// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu

Odpovědnost za škodu

05.05.2021 00:02

Odpovědnost nájemce bytu za škodu způsobenou protečením vody

Podle výslovné právní úpravy obsažené v § 2257 odst. 2 o. z. platí, že běžnou údržbu a drobné opravy související s užíváním bytu provádí a hradí nájemce (není-li ujednáno něco jiného). Těmito drobnými opravami se pak ve smyslu § 4 písm. e) nařízení vlády č. 308/2015 Sb. rozumí mimo jiné opravy a výměny uzavíracích armatur na rozvodech vody s výjimkou hlavního uzávěru pro byt. Vedle toho zákon ukládá i pravidelné prohlídky a udržování ve funkčním stavu k vodovodním součástem vyjmenovaným pod písmenem g) tohoto ustanovení.

Z toho plyne, že vznikla-li v projednávané věci škoda na níže položeném bytě v důsledku úniku vody z horního bytu v návaznosti na prasknutí uzávěru vody pod umyvadlem, jenž nebyl hlavním uzávěrem vody pro tento byt, jedná se o škodní následek nastalý v bezprostřední souvislosti s neplněním povinnosti nájemce provádět běžnou údržbu a drobné opravy předmětu nájmu. V této souvislosti nelze přehlédnout specifickou vlastnost bytů nacházejících se pod sebou, z níž plyne riziko protečení vody, jemuž uživatel spodního bytu není schopen čelit, a je proto odkázán na opatrnost uživatele či vlastníka bytu horního. Z toho důvodu musí být požadavek vůči nim zvýšený a musí pokrývat i dostatečně obezřetné a odpovědné počínání při zacházení s vodou v bytě. Zákon vymezující vzájemná práva a povinnosti pronajímatelů a nájemců dává určité vodítko, v jakém směru má který z nich dbát na prevenci proti úniku vody, a to zejména podle rozlišení, za které části bytu odpovídá a jejichž údržbu a opravy má provádět.

Uzavřel-li za dané situace odvolací soud, že ve věci chybí naplnění základního předpokladu vzniku odpovědnosti nájemce za způsobenou škodu, konkrétně porušení právní povinnosti, neboť zákon ani žádný jiný předpis nezavazuje nájemce provádět pravidelné prohlídky vodovodních kohoutů, které nejsou vodovodním výtokem, udržovat je ve funkčním stavu a provádět jejich pravidelné výměny, není jeho právní posouzení správné, neboť právě takovou péči zákon v rámci snahy o efektivní předcházení vzniku škod na cizím majetku po nájemcích vyžaduje. Kromě toho odvolací soud neodlišil deliktní odpovědnost od smluvní (§ 2913 o. z.), neposoudil obsah nájemní smlouvy a z ní plynoucí rozsah povinností nájemce ohledně běžné údržby a běžných oprav souvisejících s užíváním bytu a v důsledku toho zůstal jeho právní závěr neúplný, a tedy nesprávný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1817/2020, ze dne 28. 1. 2021


23.03.2021 00:02

Právo osoby bez pojištění odpovědnosti na plnění z garančního fondu

I. Vznikla-li škoda vlastníku (provozovateli) nepojištěného vozidla při provozu jeho vozidla, které řídila jiná osoba, jež také odpovídá za škodu, má vlastník právo na plnění z garančního fondu pouze v rozsahu nároku na náhradu škody na zdraví (včetně náhrady nákladů vynaložených na péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění a regresního nároku podle § 6 odst. 4 tohoto zákona), jíž může uplatnit vůči České kanceláři pojistitelů podle § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., avšak jen v rozsahu, v němž za škodu tato jiná osoba (řidič) odpovídá.

II. Poškozený provozovatel, jemuž vznikl nárok na plnění z garančního fondu, ale současně podle § 24 odst. 9 zákona č. 168/1999 Sb. povinnost toto plnění Kanceláři nahradit, nemá na výplatu plnění z garančního fondu právo.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 171/2019, ze dne 17. 12. 2020


22.03.2021 00:02

Pojistné plnění za nemajetkovou újmu způsobenou usmrcením

Pojistitel odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla je povinen poskytnout pojistné plnění za nemajetkovou újmu podle § 2959 o. z., i když byla způsobena pojištěným škůdcem, k němuž má poškozený vztah osoby blízké.

Pojistitel je totiž povinen poskytnout poškozenému plnění za odpovědnou osobu tehdy, jsou-li pro to splněny zákonem stanovené podmínky. Základním předpokladem pro úspěšné uplatnění přímého nároku pozůstalého proti odpovědnostnímu pojistiteli ve smyslu § 6 odst. 2 písm. a), § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. je prokázání existence práva na náhradu nemajetkové újmy spojené s usmrcením osoby blízké vůči pojištěnému škůdci. Naopak okolnost, zda poškozený (by) uplatnil toto právo proti škůdci soudní cestou, postrádá z hlediska vzniku povinnosti pojistitele k poskytnutí pojistného plnění jakoukoli relevanci, neboť zákon takové počínání ze strany poškozeného nevyžaduje, resp. na něm nečiní nárok vůči pojistiteli nikterak závislým. Ani konkrétní důvody provázející rozhodnutí poškozeného (ne)domáhat se vůči škůdci svých práv, ať už by měly ryze racionální podklad (tj. odvíjející se např. od majetkové situace škůdce), či charakter převážně osobní (tj. zohledňující např. povahu a intenzitu vztahu ke škůdci), proto nebudou mít v daném ohledu žádný význam.

Toto pojetí je mimo jiné jednoznačně podpořeno rovněž dikcí ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 168 /1999 Sb., jež vymezuje výluky z pojištění vůči konkrétním blízkým osobám, a které stanoví, že manžel pojištěného, potažmo osoby žijící s ním ve společné domácnosti, nemají právo žádat po pojistiteli náhradu za pojištěným způsobené újmy uvedené v § 6 odst. 2 písm. b), c), s výjimkou újmy podle § 6 odst. 2 písm. c), souvisí-li s újmou vzniklou ublížením na zdraví nebo usmrcením. Sám zákon tedy zjevně vychází z toho, že jiné v § 6 vypočtené újmy (nemajetkovou újmu způsobenou usmrcením nevyjímaje) pojistitel i těmto nejbližším osobám hradit má, neboť v opačném případě by výslovná úprava § 7 odst. 1 písm. b) postrádala jakýkoliv smysl.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3180/2020, ze dne 15. 12. 2020


19.03.2021 00:01

ÚS: K posouzení nároku na náhradu škody podle § 2959 o. z.

Vyjádření útrap sekundární oběti je jen těžko uchopitelné a pomyslným odrazovým můstkem může být právě zdravotní stav primární oběti. Nelze zpochybnit, že sekundární oběti si během úrazů osob blízkých procházejí značným emocionálním vypětím, nicméně, toto lze jen stěží objektivizovat (navíc si lze relativně snadno představit situaci, kdy i u méně závažného poranění budou osoby blízké subjektivně vnímat poranění velmi intenzivně). Z toho důvodu je nesnadné nalezení hranice, při které budou obecné soudy osobám blízkým přiznávat nároky plynoucí z ustanovení § 2959 o. z., a kdy nikoliv. Hledání této hranice je pak ponecháno především na judikatuře obecných soudů.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3449/19, ze dne 16. 2. 2021


09.03.2021 00:01

Škoda z absolutní neplatnosti smlouvy v režimu obč. zák.

Vznikne-li jedné ze dvou smluvních stran škoda v důsledku neplatnosti smlouvy (posuzovaná v souladu s ustanovením § 3079 odst. 1 o. z. podle dosavadních předpisů, tedy podle obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013) za situace, kdy neplatnost smlouvy zavinily obě strany smlouvy ve stejném poměru (rovným dílem), má poškozený vůči smluvnímu partneru právo na náhradu jedné poloviny škody, protože druhou polovinu škody si zavinil sám (v tomto rozsahu chybí příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody).

Vznikla-li tedy při stejném poměru na zavinění neplatnosti smlouvy škoda každé ze dvou smluvních stran, pak každý z poškozených má proti druhé smluvní straně jakožto škůdci právo na náhradu jedné poloviny své škody, přičemž výše škody může být u každé ze smluvních stran jiná (jde o dva různé nároky, které musí být posuzovány samostatně, jejich osud může být jiný). Jestliže by měly zaniknout vzájemnou kompenzací, muselo by se tak stát na základě započtení. Poškozený nemá proti druhé smluvní straně vůbec právo na náhradu škody z neplatné smlouvy jen v tom případě, že sám v celém rozsahu zavinil neplatnost smlouvy a tím i vznik škody, což výslovně vyplývá z § 441 věty za středníkem obč. zák. Znění § 441 obč. zák nepřipouští výklad, podle něhož by měl poškozený sám nést celou škodu, jestliže ji zavinil jen poměrně. Tuto zákonnou úpravu nelze pokládat za nespravedlivou jen proto, že každé ze stran může vzniknout škoda v různé výši. Disproporce v tomto směru nebude zpravidla způsobena nahodile, ale bude výsledkem stranami koncipovaného obsahu smlouvy, jimi předpokládaného přínosu, tedy výsledku, k němuž vůle stran směřovala.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 756/2020, ze dne 26. 11. 2020


05.03.2021 00:03

ÚS: Náhrada nemajetkové újmy způsobené duševními útrapami

Právní úprava náhrady újmy na přirozených právech člověka vychází z antropocentrické koncepce, jež má v intencích obecných garancí občanského zákoníku (§ 3) chránit lidský život, zdraví, osobnostní statky a v neposlední řadě „svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého“ (§ 81 odst. 1). Patrna je tu zřejmá shoda soukromoprávní regulace s doktrínou lidských práv, jejímiž justifikačními důvody jsou mj. lidské potřeby, tužby a přání. Ačkoli zákonodárce poskytl v rámci úpravy předmětného odškodnění již úvodem prostor pro náhradu nemajetkové újmy způsobené duševními útrapami (§ 2956), v nárokové rovině upřednostnil tradiční varietu práv na náhradu bolesti a ztížení společenského uplatnění (§ 2958), na náhradu nákladů péče o zdraví (resp. léčení, § 2960), na peněžité kompenzace (§ 2962 a násl.) a přidal též právo na zadostiučinění (satisfakci) proti úmyslně jednajícímu škůdci (§ 2957). Právo poškozeného na náhradu duševních útrap (psychického strádání) se za stávající interpretace ocitlo v podobě „další nemajetkové újmy“ v zóně mezi z časového hlediska spíše jednorázovou náhradou bolesti a náhradou ztížení společenského uplatnění, svázanou s trvalým stavem. Škodní děje tu mají spočívat v jednorázových či opakovaných ztrátách a strádáních poškozeného, zapříčiněných omezením jeho tělesné i duševní integrity a znamenajících omezení v jeho soukromém a rodinném životě. Obecné soudy pak mají povinnost, jakkoli to může být spojeno s výkladovými obtížemi, nalézat – při řádně uplatněných a relevantních žalobních tvrzeních - tyto situace a posléze v objektivizovatelných případech přiznat náhradu nemajetkové újmy, byť půjde o náhradu přiměřenou v relaci k ostatním dílčím nárokům tohoto druhu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1564/20, ze dne 9. 2. 2021


01.03.2021 00:02

Cena obvyklá v místě a čase u lokálně nedostupného zboží

Zatímco časové hledisko stanovení ceny poškozené věci zákon poměrně jednoznačně vztahuje k době poškození, ohledně geografického vymezení daného místa relevantního pro stanovení obvyklé ceny poškozené věci se bližší požadavky nestanoví.

Je-li účelem náhrady majetkové újmy a z ní vyplývající občanskoprávní povinnosti k náhradě způsobené škody vytvoření stavu, který zde existoval před vznikem škody, přičemž ho má být dosaženo reparací veškeré vzniklé škody, má poškozený zásadně nárok na náhradu za poškození věci do výše její hodnoty před poškozením. Při této úvaze je třeba zohlednit i okolnosti případu, povahu poškozené věci i poměry poškozeného. Pojetí kritéria „daného místa“ včetně jeho rozsahu či rozlohy v kontextu daného sporu je tak třeba odvíjet zejména i od Ústavním soudem akcentovaného principu plného (respektive maximálně možného) odškodnění.

Nejvyšší soud (viz jeho rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2942/2017) přitom již dříve dovodil, že poškozeného nelze nutit zjednat nápravu stavu po zásahu do jeho majetku koupí srovnatelného automobilu v místě bydliště škůdce; poškozený má proto právo na náhradu nákladů na pořízení srovnatelného automobilu primárně tam, kde věc užíval (v tehdejší věci v místě svého bydliště v zahraničí). Při stanovení nákladů na pořízení náhrady v místě užívání poškozené věci pak logicky nelze odhlédnout od toho, že dostupnost různých věcí, včetně rozličných typů automobilů, se může výrazně lišit, některé budou prodávány ve vzdálenosti několika kilometrů od místa bezprostředního užívání věci, jiné desítky či stovky kilometrů, přičemž při zvažování rozsáhlosti regionu, ve vztahu k němuž lze uvažovat o dostupnosti typově obdobných věcí a jejich cenách, se nabízí držet se kritéria obvyklosti, tedy v jak rozsáhlé oblasti ve vztahu k místu, kde byla poškozená věc užívána, se obvykle daný typ produktu kupuje; zatímco u běžného spotřebního zboží to bude zpravidla v řádu desítek kilometrů, věci méně časté, až vzácné, se patrně budou pořizovat z větších vzdáleností, obdobně lze nahlížet i na různé značky automobilů v závislosti na modelu a výbavě. Dovolateli lze přitom přisvědčit v tom, že pomyslnou dělicí čáru oblasti, v rámci níž lze zvažovat dosažitelnost adekvátní náhrady za zničenou věc, nelze bez dalšího klást na hranice České republiky, již s ohledem na to, že jednotný evropský trh s volným pohybem zboží, služeb a osob umožňuje realizovat koupi i v rámci zemí Evropské unie. Je možné očekávat, že kupující budou zpravidla preferovat takovou variantu místa obstarání dané věci, která je pro ně nejpříznivější jak z hlediska ceny, tak jiných relevantních okolností – zejména vzdálenosti, jazykové bariéry, dopravního spojení, souvisejících služeb, apod. Samozřejmě je třeba se přitom vyvarovat extrémů, které naznačil soud prvního stupně příkladem zkoumání obvyklé ceny sněžného skútru v Africe (argumentatio ad absurdum); o takto vyhraněný případ se zde však nejedná. I v kontextu se zákonem formulovaným předpokladem průměrného rozumu svéprávného člověka a schopnosti jej využívat při zachování běžné péče a opatrnosti, které od něj může každý v právním styku důvodně očekávat (§ 4 o. z.), lze považovat za rozumnou a opodstatněnou snahu poškozeného opatřit si jako náhradu za zničené vozidlo raritního typu či provedení jiné vozidlo téhož typu zhruba stejných vlastností, a to případně i v blízkém zahraničí. Nesmí samozřejmě jít o výjimečně složitou transakci z hlediska organizace a nákladů, které by nepřiměřeně zvyšovaly výdaje spojené s obstaráním náhrady za zničenou věc natolik, že by již nebylo možno hovořit o účelných nákladech na nahrazení funkce původní věci.

Proto při určení obvyklé ceny vozidla pořízeného v zahraničí, které je v místě a čase dopravní nehody svým typem či konstrukcí neobvyklé, je třeba zohlednit též možnosti přilehlého zahraničního trhu, funguje-li reálně přeshraniční obchod tohoto typu a je-li pro cizince žijícího přechodně v České republice dostupný či obvyklý, takže nákup tímto způsobem, není-li spojen se zjevně neúčelnými či účelově nadhodnocenými náklady, lépe zohlední zákonný požadavek přiblížení se restituci předchozího stavu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2679/2019, ze dne 25. 11. 2020


01.03.2021 00:01

Aktivní legitimace nájemce nebo pachtýře ve sporu o náhradu újmy

Ustanovení § 2211 o. z. zakládá nájemci právo domáhat se ochrany proti zásahu třetího subjektu do jeho nájemního práva; svého práva ale využít nemusí. Svědčí mu právo volby, zda bude postupovat podle § 2211 o. z., nebo zda bude žádat o ochranu pronajímatele. Nájemci se nahrazuje majetková i nemajetková újma vzniklá narušením nájemního práva. Může se jednat nejen o újmu vzniklou poškozením pronajaté věci, zamezením užívání pronajaté věci, ale i o ušlý zisk, újmu na zdraví atd. Ustanovení § 2211 o. z. se přiměřeně použije i pro pacht podle § 2341 o. z.

Z výše uvedeného vyplývá, že nájemce i pachtýř mají aktivní legitimaci ve sporu o náhradu újmy, pokud byla způsobena zásahem do nájemního práva nebo práva pachtu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3967/2019, ze dne 26. 11. 2020


19.02.2021 00:04

ÚS: Nárok na náhradní vozidlo po rozhodnutí o totální škodě

Podstatou užívání náhradního vozidla je umožnit pojištěnci zachování určitého životního standardu v situaci, kdy dojde, ať již k částečnému nebo totálnímu poškození vozidla. Poskytnutím náhradního vozidla nebude poškozený ponechán v tísni a bude mu umožněno vést, co do kvality, obdobný život, jako před dopravní nehodou. Podle náhledu Ústavního soudu není výše škody v obdobných případech dána jen hodnotou zničeného vozidla, ale též náklady, které by poškozený nemusel vynaložit v případě, že by ke škodě nedošlo. Ve své podstatě tak není důvodu, pro který by tyto náklady, jsou-li účelně vynaloženy, měl nést právě poškozený.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2932/20, ze dne 14. 1. 2021


03.02.2021 00:01

K účelnosti vynaložení nákladů na zdravotní pomůcku

Nejvyšší soud se v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1778/2014 přiklonil k závěru, že pod náklady léčení je třeba podřadit nejen výdaje, které nejsou hrazeny z prostředků veřejného zdravotního pojištění a které jsou spojeny s vlastním léčebným procesem, nýbrž i obdobné náklady vynaložené v době, kdy již vlastní léčení skončilo (zdravotní stav je stabilizovaný), avšak některé potíže přetrvávají a vznikají v souvislosti s nimi další výdaje. Ustanovení § 449 odst. 1 obč. zák. je proto třeba vyložit poněkud šířeji tak, že zakládá nárok na náhradu nákladů léčení, jejichž účelem je v první řadě obnovení zdraví nebo alespoň zlepšení zdravotního stavu poškozeného po škodní události, dále ovšem též udržení více či méně stabilizovaného zdravotního stavu i v situaci, kdy se další zlepšení nepředpokládá, a v této souvislosti též nárok na skutečně vynaložené náklady na zajištění pomoci při základních životních úkonech poškozeného či zajištění chodu jeho domácnosti, které poškozený vzhledem k trvalým následkům poškození zdraví již nemůže sám vykonávat.

Obecně platí, že povaha nároku na náhradu nákladů léčení vylučuje, aby škůdce (či pojistitel jeho odpovědnosti) byl zatížen úhradou nákladů, pokud by je poškozený vynaložil tak, že by vůbec k zákonem zamýšlenému účelu nesloužily, nebo je vynaložil nehospodárně (bez racionální ekonomické úvahy), neúčelně či neadekvátně. Avšak současně je třeba účelnost nákladů poměřovat nejen hlediskem ekonomickým, ale i širším pohledem zohledňujícím udržení (nezhoršování) zdravotního stavu poškozeného se snahou o zachování co možná nejlepší kvality života. Takový výklad § 449 obč. zák. zohledňuje i snahu společnosti o začlenění zdravotně hendikepovaných osob do společenského života ve smyslu Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Z těchto důvodů je při posouzení účelnosti nákladů na zdravotnické pomůcky, které umožňují výkon hendikepované osoby (tzv. facilitátory), slouží k co největšímu znovuzařazení poškozeného do života, udržení co nejvyšší úrovně jeho samostatnosti a uplatnění ve všech sférách života, jichž se může účastnit, potřeba zohlednit i další, v konkrétním případě podstatné okolnosti. Účelnost pořízení zdravotnické pomůcky je třeba posuzovat s přihlédnutím ke všem prokázaným okolnostem případu.

Touto optikou je třeba pohlížet i na posuzovaný případ. Žalobce se před nehodou aktivně věnoval cyklistice (denně jezdil 70 km) a se svými dětmi i dalším sportům (jízdě na kolečkových i klasicích bruslích, sjezdovému lyžování, turistice, florbalu, pravidelně navštěvoval bazén), jakož i dalším četným zájmům. V důsledku nehody v produktivním věku 44 let zcela ztratil možnost věnovat se těmto (i dalším) aktivitám včetně plnohodnotného výkonu povolání. Jestliže by bylo v řízení prokázáno, že užívání elektrického terénního invalidního vozíku napomáhá většímu zapojení žalobce do rodinného i společenského života (např. jeho účastí na výletech v přírodě apod.), což napomáhá k udržení (stabilizaci) jeho, zejména psychického, zdravotního stavu, sloužila by tato pomůcka v jeho případě zákonem zamýšlenému účelu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 357/2019, ze dne 20. 10. 2020


02.02.2021 00:02

Kombinace odpovědnostních typů ve sféře správy a údržby pozemních komunikací

I. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že věcně správným je názor opakovaně vyjadřovaný v rozhodovací praxi dovolacího soudu, vycházející z možné uplatnitelnosti občanského zákoníku v případech, v nichž není dána objektivní odpovědnost vlastníka komunikace za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti podle silničního zákona. Opačné pojetí nevede ke spravedlivým řešením, neboť ve svém důsledku odpírá poškozeným chodcům právo na náhradu újem vzešlých z předvídatelných závad komunikací, aniž by současně zohledňovalo počínání jejich vlastníků při plnění povinnosti řádně pečovat o jejich stav, respektive povinnosti zajistit, aby chodníky umožňovaly bezpečný pohyb chodců.

Zkoumání podmínek vzniku odpovědnosti vlastníka (správce) komunikace ve smyslu občanského zákoníku tedy nebude v případech újem vzešlých z neuspokojivého stavu komunikace vyloučeno. Bude nastupovat tam, kde chybí předpoklady vzniku objektivní odpovědnosti podle silničního zákona a z hlediska znaku protiprávnosti bude jeho předmětem především posouzení řádného plnění povinnosti vlastníka udržovat komunikaci ve stavu umožňujícím bezpečný pohyb osob, která mu plyne obecně již z titulu jeho vlastnictví, potažmo ze samotného smyslu a účelu právní úpravy silničního zákona, jenž sleduje veřejný zájem na existenci a fungování sítě pozemních komunikací tak, aby byla bezpečná pro širokou veřejnost, jíž svědčí právo tzv. obecného užívání pozemních komunikací.

Na zákonné úrovni pak bude porušení povinností při péči o stav komunikace možno v konkrétních souvislostech hodnotit jako porušení povinnosti tzv. generální prevence, či porušení stanovených pravidel pro zimní ošetřování chodníků, jsou-li obsažena v normativním aktu, potažmo (s účinností od 13. 11. 2015) jako porušení povinnosti správy komunikací výslovně zakotvené v § 9 odst. 3 silničního zákona. V případě obou typů odpovědnosti pak bude přicházet v úvahu i závěr o tzv. spoluzpůsobení či výlučném způsobení újmy ze strany poškozeného ve smyslu § 2918 o. z.

II. Velký senát neshledal důvody pro přehodnocení dosavadního ustáleného výkladu příslušných ustanovení silničního zákona, zejména pojmu „závady ve schůdnosti“ ve smyslu § 26 odst. 7 silničního zákona a jeho právních důsledků.

Míra předvídavosti coby definiční znak „závady ve schůdnosti“ je odvozena od celkového stavu komunikace, který je každý chodec povinen vyhodnotit. Požadavek, aby s obvyklou mírou pozornosti zvážil, v jakém stavu se přibližně nachází úsek komunikace, kam hodlá vstoupit, tak nemůže být pro chodce nijak nepřiměřený, nečekaný či překvapivý. „Závadou ve schůdnosti“ (u vozidel sjízdnosti) je pak pouze místo, které se celkovému stavu komunikace a okolním poměrům vymyká svou sníženou kvalitou, v čemž je právě ona nepředvídatelnost pro chodce, který jinak volí způsob chůze přizpůsobený obecně panujícím podmínkám.

III. Ze závěru, že odpovědnost podle silničního zákona má objektivní charakter, neplyne, že by vlastník komunikace odpovídal za veškerou újmu způsobenou chodcům závadami ve schůdnosti komunikací (jsou jím vyjádřeny pouze základní rysy tohoto typu odpovědnosti, pro nějž je typický především vznik bez ohledu na protiprávnost a zavinění). I v těchto případech totiž silniční zákon vlastníku komunikace umožňuje zprostit se vzniklé odpovědnosti tím, že prokáže naplnění některého z liberačních důvodů popsaných v ustanovení § 27 odst. 3 tohoto zákona. V úvahu bude vždy přicházet i závěr o možné spoluúčasti poškozeného na způsobení újmy, bude-li prokázáno, že vznikla, respektive se zvětšila, také následkem jemu přičitatelných okolností (jež odůvodňují poměrné snížení či vyloučení povinnosti vlastníka komunikace k náhradě ve smyslu § 2918 o. z.). V tomto směru bude tedy vždy povinností nalézacích soudů důsledně zkoumat všechny rozhodné okolnosti případu, tj. např. zda chodec zvolil ze všech dostupných cest tu nejbezpečnější, zda použil správnou obuv, přizpůsobil tempo své chůze stavu chodníku, zda nebyl pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek apod.

Požadavek předvídavosti chodce je někdy judikaturou nepatřičně zdvojován v těch případech, v nichž se kromě definice závady ve schůdnosti objevuje vlastně totožná úvaha při závěru, zda si chodec újmu na zdraví nespoluzpůsobil sám. Proto je třeba uzavřít, že tak jako u každého odpovědnostního typu, i u objektivní odpovědnosti za závadu ve schůdnosti přichází v úvahu spoluzpůsobení si újmy poškozeným, musí však být nazíráno z poněkud užšího hlediska. Správný je takový přístup, kdy se požadavek předvídavosti ve vztahu k celkové kvalitě komunikace projeví jen při hodnocení povahy závady ve smyslu § 26 odst. 7 silničního zákona tak, aby bylo objektivně zjištěno, jaké vykazovala komunikace vlastnosti z pohledu průměrného člověka (§ 4 odst. 1 o. z.), orientovaného v místě a poměrech tak, aby obvyklým způsobem mohl předvídat rizika plynoucí z celkově zhoršené schůdnosti. Oproti tomu z hlediska § 2918 o. z. je možno hodnotit již jen další projevy neobezřetnosti chodce při samotném pohybu po takovém úseku komunikace, např. nevhodnou obuv, neadekvátní trasu, způsob pohybu či ovlivnění návykovými látkami, jestliže se skutečně promítly do celkového výsledku, jímž byl pád chodce na místě splňujícím označení „závada ve schůdnosti“.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, ze dne 9. 12. 2020


19.01.2021 00:01

Důsledky započtení v případě tzv. falešné (nepravé) dlužnické solidarity

V případě tzv. falešné (nepravé) dlužnické solidarity založené souběhem práva poškozeného na náhradu škody vůči škůdci a práva poškozeného (ochuzeného) na vydání bezdůvodného obohacení vůči obohacenému zanikne povinnost škůdce nahradit škodu v rozsahu, v jakém zanikla pohledávka poškozeného (ochuzeného) vůči obohacenému v důsledku započtení vzájemné peněžité pohledávky obohaceného vůči ochuzenému.

Pokud totiž poškozený obdrží od obohaceného plnění, zaniká v tomto rozsahu jeho nárok vůči škůdci. Stejný závěr je nutno učinit i v případě, že k (částečnému) zániku závazku na vydání bezdůvodného obohacení dojde v důsledku započtení pohledávky poškozeného vůči obohacenému, neboť započtení představuje z hlediska věřitele hospodářsky srovnatelný způsob zániku závazku se splněním, protože věřitelův nárok bývá uspokojen, jinými slovy započtení splnění nahrazuje. I na zánik pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení v důsledku platného započtení je tak třeba obdobně aplikovat závěry rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2307/2013 že poškozenému se celkově může dostat pouze té částky, o kterou přišel.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3273/2019, ze dne 7. 10. 2020


05.01.2021 00:02

Náležitý dohled nad nezletilým podle § 2921 o.z.

I. Na rozdíl od předchozí úpravy (§ 422 obč. zák.), která spojovala odpovědnost již se samotnou povinností dohledu a dávala možnost se odpovědnosti zprostit, prokázala-li osoba dohledu, že jej nezanedbala, nyní pouhá existence dohledové povinnosti sama o sobě nezakládá povinnost k náhradě škody a poškozený musí v soudním sporu tvrdit a prokázat zanedbání náležitého dohledu, aby povinnost dohledové osoby k náhradě škody nastoupila.

I přes poněkud odlišné znění § 2921 o. z. je třeba obsah pojmu náležitý dohled vykládat shodným způsobem, jak činila dřívější judikatura a právnická literatura. I nadále je tedy potřeba chápat náležitý dohled v širším smyslu, tedy nejenom jako bezprostřední dozor vykonávaný nad dítětem, resp. osobou stiženou duševní poruchou, ale i jako určitý soubor obecnějších opatření, která jsou vůči osobě podléhající dohledu činěna. Náležitý dohled tedy neznamená jen bezprostřední zabránění či zákaz určitého škodlivého jednání, ale i celkový přístup k výchově̌ nezletilého a výchovné působení k tomu, aby závadné jevy v jeho chování byly odstraněny. V případě různých školních či zájmových aktivit pak náležitý dohled organizátora těchto akcí může znamenat i vytvoření podmínek (organizací hry, praktickou průpravou apod.), za nichž lze co nejlépe předejít možnému vzniku rizika plynoucímu z činnosti deliktně nezpůsobilé osoby.

Na druhou stranu však náležitým dohledem není možno rozumět takový dohled, který by byl za normálních okolností osobami dohledem povinnými vykonáván stále, nepřetržitě a bezprostředně („na každém kroku“), neboť v takovém případě by byla zákonem předpokládaná možnost zproštění odpovědnosti těchto osob prakticky vyloučena. Při úvaze o tom, zda osoby dohledem povinné nezanedbaly náležitý dohled, je nutno vzít zřetel i na některé okolnosti týkající se osoby podléhající dohledu, jako například věk, povahové vlastnosti a celkové chování a vystupování.

II. Je-li potenciálně nebezpečný předmět svěřen dítěti ve věku, v němž není schopno předvídat v celém rozsahu následky svého jednání při zacházení s věcí, byť si její rizikový potenciál může uvědomit, musí tomu být uzpůsoben dohled tak, aby k použití nožíku nedošlo zcela mimo kontrolu dospělého a mimo dosah jeho návodu na bezpečné nakládání s ním. Vydání nožíků den před odjezdem poté, co celou dobu byly uloženy odděleně od dětí, a pouhé upozornění vedoucího, že je děti nemají vyndávat ze zavazadel, kam je předtím s nimi uložil, nelze považovat za dostatečné opatření způsobilé předejít riziku vzniku újmy, jestliže nebylo doprovozeno výslovným upozorněním na nebezpečnost nakládání s nimi či alespoň zběžnou následnou kontrolou, zda je pokyn respektován.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1091/2020, ze dne 30. 9. 2020


30.12.2020 00:03

ÚS: Stanovení ušlého zisku podnikatele pro účely náhrady škody

Obecné soudy pochybily, když při aplikaci zákona o odpovědnosti státu dostatečně nezohlednily konkrétní povahu či charakter výdělečné činnosti stěžovatele ve spojení s účelem garance práva na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci plynoucího z čl. 36 odst. 3 Listiny. Požadavky kladené soudy na prokázání ušlého zisku musí být přiměřené konkrétní činnosti konkrétního poškozeného.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 922/18, ze dne 30. 11. 2020


29.12.2020 00:02

K použitelnosti tzv. doktríny ztráty šance

Ztráta šance není právním statkem explicitně chráněným normami občanského práva, respektive úpravou odpovědnosti za škodu. Pro teorii ztráty šance nelze najít oporu v příslušných zákonných normách (v projednávané věci tedy v zákonu č. 40/1964, občanském zákoníku, účinném v době škodní události) a jejich interpretaci, není možné ji proto aplikovat ve vnitrostátní soudní praxi, a to ani při posuzování odpovědnosti poskytovatele zdravotní péče.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1014/2020, ze dne 31. 8. 2020


03.12.2020 00:02

Dozor nad pohybem pacientů v nemocničním zařízení

Léčebná péče v nemocnicích nezahrnuje jen přímo medicínské postupy, ale je souhrnným označením též pro další imanentní náležitosti hospitalizace, zejména pak pobyt v nemocnici jako takový. Je přitom třeba respektovat vůli nemocného a šetřit jeho práva. Nemůže-li provozovatel nemocnice nikoho nutit k léčbě (tedy i k pobytu na lůžku či k řádnému dostavení se na plánovaná vyšetření), nejedná-li se o některou ze zákonných výjimek, lze jen stěží požadovat, aby průběžně kontroloval, zda ji pacient důsledně dodržuje, případně jej k ní přiměl přes jeho vůli, rozhodne-li se vzdálit.

Prevenční povinnost provázející poskytování léčebné péče při dobrovolné hospitalizaci by se tak měla vztahovat především k jejímu řádnému zajišťování, nikoliv k dozoru nad tím, nakolik se jí dotyčný rozhodne podřídit. Samotné vzdálení se z příslušného oddělení pak nemusí automaticky značit riziko újmy na životě či zdraví nemocného, a to ani za chladného počasí; pacient se může pohybovat v budovách nemocnice, může být vyzvednut svým známým, může od něj převzít ošacení apod. Všechny tyto podstatné momenty přitom mohou být pro personál nemocnice, zvláště jedná-li se o rozsáhlejší nemocniční komplex, prakticky nezjistitelné (zdravotníci si jich mohou všimnout toliko mimoděk, permanentní sledování všech pacientů zdravotnickým personálem by v podstatě mohlo paralyzovat chod oddělení a obstruovat náležité poskytování léčebné péče). Za stavu, kdy je na daném (neuzavřeném) oddělení v návaznosti na povahu léčených diagnóz běžné, že se plně pohybliví pacienti vzdalují opakovaně ze svých pokojů, například, aby se bez doprovodu dostavili na jiná oddělení k vyšetření, ale též aby si zařídili své osobní záležitosti, šli se projít či něco koupit, lze navíc v krátkém časovém horizontu jen obtížně rozlišit mezi dočasnou nepřítomností, případně opakovanými nepřítomnostmi, a tím, kdy pacientovo vzdálení značí jeho záměr opustit nemocnici.

Jinak by bylo samozřejmě nutno pohlížet na osobu, u níž by mělo být s ohledem na její aktuální zdravotní stav či průběh léčby zdravotnímu personálu zřejmé, že její delší absence na oddělení může bezprostředně negativně ovlivnit její zdraví (například kvůli nezbytné aplikaci léčiv), či na osobu jevící známky duševní poruchy, jež může ohrozit sebe či své okolí. Tedy v situacích, v nichž by si běžná míra opatrnosti odpovídající obvyklým poměrům daného stavu věcí žádala provést určitá mimořádná opatření a kdy by případně i podle § 23 odst. 4 zákona o péči o zdraví lidu bylo možné pacienta podrobit léčebným úkonům bez jeho souhlasu. V tomto směru je rozhodující, zda takové okolnosti jsou pro zdravotnický personál v rámci běžného průběhu řádné léčby a poskytovaného standardu péče detekovatelné. Šlo-li o duševní poruchu, je nezbytné se zabývat tím, zda ji bylo možné včas rozpoznat či diagnostikovat, případně zda poskytovatel zdravotní péče měl a mohl reagovat na stav rozrušení pacienta vyvolaný podanými léky či provedenými výkony. Odlišit je třeba i do jisté míry očekávatelné obecné rozrušení osoby z umístění v nemocničním prostředí a tomu uzpůsobit přístup k danému pacientovi.

V projednávané věci tak záleží na tom, zda žalované byly nebo měly být včas známy konkrétní faktory, pro něž by bylo třeba zakročit a přijmout mimořádná opatření týkající se sledování pacienta či dozoru nad ním. Závěr, že žalovaná mohla předejít tomu, aby pacient pod vlivem této poruchy utrpěl tak fatální újmu, však musí být podložen zjištěním, že žalované byly v době, kdy mohla účinně zasáhnout, zřejmé její konkrétní příznaky, pro něž mohla a měla učinit určitá potřebná - právně i fakticky uskutečnitelná - mimořádná opatření.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3245/2019, ze dne 31. 8. 2020


30.11.2020 00:02

Moderace náhrady škody, je-li škůdcem právnická osoba

I. Soud může z důvodů zvláštního zřetele hodných snížit přiměřeně náhradu škody podle § 2953 odst. 1 o. z. i v případě, že škůdcem je právnická osoba.

II. Aplikace moderačního práva přichází v úvahu i tehdy, je-li škůdce povinný k náhradě škody na základě zákonné objektivní odpovědnosti. Jak ze systematického řazení normy, tak z účelu a smyslu zákona lze dovodit, že ustanovení § 2953 o. z. se jako obecné pravidlo uplatní ohledně všech tzv. odpovědnostních typů, neboť nelze z ničeho dovodit, že by se mělo týkat jen některého z nich.

III. Ustanovení § 2953 o. z. zakotvující tzv. moderační (zmírňovací) právo patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, lze-li je podřadit pod pojem „důvodů zvláštního zřetele hodných“.

V občanském zákoníku ani v jiných občanskoprávních předpisech není tento pojem definován a pro posouzení, zda jsou v konkrétním případě takové důvody dány, zákon přináší pouze příkladmá hlediska, soud proto může v odůvodněných případech použít moderační právo i na základě jiných okolností. Zákon tedy nestanoví všechna kritéria, jimiž je naplněn pojem „důvody zvláštního zřetele hodné“ a jimiž je třeba poměřovat přiměřenost snížení náhrady, ani nevyžaduje, aby všechna demonstrativně vyjmenovaná hlediska byla naplněna.

IV. Využití moderačního oprávnění soudu je výjimkou z principu plné náhrady škody a rovněž zásahem do práva poškozeného vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Soud k němu proto smí přistoupit pouze výjimečně a své rozhodnutí musí řádně a důkladně odůvodnit.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4393/2018, ze dne 31. 8. 2020


30.11.2020 00:01

Uložení vhodného a přiměřeného opatření k odvrácení hrozící újmy

Soud není ani podle § 2903 odst. 2 o. z. oprávněn uložit České republice - Ministerstvu životního prostředí, aby vypracovala návrh zákona, tím méně pak nařídit, jaký má být obsah právní úpravy, jejíž přijetí spadá do kompetence Parlamentu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 366/2020, ze dne 30. 9. 2020


24.11.2020 00:01

Přenesení odpovědnosti provozovatele dopravního prostředku na jeho uživatele

I. Za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku odpovídá zásadně jeho provozovatel, a to na principu objektivní odpovědnosti, tj. i tehdy, jestliže v okamžiku vzniku škody sám neřídil. Pouze v případě, že byl dopravní prostředek použit bez vědomí nebo proti vůli provozovatele, odpovídá za škodu ten, kdo tímto způsobem dopravního prostředku použil. Tato zásada je částečně prolomena ve prospěch solidární odpovědnosti původce škody a provozovatele v případech, kdy provozovatel zneužití svého dopravního prostředku svou nedbalostí umožnil.

II. Při aplikaci § 430 odst. 1 obč. zák. postačuje splnění jen jedné ze dvou rovnoměrně daných podmínek neoprávněnosti použití vozidla.

Používal-li vozidlo člen statutárního orgánu právnické osoby (jednatel společnosti s ručením omezeným), která byla provozovatelem dopravního prostředku, nemůže tato zásadně namítat, že docházelo k užití dopravního prostředku bez vědomí provozovatele ve smyslu § 430 odst. 1 obč. zák., neboť vědomost člena statutárního orgánu o používání dopravního prostředku je přičítána jako vědomost právnické osobě o této skutečnosti.

Pro posouzení, zdali člen statutárního orgánu právnické osoby (jednatel společnosti s ručením omezeným) použil dopravní prostředek proti vůli provozovatele, může být významný i obsah dohody uzavřené mezi jednatelem společnosti a touto společností o rozsahu způsobu užívání vozidla tímto jednatelem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 146/2020, ze dne 25. 8. 2020


23.11.2020 00:02

Náhrada za porušení smluvní povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí

Ustanovení § 2913 o. z. upravující odpovědnost za škodu vzniklou porušením smlouvy dopadá i na porušení smluvní povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí. Obecná ustanovení § 2900 a § 2910 o. z. se pro posouzení nároků z porušení smluvní povinnosti nepoužijí. Jestliže se zavázaná strana dostane do prodlení s uzavřením smlouvy, oprávněná strana se může domáhat splnění u třetí osoby nebo u soudu (§ 1787 o. z.), může se rovněž domáhat náhrady újmy pro porušení smluvní povinnosti (§ 2913 o. z.).

Zanikla-li zde smlouva o smlouvě budoucí pro nemožnost plnění podle § 2006 o. z. z důvodu ležícího na straně žalované (budoucí prodávající), nemohou se žalobci (budoucí kupující) z objektivních důvodů domáhat uzavření kupní smlouvy nahrazením projevu vůle žalované podle § 1787 o. z., avšak mohou po žalované podle § 2913 o. z. požadovat náhradu škody, která jim porušením smluvní povinnosti vznikla. Žalobci měli podle smlouvy za předmětný byt zaplatit nižší částku, než byla tržní hodnota bytu ke dni, kdy měla kupní smlouva být uzavřena. Rozdíl v ceně, kterou měli zaplatit, a hodnotě, kterou za ni měli získat, je ušlým ziskem.

Odpovědnost podle § 2913 odst. 1 o. z. je objektivní, zavinění se nezkoumá, vnitřní vztah škůdce ke vzniku škody je bez významu. Vzhledem k objektivní povaze odpovědnosti podle § 2913 o. z. je tak podstatné pouze to, že žalovaná nesplnila svůj závazek uzavřít s žalobci kupní smlouvu ke konkrétní bytové jednotce. Odpovědnosti za toto porušení smlouvy se zprostí, jen pokud prokáže existenci překážky podle § 2913 odst. 2 o. z., která jí zabránila závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí splnit, a to překážky mimořádné, nepředvídatelné a nepřekonatelné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3788/2019, ze dne 27. 8. 2020


< strana 1 / 41 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů