// Profipravo.cz / Dědění 05.05.2021

Posouzení schopnosti zůstavitelky v době pořízení závěti právně jednat

Z ustanovení § 581 o. z. je zcela zřejmé, že upravuje dva důvody neplatnosti právního jednání. Neplatným je především právní jednání, které učinila osoba, jež není plně svéprávná, a ke kterému není způsobilá (věta první). Druhým možným důvodem neplatnosti je skutečnost, že osoba jednala v duševní poruše, která ji činila neschopnou právně jednat (věta druhá).

Ze spojení ustanovení § 581 o. z. s ostatními ustanoveními o. z. pak vyplývá, že každý z obou důvodů neplatnosti právního jednání se prokazuje odlišně. Zatímco tvrzenou neplatnost právního jednání uskutečněného v duševní poruše (tj. neplatnost podle § 581 věta druhá o. z.) je třeba prokazovat např. prostřednictvím svědků či znaleckého posudku, k prokázání neplatnosti z důvodu neúplné svéprávnosti (tj. podle § 581 věta první o. z.) stačí zjištění, že právní jednání činila osoba nezletilá (podle povahy jednání nad rámec přiměřenosti věku), anebo osoba sice zletilá, která však byla ve svéprávnosti omezena. Omezit svéprávnost člověka může jen soud, za podmínek stanovených v ustanovení § 55 a násl. o. z. (tj. včetně vymezení rozsahu, v jakém se způsobilost člověka samostatně právně jednat omezuje), a to rozsudkem vydaným v řízení vedeném podle ustanovení § 34 a násl. zákona č. 292/2013 Sb. Tato právní úprava je zcela jednoznačná, vylučuje jakékoli úvahy o tom, že by se o omezení svéprávnosti (s následkem neplatnosti uskutečněného právního jednání podle § 581 věta první o. z.) mohlo rozhodovat až následně – po učinění konkrétního právního jednání.

V projednávané věci zůstavitelka v době pořízení závěti nebyla osobou nezletilou a nebylo ani tvrzeno ani zjištěno, že by soud za jejího života rozhodl o omezení její svéprávnosti. Za tohoto stavu dovolací námitka žalobce, že se na tento případ vztahuje ustanovení § 581 odst. 1 věta první o.z., není oprávněná. Pokud žalobce tvrdil, že zůstavitelka nebyla „s ohledem na svůj zdravotní a mentální stav“ schopna samostatně právně jednat, a všechny navržené a provedené důkazy, včetně znaleckého posudku znalce z oboru psychiatrie, směřovaly k posouzení psychického zdravotního stavu zůstavitelky a jeho vlivu na její rozpoznávací schopnosti, bylo na místě rozhodovat o případné neplatnosti právního jednání (závěti) podle ustanovení § 581 odst. 1 věta druhá o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2263/2020, ze dne 20. 1. 2021

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 581 o. z.

Kategorie: právní jednání; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

V řízení o pozůstalosti po L. Ř., zemřelé dne 23.3.2015 (dále též jen „zůstavitelka“) Okresní soud ve Vyškově usnesením ze dne 21.10.2015, č.j. 26 D 529/2015-27, uložil bratru zůstavitelky A. M., aby ve stanovené lhůtě podal u Okresního soudu ve Vyškově proti R. D. a E. D. návrh na určení, že je dědicem po zůstavitelce. Důvodem tohoto odkazu bylo, že A. M., jako potencionální dědic podle zákonné posloupnosti, neuznal platnost závěti pořízené notářským zápisem dne 19.3.2015, kterou zůstavitelka povolala za dědice veškerého svého majetku manžele R. D. a E. D.; tvrdil, že „zůstavitelka s ohledem na svůj zdravotní stav nebyla schopna takovéto právní jednání učinit“.

V řízení zahájeném návrhem A. M. ze dne 9.11.2015 na určení, že je dědicem po L. Ř., zemřelé dne 23.3.2015, Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 24.1.2018, č.j. 4 C 375/2015-127, doplněným usnesením ze dne 9.1.2019, č.j. 4 C 375/2015-185, návrh A. M. zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že již před hospitalizací v nemocnici a rapidním zhoršením zdravotního stavu měla zůstavitelka v úmyslu odkázat svůj majetek žalovaným a pominout tak svého bratra s jeho nároky na její majetek, což pak realizovala závětí sepsanou formou notářského zápisu (tj. nejkvalifikovanější formou) v době své hospitalizace v nemocnici dne 19.3.2015. Odkázal na ustanovení § 568 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož zachycuje-li veřejná listina projev vůle osoby při právním jednání a je-li jednajícím podepsána, zakládá to vůči každému plný důkaz o takovém projevu vůle. Ze skutečnosti, že zůstavitelka nebyla ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 o.z. nezpůsobilá k právům a povinnostem a že bylo vyvráceno, že by podle ustanovení § 581 věta druhá o.z. jednala neplatně v důsledku duševní poruchy vyvolané jejím zdravotním stavem, pak dovodil, že „je nutno v intencích ust. § 574 o.z. hledět na jí pořízenou závěť jako na platnou a za těchto okolností nezbylo než žalobu žalobce zamítnout“.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29.8.2019, č.j. 18 Co 44/2019-213, ve znění opravného usnesení ze dne 4.11.2020, č.j. 18 Co 44/2019-263, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o zamítnutí návrhu na určení, že žalobce A. M. je dědicem po zůstavitelce, a ve výroku o náhradě nákladů státu a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů účastníků řízení. V odůvodnění rozsudku uvedl, že nebylo tvrzeno (ani prokázáno), že by zůstavitelka byla soudem omezena ve svéprávnosti, a proto bylo třeba posoudit otázku, zda zůstavitelka v důsledku svého zdravotního stavu nejednala v duševní poruše, která by ji činila neschopnou právního jednání - závěti (viz bod 11. odůvodnění rozsudku). Po posouzení provedených důkazů pak uzavřel, že nebylo jednoznačně prokázáno, že by L. Ř. při sepisu závěti dne 19.3.2015 jednala v duševní poruše, která by ji činila neschopnou takové právní jednání učinit (viz bod 21. odůvodnění rozsudku).

Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost shledává v tom, že „tato věc závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, resp. má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak s ohledem na novou hmotně právní úpravu“. Uvedl, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nebylo jednoznačně prokázáno, že by zůstavitelka při sepisu závěti jednala v duševní poruše, která by ji činila neschopnou takové právní jednání učinit. Podle jeho názoru „nebylo prokázáno, že by jmenovaná byla způsobilá samostatně právně jednat, tak jak je to uvedeno v citovaném notářském zápisu, neboť tato skutečnost nebyla prokázána výpovědí jmenované notářky“, že „naopak je jednoznačně prokázáno, že jmenovaná zemřela 23.03.2015, tedy 3. den po sepsání uvedené závěti“, že ze znaleckého posudku MUDr. P. M. jednoznačně vyplývá, že „v době pořízení závěti byla podstatně snížena schopnost jmenované učinit tento právní úkon“, a že bylo prokázáno, že mezi ním a zemřelou L. Ř. byl rodinný vztah naprosto v pořádku, pravidelně se navštěvovali a pomáhali si, nebyl tedy žádný důvod, proč by mu neměla přenechat svůj majetek. Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval ustanovením § 581 věta první o.z., podle něhož, není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá. Pokud odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku hovoří o duševní poruše zůstavitelky, poukazuje na to, že on „od počátku tvrdí, že zůstavitelka právní jednání prováděla v době, kdy nebyla plně svéprávná, a tím pádem je toto jednání neplatné tak, jak je uvedeno v ust. § 581 věta první NOZ, který se na tento případ vztahuje“. S ohledem na novou právní úpravu je přesvědčen, že „pokud zůstavitel má podstatně sníženu schopnost učinit právní úkon (jak o tom v tomto případě hovoří znalecký posudek), musí se na tento právní úkon hledět jako na neplatný, neboť jej činila osoba, která není plně svéprávná (viz ust. § 581 NOZ)“. S ohledem na novou právní úpravu pak zpochybňuje také odkazy odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1560/2011 a sp. zn. 30 Cdo 352/2008, které řeší právní otázky předchozí právní úpravy občanského zákoníku. Rozsudek odvolacího soudu tak podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a proto navrhuje, aby dovolací soud tento rozsudek, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a žalobě vyhověl, popř. aby zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že skutečnost, že zůstavitelka byla způsobilá samostatně právně jednat při pořízení závěti formou notářského zápisu, prokazují svědecké výpovědi notářky JUDr. Zdeňky Otevřelové (která výslovně uvedla, že závěť byla uzavřena na základě zůstavitelčina prohlášení), ošetřující lékařky M. T. (která potvrdila, že zůstavitelka byla orientovaná) i J. V. (která zůstavitelku v nemocnici opakovaně navštěvovala a vypověděla, že spolu mluvili o všem, že zůstavitelka byla orientovaná a že když přišla řeč na dům, tak jí zůstavitelka řekla, že bude mít nové sousedy – D.) a také znalecký posudek a znalecká výpověď znalce MUDr. P. M. (podle nějž zdravotní stav zůstavitelky sepsání závěti nevylučoval, při výslechu výslovně uvedl, že lze s jistotou konstatovat, že zůstavitelčiny rozpoznávací schopnosti nebyly vymizelé, že jí byla situace jasná) i e-mailová korespondence mezi notářkou a právním zástupcem žalovaných ohledně sjednávání sepsání notářského zápisu (ze které vyplývá, že pořízení závěti nebylo nějakým unáhleným rozhodnutím zůstavitelky). Uvedli také, že nikdy nerozporovali, že žalobce se zůstavitelkou měli běžný sourozenecký vztah, často se navštěvovali, vypomáhali si v domácnosti; zůstavitelka však byla zklamaná ze vztahu žalobce s paní, se kterou se seznámil před několika lety, byla přesvědčena, že tato se snaží žalobce pouze využít, což možná vedlo k pořízení závěti v jejich prospěch. Není jim jasné, z čeho protistrana dovozuje, že by zůstavitelka v době sepsání závěti nebyla plně svéprávná, za situace, kdy není nic známo o tom, že by její svéprávnost byla jakkoli soudem omezena. Navrhují proto, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o.s.ř.).

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.1.2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014].

Z hlediska skutkového stavu, z něhož odvolací soud při rozhodování vycházel, bylo v projednávané věci zjištěno, že zůstavitelka L. Ř. pořídila dne 19.3.2015 formou notářského zápisu závěť, kterou ustanovila za dědice veškerého svého majetku manžele R. D. a E. D. Při projednání pozůstalosti vznikl mezi závětními dědici a případným dědicem ze zákona A. M. (bratrem zůstavitelky) spor o dědické právo, když A. M. tvrdil, že zůstavitelka nebyla schopna s ohledem na svůj zdravotní stav v době sepsání závěti takové právní jednání učinit. V návrhu na určení, že je dědicem zůstavitelky, navrhl důkazy „k posouzení duševního stavu zůstavitelky“.

Za uvedeného skutkového stavu bylo pro rozhodnutí o dědickém právu žalobce významné vyřešení toho, zda zůstavitelka byla v době pořízení závěti schopna právně jednat, což soudy obou stupňů řešily použitím ustanovení § 581 o.z. Protože otázka aplikace tohoto ustanovení (účinného od 1.1.2014) ve vztahu k pořízení pro případ smrti nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) učinil Nejvyšší soud České republiky závěr, že dovolání není opodstatněné.

Není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat (§ 581 o.z.)

Podle ustanovení § 15 odst. 2 o.z. je svéprávnost způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat). Podle ustanovení § 30 odst. 1 věty první o.z. se plně svéprávným člověk stává zletilostí. Podle ustanovení § 55 o.z. lze k omezení svéprávnosti přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká (za splnění dalších stanovených předpokladů). Podle ustanovení § 56 odst. 1 o.z. omezit svéprávnost člověka může jen soud. Podle ustanovení § 57 odst. 1 o.z. soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat, a vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil.

Z ustanovení § 581 o.z. je zcela zřejmé, že upravuje dva důvody neplatnosti právního jednání. Neplatným je především právní jednání, které učinila osoba, jež není plně svéprávná, a ke kterému není způsobilá (věta první). Druhým možným důvodem neplatnosti je skutečnost, že osoba jednala v duševní poruše, která ji činila neschopnou právně jednat (věta druhá).

Ze spojení ustanovení § 581 o.z. s ostatními výše uvedenými ustanoveními o.z. pak vyplývá, že každý z obou důvodů neplatnosti právního jednání se prokazuje odlišně. Zatímco tvrzenou neplatnost právního jednání uskutečněného v duševní poruše (tj. neplatnost podle § 581 věta druhá o.z.) je třeba prokazovat např. prostřednictvím svědků či znaleckého posudku, k prokázání neplatnosti z důvodu neúplné svéprávnosti (tj. podle § 581 věta první o.z.) stačí zjištění, že právní jednání činila osoba nezletilá (podle povahy jednání nad rámec přiměřenosti věku), anebo osoba sice zletilá, která však byla ve svéprávnosti omezena. Omezit svéprávnost člověka může jen soud (viz § 56 odst. 1 o.z.), za podmínek stanovených v ustanovení § 55 a násl. o.z. (tj. včetně vymezení rozsahu, v jakém se způsobilost člověka samostatně právně jednat omezuje), a to rozsudkem vydaným v řízení vedeném podle ustanovení § 34 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Tato právní úprava je zcela jednoznačná, vylučuje jakékoli úvahy o tom, že by se o omezení svéprávnosti (s následkem neplatnosti uskutečněného právního jednání podle § 581 věta první o.z.) mohlo rozhodovat až následně – po učinění konkrétního právního jednání.

V projednávané věci zůstavitelka v době pořízení závěti nebyla osobou nezletilou a nebylo ani tvrzeno ani zjištěno, že by soud za jejího života rozhodl o omezení její svéprávnosti. Za tohoto stavu dovolací námitka žalobce, že se na tento případ vztahuje ustanovení § 581 odst. 1 věta první o.z., není oprávněná. Pokud žalobce tvrdil, že zůstavitelka nebyla „s ohledem na svůj zdravotní a mentální stav“ schopna samostatně právně jednat, a všechny navržené a provedené důkazy, včetně znaleckého posudku znalce z oboru psychiatrie, směřovaly k posouzení psychického zdravotního stavu zůstavitelky a jeho vlivu na její rozpoznávací schopnosti, bylo na místě rozhodovat o případné neplatnosti právního jednání (závěti) podle ustanovení § 581 odst. 1 věta druhá o.z.

Z uvedeného vyplývá, že pokud odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) na zjištěný skutkový stav aplikoval ustanovení § 581 věty druhé, nikoli věty první o.z., použil správnou právní normu, kterou také správně vyložil. Z hlediska žalobcem uplatněného dovolacího důvodu proto dovolací soud shledal dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu jako správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení (na kterou by měli podle výsledku řízení v zásadě nárok žalovaní) bylo rozhodnuto s ohledem na osobní poměry žalobce, které byly prokázány v souvislosti s jeho žádostí o osvobození od soudních poplatků, i s přihlédnutím k tomu, že žalovaní ve svém vyjádření k dovolání uvedli, že neměli nikdy v úmyslu po žalobci případně přiznanou náhradu nákladů řízení fakticky vymáhat.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů