// Profipravo.cz / Obecná ustanovení závazkového práva 06.02.2023
Nové pojetí moderace smluvní pokuty dle § 2051 o. z.
I. Přiměřenost smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z. se posuzuje s ohledem na to, jakým způsobem a za jakých okolností nastalo porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou a v jaké míře se dotklo zájmů věřitele, které měly být sjednáním smluvní pokuty chráněny. Soud nezkoumá nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, nýbrž nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu. Přihlédne přitom nejen k okolnostem známým již v době sjednávání smluvní pokuty, ale též okolnostem, které zde byly při porušení smluvní povinnosti, jakož i k okolnostem, které nastaly po jejím porušení, mají-li v porušení smluvní povinnosti nepochybně původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné.
II. Postup soudu při moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. lze rozlišit na následující fáze (kroky). V prvním kroku soud při využití interpretačních pravidel stanovených v § 555 a násl. o. z. nejprve zjistí, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Poté se zabývá konkrétními okolnostmi s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty. Zřetel přitom vezme na všechny okolnosti konkrétního případu, přičemž zohlední nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ (ty za splnění předpokladů uvedených v bodě 56). Na základě těchto okolností zodpoví otázku, zda výše smluvní pokuty je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny. Dospěje-li soud v předchozím kroku k závěru, že smluvní pokuta není nepřiměřená, případně nepodaří-li se mu na základě provedeného dokazování objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti ve sféře věřitele, aby mohl učinit právní závěr o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty, nemůže nárok věřitele na smluvní pokutu snížit. V opačném případě soud ve třetím kroku sníží smluvní pokutu na přiměřenou výši (spravedlivou in concreto) se zřetelem k těm funkcím, které má plnit, a s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Je přitom limitován výší škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje.
III. Aby tedy soud mohl posoudit (ne)přiměřenost nároku ze smluvní pokuty, musí si nejprve prostřednictvím výkladu ujednání o smluvní pokutě podle § 555 a násl. o. z. ujasnit, jakou funkci měla daná smluvní pokuta (in concreto) plnit, neboť v závislosti na tom, jaké funkce plní, sleduje smluvní pokuta různé zájmy stran a pro posouzení přiměřenosti tak budou rozhodující též odlišné aspekty. Nepodaří-li se soudu cestou subjektivního výkladu objasnit, k jaké funkci smluvní pokuty vůle stran směřovala (co strany hodlaly ujednáním docílit), lze v rámci objektivního výkladu (§ 556 odst. 1 věta druhá o. z.) podpůrně využít dále popsaných vodítek.
Primárně lze vyjít z předpokladu, že každá smluvní pokuta se vyznačuje preventivní (nátlakovou) funkcí, neboť vytváří na dlužníka dodatečný nátlak (nad rámec samotného obligačního účinku rezultujícího ze smlouvy), aby smluvní povinnosti dostál, respektive ji neporušil. Smluvní pokuta může dále plnit výlučně paušalizační funkci (paušalizace náhrady škody, dále též jen „paušalizační smluvní pokuta“), nebo výlučně funkci sankční (dále též jen „sankční smluvní pokuta“), případně dílem funkci sankční a dílem paušalizační. Velký senát se neztotožňuje s názorem, že smluvní pokutě ve smyslu § 2048 a násl. o. z. má být vždy připisována sankční funkce, ani s tím, že smluvní pokuta má být striktně odlišována od ujednání o paušalizované náhradě škody.
IV. U paušalizační (alespoň zčásti) smluvní pokuty musí patřit mezi rozhodující okolnosti pro úvahu o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty výše vzniklé škody. Nelze proto přijmout názor zastávaný částí české literatury a vycházející z judikatorních závěrů formulovaných v režimu obchodního zákoníku, že škoda, která věřiteli skutečně vznikla v důsledku porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou, nehraje pro úvahy o moderaci žádnou roli. Rozsah škody, kterou věřitel utrpěl v důsledku porušení smluvní povinnosti a k jejíž kompenzaci pokuta cílí, tedy zásadně určuje míru, v jaké byl narušen jeho zájem. Svou roli však mohou hrát i okolnosti, které by činily případný nárok na náhradu škody byť zčásti neopodstatněným (např. spoluzavinění, porušení povinnosti věřitele zakročit k odvrácení škody). U ryze sankční smluvní pokuty naopak výše škody významnou okolností není.
Z hlediska zjišťování skutkového stavu se výše vzniklé škody stává ve sporu o uhrazení smluvní pokuty relevantní teprve tehdy, je-li soudu z tvrzení stran a běžného chodu věcí zřejmé, že je ve zjevném nepoměru ke smluvní pokutě. Vzhledem k tomu, že moderace je možná jen tehdy, je-li tu výrazný nepoměr mezi vzniklou škodou a smluvní pokutou, která měla odpovídat jiné předpokládané výši škody, není třeba, aby výše škody byla přesně vyčíslena. Řízení, jehož předmětem je nárok ze smluvní pokuty, se nemůže stát složitým a dlouhým sporem o výši vzniklé škody.
V. Pro úplnost lze dodat, že i v poměrech nového občanského zákoníku mohou obstát dosavadní judikaturní závěry (přijaté při výkladu § 301 obch. zák.) o právotvorné povaze (konstitutivních účincích) rozhodnutí soudu o moderaci, neboť soud výkonem moderačního oprávnění podle § 2051 o. z. zasahuje do existujícího nároku věřitele a okamžikem vykonatelnosti jeho rozsudku nastupuje bezprostřední účinek i v hmotném právu. V pojetí moderace nároku se však již nemůže prosadit závěr, že účinky moderace nastávají zpětně k okamžiku ujednání. Účinky rozhodnutí soudu o moderaci nároku ze smluvní pokuty se logicky nemohou vztahovat k okamžiku ujednání o smluvní pokutě, neboť tehdy nárok ještě neexistoval. Nemohou se ani upínat k momentu, v němž se rozsudek o moderaci stane vykonatelným, neboť jednak by musel právní řád v období od vzniku nároku ze smluvní pokuty až do vykonatelnosti rozsudku o moderaci počítat s existencí nespravedlivého nároku, jednak by v souladu s § 1970 o. z. měl věřitel nárok na úrok z prodlení ze splatného nároku, jenž byl (následně) soudem shledán nespravedlivým. S přihlédnutím k tomu, že při moderaci je posuzována přiměřenost nároku též vzhledem k okolnostem, jaké zde byly při porušení smluvní povinnosti, případně k okolnostem, které mají v porušení povinnosti svůj původ, přičemž právě porušením smluvní povinnosti vzniká právo věřitele požadovat smluvní pokutu, jeví se jako odpovídající vztahovat účinky rozhodnutí soudu o moderaci k době vzniku nároku na smluvní pokutu, jehož nepřiměřenost byla posuzována.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, ze dne 11. 1. 2023
Dotčené předpisy: § 2051 o. z.
Kategorie: obecná ustanovení závazkového práva; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
(…)
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
(…)
20. Tříčlenný senát č. 23, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl při řešení otázky, zda má soud při zkoumání přiměřenosti smluvní pokuty, respektive při její moderaci podle § 2051 o. z., přihlédnout též k okolnostem, které nastaly po jejím sjednání, k právnímu názoru odlišnému od toho, ze kterého vychází dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, např. rozsudek ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3249/2019, a usnesení ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1069/2021, ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2578/2019, a ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3208/2021. Proto věc postoupil k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia (dále jen „velký senát“) podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Velký senát pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona.
21. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení shora vymezené otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem (jako právní otázka dříve vyřešená) posouzena jinak.
(…)
50. Pojetí moderace, k němuž se Nejvyšší soud přihlásil v rozhodnutí R 81/2010 (srov. bod 32), nemůže v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, obstát. Moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. již nelze chápat jako zvláštní případ obsahové kontroly smluvního ujednání, nýbrž je třeba ji vnímat jako způsob dodatečné kontroly přiměřenosti konkrétního nároku, při níž by mělo být přihlédnuto i k jiným okolnostem, než pouze k těm, jež byly dány při sjednání smluvní pokuty. Pro tento výklad hovoří kromě výše zmíněného vnímání moderace v unifikačních projektech, k nimž se přihlíželo při tvorbě nového občanského zákoníku, následující argumenty.
a) Stanoví-li § 2048 odst. 1 o. z., že strany mohou ujednat smluvní pokutu pro případ porušení smluvní povinnosti, plyne z toho, že obratem smluvní pokuta se rozumí výsledek ujednání o smluvní pokutě, nikoliv samotné „ujednání“. Hovoří-li proto hypotéza § 2051 o. z. o nepřiměřeně vysoké smluvní pokutě, nelze dovodit, že by z hlediska jazykové a systematické argumentace nutně muselo jít o nepřiměřené ujednání o smluvní pokutě, jak bylo judikatorně dovozováno při výkladu obdobně znějícího § 301 obch. zák. Dikci § 2051 o. z. odpovídá i výklad, podle kterého se nepřiměřenost výše smluvní pokuty vztahuje na nárok na smluvní pokutu (na povinnost zaplatit smluvní pokutu v konkrétní výši).
b) Jak ustanovení o moderaci (§ 2051 o. z.), tak i požadavek souladu právního jednání s dobrými mravy, který je předpokladem platnosti právního jednání (§ 580 odst. 1, § 588 věta první o. z.), platí v poměrech nového občanského zákoníku pro všechny smluvní poměry bez zřetele na to, zda dlužníkem ze smluvní pokuty je podnikatel či nepodnikatel. Nemůže již tedy obstát závěr o moderaci jako zvláštním způsobu obsahové kontroly ujednání o smluvní pokutě přijatý v R 81/2010, odůvodněný tím, že smluvní pokuta sjednaná v nepřiměřené výši je zpravidla v rozporu s dobrými mravy, avšak na podnikatele jsou kladeny přísnější podmínky než na nepodnikatele, a z tohoto důvodu zákon v § 301 obch. zák. upřednostňuje zachování platnosti právního úkonu a zakládá pouze možnost moderace. Zákonodárce přijetím nového občanského zákoníku opustil dosavadní dvojkolejnost právní úpravy smluvní pokuty. Zmíněné judikatorní závěry měly přitom opodstatnění pouze v poměrech předchozí právní úpravy, kdy moderace smluvní pokuty byla upravena toliko v obchodním zákoníku, kdežto u nepřiměřené smluvní pokuty podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, připadala do úvahy jen kontrola mravnosti.
c) V režimu nového občanského zákoníku již musí existovat mezi moderací smluvní pokuty a kontrolou mravnosti právního jednání strukturální rozdíl, jinak by bylo ustanovení § 2051 o. z. nadbytečné. Mělo-li by ustanovení § 2051 o. z. sloužit k moderaci ujednání, pak lze stěží odůvodnit, v čem a proč se má tento nástroj lišit od toho, co se zkoumá při provádění kontroly mravnosti obsahu právního jednání, a z jakého důvodu má vést k odlišnému následku než kontrola mravnosti (tj. neplatnost ujednání vs. moderovatelnost). Ze současné právní úpravy ostatně ani neplyne závěr, že účelem moderace podle § 2051 o. z. by mělo být zachování platnosti ujednání o smluvní pokutě, které se z důvodu své nepřiměřenosti příčí dobrým mravům. V občanském zákoníku není obsaženo pravidlo, které by umožňovalo (jakékoli) ujednání rozporné s dobrými mravy soudním zásahem zredukovat na míru ještě odpovídající dobrým mravům, či obdobným způsobem zredukovat toliko konkrétní následek příslušného ujednání. I odborná literatura většinově zdůrazňuje s poukazem na ochranný, motivační a zejména odrazující účel zákonem stanovené sankce neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy, že soudní moderace není s tímto účelem slučitelná (srov. ŠILHÁN, op. cit., s. 411, MELZER, F. in: MELZER, F., TÉGL, P. a kol., Občanský zákoník: velký komentář. Svazek III, § 419–654 a související společná a přechodná ustanovení. 1. vyd. Praha: Leges, 2014, s. 709-710, SKOČOVSKÝ, op. cit., s. 492-494; opačně ONDREJOVÁ, D. Průvodce uzavíráním smluv. 3. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2020, s. 337-338).
d) Rozdíl mezí moderací a obsahovou kontrolou lze vypozorovat rovněž v textu nového občanského zákoníku. Upravuje-li určité ustanovení nástroj obsahové kontroly, pak se v jeho dikci vždy uvádí, že předmětem kontroly je obsah ujednání (srov. například §§ 1799, 1800, 1972, 1813, 1815, 1963 odst. 2, 1964, 1972 o. z.). Mělo-li by ustanovení § 2051 o. z. rovněž představovat nástroj obsahové kontroly, pak by s ohledem na požadavek formulační konzistentnosti muselo hovořit o možnosti dlužníka namítnout nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě a tomu odpovídajícím oprávnění (povinnosti) soudu nepřiměřené ujednání zmírnit (obdobně jako tomu je například v režimu moderace podle § 577 o. z.). Oproti tomu kupříkladu úprava moderačního práva soudu podle § 2953 o. z. zjevně cílí k posouzení a úpravě nároku na náhradu škody, nikoli snad na moderaci zákonné nebo smluvené povinnosti nahradit škodu. Též vzhledem k úzké provázanosti mezi instituty náhrady škody a smluvní pokuty (která ve výchozím nastavení představuje tzv. paušalizovanou náhradu škody) svědčí argumenty pro to, aby byl § 2051 o. z. vykládán spíše podobně jako § 2953 o. z., nežli jako § 577 o. z. (k čemuž by naopak vedlo dosavadní pojetí).
e) Moderace podle § 2051 o. z. představuje soudcovský zásah do smluvní autonomie, a tím pádem oslabuje jak zásadu pacta sunt servanda, tak právní jistotu. Právní jistota je zasažena přinejmenším stejnou měrou jak v případě moderace ujednání, tak moderace výsledného nároku, neboť v obou případech se až v rámci soudního řízení strany s konečnou platností dozví, jaká smluvní pokuta je (byla) vlastně dluhována. Moderace ujednání o smluvní pokutě však invazivněji zasahuje do autonomie vůle stran než moderace konkrétního nároku. Je-li totiž soud povinen při úvaze o přiměřenosti ujednání smluvní pokuty zkoumat jen okolnosti související se sjednáním smluvní pokuty, pak se ve svém jádru nejedná o nic jiného, než o přezkum představy stran o hodnotě takové povinnosti (resp. o hodnotě jejího porušení), která je soudem korigována pro všechny případy jejího možného uplatnění. Tím je zasaženo do autonomie vůle stran ve větším rozsahu, než v případě, kdy je korigován pouze konkrétní nárok z takového ujednání vzešlý. Pro jiné případy vzniku smluvní pokuty z téhož ujednání může zůstat smluvní ujednání nedotčeno. Tento přístup odpovídá současnému právnímu rámci mnohem více než dosavadní přístup formulovaný v kontextu jiného právního prostředí.
f) Podle § 2051 o. z. ve spojení s § 2052 o. z. má být moderována rovněž pokuta stanovená pro porušení smluvní povinnosti právním předpisem (penále). Pojetí moderace ujednání by zde však znamenalo, že by soud přezkoumával výši penále stanovenou zákonodárcem, neboť ad hoc zkoumání přiměřenosti by ve svém jádru bylo korekcí toho, co zákonodárce určil pro všechny případy, kdy dochází k porušení stanovené povinnosti. V případě pokuty (penále) stanovené zákonem k žádnému sjednávání smluvní pokuty mezi stranami nedochází, a tudíž posuzování přiměřenosti smluvní pokuty výlučně vzhledem k okolnostem, které tu byly v době jejího sjednání a které k jejímu sjednání vedly, postrádá jakýkoliv smysl. Ostatně ze závěrů výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4074/2019, v němž byla posuzována možnost moderace pokuty stanovené podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., vyplývá, že při moderaci této pokuty podle § 2051 o. z. by soud mohl přihlížet ke skutečnosti, že porušením povinnosti, pro kterou je v zákoně stanovena pokuta, následně nedošlo ke vzniku újmy, tj. k okolnosti nastalé později, nikoliv již při vzniku smluvního vztahu, jehož se sjednaná povinnost týkala.
g) Upozadění okolností v okamžiku porušení smluvní povinnosti soudci brání, aby mohl poměřit v kolizi stojící zájmy stran a zabývat se otázkou, zda částka, kterou má dlužník věřiteli zaplatit (smluvní pokuta), je spravedlivá vzhledem k tomu, v jaké míře byly dotčeny zájmy věřitele konkrétním porušením smluvní povinnosti. Bez zohlednění konkrétních dopadů porušení smluvní povinnosti není možné přiměřenost nároku posoudit. Nelze souhlasit se závěry vyslovenými ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3249/2019, podle nichž okolnosti vzniklé po sjednání smluvní pokuty lze zohlednit cestou institutu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, již proto, že nový občanský zákoník nepřevzal ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Dobré mravy jsou v zákoně č. 89/2012 Sb. předpokladem platnosti právního jednání (srov. § 580 odst. 1, § 588), který se upíná k okamžiku, kdy je projev vůle učiněn. Spravedlivého řešení přitom nelze docílit ani cestou aplikace ustanovení § 8 o. z., které je projevem principu poctivosti. Vznikne-li věřiteli nárok na základě toho, že nastala událost (porušení smluvní povinnosti), pro kterou se dlužník zavázal poskytnout nějaké plnění (uhradit smluvní pokutu), pak nelze zneužívající charakter (objektivně vzato) spatřovat v tom, že se věřitel rozhodne svůj nárok uplatnit pořadem práva, cedovat, započíst či jinak s ním disponovat. Ze samotné skutečnosti, že se věřitel domáhá zaplacení smluvní pokuty, jejíž výše je nepřiměřená, nelze dovozovat zneužití práva. Důvody, které nepřiměřenost zapříčinily, nemusí vůbec spočívat v chování věřitele, ba dokonce mu nemohou být jakkoliv přičítány. Nárok na nepřiměřenou smluvní pokutu navíc není nabyt ani uplatněn nepoctivým jednáním věřitele, ale z vůle stran. O zneužití lze hovořit až tehdy, vykoná-li věřitel právo v rozporu se zájmem protistrany, na který by však měl brát zřetel, či způsobem, jenž je v rozporu s jeho předchozím chováním [např. dlužníka ujistí, že smluvní pokutu vymáhat nehodlá, a posléze změní své chování (srov. zákonem typově upravené případy principu poctivosti jako např. uplatnění námitky relativní neplatnosti pro nedostatek formy po přijetí plnění dle § 582 odst. 2 věty první o. z., nebo vědomé plnění nedluhu ve smyslu § 2997 odst. 1 věty druhé o. z.)]. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu lze za zneužití práva považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo má jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (srov. rozsudky ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016, ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2155/2021).
51. Velký senát si je vědom, že ke změnám ustálené rozhodovací praxe je třeba přistupovat nanejvýš zdrženlivě, přičemž je vždy nutno brát zřetel i na právní jistotu účastníků soukromoprávních vztahů stran předvídatelnosti soudního rozhodování. Platí přitom, že pokud pro určitý výklad právní normy svědčí argumenty ve svém souhrnu konformnější s právním řádem jako významovým celkem, je třeba takový výklad upřednostnit. Princip právní jistoty neplatí bezvýjimečně, existují-li dostatečně legitimní důvody pro jeho omezení, tedy dostatečně legitimní důvody pro změnu interpretace právní normy (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, uveřejněný pod č. 16/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 613/06, uveřejněný pod č. 151/2008 tamtéž). Ústavní soud obecně akceptuje jako důvody změny rozhodovací praxe též změnu hodnotového nazírání na právo, či změny ve struktuře právního řádu (srov. nález ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05, uveřejněný pod č. 170/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
52. Při zohlednění ústavně právních limitů pro změnu rozhodovací praxe, vytýčených v judikatuře Ústavního soudu, dospívá Nejvyšší soud k závěru, že změna je v tomto případě legitimní. Dosavadní rozhodovací praxe vztažená k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, není dlouhodobá. Nepřevzetí rozhodovací praxe přijaté při výkladu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, je pak odůvodněno změnou právní úpravy, ve spojení se shora uvedenými argumenty. Krom konformity zvoleného výkladu s právním řádem jako celkem tedy velký senát přihlédl rovněž k určité změně hodnotového nazírání na soukromé právo (k níž došlo v důsledku rekodifikace soukromého práva), jakož i s tím souvisejícím změnám ve struktuře právního řádu a celkovému vývoji právní úpravy. Skutečnost, že odchylný výklad je oproti předchozímu pojetí podstatně konformnější se současným právním řádem jako významovým celkem (více šetří autonomii vůle a zejména umožňuje soudu skutečně spravedlivé posouzení přiměřenosti nároku na smluvní pokutu skrze zohlednění konkrétních dopadů porušení smluvní povinnosti), lze přitom vyhodnotit jako závažný a principiální důvod směřující k dosažení právem chráněné hodnoty (v tomto případě spravedlnosti v rozhodování obecných soudů), ve smyslu nálezové judikatury Ústavního soudu.
53. Velký senát tudíž uzavírá, že moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. nelze (oproti pojetí přijatému při výkladu § 301 obch. zák.) pojímat jako nástroj obsahové kontroly přiměřenosti ujednání. Jejím východiskem se naopak stává zkoumání přiměřenosti konkrétní pohledávky na smluvní pokutu a jejím cílem pak zajištění toho, aby s ohledem na konkrétní zájmy stran nebyla věřiteli hrazena smluvní pokuta in concreto nepřiměřená.
54. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné poznamenat, že ustanovení § 2051 o. z. slouží k ochraně dlužníka před tím, aby byl nucen uhradit nepřiměřenou (nespravedlivou) smluvní pokutu. Přiznává-li proto právní řád dlužníkovi prostřednictvím práva navrhnout moderaci ochranu, pak o toto právo nemůže být připraven jednostranným zápočtem (kompenzací) provedeným věřitelem. Mohla-li by být existence práva navrhnout moderaci (podobně jako případného práva dovolat se relativní neplatnosti) zápočtem dotčena, stala by se ochrana poskytovaná právním řádem (u smluvní pokuty zajištěna právem navrhnout snížení smluvní pokuty) iluzorní. Vynucovací funkce jednostranné kompenzace nemůže zhoršit právní pozici kompenzáta, kterou mu právní řád poskytuje. Je proto třeba setrvat na závěru přijatém v R 55/2019, že figuruje-li pohledávka na zaplacení smluvní pokuty při započtení jako protipohledávka, zůstává právo dlužníka ze smluvní pokuty domáhat se moderace nedotčeno.
55. Ustanovení § 2051 o. z. patří (stejně jako patřil § 301 obch. zák.) k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr o tom, zda smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká, je tedy zákonodárcem ponechán na uvážení soudu, založeném na posouzení individuálních okolností konkrétního případu, které soud shledá právně významnými. Zákon pouze ukládá přihlédnout při následné moderaci k hodnotě a významu zajišťované povinnosti a limituje možnost snížení smluvní pokuty výší škody vzniklé do doby rozhodnutí z porušení povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje.
56. Vzhledem k tomu, že zkoumání přiměřenosti smluvní pokuty (konkrétního nároku) a její následná moderace na přiměřenou částku nezbytně vyžadují vážení konkrétních zájmů dlužníka a věřitele při konkrétním porušení smluvní povinnosti, budou při posouzení přiměřenosti hrát roli nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty (může se uplatnit též kritérium hodnoty a významu zajišťované povinnosti, to se však může po sjednání smluvní pokuty změnit), ale též okolnosti, které zde byly při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti, které nastaly po porušení, mají-li v porušení smluvní povinnosti nepochybně původ (např. dodatečně vzniklá újma) a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné. Není-li totiž zřejmé, jakým způsobem a za jakých okolností porušení smluvní povinnosti nastalo a v jaké míře se dotklo zájmů věřitele, nelze zodpovědět otázku, zda nárok ze smluvní pokuty je in concreto nepřiměřený. Moderace přitom může být užita jen tam, kde o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty nepanují pochybnosti, neboť jen tehdy je soudní zásah do pohledávky věřitele (tj. do vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod) ospravedlnitelný.
57. Aby soud mohl posoudit (ne)přiměřenost nároku ze smluvní pokuty, musí si nejprve prostřednictvím výkladu ujednání o smluvní pokutě podle § 555 a násl. o. z. ujasnit, jakou funkci měla daná smluvní pokuta (in concreto) plnit, neboť v závislosti na tom, jaké funkce plní, sleduje smluvní pokuta různé zájmy stran a pro posouzení přiměřenosti tak budou rozhodující též odlišné aspekty [k výkladovým metodám srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod č. 4/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen R 4/2019“), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016]. Nepodaří-li se soudu cestou subjektivního výkladu objasnit, k jaké funkci smluvní pokuty vůle stran směřovala (co strany hodlaly ujednáním docílit), lze v rámci objektivního výkladu (§ 556 odst. 1 věta druhá o. z.) podpůrně využít dále popsaných vodítek.
58. Primárně lze vyjít z předpokladu, že každá smluvní pokuta se vyznačuje preventivní (nátlakovou) funkcí, neboť vytváří na dlužníka dodatečný nátlak (nad rámec samotného obligačního účinku rezultujícího ze smlouvy), aby smluvní povinnosti dostál, respektive ji neporušil. Smluvní pokuta může dále plnit výlučně paušalizační funkci (paušalizace náhrady škody, dále též jen „paušalizační smluvní pokuta“), nebo výlučně funkci sankční (dále též jen „sankční smluvní pokuta“), případně dílem funkci sankční a dílem paušalizační. Velký senát se neztotožňuje s názorem (srov. PATĚK, Daniel. Paušalizovaná náhrada škody a smluvní pokuta. Právní rozhledy, 2017, č. 21, s. 725-733, sub VII), že smluvní pokutě ve smyslu § 2048 a násl. o. z. má být vždy připisována sankční funkce, ani s tím, že smluvní pokuta má být striktně odlišována od ujednání o paušalizované náhradě škody. Takový názor nedůvodně pomíjí, že charakter smluvní pokuty jako paušalizované náhrady škody plyne nejen z ustanovení § 2050 (paušální vyloučení nároku na náhradu škody) a § 2051 o. z. (vzniklá škoda jako hranice moderace; dodatečná možnost uplatnění nároku na náhradu škody v rozsahu částky, o níž byla smluvní pokuta snížena), ale odpovídá též historické tradici české právní úpravy (k jejímu rozboru srov. KOVAŘÍK, Zdeněk. Smluvní pokuta. Právní rozhledy, 1999, č. 9, s. 454-466).
59. Z dispozitivního ustanovení § 2050 o. z. se podává, že věřitel nemá právo na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti, ke které se smluvní pokuta vztahuje. V pochybnostech je tedy možné vycházet z toho, že smluvní pokuta slouží k paušalizaci náhrady škody. Tento závěr se však nemůže prosadit tehdy, je-li utvrzená smluvní povinnost takové povahy, že škoda, kterou mohly strany v době ujednání smluvní pokuty předvídat (posuzováno optikou poměrů v době ujednání, neboť jde o výklad právního jednání), se v podstatné míře odchyluje od sjednané (částkou či sazbou) smluvní pokuty. Bude-li sjednaná výše smluvní pokuty významně nižší než škoda, kterou strany mohly očekávat, pak měla smluvní pokuta spíše funkci sankční. Naproti tomu přesahuje-li sjednaná výše smluvní pokuty významně očekávanou výši škody, pak smluvní pokuta měla jak funkci paušalizační, tak funkci sankční. Na sankční smluvní pokutu lze usuzovat zejména tehdy, je-li utvrzena povinnost, při jejímž porušení nehrozí věřiteli žádná škoda, kterou by byl dlužník jinak povinen nahradit za podmínek § 2913 o. z. O tom, zda strany sjednaly sankční smluvní pokutu, může svědčit i ujednání, jímž se odchýlily od ustanovení § 2050 o. z.
60. Má-li moderace zabránit tomu, aby byl dlužník nucen zaplatit nepřiměřenou (nespravedlivou) smluvní pokutu, a zmiňuje-li ustanovení § 2051 věty první o. z. škodu jako spodní hranici pro její snížení a věta druhá výslovně počítá s možností věřitele uplatnit u soudu nárok na (později vzniklou) škodu v rozsahu částky, o niž byla smluvní pokuta snížena, je nabíledni, že u paušalizační (alespoň zčásti) smluvní pokuty musí patřit mezi rozhodující okolnosti pro úvahu o nepřiměřenosti výše vzniklé škody. Nelze proto přijmout názor zastávaný částí české literatury a vycházející z judikatorních závěrů formulovaných v režimu obchodního zákoníku, že škoda, která věřiteli skutečně vznikla v důsledku porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou, nehraje pro úvahy o moderaci žádnou roli (srov. TINTĚRA, op. cit., s. 136 a 142). Rozsah škody, kterou věřitel utrpěl v důsledku porušení smluvní povinnosti a k jejíž kompenzaci pokuta cílí, tedy zásadně určuje míru, v jaké byl narušen jeho zájem. Svou roli však mohou hrát i okolnosti, které by činily případný nárok na náhradu škody byť zčásti neopodstatněným (např. spoluzavinění, porušení povinnosti věřitele zakročit k odvrácení škody). U ryze sankční smluvní pokuty naopak výše škody významnou okolností není.
61. Jednotlivé předpoklady liberace, zejména zohlednění předvídatelnosti a překonatelnosti překážky, sféry, odkud překážka pochází, skutečnost, zda dlužník učinil jakékoliv opatření, aby škodě zamezil, samy o sobě nesvědčí o nepřiměřenosti paušalizační smluvní pokuty. Význam mohou mít jen tehdy, jestliže by ve svém souhrnu představovaly důvod k liberaci, neboť dlužník by za způsobenou škodu podle § 2913 odst. 2 o. z. neodpovídal. Bude-li však posuzována přiměřenost sankční smluvní pokuty, mohou hrát roli i samy o sobě, neboť má-li mít pokuta přiměřený sankční efekt a fungovat jako individuální prevence, musí být brán zřetel na to, jakou kvalitou se vyznačovalo porušení smluvní povinnosti a jaká sankce je tedy za daných okolností adekvátní. U sankční smluvní pokuty lze zohlednit též otázku zavinění, neboť sankce může plnit svůj efekt jen tehdy, lze-li jednajícímu vytknout, že si nepočínal tak, jak si počínat mohl a měl.
62. Nelze ovšem pomíjet, že smyslem a účelem paušalizační smluvní pokuty je vyhnout se případným sporům o náhradu vzniklé škody a usnadnit její vymožení. Význam paušalizační smluvní pokuty se tak projevuje především v tom, že věřitel není povinen ve sporu o uhrazení smluvní pokuty tvrdit a prokazovat splnění předpokladů nároku na náhradu škody. Význam sankční smluvní pokuty se pak projevuje rovněž v tom, že za porušení smluvní pokutou utvrzené smluvní povinnosti odpovídá dlužník objektivně (tj. bez ohledu na jeho případné zavinění). Proto povinností věřitele ze smluvní pokuty (jakékoli) je pouze tvrdit a prokázat, že smluvní povinnost byla utvrzena smluvní pokutou v určité výši a následně porušena. Je to naopak dlužník, jehož tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně objasnění okolností, z nichž lze usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty (tj. i okolností týkajících se výše škody, zavinění, či případného naplnění liberačních důvodů). V tomto ohledu je pak třeba zdůraznit, že i přes značnou provázanost obou institutů absence předpokladů vzniku nároku na náhradu škody nemá za následek absenci předpokladů pro vznik (existenci) nároku na smluvní pokutu. Ostatně i podle § 2048 odst. 1 o. z. může věřitel požadovat po dlužníkovi smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Proto také skutečnost, že jsou naplněny liberační důvody vedoucí k tomu, že dlužník by za způsobenou škodu neodpovídal, nemůže ještě vést k odepření nároku na smluvní pokutu, nýbrž může (ve výjimečných případech – srov. bod 65 in fine) představovat okolnost svědčící o nepřiměřenosti smluvní pokuty, a tedy vést (nanejvýš) k její moderaci na přiměřenou výši. Obdobně to platí i pro další shora zmiňované okolnosti (např. otázku zavinění).
63. Shora popsanému (obecnému) smyslu paušalizační smluvní pokuty, jakož i charakteru moderace jakožto zásadně výjimečnému nástroji umožňujícímu soudu korigovat výši nepřiměřeného nároku na smluvní pokutu, pak rovněž odpovídá, že z hlediska zjišťování skutkového stavu se výše vzniklé škody stává ve sporu o uhrazení smluvní pokuty relevantní teprve tehdy, je-li soudu z tvrzení stran a běžného chodu věcí zřejmé, že je ve zjevném nepoměru ke smluvní pokutě. Vzhledem k tomu, že moderace je možná jen tehdy, je-li tu výrazný nepoměr mezi vzniklou škodou a smluvní pokutou, která měla odpovídat jiné předpokládané výši škody, není třeba, aby výše škody byla přesně vyčíslena. Řízení, jehož předmětem je nárok ze smluvní pokuty, se nemůže stát složitým a dlouhým sporem o výši vzniklé škody.
64. Má-li smluvní pokuta plnit funkci dílem paušalizační, dílem sankční, je namístě přiznat vyšší váhu těm okolnostem, které jsou rozhodující pro funkci, která převažuje. Vzhledem k tomu, že každá smluvní pokuta, byť v různé intenzitě, plní rovněž funkci preventivní (nátlakovou), je namístě při zkoumání přiměřenosti zohlednit též narušení zájmů věřitele spočívajících v nepohodlí, nejistotě a narušeném očekávání, jež se cestou práva na náhradu škody nekompenzují. U sankční pokuty půjde o zásadní zájmy věřitele, které jsou jejím prostřednictvím chráněny. V případě moderace paušalizační smluvní pokuty budou mít tyto zájmy zpravidla nižší význam.
65. Závěr soudu o (ne)přiměřenosti nároku na smluvní pokutu je výsledkem uvážení soudu při zkoumání těch okolností, které jsou v jednotlivém případě relevantní. Úvahy o přiměřenosti a úvahy o míře snížení nároku na smluvní pokutu jsou vnitřně propojeny natolik, že v obou krocích se fakticky přihlíží ke stejným okolnostem. Zjišťuje-li totiž soud, jaký nárok je nepřiměřeným, zjevně musí vycházet z určité představy o tom, jaký nárok za přiměřený považovat lze. Z podstaty volného uvážení, které nepřipouští tzv. jediné správné řešení, pak vyplývá, že soud ve svém uvážení pochybí pouze tehdy, jsou-li jeho úvahy zjevně nepřiměřené, tj. nedbá-li v rozporu se zjištěnou funkcí smluvní pokuty okolností, kterých dbát má, nebo vice versa dbá-li okolností, kterých dbát nemá.
66. Velký senát tedy uzavírá, že postup soudu při moderaci podle § 2051 o. z. lze rozlišit na následující fáze (kroky). V prvním kroku soud při využití interpretačních pravidel stanovených v § 555 a násl. o. z. nejprve zjistí, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Poté se zabývá konkrétními okolnostmi s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty. Zřetel přitom vezme na všechny okolnosti konkrétního případu, přičemž zohlední nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ (ty za splnění předpokladů uvedených v bodě 56). Na základě těchto okolností zodpoví otázku, zda výše smluvní pokuty je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny. Dospěje-li soud v předchozím kroku k závěru, že smluvní pokuta není nepřiměřená, případně nepodaří-li se mu na základě provedeného dokazování objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti ve sféře věřitele, aby mohl učinit právní závěr o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty, nemůže nárok věřitele na smluvní pokutu snížit. V opačném případě soud ve třetím kroku sníží smluvní pokutu na přiměřenou výši (spravedlivou in concreto) se zřetelem k těm funkcím, které má plnit, a s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Je přitom limitován výší škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje.
67. Pro úplnost lze dodat, že i v poměrech nového občanského zákoníku mohou obstát dosavadní judikaturní závěry (přijaté při výkladu § 301 obch. zák.) o právotvorné povaze (konstitutivních účincích) rozhodnutí soudu o moderaci, neboť soud výkonem moderačního oprávnění podle § 2051 o. z. zasahuje do existujícího nároku věřitele a okamžikem vykonatelnosti jeho rozsudku nastupuje bezprostřední účinek i v hmotném právu. V pojetí moderace nároku se však již nemůže prosadit závěr, že účinky moderace nastávají zpětně k okamžiku ujednání (srov. R 55/2019). Účinky rozhodnutí soudu o moderaci nároku ze smluvní pokuty se logicky nemohou vztahovat k okamžiku ujednání o smluvní pokutě, neboť tehdy nárok ještě neexistoval. Nemohou se ani upínat k momentu, v němž se rozsudek o moderaci stane vykonatelným, neboť jednak by musel právní řád v období od vzniku nároku ze smluvní pokuty až do vykonatelnosti rozsudku o moderaci počítat s existencí nespravedlivého nároku, jednak by v souladu s § 1970 o. z. měl věřitel nárok na úrok z prodlení ze splatného nároku, jenž byl (následně) soudem shledán nespravedlivým. S přihlédnutím k tomu, že při moderaci je posuzována přiměřenost nároku též vzhledem k okolnostem, jaké zde byly při porušení smluvní povinnosti, případně k okolnostem, které mají v porušení povinnosti svůj původ, přičemž právě porušením smluvní povinnosti vzniká právo věřitele požadovat smluvní pokutu (srov. § 2048 odst. 1 o. z.), jeví se jako odpovídající vztahovat účinky rozhodnutí soudu o moderaci k době vzniku nároku na smluvní pokutu, jehož nepřiměřenost byla posuzována.
68. V projednávané věci odvolací soud vycházel z judikatorních závěrů, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k moderaci smluvní pokuty v režimu obchodního zákoníku, a v souladu s nimi považoval za významné jen důvody, které vedly ke sjednání smluvní pokuty, a okolnosti, které její sjednání provázely, aniž by se podrobněji zabýval tím, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit, a otázku, zda a jaká byla žalobkyni porušením smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou způsobena újma, považoval za právně nevýznamnou. Je zřejmé, že tento právní názor nemůže ve světle shora přijatých závěrů obstát, neboť úvahy odvolacího soudu jsou zjevně nepřiměřené. Z pohledu výše přijatých závěrů je právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí, neúplné, a tudíž nesprávné, a dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
69. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení stiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dospěl k závěru, že se tak stalo.
70. Odvolací soud založil své právní posouzení mimo jiné na skutkovém zjištění, že uveřejněná informace má jedinečnou povahu. Z výsledku dokazování se však takový závěr nepodává. Vycházel-li odvolací soud z názoru, že jde o skutečnost obecně známou ve smyslu § 121 o. s. ř. (srov. užitý výraz „není pochyb“), pak v takovém případě nepostupoval procesně korektně. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že má-li soud za to, že určité skutečnosti není třeba dokazovat, neboť se jedná o takové skutečnosti, které jsou obecně známé (tzv. notoriety), nebo o skutečnosti, které jsou známy soudu z jeho úřední činnosti, pak musí být účastníkům umožněno, aby se k povaze těchto skutečností vyjádřili, a musí jim být umožněno dokazovat, že poznatek o tom, že se jedná o notorietu či o skutečnost úředně známou, není správný (srov. například rozsudek ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, a shodně rozsudky ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011, a ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011). Je tedy především povinností soudu, aby účastníky se svým názorem na takovouto povahu určitých právně významných skutečností včas seznámil, tak aby měli příležitost procesně reagovat. V souzené věci odvolací soud v souladu s uvedenými zásadami nepostupoval a zbavil tak účastníky řízení možnosti stran této otázky skutkově a právně argumentovat. Ústavní soud a shodně s ním též Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi posuzují překvapivost rozhodnutí soudu jako porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, obě dostupná na webových stránkách Ústavního soudu, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, a ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009), tedy za takové porušení procesních předpisů, jímž byla dotčena základní práva garantovaná ústavou. Taková vada řízení mohla nepochybně mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
71. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud jej, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.), a věc podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
72. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
73. V dalším řízení tentokrát odvolací soud neopomene vzít na zřetel, že pochybnosti o obsahu právního jednání (ve zde souzené věci stran otázky, zda informace o tom, že žalobkyně má zájem ve výstavním areálu žalované v letech 2016 až 2017 vlastními silami uspořádat automobilový veletrh, byla důvěrnou informací ve smyslu čl. IV bod 1 LOI), založené již tím, že výklad právního jednání účastníky je v průběhu řízení vzájemně odlišný (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98), je třeba odstranit výkladem za užití pravidel upravených v § 555 a § 556 o. z. a blíže vysvětlených v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, zejména v rozhodnutí R 4/2019.
74. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-