// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu

Odpovědnost za škodu

02.07.2020 00:02

Zproštění odpovědnosti provozovatele kanalizačního zařízení

I. Provoz kanalizačního zařízení je typickým provozem ve smyslu § 420a obč. zák., neboť je technickým zařízením využívajícím procesy a technologie, které jsou spojeny s určitými riziky působení navenek a tím i potenciální hrozbou vzniku škod jiným subjektům. Není přitom rozhodující, zda a jak si provozovatel zařízení při své činnosti počínal, resp. zda porušil zákonné či smluvní povinnosti, neboť tento objektivní typ odpovědnosti vyžaduje pouze, aby byla naplněna zvlášť kvalifikovaná skutková podstata, jíž je v tomto případě projev povahy provozu. Ten je naplněn nekontrolovaným únikem či vyvěráním splaškové vody do objektů napojených na kanalizaci bez ohledu na konkrétní technické příčiny, které tento stav vyvolaly, jsou-li skutečně projevem vnitřní povahy tohoto technologického celku.

II. Příčinou škodní události v projednávané věci nebyl samotný přívalový déšť, ale došlo k ní v kombinaci s dalšími okolnostmi, které lze přičíst provozovateli, resp. technickým a organizačním vlastnostem systému jím provozované kanalizace (havarijní stav splaškové stokové sítě a napojení dešťových svodů ze spádové oblasti nad domem).

Byla-li příčinou vzniku škody tzv. vnitřní škodná událost, nepřichází v úvahu zproštění odpovědnosti provozovatele z důvodu neodvratitelné události dle § 420a odst. 3 obč. zák. bez ohledu na to, zda škodě mohlo či nemohlo být zabráněno. Rozhodující příčinou škodní události byly v posuzované věci okolnosti uvnitř provozu, a tudíž možnost liberace nepřichází v úvahu.

Přívalový déšť nemůže být vždy nutně považován za neodvratitelnou událost ve smyslu § 420a odst. 3 obč. zák. Jestliže je určité technické provozní zařízení konstruováno tak, že jeho úkolem je pracovat s přírodními živly (zde kromě jiného i odvod dešťové vody) a předmětem provozu kanalizace je z povahy věci i činnost, při které se provozovatel musí pravidelně vypořádávat s dešťovými srážkami, nelze bez dalšího právě odtékající dešťovou vodu bez dalšího řadit pod okolnost zakládající liberační důvod. U přívalových dešťů, byť jsou výjimečné, avšak nastávají v určité intenzitě několikrát do roka, lze dovodit, že jejich pravidelnost či četnost postrádá prvek nečekanosti a neodvratitelnosti a je spravedlivé a opodstatněné požadovat, aby provozované zařízení bylo schopno je absorbovat a zvládnout bez negativních vlivů na okolí. Samozřejmě v případě dešťů zcela mimořádné intenzity, které např. v konkrétní oblasti způsobují povodně a mají širší devastující dopad (zpravidla jednou za několik desítek let), lze již hovořit o neodvratitelné události; o takový případ zde nešlo.

III. Koncový uživatel není ani z pohledu obecné prevence povinen vlastní činností či využitím svých technických prostředků eliminovat nedostatky provozní činnosti jiného a čelit rizikům, která z ní plynou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 575/2019, ze dne 23. 3. 2020


29.06.2020 00:02

Rozsah náhrady skutečné škody na věci dle § 2952 a § 2969 odst. 1 o.z.

I. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, kromě pravidla, že východiskem pro určení náhrady je obvyklá cena věci v době poškození, navíc stanoví, že kromě obvyklé ceny věci v době poškození musí být vzato v úvahu i to, co poškozený musí vynaložit k obnovení nebo nahrazení funkce poškozené věci. Při poškození věci tedy např. nepůjde jen o to, že poškozena byla několik let stará čalouněná sedadla v automobilu v určité obvyklé ceně, ale i to, že poškozený měl až do škodné události funkční automobil a že k obnovení jeho funkčnosti musí vynaložit náklady, které by jinak vynaložit nemusel.

Náhrada tak může převýšit samu obvyklou cenu poškozené věci, přičemž – se zřetelem k judikatorní praxi běžné v zahraničí – může jít o převýšení až třetinové.

Touto novou právní úpravou se podtrhuje význam uvedení v předešlý stav, a to především z pohledu nahrazení nebo obnovení funkce poškozené věci. Přitom je zajisté nutno zabývat se otázkou účelnosti nákladů, nutných k uvedení poškozené věci do (z pohledu funkčnosti) předešlého stavu. Nadále tedy uplatnění principu neobohacení se poškozeného škodnou událostí (jenž je stále platným) bude znamenat nutnost hodnocení otázky, zda poškozený pro odstranění škody na věci, nutné k obnovení její funkčnosti, vynaložil skutečně pouze takové účelné náklady, bez kterých by uvedení věci v původní stav tak, aby mohla znovu plnit původní funkci, nebylo možné. Tyto zásady budou platné pro stanovení nákladů na náhradu škody jak na věci movité, tak na věci nemovité.

II. V daném případě soudy obou stupňů vyložily ustanovení § 2969 odst. 1 o. z. správně, když při hodnocení otázky, zda se žalobce domáhá skutečně účelně vynaložených nákladů na obnovení funkce poškozených svodidel, vzaly v úvahu, že před poškozením svodidla plnila svou funkci, v důsledku nehody ji plnit zcela přestala a k jejímu obnovení neměl žalobce jinou možnost, než zakoupit a instalovat nové díly svodidel. Trh s použitými svodidly (či jejich díly) neexistuje, nová svodidla nakupuje od výrobce stát či územně samosprávní celky. Žalobce objektivně neměl možnost nahradit poškozené části svodidel částmi obdobně opotřebenými, zakoupení nových dílů bylo tedy ze strany žalobce postupem nejen účelným, ale jediným možným. Vzhledem k povaze dálnice se výměnou svodidel nemění její finanční hodnota, ale udržuje se její funkční hodnota.

K námitce žalované ohledně životnosti svodidel je třeba dodat, že tato životnost není nikde výslovně stanovena, proto je logické, že je dána jejich funkčností. V daném případě zjevně svodidla přes své tvrzené stáří funkční byla, neboť zabránila přejetí kamionu s návěsem do protisměru. Za této situace je správný závěr odvolacího soudu, že náklady na opravu dálničních svodidel výměnou poškozených dílů za nové jsou vynaloženy účelně, a tvoří tak skutečnou škodu způsobenou škůdcem na dálnici.

Žalobce si při náhradě škody nepočínal neekonomicky či rozmařile, ale opravu provedl jediným možným způsobem. Žalovaná je podle § 24 zákona o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla povinna nahradit žalobci újmu, vzniklou v důsledku protiprávního jednání řidiče cizozemského vozidla. Zájmem žalované nepochybně je, aby se žalobce na její úkor neobohatil. Má-li však být v řízení dána přednost jednomu z právem chráněných zájmů, nechť je to zájem žalobce, který se nedopustil žádného porušení práva a ze svého postavení poškozeného se nepokouší těžit.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2202/2019, ze dne 28. 4. 2020


19.06.2020 00:03

ÚS: Škoda na zdraví způsobená úrazem na neošetřeném chodníku

Nesprávným poučením účastníků řízení odvolacím soudem, že v jejich věci není dovolání přípustné, je porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jim takovým postupem byl odepřen přístup k dovolacímu soudu.

Domáhá-li se chodec náhrady újmy na zdraví a uvádí, že tato újma mu vznikla kvůli stavu místní komunikace, je třeba, aby soudy na jedné straně zkoumaly, nakolik se chodec choval tak, aby svému úrazu předešel. V rámci toho se mohou zabývat veškerými okolnostmi případu včetně toho, zda chodec z více možných cest zvolil tu nejbezpečnější, zda přizpůsobil tempo chůze okolnostem, ale i zda zvolil vhodnou obuv apod. Na druhé straně je ovšem třeba zhodnotit, nakolik vlastník komunikace dodržel svou povinnost zajistit, aby tato komunikace umožňovala bezpečný pohyb chodců. O přiznání náhrady a o její výši se rozhodne podle toho, nakolik ke vzniku újmy přispěl sám chodec, a naopak nakolik k tomu přispěl vlastník komunikace. Přitom je nutné vycházet z principu úplné náhrady újmy na zdraví, tedy plné náhrady majetkové i nemajetkové újmy, který plyne z čl. 7 odst. 1 Listiny.

Obecné soudy by měly předvídatelnost změn ve schůdnosti chodníku brát v potaz jako jedno z kritérií pro posouzení konkrétních skutkových okolností případu, rozlišení na předvídatelnost či nepředvídatelnost změn ve schůdnosti chodníku však nesmí být kritériem jediným.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 4100/19, ze dne 14. 5. 2020


12.06.2020 00:01

ÚS: K důkaznímu břemeni pacienta v tzv. medicínských sporech

Analytická právní věta

I znalecký posudek je důkazem, který podléhá hodnocení ze strany soudu, a jeho závěry nemohou být soudem pouze mechanicky přebírány. V opačném případě soud porušuje právo účastníka řízení na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

PRÁVNÍ VĚTY

Učinit závěr, zda zdravotnické zařízení postupovalo či nepostupovalo v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, je závěrem právním; je tedy v kompetenci nezávislého soudu a znalecký posudek může být jen skutkovým podkladem pro právní závěr o postupu „lege artis“ či „non lege artis“. Legální teorie důkazní byla již v moderním státě opuštěna. I znalecký posudek je proto důkazem, který podléhá hodnocení, a jeho závěry nemohou být soudem pouze mechanicky přebírány; při takovém postupu by se totiž mohly medicínské spory ponechat pouze disputacím lékařských kapacit (spolu s veškerými riziky vyplývajícími ze stavovské solidarity) a soudci by jejich závěry za stát jen formálně stvrdili.

Ačkoliv zásadně leží důkazní břemeno ohledně prokázání existence všech předpokladů odpovědnosti za újmu na poškozeném, v případě tzv. medicínských sporů mezi pacientem a poskytovatelem lékařských služeb je zřejmé, že pacient nebude - pro své odborně a materiálně značně nevýhodnější postavení ve srovnání s postavením lékaře - obvykle schopen předložit veškeré důkazy na podporu svých tvrzení. Tak je tomu zvláště v případech, kdy některý z předpokladů odpovědnosti za újmu může být prokázán pouze či zejména za pomoci zdravotnické dokumentace, jíž však disponuje žalovaný - poskytovatel lékařských služeb. Ten má v tomto právním vztahu převahu, a proto by měla být pacientova práva chráněna důsledněji. S tím bývá spjata i otázka obrácení důkazního břemene v případě, kdy jedna ze stran sporu zmařila provedení důkazu a protistrana se tím ocitla v důkazní nouzi, neboť nebyla schopna prokázat svá skutková tvrzení. Zdravotnické zařízení nemůže procesně těžit z nedostatků ve vedení zdravotnické dokumentace.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3937/18, ze dne 28. 4. 2020


11.06.2020 00:02

Neoprávněný zásah do osobnostních práv projevem v Poslanecké sněmovně

Projev poslance směřující vůči jinému poslanci na půdě Poslanecké sněmovny může vyvolat nejen následky disciplinární, spočívající v projednání věci a případném uložení sankce disciplinární komisí Poslanecké sněmovny, ale při zásahu do osobnostních práv může vyvolat též následky soukromoprávní, tedy založit oprávnění dotčené osoby domáhat se, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek a za podmínek uvedených v § 2956 o. z. též aby bylo poskytnuto přiměřené zadostiučinění. Pravomoc soudů k projednání sporů na ochranu osobnosti poslance, do níž bylo neoprávněně zasaženo projevem jiného poslance v Poslanecké sněmovně parlamentu, není zvláštním zákonem vyloučena, proto je soud v této věci pravomocný podle § 7 odst. 1 o. s. ř., a nejsou zde tedy podmínky pro zastavení řízení a postoupení věci mandátovému a imunitnímu výboru Poslanecké sněmovny s odkazem na § 104 odst. 1 o. s. ř.

Za projev v parlamentu, jímž zasáhne do osobnostních práv jiného člověka, tedy odpovídá poslanec (senátor) jako každý občan podle občanského zákoníku; zasáhne-li takovým projevem do osobnostních práv jiného poslance (senátora), bude navíc moci za splnění podmínek ustanovení jednacího řádu být veden k pořádku a postižen rovněž disciplinárním orgánem příslušné komory.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2386/2019, ze dne 15. 4. 2020


10.06.2020 00:02

Náhrada nemajetkové újmy v případě úmrtí následkem pracovního úrazu

I. Jednorázové odškodnění pozůstalých v případě smrti zaměstnance následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání náleží jen osobám taxativně vyjmenovaným v ustanovení § 378 odst. 1 zák. práce a žádným dalším pozůstalým po zaměstnanci je nelze poskytnout; zaopatřenému dítěti zaměstnance proto nepřísluší. Okruh osob, jimž přísluší jednorázové odškodnění pozůstalých a jež jsou uvedeny v ustanovení § 378 odst. 1 zák. práce, nelze rozšiřovat ani prostřednictvím ustanovení § 2959 o. z.

II. Způsobení úmrtí člena rodiny je neoprávněným zásahem do soukromí členů rodiny. Odčinění nemajetkové újmy způsobené v důsledku zásahu do absolutního osobnostního práva je v současné době možné pouze za podmínek obecné úpravy odškodňování újmy podle ustanovení § 2894 a násl. o. z. Povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku zásahu do osobnostního práva (včetně práva na soukromí) má jen ten, kdo do tohoto absolutního práva zasáhl zaviněným porušením povinnosti stanovené zákonem ve smyslu ustanovení § 2910 věty první o. z., přičemž jeho zavinění ve formě nedbalosti se předpokládá. Způsob a rozsah náhrady za takto způsobenou nemajetkovou újmu se pak řídí ustanoveními § 2951 a násl. o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 710/2019, ze dne 10. 3. 2020


08.06.2020 00:02

Odpovědnost za škodu způsobenou podáním insolvenčního návrhu

Jestliže insolvenční navrhovatel vezme insolvenční návrh zpět z jiného důvodu než proto, že dlužník tvrzené pohledávky (jež osvědčují aktivní legitimaci insolvenčního navrhovatele či mnohost věřitelů) splnil (či jinak způsobil jejich zánik), pak tím zavinil zastavení insolvenčního řízení a odpovídá za škodu způsobenou podáním insolvenčního návrhu a opatřeními přijatými v průběhu insolvenčního řízení.

V posuzované věci osvědčoval věřitel svou aktivní legitimaci pohledávkami za uskutečnění přepravy v celkové výši 17 358 EUR. Dlužník následně tuto částku věřiteli uhradil. Kdyby v tomto okamžiku vzal věřitel svůj insolvenční návrh zpět, pak by k zastavení insolvenčního řízení došlo pro chování dlužníka (jako reakce na splnění dluhu). Insolvenční navrhovatel však po této úhradě insolvenční návrh změnil, když nově uplatnil pohledávku z titulu dlužného příslušenství (úroku z prodlení) vyčísleného v částce 20 013,07 Kč a další pohledávku ve výši 106 990 Kč. Následně, aniž dlužník tyto nově tvrzené pohledávky uhradil (či jinak způsobil jejich zánik), vzal insolvenční navrhovatel insolvenční návrh zpět. Insolvenční navrhovatel tak zavinil (svým zpětvzetím) zastavení insolvenčního řízení, když jeho jednání nebylo reakcí na chování dlužníka.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 373/2018, ze dne 27. 2. 2020


02.06.2020 00:02

Využití moderačního práva v případě odpovědnosti státu za škodu dle OdpŠk

V poměrech odpovědnosti státu za škodu způsobenou jeho nesprávným úředním postupem není pro snížení náhrady škody při aplikaci § 450 obč. zák. žádný prostor vzhledem k charakteru okolností, které má soud při své úvaze vzít na zřetel.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 120/2019, ze dne 27. 2. 2020


22.05.2020 00:01

ÚS: Peněžitá náhrada nemajetkové újmy pozůstalých

Má-li být při rozhodování o odčinění nemajetkové újmy pozůstalých, v důsledku nové právní úpravy podle § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, opuštěna paušalizace náhrad, jak ji do té doby stanovil zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodovací činnost obecných soudů zbavena v konkrétních a odůvodněných případech pevně stanovené horní hranice pro odčinění nemajetkové újmy, nemůže současně obstát závěr obecných soudů o nepodkročitelnosti hranice dolní. V takovém případě však ústavně konformní výklad § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, upravujícího odčinění duševních útrap při usmrcení osoby blízké, vyžaduje, aby obecné soudy aplikovaly kritéria vymezená judikaturou Nejvyššího soudu jen jako vodítko, které je však nezbavuje povinnosti zvažovat a náležitě vyložit, zda konkrétní případ neodůvodňuje odchylku od takového výkladového základu (nahoru, či dolů); jinak se dopustí porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2706/19, ze dne 21. 4. 2020


18.05.2020 00:00

Výše náhrady nemajetkové újmy za narušení dovolené

Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 747/2015 formuloval a odůvodnil právní názor, podle něhož právo – ať už nazývané jako právo na náhradu za ztrátu radosti z dovolené, či právo na náhradu škody za pokaženou dovolenou, popř. právo z titulu narušené dovolené – nevzniká jako důsledek jakékoliv nepříjemnosti, která se stane v průběhu dovolené. Porušení povinnosti cestovní kanceláře musí dosáhnout takové intenzity, že je způsobilé objektivně znepříjemnit pobyt, přičemž při stanovení výše lze podpůrně využít tzv. frankfurtskou tabulku slev, kterou v roce 1985 vydala 24. komora Zemského soudu ve Frankfurtu, označující nejčastější nedostatky při plnění závazků vyplývajících z cestovní smlouvy a mající pouze orientační charakter při přiznávání slev ze zájezdu. Citovaným rozhodnutím navázal na svůj předchozí rozsudek ze dne sp. zn. 33 Cdo 3661/2013, podle něhož „ustanovení § 852i obč. zák. by mělo být vykládáno nejen v kontextu odpovědnosti za škodu, ale vzhledem k judikatuře Evropského soudního dvora i odpovědnosti za imateriální újmu, která byla způsobena osobnosti vzhledem k jejímu právu na klidnou dovolenou“.

Prezentovaný právní názor je plně využitelný i při interpretaci ustanovení § 2543 odst. 1 o. z., které výslovně právo na imateriální újmu způsobenou narušením dovolené spojuje zejména se zmařením nebo podstatným zkrácením zájezdu.

Funkcí náhrady nemajetkové újmy je primárně satisfakce, tj. přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu – a tím účinně – vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, neboť imateriální újma vzniklá porušením osobnostních práv se v obecném slova smyslu ani nedá „odškodnit“ a rozsah vzniklé nemajetkové újmy není možné ani exaktně kvantifikovat a lze za ni jen poskytnout zadostiučinění - satisfakci.

Nelze souhlasit s tím, že výši zadostiučinění lze určit pouze s přihlédnutím k ceně zájezdu. Újma za narušení dovolené musí být finančně kvantifikována po zhodnocení všech specifických okolností každého případu a po zvážení konkrétních negativních dopadů zjištěných vad zájezdu způsobujících ztrátu radosti z dovolené.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2263/2019, ze dne 21. 1. 2020


15.05.2020 00:04

ÚS: Ústavně konformní výklad § 2959 o.z.

Ústavně konformní výklad § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, upravujícího odčinění duševních útrap při usmrcení osoby blízké, vyžaduje, aby obecné soudy aplikovaly kritéria pro výpočet odčinění imateriální újmy vymezená judikaturou Nejvyššího soudu jen jako vodítko, které je však nezbavuje povinnosti zvažovat a náležitě vyložit, zda konkrétní případ neodůvodňuje odchylku od takového výkladového základu (nahoru, či dolů); jinak se dopustí porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2578/19, ze dne 31. 3. 2020


13.05.2020 00:02

Mimosmluvní odpovědnost dopravce ve vztahu k přepravě dle Úmluvy CMR

Úmluva CMR nevylučuje mimosmluvní odpovědnost dopravce. Osoba, která není účastníkem přepravní smlouvy v mezinárodní silniční nákladní přepravě, tak může uplatňovat vůči dopravci nároky z odpovědnosti za ztrátu zásilky za splnění předpokladu, že je aktivní žalobní legitimace založena na rozhodném právu.

Čl. 28 Úmluvy CMR omezující odpovědnost dopravce dopadá i na situace, kdy se osoba na základě národního práva domáhá nároků, které jsou upravené Úmluvou CMR. Dopravce se tedy v takovém případě může odvolat na omezující ustanovení Úmluvy, avšak pouze vůči nárokům vyplývajícím z Úmluvy CMR a týkajícím se „ztráty zásilky, jejího poškození nebo překročení dodací lhůty u přepravy, na kterou se vztahuje tato Úmluva“.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2477/2019, ze dne 29. 1. 2020


11.05.2020 00:02

Osoby povinné k náhradě škody způsobené zvířetem

I. Osobami povinnými k náhradě škody způsobené zvířetem podle ustanovení § 2933 o. z. jsou vlastník zvířete a s ním společně a nerozdílně osoba, které bylo zvíře svěřeno, nebo která zvíře chová nebo jinak používá. Účelem rozšíření okruhu pasivně legitimovaných osob a založení jejich solidární odpovědnosti je usnadnění pozice poškozeného při vymáhání náhrady škody. V případě vlastníka nezáleží na faktickém stavu, ale jeho odpovědnost se odvozuje od stavu právního, tj. od jeho vlastnického práva.

II. Věci v SJM jsou ve vlastnictví každého z manželů a tato okolnost stačí k tomu, aby je-li takovou věcí zvíře, jež způsobilo škodu, byl povinen k náhradě takové škody podle § 2933 o. z. jako vlastník kterýkoli z manželů. Okolnost, že zvíře slouží k podnikání jen jednomu z manželů, že by při vypořádání SJM připadlo tomu, kdo je pro svou potřebu užívá a kdo k tomu má potřebná povolení, uvedený závěr o povinnosti k náhradě škody nijak nevylučuje.

III. Osobou, která nahradí škodu způsobenou zvířetem společně a nerozdílně s vlastníkem, je osoba, které bylo zvíře vlastníkem svěřeno nebo která zvíře chová nebo jinak používá, zejména osoba, do jejíž péče bylo zvíře s důvěrou přenecháno do ochrany, pod dozor nebo vedení, která ho pro jiného opatruje, stará se o něj, vykonává nad ním dohled nebo realizuje jeho užitnou hodnotu ve svůj prospěch.

Svěření předpokládá získání detence zvířete od jiného. Nemusí k němu dojít přímo od vlastníka, ani na základě smlouvy, postačuje pouhá společenská úsluha. Nevyžaduje se více či méně formální předání zvířat, rozhodující je dohoda (byť i konkludentní) mezi vlastníkem a osobou, jíž se zvíře svěřuje. Není rozhodné, zda jde o svěření trvalé či dočasné, úplatné nebo bezúplatné. Pro stanovení toho, kdo má zvíře svěřené, mohou sloužit různé indicie – péče o přístřeší, zdraví, bezpečí a obživu zvířete, hrazení nákladů na obživu zvířete, úhrada za pojištění zvířete z důvodu možného způsobení újmy, používání zvířete v hospodářství či v domácnosti apod.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2681/2019, ze dne 13. 2. 2020


11.05.2020 00:01

Promlčení práva nezletilého na náhradu nemajetkové újmy dle § 2959 o. z.

Pro posouzení počátku běhu promlčecí lhůty nároku na odčinění duševních útrap nezletilých při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví osob jim blízkých podle § 2959 o. z. nelze aplikovat ustanovení § 622 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 79/2020, ze dne 13. 2. 2020


05.05.2020 00:01

Střet provozů dopravních prostředků ve smyslu § 431 obč. zák.

Smyslem úpravy střetu provozů je vypořádat škody vzniklé samotným provozovatelům při střetu provozů jejich dopravních prostředků. Odpovědnost za škodu způsobenou takovým střetem a škoda sama se v takovém případě posuzují jako celek, přičemž každý z provozovatelů nese odpovědnost za část celkové škody úměrně ke své účasti, kterou měl na způsobení škody. Tato právní úprava pak vylučuje, aby byla v rámci vzájemného vypořádání jednotlivých provozovatelů stanovena míra účasti třetí osoby, jež se střetu provozů neúčastnila, a aby byla o podíl této osoby snížena míra účasti provozovatelů střetu se účastnících.

Vedly-li ke vzniku škody rovněž příčiny na straně třetích osob, nelze je v rámci celkového hodnocení skutkových okolností konkrétního střetu provozů opomíjet, avšak jejich existence, resp. vliv na vznik škodného následku, bude pro účely vypořádání ve smyslu § 431 obč. zák. představovat okolnost přičitatelnou samotným střetnuvším se provozovatelům, a to v poměru, v němž ovlivnila jejich provoz způsobem relevantním pro následný kauzální vývoj událostí vedoucích ke vzniku škody.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 951/2018, ze dne 30. 1. 2020


05.05.2020 00:00

Objektivní odpovědnost vlastníka (správce) komunikace

Závěr odvolacího soudu o tom, že snížená adheze vozovky v kombinaci s nevyhovujícím poloměrem zatáčky představuje závadu ve sjízdnosti ve smyslu silničního zákona, s níž se pojí objektivní odpovědnost vlastníka (správce) komunikace, neodpovídá znění zákonné úpravy ani ustálené judikatuře dovolacího soudu. Jedná se totiž o typické atributy stavebního a dopravně technického stavu dálnice, za něž zákon výslovně označuje mimo jiné kvalitu komunikací, stupeň opotřebení jejich povrchu či směrové a výškové oblouky, jimž je řidič povinen ve smyslu § 26 odst. 6 silničního zákona přizpůsobit svůj způsob jízdy, nikoli o příklad nepředvídatelné závady ve sjízdnosti. Za škodu vzniklou uživatelům ze stavebního stavu nebo dopravně technického stavu pozemních komunikací jejich vlastník (správce) podle výslovné dikce ustanovení § 27 odst. 1 silničního zákona neodpovídá

Pro vypořádání nároků provozovatelů motorových vozidel při střetu provozů se okolnost, že vozidlo dostalo nekontrolovatelný smyk vlivem dopravně technického stavu pozemní komunikace, zohlední na straně toho provozovatele, jehož způsob jízdy tím byl ovlivněn.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 951/2018, ze dne 30. 1. 2020


29.04.2020 00:02

Snížení náhrady nemajetkové újmy z důvodů zvláštního zřetele hodných

I. Použití § 2953 o. z. o přiměřeném snížení náhrady škody soudem s ohledem na § 2894 odst. 2 větu druhou o. z. není zcela vyloučeno ani v případě náhrady (odčinění) nemajetkové újmy, může se však z řady důvodů uplatnit jen velmi omezeně.

II. Úprava snížení náhrady z důvodů zvláštního zřetele hodných vychází i přes rozdíly ve formulaci § 2953 o. z. a § 450 obč. zák. z obdobných principů, a lze tak i nadále přiměřeně vycházet z dosavadní judikatury, pokud jde o výklad sousloví „důvody zvláštního zřetele hodné“.

III. Ustanovení § 2953 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, lze-li je podřadit pod pojem „důvodů zvláštního zřetele hodných“. V občanském zákoníku ani v jiných občanskoprávních předpisech není tento pojem definován a pro posouzení, zda jsou v konkrétním případě takové důvody dány, zákon přináší pouze příkladmá hlediska, soud proto může v odůvodněných případech použít moderační právo i na základě jiných okolností. Zákon tedy nestanoví všechna kritéria, jimiž je naplněn pojem „důvody zvláštního zřetele hodné“ a jimiž je třeba poměřovat přiměřenost snížení náhrady, ani nevyžaduje, aby všechna demonstrativně vyjmenovaná hlediska byla naplněna.

V obecné rovině není vyloučeno, že z pohledu zákonné úpravy podmínek moderačního práva soudu podle ustanovení § 2953 o. z. všechna hlediska v něm demonstrativně uvedená nemusí být zvažována, jestliže nejsou ve srovnání s jinými okolnostmi pro posouzení daného případu podstatná (významná), a nestávají se tudíž součástí hypotézy právní normy. Na druhé straně zákonem označená hlediska jsou bezpochyby typickými, nejčastějšími a zpravidla nejpodstatnějšími důvody, zakládajícími moderaci. Ukládá-li zákon v první řadě, aby bylo zvažováno, jak ke škodě došlo, dává soudu prostor k posouzení všech v úvahu přicházejících okolností, které se vyskytly v souvislosti se škodní událostí a které je třeba zohlednit podle míry relevance, jež jim lze z pohledu moderačního oprávnění soudu přisuzovat. Jde zároveň o zcela logické hledisko, neboť v různorodých životních situacích může škoda vzniknout za specifických okolností, které sice nemusí mít vliv na vznik odpovědnosti, avšak právě z jejich pohledu může požadavek na plnou náhradu škody vyznívat jako nepřiměřeně přísné či tvrdé opatření. Protože smyslem moderačního práva je především odstranění tvrdosti dopadu povinnosti k náhradě škody do poměrů osoby, která za ni odpovídá, důvodně zákon zmiňuje výslovně i majetkové poměry zúčastněných fyzických osob.

Smyslem tzv. moderačního práva soudu je zmírnění dopadu povinnosti k náhradě škody na škůdce tam, kde by uložení povinnosti v plném rozsahu představovalo s přihlédnutím ke všem okolnostem přílišnou tvrdost. Východiskem tohoto ustanovení je úvaha, že v některých případech zvláštního zřetele hodných, kdy došlo k neúmyslnému způsobení škody, by uložení povinnosti nahradit škodu v plném rozsahu bylo v rozporu s preventivními i reparačními účinky odpovědnosti za škodu a principy spravedlnosti.

Moderační (zmírňovací) právo umožňuje soudu určit výši náhrady škody nižší částkou, než je její skutečný rozsah tak, aby přiznaná náhrada škody vyjadřovala to, co v konkrétním případě lze po škůdci spravedlivě požadovat. Jde o přiměřené snížení vyjadřující proporcionalitu, která je s přihlédnutím k okolnostem případu a dalším zákonným důvodům spravedlivá jak z pohledu oprávněného nároku poškozeného, tak vzhledem k osobním a majetkovým poměrům škůdce, vůči němuž by povinnost k náhradě neměla být nepřiměřenou tvrdostí s likvidačním dopadem do jeho majetkové sféry, jež by jej a jeho rodinu bezprostředně existenčně ohrožovala. Je tedy třeba uvážit zejména jeho rodinné a majetkové poměry i celkově jeho způsobilost v rámci svého života hradit uložené plnění. Zároveň je třeba zvažovat, zda lze na poškozeném spravedlivě žádat, aby se spokojil se sníženou náhradou škody.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, ze dne 21. 1. 2020


23.03.2020 00:02

Neplatnost právního jednání obce podle § 39 odst. 1 zákona o obcích

I. Ustanovení § 39 odst. 1 zákona o obcích zakotvuje povinnost obce předtím, než přistoupí k právnímu jednání, jehož předmětem je pronájem nemovité věci ve vlastnictví obce, zveřejnit záměr uzavřít nájemní smlouvu nejméně po dobu 15 dnů před rozhodnutím orgánu obce, aby se k němu mohli vyjádřit zájemci a předložit nabídky, přičemž nemovitá věc má být v záměru označena údaji podle katastrálního zákona. Pokud obec záměr nezveřejní, je právní jednání neplatné, a to absolutně, neboť k jeho neplatnosti soud přihlédne podle § 41 odst. 3 zákona o obcích i bez návrhu. Absolutní neplatnost právního jednání obce je způsobena nejen absencí jakéhokoliv zveřejnění, ale i zveřejněním záměru bez dostatečně určitého označení nemovité věci a bez konkrétní specifikace zamýšleného právního jednání.

Podle ustálené judikatury účelem § 39 odst. 1 zákona o obcích je především navenek projevit vůli obce ohledně zamýšlené dispozice s jejím majetkem, a to takovým způsobem, z něhož kdokoli (tedy nejen občané dané obce) sezná, s kterým konkrétním majetkem hodlá obec naložit a jakým (zákonem předvídaným) způsobem. Je-li předmětem dispozice nemovitá věc, musí být označena v souladu s příslušným ustanovením zákona o katastru nemovitostí. Tyto obsahové požadavky platí i v případě záměru pronajmout objekt, jenž byl dlouhodobě provozován k určitému účelu a je místní veřejnosti znám, neboť záměr je určen předem neomezenému okruhu zájemců, kteří nemusí být s místními poměry seznámeni. Tyto judikatorní závěry se uplatní i za stávající právní úpravy zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, a zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014.

II. Vzhledem k tomu, že odpovědnost za škodu, jejíž příčinou je neplatně uzavřená smlouva s obcí, zákon o obcích neupravuje, uplatní se pro tyto případy obecná právní úprava, tedy občanský zákoník, a to ustanovení § 579 o. z. Odstavec 1 citovaného ustanovení, podle něhož ten, kdo způsobil neplatnost právního jednání, nemá právo neplatnost namítnout, se vztahuje pouze na neplatnost relativní. Absolutní neplatnost působí ex lege a soud k ní přihlíží z úřední povinnosti; skutečnost, zda některý z účastníků absolutní neplatnost právního jednání způsobil, nemá vliv na závěr o neplatnosti právního jednání, ani na způsob jejího uplatnění. Způsobení absolutní neplatnosti však může být důvodem k náhradě škody touto neplatností způsobené podle § 579 odst. 2 o. z. Povinnost nahradit škodu představuje samostatnou skutkovou podstatu náhrady škody, jejímž předpokladem je způsobení neplatnosti právního jednání.

Je-li právní jednání obce absolutně neplatné podle § 39 odst. 1 a § 41 odst. 3 zákona o obcích, odpovídá obec za škodu tím vzniklou za podmínek § 579 odst. 2 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 909/2019, ze dne 19. 12. 2019


18.03.2020 00:02

Výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké

I. Metodiku Nejvyššího soudu k § 2958 o. z. nelze využít pro zjištění výše nemajetkové újmy v podobě duševních útrap pozůstalých poškozených, kteří jsou sekundárními oběťmi ve smyslu § 2959 o. z.

II. Podle § 3a odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. se limitem pojistného plnění z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla rozumí nejvyšší hranice plnění pojistitele při jedné škodné události, tedy jde o nastavení rozsahu plnění, které pojistitel v jednotlivých případech poskytuje poškozenému za škůdce, a v jakém již je pojištěný povinen hradit újmu poškozenému sám. Rozhodně tedy nejde o jakékoliv vodítko pro stanovení výše náhrady jednotlivých dílčích nároků poškozeného; není důvodu z vysokého minimálního limitu cokoliv dovozovat ve vztahu k výši plnění, které náleží pozůstalým podle § 2959 o. z.

III. Majetkové poměry škůdce soudy zvažují jen ve výjimečných případech tak, aby finální výše odškodnění nepředstavovala pro škůdce likvidační důsledek hrozící i tím, že poškozeným se nedostane plnění. Pouze v případě, že by ukládaná částka škůdce finančně zatížila natolik, že by se to mohlo dotknout i nároků pozůstalých, přistupují soudy k využití zmírňovacího práva a výši náhrady upravují směrem dolů. Nelze tedy z této moderační pojistky dovozovat opačný závěr, totiž že by výjimečně dobrý majetkový stav škůdce či pojistitele jeho odpovědnosti zakládal bez dalšího důvod pro vyšší plnění, a nelze proto akceptovat automatický vztah přímé úměry mezi finančními poměry škůdce (pojistitele jeho odpovědnosti) a výší nároku poškozeného. Odvolací soud tedy v rámci svých úvah o celkové výši odškodnění postupoval věcně správně, jestliže nepřihlédl k majetkovým poměrům škůdce a nezvýšil náhradu jen proto, že škůdce byl pro případ odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla pojištěn podle zákona č. 168/1999 Sb.

IV. Je sice pravdou, že v obecné rovině může být do výše náhrady nemajetkové újmy promítnut i negativní postoj škůdce, např. nevhodné chování k pozůstalým, přezíravost či arogance, na druhou stranu ovšem ani případné popírání viny škůdcem v trestním řízení, které je standardním způsobem obhajoby, neprohlubuje samo o sobě míru utrpení pozůstalých, a přihlížet je tak možno jen k excesivnímu vybočení (pozůstalé zraňující postoje či projevy). Tím spíše pak případná procesní taktika motivovaná například snahou o dosažení tzv. odklonu trestního stíhání v přípravném řízení (podmíněné zastavení či narovnání) nemůže být bez dalšího považovaná za negativní přístup ze strany škůdce.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2109/2018, ze dne 28. 11. 2019


17.03.2020 00:02

Újma způsobená provozní činností dle § 2924 o. z.

I. Vymezení pojmu provozní činnosti dle § 2924 o. z. je v podstatě stejné jako v dosavadním § 420a občanského zákoníku z r. 1964 (a v tomto směru je proto použitelná i dosavadní judikatura k tomuto ustanovení), odlišně je upravena pouze možnost zproštění povinnosti provozovatele k náhradě, pokud prokáže, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo.

Výrazem "rozumně požadovat" je vyjádřeno, že se nemají na mysli jen povinnosti ujednané ve smlouvě nebo stanovené právními předpisy, ale vše, co se v daném ohledu jeví s ohledem na povahu provozu jako racionální. Je tím také vyjádřeno, že na provozovatele nemohou být kladeny přepjaté požadavky - byť jsou formulovány jako objektivní – neboť musí odpovídat tomu, co se od jednajícího v daném oboru očekává jako opatrné jednání podle dosažené úrovně poznání i obecné zkušenosti.

II. Ne každá provozní činnost je provozem závodu či jiného výdělečného zařízení. V judikatuře bylo dovozeno, že pojem provozu je třeba vykládat jako činnost související s předmětem činnosti (zpravidla podnikatelské, obchodní), kterou subjekt vyvíjí zpravidla opakovaně za užití určitých organizačních opatření, někdy s využitím různých technologií či postupů, včetně věcí, jimiž je místo činnosti vybaveno. Odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností tak například nebyla shledána v organizaci sportovní činnosti či kulturní akce nebo v provozu banky, přestože také tyto akce bývají výdělečného charakteru a při jejich provozu je obvykle přítomna ostraha.

Pro posouzení, zda jde o škodu z provozní činnosti, je klíčové, jak k újmě došlo, zda v souvislosti s technickou složitostí či náročností provozní činnosti, nebo nikoli. O škodu způsobenou provozní činností nejde, jestliže škoda nemá původ v povaze činnosti žalovaného nebo věci při této činnosti použité, ale např. došlo-li ke škodě v důsledku porušení právní povinnosti.

Právní závěr odvolacího soudu, že posuzované poškození zdraví žalobce nemá původ v provozování baru, je správný, neboť k újmě nedošlo v souvislosti s provozem baru či diskotéky. Pro vznik újmy nebylo rozhodující zajištění prostor, zásob či hudební produkce související s provozem baru či diskotéky, nýbrž zcela neadekvátní reakce dvou zaměstnanců bezpečnostní agentury, který zajišťovala ostrahu podniku žalovaného.

III. Není zde dána ani odpovědnost žalovaného jako zmocněnce, zaměstnance či jiného pomocníka dle § 2914 o. z. Žalovaný nebyl nadřízeným ani zaměstnavatelem útočníků, nepodílel se na jejich výběru, nedohlížel na jejich výkon práce, ani je žádným způsobem neinstruoval či nevybízel k zákroku na žalobce. Odpovědnost za své zaměstnance by tak připadala v úvahu u bezpečnostní agentury, s níž měl žalovaný mandátní smlouvu na ostrahu objektu.

Rovněž povinnost k náhradě újmy způsobené porušením prevenční povinnosti dle § 2901 o. z. v posuzovaném případě nepřipadá v úvahu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2595/2019, ze dne 18. 12. 2019


< strana 1 / 39 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů