// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení
Konkursní řízení; insolvenční řízení
22.06.2022 00:02
Nezabavitelná částka, která povinnému nesmí být sražena ze mzdy
Při stanovení nezabavitelné částky, která povinnému nesmí být sražena z měsíční mzdy (§ 278 o. s. ř.), se částka normativních nákladů na bydlení pro rok 2022 (vymezená nařízením vlády č. 507/2021 Sb.) zvyšuje o částku uvedenou v ustanovení § 26a odst. 2 zákona č. 117/1995 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). To platí i při určení nezabavitelné částky pro účely určení výše splátky (insolvenčního) dlužníka při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty (§ 398 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona).
stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 202/2022, ze dne 8. 6. 2022
22.06.2022 00:01
Procesní nástupnictví v insolvenčním řízení dle § 183 odst. 3 IZ
I. Rozhodnutí podle § 18 odst. 1 insolvenčního zákona o procesním nástupnictví na straně dlužníkova věřitele ve formě singulární sukcese nesmí insolvenční soud vydat z úřední povinnosti (bez návrhu původního přihlášeného věřitele), i kdyby skutečnosti rozhodné pro závěr, že došlo k procesnímu nástupnictví formou singulární sukcese, vyšly najevo v průběhu insolvenčního řízení a i kdyby byly dostatečně osvědčeny.
II. Až na výjimku založenou ustanovením § 183 odst. 3 insolvenčního zákona nenáleží právo navrhnout vydání rozhodnutí podle § 18 insolvenčního zákona jiné osobě než původnímu věřiteli.
Ustanovení § 183 odst. 3 insolvenčního zákona legitimuje k podání návrhu dle § 18 insolvenčního zákona též osoby, od kterých může věřitel požadovat plnění podle § 183 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, tedy (i) osoby, které svým majetkem zajišťují věřitelovu pohledávku za dlužníkem, nebo (ii) osoby, které věřiteli odpovídají za splnění dluhu společně a nerozdílně s dlužníkem, anebo (iii) osoby, které ručí za splnění dluhu dlužníkem, a to vždy za předpokladu, že v průběhu insolvenčního řízení splnily (zcela nebo zčásti uspokojily) pohledávku přihlášeného věřitele, bez zřetele k tomu, zda samy předtím přihlásily pohledávku z titulu takového (předpokládaného) plnění do insolvenčního řízení jako podmíněnou.
Tato pozitivně a výslovně formulovaná odchylka od režimu nastaveného ustanovením § 18 insolvenčního zákona je dále doplněna (v § 183 odst. 3 insolvenčního zákona, větě druhé části věty před středníkem in fine) formulací, podle které pro vstup těchto osob do řízení platí § 18 (insolvenčního zákona) „přiměřeně“.
Jen přiměřené užití § 18 insolvenčního zákona se předpokládá právě u předpokladů formulovaných v § 18 odst. 1 insolvenčního zákona; z ustanovení § 18 odst. 2 insolvenčního zákona se přiměřeně uplatní pravidlo, že insolvenční soud je povinen rozhodnout o návrhu do 3 dnů, leč nikoli již nevyvratitelná domněnka, že po marném uplynutí této lhůty se má za to, že insolvenční soud vydal rozhodnutí, jímž návrhu vyhověl (ta byla nastavena pro skutečnosti, o které nemůže být veden spor, vzhledem k povaze listin, jimiž se dokládají). Oproti tomu se z ustanovení § 183 insolvenčního zákona (ani z jiných ustanovení insolvenčního zákona) nepodává, proč by pro osoby oprávněné k podání návrhu podle § 18 insolvenčního zákona mělo být ustanovením § 183 odst. 3 věty druhé části věty za středníkem insolvenčního zákona vyloučeno použití pravidel vyjádřených v § 18 odst. 3 a 4 insolvenčního zákona, včetně pravidla, podle kterého odvolání proti rozhodnutí o takovém návrhu sice není přípustné, insolvenční soud však tímto rozhodnutím není vázán.
Tam, kde soud rozhoduje podle § 18 insolvenčního zákona na návrh osoby uvedené v ustanovení § 183 odst. 3 insolvenčního zákona, je předpokladem vyhovění takovému návrhu zejména prokázání (doložení) skutečnosti, že tato osoba uhradila pohledávku dosavadnímu (přihlášenému) věřiteli.
III. To, že insolvenční soud rozhodl podle § 18 insolvenčního zákona tak, že vyhověl návrhu osoby k tomu legitimované podle § 183 odst. 3 insolvenčního zákona, však nic nemění na skutečnosti, že jde stále o rozhodnutí o procesním nástupnictví v insolvenčním řízení.
Dojde-li ke změně v osobě věřitele postupem podle ustanovení § 18 insolvenčního zákona [lhostejno, že uplatnitelného (jen) přiměřeně k návrhu osoby k tomu legitimované dle § 183 odst. 3 insolvenčního zákona], nemá tato změna žádný vliv na stav přezkoumání pohledávky. Byla-li pohledávka původního věřitele popřena co do pravosti, výše nebo pořadí a stav jejího zjišťování dosud není ukončen, platí tento stav i pro osobu, která se stala „novým“ věřitelem postupem podle § 183 odst. 3 insolvenčního zákona ve spojení s § 18 insolvenčního zákona.
V témže duchu je nutné řešit stav vyvolaný tím, že pohledávka původního věřitele byla v předchozích fázích insolvenčního řízení (před vydáním rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 183 odst. 3 insolvenčního zákona ve spojení s § 18 insolvenčního zákona) již zjištěna (co do pravosti, výše i pořadí). Jinak řečeno, jestliže v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka již byla zjištěna pravost, výše i pořadí přihlášené pohledávky, nelze pohledávku znovu přezkoumat (a případně ji popřít) jen proto, že na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 183 odst. 3 insolvenčního zákona ve spojení s § 18 insolvenčního zákona vstoupila do insolvenčního řízení na místo původního (přihlášeného) věřitele osoba, od které mohl věřitel požadovat plnění podle § 183 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona a která uspokojila jeho pohledávku za dlužníkem. Řečené platí nejen pro zjištěnou pravost a výši pohledávky, nýbrž i pro zjištěné pořadí pohledávky, včetně práva na uspokojení pohledávky ze zajištění (nepůjde-li o situaci, kdy právo na uspokojení pohledávky ze zajištění zaniklo v souladu se zákonem mimo insolvenční řízení po zjištění pohledávky.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 7/2020, ze dne 28. 2. 2022
15.06.2022 00:01
Nárok dříve činného insolvenčního správce na podíl na odměně
Usnesení, jímž insolvenční soud poté, co určí jedinou celkovou odměnu insolvenčních správců pro celé řízení, ukládá insolvenčnímu správci dlužníka, aby z takto určené odměny do 15 dnů od právní moci usnesení vyplatil konkrétní částku (podíl na odměně) v insolvenčním řízení dříve činnému insolvenčnímu správci dlužníka, je ve smyslu ustanovení § 40a insolvenčního zákona exekučním titulem pro pohledávku za majetkovou podstatou dle § 168 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona, která má být uspokojena z majetkové podstaty dlužníka a pro kterou proto nelze vést výkon rozhodnutí (exekuci) na majetek insolvenčního správce.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3391/2020, ze dne 28. 4. 2022
08.06.2022 00:01
Sankce propadnutí věci uložená dlužníku správcem daně
Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 7 Tz 25/2020 (byť jen pro účely trestního řízení) uzavřel, že soudem uložený trest propadnutí věci (v posuzovaném případě šlo o peněžní prostředky uložené na bankovním účtu pachatele) je mimosmluvní sankcí vyloučenou z uspokojení v insolvenčním řízení dlužníka (pachatele trestného činu) podle ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona.
Obdobné závěry pak Nejvyšší soud přijal (a výslovně již pro účely insolvenčního řízení) rovněž v situaci, kdy trestem propadnutí věci nebyly postiženy peněžní prostředky, nýbrž jiný majetek zahrnutý insolvenčním správcem do soupisu majetkové podstaty dlužníka. V rozsudku sen. zn. 29 ICdo 142/2019 v tomto směru vysvětlil, že trest propadnutí věci uložený podle § 70 trestního zákoníku dlužníku v průběhu insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek je mimosmluvní sankcí postihující majetek dlužníka, jejíž uspokojení v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka zakazuje (znemožňuje) ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona. Takový trest (proto) nelze vykonat (realizovat) za trvání insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka a jeho udělení nemá vliv na příslušnost jím dotčeného majetku dlužníka k majetkové podstatě dlužníka ani na možnost insolvenčního správce takový majetek zpeněžit (vzhledem k tomu, že způsobem řešení úpadku dlužníka je konkurs) a výtěžek zpeněžení použít k uspokojení dlužníkových (insolvenčních) věřitelů.
Nejvyšší soud nenachází žádné argumenty, pro které by se výše učiněné závěry neměly prosadit rovněž ve vztahu k sankci propadnutí věci, kterou dlužníku uložil správce daně v době, kdy trvaly účinky rozhodnutí o úpadku, za spáchání správního deliktu (přestupku). I v takovém případě jde nepochybně o mimosmluvní sankci postihující majetek dlužníka, jejímuž uspokojení v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka brání ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona. Jinak řečeno, okolnost, že správce daně v době, kdy trvaly účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodl o tom, že dlužník se dopustil správního deliktu, za což se mu ukládá sankce propadnutí věci (neznačeného lihu), není důvodem, pro který by měl být sporný majetek (věc, o jejíž propadnutí jde) vyloučen ze soupisu majetkové podstaty dlužníka. Závěr o nemožnosti realizovat udělenou sankci propadnutí věci v průběhu insolvenčního řízení platí bez zřetele k tomu, zda dotčený majetek (neznačený líh) bude moci insolvenční správce také zpeněžit.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 31/2019, ze dne 10. 3. 2022
31.05.2022 00:01
Popření pohledávky v insolvenčním řízení dlužníkova spoludlužníka
Samotný výsledek přezkumného řízení ohledně téže pohledávky v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníkova spoludlužníka (její úspěšné popření) v insolvenčních ani mimoinsolvenčních poměrech není pokládán za (jiný) způsob zániku pohledávky (a dozajista nejde o způsob zániku pohledávky jejím uspokojením). Řečené platí především pro ty výsledky přezkumného řízení, jež se staly neměnnými již coby následek popěrného úkonu k tomu oprávněné osoby; např. proto, že přihlášený věřitel vzal v reakci na uplatněné popření přihlášku pohledávky v popřeném rozsahu zpět (§ 184, § 187 insolvenčního zákona), nebo proto, že přihlášený věřitel, jehož přihlášenou nevykonatelnou pohledávku účinně popřel insolvenční správce nebo (při sanačním způsobu řešení úpadku dlužníka) dlužník, nepodal v určené lhůtě příslušnou odporovou žalobu [§ 159 odst. 1 písm. a), § 198 odst. 1 insolvenčního zákona]. Na základě takového chování či takové nečinnosti přihlášeného věřitele v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníkova spoludlužníka totiž nelze přijmout žádný závěr o zániku pohledávky (vůči oběma dlužníkům); lze jen dovodit, že pohledávka nebude uspokojena v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníkova spoludlužníka.
Také v těch případech, v nichž popěrný úkon k tomu oprávněné osoby [insolvenčního správce, jiného přihlášeného věřitele nebo (při sanačním způsobu řešení úpadku dlužníka) dlužníka] vyústí v incidenční spor o určení pravosti, výše nebo pořadí popřené pohledávky, v němž bude pravomocně určeno, že přihlášená pohledávka není pohledávkou pravou, nebo že není přihlášena ve správné výši anebo ve správném (přednostním) pořadí, není pro účely posouzení, zda pohledávka zanikla, určující samotný výsledek sporu; podstatné jsou důvody, pro které pohledávka nebyla zjištěna (co do pravosti, výše nebo pořadí). Určení, že pohledávka není pohledávkou pravou, pohledávkou přihlášenou ve správné výši, nebo pohledávkou přihlášenou ve správném (přednostním) pořadí, totiž může mít svůj původ ve skutečnostech, jež samy o sobě nemusejí mít (nemají) vliv na existenci pohledávky vůči spoludlužníku dlužníka, v rámci jehož insolvenčního řízení proběhl takový incidenční spor; např. pohledávka může být promlčena jen vůči některému spoludlužníku, nebo může jít o rozhodnutí založené na neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene (deficit příslušných tvrzení a důkazů nemusí být dán vůči dalším spoludlužníkům), anebo může jít o rozhodnutí, v němž vyšly najevo důvody zániku společného dluhu, jež nastaly před zjištěním pohledávky v insolvenčním řízení vedeném vůči spoludlužníku (a tedy měly být uplatněny jako důvod popření pohledávky). V těch případech, v nichž insolvenční soud v incidenčním sporu probíhajícím v rámci insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníkova spoludlužníka pravomocně určí, že přihlášená pohledávka není pohledávkou pravou, pohledávkou přihlášenou ve správné výši, nebo pohledávkou přihlášenou ve správném (přednostním) pořadí proto, že bude mít za prokázaný některý z hmotněprávních důvodů zániku společného dluhu, k němuž došlo po zjištění téže pohledávky v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka, může takové rozhodnutí (s přihlédnutím k mezím jeho závaznosti ve smyslu § 201 odst. 4 insolvenčního zákona) být důkazem směřujícím k prokázání zániku zjištěné pohledávky v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka, samo o sobě však nezpůsobuje zánik zjištěné pohledávky v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 92/2021, ze dne 10. 2. 2022
16.05.2022 00:01
Vznesení námitky promlčení zástavního práva zástavním dlužníkem
Jestliže již uplynula (ve smyslu § 100 odst. 2 obč. zák.) jak promlčecí doba k uplatnění zajištěné pohledávky, tak promlčecí doba k uplatnění zástavního práva, které tuto pohledávku zajišťuje, pak účinnému vznesení námitky promlčení zástavního práva zástavním dlužníkem nebrání ani to, že námitku promlčení zajištěné pohledávky nevznesl osobní dlužník, jemuž v tom brání účinky zahájení exekučního řízení. Obdobně to platí pro námitku promlčení zástavního práva vznesenou při přezkoumání práva na uspokojení pohledávky ze zajištění v insolvenčního řízení vedeném na majetek zástavního dlužníka insolvenčním správcem zástavního dlužníka.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 26/2020, ze dne 31. 1. 2022
03.05.2022 00:01
Osvobození od placení zbytku dluhů podle § 414 a § 415 IZ
Osvobození podle § 414 a § 415 insolvenčního zákona se ve smyslu § 416 odst. 1 insolvenčního zákona nevztahuje na jednání dlužníka, jehož následkem došlo ke smrti poškozeného, jestliže toto jednání bylo pravomocným rozsudkem trestního soudu vyhodnoceno jako jednočinný souběh trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti s následkem smrti poškozeného podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. s úmyslným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 84/2022, ze dne 16. 2. 2022
19.04.2022 00:01
Zrušení konkursu podle § 44 odst. 1 písm. a) ZKV
To, že zjištěná pohledávka konkursního věřitele může zaniknout i v případě, že byla v souladu se zákonem uspokojena mimo konkurs, se může projevit v konkursním řízení nejen při rozhodování o rozvrhu částek dosažených zpeněžením konkursní podstaty, nýbrž také při posouzení, zda jsou splněny předpoklady pro zrušení konkursu podle § 44 odst. 1 písm. a) ZKV.
Jinak řečeno, soud zruší konkurs podle § 44 odst. 1 písm. a) ZKV i tehdy, jestliže po prohlášení konkursu na majetek dlužníka přihlášené a zjištěné pohledávky konkursních věřitelů v souladu se zákonem byly uspokojeny mimo konkurs osobami, jež se v důsledku takového uspokojení samy nestaly konkursními věřiteli místo původních konkursních věřitelů, a jestliže tu nejsou ani jiné pohledávky, které by mohly být uspokojeny při rozvrhu částky získané zpeněžením majetku patřícího do konkursní podstaty (pohledávky, které není potřebné v konkursu přihlásit a které tudíž nepodléhají přezkumu). Důvodem pro zrušení konkursu podle uvedeného ustanovení pak může být i to, že v důsledku takového uspokojení pohledávek některých konkursních věřitelů nastal zjevný a výrazný nepoměr mezi (vyšší) hodnotou úpadcova majetku a celkově nižším souhrnem pohledávek, které mají být v konkursu uspokojeny.
K zániku přihlášené pohledávky konkursního věřitele tím, že byla v souladu se zákonem uspokojena mimo konkurs, může dojít i tehdy, stalo-li se tak před zjištěním přihlášené pohledávky [před jejím přezkoumáním nebo v průběhu sporu o pravost, výši anebo (v případech týkajících se práva na oddělené uspokojení uplatněného v konkursu vedeném na majetek zástavního dlužníka, jenž není osobním dlužníkem konkursního věřitele) pořadí takové pohledávky]. Pro účely posouzení, zda takový (neukončený) incidenční spor o pravost, výši nebo pořadí přihlášené pohledávky může mít vliv na zkoumání předpokladů pro zrušení konkursu podle § 44 odst. 1 písm. a) ZKV, je určující, zda skutečnost, která měla přivodit (v souladu se zákonem) uspokojení pohledávky přihlášeného konkursního věřitele mimo konkurs, je předmětem zkoumání v incidenčním sporu. Není-li tato skutečnost předmětem incidenčního sporu (nebyla-li třeba i po zahájení sporu uplatněna jako důvod popření pohledávky), je soud rozhodující o tom, zda jsou splněny předpoklady pro zrušení konkursu dle § 44 odst. 1 písm. a) ZKV, oprávněn a povinen ji posoudit sám.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 352/2020, ze dne 27. 1. 2022
11.04.2022 00:02
Zánik účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení dle § 142 IZ
Insolvenční zákon připouští výjimku z pravidla, že (již) účinností rozhodnutí podle § 142 insolvenčního zákona zanikají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení a dosud vydaná předběžná opatření, v ustanovení § 146 odst. 1 větě druhé insolvenčního zákona, podle něhož insolvenční soud může určit (odůvodňují-li to okolnosti případu), že účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení a dosud vydaná předběžná opatření zaniknou (až) právní mocí takového rozhodnutí.
Z povahy věci přitom plyne, že insolvenční soud může přistoupit k určení, že účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení a dosud vydaná předběžná opatření zaniknou až právní mocí rozhodnutí podle ustanovení § 142 insolvenčního zákona, pouze do účinnosti takového jiného rozhodnutí o insolvenčním návrhu (tedy do jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku). Pozdější (dodatečné) určení, že účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení a dosud vydaná předběžná opatření zaniknou až právní mocí rozhodnutí podle ustanovení § 142 insolvenčního zákona, nemůže odsunout již (ze zákona) nastalý zánik těchto účinků. Jinak řečeno, vydání jiného rozhodnutí o insolvenčním návrhu ve smyslu ustanovení § 142 insolvenčního zákona a jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku brání pozdějšímu (dodatečnému) určení, že účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení a dosud vydaná předběžná opatření zaniknou až právní mocí takového jiného rozhodnutí o insolvenčním návrhu.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 50/2021, ze dne 31. 1. 2022
23.03.2022 00:02
Odvolání insolvenčního správce z funkce dle § 31 odst. 3 IZ
I. Podle ustanovení § 31 odst. 3 insolvenčního zákona odvolá insolvenční soud insolvenčního správce z funkce jen tehdy, dospěje-li v návaznosti na důvod, pro který došlo k zániku práva vykonávat činnost insolvenčního správce, se zřetelem ke konkrétním poměrům insolvenčního správce k závěru, že zde jsou (nebo při pravidelném chodu věcí mohou být) překážky, které insolvenčnímu správci se zaniklou činností brání (nebo mohou bránit) v řádném dokončení výkonu funkce v daném insolvenčním řízení. Skutečnost, že právo vykonávat činnost insolvenčnímu správci ze zákona zaniklo, není důvodem pro jeho odvolání z funkce podle § 31 odst. 3 insolvenčního zákona bez dalšího; proto také nelze takové odvolání odůvodnit negativně (tedy tím, že odvolání z funkce „nic nebrání“, nebo že odvolání z funkce „není v rozporu se základními zásadami insolvenčního řízení“).
Zkoumání, zda důvod, pro který došlo k zániku práva vykonávat činnost insolvenčního správce, má (může mít) vliv na další (s odbornou péčí plynoucí z odborné způsobilosti prováděný) výkon funkce insolvenčního správce, je při rozhodování o odvolání z funkce dle § 31 odst. 3 insolvenčního zákona kritériem hlavním, kdežto časové souvislosti (předpokládaná délka pokračování insolvenčního řízení, fáze, ve které se insolvenční řízení v době rozhodování o odvolání z funkce nachází) kritériem podpůrným (vedlejším). Delší doba dokončení insolvenčního řízení předpokládaná v době od zániku práva vykonávat činnost insolvenčního správce sama o sobě důvodem toho, aby insolvenční správce se zaniklým oprávněním byl odvolán z funkce, není (taková okolnost nemá žádnou vypovídací schopnost co do způsobilosti insolvenčního správce dokončit řádně výkon funkce v daném insolvenčním řízení).
II. Ustanovení § 12 odst. 1 písm. e) zákona o insolvenčních správcích váže zánik práva vykonávat činnost insolvenčního správce na písemné oznámení o ukončení činnosti insolvenčního správce (a to k poslednímu dni kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém insolvenční správce (zde veřejná obchodní společnost) doručil takové oznámení Ministerstvu spravedlnosti]. Obdobně jako v případě uvedeném v § 12 písm. d) zákona o insolvenčních správcích toto písemné oznámení samo o sobě nevede ke ztrátě odborné způsobilosti takového insolvenčního správce. Zůstala-li zachována odborná způsobilost garantovaná ohlášeným společníkem nebo ohlášenými společníky veřejné obchodní společnosti, pak bez zřetele k tomu, že již technicky nepůjde o „ohlášené společníky“, je podstatné, že zde stále jsou společníci, jejichž odbornost byla podkladem pro udělení práva vykonávat činnosti insolvenčního správce.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 33/2022, ze dne 23. 2. 2022
11.03.2022 00:03
ÚS: Odvolací insolvenční řízení
V odvolacím insolvenčním řízení jsou jistá nova přípustná; samozřejmě za splnění zákonné podmínky, že se jednalo o skutečnosti, které existovaly v okamžik rozhodování soudu prvního stupně, byť před ním nebyly tvrzeny, dokazovány a zjištěny a vyšly najevo až dodatečně. Pokud by totiž (s ohledem na specifickou povahu insolvenčního řízení) odvolací soud nemohl přihlížet k právům uplatněným ostatními věřiteli po rozhodnutí soudu prvního stupně o úpadku dlužníka, bylo by popřeno základní právo nenavrhujících věřitelů úpadce zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tzn. právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. V odvolacím řízení se totiž rozhoduje i o právu nenavrhujících věřitelů, zda má být věc řešena poměrným uspokojením podle insolvenčního zákona.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3190/20, ze dne 15. 2. 2022
03.03.2022 00:02
Neodstraněná vada přihlášky co do uplatněného přednostního pořadí
Neodstraněná vada přihlášky co do uplatněného přednostního pořadí může vést k odmítnutí přihlášky jen co do práva na přednostní uspokojení pohledávky (co do práva uspokojení pohledávky ze zajištění). Taková možnost se nicméně nabízí (možnost zkoumat vadu přihlášky co do uplatněného pořadí z hlediska úvah o předčasnosti přezkumu přihlašované pohledávky insolvenční soud má) jen do doby, než je přihláškou vadně uplatněné pořadí pohledávky zjištěno. Je-li přihlášená pohledávka popřena jen co do pravosti a (nebo) výše, a nejde-li případ popsaný v § 196 odst. 2 insolvenčního zákona, pak se insolvenční soud ve sporu o určení pravosti a (nebo) výše pohledávky nezabývá (nemá zabývat) pořadím pohledávky. Pro spor o určení (jen) výše pohledávky plyne tato skutečnost přímo z dikce § 196 odst. 1 věty první insolvenčního zákona. Ve vztahu k popření pravosti pohledávky insolvenční zákon neobsahuje obdobně formulované pravidlo proto, že uspěje-li při pravidelném chodu věcí osoba nadaná popěrným právem s popřením pravosti přihlášené pohledávky, pak zde nebude žádná pohledávka „s pořadím“. Ostatně, z toho, že popření pořadí pohledávky nemá vliv na pravost nebo výši pohledávky (§ 196 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona) plyne i to, že zjištění pořadí pohledávky nemá vliv na účinky popření pravosti a výše pohledávky.
Jinak řečeno, jestliže žádná z oprávněných osob nepopřela pořadí nevykonatelné pohledávky, pak žalobu o určení pravosti a výše takové pohledávky nelze zamítnout pro předčasnost jen proto, že přihláška pohledávky do insolvenčního řízení má vady co do uplatněného pořadí pohledávky.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 139/2019, ze dne 24. 11. 2021
03.03.2022 00:01
Uplatnění zajištění v přihlášce pohledávky do insolvenčního řízení
Věřitel, jenž přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku, jejíž zajištění bylo zřízeno jedním právním jednáním pro celou zajištěnou pohledávku (jistinu i její příslušenství představované úroky, úroky z prodlení nebo náklady spojenými s vymáháním pohledávky), nemůže v přihlášce pohledávky tuto pohledávku uplatnit částečně jako zajištěnou a částečně jako nezajištěnou, ale buď zcela jako zajištěnou či zcela jako nezajištěnou. Jestliže tak věřitel přes výzvu insolvenčního správce neučiní, je důvod nepřihlížet k přihlášce pohledávky v rozsahu, v němž věřitel vadně přihlásil právo na její přednostní uspokojení ze zajištění (srov. obdobně § 174 odst. 3 insolvenčního zákona), a tedy i důvod odmítnout přihlášku jen co do práva na přednostní uspokojení pohledávky (co do práva uspokojení pohledávky ze zajištění).
Na výše uvedeném závěru se nic nemění ani pro daný případ, kdy ohledně pohledávky č. 2 jde o příslušenství (ve formě úroku) „zkapitalizované“, tedy vyčíslené k určitému datu. V tomto směru je bez právního významu i rozlišení, zda takto vyčíslená částka „zůstává“ příslušenstvím původní jistiny, nebo zda se na základě smluvních ujednání stává novou jistinou, z níž je možno brát další příslušenství. Na skutečnosti, že jedním právním jednáním (zástavní smlouvou) bylo zřízeno zajištění pro celou pohledávku (původní jistinu i jistinu nově přirostlou či vzniklou z příslušenství) se tím nic nemění.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 139/2019, ze dne 24. 11. 2021
17.02.2022 00:02
Předčasné poučení o účincích popření nevykonatelné pohledávky
Ustanovení § 197 odst. 2 části věty před středníkem insolvenčního zákona předpokládá, že poučení o účincích popření pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky (stejně jako poučení o účincích popření pořadí vykonatelné pohledávky) se věřiteli dostane (má dostat) při přezkumném jednání poté, co osoba nadaná popěrným právem takové popření uplatní. Postup, jímž insolvenční soud poskytne poučení o možných následcích popření všem přítomným věřitelům na počátku přezkumného jednání (před vlastním přezkumem přihlášených pohledávek), není v souladu s insolvenčním zákonem.
Samotná okolnost, že insolvenční soud poskytl věřiteli příslušné poučení předčasně, nicméně neznamená (nemusí znamenat), že jde o poučení, které nevyvolalo požadované procesní následky. Vždy je zapotřebí přihlédnout ke smyslu a účelu konkrétní poučovací povinnosti a ke konkrétním okolnostem dané věci, tedy k tomu, zda poskytnuté poučení – byť beze zbytku nevyhovuje shora vymezeným kritériím – přesto umožní účastníku řízení realizovat potřebná procesní práva nebo povinnosti. Jinak řečeno, to, zda insolvenční soud nebo insolvenční správce splní svou poučovací povinnost dle § 197 odst. 2 insolvenčního zákona, závisí na posouzení, zda případné nedostatky při plnění poučovací povinnosti nebyly na újmu procesních práv přihlášeného věřitele jako adresáta poučení. Jestliže účastník řízení mohl na základě poskytnutého poučení odpovídajícím způsobem uplatnit svá procesní práva, popřípadě vykonat své procesní povinnosti, není z hlediska zachování práva na spravedlivý proces podstatné, že případně šlo o poučení, které není zcela bez vad.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 64/2020, ze dne 2. 12. 2021
17.02.2022 00:01
Stavení běhu prekluzivní lhůty ke stanovení přímé daně
Judikatura Nejvyššího správního soudu je ustálená v závěru, podle něhož mezinárodní dožádání podle zákona č. 253/2000 Sb. (do 20. června 2013), zákona č. 164/2013 Sb., o mezinárodní spolupráci při správě daní a o změně dalších souvisejících zákonů (od 21. června 2013), nebo daňového řádu (od 1. ledna 2014), v případě přímých daní [§ 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 253/2000 Sb. nebo § 4 zákona č. 164/2013 Sb.] staví prekluzivní lhůtu ke stanovení (přímé) daně i v případě, že tato lhůta započala běžet před účinností daňového řádu, tedy před 1. lednem 2011.
V důvodech rozsudku sp. zn. 5 Afs 197/2019 se Nejvyšší správní soud vyjádřil (i) k závěrům obsaženým v R 3677/2018, podle nichž na běh a délku prekluzivní lhůty započaté před 1. lednem 2014 (tj. před účinností zákonného opatření) nelze aplikovat právní úpravu účinnou po tomto datu [rozuměj ustanovení § 148 odst. 4 písm. e) daňového řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2014], nýbrž ustanovení § 148 daňového řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013. Přitom zdůraznil, že tyto závěry Nejvyšší správní soud přijal při řešení otázky (ne)stavení běhu prekluzivní lhůty ve vztahu k dani z přidané hodnoty (tj. k dani nepřímé); ve vztahu k dani z příjmů právnických osob (tj. k dani přímé) naopak platí (i pro dobu před 1. lednem 2014) speciální právní úprava obsažená v zákonech č. 253/2000 Sb. a č. 164/2013 Sb.
V poměrech projednávané věci, kdy předmětem řízení je určení pravosti pohledávky z titulu daně z příjmů právnických osob, nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit od shora zmíněných závěrů Nejvyššího správního soudu (a naopak se zcela ztotožňuje s důvody, na jejichž základě Nejvyšší správní soud tyto závěry formuloval).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 52/2020, ze dne 27. 10. 2021
14.02.2022 00:01
Nepoctivý záměr dlužníka; způsob uplatnění zajištěné pohledávky
I. Nepoctivý záměr dlužníka při podání návrhu na povolení oddlužení je třeba vždy zkoumat v každém konkrétním případě samostatně při zohlednění všech skutečností, které v insolvenčním řízení vyjdou najevo; okruh okolností přitom není předem omezen. Nepoctivý záměr dlužníka přitom není možné shledat pouze na základě skutečnosti, že dlužník podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení.
II. I v poměrech insolvenčního zákona účinného od 1. června 2019 platí, že je na uvážení věřitele, zda bude svou pohledávku v oddlužení uplatňovat jako zajištěnou, nebo ji přihlásí bez práva na „přednostní“ uspokojení, neboť je pro něj z ekonomického hlediska výhodnější být uspokojen jako věřitel nezajištěný; oba způsoby uspokojení kombinovat nelze.
Dosavadní judikatorní závěry ohledně způsobu uplatnění a uspokojení zajištěného věřitele v insolvenčním řízení tedy platí i v poměrech insolvenčního zákona ve znění od 1. června 2019 s tou podstatnou odchylkou, že insolvenční zákon výslovně stanovil pro oba (nově modifikované) způsoby oddlužení ve smyslu ustanovení § 398 odst. 1 insolvenčního zákona (oddlužení zpeněžením majetkové podstaty a oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty), že zajištění věřitelé se uspokojují jen z výtěžku zpeněžení zajištění (§ 398 odst. 2 věta poslední a odst. 4 věta poslední insolvenčního zákona). Již ze samotného znění insolvenčního zákona se tak nyní jednoznačně podává, že zajištění věřitelé nemohou být v oddlužení uspokojeni jiným způsobem; zejména se v případě oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty neúčastní splátkového kalendáře a nemohou tak být uspokojeni spolu s nezajištěnými věřiteli (ani) v rámci mimořádné splátky nad rámec splátkového kalendáře.
Volba, zda svou pohledávku věřitel přihlásí jako zajištěnou, je pouze na něm; jím zvolený postup při uplatnění pohledávky (který případně vede k menší míře uspokojení) nelze přičítat k tíži dlužníka, a to ani v rámci posuzování (ne)poctivosti záměru dlužníka při podání návrhu na povolení oddlužení.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 125/2020, ze dne 2. 12. 2021
11.02.2022 00:02
NSS: Zrušení povolení vykonávat činnost insolvenčního správce
Řízení, v němž Ministerstvo spravedlnosti zrušilo povolení vykonávat činnost insolvenčního správce podle § 13 odst. 2 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, není řízením o správním deliktu či trestním obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2021, čj. 8 As 13/2019-91)
10.02.2022 00:01
Rozhodování insolvenčního soudu o zrušení schváleného oddlužení
Ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 191/2020 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) se neuplatní při rozhodování o tom, zda insolvenční soud schválené oddlužení zruší a současně rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, je-li důvodem zrušení okolnost, že dlužník neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení (§ 418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) nebo okolnost, že v důsledku zaviněného jednání vznikl dlužníku po schválení oddlužení peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti (§ 418 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 28/2021, ze dne 30. 11. 2021
09.02.2022 00:01
Pasivní legitimace ve sporu o neúčinnost právního jednání insolvenčního dlužníka
Osoba, která podle pokynu dlužníka plní svůj dluh vůči němu tak, že dlužnou částku poukáže (na splnění dluhu) věřiteli dlužníka, tím jednak reálně splní svůj dluh, jednak (současně) vystupuje jako „jiná osoba“, pomocí které plní dlužník svůj vlastní dluh (§ 1908 odst. 1 a § 1935 o. z.).
Odpověď na otázku, kdo je pasivně legitimován ve sporu, v němž je neúčinnost právního jednání insolvenčního dlužníka (kupní smlouvy) ve smyslu ustanovení § 240 insolvenčního zákona spatřována v tom, že kupující uhradil (zaplatil) dohodnutou (obvyklou) kupní cenu podle ujednání s dlužníkem věřiteli dlužníka (že peníze neskončily u dlužníka, nýbrž u věřitele dlužníka), je v dotčených souvislostech odvoditelná z ustanovení § 237 odst. 1 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 239 odst. 1 insolvenčního zákona. V rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 128/2018 Nejvyšší soud vysvětlil, že ustanovení § 237 odst. 1 insolvenčního zákona vymezuje jako pasivně legitimované subjekty (jako nositele povinnosti vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů) osoby, „v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn“, nebo osoby, „které z něho měly prospěch“. Úhradou obvyklé ceny nemovitostí kupující žádný majetkový prospěch nezískal; tím kdo mohl mít ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 insolvenčního zákona prospěch z plnění (reálně) poukázaného kupujícím na úhradu obvyklé kupní ceny dle pokynu dlužníka (prodávajícího) jinam, než k rukám nebo na účet dlužníka, byla osoba, jíž se takového plnění dostalo na úhradu její pohledávky za dlužníkem (věřitel dlužníka).
S dovolatelem lze souhlasit v tom, že ve věcech vedených pod sp. zn. 21 Cdo 5209/2016 a sp. zn. 21 Cdo 5318/2017 dospěl Nejvyšší soud v řízení o odpůrčí žalobě podle § 42a obč. zák. k závěru, že v obdobných skutkových souvislostech lze neúčinnost právního úkonu přičíst k tíži dlužníkova kontrahenta (kupujícího, který podle dlužníkova pokynu hradil dluh z titulu kupní ceny věřiteli dlužníka). Nejvyšší soud nicméně uvádí, že v poměrech této věci (při výkladu institutu odporovatelnosti upraveného insolvenčním zákonem) není jeho úkolem spekulovat o tom, zda výsledek řízení o odpůrčích žalobách měl být v oněch věcech jiný. Podstatné je, že jde o výklad jiného zákona, což je i důvodem, pro který není dovolatelem udávaný (možný) rozpor řešitelný postupem podle § 20 zákona o soudech a soudcích, tedy předložením této věci velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (judikaturu k § 42a obč. zák. nelze sjednocovat či měnit judikaturou k ustanovením § 235 a násl. insolvenčního zákona).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 118/2020, ze dne 27. 10. 2021
09.02.2022 00:00
Seznam přihlášených pohledávek jako exekuční titul
I. Nejsou-li splněny předpoklady formulované v ustanoveních § 312 odst. 4, § 396 odst. 3, § 405 odst. 4 a § 418 odst. 6 insolvenčního zákona (v aktuálním znění), nestává se seznam přihlášených pohledávek pro přihlášenou pohledávku exekučním titulem jen proto, že dlužník nepopřel pravost nebo výši takové pohledávky.
Napadený závěr odvolacího soudu, že upravený seznam přihlášených pohledávek není exekučním titulem, skončilo-li insolvenční řízení tak, že insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení, aniž byl dlužník (následně) osvobozen od placení zbytku pohledávek ve smyslu § 414 insolvenčního zákona, tak shledává Nejvyšší soud správným.
II. Nesprávný je však závěr odvolacího soudu co do procesního následku situace, kdy oprávněný přiloží k exekučnímu návrhu listinu (splňující požadavky § 38 odst. 2 exekučního řádu), o níž má nesprávně za to, že je exekučním titulem, ač ve skutečnosti exekučním titulem není. Nejde totiž o (odstranitelnou) procesní vadu exekučního návrhu (jako by tomu bylo například při nedoložení žádného exekučního titulu, doložení jiného než v návrhu označeného exekučního titulu či doložení neověřené kopie exekučního titulu), jejímž následkem je odmítnutí exekučního návrhu dle § 39 odst. 2 exekučního řádu. Jde o chybějící předpoklad pro vedení exekuce, jehož následkem je zamítnutí exekučního návrhu (§ 39 odst. 3 exekučního řádu).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 377/2020, ze dne 18. 11. 2021