// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení
Konkursní řízení; insolvenční řízení
19.03.2024 00:01
Opětovné podání vylučovací žaloby stejným vylučovatelem
Jestliže nabylo právní moci rozhodnutí, jímž insolvenční soud vylučovací žalobu zamítl, nebo řízení o ní zastavil, anebo ji odmítl, pak ve vztahu k osobě, která vylučovací žalobu podala, nastala nevyvratitelná domněnka správnosti soupisu majetku, který byl předmětem vylučovací žaloby (§ 225 odst. 3 věta druhá insolvenčního zákona) bez zřetele k tomu, zda podání vylučovací žaloby předcházelo vyrozumění o soupisu podle § 224 insolvenčního zákona. Podá-li osoba, vůči které nastala nevyvratitelná domněnka správnosti soupisu majetku, který byl předmětem vylučovací žaloby, vylučovací žalobu znovu, pak jde ve smyslu § 160 odst. 4 insolvenčního zákona o žalobu podanou osobou, která k tomu nebyla oprávněna.
Ponechá-li Nejvyšší soud pro účely dalšího výkladu stranou (meritorní) rozhodnutí o zamítnutí vylučovací žaloby, pak výjimkou, která přes výše uvedené umožňuje po zastavení řízení o původní vylučovací žalobě nebo po odmítnutí původní vylučovací žaloby stejné osobě podat novou vylučovací žalobu, na kterou se ohledně téhož majetku nevztahují účinky uvedené v § 225 odst. 3 větě druhé insolvenčního zákona, je pouze situace, kdy po takovém rozhodnutí insolvenčního soudu ve vztahu k téže osobě nastalo nebo vzniklo nové právo, které nově vylučuje soupis, nebo jestliže po takovém rozhodnutí insolvenčního soudu nastal nově jiný důvod, pro který označený majetek neměl být zahrnut do soupisu. Takovým nově vzniklým nebo nově nastalým právem nebo důvodem však není pouhá skutečnost, že o dříve známých sporných skutečnostech soupisu téhož majetku rozhodl insolvenční soud v jiném excindačním řízení zahájeném jiným žalobcem.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 177/2023, ze dne 21. 12. 2023
27.02.2024 00:02
Odpovědnost za škodu v případě zamítnutí insolvenčního návrhu
I. Skutečnost, že u zvláštní skutkové podstaty odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu podle ustanovení § 147 odst. 2 insolvenčního zákona (v případě zamítnutí insolvenčního návrhu) není (na rozdíl od odpovědnosti v případě odmítnutí insolvenčního návrhu nebo zastavení řízení o něm dle ustanovení § 147 odst. 1 insolvenčního zákona) výslovně zakotvena podmínka zavinění (insolvenčního) navrhovatele (ve vztahu k zamítnutí insolvenčního návrhu), ještě neznamená, že předpoklad „viny“ věřitele (insolvenčního navrhovatele) se při aplikaci § 147 odst. 2 insolvenčního zákona (prostřednictvím odkazu na § 147 odst. 1 insolvenčního zákona) neuplatní. Naplnění tohoto předpokladu je tedy nutné zkoumat při rozhodování o nárocích podle § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona vždy (ať již bylo insolvenčním soudem rozhodnuto o zastavení insolvenčního řízení, o odmítnutí insolvenčního návrhu nebo o jeho zamítnutí).
Zavinění insolvenčního navrhovatele (na zastavení insolvenčního řízení, odmítnutí nebo zamítnutí insolvenčního návrhu) se presumuje; je tudíž na žalovaném (insolvenčním navrhovateli), aby prokázal, že skončení insolvenčního řízení jedním z uvedených způsobu nezavinil. To neplatí, jestliže insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek; insolvenční navrhovatel se v takovém případě zásadně zprostí odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu.
Při takto pojaté koncepci odpovědnosti insolvenčního navrhovatele za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu však nelze ponechat stranou ani další důvody, které mohou vést k zamítnutí insolvenčního návrhu.
II. Je zřejmé, že insolvenční navrhovatel při podání insolvenčního návrhu nemusí mít vždy reálnou představu o tom, jakým majetkem dlužník disponuje a jaká je výše jeho závazků (dluhů) [opak bude spíše výjimkou než pravidlem]. Jestliže však insolvenční navrhovatel již v době, kdy podává insolvenční návrh, věděl nebo musel vědět, že dlužník je vzhledem ke svým majetkovým poměrům schopen uhradit nejen pohledávku insolvenčního navrhovatele, ale též všechny splatné pohledávky ostatních věřitelů, jejichž prostřednictvím hodlal insolvenční navrhovatel osvědčovat úpadek dlužníka (jinak řečeno, věřitel věděl nebo musel vědět, že on i ostatní věřitelé mohou své pohledávky vůči dlužníku vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí nebo exekucí), pak se nemůže zprostit odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu způsobenou dlužníku zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu ani tehdy, zamítne-li insolvenční soud insolvenční návrh proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky (dluhy), které osvědčovaly jeho úpadek.
Jinak řečeno, jestliže insolvenční navrhovatel věděl nebo musel vědět, že nemůže uspět s insolvenčním návrhem již proto, že dlužník je s ohledem na své majetkové poměry schopen uspokojit pohledávku insolvenčního navrhovatele, jakož i další splatné pohledávky ostatních věřitelů, bude (při splnění dalších předpokladů) odpovídat za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu podle § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona bez zřetele k tomu, z jakého důvodu insolvenční soud nakonec zamítne insolvenční návrh (jaký důvod zamítnutí insolvenčního návrhu uvede insolvenční soud ve svém rozhodnutí). Okolnost, že insolvenční navrhovatel (případně) v insolvenčním řízení osvědčil svou aktivní věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu (existenci pohledávky za dlužníkem po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti) a mnohost věřitelů (s peněžitými pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti), není z tohoto pohledu významná (na posouzení důvodnosti nároků na náhradu škody nebo jiné újmy podle § 147 insolvenčního zákona nemá žádný vliv).
V situaci, kdy dlužník (žalobce) prokáže, že v době podání insolvenčního návrhu nebyl v úpadku, bude na insolvenčním navrhovateli (žalovaném), chce-li se ubránit žalobou uplatněnému nároku na náhradu škody nebo jiné újmy způsobené dlužníku zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu (ve smyslu § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona), aby v řízení tvrdil a prokázal, že při podání insolvenčního návrhu nevěděl (a vědět nemohl), že dlužník v úpadku není [že má majetek postačující k úhradě všech svých splatných závazků (dluhů)].
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2501/2021, ze dne 31. 10. 2023
27.02.2024 00:01
Zánik zajištění po osvobození od placení zbytku pohledávek
Zanikne-li po skončení insolvenčního řízení a osvobození dlužníka od placení zbytku pohledávek zajištění pohledávky věřitele, který by jinak byl nadále oprávněn domáhat se ve smyslu § 414 odst. 4 insolvenčního zákona uspokojení své zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění, nelze exekuci na majetek povinného (dlužníka) provést (není zde žádný zajištěný majetek povinného, který by bylo možno zpeněžit). Exekuční návrh věřitele podaný po zániku zajištění soudní exekutor zamítne, neboť exekuci na majetek povinného (dlužníka) nelze provést žádným ze způsobů uvedených v exekučním řádu.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1463/2022, ze dne 29. 11. 2023
15.02.2024 00:01
Vliv insolvenčního řízení na řízení exekuční
Poté, co nastanou účinky, s nimiž insolvenční zákon spojuje zákaz provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce na majetek dlužníka, a poté, co v souvislosti s prohlášením konkursu na majetek dlužníka lze po splnění podmínek uvedených v § 283 odst. 2 insolvenčního zákona přikročit ke zpeněžení majetkové podstaty dlužníka, nebrání insolvenčnímu správci dlužníka ve zpeněžení majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka (včetně pohledávek dlužníka za jeho dlužníky) ve vazbě na exekuční řízení ani účinky tzv. generálního inhibitoria (§ 44a odst. 1 exekučního řádu) ani účinky speciálního inhibitoria (§ 47 odst. 6 exekučního řádu); v poměrech vykonávacího řízení (jde-li o výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky) srov. ustanovení § 313 odst. 1 o. s. ř., přiměřeně aplikovatelné i pro daňovou exekuci prováděnou podle zákona o správě daní a poplatků (srov. § 73 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1947/2021, ze dne 31. 10. 2023
14.02.2024 00:01
Spor z tzv. hlavní intervence směřující do incidenčního řízení
I. Tzv. hlavní intervence (§ 91a o. s. ř.) je jednou z forem společenství účastníků, která umožňuje, aby nároky více osob ohledně téže věci nebo práva byly projednávány společně a rozhodnuty současně. Žalobcem při hlavní intervenci je osoba, která jednak podala u soudu žalobu a vyjádřila v ní vůli vystupovat jako žalující strana, a jednak o sobě tvrdí, že má zcela nebo částečně nárok („lepší“ právní titul) na věc nebo právo, na něž si činí nárok žalobce. Jako žalovaní jsou při hlavní intervenci procesně legitimováni účastníci původního (již probíhajícího) řízení, jehož předmětem je věc nebo právo, na něž si žalobce činí nárok. Účastenství se při hlavní intervenci zakládá podle ustanovení § 90 o. s. ř., tedy procesním způsobem. Hlavní intervence je namířena proti oběma stranám (žalobci i žalovanému) z probíhajícího řízení, neboť u obou popírá jejich (jimi tvrzené) nároky k věci nebo právu, o něž vedou mezi sebou spor, a vychází z předpokladu, že je to žalobce (tzv. hlavní intervent), komu ve skutečnosti svědčí hmotné právo k této věci nebo právu.
II. K otázce povahy sporu z tzv. hlavní intervence směřujícího do incidenčního řízení (odporového sporu) se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení sen. zn. 29 ICdo 23/2023, v němž dospěl k následujícím závěrům:
[1] U odporových sporů vedených podle insolvenčního zákona (sporů o určení pravosti, výše nebo pořadí přihlášených pohledávek, případně sporů o určení pořadí jiným způsobem uplatněných pohledávek) je ve smyslu § 7 insolvenčního zákona přiměřeně uplatnitelná úprava tzv. hlavní intervence upravená v § 91a o. s. ř. (včetně zvláštního vymezení věcné příslušnosti podle § 9a o. s. ř.).
[2] Žalobu z hlavní intervence je nutné podřídit procesním pravidlům platným pro incidenční spor, do kterého se intervenuje, včetně zvláštní úpravy plynoucí potud nejen z ustanovení § 160 a násl. insolvenčního zákona, nýbrž i z ustanovení § 159 odst. 3 a 6 insolvenčního zákona.
Tyto závěry se uplatní i pro incidenční spory excindační, tj. spory, jejichž předmětem je požadavek žalobce na vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka. Rovněž spor zahájený žalobou podle § 91a o. s. ř. směřující do excindačního řízení má povahu incidenčního sporu.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 161/2022, ze dne 30. 11. 2023
07.02.2024 00:02
Neúčinnost právního jednání dlužníka podle § 111 insolvenčního zákona
I. I přes to, že s účinností od 1. ledna 2014 se neúčinnost podle § 111 insolvenčního zákona prosazuje výlučně odpůrčí žalobou insolvenčního správce, jsou právní jednání neúčinná ze zákona a soud jejich neúčinnost deklaruje. Je tedy nutné odlišovat právní jednání neúčinná podle § 111 insolvenčního zákona od neúčinných právních jednání podle § 235 a násl. insolvenčního zákona, kdy rozhodnutí o neúčinnosti právního jednání má konstitutivní povahu, a tak neúčinnost nastává až rozhodnutím soudu o odpůrčí žalobě.
II. I v poměrech insolvenčního zákona v jeho znění účinném do 31. prosince 2013 platilo, že právo insolvenčního správce uplatit zákonnou neúčinnost právních úkonů dlužníka, které učinil po zahájení insolvenčního řízení v rozporu s § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době podle § 101 obč. zák. S ohledem na to, že neúčinnost právních úkonů dle § 111 insolvenčního zákona se prosadí (lze se jí dovolat) jen tehdy, je-li zjištěn úpadek, může být uplatněna až po rozhodnutí o úpadku. Jde-li o právní úkony učiněné dlužníkem v době od okamžiku, kdy nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení, do rozhodnutí o úpadku, počíná tedy běžet insolvenčnímu správci promlčecí doba k uplatnění (dovolání se) neúčinnosti těchto právních úkonů dnem, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3295/2021, ze dne 31. 10. 2023
06.02.2024 00:01
Porušení povinnosti rozhodnout o insolvenčním návrhu „bez zbytečného odkladu“
Určuje-li ustanovení § 134 insolvenčního zákona ve větě druhé, části věty před středníkem (v rozsahu, jenž se netýká případu uvedeného v § 132 odst. 1 insolvenčního zákona), že insolvenční soud rozhodne o insolvenčním návrhu „bez zbytečného odkladu“, nejde ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb. o případ, kdy má insolvenční soud vydat rozhodnutí o insolvenčním návrhu „v zákonem stanovené lhůtě“. Slovní spojení „bez zbytečného odkladu“ vymezuje povinnost insolvenčního soudu vydat rozhodnutí v časovém období (lhůtě), které není pevně stanoveno a plyne (ve vazbě na ono slovní spojení) z povahy věci. Jde o procesní lhůtu zákonnou.
Pro účely posouzení, zda insolvenční soud se dopustil nesprávného úředního postupu tím, že porušil povinnost rozhodnout o insolvenčním návrhu „v přiměřené lhůtě“ (§ 13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb.), soud v návaznosti na § 134 insolvenčního zákona zkoumá, zda insolvenční soud vydal rozhodnutí o insolvenčním návrhu „bez zbytečného odkladu“.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1573/2021, ze dne 31. 10. 2023
13.12.2023 00:02
Dohlédací činnost insolvenčního soudu
I. Dohlédací činnost insolvenčního soudu se netýká jen procedurální části insolvenčního řízení; zaměřuje se též k dohledu nad tím, zda některý z (dalších) procesních subjektů nepřekračuje meze svých oprávnění, anebo zda jinak nedochází k porušení zákona. Dohlédací činnost insolvenčního soudu je přitom v § 10 písm. b/ insolvenčního zákona výslovně definována (oproti dikci § 12 ZKV) jako dohled nad postupem a činností „ostatních procesních subjektů“, tedy těch subjektů, které vypočítává jako procesní subjekty podle insolvenčního zákona ustanovení § 9 insolvenčního zákona, vyjma insolvenčního soudu samotného
Jde tedy nejen o dohled nad činností insolvenčního správce, popřípadě dalšího správce, nýbrž i o dohled nad činností dlužníka, státního zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení nebo do incidenčního sporu, likvidátora dlužníka a nad činností věřitelů, kteří uplatňují svá práva vůči dlužníku. V mezích tohoto dohledu insolvenční soud také „rozhoduje o záležitostech s tím souvisejících“.
„Rozhodnutí“, „opatření“ a „pokyny“, které insolvenční soud vydává, činí nebo udílí „při výkonu dohlédací činnosti“, mohou být zatížena chybami (nesprávnostmi) stejně jako rozhodnutí, jejichž vydání zákon v průběhu insolvenčního řízení „ukládá“ nebo „předpokládá“. Důvod, pro který proti takovému „rozhodnutí“, „opatření“ nebo „pokynu“ [jež insolvenční soud vydává (v souladu s § 88 odst. 1 insolvenčního zákona) formou usnesení] není zásadně (pokud zákon nestanoví jinak) odvolání přípustné, tkví v tom, že zásadně (typově) mají povahu usnesení, jimiž se upravuje vedení řízení, leč v některých případech by povaha vydaného „usnesení“ mohla být z pohledu ustanovení § 201 odst. 1 písm. a) o. s. ř. sporná. Závěr, že rozhodnutí vydaná v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu se neomezují (poměřováno úpravou obsaženou v občanském soudním řádu) jen na usnesení, jimiž se upravuje vedení řízení, ostatně podporuje přímo dikce § 91 insolvenčního zákona, z nějž je patrno, že „opatřením“, které insolvenční soud v tomto rámci vydá, a proti němuž zásadně není odvolání přípustné, může být i předběžné opatření (srov. slovní spojení „včetně předběžných opatření“).
„Rozhodnutí“, „opatření“ nebo „pokyn“ insolvenčního soudu vydané při výkonu dohlédací činnosti neztrácí svou povahu jen proto, že je nesprávné; jeho povahu nelze poměřovat tím, zda bylo vydáno „správně“, ani tím, že (nebo jak výrazně) případně omezilo konkrétní procesní subjekt nebo subjekty (jde o jeden z účinků, který takové usnesení podle ustanovení § 11 insolvenčního zákona může mít).
II. Usnesení, jímž insolvenční soud uděluje pokyn insolvenční správkyni k vyplacení finančních prostředků sražených ze mzdy dlužnice v exekuci v období od zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužnice do schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, je rozhodnutím vydaným při dohlédací činnosti soudu, proti němuž není odvolání přípustné, jelikož insolvenční zákon nestanoví jinak.
Tímto rozhodnutím totiž insolvenční soud pouze plní svou povinnost vykonávat dohled nad činností insolvenční správkyně, které uděluje pokyn k postupu nezbytnému pro další průběh insolvenčního řízení (tedy aby dlužnici vyplatila finanční prostředky, k nimž má podle ustanovení § 409 odst. 2 insolvenčního zákona – poté, co usnesení o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře nabylo právní moci – dispoziční oprávnění dlužnice).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 71/2021, ze dne 27. 9. 2023
13.12.2023 00:00
K výkladu § 109 odst. 1 písm. c) a § 409 odst. 2 insolvenčního zákona
Nejvyšší soud při výkladu ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) a § 409 odst. 2 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013 již v R 4/2020 uzavřel, že nastanou-li v průběhu exekuce na majetek povinného srážkami ze mzdy povinného účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek povinného uvedené v § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona, provádí plátce mzdy srážky ze mzdy povinného dále, ale nevyplácí je oprávněnému (soudnímu exekutorovi), dokud tyto účinky nepominou. Pominou-li účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na základě některého z „jiných“ rozhodnutí o insolvenčním návrhu (§ 142 a § 146 odst. 1 insolvenčního zákona), vyplatí plátce mzdy povinného sražené částky oprávněnému (soudnímu exekutorovi). Bude-li rozhodnuto o úpadku povinného, bude postup plátce mzdy povinného ohledně sražených částek závislý na zvoleném způsobu řešení úpadku dlužníka; při oddlužení plněním splátkového kalendáře je vyplatí povinnému (dlužníku) a od účinnosti rozhodnutí o schválení oddlužení již další srážky ze mzdy povinného ve vazbě na daný výkon rozhodnutí nebo exekuci neprovádí (srov. § 409 odst. 2 insolvenčního zákona).
Důvody, proč by se neměly výše uvedené závěry uplatnit i po 1. lednu 2014 (po novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb.), Nejvyšší soud nenachází, když potud k žádné obsahové změně v postupu, jakým má být naloženo se sraženými částkami po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, nedošlo (to, co bylo pro dobu před 1. lednem 2014 dovozováno výkladem, bylo nově zakotveno přímo do znění § 409 odst. 2 insolvenčního zákona).
O tom, že srážky ze mzdy dlužnice provedené v exekučním řízení nepředstavují ani „majetek, který slouží k zajištění“, jak se snaží dovozovat dovolatel, Nejvyšší soud pochyb nemá.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 71/2021, ze dne 27. 9. 2023
07.12.2023 00:01
Solidarita věřitelů v návaznosti na výklad § 249 odst. 2 insolvenčního zákona
Mezi ustanoveními § 249 odst. 2 insolvenčního zákona a § 1877 o. z. není vztah speciality. Je-li insolvenční dlužník v postavení solidárního věřitele, je nutné tato ustanovení aplikovat ve vzájemné souvislosti. Dovolatel se proto mýlí, má-li za to, že § 249 odst. 2 insolvenčního zákona má přednost před § 1877 o. z. Při posuzování, zda konkrétní pohledávka náleží do majetkové podstaty, je nejdříve nutné zjistit (dle pravidel stanovených v § 1877 o. z.), kterému ze solidárních věřitelů má dlužník plnit (není-li ve smlouvě určeno jinak, může dlužník plnit kterémukoliv věřiteli do doby, než některý z věřitelů uplatní právo předstihu). Poté může plnit, s účinky splnění dluhu, pouze tomu věřiteli, který předstih (prevenci) uplatnil. Teprve při zjištění, že věřitelem, kterému je dlužník takto povinen plnit, je insolvenční dlužník, se aplikuje § 249 odst. 2 insolvenčního zákona. Pouhá vědomost dlužníka o prohlášení konkursu na majetek jednoho ze solidárně oprávněných věřitelů jeho povinnost plnit věřiteli, na jehož majetek byl prohlášen konkurs (do jeho majetkové podstaty), nezakládá.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3005/2021, ze dne 30. 8. 2023
06.12.2023 00:01
Význam předmětu incidenčního sporu pro konkurzního věřitele
V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1601/2021 přijal a odůvodnil Nejvyšší soud závěr, podle kterého skončí-li konkursní řízení, v jehož průběhu nebyla přihlášená pohledávka konkursního věřitele ani zčásti uspokojena z majetku náležejícího do konkursní podstaty úpadce, zrušením konkursu pro smrt úpadce podle § 44 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), je z hlediska významu předmětu řízení pro poškozeného (konkursního věřitele) při posuzování přiměřenosti délky řízení i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích podstatné, že poškozený (konkursní věřitel) neobdržel (v důsledku úmrtí úpadce před rozvrhem nemohl obdržet) v konkursním řízení na uspokojení svého nároku ničeho. Při zrušení konkursu postupem podle § 44 odst. 2 ZKV nevzejde (vzhledem k tomu, že se tak nestalo v předchozím průběhu konkursního řízení, nemusí vzejít) z konkursního řízení na jeho konci údaj o částce, jaké se konkursnímu věřiteli (poškozenému) v konkursu dostalo nebo má dostat na uspokojení jeho přihlášené pohledávky. Význam předmětu konkursního řízení pro poškozeného (konkursního věřitele) lze za této situace určit jen tak, že soud rozhodující o přiměřeném zadostiučinění podle stavu konkursní podstaty ke dni úmrtí úpadce [jež může zahrnovat již dosažený výtěžek zpeněžení majetku konkursní podstaty nebo (též) dosud nezpeněžený majetek náležející do konkursní podstaty] a podle stavu v konkursním řízení uplatněných a dosud neuspokojených pohledávek [vedle přihlášených pohledávek může jít též o pohledávky za konkursní podstatou (§ 31 odst. 2 ZKV) nebo o pracovní pohledávky (§ 31 odst. 3 ZKV)] určí, jaká částka by poškozenému (konkursnímu věřiteli) připadla na úhradu jeho přihlášené pohledávky, kdyby konkursní řízení skončilo (mohlo skončit) rozvrhem.
Jde o údaj zpravidla zjistitelný již ze zprávy o dosavadních výsledcích konkursu, kterou správce konkursní podstaty sestavuje podle § 44 odst. 2 ZKV. To, že konkursní soud dosud nerozhodl o zrušení konkursu podle § 44 odst. 2 poslední věty ZKV, nebrání zjištění významu předmětu konkursního řízení pro poškozeného (konkursního věřitele). Takovému kroku zpravidla nebrání ani to, že konkursní soud předloženou zprávou dosud neschválil. Podstatné je, zda zpráva o dosavadních výsledcích konkursu sestavená správcem konkursní podstaty dovoluje přijmout závěr formulovaný v předchozím odstavci.
Uvedený postup lze přitom přiměřeně aplikovat i na projednávanou věc, kdy účast žalobkyně na konkurzním řízení skončila postoupením její pohledávky, jež byla předmětem posuzovaného řízení o incidenčním sporu. Rozhodným okamžikem však nebude okamžik konce účastenství žalobkyně v konkurzním řízení, ale okamžik rozhodnutí soudu v odškodňovacím řízení. Nelze totiž vyloučit, že v mezidobí postoupilo konkurzní řízení do fáze, kdy bude možno hodnotu předmětu konkurzního řízení pro právního nástupce žalobkyně (a zpětně tedy i pro žalobkyni) určit. Jestliže tak odvolací soud nepostupoval a vyšel při posouzení kritéria § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk z předmětu samotného incidenčního sporu, je jeho právní posouzení žalovaného nároku neúplné a tudíž nesprávné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 589/2022, ze dne 6. 9. 2023
09.11.2023 00:02
Osvědčení existence přihlašované vykonatelné směnečné pohledávky
Námitku, že věřitel neosvědčil existenci přihlašované vykonatelné směnečné pohledávky, neboť (opětovně) nepředložil originál sporné směnky, již nelze v insolvenčním řízení jako způsobilý důvod popření pravosti nebo výše takové pohledávky účinně uplatnit. Samotný (ničím neodůvodněný) požadavek insolvenčního správce na opětovné předložení prvopisu sporné směnky totiž nepředstavuje námitku, jejímž prostřednictvím by insolvenční správce popíral pravost či výši přihlašované pohledávky, tedy – jinak řečeno – namítal, že pohledávka přihlašujícího věřitele „nevznikla nebo že již zcela zanikla“ (viz § 193 insolvenčního zákona), případně „že dlužníkův závazek je nižší než přihlášená částka“ (viz § 194 insolvenčního zákona).
Potřeba předložit také v insolvenčním řízení originál směnečné listiny, z níž přihlašující věřitel dovozuje uplatněnou vykonatelnou pohledávku, by mohla být dána jen v těch případech, kdy insolvenční správce jako důvod popření pravosti či výše takové pohledávky uplatní skutečnosti, jež v intencích ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona nevybočují z mezí popěrného práva u vykonatelných pohledávek, tedy – jinak řečeno – skutečnosti, jejichž prostřednictvím lze přihlášenou vykonatelnou pohledávku (navzdory tomu, že vzájemný vztah věřitele a dlužníka byl již v mimoinsolvenčních poměrech rozřešen pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu) účinně popřít.
V projednávané věci tak zbývá tak posoudit, zda a jaký význam má (pro účely posouzení důvodnosti popření vykonatelné pohledávky žalovaného) skutečnost, že insolvenční správce ve svém popěrném úkonu namítl též skutečnost, že od rozhodnutí soudu (rozuměj směnečného platebního rozkazu) uplynula významná doba, ve které mohlo dojít k indosaci směnky.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za podstatné, že žalovaný věřitel je univerzálním nástupcem remitenta (oprávněného ze směnečného platebního rozkazu) na základě fúzí sloučením; nebyly zde ani žádné pochybnosti o tom, že oprávněným z vykonatelného směnečného platebního rozkazu je univerzální nástupce remitenta (jinými slovy, že směnka nebyla převedena na třetí osobu).
Za stavu, kdy insolvenční správce v popěrném úkonu (a žalobě) neuvedl žádnou okolnost, která by byla způsobilá jakkoli zpochybnit, že věřitelem přihlášené vykonatelné (směnečné) pohledávky je stále univerzální nástupce remitenta (neuvedl žádnou skutečnost, na základě které by bylo možno usuzovat na změnu v osobě věřitele této pohledávky), a kdy pohledávku ze směnky přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice jen žalovaný (nešlo o konkurenci věřitelů přihlašujících tutéž pohledávku), neměl insolvenční správce žádný důvod k tomu, aby po právu požadoval po žalovaném předložení originálu směnky. Pouhá skutečnost, že od vydání směnečného platebního rozkazu uplynula „významná doba“, na použitelnosti závěrů formulovaných shora nic nemění.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 77/2023, ze dne 31. 7. 2023
09.11.2023 00:01
Dosavadní majetek při společném oddlužení plněním splátkového kalendáře
Dosavadní majetek dlužníků při společném oddlužení plněním splátkového kalendáře není určen k uspokojení věřitelů (s výjimkou majetku, který slouží k zajištění) a dlužníci k němu mají po schválení oddlužení dispoziční oprávnění. Jeho hodnota se tak může měnit v čase, dlužníci jej mohou zcizit, či s ním jinak volně nakládat. U majetku, který v době schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře náležel do majetkové podstaty dlužníka (a zároveň nesloužil k zajištění), jsou pro účely rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení pohledávek nerozhodné změny v jeho hodnotě, k nimž došlo v průběhu insolvenčního řízení po schválení oddlužení. Dlužník neporušuje svou povinnost podle schváleného způsobu oddlužení, jestliže insolvenčnímu správci a insolvenčnímu soudu nesdělí, že došlo ke změně (byť podstatné) v hodnotě jeho dosavadního majetku.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 112/2022, ze dne 30. 8. 2023
07.11.2023 00:02
K právnímu jednání bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240 IZ
I. K výkladu § 240 insolvenčního zákona budiž uvedeno, že pro účely posouzení, zda se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník, je významné především kvantitativní hledisko [poměr mezi cenou obvyklou a cenou sjednanou (vyjádřitelný např. v procentech) a rozdíl obou cen (představující konkrétní částku)]. Současně je ale nutno přihlédnout k dopadu sporného právního jednání do majetkové sféry dlužníka z hlediska možnosti věřitelů, jímž k datu nabytí účinků sporného právního jednání dlužníka svědčila pohledávka za dlužníkem, dosáhnout vůči dlužníku úhrady pohledávek (a schopnosti dlužníka tyto pohledávky zaplatit) a k důvodům, pro které dlužník sporné právní jednání učinil (např. snaha získat prostředky k úhradě již splatných pohledávek věřitelů), jako i k dalším okolnostem, za nichž dlužník dotřené právní jednání učinil (srov. R 64/2017). Přitom platí, že protiplnění dle § 240 insolvenčního zákona musí být majetkové povahy, reálné a přiměřeně ekvivalentní; nemůže mít jinou, např. nemajetkovou, povahu nebo podobu, kterou nelze nijak zpeněžit anebo využít k uspokojení věřitelů (srov. R 110/2020).
II. Pro výsledek daného dovolacího řízení je určující odpověď na otázku, zda se bezúplatné zrušení služebnosti užívání nemovitostí negativně odrazilo v možnosti dlužnice uspokojit její věřitele, především zda by se jim dostalo vyššího uspokojení, kdyby se dlužnice služebnosti nevzdala, nebo kdyby za zrušení služebnosti požadovala náhradu.
Zpeněžení služebnosti nepřicházelo v úvahu, neboť osobní služebnosti jsou na jiné osoby nepřevoditelné. Tímto způsobem by tedy služebnost nebyla využitelná pro věřitele dlužnice. Dovolatelka dále uvádí, že dlužnice za zrušení služebnosti měla požadovat peněžitou náhradu; potud však přehlíží, že žalovaná jako vlastnice služebných nemovitostí nebyla povinna takovou nabídku akceptovat. Povinnosti dlužníka (vždy) „si nárokovat“ úplatu za vypořádání služebnosti užívání by totiž fakticky odpovídala povinnost vlastníka služebné nemovitosti (vždy) tuto úplatu zaplatit, a to bez ohledu na jiné okolnosti případu, představované např. „jiným protiplněním“, vůli stran, atp. Taková povinnost však žalované ze zákona nevzniká, nejde-li o případ zrušení či omezení služebnosti pro změnu poměrů podle § 1299 odst. 2 o. z.
Vycházeje z těchto úvah a přihlížeje k tomu, že dlužnici bylo současně se zrušením služebnosti zřízeno obligační právo bezúplatného užívání totožných nemovitostí a že zrušení služebnosti užívání bylo provedeno na žádost a ku prospěchu dlužnice „ve snaze získat prostředky k úhradě již splatných pohledávek věřitelů“ (srov. R 64/2017), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zrušení služebnosti užívání za daných skutkových okolností nebylo právním jednáním bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240 insolvenčního zákona, a tedy ani zkracujícím právním jednáním ve smyslu s § 235 insolvenčního zákona. Dlužnice se sice bezúplatně vzdala věcného práva k nemovitostem ve vlastnictví žalované, avšak s ohledem na povahu tohoto práva, které nebylo využitelné pro uspokojení pohledávek věřitelů dlužnice, tím nedošlo ke zkrácení věřitelů dlužnice.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 91/2021, ze dne 31. 7. 2023
07.11.2023 00:01
Určení výše jistiny přihlášené pohledávky ve smyslu § 172 odst. 2 IZ
Jestliže smluvní strany dohodou změní v průběhu závazkového vztahu (v posuzovaném případě vzešlého ze smlouvy o úvěru ke kreditní kartě a ze smlouvy o zřízení a vedení Perfekt konta) obsah vzájemných práv a povinností, v důsledku čehož vznikne věřiteli další pohledávka (vyčerpáním zvýšeného limitu revolvingového úvěru, resp. čerpáním debetu na běžném účtu do výše nově dohodnuté částky), neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by pro účely posouzení, zda jde o pohledávku podřízenou ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona, mělo být příslušenství pohledávky (případně smluvní pokuta sjednaná pro případ prodlení s plněním přihlášené pohledávky) poměřováno s jinou jistinou než s tou, k níž se ono příslušenství či smluvní pokuta váže.
Právní posouzení věci soudy obou stupňů co do závěru, že pro určení výše „jistiny přihlášené pohledávky k okamžiku jejího vzniku“ ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona je v projednávané věci určující výše nové jistiny, vzniklé na základě dohody o změně obsahu závazkového právního vztahu (na základě dodatků původně uzavřených smluv), je správné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 41/2022, ze dne 31. 7. 2023
24.10.2023 00:02
K povinnosti vydat obydlí insolvenčnímu správci ke zpeněžení
I. Pro rozhodnutí o povinnosti dlužnice (ne)vydat obydlí ke zpeněžení insolvenčnímu správci při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty podle § 398 odst. 3 a 6 insolvenčního zákona nejsou rozhodná žádná jiná kritéria než prosté porovnání hodnoty obydlí dlužnice (předpokládaného výtěžku zpeněžení tohoto obydlí) a hodnoty obydlí (pro tento účel) stanovené prováděcím právním předpisem; insolvenční soud nemůže při vydání takového rozhodnutí přihlížet k dalším skutečnostem, ani rozhodnout tak, že místo vydání dotčeného obydlí insolvenčnímu správci ke zpeněžení uloží dlužnici doplatit jen rozdíl mezi hodnotou obydlí a jeho hodnotou určenou podle nařízení vlády (stanovenou hodnotou tzv. chráněného obydlí).
Opačný postup by v konečném důsledku neznamenal nic jiného než vytvoření další (zákonem neupravené) výjimky z obecné povinnosti dlužníka vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení veškerý svůj majetek (náležející do majetkové podstaty) při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.
II. Ve smyslu ustanovení § 398 odst. 6 insolvenčního zákona lze považovat za obydlí, které (případně) dlužník nemusí být povinen vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení, rovněž družstevní byt, respektive družstevní podíl (v bytovém družstvu). To však platí za předpokladu, že s družstevním podílem je spojeno právo nájmu družstevního bytu, který je dlužníkovým obydlím.
III. Přestože insolvenční zákon, ani prováděcí právní předpis (nařízení vlády č. 189/2019 Sb.) výslovně nestanoví, k jakému okamžiku má být určena hodnota obydlí, které dlužník není povinen vydat ke zpeněžení, je z povahy věci zřejmé, že se tak musí stát nejpozději v okamžiku, kdy insolvenční soud schvaluje oddlužení plněním splátkové kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty a ukládá dlužníku povinnost vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení majetek náležející do majetkové podstaty. Do té doby insolvenčnímu soudu nic nebrání v tom, aby zohlednil případné změny týkající se skutečností rozhodných pro stanovení hodnoty tzv. chráněného obydlí, včetně počtu zohledňovaných osob.
Promítnuto do poměrů projednávané věci výše řečené znamená, že soudy obou stupňů nepochybily, jestliže při rozhodování o povinnosti dlužnice (ne)vydat její obydlí (družstevní podíl) ke zpeněžení insolvenčnímu správci při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty přihlédly ke změně v počtu zohledňovaných osob, k níž došlo v době od zahájení insolvenčního řízení. Jestliže dcera dlužnice v době, kdy insolvenční soud rozhodoval o schválení oddlužení a uložení povinnosti vydat obydlí dlužnice ke zpeněžení insolvenčnímu správci, již nebyla (oproti stavu, z něhož vyšel původně znalec při zpracování znaleckého posudku) osobou, které by dlužnice byla povinna poskytovat výživné, neboť již byla sama v pracovním poměru (jinak řečeno, byla schopna se sama živit), nemohl insolvenční soud při určení hodnoty družstevního podílu vycházet z jiného stavu než z toho, že zde již (v daný okamžik) není žádná zohledňovaná osoba ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 nařízení vlády. Přihlédnout ke skutečnostem dosud nenastalým, k nimž by (snad) mohlo dojít někdy v budoucnu, zjevně možné nebylo.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 44/2021, ze dne 31. 7. 2023
18.10.2023 00:02
Výjimka z povinnosti popírajícího věřitele složit jistotu
Výjimka z povinnosti popírajícího věřitele složit jistotu obsažená v ustanovení § 202 odst. 6 věty druhé insolvenčního zákona (dle které přihlášený věřitel nemá povinnost složit jistotu po dobu, po kterou jeho popření nemá vliv na zjištění popřené pohledávky) dopadá (pouze) na situaci vymezenou v ustanovení § 336 odst. 4 insolvenčního zákona. Po dobu trvání reorganizace je přihlášená pohledávka, která byla popřena (jiným) věřitelem, pokládána za zjištěnou. Popěrný úkon přihlášeného věřitele má při řešení úpadku dlužníka konkursem nebo oddlužením vliv na zjištění popřené pohledávky i tehdy, jestliže pohledávku ve stejném rozsahu současně nebo i dříve popřela jiná osoba nadaná popěrným právem (jiný přihlášený věřitel nebo insolvenční správce při řešení úpadku dlužníka konkursem anebo jiný přihlášený věřitel, insolvenční správce nebo dlužník při řešení úpadku dlužníka oddlužením).
Uzavřel-li v dané věci odvolací soud, že přihlášený věřitel, který popřel pohledávku jiného přihlášeného věřitele, byl povinen složit jistotu na náklady řízení incidenčního sporu ve lhůtě určené v § 202 odst. 3 insolvenčního zákona, byť totožnou pohledávku popřel insolvenční správce, je jeho právní posouzení správné.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 94/2021, ze dne 31. 7. 2023
17.10.2023 00:02
Zastavení incidenčního sporu po skončení insolvenčního řízení
Výjimky upravené v § 159 odst. 4 insolvenčního zákona, za nichž lze v incidenčních sporech pokračovat po skončení insolvenčního řízení, je třeba je vykládat restriktivně a v žádném případě není přípustné je vykládat šířeji za limity nastavené smyslem a účelem dané normy, jak se snaží nastínit dovolatelka, jež považuje za podstatné hledisko důsledků vyvolaných insolvenčním řízením, nikoli procesní formu rozhodnutí insolvenčního soudu.
Jazykový výklad § 159 odst. 4 insolvenčního zákona je jednoznačný a nevzbuzuje žádné pochybnosti. Rozhodnutí insolvenčního soudu o zastavení insolvenčního řízení (§ 130 odst. 1 insolvenčního zákona) ve výčtu rozhodnutí insolvenčního soudu vymezeném v § 159 odst. 4 insolvenčního zákona uvedeno není.
Ustanovení § 159 odst. 3 a 4 insolvenčního zákona je třeba aplikovat též pro řízení o žalobě na obnovu incidenčního sporu jako mimořádného opravného prostředku.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 52/2021, ze dne 30. 6. 2023
16.10.2023 00:02
Složení jistoty na náklady incidenčního sporu insolvenčním správcem
Samotná skutečnost, že popírajícím přihlášeným věřitelem je insolvenční správce jiného dlužníka, nemá žádný vliv na jeho povinnost složit jistotu na náklady řízení incidenčního sporu podle ustanovení § 202 odst. 3 insolvenčního zákona.
Jistota na náklady řízení incidenčního sporu není soudním poplatkem; proto není rozhodné, zda je popírající věřitel osobou osvobozenou od soudních poplatků.
Neschopnost složit jistotu neosvědčuje samotná skutečnost, že popírající věřitel je insolvenčním správcem dlužníka v úpadku, neboť tento fakt nevypovídá ničeho o stavu majetkové podstaty dlužníka.
Ustanovení § 202 odst. 3 insolvenčního zákona považuje Nejvyšší soud za ústavně konformní a neshledává důvod předložit Ústavnímu soudu návrh na jeho zrušení.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 42/2022, ze dne 31. 7. 2023
03.10.2023 00:02
Výše jistiny přihlášené pohledávky ve smyslu § 172 odst. 2 insolvenčního zákona
I. Limit pro posouzení, zda a v jakém rozsahu jde o pohledávku podřízenou podle § 172 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona, je určen právě a jen výší jistiny přihlášené pohledávky k okamžiku jejího vzniku, aniž by bylo významné, zda, kdy a v jaké výši následně dlužník věřiteli na jistinu pohledávky plnil.
II. Vzhledem k tomu, že je výčet tzv. podřízených pohledávek (jako pohledávek, které se v insolvenčním řízení uspokojují až po uspokojení „jiných případně ostatních pohledávek“) obsažený v ustanovení § 172 insolvenčního zákona taxativní, na čemž se nic nezměnilo ani s účinností od 1. června 2019, kdy byl tento výčet doplněn o pohledávky vypočtené v ustanovení § 172 odst. 2 větě druhé insolvenčního zákona, je pro naplnění primárního účelu insolvenčního zákona [§ 1 písm. a) a § 5 písm. a) insolvenčního zákona] nutné vykládat dotčené ustanovení (jako výjimku z pravidla) restriktivně (nikoli šířeji, nad limity nastavené smyslem a účelem dané normy).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 65/2022, ze dne 29. 6. 2023