// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu

Odpovědnost za škodu

02.04.2024 00:02

Rozsah nákladů na péči o domácnost poškozeného podle § 2960 o. z.

Náhradu za péči o zahradu, kterou vykonával poškozený jako osobní zálibu a nyní ji vykonávají jiní příslušníci rodiny, nelze požadovat v rámci nároku na náhradu nákladů péče o domácnost poškozeného podle § 2960 o. z.

Za náklady na péči o domácnost poškozeného lze považovat pouze náklady, jež by v souvislosti s provozem své domácnosti účelně vynaložil průměrný poškozený. Riziko zpustnutí rekreační zahrady kritérium nákladů účelně vynaložených pro důstojný život poškozeného nesplňuje. Tím dovolací soud nechce bagatelizovat újmu poškozeného, který se již nemůže plně věnovat své hlavní volnočasové aktivitě a jemuž zmaření celoživotního úsilí přineslo další nepříjemnosti a zklamání. Tyto útrapy jsou však odčiňovány náhradou za ztížení společenského uplatnění podle § 2958 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3542/2023, ze dne 28. 2. 2024


02.04.2024 00:01

Náhrada škody uvedením poškozené věci do původního stavu

I. Učiní-li poškozený volbu způsobu náhrady skutečné škody podle § 442 odst. 2 obč. zák. a podá žalobu o náhradu škody uvedením do původního stavu provedením jím konkrétně vymezených výkonů, není soud oprávněn uložit žalovanému zaplacení finanční náhrady škody s odůvodněním, že uvedení poškozené věci do původního stavu není možné či účelné. Domáhá-li se žalobce zaplacení finanční náhrady škody, nemůže soud uložit žalovanému povinnost k uvedení poškozené věci do původního stavu, i kdyby se mu to jevilo možným a účelným. V obou případech by totiž nerespektoval meze vyplývající z § 153 odst. 2 o. s. ř. a přisoudil by žalobci něco jiného, než čeho se podle žalobního petitu domáhal.

II. Domáhá-li se poškozený náhrady škody uvedením poškozené věci do původního stavu vykonáním konkrétních nedělitelných činností, nelze žalobě vyhovět, pokud škoda vznikla nebo se zvětšila následkem okolností, které se přičítají poškozenému, ledaže by se podílely na škodě jen zanedbatelným způsobem. Uložit škůdci povinnost k náhradě škody uvedením poškozené věci do původního stavu ve smyslu § 442 odst. 2 obč. zák. není při nikoli zanedbatelném podílu poškozeného na vzniku škody možné, neboť žalovaného nelze zavázat k náhradě škody, jejíž příčinou není jeho protiprávní jednání (§ 420 obč. zák.). Částečné vyhovění žalobě by pak přicházelo v úvahu jen tehdy, bylo-li by možno žalovanému uložit povinnost k vykonání dílčího plnění, jež by přispělo k nápravě škody v poměru odpovídajícím podílu žalovaného na vzniku škody.

V daném případě žalobkyně v rámci žaloby o náhradu škody požadovala vyrovnání svých pozemků do původní roviny a vysázení topolů nad opěrnou zdí. Soud byl tedy oprávněn rozhodnout jen o těchto konkrétních plněních vyjádřených v žalobním petitu. Vzhledem k tomu, že žalobkyní požadované práce a výkony nelze rozdělit na jednotlivé části ani fáze, a že se na vzniku škody významnou měrou podílela sama žalobkyně, odvolací soud správně uzavřel, že žalobě nelze vyhovět. Ze skutkových závěrů nalézacích soudů rozhodně nevyplývá, že by podíl žalobkyně na vzniku škody byl zanedbatelný, proto je otázka, jakým podílem přesně přispělo ke vzniku škody porušení prevenční povinnosti každou z účastnic, pro rozhodnutí o žalobkyní vymezeném způsobu náhrady škody zcela bez významu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 405/2023, ze dne 20. 2. 2024


25.03.2024 00:01

Nárok na náhradu za duševní útrapy sekundárních obětí

Ustanovení § 2959 o. z. zakládá nárok na náhradu nemajetkové újmy tzv. sekundárním (druhotným) obětem ve dvou okruzích případů, a to nastane-li v důsledku škodní události smrt osoby blízké nebo je jí přivozen stav zvlášť závažného ublížení na zdraví. Zásahem do života či zdraví tzv. primární oběti je dotčeno základní lidské právo blízkých osob na rozvíjení či udržování rodinných vztahů s takto postiženou osobou. Ve vztahu k pojmu zvlášť závažné ublížení na zdraví je ustanovení § 2959 o. z. právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. normou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Při posouzení, zda jsou definiční znaky tohoto pojmu naplněny, je nutno vycházet zejména ze závažnosti následků primární oběti. Jde zpravidla o ta nejtěžší zdravotní poškození, jako jsou kómatické stavy, závažná poškození mozku či ochrnutí výrazného rozsahu, tedy o následky srovnatelné s usmrcením osoby blízké, kdy duševní útrapy sekundárních obětí dosahují vyšší intenzity předpokládané zmíněným ustanovením.

Kromě případů se zcela nejzávažnějšími následky může jít i o případy velmi těžkých zranění, která budou primární oběť po delší dobu ohrožovat na životě nebo po delší dobu zatěžovat výrazně nepříznivým zdravotním stavem, což bude mít citelný dopad do osobnostní sféry blízkých osob, a jejich duševní útrapy tak budou do té míry intenzivní, že musí být odškodněny i přesto, že následky zranění nebudou nejtěžší.

V nyní projednávané věci bylo zjištěno, že matka žalobce v pokročilém věku (81 let) sice trpěla řadou chorob odpovídajících jejímu stáří, byla nicméně pohyblivá a soběstačná; byla ostatně zraněna při přecházení vozovky. Při dopravní nehodě utrpěla devastující poranění pravé dolní končetiny, pro které jí noha musela být amputována, a vedle rozsáhlých krevních podlitin a tržných ran i mnohačetné zlomeniny včetně hrudního obratle. Po určité stabilizaci zdravotního stavu byla jako osoba neschopná samostatné sebeobsluhy umístěna do léčebny dlouhodobě nemocných, kde zhruba po dvou měsících zemřela, aniž bylo prokázáno, že příčinou smrti bylo některé z uvedených poranění. Odvíjí-li se kritérium zvlášť závažného ublížení na zdraví od závažnosti následků primární oběti, nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že ztráta dolní končetiny v tak vysokém věku tento pojem nenaplňuje jen proto, že zbývající doba života trvala jen dva měsíce. Amputace končetiny v jakémkoli rozsahu představuje silnou zátěžovou a stresovou situaci spojenou se změnou obrazu vlastního těla, se změnou soběstačnosti a mobility a výrazně ovlivní život každého člověka i osob tomuto člověku blízkých. Není sporu o tom, že amputace nohy má značný vliv na psychický stav člověka a jeho následné začleňování zpět do běžného života. Nastává totiž nová situace, na kterou je třeba se adaptovat, a je obecně známo, že u geriatrických pacientů, tj. osob ve vyšším věku, v němž se nacházela rovněž matka žalobce, je zpravidla adaptace na nově vzniklou situaci výrazně obtížnější, často i v souvislosti s jinými zdravotními obtížemi, které obecně provázejí pozdní věk člověka. V posuzovaném případě byla navíc situace poškozené ztížena dalšími obtížemi vyvolanými mnohačetnými zlomeninami, pohmožděninami a tržnými ranami horních končetin. Ačkoliv byla poškozená před nehodou soběstačná a pohyblivá, úrazový děj ji prakticky ze všech činností vyřadil, a to vlastně až do konce života, který ovšem nastal již ve velmi krátké době.

I když se nabízí závěr, že s ohledem na relativně nepatrnou délku zbývajícího života od okamžiku poškození zdraví nešlo o případ podřaditelný pod § 2959 o. z., byl by takový výklad povrchní a nerespektoval by smysl a účel zákona. Přestože nebylo prokázáno, že zranění utrpěná při dopravní nehodě byla příčinou smrti žalobcovy matky (v opačném případě by šlo o první alternativu, tedy újmu vyvolanou smrtí osoby blízké, takže by se závažnost zdravotního stavu nemusela hodnotit), není pochyb o tom, že její zdravotní stav se v důsledku nehody dramaticky zhoršil, neboť přišla o dolní končetinu a tím i o schopnost pohybu a sebeobsluhy a tento stav trval až do konce jejího života; byl navíc spojen s celou řadou dalších nepříznivých okolností vyvolaných nehodou (zlomenina obratle a stydké a křížové kosti) a komplikací (bolestivé hnisající rány). Bez ohledu na relativně krátký časový úsek, po nějž nepříznivý zdravotní stav trval, než byl ukončen smrtí, lze jej s ohledem na věk, zdravotní stav poškozené i závažnost následků dopravní nehody označit za zvlášť závažné ublížení na zdraví, jak má na mysli ustanovení § 2959 o. z. Znak trvalosti či dlouhodobosti nepříznivého zdravotního stavu, který je zpravidla při výkladu tohoto ustanovení vyžadován, je zde naplněn definitivností negativně změněných poměrů primární oběti. Žalobci jako osobě blízké i taková situace nejspíše musela přivodit duševní utrpení a potažmo mu založit nárok na peněžitou náhradu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1850/2023, ze dne 6. 12. 2023


18.03.2024 00:02

Výše nároku na náhradu za ZSU, který přešel na dědice

Okolnost, že poškozený, který utrpěl újmu na zdraví, uplatnil žalobou u soudu nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, popřípadě na pojistné plnění na tuto náhradu, krátce poté zemřel a nárok přešel na jeho dědice, není důvodem ke snížení náhrady.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1630/2023, ze dne 14. 12. 2023


12.03.2024 00:01

Tzv. marná léčba v kontextu antidiskriminačního zákona

Odmítnutí poskytnout další zdravotní péči pacientovi v terminální fázi léčby, která již není medicínsky indikována a která pouze na omezenou domu oddálí okamžik medicínsky již neodvratitelné fyzické smrti, není porušením rovnosti zacházení, ani práva na ochranu před diskriminací z důvodu zdravotního postižení. Názor, že neposkytnutí tzv. marné léčby v případě pacientů, u nichž se předpokládá, že jejich „oživování“ bude zbytečné vzhledem k nepříznivé celkové prognóze, je přímou diskriminací, tedy neobstojí. Ani poukazem na zákaz diskriminace osob se zdravotním postižením nelze nutit lékaře k porušení povinnosti poskytovat zdravotní péči podle nejlepších dostupných poznatků, tj. lege artis, či porušovat zásady lékařské etiky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1055/2023, ze dne 7. 12. 2023


01.03.2024 00:03

ÚS: Odškodnění újmy pozůstalých po příslušníku bezpečn. sborů

Součástí ochrany soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je právo na přiměřeně vysoké finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jehož výše musí dostatečně odrážet intenzitu zásahu této sféry. Základním principem odškodňování újmy na osobnostních právech je posouzení všech okolností věci a přiznání co možná nejvíce srovnatelných částek za objektivně podobné újmy. Z principu rovnosti, vyjádřeného v čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pak vyplývá, že uvedená východiska se musí uplatnit zásadně obdobně ve srovnatelných situacích. Tedy například jak u nároků na odčinění újmy na zdraví, tak na odčinění újmy ze smrti osoby blízké, protože tyto nároky vyplývají z práva na život a srovnatelně slouží k ochraně osobnostních práv, která je ústavně zaručena.

Stanoví-li veřejná moc rozdílnou právní úpravu pro odškodnění újmy pozůstalých ve srovnatelných situacích nezaviněné smrti blízké osoby, musí pro to mít ospravedlnitelné důvody. Při srovnání odškodnění smrti pozůstalých po zemřelých zaměstnancích v důsledku pracovního úrazu a příslušnících bezpečnostních sborů zemřelých při služebním úrazu z hlediska principu rovnosti a práva na rovné zacházení podle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je třeba vycházet zejména z kritéria újmy poškozených, která zde představuje právo či statek, ve vztahu k němuž se s pozůstalými odlišně zachází. Je třeba rovněž respektovat požadavek jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu a srovnatelné situace zkoumat z hlediska jejich skutečné povahy, nikoli výlučně z hlediska doktrinálně-právních odlišností. Rozdílnost právní úpravy pracovního poměru a služebního poměru sama o sobě není racionálním důvodem pro odlišení obou situací, protože oba instituty slouží ze společenského hlediska k zajištění obživy prací a újma pozůstalého ze smrti blízkého se podle toho neliší. Nejde ani o důvod ospravedlňující rozdílné zacházení, protože legitimní požadavek na zvláštní pouto mezi státem a jednotlivcem ve služebním poměru není rozsahem odškodnění nijak dotčen. Za racionální úvahu při srovnání odškodnění smrti při plnění pracovních či služebních úkolů lze v obecné rovině považovat obecnou rizikovost práce, protože od příslušníků bezpečnostních sborů i jejich blízkých lze oprávněně očekávat jistou míru srozumění, že výkon služby v bezpečnostním sboru obecně představuje riziko, čímž se snižuje zájem na odškodnění újmy vzniklé bez zavinění jiného.

Neexistuje žádný ospravedlnitelný důvod pro rozdílné odškodnění újmy pozůstalých po příslušníku bezpečnostních sborů, který zemřel při plnění služebních povinností při dopravní nehodě, ve srovnání s pozůstalými po zemřelých při dopravní nehodě mimo jakýkoli vztah související s výkonem závislé práce. Jde o situace srovnatelné, ale přesto odškodňování pozůstalých po příslušníku bezpečnostních sborů vykazuje podstatné rozdíly v jejich neprospěch, protože při plnění z tzv. povinného ručení podle zákona č. 168/1999 Sb. lze zásadně odškodnit podle ustanovení občanského zákoníku umožňujících plnou soudcovskou úvahu o rozsahu a výši náhrady, zatímco u odškodnění podle zákona č. 361/2003 Sb. je omezen okruh oprávněných osob i výše odškodnění. Povaha služebního poměru sama o sobě není důvodem opodstatňujícím rozdílný přístup a vyloučení základních principů odškodňování osobnostních práv. Platí proto, že uplatnění nároku na odškodnění duševní újmy ze smrti osoby blízké z tzv. povinného ručení u pojistitele vozidla, jímž byla způsobena újma, zde nebrání okolnost, že k újmě došlo při služební cestě přímého poškozeného, byla-li újma způsobena provozem dopravního prostředku, jehož provozovatelem byl bezpečnostní sbor jako jeho zaměstnavatel. Při souběžném uplatnění těchto odpovědnostních titulů, které je, dovoluje-li to povaha věci, v zásadě možné, je třeba zhodnotit intenzitu újmy pozůstalých, vyjasnit účel již případně poskytnutého plnění z jiného odpovědnostního titulu, a určit, zda již případně újma pozůstalých byla přiměřeně odčiněna, popřípadě zda je třeba ji odčinit „dodatečně“ ještě dalším plněním. Soud též zohlední vzájemně proti sobě stojící oprávněné zájmy všech dotčených subjektů, tedy včetně bezpečnostního sboru, viníka nehody či pojišťovny. Přitom musí ctít zejména princip plné náhrady újmy a ústavně zaručená práva pozůstalých na ochranu jejich soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1143/23, ze dne 7. 2. 2024


27.02.2024 00:02

Odpovědnost za škodu v případě zamítnutí insolvenčního návrhu

I. Skutečnost, že u zvláštní skutkové podstaty odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu podle ustanovení § 147 odst. 2 insolvenčního zákona (v případě zamítnutí insolvenčního návrhu) není (na rozdíl od odpovědnosti v případě odmítnutí insolvenčního návrhu nebo zastavení řízení o něm dle ustanovení § 147 odst. 1 insolvenčního zákona) výslovně zakotvena podmínka zavinění (insolvenčního) navrhovatele (ve vztahu k zamítnutí insolvenčního návrhu), ještě neznamená, že předpoklad „viny“ věřitele (insolvenčního navrhovatele) se při aplikaci § 147 odst. 2 insolvenčního zákona (prostřednictvím odkazu na § 147 odst. 1 insolvenčního zákona) neuplatní. Naplnění tohoto předpokladu je tedy nutné zkoumat při rozhodování o nárocích podle § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona vždy (ať již bylo insolvenčním soudem rozhodnuto o zastavení insolvenčního řízení, o odmítnutí insolvenčního návrhu nebo o jeho zamítnutí).

Zavinění insolvenčního navrhovatele (na zastavení insolvenčního řízení, odmítnutí nebo zamítnutí insolvenčního návrhu) se presumuje; je tudíž na žalovaném (insolvenčním navrhovateli), aby prokázal, že skončení insolvenčního řízení jedním z uvedených způsobu nezavinil. To neplatí, jestliže insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek; insolvenční navrhovatel se v takovém případě zásadně zprostí odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu.

Při takto pojaté koncepci odpovědnosti insolvenčního navrhovatele za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu však nelze ponechat stranou ani další důvody, které mohou vést k zamítnutí insolvenčního návrhu.

II. Je zřejmé, že insolvenční navrhovatel při podání insolvenčního návrhu nemusí mít vždy reálnou představu o tom, jakým majetkem dlužník disponuje a jaká je výše jeho závazků (dluhů) [opak bude spíše výjimkou než pravidlem]. Jestliže však insolvenční navrhovatel již v době, kdy podává insolvenční návrh, věděl nebo musel vědět, že dlužník je vzhledem ke svým majetkovým poměrům schopen uhradit nejen pohledávku insolvenčního navrhovatele, ale též všechny splatné pohledávky ostatních věřitelů, jejichž prostřednictvím hodlal insolvenční navrhovatel osvědčovat úpadek dlužníka (jinak řečeno, věřitel věděl nebo musel vědět, že on i ostatní věřitelé mohou své pohledávky vůči dlužníku vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí nebo exekucí), pak se nemůže zprostit odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu způsobenou dlužníku zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu ani tehdy, zamítne-li insolvenční soud insolvenční návrh proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky (dluhy), které osvědčovaly jeho úpadek.

Jinak řečeno, jestliže insolvenční navrhovatel věděl nebo musel vědět, že nemůže uspět s insolvenčním návrhem již proto, že dlužník je s ohledem na své majetkové poměry schopen uspokojit pohledávku insolvenčního navrhovatele, jakož i další splatné pohledávky ostatních věřitelů, bude (při splnění dalších předpokladů) odpovídat za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu podle § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona bez zřetele k tomu, z jakého důvodu insolvenční soud nakonec zamítne insolvenční návrh (jaký důvod zamítnutí insolvenčního návrhu uvede insolvenční soud ve svém rozhodnutí). Okolnost, že insolvenční navrhovatel (případně) v insolvenčním řízení osvědčil svou aktivní věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu (existenci pohledávky za dlužníkem po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti) a mnohost věřitelů (s peněžitými pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti), není z tohoto pohledu významná (na posouzení důvodnosti nároků na náhradu škody nebo jiné újmy podle § 147 insolvenčního zákona nemá žádný vliv).

V situaci, kdy dlužník (žalobce) prokáže, že v době podání insolvenčního návrhu nebyl v úpadku, bude na insolvenčním navrhovateli (žalovaném), chce-li se ubránit žalobou uplatněnému nároku na náhradu škody nebo jiné újmy způsobené dlužníku zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu (ve smyslu § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona), aby v řízení tvrdil a prokázal, že při podání insolvenčního návrhu nevěděl (a vědět nemohl), že dlužník v úpadku není [že má majetek postačující k úhradě všech svých splatných závazků (dluhů)].

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2501/2021, ze dne 31. 10. 2023


20.02.2024 00:02

Právo poškozeného zvolit způsob náhrady škody dle § 2951 o. z.

I. Podle § 2951 odst. 1 o. z. se škoda nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích. Z ustanovení § 2951 odst. 1 o. z. vyplývá, že zákon označuje uvedení v předešlý stav (naturální restituci) jako primární formu náhrady vzniklé škody a že náhrada škody v penězích (relutární restituce) přichází v úvahu jen, žádá-li o to poškozený, anebo není-li uvedení do předešlého stavu dobře možné. Tam, kde je uvedení do předešlého stavu dobře možné, se zákonem přiznaná přednost naturální restituce uplatní tehdy, požaduje-li poškozený náhradu bez toho, aby uvedl způsob. Jinak záleží na poškozeném, jaký způsob náhrady škody zvolí.

Ustanovení § 2951 odst. 1 o. z. ovšem není možné chápat jako alternativní obligaci ve smyslu § 1926 o. z. [při níž není zpočátku určen konkrétní předmět (způsob) plnění, který se konkretizuje až volbou oprávněné osoby], neboť i bez projevené vůle poškozeného je škůdce od počátku bez dalšího zavázán jen k jednomu způsobu plnění, a to k naturální restituci, je-li dobře možná. Není-li naturální restituce dobře možná, je od počátku zavázán k peněžité náhradě. Citované ustanovení však dává poškozenému tam, kde je uvedení v předešlý stav dobře možné, právo svým úkonem změnit předmět plnění, jde o zvláštní případ jednostranné změny obsahu obligace. Předmětné ustanovení tedy poskytuje ochranu jednak poškozenému, který i když nebude aktivní a nezvolí si způsob náhrady škody, bude mu i tak způsobená škoda odčiněna, jednak škůdci, který může způsobenou škodu odčinit i bez poskytnutí součinnosti poškozeného (nemusí vyčkávat na volbu poškozeného a být v nejistotě o požadovaném způsobu plnění). Právo požadovat náhradu škody v penězích i tam, kde je možné uvedení do předešlého stavu, zákon přiznává poškozenému zjevně za účelem ochrany jeho zájmů, respektuje právo poškozeného, aby mohl sám rozhodnout o zásazích do jeho majetku. Poškozený totiž z různých důvodů nemusí mít zájem na tom, aby uvedení do předešlého stavu uskutečnil právě škůdce, a může mít zájem na tom, aby mu škůdce poskytl pouze finanční plnění, jehož prostřednictvím si uvedení do předešlého stavu případně zajistí sám.

II. Žádost poškozeného, kterou realizuje svou volbu způsobu náhrady škody ve smyslu § 2951 o. z., je bezpochyby právním jednáním. Pro „žádost“ není předepsána žádná forma ani náležitosti, musí tedy jít o srozumitelné vyjádření požadavku na peněžité plnění, např. v žalobě. Projeví-li tedy poškozený vůči škůdci nesouhlas s tím, aby provedl opravu poškozené věci, je nutné takové právní jednání podrobit výkladu. Nesouhlas poškozeného s provedením opravy věci škůdcem totiž nemusí vždy znamenat, že poškozený tím současně zvolil způsob náhrady škody v penězích (poškozený např. může mít v úmyslu, aby škůdce pouze posečkal s naturální restitucí do doby, než poškozený získá další relevantní informace pro učinění volby způsobu náhrady škody, případně může takovým nesouhlasem vyjádřit svou žádost, aby škůdce opravu neprováděl sám, ale pouze zajistil její provedení u třetí osoby, nebo aby namísto opravy věci poskytl poškozenému náhradní věc). Nesouhlas s provedením opravy poškozené věci tedy nelze bez dalšího ztotožňovat s volbou práva poškozeného na peněžitou náhradu ve smyslu § 2951 o. z.

III. Jde-li tedy o poškození věci a poškozený zvolí způsob náhrady škody podle § 2951 o. z. tak, že nesouhlasí s uvedením v předešlý stav škůdcem a požaduje finanční náhradu, dochází tím k jednostranné změně obsahu závazku a tuto projevenou vůli poškozeného je škůdce povinen respektovat. Jelikož nejde o alternativní obligaci ve smyslu § 1926 o. z., nemá škůdce právo volby způsobu plnění. Škůdce tak již není povinen (ani oprávněn) poskytnout plnění uvedením v předešlý stav. Obsah jeho povinnosti k náhradě vzniklé škody se změní na povinnost poskytnout poškozenému peněžitou náhradu.

IV. Provedení opravy poškozené věci škůdcem proti vůli poškozeného, který požadoval náhradu škody v penězích a plnění opravou věci škůdcem následně nepřijal, nezpůsobuje (ani částečný) zánik závazku k náhradě škody a nesnižuje výši náhrady škody v penězích určenou podle § 2969 odst. 1 o. z., k níž je škůdce povinen.

Výše uvedené neznamená, že by plnění poskytnuté škůdcem opravou věci proti vůli poškozeného nemělo být nijak zohledňováno. Nelze jej však zohlednit při určení výše nároku poškozeného na peněžitou náhradu škody jeho snížením. Případný prospěch získaný poškozeným z takového plnění je namístě posoudit podle zásad bezdůvodného obohacení a ochuzený škůdce může nárok na vydání bezdůvodného obohacení, resp. na peněžitou náhradu, není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné (srov. § 2999 odst. 1 o. z.), uplatňovat po poškozeném. Vznik práva škůdce na vydání bezdůvodného obohacení závisí na posouzení konkrétních okolností dané věci. Pokud škůdce takto jednal (opravil věc) proti vůli poškozeného na vlastní nebezpečí, nevznikne obohacenému (poškozenému) povinnost obohacení vydat (srov. § 2992 o. z.). Pokud škůdce takto věc opravil s vědomím, že k tomu není povinen, nemá právo na vrácení toho, co plnil, příp. na zaplacení peněžité náhrady ve smyslu § 2999 o. z. (srov. § 2997 odst. 1 o. z.). Pokud však škůdce takto plnil v omylu (v domnění), že i přes nesouhlas poškozeného plní svůj závazek, je obohacený (poškozený), který získal předmět obohacení bez svého svolení, povinen jej vydat škůdci (ochuzenému), avšak není-li vydání předmětu obohacení dobře možné (což zpravidla nastává v případě výkonu činností při opravě věci), není obohacený (poškozený) povinen poskytnout peněžitou náhradu, ledaže by tím vznikl stav zjevně odporující dobrým mravům (srov. § 3001 odst. 2 o. z.). Naopak pokud provedením opravy věci bez souhlasu poškozeného (tj. neoprávněným zásahem do jeho majetku) vznikne poškozenému další majetková újma, je třeba též právo na náhradu takto vzniklé škody posoudit podle obecných pravidel (příp. též podle § 3009 odst. 2 o. z., bude-li jednání škůdce s ohledem na zjištěné okolnosti možno posoudit jako zakázané jednatelství).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1820/2022, ze dne 15. 11. 2023


16.02.2024 00:04

ÚS: Princip tzv. plné náhrady újmy (plného odškodnění)

Výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění musí co nejvíce odpovídat okolnostem konkrétní věci a skutečným následkům, které poškozený utrpěl. To vyplývá z ústavního principu tzv. plné náhrady újmy (plného odškodnění) zaručeného čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvedené platí jak pro aktuální právní úpravu podle § 2958 občanského zákoníku, tak pro starou právní úpravu podle § 444 starého občanského zákoníku ve spojení s vyhláškou č. 440/2001 Sb., která může být nadále použitelná na základě přechodných ustanovení § 3079 nového občanského zákoníku.

Je-li uvedení do původního stavu po zásahu do tělesné a duševní integrity nemožné (či možné jen s neúměrnými obtížemi), je naprosto esenciální poskytnout jednotlivci alespoň takové odškodnění, které bude s to pomoci mu vést důstojnější život.

Ačkoli je navyšování odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. formulováno jako mimořádné, soudy nemohou akceptovat stav, kdy je konkrétní výše odškodnění, plynoucí z aplikace vyhlášky, v rozporu s ústavním principem plné náhrady újmy.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2410/23, ze dne 20. 12. 2023


13.02.2024 00:01

Určení míry spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy

Při určování míry účasti poškozeného na vzniku škody se nelze spokojit s pouhým konstatováním, že jednání poškozeného představovalo jednu ze dvou příčin vzniklé škody, a z toho dovozovat, že je míra účasti poškozeného poloviční. Soud je povinen vždy uvážit, v jaké míře se poškozený na vzniku újmy podílel, a to s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem dané věci. Míru účasti poškozeného pak nelze posuzovat toliko z hlediska míry působení příslušné příčiny na vznik škody (tj. že jde o jednu ze dvou příčin), nýbrž je třeba především vážit charakter a závažnost jednání škůdce i poškozeného. Význam tak může mít i charakter (význam) porušené povinnosti. Důležitá je v tomto ohledu i skutečnost, zda škůdce nese smluvní riziko za nesplnění jím porušené povinnosti, i to, zda je na jeho činnost (oproti poškozenému) kladen zvýšený standard odborné péče. Obecně lze vycházet z toho, že pokud se škůdce smluvně zavázal jako profesionál ke splnění určité povinnosti, kterou porušil, měl by nést za takové porušení odpovědnost, přičemž je namístě zohledňovat, do jaké míry se poškozený mohl spoléhat na to, že škůdce bude jednat v souladu s odbornou péčí a své povinnosti řádně splní, tj. že splnění určité povinnosti, s jejímž nesplněním může být spojen vznik škody, svěřil do rukou odborníka právě z důvodu, aby vzniku takové újmy předešel. V každém případě však jednání poškozeného, který se účastnil na vzniku újmy tím, že sám řádně neprovedl kontrolu činnosti škůdce, ač mohl, popř. z důvodu vlastní liknavosti nepředložil doklady spoléhajíc se na to, že škůdce, jehož tíží standard odborné péče, splní svoji povinnost jej případně vyzvat k doložení chybějících dokladů, nelze zpravidla považovat za rovnocenné jednání škůdce, který podle smlouvy odpovídá jako profesionál za řádné splnění příslušné povinnosti, k níž se za úplatu poskytnutou poškozeným zavázal. Za řádné splnění totiž primárně odpovídá ten, kdo má smluvní povinnost plnit, nikoli ten, kdo má splnění smluvní povinnosti zkontrolovat. Jednání poškozeného lze tedy v takovém případě zpravidla hodnotit jako méně významné pro vznik škody.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2876/2022, ze dne 31. 10. 2023


05.02.2024 00:02

Ušlý zisk v důsledku ukončení jednání o uzavření smlouvy

Samotné neuzavření smlouvy není možno ve smyslu ustanovení § 1729 o. z. považovat za protiprávní a z toho důvodu ani nemůže být považováno za příčinu vzniku škody. Protiprávním jednáním je ukončení jednání bez spravedlivého důvodu, tedy chování, které odporuje principu dobré víry. Jenom v tomto chování, a nikoli v neuzavření smlouvy, je nutno hledat příčinu vzniklé škody. Předmětné ustanovení proto nelze chápat jako přiznání práva na náhradu „ztráty z neuzavřené smlouvy“, neboť zde chybí kauzální nexus mezi porušením povinnosti a tímto typem škody.

Ušlý zisk z neuzavřené smlouvy (z jejího nesplnění) tak není v příčinné souvislosti s ukončením jednání strany o uzavření této smlouvy bez spravedlivého důvodu ve smyslu § 1729 odst. 1 o. z. Ustanovení § 1729 odst. 2 o. z. stanoví omezení výše náhrady takto vzniklé újmy, nikoli zvláštní důvod vzniku práva na její náhradu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3191/2022, ze dne 31. 10. 2023


31.01.2024 00:01

Odpovědnost státu za zásah složek integrovaného záchranného systému

I. Zákon č. 239/2000 Sb. zakládá, podobně jako jiné předpisy, speciální skutkovou podstatu povinnosti k náhradě škody, která je vázána na záchranné práce, likvidační práce a cvičení prováděná podle tohoto zákona. Vznikla-li škoda v příčinné souvislosti s těmito aktivitami, je ji v souladu s § 30 zákona č. 239/2000 Sb. třeba odškodnit podle tohoto zákona, není-li naplněn liberační důvod v podobě způsobení škody či havárie poškozeným. Uvedené ustanovení zjevně bere v potaz, že při řádném plnění povinností podle zákona o integrovaném záchranném systému nelze vyloučit vznik škod, přičemž pokud by byly zatíženy možnými požadavky na jejich náhradu osoby, které zásah provádí, mohly by se zdráhat danou činnost provést, nehledě k tomu, že v zájmu ochrany života, zdraví a majetku či jiných hodnot může být její bezodkladné provedení nanejvýš žádoucí. Zákon přitom povinnost státu nahradit škodu výslovně váže k provádění prací podle zákona č. 239/2000 Sb., nikoli k činnosti hasičského záchranného sboru či některé jiné složky integrovaného záchranného systému. V tomto směru je přitom v daných souvislostech třeba přihlédnout i k ustanovení § 19 zákona č. 239/2000 Sb., které umožnuje veliteli zásahu nejen nařídit bezodkladné odstranění staveb, ale též vyzvat k poskytnutí věcné nebo osobní pomoci další osoby. Stavební, technické a demoliční práce (včetně stržení labilních poškozených konstrukcí) omezující možnost vzniku dalších škod a zranění ostatně i podle přílohy 1 Metodické pomůcky Ministerstva vnitra č. j.: PO – 1590/IZS-2003 ze dne 30. 6. 2003, kterou se doporučují zásady pro jednotné rozlišování a vymezení preventivních, záchranných, likvidačních a obnovovacích (asanačních) prací spojených s předcházením, řešením a odstraněním následků mimořádných událostí, spadají do kategorie úkolů, pro něž se přímo předpokládá přivolání dalších subjektů (tedy osob stojících mimo složky integrovaného záchranného systému), které by tyto práce měly provést. Z této výkladové pomůcky, usměrňující činnost složek integrovaného záchranného systému, ostatně vyplývá, že zapojení přivolaných subjektů se uplatní při provádění široké škály likvidačních prací.

Je tedy zřejmé, že potenciálně škodu působící činnost (včetně demolice staveb) může být provedena (a tato situace nebude výjimkou) i jinou osobou než příslušníkem složek integrovaného záchranného sytému. Dikce zákona současně nevylučuje újmu způsobenou přivolanou třetí osobou z kategorie škod nahrazovaných podle zákona č. 293/2000 Sb. Avšak i v případě, že by snad na osobu zajišťující provedení prací nebylo možné pohlížet jako na pomocníka, který za škodu samostatně neodpovídá ve smyslu § 2914 o. z., bude při splnění zmíněných zákonných podmínek dána odpovědnost státu. Stát odpovídá za škodu podle § 30 zákona č. 293/2000 Sb. vzniklou v příčinné souvislosti s pracemi prováděnými podle daného zákona i v případě, že byly provedeny třetími osobami podle pokynů velitele zásahu. Jako velitele zásahu § 19 odst. 1 zákona č. 239/2000 Sb. preferuje velitele Hasičského záchranného sboru, nicméně v souladu s § 19 odst. 2 se řízení zásahu může zhostit i vedoucí složky provádějící v místě zásahu převažující činnost.

II. V projednávané věci nebylo sporu o tom, že došlo k mimořádné události ve smyslu zákona č. 239/2000 Sb. a že bylo třeba provést tomu odpovídající záchranné a likvidační práce. U částečně zřícené budovy žalobkyně zjevně probíhaly práce, které směřovaly k odstranění rizik spojených s částečně zřícenou a nestabilní budovou. Akce se účastnilo více složek integrovaného záchranného systému, následně se pak s ohledem na okolnosti vzdálil Hasičský záchranný sbor, tedy složka, jejíž velitel během její přítomnosti na místě prvně velel (v souladu s § 19 odst. 1 zákona č. 239/2000 Sb.) a který také rozhodl o nutnosti místo zajistit tak, aby nehrozilo nebezpečí zřícení zbylých částí stavby. Skutečnost, že k destrukci střešní konstrukce došlo až po předání místa k zajištění jednotce dobrovolných hasičů (tedy další složce integrovaného záchranného systému – viz § 4 odst. 1 zákona č. 239/2000 Sb. a § 65 odst. 1 zákona č. 133/1985 Sb.) a v návaznosti na to ke změně osoby velitele na místě (k určení osoby velitele v případně nepřítomnosti velitele Hasičského záchranného sboru viz § 19 odst. 2 zákona č. 239/2000 Sb.), pak sama o sobě nemůže nic změnit na tom, že šlo o práce podle § 30 zákona č. 239/2000 Sb., za něž nese odpovědnost stát. Z pohledu znění zákona přitom není rozhodné, provedla-li samotné stržení konstrukce na pokyn velitele třetí osoba (1. žalovaný). Z provedeného dokazování vyplynulo, že 1. žalovaný konstrukci nestrhnul svévolně, na základě svého vlastního rozhodnutí, ale dané práce provedl právě na pokyn velitele zásahu organizujícího likvidační práce k odstranění následků způsobených mimořádnou událostí ve smyslu zákona č. 239/2000 Sb.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 22/2023, ze dne 26. 10. 2023


30.01.2024 00:02

Náhrada za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké

Závěr odvolacího soudu, že osoby označené v § 2959 o. z. nemají automatický nárok na odškodnění duševních útrap spojených s usmrcením osoby blízké, je ve zcela obecné rovině správný, avšak požadavek, aby byla prokázána určitá intenzita duševního utrpení, se uplatní spíše u výkladu § 2956 o. z. (obecné východisko k poskytnutí náhrady za neoprávněné zásahy do základních práv člověka), nikoliv u zákonem výslovně definovaného nároku, u nějž se (není-li prokázáno něco jiného) již z povahy věci negativní zásah do osobnostní sféry předpokládá.

V poměrech projednávané věci není případný odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 173/2016, v němž za předešlé právní úpravy dospěl dovolací soud k závěru, že je-li pozůstalý natolik útlého věku a zemřelá blízká osoba věku natolik vysokého, že se mezi nimi ke dni smrti zemřelé osoby citové vztahy nerozvinuly a ani nelze důvodně předpokládat, že by se při obvyklém běhu událostí rozvinuly v budoucnu, nemá pozůstalý právo na jednorázovou náhradu nemajetkové újmy vzniklé usmrcením osoby blízké. Šlo tedy o situaci, že mezi dotčenými osobami nebyl vůbec předpoklad vytvoření takových rodinných vazeb, které by byly zasaženy škodní událostí. V nyní projednávané věci ovšem žalobce se svou sestrou prožil společné dětství a dospívání a jejich vztah byl utužen i brzkou ztrátou obou rodičů. Není pochyb, že je na druhé straně třeba zohlednit okolnosti, které nastaly později a které měly vliv na výrazné oslabení sourozeneckého pouta. Samotné zhoršení existujících a dříve kvalitních rodinných vztahů však není důvodem pro úplné odepření náhrady, ale spíše pro její poměrné snížení. Nárok na náhradu nevzniká jen v krajních případech, kde mezi sourozenci žádný vztah neexistuje, případně je lhostejný tak, že pozůstalý žádnou újmu ze ztráty blízké osoby nepociťuje, nebo by byl dokonce vyhrocený například tím, že se osoba požadující náhradu sama úmyslně podílela na usmrcení rodinného příslušníka. Jinými slovy, i při usmrcení sourozence platí, že plné nepřiznání náhrady v situaci, kdy spolu zemřelý a pozůstalý prožili společné dětství, musí být odůvodněno zcela výjimečným rozpadem vzájemných vztahů, a to natolik, že by pozůstalý ztrátu osoby blízké nepovažoval za újmu, resp. by ji nikterak úkorně nevnímal. Takový stav vzájemného vztahu musí ve sporu tvrdit a prokazovat žalovaný škůdce, případně pojistitel jeho odpovědnosti.

Od těchto závěrů se ve svém rozhodnutí odvolací soud odchýlil, jestliže uvedl, že žalobce sice duševní útrapy pociťoval, nikoliv však v takové míře, aby odůvodňovaly odškodnění podle § 2959 o. z. Jak z provedeného dokazování vyplynulo, vztah žalobce s jeho sestrou byl sice již řadu let poměrně oslaben, nicméně určité pouto mezi nimi stále existovalo. Sourozenci spolu ve velmi omezené míře dálkově komunikovali a z žádného důkazu nevyplynulo, že by vztah žalobce k sestře byl negativní. Smrt sestry se jej dotkla stejně jako to, že o ní nebyl včas informován a nemohl se zúčastnit pohřbu, evidentně v důsledku ztráty sestry pociťoval duševní útrapy, které odůvodňují poskytnutí zadostiučinění. Není přitom potřeba, aby se jednalo o nadstandardní duševní bolesti, neboť ze zákona žádný takový požadavek nevyplývá. I zásah do méně intenzivních rodinných vztahů může vyvolat duševní útrapy, které jsou podle zákona odškodnitelné, neboť ztráta blízké osoby zpravidla je i v takových případech pociťována jako příkoří a vyvolává výše popsané pocity jako jsou primární šok ze zprávy či zjištění o smrti, jednak následné stavy bolesti, smutku, prázdnoty a zmaru. Pokud vzájemný vztah existoval navzdory tomu, že nebyl vysoké intenzity, a dokonce nedosahoval ani intenzity průměrného vztahu, není tato skutečnost sama o sobě důvodem pro úplnou redukci náhrady, ale jen pro její odpovídající snížení, neboť stále je přítomna kompenzovatelná újma vzniklá ztrátou rodinného či obdobného vztahu k osobě blízké.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2488/2023, ze dne 31. 10. 2023


29.01.2024 00:02

Liberační důvod provozovatele dopravy podle § 2927 odst. 2 o. z.

I. Odpovědnost provozovatele dopravy podle § 2927 o. z. je odpovědností objektivní, která je založena na působení zákonem zvlášť kvalifikované okolnosti (nikoliv na protiprávnosti počínání škůdce), která vyvolá škodlivý účinek, a to bez ohledu na zavinění škůdce, jak předvídá obecné ustanovení § 2895 o. z. (též tzv. odpovědnost za výsledek). Odpovědná osoba (provozovatel) se tedy nemůže zprostit povinnosti k náhradě újmy tím, že prokáže nedostatek zavinění, její odpovědnost je vyloučena jen při splnění tzv. liberačního důvodu (§ 2927 odst. 2 o. z.).

Zákon tím poskytuje zvýšenou ochranu poškozenému a reflektuje skutečnost, že dopravní prostředky představují více či méně složitá technická zařízení, s čímž jsou spojeny zvýšené nároky na jejich ovládání, vozidla se pohybují zpravidla vyšší rychlostí, a vykazují proto zvýšené riziko vzniku škod pro přepravované osoby či pro okolí. Objektivní odpovědnost se spojuje právě s těmito projevy typickými pro provoz zařízení, zejména s jeho působením na okolí či dovnitř způsobem, který je výsledkem vlastností dopravního prostředku, schopného přemisťovat se z místa na místo a přepravovat přitom osoby či věci. I samotný způsob jízdy vozidla (jeho pohyb), při němž dojde k pádu přepravovaného pasažéra, je okolností zakládající povinnost k náhradě újmy podle § 2927 o. z. Tato odpovědnost je pak vztažena nikoliv k osobě, která prostředek bezprostředně při vzniku škody ovládá (řídí), nýbrž k provozovateli, jímž je míněna osoba, která provozuje dopravní činnost nebo vlastní dopravní prostředek, či má k němu taková práva a oprávnění, umožňující jí s ním disponovat tak, že jeho využívání má charakter určité organizované, zpravidla trvalejší činnosti.

II. Liberační důvod je definován v § 2927 odst. 2 větě druhé o. z. požadavkem na vynaložení veškerého úsilí, které lze po provozovateli požadovat, aby zabránil vzniku škody při své dopravní činnosti. Jeho použití je však omezeno podmínkou věty první tohoto ustanovení jen na případy, kdy újma byla způsobena okolností nemající původ v provozu dopravy či vozidla. Pod poněkud nejasný pojem okolností majících původ v provozu (které liberaci vylučují) zahrnuje dosavadní judikatura příkladmo selhání nebo nedostatek činnosti osob použitých v provozu, nedostatky nebo vady materiálu, a to i skryté, technický stav dopravního prostředku. Naopak za okolnosti nemající původ v provozu (a tedy umožňující liberaci) jsou pokládány „vnější“ vlivy. Tato judikatura vztahující se k ustanovením § 427 a § 428 obč. zák. je s ohledem na prakticky shodné znění § 2927 o. z. nadále použitelná. Přesto zůstává uvedený pojem okolností majících a nemajících původ v provozu nevyjasněný zejména proto, že judikaturou podávaný příkladmý výčet pokrývá jen některé z nich a ani rozlišení na vnitřní a vnější okolnosti není dostatečně přesné k vystižení podstaty problému.

Z povahy věci je zřejmé, že okolnosti mající původ v provozu mohou tvořit pouze podmnožinu případů, v nichž byla škoda vyvolána zvláštními vlastnostmi provozu dopravy či vozidla; jinak by vymezení, kdy lze liberovat a kdy nikoliv, postrádalo rozlišovací schopnost, případně by bylo obsoletním, jestliže by se oba pojmy shodovaly. Rozlišení okolností vylučujících liberaci na vlivy působící zevnitř vozidla a zvenčí k vysvětlení pojmů nepřispívá, protože dosavadní judikatura popisuje některé jevy, které lze podřadit každé z těchto složek. Je tedy zřejmé, že není významné, odkud tyto okolnosti působí, nýbrž jakým způsobem a s jakým výsledkem se projevily vůči dopravnímu prostředku (též jeho obsluze, technice či organizačním opatřením) tak, že vyvolaly škodlivé působení zvláštních vlastností provozu. Jinými slovy nejprve musí být zřejmé, že újmu vyvolala zvláštní povaha provozu (jinak se vůbec neaplikuje § 2927 o. z.), a pouze tehdy lze zvažovat, zda šlo zároveň o okolnosti mající původ přímo v provozu samém (liberace je vyloučena) nebo o okolnosti jiné, tedy se samotným provozem přímo nespojené (liberace přichází v úvahu). Pojem okolností, které nemají původ v provozu, tak naplňují pouze ti činitelé, kteří ať zevnitř či zvenčí působí takovou silou či způsobem, že dokáží vyvolat negativní projevy zvláštní povahy dopravního provozu, k nimž by jinak (nebýt těchto specifických okolností) nedošlo. Přes odlišnou formulaci je zde obdoba s liberačním důvodem formulovaným slovy „ledaže by ke škodě došlo i jinak“ u jiných skutkových podstat objektivní odpovědnosti (srov. zejména § 2944 nebo § 2946 odst. 2 o. z.), který počítá s tím, že vnější síla převládla při škodní události natolik, že zvlášť kvalifikovaná okolnost zakládající objektivní odpovědnost je v porovnání s ní bez podstatného významu. V poměrech objektivní odpovědnosti za újmu způsobenou zvláštní povahou provozu dopravy či dopravního prostředku to znamená, že negativní účinek pohybu vozidel a organizace či řízení jejich provozu byl „nastartován“ vnější okolností (míněno pojmově nikoliv prostorově) natolik silnou, že převládla nad vlastnostmi provozu a převažujícím způsobem zapříčinila negativní dopad zvláštních vlastností spojených s dopravní činností. Při vědomí jisté nedokonalosti příkladmých výčtů považuje dovolací soud za vhodné označit za ně zejména živelní události či extrémní povětrnostní vlivy nezvladatelně zasahující do pohybu vozidla, jejich důsledky působící vůči provozu vozidla (pád stromu či kamení na vozidlo, sesuv půdy), nebo s provozem nesouvisející jevy uvnitř dopravního prostředku (napadení řidiče přepravovanou osobou, konflikt mezi cestujícími, výbuch či požár látek přenášených pasažérem). Pouze v případě takových a jim podobných okolností může se provozovatel dopravy či dopravního prostředku odpovědnosti zprostit, prokáže-li zároveň, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po něm požadovat, tedy že okolnostem, jež vyvolaly škodlivý účinek, nemohl předejít a eliminovat jejich působení na provoz vozidla.

III. V poměrech posuzované věci ze zjištěného skutkového stavu nevyplývají ohledně průběhu škodní události žádné okolnosti nemající původ v provozu, neboť poškozená upadla při běžném jízdním manévru rozjezdu tramvaje ze stanice. Projevily se tudíž vlastnosti typické pro provoz tramvaje (zrychlený pohyb, rozjezdová akcelerace), nikoliv vně provozu stojící okolnosti, které by do nich zasáhly převažující měrou. Již tím je tedy uplatnění liberačního důvodu podle § 2927 odst. 2 o. z. vyloučeno a nebylo namístě zkoumat, zda takovému působení vozidla dovnitř na cestující mohl jeho provozovatel zabránit vynaložením veškerého úsilí, které lze po něm požadovat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 154/2023, ze dne 25. 10. 2023


26.01.2024 00:05

NSS: Závaznost pravidel chování pro lyžaře vydaných FIS

Pravidla chování pro lyžaře vydaná Mezinárodní lyžařskou federací (FIS) nejsou právně závazným předpisem a není ani patrné, že by v prostředí České republiky nabyla povahu obyčejového práva. Jejich dodržování však obvykle směřuje k zajištění rozumné míry bezpečí na sjezdových tratích, neboť jde o pravidla racionální, opírající se o širokou zobecněnou zkušenost s danou činností. Tato pravidla za běžných okolností lze považovat za měřítko pro posouzení, zda lyžař (snowboardista) na sjezdovce dbá obecné prevence (§ 2900 občanského zákoníku), a zároveň za jakýsi návod, jak se v tomto ohledu má na sjezdovce chovat.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2023, čj. 2 As 275/2020-35)


08.01.2024 00:02

K možnosti společníka spol. s r.o. vymáhat reflexní škodu

Společník společnosti s ručením omezeným není oprávněn se sám domáhat náhrady tzv. reflexní škody (tj. škody, která vznikla společnosti, a v jejímž důsledku se snížila hodnota podílu společníka ve společnosti) ani prostřednictvím § 2913 odst. 1 o. z.

Použitelnosti dosavadních judikatorních závěrů v projednávané věci nebrání ani skutečnost, že byly přijaty v situaci, kdy společnosti způsobil škodu člen jejího statutárního orgánu a společníkovi tak jako nástroj ochrany jeho práv mohla sloužit společnická (derivativní) žaloba. I za situace, kdy škodu společnosti (zatím) nezpůsobil člen jejího statutárního orgánu, je jednatel – má-li dostát požadavkům jednání s péčí řádného hospodáře – povinen za společnost škodu vymáhat. Je-li jednatel nečinný a nevymáhá za společnost jí způsobenou škodu, je nástrojem ochrany práv společníka (a společnosti) před nečinností jednatele při vymáhání škody, která byla společnosti způsobena (a jež je ve vztahu ke společníkovi škodou reflexní), právě společnická (derivativní) žaloba, kterou společník může za společnost uplatnit vůči jednateli (§ 157 a násl. z. o. k.). Opačný závěr, podle něhož by byl v případě, kdy škoda společnosti nebyla způsobena členem jejího statutárního orgánu, oprávněn náhradu škody požadovat přímo společník, nemůže obstát právě s důrazem na skutečnost, že zatímco nahrazením skutečné škody způsobené společnosti je v rozsahu úhrady nahrazena též reflexní škoda způsobena společníkovi, tak nahrazením (pouze) reflexní škody společníkovi se nenahrazuje skutečná škoda způsobená společnosti. Nahrazení reflexní škody přímo společníkovi by naopak mohlo způsobit poškození ostatních společníků či věřitelů společnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3333/2022, ze dne 19. 9. 2023


19.12.2023 00:02

Výše náhrady škody způsobené pokácením stromů na nelesním pozemku

I. V úvahu připadají dva způsoby peněžní náhrady škody na věci, a to stanovené buď rozdílem obvyklé ceny věci před poškozením a po poškození, anebo ve výši nákladů potřebných k uvedení věci do stavu před poškozením, nejsou-li však takové náklady zjevně nepřiměřené obvyklé ceně věci před poškozením. Není-li uvedení věci do původního stavu možné, protože věc je zcela zničena, ztracena, poškozena natolik, že by její obnovení znamenalo vytvoření nové věci, ani případnou opravou by nebyla obnovena její funkce, anebo by náklady na opravu převýšily obvyklou cenu věci před poškozením, je jediným možným způsobem určení výše škody rozdílem mezi cenou obvyklou před poškozením a po něm.

Z tohoto závěru, odpovídajícího předchozí právní úpravě, lze v obecné rovině stále vycházet, byť nová právní úprava dává přednost nahrazení škody uvedením do předešlého stavu (§ 2951 odst. 1 o. z.). Za současné právní úpravy se proto náhrada škody uvedením do předešlého stavu uplatní tehdy, je-li fakticky možná, což znamená nejen možnost faktickou, právní, ale též možnost hospodářskou, tj. splnění podmínky smysluplnosti opravy věci při současném přihlédnutí k poměrům poškozeného a jeho zájmu na zachování neporušitelnosti vlastnictví konkrétní věci. Zcela obecně lze považovat za přípustné zhruba 30% překročení celkové obvyklé ceny poškozené věci, neboť více jak o třetinu vyšší náklady na opravu věci oproti její obecné ceně před poškozením již zpravidla představují nepoměrně vysoké náklady a znamenají příliš drahou a v důsledku toho i ekonomicky neefektivní opravu věci.

Lze proto uzavřít, že cena opravy vyčíslená nad třetinové převýšení obvyklé ceny věci před poškozením představuje zpravidla překážku pro náhradu škody uvedením do předešlého stavu pro tzv. hospodářskou nemožnost tohoto způsobu plnění.

II. Poškozená byla vlastnicí pozemku, který měl podle zápisu v katastru nemovitostí charakter trvalého travního porostu a nacházel se v místě, které bylo podle územního plánu určeno k částečnému zastavění. Nejednalo se o lesní pozemek, stromy neplnily funkci lesa, tvořily jeho přirozený okraj. Byť nebyly výsledkem pěstební činnosti, dotvářely charakter pozemku poškozené. Jednalo se o vzrostlé stromy, které byly součástí jejího pozemku (§ 505 o. z., § 507 o. z.) a jako takové měly (mohly mít) vliv na jeho hodnotu. Tím, že škůdce tyto stromy protiprávně pokácel a takto získané dřevo odvezl, zasáhl do jejího vlastnického (absolutního) práva a způsobil jí škodu, která může spočívat nejen v hodnotě odvezeného dřeva, ale i ve snížení obvyklé ceny pozemku.

Takto vzniklou škodu v daném případě nelze reparovat uvedením do původního stavu. Nejen proto, že poškozená již není vlastnicí pozemku, který po vzniku škody prodala, ale i proto, že při dlouhodobosti růstu a možného odlišného vývoje tohoto typu porostů (vzrostlých stromů) nelze dosáhnout téhož stavu jako před škodní událostí (faktická nemožnost uvedení v předešlý stav). Není-li tedy naturální restituce možná, je třeba určit výši škody rozdílem mezi obvyklou cenou věci před poškozením a po něm. Jestliže pokácené stromy na jiném než lesním pozemku byly součástí pozemku poškozené, tedy součástí věci nemovité, představuje skutečná škoda rozdíl mezi v době vzniku škody obvyklou cenou nemovitosti (pozemku), jehož součástí stromy byly, a cenou pozemku po jejich odstranění. Vzhledem k tomu, že poškozenou vlastněné pokácené stromy byly škůdcem odvezeny, je nutno v rámci odškodnění zohlednit i obvyklou cenu takto škůdcem získaného dřeva.

Z výše uvedeného je zřejmé, že za daných skutkových okolností nelze stanovit náhradu škody ve výši nákladů na dopěstování náhradních výsadeb do stejného nebo obdobného stavu jako před poškozením. Taková náhrada by totiž představovala obdobu hodnot, které by bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu, což však v projednávané věci není možné. V posuzované věci pak není na místě stanovit výši škody ani podle vyhlášky č. 55/1999 Sb., o způsobu výpočtu výše újmy nebo škody způsobené na lesích. A to nejen proto, že pokácené stromy neplnily funkci lesa, nebyly lesním porostem a nenacházely se na lesním pozemku, ale především proto, že vyhláška nezohledňuje případnou změnu hodnoty kácením dotčeného pozemku ani cenu vytěženého dřeva, které ovlivňuje nabídka a poptávka na trhu v době vzniku škody. Jinak řečeno, škoda stanovená podle vyhlášky nezohledňuje tržní cenu ať již pozemku nebo dřeva, a proto podle ní určená výše škody neodpovídá § 2969 odst. 1 o. z. ani judikatuře.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 533/2022, ze dne 20. 9. 2023


12.12.2023 00:02

Náhrada škody vzniklé v příčinné souvislosti s krizovým opatřením

I. Z ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona je zřejmé, že institut odpovědnosti za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením je speciální normou obsahující zvláštní skutkovou podstatu odpovědnosti státu za škodu, která se řídí právě tímto zákonem, nikoliv zákonem č. 82/1998 Sb. či obecným předpisem. Zakládá přitom odpovědnost bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a na rozdíl od uvedeného zákona nevyžaduje, aby škoda byla vyvolána nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Tato speciální odpovědnost je založena na současném splnění předpokladů, jimiž je 1. provedení krizového opatření, 2. vznik škody a 3. příčinná souvislost mezi krizovým opatřením a vznikem škody. Stát se může odpovědnosti zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že poškozený si způsobil škodu sám. Z dikce ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona je nepochybné, že odpovědnou osobou je stát.

II. Krizový zákon nečiní rozdíl mezi krizovými opatřeními, která působí na území celé České republiky, a těmi, která směřují vůči konkrétní osobě nebo konkrétně vymezenému okruhu osob. Z ničeho neplyne, že by historický zákonodárce zamýšlel omezit povinnost státu k náhradě škody jen na individuálně zaměřená krizová opatření. Omezení odpovědnosti státu podle § 36 odst. 1 krizového zákona na situace, kdy krizové opatření směřuje proti konkrétně určeným osobám, jak je provedl odvolací soud, nemá oporu v zákoně a nelze je dovodit ani teleologickým výkladem.

III. Nesprávné jsou rovněž úvahy odvolacího soudu v tom směru, že stát nenese odpovědnost za újmu způsobenou krizovými opatřeními, která jsou svojí povahou produktem legislativní činnosti. Předně je třeba poukázat na to, že za újmu způsobenou normativními akty s obecnou působností stát neodpovídá toliko v režimu zákona č. 82/1998 Sb. Závěr o tom, že stát neodpovídá za újmu způsobenou legislativní činností nebo její absencí ale neplatí bezvýjimečně. Konečně zákonodárci nic nebrání v tom, aby na sebe stát dobrovolně přijal povinnost k náhradě škody způsobené různou činností orgánů výkonu veřejné moci, včetně výkonu činnosti legislativní, jak se tomu stalo právě v § 36 odst. 1 krizového zákona. I svou povahou normotvorné krizové opatření je stále krizovým opatřením ve smyslu § 2 písm. c) krizového zákona.

IV. Povinnost státu nahradit škodu způsobenou krizovým opatřením nastupuje ve chvíli, kdy nastanou takové účinky krizového opatření, které povedou ke vzniku škody. Tento okamžik je třeba posoudit podle konkrétních okolností věci, neboť krizová opatření mohou zahrnovat různorodou skupinu předem víceméně nedeterminovaných aktivit (reakcí) orgánů krizového řízení za účelem zvládnutí krizové situace. Z toho důvodu nelze omezit odpovědnost státu jen na ta krizová opatření, která stát sám provede (např. zboření domu).

V poměrech žalobkyně došlo vydáním krizových opatření k omezení či zákazu maloobchodního prodeje, čímž měl žalobkyni ujít zisk. Z povahy těchto opatření plyne, že jejich účinky nastaly okamžikem, který je v každém jednotlivém krizovém opatření uveden. Od něj získala daná opatření potenciál způsobit žalobkyni škodu. Tento okamžik je proto nutno považovat za okamžik provedení krizových opatření ve smyslu § 36 odst. 1 krizového zákona.

Okolnost, že se žalobkyně sama krizovému opatření podrobila a že je respektovala, jí nemůže jít k tíži. Dovedení názoru odvolacího soudu ad absurdum by znamenalo, že ten prodejce, který by krizové opatření nerespektoval a proti kterému by muselo být krizové opatření „provedeno“ za použití síly, například orgány policie, by v souladu s úvahou odvolacího soudu nárok na náhradu škody podle § 36 odst. 1 krizového zákona měl, zatímco žalobkyně, která jednala právně souladně, by jej mít neměla. Takový závěr je zjevně nesprávný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 63/2023, ze dne 31. 8. 2023


06.12.2023 00:02

K povinnosti hradit škodu způsobenou poskytnutím rady

Zákonodárcem zvolené formulace v rámci hypotézy § 2950 o. z. nezmiňují coby nutnou podmínku přímý smluvní vztah mezi poskytovatelem rady či informace a poškozeným jako jejím adresátem; uzavření smlouvy není podmínkou pro vznik povinnosti k náhradě škody ve smyslu § 2950 o. z. Povinnost k náhradě škody vzniklé porušením povinnosti podat řádnou informaci či radu tak není ve smyslu § 2950 o. z. redukována na přímý vztah mezi dvěma kontrahenty.

Ze skutkových okolností projednávané věci je zřejmé, že specifický vztah účastnic řízení sice formálně vzato nebyl přímým smluvním vztahem, avšak podstatně se mu blížil, resp. jej víceméně nahrazoval. Poskytovatelce rady bylo zřejmé, že právě za ni bude odměněna určitým subjektem, jenž však nutně nemusí být tím, k jehož osobě či aktivitě rada směřuje. K výkladu, že není rozhodné, od koho škůdce odměnu obdrží, ale to, že škůdce nejednal nezištně, se ostatně přiklonil též Ústavní soud (viz nález sp. zn. III ÚS 3528/20). Za této situace je závěr odvolacího soudu, že absence smlouvy mezi účastnicemi vylučuje odpovědnost žalované za škodu, zcela formální a nepřiměřeně zužující zákonem stanovené podmínky uvedené v § 2950 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3019/2022, ze dne 30. 8. 2023


01.11.2023 00:02

Znečištění vozovky provozní kapalinou motorového vozidla

Ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. spojuje dopad tohoto předpisu jen se zde vyjmenovanými, uplatněnými a prokázanými nároky poškozeného na náhradu újmy, které je pojistitel povinen za pojištěného škůdce nahradit v rozsahu a ve výši podle zvláštního právního předpisu, jímž je především občanský zákoník. Pro nárok na pojistné plnění je rozhodující rozsah odpovědnosti osoby, za niž má pojistitel plnit, a rozsah plnění pak může být modifikován zejména ustanovením § 6 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb. Pojistné plnění poskytované z pojištění odpovědnosti z provozu vozidla však není neomezené a nehradí se z něj veškeré újmy, které poškozenému v důsledku škodní události vznikly, ale pouze nároky taxativně vypočtené v § 6 odst. 2 tohoto zákona, nejsou-li vyloučeny výčtem obsaženým v § 7 zákona; jeho rozsah se automaticky nerovná rozsahu plnění, k němuž je povinován provozovatel či řidič vozidla z titulu náhrady škody. Pokud zákon č. 168/1999 Sb., popř. jiný zákon určitý druh nároku výslovně nestanoví, je jeho náhrada z pojištění odpovědnosti vyloučena. Pojištěná osoba tak nemá podle zákona č. 168/1999 Sb. vůči svému pojistiteli odpovědnosti nárok na náhradu skutečné škody, která jí vznikla při havárii vlastního vozu tím, že musela nahradit náklady vynaložené na vyproštění, odtah a parkovné svého vozidla, jež způsobilo překážku provozu na dálnici. Stejně tak nenáleží třetí osobě, která by takové náklady vynaložila za pojištěného, přímý nárok na pojistné plnění.

Od uvedených případů je však nezbytné odlišit situace, kdy poškozené vozidlo pojištěné pro případ odpovědnosti za škodu způsobí skutečnou škodu na majetku jiného subjektu, tj. škodu vzniklou poškozením, zničením nebo ztrátou věci [§ 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb.], například na vozovce, dopravním značení nebo svodidlech. Za škodu podle citovaného ustanovení je třeba pokládat i ztrátu či omezení užitné vlastnosti věci (komunikace), proto je poškozením i kontaminace vozovky provozní kapalinou motorového vozidla, jejímž okamžitým následkem je zhoršení sjízdnosti komunikace a (bez vyčištění vozovky) i postupná fyzická degradace jejího povrchu. Nejde jen o vytvoření dočasné překážky v provozu (jakou vytvoří například havarované vozidlo či jeho náklad, případně znečištění vozovky zeminou při polních či stavebních pracích), ale o negativní ovlivnění vlastností vozovky, které by bez odborného zásahu změnilo užitné vlastnosti komunikace trvale.

Znečištění komunikace je stav, který může bez dalšího odstranit sám jeho původce, zatímco u poškození komunikace lze vycházet z toho, že za opravu je třeba pokládat činnost, kterou musí vykonat subjekt disponující odbornými znalostmi a technologiemi. Byť tedy kontaminace vozovky provozní kapalinou motorového vozidla v zásadě je znečištěním, dosáhne-li značného rozsahu a závažnosti, ohrožuje-li bezpečnost silničního provozu a nelze-li ji odstranit bez zásahu odborného subjektu, je namístě pokládat ji za poškození komunikace.

Správce komunikace, který vynaložil náklady na odborné odstranění rozsáhlé olejové skvrny z vozovky, tak má nárok na jejich náhradu vůči provozovateli vozidla a současně přímý nárok na pojistné plnění (proti pojistiteli odpovědnosti) či na plnění z garančního fondu (proti České kanceláři pojistitelů) podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., neboť jde o náklady na odstranění škody na vozovce způsobené provozem motorového vozidla (§ 28 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2961/2022, ze dne 15. 8. 2023


< strana 1 / 48 >
Reklama

Jobs