// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení
Konkursní řízení; insolvenční řízení
22.09.2023 00:01
ÚS: Legitimní očekávání v konkurzním řízení
Analytická právní věta
Ke znakům právního státu neodmyslitelně patří hodnota právní jistoty a z ní vyplývající princip ochrany důvěry občanů v právo, které jsou v nejobecnější podobě obsaženy v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Povaha materiálního právního státu přitom obsahuje rovněž s ním spjatou maximu, podle níž, jestliže někdo jedná v oprávněné důvěře v nějaký zákon a v právo vůbec, nemá být v této své důvěře zklamán.
PRÁVNÍ VĚTY
Teleologická interpretace je metodou, která zjišťuje smysl konkrétního právního předpisu pomocí účelu, pro který byl přijat, aby jeho aplikací bylo možno dosáhnout účelu, který zákonodárce zjevně sledoval. Ratio legis insolvenčního řízení nespočívá v povinnosti minuciózně zkoumat právní čistotu veškerých úkonů, proběhlých třeba před mnoha lety, ale v co nejrychlejším a spravedlivém uspokojení věřitelů. Ke znakům právního státu neodmyslitelně patří hodnota právní jistoty a z ní vyplývající princip ochrany důvěry občanů v právo, které jsou v nejobecnější podobě obsaženy v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Povaha materiálního právního státu přitom obsahuje rovněž s ním spjatou maximu, podle níž, jestliže někdo jedná v oprávněné důvěře v nějaký zákon a v právo vůbec, nemá být v této své důvěře zklamán.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2323/22, ze dne 23. 8. 2023
19.09.2023 00:02
Porušení povinnosti osobního výkonu funkce insolvenčního správce
I. Insolvenční správce [fyzická osoba nebo veřejná obchodní společnost (§ 2 zákona o insolvenčních správcích)] vykonává funkci zásadně osobně. S účinností od 1. ledna 2014 se závěr, že insolvenční správce vykonává funkci osobně, podává též z dikce § 1401 odst. 1 věty první o. z. (o jehož subsidiární použitelnosti v poměrech insolvenční správy majetku nemá Nejvyšší soud pochyb). Pro insolvenční řízení, pro něž je rozhodný insolvenční zákon ve znění účinném od 1. června 2019, se zásada osobního výkonu funkce insolvenčním správcem výslovně podává z textu § 40 insolvenčního zákona (v podobě změněné a doplněné zákonem č. 31/2019 Sb.).
U veřejné obchodní společnosti se přitom osobním výkonem funkce insolvenčního správce dlužníka rozumí výkon funkce insolvenčního správce prostřednictvím ohlášeného společníka, jímž může být jen fyzická osoba, která sama splňuje předpoklady pro výkon funkce insolvenčního správce.
II. Výjimka ze zásady osobního výkonu funkce insolvenčního správce se pro insolvenční řízení vedená podle insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. května 2019 připouští (povoluje) prostřednictvím úpravy obsažené v § 40 odst. 3 insolvenčního zákona a pro účast na přezkumném jednání pak prostřednictvím zvláštní úpravy obsažené v § 190 odst. 2 větě třetí insolvenčního zákona. Využití právních, ekonomických a jiných specializovaných odborníků při výkonu funkce insolvenčního správce připouští též ustanovení § 39 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona. Akcent na osobní výkon funkce správce s omezeným rozsahem „zastupitelnosti“ jinou osobou plyne též z ustanovení § 1401 odst. 1 věty druhé o. z. (jehož subsidiární použitelnost při insolvenční správě majetku též není vyloučena).
Má-li jít o zásadně osobní výkon funkce insolvenčního správce (u veřejné obchodní společnosti o osobní výkon funkce insolvenčního správce prostřednictvím ohlášeného společníka), pak je ovšem vyloučen takový postup, jímž insolvenční správce po svém ustanovení do funkce přenese na základě „generální plné moci“ nebo jinak všeobecně formulovaného zmocnění nebo pověření plnění všech povinností insolvenčního správce na fyzickou osobu, která by funkci insolvenčního správce jinak sama nemohla vykonávat. O takový případ jde i tehdy, jestliže veřejná obchodní společnost jako insolvenční správce dlužníka současně s oznámením osoby ohlášeného společníka, který bude jejím jménem vykonávat funkci insolvenčního správce (§ 24 odst. 2 insolvenčního zákona), nebo bezprostředně po takovém oznámení, pověří podle § 40 odst. 3 insolvenčního zákona ke všem úkonům souvisejícím s insolvenčním řízením dlužníka svého neohlášeného společníka (jenž není osobou s povolením vykonávat funkci insolvenčního správce).
III. Následkem porušení povinnosti vykonávat funkci insolvenčního správce zásadně osobně není neplatnost, zdánlivost nebo neúčinnost hmotněprávních jednání, která namísto insolvenčního správce (fyzické osoby) činila jím (nesprávně) zmocněná osoba, nebo která namísto ohlášeného společníka insolvenčního správce (veřejné obchodní společnosti) činil jím (nesprávně) zmocněný neohlášený společník. V souladu s ustanovením § 40 odst. 3 insolvenčního zákona a s ustanovením § 1401 odst. 2 o. z. (jež je opět subsidiárně uplatnitelné i pro insolvenční správu majetku) v takovém případě platí, že insolvenční správce je společně s neoprávněným zmocněncem odpovědný společně a nerozdílně ze všeho, co onen zmocněnec učinil.
IV. Postup, jímž insolvenční správce paušálně přenese již na počátku výkonu správy majetkové podstaty dlužníka plnění všech povinností insolvenčního správce na fyzickou osobu, která by funkci insolvenčního správce jinak sama nemohla vykonávat, patří ke skutečnostem, jež odůvodňují (i) zproštění výkonu funkce insolvenčního správce podle § 32 insolvenčního zákona. Jde totiž o hrubé porušení jedné ze základních povinností insolvenčního správce (porušení povinnosti vykonávat funkci zásadně osobně). Na tom ničeho nemění okolnost, že následkem takového „přenosu správy“ je pouze případná odpovědnost za škodu tím způsobenou, ani okolnost, že insolvenční správce dodatečně odsouhlasí dosavadní výkon správy takovou osobou.
V. O nezastupitelné procesní úkony nebo o nezastupitelná právní jednání insolvenčního správce jde v případě, že má jít o zastoupení při jednotlivém procesním úkonu nebo při jednotlivém právním jednání, zásadně jen tam, kde tak určuje pro daný procesní úkon nebo pro dané právní jednání insolvenční zákon. Typově se tak děje tehdy, jestliže insolvenční zákon zdůrazňuje „nezbytnost“ účasti insolvenčního správce při daném procesním úkonu nebo při daném právním jednání. Srov. k tomu poučení o „nezbytnosti“ účasti insolvenčního správce při přezkumném jednání, obsažené v § 190 odst. 2 větě druhé insolvenčního zákona, z nějž insolvenční zákon následně (ve větě třetí téhož ustanovení) připouští výjimku jen pro zastoupení „jinou osobou zapsanou do seznamu insolvenčních správců“, dále poučení o „nezbytnosti“ účasti insolvenčního správce na schůzi věřitelů svolané k projednání reorganizačního plánu a hlasování o jeho přijetí, obsažené v § 344 odst. 2 insolvenčního zákona, jakož i poučení o „nezbytnosti“ účasti insolvenčního správce na schůzi věřitelů svolané příslušným kvórem věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí (§ 399 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona).
V těch případech, v nichž se „nezastupitelnost“ při procesních úkonech a právních jednáních, o nichž se předpokládá, že je insolvenční správce bude činit zásadně osobně, nepodává z insolvenčního zákona, nebude takové zastoupení odporovat povaze insolvenční správy majetku, půjde-li o zastoupení při jednotlivém procesním úkonu nebo při jednotlivém právním jednání a bude-li zástupce (zmocněnec) insolvenčním správcem pečlivě vybrán a vybaven dostatečnými pokyny (srov. § 1401 odst. 1 o. z.). Jednotlivé procesní úkony nebo jednotlivá právní jednání insolvenčního správce, při nichž se insolvenční správce může nechat zastoupit (za podmínek plynoucích především z § 40 odst. 3 insolvenčního zákona a z § 1401 odst. 1 o. z.), se však mohou stát „nezastupitelnými“ i tím, že si (osobní) účast insolvenčního správce při takovém procesním úkonu nebo při takovém právním jednání vyžádá insolvenční soud (označí ji za nezbytnou např. usnesením vydaným v rámci své dohlédací činnosti).
I tak nicméně platí, že tam, kde by zastoupení insolvenčního správce při jednotlivém procesním úkonu nebo jednotlivém právním jednání jinou osobou bylo možné, půjde v situaci, že tak zástupce (zmocněnec) bude činit (z vůle insolvenčního správce) soustavně, o porušení povinnosti vykonávat funkci insolvenčního správce osobně (u veřejné obchodní společnosti prostřednictvím ohlášeného společníka).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 208/2022, ze dne 30. 6. 2023
18.09.2023 00:02
Právo na výplatu pojistného plnění u pojištění odpovědnosti za škodu
I. Pojištěný, který dosud neuhradil poškozenému způsobenou škodu (§ 44 odst. 3 zákona o pojistné smlouvě), neměl podle ustanovení § 44 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě (a při absenci odchylného ujednání v pojistné smlouvě) právo požadovat po pojistiteli, ať již v nalézacím řízení nebo v exekučním řízení, splnění závazku z pojistné smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu jinak [pro sebe (na svůj účet)] než výplatou pojistného plnění poškozenému.
Požaduje-li tedy pojištěný z titulu odpovědnosti za škodu, kterou způsobil jinému, podle ustanovení § 44 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě po pojistiteli v nalézacím řízení splnění závazku z pojistné smlouvy pro sebe (na svůj účet) [aniž jde o případ uvedený v § 44 odst. 3 zákona o pojistné smlouvě], je to důvodem pro zamítnutí žaloby; uplatňuje totiž nárok, který mu podle hmotného práva nepřísluší.
II. Jiný názor se neuplatní ani při vymáhání nároku podle § 44 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě v době po prohlášení konkursu na majetek pojištěného. I poté, co insolvenční soud rozhodl o úpadku pojištěného z odpovědnosti za škodu a prohlásil konkurs na jeho majetek, je insolvenční správce pojištěného, který poškozenému neuhradil způsobenou škodu, oprávněn domáhat se v nalézacím řízení po pojistiteli pouze toho, aby za něj uhradil škodu přímo pojištěnému; právo požadovat úhradu pojistného plnění do majetkové podstaty mu nenáleží.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2304/2022, ze dne 30. 6. 2023
14.09.2023 00:02
Postoupení pohledávky zahraničního insolvenčního věřitele na tuzemského věřitele
I. Jak plyne z § 430 insolvenčního zákona a z judikatury, smyslem předmětné právní úpravy je především umožnit zahraničnímu věřiteli účinně uplatnit svá práva v zahájeném tuzemském insolvenčním řízení. Povinnost insolvenčního soudu vyrozumět známé zahraniční věřitele dlužníka ve svém důsledku představuje aprobovanou výjimku ze zásady ovládající insolvenční řízení, dle které věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti. Předmětnou výjimku je třeba vykládat restriktivně a není přípustné ji aplikovat šířeji za limity nastavené smyslem a účelem dané normy.
Známým zahraničním věřitelům dlužníka ve smyslu § 430 insolvenčního zákona v souladu s § 74 odst. 2 insolvenčního zákona začíná běžet lhůta k podání přihlášek až ode dne, kdy jim výzva k podávání přihlášek bude doručena zvlášť, přičemž jiné okolnosti nejsou právně významné. Ke „konzumaci“ práva být informován o zahájení insolvenčního řízení nemůže dojít na základě skutečnosti, že zahraniční věřitel část svých pohledávek do insolvenčního řízení přihlásil, i když dosud nebyl o zahájení insolvenčního řízení řádně informován.
II. Jestliže zde původní zahraniční věřitel, který nebyl insolvenčním soudem informován o zahájení insolvenčního řízení a o vydání rozhodnutí o úpadku, své pohledávky postoupil na tuzemského věřitele, vstoupil tento český věřitel do právního postavení svého předchůdce. Účinností postoupení však zanikla povinnost insolvenčního soudu českého věřitele předmětných pohledávek (byť jako postupníka věřitele zahraničního) informovat, neboť pro zvláštní postup vůči známým tuzemským věřitelům dlužníka není věcné opodstatnění. Ustanovení § 430 insolvenčního zákona se totiž týká (ve shodě s článkem 40 nařízení o úpadkovém řízení) jen věřitelů z jiných členských států Evropské unie a nikoli věřitelů tuzemských.
Je nicméně třeba zdůraznit, že pro nabyvatele pohledávky platí stav insolvenčního řízení v době, kdy získal pohledávku. Jestliže v dané věci tuzemský věřitel jako postupník vstoupil do postavení zahraničního věřitele, kterému dosud neuplynula lhůta pro přihlášení pohledávek, je v takové situaci zapotřebí (při zohlednění restriktivního výkladu výjimky stanovené § 430 insolvenčního zákona) poskytnout i tomuto tuzemskému věřiteli možnost přihlásit nabyté pohledávky do insolvenčního řízení, byť v dodatečné lhůtě, která náležela původnímu zahraničnímu věřiteli. Jelikož odpadla povinnost insolvenčního soudu tuzemského věřitele informovat, za počátek běhu lhůty stanovené v rozhodnutí o úpadku vůči tomuto věřiteli je nutno považovat den účinnosti postupní smlouvy, neboť v tento den český věřitel vstupuje do postavení svého předchůdce a má možnost jako tuzemský věřitel se dozvědět o zahájeném insolvenčním řízení dlužníka prostřednictvím insolvenčního rejstříku.
III. Institut ochrany známého věřitele se sídlem ve členském státě Evropské unie nemůže sloužit k účelovému prolomení přihlašovací lhůty u zahraničních věřitelů, na které přejde pohledávka, kterou měl a mohl původní věřitel přihlásit včas do insolvenčního řízení. Nebylo by totiž v souladu se zásadou stejného postavení věřitelů v insolvenčním řízení i s výkladem § 430 insolvenčního zákona, kdyby zahraniční věřitel mohl neomezeně přihlašovat další pohledávky i za situace, kdy vědomě vstoupí jako postupník do insolvenčního řízení až v době po uplynutí lhůty pro podávání přihlášek.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 45/2021, ze dne 30. 5. 2023
12.09.2023 00:01
Jednání v řízení o pozůstalosti bez souhlasu insolvenčního správce
I. Insolvenční správce dlužníka, o němž lze mít důvodně za to, že je zůstavitelovým dědicem (svědčí mu dědické právo), není účastníkem řízení při projednání pozůstalosti, neboť jeho účastenství nevyplývá z ustanovení upravujících řízení o pozůstalosti a ani insolvenční zákon jeho (přímou) účast v řízení o pozůstalosti nepředpokládá.
II. Požadavek souhlasu insolvenčního správce vyžadovaný (pod sankcí neplatnosti) ustanovením § 412 odst. 3 věty první a druhé ins. zák. je třeba (v době po 1. 1. 2014, tj. po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) vztáhnout nejen k odmítnutí dědictví dlužníkem a k uzavření dohody o vypořádání dědictví, jestliže podle ní má dlužník z dědictví obdržet méně, než činí jeho dědický podíl, ale i ke každému právnímu jednání dlužníka (ve formě konání i opomenutí), v jehož důsledku dlužník nabývá z pozůstalosti méně, než kolik by (jinak) odpovídalo jeho dědickému podílu (např. ke vzdání se dědictví, neuplatnění námitky neplatnosti pořízení pro případ smrti učiněného zůstavitelem ve prospěch jiných dědiců, dohodě dědiců o výši dědických podílů nebo dohodě o rozdělení pozůstalosti).
Soudu (soudnímu komisaři) žádná konkrétní povinnost z právních předpisů v této souvislosti nevyplývá, přesto se jeví jako vhodné, aby po účastníku, jemuž svědčí dědické právo po zůstaviteli a zároveň je v úpadku řešeném oddlužením plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, vyžadoval předložení souhlasu insolvenčního správce k právním jednáním dlužníka učiněným v řízení o pozůstalosti, v jejichž důsledku obdrží dlužník z dědictví méně, než kolik by odpovídalo jeho dědickému podílu.
Bylo-li dlužníku potvrzeno nabytí majetku v usnesení o dědictví (srov. § 185 odst. 1 z. ř. s.), nemůže být v rozsahu závaznosti výroku usnesení věc projednána znovu. Závaznost usnesení soudu vydaných v dědickém řízení (řízení o pozůstalosti) nastává zvláštním způsobem. Výroky usnesení, které se týkají dědického práva (které určují, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého. Ostatní výroky usnesení soudu vydaného v dědickém řízení jsou závazné jen pro účastníky dědického řízení (jejich právní nástupce) a v tomto rozsahu také pro všechny soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy.
Dojde-li k tomu, že usnesení o dědictví nabude právní moci, je řízení o pozůstalosti skončeno a skutečnost, že dlužník činil v řízení o pozůstalosti právní jednání, v jejichž důsledku z dědictví obdržel méně, než činí jeho dědický podíl, bez souhlasu insolvenčního správce, nemůže nastalý účinek právní moci rozhodnutí o dědictví ovlivnit. Na účinek právní moci usnesení o dědictví nemůže mít vliv ani rozhodnutí soudu vydané ve sporném řízení o určení neplatnosti právních jednání dlužníka v řízení o pozůstalosti.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1476/2022, ze dne 7. 6. 2023
07.09.2023 00:01
K povaze pokynu zajištěného věřitele ke zpeněžení zajištění
Pokyn zajištěného věřitele ke zpeněžení zajištění podle § 293 odst. 1 insolvenčního zákona je procesním úkonem, jehož účinky insolvenční soud zkoumá podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 137/2022, ze dne 31. 7. 2023
30.08.2023 00:01
Aktivní legitimace k podání návrhu na odvolání insolvenčního správce
Ustanovení § 31 odst. 1 insolvenčního zákona je nutno vykládat tak, že návrh na odvolání insolvenčního správce z funkce může podat (jen) dotčený insolvenční správce a věřitelský orgán, tedy schůze věřitelů, věřitelský výbor anebo zástupce věřitelů, nikoli věřitel, který není zástupcem věřitelů, a to bez ohledu na to, zda je věřitelem zajištěným či nezajištěným. Návrh podaný jinou osobou insolvenční soud odmítne.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 48/2021, ze dne 31. 5. 2023
23.08.2023 00:02
K odporovatelnosti právního jednání insolvenčního dlužníka
Podle ustanovení § 235 a násl. insolvenčního zákona lze odporovat jen právním jednáním (včetně opomenutí) „dlužníka“. Právním jednáním „dlužníka“ je i projev vůle, jímž dlužník plní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli, jelikož jde o projev vůle směřující k právnímu následku, jímž je zánik povinnosti splnit dluh (závazek). Provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) tím, že poskytovatel platebních služeb (peněžní ústav) na základě exekučního příkazu vydaného soudem nebo jiným oprávněným orgánem odepíše vymáhanou pohledávku z účtu povinného (dlužníka) a vyplatí ji oprávněnému (věřiteli), přitom „právním jednáním povinného“ (dlužníka) není. Jde naopak o (s)plnění dluhu (závazku) dlužníka (povinného) vynucené státní mocí proto, že dlužník žádnou vůli dluh splnit neprojevuje, nebo dokonce projevuje vůli opačnou (dluh neuhradit).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 108/2022, ze dne 25. 4. 2023
23.08.2023 00:01
Postup při odstraňování vad přihlášky v insolvenčním řízení
Vyjde-li v průběhu odstraňování vad přihlášky najevo, že zdravotní stav věřitele mu brání (může bránit) v řádném přihlášení pohledávky, pak je namístě přijmout opatření, která odstraní překážku, jež věřiteli brání řádně se účastnit insolvenčního řízení. Takovým zdravotním nedostatkem může nepochybně být i závažná oční vada věřitele, která mu podstatným způsobem ztěžuje psaní a čtení.
V projednávané věci je z obsahu přihláškového spisu zřejmé, že předpoklady pro ustanovení opatrovníka byly u věřitele naplněny. Již v doplnění přihlášky věřitel uvedl, že je „těžce nemocen s očima“, nemůže „číst ani psát“ a je odkázaný na pomoc své manželky. Další podrobnosti o svém zdravotním stavu pak věřitel uvedl v odvolání proti usnesení insolvenčního soudu a jeho doplnění, k němuž přiložil i lékařskou zprávu, podle které „nemůže číst“ a je „indikována další léčba s cílem udržet alespoň orientační vidění“. Za dané procesní situace měl být věřitel vyzván ke zvolení zástupce na základě plné moci; kdyby si věřitel zástupce sám nezvolil, měl mu být podle § 29 odst. 3 o. s. ř. ustanoven opatrovník z důvodu jeho zdravotního stavu a opatrovníku měla být doručena řádná výzva insolvenčního správce k odstranění vad přihlášky.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 88/2021, ze dne 30. 5. 2023
17.08.2023 00:02
Splnění podmínek pro osvobození od placení pohledávek v oddlužení
K tomu, aby dlužník dosáhl osvobození od placení zbytku dluhů zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny (§ 414 odst. 1 insolvenčního zákona), musí plnit všechny povinnosti podle § 412 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona; nestačí, aby řádně splnil některou (či některé) ze stanovených povinností. Odvolacímu soudu lze v obecné rovině přisvědčit potud, že dlužník tím, že neinformuje insolvenčního správce ani insolvenční soud o probíhajícím pozůstalostním řízení, nevyžádá si souhlas insolvenčního správce s uzavřením dohody o vypořádání dědictví ani jej následně o existenci takové dohody a výsledku dědického řízení nevyrozumí, zásadně poruší povinnosti, jež mu zákon ukládá plnit po dobu trvání účinků schválení oddlužení.
V projednávané věci je však nutné zohlednit rovněž zvláštní skutkové okolnosti, jež se pojí s pozůstalostním řízením po zemřelé manželce dlužníka. Z nich se podává, že dlužník nebyl nepominutelným dědicem a ani podle sepsané závěti, jejíž platnost nebyla zpochybněna, neměl z pozůstalosti nabýt (s výjimkou zřízení doživotního užívacího práva k označeným nemovitostem) jakoukoli majetkovou hodnotu. Jestliže za tohoto stavu dlužník uzavřel s dědicem (synem zemřelé manželky) dohodu o rozdělení pozůstalosti (vycházející z obsahu pořízené závěti), podle níž veškerý majetek zůstavitelky nabyde závětí povolaný dědic (syn zůstavitelky), neobdržel ani méně, než kolik činil jeho dědický podíl, ani nenabyl žádnou majetkovou hodnotu, jež by byla pro věřitele využitelná v insolvenčním řízení. Jinak řečeno, přestože dlužník neinformoval insolvenčního správce ani insolvenční soud o skutečnostech souvisejících s pozůstalostním řízením, porušení této povinnosti bylo (poměřováno možným průběhem insolvenčního řízení) bezvýznamné, když šlo o informace v insolvenčním řízení (v daných skutkových poměrech) nevyužitelné.
Lze tedy uzavřít, že porušením povinnosti informovat insolvenčního správce nebo insolvenční soud o pozůstalostním řízení po zemřelé manželce dlužníka a uzavřením dohody o vypořádání pozůstalosti, podle které neobdržel méně, než činil jeho dědický podíl, bez souhlasu insolvenčního správce, nezasáhl dlužník do poměrů svého insolvenčního řízení způsobem, jímž by ohrozil majetkové zájmy jeho věřitelů. Uvedené skutečnosti proto nejsou překážkou pro přiznání osvobození od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 20/2021, ze dne 27. 4. 2023
17.08.2023 00:01
Přihláška regresní pohledávky státu dle § 16 OdpŠk do insolvenčního řízení
I. Jestliže v době do skončení propadné přihlašovací lhůty určené rozhodnutím o úpadku (§ 136 odst. 1 písm. d/, § 173 odst. 1 insolvenčního zákona) již poškozený má vůči státu (neuspokojenou) pohledávku z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím soudního exekutora coby úřední osoby při výkonu státní správy, pak stát může přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek onoho soudního exekutora regresní pohledávku podle § 16 zákona č. 82/1998 Sb. jako vázanou na splnění odkládací podmínky (spočívající v tom, že uhradí poškozenému škodu, kterou mu soudní exekutor způsobil).
Na podporu závěru, že regresní pohledávku podle § 16 zákona č. 82/1998 Sb. může stát přihlásit před uspokojením pohledávky z titulu náhrady škody způsobené poškozenému činností úřední osoby jako vázanou na splnění odkládací podmínky, lze poukázat na to, že obdobný závěr (pro jiný typ regresního nároku) formuloval Nejvyšší soud již při výkladu úpravy obsažené v § 20 odst. 4 ZKV (významově srovnatelné s § 173 odst. 3 insolvenčního zákona).
II. Za škodu způsobenou v době od 1. ledna 2013 soudním exekutorem při výkonu veřejné moci přenesené na něj zákonem odpovídá pouze stát; ve sporu o náhradu škody takové škody vedeném proti němu poškozeným, není (proto) soudní exekutor pasivně věcně legitimován. Přímá (samostatná) odpovědnost soudního exekutora za škodu podle § 32 exekučního řádu se vztahuje v době od 1. ledna 2013 již jen na ostatní činnosti, v nichž nejedná v pozici úřední osoby.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1838/2022, ze dne 26. 5. 2023
10.08.2023 00:02
Přiměřená protihodnota ve formě odvrácení hrozící škody
I. „Přiměřenou protihodnotou“ ve smyslu § 241 odst. 5 písm. a) insolvenčního zákona se rozumí (vzhledem k tomu, že ustanovení § 241 insolvenčního zákona slouží k ochraně majetkových zájmů věřitelů dlužníka před právním jednáním, jímž dlužník majetkově zvýhodňuje jen některé z nich) protihodnota majetkové povahy poskytnutá dlužníku. K tomu Nejvyšší soud již v R 113/2014 ozřejmil, že za takovou (přiměřenou) protihodnotu nelze považovat „prolongaci“ splátek (sporným právním jednáním zajištěné) pohledávky, ani „nevyužití“ sankcí spojených s porušením povinnosti dlužníka k úhradě této pohledávky, nebo „nevymáhání“ zajišťovací směnky, s tím, že to platí i pro „umožnění“ dalšího provozu společnosti (dlužníka). Za protihodnotu nelze dále považovat ani odložení splatnosti a „umožnění restrukturalizace činnosti“ dlužníka.
Zároveň nelze přehlížet, že pojem „přiměřená protihodnota“ je relativně neurčitým právním pojmem a že ustanovení § 241 odst. 5 písm. a) insolvenčního zákona tak patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle tam určených kritérií a podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, jež tato kritéria naplňují. Okolnost, zda je obdržená protihodnota „přiměřenou“, nelze zkoumat paušálně, neboť posouzení kritéria přiměřenosti záleží na zhodnocení všech konkrétních okolností jednotlivé věci. Tomu odpovídá i rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu, který by měl korigovat úvahy odvolacího soudu jen tehdy, jsou-li zjevně logicky či jinak nesprávné.
Na základě takto ustaveného judikaturního rámce lze souhlasit s úvahou odvolacího soudu, že přiměřenou protihodnotou poskytnutou dlužníku ve smyslu § 241 odst. 5 písm. a) insolvenčního zákona může být i okolnost, že hodnota dlužníkova majetku se nezmenší (je odvrácena hrozící skutečná škoda). V intencích R 110/2020 přitom musí jít o dostatečně konkrétní (nikoliv jenom hypotetickou) hrozící škodu a rozsah, v jakém je škoda odvrácena (o jakou hodnotu se nezmenší majetek dlužníka, který by v insolvenčním řízení bylo možno zpeněžit za účelem uspokojení věřitelů), musí být přiměřeně ekvivalentní hodnotě zřízení zajištění závazku dlužníka.
V projednávané věci jsou uvedená kritéria splněna, když přiměřenou protihodnotou za zřízení zajištění závazků dlužníka ze smlouvy o dodávce plynu bylo v daném případě odvrácení reálně hrozící škody spočívající zejména v poškození sklářské pece. Nejde tak jen o sjednání další dodávky plynu za účelem blíže neupřesněného „umožnění“ dalšího provozu dlužníka, popřípadě „umožnění restrukturalizace činnosti“ dlužníka (což by přiměřenou protihodnotu nepředstavovalo), ale podle skutkových zjištění bylo zachováním provozu zabráněno poškození sklářské pece a předejito skutečné škodě ve výši zhruba 10 mil. Kč.
II. Pro účely posouzení, zda šlo o neúčinné právní jednání podle § 241 odst. 3 písm. d) insolvenčního zákona, není významné, že dlužník mohl přijmout i jiné opatření k odvrácení hrozící škody; podstatné je jen to, zda škodu odvrátil předmětným právním jednáním, a to, že odvrácená hrozící škoda byla „přiměřenou protihodnotou“ zřízenému zajištění.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 55/2021, ze dne 27. 4. 2023
10.08.2023 00:01
Zachování lhůty k podání žaloby dle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona
Z ustanovení § 289 odst. 3 insolvenčního zákona se podává, že žaloba o určení neplatnosti smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu, musí být podána ve stanovené lhůtě „u insolvenčního soudu“. Insolvenčním soudem ve smyslu ustanovení § 2 písm. b) insolvenčního zákona je krajský soud, před nímž probíhá insolvenční řízení vedené na majetek konkrétního dlužníka.
Pro zachování lhůty k podání žaloby podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona je nezbytné, aby žaloba nejpozději poslední den lhůty došla insolvenčnímu soudu; k zachování lhůty nepostačí, byla-li žaloba podána (v běžící lhůtě) u věcně nepříslušného soudu. Nedojde-li žaloba na určení neplatnosti smlouvy ve lhůtě určené v ustanovení § 289 odst. 3 insolvenčního zákona insolvenčnímu soudu, insolvenční soud ji odmítne jako opožděnou podle ustanovení § 160 odst. 4 věty první insolvenčního zákona.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 50/2021, ze dne 27. 4. 2023
02.08.2023 00:01
Elektronický platební rozkaz; jiné právní posouzení věci
I. Obecně platí, že předpokladem pro vydání elektronického platebního rozkazu (§ 174a o. s. ř.) je i to, že žalobou (podanou na elektronickém formuláři) uplatněné právo na zaplacení peněžitého plnění nepřevyšujícího částku 1.000.000 Kč vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem.
Mínění dovolatele, že pro vydání elektronického platebního rozkazu postačí, obsahuje-li návrh na jeho vydání (žaloba) uvedení rozhodujících skutečností ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., není přiléhavé, jelikož pro vydání platebního rozkazu nebo elektronického platebního rozkazu se požaduje vyšší kvalita žalobních tvrzení (předjímaná ustanovením § 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), totiž taková, aby ve smyslu ustanovení § 172 odst. 1 věty první o. s. ř. právní posouzení tam vylíčených rozhodujících skutečností vedlo „samo o sobě“ k závěru, že žalobní návrh (tzv. petit) je po právu.
II. Uplatňuje-li žalobce návrhem na vydání platebního rozkazu nebo návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu požadavek na úhradu peněžitého plnění odůvodněný tím, že jde o (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu konkretizované) nároky vzešlé z platně uzavřené (označené) smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené podle zákona o spotřebitelském úvěru, není vydání platebního rozkazu nebo elektronického platebního rozkazu v takovém případě podmíněno tím, aby žalobce výslovně tvrdil, že před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru zkoumal úvěruschopnost spotřebitele (úvěrového dlužníka) a jakým způsobem tak činil; jen proto, že takové tvrzení výslovně neobsahuje, není návrh na vydání platebního rozkazu nebo návrh na vydání elektronického platebního rozkazu vadný, ani nepostrádá vylíčení rozhodujících skutečností způsobem, jenž „sám o sobě“ vede k závěru, že žalobní návrh (tzv. petit) je po právu.
To, že uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru předcházelo (řádné) zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., totiž plyne již z tvrzení, že žalobce uplatňuje konkretizované „smluvní“ nároky. Obecně totiž platí, že uplatňuje-li žalobce žalobou, návrhem na vydání platebního rozkazu nebo návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu peněžité plnění, na něž mu vznikl nárok podle smlouvy, pak tím ve skutkové rovině též dává najevo, že kontraktační proces předcházející uzavření smlouvy byl prost vad, jež ji činí (nebo mohou činit) neplatnou nebo zdánlivou. S účinností od 29. května 2022 [po novele zákona o spotřebitelském úvěru provedené zákonem č. 96/2022 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti finančního trhu zejména v souvislosti s implementací předpisů Evropské unie týkajících se unie kapitálových trhů, kterou byla v § 87 odst. 1 nahrazena věta druhá větou: „Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.“] řečené pro poměry spotřebitelského úvěru umocňuje, že bez předchozího zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele by tvrzení o uplatnění nároku ze smlouvy o spotřebitelském úvěru neobstálo (nemohlo by jít o nárok z platné smlouvy).
III. Jestliže elektronický platební rozkaz vydaný na základě návrhu (žaloby) obsahujícího tvrzení věřitele, že peněžité plnění požaduje jako (konkretizované) nároky vzešlé z platně uzavřené (označené) smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené s dlužníkem podle zákona o spotřebitelském úvěru, nabyl právní moci a stal se vykonatelným, pak insolvenční správce, který odůvodnil popěrný úkon tím, že věřitel zkoumal úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) jinak, než tvrdil v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, nebo že věřitel nezkoumal úvěruschopnost vůbec (např. i rozporu s tím, co tvrdil v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu), uplatnil jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným elektronickým platebním rozkazem skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; o důvod popření pohledávky pro jiné právní posouzení věci nejde (§ 199 odst. 2 insolvenčního zákona).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 16/2023, ze dne 27. 4. 2023
01.08.2023 00:02
Odpůrčí žaloba dle § 589 o. z. v poměrech insolvenčního řízení
Jde-li o kupní smlouvu, kterou insolvenční správce dlužníka jako prodávající zpeněží majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka prodejem mimo dražbu (§ 286 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona), není insolvenční dlužník ohledně takové smlouvy osobou aktivně věcně legitimovanou k podání odpůrčí žaloby podle § 589 o. z. ani proti prodávajícímu insolvenčnímu správci dlužníka, ani proti kupujícímu (nebo proti tomu, kdo z takového právního jednání nabyl prospěch); to platí bez zřetele k tomu, zda jde o odpůrčí žalobu podanou v průběhu insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka nebo o odpůrčí žalobu podanou po skončení tohoto řízení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2920/2022, ze dne 25. 4. 2023
27.07.2023 00:02
Zjišťování hodnoty chráněného obydlí při oddlužení
I. Nařízení vlády č. 189/2019 Sb., které je prováděcím právním předpisem, podle něhož se určuje hodnota obydlí dlužníka, vymezuje jako obydlí dlužníka (jež v insolvenčním řízení není povinen vydat ke zpeněžení při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty) každou věc užívanou k zajištění bytových potřeb dlužníka a jeho rodiny, zejména dům, jednotku nebo družstevní podíl v bytovém družstvu, nebo část věci užívané k témuž účelu, jestliže je bytem. Za součást obydlí se považuje také pozemek nezbytný k řádnému užívání obydlí a tvořící s ním funkční celek; takovým pozemkem může být zejména pozemek, na němž se obydlí nachází, pozemek zajišťující přístup k obydlí a související společně užívaný pozemek, zpravidla pod společným oplocením.
Výčet možností, kdy pozemek tvoří s obydlím funkční celek, je v nařízení vlády č. 189/2019 Sb. příkladmý; není tedy vyloučeno, aby tímto pozemkem byla cesta, zahrada nebo dvůr. Existenci funkčního celku je nutno posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu.
V projednávané věci se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož zahrada tvoří s domem a stavebním pozemkem funkční celek. To, že zahrada není (pojmově ani fakticky) určena k bydlení, není z hlediska zjišťování hodnoty chráněného obydlí podstatné. Pro závěr o naplnění znaků funkčního celku je rozhodné, že zahrada přiléhá ke stavebnímu pozemku (obklopuje jej) a je užívána společně s obydlím a stavebním pozemkem jako pozemkem souvisejícím. Řečené platí v dané věci tím spíše, že stavební pozemek a zahrada jsou pod společným oplocením.
II. Je mylná představa dovolatele, že insolvenční správkyně nemohla vycházet z posudku znaleckého ústavu, který byl vyhotoven pro účely exekučního řízení. Dikce ustanovení § 43 odst. 3 věty druhé insolvenčního zákona je jasná a nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, že soudní exekutor pověřený provedením exekuce v řízení, v němž je povinným dlužník, vydá insolvenčnímu správci na jeho žádost znalecký posudek vypracovaný k ocenění majetku dlužníka. Povinnost poskytnout insolvenčnímu správci tuto součinnost byla soudním exekutorům stanovena novelou insolvenčního zákona provedenou zákonem č. 64/2017 Sb. s účinností od 1. července 2017.
To, zda při zjišťování ceny nemovitostí dlužníka využije znalecký posudek vyhotovený pro účely exekučního řízení, záleží pouze na úvaze insolvenčního správce. Pro naplnění smyslu ocenění majetku dlužníka je žádoucí, aby insolvenční správce přihlédl zejména k době (datu), ke které byly nemovitosti v posudku pro exekuční řízení oceněny. V dané věci bylo insolvenční řízení na majetek dlužníka zahájeno 15. června 2020 (k insolvenčnímu návrhu dlužníka samotného), znalecký ústav vypracoval posudek dne 18. června 2020 a prohlídka nemovitostí znalcem se uskutečnila 1. června 2020. I s ohledem na tuto skutečnost insolvenční správkyně nepochybila, když jako podklad pro rozhodování o schválení oddlužení a jeho způsobu předložila insolvenčnímu soudu zprávu pro oddlužení, v níž vyšla ze závěrů znaleckého posudku vypracovaného pro potřeby exekučního řízení.
III. Ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 191/2020 Sb., jímž se zakazuje provést výkon rozhodnutí prodejem nemovité věci, ve které má povinný místo trvalého pobytu, nedopadá (nevztahuje se) na rozhodnutí insolvenčního soudu podle § 398 odst. 3 a 6 insolvenčního zákona o vydání majetku insolvenčnímu správci ke zpeněžení.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 35/2021, ze dne 26. 4. 2023
27.07.2023 00:01
Osvobození od placení zbytku pohledávek zahrnutých do oddlužení
Pohledávka věřitele vůči (insolvenčnímu) dlužníku, na kterou se vztahuje rozhodnutí insolvenčního soudu o přiznání osvobození od placení zbytku pohledávek (§ 414 insolvenčního zákona), v neuhrazeném rozsahu nezaniká, ale v soudním či jiném řízení ji nelze věřiteli přiznat (ve vykonávacím řízení má taková pohledávka stejný režim jako pohledávka, u které byla účinně vznesena námitka promlčení).
Domníval-li se žalovaný insolvenční dlužník, že se na pohledávku uplatněnou žalobcem v tomto řízení vztahuje (zcela nebo zčásti) osvobození od placení pohledávek (§ 414 insolvenčního zákona), byl to on, kdo z této skutečnosti pro sebe vyvozoval příznivé důsledky, a koho tížilo v tomto směru břemeno tvrzení a důkazní břemeno; současně bylo úkolem (odvolacího) soudu, aby žalovaného poučil podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že je povinen tvrdit a prokázat, zda a v jakém rozsahu nelze žalobci přiznat uplatněnou pohledávku.
Jakkoli by obecně (případná) absence takového poučení mohla představovat vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k jejíž existenci Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlédne z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), v dané věci tomu tak není. Žalobou uplatněná pohledávka z titulu náhrady škody způsobené žalovaným neoprávněným odběrem elektrické energie je totiž (s ohledem na skutkové okolnosti jejího vzniku) bez jakýchkoli pochybností pohledávkou na náhradu škody způsobené úmyslně; takové pohledávky se však osvobození podle ustanovení § 414 insolvenčního zákona nedotýká (§ 416 odst. 1 insolvenčního zákona v rozhodném znění).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3075/2022, ze dne 30. 3. 2023
13.07.2023 00:01
Aplikace § 172 odst. 2 IZ ve znění po novele č. 31/2019 Sb.
Rozhodnou pro aplikaci § 172 odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění po novele učiněné zákonem č. 31/2019 Sb., je skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno a bylo v něm vydáno rozhodnutí o úpadku po nabytí účinnosti zákona č. 31/2019 Sb., tj. po 1. červnu 2019. To platí i pro pohledávky vzniklé před účinností této novely.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 47/2021, ze dne 30. 3. 2023
28.06.2023 00:02
(Ne)vydání výtěžku zpeněžení předmětu zajištění zajištěnému věřiteli
I. Je-li součástí výrokové části usnesení, jímž insolvenční soud uděluje insolvenčnímu správci souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení předmětu zajištění zajištěnému věřiteli, také stanovení lhůty, ve které má insolvenční správce vydat zajištěnému věřiteli výtěžek zpeněžení zajištění, má příslušná část výroku povahu pokynu uděleného insolvenčním soudem insolvenčnímu správci při výkonu dohlédací činnosti.
Tam, kde insolvenční soud v takovém usnesení nestanovil lhůtu, ve které má insolvenční správce vydat výtěžek zpeněžení předmětu zajištění, tak může učinit (za účelem nápravy případného prodlení insolvenčního správce) i samostatným usnesením vydaným kdykoli později; i v takovém případě jde o pokyn, který insolvenční soud uděluje insolvenčnímu správci v rámci své dohlédací činnosti (§ 11 insolvenčního zákona). Má-li povahu rozhodnutí vydaného při výkonu dohlédací činnosti ta část (výroku) usnesení, kterou insolvenční soud udílí insolvenčnímu správci pokyn, aby výtěžek zpeněžení předmětu zajištění vydal zajištěnému věřiteli v určité lhůtě, pak stejnou povahu musí mít (má) usnesení, jímž insolvenční soud takový pokyn změní nebo zruší [včetně usnesení, jímž insolvenční soud udělí insolvenčnímu správci pokyn, aby odsouhlasenou částku „prozatím“ (bez jeho dalšího pokynu) nevydával]. Takový pokyn nic nemění na tom, že pravomocné usnesení, jímž insolvenční soud souhlasil s vydáním výtěžku zpeněžení předmětu zajištění, založilo právo zajištěného věřitele, aby mu onen výtěžek zpeněžení předmětu zajištění byl vyplacen nejpozději před rozvrhem.
II. I tam, kde pohledávka věřitele byla v insolvenčním řízení zjištěna podle § 201 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona (jelikož ji při přezkumném jednání nepopřel insolvenční správce ani žádný z přihlášených věřitelů), jakož i tam, kde (zajištěnému) věřiteli insolvenční soud následně (již) odsouhlasil plnění na takto zjištěnou pohledávku pravomocným usnesením vydaným podle § 298 insolvenčního zákona, nelze vyloučit, že věřiteli bude výjimečně odepřeno plnění na jeho pohledávku, jestliže v insolvenčním řízení po zjištění pohledávky a po odsouhlasení plnění na takto zjištěnou pohledávku pravomocným usnesením vydaným podle § 298 insolvenčního zákona nově nastaly nebo nově vyšly najevo takové skutečnosti, pro které by plnění na pohledávku mohlo založit kolizi se základními zásadami insolvenčního řízení (§ 5 insolvenčního zákona), potažmo s dalšími procesními zásadami (srov. i § 2 o. s. ř.), a došlo by jím k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti.
Má-li insolvenční soud za to, že po zjištění pohledávky zajištěného věřitele postupem podle § 201 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona a poté, co pravomocným usnesením odsouhlasil vydání výtěžku zpeněžení předmětu zajištění takovému věřiteli, nově nastaly nebo nově vyšly najevo takové skutečnosti, pro které by plnění na pohledávku mohlo založit kolizi se základními zásadami insolvenčního řízení (potažmo s dalšími procesními zásadami), a došlo by jím k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti, může ukončit účast zajištěného věřitele v insolvenčním řízení rozhodnutím vydaným podle § 186 odst. 1 insolvenčního zákona. Učiní-li tak, pak v odůvodnění takového rozhodnutí uvede důvod, pro který na pohledávku nelze plnit (uvede nově nastalou skutečnost nebo nově najevo vyšlou skutečnost a vysvětlí, proč jde o skutečnost, pro kterou by plnění na pohledávku mohlo založit kolizi se základními zásadami insolvenčního řízení, potažmo s dalšími procesními zásadami, a pro kterou by tímto plněním došlo k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti).
Zajištěný věřitel, který tvrdí, že skutečnost, pro kterou mu insolvenční soud odepřel plnění na zjištěnou pohledávku, nenastala „vůbec“, nenastala „nově“ nebo nevyšla najevo „nově“, případně tvrdí, že nejde o skutečnost, pro kterou by plnění na pohledávku mohlo založit kolizi se základními zásadami insolvenčního řízení (potažmo s dalšími procesními zásadami), a pro kterou by tímto plněním došlo k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti, se může žalobou podanou podle § 186 odst. 2 insolvenčního zákona u insolvenčního soudu v tam určené lhůtě domáhat proti insolvenčnímu správci určení, že mu právo na plnění náleží (že důvod pro odepření plnění nebyl dán). Nebude-li žaloba včas podána, bude platit, že zajištěnému věřiteli nenáleží plnění na pohledávku v insolvenčním řízení. Totéž bude platit, jestliže insolvenční soud žalobu zamítne, odmítne ji nebo řízení o ní zastaví. Právní mocí rozhodnutí, kterým insolvenční soud žalobě vyhoví, se účast přihlášeného věřitele v insolvenčním řízení obnoví. I taková žaloba se projedná jako incidenční spor.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 134/2022, ze dne 28. 2. 2023
28.06.2023 00:01
K tzv. hlavní intervenci u odporových sporů dle insolvenčního zákona
Pro insolvenční řízení, v němž je úpadek dlužníka řešen konkursem, obecně platí, že případné popření pohledávky přihlášeného věřitele dlužníkem má pouze účinky předjímané ustanovením § 192 odst. 3 částí věty za středníkem insolvenčního zákona. Dlužník „v konkursu“ tak jako osoba, jejíž popěrné právo nemá vliv na zjištění pohledávky přihlášeného věřitele, není osobou oprávněnou k zahájení odporového sporu o pravost, výši nebo pořadí pohledávky takového věřitele a tedy ani osobou oprávněnou do takového sporu intervenovat prostřednictvím institutu hlavní intervence podle ustanovení § 91a o. s. ř.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 23/2023, ze dne 29. 3. 2023