// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení

Konkursní řízení; insolvenční řízení

10.03.2026 00:01

Přiměřené protiplnění ve smyslu § 241 IZ v případě smlouvy o zápůjčce

Pro posouzení, zda dlužník obdržel přiměřené protiplnění ve smyslu § 241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona, je určující povaha celého smluvního vztahu, v jehož rámci bylo napadené soluční právní jednání uskutečněno. Aplikaci této výjimky nebrání sama o sobě skutečnost, že přiměřené protiplnění přijal dlužník dříve, než sám věřiteli poskytl plnění.

Smlouva o zápůjčce je obecně vzato smlouvou vzájemně ekvivalentní, v jejímž rámci zapůjčitel nejprve („napřed“) přenechá vydlužiteli určitý obnos, který se vydlužitel zavazuje později vrátit (splatit dluh ze zápůjčky), a to případně i s dohodnutými úroky (§ 2390 a § 2392 odst. 1 o. z.). Přenecháním peněz přitom smlouva o zápůjčce (coby reálný kontrakt) teprve vzniká. Jestliže tedy v souladu se smlouvou o zápůjčce vydlužitel uhradí zapůjčiteli sjednané úroky („cenu peněz“) ze zápůjčky, pak jde o plnění, za které i ve smyslu § 241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona obdržel („napřed“) přiměřené protiplnění (zápůjčku ve formě peněžité částky).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 15/2024, ze dne 28. 1. 2026

05.03.2026 00:02

Smlouva o vzájemném plnění ve smyslu § 253 insolvenčního zákona

I. Právní úprava obsažená v § 253 insolvenčního zákona se týká i těch vzájemných plnění, kdy jedna ze smluvních stran má plnit „napřed“ (dříve než druhá smluvní strana) [srov. § 1912 o. z.]. Vztahuje se i na smlouvy, u nichž se vzájemná plnění poskytují jako plnění, která se opakují (opětující se plnění) a pro jejichž ukončení neobsahuje insolvenční zákon zvláštní úpravu.

II. Tzv. rámcová smlouva není smlouvou o vzájemném plnění ve smyslu § 253 insolvenčního zákona.

III. Nevyjádří-li se insolvenční správce v zákonem určené třicetidenní lhůtě počítané od prohlášení konkursu že „smlouvu (o vzájemném plnění) splní“, zakládá tím pouze nevyvratitelnou domněnku, „že odmítl plnění“ (odmítl plnit); srov. § 253 odst. 2 insolvenčního zákona. To, že insolvenční správce odmítá splnit místo dlužníka smlouvu o vzájemném plnění, kterou dosud zcela nesplnil ani dlužník ani druhý účastník smlouvy, samo o sobě nemá za následek zánik smlouvy; smlouva nadále trvá, avšak poté, co nastane nevyvratitelná domněnka odmítnutí plnění, již druhá smluvní strana nemůže přimět insolvenčního správce, aby ji splnil místo dlužníka (nemůže si vynutit splnění smlouvy).

IV. Projevit vůli (vyjádřit se), že splní smlouvu o vzájemném plnění (§ 253 odst. 2 insolvenčního zákona), může insolvenční správce i konkludentním činem, např. tím, že splní smlouvu místo dlužníka.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3962/2023, ze dne 28. 1. 2026

09.02.2026 00:02

Zákaz změny k horšímu při odvolání dlužníka proti zrušení oddlužení

Je-li dlužník jediným odvolatelem proti usnesení o zrušení schváleného oddlužení, pak zákaz změny k horšímu vyplývá z povahy odvoláním napadeného rozhodnutí a z odvolání samého. Není-li odvoláním napadené rozhodnutí o zrušení oddlužení rozhodnutím, jímž se oddlužení ruší pro nepoctivý záměr dlužníka, a je-li dlužník jediným odvolatelem, otázkou, zda zjištěné skutečnosti neodůvodňovaly zrušení pro nepoctivý záměr dlužníka, se odvolací soud již nemůže zabývat.

Jinak řečeno, rozhodne-li insolvenční soud o zrušení oddlužení dlužníka z důvodu uvedeného v § 418 odst. 1 insolvenčního zákona a podá-li proti tomuto usnesení odvolání pouze dlužník, nemůže odvolací soud napadené usnesení insolvenčního soudu změnit tak, že zruší oddlužení dlužníka pro jeho nepoctivý záměr.

Rozhodl-li však insolvenční soud o zrušení schváleného oddlužení pro nepoctivý záměr dlužníka, aniž tento důvod vyjádřil procesně předepsaným způsobem ve výroku rozhodnutí, mohl odvolací soud, který se ztotožnil se závěrem o nepoctivém záměru dlužníka, takové pochybení napravit (a výrok rozhodnutí insolvenčního soudu v tomto směru doplnit), i když ve věci rozhodoval na základě odvolání dlužníka.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 67/2025, ze dne 29. 1. 2026

09.02.2026 00:01

Vydání výtěžku zpeněžení při zrušení konkursu po smrti úpadce

Bylo-li řízení o pozůstalosti po zemřelém úpadci (zůstaviteli) pravomocně skončeno, vydá konkursní soud v rámci usnesení o zrušení konkursu podle § 44 odst. 2 ZKV dosavadní výtěžek zpeněžení konkursní podstaty osobám, jimž bylo potvrzeno nabytí dědictví; konkursní věřitelé musí své nároky znovu uplatnit vůči těmto osobám, na které přešly dluhy zůstavitele.

Závěr ustálené judikatury, že po pravomocném schválení konečné zprávy nemůže být znovu otevřena otázka, zda určité částky spadají do příjmů konkursní podstaty, platí i pro případ schvalování zprávy o dosavadních výsledcích konkursu po úmrtí úpadce, jak plyne z přiměřeného užití § 29 odst. 2 a 3 ZKV. Ani v případě zrušení konkursu podle § 44 odst. 2 ZKV tak nelze zpochybňovat závěry pravomocně schválené zprávy o dosavadních výsledcích konkursu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2217/2024, ze dne 29. 1. 2026

05.02.2026 00:02

Stavení promlčecí lhůty u pohledávek uplatňovaných podle § 203 IZ

Podáním přihlášky pohledávky se promlčecí lhůta staví podle § 173 odst. 4 insolvenčního zákona jen v případě, že se příslušná pohledávka skutečně měla uplatnit přihláškou pohledávky. Jde-li o pohledávku za majetkovou podstatou nebo pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, která se uplatňuje podle § 203 odst. 1 insolvenčního zákona, promlčecí lhůta se staví až podáním žaloby podle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona bez ohledu na to, zda věřitel již dříve podal přihlášku takové pohledávky nebo zahájil incidenční spor o pořadí pohledávky ve smyslu § 203a insolvenčního zákona.

Věřitel dbalý svých práv nemůže čekat na výsledek incidenčního sporu vedeného podle § 203a insolvenčního zákona, ale musí zároveň podat žalobu podle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona, chce-li zastavit běh promlčecí lhůty; v intencích ustálené judikatury pak obecný soud řízení přeruší do pravomocného skončení incidenčního sporu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1637/2025, ze dne 22. 12. 2025

05.02.2026 00:01

Zastavení řízení o žalobě podle § 203 insolvenčního zákona

Byl-li věřitel vyzván podle § 203a insolvenčního zákona k podání žaloby na určení pořadí pohledávky uplatněné jako pohledávka za majetkovou podstatou nebo pohledávka postavená jí na roveň, přičemž žalobu ve lhůtě 30 dnů nepodal, považuje se jeho podání, jímž pohledávku uplatnil, za přihlášku pohledávky a uspokojení pohledávky jako pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky jí postavené na roveň je v insolvenčním řízení vyloučeno; procesním důsledkem je zastavení řízení o žalobě na plnění (podané dle § 203 insolvenčního zákona) v intencích § 109 odst. 1 písm. a), § 140c a § 141a insolvenčního zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2480/2024, ze dne 18. 12. 2025

04.02.2026 00:02

Kumulace nároků a věcná příslušnost soudu

I. Jestliže žalobce kumuluje v žalobě vůči stejnému žalovanému několik různých nároků, z nichž některé nespadají do věcné příslušnosti soudu prvního stupně, u kterého se vede řízení, neospravedlňuje prolomení (porušení) práva na zákonného soudce pouhá skutková nebo právní „blízkost“ (souvislost) těchto nároků. Soud není oprávněn věc projednat a rozhodnout o ní ohledně nároku, k jehož projednání a rozhodnutí v prvním stupni není věcně příslušný, jen proto, že jde o nárok uplatněný vůči žalovanému společně se skutkově a právně souvisejícím nárokem, k jehož projednání a rozhodnutí v prvním stupni je soud věcně příslušný.

Soudem věcně příslušným k žalobě o zaplacení (vrácení) bezdůvodného obohacení z neplatného právního úkonu je v prvním stupni soud okresní. Oporou pro opačný závěr není ani úprava obsažená v § 233 odst. 1 a § 234 insolvenčního zákona, žádné z těchto ustanovení nepřiznává insolvenčnímu správci možnost domáhat se zaplacení (vrácení, vydání) bezdůvodného obohacení u insolvenčního soudu.

Požadavek na zaplacení (vrácení) bezdůvodného obohacení z neplatného právního úkonu není (nestává se) incidenčním sporem ve smyslu § 159 odst. 1 písm. g) insolvenčního zákona jen proto, že žalobce se spolu s ním domáhá v režimu označeného ustanovení určení neplatnosti právních úkonů, z nichž vzešlo bezdůvodné obohacení žalovaného (obohaceného).

II. Tam, kde pravidla o věcné příslušnosti soudů při jiném právním posouzení téhož skutku zakládají věcnou příslušnost jiného soudu prvního stupně (než toho, u kterého řízení dosud probíhalo), je odvolací soud oprávněn přijmout rozhodnutí podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a § 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (zrušit rozhodnutí a věc postoupit věcně příslušnému soudu).

III. Byla-li odpůrčí žaloba zamítnuta proto, že neplatnému právnímu úkonu nelze odporovat, pak požadavek na zaplacení částky odpovídající plnění z neplatného právního úkonu nelze přiznat jako odpůrčí nárok; zjištěný skutkový stav však otevírá posouzení, zda lze vyhovět z titulu bezdůvodného obohacení, které se projedná a rozhodne podle obecných pravidel věcné příslušnosti (okresní soud).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 149/2025, ze dne 22. 12. 2025

28.01.2026 00:02

Zastavení incidenčního řízení pro totožnost účastníků

I. Insolvenční dlužník se nemůže účastnit insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek jako svůj vlastní věřitel v postavení zástavního věřitele, ani tehdy, je-li ve smyslu § 1335 odst. 1 o. z. zástavou pohledávka zástavního dlužníka za insolvenčním dlužníkem (coby zástavním věřitelem).

II. Řízení o incidenční žalobě, kterou se insolvenční správkyně dlužníka (coby zástavního věřitele) domáhá vůči popírající oddělené insolvenční správkyni téhož dlužníka (coby poddlužníka ze zastavené pohledávky) určení pravosti a výše zajištěné pohledávky, insolvenční soud zastaví podle § 160 odst. 5 insolvenčního zákona pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 116/2025, ze dne 16. 12. 2025

28.01.2026 00:01

Zpeněžování majetku po uplynutí pěti let splátkového kalendáře

Platí-li, že insolvenční řízení má být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn [§ 5 písm. a) insolvenčního zákona], pak v rámci oddlužení plněním splátkového kalendáře nemohou být věřitelé, jejichž pohledávka byla řádně zjištěna co do pravosti a výše, vyloučeni z možnosti být uspokojeni z výtěžku zpeněžení takového majetku jen proto, že se po dobu plnění pětiletého splátkového kalendáře nepodařilo zpeněžit majetek určený § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona. Přitom není rozhodné, zda důvodem, pro který nebyl (nemohl být) zmíněný majetek zpeněžen, byly neúspěšné „pokusy“ o jeho zpeněžení [např. pro pochybení insolvenční správkyně (nebo soudního exekutora)] nebo pouhá skutečnost, že povinnost určená § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona vznikla dlužnici až v době, kdy se chýlila k závěru pětiletá doba trvání splátkového kalendáře. Podstatné je, že povinnost vydat majetek insolvenční správkyni vznikla dlužnici před vydáním usnesení, jímž insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení (před skončením insolvenčního řízení).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2814/2024, ze dne 27. 11. 2025

06.01.2026 00:02

Postup po zrušení usnesení o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli

Skutečnost, že odvolací soud zrušil usnesení insolvenčního soudu o návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli jako nepřezkoumatelné (§ 219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), sama o sobě nezakládá oprávněným osobám právo podat (nové) námitky proti návrhu insolvenčního správce v nové (další) lhůtě podle § 298 odst. 3 insolvenčního zákona ani právo na nové (další) projednání dříve projednaných námitek při novém (dalším) soudním jednání.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 13/2024, ze dne 27. 11. 2025

06.01.2026 00:01

Uplatnění nákladů na správu a zpeněžení části závodu

Je-li předmětem zajištění závod, ale majetek náležející k závodu (např. nemovité věci) je v insolvenčním řízení zčásti zpeněžen samostatnými smlouvami, je třeba při určení výše nákladů spojených se správou a zpeněžením předmětu zajištění (odečitatelných od výtěžku zpeněžení) postupovat tak, že z celkových nákladů na správu závodu coby předmětu zajištění se vypočte část nákladů připadající na zpeněžení některé z dílčích složek závodu (např. nemovitých věcí) podle poměru, v jakém se samostatně zpeněžované dílčí složky závodu nacházejí k celkové hodnotě závodu ke dni zpeněžení. Je tedy třeba nejprve posuzovat hodnoty navázané na správu závodu jako celku a z nich pak vyvozovat částky týkající se zpeněžovaných nemovitých věcí. Tyto závěry se obdobně uplatní i tam, kde je předmětem zajištění část (obchodního) závodu.

Popsaná metoda se obdobně uplatní i v těch případech, kdy se v insolvenčním řízení zpeněžuje dlužníkův (obchodní) závod (nebo jeho samostatná část), který sice není předmětem zajištění (netvoří zajištění), jehož obsah ale tvoří i nemovité věci, které jsou předmětem zajištění (jde o zajištění). Z celkových nákladů na správu a zpeněžení (obchodního) závodu (nebo jeho samostatné části) se tedy vypočte část nákladů připadající na zpeněžení dílčích složek závodu představovaných nemovitými věcmi, které tvoří předmět zajištění, podle poměru, v jakém se nacházejí k celkové hodnotě závodu ke dni zpeněžení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 13/2024, ze dne 27. 11. 2025

23.12.2025 00:02

Řádná identifikace majetku v SJM v soupisu podle § 274 IZ

I po změně § 274 insolvenčního zákona (provedené s účinností od 1. června 2019 zákonem č. 31/2019 Sb.) platí, že § 274 insolvenčního zákona je zvláštním ustanovením o způsobu vypořádání společného jmění manželů. Novelou doplněné znění § 274 insolvenčního zákona má zjevně za účel usnadnit nakládání s majetkem náležejícím do předluženého společného jmění manželů. Doplnění posuzovaného ustanovení v odstavci 1 (o větu: „Výtěžek zpeněžení majetku náležejícího do společného jmění manželů se vypořádá přiměřeně podle pravidel pro vypořádání společného jmění manželů.“) však nemá vliv na jeho dosavadní (v judikatuře ustálený) výklad spočívající především v nutnosti řádné identifikace soupisu (srov. nedotčenou větu první § 274 odst. 1 insolvenčního zákona).

Jinak řečeno, i v poměrech insolvenčního zákona účinného od 1. června 2019 platí, že majetek sepisovaný do majetkové podstaty dlužníka jako majetek ve společném jmění dlužníka a jeho (bývalého nebo současného) manžela (§ 205 odst. 3 insolvenčního zákona) musí být v soupisu (u každé položky, které se to týká) vždy identifikován jako majetek ve společném jmění manželů (nestačí údaj „vlastnictví dlužníka“), a to právě proto, že v těch případech, v nichž nepůjde o soupis podle § 274 insolvenčního zákona, musí být ze soupisu také patrno, právy jaké (další) osoby je insolvenční správce při nakládání s takovým majetkem omezen před vypořádáním společného jmění manželů.

Půjde-li o soupis podle § 274 insolvenčního zákona, pak tento důvod soupisu musí být u příslušné položky soupisu také uveden; jinak bude mít soupis účinky prostého soupisu majetku ve společném jmění manželů, tedy účinky soupisu, který při následném marném doběhnutí lhůty uvedené v § 741 o. z. nebrání vzniku nevyvratitelné domněnky vypořádání tímto ustanovením předjímané.

Změny promítnuté od 1. června 2019 v § 274 insolvenčního zákona lze zjednodušeně shrnout tak, že je-li „celé“ nevypořádané společné jmění manželů sepsáno do majetkové podstaty dlužníka podle § 274 odst. 1 věty první insolvenčního zákona (jelikož „běžné“ vypořádání společného jmění manželů podle pravidel nastavených v § 742 o. z. nelze „prakticky“ provést proto, že závazky dlužníka, které z něj mohou být uspokojeny, jsou vyšší než majetek, který náleží do společného jmění manželů), pak se (oproti právnímu stavu před 1. červnem 2019) nově předpokládá vypořádání pouze tím způsobem, že se po zpeněžení veškerého takto zahrnutého majetku ve společném jmění manželů v majetkové podstatě dlužníka vypořádá „přiměřeně“ podle pravidel nastavených v § 742 o. z. pouze onen „výtěžek zpeněžení“.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 118/2024, ze dne 12. 11. 2025

03.12.2025 00:01

Neschválení oddlužení pro nepoctivý záměr dlužníka

Okolností (skutečností) odůvodňující „předpoklad“, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení „nepoctivý záměr“, není (nemůže být) to, že přihlášená pohledávka nezajištěného věřitele nebude uspokojena v dostatečném rozsahu, ani když dlužník po dobu 5 let od schválení oddlužení neporuší povinnost vynaložit veškeré úsilí, které po něm bylo možno spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů. To platí bez zřetele k tomu, že současně jde o pohledávku, která není v § 416 odst. 1 insolvenčního zákona vyloučena z účinků přiznaného osvobození od placení zbytku pohledávek. Samotnou klasifikaci pohledávky v insolvenčním řízení ani skutečnost, že tato pohledávka není insolvenčním zákonem vyloučena z účinků osvobození od placení zbytku pohledávek, nelze přičítat k tíži dlužníka jako projev jeho nepoctivého záměru.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 109/2024, ze dne 31. 10. 2025

27.11.2025 00:02

Újma vzniklá porušením práva na přiměřenou délku konkursního řízení

Jestliže soud, který rozhoduje o přiměřeném zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva na přiměřenou délku konkursního řízení, dovozuje nepatrný význam předmětu konkursního řízení pro přihlášeného konkursního věřitele jen z nízké výše (očekávatelné) částky vyplacené takovému věřiteli podle rozvrhového usnesení, pak je na něm, aby současně určil (a odůvodnil) hranici (výši pohledávky), jejíž dosažení pokládá za nezbytné pro určení, že o nepatrný význam předmětu konkursního řízení nejde.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3057/2024, ze dne 31. 10. 2025

20.11.2025 00:02

Pohledávka státu z titulu odvodu za trvalé odnětí půdy ze ZPF

I. Pohledávka státu z titulu odvodu za trvalé odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu („ZPF“) vzniká až realizací samotného záměru, pro který byl vydán souhlas s odnětím zemědělské půdy, nikoli již vydáním tohoto souhlasu (v němž je výše odvodů stanovena pouze orientačně) nebo až vydáním rozhodnutí o výši odvodů. V důsledku rozhodnutí o výši odvodů pohledávka na odvod za trvalé odnětí ze ZPF nevznikne, pouze se stane splatnou.

II. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi při posuzování pohledávek za majetkovou podstatou, které mají povahu daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění podle § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona, již opakovaně vysvětlil, že v obecném slova smyslu lze daní rozumět zákonem stanovenou povinnou platbu bez nároku na protiplnění, jednostranně odváděnou do veřejného rozpočtu, jejímž prostřednictvím příjemce daně (stát) následně (po výběru) naplňuje svoji funkci. Pojem daň vymezuje ustanovení § 2 odst. 3 daňového řádu, jde však o vymezení použitelné pro účely daňového řádu. Jen z toho, že jde o peněžité plnění (veřejnoprávní pohledávku), při jehož správě se postupuje podle daňového řádu, nebude vždy možné usuzovat, že jde o „daň“ ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona.

Při výkladu pojmu „daň“ pro účely insolvenčního zákona bude převládat především materiální pojetí té které veřejnoprávní pohledávky, jež by mělo zohlednit i to, jak ji charakterizuje relevantní „daňová“ judikatura, případně literatura. Dostatečnou korekcí toho, aby nedocházelo k významným odchylkám ve výkladu těchto pojmů pro potřeby insolvenční úpravy, je klauzule o „jiných obdobných peněžitých plněních“ (jako jsou „daně“ a „poplatky“) v § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona. Pro zodpovězení otázky, zda odvod za trvalé odnětí půdy ze ZPF lze v poměrech insolvenčního zákona považovat ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona za peněžité plnění „obdobné dani“, tak bude (v intencích judikatorních závěrů) nezbytné nejprve posoudit především materiální povahu této pohledávky. Jestliže tak odvolací soud dosud neučinil, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 176/2023, ze dne 30. 9. 2025

13.11.2025 00:01

Výkon práv spojených s nezjištěnou pohledávkou podle § 180 IZ

Podání návrhu, aby insolvenční soud udělil insolvenčnímu správci závazný pokyn k vyřazení majetkové hodnoty ze soupisu majetkové podstaty, není výkonem práv spojených s nezjištěnou pohledávkou ve smyslu § 180 insolvenčního zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 182/2024, ze dne 24. 9. 2025

12.11.2025 00:02

Rozhodnutí o přeměně reorganizace v konkurs na návrh dlužníka

U dlužníka, u něhož je objektivně přípustná reorganizace (§ 316 odst. 4 insolvenčního zákona), není možné rozhodnout o přeměně reorganizace v konkurs na návrh dlužníka dle § 363 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona, jestliže o způsobu řešení úpadku rozhodla schůze věřitelů, která řešení úpadku svým usnesením závazně určila.

Opačný výklad by popíral smysl § 149, § 150 a § 152 insolvenčního zákona. Mohou-li věřitelé prosadit jako způsob řešení úpadku reorganizaci (bez ohledu na stanovisko dlužníka), nelze § 363 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona vykládat tak, že dopadá i na situace, kdy bylo o reorganizaci rozhodnuto na návrh dlužníka schůzí věřitelů. Rozhodnou-li věřitelé, že úpadek dlužníka bude řešen reorganizací, je nepodstatné, zda reorganizaci navrhl dlužník či některý z věřitelů. Významné je jen to, že jde o rozhodnutí (schůze) věřitelů. Je-li takové rozhodnutí přijato a insolvenční soud podle něj v souladu s § 152 insolvenčního zákona povolí reorganizaci, nemůže být tento postup (projevená vůle věřitelů) zvrácen (překonán) návrhem dlužníka na přeměnu reorganizace v konkurs. Jinak by hrozilo, že by dlužník tímto návrhem mohl vyloučit věřitele z rozhodování o způsobu řešení úpadku (o tom, zda bude pokračovat reorganizace).

Ustanovení § 363 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona se proto prosadí jen v těch případech, kdy schůze věřitelů nerozhodne o způsobu řešení úpadku podle § 150 insolvenčního zákona. V takovém případě dlužníku nic nebrání v tom, aby jako jediná osoba žádající o povolení reorganizace následně navrhl její přeměnu v konkurs.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 87/2024, ze dne 30. 9. 2025

12.11.2025 00:01

Odůvodnění popření výše kapitalizovaných úroků z prodlení

V případě nevykonatelné pohledávky představované požadovaným (kapitalizovaným) úrokem z prodlení, může být popření výše úroků z prodlení odůvodněno i tvrzením, že insolvenční dlužník (banka) neodpovídá za prodlení, jelikož při stržení finančních prostředků z účtu jednal (byl povinen jednat) na základě nezákonných exekučních příkazů. Měl-li tudíž odvolací soud za to, že se tento důvod popření vztahuje jen k základu (pravosti) pohledávky, nikoliv též k její výši, je jeho právní posouzení nesprávné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 25/2025, ze dne 18. 9. 2025

04.11.2025 00:01

Lhůta pro přihlášení pohledávek na náhradu škody podle § 253 odst. 4 IZ

Lhůta pro přihlášení pohledávek na náhradu škody podle § 253 odst. 4 insolvenčního zákona je procesní lhůtou zákonnou a propadnou (srov. R 25/2009); prominout zmeškání této lhůty vylučuje § 83 insolvenčního zákona, část věty před středníkem.

Důvody R 54/2012 platí přiměřeně i pro situaci, kdy věřitel přihlašuje pohledávku z titulu náhrady škody podle § 253 odst. 4 insolvenčního zákona; pohledávku, která vznikne po uplynutí propadné přihlašovací lhůty věřitel do insolvenčního řízení přihlásit nemůže a taková pohledávka v insolvenčním řízení nebude uspokojována, ledaže by šlo o pohledávku za majetkovou podstatou nebo o pohledávku jí postavenou na roveň.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 42/2024, ze dne 30. 9. 2025

08.10.2025 00:02

Určení vlastnického práva k majetku zpeněženému z majetkové podstaty

I. Platnost kupní smlouvy, kterou insolvenční správce zpeněžil majetek z majetkové podstaty prodejem mimo dražbu, lze zpochybnit pouze žalobou na určení její neplatnosti podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona.

Určení vlastnického práva se nelze domáhat na základě argumentu o neplatnosti smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení majetku z majetkové podstaty prodejem mimo dražbu podle § 289 insolvenčního zákona.

Předpokladem odstoupení od smlouvy je (mimo jiné) existence platné smlouvy. Již proto nemůže následné odstoupení od (platné) smlouvy představovat právně významnou skutečnost v řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona. Tím spíše pak nemůže být (pro takové určení) rozhodné ani následné smluvní vyloučení (odvolání) účinků takového odstoupení od smlouvy (po zániku závazku v důsledku odstoupení).

II. V případě, kdy po (platném) zpeněžení prodejem mimo dražbu v insolvenčním řízení (nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí) dojde následně ke stavu, kdy se podle hmotného práva (na základě odstoupení od smlouvy, k němuž může dojít např. i v době po skončení insolvenčního řízení) má vrátit vlastnictví zpeněženého majetku dlužníku (respektive – za trvání insolvenčního řízení – do majetkové podstaty), je dán dlužníkův naléhavý právní zájem na určení jeho vlastnického práva k takovému majetku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 14/2024, ze dne 13. 8. 2025