// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení

Konkursní řízení; insolvenční řízení

06.12.2022 00:01

Splnění podmínek pro osvobození od placení zbytku pohledávek

Pokles příjmů dlužníka za trvání schváleného oddlužení může být často zapříčiněn objektivními skutečnostmi, které dlužník nemůže ovlivnit, nebo které mu nelze přičítat k tíži (těhotenství a mateřství, ztráta zaměstnání, zhoršený zdravotní stav včetně invalidity apod.). I v takovém případě ale dlužník musí nadále plnit své povinnosti v insolvenčním řízení, k nimž se „zavázal“ již tím, že podal návrh na povolení oddlužení a veden poctivým záměrem usiluje o řešení svého úpadku sanačním způsobem, který směřuje k tomu, že mu bude část jeho dluhů odpuštěna (nebude povinen je hradit). Zavinění dlužníka se tak nevztahuje ke skutečnostem, které jsou příčinou výpadku nebo snížení jeho příjmů (v projednávané věci k neplánovanému těhotenství a mateřství dlužnice), nýbrž k tomu, že mu vznikl nový dluh, který ve lhůtě splatnosti nesplnil a který byl za trvání insolvenčního řízení dokonce exekučně vymáhán.

Zodpovědný přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení požaduje, aby dlužník aktivně řešil situaci, kdy dojde – v porovnání se stavem při schválení oddlužení – ke zhoršení jeho příjmových poměrů, tak aby byl i nadále schopen plnit řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení (což je předpokladem pro jeho osvobození od placení zbytku pohledávek podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona). Ačkoliv dlužnice v dovolání ohlašuje, že „chtěla svou situaci aktivně řešit“, zůstává skutečností, že vznik nového dluhu připustila, neuhradila jej a exekučním vymáháním se jeho celková výše ještě zvýšila.

Jinak řečeno, jen z toho, že dlužnice za trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře otěhotněla a v důsledku jejího mateřství se jí snížily příjmy, nelze dovozovat, že nemusela plnit řádně a včas své povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. Skutečnost, že pokles příjmů byl zapříčiněn jejím těhotenstvím a mateřstvím, sama o sobě nevyvrací domněnku, že dlužnice zavinila vznik exekučně vymáhaného peněžitého závazku po schválení oddlužení po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti (§ 418 odst. 1 písm. c/ a odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. května 2019).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 110/2020, ze dne 31. 8. 2022

16.11.2022 00:02

Neoprávněný zásah do dobré pověsti právnické osoby insolv. navrhovatelem

Úprava obsažená v ustanovení § 147 insolvenčního zákona je (ve smyslu ustanovení § 2894 odst. 2 o. z.) zvláštní zákonnou úpravou umožňující právnické osobě požadovat po insolvenčním navrhovateli přiznání náhrady nemajetkové újmy, kterou jí způsobil neoprávněným zásahem do její dobré pověsti tím, že podal insolvenční návrh, který byl jeho vinou odmítnut, nebo zamítnut nebo tím, že podal insolvenční návrh, o kterém bylo zastaveno insolvenční řízení jeho vinou. Při stanovení výše nemajetkové újmy se uplatní i obecná právní úprava obsažená v § 2957 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2654/2020, ze dne 30. 6. 2022

15.11.2022 00:02

K nemožnosti vypořádání společného jmění manželů pro jeho předlužení

I. Je-li majetek náležející do (nevypořádaného) společného jmění insolvenčního dlužníka a jeho (bývalého nebo současného) manžela důvodně sepsán do majetkové podstaty dlužníka postupem podle § 274 insolvenčního zákona, tedy proto, že vypořádání společného jmění manželů nelze provést pro jeho předlužení, proces vypořádání společného jmění manželů tím končí (společné jmění manželů se má za vypořádané) i ve vztahu ke dříve nevypořádaným vnosům dlužníkova (bývalého) manžela (k tomu, co ze svého výlučného majetku vynaložil na majetek ve společném jmění manželů).

II. Pro závěr, že je důvod zamítnout žalobu o vypořádání společného jmění manželů, jelikož se tak již stalo způsobem plynoucím z § 274 insolvenčního zákona, není postačující zjištění, že označený majetek ve společném jmění manželů byl sepsán do majetkové podstaty dlužníka, nýbrž až zjištění, že šlo o soupis podle § 274 insolvenčního zákona. Půjde-li o soupis podle § 274 insolvenčního zákona [tedy o soupis vyvolávající účinky vypořádání (jinak nevypořadatelného) majetku ve společném jmění manželů], pak tento důvod soupisu musí být u příslušné položky soupisu také uveden; jinak bude mít soupis účinky prostého soupisu majetku ve společném jmění manželů, který vypořádání společného jmění manželů nebrání.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 15/2021, ze dne 31. 8. 2022

15.11.2022 00:01

Uplatnění pohledávky na výživném ze zákona u insolvenčního správce

Jestliže věřitel podal proti konečné zprávě včas námitku, že konečná zpráva se nevypořádává s jeho neuspokojenou pohledávkou na výživném ze zákona, pak skutečnost, že u insolvenčního správce dlužníka takovou pohledávku podle § 203 odst. 1 insolvenčního zákona uplatnil písemně až několik dnů po uplynutí lhůty k podání námitek proti konečné zprávě, nezakládá důvod pro změnu pořadí pohledávky (důvod nepokládat takovou pohledávku za pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 140/2021, ze dne 31. 8. 2022

10.11.2022 00:02

K samostatnému běhu subjektivní promlčecí doby insolvenčnímu správci

Ani ohledně pohledávky z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že insolvenční dlužník (ochuzený) plnil za jiného (§ 454 obč. zák.), nezačíná běžet subjektivní promlčecí doba k uplatnění toho nároku ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. znovu jen proto, že prohlášením konkursu na majetek dlužníka přešlo oprávnění s touto pohledávkou nakládat na insolvenčního správce dlužníka; i zde platí, že změna v osobě věřitele nemá vliv na běh promlčecí doby.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1414/2021, ze dne 28. 7. 2022

09.11.2022 00:01

K výkladu § 170 písm. a) insolvenčního zákona

Podle ustanovení § 170 písm. a) insolvenčního zákona jsou vyloučeny z uspokojení v insolvenčním řízení úroky z prodlení přirostlé k zástavní pohledávce v době po rozhodnutí o úpadku zástavního dlužníka (jenž není osobním dlužníkem zástavního věřitele) bez zřetele k tomu, že zástavní věřitel mohl právo na uspokojení ze zajištění uplatnit v insolvenčním řízení až po rozhodnutí o úpadku [poté, co se v průběhu insolvenčního řízení stala zástava (opět) majetkem insolvenčního dlužníka].

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 126/2020, ze dne 28. 7. 2022

19.10.2022 00:02

Darovací smlouva jako právní jednání bez přiměřeného protiplnění dle § 240 IZ

Darovací smlouva je podle své povahy právním jednáním bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240 insolvenčního zákona. Současně však nelze pominout, že v řízení o odpůrčí žalobě lze zkoumat, zda dlužník za plnění poskytnuté na základě darovací smlouvy obdržel přiměřené protiplnění. Toto protiplnění může mít podobu úhrady dluhu dlužníka třetí osobou, jež předchází uzavření darovací smlouvy. Také toto protiplnění je protihodnotou majetkové povahy, jehož poskytnutím se (ve prospěch poměrného uspokojení věřitelů) snížila výše celkových závazků dlužníka. Skutečnost, že taková třetí osoba zajišťovala pohledávky dlužníka zástavním právem ke svým nemovitostem, přitom nemění ničeho na tom, že plnila na závazky dlužníka.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 103/2020, ze dne 30. 6. 2022

19.10.2022 00:01

Mimořádný příjem při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením

Jelikož právní úprava oddlužení sama o sobě představuje dobrodiní pro insolvenční dlužnici v tom směru, že se může „zprostit“ (zcela nebo zčásti) svých závazků, nelze ji (bez právní opory) vykládat v neprospěch věřitelů zjištěných pohledávek jen s ohledem na povahu (mimořádných) příjmů dlužnice.

Za stavu, kdy zákon č. 286/2021 Sb. neobsahuje, jde-li o změnu zákona č. 191/2020 Sb., žádné přechodné ustanovení, Nejvyšší soud v souladu se zákazem pravé retroaktivity dovozuje, že se nemůže týkat odměn (nebo jiného plnění), které byly poskytnuty dlužnici [v insolvenčních poměrech schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty sraženy plátcem mzdy nebo jiného příjmu (§ 406 insolvenčního zákona)] před účinností tohoto zákona (31. července 2021). To ostatně odpovídá i legitimnímu očekávání věřitele dlužnice o použití takto sražených částek k mimořádným splátkám nad rámec splátkového kalendáře. Ustanovení § 24a zákona č. 191/2020 Sb. tak v poměrech dané věci užít nelze.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že odměna nebo jiné obdobné plnění poskytnuté před 31. červencem 2021 dlužnici jako zaměstnankyni nebo příslušníci složky integrovaného záchranného systému nebo kritické infrastruktury za úspěšné splnění mimořádného nebo zvlášť významného pracovního nebo služebního úkolu, který souvisel s plněním úkolů stanovených krizovými opatřeními a mimořádnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví v době epidemie COVID-19, není příjmem vyloučeným z výkonu rozhodnutí nebo exekuce; při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty se tento mimořádný příjem dlužnice použije k mimořádné splátce dluhů nad rámec splátkového kalendáře [§ 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona].

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 45/2022, ze dne 30. 6. 2022

12.10.2022 00:02

Aplikace § 395 odst. 4 IZ ve znění účinném od 1. 6. 2019

Ustanovení § 395 odst. 4 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. června 2019, jež ukládá insolvenčnímu soudu zamítnout návrh na povolení oddlužení, jestliže v posledních 5 letech před podáním insolvenčního návrhu byl návrh dlužníka na povolení oddlužení pravomocně zamítnut z důvodu, že je jím sledován nepoctivý záměr, nebo jestliže z téhož důvodu nebylo oddlužení schváleno nebo bylo schválené oddlužení zrušeno, se nepoužije tehdy, usuzoval-li soud v předchozím insolvenčním řízení na nepoctivý záměr dlužníka jen z okolností, jež nastaly v době před 1. červnem 2019. To platí i v situaci, kdy rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, neschválení povoleného oddlužení nebo zrušení schváleného oddlužení bylo vydáno v době po 1. červnu 2019.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 69/2020, ze dne 30. 6. 2022

06.10.2022 00:02

Příslušenství daňové pohledávky jako podřízená pohledávka dle § 172 odst. 2 IZ

Otázku, zda úprava obsažená v § 172 odst. 2 větě druhé insolvenčního zákona se týká i veřejnoprávních pohledávek, zodpověděl Nejvyšší soud v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 73/2020. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů a smluvní pokuta sjednaná pro případ prodlení s plněním přihlášené pohledávky, není-li taková smluvní pokuta dluhem z podnikání, jsou ve výši, ve které v souhrnu převyšují výši jistiny přihlášené pohledávky k okamžiku jejího vzniku podřízenými pohledávkami ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona i tehdy, jde-li o příslušenství nebo o smluvní pokutu vzešlé z prodlení s úhradou veřejnoprávní pohledávky.

Je-li příslušenstvím daňové pohledávky úrok z prodlení, pak neexistuje žádný důvod, pro který by takové (ustanovením § 172 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona výslovně označené) příslušenství nemohlo být podřízenou pohledávkou jen proto, že jde o příslušenství pohledávky veřejnoprávní. Jen z toho, že (případně) nejde o pohledávku vyloučenou z uspokojení v insolvenčním řízení ve smyslu § 170 písm. d) insolvenčního zákona, neplyne, že by nemohlo jít o pohledávku podřízenou podle ustanovení § 172 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 43/2021, ze dne 19. 7. 2022

06.10.2022 00:01

Úrok z prodlení jako podřízená pohledávka ve smyslu § 172 odst. 2 IZ

Jestliže v průběhu závazkového vztahu založeného smlouvou o půjčce vznikla vedle pohledávky představované půjčenou částkou i další pohledávka představovaná kapitalizovaným úrokem, jenž se v souladu s ujednáním smluvních stran stal novou jistinou (novou půjčkou), pak pro účely posouzení, zda a v jakém rozsahu je zákonný úrok z prodlení s úhradou nové jistiny (nové půjčky) podřízenou pohledávkou ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona, je určující výše nové jistiny (nové půjčky) v době jejího vzniku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 8/2021, ze dne 19. 7. 2022

14.09.2022 00:02

Vyklizení nemovitosti používané k bydlení rodiny insolvenčního dlužníka

Nemovitost, kterou dlužník používá k bydlení své rodiny, sice není v insolvenčním řízení, v němž je úpadek dlužníka řešen konkursem, chráněna před zpeněžením (dlužník nemůže zpeněžení takové nemovitosti zabránit, když právě zpeněžením majetku náležejícího do majetkové podstaty je v insolvenčním řízení, v němž se dlužníkův úpadek řeší konkursem, naplňován účel insolvenčního zákona), současně ovšem z ničeho neplyne, že by dlužník měl spolu se svou rodinou nemovitost, v níž bydlí, opustit (vyklidit) již bezprostředně poté, co byl na jeho majetek prohlášen konkurs, případně poté, co insolvenční správce tuto nemovitost zahrne do soupisu majetkové podstaty.

Jinak řečeno, nejsou-li zde žádné další okolnosti, jež by takový postup odůvodňovaly, není insolvenční správce jen proto, že na něj přešlo dispoziční oprávnění k majetku zahrnutému do majetkové podstaty dlužníka, legitimován k podání žaloby na vyklizení nemovitosti vůči dlužníku, který tuto nemovitost používá k bydlení své rodiny. Jen tím, že na insolvenčního správce přešlo dispoziční oprávnění, dlužník neztrácí právo uspokojovat bytovou potřebu svou nebo své rodiny dosavadním způsobem, nemá-li reálnou možnost tak učinit (odpovídajícím způsobem) jinak.

Lze dodat, že o odlišnou situaci by šlo v těch případech, kdy potřeba dřívějšího vyklizení dlužníka (a jeho rodiny) z nemovitosti, kterou (jako jedinou) užívá k uspokojení bytové potřeby své nebo své rodiny, by byla odůvodněna (a prokázána) skutečnostmi, z nichž by se podávalo, že jinak bude předmětná nemovitost neprodejná, obtížně zpeněžitelná nebo zpeněžitelná za podstatně nižší cenu, než jakou by bylo lze očekávat, kdyby této závady na věci nebylo. Za tohoto stavu by se insolvenční správce nepochybně mohl domáhat takového vyklizení (nestane-li se tak dobrovolně) za stejných podmínek, za jakých by tak po zpeněžení nemovitosti mohl učinit její nabyvatel.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1277/2020, ze dne 31. 5. 2022

14.09.2022 00:01

Vyloučení soudního exekutora ze zpeněžení majetkové podstaty

I. Soudní exekutor, který je přihlášeným věřitelem insolvenčního dlužníka, je při zpeněžení majetkové podstaty v dražbě provedené soudním exekutorem podle zvláštního právního předpisu (§ 286 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona) osobou, které v uzavření smlouvy o provedení dražby (§ 289 odst. 2 insolvenčního zákona) brání střet zájmů (je ve vztahu k dražbě podle § 76 odst. 2 exekučního řádu osobou zúčastněnou na věci ve smyslu § 74 odst. 3 písm. b/ exekučního řádu).

II. Insolvenční dlužník ani jiný účastník insolvenčního řízení (§ 14 odst. 1 insolvenčního zákona) nebo některý z procesních subjektů uvedených v § 9 písm. b/, c/, e/ a f/ insolvenčního zákona není účastníkem dražby podle ustanovení § 76 odst. 2 exekučního řádu, vyvolané postupem podle § 286 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona ve spojení s ustanovením § 289a insolvenčního zákona. Odvolání podané (insolvenčním) dlužníkem proti usnesení o příklepu udělenému v takové dražbě vydražiteli, proto odvolací soud odmítne (má odmítnout) jako podané někým, kdo k odvolání není oprávněn (§ 218 písm. b/ o. s. ř.).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2652/2020, ze dne 22. 6. 2022

08.09.2022 00:02

Zpeněžování zajištěného majetku v insolvenčním řízení

Okolnost, že si strany kupní smlouvy, jíž insolvenční správce zpeněžuje zajištěný majetek sepsaný v majetkové podstatě, sjednaly (údajně) nízkou kupní cenu, nezpůsobuje neplatnost kupní smlouvy, může však založit odpovědnost zajištěného věřitele za udělený pokyn či insolvenčního správce za zpeněžení zajištění.

Právní jednání, kterým insolvenční správce zpeněžuje majetkovou podstatu, nemůže být neúčinným právním jednáním podle § 242 insolvenčního zákona.

Nedodržení insolvenčním zákonem stanoveného postupu při zpeněžování zajištění může vést k neplatnosti takového zpeněžení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 99/2020, ze dne 28. 4. 2022

08.09.2022 00:01

Řízení o neúčinnost dle § 42a obč. zák. po zahájení insolvenčního řízení

Jakkoli z R 34/2015 (obecně) plyne, že v řízení o žalobě podle ustanovení § 42a obč. zák. nelze po zahájení insolvenčního řízení pokračovat, tento závěr neplatí bezvýjimečně.

Bylo-li řízení o žalobě podané insolvenčním správcem dlužníka o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka (§ 239 insolvenčního zákona) pravomocně skončeno (zastaveno pro zpětvzetí žaloby), proto, že účastníci řízení uzavřeli dohodu, podle které osoba, v jejíž prospěch dlužník sporný právní úkon učinil (popř. třetí osoba), zaplatila do majetkové podstaty dlužníka peněžní částku odpovídající hodnotě předmětu dotčeného právního úkonu (jinými slovy, dostalo-li se do majetkové podstaty dlužníka peněžité plnění odpovídající hodnotě předmětu „neúčinného právního úkonu“ dlužníka) a předmět takového právního úkonu byl vyňat z majetkové podstaty dlužníka, byl tím naplněn též smysl žaloby podle ustanovení § 239 insolvenčního zákona a zároveň odpadla překážka bránící pokračování v řízení o (obecné) žalobě podle ustanovení § 42a obč. zák.

Současně není pochyb o tom, že poskytnuté (náhradní) peněžité plnění slouží k poměrnému uspokojení (nezajištěných) pohledávek všech přihlášených věřitelů, čímž je naplněn (i) účel odpůrčí žaloby předvídaný ustanovením § 42a obč. zák.; žaloba podle ustanovení § 42a obč. zák. v takovém případě ztrácí zákonem presumovaný právní význam (k uspokojení pohledávky zde slouží „náhradní“ peněžité plnění poskytnuté do majetkové podstaty dlužníka).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2917/2020, ze dne 30. 5. 2022

06.09.2022 00:01

Pohledávka z titulu odvodu za porušení rozpočtové kázně

Pohledávka z titulu odvodu za porušení rozpočtové kázně vzniká (a stává se splatnou) již dnem porušení rozpočtové kázně, nikoli až vydáním (nebo právní mocí) platebního výměru, jímž příslušný finanční úřad (správce daně) uloží příjemci dotace provést odvod za porušení rozpočtové kázně.

V poměrech dané věci došlo k porušení rozpočtové kázně, a tedy i ke vzniku pohledávky z titulu odvodu za toto porušení (již) prohlášením konkursu na majetek dlužníka. Otázkou k řešení tudíž zůstává, zda pohledávka takto vznikla „po rozhodnutí o úpadku“ (srov. uvozovací větu § 168 odst. 2 insolvenčního zákona), jestliže rozhodnutí (usnesení) o prohlášení konkursu bylo rozhodnutím (usnesením), které insolvenční soud spojil s rozhodnutím o úpadku (srov. § 148 odst. 1 insolvenčního zákona).

Rozhodnutí o úpadku je rozhodnutím, jímž insolvenční soud osvědčuje nebo zjišťuje, že dlužník je v úpadku nebo že mu úpadek hrozí, kdežto rozhodnutí o prohlášení konkursu je rozhodnutím insolvenčního soudu o způsobu řešení (zjištěného) úpadku dlužníka. Konkurs na majetek dlužníka tedy nelze prohlásit před vydáním rozhodnutí o úpadku dlužníka. Bez zřetele k tomu, že v případě uvedeném v § 148 odst. 1 insolvenčního zákona nastávají účinky rozhodnutí o úpadku i účinky rozhodnutí o prohlášení konkursu ve stejný okamžik (zveřejněním usnesení, jež obsahuje oba tyto výroky, v insolvenčním rejstříku; srov. § 89 odst. 1, § 140a odst. 1 věta první a § 245 odst. 1 insolvenčního zákona), povahou věci je dáno, že rozhodnutí o prohlášení konkursu je rozhodnutím závislým na rozhodnutí o úpadku, jež vždy následuje (až) po rozhodnutí o úpadku (při souběžném vydání obou rozhodnutí může obstát rozhodnutí o úpadku, i když bude zrušeno rozhodnutí o prohlášení konkursu, kdežto obráceně to neplatí).

Je-li tedy podle rozhodnutí o poskytnutí dotace porušením rozpočtové kázně skutečnost, že ve vymezené době byl prohlášen konkurs na majetek příjemce dotace, pak pohledávka z titulu odvodu za porušení rozpočtové kázně, která vznikla prohlášením konkursu na majetek příjemce dotace, je i tam, kde insolvenční soud spojil rozhodnutí o prohlášení konkursu s rozhodnutím o úpadku dlužníka (§ 148 odst. 1 insolvenčního zákona), pohledávkou vzniklou ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona „po rozhodnutí o úpadku“ dlužníka.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 101/2020, ze dne 14. 6. 2022

18.08.2022 00:02

Rozdělení věřitelů do skupin pro účely hlasování o přijetí reorganizačního plánu

Nejsou-li zde zvláštní okolnosti věci odůvodňující rozdělení nezajištěných věřitelů do různých skupin, mají nezajištění věřitelé pro hlasování o přijetí reorganizačního plánu tvořit zásadně jednu skupinu ve smyslu § 337 odst. 1 insolvenčního zákona.

Pravidlem tak je zařazení nezajištěných věřitelů do jediné skupiny podle § 337 odst. 1 insolvenčního zákona, přičemž výjimky z tohoto pravidla musí být odůvodněny právě tím, že skupina nezajištěných věřitelů je natolik nesourodá, že jejich právní postavení a hospodářské zájmy nelze označit za zásadně shodné. V odůvodněných případech tak může jít například o věřitele poskytující dlužníku úvěrové financování, strategické dodavatele energií a surovin nutných pro další provoz závodu dlužníka apod. Podstatné pro postavení věřitelů v tomto ohledu také může být, prostřednictvím jakých opatření je provedení reorganizace v reorganizačním plánu navrhováno (§ 341 insolvenčního zákona). Naopak různý právní důvod (titul) vzniku pohledávek nezajištěných věřitelů zpravidla nebude sám o sobě dostačujícím podkladem pro rozdělení věřitelů do různých skupin.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 109/2020, ze dne 31. 5. 2022

18.08.2022 00:01

K potřebě výzvy dle § 260 odst. 2 insolvenčního zákona

I. Jestliže dlužník před prohlášením konkursu koupil a převzal věc s výhradou vlastnictví, aniž by k ní nabyl vlastnické právo, a jestliže insolvenční správce jako osoba s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě po prohlášení konkursu na majetek dlužníka rovnou oznámí prodávajícímu, že nesplní povinnosti podle uzavřené kupní smlouvy, i kdyby jej k tomu prodávající vyzval, pak může prodávající uplatňovat vrácení věci, aniž by insolvenčního správce předtím vyzval (v intencích § 260 odst. 2 insolvenčního zákona) ke splnění povinnosti podle oné smlouvy.

II. Pohledávka přihlášená do insolvenčního řízení se nestává pohledávkou vázanou na odkládací podmínku (§ 173 odst. 3 insolvenčního zákona) jen proto, že přihlášený věřitel (bez opory v textu zákona nebo ve smluvním ujednání) nějakou „odkládací podmínku“ v přihlášce sám zformuluje. Sjednaná výhrada vlastnického práva dle § 445 obch. zák., případně dikce § 260 odst. 2 insolvenčního zákona, proto neopodstatňuje přihlášení pohledávky z titulu doplacení (zaplacení) kupní ceny za zboží, jehož se týká sjednaná výhrada vlastnického práva, jako pohledávky vázané na splnění podmínky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 86/2020, ze dne 31. 5. 2022

12.08.2022 00:03

ÚS: K povinnosti složit zálohu na náklady insolvenčního řízení

Povinnost složit zálohu na náklady insolvenčního řízení podle § 108 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), je součástí „stanoveného postupu“ při uplatnění práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož úprava náleží zákonodárci ve smyslu čl. 36 odst. 4 Listiny. Tento institut jak z pohledu práva na přístup k soudu, tak z pohledu práva na rovné zacházení (čl. 37 odst. 3 Listiny) vykazuje znaky, které jej v rovině ústavněprávní mohou za určitých okolností diskvalifikovat.

Výrazné posílení ochranných prvků zamezujících, resp. odrazujících od podávání tzv. šikanózních věřitelských insolvenčních návrhů, jejichž záměrem je zejména poškození jiné osoby (např. soutěžitele) na pověsti a důvěryhodnosti už samotnou informací o zahájení insolvenčního řízení, je legitimním cílem napadeného ustanovení.

Zavedení zálohy na náklady insolvenčního řízení, jako institutu sledujícího eventuálně i reparační funkci, je ústavněprávně ospravedlnitelné. Jiné možnosti nabízené proti podávání šikanózních věřitelských návrhů, jako např. přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do dobré pověsti osoby, proti níž byl podán insolvenční návrh odmítnutý pak pro zjevnou bezdůvodnost vinou insolvenčního navrhovatele, či uložení sankce sledující stejný účel, jakož i fakultativní instituty závislé na úvaze soudu (stanovení zálohy podle § 108 odst. 2 insolvenčního zákona), zjevně nedokázaly zamezit negativním účinkům takového podání (diskreditaci údajného dlužníka).

I když má tato záloha jinou povahu, než např. soudní poplatek nebo jistota na náklady předběžného opatření, není naprosto vyloučeno použití institutů zmírňujících dopady překážek, které brání věřiteli v přístupu k soudu, podle subsidiárně aplikovatelného občanského soudního řádu. Použití např. osvobození od placení soudního poplatku na bázi prosté analogie s § 138 o. s. ř. však není na místě, ledaže by pro to byly ve zcela výjimečném případě dány řádně doložené důvody. V opačném případě by mohlo docházet k rozporu se zásadami insolvenčního řízení, jak jsou vyjmenovány v § 5 insolvenčního zákona, pokud by některý z účastníků byl nespravedlivě znevýhodňován a byla tak narušena rovnost mezi věřiteli. Dobrodiní osvobození od soudních poplatků ale není možno jakkoliv nárokovat.

Řádný průběh insolvenčního řízení je i v zájmu insolvenčního věřitele, který tím, že řízení vyvolal, může nést povinnost úhrady části dlužníkem případně nepokrytých nákladů. Riziko možného nevrácení zálohy lze při patřičné bdělosti insolvenčního věřitele omezit či eliminovat na akceptovatelnou úroveň.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 104/20, ze dne 28. 6. 2022

10.08.2022 00:02

Odporovatelné právní jednání dle § 240 insolvenčního zákona

I. Dosavadní judikatura Nejvyššího soudu při výkladu § 240 insolvenčního zákona vychází z toho, že neúčinným právním jednáním může být i smlouva, na jejímž základě se dlužník, který (v době jejího uzavření) je v úpadku, zbaví svého majetku ve prospěch třetí osoby, smluvní strany této smlouvy, na níž převede smlouvou vymezený majetek, aniž by se mu za tento majetek dostalo (reálně) odpovídajícího plnění. Přitom není podstatné, zda je ve smlouvě sjednáno odpovídající plnění (jeho výše odpovídá dlužníkem poskytovanému plnění), ale zda se toto plnění dostane do majetkové sféry dlužníka, resp. zda je (dlužníkem) využitelné pro úhradu jeho (dalších) závazků. Tak tomu zpravidla bude v situaci, kdy dlužník uzavře smlouvu s osobou, která vůči němu disponuje splatnou pohledávkou, jíž následně (ať již na základě dohody s dlužníkem či jednostranným právním jednáním) využije k zápočtu proti pohledávce dlužníka, která je založena touto smlouvou. Jde zpravidla o kupní smlouvu, ale může jít i o smlouvu o postoupení pohledávky.

Zmíněná judikatura vychází z toho, že jako odporovatelná právní jednání lze postihnout dlužníkem sjednané smlouvy, jimiž dlužník umožní svým věřitelům v situaci, kdy není schopen uhradit jejich splatné pohledávky peněžitým plněním, uspokojit je „naturální“ formou, tj. převodem jiného majetku (ať již movitého či ve formě pohledávek). Judikatura při výkladu § 240 insolvenčního zákona tak dopadá na případy, kdy si dlužník z řady svých věřitelů vybere jednoho (některé), jemuž umožní se uspokojit touto formou plnění, ač ostatní věřitelé nedostanou peněžité plnění ani tuto „náhradu“ a nezbývá jim než čekat na (možné a v zásadě jen poměrné) uspokojení v následném insolvenčním řízení. Jde tak o uspokojení věřitelů, kteří „již mají“ své pohledávky za dlužníkem a „pouze“ nemají, jak je uspokojit, proto berou „zavděk“ alespoň tímto způsobem uspokojení.

II. V posuzované věci byl žalovaný v době uzavření žalobou zpochybněných smluv ve zcela jiném postavení. V té době nebyl věřitelem dlužníka, byl v pozici podnikatele, o jehož výrobky měl zájem třetí subjekt (věřitel A), jehož záměrem však bylo do celé transakce zapojit dlužníka, aby tím splnil své povinnosti vyplývající z § 81 zákona o zaměstnanosti. Za účelem zajištění této „služby“ byla společnost A ochotna zaplatit za zboží, jehož dodavatelem byl žalovaný, vyšší než obvyklou cenu s tím, že toto navýšení bude jakousi provizí pro dlužníka za to, že věřitel A v důsledku sjednaného způsobu nákupu zboží zároveň splní své povinnosti plynoucí z označeného ustanovení zákona o zaměstnanosti. Protože dlužník v důsledku své nepříznivé ekonomické situace nemohl volně nakládat se svým účtem, bylo na žalovaném a na společnosti A, zda přistoupí na dlužníkem zvolený model obchodní spolupráce spočívající v uzavření smlouvy o postoupení pohledávky namísto platby společnosti A dlužníku a následné úhrady kupní ceny dlužníkem žalovanému.

Z ekonomického hlediska je zřejmé, že popsaná varianta spolupráce pro dlužníka v konečném důsledku nebyla nevýhodná, neboť na základě uskutečněných navazujících právních jednání (uzavření souvisejících smluv a provedení jednostranných zápočtů) se dlužníku podle všeho dostalo provize (od společnosti A), kterou by, nebýt tohoto obchodu, nezískal. Žalovaný tak v celé transakci nebyl osobou, která jako věřitel byla zvýhodněna (nelze posuzovat postupní smlouvy samostatně bez zohlednění celého popsaného způsobu obchodování mezi těmito třemi subjekty), ale jen jakýmsi článkem řetězce, jehož zapojením do celého obchodu mohl dlužníku vzniknout příjem (ona provize, marže), který mohl být použit k uspokojení pohledávek věřitelů dlužníka.

V dané věci tak s ohledem na specifické skutkové okolnosti vůbec nešlo o právní jednání bez přiměřeného protiplnění, tedy ani o neúčinná právní jednání.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 51/2020, ze dne 28. 4. 2022