// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení

Konkursní řízení; insolvenční řízení

12.03.2025 00:02

Pokyn zajištěného věřitele ke zpeněžení majetku ve smyslu § 293 IZ

O pokyn zajištěného věřitele ve smyslu § 293 insolvenčního zákona jde tehdy, jestliže obsahově směřuje ke zpeněžení předmětu zajištění. Jeho obsahem mohou být různé požadavky a podmínky zpeněžení. Zajištěný věřitel může například pokynem požadovat, aby insolvenční správce prodal předmět zajištění ve veřejné dražbě nebo mimo dražbu, může určit, jaká bude výše nejnižšího podání při prodeji předmětu zajištění v dražbě, a může například též určit, jaké realitní kanceláře má insolvenční správce oslovit pro účely spolupráce na nemovité věci tvořící předmět zajištění.

Insolvenční zákon nicméně neupravuje žádné obsahové ani formální náležitosti pokynu zajištěného věřitele. Při posuzování uděleného pokynu je tak třeba vycházet z toho, že pokyn zajištěného věřitele ke zpeněžení zajištění podle § 293 odst. 1 insolvenčního zákona je procesním úkonem, jehož účinky soud zkoumá podle toho, jak byl navenek projeven.

Pokynem ve smyslu § 293 odst. 1 insolvenčního zákona může být jakýkoli procesní úkon, jímž zajištěný věřitel vymezí (určí) podmínky (předpoklady) zpeněžení zajištění (zajištěného majetku). Není vyloučeno (a v praxi se tak začasté děje), aby zajištěný věřitel navenek projevil svou vůli (udělil pokyn ke zpeněžení konkrétního zajištění) „po částech“, respektive prostřednictvím několika na sebe navazujících procesních úkonů. Není rovněž vyloučeno, aby zajištěný věřitel pokynem nejprve zformuloval (vymezil) obecné podmínky (předpoklady), jejichž splnění má za podstatné (určující) pro zpeněžení zajištěného majetku, a následně (dalším procesním úkonem) onen „obecný“ pokyn konkretizoval nebo jednotlivě schválil (odsouhlasil) jeho konkrétní provedení (provádění) insolvenčním správcem. Při udělení dostatečně určitého „obecného“ pokynu, z jehož rámce následná konkretizace nebo schválení (odsouhlasení) jednotlivých kroků insolvenčního správce nevybočují, je pro naplnění požadavku, aby k pokynu zajištěného věřitele s prvním pořadím (zajištěného věřitele s právem pokyn udělit) byl připojen písemný souhlas zajištěného věřitele s dalším pořadím (§ 293 insolvenčního zákona ve spojení s § 230 odst. 4 insolvenčního zákona), zásadně postačující písemný souhlas s „obecným“ pokynem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 13/2023, ze dne 30. 1. 2025

12.03.2025 00:01

Povinnost upustit od dražby v případě zahájení insolvenčního řízení

Povinnost upustit od dražby podle § 46 odst. 1 písm. f) zákona o veřejných dražbách v případě zahájení insolvenčního řízení je objektivní; její porušení zakládá neplatnost dražby i v případě, že se dražebník o zahájení insolvenčního řízení ve vztahu k vlastníku dražené nemovitosti nedozvěděl.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2993/2024, ze dne 4. 2. 2025

18.02.2025 00:02

Žaloba na určení pořadí pohledávky podle § 203a insolvenčního zákona

Jiný než insolvenční soud nemůže posuzovat (určovat) pořadí pohledávky v insolvenčním řízení (ani jako otázku předběžnou). V případech, kdy je mezi věřitelem a osobou s dispozičními oprávněními veden jak spor o existenci (důvodnost, resp. „pravost“), případně výši pohledávky za majetkovou podstatou (na základě žaloby o zaplacení pohledávky podané u obecného soudu po rozhodnutí o úpadku dlužníka), tak spor o pořadí takové pohledávky (spor o to, zda jde o některou z pohledávek taxativně vypočtených v § 168 insolvenčního zákona) na základě incidenční žaloby podané u insolvenčního soudu, může být výsledek sporu o zaplacení pohledávky závislý na výsledku sporu o určení pořadí pohledávky; proto je důvod přerušit řízení o zaplacení pohledávky podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. do skončení incidenčního sporu o pořadí této pohledávky. Vyzní-li výsledek incidenčního sporu o pořadí pohledávky tak, že jde o přihlášenou pohledávku (§ 203a odst. 1 věta třetí insolvenčního zákona), bude okolnost, že věřitel se žalobou podanou u obecného soudu po rozhodnutí o úpadku dlužníka domáhal splnění (zaplacení) přihlášené pohledávky, důvodem k zastavení řízení o takové žalobě (srov. § 140c insolvenčního zákona, ve spojení s § 141a insolvenčního zákona).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2886/2024, ze dne 30. 12. 2024

14.02.2025 00:01

ÚS: Stanovení náhrady nákladů řízení bez použití § 414 odst. 1 IZ

Rozhodne-li obecný soud o náhradě nákladů řízení, aniž se ústavně konformně a v souladu s dřívější rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vypořádá s nutností aplikace § 414 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném od 1. 6. 2019 do 30. 9. 2024, v tom smyslu, že se osvobození dlužníka vztahuje jak na samotnou pohledávku, tak také na její příslušenství, byť se jedná o příslušenství tvořené nárokem na náhradu nákladů nalézacího řízení vedeného za trvání oddlužení, poruší právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 374/24, ze dne 9. 12. 2024

10.02.2025 00:01

Pohledávka z titulu odvodu dle § 81 odst. 2 písm. c) zákona o zaměstnanosti

Pohledávka z titulu odvodu dle § 81 odst. 2 písm. c) zákona o zaměstnanosti vzniklá po zahájení insolvenčního řízení, avšak před rozhodnutím o úpadku, nespadá do výčtu pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168 insolvenčního zákona) ani pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169 insolvenčního zákona). Pohledávka proto může být uplatněna pouze přihláškou pohledávky do insolvenčního řízení.

Platba odvodu do státního rozpočtu podle § 81 odst. 2 písm. c) zákona o zaměstnanosti není právním jednáním nutným ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy ve smyslu § 111 odst. 2 insolvenčního zákona a nespadá ani pod žádnou z dalších výjimek formulovaných v předmětném ustanovení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 19/2023, ze dne 30. 12. 2024

06.02.2025 00:02

Příspěvek do garančního fondu v insolvenčním řízení

Příspěvek do garančního fondu dle § 4 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. nemá charakter mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka ve smyslu § 170 písm. d) insolvenčního zákona, pohledávky z titulu tohoto příspěvku tak nejsou vyloučeny z uspokojení v insolvenčním řízení podle § 170 písm. d) insolvenčního zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 72/2024, ze dne 4. 12. 2024

29.01.2025 00:02

Právní nástupce ve smyslu § 237 odst. 2 insolvenčního zákona

Právní nástupce osoby, v jejíž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo která z něho měla prospěch (§ 237 odst. 1 insolvenčního zákona), jemuž v době, kdy nabyl plnění z neúčinného právního úkonu, musely být známy okolnosti, které odůvodňují právo dovolávat se neúčinnosti vůči oné osobě, má ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona povinnost vydat toto plnění do majetkové podstaty i tehdy, jde-li o právního nástupce na základě smlouvy (typově na základě smlouvy darovací nebo smlouvy kupní).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 72/2022, ze dne 29. 11. 2024

29.01.2025 00:01

Úspěšné popření vykonatelné pohledávky v insolvenčním řízení povinného

I. Incidenčním sporem o určení pravosti, výše nebo pořadí přihlášené pohledávky se řeší sporné otázky pravosti, výše nebo pořadí přihlášené pohledávky jen pro potřeby insolvenčního řízení; rozhodnutí o věci samé, jímž se insolvenční soud v takovém sporu pravomocně vysloví ke zkoumané pravosti, výši nebo pořadí přihlášené pohledávky, je účinné vůči všem procesním subjektům insolvenčního řízení.

Výsledek sporu o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky nemá žádný vliv na možnost věřitele vymáhat vykonatelnou pohledávku po skončení insolvenčního řízení, v němž byl úpadek dlužníka řešen konkursem, na základě exekučního titulu nabytého vůči dlužníku před zahájením insolvenčního řízení. Představa, že přihlášená vykonatelná pohledávka, ohledně které by bylo v incidenčním sporu vedeném podle § 159 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona pravomocně určeno, že v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka není po právu, by proto nemohla být tímto věřitelem vymáhána po skončení insolvenčního řízení, v němž byl úpadek dlužníka řešen konkursem, je mylná.

Pohledávka věřitele vůči (insolvenčnímu) dlužníku, na kterou se vztahuje rozhodnutí insolvenčního soudu o přiznání osvobození od placení zbytku pohledávek, vydané podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona, v neuhrazeném rozsahu nezaniká, v soudním či jiném řízení ji však již nelze věřiteli přiznat; ve vykonávacím řízení má taková pohledávka stejný režim, jako promlčená pohledávka [pohledávka, u které byla účinně (důvodně) vznesena námitka promlčení].

II. Uvedené závěry se prosadí i v poměrech projednávané věci, kdy byl úpadek dlužníka řešen oddlužením, insolvenční soud pravomocně (rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 a § 114b odst. 5 o. s. ř.) určil, že pohledávka věřitele (oprávněného) není po právu, a následně vzal na vědomí splnění oddlužení a osvobodil dlužníka od placení pohledávek (§ 414 insolvenčního zákona).

I v těchto poměrech totiž platí, že pravomocný rozsudek, jímž insolvenční soud určil, že vykonatelná pohledávka přihlášeného věřitele (oprávněného) není po právu, má účinky jen v rámci insolvenčního řízení dlužníka (povinného), konkrétně v tom směru, že nebyla (ani zčásti) uspokojována v insolvenčním řízení. Rozhodnutí insolvenčního soudu tak nemělo žádný vliv ani na existenci pohledávky (tato nezanikla), ani na její vykonatelnost (na existenci exekučního titulu). Jinak řečeno, skutečnost, že insolvenční soud (pravomocně) určil, že vykonatelná pohledávka oprávněného není po právu, není důvodem, pro který by bylo nutné zastavit exekuční řízení, v němž oprávněný vymáhal tuto pohledávku za povinným.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3626/2023, ze dne 27. 11. 2024

24.01.2025 00:02

ÚS: Zvýhodnění pohledávek státu v insolvenčním řízení

Z práva na rovnost v obsahu a ochraně vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 věty druhé Listiny základních práv a svobod ani z práva na rovnost účastníků v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nelze dovodit absolutní zákaz privilegovaného postavení státu v insolvenčním řízení. Zvýhodnění státu v insolvenčním řízení oproti jiným, „soukromým“ věřitelům však musí být stanoveno výslovně zákonem a musí být „obhajitelné“, tedy musí obstát v testu proporcionality. Zákonodárce musí mít ponechán určitý prostor za účelem ochrany jiných ústavně chráněných zájmů či legitimního veřejného zájmu modifikovat postavení jednotlivých věřitelů v insolvenčním řízení, včetně postavení státu (fisku). Přitom však musí respektovat, že jde o výjimku, kterou je třeba náležitě odůvodnit a jejíž uplatnění musí být systémově udržitelné.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 37/23, ze dne 20. 11. 2024

20.01.2025 00:01

Podmínky pro rozhodnutí o splnění oddlužení dle § 412a odst. 4 IZ

Jazykové znění § 412a odst. 4 insolvenčního zákona je prosto jakékoli nejasnosti a nesrozumitelnosti a neumožňuje více interpretací. Podmínky, za nichž je možné rozhodnout po 3 letech trvání splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty o splnění oddlužení, jsou formulovány jednoznačně a nevzbuzují interpretační pochybnosti. V prvé řadě tak jde o podmínku, že dlužníku vznikl nárok na starobní důchod před rozhodnutím o schválení oddlužení. Této podmínce dlužník v projednávané věci nedostál, přičemž je nerozhodné, zda se tak stalo z důvodů, které dlužník (ne)mohl ovlivnit, a že mu vznikl nárok na starobní důchod v době, kdy ještě fakticky neproběhla první stanovená splátka z jeho příjmů.

Jinak řečeno, ustanovení § 412a odst. 4 insolvenční zákona, ve znění účinném do 30. září 2024, požaduje, aby dlužníku vznikl nárok na starobní důchod před schválením oddlužení. Takové jazykové vyjádření vylučuje úvahy o tom, zda dlužník splňuje podmínky uvedeného ustanovení rovněž v případě, kdy mu nárok na starobní důchod vznikl po schválení oddlužení; okolnosti, kdy přesně a proč (z jakých důvodů) nárok vznikl (až) po schválení oddlužení, jsou proto již nepodstatné.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 52/2024, ze dne 29. 11. 2024

09.01.2025 00:01

Plnění daňové povinnosti jako zvýhodňující právní jednání

Neúčinným právním jednáním dlužníka dle § 241 insolvenčního zákona může být také plnění dlužníka na již splatný dluh; není přitom významné, zda jde o povinnost smluvní či „zákonnou“, stejně tak není rozhodné, zda povinnost k plnění byla dlužníku uložena pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu. Z uvedeného je zřejmé, že (obecně vzato) i plnění zákonem stanovené daňové povinnosti může být (za podmínek určených ustanovením § 235 odst. 1 a § 241 odst. 1 insolvenčního zákona) posouzeno (coby zvýhodňující právní jednání) jako neúčinné.

Podle odvolacího soudu nemohlo jít v poměrech dané věci o zvýhodňující právní jednání proto, že dlužník při uspokojování pohledávky žalovaného postupoval jako plátce daně z přidané hodnoty, který část plnění (obdrženého od svých odběratelů) odpovídající této dani pouze přeposlal daňovému správci. Jinak řečeno, takové plnění se podle odvolacího soudu nikdy nemohlo stát majetkem dlužníka (součástí majetkové podstaty dlužníka).

Uvedená argumentace však nemůže obstát. Částka odpovídající dani z přidané hodnoty obsažená v ceně, kterou dlužníku za dodané zboží zaplatili jeho odběratelé, se stává majetkem dlužníka, nikoli státu. Státu v souvislosti s uskutečněným zdanitelným plněním může vzniknout „pouze“ daňová pohledávka za dlužníkem. Do okamžiku, než dlužník svou daňovou povinnost splní (na základě podaného daňového přiznání za příslušné zdaňovací období daň zaplatí), zůstává částka odpovídající dani z přidané hodnoty, získaná jako součást plnění poskytnutého odběratelem dlužníka za dodané zboží, majetkem dlužníka. Žádný důvod, pro který by tato částka měla být po celou dobu, co s ní dlužník disponuje, v majetku státu, Nejvyšší soud nenachází.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 105/2022, ze dne 30. 9. 2024

16.12.2024 00:01

K určení výše podílů insolvenčních správců na celkové odměně

I. Insolvenční soud určuje (celkovou) odměnu insolvenčních správců podle § 38 insolvenčního zákona; podíly jednotlivých insolvenčních správců na (celkové) odměně stanoví podle § 6 vyhlášky č. 313/2007 Sb.

Za stavu, kdy insolvenční soud (usnesením, jímž schválil konečnou zprávu a vyúčtování odměny a výdajů insolvenčního správce) určil (celkovou) odměnu insolvenčních správců (aniž shledal důvody pro její přiměřené snížení či zvýšení) částkou 10.960.987,08 Kč, přičemž v tomto rozsahu nabylo jeho usnesení právní moci (nebylo napadeno odvoláním), mohl (následně) „rozdělit“ mezi oba insolvenční správce (stanovit jejich podíly) jen v rozsahu této částky. Přitakal-li odvolací soud závěru insolvenčního soudu, podle něhož je nutné při stanovení těchto podílů vycházet z částky (celkové) odměny „zvýšené“ o 5.664.661,- Kč [a nikoli z částky odpovídající pravomocně určené (celkové) odměně], nerespektuje jeho právní posouzení dosavadní judikatorní závěry.

Jinak řečeno, za tohoto stavu již nemohl insolvenční soud při určení výše podílů insolvenčních správců na (celkové) odměně zohlednit skutečnost, že insolvenční správce nepožadoval část odměny za (jím provedené) zpeněžení zajištěného majetku.

II. Jako neúplné (a tudíž i nesprávné) hodnotí Nejvyšší soud napadené usnesení i co do samotného určení podílů insolvenčních správců na (celkové) odměně. Jakkoli odvolací soud správně vyšel z délky výkonu činnosti insolvenčních správců, jeho závěry ohledně rozsahu a náročnosti činnosti Nejvyšší soud nesdílí.

Odvolací soud se totiž omezil na přitakání (obecným) závěrům insolvenčního soudu, že: a) „první měsíce po rozhodnutí o úpadku jsou z pohledu insolvenčního správce nejpracnější a provedení prvotních úkonů (zjištění a zajištění majetku) je předpokladem pro následné úspěšné pokračovaní v konkursu, zejména pro zpeněžovaní“, b) „ustálená (či minimálně ustalující se) rozhodovací praxe soudů, podle níž v případě změny správce schůzí věřitelů nelze výrazně zohledňovat kritérium délky činnosti jednotlivých správců“, a c) „s přihlédnutím k rozsahu a náročnosti činnosti odvolaného správce má jeho podíl na odměně obvykle spadat do intervalu mezi jednou pětinou až jednou třetinou“. Nad uvedený rámec (jen) doplnil, že insolvenční správce H přezkoumal pohledávky věřitelů č. P1 až P7 (v rámci sedmi přihlášek šlo celkem o 236 dílčích přihlášených pohledávek).

Takové vymezení rozsahu a náročnosti činnosti nijak nekonkretizuje (vyjma počtu přezkoumaných pohledávek) reálnou činnost insolvenčního správce H a není z něho (mimo jiné) seznatelné, zda (a jaké) úsilí musel vynaložit insolvenční správce H při zjištění majetku dlužníka nad rámec zjištění z veřejných rejstříků, popřípadě zda u přezkoumávaných pohledávek šlo např. o pohledávky z titulu opakujících se plnění, o pohledávky (ne)sporné či pochybné.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 78/2023, ze dne 31. 10. 2024

02.12.2024 00:01

Odměna insolvenčního správce z uspokojení pracovněprávních nároků

Částky získané provozem dlužníkova závodu, z nichž insolvenční správkyně platila pracovněprávní pohledávky zaměstnanců dlužníka vzniklé při provozování závodu během konkursu, nepředstavují základ pro výpočet odměny insolvenční správkyně ve smyslu § 1 odst. 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb. Za příjem získaný provozováním závodu dlužníka lze považovat čistý zisk vytvořený provozem závodu dlužníka a příjem ze zpeněžení tohoto závodu. Pro účely odměny insolvenčního správce není možné pracovat se mzdovými náklady zaměstnanců dlužníka.

Je-li dlužníkův závod předmětem zajištění a vznikají-li při jeho provozu pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, insolvenční správce nemá nárok na odměnu dle § 1 odst. 3 vyhlášky č. 313/2007 Sb. z uspokojování těchto pohledávek.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 99/2023, ze dne 30. 10. 2024

28.11.2024 00:01

Návrh správce konkursní podstaty na vydání částečného rozvrhu dle ZKV

I. Z úpravy obsažené v § 30 odst. 3 ZKV je patrno, že návrhová iniciativa ohledně částečného rozvrhu není v rukou konkursního soudu (ten není oprávněn povolit částečný rozvrh, jemuž nepředcházel návrh správce konkursní podstaty odsouhlasený věřitelským výborem). Podá-li správce konkursní podstaty návrh na vydání částečného rozvrhu odsouhlasený věřitelským výborem, konkursní soud o takovém návrhu rozhodne (částečný rozvrh povolí) poté, co dospěje k závěru o splnění předpokladů uvedených v § 30 odst. 3 ZKV. Není však oprávněn sám určovat, jaká částka má být částečným rozvrhem rozdělena mezi věřitele. Konkursní soud tak nemá důvod zkoumat návrh správce konkursní podstaty na vydání částečného rozvrhu v tom ohledu, zda částka navržená k rozdělení mezi konkursní věřitele nemůže být vyšší.

II. Při částečném rozvrhu nejsou pro rozvrhové usnesení (usnesení o částečném rozvrhu) předepsány náležitosti, jež by se lišily (vyjma poslední větou ustanovení § 30 odst. 3 ZKV předepsané povinnosti uvést v konečném rozvrhu, v jakém rozsahu byly pohledávky věřitelů uspokojeny splněním částečného rozvrhu) od náležitostí rozvrhového usnesení o konečném rozvrhu. Tam, kde se v konkursu nenacházejí žádné pohledávky první třídy, se částečný rozvrh týká [ponechají-li se stranou pohledávky za podstatou a pracovní nároky (§ 32 odst. 1 ZKV)] pohledávek věřitelů druhé třídy. V tomto posledním případě se rozvrhové usnesení o částečném rozvrhu liší (má lišit) od rozvrhového usnesení o rozvrhu konečném jen rozsahem (výší) rozdělované částky (jelikož se jím rozvrhuje jen část výtěžku zpeněžení majetku konkursní podstaty úpadce). Vztahuje-li se rozvrhové usnesení o částečném rozvrhu na pohledávky věřitelů určité třídy (první nebo druhé), musí se vždy vypořádat se všemi pohledávkami věřitelů takové třídy, jejichž uspokojení přichází v úvahu při (konečném) rozvrhu. V rámci dané třídy nelze při částečném rozvrhu uspokojit jen některé věřitele dané třídy, aniž by z výrokové části rozvrhového usnesení o částečném rozvrhu bylo patrno, jak jsou (mají být) částečným rozvrhem vypořádány další pohledávky věřitelů téže třídy. Povahou rozvrhového usnesení o částečném rozvrhu je pak dáno, že nemůže nastat situace, kdy by podle něj některé z pohledávek (jichž se má částečný rozvrh týkat) částečným rozvrhem nebyly uspokojeny vůbec (takové rozhodnutí má povahu konečného rozvrhu). Splnění částečného rozvrhu vede v rozsahu poskytnutého plnění k zániku pohledávek těch věřitelů, kteří se podílejí na částečném rozvrhu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1412/2023, ze dne 31. 7. 2024

27.11.2024 00:02

Povinnost obmeškalého vydražitele k doplacení rozdílu na nejvyšším podání

V soudní praxi není pochyb o tom, že pakliže exekutor provádí dražbu podle ustanovení § 76 odst. 2 exekučního řádu, postupuje přiměřeně podle ustanovení občanského soudního řádu (exekučního řádu) o výkonu rozhodnutí (exekuci) prodejem nemovitosti (zástavy). Z uvedeného však nevyplývá, že by exekutor, provádějící dražbu na podkladě smlouvy s insolvenčním správcem podle § 286 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona, tzv. „pokračoval“ v původním exekučním řízení a byl výsledky původního exekučního řízení (např. usnesením o ceně nemovitosti, usnesením o dražební vyhlášce) jakkoliv vázán.

Možnost exekutora tzv. pokračovat v původním exekučním řízení by byla dána pouze za splnění podmínky uvedené v ustanovení § 82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona, tedy jedině tehdy, pokud by insolvenční soud v době do rozhodnutí o insolvenčním návrhu předběžným opatřením omezil z důvodů hodných zvláštního zřetele některý z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení uvedených v § 109 odst. 1 písm. b) a c) insolvenčního zákona (zde tedy účinek spočívající v nemožnosti provedení exekuce, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, a zároveň by uložil soudnímu exekutorovi „pokračovat v exekuci“), což se však v této věci nestalo.

Pakliže tedy v insolvenčním řízení došlo postupem podle ustanovení 286 odst. 1 insolvenčního zákona ke zpeněžení té části majetkové podstaty, která sloužila jako zástava, došlo tak k realizaci zástavního práva. Realizací zástavního práva právní vztah zástavního věřitele k zástavě zaniká (srov. § 1370 o. z.). Pokračování v exekučním řízení o prodeji takové zástavy je tak z povahy věci vyloučeno, je proto vyloučeno nařízení opakované dražby podle ustanovení § 336m odst. 2 o. s. ř. a nemůže být naplněn předpoklad pro uložení povinnosti obmeškalému vydražiteli zaplatit rozdíl na nejvyšším podání („… bylo-li při dalším dražebním jednání dosaženo nižší nejvyšší podání …“).

Je-li tedy zástava postupem podle § 286 insolvenčního zákona v insolvenčním řízení prodána, souběžné exekuční řízení o prodeji téže zástavy dále nepokračuje a končí v tom stadiu, ve kterém se nacházelo v době zahájení insolvenčního řízení ve vztahu k povinnému, tedy v tomto případě ve stadiu pravomocného udělení příklepu.

Z uvedeného vyplývá, že exekutor již nemůže v takové situaci v exekučním řízení o povinnosti obmeškalého vydražitele zaplatit rozdíl na nejvyšším podání rozhodnout. Vydražiteli, který nezaplatil ve stanovené lhůtě nejvyšší podání, tak nelze uložit povinnost k doplacení rozdílu na nejvyšším podání v případě, kdy po právní moci usnesení o udělení příklepu byl na povinného prohlášen konkurs a k udělení příklepu, na základě něhož úhrada na nejvyšší podání již byla provedena, došlo v dražbě provedené v rámci insolvenčního řízení vedeného vůči povinnému na základě smlouvy o provedení dražby uzavřené insolvenčním správcem se soudním exekutorem.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1212/2024, ze dne 30. 10. 2024

27.11.2024 00:01

K náležitostem žaloby pro výzvu podle § 114b o.s.ř.

I. Žaloba, která je projednatelná, včetně toho, že obsahuje vylíčení rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), však ještě nemusí být žalobou, na jejímž základě lze v ní uplatněnému požadavku vyhovět; tomu může bránit (a to i pro účely vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání) okolnost, že v žalobě nebyly vylíčeny všechny právně významné skutečnosti (tak, aby uplatněné právo vyplývalo ze skutečností uvedených žalobcem). Určení všech skutečností významných pro rozhodnutí věci závisí na právní kvalifikaci skutku soudem. Které skutečnosti jsou právně významné, je dáno skutkovou podstatou právní normy, jež má být ve věci aplikována.

II. Ve sporech o odpůrčí žalobě podle § 240 a § 241 insolvenčního zákona musí žalobce - insolvenční správce (tam, kde má jít o právní jednání, které dlužník učinil ve prospěch osoby, která s ním tvoří koncern) alespoň v základních bodech splnit povinnost tvrzení (unést břemeno tvrzení) ohledně existence koncernu, zejména ohledně existence základních podmínek jednotného řízení dle § 79 odst. 2 z. o. k. (o rozhodujícím vlivu řídící osoby, o vlivu na činnost řízené osoby, dlouhodobosti, prosazování koncernových zájmů, jednotné politice koncernu a koordinaci a koncepčním řízení alespoň jedné z významných složek nebo činností v rámci podnikání koncernu). Pokud žaloba tato konkrétní tvrzení neobsahuje, nelze na základě fikce uznání nároku vydat rozsudek pro uznání, protože nebyly vylíčeny všechny právně významné skutečnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 136/2023, ze dne 3. 10. 2024

22.11.2024 00:01

ÚS: Opětovný přezkum oprávněnosti soupisu do konkursní podstaty

Odmítnutí opakovaného přezkumu oprávněnosti (důvodnosti) trvání sepisu určité věci do konkursní podstaty jakožto předběžné otázky obecným soudem (v řízení odlišném od řízení o vylučovací žalobě), a to i přes případnou lidskoprávní argumentaci předestřenou v tomto směru dotčeným účastníkem řízení, který je vlastníkem této věci, není porušením jeho základních práv na soudní ochranu (čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) ani odepřením ochrany jeho vlastnického práva k dané věci (čl. 11 odst. 1 Listiny).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1942/21, ze dne 10. 9. 2024

14.11.2024 00:02

Úmysl insolvenčního dlužníka zkrátit věřitele ve smyslu § 242 IZ

I. Pro právní jednání, které dlužník učinil v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby jemu blízké a kterým zároveň zkrátil uspokojení svého věřitele (svých věřitelů), platí ve smyslu § 242 odst. 2 insolvenčního zákona vyvratitelná domněnka, že šlo o právní jednání, které dlužník učinil v úmyslu zkrátit věřitele (v úmyslu „cum animo fraudandi“) a (současně), že druhé straně (osobě blízké) byl tento jeho úmysl znám.

Žalobce v řízení o odpůrčí žalobě (insolvenční správce dlužníka jako jediná k tomu legitimovaná osoba dle § 239 odst. 1 insolvenčního zákona) nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně toho, že dlužník učinil právní jednání (že účinky právního jednání nastaly) v rozhodné době (§ 242 odst. 3 insolvenčního zákona), že šlo o právní jednání, jímž dlužník skutečně a objektivně zkrátil uspokojení pohledávky byť jediného svého věřitele, a že šlo právní jednání, které dlužník učinil ve prospěch osoby jemu blízké.

Žalovaná osoba blízká nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní (domněnku založenou úpravou obsaženou v § 242 odst. 2 insolvenčního zákona vyvrací) ohledně toho, že dlužník neměl úmysl zkrátit věřitele (úmysl „cum animo fraudandi“), a pro případ, že jej měl, ohledně toho, že jí takový úmysl nebyl znám a nemohla jej poznat (nemusela jej znát) ani při zachování náležité pečlivosti.

II. Obecně platí, že to, zda ve smyslu § 242 insolvenčního zákona jde o úmyslně zkracující právní jednání dlužníka, není závislé na tom, že smluvní závazek (právní jednání), z nějž vzešla povinnost dlužníka splnit dluh věřiteli (zde splnit dluh osobě blízké), byl ekvivalentní a že věřitel na něj předtím plnil (např. že věřitel podle kupní smlouvy již dodal dlužníku zboží, za které měl dlužník zaplatit sjednanou kupní cenu). Podstatné je, že dlužník splnil dluh věřiteli zcela v době, kdy neměl jiný majetek dostatečný k plné úhradě pohledávek některého ze svých věřitelů. Tím věřitele, jemuž plnil, „zvýhodnil“ na úkor jiného věřitele, kterého naopak v možnosti uspokojení jeho pohledávek „zkrátil“. Dlužníkovo právní jednání totiž zkracuje uspokojení pohledávky jeho věřitele zejména tehdy, jestliže vede ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v jeho důsledku nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv – nebýt tohoto právního jednání – by se uspokojil z majetku dlužníka alespoň zčásti.

Jinak řečeno, pro výsledek projednávané odpůrčí žaloby podle § 242 insolvenčního zákona není podstatné, zda zkoumané právní jednání (darovací smlouva) mělo za cíl vypořádat dlužníkův skutečný (dříve vzniklý) dluh vůči osobě dlužníku blízké [vynahradit osobě blízké vnosy do dlužníkova majetku], nýbrž to, že takovým právním jednáním dlužník současně zkrátil v možnosti byť jen částečného uspokojení jiného svého věřitele, na jehož pohledávku mu již ničeho „nezbylo“.

Odtud současně plyne, že ani prokázaný záměr (pohnutka, úmysl) dlužníka a osoby blízké vypořádat darovací smlouvou dluh dlužníka u osoby blízké z titulů vnosů nevylučuje posouzení daného právního jednání jako jednání, kterým dlužník zkrátil jiného svého věřitele (jiné své věřitele). Stejně tak platí, že takový (primární) záměr (pohnutka, úmysl) dlužníka nevylučuje (současný) úmysl dlužníka „cum animo fraudandi“ (nevyvrací domněnku úmyslu dlužníka „cum animo fraudandi“).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 157/2023, ze dne 30. 9. 2024

22.10.2024 00:02

K aplikaci § 158 IZ po rozhodnutí o způsobu řešení úpadku

Po rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem, konkrétně poté, co ve smyslu § 245 odst. 1 insolvenčního zákona nastanou účinky prohlášení konkursu na majetek dlužníka, je v insolvenčním řízení vyloučena přiměřená aplikace § 158 insolvenčního zákona.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 21/2024, ze dne 30. 9. 2024

22.10.2024 00:01

Úhrada dluhu insolvenčního dlužníka po rozhodnutí o úpadku

I. K úhradě dlužníkova dluhu u insolvenčního navrhovatele nebo u jiného přihlášeného věřitele, provedené po vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka, se v odvolacím řízení nepřihlíží bez zřetele k tomu, zda dlužník před vydáním rozhodnutí o úpadku namítal, že insolvenční návrh je šikanózní, nebo k tomu, zda dlužník před vydáním rozhodnutí o úpadku namítal, že kdyby se v budoucnu ukázalo, že pohledávka insolvenčního navrhovatele nebo pohledávky jiných přihlášených věřitelů jsou oprávněné, je schopen si zajistit disponibilní zdroje k jejich úhradě. Taková tvrzení nevylučují platnost pravidla formulovaného v § 141 odst. 1 poslední větě insolvenčního zákona. To, že dlužník tohoto pravidla nedbal, jde k jeho tíži.

II. I v průběhu řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o jeho úpadku lze postupovat podle § 1936 o. z. (dlužníkův dluh vůči insolvenčnímu navrhovateli nebo jinému přihlášenému věřiteli může zaniknout tím, že jej se souhlasem dlužníka uhradí třetí osoba). Taková úhrada dluhu vskutku neodporuje základní zásadě insolvenčního řízení vyjádřené v § 5 písm. d) insolvenčního zákona; to však nic nemění na tom, že k takové skutečnosti (která nastala po rozhodnutí o úpadku) se v odvolacím řízení nepřihlíží. S přihlédnutím k úpravě obsažené v § 186 insolvenčního zákona a závěrům formulovaným v R 34/2014 nebo v R 23/2024 nemá Nejvyšší soud postup podle § 141 odst. 1 poslední věty insolvenčního zákona ani za rozporný se základní zásadou insolvenčního řízení formulovanou v § 5 písm. a) insolvenčního zákona.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 21/2024, ze dne 30. 9. 2024