// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení

Konkursní řízení; insolvenční řízení

16.07.2025 00:02

K možnosti uplatnit regresní pohledávku ve vazbě na § 414 odst. 3 IZ

Jestliže „osoba s právem postihu“ přihlásí regresní pohledávku (v souladu s § 173 odst. 3 a § 183 odst. 3 insolvenčního zákona v odpovídajícím znění) do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka jako pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky, ale do skončení insolvenčního řízení neuhradí věřiteli na dluh ničeho (takže odkládací podmínka se nesplní a nenaplní se ani předpoklady postupu podle § 183 odst. 3 insolvenčního zákona v odpovídajícím znění), prosadí se účinky dlužníku přiznaného osvobození od placení zbytku dluhů v souladu s § 414 odst. 3 insolvenčního zákona i vůči takové osobě. To platí bez zřetele k tomu, zda taková osoba věřiteli dluh nehradila (neuhradila) proto, že toho nebyla schopna, nebo proto, že k tomu nebyla ochotna (např. proto, že popírala existenci svého dluhu vůči věřiteli).

Jinak řečeno, dlužníkově spoludlužníku coby „osobě s právem postihu“, která uhradí věřiteli dluh nad rámec stanoveného podílu na dluhu až po skončení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, v němž věřitel uplatnil (mohl uplatnit) pohledávku přihláškou, a poté, co dlužníku bylo přiznáno osvobození od placení zbytku pohledávek (§ 414 insolvenčního zákona), nelze přiznat regresní pohledávku, jejíhož uspokojení se po dlužníku domáhá podle § 511 odst. 3 obč. zák. v soudním nebo jiném řízení. Od okamžiku, kdy se prosadí účinky dlužníku přiznaného osvobození od placení zbytku pohledávek, má totiž i taková regresní pohledávka v souladu s § 414 odst. 3 insolvenčního zákona stejný režim, jako promlčená pohledávka (pohledávka, u které byla účinně vznesena námitka promlčení).

Uvedené závěry platí bez ohledu na to, zda spoludlužník během insolvenčního řízení měl, či s ohledem na rozhodné znění § 183 insolvenčního zákona neměl, procesní možnost přihlásit svou budoucí regresní pohledávku jako podmíněnou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1211/2025, ze dne 3. 6. 2025

09.07.2025 00:02

K zásadě zákazu reformationis in peius v insolvenčním řízení

Jestliže odvolací soud na základě odvolání podaného dlužníkem proti usnesení insolvenčního soudu o zrušení schváleného oddlužení a (současně) o zastavení insolvenčního řízení (proto, že dlužníkův majetek je pro uspokojení věřitelů v konkursu zcela nepostačující) dospěje k závěru, že odvolací soud schválené oddlužení správně zrušil, ale nebyly splněny předpoklady pro zastavení insolvenčního řízení (např. proto, že dlužník má majetek, z nějž v konkursu mohou být uspokojeni jeho věřitelé), je oprávněn změnit odvoláním napadené usnesení ve výroku o zastavení řízení tak, že na majetek dlužníka se prohlašuje konkurs; nejde o porušení zákazu „změny k horšímu“ (reformationis in peius).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 22/2024, ze dne 17. 6. 2025

27.06.2025 00:04

ÚS: Zrušení výpovědi nájemních smluv dle § 256 odst. 2 IZ

Právo na soudní ochranu vyžaduje, aby se při posuzování návrhu na zrušení výpovědi nájemních smluv podle § 256 odst. 2 insolvenčního zákona obecný soud alespoň stručně v odůvodnění vypořádal s kritérii předvídanými tímto ustanovením (dotčení oprávněných zájmů nájemce a riziko utrpení značné škody nájemce).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3268/24, ze dne 28. 5. 2025

25.06.2025 00:01

Posouzení včasnosti žaloby pro zmatečnost

I. Usnesení (výrok usnesení), jímž insolvenční soud odmítne (zčásti odmítne) žalobu pro zmatečnost (podle § 43 odst. 2 o. s. ř.), je usnesením, jímž nebylo rozhodnuto ve věci samé. Na základě podaného odvolání je proto odvolací soud může přezkoumat jen v rovině posouzení otázky, zda byl důvod odmítnout žalobu pro zmatečnost. Řešení otázek, které mohou odůvodnit zamítnutí žaloby pro zmatečnost, nemá v řízení o odvolání proti takovému usnesení význam (je právně bezcenné, jelikož úprava obsažená v § 212a odst. 6 o. s. ř. odvolacímu soudu nedovoluje ukončit odvolací přezkum rozhodnutím o zamítnutí žaloby pro zmatečnost). Jakékoli úvahy odvolacího soudu o věcné důvodnosti žaloby (např. o její opožděnosti), které by jinak vedly k jejímu zamítnutí, jsou právně bezvýznamným obiter dictum.

II. Požadavek na vylíčení skutečností, které svědčí o tom, že žaloba pro zmatečnost je podávána včas (§ 232 odst. 1 o. s. ř.), v sobě zahrnuje uvedení takových skutkových okolností, jež umožňují závěr o tom, zda žaloba je podána ve lhůtě uvedené v ustanovení § 234 o. s. ř. Jelikož v projednávané věci žalobce uvedl (doplnil) konkrétní skutečnosti, které (podle něj) svědčí o tom, že je žaloba podána včas, je požadavek na vylíčení skutečností svědčících o včasnosti žaloby pro zmatečnost splněn. Důvod odmítnout žalobu pro zmatečnost v dotčené části pro absenci takového údaje tedy dán nebyl. To samo o sobě neznamená (nemusí znamenat), že žaloba pro zmatečnost skutečně včasná je; posouzení právní argumentace žalobce však patří do fáze věcného projednání žaloby.

III. Pro případ, že se soudy budou v další fázi řízení zabývat včasností žaloby pro zmatečnost z hlediska běhu subjektivní promlčecí lhůty k jejímu podání, nepřehlédnou ani úpravu obsaženou v § 96 odst. 2 insolvenčního zákona (jež má přednost před úpravou obsaženou v § 235 odst. 2 o. s. ř.).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 68/2025, ze dne 29. 5. 2025

19.06.2025 00:02

Výklad pojmu „úvaha soudu“ ve smyslu § 178 odst. 1 insolvenčního zákona

Úvahou soudu ve smyslu § 178 insolvenčního zákona je míněn postup, který se uplatní tam, kde je v soudním řízení základ nároku zjištěn (dán), avšak jeho výši lze zjistit (určit) jen s nepoměrnými obtížemi nebo vůbec; stejně tak je míněna i závislost rozhodnutí o výši nároku na znaleckém posudku. Zákon má na mysli situace, kdy je nárok prokázán co do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná nemožnost těchto zjištění jsou spojeny jen s výší uplatněného nároku; jde v tomto směru o obtíže při skutkovém posouzení. Nepoměrné obtíže při zjišťování výše nároků mohou být dány též nepřiměřenými náklady na zjišťování okolností rozhodných pro výpočet výše nároku.

Pojem „úvaha soudu“ se v jiných procesních souvislostech obdobně vykládá pro účely rozhodování o nákladech řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř. V tomto duchu je proto nutno vykládat § 178 insolvenčního zákona, podle něhož se v insolvenčním řízení nadále přihlíží k přihlášce pohledávky, ačkoliv skutečná výše přihlášené pohledávky činí méně než 50 % přihlášené částky, jestliže rozhodnutí insolvenčního soudu o výši přihlášené pohledávky záviselo na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. I zde musí být dán základ přihlášené pohledávky, přičemž nadhodnocení její přihlášené výše věřitelem je dáno objektivními obtížemi při zjišťování její skutečné výše. K překonání obtíží při dokazování skutečné výše pohledávky přiměřeně (§ 7 insolvenčního zákona) slouží i v incidenčních sporech o určení pravosti a výše přihlášené pohledávky institut úvahy soudu ve smyslu § 136 o. s. ř., neboť incidenční odporový spor se vede a projednává jako sporné civilní řízení (§ 159 odst. 1 písm. a/, § 160 odst. 1 insolvenčního zákona).

Úvahou soudu podle § 178 insolvenčního zákona se tak rozumí úvaha soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. učiněná v rámci rozhodování insolvenčního soudu v incidenčním sporu o určení pravosti a výše přihlášené pohledávky, tedy úvaha ohledně určení výše nároku, jehož základ je dán, avšak výši nároku lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec. Úvahou soudu naopak nelze v této souvislosti chápat jakoukoliv myšlenkovou činnost, která vede soud k jeho rozhodnutí (včetně vypořádání argumentace účastníků řízení), neboť v tomto smyslu každé soudní rozhodnutí spočívá na úvaze.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 112/2024, ze dne 30. 4. 2025

05.05.2025 00:01

Rozhodná doba dle § 242 IZ a posuzování úmyslu dlužníka

V režimu § 242 insolvenčního zákona nelze usuzovat na neúčinnost právního jednání dlužníka, které insolvenční správce dlužníka coby jediná k tomu legitimovaná osoba (§ 239 odst. 1 insolvenčního zákona) učinil předmětem insolvenční odpůrčí žaloby, z toho, že dlužník měl úmysl zkrátit své věřitele (úmysl „cum animo fraudandi“) u právního jednání, které není předmětem odpůrčí žaloby (proto, že je učinil mimo rámec rozhodné doby, v době delší 5 let před zahájením insolvenčního řízení). Jinak řečeno, na základě toho, že v řízení o insolvenční odpůrčí žalobě opírající se o skutkovou podstatu neúčinnosti dle § 242 insolvenčního zákona vyšlo najevo (bylo případně prokázáno), že dlužník měl úmysl zkrátit své věřitele při právním jednání, které není předmětem odpůrčí žaloby (proto, že je učinil mimo rámec rozhodné doby, v době delší 5 let před zahájením insolvenčního řízení), nelze přijmout závěr, že dlužník měl stejný úmysl (úmysl „cum animo fraudandi“) i při (pozdějším) právním jednání, které je předmětem odpůrčí žaloby. To platí bez zřetele k tomu, zda samostatná věc v právním smyslu, která byla předmětem odporovaného právního jednání, funkčně souvisela (coby pozemek pod stavbou) s věcmi, které byly předmětem předchozího právního jednání (s nemovitostmi představovanými stavbou a k ní přilehlým pozemkem).

Úmysl dlužníka „cum animo fraudandi“ může být dán i u takového právního jednání dlužníka, jež spočívá v postupném převodu majetku dlužníka, který spolu bezprostředně funkčně souvisí, což ale neznamená, že by závěr o takovém úmyslu dlužníka u právního jednání, které je předmětem odpůrčí žaloby, bylo možné přijmout na základě úsudku, že dlužník měl úmysl „cum animo fraudandi“ při právním jednání, které stojí mimo dobu vymezenou v § 242 odst. 3 insolvenčního zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 81/2024, ze dne 31. 3. 2025

29.04.2025 00:02

Osoby blízké: obchodní korporace ovládané sourozenci

Skutečnost, že společnost s ručením omezeným ovládá fyzická osoba, jež je osobou blízkou (sourozencem) fyzické osoby, která ovládá akciovou společnost, nečiní ze společnosti s ručením omezeným toho, kdo akciovou společnost podstatně ovlivňuje; na právní jednání mezi akciovou společností a společností s ručením omezeným nelze jen proto pohlížet jako na právní jednání mezi osobami blízkými (§ 22 odst. 2 o. z.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 39/2024, ze dne 31. 3. 2025

29.04.2025 00:01

Přechod nájmu bytu při zpeněžení v insolvenčním řízení

Nevyužije-li insolvenční správce možnosti vypovědět smlouvu o nájmu bytu podle § 256 odst. 1 insolvenčního zákona, k zániku nájmu bytu zpeněžením nemovitosti ve smyslu § 283 insolvenčního zákona nedojde a práva a povinnosti z nájmu přejdou na jejího nabyvatele.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1138/2024, ze dne 25. 3. 2025

28.04.2025 00:01

Výhrada veřejného pořádku podle čl. 33 nařízení o insolvenčním řízení

Užití institutu výhrady veřejného pořádku podle článku 33 91 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/848, o insolvenčním řízení, přichází v úvahu jen výjimečně. Nelze tak odepřít uznání insolvenčního řízení zahájeného v jiném členském státě nebo výkon rozhodnutí učiněných v souvislosti s takovým řízením [v dané věci odepřít uznání účinků rozhodnutí o osvobození od placení pohledávek (o zbavení dluhů)] jen na základě rozdílů mezi právní úpravou osvobození od placení pohledávek podle insolvenčního zákona a slovenského zákona o konkurze a reštrukturalizácii.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 323/2023, ze dne 17. 2. 2025

02.04.2025 00:02

Závazky a ostatní závady váznoucí na zpeněžované nemovitosti

I. Právo nájemců užívat jednotlivé byty (§ 2255 odst. 1 o. z.), jakož i možnost členů jejich domácnosti tyto byty užívat (§ 2272 odst. 1 a 2 o. z.), nelze považovat za „závazky váznoucí na věci“ (§ 283 odst. 5 insolvenčního zákona), ani za „ostatní závady váznoucí na zpeněžovaném majetku“ [§ 285 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona].

II. Právní úprava obsažená v § 285 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona se vztahuje na povinnost dlužníka vyklidit (zpeněženou) nemovitost, kterou dlužník používá k bydlení své rodiny, nebo (zpeněžený) byt ve vlastnictví dlužníka; neuplatní se tak ve vztahu k osobám, které užívají (jako nájemci) byty ve zpeněženém domě (původně ve vlastnictví dlužníka) na základě nájemních smluv sjednaných s dlužníkem [a nikoli (jen) jako rodina dlužníka].

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3264/2023, ze dne 17. 2. 2025

02.04.2025 00:01

Řízení o obecné odpůrčí žalobě po zahájení insolvenčního řízení

Skutečnost, že zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka nastal (ze zákona) účinek předjímaný ustanovením § 239 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona (tedy že nelze pokračovat v řízení o obecné odpůrčí žalobě, kterou se dlužníkův věřitel domáhá vůči některé z osob uvedených v § 594 o. z. určení, že dlužníkovo právní jednání není vůči němu právně účinné), není (nemůže být) důvodem pro vydání usnesení o přerušení řízení (o obecné odpůrčí žalobě) podle § 109 odst. 1 o. s. ř.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 261/2025, ze dne 13. 3. 2025

25.03.2025 00:02

Úmyslně zkracující právní jednání dlužníka dle § 242 IZ

Pro posouzení, zda ve smyslu § 242 insolvenčního zákona šlo o úmyslně zkracující právní jednání dlužníka, není určující, zda úmysl dlužníka „cum animo fraudandi“ směřoval ke zkrácení právě těch věřitelů, kteří posléze přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka. Není rovněž podstatné, že (přihlášení) věřitelé, kteří v insolvenčním řízení uplatňují své pohledávky vůči dlužníku, nepatří k těm věřitelům, které dlužník zkrátil úmyslně zkracujícím právním jednáním v době jeho vzniku; rozhodné je jen to, že veden úmyslem „cum animo fraudandi“ takovým právním jednáním v době jeho vzniku skutečně zkrátil kteréhokoli svého tehdejšího věřitele.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 202/2023, ze dne 27. 2. 2025

25.03.2025 00:01

Dohoda (insolvenčního) dlužníka s poškozeným o náhradě škody

Dohoda, kterou se dlužník (coby škůdce) zavázal nahradit poškozenému majetkovou škodu, kterou mu dříve způsobil svým protiprávním jednáním, není (ve smyslu § 240 odst. 1 insolvenčního zákona pojmově nemůže být) právním jednáním, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění „bezúplatně“ nebo za „protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník“.

Platná dohoda o náhradě škody, kterou škůdce (dlužník) způsobil poškozenému, sama o sobě není právním jednáním, kterým škůdce (dlužník) zvýhodňuje poškozeného (svého věřitele) na úkor svých dalších věřitelů (nárok na náhradu škody by poškozenému i tak náležel). V intencích dovolací argumentace by dohoda o náhradě škody mohla být zvýhodňujícím právním jednáním dlužníka ve smyslu § 241 insolvenčního zákona jen tehdy, kdyby bez jejího uzavření nemohl poškozený jednostranným právním jednáním započíst svou pohledávku na náhradě škody proti (vzájemné) pohledávce dlužníka (srov. i § 1982 o. z.). Tak tomu ale v dané věci nebylo (pohledávka z titulu náhrady škody nevzniká „až“ dohodou o její náhradě).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 202/2023, ze dne 27. 2. 2025

25.03.2025 00:00

K možnosti odporovat slibu odškodnění

Jen proto, že jde o slib odškodnění (§ 2890 a násl. o. z.), není vyloučeno odporovat podle § 235 a násl. insolvenčního zákona takovému jednostrannému právnímu jednání dlužníka (slibujícího).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 202/2023, ze dne 27. 2. 2025

18.03.2025 00:01

Neúčinnost právního jednání dlužníka podle § 240 IZ

Závěr odvolacího soudu, podle něhož je předmětná smlouva o postoupení pohledávky (včetně dodatku obsahujícího ujednání o zápůjčce) právním jednáním bez přiměřeného protiplnění, když se dlužníku nedostalo žádného (pro uspokojení věřitelů využitelného) protiplnění, odpovídá judikatuře. Za (pro uspokojení pohledávek věřitelů relevantní) protiplnění nelze považovat ani zápůjčku, kterou dlužník použil (v souladem s jejím účelem) na zaplacení soudního poplatku, a kterou má vrátit.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 83/2023, ze dne 30. 1. 2025

12.03.2025 00:02

Pokyn zajištěného věřitele ke zpeněžení majetku ve smyslu § 293 IZ

O pokyn zajištěného věřitele ve smyslu § 293 insolvenčního zákona jde tehdy, jestliže obsahově směřuje ke zpeněžení předmětu zajištění. Jeho obsahem mohou být různé požadavky a podmínky zpeněžení. Zajištěný věřitel může například pokynem požadovat, aby insolvenční správce prodal předmět zajištění ve veřejné dražbě nebo mimo dražbu, může určit, jaká bude výše nejnižšího podání při prodeji předmětu zajištění v dražbě, a může například též určit, jaké realitní kanceláře má insolvenční správce oslovit pro účely spolupráce na nemovité věci tvořící předmět zajištění.

Insolvenční zákon nicméně neupravuje žádné obsahové ani formální náležitosti pokynu zajištěného věřitele. Při posuzování uděleného pokynu je tak třeba vycházet z toho, že pokyn zajištěného věřitele ke zpeněžení zajištění podle § 293 odst. 1 insolvenčního zákona je procesním úkonem, jehož účinky soud zkoumá podle toho, jak byl navenek projeven.

Pokynem ve smyslu § 293 odst. 1 insolvenčního zákona může být jakýkoli procesní úkon, jímž zajištěný věřitel vymezí (určí) podmínky (předpoklady) zpeněžení zajištění (zajištěného majetku). Není vyloučeno (a v praxi se tak začasté děje), aby zajištěný věřitel navenek projevil svou vůli (udělil pokyn ke zpeněžení konkrétního zajištění) „po částech“, respektive prostřednictvím několika na sebe navazujících procesních úkonů. Není rovněž vyloučeno, aby zajištěný věřitel pokynem nejprve zformuloval (vymezil) obecné podmínky (předpoklady), jejichž splnění má za podstatné (určující) pro zpeněžení zajištěného majetku, a následně (dalším procesním úkonem) onen „obecný“ pokyn konkretizoval nebo jednotlivě schválil (odsouhlasil) jeho konkrétní provedení (provádění) insolvenčním správcem. Při udělení dostatečně určitého „obecného“ pokynu, z jehož rámce následná konkretizace nebo schválení (odsouhlasení) jednotlivých kroků insolvenčního správce nevybočují, je pro naplnění požadavku, aby k pokynu zajištěného věřitele s prvním pořadím (zajištěného věřitele s právem pokyn udělit) byl připojen písemný souhlas zajištěného věřitele s dalším pořadím (§ 293 insolvenčního zákona ve spojení s § 230 odst. 4 insolvenčního zákona), zásadně postačující písemný souhlas s „obecným“ pokynem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 13/2023, ze dne 30. 1. 2025

12.03.2025 00:01

Povinnost upustit od dražby v případě zahájení insolvenčního řízení

Povinnost upustit od dražby podle § 46 odst. 1 písm. f) zákona o veřejných dražbách v případě zahájení insolvenčního řízení je objektivní; její porušení zakládá neplatnost dražby i v případě, že se dražebník o zahájení insolvenčního řízení ve vztahu k vlastníku dražené nemovitosti nedozvěděl.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2993/2024, ze dne 4. 2. 2025

18.02.2025 00:02

Žaloba na určení pořadí pohledávky podle § 203a insolvenčního zákona

Jiný než insolvenční soud nemůže posuzovat (určovat) pořadí pohledávky v insolvenčním řízení (ani jako otázku předběžnou). V případech, kdy je mezi věřitelem a osobou s dispozičními oprávněními veden jak spor o existenci (důvodnost, resp. „pravost“), případně výši pohledávky za majetkovou podstatou (na základě žaloby o zaplacení pohledávky podané u obecného soudu po rozhodnutí o úpadku dlužníka), tak spor o pořadí takové pohledávky (spor o to, zda jde o některou z pohledávek taxativně vypočtených v § 168 insolvenčního zákona) na základě incidenční žaloby podané u insolvenčního soudu, může být výsledek sporu o zaplacení pohledávky závislý na výsledku sporu o určení pořadí pohledávky; proto je důvod přerušit řízení o zaplacení pohledávky podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. do skončení incidenčního sporu o pořadí této pohledávky. Vyzní-li výsledek incidenčního sporu o pořadí pohledávky tak, že jde o přihlášenou pohledávku (§ 203a odst. 1 věta třetí insolvenčního zákona), bude okolnost, že věřitel se žalobou podanou u obecného soudu po rozhodnutí o úpadku dlužníka domáhal splnění (zaplacení) přihlášené pohledávky, důvodem k zastavení řízení o takové žalobě (srov. § 140c insolvenčního zákona, ve spojení s § 141a insolvenčního zákona).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2886/2024, ze dne 30. 12. 2024

14.02.2025 00:01

ÚS: Stanovení náhrady nákladů řízení bez použití § 414 odst. 1 IZ

Rozhodne-li obecný soud o náhradě nákladů řízení, aniž se ústavně konformně a v souladu s dřívější rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vypořádá s nutností aplikace § 414 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném od 1. 6. 2019 do 30. 9. 2024, v tom smyslu, že se osvobození dlužníka vztahuje jak na samotnou pohledávku, tak také na její příslušenství, byť se jedná o příslušenství tvořené nárokem na náhradu nákladů nalézacího řízení vedeného za trvání oddlužení, poruší právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 374/24, ze dne 9. 12. 2024

10.02.2025 00:01

Pohledávka z titulu odvodu dle § 81 odst. 2 písm. c) zákona o zaměstnanosti

Pohledávka z titulu odvodu dle § 81 odst. 2 písm. c) zákona o zaměstnanosti vzniklá po zahájení insolvenčního řízení, avšak před rozhodnutím o úpadku, nespadá do výčtu pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168 insolvenčního zákona) ani pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169 insolvenčního zákona). Pohledávka proto může být uplatněna pouze přihláškou pohledávky do insolvenčního řízení.

Platba odvodu do státního rozpočtu podle § 81 odst. 2 písm. c) zákona o zaměstnanosti není právním jednáním nutným ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy ve smyslu § 111 odst. 2 insolvenčního zákona a nespadá ani pod žádnou z dalších výjimek formulovaných v předmětném ustanovení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 19/2023, ze dne 30. 12. 2024