// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu
Odpovědnost za škodu
25.03.2025 00:01
Dohoda (insolvenčního) dlužníka s poškozeným o náhradě škody
Dohoda, kterou se dlužník (coby škůdce) zavázal nahradit poškozenému majetkovou škodu, kterou mu dříve způsobil svým protiprávním jednáním, není (ve smyslu § 240 odst. 1 insolvenčního zákona pojmově nemůže být) právním jednáním, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění „bezúplatně“ nebo za „protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník“.
Platná dohoda o náhradě škody, kterou škůdce (dlužník) způsobil poškozenému, sama o sobě není právním jednáním, kterým škůdce (dlužník) zvýhodňuje poškozeného (svého věřitele) na úkor svých dalších věřitelů (nárok na náhradu škody by poškozenému i tak náležel). V intencích dovolací argumentace by dohoda o náhradě škody mohla být zvýhodňujícím právním jednáním dlužníka ve smyslu § 241 insolvenčního zákona jen tehdy, kdyby bez jejího uzavření nemohl poškozený jednostranným právním jednáním započíst svou pohledávku na náhradě škody proti (vzájemné) pohledávce dlužníka (srov. i § 1982 o. z.). Tak tomu ale v dané věci nebylo (pohledávka z titulu náhrady škody nevzniká „až“ dohodou o její náhradě).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 202/2023, ze dne 27. 2. 2025
17.03.2025 00:01
Nárok na náhradu škody z neoprávněného odběru plynu
Od účinnosti § 59a energetického zákona v rozhodném znění platí, že nárok na úhradu ceny za zákazníkem skutečně odebraný plyn náleží na základě smlouvy držiteli licence na obchod s plynem. Jestliže však zákazník v odběrném místě plyn odebíral a nehradil obchodníku s plynem za něj podle mezi nimi uzavřené smlouvy, zakládá tato situace právo provozovatele distribuční soustavy na náhradu škody způsobené neoprávněným odběrem, neboť odpovědnost za ztrátu plynu nese provozovatel distribuční soustavy. Jinak řečeno, existuje-li smluvní vztah mezi držitelem licence na obchod s plynem a zákazníkem a zákazník neplní svou smluvní povinnost platit za odebraný plyn dohodnuté plnění, je třeba řešit tuto situaci na základě smluvních ujednání. Jestliže však dojde k ukončení smlouvy mezi obchodníkem s plynem a zákazníkem a zákazník dále odebírá plyn, nejde už o právní vztah mezi obchodníkem s plynem a zákazníkem, ale o neoprávněný odběr plynu (realizovaný bez právního důvodu), který jde k tíži provozovatele distribuční soustavy.
Odebírá-li tedy zákazník v odběrném místě plyn po ukončení smluvního vztahu s obchodníkem s plynem, vzniká škoda provozovateli distribuční soustavy, kterou je podle § 74 odst. 5 energetického zákona v rozhodném znění povinen nahradit.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2200/2023, ze dne 17. 12. 2024
25.02.2025 00:02
Výše nákladů na opravu vynaložených po dlouhodobém odstavení vozidla
Ustanovení § 2901 o. z. upravuje tzv. aktivní zakročovací povinnost ve vztahu k zájmům třetí osoby, které hrozí vznik újmy. Povinnost zakročit vzniká tomu, kdo vytvořil nebezpečnou situaci, kdo má nad ní kontrolu, případně tehdy, existuje-li určitý poměr mezi osobami, který zakročit odůvodňuje, a dále tomu, kdo může podle svých možností a schopností relativně snadno odvrátit hrozící újmu, která jednoznačně převyšuje svojí závažností to, co je třeba k zákroku vynaložit. Zakročovací povinnost stíhá: 1) toho, kdo porušil právní povinnost a vytvořil nebezpečnou situaci, 2) toho, kdo je schopen nebezpečnou situaci ovládnout a její následky zmírnit nebo zcela odvrátit, 3) toho, jehož poměr k ohrožené osobě odůvodňuje zakročit, a 4) osobu, kterou nelze podřadit pod body 1) až 3), jejíž osobní schopnosti umožňují nebezpečí odvrátit s náklady nižšími než hrozící negativní následky vzniklé situace.
Předmětem projednávaného sporu účastníků je právo na pojistné plnění ve výši účelně vynaložených nákladů na opravu vozidla podle pojistné smlouvy a jejích součástí, a to za situace, kdy pojistitelka odmítla plnit, neboť měla za to, že příčinou řádně nahlášené události, jejímž následkem „je pravděpodobně nutná výměna motoru“, byla nesprávná obsluha vozidla. Odmítla-li pojistitelka – neoprávněně – plnit podle pojistné smlouvy pojistné, nemohly se zvýšené náklady na opravu vynaložené pojištěným po dlouhodobém odstavení vozidla dotknout jejích majetkových poměrů. Z toho vyplývá, že pojištěný neměl povinnost ve smyslu § 2901 o. z. zakročit, neboť pojistitelce – subjektu, který neplnil, ač po právu plnit měl – žádná škoda nehrozila. Jinak řečeno, šlo-li o pojistnou událost, musí pojistitelka na opravu vozidla vynaložit náklady, které jsou účelné v okamžiku, kdy pojištěný nechal vozidlo opravit.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 605/2024, ze dne 21. 11. 2024
17.02.2025 00:02
Nárok na náhradu nákladů vynaložených na odstranění vozidla
Nárok na náhradu nákladů vynaložených na odstranění vozidla a jeho následné umístění na odstavném parkovišti je nárokem zakládajícím právo žalobce zvolit si při podání žaloby místní příslušnost soudu podle § 87 písm. b) o. s. ř.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3151/2024, ze dne 14. 1. 2025
13.02.2025 00:02
Maďarské právo na náhradu škody z dopravní nehody
Podle maďarského práva je provoz motorového vozidla považován za činnost se zvýšeným nebezpečím ve smyslu § 345 odst. 1 maďarského občanského zákoníku. Tato úprava je speciální ve vztahu k obecné odpovědnosti podle § 339 téhož zákoníku, a má proto aplikační přednost. Pokud nelze chování působící škodu klást za vinu ani jedné ze stran, pak nelze aplikovat všeobecná pravidla občanskoprávní odpovědnosti. V takovém případě je třeba zkoumat, zda v rámci činnosti se zvýšeným nebezpečím některé ze stran nastala nějaká porucha, tj. okolnost vyvolávající škodu. Pokud lze odvodit nehodu z poruchy nastalé v rámci činnosti se zvýšeným nebezpečím jedné ze stran, pak škodu nese strana, u které porucha vznikla (§ 346 odst. 2 maďarského občanského zákoníku).
Právní úprava povinnosti hradit újmu způsobenou v souvislosti s provozem dopravy či dopravního prostředku ve smyslu § 346 odst. 2 maďarského občanského zákoníku tedy vyžaduje jako podmínku vzniku odpovědnostního vztahu, že žádná ze stran škodní události neporušila právní povinnost a škoda byla vyvolána zvláštní okolností („poruchou“) při provozu dopravního prostředku jedné ze stran. Jde o odpovědnost objektivní, která je založena na působení zákonem zvlášť kvalifikované okolnosti (nikoliv na zaviněném protiprávním jednání škůdce). Odpovědná osoba se tedy nemůže zprostit povinnosti k náhradě újmy tím, že prokáže nedostatek svého zavinění či protiprávního jednání, její odpovědnost je vyloučena jen tehdy pokud prokáže, že škoda vznikla v důsledku takové neodvratitelné příčiny, která nebyla vyvolána vykonáváním nebezpečné činnosti, tedy provozem dopravního prostředku (§ 345 odst. 1 věta druhá maďarského občanského zákoníku). Za výše zmíněnou „poruchu“ při provozu dopravního prostředku je třeba považovat nepředvídatelnou technickou poruchu (např. závadu brzdového obložení), dále defekt způsobený ostrým předmětem na vozovce, nečekanou nevolnost řidiče a jinou obdobnou poruchu provozu. Riziko „poruch“ přitom nese provozovatel i v případě, pokud byly objektivně při daném stavu techniky neodvratitelné. Na základě soudní praxe patří do pojmového okruhu „poruch“ jak poruchu samotného dopravního prostředku, tak i veřejné komunikace, kterou používá, či pro něj aktuální dopravní situace. Jedná se tedy zjevně o obdobu okolností majících původ v provozu ve smyslu § 2927 odst. 2 českého občanského zákoníku.
Z rozhodné právní úpravy je zřejmé, že v dané věci riskantně předjíždějící dodávka vytvořila pro maďarské vozidlo takovou aktuální dopravní situaci, v jejímž důsledku byla řidička maďarského vozidla přinucena provést dopravní manévr vedoucí ke smyku a přejetí do protisměru, kde se její vozidlo střetlo s protijedoucím vozidlem žalobkyně. Vznik škody nebylo tedy možné klást za vinu ani poškozené žalobkyni, ani řidičce maďarského vozidla. Osoba, která provozovala maďarské vozidlo, vyvíjela tedy činnost se zvýšeným nebezpečím, v níž má původ okolnost (porucha) působící škodu na vozidle žalobkyně, je objektivně odpovědná za tuto škodu, a je tak povinna tuto škodu nahradit podle § 346 odst. 2 maďarského občanského zákoníku. Není přitom rozhodné, že celou dopravní situaci vyvolal svou riskantní jízdou řidič neztotožněného třetího vozidla (dodávky).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 685/2023, ze dne 17. 12. 2024
31.01.2025 00:04
ÚS: Zásah do osobnostních práv při postupu non lege artis
V případě nesprávného lékařského postupu (non lege artis) v medicínsko-právních sporech je kritériem pro určení příčinné souvislosti mezi pochybením zdravotnického zařízení a skutečným zdravotním stavem pacienta takový zdravotní stav, kterého pacient (poškozený nesprávným lékařským postupem) mohl s dostatečnou pravděpodobností dosáhnout při včasném nasazení správné léčby. Pouze pokud by i při řádně zvoleném postupu nebylo možné s dostatečnou určitostí a mírou pravděpodobnosti předpokládat, že by stav pacienta byl jiný, lepší, lze uzavřít, že mezi pochybením zdravotnického zařízení a zdravotním stavem pacienta není příčinná souvislost.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 176/24, ze dne 13. 11. 2024
27.01.2025 00:01
Mimořádná opatření vydaná dle § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví
Mimořádná opatření vydaná Ministerstvem zdravotnictví dle § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) krizového zákona (tj. v době krizového stavu za účelem řešení krizové situace, příp. odstranění jejích následků) je třeba považovat za krizová opatření podle krizového zákona, neboť každé rozhodnutí správního orgánu (v posuzovaném případě opatření obecné povahy) je třeba vykládat materiálně, nikoliv formálně, a není tak rozhodné, jak je označeno, jakou má formu či strukturu, nýbrž zda je způsobilé negativně zasáhnout právní sféru žalobce.
V dané věci tedy není pro zhodnocení charakteru posuzovaných mimořádných opatření rozhodné, že jsou označena jen jako mimořádná opaření vydávaná dle § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví, ale to, zda se z materiálního hlediska jedná o mimořádná opatření vydávaná dle § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) krizového zákona (tj. v době krizového stavu za účelem řešení krizové situace, příp. odstranění jejích následků). Jedná se totiž o krizová opatření vydávaná orgánem krizového řízení na základě zmocnění v krizovém zákoně, byť i v rozsahu (běžné) působnosti tohoto orgánu krizového řízení založené jiným právním předpisem. Za této situace, pokud vydalo Ministerstvo zdravotnictví v době krizového stavu za účelem řešení krizové situace mimořádné opatření (byť formálně označené jako mimořádné opatření dle § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví), jednalo se o opatření vydané dle krizového zákona a za škodu způsobenou jeho prováděním odpovídá stát dle § 36 odst. 1 krizového zákona.
Jinými slovy řečeno, stát se nemůže zprostit své odpovědnosti za škodu dle § 36 krizového zákona pouze tím, že posuzované mimořádné opatření označí jako opatření vydávané dle § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví, ačkoliv tak fakticky činí ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) krizového zákona.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1101/2024, ze dne 13. 11. 2024
17.12.2024 00:02
Škodlivé působení lesa na sousední pozemek
I. Odpověď na otázku, zda, a případně do jaké míry § 22 lesního zákona zprošťuje vlastníka lesního pozemku povinnosti předcházet škodlivému působení lesa na sousední pozemek, závisí na úvaze o tom, jakými jevy, jež má na mysli § 22 lesního zákona, mohou být škody způsobeny. Měla-li by odpovědnost vlastníka lesa být vyloučena zcela, muselo by dané ustanovení pokrývat veškeré myslitelné škody, které může pozemek způsobit, a tedy i projevy, které je mohou vyvolat. Tak tomu však není. Výčet možných hrozících nebezpečí, před nimiž je povinen ochránit své pozemky vlastník pozemku sousedícího s lesem, není v citovaném ustanovení taxativní, a jsou v něm vyjmenovány důsledky, které může způsobit svému okolí především les sám o sobě, svou existencí, růstem stromů a jejich degradací, poškozením či pádem, narušením lesní půdy a jejím sesuvem či pádem kamenů nebo lavin z povrchu (svažitého) lesního pozemku na pozemek sousední. Jde tedy o jevy, související s využitím zemského povrchu pro existenci lesního ekosystému. Z příkladů uvedených v § 22 lze dovodit, že přirozeným dějům souvisejícím s povrchem lesního pozemku včetně lesního porostu, které mohou nepříznivě působit na sousední pozemky, se podle daného ustanovení má bránit (a to jen nezbytně nutnými opatřeními) vlastník ohroženého pozemku. Lze-li ohrožení podřadit pod takto vymezenou hypotézu, pak je třeba danou situaci posoudit podle § 22 lesního zákona jako speciálního ustanovení, a nikoli podle obecných ustanovení občanského zákoníku (§ 2901 a § 2903). Jsou-li totiž naplněny podmínky pro použití zvláštní právní úpravy, musí se tato úprava aplikovat a nelze použít úpravu obecnou. Naopak, nejsou-li naplněny podmínky aplikace zvláštní úpravy, nelze ji použít a je na místě postupovat podle úpravy obecné.
Kromě potenciálně škodlivých vlivů, které mají původ v samotné existenci lesa představovaného půdním pokryvem, rostlinným a živočišným systémem, však mohou pozemky určené k plnění funkcí lesa znamenat pro své okolí jiné vážné a bezprostředně hrozící nebezpečí ze své vlastní podstaty (nezávislé na povaze jejich využití či účelového určení) v podobě rizikového a obtížně předvídatelného geologického faktoru, daného kvalitou zemského povrchu jenž daný pozemek tvoří (bez ohledu na to, zda se na něm les fakticky nachází či nikoli). Takovým ohrožením je například nestabilita skalního masivu a svahu, tvořících podloží lesního ekosystému, která ohrožuje nejen pozemky s ním sousedící, ale též lesní pozemek samotný, a nemá původ v existenci lesa a jeho přirozených projevech. Jde-li o mimořádně závažné geologické či jiné fyzikální jevy, které ohrožují samu podstatu té části zemského povrchu, na které lesní pozemek spočívá, pak se situace svým rozsahem i povahou vymyká hypotéze právní normy § 22 zákona o lesích, neboť jde o hrozbu, která nesouvisí se skutečností, že pozemek je určen k plnění funkcí lesa nebo že se na něm lesní porost skutečně nachází. Pak je také namístě aplikovat obecná ustanovení a uzavřít, že podle § 2901 o. z. je vlastník lesního pozemku povinen zakročit a odvrátit nebezpečí hrozící z jeho pozemku třetím osobám (tedy nejen vlastníku sousedního pozemku), případně, za splnění podmínek § 2903 odst. 2 o. z. je vlastník lesa tím, jemuž při vážném ohrožení soud na návrh ohroženého uloží vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící újmy.
II. Vážné ohrožení pozemku odloučením skalních bloků ze skály, jež tvoří podloží sousedního pozemku určeného k plnění funkcí lesa a jejich sesunutím na ohrožený pozemek, tak nelze pokládat za ohrožení jevy předpokládanými § 22 lesního zákona, proti nimž je povinen ochránit ohrožený pozemek sám a na své náklady vlastník ohroženého pozemku. Závěr odvolacího soudu, že nárok má být posouzen podle § 2903 o. z., neboť na danou situaci nedopadá § 22 lesního zákona, byl tedy správný.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1614/2024, ze dne 22. 10. 2024
03.12.2024 00:02
Výše náhrady za duševní útrapy spojené s úmrtím sourozence
Pro stanovení výše náhrady za duševní útrapy spojené s úmrtím sourozence je zásadní kvalita vzájemných vztahů a nikoli okolnost, zda jsou plnorodými nebo polorodými sourozenci.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1681/2023, ze dne 15. 10. 2024
03.12.2024 00:01
Nárok vzdálenějších příbuzných na náhradu nemajetkové újmy dle § 2959 o. z.
I. U druhotných obětí, jež jsou vůči poškozenému v rodinném vztahu založeném příbuzenským poměrem v řadě nepřímé (strýc, teta, bratranec, sestřenice apod.) nebo nejsou v žádném příbuzenském poměru, může nárok na náhradu nemajetkové újmy podle § 2959 o. z. vzniknout pouze tehdy, pokud je prokázáno, že újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní (§ 22 odst. 1 o. z.). Zda o splnění těchto podmínek v konkrétním případě půjde či nikoliv, je třeba vždy posoudit podle okolností konkrétního případu. V tomto smyslu mohou být relevantní např. okolnosti, jaký vzájemný styk mají osoby, o něž jde, zda žijí ve společné domácnosti, jaké jsou v takové domácnosti poměry, projevují-li tyto osoby o sebe zájem a jaký, jsou-li na sebe navzájem odkázáni výživou nebo pomáhají-li si vzájemně v závažných případech, nouzi, nemoci či stáří apod. Dospěje-li soud k závěru, že jde o osobu blízkou, je pro závěr o výši přiměřené náhrady rozhodná intenzita vzájemných vztahů.
Z tohoto výkladu vyplývá, že u vzdálenějších příbuzných či ostatních osob blízkých nelze založit úvahu o jejich duševních útrapách na pravidle, že takové útrapy v obdobné situaci při běžných vztazích automaticky nastávají (jak je tomu u rodičů, dětí, manželů nebo sourozenců a příbuzných v řadě přímé, kde se určitá kvalita vztahů předpokládá), ale na dalších konkrétních okolnostech, které jsou rozhodné pro závěr, zda se vůbec jedná o osobu blízkou, případně pro výši náhrady. Vzhledem k různorodosti okolností jednotlivých případů a vztahů mezi osobami blízkými, není na místě odstupňovat výši náhrady, ale v každém jednotlivém případě zkoumat všechny okolnosti a na základě nich stanovit výši náhrady, která bude přiměřená náhradám přiznávaným v jiných obdobných případech.
II. Odvolací soud v projednávaném případě uzavřel, že žalobce lze ve vztahu k poškozenému považovat za osobu blízkou ve smyslu § 22 odst. 1 o. z., avšak již poskytnutou náhradu ve výši 50 000 Kč považoval za přiměřenou tomu, že se jedná o strýce ze strany otce, tedy osobu ve vzdálenějším příbuzenském vztahu, který měl svou vlastní rodinu, a vzájemné vztahy se tak nevymykaly běžným vztahům na této příbuzenské úrovni. Vzhledem ke zjištěným okolnostem nelze závěru odvolacího soudu, že žalobce byl ve vztahu k poškozenému osobou blízkou, ničeho vytknout. Avšak při úvaze o výši náhrady odvolací soud pominul, že žalobce žil v útlém dětství poškozeného ve společném bytě, podílel se v té době na jeho výchově a byl jeho kmotrem, a to v nábožensky založené rodině, kde má tato skutečnost značný význam. Stýkali se i později, v dětství trávili spolu s ostatními žalobci a dcerou žalobce čas o prázdninách, v době dospívání poškozeného i v jeho dospělosti měli stejné zájmy (o gastronomii), žalobce poškozeného učil svému oboru, přátelili se, chodili společně (i se širší rodinou) do kostela a v době, kdy si poškozený přestal rozumět s matkou (respektive s jejím manželem), spolu nějakou dobu bydleli. Tyto okolnosti svědčí o značně intenzivnějším vztahu, než je běžný mezi strýcem a synovcem, a proto odůvodňují zvýšení náhrady za duševní útrapy spojené s úmrtím poškozeného.
Z těchto důvodů považuje dovolací soud úvahu o dostatečnosti náhrady poskytnuté žalovanou za zjevně nepřiměřenou (§ 2959 o. z. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, kdy úvahu odvolacího soudu ohledně výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké je v rámci dovolacího řízení možno revidovat, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená). Všem zjištěným okolnostem výše uvedeným odpovídá, podle názoru dovolacího soudu, náhrada ve výši 100 000 Kč, tedy přibližně pětiny základní náhrady. Tato náhrada zohledňuje výše popsaný intenzivní vztah mezi žalobcem a poškozeným, skutečnost, že k jeho úmrtí došlo v důsledku hrubé nedbalosti škůdce, avšak současně i to, že na sobě navzájem nebyli existenčně závislí a že žalobce má vlastní rodinu, takže poškozený nebyl jeho jedinou blízkou osobou. Výše náhrady se nevymyká úrovni náhrady přiznávaných ve srovnatelných případech.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1681/2023, ze dne 15. 10. 2024
11.11.2024 00:01
Porušení smluvní povinnosti provádět kontrolu vodovodní šachty
Jestliže příkaznice prováděla při sjednané správě a údržbě nemovitostí kontroly vodovodní šachty v šestiměsíčních intervalech, což odpovídalo obchodním zvyklostem i zavedené praxi smluvních stran, přičemž příkazní smlouva četnost kontrol neupravovala, nelze sdílet právní závěr odvolacího soudu, že příkaznice porušila smluvní povinnost, pokud neprováděla kontroly častěji. Na základě takto zjištěného skutkového stavu nelze dovodit, že by porušila právní povinnost stanovenou v § 415 obč. zák., či že by byly naplněny předpoklady ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2855/2023, ze dne 25. 9. 2024
04.11.2024 00:02
Povinnost vlastníka k náhradě škody způsobené zvířetem
I. Povinnost vlastníka k náhradě škody způsobené zvířetem podle § 2933 o. z. je objektivní, nastává bez ohledu na zavinění, a to i v případě, že zvíře bylo vlastníkem svěřeno pod dohled jiné osoby, zatoulalo se nebo uteklo. Společně a nerozdílně s vlastníkem nahradí škodu osoba, které bylo zvíře svěřeno, která je chová či jinak používá.
Ustanovení § 2933 o. z. neomezuje vznik povinnosti k náhradě škody na situace, v nichž dojde k nějakému nežádoucímu, neočekávatelnému či nezvladatelnému chování zvířete ani nevyžaduje porušení právní povinnosti jeho vlastníkem. Podstatné je, zda byla škoda způsobena zvířetem, tedy tím, že se projevily jeho specifické vlastnosti.
Podupání člověka koněm je způsobení újmy zvířetem ve smyslu § 2933 o. z. Okolnosti, za jakých se poškozený dostal pod kopyta koně, ačkoli chování koně před škodní událostí bylo standardní, lze zohlednit zejména při úvaze o jejich případné přičitatelnosti poškozenému ve smyslu § 2918 o. z.
II. V dané věci bylo prokázáno, že žalovaná byla ke dni vzniku škody vlastnicí klisny a matka žalobkyně (jezdkyně) zemřela proto, že ji klisna pošlapala. Závěr soudů o existenci příčinné souvislosti mezi působením zvířete (jeho zvláštní povahy) a újmou primární poškozené je správný. Úmrtí matky žalobkyni způsobilo duševní útrapy, tedy nemajetkovou újmu, kterou je podle § 2959 o. z. povinen odčinit škůdce. Tím je podle § 2933 o. z. vlastník zvířete (společně s ním osoba, jíž bylo zvíře svěřeno), neboť jde o újmu způsobenou zvířetem. Protože vlastník a osoba, jíž bylo zvíře svěřeno, odpovídají za škodu společně a nerozdílně, může poškozený požadovat náhradu celé újmy po kterémkoli z nich, tedy i po vlastníku. Jezdkyni bylo v daném případě namístě pokládat za osobu, jejímuž dohledu byl zvíře svěřeno vlastníkem, byť šlo o svěření dočasné a za úplatu. Jezdkyně proto byla osobou společně a nerozdílně odpovědnou s vlastníkem za škodu způsobenou zvířetem třetím osobám, protože však byla současně primární poškozenou, její odpovědnost se neuplatní.
III. Odpovědnost vlastníka zvířete podle § 2933 o. z. může být limitována, či dokonce v závislosti na konkrétních skutkových okolnostech případu vyloučena, bude-li prokázáno, že na vzniku škody se zčásti nebo zcela podílely okolnosti přičitatelné poškozenému (§ 2918 o. z.).
Rozhodnutí podstoupit potenciálně rizikovou aktivitu pokládá Nejvyšší soud za podstatnou okolnost při posuzování rozsahu odpovědnosti (nikoli výše náhrady) i v jiných případech objektivní odpovědnosti, a není důvodu na tuto okolnost nahlížet jinak při posuzování objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou potenciálně nebezpečným a nepředvídatelným počínáním zvířat. Vědomé převzetí kontroly nad zvířetem a vystavení se rizikům s tím spjatým (tedy do určité míry jednání na vlastní nebezpečí) lze pokládat za významnou skutečnost při posuzování odpovědnostních vztahů. Je-li osoba, jíž bylo zvíře svěřeno, sama primárním poškozeným, pak bude namístě uvedené zohlednit při rozvržení rozsahu odpovědnosti za vzniklou újmu, zejména při úvaze o aplikaci § 2918 o. z.
Odvolací soud se nevypořádal s námitkou žalované o spoluúčasti primární poškozené na vzniku újmy podle § 2918 o. z. Tu nelze vyloučit konstatováním nevýznamnosti prohlášení jezdkyně o jednání na vlastní nebezpečí a neprokázání jejího protiprávního jednání.
IV. V případě zvířat sloužících k výkonu povolání či k jiné výdělečné činnosti vlastníka, k jeho obživě nebo jako pomocník pro osobu se zdravotním postižením, se podle § 2934 o. z. vlastník zvířete (osoba, jíž byl zvíře svěřeno) zprostí své odpovědnosti, prokáže-li, že při dozoru nad zvířetem nezanedbal potřebnou pečlivost, anebo, že (ač potřebnou pečlivost zanedbal) škoda by vznikla i při vynaložení potřebné pečlivosti. Existenci okolností svědčících pro zproštění odpovědnosti je povinen tvrdit a prokázat vlastník zvířete (osoba, jíž bylo zvíře svěřeno).
Dovolací soud se zde neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že již sám výskyt dronu v areálu je důvodem pro závěr, že žalovaná nedostála povinnosti zajištění pečlivého dozoru nad koňmi ve smyslu § 2934 o. z., bez ohledu na to, kde se dron pohyboval a zda jej koně vůbec mohli vnímat (podle znalce koně ve větších vzdálenostech či výškách již letící objekty neznepokojují a někteří koně jsou zvláště cvičeni v odolnosti vůči rušivým vlivům). Avšak vzhledem k tomu, že dron může za určitých okolností představovat potenciální podnět pro nežádoucí chování koní a že přítomnost dronu na akci byla prokázána, bylo na žalované, aby v zájmu své liberace prokázala, jakým konkrétním způsobem zajistila, aby dron nemohl koně rušit. O tom měla být poučena.
V. Podle § 2934 o. z. věty první in fine se vlastník, který neprokázal vynaložení potřebné pečlivosti při dozoru nad zvířetem, zprostí povinnosti k náhradě, prokáže-li, „že by škoda vznikla i při vynaložení potřebné pečlivosti“.
Tedy i kdyby v daném případě žalovaná neprokázala, že při využití dronu přijala veškerá potřebná opatření k minimalizaci možné újmy, mohla by se zprostit odpovědnosti, prokázala-li by, že by k pádu primární poškozené (jezdkyně) došlo, i kdyby vynaložila veškerou pečlivost ve vztahu k pohybu dronu (nebo kdyby dron vůbec na akci nebyl). Žalovanou tíží o této skutečnosti břemeno tvrzení a břemeno důkazní, o čemž měla být soudem poučena, stejně jako o tom, že neunese-li je, odpovědnosti podle § 2933 o. z. se nezprostí.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3486/2023, ze dne 24. 9. 2024
08.10.2024 00:02
Zproštění se povinnosti k náhradě škody ve smyslu § 2924 o. z.
I. Škodu způsobenou provozní činností hradí provozovatel bez ohledu na zavinění i na porušení právní povinnosti. Jde tedy o odpovědnost objektivní, avšak vzhledem k zakotvení liberačních důvodů nejde o odpovědnost absolutní. Na poškozeném je, aby prokázal, že mu vznikla újma (včetně její výše), že škůdce provozuje shora popsanou činnost a že mezi existencí (projevy) tohoto provozu a vznikem škody je příčinná souvislost. Prokáže-li poškozený tyto skutečnosti, je dána odpovědnost škůdce (z níž se může případně vyvinit).
K výkladu podmínek, za nichž může škůdce úspěšně uplatnit liberační důvod uvedený v druhé větě § 2924 o. z., tedy vynaložení veškeré péče, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo, plyne z důvodové zprávy k občanskému zákoníku, že výrazem „rozumně požadovat“ je vyjádřeno, že se nemají na mysli jen povinnosti ujednané ve smlouvě nebo stanovené právními předpisy, ale vše, co se v daném ohledu jeví s ohledem na povahu provozu jako racionální, tedy nikoli všechna myslitelná opatření, která jsou sice proveditelná, ale kladla by na provozovatele přepjaté požadavky. Provozovatel se zprostí odpovědnosti, prokáže-li, že si počínal s opatrností, jaká odpovídá dosažené úrovni poznání v daném oboru i obecné zkušenosti (tj. jako řádný a odborně způsobilý provozovatel). Druhá věta § 2924 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se škůdce zprostil odpovědnosti za škodu, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.
II. Nejvyšší soud považuje úvahy odvolacího soudu v posuzovaném případě za zjevně nepřiměřené a ztotožňuje se naopak s námitkami žalované, že si jako řádný a odborně způsobilý provozovatel prodejny potravin počínala. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že úklid na úseku ovoce a zeleniny v den úrazu žalobkyně nebyl prováděn mechanicky v nejzazších dvouhodinových intervalech, jak měla žalovaná předepsáno pro své zaměstnance, ale že příslušná pracovnice tohoto úseku, která tam byla takřka nepřetržitě, prováděla úklid v případě potřeby okamžitě. Odvolací soud považoval tuto skutečnost za nepodstatnou s odůvodněním, že šlo o „neorganizovaný, nahodilý úklid, který v daném případě zjevně nesplnil svůj účel předejít vzniku újmy u zákazníka.“
K tomu Nejvyšší soud předně uvádí, že nelze přijatá opatření k předcházení škodám hodnotit jako nedostatečná jen proto, že ke škodě došlo, neboť v takovém případě by se provozovatel v podstatě nemohl své povinnosti k náhradě škody nikdy zprostit a tato povinnost by se stala absolutní.
I kdyby samotná formální organizační opatření přijatá žalovanou k zajištění úklidu nebyla dostatečná ke zproštění se povinnosti k náhradě škody ve smyslu § 2924 věta druhá o. z., podstatné je, jak skutečně si žalovaná (včetně jejích zaměstnanců) při předcházení škodě počínala, tedy i prováděním úklidu nad rámec časového rozvrhu podle konkrétní situace a potřeby udržet dostatečnou čistotu podlahy od zbytků zeleniny.
Z prokázaných okolností případu vyplývá, že občasnému výskytu odpadu z prodávané zeleniny na podlaze prodejny v daném úseku zjevně prakticky zabránit nelze, neboť jde o okolnost, která v posledku závisí na chování zákazníků, nikoli na chování pracovníků žalované. Po provozovateli daného způsobu prodeje ovoce a zeleniny lze rozumně požadovat, aby přijal odpovídající opatření k minimalizaci rizika z toho vyplývajícího. Jak v řízení vyšlo najevo, žalovaná taková opatření učinila. Vedle toho, že celá provozovna měla dostatečně kvalitní protiskluzovou podlahu, umístila žalovaná v daném úseku koš určený pro odhazování odpadu a příslušná pracovnice nacházející se v daném úseku prováděla úklid odpadu spadlého na zem podle aktuální potřeby. Po žalované pak nepochybně nelze rozumně požadovat, aby v každé minutě sledovala každého zákazníka, který nakupuje zeleninu, zda mu neupadne několik listů zeleniny.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 227/2024, ze dne 22. 8. 2024
04.10.2024 00:04
ÚS: Vnitřní rozpornost v odůvodnění soudního rozhodnutí
Nikoli každá vnitřní rozpornost v odůvodnění soudního rozhodnutí zakládá jeho neústavnost. Pokud se však vnitřní rozpornost týká posouzení klíčové otázky, na které rozhodnutí soudů stojí, vnitřní rozpornost může nabýt ústavněprávního významu. Taková vnitřní rozpornost odůvodnění totiž zásadním způsobem snižuje důvěru občanů v právo a soudy.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 92/24, ze dne 4. 9. 2024
23.09.2024 00:01
Újma na zdraví diváka kvalifikačního tréninku motokrosového závodu
I. S jízdou závodních strojů na kvalifikačním tréninku na motokrosový závod je spojeno zvýšené nebezpečí vzniku závažných škod, zejména újmy na zdraví závodníků a diváků, a proto je pořádání těchto jízd provozem zvlášť nebezpečným ve smyslu § 2925 o. z. Podmínkou samozřejmě je, aby škoda vyplynula z povahy provozu zvlášť nebezpečného, tedy aby byla způsobena zvláštními vlastnostmi provozu, kterými se projevuje jeho nebezpečnost a které jsou objektivně způsobilé vyvolat vznik škody (v projednávané věci nebezpečná jízda motocyklů, které jsou omezeně ovladatelné).
Odpovědnost podle § 2925 o. z. předpokládá osobu provozující závod nebo jiné zařízení zvláště nebezpečné, tedy opakovanou činnost, resp. určitou dlouhodobost a kontinuitu; nemůže jít o jednorázové využití zdroje zvýšeného nebezpečí. Pokud použije osoba, která za normálních okolností zvlášť nebezpečný provoz nevykonává, zvlášť nebezpečné prostředky pouze v jedinečném případě, nebude se jednat o provoz zvlášť nebezpečný. Pořádání motokrosových závodů a kvalifikačních tréninků na závody, byť jen několikrát za rok, lze považovat za pravidelnou a opakující se činnost, nikoli za jednorázové použití zdroje zvýšeného nebezpečí. Provoz zvlášť nebezpečný tak nepředstavuje sama o sobě ojedinělá jízda motokrosového motocyklu v terénu, ale opakované pořádání motokrosových závodů či kvalifikačních tréninků, kde k určité kontinuitě přistupují další rizikové faktory: charakter a profil trati závodu, rychlost a způsob jízdy, kumulace diváků.
Újma na zdraví diváka kvalifikačního tréninku motokrosového závodu vyvolaná motocyklem, jenž vyjel mimo vytyčenou trať, je tudíž způsobena provozem zvlášť nebezpečným (§ 2925 o. z.) a odpovídá za ni pořadatel závodu.
II. Provoz zvlášť nebezpečný podle § 2925 o. z. není ve vztahu speciality k provozu vozidel podle § 2927 o. z. Proto pro účely posouzení odpovědnosti pořadatele závodů včetně kvalifikačních tréninků motokrosu není rozhodné, že za případnou škodu může odpovídat provozovatel motocyklu podle § 2927 o. z.; významné je pouze splnění jednotlivých předpokladů odpovědnosti podle § 2925 o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3108/2023, ze dne 20. 8. 2024
09.09.2024 00:02
Náhrada újmy z porušení povinnosti vykonávat správu komunikace
Povinnost nahradit újmu způsobenou uživateli komunikace závadou ve schůdnosti či sjízdnosti má vlastník komunikace, ovšem zřídil-li k tomu účelu právnickou osobu (správce), má takovou povinnost správce, zatímco vlastník za splnění jeho povinnosti k náhradě poškozenému ručí. Oproti tomu k náhradě újmy způsobené porušením zákonné povinnosti udržovat komunikace v řádném stavu je povinen jen sám vlastník bez ohledu na to, zda si i k tomuto účelu zřídil samostatný subjekt.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2393/2023, ze dne 31. 7. 2024
22.08.2024 00:04
ÚS: Náhrada nemajetkové újmy v trestním řízení
Některé trestné činy (zde pohlavní zneužití a ohrožování výchovy dítěte) způsobují poškozenému nemateriální újmu takříkajíc z povahy věci. Tato újma přitom nemusí nabývat pouze podoby újmy na zdraví. Trestní soud proto nemůže v adhezním řízení odkázat poškozeného s nárokem na náhradu újmy na řízení ve věcech občanskoprávních jen proto, že jej nepodložil lékařskými zprávami.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 855/24, ze dne 24. 7. 2024
16.08.2024 00:03
ÚS: Přiznání vyšší náhrady újmy na zdraví
Pokud člověka zranili příslušníci bezpečnostních složek státu v souvislosti s jeho vyjádřením odporu proti komunistickému režimu, pak zranění provázely zcela mimořádné okolnosti, které je nezbytné zohlednit při stanovení výše náhrady újmy na zdraví.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2200/23, ze dne 17. 6. 2024
08.08.2024 00:02
K porušení prevenční povinnosti podle § 2900 o. z.
Ustanovení § 2900 o. z. ukládá povinnost každému postupovat vzhledem ke konkrétním okolnostem tak, aby nezavdal příčinu ke vzniku škody. Navazuje na ustanovení § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, oproti němuž však obsahuje významné formulační odlišnosti mající zásadní dopad z hlediska použitelnosti závěrů dosavadní aplikační praxe. Jednou z těchto odlišností je, že výslovně předpokládá nástup prevenční povinnosti pouze v případech, kdy to vyžadují konkrétní okolnosti případu či zvyklosti soukromého života.
Ustanovení § 2900 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, zda okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života vyžadovaly, aby si žalovaný při svém konání počínal tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.
Zvyklosti soukromého života bezpochyby vyžadují, aby se každý při pobytu v jakékoli cizí nemovitosti zdržel zakládání ohně, byť by nemovitostí byl tovární komín (který ostatně slouží k odvodu spalin z topeniště, sám topeništěm není). Takové chování lze očekávat od každé osoby s průměrným rozumem, a to i v případě, že by před zakládáním ohně v komíně nevarovala zvláštní zákazová cedule a vstup do komína nebyl uzamčen. Jestliže v dané věci nalézací soudy zjistily, že zaměstnanci žalované v cizím prostředí rozdělali oheň v nepoužívaném komíně, na který umisťovali antény, aniž se přesvědčili alespoň dotazem o funkčnosti komína či pohledem o tom, co se nachází uvnitř v komíně, a posoudily takové jednání jako porušení prevenční povinnosti ze strany žalované, nelze takový závěr označit za zjevně nepřiměřený.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2818/2023, ze dne 15. 5. 2024
05.08.2024 00:02
K odpovědnosti lékaře - jednatele poskytovatele zdravotních služeb
I. Rozhodující pro posouzení, zda pomocník hlavní osoby odpovídá spolu s ní za škodu, kterou svým protiprávním jednáním způsobil, je míra autonomie, či naopak závislosti pomocníka na osobě hlavní, tedy zda převáží samostatná (výlučná) odpovědnost hlavní osoby, nebo kdy je dostatečný důvod, aby samostatnost pomocníka byla důvodem k založení jeho vlastní povinnosti k náhradě. Bude rozhodné zejména, zda pomocník (ať již osoba fyzická nebo právnická) provádí činnost pro jinou fyzickou (právnickou) osobu podle jejích pokynů či příkazů, pod její odpovídající kontrolou a je vůči ní v podřízeném postavení.
II. Je-li podle judikatury při posouzení odpovědnosti za újmu pomocníka rozhodná míra jeho autonomie nebo naopak podřízenosti vůči hlavní osobě, potom v posuzované věci je podstatné, že lékař vykonával odbornou činnost pro poskytovatele zdravotních služeb, jehož byl jednatelem i jediným společníkem. V takovém případě nelze o podřízenosti pomocníka vůči hlavní osobě uvažovat, neboť lékař byl současně osobou ovládající osobu hlavní, a to i kdyby odbornou lékařskou péči vykonával jako její zaměstnanec.
Lze namítnout, že lékař je povinen, kromě obecných povinností odborníka ve smyslu občanského zákoníku, navíc při odborné činnosti plnit povinnosti zakotvené v zákoně o zdravotních službách, tedy stejně jako poskytovatel zdravotních služeb má povinnost poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni, což by mohlo vést k úvaze, že jej proto při výkonu odborné činnosti obecně nelze považovat za osobu, která by při ní byla zcela závislá na pokynech hlavní osoby (poskytovatele zdravotních služeb). Je však třeba odlišit postavení lékaře, který je současně statutárním zástupcem poskytovatele zdravotních služeb, a lékaře, který odbornou činnost vykonává jako zaměstnanec v organizační podřízenosti vůči zaměstnavateli (např. nemocnici nebo obdobně velkému poskytovateli), kde je nepochybně limitován organizačními pokyny a přístrojovým i personálním vybavením, na jejichž zajištění nemá vliv a jež může ovlivňovat celkovou kvalitu lékařské péče. Pokud však tatáž (fyzická) osoba je současně poskytovatelem zdravotních služeb i lékařem, který vykonává odbornou činnost, nelze při výkonu léčebné péče uvažovat o její faktické nebo organizační podřízenosti, a proto nic nebrání tomu, aby spolu s hlavní osobou za případnou újmu odpovídala podle § 2914 o. z.
V pozici pomocníka (lékaře, který léčení prováděl) však odpovídá za vzniklou újmu pouze v případě, že vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného (zde právo na zdraví), je-li újma pacienta v příčinné souvislosti s jeho porušením povinnosti (§ 2910 o. z.). V návaznosti na to je třeba zdůraznit, že lékař (ani poskytovatel zdravotních služeb) neodpovídá za výsledek, ale pouze za správný postup. Samotný negativní výsledek zdravotnického výkonu nemusí být totiž nutně vyvolán postupem při léčení, neboť při zásazích do lidského organismu působí mnoho faktorů, které v konečném výsledku mohou vést k nedosažení předpokládaného stavu či dokonce k jeho zhoršení, tj. k újmě na zdraví.
III. Odborný zástupce ve smyslu ustanovení § 12 zákona o zdravotních službách je garantem určité konkrétní odbornosti, který poskytovateli zdravotních služeb umožňuje, aby v této odbornosti poskytoval zdravotní péči a nijak přímo nesouvisí s odpovědností poskytovatele za případnou újmu, jež by vznikla pacientovi při postupu non lege artis.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2613/2022, ze dne 11. 6. 2024