// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení
Konkursní řízení; insolvenční řízení
24.02.2021 00:02
Důsledky úmrtí jednoho z manželů v průběhu společného oddlužení
Zemře-li v průběhu oddlužení jeden z manželů, kteří podali společný insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení formou plnění splátkového kalendáře, nemá jeho smrt (nemůže mít) žádné právní důsledky ani na právní osobnost druhého z manželů, ani na jeho způsobilost být účastníkem insolvenčního řízení. Důvod pro zastavení insolvenčního řízení podle ustanovení § 142 písm. b) insolvenčního zákona tak zjevně není dán, a to ani „ve vztahu“ k zemřelému manželovi.
Jediným právně významným důsledkem této skutečnosti [z hlediska podmínek insolvenčního řízení (ve vazbě na ustanovení § 394a odst. 3 insolvenčního zákona)] tak je „transformace“ (pouhé) fikce jednoho dlužníka na realitu. Jinými slovy, místo fikce jednoho dlužníka (manželů) zůstává jediným dlužníkem druhý z manželů.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 4/2020, ze dne 16. 12. 2020
19.02.2021 00:02
ÚS: Povaha sporu mezi úpadcem a správcem konkursní podstaty
Spor o náhradu škody vedený žalobkyní (úpadcem) vůči žalovanému správci konkursní podstaty (stěžovateli), a to s důsledky pro přiznání náhrady nákladů řízení z tarifní hodnoty, není sporem vyvolaným konkursem (není tedy incidenčním sporem). Za této situace proto ani nelze přisvědčit argumentaci vrchního soudu, že úpravu obsaženou v § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu lze (analogicky) vztáhnout také na spor vyvolaný konkursním řízením, neboť by tím došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2079/19, ze dne 12. 1. 2021
08.02.2021 00:00
Legitimace k podání návrhu na zproštění insolvenčního správce funkce
Ustanovení § 32 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. ledna 2014, je nutno vykládat tak, že návrh na zproštění insolvenčního správce funkce může podat (jen) dlužník, schůze věřitelů (§ 46 a násl. insolvenčního zákona), věřitelský výbor (§ 56 a násl. insolvenčního zákona) anebo zástupce věřitelů (§ 68 insolvenčního zákona), nikoli věřitel, který není zástupcem věřitelů, a to bez ohledu na to, zda je věřitelem zajištěným či nezajištěným. Návrh podaný jinou osobou insolvenční soud odmítne.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 120/2018, ze dne 29. 10. 2020
04.02.2021 00:02
Přihláška pohledávky z ručení dle § 68 ZOK do insolvenčního řízení
„Sankční“ ručení podle § 68 z. o. k. vzniká teprve právní mocí rozhodnutí, ve kterém soud rozhodne, že člen (nebo bývalý člen) statutárního orgánu obchodní korporace ručí za splnění určitých (konkrétních) povinností obchodní korporace. Rozhodnutí soudu o žalobě podle § 68 z. o. k. je tudíž konstitutivní.
Pohledávka věřitele za (bývalým) členem statutárního orgánu obchodní korporace z titulu ručení podle § 68 z. o. k. (jež vzniká právní mocí rozhodnutí soudu o žalobě podle označeného ustanovení) je pohledávkou, která se uplatňuje podáním přihlášky podle § 165 insolvenčního zákona. Věřitel může svoji pohledávku za (bývalým) členem statutárního orgánu obchodní korporace z titulu ručení podle § 68 z. o. k. přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek tohoto (bývalého) člena statutárního orgánu jen tehdy, vznikne-li jeho pohledávka (tj. nabude-li právní moci rozhodnutí o žalobě podle § 68 z. o. k.) před rozhodnutím o úpadku, resp. před uplynutím propadné lhůty vymezené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek. V opačném případě jde o pohledávku, jež je vyloučena z uspokojení v insolvenčním řízení.
V projednávané věci žalobce podal žalobu až poté, kdy byl zjištěn úpadek a kdy již uplynula propadná lhůta pro přihlášení pohledávek. Pohledávka žalobce z titulu ručení tudíž nevznikla (a již ani vzniknout nemůže) před rozhodnutím o úpadku, resp. před uplynutím propadné lhůty vymezené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek. Vznikne-li (právní mocí rozhodnutí, jímž soud vyhoví žalobě), půjde o pohledávku, jež se v insolvenčním řízení neuspokojuje a jež se tudíž ani netýká majetkové podstaty dlužníka (člena statutárního orgánu) ve smyslu § 140c insolvenčního zákona. Označené ustanovení proto nebrání zahájení řízení o žalobě podle § 68 z. o. k.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1169/2019, ze dne 11. 11. 2020
04.02.2021 00:01
Přihláška zajištěné „zástavní“ pohledávky do insolvenčního řízení
Jestliže se věc zatížená zástavním právem stala součástí majetkové podstaty dlužníka coby plnění z neúčinného právního jednání (právního úkonu) dlužníka (§ 205 odst. 4, § 239 odst. 4 věta první insolvenčního zákona) až po uplynutí propadné přihlašovací lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek do insolvenčního řízení, je zástavní věřitel oprávněn přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (coby zástavního dlužníka) zajištěnou „zástavní“ (peněžitou) pohledávku nejpozději ve lhůtě k tomu určené výzvou insolvenčního soudu; to platí bez zřetele k tomu, že věřitel nevyužil možnosti včas přihlásit do insolvenčního řízení (jako nezajištěnou) osobní pohledávku vůči dlužníku, k jejímuž zajištění bylo zřízeno předmětné zástavní právo.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 35/2019, ze dne 19. 11. 2020
18.01.2021 00:01
Včasné zamítnutí návrhu na povolení reorganizace
I. Lze-li se zřetelem ke všem okolnostem již v době, kdy insolvenční soud vydává rozhodnutí o úpadku dlužníka, důvodně předpokládat, že dlužníkem podaným návrhem na povolení reorganizace je sledován nepoctivý záměr, insolvenční soud návrh na povolení reorganizace zamítne (současně může zamítnout) podle § 326 odst. 1 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona bez zřetele k tomu, že dlužník s takovým návrhem předložil reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů, počítanou podle výše jejich pohledávek, a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů, počítanou podle výše pohledávek.
Lze-li tedy (dlužníkův) návrh na povolení reorganizace zamítnout (proto, že jím je sledován nepoctivý záměr) již v době, kdy insolvenční soud vydává rozhodnutí o úpadku dlužníka, pak se tak může stát i v době před skončením první schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku, která mohla hlasovat o způsobu řešení úpadku dlužníka. U takové (podmíněně přípustné) reorganizace se zamítnutím dlužníkova návrhu na povolení reorganizace stává reorganizace definitivně nepřípustnou a insolvenčnímu soudu nic nebrání v tom, aby i před konáním schůze věřitelů prohlásil konkurs na majetek dlužníka. Usnesení schůze věřitelů o způsobu řešení dlužníkova úpadku vydané poté, co se reorganizace stala definitivně nepřípustnou, není pro insolvenční soud závazné. Možnost prohlásit (u podmíněně přípustné reorganizace) konkurs na majetek dlužníka proto, že dlužník sleduje (včasným) návrhem na povolení reorganizace nepoctivý záměr, by insolvenční soud neměl jen tehdy, kdyby poté, co rozhodnutí o tomto návrhu odložil na dobu po skončení první schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku, tato schůze předepsanou většinou přijala (pro něj za této situace závazné) usnesení o způsobu řešení dlužníkova úpadku reorganizací.
V situaci, kdy insolvenční soud rozhodl (u podmíněně přípustné reorganizace) o dlužníkově návrhu na povolení reorganizace sice po skončení první schůze věřitelů svolané rozhodnutím o úpadku, ale bod nabízející této schůzi věřitelů hlasování o způsobu řešení dlužníkova úpadku nebyl projednán, mu nic nebránilo v následném vydání rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení reorganizace podle § 326 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona.
II. V těch případech, v nichž insolvenční soud dospěje k závěru, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení reorganizace nepoctivý záměr, pak důsledek takového závěru [jímž je zamítnutí návrhu na povolení reorganizace podle § 326 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona] nemůže být odvrácen poukazem na to, že si dlužník předem opatřil souhlas potřebné většiny věřitelů (s reorganizačním plánem) ani poukazem na to, že dlužník reorganizační plán sestavil tak, že jím nemá být poškozen žádný z věřitelů (takové okolnosti nepoctivý záměr dlužníka nevyvracejí).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 137/2018, ze dne 30. 9. 2020
14.01.2021 00:01
Odvolání insolvenčního správce proti usnesení o schválení konečné zprávy
Jako „insolvenčnímu správci“ přiznává ustanovení § 304 odst. 6 insolvenčního zákona bývalému (odvolanému, zproštěnému) insolvenčnímu správci dlužníka legitimaci k podání odvolání proti usnesení o schválení konečné zprávy jen v rozsahu výroků týkajících se (ne)schválení jeho odměny a výdajů. Ve zbývajícím rozsahu má bývalý insolvenční správce dlužníka právo odvolat se proti usnesení o schválení konečné zprávy za stejných podmínek jako jiní dlužníkovi věřitelé s pohledávkami za majetkovou podstatou.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 53/2019, ze dne 30. 10. 2020
12.01.2021 00:01
Upravený seznam přihlášených pohledávek jako exekuční titul
Upravený seznam přihlášených pohledávek ve smyslu ustanovení § 197 odst. 1 insolvenčního zákona obstojí jako formálně řádný exekuční titul i v případě, že v něm není výslovně zapsáno, že v něm uvedená pohledávka, jež má být vykonávána, nebyla popřena.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2844/2020, ze dne 13. 10. 2020
08.01.2021 00:02
ÚS: Zajišťovací funkce zástavního práva u budoucích pohledávek
Vlastnické právo zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod chrání i budoucí pohledávky věřitele vůči dlužníku, jestliže jsou dostatečně fakticky i právně identifikovatelné. Zajišťovací funkce zástavního práva u budoucích pohledávek vzniká okamžikem vzniku zástavního práva. S ohledem na to v případě, že je na dlužníka vyhlášen konkurz (případně insolvence), je třeba vykládat příslušná ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání tak, že s řádně přihlášenými pohledávkami naplňujícími dané podmínky je spojeno právo věřitele na oddělené uspokojení i tehdy, pokud tato (budoucí) pohledávka dospěje (stane se splatnou) v období dvou měsíců před prohlášením konkurzu či po jeho zahájení.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 760/18, ze dne 30. 11. 2020
09.12.2020 00:02
Kvantitativní podmínka přípustnosti reorganizace
Doslovné znění § 316 odst. 4 insolvenčního zákona nevyvolává žádné pochybnosti o tom, že kvantitativní podmínka přípustnosti reorganizace, vázaná na dosažený obrat dlužníka v „posledním účetním období předcházejícím insolvenčnímu návrhu“ se pojí s „ročním úhrnem čistého obratu“, a že takto formulovaná podmínka není v žádném rozporu se smyslem a účelem předmětného ustanovení.
„Zvláštním právním předpisem“ ve smyslu ustanovení § 316 odst. 4 insolvenčního zákona se rozumí zákon o účetnictví. Jestliže „poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu“ bylo u dlužníka delší 1 roku, postupuje insolvenční soud při zkoumání přípustnosti reorganizace pro účely určení „ročního úhrnu čistého obratu“ dlužníka podle ustanovení § 1d odst. 2 zákona o účetnictví.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 100/2019, ze dne 30. 9. 2020
27.11.2020 00:02
ÚS: Přihláška odměny exekutora do insolvenčního řízení
Analytická právní věta
Výklad rozporný s požadavkem na předvídatelnost a srozumitelnost práva, jenž vyplývá z principu právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, vede k porušení základních práv účastníků řízení.
PRÁVNÍ VĚTY
Jestliže § 11 odst. 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „exekuční tarif“) předpokládá, že soudní exekutor, který v exekuci nic nevymohl, bude mít právo na odměnu podle § 90 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „exekuční řád“) až v případě zastavení exekuce, neznamená to, že lze toto právo soudnímu exekutorovi odepřít ve srovnatelné situaci, která se liší pouze tím, že zastavení exekuce předcházelo oddlužení, které vylučuje možnost následného rozhodnutí o úhradě nákladů dříve zahájené exekuce. Schválení oddlužení je skutečností, kterou soudní exekutor nemůže v průběhu exekuce nijak ovlivnit, a proto mu jí z hlediska jeho nároku nelze přičíst k tíži. Neřeší-li exekuční tarif tuto situaci výslovně, pak je nutno v těchto případech nevykonatelnou pohledávku soudního exekutora dovozovat přímo z § 90 odst. 1 exekučního řízení, a to za analogického použití § 11 odst. 2 exekučního tarifu, a vznik nároku dovodit nejpozději od rozhodnutí, kterým byl zjištěn úpadek dlužníka a povoleno oddlužení. V opačném případě by soudní exekutor své právo na odměnu exekutora nemohl v rozporu s jeho právem na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nijak uplatnit.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1231/20, ze dne 6. 10. 2020
26.11.2020 00:01
Převod bytu správcem konkursní podstaty bytového družstva dle § 27 odst. 7 ZKV
Jde-li ve smyslu ustanovení § 23 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů o byt, který lze převést jen členu bytového družstva, který je jeho nájemcem, aniž by současně šlo o byt, který zákon o vlastnictví bytů ukládá bytovému družstvu převést na takovou osobu bezplatně, splní správce konkursní podstaty bytového družstva ve smyslu ustanovení § 27 odst. 7 ZKV povinnost nabídnout byt takové osobě nejprve k bezplatnému převodu tím, že jej nabídne k převodu za stejných podmínek, za nichž by tak před prohlášením konkursu na svůj majetek učinilo samo bytové družstvo [na základě příslušných ustanovení stanov, nebo na základě usnesení členské schůze bytového družstva (nebrání-li takovému usnesení stanovy družstva)].
Jinak řečeno, správce konkursní podstaty bytového družstva v takovém případě postupuje (má postupovat) stejně, jak by postupovalo (při převodu takového bytu) bytové družstvo, kdyby konkursu nebylo. Rozdíl mezi úpravou obsaženou v § 23 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů a úpravou obsaženou v § 27 odst. 7 ZKV tkví dále již jen v tom, že nepřijme-li osoba oprávněná k výlučnému nabytí vlastnictví takovou nabídku do tří měsíců od jejího doručení, přikročí správce konkursní podstaty ke zpeněžení, přičemž ustanovení zvláštního zákona o ochraně práv nájemců se v těchto případech již neužijí (§ 27 odst. 7 poslední věta ZKV).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4633/2018, ze dne 31. 8. 2020
13.11.2020 00:02
Pokyny zajištěného věřitele ke správě a zpeněžení předmětu zajištění
Za zajištěné věřitele se pro účely udělování pokynů pro správu a zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění dle § 230 a § 293 insolvenčního zákona považují v souladu s § 167 odst. 3 insolvenčního zákona pouze ti zajištění věřitelé (§ 2 písm. g/ insolvenčního zákona) uplatňující právo na uspokojení svých pohledávek ze zajištění, a to v pořadí dle § 167 odst. 1 insolvenčního zákona, jejichž pohledávky jsou nižší, než je hodnota zajištění stanovená znaleckým posudkem vypracovaným v insolvenčním řízení po rozhodnutí o úpadku dle § 219 odst. 4 insolvenčního zákona. V tomto rozsahu se považují pohledávky takových zajištěných věřitelů za ty, které se z majetku tvořícího předmět zajištění uspokojují.
Tato omezení ale nemají vliv na uspokojení pohledávek zajištěných věřitelů, ledaže stanoví zvláštní ustanovení insolvenčního zákona jinak (např. v případě reorganizace). Kdyby nakonec byl předmět zajištění zpeněžen výhodněji, než stanovil znalecký posudek, byli by uspokojeni i zajištění věřitelé další v pořadí, což výslovně upravuje § 167 odst. 3 věta druhá insolvenčního zákona.
Jestliže tedy znalecký posudek dle § 219 odst. 4 insolvenčního zákona určí hodnotu zajištění nižší, než je výše zjištěné zajištěné pohledávky věřitele již prvního v pořadí, nemusí takový zajištěný věřitel připojovat k pokynu písemné souhlasy ostatních zajištěných věřitelů (neboť se dle ocenění pro tyto účely za zajištěné nepovažují) a insolvenční soud nemusí provést schvalovací proces s projednáním námitek dle § 230 odst. 4 insolvenčního zákona.
Za ocenění majetku tvořícího předmět zajištění včetně volby znalce a zhodnocení znaleckých závěrů odpovídá v insolvenčním řízení v takovém případě insolvenční správce, stejně jako za (ne)odmítnutí pokynů zajištěných věřitelů dle § 293 odst. 1 poslední věty ve spojení s § 167 odst. 1 a 3 a § 219 odst. 4 insolvenčního zákona či též za správu a zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění; za pokyny samotné pak odpovídá zajištěný věřitel nebo zajištění věřitelé, je-li jich podle ocenění dle § 167 odst. 3 insolvenčního zákona více. Zkoumání takové odpovědnosti není předmětem incidenčního sporu dle § 159 odst. 1 písm. f) a § 289 odst. 3 insolvenčního zákona.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 87/2018, ze dne 28. 5. 2020
13.11.2020 00:01
Vypořádání dosaženého výtěžku zpeněžení předmětu zajištění
Žádné ustanovení insolvenčního zákona nebrání tomu, aby tam, kde je zvoleným způsobem oddlužení plnění splátkového kalendáře po dobu (nejdéle) 5 let, byl před vydáním rozhodnutí, jímž se končí insolvenční řízení, vypořádán nárok zajištěného věřitele na vydání výtěžku zpeněžení předmětu zajištění. Skutečnost, že předmět zajištění byl (za trvání insolvenčního řízení) zpeněžen až po uplynutí pětileté lhůty určené dlužníku k uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů, nemá na práva zajištěného věřitele žádného vlivu. Nastane-li taková situace, je insolvenční soud povinen před vydáním usnesení, jímž se končí insolvenční řízení (usnesení, jímž bere na vědomí splnění oddlužení), vypořádat dosažený výtěžek zpeněžení předmětu zajištění; insolvenční soud, který takto nepostupuje, koná v rozporu s insolvenčním zákonem a také s elementární logikou. Zajištěný věřitel, který zpeněžením předmětu zajištění v průběhu insolvenčního řízení o zajištění své pohledávky přišel, totiž nedostává na uspokojení své zajištěné pohledávky ničeho, což je nepřijatelný následek, jemuž je insolvenční soud povinen se svou procesní aktivitou vyhnout.
Skončí-li insolvenční řízení (lhostejno proč) poté, co dojde ke zpeněžení předmětu zajištění, ale ještě předtím, než insolvenční soud rozhodne postupem dle § 298 insolvenčního zákona (při předchozím řešení úpadku dlužníka oddlužením nebo konkursem) o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, je úkolem insolvenčního správce provést výplatu odpovídající části čistého výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele v mezích činnosti, k níž je povinen v době od skončení insolvenčního řízení do doby, než jej insolvenční soud zprostí funkce. Insolvenční soud, jenž i po skončení insolvenčního řízení může plnit určité funkce (např. rozhodovat o zproštění funkce insolvenčního správce), je povinen poskytnout insolvenčnímu správci ke splnění této jeho povinnosti potřebnou součinnost i tím, že v souladu s ustanovením § 298 insolvenčního zákona k návrhu insolvenčního správce rozhodne o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 140/2018, ze dne 28. 7. 2020
12.11.2020 00:00
Odměna insolvenčního správce, je-li úpadek dlužníka řešen reorganizací
V případě, kdy je úpadek dlužníka řešen reorganizací, je odměna insolvenčního správce stanovena paušální měsíční částkou, která je vázána na výši průměrného měsíčního obratu za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu. Potud vyhláška neváže výši odměny na konkrétní činnosti, které insolvenční správce vykonává v průběhu reorganizace.
Odměnu insolvenčního správce při reorganizaci stanovenou dle § 2 vyhlášky lze přiměřeně snížit podle § 38 odst. 3 insolvenčního zákona. V dané věci však tento postup není na místě, když neplnění informační povinnosti insolvenčního správce nemělo žádný vliv na úspěšnou restrukturalizaci dlužníka.
Po ukončení reorganizace nejsou již námitky o chybných údajích v účetní závěrce ve vztahu k určení odměny insolvenčního správce opodstatněné.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 66/2018, ze dne 30. 6. 2020
10.11.2020 00:02
Zpracování movité věci, která je předmětem vylučovací žaloby
I. Vylučovací žaloba je i v insolvenčních poměrech svou povahou žalobou určovací, naléhavý právní zájem se však u tohoto typu žalob neprokazuje (nezkoumá se), neboť plyne přímo z dikce § 225 odst. 1 insolvenčního zákona. Na uvedený charakter sporu nemá žádný vliv ani skutečnost, že v průběhu řízení o vylučovací žalobě (před jeho pravomocným skončením) insolvenční správce, byť i v rozporu se zákazem formulovaným v ustanovení § 225 odst. 4 insolvenčního zákona, zpeněží majetek, jehož vyloučení ze soupisu majetkové podstaty dlužníka se dotčená osoba (vylučovatel coby žalobce) domáhá, a že poté, co tato skutečnost vyjde v řízení o vylučovací žalobě najevo, nadále požaduje namísto vyloučení označeného majetku z majetkové podstaty „jen“ vyloučení náhradního peněžitého plnění získaného insolvenčním správcem za zpeněžený majetek. O vyloučení náhradního peněžitého plnění za věc zpeněženou v souladu s ustanovením § 225 odst. 4 insolvenčního zákona po zahájení řízení o vylučovací žalobě je insolvenční soud povinen rozhodnout (z úřední povinnosti), jakmile taková skutečnost vyjde v řízení najevo, aniž by takové rozhodnutí bylo podmíněno procesní aktivitou žalobce (vylučovatele) [tím, že navrhne „změnu“ žaloby].
II. Je-li předmětem vylučovací žaloby náhradní peněžité plnění získané insolvenčním správcem za majetek zpeněžený z majetkové podstaty, nemohou se úvahy soudu při rozhodování o tom, zda požadované peněžité plnění přísluší k majetkové podstatě či zda je dán (jakýkoli) důvod, pro který by mělo být toto plnění ze soupisu vyloučeno, týkat jiné částky než té, která byla výše popsaným způsobem insolvenčním správcem získána do majetkové podstaty (jinak řečeno, jako náhradní peněžité plnění za majetek zpeněžený insolvenčním správcem nelze vyloučit něco, co zpeněžením takového majetku získáno nebylo). Pro určení výše vylučovacího nároku žalobce není v takovém případě rozhodná výše obvyklé (tržní) ceny zpeněženého majetku, nýbrž to, co se z něj skutečně „přeměnilo“ (transformovalo) v peněžité plnění.
III. „Opustí-li“ movitá věc, která neměla být pojata do soupisu, majetkovou podstatu v době po podání žaloby o její vyloučení z majetkové podstaty (§ 225 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona) v důsledku jejího zpeněžení, má vlastník takové věci právo na vydání výtěžku zpeněžení (§ 225 odst. 6 insolvenčního zákona); insolvenční soud je povinen rozhodnout o vyloučení výtěžku zpeněžení, aniž by takové rozhodnutí bylo podmíněno tím, že žalobce změní žalobu.
Posuzováno v kontextu s ustanovením § 225 odst. 5 insolvenčního zákona, podle něhož mohou být věřitelé uspokojeni z výtěžku zpeněžení nebo jiného nakládání s takovým majetkem až po pravomocném skončení řízení o (vylučovací) žalobě, přitom není dán žádný rozumný důvod, pro který by se ustanovení § 225 odst. 6 insolvenčního zákona mělo vztahovat jen na výtěžek zpeněžení a nikoli na výtěžek jiného nakládání s tímto majetkem.
Z ustanovení § 225 odst. 5 insolvenčního zákona (ze slov … „lze ke zpeněžení nebo jinému nakládání s majetkem …“) pak plyne, že „nakládáním s majetkem“ (jež omezuje úprava obsažená v § 225 odst. 4 insolvenčního zákona) se rozumí především (typově) jeho zpeněžování. „Jiným nakládáním“ s majetkem, než je jeho zpeněžování, se pak pro insolvenční poměry (v nichž je zásadně vyloučeno uvažovat o tom, že by se osoba s dispozičním oprávněním zbavovala majetku náležejícího do majetkové podstaty bezúplatným převodem) rozumí (může rozumět) takový způsob nakládání s věcí, který v souladu s její zuživatelnou povahou vede k zániku věci jejím spotřebováním (např. jde-li o palivo, o krmivo a podobně), nebo k zániku věci zpracováním. K tomu srov. pro dobu do 31. prosince 2013 ustanovení § 135b obč. zák., a pro dobu od 1. ledna 2014 ustanovení § 500 o. z. (k vymezení „zuživatelné věci“) a § 1074 a násl. o. z. (k zpracování věci).
IV. I tam, kde movitá věc, která je předmětem vylučovací žaloby, zanikne zpracováním, lze pokračovat v excindačním řízení, vyplývá-li ze zákona, že okamžikem zpracování věci vzniklo žalobci (vylučovateli) vlastnické právo k věci vzniklé zpracováním; předmětem řízení je bez dalšího (bez nutnosti měnit žalobu) nová věc (a dojde-li před skončením řízení o vylučovací žalobě ke zpeněžení nové věci, je bez dalšího předmětem excindačního řízení takto dosažený výtěžek zpeněžení). V těch případech, kdy žalobci (vylučovateli) vzniklo (u věci nezpracované v dobré víře) časově omezené právo „volby výhodnějšího řešení“ (§ 1075 odst. 1 a 2 o. z.), lze v excindačním řízení pokračovat poté, co se na základě provedené volby nebo v důsledku jejího nevyužití vyjasnilo, že žalobci (vylučovateli) vzniklo vlastnické právo k věci vzniklé zpracováním; předmětem řízení se takto rovněž stává (bez nutnosti měnit žalobu) nová věc (nebo výtěžek dosažený jejím zpeněžením).
Složitější situace však nastává, vyplývá-li ze zákona, že okamžikem zpracování věci vzniklo žalobci (vylučovateli) pouze právo požadovat za zpracovanou věc peněžité plnění; zpracovaná věc se (totiž) transformovala v novou věc, k níž žalobci (vylučovateli) nenáleží (podle obecné úpravy) vlastnické právo, a v majetkové podstatě se k tomuto okamžiku (logicky) nenachází žádné peněžité plnění, jež by bylo možné identifikovat jako „náhradní plnění za zpracovanou věc“ (hodnota zpracované věci je skryta v nové věci). Přitom rovněž nemá smyslu čekat (pro účely posouzení, zda a jakým způsobem lze dále uplatnit „vylučovací nárok“), kdy (a v některých případech, zda vůbec) a s jakým výsledkem dojde ke zpeněžení věci vzniklé zpracováním (jež sama nemusí být věcí zuživatelnou). Vyplývá-li nicméně ze zákona, že okamžikem zpracování věci vzniklo žalobci (vylučovateli) pouze právo požadovat za zpracovanou věc peněžité plnění, jehož hodnota je ovšem „ukryta“ ve věci vzniklé zpracováním, je ve smyslu ustanovení § 225 odst. 5 insolvenčního zákona „výtěžkem“ tohoto „jiného nakládání“ s věcí (jejího zpracování do nové věci) „podíl“ žalobce (vylučovatele) na věci vzniklé zpracováním v míře odpovídající „hodnotě zpracované věci“. V souladu s ustanovením § 225 odst. 5 a 6 insolvenčního zákona se v takovém případě stává předmětem řízení bez dalšího (bez nutnosti měnit žalobu) tento podíl na nové věci (a dojde-li před skončením řízení o vylučovací žalobě ke zpeněžení nové věci, je bez dalšího předmětem excindačního řízení částka odpovídající onomu podílu z dosaženého výtěžku zpeněžení).
Bezprostředním důsledkem shora uvedeného pak je, že i spor o vyloučení „náhradního“ plnění (v podobě výtěžku jiného nakládání s označeným majetkem ˗ náhradního plnění dosaženého zpracováním) z majetkové podstaty dlužníka je sporem předvídaným ustanovením § 159 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona; otázku příslušnosti tohoto náhradního plnění do majetkové podstaty dlužníka je povolán řešit výlučně insolvenční soud, a to na základě vylučovací žaloby podle ustanovení § 225 insolvenčního zákona.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2268/2018, ze dne 30. 6. 2020
04.11.2020 00:02
Soudní poplatek v incidenčním řízení o odpůrčí žalobě
Incidenční řízení o odpůrčí žalobě není řízením ve věcech „pojistného na veřejné zdravotní pojištění“, osvobozeným od placení soudního poplatku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích jen proto, že neúčinnost právních jednání dlužníka měla být vyslovena ohledně plateb poskytnutých na úhradu takového pojistného a že do majetkové podstaty měla být podle odpůrčí žaloby vydána (zaplacena) částka odpovídající těmto platbám.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 123/2018, ze dne 30. 7. 2020
02.11.2020 00:01
Absolutní neplatnost smlouvy o postoupení pohledávek
I. Postoupením přechází pohledávka na nového věřitele v té podobě, v jaké v okamžiku postupu existovala, včetně tzv. vedlejších práv, i když nejsou ve smlouvě o postoupení pohledávky výslovně konkretizována (není přitom rozhodné, zda právo spojené s postoupenou pohledávkou je či není samostatně uplatnitelné). Jinak řečeno, na postupníka nemůže přejít více práv nebo práva (oprávnění) v lepší kvalitě, než jaká svědčila postupiteli.
II. Insolvenční správce se může úspěšně domáhat ve smyslu ustanovení § 235 a násl. ins. zák. určení neúčinnosti právního úkonu jen vůči tomu, v jehož prospěch dlužník právní úkon učinil. Převede-li však ten, v jehož prospěch dlužník právní úkon učinil, majetek získaný odporovatelným právním úkonem na další osobu až poté, co proti němu byla podána odpůrčí žaloba, tedy zjevně v úmyslu zmařit účel odpůrčí žaloby, jde o neplatný právní úkon (jednání) ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 o. z. - za podmínek uvedených v ustanovení § 588 o. z. neplatný absolutně, který nemůže mít za následek změnu majitele hodnot nabytých odporovatelným právním úkonem (jednáním).
Absolutně neplatným je podle ustanovení § 588 o. z. – mimo jiné – právní jednání (úkon), které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Jestliže v dané věci k postoupení pohledávek, jejichž úhrada je složena v soudní úschově, došlo v době, kdy již byla proti postupiteli podána žaloba na určení, že právní úkony (jednání) dlužníka (postoupení stejných pohledávek na postupitele) nejsou vůči věřiteli právně účinné, tedy zjevně v úmyslu zmařit účel odpůrčí žaloby a tedy obejít celý díl 2 Neúčinnost právních úkonů hlavy VII části první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), je zřejmé, že šlo o právní úkon (jednání), který odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4036/2019, ze dne 3. 8. 2020
22.10.2020 00:00
Změna rozhodujících skutečností, z nichž vyplývá uplatněné právo přednosti
Poté, co nastanou účinky zjištění přihlášené pohledávky, již nelze přihlášku doplňovat nebo měnit způsobem, jenž by vedl (mohl vést) ke změně rozhodujících skutečností, na nichž se pohledávka zakládá.
Tam, kde věřitel přihláškou uplatní právo na oddělené uspokojení své pohledávky ve smyslu ustanovení § 28 ZKV, nebo jiné důvody pro přednostní uspokojení své pohledávky při rozvrhu, musí v přihlášce (nebo při přezkumném jednání) vylíčit rozhodující skutečnosti, z nichž takové právo přednosti vyplývá (jinak by ani nebylo možné takto přihlášenou pohledávku účinně popřít co do pořadí). To ostatně potvrzuje i dikce § 28 odst. 3 ZKV (srov. formulace „právní důvod jejich nároku na oddělené uspokojení“). Zákaz změny rozhodujících skutečností tedy platí i pro ty skutečnosti, z nichž vyplývá přihláškou uplatněné právo přednosti.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3079/2018, ze dne 30. 7. 2020
15.10.2020 00:02
Náležitosti úkonu, jímž insolvenční správce popírá pořadí pohledávky
Má-li u pohledávky, kterou věřitel přihlásil do insolvenčního řízení jako pohledávku s právem na uspokojení ze zajištění, popěrný úkon insolvenčního správce pouze podobu stručného prohlášení typu „popírám pořadí“, bez uvedení údaje o tom, „v jakém pořadí má být pohledávka uspokojena“, jde o popěrný úkon neurčitý (jenž nevyvolává účinky předjímané ustanovením § 195 insolvenčního zákona), jelikož vzhledem k dalším kategoriím pohledávek, jež jsou buď vyloučeny z uspokojení v insolvenčním řízení nebo jsou pohledávkami podřízenými, i vůči přihlášeným nezajištěným pohledávkám bez práva přednosti, neplatí, že při takovém popření (kdyby mu měly být přiznány příslušné účinky) se pohledávka automaticky (podle insolvenčního zákona) pokládá za pohledávku, jež bude uspokojována ve skupině přihlášených pohledávek ostatních nezajištěných věřitelů bez práva přednosti.
Odvolacím soudem prosazovaný výklad § 195 insolvenčního zákona (dle kterého má otázka méně výhodného pořadí pohledávky význam jen tehdy, vázne-li na zastavené věci více zástavních práv několika zástavních věřitelů), tedy není správný.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 21/2018, ze dne 24. 6. 2020