// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu 02.04.2024
Náhrada škody uvedením poškozené věci do původního stavu
I. Učiní-li poškozený volbu způsobu náhrady skutečné škody podle § 442 odst. 2 obč. zák. a podá žalobu o náhradu škody uvedením do původního stavu provedením jím konkrétně vymezených výkonů, není soud oprávněn uložit žalovanému zaplacení finanční náhrady škody s odůvodněním, že uvedení poškozené věci do původního stavu není možné či účelné. Domáhá-li se žalobce zaplacení finanční náhrady škody, nemůže soud uložit žalovanému povinnost k uvedení poškozené věci do původního stavu, i kdyby se mu to jevilo možným a účelným. V obou případech by totiž nerespektoval meze vyplývající z § 153 odst. 2 o. s. ř. a přisoudil by žalobci něco jiného, než čeho se podle žalobního petitu domáhal.
II. Domáhá-li se poškozený náhrady škody uvedením poškozené věci do původního stavu vykonáním konkrétních nedělitelných činností, nelze žalobě vyhovět, pokud škoda vznikla nebo se zvětšila následkem okolností, které se přičítají poškozenému, ledaže by se podílely na škodě jen zanedbatelným způsobem. Uložit škůdci povinnost k náhradě škody uvedením poškozené věci do původního stavu ve smyslu § 442 odst. 2 obč. zák. není při nikoli zanedbatelném podílu poškozeného na vzniku škody možné, neboť žalovaného nelze zavázat k náhradě škody, jejíž příčinou není jeho protiprávní jednání (§ 420 obč. zák.). Částečné vyhovění žalobě by pak přicházelo v úvahu jen tehdy, bylo-li by možno žalovanému uložit povinnost k vykonání dílčího plnění, jež by přispělo k nápravě škody v poměru odpovídajícím podílu žalovaného na vzniku škody.
V daném případě žalobkyně v rámci žaloby o náhradu škody požadovala vyrovnání svých pozemků do původní roviny a vysázení topolů nad opěrnou zdí. Soud byl tedy oprávněn rozhodnout jen o těchto konkrétních plněních vyjádřených v žalobním petitu. Vzhledem k tomu, že žalobkyní požadované práce a výkony nelze rozdělit na jednotlivé části ani fáze, a že se na vzniku škody významnou měrou podílela sama žalobkyně, odvolací soud správně uzavřel, že žalobě nelze vyhovět. Ze skutkových závěrů nalézacích soudů rozhodně nevyplývá, že by podíl žalobkyně na vzniku škody byl zanedbatelný, proto je otázka, jakým podílem přesně přispělo ke vzniku škody porušení prevenční povinnosti každou z účastnic, pro rozhodnutí o žalobkyní vymezeném způsobu náhrady škody zcela bez významu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 405/2023, ze dne 20. 2. 2024
Dotčené předpisy:
§ 441 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 442 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 153 odst. 2 o. s. ř.
Kategorie: odpovědnost za škodu; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 27. 1. 2022, č. j. 39 C 273/2015-587, (v pořadí již druhým v této věci, poté, co byl jeho první rozsudek ze dne 11. 4. 2019, č. j. 39 C 273/2015-377, zrušen rozsudkem odvolacího soudu ze dne ze dne 5. 12. 2019, sp. zn. 23 Co 327/2019-442) zamítl žalobu, aby žalovaná nahradila škodu na pozemcích žalobkyně p. č. XY a p. č. XY, k. ú. XY, a skleníku postaveném na jednom z pozemků, uvedením do předešlého stavu, tedy stavu před zřícením opěrné zdi a sklepů nacházejících se pod pozemky žalobkyně, a to dosypáním a zhutněním zeminy do stávající roviny, postavením dřevěného plaňkového plotu, vyrovnáním skleníku, výměnou 4 prasklých tabulek skla ve skleníku, vysázením živého plotu z japonských topolů a zajištěním odvozu a likvidace suti ze zřícené opěrné zdi (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná nahradila škodu na pozemku žalobkyně p. č. st. XY, k. ú. XY, uvedením do předešlého stavu, tedy před zřícením sklepů, a to dosypáním a zhutněním chybějící zeminy do stávající roviny pozemku (výrok II), zamítl žalobu, aby žalovaná přijala vhodná a přiměřená opatření k odvrácení hrozící újmy, konkrétně aby provedla výkopové práce, vystavěla základy opěrné zdi tvořené armovaným betonovým pásem a vystavěla vlastní opěrnou zeď na pozemcích žalobkyně p. č. XY a p. č. XY, k. ú. XY, (výrok III), zamítl žalobu o zaplacení 7 900 Kč s příslušenstvím (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V a VI). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí pozemků p. č. XY, XY a p. č. st. XY ve svažitém terénu obce a k. ú. XY a žalovaná je vlastnicí níže položeného pozemku p. č. XY tamtéž. Na hranici mezi uvedenými pozemky účastnic je vystavěna zeď z pískovcových kvádrů, která uzavírá sklepy ve vlastnictví žalované nacházející se pod pozemkem žalobkyně p. č. XY a slouží jako opěrná zeď mezi pozemky p. č. XY a p. č. XY. Klenuté sklepy jsou částečně vytesány do pískovcového skalního podloží a částečně vystavěny z pískovcových kvádrů. Nad sklepy na pozemku p. č. XY právní předchůdce žalobkyně vybudoval skleník a na úrovni koruny zmíněné zdi zasadil topoly. V roce 2000 se zeď částečně zbortila a žalovaná spolu s nyní již zesnulým manželem ji opravila. Žalovaná poté opakovaně žalobkyni upozorňovala na její nevhodné hospodaření s vodou (zálivku ve skleníku, vypouštění bazénu nad sklepy), v jehož důsledku docházelo k promáčení zdi a kleneb sklepů. V roce 2013 se opěrná zeď v místě, kde tvořila čelní stěnu sklepů, částečně zřítila, což vedlo k propadu zeminy na pozemku p. č. XY a poškození skleníku na něm umístěného. Žalobkyně na základě rozhodnutí Městského úřadu Dubá provedla zabezpečovací práce (provizorní dřevěné bednění se vzpěrami) a odklidila suť na svůj pozemek. Navzdory provedeným opatřením došlo k dalšímu propadu na pozemku p. č. XY a p. č. st. XY. Na základě předběžného opatření vydaného v tomto řízení žalovaná nechala vybudovat dřevěnou plošinu nad propadem pozemku p. č. XY. Podle žalobkyně plošina neodpovídala projektu, podle kterého měla být zhotovena, proto ji na své náklady nechala upravit, a zaplatila za to 7 900 Kč. Příčinu zborcení zdi se podle obvodního soudu nepodařilo jednoznačně určit, ačkoli byla předmětem odborného zkoumání znalců, znaleckého ústavu a odborníků – statiků. Jejich názory na příčiny vzniku škody se rozcházejí. Obvodní soud věc posoudil podle § 415 a § 420 zákona č. 40/1964, občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Předně uzavřel, že žalovaná je vlastnicí sklepů, které vybudovali právní předchůdci žalované jakožto samostatnou stavbu (§ 120 odst. 2 obč. zák.) pod pozemkem žalobkyně, a zborcená zeď je ve spoluvlastnictví obou účastnic [§ 3028 odst. 2 a § 1024 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“)]. Závěr o spoluvlastnictví zdi odůvodnil její specifickou úlohou ve vztahu jak ke sklepům žalované, jejichž čelní stěnu tvoří, tak k pozemku žalobkyně, který podpírá. Vzhledem k tomu, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že by zborcení zdi bylo výlučně důsledkem protiprávního jednání žalované, jevilo se obvodnímu soudu nespravedlivým uložit povinnost k odstranění následků tohoto zborcení žalované. Proto zamítl žalobu o náhradu škody uvedením do původního stavu i žalobu o uložení povinnosti preventivních opatření. Zamítl též žalobu o zaplacení 7 900 Kč, s tím, že nebyla-li žalobkyně spokojena se způsobem provedení plošiny, měla se domáhat nápravy u žalované, případně u zhotovitele.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 8. 2022, č. j. 23 Co 192/2022-624, změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I tak, že žalované uložil zajistit odvoz a likvidaci suti ze zřícené opěrné zdi nacházející se na pozemku žalobkyně, ve zbylém rozsahu jej potvrdil (výrok I), dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích II a III (výrok II), změnil zamítavý výrok IV rozsudku sudu prvního stupně tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni 7 900 Kč s příslušenstvím (výrok III), změnil výrok VI o nákladech státu (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok V). Odvolací soud částečně vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která však doplnil dokazováním podle § 213 o. s. ř. Zjistil, že spory mezi účastnicemi mají dlouhodobý historický původ, právní předchůdci žalované dlouhodobě vytýkali žalobkyni (jejímu právnímu předchůdci) nesprávné hospodaření s vodou na jejích pozemcích a nevhodné umístění skleníku a stromů nad klenbami sklepů a domáhali se nápravy u správních orgánů. Na základě závěrů posudků znalce Ing. Š. a společnosti TRIGON, správního spisu Městského úřadu Dubá, geologického a diagnostického průzkumu sklepů provedeného společností INSET a statického posouzení Ing. M. vzal za prokázané, že příčinou zborcení zdi byl tlak vyvolaný zvýšenou vlhkostí zeminy (v důsledku provlhčování zeminy ve skleníku, tvaru střechy skleníku a přitékání srážkové vody směrem k předmětné zdi, jímání vody do nádob a jejich vypouštění na pozemky, včetně nadzemního bazénu) a prorůstání kořenů vegetace (dlouhodobě působících topolů), tedy způsobem využívání pozemků žalobkyně, další příčinou však byl též stav zdi, která nebyla dimenzována jako opěrná zeď zachycující tlak zeminy plynoucí z výškového rozdílu pozemků (absence kotvení zdi do zeminy či skály, jejího provázání se zdivem sklepů a drenážního systému pro odvodnění pozemků). Žalobkyně plošinu nad pozemkem p. č. XY používá k uložení palivového dřeva, čímž je zvýšen tlak na klenbu sklepů, na níž je plošina uložena. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že sklepy pod pozemkem žalobkyně jsou samostatnou věcí, stavbou ve vlastnictví žalované, na rozdíl od obvodního soudu však dospěl k závěru, že součástí sklepů byla i zeď, sloužící primárně k jejich uzavření, rovněž vybudovaná a udržovaná právními předchůdci žalované již před 100 až 150 lety. Tato zeď je proto jako součást sklepů ve výlučném vlastnictví žalované, nikoli ve spoluvlastnictví obou účastnic. Ostatně žalobkyně sama, ani její právní předchůdce, se nikdy za spoluvlastníky zdi nepokládali. Odvolací soud nárok na náhradu škody posoudil podle § 415 a § 420 obč. zák., a vzhledem ke shora uvedeným skutkovým zjištěním uzavřel, že na vzniku škody se porušením svých právních povinností podílely obě strany, byť jejich podíl nelze vzhledem k dlouhodobému vývoji škody a složitým místním podmínkám přesně vymezit. V jednání žalobkyně i žalované shledal porušení prevenční povinnosti. Odvolací soud proto uzavřel, že by odporovalo spravedlivému uspořádání věcí, aby povinnost k odstranění tvrzených škod na pozemcích žalobkyně byla uložena výlučně žalované, podílela-li se na jejím vzniku rovněž žalobkyně. Odvolací soud doplnil, že důvod k zamítnutí žaloby spatřuje rovněž v samotné konstrukci tvrzeného nároku, který žalobkyně uplatnila jako preventivní, ačkoli ke škodě již došlo. Navíc z dokazování nevyplynul ani technický způsob opravy, který by mohl představovat vhodné opatření k odvrácení hrozící újmy. Na rozdíl od obvodního soudu shledal odvolací soud důvodnou žalobu o uložení povinnosti žalované odstranit z pozemku žalobkyně suť ze zřícené části opěrné zdi. Tento materiál je vlastnictvím žalované a žalobkyně byla nucena jej navzdory svému nesouhlasu podle rozhodnutí městského úřadu na své náklady přemístit z pozemku žalované na svůj pozemek.
3. Výrok rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byly potvrzeny zamítavé výroky rozsudku soudu prvního stupně, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. odůvodnila tím, že rozhodnutí závisí na otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně na vyřešení otázek, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny. Shledal-li odvolací soud určité zavinění žalobkyně na vzniku škody, měl aplikovat § 441 obč. zák. a dále zkoumat míru zavinění každé ze stran, nikoli žalobu bez dalšího zamítnout jako celek. Pokud nebyl schopen přesnou míru spoluzavinění stanovit, měl aplikovat § 136 o. s. ř. Podle žalobkyně odvolací soud nesprávně vyložil význam spoluzavinění podle § 441 obč. zák. za použití § 136 o. s. ř. v případě posouzení nároku na náhradu škody uvedením do původního stavu. Za doposud judikatorně neřešenou považuje žalobkyně otázku, zda je nutno zamítnout žalobu o náhradu škody uvedením do původního stavu v případě spoluzavinění poškozeného a vyjadřuje přesvědčení, že nikoli. Odvolacímu soudu mimo to vytkla, že dospěl k závěru o podílu žalobkyně na vzniku škody podle § 441 obč. zák. aniž bylo prokázáno takové její jednání, které by naplňovalo kritéria pro závěr o její odpovědnosti za škodu (v této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2233/1999). Žalobkyně při užívání svých pozemků žádnou povinnost neporušila, veškerá jí k tíži kladená jednání zůstala v rovině žalovanou nedoložených tvrzení a zcela nepodložených obecných domněnek a spekulací statika a znalce (ti neprovedli žádná měření či jiná kvantitativní hodnocení a na to navazující analýzy, tudíž jejich závěry nelze přezkoumat). Pouhé obecné pochybnosti o správnosti hospodaření žalobkyně s vodou bez konkrétní vazby na její jednání nelze považovat za dostatečné pro shledání jejího spoluzavinění; navíc v této souvislosti hodnotil odvolací soud důkazy selektivně, s celou řadou námitek žalobkyně se nevypořádal, přejal zcela nekriticky závěry znalce a dospěl k odlišnému skutkovému závěru než soud prvního stupně, aniž by doplnil znalecký posudek či vyslechl znalce. Odvolací soud přitom vůbec nepřihlédl k námitce žalobkyně, že hospodařila pouze na jednom z pozemků, a proto jí při spoluzavinění nelze klást k tíži i hospodaření na druhém, kde vůbec neprobíhalo. Konečně podle ní zamítnutím žaloby o uložení povinnosti provést přiměřená opatření k odvrácení hrozící újmy, odvolací soud pochybil, neposoudil-li tento nárok podle § 2903 odst. 2 o. z. Žalobkyně má za to, že s nárokem na náhradu újmy lze kombinovat uložení povinnosti podle § 2903 odst. 2 o. z. v tom rozsahu, v jakém újma dosud nevznikla, ale stále hrozí. Závěr odvolacího soudu, že z dokazování nevyplynul způsob opravy představující vhodné opatření k odvrácení hrozící újmy, nemá oporu v dokazování. Soudy zatížily řízení vadou, nepoučily-li žalobkyni, že nemají vhodnost navrhovaných technických postupů za prokázanou. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud v dovoláním napadené části rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Výrok I rozsudku odvolacího soudu a navazující výroky IV a V o náhradě nákladů řízení napadla dovoláním žalovaná. Jeho přípustnost odůvodnila tím, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 846/2013, a ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 131/2013). Odvolací soud pochybil, uložil-li zajistit odvoz a likvidaci suti výlučně žalované, ačkoli shledal, že na škodě se podílely obě strany. Odvolací soud zatížil řízení vadou, nevyčerpal-li předmět řízení (nijak neřešil otázku vrácení pískovcových kvádrů, které nepochybně nelze považovat za suť) a neměl-li jeho závěr o povinnosti žalobkyně uložit suť na svůj pozemek uložené Městským úřadem Dubá oporu v dokazování. Dále dovolatelka přednesla argumenty proti výrokům o náhradě nákladů řízení a výrok III rozsudku odvolacího soudu o zaplacení 7 900 Kč označila za nezákonný (vydaný v rozporu s § 202 odst. 2 o. s. ř.), s tím, že si však uvědomuje, že proti němu není dovolání přípustné. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I, IV a V zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5. Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila s posouzením odvolacího soudu a navrhla dovolání žalobkyně zamítnout. Žalobkyně označila dovolání žalované za nepřípustné a navrhla jej odmítnout.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání byla podána včas, účastnicemi řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelek (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a nejprve se zabýval jejich přípustností (§ 237 o. s. ř.).
7. Dovolání žalované proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o zamítnutí žaloby žalobkyně, není přípustné. K podání dovolání proti tomuto výroku není žalovaná subjektivně oprávněna. Z povahy dovolání jako opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě, jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech, odstranitelná zrušením či změnou napadeného rozhodnutí. Potvrzením zamítnutí žaloby žalobkyně však žalované nebyla žádná újma způsobena, a žalovaná tedy nemůže mít zájem na zrušení či změně této části rozhodnutí.
8. Žalovaná vymezila přípustnost dovolání tak, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z dovolání však není zřejmé, o jakou otázku má jít a od jaké rozhodovací praxe se měl odvolací soud odchýlit. Žalovaná sice odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 846/2013, a ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 131/2013, z dovolání se však nepodává, jaký mají vztah k projednávané věci a neplyne to ani z jejich obsahu, neboť ani jeden se nezabývá žádnou otázkou alespoň vzdáleně související s náhradou škody. V rozsudku sp. zn. 21 Cdo 846/2013 se Nejvyšší soud zabýval hodnocením důkazů nalézacích soudů v souvislosti s platností závěti zůstavitele a v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 131/2013 hodnocením důkazů v souvislosti s rozvázáním pracovního poměru. Vztahuje-li žalovaná tuto judikaturu ke své námitce, že povinnost žalobkyně uložit suť na svůj pozemek z rozhodnutí Městského úřadu Dubá nevyplývala, a tedy že tento závěr nemá oporu v dokazování, opomíjí, že jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). V citovaných rozsudcích Nejvyšší soud sice z těchto důvodů zrušil rozhodnutí nalézacích soudů, avšak tato rozhodnutí byla vydána podle procesní úpravy účinné před 1. 1. 2013, kdy nabyl účinnosti zákon č. 404/2012 Sb., jímž byl odstraněn dosavadní dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění před tímto datem, spočívající v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Proto je námitka žalované stran dokazování, jakož i její další námitka údajného nevyčerpání předmětu řízení, námitkou vady řízení, k níž však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, a ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ.
9. Vytýká-li žalovaná odvolacímu soudu, že uložil výlučně jí zajistit odvoz a likvidaci suti z pozemku žalobkyně, ačkoli uzavřel, že se na škodě podílely obě účastnice, nevymezuje, od jaké rozhodovací praxe dovolacího soudu se v této souvislosti měl odvolací soud odchýlit, popř. zda jde o otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu ještě nebyla vyřešena, je rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom povinnou náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), jejíž absence vede k tomu, že ve vztahu k argumentaci, pro kterou v dovolání taková náležitost chybí, není dovolání projednatelné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2013, sen. zn. 29 ICdo 12/2013).
10. Vzhledem k výše uvedenému, jakož i tomu, že žalovaná napadla dovoláním výslovně též výroky rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, proti nimž podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
11. Dovolání žalobkyně je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda škůdci lze uložit povinnost k náhradě škody uvedením do původního stavu, je-li vznik škody zčásti přičitatelný též poškozenému, jež za daných skutkových okolností nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena.
12. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
13. Podle § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 dovolací soud posoudil nárok na náhradu škody podle dosavadních právních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013.
14. Podle § 415 obč. zák. je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.
15. Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.
16. Podle § 442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
17. Podle § 442 odst. 2 obč. zák. škoda se hradí v penězích; požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu.
18. Předpokladem pro vznik odpovědnosti podle § 420 obč. zák. je porušení právní povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody a zavinění škůdce, jež se předpokládá. Náhrada škody se podle § 442 odst. 2 obč. zák. realizuje primárně ve formě peněžité náhrady. Zvláštní možností reparace je náhrada škody uvedením do předešlého stavu (naturální restituce). Tento způsob náhrady je možný pouze za situace, že o náhradu škody uvedením v předešlý stav poškozený sám výslovně požádá (nestačí tedy, aby souhlasil), a současně je tato forma reparace možná, a to objektivně, a účelná – jeví se hospodárným řešením. V praxi to tedy znamená, že tento zvláštní způsob náhrady škody (uvedením v předešlý stav) je výhradně v dispozici poškozeného, škůdce sám si jej nemůže zvolit. Soudní praxe dovodila, že naturální restituce může přicházet v úvahu například provedením stavebních prací k náhradě škody na nemovitosti, má-li škůdce k dispozici stavební materiál, stroje a pracovní síly (srov. rozsudek Krajského soudu v Bratislavě ze dne 25. 8. 1981, sp. zn. 10 Co 351/81, publikovaný pod č. 21/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Odborná literatura konstatuje, že možnost naturální restituce je vyloučena tam, kde tomu brání překážka objektivní povahy; účelnost se posuzuje z hlediska hospodárnosti (viz ŠKÁROVÁ, Marta. In: ŠVESTKA, Jiří, SPÁČIL, Jiří, ŠKÁROVÁ, Marta, HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1284–1285). Totéž uzavírá soudní praxe, podle níž § 442 odst. 2 obč. zák. stanoví prioritu relutární (peněžité) náhrady; jen požádá-li o to poškozený a je-li to možné a účelné, lze škodu nahradit naturální restitucí, tj. uvedením v předešlý stav, přičemž jen na poškozeném záleží, jaký způsob náhrady bude požadovat. Zákon sám (hmotné právo) v případě odpovědnosti za škodu alternativní plnění nestanoví, neboť výběr způsobu náhrady má v rukou žalobce (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2311/2018).
19. Podle § 153 odst. 2 o. s. ř. soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
20. Citované ustanovení je jedním z projevů dispoziční zásady, která – vedle zásady projednací – propůjčuje charakter celému nalézacímu řízení spornému. Zakotvuje pravidlo, podle kterého je soud povinen rozhodnout výlučně o žalobou uplatněném právním nároku, případně (u žalob určovacích) o existenci či neexistenci určitého právního poměru či práva. Vázanost soudu žalobou se vztahuje rovněž na rozhodné skutečnosti, na kterých žalobce svou žalobní žádost zakládá. Právní kvalifikací uplatněného nároku soud ovšem vázán není, je na něm, aby jej samostatně právně posoudil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/1999, publikovaný pod č. 78/2004 „Sb. rozh. obč.“). Soud není oprávněn přisoudit více, než čeho se žalobce žalobou domáhal, ani něco jiného, než čeho se žalobou domáhal. Soud tedy nemůže žalovanému uložit jinou než žalobcem navrhovanou povinnost (nález Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV.ÚS 2780/08). Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu lze žalobci přiznat plnění, jehož se domáhá, byť z jiného právního důvodu, než byl vymezen v žalobě, nemůže soud žalobu zamítnout, nýbrž musí žalobci jím požadované plnění přiznat. Nepřípustným překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení by však bylo přiznání jiného nebo většího plnění, než kterého se žalobce dle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl v žalobě vylíčen a byl předmětem dokazování (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1607/2008).
21. Z uvedeného vyplývá, že učiní-li poškozený volbu způsobu náhrady skutečné škody podle § 442 odst. 2 obč. zák. a podá žalobu o náhradu škody uvedením do původního stavu provedením jím konkrétně vymezených výkonů, není soud oprávněn uložit žalovanému zaplacení finanční náhrady škody s odůvodněním, že uvedení poškozené věci do původního stavu není možné či účelné. Domáhá-li se žalobce zaplacení finanční náhrady škody, nemůže soud uložit žalovanému povinnost k uvedení poškozené věci do původního stavu, i kdyby se mu to jevilo možným a účelným. V obou případech by totiž nerespektoval meze vyplývající z § 153 odst. 2 o. s. ř. a přisoudil by žalobci něco jiného, než čeho se podle žalobního petitu domáhal.
22. Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
23. Pokud jde o posouzení podílu škůdce a poškozeného na vzniku škody ve smyslu § 441, věty před středníkem, obč. zák. judikatura dovodila, že výjimečně přichází v úvahu uložení plné náhrady škody škůdci, ačkoli škodu částečně způsobil i poškozený, to však jen v případě, že by se význam podílu poškozeného jevil v porovnání s podílem zavinění škůdce zanedbatelným. Například byla-li škoda způsobena úmyslným protiprávním jednáním škůdce (především úmyslným trestným činem) a poškozený k jejímu vzniku přispěl svou nedbalostí, bude zpravidla nedbalost poškozeného v poměru k úmyslnému zavinění škůdce tak nepatrná, že k ní nebude možné přihlížet (viz stanovisko pléna Nejvyššího soudu SSR ze dne 25. 11. 1976, sp. zn. Pls 2/76, publikované pod č.27/1977 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 357/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4228/2007, publikovaný pod č. 76/2010 Sb. rozh. obč.).
24. Domáhá-li se poškozený náhrady škody uvedením poškozené věci do původního stavu vykonáním konkrétních nedělitelných činností, nelze žalobě vyhovět, pokud škoda vznikla nebo se zvětšila následkem okolností, které se přičítají poškozenému, ledaže by se podílely na škodě jen zanedbatelným způsobem. Uložit škůdci povinnost k náhradě škody uvedením poškozené věci do původního stavu ve smyslu § 442 odst. 2 obč. zák. není při nikoli zanedbatelném podílu poškozeného na vzniku škody možné, neboť žalovaného nelze zavázat k náhradě škody, jejíž příčinou není jeho protiprávní jednání (§ 420 obč. zák.). Částečné vyhovění žalobě by pak přicházelo v úvahu jen tehdy, bylo-li by možno žalovanému uložit povinnost k vykonání dílčího plnění, jež by přispělo k nápravě škody v poměru odpovídajícím podílu žalovaného na vzniku škody.
25. V daném případě žalobkyně v rámci žaloby o náhradu škody požadovala vyrovnání svých pozemků do původní roviny a vysázení topolů nad opěrnou zdí. Soud byl tedy oprávněn rozhodnout jen o těchto konkrétních plněních vyjádřených v žalobním petitu. Vzhledem k tomu, že žalobkyní požadované práce a výkony nelze rozdělit na jednotlivé části ani fáze, a že podle skutkových závěrů odvolacího soudu (které nepodléhají dovolacímu přezkumu) se na vzniku škody významnou měrou podílela sama žalobkyně, odvolací soud správně uzavřel, že žalobě nelze vyhovět. Ze skutkových závěrů nalézacích soudů rozhodně nevyplývá, že by podíl žalobkyně na vzniku škody byl zanedbatelný, proto je otázka, jakým podílem přesně přispělo ke vzniku škody porušení prevenční povinnosti každou z účastnic, pro rozhodnutí o žalobkyní vymezeném způsobu náhrady škody zcela bez významu.
26. Dovolací námitky žalobkyně, že soud mohl vyhovět žalobě o náhradu škody uvedením věci do původního stavu, ačkoli částečnou příčinou vzniku škody byly jí přičitatelné okolnosti, tedy nejsou důvodné a napadené rozhodnutí je správné. Dovolací soud proto dovolání žalobkyně v tomto rozsahu zamítl podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.
27. Žalobkyně dále namítla, že odvolací soud po právní stránce nesprávně posoudil jí uplatněný nárok na přijetí opatření proti hrozící škodě podle ustanovení občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, ačkoli i po 1. 1. 2014 hrozí riziko vzniku další škody na nemovitostech žalobkyně, na něž měl být aplikován § 2903 odst. 2 o. z.
28. Měla-li by hrozba vzniku škody nastat po 1. 1. 2014, bylo by nárok skutečně třeba posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (o. z.).
29. Podle § 2903 odst. 2 o. z. při vážném ohrožení může ohrožený požadovat, aby soud uložil vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící újmy.
30. Žaloba podle citovaného ustanovení, stejně jako podle § 417 odst. 2 obč. zák. u škody, jež hrozila do 31. 12. 2013, může být úspěšná pouze v období, kdy vznik újmy nebo její zvětšení teprve hrozí (viz stanovisko Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 27. 6. 1972, sp. zn. Cpj 57/71, publikované pod č. 65/1972 Sb. rozh. obč.). Pokud již újma vznikla a nehrozí její další zhoršení, je namístě domáhat se náhrady vzniklé újmy, a to případně i uvedením v předešlý stav (§ 2951). Aktivně legitimován je v soudním řízení ohrožený. Pasivně legitimován je ohrožovatel, tedy ten, z jehož počínání vážné ohrožení vzniklo, tj. potenciální škůdce (PAŠEK, Martin. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3017, marg. č. 8). Není vyloučeno, aby již existující škodlivý následek byl potenciální příčinou vzniku další škody, například hrozilo-li by závažné zhoršení původní škody nebo vzniku škody jiné. I v takovém případě by podmínkou aplikace § 2903 odst. 2 o. z. bylo prokázání vážného ohrožení. Odvolací soud však žalobu o uložení opatření k zabránění vzniku škody výstavbou opěrné zdi shledal nedůvodnou pro neprokázání nebezpečí vzniku vážné škody (podle závěrů znalce není stávajícím stavem ohrožena statika domu žalobkyně), proto, že se na vzniku škody podílela žalobkyně, že škoda již vznikla, a konečně proto, že z dokazování nevyplynul technický způsob opravy. Proto na posouzení otázky možné současné aplikace § 2903 o. z. a § 420 obč. zák. napadené rozhodnutí nezávisí. Navíc nelze přehlédnout, že žalovaná je vlastnicí sklepů, jejichž čelní stěnu tvořila zborcená zeď. Žalobě o uložení povinnosti v rámci opatření před vznikem další tvrzené škody vystavět znovu tuto zeď bez dveřních otvorů (jen s provázáním ke zdivu sklepů) nebylo možno vyhovět mimo jiné i proto, že by tím bylo nedůvodně zasaženo do výkonu vlastnického práva žalované, jíž by byl znemožněn přístup ke sklepům.
31. Pro úplnost dovolací soud dodává, že soudy postupovaly v souladu s procesními pravidly občanského soudního řízení sporného, jestliže žalobkyni nepoučily o tom, že za dané situace nebude moci být žalobě na jí zvolené plnění vyhověno, zatímco žalobě o zaplacení finanční náhrady škody by mohlo být vyhověno dílčím způsobem. Takovým poučením, jež by se týkalo hmotného práva, by totiž překročily meze povinnosti podle § 5 o. s. ř. (resp. § 118a o. s. ř.), jež ukládá soudu povinnost poučit účastníky řízení o jejich procesních právech a povinnostech. S ohledem na princip nestrannosti a rovnosti účastníků řízení judikatura stabilně dovozuje, že do poučovací povinnosti nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl zamýšleného účinku, ale jen pomoc k tomu, aby mohl zákonem stanoveným způsobem dát najevo, co hodlá v řízení učinit (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2000, sp. zn. II.ÚS 242/98, ze dne 25. 6. 1997, sp. zn. I. ÚS 63/96, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. 30 Cdo 143/2002).
32. Zbývající část námitek žalobkyně pak postrádá charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale ve svém důsledku proti skutkovým závěrům, jejichž nesprávnost dovolatelka odvozuje od vlastního posouzení skutkového stavu a hodnocení důkazů (tvrzení že neporušila žádnou povinnost při hospodaření na pozemku, že hospodařila pouze na jednom ze svých pozemků, že nevhodné obhospodařování pozemku nebylo prokázáno, že odvolací soud hodnotil důkazy selektivně a nekriticky převzal závěry znalce). V podstatě se dovolatelka domáhá přezkumu hodnocení důkazů a skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž ona nesouhlasí. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2037/17).
33. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně ve zbývajícím rozsahu odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
34. Nad rámec posouzení věci dovolacím soudem lze dodat, že faktickým řešením patové situace, v níž se účastnice nacházejí, by zřejmě nebyla ani náhrada škody v penězích (kterou by bylo možno kvantifikovat podle podílu účastnic na vzniku škody). Pro vyrovnání pozemků žalobkyně je totiž technicky nezbytné nejprve vybudovat opěrnou zeď včetně přístupu ke sklepům a opravit, nebo zrušit a zasypat sklepy žalované, přičemž stavební práce lze provést jen z pozemku žalované a po rozhodnutí žalované o tom, jak naloží se svými sklepy. Vzhledem k závěrům znalců o nevhodnosti umístění skleníku a výsadby stromů nad klenbami sklepů by navíc i po opravě žalobkyně musela výrazně změnit způsob užívání svých pozemků, tak, aby respektovala okolnost, že tyto pozemky ve skutečnosti vytváří tzv. zelenou střechu nad stavbou sklepů, kterou nelze nepřiměřeně zatěžovat, je nezbytné ji vybavit drenážním systémem a osadit jen mělce kořenícími rostlinami. Jediným řešením pro obě zúčastněné strany je tudíž spolupráce.
35. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 2 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žádná z účastnic nebyla v dovolacím řízení úspěšná.
Autor: -mha-