// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení

Konkursní řízení; insolvenční řízení

16.09.2021 00:02

Závaznost rozhodnutí v řízení, v němž bylo pokračováno dle § 265 IZ

Za situace, kdy se přihlášený věřitel domáhá zaplacení pohledávky u obecného soudu, který ke dni přezkumného jednání dosud o pohledávce nerozhodl, nemůže být pohledávka v daném insolvenčním řízení přezkoumávána jako vykonatelná a insolvenční správce (při konkursu) tak není nijak omezen popěrnými důvody dle § 199 insolvenčního zákona. To platí i pro situaci, kdy dojde ze zákona k přerušení takového sporu u obecného soudu z důvodu prohlášení konkursu na majetek žalovaného dlužníka (§ 263 insolvenčního zákona) a následně je postupem dle § 265 odst. 2 a 3 v řízení pokračováno, pravomocně rozhodnuto a rozhodnutí se stane vykonatelným.

Jestliže v návaznosti na zmíněný postup obecné soudy pravomocně rozhodnou o nároku věřitele, je pro účastníky řízení takové rozhodnutí závazné podle § 159a odst. 1 o. s. ř. Insolvenční soud z tohoto rozhodnutí vychází, je jím vázán, a není oprávněn opětovně posuzovat stejné námitky, které v řízení u obecných soudů insolvenční správce (či před ním dlužník) uplatnil či mohl uplatnit. Všechny námitky, tvrzení a důkazy musí insolvenční správce uplatnit v řízení, do kterého záměrně a na svůj návrh v rámci hospodárnosti řízení (§ 5 písm. a/ a § 265 odst. 3 insolvenčního zákona) vstoupil, případně musí využít řádných i mimořádných opravných prostředků v daném řízení.

Není tak možné připustit, aby insolvenční správce po neúspěchu v pokračujícím (dříve přerušeném) řízení znovu vznášel shodné námitky, opakovaně namítal totéž jako v nalézacím řízení u obecných soudů a požadoval po insolvenčním soudu mimo mechanismus § 199 insolvenčního zákona opětovné posouzení otázek již vyřešených pravomocným rozhodnutím jiného soudu. To by v konečném důsledku vedlo k v civilním soudním procesu zcela nepřijatelnému popření důsledků závaznosti pravomocného soudního rozhodnutí pro účastníky sporu vedeného (a rozhodnutého) u obecného soudu.

Na tomto výkladu ničeho nemění ani § 231 insolvenčního zákona. Úprava § 231 insolvenčního zákona má za cíl koncentrovat do insolvenčního řízení spory, jejichž předmětem je přímo samotná (ne)platnost právních jednání dlužníka. Uvedené ustanovení proto nelze aplikovat na spory, kde je (ne)platnost právního jednání dlužníka řešena jako otázka předběžná, ale pouze kde je řešena jako předmět sporu („přímo ve výroku“). Stejně tak § 231 insolvenčního zákona nijak „neprolamuje“ závaznost pravomocného rozhodnutí obecného soudu v řízení, v němž bylo pokračováno podle § 265 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona, a neumožňuje (ani neukládá insolvenčnímu soudu) opětovně přezkoumat otázku (ne)platnosti právního jednání dlužníka, jež by byla otázkou předběžnou v odporovém sporu. Chce-li insolvenční správce, aby (ne)platnost právního jednání dlužníka posoudil pro účely posouzení pravosti (výše či pořadí) pohledávky v insolvenčním řízení výlučně insolvenční soud, pak nepodá návrh na pokračování v přerušeném řízení o sporné pohledávce a o důvodnosti pohledávky se rozhodne pouze v odporovém sporu. Případně může insolvenční správce zahájit sám spor o určení neplatnosti právního jednání dlužníka dle § 159 odst. 1 písm. g) a § 231 insolvenčního zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2753/2019, ze dne 31. 5. 2021


16.09.2021 00:01

Nesprávný postup při určení osoby insolvenčního správce

Opatření, kterým předseda insolvenčního soudu určuje osobu insolvenčního správce v rozporu s § 25 odst. 2 až 5 insolvenčního zákona, je podle § 5 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. nesprávným úředním postupem, za nějž může (v případě splnění dalších podmínek) odpovídat stát.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 141/2021, ze dne 31. 5. 2021


26.08.2021 00:01

Použití složené a dosud nevrácené zálohy na náklady insolvenčního řízení

V poměrech projednávané věci je zjevné, že insolvenční navrhovatel k insolvenčnímu návrhu, doručenému insolvenčnímu soudu dne 9. března 2020, připojil listinu osvědčující zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,- Kč; uvedená částka byla připsána na účet insolvenčního soudu. Za stavu, kdy zmíněnou listinu doložil i k (novému) insolvenčnímu návrhu (doručenému insolvenčnímu soudu dne 16. března 2020, tj. poté, kdy insolvenční soud rozhodl, že se k prvnímu insolvenčnímu návrhu nepřihlíží a dal pokyn k vrácení složené zálohy, ale dříve, než byla záloha složiteli vrácena), nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že insolvenční navrhovatel projevil vůli použít složenou a dosud nevrácenou zálohu na náklady insolvenčního řízení pro jeho nový insolvenční návrh.

Skutečnost, že insolvenční soud posléze (nesprávně) vrátil insolvenčnímu navrhovateli složenou zálohu, není (v daných souvislostech) z hlediska (ne)možnosti odmítnout insolvenční návrh podle ustanovení § 128a odst. 2 písm. d) insolvenčního zákona významná.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 54/2020, ze dne 27. 5. 2021


19.08.2021 00:01

Ustanovení opatrovníka v insolvenčním řízení

I. Ustanovení § 29 o. s. ř., které upravuje zastoupení účastníka řízení na základě soudního rozhodnutí, platí pro insolvenční řízení (a incidenční spory) „obdobně“ (§ 20 odst. 1 insolvenčního zákona), nikoli jen „přiměřeně“ (§ 7 insolvenčního zákona).

II. Povinnost zkoumat před ustanovením opatrovníka, zda nepřichází v úvahu „jiné (vhodné) opatření“, má též insolvenční soud. Takovým „jiným (vhodným) opatřením“ není (vzhledem k § 84 odst. 1 insolvenčního zákona nemůže být) přerušení insolvenčního řízení.

III. Nemůže-li se účastník účastnit řízení z jiných zdravotních důvodů, než je duševní porucha, lze mu ustanovit opatrovníka jen tehdy, jestliže si sám nezvolil zmocněnce s procesní plnou mocí nebo jestliže vzhledem ke svému zdravotnímu stavu není schopen si zmocněnce zvolit, a je-li nepochybné, že se nebude moci účastnit řízení nikoliv jen po přechodnou dobu (tedy že jeho nepříznivý zdravotní stav je víceméně trvalý). Soud (insolvenční soud) tam, kde zdravotní stav neznemožňuje účastníku zvolit si zmocněnce, vybídne účastníka (předtím, než přikročí k ustanovení opatrovníka), aby si zmocněnce zvolil.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 125/2019, ze dne 31. 5. 2021


12.08.2021 00:01

Vyslovení neúčinnosti dohody o narovnání insolvenčním soudem

Jestliže insolvenční soud vyhověl odpůrčí žalobě tak, že vůči obligačnímu dlužníku insolvenčního dlužníka určil, že dohoda o narovnání, v jejímž důsledku měla zaniknout pohledávka insolvenčního dlužníka vůči obligačnímu dlužníku, je právně neúčinná, pak vůči osobě, které insolvenční správce po pravomocném skončení takového incidenčního sporu pohledávku postoupil za úplatu, nemůže obligační dlužník účinně vznášet námitky založené na obsahu takové dohody o narovnání; to platí bez zřetele k tomu, zda takový postupník pohledávku vymáhá vůči obligačnímu dlužníku po skončení insolvenčního řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2435/2019, ze dne 29. 4. 2021


12.08.2021 00:00

K aplikaci § 356 odst. 3 IZ na práva věřitelů vůči zástavním dlužníkům

I. Dohoda insolvenčního dlužníka a jeho věřitelů obsažená v reorganizačním plánu nemůže (nemá) zasahovat do práv třetích osob, není-li zákonem stanoveno jinak.

II. Aplikace § 356 odst. 3 insolvenčního zákona rovněž na zástavní dlužníky, kteří zajišťují reorganizačním plánem dotčenou pohledávku věřitele za insolvenčním dlužníkem, je vyloučena. Nezanikne-li pohledávka věřitele vůči dlužníku (proto, že tak stanoví reorganizační plán nebo zákon), pak § 356 odst. 3 insolvenčního zákona sám o sobě není (nemůže být) oporou pro závěr, že reorganizačním plánem zůstává nedotčeno právo dlužníkova věřitele domáhat se uspokojení pohledávky vůči třetí osobě, která dluh zajišťuje svým majetkem z titulu zástavního práva (vůči zástavnímu dlužníku odlišnému od osobního dlužníka, který prochází reorganizací).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 567/2019, ze dne 29. 4. 2021


21.07.2021 00:02

Lhůta k podání námitek proti zprávě pro oddlužení

I. K námitkám proti zprávě pro oddlužení podaným později než do 7 dnů od zveřejnění zprávy pro oddlužení v insolvenčním rejstříku, se nepřihlíží; tím není dotčeno právo účastníka insolvenčního řízení poukázat před rozhodnutím insolvenčního soudu podle § 404 nebo § 405 insolvenčního zákona na rozpor zprávy pro oddlužení se skutečnostmi věcně podloženými dosavadním obsahem spisu.

Lhůta k podání námitek proti zprávě pro oddlužení je lhůtou procesní; podání obsahující námitky proti zprávě pro oddlužení je (proto) včasné, je-li nejpozději posledního dne lhůty počítané od zveřejnění zprávy pro oddlužení podáno u soudu nebo odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit.

II. Z obsahu podaných námitek musí být zřejmé, jaké konkrétní výhrady se jimi uplatňují proti zprávě pro oddlužení. Po uplynutí lhůty k podání námitek již nelze úspěšně namítat takovou obranu, která nebyla uplatněna ve včasných námitkách (uplatňovat nová tvrzení o skutkových okolnostech).

Jestliže účastník insolvenčního řízení ve lhůtě uvedené v § 398a odst. 4 insolvenčního zákona uplatní námitky proti zprávě pro oddlužení pouze blanketní formou (tedy tak, že proti zprávě pro oddlužení podává námitky, které odůvodní později), nejde o řádně a včas uplatněné námitky proti zprávě pro oddlužení; k doplnění takových „námitek“ po uplynutí uvedené lhůty se nepřihlíží.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 25/2019, ze dne 31. 3. 2021


21.07.2021 00:01

Právní jednání vedoucí k dlužníkovu úpadku

Vznik zástavního práva na základě písemné zástavní smlouvy uzavřené mezi dlužníkem a zástavním věřitelem nemá sám o sobě za následek zmenšení majetku dlužníka; logicky tak nemůže jít o právní jednání, které vedlo k dlužníkovu úpadku, bez zřetele k tomu, že zástavou byl dlužníkův závod.

Jinak řečeno, právní jednání, jímž dlužník uzavře zástavní smlouvu ke svému závodu, není jen proto právním jednáním, které vede k úpadku dlužníka. Tento závěr je plně v souladu se subsidiaritou zástavního práva, jež se projevuje tím, že jde o podpůrný zdroj uspokojení pohledávky zástavního věřitele, který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem dobrovolně splněna a ani nezanikla jiným způsobem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 50/2019, ze dne 31. 3. 2021


21.07.2021 00:00

Přiměřená protihodnota dle § 241 odst. 5 písm. a) insolvenčního zákona

I. Pro posouzení, zda konkrétní právní jednání je právním jednáním zvýhodňujícím, nelze právní jednání, jímž je zřízeno zajištění závazku dlužníka (§ 241 odst. 5 písm. a/ insolvenčního zákona), poměřovat kritérii, jež insolvenční zákon stanoví pro jiná zvýhodňující právní jednání v § 241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona.

Pro posouzení, zda zástavní smlouva je zvýhodňujícím právním jednáním, je tak nevýznamné, zda šlo o právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku a zda byly splněny další podmínky určené v ustanovení § 241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona; podstatné je pouze to, zda za zřízení zajištění závazku dlužník současně obdržel přiměřenou protihodnotu

II. Jakkoli nelze terminologicky zaměňovat pojmy „přiměřená protihodnota“ dle § 241 odst. 5 písm. a) insolvenčního zákona a „přiměřené protiplnění“ dle § 240 a § 241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona nebo „jiný přiměřený majetkový prospěch“ dle § 241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona, i při interpretaci pojmu „přiměřená protihodnota“ lze vyjít z toho, jak Nejvyšší soud vyložil „protiplnění dle § 240 insolvenčního zákona“ v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 98/2018. V něm uzavřel, že takové „protiplnění“ musí být majetkové povahy, reálné a přiměřeně ekvivalentní; nemůže mít jinou, např. nemajetkovou, povahu nebo podobu, kterou nelze nijak zpeněžit anebo využít k uspokojení věřitelů.

Také „přiměřenou protihodnotou“ se rozumí (vzhledem k tomu, že ustanovení § 241 insolvenčního zákona slouží k ochraně majetkových zájmů věřitelů dlužníka před právním jednáním, jímž dlužník majetkově zvýhodňuje jen některé z nich) protihodnota majetkové povahy poskytnutá dlužníku. K tomu Nejvyšší soud již v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 13/2012 ozřejmil, že za takovou (přiměřenou) protihodnotu nelze považovat „prolongaci“ splátek (sporným právním jednáním zajištěné) pohledávky, ani „nevyužití“ sankcí spojených s porušením povinnosti dlužníka k úhradě této pohledávky, nebo „nevymáhání“ zajišťovací směnky, s tím, že to platí i pro „umožnění“ dalšího provozu společnosti (dlužníka).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 50/2019, ze dne 31. 3. 2021


01.07.2021 00:02

Uznání dluhu uvedeného dlužníkem v seznamu závazků podle § 104 IZ

Právní jednání, jímž se dlužník k pohledávce svého (tvrzeného) věřitele vyjádří v seznamu závazků předloženému insolvenčnímu soudu podle § 104 insolvenčního zákona tak, že ji nepopírá ani co do důvodu, ani co do výše, ba dokonce svůj postoj k takové pohledávce vyjádří tak, že pohledávku co do důvodu a výše „uznává“, není uznáním dluhu ve smyslu ustanovení § 2053 o. z.; nejde (totiž) o právní jednání adresované věřiteli takové pohledávky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 112/2019, ze dne 31. 3. 2021


01.07.2021 00:01

Exekuční řízení vedené k vymožení náhrady nákladů incidenčního sporu

Náklady řízení, které byly oprávněné přiznány v incidenčním řízení, se uspokojují v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se spor vedl, přičemž tyto náklady řízení nepatří mezi ty, jejichž uspokojení je vyloučeno ve smyslu § 170 písm. f) IZ; mají tedy charakter těch pohledávek, které budou uhrazované z prostředků majetkové podstaty. Nelze zde proto nařídit výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva pro náklady řízení přiznané oprávněné v incidenčním řízení poté, co byl na majetek povinné zjištěn úpadek a bylo povoleno oddlužení plněním splátkového kalendáře.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3395/2020, ze dne 31. 3. 2021


30.06.2021 00:01

Schválení konečné zprávy insolvenčním soudem

I. Insolvenční soud může schválit konečnou zprávu v jiném znění, než ve kterém ji předložil insolvenční správce, jde-li o změny nebo doplnění, které nemění základní obsah konečné zprávy.

II. Možnost stanovit odměnu insolvenčního správce jinak (než jak je v souladu s ustanovením § 38 odst. 3 a § 303 odst. 1 insolvenčního zákona vyúčtována v konečné zprávě), vyplývá z toho, že o určení odměny, případně o jejím přiměřeném zvýšení nebo snížení (§ 38 odst. 3 insolvenčního zákona) rozhoduje konečným způsobem právě insolvenční soud.

III. Jestliže insolvenční soud v insolvenčním řízení, v němž je úpadek dlužníka řešen konkursem, pravomocně rozhodl podle ustanovení § 298 insolvenčního zákona o vydání tzv. čistého výtěžku zpeněžení zajištění zajištěnému věřiteli dosaženého tak, že od výtěžku zpeněžení odečetl náklady spojené se správou a zpeněžením předmětu zajištění a částku připadající na odměnu insolvenčního správce (§ 298 odst. 2 insolvenčního zákona), pak k námitkám vzneseným k účelnosti a výši nákladů spojených se správou a zpeněžením předmětu zajištění v rámci námitek proti konečné zprávě (§ 304 odst. 2 insolvenčního zákona) již insolvenční soud při projednání a schválení konečné zprávy nepřihlíží (§ 298 odst. 3 část věty za středníkem insolvenčního zákona).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 103/2020, ze dne 31. 3. 2021


17.06.2021 00:01

Výjimka ze zákazu nabývání z majetkové podstaty dle § 295 odst. 3 IZ

Ustanovení § 295 odst. 3 věty první insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet při posuzování otázky, zda povolit osobě uvedené v § 295 odst. 1 nebo odst. 2 písm. a) až e) insolvenčního zákona výjimku ze zákazu nabývání majetku z majetkové podstaty. Vyžaduje pouze, aby se vyjádřil věřitelský výbor (pro zástupce věřitelů platí ustanovení o věřitelském výboru obdobně). Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou dány okolnosti odůvodňující povolení výjimky dle § 295 odst. 3 věty první insolvenčního zákona, je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.

Dovolatel se tedy mýlí, má-li za to, že okolnost, že osoba vyjmenovaná v § 295 odst. 1 nebo odst. 2 písm. a) až e) insolvenčního zákona nabízí při zpeněžování v konkursu nejvyšší cenu, má být automatickým důvodem pro udělení výjimky. Naopak, skutečnost, že majetek z majetkové podstaty dlužníka nabude ten, kdo za něj nabídne nejvyšší cenu, je základním pravidlem zpeněžování majetkové podstaty dlužníka. Kdyby mechanicky platilo, že majetek podstaty má být bez dalšího prodán zájemci nabízejícímu nejvyšší cenu, bylo by ustanovení § 295 insolvenčního zákona nadbytečné. V kontextu úvah o povolení výjimky tak nabídka nejvyšší ceny představuje (pouze) výchozí předpoklad pro udělení výjimky, ke kterému musí přistoupit zvážení dalších rozhodných okolností případu, mezi něž patří i stanovisko věřitelského výboru (zástupce věřitelů).

Vyjádření věřitelského výboru (nebo zástupce věřitelů) je jedinou konkrétní okolností, kterou insolvenční zákon zmiňuje v rámci hypotézy pravidla o udělení výjimky. Účel tohoto ustanovení je zřejmý – ekonomické důsledky (ne)udělení výjimky vždy nesou věřitelé. Proto právě jejich postoj nejlépe vystihuje výsledek proporčního testu posouzení možného vyššího výnosu zpeněžení na straně jedné a možného nespravedlivého výsledku zpeněžování (osoby navázané na dlužníka by znovu nabyly tentýž majetek, aniž byly zcela uhrazeny dluhy z jeho dřívějšího užívání) na straně druhé.

Konečně, pro každou výjimku platí, že má být uplatňována restriktivně, což v poměrech znění § 295 odst. 3 insolvenčního zákona vyjádřil zákonodárce tím, že výjimka má být udělena „v odůvodněných případech“, tedy že má existovat konkrétní důvod či důvody pro její udělení. Jestliže žádný takový důvod neexistuje, výjimka udělena být nemá.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 112/2019, ze dne 31. 3. 2021


11.06.2021 00:02

ÚS: K možnosti opětovného podání vylučovací žaloby

I. Ústavní stížnost vlastníka nemovitostí zapsaných do soupisu konkursní podstaty proti usnesení konkursního soudu vydanému při dohlédací činnosti podle § 12 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 12/1998 Sb., je-li jeho obsahem zrušení dříve vydaného usnesení, kterým byla správci konkursní podstaty uložena povinnost zdržet se nakládání s těmito nemovitostmi, je podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nepřípustná.

II. Osoba, jejíž vylučovací žaloba podaná ve lhůtě určené podle § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, byla v minulosti jako nedůvodná zamítnuta, ji nemůže po uplynutí této lhůty podat znovu z důvodu, že k zániku zajištění pohledávky vůči úpadci, které opodstatňovalo zařazení jejího majetku do soupisu konkursní podstaty podle § 27 odst. 5 tohoto zákona, došlo až po právní moci rozhodnutí o dřívější vylučovací žalobě. Zamítnutí takovéto žaloby jako opožděně podané není neústavním odepřením soudní ochrany vlastnického práva, jež by zakládalo porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1542/20, ze dne 11. 5. 2021


31.05.2021 00:02

Neúčinnost výhrady vlastnického práva v insolvenčním řízení

I. Neúčinnost výhrady vlastnického práva vůči věřitelům dle § 2134 o. z. nastává přímo ze zákona a věřitelé se jí nemusí domáhat odpůrčí žalobou. V poměrech mimo insolvenční řízení se případné neúčinnosti dle § 2134 o. z. může dovolávat přímo věřitel kupujícího typicky jako oprávněný při výkonu rozhodnutí nebo exekuci. Sám kupující (dlužník) se naopak neúčinnosti výhrady dovolávat nemůže, neboť vůči němu je výhrada účinná již jejím sjednáním. Je tomu tak proto, že důsledkem nedodržení § 2134 o. z. je (jen) to, že z pohledu věřitelů se nachází majetek kupujícího dlužníka ve stavu, jako kdyby výhrada vlastnického práva nebyla sjednána.

Uvedené závěry se nepochybně uplatní i v insolvenčním řízení. Podstatou „neúčinnosti vůči věřitelům“ totiž je, že taková neúčinnost u dlužníka, který je v úpadku, nastává ve skutečnosti vůči majetkové podstatě a až sekundárně vůči věřitelům. Věřitelé jsou uspokojováni z majetkové podstaty dlužníka (z výtěžku jejího zpeněžení), kterou pro účely insolvenčního řízení může tvořit i majetek, který není ve vlastnictví dlužníka.

Jinak řečeno, neúčinnost výhrady vlastnického práva dle § 2134 o. z. působí v insolvenčním řízení vůči majetkové podstatě ze zákona a plnění dle takové kupní smlouvy náleží pro účely zpeněžení v insolvenčním řízení do majetkové podstaty kupujícího (dlužníka) dle § 205 odst. 4 insolvenčního zákona. Tím se neúčinnost prosadí i vůči insolvenčním věřitelům, kteří jsou z majetkové podstaty uspokojováni. Úprava obsažená v občanském zákoníku se správně nevyslovuje k insolvenčním či exekučním poměrům, neboť jde o úpravu obecnou dopadající na všechny situace, v nichž je třeba chránit věřitele kupujícího (dlužníka) před krácením uspokojení jejich pohledávek.

Dospěje-li insolvenční správce při pořizování soupisu majetkové podstaty dlužníka k závěru, že v držení dlužníka se nachází majetek, k němuž byla sjednána výhrada vlastnického práva tak, že nepůsobí vůči věřitelům dlužníka (kupujícího), pak je oprávněn sepsat takový majetek do majetkové podstaty dlužníka (jako majetek na který se pohlíží jako na dlužníkův majetek) a uplatnit tuto námitku jako obranu v řízení o vylučovací žalobě, kterou se prodávající domáhá vyloučení tohoto majetku z majetkové podstaty dlužníka právě s poukazem na výhradu vlastnického práva.

II. Odstoupil-li však prodávající od kupních smluv pro prodlení dlužníka s placením kupních cen v době, kdy byl dlužník stále v prodlení s placením kupních cen (a před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem), byly tím s účinky od počátku zrušeny i kupní smlouvy, na základě kterých dodal prodávající dlužníku sporné věci. Prokáže-li prodávající, že dlužníku sporné věci dodal a následně od kupních smluv účinně odstoupil, má již z tohoto titulu právo požadovat jejich vrácení (vyloučení z majetkové podstaty dlužníka).

Nelze přitom souhlasit s insolvenčním soudem v tom, že prodávající měl svůj nárok na vydání věcí z titulu bezdůvodného obohacení uplatnit přihláškou pohledávky. Jak plyne z § 2991 odst. 1 a § 2999 odst. 1 o. z., prodávající měl právo na vydání věcí, neboť ty byly nadále v držení dlužníka, nebyly zničeny, ztraceny, spotřebovány, zapracovány do jiné věci ani nebyly v držení jiné osoby. I ke dni rozhodnutí odvolacího soudu byly sporné věci v držení insolvenční správkyně a zahrnuty v soupisu majetkové podstaty. Takovýto nárok se v insolvenčních poměrech stejně jako v těch mimoinsolvenčních neuplatňuje jako peněžitá pohledávka. Primárním nárokem prodávajícího byla reivindikace, nikoli pohledávka na zaplacení z titulu náhrady za sporné věci. Tedy podobně jako v mimoinsolvenčních poměrech by prodávající svůj nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení uplatnil žalobou na vydání sporných věcí (případně na určení vlastnictví), v insolvenčním řízení měl k dispozici postup dle § 225 insolvenčního zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 21/2019, ze dne 25. 2. 2021


27.05.2021 00:02

Účinky uzavření soudního smíru pro účely sankce dle § 178 odst. 1 IZ

Přihlášený věřitel může předejít sankci dle § 178 odst. 1 věty první insolvenčního zákona tím, že pohledávku vezme částečně zpět předtím, než nastanou účinky jejího zjištění v rozsahu menším než 50 % původně přihlašované výše.

Ačkoli insolvenční zákon na takovou situaci výslovně nepamatuje, stejného výsledku jako zpětvzetím přihlášky pohledávky dle § 178 odst. 2 insolvenčního zákona může být dosaženo i uzavřením smíru v incidenčním sporu dle § 159 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, tedy v incidenčním sporu o pravost či výši přihlášené pohledávky, a jeho následným schválením. Je-li takový smír uzavřen (a schválen) a činí-li zjištěná výše pohledávky méně než 50 % její původně přihlášené výše, nedochází tím k naplnění podmínek pro uplatnění některé ze sankcí dle § 178 odst. 1 insolvenčního zákona (s výjimkou případné aplikace § 182 insolvenčního zákona).

Rozhodnutí, jímž insolvenční soud za podmínek formulovaných v § 162 odst. 2 insolvenčního zákona ve sporu o určení pravosti nebo výše přihlášené pohledávky schválí smír účastníků, podle kterého pohledávka zčásti nebude považována za pravou nebo podle kterého bude výše pohledávky určena menší než přihlášenou částkou, má tedy v tomto rozsahu účinky srovnatelné s částečným zpětvzetím pohledávky ve smyslu § 178 odst. 2 insolvenčního zákona.

Srovnání s postupem dle § 178 odst. 2 insolvenčního zákona lze provést jen u soudem schváleného smíru; prostá mimosoudní dohoda účastníků odporového sporu, na jejímž základě vezme přihlášený věřitel (je-li žalobcem) odporovou žalobu zcela nebo zčásti zpět, takové účinky nemá.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 17/2020, ze dne 28. 1. 2021


27.05.2021 00:01

Povinnost insolvenčního správce popřít pohledávku

I. Povinnost insolvenčního správce postupovat při výkonu funkce s „odbornou péčí“ (formulovaná ustanovením § 36 odst. 1 insolvenčního zákona), je povinností vyššího stupně než povinnost postupovat při výkonu funkce s „péčí řádného hospodáře“, takže ustanovení § 1411 o. z. se pro insolvenční správu majetku neuplatní.

II. Povinnost popřít pohledávku má insolvenční správce jen tehdy, jestliže v době, kdy má dojít k popření, může (též s přihlédnutím k součinnosti dlužníka a jeho postoji k přihlášené pohledávce) na základě znalostí, jež lze požadovat po kterémkoli insolvenčním správci, který svou funkci vykonává s odbornou péčí, se značnou mírou pravděpodobnosti usuzovat, že popření (pravosti, výše nebo pořadí) pohledávky bude úspěšné.

III. To, že rozhodčí soud (rozhodce) skutečnost uplatněnou dlužníkem v rozhodčím řízení předcházejícím vydání pravomocného rozhodčího nálezu chybně vyhodnotil jako nepodstatnou v rovině právní nebo skutkové, včetně toho, že se mýlil v obsahu skutkových tvrzení, která dlužník tímto způsobem uplatnil, nezakládá právo insolvenčního správce nebo právo věřitele uplatnit stejnou skutečnost jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodčím nálezem; ve smyslu ustanovení § 199 odst. 2 a § 200 odst. 6 insolvenčního zákona jde stále o skutečnost, kterou dlužník uplatnil v rozhodčím řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 38/2019, ze dne 25. 2. 2021


27.05.2021 00:00

Přihláška pohledávky ze zajišťovací směnky do insolvenčního řízení

I. Uplatňuje-li věřitel v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka pouze pohledávku ze zajišťovací směnky, nemusí přihláška pohledávky (z hlediska vymezení právního důvodu jejího vzniku) obsahovat také údaje o směnkou zajištěné pohledávce, případně o dalších okolnostech, jež vznik přihlašované směnečné pohledávky doprovázely (např. zda předmětná směnka byla původně vystavena jako blankosměnka, jaký byl podle ujednání účastníků obsah uděleného vyplňovacího práva apod.). Pro skutkové vymezení předmětu přihlášky (jsou-li uplatňována jen práva ze směnky) není vylíčení takových okolností potřebné (právně významné) a přihlašujícího věřitele ohledně těchto skutečností nezatěžuje ani břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní.

II. Poukazoval-li přihlašovatel pohledávky při uplatnění práva ze směnky na směnečný platební rozkaz, jenž mu přihlašované nároky přiznal, pak prostřednictvím tohoto odkazu také dostatečně konkretizoval směnku, podle níž byl vydán směnečný platební rozkaz.

Věřitel vykonatelné pohledávky dokládá její existenci (v souladu s § 177 insolvenčního zákona) zásadně jen pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, jímž mu byla přiznána přihlašovaná pohledávka, což platí i v případě vykonatelných směnečných pohledávek (typově směnečných pohledávek přiznaných pravomocným a vykonatelným směnečným platebním rozkazem). Procesní úkon, jímž je přihláška pohledávky, však není vadný jen proto, že k němu není připojena příloha, jež má dokládat v něm uvedené skutečnosti; to, že příslušná osoba řádně nedoloží, co tvrdí, nečiní její podání (lhostejno, zda jde o žalobu nebo o přihlášku) neúplným nebo jinak vadným; může jít jen o důvod, pro který nárok takovým podáním uplatněný nebude shledán opodstatněným. V tom, že přihlašovatel pohledávky nepřipojil k přihlášce (ač tak v souladu s ustanovením § 177 insolvenčního zákona dozajista měl učinit) směnečný platební rozkaz (v přihlášce konkretizovaný), o který opíral přihlašovanou vykonatelnou směnečnou pohledávku, tedy nebylo lze spatřovat vadu přihlášky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 55/2019, ze dne 26. 1. 2021


19.05.2021 00:02

Dvojí režim námitek proti oddlužení insolvenčního dlužníka

Podle úpravy insolvenčního zákona účinné od 1. července 2017 tak existuje dvojí režim námitek proti oddlužení dlužníka: nesouhlasné stanovisko věřitele podle § 389 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona a námitky podle § 403 odst. 2 insolvenčního zákona. Jde o právní instituty odlišné, neboť uplatnění uvedených výhrad proti oddlužení dlužníka na sobě nezávisí. Nesouhlasné stanovisko a námitky se odlišují v důvodech, pro které je možno je podat, v okamžiku, kdy je tak možné nejpozději učinit (a kdy případně nastává fikce souhlasu věřitele s oddlužením), jakož i v podmínkách, za jakých lze nesouhlasné stanovisko či námitky uplatnit.

Nesouhlasné stanovisko s oddlužením dlužníka podle § 389 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona může věřitel sdělit (jen) z toho důvodu, že jeho pohledávka za dlužníkem pochází z podnikání dlužníka. Nesouhlas musí věřitel výslovně učinit nejpozději s přihláškou své pohledávky a nesouhlas musí být odůvodněný. Proti tomu v námitkách podle § 403 odst. 2 insolvenčního zákona může věřitel obecně poukazovat na to, že jsou zde skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (typicky předestřít tvrzení o nepoctivém záměru dlužníka). Námitky může věřitel uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení; v případě, že schůze věřitelů nebyla v daném insolvenčním řízení svolána, do 7 dnů od zveřejnění zprávy pro oddlužení v insolvenčním rejstříku. Podmínkou uplatnění námitek je, že věřitel hlasoval o přijetí způsobu oddlužení.

Odlišný režim nesouhlasného stanoviska a námitek má za následek, že okolnost, zda věřitel hlasuje o přijetí způsobu oddlužení ve smyslu ustanovení § 403 odst. 2 insolvenčního zákona, nemá vliv na právní účinky jeho již dříve vyjádřeného nesouhlasu s oddlužením podle § 389 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona.

Odůvodněný nesouhlas věřitele s oddlužením dlužníka uplatněný před vydáním rozhodnutí o povolení oddlužení vylučuje dlužníka z možnosti (po právu) navrhnout, aby insolvenční soud rozhodl o způsobu řešení jeho úpadku oddlužením. Nejvyšší soud nemá za opodstatněné, aby v poměrech právní úpravy účinné od 1. července 2017 byly právní účinky nesouhlasu podaného před vydáním rozhodnutí o povolení oddlužení odlišné od účinků nesouhlasu podaného po povolení oddlužení; v prvním případě věřitel znemožní oddlužení dlužníka bez dalšího (oddlužení nemůže být povoleno), v druhém případě by se nesouhlas věřitele stal právně irelevantním, kdyby věřitel nesplnil další nově nastalou podmínku spočívající v hlasování o přijetí způsobu oddlužení (potud by se ocitl ve stejném postavení jako každý jiný věřitel uplatňující námitky podle § 403 odst. 2 insolvenčního zákona, ačkoli již jednou fikci svého souhlasu úspěšně zabránil tím, že podal včasný, výslovný a odůvodněný nesouhlas podle § 389 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona). Okolnost, zda věřitel podá přihlášku pohledávky před vydáním rozhodnutí o povolení oddlužení, nebo zda tak učiní později, je přitom okolností víceméně nahodilou a závislou mimo jiné na rychlosti a procesním postupu insolvenčního soudu v konkrétním insolvenčním řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 129/2019, ze dne 25. 2. 2021


19.05.2021 00:01

Zamítnutí žaloby o určení pravosti nebo výše popřené pohledávky

Zjistí-li insolvenční soud, který rozhoduje o pravosti nebo výši popřené pohledávky, že přihláška pohledávky měla v části, o které má v incidenčním sporu rozhodnout, vady bránící přezkumu přihlášené pohledávky, musí žalobu pro předčasnost zamítnout bez zřetele k tomu, zda předmětem sporu je vykonatelná pohledávka.

Tam, kde insolvenční soud zamítl žalobu o určení pravosti nebo výše popřené pohledávky (lhostejno, zda vykonatelné) „pro předčasnost“ proto, že přihláška pohledávky měla v části, o které má v incidenčním sporu rozhodnout, vady bránící přezkumu přihlášené pohledávky, se věc vrací (právní mocí takového rozhodnutí) do stadia insolvenčního řízení před nařízením přezkumného jednání o takové pohledávce (jako by se o ní žádné přezkumné jednání ještě nekonalo). Přezkumné jednání konané ohledně pohledávky poté, co její přihlašovatel po zamítnutí žaloby pro předčasnost opravil vady přihlášky bránící přezkumu pohledávky, tak není zvláštním přezkumným jednáním ve smyslu ustanovení § 192 odst. 4 insolvenčního zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 55/2019, ze dne 26. 1. 2021


< strana 1 / 56 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů