práva, což (vzhledem k výše uvedenému) není tento případ, kdy důvodem neplatnosti pojistné smlouvy byla neurčitost (obligatorních) smluvních ujednání, nikoliv jejich nepřiměřenost ve smyslu tzv. generální klauzule (čl. 3 odst. 1) směrnice. V souladu s tím je úvaha odvolacího soudu, že zásadu efektivity jakožto prostředek ochrany práv spotřebitelů lze založit na porušení unijních pravidel ochrany spotřebitele – tedy v případech, je-li zjištěna významná nerovnováha v právech a povinnostech stran, jež vyplývají ze smlouvy, nikoliv na neurčitosti právního úkonu spočívající ve vadě projevu při samotném uzavírání smlouvy. Jak bylo vyloženo výše, spočívá-li důvod neplatnosti dotyčné pojistné smlouvy v absenci určitého ujednání (ve smyslu § 37 obč. zák. jde o vadu projevu, spočívající v tom, že určité ujednání, jež má přímý dopad na celou smlouvu, ve smlouvě obsaženo není), pak takové (chybějící, neexistující) ujednání logicky vzato nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák. (zda nejde o jednání, jež v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran). Ze stejného důvodu se nemůže prosadit ani námitka, že není sepsáno jasným a srozumitelným jazykem.
Dovolací soud proto uzavírá, že v projednávané věci nejde o případ, kdy směrnice musí být vykládána tak, že brání použití vnitrostátní právní úpravy týkající se promlčení.
K otázce aplikace rozsudku SDEU ve věci C-485/19 na věc skutkově i právně obdobnou se vyslovil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, dovodil, že „závěry citovaného rozsudku SDEU, v němž SDEU odpovídal na předběžné otázky tehdy předkládajícího soudu Slovenské republiky související se zneužívajícími ustanoveními ve smyslu směrnice při poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi, nejsou pro projednávanou věc použitelné. SDEU v tomto rozsudku rekapituloval, že předběžnou otázku předkládající soud řešil spor, kdy se spotřebitel - posléze žalobce – až po splacení jemu poskytnutého úvěru dozvěděl, že i v jeho úvěrové smlouvě se vyskytují ustanovení, která jsou nově posuzována jako zneužívající. Závěr o existenci zneužívajícího ustanovení ve smlouvě o spotřebitelském úvěru poskytnutého nebankovní společností však nelze bez dalšího přenášet na stěžovatelovu věc, neboť k takovému závěru - tedy k existenci zneužívajícího ustanovení - nedochází ani Česká národní banka ve stěžovatelem odkazovaném úředním sdělení. I Ústavní soud přitom ve své judikatuře opakovaně řeší spory plynoucí z úvěrových smluv uzavřených mezi spotřebitelem a nebankovní úvěrující společností [srov. k tomu např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. III. ÚS 1536/21; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz]. I tato judikatura se dlouhodobě vyvíjela (a s ohledem na nález sp. zn. III. ÚS 1536/21 lze usuzovat, že se stále vyvíjí), přičemž Ústavní soud zdůrazňoval neblahý celospolečenský dopad praxe vedoucí k tomu, že se řada spotřebitelů kvůli nevyváženým úvěrovým smlouvám (zjevně obsahujícím zneužívající ustanovení, jak je zmiňuje i rozsudek C 485/19) dostala do neřešitelné finanční a sociální situace, z níž se často nedokázala vymanit. Lze sice uznat, že vedlejší účastnice způsobila stěžovateli finanční ztrátu v tom, že kdyby byl o všech parametrech pojistné smlouvy správně informován, patrně by k jejímu uzavření nepřistoupil a své prostředky by zhodnotil jinak. Z povahy životního pojištění nelze usuzovat na přesnou výši ztráty, která by stěžovateli vznikla, kdyby ve smluvním vztahu setrval, jak původně předpokládal.“ Podle Ústavního soudu je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu. I proto na danou věc závěr SDEU o nutnosti stanovení počátku promlčení tak, aby se spotřebitel mohl efektivně domoci svých prostředků hrazených na nevyvážený spotřebitelský úvěr, neaplikoval.
Vzhledem k výše uvedenému se jeví obsoletním řešení otázek, zda mají obecné soudy úřední povinnost posuzovat ujednání článku 1 odst. 1.6, 1.7, 3.1 a 3.2 doplňkových pojistných podmínek z hlediska nepřiměřených smluvních ujednání ve smyslu směrnice Rady 93/13/EHS, a zda jsou obecné soudy povinny uplatnit v posuzovaném případě závěry rozsudku Soudního dvora EU C-485/19 ze dne 22. 4. 2021 o neaplikování vnitrostátního předpisu, tedy v daném případě § 107 odst. 2 zákona č. 40/1064 Sb., občanského zákoníku, neboť tento předpis brání v efektivním prosazení unijního práva.
Jelikož Nejvyšší soud shledal rozhodnutí odvolacího soudu správným, dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
Autor: -mha-