// Profipravo.cz / Obecná ustanovení závazkového práva 01.08.2023
Odpůrčí žaloba dle § 589 o. z. v poměrech insolvenčního řízení
Jde-li o kupní smlouvu, kterou insolvenční správce dlužníka jako prodávající zpeněží majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka prodejem mimo dražbu (§ 286 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona), není insolvenční dlužník ohledně takové smlouvy osobou aktivně věcně legitimovanou k podání odpůrčí žaloby podle § 589 o. z. ani proti prodávajícímu insolvenčnímu správci dlužníka, ani proti kupujícímu (nebo proti tomu, kdo z takového právního jednání nabyl prospěch); to platí bez zřetele k tomu, zda jde o odpůrčí žalobu podanou v průběhu insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka nebo o odpůrčí žalobu podanou po skončení tohoto řízení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2920/2022, ze dne 25. 4. 2023
Dotčené předpisy:
§ 286 odst. 1 písm. c) IZ
§ 589 o. z.
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem ze dne 25. května 2021, č. j. 6 C 221/2017-154, Okresní soud v Rokycanech (dále též jen „okresní soud“):
[1] Zamítl žalobu podanou 3. března 2016, kterou se žalobkyně (D. H.) domáhala vůči žalovaným [1/ Mgr. Ing. H. M., jako insolvenční správkyni žalobkyně (dále též jen „H. M.“), a 2/ Agroservisu Rokycany s. r. o. (dále též jen „společnost A“)] určení, že kupní smlouva ze dne 27. října 2015, uzavřená mezi první žalovanou jako prodávající a druhým žalovaným jako kupujícím (dále též jen „kupní smlouva“), je vůči ní neúčinná (bod I. výroku).
[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
2. Okresní soud – vycházeje z ustanovení § 283, § 289 a § 293 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že důvody, pro které se žalobkyně domáhá vyslovení neúčinnosti kupní smlouvy (absence souhlasu věřitelského výboru se zpeněžením prodejem mimo dražbu a to, že šlo o prodej pod cenou), nejsou dány.
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“ nebo „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 1. června 2022, č. j. 18 Co 179/2021-176:
[1] Potvrdil rozsudek okresního soudu (první výrok).
[2] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
4. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 235 a § 239 odst. 1 insolvenčního zákona a z ustanovení § 589 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:
5. Okresní soud se v podstatě zabýval pouze neplatností kupní smlouvy; tuto otázku však již vyřešil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2016, č. j. „102 VSPH 670/2016-56“ [správně č. j. 129 ICm 734/2016, 102 VSPH 670/2016-56 (KSPL 29 INS 14366/2013)]. Okresní soud měl (tedy) posuzovat, zda kupní smlouva je neúčinná.
6. Právo podat odpůrčí žalobu má za trvání insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka výlučně insolvenční správce (§ 239 odst. 1 insolvenčního zákona). Ani obecná úprava odporovatelných a neúčinných právních úkonů nečiní dlužníka aktivně věcně legitimovaným k podání takové žaloby. Žalobkyně tak neměla aktivní legitimaci k podání žaloby na určení neúčinnosti kupní smlouvy a odvolací soud proto rozsudek okresního soudu potvrdil, byť z jiných důvodů.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, konkrétně otázky:
Je (insolvenční) dlužník, jehož úpadek se řeší konkursem, aktivně věcně legitimován k podání odpůrčí žaloby proti právnímu jednání insolvenčního správce spočívajícímu v (nevýhodném) zpeněžení majetku tvořícího majetkovou podstatu?
8. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
9. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že podle ustanovení § 235 odst. 1 insolvenčního zákona ani podle ustanovení § 589 odst. 1 o. z. nemá jako dlužnice (jejíž úpadek se řeší formou nepatrného konkursu) právo podat odpůrčí žalobu proti právnímu jednání, jímž insolvenční správkyně, zpeněžuje majetek tvořící majetkovou podstatu, ačkoli má dlužník důvodné pochybnosti o ekonomické výhodnosti takového jednání (o tom, že v daném místě a čase bylo dosaženo zpeněžením maximální možné protihodnoty), jež vedlo (dle dovolatelky) ke zkrácení uspokojení přihlášených věřitelů. K tomu dále dovozuje, že oprávnění podat odpůrčí žalobu proti právnímu jednání insolvenčního správce spočívajícímu v (nevýhodném) zpeněžení majetkové podstaty, je v právním zájmu dlužníka.
III. Přípustnost dovolání
10. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
11. Nejvyšší soud úvodem uvádí, že v době po právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí (17. června 2022) a před podáním dovolání (12. srpna 2022) insolvenční soud usnesením ze dne 3. srpna 2022, č. j. KSPL 29 INS 14366/2013-B-265, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, které nabylo právní moci dne 20. srpna 2022, (mimo jiné) zrušil konkurs na majetek dlužnice po splnění rozvrhového usnesení. Následně, usnesením ze dne 12. září 2022, č. j. KSPL 29 INS 14366/2013-B-269, které nabylo právní moci dne 19. září 2022, kdy bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku, insolvenční soud zprostil první žalovanou funkce insolvenční správkyně dlužnice.
12. Již na tomto místě dále Nejvyšší soud uvádí, že vzhledem k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužnice (22. července 2013), a se zřetelem k článku II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice i v době od 1. června 2019 uplatnil insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019.
13. Jelikož rozhodnutí, kterým se konkurs ruší, je vykonatelné a jeho účinky nastávají dnem, kdy nabude právní moci (dne 20. srpna 2022), a jelikož právní mocí rozhodnutí, kterým se konkurs ruší, insolvenční řízení končí (§ 309 odst. 3 a 4 insolvenčního zákona), vstoupila dlužnice k 20. srpnu 2022 zpět do těch práv a povinností, které jako osoba s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě vykonávala insolvenční správkyně dlužnice (a dlužnice by tak měla vstoupit v této věci na místo první žalované). Dlužnice se nicméně již účastní řízení v protikladném postavení (coby žalobkyně) a na obou stranách sporu současně stát nemůže (nemůže se stát účastnicí řízení na místě první žalované). Nejvyšší soud na tomto základě od uvedeného data (od 20. srpna 2022) vychází z toho, že na straně žalované se nadále nachází pouze dosavadní druhý žalovaný, čemuž přizpůsobil i označení účastníků v záhlaví tohoto rozhodnutí.
14. Dovolání v dané věci pak je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky jde o věc dovolacím soudem beze zbytku neřešenou.
IV. Důvodnost dovolání
15. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
16. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
17. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná následující skutková zjištění (z nichž vyšly oba soudy):
[1] Usnesením ze dne 22. července 2013, č. j. KSPL 29 INS 14366/2013-A-15, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek žalobkyně a její insolvenční správkyní ustanovil H. M.
[2] Usnesením ze dne 23. srpna 2013, č. j. KSPL 29 INS 14366/2013-B-2, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, insolvenční soud prohlásil konkurs na majetek dlužnice, s tím, že konkurs bude projednán jako nepatrný.
[3] H. M. (jako prodávající) uzavřela se společností A (jako kupujícím) dne 27. října 2015 kupní smlouvu, kterou prodala společnosti A označené nemovité věci sepsané v majetkové podstatě dlužnice za dohodnutou kupní cenu ve výši 550.000 Kč. Právní účinky vkladu vlastnického práva k nemovitým věcem ve prospěch společnosti A do katastru nemovitostí nastaly k 29. říjnu 2015.
18. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a insolvenčního zákona (ve znění, jež nedoznala změn od 1. ledna 2014):
§ 589 (o. z.)
Relativní neúčinnost
(1) Zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno.
(2) Neúčinnost právního jednání dlužníka se zakládá rozhodnutím soudu o žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právnímu jednání dlužníka (odpůrčí žaloba).
§ 111 (insolvenčního zákona)
(1) Nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem.
(2) Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí. Dále se omezení podle odstavce 1 nevztahuje na uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávek jim postavených na roveň (§ 169); tyto pohledávky se uspokojují v termínech splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty možné.
(3) Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné, ledaže si k nim dlužník nebo jeho věřitel předem vyžádal souhlas insolvenčního soudu.
§ 235 (insolvenčního zákona)
(1) Neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.
(2) Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“), není-li dále stanoveno jinak.
§ 239 (insolvenčního zákona)
(1) Odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat.
(…)
§ 246 (insolvenčního zákona)
(1) Prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou. Insolvenční správce vykonává zejména akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do majetkové podstaty, rozhoduje o obchodním tajemství a jiné mlčenlivosti, vystupuje vůči dlužníkovým zaměstnancům jako zaměstnavatel, zajišťuje provoz dlužníkova podniku, vedení účetnictví a plnění daňových povinností.
(2) Právní úkony podle odstavce 1, které dlužník učinil poté, co oprávnění nakládat s majetkovou podstatou přešlo na insolvenčního správce, jsou proti jeho věřitelům neúčinné ze zákona; § 235 odst. 2 se nepoužije.
(…)
19. Ve výše ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřené právní otázce následující závěry:
20. Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nahradil s účinností od 1. ledna 2014 pojem „právní úkon“ dle § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, pojmem „právní jednání“ (srov. § 545 a násl. o. z.). Ve stejném duchu je proto třeba pro rozhodné období interpretovat slovní spojení „právní úkon“ v § 111 insolvenčního zákona a v § 235 a násl. insolvenčního zákona. Srov. i argumentaci obsaženou k terminologii např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018, uveřejněném pod číslem 27/2021 Sb. rozh. obč.
21. Dále Nejvyšší soud připomíná, že žalobkyně podala odpůrčí žalobu původně u insolvenčního soudu jako součást žaloby, kterou se domáhala rovněž určení neplatnosti kupní smlouvy (v návaznosti na úpravu obsaženou v § 289 odst. 3 insolvenčního zákona). Poté, co insolvenční soud žalobu jako celek zamítl (rozsudkem ze dne 22. června 2016, č. j. 129 ICm 734/2016-29), Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 8. prosince 2016, č. j. 129 ICm 734/2016, 102 VSPH 670/2016-56 (KSPL 29 INS 14366/2013), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v části, v níž se žalobkyně domáhala určení neplatnosti kupní smlouvy, a v části, kterou se žalobkyně domáhala určení neúčinnosti kupní smlouvy, jej zrušil a věc postoupil Okresnímu soudu Plzeň-město. Usnesením ze dne 19. června 2017, č. j. 17 C 99/2017-75, vyslovil Okresní soud Plzeň-město svou místní nepříslušnost, s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu v Rokycanech jako soudu místně příslušnému. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31. srpna 2017, č. j. 14 Co 201/2017-83, potvrdil usnesení Okresního soudu Plzeň-město. Dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu ze dne 31. srpna 2017 odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. prosince 2019, sp. zn. 29 Cdo 1700/2018. Pro úplnost zbývá dodat, že rozsudkem ze dne 27. června 2019, sen. zn. 29 ICdo 136/2017, zamítl Nejvyšší soud i dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2016.
22. Na základě toho, co bylo řečeno v předchozím odstavci, pak Nejvyšší soud při dalších úvahách bral v potaz i to, že odpůrčí nárok podle insolvenčního zákona neztrácí tuto svou povahu jen proto, že k jeho projednání a rozhodnutí byl rozhodnutím nadřízeného soudu závazně určen jiný (než zákonem předepsaný) soud prvního stupně. I takový nárok nepochybně má (musí) být v meritorním rozhodnutí poměřován úpravou obsaženou v ustanoveních § 235 a násl. insolvenčního zákona; srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 4123/2014, uveřejněné pod číslem 95/2018 Sb. rozh. obč. Proto Nejvyšší soud do svých dalších úvah zahrnul i zkoumání (prověření) dovolatelčiny argumentace v mezích insolvenční neúčinnosti.
1) K insolvenční neúčinnosti
23. Z hlediska insolvenční neúčinnosti především platí, že úpravu obsaženou v ustanoveních § 240 až § 242 insolvenčního zákona lze použít pouze na právní jednání, k nimž došlo předtím, než nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka. Neúčinnost právních jednání, k nimž došlo poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, lze poměřovat pouze úpravou neúčinnosti obsaženou v ustanovení § 111 insolvenčního zákona, potažmo (ohledně právních jednání, k nimž došlo poté, co nastaly účinky prohlášení konkursu na majetek dlužníka) úpravou obsaženou v ustanovení § 246 odst. 2 insolvenčního zákona. Srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2018, sen. zn. 29 ICdo 85/2017, uveřejněný pod číslem 116/2019 Sb. rozh. obč.
24. Zákonná neúčinnost právního jednání podle § 111 insolvenčního zákona (neúčinnost právního jednání, k němuž došlo poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení) se přitom s účinností od 1. ledna 2014 uplatňuje rovněž jen odpůrčí žalobou; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2018, sp. zn. 29 Cdo 5517/2016, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 10, ročníku 2019, pod číslem 109. Oproti tomu zákonnou neúčinnost právního jednání podle § 246 odst. 2 insolvenčního zákona (neúčinnost právního jednání učiněného po prohlášení konkursu na majetek dlužníka) není třeba uplatnit odpůrčí žalobou; srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2021, sp. zn. 29 Cdo 1164/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2021, sp. zn. 29 Cdo 2797/2019, uveřejněný pod číslem 71/2022 Sb. rozh. obč.
25. Pro závěr, že v dané věci je vyloučeno vyhovět odpůrčí žalobě podle některé ze skutkových podstat uvedených v § 240 až § 242 insolvenčního zákona, tedy postačuje poukaz na to, že účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužnice nastaly 21. května 2013, kdy insolvenční soud zveřejnil v insolvenčním rejstříku vyhlášku z téhož dne, č. j. KSPL 29 INS 14366/2013-A-2, kterou oznámil zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužnice.
26. Byť kupní smlouva je právním jednáním, k němuž došlo 27. října 2015, tedy poté, co nastaly účinky prohlášení konkursu na majetek dlužníka (po 23. srpnu 2013), nejde (nemůže jít) o neúčinnost podle § 246 odst. 2 insolvenčního zákona. Ustanovení § 246 odst. 2 insolvenčního zákona totiž postihuje situace, kdy právní jednání, jímž se nakládá s majetkem náležejícím do majetkové podstaty, učiní dlužník, ačkoli právo nakládat s majetkovou podstatou přešlo prohlášením konkursu na insolvenčního správce dlužníka (§ 246 odst. 1, § 229 odst. 3 písm. c/ insolvenčního zákona). Jinak řečeno, uvedené ustanovení řeší „konkurenci“ právních jednání dlužníka a insolvenčního správce dlužníka (ve prospěch insolvenčního správce dlužníka) a na právní jednání, jimiž nakládá s majetkem náležejícím do majetkové podstaty dlužníka insolvenční správce dlužníka (což je i případ této kupní smlouvy), se nevztahuje.
27. Ve vztahu k insolvenční neúčinnosti uplatňované odpůrčí žalobou (§ 111, § 235 a násl. insolvenčního zákona) pak platí, že právo podat odpůrčí žalobu má za trvání insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka výlučně insolvenční správce. Srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 ICdo 3/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2014, pod číslem 47, ve spojení s nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 7. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS 33/15, uveřejněným pod číslem 422/2017 Sb., a nálezem Ústavního soudu ze dne 14. listopadu 2017, sp. zn. I. ÚS 1467/13, uveřejněným pod číslem 208/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (nálezy jsou dostupné i na webových stránkách Ústavního soudu). Dlužník osobou legitimovanou k podání „insolvenční“ odpůrčí žaloby není.
28. Ve vztahu k insolvenční neúčinnosti je tudíž závěr odvolacího soudu, že dovolatelka (dlužnice) nebyla osobou k podání odpůrčí žaloby aktivně věcně legitimovanou, správný.
2) K „obecné“ neúčinnosti
29. K odpůrčí žalobě podle § 589 o. z. je aktivně věcně legitimován věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vykonatelná, jestliže právní jednání dlužníka zkracuje její uspokojení. Vykonatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2017, sp. zn. 21 Cdo 1079/2017, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročníku 2019, pod číslem 27, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2018, sp. zn. 21 Cdo 2332/2018, uveřejněný pod číslem 127/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 127/2019“).
30. Smyslem odpůrčí žaloby podle ustanovení § 589 o. z. je domoci se (vyhovujícího) rozhodnutí soudu, které bude podkladem k tomu, aby se mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu) vydaného proti dlužníku domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co neúčinným jednáním ušlo z dlužníkova majetku (nebo odpovídající náhrady za takové plnění), a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči tomu, kdo s dlužníkem právně jednal, nebo kdo z právního jednání přímo nabyl prospěch, vůči jeho dědici nebo vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, anebo vůči jinému právnímu nástupci (srov. opět R 127/2019).
31. Je-li tedy odporovatelným právním jednáním kupní smlouva, kterou věřitelův dlužník (jako prodávající) zpeněžil svůj majetek, pak „obecná“ odpůrčí žaloba nemá (nemůže) směřovat proti prodávajícímu (věřitelově dlužníku).
32. Insolvenční správce je správcem cizího majetku, konkrétně majetku dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků insolvenčního řízení pohlíží jako na dlužníkův majetek; srov. k tomu (též ve vazbě na případné zkoumání subsidiární použitelnosti ustanovení týkajících se plné správy cizího majetku, obsažených v § 1409 o. z. až § 1447 o. z.) např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2019, sen. zn. 29 NSČR 167/2017, uveřejněné pod číslem 73/2020 Sb. rozh. obč. Tam, kde na insolvenčního správce přešlo oprávnění nakládat s majetkovou podstatou (jako je tomu při řešení úpadku dlužníka konkursem), jedná insolvenční správce svým jménem na účet dlužníka (§ 40 odst. 1 insolvenčního zákona); proto také platí, že nároky, k jejichž (s)plnění byl insolvenční správce zavázán ve sporech, které vedl „jako insolvenční správce dlužníka,“ nemohou (nesmějí) být uspokojovány (exekučně vymáhány) z osobního majetku insolvenčního správce (jdou k tíži majetkové podstaty dlužníka a tedy k tíži dlužníka); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 2772/2016, uveřejněný pod číslem 72/2019 Sb. rozh. obč.
33. Jestliže tedy insolvenční správce dlužníka, jehož úpadek se řeší konkursem, zpeněží majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka prodejem mimo dražbu (§ 286 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona) [typicky kupní smlouvou jako v této věci], pak jde o právní jednání, které činí sice svým jménem, ale „na účet dlužníka“ (jde o prodej dlužníkova majetku a výtěžek zpeněžení až do doby jeho distribuce věřitelům dlužníka zůstává v majetku dlužníka).
34. Ve shodě s tím, co bylo řečeno v odstavcích 30. a 31. shora, tak bylo vyloučeno, aby odpůrčí žaloba uspěla vůči insolvenční správkyni dlužnice (coby prodávající), neboť ta má u odpůrčího nároku podle § 589 a násl. o. z. postavení „dlužníka“, jehož majetek prodejem uchází z dosahu žalujícího věřitele dlužníka. Poměřováno ustanovením § 589 o. z. však především platí, že (insolvenční) dlužnice tu nemá postavení věřitele; šlo o prodej jejího majetku na její účet, takže by musela tvrdit (což v souladu s elementární logikou ani nečinila), že má (jako věřitel) vykonatelnou pohledávku sama vůči sobě.
35. Jinak (obecně) řečeno (shrnuto), jde-li o kupní smlouvu, kterou insolvenční správce dlužníka jako prodávající zpeněží majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka prodejem mimo dražbu (§ 286 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona), není insolvenční dlužník ohledně takové smlouvy osobou aktivně věcně legitimovanou k podání odpůrčí žaloby podle § 589 o. z. ani proti prodávajícímu insolvenčnímu správci dlužníka, ani proti kupujícímu (nebo proti tomu, kdo z takového právního jednání nabyl prospěch); to platí bez zřetele k tomu, zda jde o odpůrčí žalobu podanou v průběhu insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka nebo o odpůrčí žalobu podanou po skončení tohoto řízení.
36. Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako neopodstatněného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
37. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalovanému v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobkyni právo.
Autor: -mha-