// Profipravo.cz / Obecná ustanovení závazkového práva 14.03.2022

Splnění dluhu vs. započtení

V případě započtení nedochází k žádnému plnění, nejde tedy o zánik závazku splněním, ale o jiný druh zániku závazku; proto právní úpravu splnění dluhu nelze analogicky použít na započtení pohledávek a opačně právní úpravu započtení nelze analogicky použít na splnění dluhu.

Splnění a započtení jsou tedy dva různé způsoby zániku závazku vyžadující naplnění odlišných skutečností a nelze je zaměňovat. Je-li obohaceným plněno ochuzenému na závazek (pohledávku) z bezdůvodného obohacení, zaniká v tomto rozsahu nárok ochuzeného na vydání bezdůvodného obohacení a není třeba ze strany dlužníka (obohaceného) žádného dalšího projevu, jak je tomu v případě zániku závazku v důsledku započtení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2829/2021, ze dne 8. 12. 2021

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 1908 o. z.
§ 1982 o. z.

Kategorie: obecná ustanovení závazkového práva; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:


Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 4. 5. 2020, č. j. 5 C 211/2017-380, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 26. 10. 2020, č. j. 5 C 211/2017-418, uložil žalovanému zaplatit žalobcům částku 322 817 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), v části o zaplacení dalších 395 836 Kč s určeným úrokem z prodlení, spolu s částkou 0,74 Kč s úrokem z prodlení, žalobu zamítl (výrok II., ve znění výroku I. doplňujícího rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).

K odvolání obou stran Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům částku 273 278,24 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % za dobu od 27. 6. 2017 do zaplacení (výrok I.), že se zamítá žaloba na zaplacení dalších 445 375,50 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).

Žalobci uplatněný nárok byl soudy kvalifikován jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jež vzniklo žalovanému na úkor žalobců tím, že žalovaný vyloučil žalobce z užívání nemovitých věcí (pozemků a stavby) ve spoluvlastnictví účastníků, jež od 1. 2. 2015 užíval samostatně (nad rámec podílu) jako jím provozovaný penzion s restaurací. Dle oběma soudy učiněných závěrů žalobcům přísluší peněžitá náhrada za žalovaným získané bezdůvodné obohacení (dle § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) za užívání věci nad rámec podílu v době od 1. 2. 2015 do 31. 5. 2017, jež koresponduje poměrné části obvyklého nájemného za užívání srovnatelných nemovitostí v daném místě a čase, jež na základě výsledků znaleckého dokazování odvolací soud určil částkou 600 227,50 Kč. Jelikož sami žalobci (ve shodě s žalovaným) stvrdili započtení peněžité pohledávky žalovaného ve výši 277 577,26 Kč vůči jimi uplatňované pohledávce a za řízení žalovaný na splnění dluhu zaplatil dalších 49 372 Kč, dosahuje dluh žalovaného – dle závěru odvolacího soudu – částky uvedené ve výroku rozhodnutí. Uváděl-li žalovaný za řízení, že (před podáním žaloby) zaplatil na úhradu dluhu další částky, „pak svoji údajnou pohledávku řádě nezapočetl proti pohledávce žalobců“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný (dále i jen jako „dovolatel“); z obsahu dovolání je patrno, že jím rozsudek napadá v rozsahu výroku pod bodem I., jímž bylo (změnou rozsudku) vyhověno žalobě v části na zaplacení 273 278,24 Kč s tam uvedeným příslušenstvím; přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Za ně označuje závěr odvolacího soudu o nutnosti kompenzačního úkonu (započtení dalších pohledávek) v situaci, kdy před zahájení řízení zaplatil žalobcům na splnění nyní vymáhaného dluhu další částky, jež stvrdili v jimi podané žalobě i sami žalobci (označujíce tato plnění za částečné plnění dluhu). V tom směru považuje dovolatel napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, jestliže odvolací soud zohlednil jen platby některé (částku 277 577,26 Kč za hypotéku placenou žalovaným a částku 49 372 Kč zaplacenou žalovaným po zahájení řízení), zatímco další platby (v celkové výši 168 277 Kč, jež žalovaný zaplatil před zahájením řízení) nikoliv. Žalovaný navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále i jen „o. s. ř.“.

Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).

Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu, jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a v hranicích otázky vymezené dovoláním (§ 242 o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 1908 odst. 1 o. z., splněním dluhu závazek zaniká. Dluh se plní vcelku (srov. § 1930 odst. 1 o. z.). Nabízí-li dlužník částečné plnění, musí je věřitel přijmout, neodporuje-li to povaze závazku nebo účelu smlouvy, pokud tento účel musel být dlužníku alespoň zřejmý. Věřiteli tím nevzniknou žádné jiné povinnosti. Dlužník nahradí věřiteli zvýšené náklady způsobené mu částečným plněním (srov. § 1930 odst. 2 o. z.). Nepeněžitý dluh plní dlužník v místě svého bydliště nebo sídla. Peněžitý dluh plní dlužník v místě bydliště nebo sídla věřitele (srov. § 1955 odst. 1 o. z.).

Dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh (srov. § 1982 odst. 1 o. z.). Započtením se obě pohledávky ruší v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí; nekryjí-li se zcela, započte se pohledávka obdobně jako při splnění. Tyto účinky nastávají k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení (srov. § 1982 odst. 2 o. z.).

Není pochyb o tom, že jedním ze způsobů zániku závazku je jeho řádné splnění (srov. § 1908 odst. 1 o. z.; z rozhodovací praxe např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 33 Cdo 5501/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 347/2019). Započtení je pak jedním z možných způsobů zániku vzájemně se kryjících pohledávek věřitele a dlužníka; předpokladem zániku pohledávek započtením je mimo jiné právní jednání směřující k započtení (jednostranné či dvoustranné), které vyhovuje požadavkům na právní jednání podle § 551 až § 553 o. z. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2020, sp. zn. 32 Cdo 565/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2475/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1022/2020). V případě započtení přitom nedochází k žádnému plnění, nejde tedy o zánik závazku splněním, ale o jiný druh zániku závazku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sen. zn. 29 ICdo 4/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 29 Cdo 2435/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4349/2015); proto právní úpravu splnění dluhu nelze analogicky použít na započtení pohledávek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4320/2017) a opačně právní úpravu započtení nelze analogicky použít na splnění dluhu.

Splnění a započtení jsou tedy dva různé způsoby zániku závazku vyžadující naplnění odlišných skutečností a nelze je zaměňovat. Je-li obohaceným plněno ochuzenému na závazek (pohledávku) z bezdůvodného obohacení, zaniká v tomto rozsahu nárok ochuzeného na vydání bezdůvodného obohacení (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3273/2019) a není třeba ze strany dlužníka (obohaceného) žádného dalšího projevu, jak je tomu v případě zániku závazku v důsledku započtení.

Jestliže se žalovaný v průběhu řízení bránil tím, že „před podáním žaloby uhradil na nárok žalobců 168 277 Kč a po podání žaloby částku 49 372 Kč“ a že soud prvního stupně tyto platby ve svém rozhodnutí nezohlednil (srov. bod 3 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), pročež jde o shodné tvrzení, jaké uvádějí žalobci v jimi podané žalobě, přesněji návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu (v němž – oproti pozdějšímu výsledku řízení – uplatnili nárok v částce vyšší, ovšem skutečnost o dílčích platbách na úhradu dluhu potvrzují), neobstojí v konfrontaci s právní úpravou a judikaturou závěr odvolacího soudu, že zaplacení dalších částek (včetně žalovaným uváděných 168 277 Kč) nelze v řízení zohlednit, jestliže žalovaný „svoji údajnou pohledávku řádně nezapočetl proti pohledávce žalobců“ (tedy že za řízení neučinil právní jednání směřující k započtení). Odvolací soud totiž přehlédl, že obrana žalovaného vůči žalobci uplatňované pohledávce nespočívá v započtení, nýbrž v tvrzení, jež (v případě jejich prokázání) naplňovaly by důvod zániku závazku jeho (částečným) splněním, pročež se měl odvolací soud – na podkladě učiněných skutkových zjištění (neměl by přitom opomenout ani případné poučení dle § 118a o. s. ř.) – zabývat posouzením, bylo-li žalovaným plněno (tedy šlo-li o plnění na závazek, jež je předmětem tohoto řízení; k tomu srov. i § 1933 o. z., z rozhodovací praxe přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 663/2015, uveřejněný pod číslem 36/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), případně i v jakém rozsahu.

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem – směšující uvedené způsoby zániku závazku – správné není a uplatněný dovolací důvod (§ 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) byl tudíž naplněn.

Protože rozsudek odvolacího soudu správný není a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej v dotčeném rozsahu – výroku pod bodem I. zrušil, spolu se závislými výroky III. a IV. o nákladech řízení (srov. § 243e odst. 1 o. s. ř.), a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (srov. § 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. 1. 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů