// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení
Konkursní řízení; insolvenční řízení
30.12.2021 00:02
Dohoda o narovnání jako neúčinné právní jednání dle § 241 IZ
Posuzování toho, zda dohoda o narovnání je neúčinným právním jednáním, jímž dlužník zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných (§ 241 insolvenčního zákona), je odvislé od posouzení okolností konkrétní věci, a proto nelze učinit obecný závěr, podle něhož by každá dohoda o narovnání byla vždy vyloučena z režimu odporovatelnosti podle § 241 insolvenčního zákona.
Jde-li (poměřováno obsahem) vskutku o narovnání vzájemných práv a povinností smluvních stran mezi nimi sporných a pochybných, pak nejde (ve smyslu § 240 insolvenčního zákona) o právní jednání bez přiměřeného protiplnění, nebo (ve smyslu § 241 insolvenčního zákona) o zvýhodňující právní jednání dlužníka jen proto, že ústupky, k nimž obě smluvní strany dohody o narovnání přistoupily v zájmu odstranění spornosti nebo pochybnosti vzájemných práv a povinností vzešlých ze smlouvy o dílo, založily (v neprospěch dlužníka) nepoměr mezi vzájemným plněním stran v porovnání se stavem před uzavřením dohody o narovnání. Ústupky, jež v dohodě o narovnání učinil dlužník, nelze bez dalšího interpretovat jako právní jednání, kterým dlužník dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, bez zohlednění toho, že v době uzavření dohody šlo o závazek sporný či pochybný. Na neúčinnost dohody o narovnání s přihlédnutím k nepoměru mezi vzájemným plněním stran v porovnání se stavem před jejím uzavřením, pak nelze usuzovat jen z toho, že soud (až) v řízení o odpůrčí žalobě odstranil (dokazováním) spornost nebo pochybnost těch vzájemných práv a povinností smluvních stran, jichž se dohoda o narovnání týkala.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 115/2019, ze dne 24. 9. 2021
21.12.2021 00:02
Právo na uspokojení ze zajištění vzniklé před zahájením insolvenčního řízení
I. V těch případech, kdy banka (potažmo zahraniční banka nebo spořitelní a úvěrní družstvo) je vázána bankovní zárukou, o jejíž čerpání beneficient (věřitel) dosud nepožádal, tedy vůči dlužníku, ohledně jehož majetku je vedeno insolvenční řízení, přihlašuje (může přihlásit) pohledávku z bankovní záruky (obdobně jako ručitel) jako pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky.
II. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 760/18 vyložil text § 167 odst. 1 a § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. 7. 2017, v tom duchu, že v poměrech upravených insolvenčním zákonem ve znění účinném od 1. července 2017 se právem na uspokojení ze zajištění tvořeného zástavou, vzniklým před zahájením insolvenčního řízení, rozumí i takové právo, u kterého se v důsledku nesplnění odkládací podmínky dosud neprosadila realizační funkce dříve vzniklého zástavního práva.
Je-li tímto způsobem interpretován vznik práva na uspokojení ze zajištění tvořeného zástavou pro účely výkladu ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) a § 167 odst. 1 insolvenčního zákona, pak bez zřetele k tomu, že s účinností od 1. července 2017 samo nedoznalo změn, nelze jinak vykládat ani ustanovení § 248 odst. 2 insolvenčního zákona (co do interpretace slovního spojení „práva na uspokojení ze zajištění, která se týkají majetkové podstaty a která dlužníkovi věřitelé získali poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení“).
Jinak řečeno, rozumí-li se ve smyslu ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) a § 167 odst. 1 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. července 2017 právem na uspokojení ze zajištění tvořeného zástavou, vzniklým před zahájením insolvenčního řízení, i takové právo, u kterého se v důsledku nesplnění odkládací podmínky dosud neprosadila realizační funkce dříve vzniklého zástavního práva, pak totéž právo nelze pro účely posouzení účinků prohlášení konkursu na majetek dlužníka popsaných v § 248 odst. 2 insolvenčního zákona pokládat za právo na upokojení ze zajištění získané věřitelem (až) poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení.
III. Jestliže se přezkumné jednání, při kterém byla přihlášená pohledávka zjištěna jako pohledávka s právem na uspokojení ze zajištění, konalo až poté, co nastaly účinky prohlášení konkursu na majetek dlužníka, pak věřiteli takto zjištěné pohledávky již nelze (později) odepřít právo na uspokojení pohledávky ze zajištění na základě ustanovení § 248 odst. 2 insolvenčního zákona (tedy proto, že právo na uspokojení získal poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 88/2019, ze dne 31. 8. 2021
21.12.2021 00:01
Uspokojení pohledávky podzástavního věřitele v insolvenčním řízení
V těch případech, kdy zastavená pohledávka (která není zajištěna zástavním právem) je vymáhána v insolvenčním řízení (zástavní dlužník ji přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek poddlužníka) v době, kdy zástavní věřitel nabyl ve smyslu § 1336 odst. 2 o. z. právo, aby dlužník zastavené pohledávky (poddlužník) plnil jen jemu, se zástavní věřitel (jakkoli jej lze míti za osobu, která v hmotněprávní rovině vstoupila do práv zástavního dlužníka) nestává účastníkem insolvenčního řízení místo přihlášeného věřitele (zástavního dlužníka) bez dalšího (jen proto, že nastaly účinky předjímané ustanovením § 1336 odst. 2 o. z.). V insolvenčním řízení se zástavní dlužník stane procesním nástupcem pohledávku dříve vymáhajícího zástavního dlužníka jen za podmínek § 18 insolvenčního zákona.
Závěry formulované výše pro uplatnění práva zástavního věřitele na uspokojení ze zastavené pohledávky, která není zajištěna zástavním právem, se obdobně uplatní i tam, kde podzástavní věřitel uplatňuje v insolvenčním řízení vedeném na majetek podzástavního dlužníka (majitele podzástavy) podzástavní právo, jež vzniklo v průběhu insolvenčního řízení na základě podzástavní smlouvy, kterou podzástavce zajistil osobní dluh (svůj, nebo jiné osoby) tím, že dal podzástavnímu věřiteli do zástavy pohledávku, které svědčí zástavní právo.
Jinak řečeno, jestliže poté, kdy přihlásil osobní pohledávku do insolvenčního řízení vedeného na majetek osobního dlužníka jako zajištěnou nemovitostmi ve vlastnictví osobního dlužníka, dal zástavní věřitel (coby podzástavce) pohledávku zajištěnou zástavním právem do zástavy za účelem zajištění dluhu třetí osoby vůči podzástavnímu věřiteli a po vzniku podzástavního práva se stal dluh zajištěný podzástavním právem splatným, přešlo tím, že podzástavní věřitel v souladu s ustanovením § 1393 o. z. toto právo uplatnil, právo domáhat se uspokojení z podzástavy vůči insolvenčnímu dlužníku (podzástavnímu dlužníku, tedy majiteli podzástavy) na podzástavního věřitele místo podzástavce (přihlášeného zajištěného věřitele). Procesním nástupcem původního zajištěného věřitele (podzástavce) v insolvenčním řízení (co do práva na uspokojení z podzástavy v rozsahu dluhu zajištěného podzástavním právem) se však podzástavní věřitel mohl stát jen postupem podle § 18 insolvenčního zákona.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 91/2019, ze dne 22. 9. 2021
16.12.2021 00:01
Ochrana dlužníkova obydlí při oddlužení dle § 398 insolvenčního zákona
Jak je zřejmé z § 398 odst. 3 a 6 insolvenčního zákona, z obecné povinnosti dlužníka vydat veškerý svůj majetek ke zpeněžení při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty existují dvě výjimky. Vedle situace, kdy majetek dlužníka má nízkou hodnotu a jeho zpeněžením by nebylo dosaženo žádného výtěžku použitelného k uspokojení věřitelů, je upravena výjimka v podobě ochrany obydlí dlužníka.
Tato výjimka je konstruována tak, že není-li hodnota obydlí dlužníka vyšší, než je hodnota určená prováděcím právním předpisem (nařízením vlády č. 189/2019 Sb.) násobkem částky na zajištění obydlí v dlužníkově bydlišti, toto obydlí nebude zpeněžováno a neposlouží k uspokojení pohledávek věřitelů. Jinak řečeno, pro rozhodnutí o povinnosti dlužníka (ne)vydat obydlí ke zpeněžení insolvenčnímu správci při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty je rozhodné prosté porovnání hodnoty dlužníkova obydlí (předpokládaného výtěžku zpeněžení tohoto obydlí) a hodnoty obydlí (pro tento účel) stanovené prováděcím právním předpisem.
Insolvenční zákon (ani jiné právní předpisy) žádná další kritéria pro uplatnění výjimky z obecné povinnosti dlužníka vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení veškerý svůj majetek při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty neupravuje. Současně ani dle nařízení vlády č. 189/2019 Sb. se nepřihlíží k jiným faktorům než těm, které jsou uvedeny v tomto nařízení.
Pro naplnění smyslu předmětné výjimky je třeba ji vykládat restriktivně a v žádném případě není přípustné ji vykládat šířeji za limity nastavené smyslem a účelem dané normy. Při ukládání dané povinnosti tak nemá být přihlíženo k dalším faktorům, jako jsou osobní poměry dlužníka či důvody vzniku jeho úpadku. Tyto faktory mohou být rozhodné při zkoumání poctivosti či lehkomyslnosti nebo nedbalosti dlužníka v oddlužení, nikoli při zkoumání naplnění podmínek výjimky dle § 398 odst. 6 insolvenčního zákona.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 NSČR 42/2021, ze dne 31. 8. 2021
15.12.2021 00:02
Přihláška nároku na náhradu nemajetkové újmy za zásah do osobnostních práv
Jestliže k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv, od nějž poškozený odvozuje právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích, došlo před rozhodnutím o úpadku osoby za takový zásah odpovědné (nejpozději však před uplynutím propadné lhůty k přihlášení pohledávek vymezené rozhodnutím o úpadku), je náhrada nemajetkové újmy v penězích pohledávkou, která má být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou a pro kterou platí omezení uvedené v § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1745/2021, ze dne 30. 9. 2021
15.12.2021 00:01
Zpětvzetí žaloby o určení pravosti popřené nevykonatelné pohledávky
Vyzval-li insolvenční správce přihlášeného věřitele k podání žaloby o určení pravosti popřené nevykonatelné pohledávky, věřitel takovou žalobu podal a následně ji vzal zpět (maje za to, že popření pohledávky nevyvolalo insolvenčním zákonem předvídané účinky), nepřísluší věřiteli v rámci opravných prostředků proti (následnému) rozhodnutí o odmítnutí přihlášky pohledávky (účinná) obrana založená na tvrzení, že popření pohledávky insolvenčním správcem bylo vadné (nebylo určité a odůvodněné).
Každý procesní úkon je nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá žádný vliv na procesní úkon a jeho účinnost. Takto formulovaným pravidlům se podřizuje rovněž zkoumání procesního úkonu, jímž je popěrný úkon. Je-li takový procesní úkon projeven (učiněn), aniž by jeho vady byly zkoumány (detekovány) insolvenčním soudem při přezkumném jednání, a jestliže byl přihlášený věřitel na jeho základě insolvenčním správcem řádně vyzván k podání odporové žaloby ohledně určení pravosti, výše nebo pořadí (nevykonatelné) pohledávky, pak účinky (případné vady) popěrného úkonu je povolán zkoumat insolvenční soud v řízení o odporové žalobě. Přihlášený věřitel, která na podání takové žaloby v propadné lhůtě k tomu určené rezignuje (a to i tím, že včas podanou žalobu o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky vezme zpět), se tím zbavuje i možnosti namítat vady popěrného úkonu (vykládat jej jinak, než jak byl vnímán insolvenčním soudem v době, kdy jej osoba nadaná popěrným právem projevila při přezkumném jednání) v pozdějších fázích insolvenčního řízení. Jinak by tomu bylo jen tam, kde osoba nadaná popěrným právem ve skutečnosti žádný popěrný úkon neučinila (neprojevila do skončení přezkumného jednání žádný takový procesní úkon).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 13/2020, ze dne 22. 9. 2021
03.12.2021 00:00
ÚS: Ukončení procesního účastenství v konkursním řízení
Shledají-li obecné soudy, že pohledávka věřitele již z perspektivy hmotného práva bezpochyby zanikla splněním mimo konkursní řízení, musejí tuto skutečnost promítnout i do procesní roviny při posuzování účastenství takového konkursního věřitele.
Přiznáním procesních práv účastníka v postavení konkursního věřitele tomu, kdo již věřitelem v rovině hmotného práva není, neboť jeho pohledávka zanikla splněním mimo konkursní řízení, vytváří obecné soudy bez rozumného důvodu neústavní překážky k efektivní ochraně vlastnického práva věřitelů, kteří mají zjištěné přihlášené pohledávky. Nabízí-li se takový výklad podústavního práva, jímž obecné soudy mohou v konkursním řízení ukončit procesní účastenství osobě, která již věřitelem v rovině hmotného práva není, a obecné soudy zvolí výklad jiný, jímž účastenství neukončí, dojde tím k porušení pozitivních závazků státu vyplývajících z čl. 11 odst. 1 Listiny, jež spočívají v zajištění dostatečně efektivních procesních mechanismů k ochraně a vymáhání vlastnického práva.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1413/21, ze dne 25. 10. 2021
11.11.2021 00:02
Účinky zahájení insolvenčního řízení na majetek zástavního indosanta
Judikatorní závěry, jež Nejvyšší soud přijal při výkladu práv zajištěného věřitele, jemuž k zajištění jeho pohledávky insolvenční dlužník přenechal (dal) do zástavy pohledávku za svým dlužníkem, se uplatní i tehdy, je-li zástavou směnečná pohledávka insolvenčního dlužníka za jeho dlužníkem.
Dal-li vlastník směnky zástavnímu věřiteli do zástavy směnku, je směnka stále majetkem zástavního dlužníka (zástavního indosanta); zástavní věřitel není vlastníkem směnky a nemůže ji dále převádět. Platí tedy, že dlužník, ohledně jehož majetku je vedeno insolvenční řízení a který dal směnečnému věřiteli do zástavy svou směnečnou pohledávku (předal mu směnku opatřenou zástavním indosamentem), není „třetí osobou“ ve smyslu § 183 odst. 1 insolvenčního zákona. Zastavená směnečná pohledávka je stále majetkem (insolvenčního) dlužníka, který insolvenční správce dlužníka po rozhodnutí o úpadku dlužníka sepíše (je oprávněn sepsat) do majetkové podstaty dlužníka.
Poté, co ve smyslu § 109 odst. 1 insolvenčního zákona nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, který dal zástavnímu věřiteli do zástavy svou směnečnou pohledávku, již zástavní věřitel není oprávněn domáhat se žalobou podanou vůči poddlužníku (směnečnému dlužníku) zaplacení zastavené směnečné pohledávky bez zřetele k tomu, že zajištěná pohledávka nebyla řádně a včas uspokojena a že zástavní právo k zastavené směnečné pohledávce je vůči poddlužníku (směnečnému dlužníku) účinné. Od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, přechází právo domáhat se zaplacení zastavené směnečné pohledávky zpět na (insolvenčního) dlužníka a prohlášením konkursu na majetek dlužníka pak na insolvenčního správce dlužníka (§ 246 odst. 1 insolvenčního zákona).
Tím, že insolvenční zákon dovoluje zajištěnému věřiteli uplatnit právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zajištění tvořeného majetkem dlužníka (směnečnou pohledávkou, kterou dal dlužník do zástavy) přihláškou již od zahájení insolvenčního řízení (§ 110 odst. 1 insolvenčního zákona), jej současně od okamžiku, kdy v souladu s ustanovením § 109 odst. 4 insolvenčního zákona nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, vylučuje z možnosti uplatňovat práva ze zajištění tvořeného majetkem dlužníka (směnečnou pohledávkou) žalobou (ve směnečných poměrech návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu) [§ 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona]. Od prohlášení konkursu na majetek dlužníka přechází právo domáhat se zaplacení zastavené směnečné pohledávky na insolvenčního správce dlužníka (§ 246 odst. 1 insolvenčního zákona). To, že směnečná pohledávka je zástavou určenou i v insolvenčním řízení k uspokojení pohledávky zajištěného (zástavního) věřitele, však současně znamená, že dlužník (insolvenční správce jako představitel majetkové podstaty dlužníka) s ní nemůže volně nakládat způsobem, jímž by ji využil k uspokojení svých vlastních závazků (dluhů), stejně jako tak nemohl učinit před zahájením insolvenčního řízení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 76/2019, ze dne 29. 7. 2021
11.11.2021 00:01
Neúčast insolvenčního správce při přezkumném jednání
Otázku, zda se může insolvenční správce nechat zastoupit při přezkumném jednání jinou osobou, insolvenční zákon ve znění účinném do 31. prosince 2013 výslovně neřešil. Platilo jen obecné pravidlo § 40 odst. 3 insolvenčního zákona, přičemž není pochyb o tom, že co může insolvenční správce udělat prostřednictvím svých či dlužníkových zaměstnanců, může udělat i prostřednictvím zástupce na základě plné moci.
Ač v nerespektování požadavku osobní účasti lze pro rozhodné období spatřovat pochybení insolvenční správkyně, pak v okolnosti, že při přezkumném jednání byla zastoupena osobou s týmiž kvalifikačními předpoklady (kteroužto možnost insolvenční zákon od 1. ledna 2014 výslovně připouští), jejíž aktivity v průběhu přezkumného jednání nevedly ke změně stanoviska insolvenční správkyně vyjádřeného předem v seznamu přihlášených pohledávek, nespatřuje Nejvyšší soud důvod k popření výsledků přezkumného jednání (k závěru, že šlo o jednání nicotné a že má být opakováno).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 76/2019, ze dne 29. 7. 2021
04.11.2021 00:02
Trest propadnutí věci uložený dlužníku v průběhu insolvenčního řízení
Trest propadnutí věci uložený podle ustanovení § 70 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dlužníku v průběhu insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek, je mimosmluvní sankcí postihující majetek dlužníka, jejíž uspokojení v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka zakazuje (znemožňuje) ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona. Takový trest (proto) nelze vykonat (realizovat) za trvání insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka a jeho udělení nemá vliv na příslušnost jím dotčeného majetku dlužníka k majetkové podstatě dlužníka ani na možnost insolvenčního správce takový majetek zpeněžit (vzhledem k tomu, že způsobem řešení úpadku dlužníka je konkurs) a výtěžek zpeněžení použít k uspokojení dlužníkových (insolvenčních) věřitelů.
To platí bez zřetele k tomu, zda stát byl zapsán na základě vyslovení trestu propadnutí věci jako vlastník sporných nemovitých věcí v katastru nemovitostí.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 142/2019, ze dne 23. 9. 2021
04.11.2021 00:01
„Jiný způsob zjištění“ ve smyslu § 231 odst. 1 insolvenčního zákona
Ustanovení § 231 odst. 1 insolvenčního zákona in fine výslovně uvádí, že insolvenční soud není vázán nejen rozhodnutím jiného soudu či jiného orgánu, kterým v průběhu insolvenčního řízení došlo „ke zjištění neplatnosti právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka“, ale ani „jiným způsobem tohoto zjištění“.
Jinak řečeno, jestliže v průběhu insolvenčního řízení vyústí zkoumání (ne)platnosti právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka jiným (než insolvenčním) soudem či jiným orgánem ve vydání rozhodnutí, jímž se žaloba o takové určení zamítá (ve zjištění, že není důvod vyslovit neplatnost právního úkonu), jde ve smyslu ustanovení § 231 odst. 1 insolvenčního zákona o „jiný způsob zjištění“ namítané neplatnosti, jímž insolvenční soud rovněž není vázán.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 142/2019, ze dne 23. 9. 2021
02.11.2021 00:02
Náhrada škody vzniklé pracovním úrazem v případě konkursu zaměstnavatele
Byl-li na majetek zaměstnavatele prohlášen konkurs, je podle právní úpravy obsažené v insolvenčním zákoně (účinném od 1. 1. 2008) osobou, vůči níž se uplatňují pohledávky zaměstnance na náhradu škody vzniklé zaměstnanci pracovním úrazem nebo nemocí z povolání (jakožto pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou), insolvenční správce, a nikoliv dlužník (zaměstnavatel, na jehož majetek byl prohlášen konkurs). Na tom nic nemění ani skutečnost, že zaměstnavatel má z titulu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání i v době po prohlášení konkursu právo, aby za něj příslušná pojišťovna nahradila škodu, která vznikla zaměstnanci při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, v rozsahu, v jakém za ni zaměstnavatel odpovídá podle zákoníku práce. Tato skutečnost znamená (jen), že zdrojem uspokojení pohledávky zaměstnance na náhradu škody vzniklé mu pracovním úrazem (nemocí z povolání) bude pojistné plnění příslušné pojišťovny, a to i v případě, že insolvenční správce uspokojí tuto pohledávku zaměstnance přímo z majetkové podstaty dlužníka (zaměstnavatele), neboť v takovém případě je příslušná pojišťovna povinna vydat do majetkové podstaty to, co by jinak plnila poškozenému zaměstnanci.
Pasivně věcně legitimován v řízení o náhradu škody vzniklé zaměstnanci pracovním úrazem je tedy v případě, že byl na majetek zaměstnavatele prohlášen konkurs, insolvenční správce, a nikoliv dlužník (zaměstnavatel, na jehož majetek byl prohlášen konkurs).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2113/2020, ze dne 29. 7. 2021
20.10.2021 00:02
Lhůta k podání žaloby o určení pravosti popřené vykonatelné pohledávky
I. Je-li dnem (okamžikem) právní moci usnesení o schválení zprávy o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a) insolvenčního zákona den (okamžik) jeho doručení zveřejněním v insolvenčním rejstříku (§ 74 odst. 1 insolvenčního zákona ve spojení s § 71 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona) a je-li den právní moci současně rozhodný pro počátek běhu lhůty k podání žaloby, pak z hlediska aplikace § 74 odst. 1 insolvenčního zákona shledává Nejvyšší soud (s přihlédnutím k účelu insolvenčního zákona promítnutému v jeho základních zásadách) ústavně konformním takový výklad, podle kterého lhůta k podání žaloby, kterou insolvenční správce ve smyslu ustanovení § 199 odst. 1 insolvenčního zákona uplatní u insolvenčního soudu své popření vykonatelné pohledávky proti věřiteli, který ji přihlásil, neskončí dříve než třicátým dnem počítaným ode dne, kdy insolvenční soud doručil usnesení o schválení zprávy o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a) insolvenčního zákona insolvenčnímu správci zvláštním způsobem.
Jinak řečeno, je-li den právní moci usnesení insolvenčního soudu současně i dnem dokládajícím jeho doručení zveřejněním v insolvenčním rejstříku i při zvláštním způsobu doručení této písemnosti (§ 74 odst. 2 insolvenčního zákona) a není-li potud mezi okamžikem, kdy obě právní skutečnosti nastanou, z hlediska počítání času žádný rozdíl, pak pravidlo, podle kterého se lhůta k podání opravného prostředku nebo k učinění jiného procesního úkonu (např. k podání žaloby) počítá ode dne právní moci takového usnesení, je nutno vyložit prostřednictvím ustanovení § 74 odst. 2 insolvenčního zákona tak, že tato lhůta běží osobě, které má být usnesení doručeno i zvláštním způsobem, v případě, že takové doručení má následovat až po doručení vyhláškou, ode dne doručení usnesení zvláštním způsobem. Budiž dodáno, že v daném kontextu nejde jen o problematiku výkladu § 199 odst. 1 insolvenčního zákona (k popěrnému úkonu insolvenčního správce, jde-li o vykonatelnou pohledávku), nýbrž také o problematiku výkladu § 198 odst. 1 insolvenčního zákona (k reakci přihlášeného věřitele na popěrný úkon insolvenčního správce, jde-li o nevykonatelnou pohledávku).
Při výkladu ustanovení § 199 odst. 1 insolvenčního zákona se neuplatní ustanovení § 74 odst. 2 poslední věty insolvenčního zákona.
II. Žalobu, kterou insolvenční správce ve smyslu ustanovení § 199 odst. 1 insolvenčního zákona uplatní u insolvenčního soudu své popření vykonatelné pohledávky proti věřiteli, který ji přihlásil, nelze odmítnout jako opožděnou (podle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona), jestliže se insolvenční správce při určení počátku běhu třicetidenní lhůty k jejímu podání řídil nesprávně vyznačenou doložkou právní moci na usnesení o schválení zprávy o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a) insolvenčního zákona. Lhůta k podání žaloby přitom (v duchu téže logiky) neskončí (nemůže skončit) dříve než dnem, kdy insolvenční soud uvedené usnesení opatří doložkou právní moci. Skutečnost, že insolvenční soud v době, kdy má uplynout lhůta k podání žaloby, neví, zda rozhodnutí nabylo právní moci, nebo že otálí s vyznačením doložky právní moci, ač den právní moci již zná, (totiž) nelze přičítat k tíži procesního subjektu, jenž má včasnost svého procesního úkonu podřídit právě okamžiku právní moci takového rozhodnutí, nadto v situaci, kdy okamžik právní moci rozhodnutí není podmíněn tím, že takové rozhodnutí bylo dotčenému procesnímu subjektu dříve doručeno zvlášť (srov. opět § 74 odst. 1 insolvenčního zákona).
Závěr formulovaný v předchozím odstavci by nebyl namístě jen tam, kde již v době vydání rozhodnutí insolvenčního soudu muselo být zřejmé, že rozhodnutí neobsahuje výroky, které nabývají (mohou nabýt) právní moci v rozdílné době, nebo že zde není (kromě dotčené osoby) jiný účastník řízení (potažmo jiný procesní subjekt) způsobilý ovlivnit právní moc takového rozhodnutí (a tedy i počátek běhu lhůty, která se má odvíjet od právní moci takového rozhodnutí insolvenčního soudu).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 154/2020, ze dne 29. 7. 2021
20.10.2021 00:01
Odpovědnost navrhovatele za újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení
Je-li insolvenční návrh odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, pak ve spojení se zjištěním, že insolvenční navrhovatel neměl vůči insolvenčnímu dlužníku tvrzenou pohledávku, nebude pro odškodnění imateriální újmy způsobené zásahem do dobré pověsti údajného dlužníka – právnické osoby (v důsledku zveřejnění údaje o zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku a v obchodním rejstříku) zpravidla dostatečná pouhá omluva insolvenčního navrhovatele.
Stanovisko poškozeného insolvenčního dlužníka, který požaduje po insolvenčním navrhovateli jako škůdci částku, o níž prohlásí, že jde o částku „symbolickou“, tj. že by mohl (byl by oprávněn) požadovat částku mnohem vyšší, není (nemůže být) důvodem k tomu, aby mu byl požadavek na zaplacení relutárního zadostiučinění zamítnut s odůvodněním, že o peněžitou náhradu vlastně nestojí. Poškozený totiž má právo požadovat zaplacení nižší částky, než na jakou by měl nárok, a soud je tím vázán. Dovozovat, že poškozený vlastně o žádnou peněžitou náhradu nestojí, jen z toho nelze.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3040/2019, ze dne 30. 6. 2021
19.10.2021 00:02
Exekuce zjištěné neuspokojené pohledávky po zastavení insolvenčního řízení
Na základě upraveného seznamu pohledávek lze po zastavení insolvenčního řízení podle § 396 odst. 2, § 405 odst. 3, nebo § 418 odst. 5 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. července 2017, podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci pro zjištěnou neuspokojenou pohledávku, kterou dlužník nepopřel, i tehdy, je-li insolvenčním navrhovatelem pouze dlužník; toto právo se promlčí za 10 let od zastavení řízení.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 129/2020, ze dne 29. 7. 2021
18.10.2021 00:01
Oznámení započitatelné pohledávky proti pochybné a sporné pohledávce
I. Pro způsobilost pohledávek ze smluv k započtení je podle § 3028 odst. 3 věty první o. z. rozhodná právní úprava, kterou se řídí smlouvou založený závazkový poměr, z něhož pohledávka vznikla. Jestliže se vznik pohledávek způsobilých k započtení posuzuje podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2013, posuzuje se otázka, zda dlužník může použít k započtení vůči postupníkovi i své k započtení způsobilé pohledávky, které měl vůči postupiteli v době, kdy mu bylo oznámeno nebo prokázáno postoupení pohledávky, podle ustanovení § 529 odst. 2 obč. zák.
II. Na délku lhůty „bez zbytečného dokladu“, stanovené dlužníku v § 529 odst. 2 obč. zák. ke splnění oznamovací povinnosti vůči postupníku, nemá sama o sobě žádný vliv skutečnost, že na majetek dlužníka je vedeno insolvenční řízení a že tuto povinnost má splnit insolvenční správce dlužníka.
III. Obč. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2013, neobsahoval (oproti úpravě obsažené v o. z.) žádnou výslovnou úpravu (ne)možného započtení pohledávek sporných či pochybných (terminologií § 1987 odst. 2 o. z. jde o pohledávky nejisté nebo neurčité). Ve vztahu ke včasnému splnění oznamovací povinnosti dlužníka vůči postupníku dle § 529 odst. 2 obč. zák. není závěr, že lhůta „bez zbytečného odkladu“ začíná běžet až poté, kdy postupníkova pohledávka přestane být spornou nebo pochybnou, dovoditelný ani teleologickým výkladem zkoumaného ustanovení. Lhůta „bez zbytečného odkladu“ obsažená v § 529 odst. 2 obč. zák. i v tomto případě začíná běžet již poté, kdy dlužníku bylo postoupení pohledávky postupitelem oznámeno nebo postupníkem prokázáno.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 82/2019, ze dne 30. 6. 2021
14.10.2021 00:02
Pluralita insolvenčních věřitelů při rubopisu zajišťovací směnky
Závěru, že dlužník je v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť má více věřitelů (nejméně dva), z nichž každý má proti němu pohledávku po dobu 30 dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky (dluhy) není schopen plnit (§ 3 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona), respektive proto, že má více věřitelů (nejméně dva), z nichž každý má proti němu pohledávku po dobu 30 dnů po lhůtě splatnosti, a zároveň platí vyvratitelná domněnka platební neschopnosti dlužníka, který tyto závazky (dluhy) neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti (§ 3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona), nepřekáží, že věřitelem dlužníka je pouze majitel zajišťovací směnky rubopisované na něj po splatnosti a majitel touto směnkou zajištěné (kauzální) pohledávky po lhůtě splatnosti.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 96/2019, ze dne 30. 6. 2021
14.10.2021 00:01
Aplikace § 143 odst. 2 IZ při posuzování zvýhodňujícího právního jednání
Pro účely posouzení, zda dlužník ve smyslu ustanovení § 241 odst. 2 insolvenčního zákona učinil právní jednání v době, kdy byl v úpadku, se zkoumá, zda dlužník byl v době, kdy se dotčené právní jednání stalo účinným, v úpadku ve formě platební neschopnosti ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 insolvenčního zákona, a to i za použití vyvratitelných domněnek platební neschopnosti uvedených v § 3 odst. 2 insolvenčního zákona, případně (jde-li o dlužníka, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou – podnikatelem) zda dlužník byl v době, kdy se dotčené právní jednání stalo účinným, v úpadku ve formě předlužení. Splnění podmínky formulované v § 143 odst. 2 větě první insolvenčního zákona není součástí takového posouzení a v řízení o odpůrčí žalobě podle insolvenčního zákona se toto ustanovení neuplatní ani analogicky.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 96/2019, ze dne 30. 6. 2021
16.09.2021 00:02
Závaznost rozhodnutí v řízení, v němž bylo pokračováno dle § 265 IZ
Za situace, kdy se přihlášený věřitel domáhá zaplacení pohledávky u obecného soudu, který ke dni přezkumného jednání dosud o pohledávce nerozhodl, nemůže být pohledávka v daném insolvenčním řízení přezkoumávána jako vykonatelná a insolvenční správce (při konkursu) tak není nijak omezen popěrnými důvody dle § 199 insolvenčního zákona. To platí i pro situaci, kdy dojde ze zákona k přerušení takového sporu u obecného soudu z důvodu prohlášení konkursu na majetek žalovaného dlužníka (§ 263 insolvenčního zákona) a následně je postupem dle § 265 odst. 2 a 3 v řízení pokračováno, pravomocně rozhodnuto a rozhodnutí se stane vykonatelným.
Jestliže v návaznosti na zmíněný postup obecné soudy pravomocně rozhodnou o nároku věřitele, je pro účastníky řízení takové rozhodnutí závazné podle § 159a odst. 1 o. s. ř. Insolvenční soud z tohoto rozhodnutí vychází, je jím vázán, a není oprávněn opětovně posuzovat stejné námitky, které v řízení u obecných soudů insolvenční správce (či před ním dlužník) uplatnil či mohl uplatnit. Všechny námitky, tvrzení a důkazy musí insolvenční správce uplatnit v řízení, do kterého záměrně a na svůj návrh v rámci hospodárnosti řízení (§ 5 písm. a/ a § 265 odst. 3 insolvenčního zákona) vstoupil, případně musí využít řádných i mimořádných opravných prostředků v daném řízení.
Není tak možné připustit, aby insolvenční správce po neúspěchu v pokračujícím (dříve přerušeném) řízení znovu vznášel shodné námitky, opakovaně namítal totéž jako v nalézacím řízení u obecných soudů a požadoval po insolvenčním soudu mimo mechanismus § 199 insolvenčního zákona opětovné posouzení otázek již vyřešených pravomocným rozhodnutím jiného soudu. To by v konečném důsledku vedlo k v civilním soudním procesu zcela nepřijatelnému popření důsledků závaznosti pravomocného soudního rozhodnutí pro účastníky sporu vedeného (a rozhodnutého) u obecného soudu.
Na tomto výkladu ničeho nemění ani § 231 insolvenčního zákona. Úprava § 231 insolvenčního zákona má za cíl koncentrovat do insolvenčního řízení spory, jejichž předmětem je přímo samotná (ne)platnost právních jednání dlužníka. Uvedené ustanovení proto nelze aplikovat na spory, kde je (ne)platnost právního jednání dlužníka řešena jako otázka předběžná, ale pouze kde je řešena jako předmět sporu („přímo ve výroku“). Stejně tak § 231 insolvenčního zákona nijak „neprolamuje“ závaznost pravomocného rozhodnutí obecného soudu v řízení, v němž bylo pokračováno podle § 265 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona, a neumožňuje (ani neukládá insolvenčnímu soudu) opětovně přezkoumat otázku (ne)platnosti právního jednání dlužníka, jež by byla otázkou předběžnou v odporovém sporu. Chce-li insolvenční správce, aby (ne)platnost právního jednání dlužníka posoudil pro účely posouzení pravosti (výše či pořadí) pohledávky v insolvenčním řízení výlučně insolvenční soud, pak nepodá návrh na pokračování v přerušeném řízení o sporné pohledávce a o důvodnosti pohledávky se rozhodne pouze v odporovém sporu. Případně může insolvenční správce zahájit sám spor o určení neplatnosti právního jednání dlužníka dle § 159 odst. 1 písm. g) a § 231 insolvenčního zákona.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2753/2019, ze dne 31. 5. 2021
16.09.2021 00:01
Nesprávný postup při určení osoby insolvenčního správce
Opatření, kterým předseda insolvenčního soudu určuje osobu insolvenčního správce v rozporu s § 25 odst. 2 až 5 insolvenčního zákona, je podle § 5 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. nesprávným úředním postupem, za nějž může (v případě splnění dalších podmínek) odpovídat stát.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 141/2021, ze dne 31. 5. 2021