// Profipravo.cz / Obecná ustanovení závazkového práva 31.07.2023
K povinnosti věřitele přijmout plnění nabídnuté třetí osobou
I. Za stavu, kdy ustanovení § 1936 odst. 1 a § 1937 odst. 1 o. z. jsou (jde-li o vznik povinnosti věřitele přijmout plnění nabídnuté třetí osobou) obsahově srovnatelná s ustanovením § 332 odst. 1 obch. zák., Nejvyšší soud (při respektování jazykového, logického, systematického a teleologického výkladu dotčených ustanovení) uzavírá, že i v poměrech o. z. platí, že plněním poskytnutým třetí osobou, která neručí za dluh a závazek jinak nezajišťuje, za podmínek určených § 1936 odst. 1 větou první o. z. věřiteli dlužníka zaniká závazek dlužníka; skutečnost, že věřitel vrátí takto poskytnuté plnění třetí osobě, nezpůsobuje obnovení závazku dlužníka.
Obecně vzato musí věřitel přijmout (na osobní vlastnosti dlužníka nevázané) plnění (§ 1936 odst. 1 o. z.) tehdy, nabídne-li mu to třetí osoba, která za dluh neručí nebo závazek jinak nezajišťuje, se souhlasem dlužníka. Jinak řečeno, musí zde být právní jednání třetí osoby [projevená vůle třetí osoby směřující k úhradě (konkrétního) dluhu dlužníka] adresované věřiteli, a právní jednání dlužníka (projevená vůle vyjadřující souhlas dlužníka s plněním třetí osobou). Tato právní jednání „se musí dostat do sféry dispozice věřitele“; nestačí jejich „pouhá“ existence. Nejsou-li výše uvedené předpoklady splněny, nemá věřitel povinnost přijmout plnění; jeho možnost plnění přijmout tím není dotčena.
II. Promítnuto do poměrů projednávané věci, pohledávka věřitele (banky) vůči společnosti S mohla zaniknout v rozsahu „plnění společností A“ (§ 1936 odst. 1 a § 1937 odst. 1 o. z.) jen tehdy, bylo-li by právní jednání žalovaného, který dal příkaz k převodu peněžních prostředků z účtu společnosti A na označený účet, „přičitatelné“ společnosti A potud, že jím byla projevena vůle společnosti A k plnění konkrétního závazku společnosti S vůči věřiteli, a současně společnost S s tímto plněním souhlasila.
Samotná skutečnost, že banka (jako věřitel a současně poskytovatel platebních služeb) realizovala příkaz k platbě z účtu společnosti A (a na označený účet určenou částku převedla ‒ „připsala“), ještě (bez dalšího) neznamená, že platbu (s účinky splnění závazku společnosti S) též přijala; současně ani neměla povinnost platbu přijmout, když z ničeho neplynulo, že by společnost S (jako dlužník) s takovým plněním souhlasila. Potud nelze zjevně usuzovat na splnění dluhu ani na základě ustanovení § 1957 odst. 1 o. z., když opačný výklad by fakticky eliminoval možnost věřitele nepřijmout takové plnění.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 306/2022, ze dne 27. 4. 2023
Dotčené předpisy:
§ 1936 o. z.
§ 1937 o. z.
§ 1957 o. z.
Kategorie: obecná ustanovení závazkového práva; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 25. května 2020, č. j. 49 Cm 33/2020-26, uložil žalovaným [1/ SB-ART 1988, s. r. o. (dále jen „společnost S“) a 2) F. B. (dále jen „žalovaný“)], aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci (Komerční bance, a. s.) směnečný peníz ve výši 268.731,51 Kč s 6% úrokem od 3. ledna 2019 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 895,77 Kč a náklady řízení ve výši 42.945,50 Kč.
Jelikož se nepodařilo směnečný platební rozkaz doručit společnosti S do vlastních rukou, Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. června 2020, č. j. 49 Cm 33/2020-43, směnečný platební rozkaz ve vztahu k ní zrušil a řízení ve vztahu mezi žalobcem a touto společností vyloučil k samostatnému projednání.
Rozsudkem ze dne 16. prosince 2020, č. j. 49 Cm 33/2020-83, Městský soud v Praze k námitkám žalovaného ponechal směnečný platební rozkaz v celém rozsahu v platnosti (výrok I.) a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradu nákladů námitkového řízení částku 35.138,40 Kč (výrok II.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 31. srpna 2021, č. j. 12 Cmo 47/2021-121, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 35.138,40 Kč (druhý výrok).
Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
1) Dne 5. srpna 2016 uzavřeli žalobce a společnost S smlouvu o úvěru č. 0099015544974 „na částku 270.000,- Kč“ (dále jen „smlouva o úvěru“).
2) Téhož dne vystavila společnost S (jednající žalovaným jako jejím jednatelem) k zajištění svého závazku ze smlouvy o úvěru směnku, kterou se zavázala zaplatit na řad žalobce dne 2. ledna 2019 směnečnou sumu ve výši 268.731,51 Kč, za jejíž zaplacení převzal žalovaný směnečné rukojemství (dále jen „směnka“). Směnka byla (původně) vystavena jako blankosměnka s nevyplněnými údaji směnečné sumy, data splatnosti, platebního místa a doložky „bez protestu“.
3) Dne 14. února 2018 vyzval žalobce společnost S, aby uhradila „zesplatněný“ úvěr ve výši 234.302,02 Kč na účet č. XY (dále jen „označený účet“); předžalobní výzvou ze dne 29. června 2018 vyzval žalobce žalovaného k zaplacení částky 254.292,45 Kč z titulu směnky.
4) Na označený účet byla 25. června 2018 připsána platba ve výši 253.791,94 Kč, a to z bankovního účtu č. XY (s variabilním a specifickým symbolem dle výzvy ze dne 14. února 2018), vedeného žalobcem pro společnost Artia s. r. o. (dále jen společnost „A“).
5) Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha I, služba kriminální policie a vyšetřování (dále jen „policejní orgán“):
a) Dne 26. června 2018 přijal trestní oznámení podané Ivo Stehlíkem (jednatelem společnosti A ‒ dále jen „I. S.“), týkající se (mimo jiné) neoprávněného převodu částky 253.792,- Kč z účtu společnosti A.
b) Usnesením ze dne 27. června 2018 (č. j. KRPA-239986-16/TČ-2018-001173-1) zajistil podle ustanovení § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu), peněžní prostředky ve výši 253.791,94 Kč deponované na označeném účtu.
c) Usnesením ze dne 5. září 2019, č. j. KRPA-239986-194/TČ-2018-000093-TH, vydal podle ustanovení § 80 odst. 1 trestního řádu zajištěné peněžní prostředky společnosti A, když „transakce“ (rozuměj platba z účtu společnosti A na označený účet) „byla zjevně zadána jinou osobou než I. S., který byl jediným disponentem s účtem, a bylo tak zneužito vstupní heslo k jeho uživatelskému účtu“.
d) Usnesením ze dne 9. prosince 2019 (č. j. KRPA-239986-209/TČ-2018-000093-TH) odložil trestní věc „podezření ze spáchání trestných činů neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku a neoprávněný přístup k počítačovému systému a nosiči informací, kterých se měl dopustit žalovaný, když měl za prokázané, že žalovaný provedl transakci „de facto“ se souhlasem I. S., což je okolnost vylučující protiprávnost jeho jednání.
6) Dne 10. prosince 2019 žalobce „vrátil“ (převedl) částku 253.791,94 Kč na účet společnosti A.
Na tomto základě odvolací soud ‒ odkazuje na ustanovení čl. I. § 28 odst. 2, § 30 až § 32, § 48, § 53 odst. 2, § 75, § 77 odst. 3 a § 78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), a na ustanovení § 1888, § 1892, § 1936 a § 1957 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) ‒ dospěl k následujícím závěrům:
a) Směnka byla vystavena „jako zajišťovací blankosměnka“ k zajištění závazků společnosti S ze smlouvy o úvěru; žalovaný směnku podepsal jako směnečný rukojmí. Jde o platnou směnku, která obsahuje (mimo jiné) i bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněžitou sumu, když „údaj směnečného peníze v rámečku je v kontextu listiny součástí směnečného prohlášení výstavce směnky“; směnku „nečiní neplatnou“ ani skutečnost, že „slovní vyjádření směnečného peníze směnka neobsahuje, resp. předtištěný údaj není vyplněn“.
b) „K úhradě směnkou zajištěné pohledávky z úvěru nedošlo“; peněžité plnění poskytla žalobci bezhotovostně třetí osoba (odlišná od dlužníka), přičemž žalovaný ani netvrdil, že by tato osoba převzala jeho dluh nebo k němu přistoupila. Současně přisvědčil žalobci, že společnost S „nevyjádřila souhlas“ s plněním třetí osobou; „z blokace finančních prostředků v návaznosti na trestní oznámení podané disponentem účtu“ dovodil opak.
c) Z téhož důvodu považoval za právně nevýznamnou argumentaci žalovaného, podle níž se žalobce měl (a mohl) domáhat vrácení částky po společnosti A, když tato společnost nebyla dlužníkem žalobce a žalobce vůči ní nedisponoval „žádným právním titulem“; obdobně nebyl žalobce oprávněn domáhat se náhrady škody ani vůči státu z titulu nesprávného úředního postupu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), k řešení právních otázek (ne)platnosti směnky a zániku směnkou zajištěného „závazku“, které odvolací soud vyřešil (podle jeho názoru) v rozporu s (označenou) judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolatel popisuje grafickou podobu směnky a zdůrazňuje, že směnka je neplatná pro absenci „projevu vůle slibu zaplatit určitou peněžitou sumu“, jelikož na směnce uvedený číselný údaj „Kč 268731“ není součástí slibu zaplatit určitou peněžitou částku, „stojí mimo“, pročež nesplňuje požadavek určený ustanovením čl. I. § 75 bodu 2. směnečného zákona.
Ve vztahu k plnění na směnkou zajištěnou pohledávku připomíná, že společnost A plnila na dluh společnosti S ze smlouvy o úvěru s jejím souhlasem (viz přesná výše dlužné částky, číslo účtu, variabilní a specifický symbol). Navíc, i kdyby v řízení nebylo tvrzeno a prokázáno, že společnost S souhlasila s plněním dluhu třetí osobou, její dluh ze smlouvy o úvěru zanikl (§ 1957 o. z.), když žalobce plnění poskytnuté společností A přijal a přeúčtoval na úvěrový účet společnosti S.
Skutečnost, že po splnění dluhu „byly peněžní prostředky odňaty ze sféry dispozice žalobce“ ‒ pokračuje dovolatel ‒ je z hlediska „právní skutečnosti splnění dluhu“ nevýznamná; na tom nic nemění ani rozhodnutí o vrácení věci vydané podle ustanovení § 80 odst. 1 trestního řádu, které „neřeší otázku vlastnického práva k této věci“. Svědčí-li právo k vrácení věci jiné osobě, může se tato osoba domáhat vydání věci v občanskoprávním řízení.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a směnečný platební rozkaz v plném rozsahu zrušil.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
K řešení právní otázky (ne)platnosti směnky není dovolání přípustné (§ 237 o. s. ř.), když právní posouzení věci odvolacím soudem je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry formulovanými v rozsudku ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 722/2010, uveřejněném pod číslem 32/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (k nimž se následně přihlásil např. v rozsudcích ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 505/2011, a ze dne 22. ledna 2015, sp. zn. 29 Cdo 3862/2014), a v rozsudku ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 802/2010.
O tom, že je ze směnky zřejmá vzájemná souvislost i logická návaznost textu směnečného prohlášení, včetně bezpodmínečného slibu zaplatit určitou peněžitou sumu, nemá pochybnosti ani Nejvyšší soud; ostatně jiný závěr neplyne ani z dovolatelem zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo 1331/2008.
Dovolání je však přípustné k řešení právní otázky zániku směnkou zajištěné pohledávky dosud v daných skutkových poměrech Nejvyšším soudem beze zbytku nezodpovězené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 1936 odst. 1 o. z. věřitel musí přijmout plnění, které mu se souhlasem dlužníka nabídne třetí osoba. To neplatí, je-li plnění vázáno na osobní vlastnosti dlužníka.
Podle ustanovení § 1937 odst. 1 o. z. souhlasu dlužníka není třeba, pokud třetí osoba plní věřiteli jeho dluh proto, že za dluh ručí nebo závazek jinak zajišťuje.
Podle ustanovení § 1957 odst. 1 o. z., plní-li dlužník peněžitý dluh prostřednictvím poskytovatele platebních služeb, je dluh splněn připsáním peněžní částky na účet poskytovatele platebních služeb věřitele.
Konsolidovaná verze důvodové zprávy k vládnímu návrhu občanského zákoníku, projednávanému jako sněmovní tisk číslo 362 Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky, v jejím 6. volebním období, 2010 – 2013, ve své zvláštní části „K § 1936 až 1938“ pouze uvádí, že: Dosavadní úprava neřeší důsledně otázky spojené s převzetím nebo s přistoupením k dluhu. Zejména je zcela pominuta ochrana osoby, která plnila namísto dlužníka. Platný občanský zákoník konstruuje právo postihu dlužníka tím, kdo namísto něho plnil, jako právo nově vzniklé (originární), nevážící se nijak na původní věřitelovu pohledávku. Pouze obchodní zákoník (zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník – dále jen „obch. zák.“) upravil v § 332 odst. 2 subrogaci, leč způsobem, který nebyl, patrně z nepochopení, proveden důsledně. To se odráží i v judikatuře, která zamýšlený účel úpravy § 332 obch. zák. popírá. Podstata subrogace je v tom, že osoba, která plnila namísto dlužníka, nabývá pohledávku v tom stavu, v jakém náležela původnímu věřiteli a může vymáhat její splnění dlužníkem. Obchodní zákoník v daném směru konstruuje přechod této pohledávky přímo ze zákona, což plně neodpovídá povaze věci, neboť osoba, která splnila dluh za dlužníka, tak mohla učinit i s darovacím úmyslem. Proto se tzv. zákonná cesse zachovává jen pro případy, kdy za dlužníka plnil ten, kdo jeho dluh zajistil jako ručitel, zástavní dlužník nebo jiným obdobným způsobem. Významnější však je, že platná úprava pomíjí potřebu stanovit, že nový věřitel získává od původního věřitele pohledávku v nedotčeném stavu, tedy včetně poskytnutých zajištění.
Za stavu, kdy ustanovení § 1936 odst. 1 a § 1937 odst. 1 o. z. jsou (jde-li o vznik povinnosti věřitele přijmout plnění nabídnuté třetí osobou) obsahově srovnatelná s ustanovením § 332 odst. 1 obch. zák., Nejvyšší soud (při respektování jazykového, logického, systematického a teleologického výkladu dotčených ustanovení) uzavírá, že i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb. platí, že plněním poskytnutým třetí osobou, která neručí za dluh a závazek jinak nezajišťuje, za podmínek určených § 1936 odst. 1 větou první o. z. věřiteli dlužníka zaniká závazek dlužníka; skutečnost, že věřitel vrátí takto poskytnuté plnění třetí osobě, nezpůsobuje obnovení závazku dlužníka (k tomu v poměrech ustanovení § 332 odst. 1 obch. zák. srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Odo 1693/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2009, pod číslem 84).
Obecně vzato musí věřitel přijmout (na osobní vlastnosti dlužníka nevázané) plnění (§ 1936 odst. 1 o. z.) tehdy, nabídne-li mu to třetí osoba, která za dluh neručí nebo závazek jinak nezajišťuje, se souhlasem dlužníka. Jinak řečeno, musí zde být právní jednání třetí osoby [projevená vůle třetí osoby směřující k úhradě (konkrétního) dluhu dlužníka] adresované věřiteli, a právní jednání dlužníka (projevená vůle vyjadřující souhlas dlužníka s plněním třetí osobou). Tato právní jednání „se musí dostat do sféry dispozice věřitele“; nestačí jejich „pouhá“ existence. Nejsou-li výše uvedené předpoklady splněny, nemá věřitel povinnost přijmout plnění; jeho možnost plnění přijmout tím není dotčena.
Promítnuto do poměrů projednávané věci, pohledávka žalobce vůči společnosti S (rozuměj směnkou zajištěná pohledávka) mohla zaniknout v rozsahu „plnění společností A“ (§ 1936 odst. 1 a § 1937 odst. 1 o. z.) jen tehdy, bylo-li by právní jednání žalovaného, který dal příkaz k převodu peněžních prostředků z účtu společnosti A na označený účet, „přičitatelné“ společnosti A potud, že jím byla projevena vůle společnosti A k plnění konkrétního závazku společnosti S vůči žalobci, a současně společnost S s tímto plněním souhlasila.
Samotná skutečnost, že žalobce (jako věřitel a současně poskytovatel platebních služeb) realizoval (dne 25. června 2018) příkaz k platbě z účtu společnosti A (a na označený účet určenou částku převedl ‒ „připsal“), ještě (bez dalšího) neznamená, že platbu (s účinky splnění závazku společnosti S) též přijal; současně ani neměl povinnost platbu přijmout, když z ničeho neplynulo, že by společnost S (jako dlužník) s takovým plněním souhlasila. Potud nelze zjevně usuzovat na splnění dluhu ani na základě ustanovení § 1957 odst. 1 o. z., když opačný výklad by fakticky eliminoval možnost věřitele nepřijmout takové plnění.
Přitom za stavu, kdy policejní orgán přijal (již) dne 26. června 2018 trestní oznámení podané I. S. (ve věci neoprávněného převodu částky 253.792,- Kč z účtu společnosti A) a usnesením ze dne 27. června 2018 zajistil převedené peněžní prostředky na označeném účtu (§ 79a trestního řádu), žalobce zjevně nepřijal (a nebyl povinen přijmout) nabízené plnění ani následně (viz zákaz dispozic s předmětem zajištění plynoucí z usnesení o zajištění věci, ve spojení se zásadními pochybnostmi ohledně existence vůle společnosti A plnit závazek dlužníka). Konečně, tím, že žalobce vrátil [v reakci na usnesení policejního orgánu o vydání věci (ze dne 5. září 2019) a na usnesení o odložení trestní věci (ze dne 9. prosince 2019)] dne 10. prosince 2019 částku 253.791,94 Kč zpět na účet společnosti A, jednoznačně (a bez jakékoli prodlevy) odmítl přijmout nabízené plnění.
Závěrem Nejvyšší soud dodává, že považuje za nepřípadný poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2008, sp. zn. 32 Odo 970/2006, a to vzhledem k zásadním odlišnostem ve skutkovém stavu oproti projednávané věci.
Jelikož se žalovanému prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit (věcnou) správnost rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěru, že směnkou zajištěná pohledávka nezanikla), Nejvyšší soud (při absenci vad řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ‒ § 242 odst. 3 o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud zamítl a žalovanému vznikla povinnost hradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení.
Ty sestávají z mimosoudní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 4. ledna 2022), která podle ustanovení § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 269.627,28 Kč) 9.380,- Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů 300,- Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem činí 11.712,80 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Autor: -mha-