// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení
Konkursní řízení; insolvenční řízení
30.03.2020 00:02
Náhrada do majetkové podstaty z neúčinné smlouvy o postoupení pohledávky
Je-li majetkem, který v důsledku neúčinné smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dlužníkem coby postupitelem ušel z majetkové podstaty dlužníka, postoupená pohledávka, která před právní mocí rozhodnutí, jímž soud vyhověl odpůrčí žalobě, zanikla dohodou o narovnání uzavřenou mezi dlužníkovým dlužníkem a postupníkem, nebo tím, že ji dlužníkův dlužník splnil (uhradil) postupníku, je osoba, v jejíž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo osoba, která z něho měla prospěch, povinna poskytnout za takovou pohledávku do majetkové podstaty rovnocennou náhradu.
Rovnocennou náhradou za postoupenou pohledávku přitom není nominální výše této pohledávky, nýbrž její obvyklá (tržní) hodnota v době účinnosti postoupení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 24/2018, ze dne 30. 12. 2019
30.03.2020 00:01
Subjektivní legitimace insolvenčního správce k podání odvolání
Žalovaný insolvenční správce je subjektivně legitimovaný k podání odvolání proti rozsudku, kterým insolvenční soud zamítl pro předčasnost žalobu o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky. Je totiž zjevné, že zamítnutí žaloby pro předčasnost je z hlediska dopadu do poměrů žalovaného méně příznivé než zamítnutí žaloby, které je „konečné“.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 133/2018, ze dne 19. 12. 2019
26.03.2020 00:02
Odškodnění újmy způsobené podáním neoprávněného insolvenčního návrhu
Je-li insolvenční návrh odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, pak ve spojení se zjištěním, že insolvenční navrhovatel neměl vůči insolvenčnímu dlužníku tvrzenou pohledávku, nebude pro odškodnění imateriální újmy způsobené zásahem do dobré pověsti údajného dlužníka - právnické osoby (v důsledku zveřejnění údaje o zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku a v obchodním rejstříku) zpravidla dostatečná pouhá omluva insolvenčního navrhovatele.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4804/2017, ze dne 29. 11. 2019
26.03.2020 00:01
Koncentrace tvrzení ve sporu o určení pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky
Popírá-li dlužník za trvání účinnosti oddlužení nezajištěnou vykonatelnou pohledávku, která nebyla přihlášenému věřiteli přiznána pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (typicky pohledávku vykonatelnou na základě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, nebo na základě exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti), pak platí, že:
1/ Určitým popěrným úkonem dlužníka je již jen prohlášení, že popírá pohledávku zcela (respektive v plné výši) co do pravosti, bez uvedení bližšího důvodu popření.
2/ Proti popřené pohledávce může dlužník v žalobě uplatnit (v souladu s § 199 odst. 3 insolvenčního zákona) pouze ty skutečnosti, pro které pohledávku popřel. Neuvede-li žádné skutečnosti, pro které pohledávku popřel, nebude mít pro účely uplatnění popření žalobou u soudu k dispozici žádné skutečnosti, kterými by nárok na určení neexistence vykonatelné pohledávky mohl odůvodnit.
Úprava § 205a písm. f) o. s. ř. se ohledně nových popěrných důvodů, jako např. v této věci posuzovanou námitku úhrady pohledávky třetí osobou, s ohledem na znění § 199 odst. 3 insolvenčního zákona, v incidenčním sporu o žalobě dlužníka na popření přihlášené vykonatelné nezajištěné pohledávky v odvolacím řízení neuplatní.
Z povahy věci tak dlužnice nemohla v projednávaném incidenčním sporu – nově – namítat, že v jeho průběhu (lhostejno ve které fázi řízení) došlo k (částečnému) zániku pohledávky věřitele zaplacením ze strany třetí osoby. V době učinění popěrného úkonu jí tato skutečnost nebyla a ani nemohla být známa, nemohla ji tak použít jako popěrný důvod a ani ji nemohla namítat v podané žalobě.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 165/2017, ze dne 28. 11. 2019
10.03.2020 00:00
Věcná legitimace insolvenčního dlužníka k uplatnění regresního nároku
Insolvenčnímu dlužníkovi, který je ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 a odst. 3 písm. e) a § 407 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona osobou s dispozičními oprávněními ve vztahu k majetkové podstatě, svědčí aktivní věcná legitimace k uplatnění nároku na zaplacení peněžité částky, kterou v průběhu insolvenčního řízení (rozuměj v průběhu oddlužení plněním splátkového kalendáře) uhradil věřiteli z titulu ručení za závazek osobního dlužníka (žalovaného).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2997/2018, ze dne 10. 12. 2019
05.03.2020 00:02
Aplikace § 111 IZ na platby pojistného na sociální zabezpečení
I. Předpoklady, za nichž lze vyslovit neúčinnost právních úkonů, které dlužník učinil před zahájením insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek, jsou obecně (a logicky) nastaveny (v § 240 až § 242 insolvenčního zákona) přísněji než předpoklady, za nichž lze označit za neúčinné právní úkony, které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení (§ 111 insolvenčního zákona). Lze-li tedy odporovat právnímu úkonu dlužníka, jímž v době před zahájením insolvenčního řízení zvýhodní některého ze svých věřitelů, je nutno stejný úkon, učiněný dlužníkem (dokonce až) poté, kdy nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení (v němž posléze bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka), považovat za právní úkon neúčinný ve smyslu § 111 odst. 3 insolvenčního zákona.
II. Je-li dlužník osobou s dispozičním oprávněním k nakládání s majetkovou podstatou, má po zahájení insolvenčního řízení právo činit právní jednání (jimiž nakládá s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet) pouze v rámci omezení nastavených dle § 111 insolvenčního zákona. Ustanovení § 111 odst. 1 insolvenčního zákona definuje základní limity právních jednání dlužníka, při jejichž porušení jde dle § 111 odst. 3 insolvenčního zákona o neúčinné právní jednání. Zákonné výjimky z tohoto pravidla upravené v § 111 odst. 2 insolvenčního zákona je třeba vykládat restriktivně.
III. V § 111 odst. 2 insolvenčního zákona jsou obsaženy velmi přísné výluky zaměřené na ty nejnutnější povinnosti dlužníka směřující na ochranu majetku dlužníka (viz provoz podniku), předcházení škod a ochranu vyživovaných osob či na zachování účelu procesních sankcí. V tomto duchu je pak nutné vykládat i výjimku o zvláštních právních předpisech.
Zákonodárce neměl na mysli jakékoli zvláštní právní předpisy, zejména ne takové, které se vztahují na všechny podnikatele nebo zaměstnavatele. Tato výjimka vyslovuje vcelku samozřejmé pravidlo, že dlužník vykonávající nějakou specifikou až rizikovou činnost, při níž je třeba dodržovat speciální povinnosti ve vztahu k ochraně zdraví, zajištění bezpečnosti, čistého životního prostředí apod., je povinen tyto povinnosti nadále plnit, aby byly zmíněné hodnoty chráněny. Jde tak v uvedeném smyslu o stejnou výjimku jako při odvracení hrozící škody nebo plnění vyživovací povinnosti. Obdobně by mohly být příkladem uvedeny povinnosti při provádění činností či podnikání v energetice, chemickém a zbrojním průmyslu nebo v oblasti nakládání s nebezpečnými látkami a odpady.
Pohledávky z titulu pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti vzniklé před zahájením insolvenčního řízení až do zjištění úpadku tedy musí být uplatněny přihláškou pohledávky. Platí tak pro ně stejný režim jako pro daňové pohledávky. Jestliže poté, co nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, může dlužník takové pohledávky hradit pouze v rámci možností daných mu § 111 insolvenčního zákona, platí pro ně totéž, co u zvýhodňujícího právního jednání dle § 241 insolvenčního zákona spočívajícího v platbě daňové povinnosti.
IV. Jestliže dlužník postupuje při plnění svých zákonných povinností (např. též dle zákona č. 589/1992 Sb.) v souladu s insolvenčním zákonem, tedy i v souladu s § 111 insolvenčního zákona, pak nepáchá trestný čin dle § 241 tr. zák.; takové jednání nemůže být trestné. Jinak řečeno, postupuje-li dlužník dle § 111 insolvenčního zákona, neporušuje tím svou zákonnou povinnost. V obecné rovině platí tento závěr pro všechny skutkové podstaty relativní neúčinnosti dle insolvenčního zákona. Proto nelze uvažovat o tom, že by neúčinnost právního jednání byla „vyloučena“ (potenciální) trestností takového jednání.
V. Pro posouzení, zda má být zpochybněné právní jednání neúčinné dle § 240 až § 242 nebo dle § 111 insolvenčního zákona, je rozhodující okamžik, kdy dlužník učinil právní jednání, a okamžik, kdy nastoupily účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Vědomost dlužníka o tom, že vůči němu bylo zahájeno insolvenční řízení, je naopak při posuzování neúčinnosti dle § 111 insolvenčního zákona nepodstatná.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 156/2017, ze dne 31. 10. 2019
05.03.2020 00:01
Řízení o odpůrčí žalobě insolvenčního správce po úpadku žalovaného
Řízení o odpůrčí žalobě insolvenčního správce podané podle § 235 a násl. insolvenčního zákona se nepřerušuje rozhodnutím o úpadku žalovaného; účinností tohoto rozhodnutí však do řízení na místo žalovaného bez dalšího vstupuje jeho insolvenční správce.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 145/2017, ze dne 28. 11. 2019
04.03.2020 00:01
Právní zájem insolvenčního dlužníka na výsledku sporu o určení
Právní zájem dlužníka na výsledku sporu o určení (i eventuálního) neúčinnosti právního úkonu dlužníka či právního vztahu, jehož je dlužník účastníkem, je nutno posuzovat a poměřovat jeho dopady do právního postavení dlužníka. Jestliže soud uplatněnému odpůrčímu nároku vyhoví, projeví se výsledek sporu o odpůrčí žalobě v poměrech dlužníka též v tom, že ačkoli bude dlužníkovo plnění z neúčinného úkonu vymáháno do majetkové podstaty, dlužník bude třetí osobě (žalovanému) i nadále z tohoto (jinak platného) právního úkonu zavázán, a to i po skončení insolvenčního řízení (nenastane-li některý z účinků sanačních forem řešení úpadku). Již proto je tedy třeba dovozovat, že dlužník zásadně má jako vedlejší účastník na straně žalovaného právní zájem na výsledku řízení o odpůrčí žalobě insolvenčního správce.
Obdobně je třeba posuzovat právní zájem dlužníka na výsledku sporu o určení neexistence právního vztahu, jehož je (má být) stranou.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 50/2018, ze dne 28. 11. 2019
03.03.2020 00:01
K přípustnosti dovolání ve věci žaloby pro zmatečnost
I. Usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu o uložení pořádkové pokuty insolvenční správkyni, je usnesením o pořádkovém opatření. Žaloba pro zmatečnost podaná proti takovému usnesení, je (jen) mimořádným opravným prostředkem proti usnesení o pořádkovém opatření, takže i rozhodnutí insolvenčního soudu a odvolacího soudu o takové žalobě pro zmatečnost jsou (stále) rozhodnutími o pořádkovém opatření, u nichž přípustnost dovolání vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
II. Absence výroku o nákladech dovolacího řízení je odůvodněna tím, že předmětná žaloba pro zmatečnost je stále mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí insolvenčního soudu vydanému v insolvenčním řízení, takže i na náklady účastníků řízení o takové žalobě se vztahuje pravidlo obsažené v § 170 písm. f) insolvenčního zákona. Výrok o nákladech řízení o žalobě pro zmatečnost směřující proti rozhodnutí insolvenčního soudu vydanému v insolvenčním řízení tudíž do rozhodnutí soudu o takové žalobě nepatří.
III. Okolnost, že odvolací soud poskytl účastníkům v napadeném usnesení nesprávné poučení o tom, že dovolání (při splnění dalších podmínek) přípustné být může, možnost podat dovolání tam, kde to zákon nepřipouští, nezakládá.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 124/2019, ze dne 12. 12. 2019
20.02.2020 00:02
Oddělené uspokojení ze zajištění vzniklého po zahájení insolvenčního řízení
Jazykový výklad § 1396 odst. 2 o. z. nevzbuzuje pochyb o tom, že věřitel může zadržet dlužníkovu věc (a přivodit tak vznik svého zadržovacího práva k této věci) i po zahájení insolvenčního řízení.
Je však nutno rozlišovat možnost zadržet věc dlužníka a založit tak v rovině hmotného práva vznik zadržovacího práva k věci na straně jedné a existenci práva v insolvenčním řízení na přednostní oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení zadržené věci. Právo na oddělené uspokojení v insolvenčním řízení vzniká věřiteli jen tehdy, byl-li proces vzniku zajištění pohledávky dovršen předtím, než nastaly účinky § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona. Nevzniká-li právo na oddělené uspokojení ani tehdy, je-li proces vzniku zajištění dovršen v průběhu insolvenčního řízení s účinky ex tunc (k okamžiku předcházejícímu nastolení účinků zahájení insolvenčního řízení), logicky nemůže právo na oddělené uspokojení ze zajištění vzniknout ani v případě, kdy celý proces vzniku zajištění (u zadržovacího práva jednorázové jednání věřitele spočívající v zadržení věci) proběhl až po vzniku účinků zahájení insolvenčního řízení.
Uvedené potom platí obecně pro všechny způsoby řešení úpadku, což plyne již ze zařazení pravidla obsaženého v § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona do části první, obecné části insolvenčního zákona. Ustanovení § 248 odst. 2 insolvenčního zákona na tomto závěru nic nemění, neboť nevyvolává účinky v rámci insolvenčního řízení (zabraňující oddělenému uspokojení věřitele z předmětu zajištění), když ty nastoluje již vyvolání účinků zahájení insolvenčního řízení dle § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, ale má obecné účinky v rovině práva hmotného, kde nedovoluje prosazení uspokojení z předmětu zajištění (ani) mimo rámec insolvenčního řízení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 13/2018, ze dne 20. 11. 2019
18.02.2020 00:02
Odůvodnění nesouhlasu věřitele s oddlužením dlužníka
Základním smyslem a účelem změny ustanovení § 389 odst. 2 insolvenčního zákona (účinné od 1. července 2017) bylo vyjasnit již v rané fázi insolvenčního řízení, zda je dlužník vskutku legitimován k podání návrhu na povolení oddlužení v tom smyslu, že dluh z jeho podnikání nebrání řešení jeho úpadku (hrozícího úpadku) oddlužením. Zmíněný předpoklad je přitom naplněn na stavu, že s oddlužením souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde; nesdělí-li takový věřitel nejpozději spolu s přihláškou pohledávky výslovně, že s řešením úpadku oddlužením nesouhlasí a toto své stanovisko neodůvodní, je tím dána nevyvratitelná domněnka jeho souhlasu.
Jinými slovy, chce-li dlužník, který má dluh z podnikání, prosadit, aby insolvenční soud rozhodl o způsobu řešení jeho úpadku oddlužením, musí (mimo jiné) osvědčit, že věřitel pohledávky vzniklé z podnikání dlužníka s tímto způsobem řešení jeho úpadku souhlasí, ať již výslovně nebo na základě nevyvratitelné domněnky jeho souhlasu.
Odůvodnění nesouhlasu s oddlužením dlužníka může věřitel omezit na (pouhé) konstatování, ze kterého bude (ve spojení s přihláškou pohledávky) seznatelné, že do insolvenčního řízení dlužníka přihlásil včas pohledávku za dlužníkem (včetně toho, že jde o pohledávku vzniklou z podnikání dlužníka) a včas insolvenčnímu soudu sdělil svůj nesouhlas s oddlužením dlužníka.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 81/2019, ze dne 4. 12. 2019
12.02.2020 00:02
Zahrnutí celého majetku v SJM do majetkové podstaty dlužníka
I. Ve smyslu § 274 insolvenčního zákona (v rozhodném znění) se závazky dlužníka, které mohou být uspokojeny ze společného jmění dlužníka a jeho manžela, rozumí ty závazky (dluhy), k jejichž úhradě lze podle pravidel nastavených příslušnou hmotněprávní úpravou použít majetek ve společném jmění manželů. Současně má (musí) jít o ty závazky (dluhy), které věřitelé jako pohledávky v insolvenčním řízení řádně uplatnili (přihláškou nebo jiným způsobem předepsaným insolvenčním zákonem). Jen takto řádně uplatněné pohledávky totiž mohou být v insolvenčním řízení uspokojeny z majetku dlužnice (včetně toho, jenž je součástí společného jmění manželů).
II. Je-li ke dni zániku společného jmění dlužníka a jeho manžela důvod aplikovat § 274 insolvenčního zákona, neboť společné jmění dlužníka a jeho manžela je předluženo, přičemž závazky (dluhy), které způsobují předlužení společného jmění, byly řádně uplatněny v insolvenčním řízení dlužníka, nemůže mít na použití § 274 insolvenčního zákona vliv, že následně dojde k zahájení insolvenčního řízení rovněž na majetek manžela dlužníka.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 151/2017, ze dne 31. 10. 2019
10.02.2020 00:01
Důvody k pochybnostem o nepodjatosti člena věřitelského výboru
Důvod k pochybnostem o nepodjatosti člena věřitelského výboru je dán, je-li zde objektivní skutečnost (nikoli pouhá domněnka nebo pouhé difamující tvrzení), která, poměřeno „osobou dlužníka“, vzbuzuje pochybnosti o nepodjatosti oné osoby. Jinak řečeno, podjatost člena věřitelského výboru nemusí být prokázána; postačí, že na základě objektivně zjištěných skutečnosti lze (jen) důvodně pochybovat o tom, že není nepodjatý.
Důležitými důvody, pro které může insolvenční soud odvolat člena věřitelského výboru postupem podle § 63 odst. 3 insolvenčního zákona, mohou být i skutečnosti obsažené v § 59 odst. 2 insolvenčního zákona.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 178/2017, ze dne 31. 10. 2019
05.02.2020 00:02
Pojistné a daň jako náklady spojené se správou zajištění
I. § 1423 o. z. patří k těm ustanovením občanského zákoníku, jejichž subsidiární použitelnost v otázce povinnosti pojistit „svěřený majetek“ pro insolvenční řízení (pro insolvenční správu majetku) nevylučuje žádné z ustanovení insolvenčního zákona týkajících se insolvenční správy majetku ani povaha insolvenční správy majetku (budiž dodáno, že řečené neplatí pro tamtéž řešenou otázku sestavení inventáře nebo dání jistoty za řádný výkon správy). S přihlédnutím k § 1423 o. z. je pak zjevné, že insolvenční správce nemá bez dalšího povinnost pojistit spravovaný majetek; jestliže však k pojištění přistoupí (aniž by mu to uložil insolvenční soud) v zájmu zajištění řádné insolvenční správy majetku (což není vyloučeno), má (musí) tak učinit na základě stejných kritérií jako jsou ta, jimiž by se při udělení pokynu majetek pojistit řídil (měl řídit) insolvenční soud (srov. kritéria „hodnoty spravovaného majetku“, „postavení stran“ a „dalších okolností případu“ v § 1423 odst. 2 o. z.).
Lze tedy shrnout, že (ve vazbě na R 110/2012 pro dobu do 31. prosince 2013 a ve spojení s § 1423 o. z. pro dobu od 1. ledna 2014) při posouzení, zda má insolvenční správce majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka pojistit, je omezujícím faktorem ekonomická smysluplnost pojištění a posouzení, zda stav majetkové podstaty dovoluje sjednat pojištění majetku (zda se v majetkové podstatě nacházejí prostředky, z nichž bude možné pojištění platit). U zajištěného majetku jde pak také o úsudek, zda zaplacené pojistné společně s dalšími náklady spojenými se správou zajištěného majetku nebude přesahovat 4 % výtěžku zpeněžení. Insolvenční správce však nemusí vždy odhadnout, zda takové náklady přesáhnou uvedené omezení či nikoliv, proto je vhodné získat souhlas zajištěného věřitele (případně insolvenčního soudu) s uzavřením pojistné smlouvy, jinak se insolvenční správce vystavuje riziku, že bude takové náklady (pojistné) hradit k újmě nezajištěných věřitelů, případně z vlastních prostředků.
Jinými slovy řečeno, překročit náklady spojené se správou zajištění (4 % z výtěžku zpeněžení) lze i v případě pojistného za pojištění zajištěného majetku pouze tehdy, pokud insolvenční správce získá souhlas zajištěného věřitele.
II. Insolvenční správce plní daňovou povinnost bez ohledu na to, zda zajištěný věřitel s placením daně z nemovitých věcí (za nemovitost, jež je předmětem zajištění) souhlasí. Plnění daňové povinnosti (placení daně) by pak zásadně nemělo jít k tíži nezajištěných věřitelů či insolvenčního správce, naopak jde o typický náklad spojený se správou nemovitosti.
V poměrech dané věci však výše uvedená okolnost, že jde o náklad spojený se správou nemovitosti, který by měl jít zásadně k tíži zajištěného věřitele, není významná především proto, že výše daně (daňová povinnost) převýšila čtyřprocentní hranici proto, že ke zpeněžení zajištěných nemovitostí kupní smlouvou došlo (vinou insolvenčního správce) až po 6 letech. Porušení povinností insolvenčního správce jednat při správě a zpeněžování zajištěného majetku s odbornou péčí, tj. v daném případě liknavost při zpeněžování majetku, pak nelze klást k tíži zajištěného věřitele. Právní posouzení odvolacího soudu ohledně (ne)možnosti odečíst v tomto konkrétním případě daň z nemovitých věcí ve vyšší než zákonem omezené výši, je tak správné.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 167/2017, ze dne 30. 9. 2019
05.02.2020 00:01
Započtení vůči pohledávkám postoupeným insolvenčním dlužníkem
Ustanovení § 140 odst. 2 až 4 a § 324 odst. 3 insolvenčního zákona o zákazu započtení pohledávek se nepoužije na situace, kdy se nejedná o započtení vzájemných pohledávek dlužníka, který je v úpadku, a věřitele, ale o započtení pohledávky třetí osoby, která od dlužníka pohledávku nabyla před zahájením insolvenčního řízení, vůči věřiteli a pohledávek věřitele vůči dlužníku dle § 529 odst. 2 obč. zák. Za daného skutkového stavu, kdy se pohledávky dlužníka vůči věřiteli nestaly součástí majetkové podstaty dlužníka, není možno ustanovení § 140 odst. 2 až 4 a § 324 odst. 3 insolvenčního zákona aplikovat.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2144/2017, ze dne 31. 10. 2019
27.01.2020 00:01
K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů v insolvenčním řízení
Jedním z případů, v nichž dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, je též zpeněžení dlužníkova podniku insolvenčním správcem jedinou smlouvou podle ustanovení § 290 insolvenčního zákona; vyplývá to z ustanovení § 291 odst. 1 insolvenčního zákona, podle něhož zpeněžením dlužníkova podniku jedinou smlouvou přecházejí na nabyvatele práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům dlužníkova podniku, s výjimkou pracovněprávních pohledávek dlužníkových zaměstnanců vzniklých do účinnosti smlouvy; jiné závazky na nabyvatele nepřecházejí.
Ze znění ustanovení § 291 odst. 1 insolvenčního zákona (srov. slova „k zaměstnancům dlužníkova podniku“) se jednoznačně podává, že na nabyvatele nepřecházejí všechna práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, které vůbec kdy dlužníkovi vznikly při provozování podniku, ale jen práva a povinnosti (s výjimkou pracovněprávních pohledávek dlužníkových zaměstnanců vzniklých do účinnosti smlouvy) vůči těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah s dlužníkem trval alespoň v den, kterým se stala smlouva o zpeněžení dlužníkova podniku podle § 290 insolvenčního zákona účinnou. Skončil-li pracovněprávní vztah před tímto dnem, zůstávají práva a povinnosti dlužníka vůči bývalým zaměstnancům smlouvou podle § 290 insolvenčního zákona nedotčena.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1443/2019, ze dne 30. 10. 2019
09.01.2020 00:01
Žaloba pro zmatečnost v konkursním řízení vedeném podle ZKV
Z toho, že žaloba pro zmatečnost je mimořádným opravným prostředkem podaným proti rozhodnutí vydanému v konkursním řízení vedeném podle zákona o konkursu a vyrovnání, plyne, že:
1/ V řízení o žalobě pro zmatečnost soud postupuje stejně jako soud rozhodující o jiných opravných prostředcích (o odvolání nebo o dovolání) proti rozhodnutí vydanému v konkursním řízení úpadce.
2/ Účastníky řízení o žalobě pro zmatečnost jsou vedle úpadce i všichni další účastníci konkursní řízení vedeného na majetek úpadce (srov. § 7 ZKV) a rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost je soud povinen doručit všem těmto účastníkům na základě stejných pravidel, jimiž se řídí doručování jiných rozhodnutí vydaných v konkursní věci úpadce (srov. především § 66c ZKV). Jedinou změnou, kterou lze s účinností od 1. července 2009 pokládat na základě zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, za uplatnitelnou v konkursním a vyrovnacím řízení vedeném podle zákona o konkursu a vyrovnání a ve sporech takovým řízením vyvolaných (a to vzhledem k obsahu článku II. bodu 4. uvedeného zákona), je úprava doručování písemností a předvolávání k soudu, včetně důvodu zmatečnosti podle § 229 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 1. července 2009.
3/ Stejně jako pro spory vyvolané konkursem prohlášeným podle zákona o konkursu a vyrovnání je pro konkursní řízení vedené podle zákona o konkursu a vyrovnání, včetně té jeho části, jež se týká projednávání mimořádných opravných prostředků (dovolání, žaloby pro zmatečnost) podaných proti rozhodnutím vydaným v konkursním řízení, nadále použitelný zákon o soudních poplatcích, ve znění účinném do 31. prosince 2007. Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném do 31. prosince 2007, je přitom řízení ve věci konkursu, včetně nuceného vyrovnání, od soudních poplatků osvobozeno. Z ustanovení § 11 odst. 3 písm. d) zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném do 31. prosince 2007, pak plyne, že osvobození podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném do 31. prosince 2007, se vztahuje také na řízení o žalobě pro zmatečnost. Postupy konkursního soudu směřující ke zpoplatnění žaloby pro zmatečnost podané úpadcem v této věci tedy odporují zákonu o soudních poplatcích ve znění rozhodném pro projednání této věci (úpadce nemá povinnost k úhradě soudního poplatku ze žaloby pro zmatečnost).
4/ Pro konkursní řízení vedené podle zákona o konkursu a vyrovnání, včetně té jeho části, jež se týká projednávání mimořádných opravných prostředků (dovolání, žaloby pro zmatečnost), je nadále použitelný zákon č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících, ve znění účinném do 31. prosince 2007. Zákon č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, jenž s účinností od 1. července 2008 zrušil (nahradil) zákon č. 189/1994 Sb., není použitelný již proto, že s konkursním řízením vedeným podle zákona o konkursu a vyrovnání nepočítá (působnost vyšších soudních úředníků v této agendě neupravuje). Námitkové řízení obdobné tomu, jež upravuje ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 121/2008 Sb., pak zákon č. 189/1994 Sb. v rozhodném znění neupravuje. Postupy konkursního soudu, jenž takové námitkové řízení v dané konkursní věci připustil (námitky projednal a rozhodl o nich podle zákona č. 121/2008 Sb.), tedy odporují zákonu č. 189/1994 Sb. ve znění rozhodném pro projednání této věci.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 619/2018, ze dne 24. 10. 2019
03.01.2020 00:02
Přerušení řízení o žalobě o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky
Přestože insolvenční zákon výslovně nevylučuje možnost přerušit řízení o žalobě na určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky v důsledku shodného návrhu účastníků, je namístě dovodit, že v takovém řízení bude postup podle ustanovení § 110 o. s. ř. zpravidla vyloučen, neboť přerušení řízení by odporovalo účelu incidenčních sporů.
Mají-li být incidenční spory, v nichž je řešena pravost, výše nebo pořadí sporné pohledávky, projednány hospodárně a rychle tak, aby bylo zabráněno průtahům v dalším průběhu insolvenčního řízení (jež výsledek těchto sporů může do značné míry ovlivnit), nemůže být žádných pochyb o tom, že přerušení řízení na základě shodného návrhu účastníků podle § 110 o. s. ř. nejenže naplnění účelu takového incidenčního sporu nenapomůže, ale (až na výjimky odůvodněné mimořádnými okolnostmi konkrétní věci) s ním bude ve zřejmém rozporu.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 109/2017, ze dne 29. 8. 2019
19.12.2019 00:01
Vedlejší účastenství zástavního věřitele v incidenčním sporu
Zástavní věřitel, jemuž dal zástavní a osobní dlužník do zástavy svou pohledávku za insolvenčním dlužníkem, přihlášenou do insolvenčního řízení, má ve smyslu § 93 odst. 1 o. s. ř. právní zájem na výsledku incidenčního sporu, v němž se insolvenční správce domáhá určení, že přihlášený věřitel (zástavní a osobní dlužník) takovou pohledávku vůči insolvenčnímu dlužníku nemá.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 104/2019, ze dne 30. 9. 2019
16.12.2019 00:01
Částečné uplatnění zajištění v přihlášce pohledávky do insolvenčního řízení
Věřitel, jenž přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku, jejíž zajištění bylo zřízeno jedním právním jednáním pro celou zajištěnou pohledávku (jistinu i její příslušenství představované úroky, úroky z prodlení nebo náklady spojenými s vymáháním pohledávky), nemůže v přihlášce pohledávky tuto pohledávku uplatnit částečně jako zajištěnou a částečně jako nezajištěnou, ale buď zcela jako zajištěnou, či zcela jako nezajištěnou. Jestliže tak věřitel přes výzvu insolvenčního správce neučiní, je důvod nepřihlížet k přihlášce pohledávky (§ 188 odst. 2 insolvenčního zákona) v rozsahu, v němž věřitel vadně přihlásil právo na její přednostní uspokojení ze zajištění (srov. obdobně § 174 odst. 3 insolvenčního zákona), a tedy i důvod odmítnout přihlášku (§ 185 insolvenčního zákona) co do práva na přednostní uspokojení pohledávky (co do práva uspokojení pohledávky ze zajištění).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 63/2018, ze dne 30. 9. 2019