// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení
Konkursní řízení; insolvenční řízení
15.07.2019 00:00
Neuplatnění zajištění pohledávky v insolvenčním řízení
Je pouze na věřiteli, jehož pohledávka je zajištěna způsobem uvedeným v § 2 písm. g) insolvenčního zákona (a který by tak mohl v insolvenčním řízení uplatňovat svou pohledávku jako zajištěnou), zda své zajištění v insolvenčním řízení vskutku uplatní. Nejenže se takový věřitel může rozhodnout, zda pohledávku uplatní jako zajištěnou, ale dokonce je oprávněn v průběhu insolvenčního řízení své stanovisko změnit, tj. může vzít právo na uspokojení své pohledávky ze zajištění zpět.
Popření pohledávky s argumentem, že jde o pohledávku přednostní, tj. o pohledávku za majetkovou podstatou nebo pohledávku postavenou ji na roveň (§ 168 a § 169 insolvenčního zákona) či o pohledávku s právem na uspokojení ze zajištění, popřením pořadí podle § 195 insolvenčního zákona není. Jinak řečeno, popírat pořadí pohledávky nelze s argumentem, že pohledávka má lepší pořadí, než s jakým byla uplatněna.
Na tom nic nemění ani okolnosti konkrétního insolvenčního řízení, v němž vskutku může nastat situace, že neuplatnění práva na přednostní uspokojení pohledávky (především při způsobu řešení úpadku plněním splátkového kalendáře, s ohledem na úpravu obsaženou v § 398 odst. 3 poslední větě insolvenčního zákona) může být v konečném důsledku pro věřitele výhodnější, než kdyby uplatnil pohledávku jako přednostní (s právem na uspokojení ze zajištění).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 95/2017, ze dne 28. 3. 2019
11.07.2019 00:02
Poučení o možnosti navrhnout oddlužení
I. U věcí projednávaných podle insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 30. června 2017 bylo třeba poučit dlužníka fyzickou osobu o možnosti navrhnout oddlužení např. alespoň takto:
„Dlužník – fyzická osoba, který nemá dluhy z podnikání nebo u kterého dluhy z podnikání podle § 389 odst. 2 insolvenčního zákona nebrání řešení úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, a který má za to, že splňuje podmínky pro řešení svého úpadku oddlužením ve smyslu ustanovení § 389 a násl. insolvenčního zákona, může podat do 30 dnů od doručení insolvenčního návrhu na předepsaném formuláři, jenž je k dispozici na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti, návrh na povolení oddlužení. Později podaný návrh na povolení oddlužení insolvenční soud odmítne.“
Jestliže v posuzované věci insolvenční soud neposkytl dlužnici řádné poučení o možnosti navrhnout řešení jejího úpadku oddlužením, dlužnici dosud neuplynula lhůta k podání tohoto návrhu.
II. Přerušení provozování živnosti nemá vliv na status dané osoby coby podnikatele. Zákonodárce dotčenou osobu nadále označuje za podnikatele a podřizuje ji povinnostem uloženým živnostenským zákonem podnikatelům, byť s výjimkami. Přerušení provozování živnosti není uvedeno ani ve výčtu případů, kdy živnostenské oprávnění zaniká. Přerušením provozování živnosti tudíž nedošlo (nemohlo dojít) k vyvrácení domněnky obsažené v § 421 odst. 2 o. z.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 173/2017, ze dne 18. 4. 2019
11.07.2019 00:00
Zkoumání podmínek mezinárodní příslušnosti pro zahájení insolvenčního řízení
Podle SDEU článek 3 odst. 1 nařízení o úpadkovém řízení musí být vykládán v tom smyslu, že soud členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka v době podání návrhu na zahájení úpadkového řízení dlužníkem, je i nadále příslušný k zahájení uvedeného řízení, pokud uvedený dlužník přemístí středisko svých hlavních zájmů na území jiného členského státu po podání návrhu, ale před rozhodnutím o zahájení řízení.
I kdyby v posuzované věci snad byly pochybnosti o tom, zda závěr přijatý ohledně přemístění střediska hlavních zájmů (dlužníkem) po dni podání návrhu na zahájení hlavního úpadkového řízení je (na základě rozsudku SDEU) „acte éclairé“ též ohledně zrušení provozovny (dlužníkem) po dni podání návrhu na zahájení hlavního úpadkového řízení, při respektu k podmínkám, za nichž může takový úsudek přijmout, shledává Nejvyšší soud takový výklad unijního práva pro danou věc naprosto zjevným (jde o „acte clair“).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 60/2015, ze dne 29. 6. 2017
20.06.2019 00:01
Vedlejší účastník v řízení o pravost, výši či pořadí přihlášené pohledávky
Přihlášený věřitel zásadně má jako vedlejší účastník řízení na straně popírajícího insolvenčního správce (žalobce či žalovaného) právní zájem na výsledku řízení ve sporu o pravost, výši či pořadí přihlášené pohledávky jiného přihlášeného věřitele.
Práva a povinnosti z vedlejšího účastenství nejsou předmětem jakékoliv sukcese; vstupem nabyvatele pohledávky do insolvenčního řízení (postupem podle § 18 a 19 insolvenčního zákona) se tudíž nabyvatel pohledávky nestává vedlejším účastníkem v incidenčním sporu namísto původního věřitele, který vedlejším účastníkem byl (chtěl být). Ustanovení § 19 věty druhé insolvenčního zákona, podle něhož nabyvatel pohledávky vstupuje na místo původního věřitele i do incidenčních sporů, které se týkají jím nabyté pohledávky, se u vedlejšího účastenství neuplatní.
Uvedené samozřejmě nebrání tomu, aby právní nástupce vedlejšího účastníka, jenž přestal být věřitelem v insolvenčním řízení, do incidenčního sporu vstoupil z vlastního podnětu, případně na výzvu některého z účastníků, učiněnou prostřednictvím soudu, jako vedlejší účastník, jestliže mu svědčí právní zájem na výsledku soudního řízení a jestliže má zájem „pomáhat ve sporu“ některému z účastníků řízení (jedné ze sporných stran).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 65/2017, ze dne 21. 3. 2019
30.05.2019 00:02
Incidenční spor o pohledávku přiznanou rozhodnutím správce daně
I. Omezení kladené ustanovením § 199 odst. 2 insolvenčního zákona důvodům popření pravosti nebo výše přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu se uplatní i tehdy, jde-li o rozhodnutí, které vydal jako příslušný orgán správce daně v daňovém řízení.
II. V rozsudku sen. zn. 29 ICdo 93/2016 Nejvyšší soud uzavřel, že to, že rozhodčí soud skutečnost uplatněnou dlužníkem v rozhodčím řízení předcházejícím vydání pravomocného rozhodčího nálezu chybně vyhodnotil jako nepodstatnou v rovině právní nebo skutkové, včetně toho, že se mýlil v obsahu skutkových tvrzení, která dlužník tímto způsobem uplatnil, nezakládá právo insolvenčního správce nebo právo věřitele uplatnit stejnou skutečnost jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodčím nálezem; ve smyslu ustanovení § 199 odst. 2 a § 200 odst. 6 insolvenčního zákona, jde stále o skutečnost, kterou dlužník uplatnil v rozhodčím řízení.
Tyto závěry se beze zbytku uplatní i pro posouzení skutkových námitek proti rozhodnutí správce daně.
III. V incidenčním sporu o pravost nebo výši vykonatelné pohledávky vzniklé rozhodnutím správního orgánu (včetně pohledávky daňové) insolvenční soud neřeší ani nemá řešit otázku souladnosti rozhodnutí správního orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, s hmotným právem a tím, zda byla vydána v souladu s procesními předpisy; s výjimkami danými insolvenčním zákonem pro aktivní legitimaci příslušných osob k podání žaloby o určení pravosti nebo výše takové vykonatelné pohledávky nebo pro důvody popření takové vykonatelné pohledávky totiž existence takového rozhodnutí nemá v incidenčním sporu žádný význam. Vzhledem k tomu, že omezení důvodů popření se vztahuje jen na vykonatelnou pohledávku „přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu“, v incidenčním sporu mají (mohou mít) význam (pro posouzení způsobilosti uplatněných důvodů popření ve vazbě na omezení plynoucí z § 199 odst. 2 insolvenčního zákona) jen ty „procesní“ námitky, jež jsou způsobilé založit závěr, že příslušný správní akt je aktem nicotným (nulitním), takže „rozhodnutí příslušného orgánu“ zde není, respektive ty „procesní“ námitky, jež vedou k závěru, že „rozhodnutí příslušného orgánu“ se nestalo „pravomocným“ nebo (ač je pravomocné) se dosud nestalo „vykonatelným“.
IV. Z ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona plyne, že omezení popěrných úkonů u pohledávky přiznané rozhodnutím příslušného orgánu se uplatní za předpokladu, že takové rozhodnutí je již „pravomocné“ a „vykonatelné“. Podle insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013 byla dobou rozhodnou pro posouzení, zda přihlášená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, v insolvenčních poměrech doba konání přezkumného jednání o pohledávce.
Vyjde-li v průběhu incidenčního sporu o určení pravosti nebo výše pohledávky, která byla při přezkumném jednání přezkoumána jako „vykonatelná pohledávka přiznaná pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu“ a jako taková popřena insolvenčním správcem, najevo, že v době konání přezkumného jednání o takovou „vykonatelnou“ pohledávku nešlo (např. proto, že rozhodnutí příslušného orgánu ještě nenabylo právní moci), není to důvodem pro zamítnutí žaloby (podané insolvenčním správcem), popírající insolvenční správce však není omezen v důvodech popření ustanovením § 199 odst. 2 insolvenčního zákona ani obsahem popěrného úkonu (§ 199 odst. 3 insolvenčního zákona).
Ustanovení § 243 odst. 2 daňového řádu pojí právní moc dosud nepravomocného rozhodnutí správce daně o pohledávce, která není (daňovou) pohledávkou za majetkovou podstatou, s „ukončením“ přezkumného jednání (rozuměj přezkumného jednání, při kterém byla taková daňová pohledávka přezkoumána). To znamená, že ani v těch případech, v nichž se rozhodnutí příslušného orgánu stává (má stát) vykonatelným dnem právní moci rozhodnutí, nebylo rozhodnutí správce daně, které nabylo právní moci podle ustanovení § 243 odst. 2 daňového řádu, v době svého přezkumu pravomocným ani vykonatelným. Tím více to platí pro ty případy, v nichž se rozhodnutí příslušného orgánu stává (má stát) vykonatelným po uplynutí lhůty počítané (až) od jeho právní moci.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 4/2017, ze dne 31. 1. 2019
30.05.2019 00:01
Posouzení neúčinnosti právního úkonu dlužníka dle insolvenčního zákona
Pro posouzení, zda neúčinnost právního úkonu dlužníka má být zkoumána v režimu § 111 insolvenčního zákona nebo v režimu ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona, je určující, kdy projev vůle dlužníka skutečně vyvolal právní následky; jde o okamžik, kdy právní úkon nabyl právní účinnosti (kdy nastaly jeho právní účinky).
Ač bylo v posuzované postupní smlouvě obecně deklarováno, že smlouva nabyde účinnosti podpisem smluvních stran (20. září 2012), účinky projevu vůle dlužníka směřujícího k tomu, aby postupovaná pohledávka opustila jeho majetkovou sféru (aby přestal být jejím majitelem), měly nastat později (pohledávka se měla stát majetkem postupníka až zaplacením úplaty za postoupení, k čemuž mělo dojít nejpozději do 30. dubna 2013 a k čemuž došlo 29. dubna 2013). Právní následky vedoucí ke zkrácení uspokojení pohledávky některého dlužníkova věřitele nebo ke zvýhodnění některého z dlužníkových věřitelů vyvolané uzavřením postupní smlouvy tak nastaly (mohly nastat) nejdříve 29. dubna 2013, kdy postoupená pohledávka přestala být majetkem dlužníka. Právě tento den (29. duben 2013) je rozhodný pro zodpovězení otázky, zda namítaná neúčinnost postoupení má být zkoumána v režimu ustanovení § 111 insolvenčního zákona nebo v režimu ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 99/2017, ze dne 21. 3. 2019
20.05.2019 00:01
Souhlas s oddlužením, má-li dlužník vůči věřiteli dluh z podnikání
I. Jestliže po povolení oddlužení věřitel, vůči němuž má dlužník dluh z podnikání, je pasivní a nehlasuje o způsobu oddlužení, platí, že s oddlužením souhlasí (bez ohledu na to, zda v řízení nějaké námitky skutečně uplatnil). Důsledkem této fikce je, že je tím definitivně vyřešena otázka existence souhlasu ve smyslu § 389 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona, a to bez ohledu na to, zda později vyjde najevo, že dlužník původně souhlas dotčeného věřitele ani neměl. Je tomu tak proto, aby tato otázka nebyla opakovaně přezkoumávána v další fázi řízení.
II. Neobstojí zde závěr odvolacího soudu, podle něhož dlužníci návrhem na povolení oddlužení sledovali nepoctivý záměr. Přestože Nejvyšší soud shledává správnou úvahu odvolacího soudu, podle níž lze na nepoctivý záměr usuzovat rovněž z toho, že dlužník v návrhu na povolení účelově uvede nepravdivé údaje, aby tím dosáhl povolení oddlužení, v posuzované věci pouze na základě skutečností, z nichž odvolací soud vyšel při svém rozhodnutí, takový závěr neplyne. Skutková zjištění neskýtala jakýkoliv podklad pro závěr, že dlužníci uvedli v návrhu na povolení oddlužení a jeho přílohách (navíc úmyslně) nepravdivou informaci. Ze zjištěného skutkového stavu plyne pouze to, že věřitel č. 11 se vyjádřil po povolení oddlužení tak, že s oddlužením nesouhlasí. Z ničeho se však nepodává, že by dlužníci jeho souhlas dříve neměli (nemohli mít), tedy že by o této skutečnosti v návrhu účelově uvedli nepravdivé tvrzení.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 36/2017, ze dne 31. 1. 2019
13.05.2019 00:01
Použití hyperochy k mimořádným splátkám nezajištěným věřitelům
V případě, že dlužník neuvede v seznamu majetku, který je povinou přílohou návrhu na povolení oddlužení, majetek zajišťující pohledávku přihlášeného věřitele, jehož pohledávka je (následně) zjištěna jako zajištěná, uplatní se u případné hyperochy (přebytku ze zpeněžení zajištění) z tohoto majetku postup podle § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 79/2018, ze dne 19. 12. 2018
07.05.2019 00:01
Posuzování poctivosti záměru dlužníka při oddlužení
I. Ve všech situacích, v nichž se insolvenční soud zabývá (má zabývat) tím, zda oddlužením je sledován nepoctivý záměr, vychází z „okolností“, na jejichž základě lze závěr, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr „důvodně předpokládat“. „Důvodným předpokladem“ není „jistota“ o tom, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr. Nejde o to nepoctivý „záměr“ dlužníku prokázat, nýbrž o to, že zjištěné okolnosti (skutečnosti) odůvodňují „předpoklad“, že dlužník takový nepoctivý záměr má (v rozhodné době měl).
II. Zásada poctivosti obsažené v § 6 o. z. je jednou ze základních zásad soukromého práva a jako taková se prosazuje (v těch normách insolvenčního práva, jež nemají veřejnoprávní povahu) i na poli práva insolvenčního. Otázka poctivosti záměru dlužníka při oddlužení je však insolvenčním zákonem budována na zčásti jiných základech (odchylkách), kdy interpretace jednotlivých ustanovení insolvenčního zákona je přednostně (před případnými obecnými zásadami soukromého práva vyjádřenými v občanském zákoníku) poměřována základními zásadami insolvenčního řízení vyjádřenými zejména v ustanovení § 5 insolvenčního zákona.
III. Jakkoli lze každé z jednotlivých pochybení dlužníka [bez dalších indicií o úmyslu (záměru)] hodnotit jako „nedbalost“, souhrnné hodnocení těchto jednotlivých „nedbalostí“ může založit (i ve spojení s dalším chováním dlužníka v průběhu insolvenčního řízení) „důvodný předpoklad“ insolvenčního soudu, že oddlužením je sledován nepoctivý „záměr“.
IV. To, že dlužník neuvedl v seznamu svého majetku, který stvrdil zákonem požadovaným výslovným a vlastnoručně podepsaným prohlášením o správnosti a úplnosti, obchodní podíl dlužníka ve společnosti, samo o sobě dokládá jeho nedbalý přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení.
Nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení zakládá sama o sobě rovněž skutečnost, že v seznamu závazků neuvedl rozsahem (v poměru k ostatním dluhům) významný závazek (dluh) vůči věřiteli. Nejde přitom o nedbalost omluvitelnou (prominutelnou) poukazem na to, že seznamy pro dlužníky zpracovávala třetí osoba. Uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů při plnění zákonné povinnosti učinit prohlášení o majetku je sankcionováno i normami práva trestního a požadavek, aby dlužník seznamy uvedené v § 104 odst. 1 insolvenčního zákona podepsal a výslovně v nich uvedl, že jsou správné a úplné, směřuje právě proti tomu, aby zkreslené, nepravdivé nebo neúplné údaje uvedené dlužníkem v takových seznamech byly následně omlouvány tím, že seznamy za dlužníka vyplňoval někdo jiný (a on je „pouze“ podepsal).
V. Na tom, že neuvedení dlužníku známé pohledávky v seznamu závazků dokládá lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení a že může případně jít o skutečnost, na jejímž základě lze (ve spojení s dalšími okolnostmi) „důvodně předpokládat“, že oddlužením je sledován nepoctivý „záměr“, nic nemění věřitelovo opomenutí přihlásit pohledávku do insolvenčního řízení.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 41/2017, ze dne 31. 1. 2019
24.04.2019 00:01
Prokazování vykonatelnosti pohledávky rozhodčím nálezem
Rozhodčí nález je listinou, která je způsobilá doložit v insolvenčním řízení vykonatelnost pohledávky věřitele.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 72/2016, ze dne 24. 10. 2018
18.04.2019 00:01
Identifikace skutku v přihlášce pohledávky do insolvenčního řízení
I. Obsahuje-li přihláška pohledávky do insolvenčního řízení údaje, jež nezaměnitelným způsobem identifikují skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel přihlašuje svůj nárok (v peněžité formě) do insolvenčního řízení, ale insolvenční věřitel (přihlašovatel pohledávky) ani do skončení přezkumného jednání nevylíčil všechny skutečnosti významné pro posouzení, zda jde o pohledávku pravou, uplatněnou ve správné výši a ve správném pořadí, je to důvodem k popření pohledávky, nikoli důvodem k odstraňování vad přihlášky.
Uvede-li insolvenční věřitel (přihlašovatel pohledávky) ve včas podané žalobě o určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky (nebo v pozdějších fázích řízení o této žalobě) popřené insolvenčním správcem vedle rozhodujících skutečností, jež obsahovala již přihláška, i další potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva pro jeho úspěch v incidenčním sporu (pro doložení toho, že jde o pohledávku pravou, že jde o pohledávku uplatněnou ve správné výši nebo o pohledávku uplatněnou ve správném pořadí), pak tím nevybočuje z mezí kladených jeho žalobním tvrzením ustanovením § 198 odst. 2 insolvenčního zákona.
II. U přihlášené nevykonatelné pohledávky z úvěrové smlouvy stíhá povinnost tvrzení a důkazní povinnost přičitatelnou v mimoinsolvenčních poměrech dlužníku toho, kdo popírá pravost, výši nebo pořadí pohledávky z úvěrové smlouvy.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 50/2017, ze dne 22. 1. 2019
18.04.2019 00:00
Popření vykonatelnosti přihlášené pohledávky insolvenčním správcem
Jestliže insolvenční soud do skončení přezkumného jednání svým usnesením neodstraní pochybnosti o tom, zda se pohledávka považuje (má považovat) pro účely jejího přezkoumání za vykonatelnou (vyvolané tím, že insolvenční správce zpochybní vykonatelnost pohledávky, kterou současně popře co do pravosti nebo výše), je pro další postup rozhodné, že insolvenční správce věřitele vyrozuměl, že jeho pohledávka byla popřena jako nevykonatelná. Žalobu podanou věřitelem na základě takového poučení (vyrozumění) nelze poté, co v průběhu řízení vyjde najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, jen proto zamítnout nebo odmítnout. Žalovaný (insolvenční správce) je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199 insolvenčního zákona; srov. § 198 odst. 3 insolvenčního zákona.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 144/2017, ze dne 23. 1. 2019
03.04.2019 00:03
Náklady spojené se správou jednotky po prohlášení konkursu
Insolvenční správce, na nějž přešlo prohlášením konkursu dispoziční oprávnění k majetkové podstatě, má také povinnost plnit zákonné povinnosti související s majetkovou podstatou. Náleží-li do majetkové podstaty jednotka podle zákona o vlastnictví bytů (podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013) nebo jednotka podle občanského zákoníku (podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2014), je na insolvenčním správci, aby plnil zákonné povinnosti vázané na vlastnictví jednotky, tedy také povinnost podílet se na správě domu, v němž je jednotka umístěna.
Nejsou-li v době po prohlášení konkursu na majetek vlastníka jednotky řádně hrazeny náklady spojené s její správou, je společenství vlastníků jednotek oprávněno uplatňovat takto vzniklou pohledávku vůči insolvenčnímu správci dlužníka jako osobě s dispozičním oprávněním. Jde o pohledávku za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona bez ohledu na to, zda a kdo jednotku užívá.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 97/2016, ze dne 31. 10. 2018
03.04.2019 00:02
Včasnost návrhu dlužníka na vynětí majetku z majetkové podstaty
I. Závěr o včasnosti dlužníkova návrhu na vynětí určitého majetku z majetkové podstaty podle § 226 insolvenčního zákona lze přijmout jen tehdy, byl-li návrh učiněn vůči insolvenčnímu správci „bez zbytečného odkladu“ poté, co se dlužník dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět, že došlo k zahrnutí takového majetku do soupisu.
Dobu trvání lhůty „bez zbytečného odkladu“ stanovenou v § 226 odst. 1 insolvenčního zákona je třeba posuzovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem dané věci. Lhůta počíná běžet vždy od okamžiku, kdy se dlužník dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět, že majetek, jež navrhuje vyjmout z majetkové podstaty, byl zahrnut do soupisu majetkové podstaty, nejpozději však ode dne, kdy insolvenční soud zveřejnil soupis takového majetku v insolvenčním rejstříku.
Skutečnost, zda a kdy se dlužník seznámil s rozhodnutím odvolacího soudu v řízení o žalobě dle § 225 insolvenčního zákona, kterou se třetí osoba domáhá vyloučení téhož majetku z majetkové podstaty, a s přihláškou pohledávky této třetí osoby do insolvenčního řízení, nemá na běh lhůty stanovené v § 226 odst. 1 insolvenčního zákona žádný vliv.
II. Jelikož jde o lhůtu, jejíž běh a délku nemůže insolvenční soud nikterak ovlivnit svým rozhodnutím (určuje ji insolvenční zákon), jde zjevně o procesní lhůtu zákonnou.
„Zbytečným odkladem“ (nedůvodnou nečinností dlužníka) při podání návrhu na vynětí majetku dochází k zániku oprávnění dlužníka uplatnit vynětí majetku. Následky zmeškání lhůty k podání návrhu na vynětí majetku z majetkové podstaty se tedy promítají v rozhodnutí, jímž insolvenční soud opožděně podaný návrh dlužníka zamítne.
III. Institut vynětí majetku z majetkové podstaty dle § 226 insolvenčního zákona je koncipován na ochranu majetkových zájmů dlužníka, nikoli dlužníkových věřitelů. Dlužník nemůže prostřednictvím návrhu na vynětí majetku z majetkové podstaty prosazovat práva třetích osob.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 11/2017, ze dne 29. 11. 2018
03.04.2019 00:01
Odměna za zpeněžení majetkové hodnoty dle § 412 odst. 1 písm. b) IZ
Přímo za zpeněžení majetkové hodnoty (pokud k němu došlo) dle § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona insolvenčnímu správci odměna nenáleží. To však nevylučuje možnost případného zvýšení odměny insolvenčního správce určené dle § 3 písm. b) vyhlášky č. 313/2007 Sb. za podmínek stanovených § 38 odst. 3 insolvenčního zákona.
Při úvaze o zvýšení odměny dle § 38 odst. 3 insolvenčního zákona musí insolvenční soud vzít v potaz všechny okolnosti daného případu, přičemž podstatný bude rozsah činnosti insolvenčního správce ve vztahu k mimořádnému příjmu dle § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona. Bude tak rozhodující náročnost činnosti, např. zda činil při zpeněžování větší množství úkonů (jaké jsou spojené např. se zpeněžováním nemovitostí), nebo zda a jak se např. svou činností přičinil o to, že mimořádný příjem byl do majetkové podstaty získán. Aktivita insolvenčního správce nad rámec jeho běžných povinností, hlavně mimo standardní dohlédací činnost, tedy je relevantním faktorem při úvaze o možném zvýšení odměny.
O zvýšení odměny ve vazbě na § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona lze uvažovat pouze tehdy, vykonal-li insolvenční správce v souvislosti s mimořádnou majetkovou hodnotou nějakou činnost nad rámec jeho běžných povinností. Pod běžnou dohlédací činnost insolvenčního správce v oddlužení plněním splátkového kalendáře dle § 412 odst. 2 insolvenčního zákona lze zahrnout mimo jiné i zkoumání poctivosti jednání dlužníka, zjišťování neúčinných úkonů či kontrola dlužníkova nakládání s majetkem, přičemž pod posledně uvedenou činnost lze zahrnout i posuzování, zda dlužník nenabyl nějaký majetek darem či dědictvím, zda jejich přijetí neodmítl apod.
Důvodem pro přiznání vyšší odměny insolvenčního správce nemůže být skutečnost, že při jiném průběhu řízení, který by též vedl k (plnému) uspokojení věřitelů dlužníka, by insolvenční správce měl nárok na vyšší odměnu (event. na zvýšení odměny).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 27/2017, ze dne 28. 11. 2018
19.03.2019 00:01
Zastavení exekuce v případě oddlužení plněním splátkového kalendáře
I. Účinky, s nimiž je spojeno zahájení insolvenčního řízení, nemají samy o sobě za následek, že by exekuce, která již dříve byla zahájena, měla být třeba i zčásti zastavena (pouze nemůže být provedena), a to ani tehdy, když posléze došlo ke schválení oddlužení ve formě splátkového kalendáře.
Při povolení oddlužení plněním splátkového kalendáře dispoziční oprávnění k majetku náležejícímu do majetkové podstaty v době schválení oddlužení, včetně toho majetku, s nímž dlužník nemohl dosud nakládat v důsledku účinků nařízení nebo zahájení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, má od právní moci rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře dlužník; to neplatí, jde-li o majetek, který slouží k zajištění.
K tomu, aby v důsledku povolení oddlužení došlo k obnovení dispozičního práva povinného s majetkem, který je pojmenován v již vydaných exekučních příkazech, není zapotřebí ani rušit exekuční příkazy, jimiž byl majetek povinného postižen, ani zastavovat exekuci ohledně v nich vymezeného majetku, protože blokace majetku uvedeného v exekučních příkazech ve smyslu § 47 odst. 6 exekučního řádu pominula právní mocí usnesení o schválení oddlužení, a to po dobu trvání účinků oddlužení.
II. Došlo-li po zahájení exekuce k zahájení insolvenčního řízení a je-li oprávněná do insolvenčního řízení řádně přihlášena a má-li z toho důvodu dojít k částečnému uspokojení pohledávky oprávněné v insolvenčním řízení v rámci oddlužení ve formě splátkového kalendáře, zásadně není dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a to ani tehdy, když byl exekučně postižen obchodní podíl povinného ve společnosti s ručením omezeným.
III. Pro případ, že některé úřady (např. katastrální úřad) nebudou respektovat zákonný účinek plynoucí z ustanovení § 409 odst. 2 insolvenčního zákona, dlužník je oprávněn navrhnout insolvenčnímu soudu, aby v mezích dohlédací činnosti vydal rozhodnutí, v němž pojmenuje majetek, který po dobu trvání oddlužení nepodléhá dříve vydaným exekučním příkazům. Toto rozhodnutí bude závazné pro účastníky insolvenčního řízení, pro katastrální či jiný úřad, exekutora i pro exekuční soud.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2775/2018, ze dne 5. 12. 2018
20.02.2019 00:02
Uznání závazku označením závazku v příloze k insolvenčnímu návrhu
Označení závazku dlužníkem v seznamu závazků připojeném k insolvenčnímu návrhu podle § 104 odst. 1 a odst. 3 insolvenčního zákona nemá účinky uznání závazku podle § 323 odst. 1 obch. zák.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 720/2017, ze dne 11. 12. 2018
20.02.2019 00:01
Započtení jako neúčinný právní úkon ve smyslu § 111 insolvenčního zákona
I. Započtení není způsobem či formou (s)plnění dluhu, takže pro účely posouzení, zda nejde o neúčinný právní úkon ve smyslu § 111 insolvenčního zákona, započtení nemůže (objektivně vzato) odporovat pravidlu vyjádřenému v odstavci 1 větě druhé tohoto ustanovení.
Započtení, k němuž došlo poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka, není ani úkonem vedoucím k „nikoli zanedbatelnému zmenšení majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka“; z jeho povahy totiž plyne, že jde vždy o úkon ekvivalentní. Takové započtení však může vést „k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka“.
II. Ustanovení § 111 odst. 2 insolvenčního zákona se coby výjimka ze zákazu formulovaného v § 111 odst. 1 insolvenčního zákona může prosadit (a je důvod je zkoumat) za předpokladu, že právní úkon dlužníka vybočil z rámce vytyčeného mu pro nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, právě ustanovením § 111 odst. 1 insolvenčního zákona.
Jinak řečeno, jestliže právní úkon, jímž dlužník poté, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, započetl svou pohledávku proti pohledávce věřitele, nevedl k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení majetku, který může náležet do jeho majetkové podstaty, pak nejde o neúčinný právní úkon bez zřetele k tomu, že současně nešlo o právní úkon ve smyslu § 111 odst. 2 insolvenčního zákona.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 85/2017, ze dne 28. 11. 2018
15.02.2019 00:01
ÚS: K zabrání cenných papírů z konkurzní podstaty
Ústavní soud má za to, že jak z jazykového, tak i teleologického výkladu pojmu "ochranné opatření" plyne, že se jedná o trestněprávní institut preventivní povahy. Tento charakteristický rys nemůže být nahrazován reparační funkcí, zastírající rozhodnutí o náhradě škody. Stát své zájmy na majetku zahrnutém do konkurzní podstaty nemůže protežovat prostřednictvím instrumentária trestního práva, a to navíc i na úkor obětí trestného činu.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1949/17, ze dne 8. 1. 2019
23.01.2019 00:00
Věcná příslušnost ve sporu o určení vlastnictví stavby sepsané do majetkové podstaty
I. Spor o určení, že vlastníkem stavby sepsané do majetkové podstaty insolvenčního dlužníka je žalobce, je sporem o určení, zda tu je právo týkající se majetku dlužníka, tedy incidenčním sporem, k jehož projednání a rozhodnutí je v prvním stupni věcně příslušný krajský soud.
II. Soud, který není věcně příslušný k projednání a rozhodnutí sporu v prvním stupni, není ani oprávněn přerušit řízení o takovém sporu.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1714/2017, ze dne 13. 11. 2018