// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení

Konkursní řízení; insolvenční řízení

12.09.2019 00:01

Dluhy z podnikání bránící řešení úpadku oddlužením

Vznikly-li dluhy dlužníka z činnosti, v rámci níž dlužník vystupoval při investování na finančních trzích jako zákazník (investor), který hodlá zhodnotit naspořené finanční prostředky obchodováním s investičními nástroji, nejde o dluhy z podnikání ve smyslu § 389 insolvenčního zákona. Na charakter těchto dluhů nemá vliv ani skutečnost, že si dlužník opakovaně (třikrát) finanční prostředky zapůjčil od třetích osob.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 NSČR 102/2017, ze dne 30. 5. 2019


09.09.2019 00:01

Žaloba pro zmatečnost proti rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku

Státní zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení, není oprávněno k podání žaloby pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. proti rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu dlužníka, ani proti rozhodnutí o povolení reorganizace dlužníka.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 69/2017, ze dne 30. 5. 2019


04.09.2019 00:01

Náklady řízení o pohledávce, od jejíhož placení byl dlužník osvobozen

V řízení o pohledávce, od jejíhož placení byl dlužník osvobozen, nelze (nejde-li o důvody separace nákladů řízení ve smyslu ustanovení § 147 a § 148 odst. 2 o. s. ř.) dlužníka po dobu trvání účinků přiznaného osvobození zavázat k náhradě nákladů řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 155/2017, ze dne 30. 5. 2019


02.09.2019 00:00

Běh prekluzivní lhůty pro podání odpůrčí žaloby dle § 239 odst. 3 IZ

Případná podjatost insolvenčního správce není důvodem pro stavění či prodloužení prekluzivní lhůty k podání odpůrčí žaloby stanovené v ustanovení § 239 odst. 3 insolvenčního zákona.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 177/2017, ze dne 30. 5. 2019


26.08.2019 00:02

Zpětvzetí společného návrhu manželů na povolení oddlužení

I. Podají-li manželé (dlužníci) společný insolvenční návrh a vezme-li jeden z těchto manželů insolvenční návrh zpět ještě před rozhodnutím o úpadku nebo předtím, než jiné rozhodnutí o (společném) insolvenčním návrhu již nabylo právní moci, insolvenční soud ve vztahu k tomuto manželu zastaví insolvenční řízení; souhlas druhého manžela (druhého insolvenčního navrhovatele) s takovým zpětvzetím se nevyžaduje bez zřetele k tomu, že manželé spojili s insolvenčním návrhem i společný návrh manželů na povolení oddlužení.

II. Pravidlo vyjádřené v § 394a odst. 3 insolvenčního zákona, podle kterého mají manželé „postavení nerozlučných společníků“ po dobu trvání insolvenčního řízení o návrhu na povolení oddlužení, se nevztahuje na procesní úkon, směřující nikoli k tomu, aby insolvenční řízení o návrhu na povolení oddlužení trvalo, nýbrž k tomu, aby ohledně jednoho z těchto manželů účinky návrhu na povolení oddlužení pominuly (skončily). Ve vztahu k tomuto dispozitivnímu úkonu má proto každý z manželů (ve vztahu k sobě) postavení samostatného společníka.

Jinak řečeno, podají-li manželé (dlužníci) společný návrh manželů na povolení oddlužení (§ 394a odst. 3 insolvenčního zákona), nevyžaduje se k tomu, aby jeden z těchto manželů vzal za sebe takový návrh účinně zpět, souhlas druhého manžela.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 78/2017, ze dne 30. 4. 2019


26.08.2019 00:01

Nepřiměřená délka exekučního řízení zahájeného správcem konkursní podstaty

Ve věci nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku exekučního řízení, v němž správce konkursní podstaty vymáhal pohledávku úpadce za jeho dlužníkem (povinným), neuplatňuje správce svůj nárok. I v takové věci proto soud musí přihlédnout ke kritériím zmíněným v Rc 58/2011, tedy k a) složitosti případu, b) chování poškozeného, c) postupu příslušných orgánů, d) významu předmětu řízení pro poškozeného. Není tedy správný názor odvolacího soudu, že dopady nejistoty spojené s nepřiměřenou délkou řízení se mohou projevit spíše (jen) u úpadce či povinných; způsob zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb. zde neovlivňuje skutečnost, že se jej domáhá správce konkursní podstaty.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2241/2017, ze dne 30. 4. 2019


23.08.2019 00:01

ÚS: Přezkum oprávněnosti pohledávky dlužníků zajištěného věřitele

Postupem obecných soudů, které vyšly z právní úpravy neumožňující přezkoumat oprávněnost pohledávky dlužníků zajištěného věřitele z hlediska toho, zda příslušná úvěrová smlouva, resp. smlouva o půjčce neobsahuje tzv. zneužívající klauzule, přičemž tato právní úprava byla následně prohlášena za neústavní, byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to za současného porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod z toho důvodu, že příslušná právní úprava, jde-li o výkon popěrného práva, bez racionálního důvodu rozlišovala mezi dlužníky zajištěných a nezajištěných pohledávek. Z toho plyne povinnost věcně projednat podanou žalobu v nově otevřeném řízení za přímého použití čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; jen tak lze zjednat průchod ústavnímu řešení vzniklé situace a dostát závazkům, které plynou z členství České republiky v Evropské unii.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2589/17, ze dne 23. 7. 2019


21.08.2019 00:00

K akcesoritě zástavního práva u podmíněných zajištěných pohledávek

Dle Rc 26/2015, je-li podle smlouvy o zřízení zástavního práva zajištěna zástavním právem k nemovitosti pohledávka, která teprve v budoucnu vznikne nebo jejíž vznik je závislý na splnění určité (odkládací) podmínky, vznikne zástavní právo k nemovitosti nejdříve dnem vzniku takové (zajištěné) pohledávky, bez zřetele k tomu, že právní účinky vkladu zástavního práva k nemovitosti do katastru nemovitostí nastaly dříve. Tyto závěry jsou použitelné i v poměrech upravených insolvenčním zákonem.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 89/2017, ze dne 30. 4. 2019


19.08.2019 00:01

Ustanovení zástupce z řad advokátů v insolvenčním řízení

I. Judikatura se při výkladu § 30 o. s. ř. ustálila v závěru, že to, zda ochrana zájmů účastníka, který nemá právnické vzdělání, vyžaduje ustanovení zástupce z řad advokátů, musí soud posoudit vždy v poměrech konkrétní věci, přičemž jen okolnost, že účastník sám podá žalobu, reaguje na výzvy soudu, podává vyjádření a snaží se v řízení chránit své zájmy, neznamená, že ochrana jeho zájmů ustanovení zástupce nevyžaduje. Ochrana zájmů účastníka - bez ohledu na to, zda jde o řízení sporné, nesporné, exekuční či jiné řízení upravené v zákoně o zvláštních řízeních soudních - bude vyžadovat ustanovení zástupce z řad advokátů zejména v případech, kdy nepůjde o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva (§ 138 odst. 1 o. s. ř.).

Uvedené závěry se uplatní i v insolvenčním řízení, avšak s přihlédnutím ke specifikům, která odlišují insolvenční řízení od sporných řízení, řízení vedených podle zákona č. 292/2013 Sb. a konečně i od incidenčních sporů. Zohlednit je nutno především to, že insolvenční řízení se člení na relativně samostatné části, které mají odlišné funkce a průběh, že v nich působí insolvenční správce a že insolvenční zákon stanoví pro tu kterou část řízení poměrně podrobná procesní pravidla.

Jiné podmínky pro ustanovení zástupce bude vyžadovat ta část insolvenčního řízení, v níž se zkoumá úpadek dlužníka, jiné podmínky pak budou zkoumány v dalších fázích insolvenčního řízení. Zcela odlišné předpoklady pro ustanovení zástupce budou zkoumány v první fázi insolvenčního řízení (přípravné, která končí rozhodnutím o insolvenčním návrhu) půjde-li o dlužnický insolvenční návrh (kdy lze uvažovat o splnění předpokladů pro ustanovení zástupce jen výjimečně), jiné pro řízení o věřitelském insolvenčním návrhu, jemuž se dlužník aktivně brání. V dalších fázích řízení, kdy řízení není „sporem o úpadek“, bude možné mít podmínky za splněné v zásadě tehdy, bude-li mít dlužník zcela konkrétní odůvodněné výhrady k postupu insolvenčního správce, věřitelů či bude brojit proti rozhodnutí insolvenčního soudu.

Z uvedeného plyne, že obecný závěr odvolacího soudu, podle něhož dlužníku nelze v insolvenčním řízení ustanovit zástupce z řad advokátů (že to vylučuje povaha tohoto řízení), neobstojí.

II. Důvodem pro ustanovení zástupce však nemůže být v žádném případě jen obecně vyslovená obava dlužníka, že v řízení může „dojít k poškození jeho práv“.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 72/2017, ze dne 30. 4. 2019


13.08.2019 00:01

K postupu podle § 248 insolvenčního zákona

I tam, kde pohledávka přihlášeného věřitele byla zjištěna při přezkumném jednání s právem na uspokojení ze zajištění (představovaném zástavou), může právo na uspokojení ze zajištění posléze zaniknout (např. proto, že se zajištěný věřitel vzdá zástavního práva, nebo že na základě odpůrčí žaloby podané insolvenčním správcem bude právní jednání, z nějž takové zajištění vzešlo, soudem prohlášeno za neúčinné). Neplyne-li (jako v případě odpůrčí žaloby) zánik práva na uspokojení ze zajištění z rozsudečného výroku soudu, a nevezme-li věřitel právo na uspokojení pohledávky ze zajištění zpět (což je postup dovolený v kterékoli fázi insolvenčního řízení), pak je namístě ukončit účast věřitele v insolvenčním řízení ohledně práva na uspokojení ze zajištění postupy předjímanými v ustanoveních § 186 a § 187 insolvenčního zákona. Stejný závěr se uplatní i v případě, že se právo na uspokojení ze zajištění, které se týká majetkové podstaty a které dlužníkův věřitel získal poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, stane (mělo stát) neúčinným v důsledku prohlášení konkursu na majetek dlužníka (podle § 248 odst. 2 insolvenčního zákona).

Závěru, že přihlášený věřitel přestal být prohlášením konkursu na majetek dlužníka věřitelem s právem na uspokojení ze zajištění, které získal poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, a které se prohlášením konkursu stalo neúčinným ze zákona (§ 248 odst. 2 insolvenčního zákona) nebrání, že insolvenční správce měl možnost popřít takové právo na uspokojení ze zajištění při přezkumném jednání (proto, že ač přihlášeno, ve skutečnosti ještě nevzniklo). Podstatné je, zda se naplnily znaky skutkové podstaty ustanovení § 248 odst. 2 insolvenčního zákona.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 89/2017, ze dne 30. 4. 2019


13.08.2019 00:00

K přípustnosti odvolání insolvenčního správce

Jestliže návrh na vydání výtěžku zpeněžení zajištění věřiteli nepodal insolvenční správce o své vlastní vůli, nýbrž na základě pokynu insolvenčního soudu, přičemž z tohoto návrhu je patrný zjevný nesouhlas insolvenčního správce s vydáním výtěžku zpeněžení, předmětné podání insolvenčního správce není možné (poměřováno jeho obsahem a nikoli pouhým formálním označením) pokládat za podání, jímž insolvenční správce navrhuje, aby výtěžek zpeněžení byl věřiteli vydán (naopak v něm snáší argumenty na podporu závěru, proč k vydání nemá dojít).

Za dané procesní situace pak nelze pokládat odvolání insolvenčního správce za odvolání osoby, které bylo usnesením insolvenčního soudu zcela vyhověno; nelze ho proto odmítnout podle § 218 písm. b) o. s. ř.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 89/2017, ze dne 30. 4. 2019


12.08.2019 00:01

Okamžik splnění povinnosti složit jistotu na náklady řízení incidenčního sporu

Lhůta ke složení jistoty na náklady řízení incidenčního sporu určená ustanovením § 202 odst. 3 insolvenčního zákona je při platbě jistoty prováděné na základě bezhotovostního příkazu k úhradě prostřednictvím banky (poskytovatele platebních služeb) zachována, jen je-li stanovená částka (jistota) nejpozději posledního dne lhůty připsána na účet příslušného insolvenčního soudu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 141/2018, ze dne 30. 5. 2019


31.07.2019 00:02

Ujednání o slevě z ceny díla ve výši pozastávky pro případ úpadku zhotovitele

Ujednání smluvních stran o snížení ceny díla o hodnotu nevyčerpané záruky (o výši sjednané pozastávky) pro případ zjištění úpadku zhotovitele se svým obsahem a účelem nejen nepříčí zákonu, ani jej neobchází, ale nijak neodporuje ani zásadám insolvenčního řízení (§ 5 insolvenčního zákona). Uzavření takové dohody naopak představuje přípustný právní prostředek, jímž může objednatel eliminovat (či alespoň zmírnit) negativní důsledky spojené s (případnou) ztrátou jeho nároků z poskytnuté záruky v případě úpadku zhotovitele.

Ujednání o snížení ceny díla (o částku odpovídající sjednané pozastávce), dohodnuté pro případ nevyčerpání poskytnuté záruky v důsledku úpadku zhotovitele, tedy je platným ujednáním vyjadřujícím hodnotu nerealizované záruky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 561/2017, ze dne 25. 3. 2019


31.07.2019 00:01

Souběh incidenční žaloby o určení vlastnictví a incidenční vylučovací žaloby

I. Spor o určení, zda tu je či není právní vztah nebo právo týkající se majetku nebo závazků dlužníka, zahájený v průběhu insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, je incidenčním sporem ve smyslu § 159 odst. 1 insolvenčního zákona. K projednání takového sporu jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy.

II. Při souběhu incidenční žaloby o určení vlastnictví a incidenční vylučovací žaloby, jejímž základem je mezi týmiž účastníky spor o vlastnické právo k témuž majetku, je namístě zvažovat, zda řízení o vylučovací žalobě nemá být přerušeno dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. proto, že probíhá řízení (řízení o určení vlastnictví), v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu.

III. Ignorovat existenci určovacího sporu zahájeného v průběhu insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka žalobcem u Městského soudu v Brně jen proto, že žalobce takovým postupem nesprávně posoudil pravidla věcné příslušnosti nastavená k projednání takových sporů ustanovením § 7a insolvenčního zákona, by v posuzované věci (incidenčním vylučovacím sporu) odvolací soud mohl, jen kdyby řízení u Městského soudu v Brně již pravomocně skončilo, nebo kdyby v onom řízení již bylo vydáno (jakkoli nesprávné) rozhodnutí, jímž by nadřízený vrchní soud určil, že k projednání a rozhodnutí takových věcí jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy. V takovém případě by totiž konečný výsledek takového sporu nebo jakýkoli budoucí možný výsledek takového sporu byl pro rozhodnutí o vylučovací žalobě právně bezcenný s přihlédnutím k dikci § 231 odst. 1 insolvenčního zákona. Tak tomu zde však nebylo.

Mohl-li odvolací soud očekávat v souladu s dikcí § 7a písm. b) insolvenčního zákona a § 159 odst. 1 písm. g) insolvenčního zákona, že žaloba podaná nesprávně u Městského soudu v Brně bude (může být) v prvním stupni projednána a rozhodnuta insolvenčním soudem (jemuž náleží k vyřízení), pak bylo jeho úkolem nepřijímat (nevydávat) rozhodnutí o vylučovací žalobě (v níž vlastnictví řešil jako otázku předběžnou), dokud se povaha sporu probíhajícího u Městského soudu v Brně nevyjasní. Jestliže tak odvolací soud neučinil a rovnou ve věci rozhodl, pak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 169/2017, ze dne 30. 4. 2019


26.07.2019 00:06

ÚS: Popření pohledávky zajištěného věřitele v řízení o oddlužení

I. Pozbude-li v průběhu řízení o návrhu na zrušení právního předpisu nebo jeho ustanovení podle § 64 odst. 1 písm. d) nebo § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tento právní předpis nebo jeho ustanovení platnosti, v řízení se i bez dalšího návrhu (§ 68 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) pokračuje tak, že bude rozhodováno o tom, zda se vysloví, že ke zrušení navržený právní předpis nebo jeho ustanovení byly v rozporu s právním předpisem vyšší právní síly, závisí-li na tom posouzení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci.

II. Ústavní povinností státu je chránit práva fyzických osob vstupujících do spotřebitelských vztahů (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) jak vytvářením podmínek pro uzavírání spotřebitelských smluv, tak při řešení sporů z nich vyplývajících, tedy i po procesní stránce. Proto bylo v rozporu s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a současně s požadavkem procesní rovnosti stran zaručeného v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ustanovení § 410 odst. 2 věty první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 30. 6. 2017, vyjádřené ve slově „nezajištěného“, které nevytvářelo procesní prostor k tomu, aby insolvenční soud mohl přezkoumat příslušnou spotřebitelskou smlouvu z hlediska toho, zda neobsahuje nepřiměřená ujednání, a to i proto, že tak nemohl učinit ani dlužník popřením pohledávky ve vztahu k zajištěnému věřiteli.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 2/19, ze dne 2. 7. 2019


15.07.2019 00:00

Neuplatnění zajištění pohledávky v insolvenčním řízení

Je pouze na věřiteli, jehož pohledávka je zajištěna způsobem uvedeným v § 2 písm. g) insolvenčního zákona (a který by tak mohl v insolvenčním řízení uplatňovat svou pohledávku jako zajištěnou), zda své zajištění v insolvenčním řízení vskutku uplatní. Nejenže se takový věřitel může rozhodnout, zda pohledávku uplatní jako zajištěnou, ale dokonce je oprávněn v průběhu insolvenčního řízení své stanovisko změnit, tj. může vzít právo na uspokojení své pohledávky ze zajištění zpět.

Popření pohledávky s argumentem, že jde o pohledávku přednostní, tj. o pohledávku za majetkovou podstatou nebo pohledávku postavenou ji na roveň (§ 168 a § 169 insolvenčního zákona) či o pohledávku s právem na uspokojení ze zajištění, popřením pořadí podle § 195 insolvenčního zákona není. Jinak řečeno, popírat pořadí pohledávky nelze s argumentem, že pohledávka má lepší pořadí, než s jakým byla uplatněna.

Na tom nic nemění ani okolnosti konkrétního insolvenčního řízení, v němž vskutku může nastat situace, že neuplatnění práva na přednostní uspokojení pohledávky (především při způsobu řešení úpadku plněním splátkového kalendáře, s ohledem na úpravu obsaženou v § 398 odst. 3 poslední větě insolvenčního zákona) může být v konečném důsledku pro věřitele výhodnější, než kdyby uplatnil pohledávku jako přednostní (s právem na uspokojení ze zajištění).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 95/2017, ze dne 28. 3. 2019


11.07.2019 00:02

Poučení o možnosti navrhnout oddlužení

I. U věcí projednávaných podle insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 30. června 2017 bylo třeba poučit dlužníka fyzickou osobu o možnosti navrhnout oddlužení např. alespoň takto:

„Dlužník – fyzická osoba, který nemá dluhy z podnikání nebo u kterého dluhy z podnikání podle § 389 odst. 2 insolvenčního zákona nebrání řešení úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, a který má za to, že splňuje podmínky pro řešení svého úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 a násl. insolvenčního zákona, může podat do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu na předepsaném formuláři, jenž je k dispozici na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti, návrh na povolení oddlužení. Později podaný návrh na povolení oddlužení insolvenční soud odmítne.“

Jestliže v posuzované věci insolvenční soud neposkytl dlužnici řádné poučení o možnosti navrhnout řešení jejího úpadku oddlužením, dlužnici dosud neuplynula lhůta k podání tohoto návrhu.

II. Přerušení provozování živnosti nemá vliv na status dané osoby coby podnikatele. Zákonodárce dotčenou osobu nadále označuje za podnikatele a podřizuje ji povinnostem uloženým živnostenským zákonem podnikatelům, byť s výjimkami. Přerušení provozování živnosti není uvedeno ani ve výčtu případů, kdy živnostenské oprávnění zaniká. Přerušením provozování živnosti tudíž nedošlo (nemohlo dojít) k vyvrácení domněnky obsažené v § 421 odst. 2 o. z.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 173/2017, ze dne 18. 4. 2019


11.07.2019 00:00

Zkoumání podmínek mezinárodní příslušnosti pro zahájení insolvenčního řízení

Podle SDEU článek 3 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení musí být vykládán v tom smyslu, že soud členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka v době podání návrhu na zahájení úpadkového řízení dlužníkem, je i nadále příslušný k zahájení uvedeného řízení, pokud uvedený dlužník přemístí středisko svých hlavních zájmů na území jiného členského státu po podání návrhu, ale před rozhodnutím o zahájení řízení.

I kdyby v posuzované věci snad byly pochybnosti o tom, zda závěr přijatý ohledně přemístění střediska hlavních zájmů (dlužníkem) po dni podání návrhu na zahájení hlavního úpadkového řízení je (na základě rozsudku SDEU) „acte éclairé“ též ohledně zrušení provozovny (dlužníkem) po dni podání návrhu na zahájení hlavního úpadkového řízení, při respektu k podmínkám, za nichž může takový úsudek přijmout, shledává Nejvyšší soud takový výklad unijního práva pro danou věc naprosto zjevným (jde o „acte clair“).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 60/2015, ze dne 29. 6. 2017


20.06.2019 00:01

Vedlejší účastník v řízení o pravost, výši či pořadí přihlášené pohledávky

Přihlášený věřitel zásadně má jako vedlejší účastník řízení na straně popírajícího insolvenčního správce (žalobce či žalovaného) právní zájem na výsledku řízení ve sporu o pravost, výši či pořadí přihlášené pohledávky jiného přihlášeného věřitele.

Práva a povinnosti z vedlejšího účastenství nejsou předmětem jakékoliv sukcese; vstupem nabyvatele pohledávky do insolvenčního řízení (postupem podle § 18 a 19 insolvenčního zákona) se tudíž nabyvatel pohledávky nestává vedlejším účastníkem v incidenčním sporu namísto původního věřitele, který vedlejším účastníkem byl (chtěl být). Ustanovení § 19 věty druhé insolvenčního zákona, podle něhož nabyvatel pohledávky vstupuje na místo původního věřitele i do incidenčních sporů, které se týkají jím nabyté pohledávky, se u vedlejšího účastenství neuplatní.

Uvedené samozřejmě nebrání tomu, aby právní nástupce vedlejšího účastníka, jenž přestal být věřitelem v insolvenčním řízení, do incidenčního sporu vstoupil z vlastního podnětu, případně na výzvu některého z účastníků, učiněnou prostřednictvím soudu, jako vedlejší účastník, jestliže mu svědčí právní zájem na výsledku soudního řízení a jestliže má zájem „pomáhat ve sporu“ některému z účastníků řízení (jedné ze sporných stran).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 65/2017, ze dne 21. 3. 2019


30.05.2019 00:02

Incidenční spor o pohledávku přiznanou rozhodnutím správce daně

I. Omezení kladené ustanovením § 199 odst. 2 insolvenčního zákona důvodům popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu se uplatní i tehdy, jde-li o rozhodnutí, které vydal jako příslušný orgán správce daně v daňovém řízení.

II. V rozsudku sen. zn. 29 ICdo 93/2016 Nejvyšší soud uzavřel, že to, že rozhodčí soud skutečnost uplatněnou dlužníkem v rozhodčím řízení předcházejícím vydání pravomocného rozhodčího nálezu chybně vyhodnotil jako nepodstatnou v rovině právní nebo skutkové, včetně toho, že se mýlil v obsahu skutkových tvrzení, která dlužník tímto způsobem uplatnil, nezakládá právo insolvenčního správce nebo právo věřitele uplatnit stejnou skutečnost jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodčím nálezem; ve smyslu ustanovení § 199 odst. 2 a § 200 odst. 6 insolvenčního zákona, jde stále o skutečnost, kterou dlužník uplatnil v rozhodčím řízení.

Tyto závěry se beze zbytku uplatní i pro posouzení skutkových námitek proti rozhodnutí správce daně.

III. V incidenčním sporu o pravost nebo výši vykonatelné pohledávky vzniklé rozhodnutím správního orgánu (včetně pohledávky daňové) insolvenční soud neřeší ani nemá řešit otázku souladnosti rozhodnutí správního orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, s hmotným právem a tím, zda byla vydána v souladu s procesními předpisy; s výjimkami danými insolvenčním zákonem pro aktivní legitimaci příslušných osob k podání žaloby o určení pravosti nebo výše takové vykonatelné pohledávky nebo pro důvody popření takové vykonatelné pohledávky totiž existence takového rozhodnutí nemá v incidenčním sporu žádný význam. Vzhledem k tomu, že omezení důvodů popření se vztahuje jen na vykonatelnou pohledávku „přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu“, v incidenčním sporu mají (mohou mít) význam (pro posouzení způsobilosti uplatněných důvodů popření ve vazbě na omezení plynoucí z § 199 odst. 2 insolvenčního zákona) jen ty „procesní“ námitky, jež jsou způsobilé založit závěr, že příslušný správní akt je aktem nicotným (nulitním), takže „rozhodnutí příslušného orgánu“ zde není, respektive ty „procesní“ námitky, jež vedou k závěru, že „rozhodnutí příslušného orgánu“ se nestalo „pravomocným“ nebo (ač je pravomocné) se dosud nestalo „vykonatelným“.

IV. Z ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona plyne, že omezení popěrných úkonů u pohledávky přiznané rozhodnutím příslušného orgánu se uplatní za předpokladu, že takové rozhodnutí je již „pravomocné“ a „vykonatelné“. Podle insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013 byla dobou rozhodnou pro posouzení, zda přihlášená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, v insolvenčních poměrech doba konání přezkumného jednání o pohledávce.

Vyjde-li v průběhu incidenčního sporu o určení pravosti nebo výše pohledávky, která byla při přezkumném jednání přezkoumána jako „vykonatelná pohledávka přiznaná pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu“ a jako taková popřena insolvenčním správcem, najevo, že v době konání přezkumného jednání o takovou „vykonatelnou“ pohledávku nešlo (např. proto, že rozhodnutí příslušného orgánu ještě nenabylo právní moci), není to důvodem pro zamítnutí žaloby (podané insolvenčním správcem), popírající insolvenční správce však není omezen v důvodech popření ustanovením § 199 odst. 2 insolvenčního zákona ani obsahem popěrného úkonu (§ 199 odst. 3 insolvenčního zákona).

Ustanovení § 243 odst. 2 daňového řádu pojí právní moc dosud nepravomocného rozhodnutí správce daně o pohledávce, která není (daňovou) pohledávkou za majetkovou podstatou, s „ukončením“ přezkumného jednání (rozuměj přezkumného jednání, při kterém byla taková daňová pohledávka přezkoumána). To znamená, že ani v těch případech, v nichž se rozhodnutí příslušného orgánu stává (má stát) vykonatelným dnem právní moci rozhodnutí, nebylo rozhodnutí správce daně, které nabylo právní moci podle ustanovení § 243 odst. 2 daňového řádu, v době svého přezkumu pravomocným ani vykonatelným. Tím více to platí pro ty případy, v nichž se rozhodnutí příslušného orgánu stává (má stát) vykonatelným po uplynutí lhůty počítané (až) od jeho právní moci.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 4/2017, ze dne 31. 1. 2019


< strana 1 / 50 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů