// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu

Odpovědnost za škodu

15.10.2019 00:02

Zvlášť závažné ublížení na zdraví ve smyslu § 2959 o. z.

I. Při vymezení pojmu „zvlášť závažné ublížení na zdraví“ ve smyslu § 2959 o. z. je nutno vycházet zejména ze závažnosti následků primární oběti. Půjde zpravidla o ta nejtěžší zdravotní poškození, zejména o kómatické stavy, závažná poškození mozku či o ochrnutí výrazného rozsahu, tj. o následky srovnatelné s usmrcením osoby blízké, kdy duševní útrapy sekundárních obětí dosahují určité vyšší intenzity. Jedná se o duševní útrapy (smutek, pocity zoufalství a beznaděje, strach) spojené s vědomím, že tato osoba byla trvale vyřazena z většiny sfér společenského uplatnění a změnila se v osobu trpící výjimečně nepříznivým zdravotním stavem. Nesmrtelná újma musí být svou závažností srovnatelná s usmrcením blízké osoby.

Kromě případů s nejzávažnějšími následky může jít i o případy velmi těžkých zranění, která budou primární oběť po delší dobu ohrožovat na životě nebo po delší dobu zatěžovat výrazně nepříznivým zdravotním stavem, což bude mít citelný dopad do osobnostní sféry blízkých osob, a jejich duševní útrapy tak budou do té míry intenzivní, že musí být odškodněny i přesto, že následky zranění nebudou nejtěžší. Za zvlášť závažné ublížení na zdraví (§ 2959 o. z.) nelze bez dalšího považovat každou vážnou poruchu zdraví trvající nejméně šest týdnů (§ 122 odst. 2 písm. i) trestního zákoníku). V trestní soudní praxi je delší dobu trvající porucha zdraví vykládána jako vážná porucha zdraví trvající nejméně 6 týdnů. Jako těžkou újmu na zdraví kvalifikovala soudní praxe např. i zlomeninu nohy v kotníku, jejíž léčení trvalo 7 týdnů. Takový přechodný stav poruchy zdraví však nelze označit jako zvlášť závažné ublížení na zdraví, které by bylo způsobilé vyvolat duševní útrapy osob blízkých poškozenému v intenzitě odčinitelné peněžitou náhradou podle § 2959 o. z.

II. Duševní útrapy sekundárních obětí, jestliže u primární oběti dojde k přechodnému stavu poruchy zdraví, kterou nelze podřadit pod § 2959 o. z., by bylo možno odčinit podle § 2971 o. z. za splnění stanovených podmínek, tj. odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, pociťuje-li poškozená osoba nemajetkovou újmu důvodně jako osobní neštěstí.

III. V projednávané věci nejde o případ zvlášť závažného ublížení na zdraví, jak jej má na mysli § 2959 o. z. Byla-li dcera žalobců hospitalizována následkem dopravní nehody po dobu jednoho měsíce, poté propuštěna do domácího léčení a následně hospitalizována ještě dalších 14 dní a nejsou-li následky jejího zranění natolik vážné, aby jí vyřazovaly z většiny sfér společenského uplatnění, naopak je s relativně mírnými omezeními zapojena do běžného života, nejedná se o zvlášť závažné ublížení na zdraví ve smyslu uvedeného ustanovení. Dovolací soud nijak nezlehčuje starost a strach žalobců o dceru v době po dopravní nehodě, avšak poškození zdraví, které utrpěla, není ani z hlediska závažnosti následků, ani z hlediska doby, kdy byla ohrožena na životě a prognóza vývoje jejího stavu byla nejistá, tak vážným ublížením na zdraví, aby bylo podřaditelné pod § 2959 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4210/2018, ze dne 27. 6. 2019


09.10.2019 00:01

Škoda způsobená provozem (kanalizace) podle § 2924 o. z.

I. Škodu způsobenou provozem podle § 2924 o. z. hradí provozovatel bez ohledu na zavinění i na porušení právní povinnosti. Jde tedy o odpovědnost objektivní, avšak vzhledem k zakotvení liberačních důvodů nejde o odpovědnost absolutní.

Předpokladem odpovědnosti dle tohoto ustanovení je událost vyvolaná provozem závodu nebo jiného obdobného zařízení (samotnou existencí provozního zařízení, které škodlivě působí na okolí, a to bez ohledu na to, zda zařízení je v chodu či nikoliv), vznik újmy a příčinná souvislost mezi nimi. Povinným k náhradě újmy (škůdcem) je provozovatel, tedy ten, kdo vyvíjí provozní činnost výdělečně (za účelem dosažení zisku), v rámci svého závodu (§ 502 o. z.) nebo jiného podobného zařízení.

Provozem se rozumí soustavně prováděná činnost právnickou nebo fyzickou osobou, související s předmětem činnosti (zpravidla podnikatelské, obchodní), kterou subjekt vyvíjí za použití určitých organizačních opatření, zejména pokud je provozována továrním způsobem, při němž jsou používány stroje, nástroje, přístroje či technologické postupy, které nemusejí být plně zvladatelné a kontrolovatelné a mohou ze své podstaty mít nepříznivé účinky na okolí nebo osoby, které s nimi přijdou do styku. Újma musí být způsobena buď vlastní provozní činností, tedy samotným využitím technologických postupů, nebo věcí při ní použitou, případně vlivem činnosti na okolí, čímž je míněn nepříznivý dopad technologických postupů navenek (např. únik škodlivin). Na poškozeném je, aby prokázal, že mu vznikla újma (včetně její výše), že škůdce výdělečně provozuje shora popsanou činnost a že mezi existencí (projevy) tohoto provozu a vznikem škody je příčinná souvislost. Prokáže-li poškozený tyto skutečnosti, je dána odpovědnost škůdce (z níž se může případně vyvinit).

II. Jde-li o náhradu újmy z provozu, vychází nová úprava, i přes rozdíly ve formulaci § 2924 věta první o. z. a § 420a obč. zák., z obdobných principů odškodnění, a lze tak i nadále přiměřeně vycházet z dosavadní judikatury, a to i pokud jde o problematiku příčinné souvislosti. O vztah příčinné souvislosti v případě odpovědnosti za provoz se jedná, je-li prokázáno, že konkrétní újma poškozeného byla vyvolána účinky nebo vlivem provozu na okolí nebo věcí při této činnosti použitou. Byla-li by příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost nenastává.

III. Jak vyplývá z § 2924 o. z., pro uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto ustanovení není rozhodující, zda mezi poškozeným a tím, kdo mu škodu způsobil, byl závazkový právní vztah, rozhodující je, zda provoz způsobil škodu. Jestliže byl příčinou vzniku škody provoz kanalizace, odpovídá její provozovatel bez ohledu na to, zda byla smlouva o odvádění odpadních vod účinná či nikoli, neboť i kdyby smlouva účinná byla, nic by to nezměnilo na skutečnosti, že škoda byla vyvolána provozem kanalizace.

IV. Ani okolnost, že objekt, do něhož vytekla voda z kanalizace, byl rozestavěn a nebyl zkolaudován, zde na odpovědnosti provozovatele nic nemění. Připojení rozestavěného objektu na kanalizaci bylo povoleno a dle povolení (projektu) provedeno, avšak nebylo používáno (v místě budoucí zdravotní instalace bylo uzavřeno zátkou, která byla při škodné události vzdutím vody vyražena, a právě tudy došlo k zaplavení objektu). Tuto okolnost, stejně jako to, že v době vzniku škody nebyla kanalizační přípojka v objektu osazena toaletní mísou, nelze považovat za okolnosti, jež lze přičítat poškozené ve smyslu § 2918 o. z., neboť při řádném provozu kanalizace nemůže docházet k vzdutí splaškové vody natolik, aby vyvěrala ze sanitárního vybavení objektů připojených na kanalizaci.

V. Druhá věta § 2924 o. z., upravující liberační důvod, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se škůdce zprostil odpovědnosti za škodu, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1127/2018, ze dne 27. 6. 2019


01.10.2019 00:02

Škoda na zvířeti při výkonu funkce rybářské stráže

I. Ustanovení § 18 odst. 4 zákona o rybářství je speciální úpravou náhrady škody vzniklé fyzické osobě plnící úkoly rybářské stráže v souvislosti s výkonem činnosti podle tohoto zákona na věcech, náhradu škody poskytne obec, která rybářskou stráž ustanovila. Náhrada se poskytne podle zvláštního právního předpisu, tj. podle § 2894 a násl. o. z. Při výkladu pojmu "v souvislosti s výkonem činnosti rybářské stráže" lze přiměřeně využít závěrů ustálené judikatury ve vztahu k pojmu "v (přímé) souvislosti s plněním pracovních úkolů". Tato souvislost je dána u činnosti, která nepostrádá místní, časový a především věcný (vnitřní účelový) vztah k činnosti (úkolům) rybářské stráže.

II. Samu skutečnost, že žalobce měl při výkonu funkce rybářské stráže s sebou svého psa, nelze považovat za exces. Z oprávnění rybářské stráže (mimo jiné oprávnění zadržet povolenku k lovu, zadržet úlovek a rybářské nářadí) upravených v § 16 zákona o rybářství lze předpokládat, že takové zákroky mohou vyvolat nesouhlas, odpor či dokonce agresivitu kontrolovaných osob, a lze tak považovat za legitimní vykonávat činnost rybářské stráže v doprovodu psa z důvodu určité ochrany, zejména bylo-li zjištěno, že žalobce byl při výkonu této činnosti opakovaně napaden.

Škodou na věci ve smyslu § 18 odst. 4 zákona o rybářství je pak nutno rozumět i škodu vzniklou na zvířeti, za niž odpovídá podle § 18 odst. 5 tohoto zákona obec s rozšířenou působností, která rybářskou stráž ustanovila. Výkon činnosti rybářské stráže v doprovodu vlastního psa však neznamená, že by osoba vykonávající funkci rybářské stráže mohla užít psa k prosazení a vynucení svých oprávnění.

Povaze zvířete ve smyslu § 494 o. z. neodporuje takový výklad § 18 odst. 4 zákona o rybářství, podle nějž lze za škodu na věcech považovat i škodu na zvířeti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4314/2018, ze dne 26. 6. 2019


18.09.2019 00:02

Výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké

I. Základní částku náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké lze v případě existence okolností zvláštního zřetele hodných ve smyslu § 2957 o. z. výjimečně zvýšit i vícenásobně.

Podle § 2957 o. z. způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala.

II. V projednávané věci byla manželka žalobce a), matka žalobců b) a c), zavražděna při výkonu služby u bezpečnostního sboru. Takovým zavrženíhodným jednáním, jakým je zločin vraždy policistky při plnění služebních úkolů k ochraně bezpečnosti osob a majetku a udržování veřejného pořádku, se účinky zásahu do práv poškozených zpravidla násobí či zesilují, duševní útrapy blízkých činí ještě intenzivnější. Této značně zesílené intenzitě duševních útrap musí odpovídat výše peněžité náhrady, musí jí být spravedlivě vyvážen, resp. zmírněn nepříznivý následek takto závažného zásahu do práv poškozených. V posuzovaném případě je nutno zohlednit vraždu blízké osoby jako okolnost zvláštního zřetele hodnou ve smyslu § 2957 o. z., která spolu s ostatními zvažovanými kritérii, jimiž jsou intenzivní rodinné vztahy, velmi obtížná situace otce jako jediného živitele a vychovatele obou malých dětí, silná citová a existenční závislost pozůstalých dětí na zemřelé vzhledem k jejich nízkému věku, nízký věk zemřelé, naprostá bezohlednost a lhostejnost pachatele, odůvodňuje mimořádné zvýšení relutární náhrady. Dospěl-li odvolací soud po zohlednění všech kritérií, včetně úmyslného způsobení újmy, k závěru, že přiměřená a spravedlivá náhrada pro každého z pozůstalých činí 1 500 000 Kč, přičemž do této částky zahrnul i již poskytnutou částku 250 277 Kč podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, odpovídá jeho úvaha výjimečnosti situace v této věci a konkrétním zjištěným okolnostem a nelze mu v tomto směru vytknout žádné pochybení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3111/2018, ze dne 29. 5. 2019


12.09.2019 00:02

Aplikace § 415 obč. zák. na obchodní závazkové vztahy

Ve smyslu ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. se závazkovými vztahy mezi podnikateli, které vznikají při jejich podnikatelské činnosti, rozuměly nejen vztahy v rámci jejich podnikatelské činnosti, ale i vztahy, které k ní mají přímý vztah. Obchodními jsou tyto vztahy, i když konkrétní úprava vztahující se na ně není obsažena v obchodním zákoníku, ale v občanském zákoníku nebo zvláštním předpisu, a v tom, co není upraveno speciální úpravou, pak pro ně platí úprava obchodního zákoníku. Jelikož obchodní zákoník neupravoval institut generální prevenční povinnosti, dopadalo ve smyslu § 1 odst. 2 obch. zák. ustanovení § 415 obč. zák. též na obchodní závazkové vztahy.

Z § 489 obč. zák. ve spojení s § 261 odst. 1 obch. zák. pak lze dovodit, že závazkovým vztahem mezi podnikateli ve smyslu uvedeného § 261 odst. 1 obch. zák. jsou nejen vztahy ze smluv, ale i ze způsobené škody či z bezdůvodného obohacení, pokud splňují předpoklad, že již při jejich vzniku je zřejmé, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2382/2017, ze dne 29. 5. 2019


11.09.2019 00:00

Přesun důkazního břemene v medicínském sporu na žalovaného

Obecně platí, že ve sporu o náhradu škody (újmy) je povinností žalobce prokázat objektivní podmínky odpovědnosti škůdce za škodu. Neunesení této důkazní povinnosti má za následek neúspěch ve sporu. To se v zásadě vztahuje i na řízení o nárocích odvozených od porušení povinnosti poskytovatele zdravotní péče postupovat lege artis či od objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze jím použité věci. Specifikem medicínských sporů, v nichž na straně jedné vystupuje pacient, jakožto poškozený a na straně druhé poskytovatel zdravotních služeb (lékař či zdravotnické zařízení), jako škůdce, je okolnost, že může nastat situace, kdy poškozený nebude - pro své odborně a materiálně značně nevýhodnější postavení ve srovnání s postavením škůdce - obvykle schopen předložit veškeré důkazy na podporu svých tvrzení. Pokud se tak stane v případech, kdy některý z předpokladů odpovědnosti za újmu může být prokázán pouze za pomoci zdravotnické dokumentace, jíž však disponuje škůdce, lze připustit výjimečný procesní přístup spočívající v tzv. obrácení důkazního břemene.

Nesplní-li účastník povinnost vydat důkaz (§ 129 odst. 2 o. s. ř.), může soud takovou skutečnost vzít v potaz v rámci hodnocení důkazů v tom směru, že zatajil-li účastník řízení skutečnosti, s nimiž mohl, objektivně vzato, soud seznámit, nechová se procesně korektně, jeho přístup k řízení je celkově nevěrohodný, což oslabuje jeho pozici a váhu tvrzení. Podle Ústavního soudu je pak ústavně aprobovatelné, aby obecný soud přistoupil k možnosti ultima ratio spočívající v obrácení důkazního břemene ohledně skutečností, které měly být na základě zdravotnické dokumentace objasněny, a to v situaci, kdy postup podle § 129 odst. 2 o. s. ř. nepřichází v úvahu z důvodu, že předmětná zdravotnická dokumentace buďto v rozporu s právními povinnostmi škůdce nebyla pořízena vůbec, anebo ji (opět v rozporu se svými právními povinnostmi) neuchoval či "ztratil". Tehdy lze totiž akceptovat, aby nad ochranou právní jistoty žalovaného převážil požadavek na zachování principů spravedlivého procesu. Je totiž zřejmé, že v takovýchto situacích je to právě žalovaný, kdo ze svého protiprávního či nepoctivého jednání získává prospěch na úkor žalobce - poškozeného, jenž není schopen unést důkazní břemeno ohledně tvrzení, od nichž odvíjí svůj nárok na náhradu újmy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2793/2017, ze dne 30. 5. 2019


09.09.2019 00:02

Určitost žaloby na náhradu nemajetkové újmy způsobené ublížením na zdraví

Vzhledem k tomu, že ustanovení § 2958 o. z. zakládá tři relativně samostatné nároky, byť vycházejí z téže škodné události, je nutné je přesně vyčíslit a každý nárok v žalobě podložit konkrétními skutečnostmi.

Dovolací soud si je vědom obtížnosti vylíčit tyto skutečnosti ve sporech s poskytovatelem zdravotní péče pro žalobce, který obvykle není odborníkem v daném oboru. Proto na žalobce nelze klást přehnané požadavky ohledně podrobnosti a odborné kvality vymezení důvodů odpovědnosti žalovaného. I přesto ale je nutné trvat na tom, aby z hlediska skutkového vylíčení nároku žaloba obsahovala (byť laickým popisem) specifikaci postupů, od nichž poškozený dovozuje vznik škodní události, a popis negativních projevů, s nimiž spojuje své obtíže, které požaduje odčinit. Právě proto, že soud je při rozhodování o těchto nárocích vázán žalobním návrhem, který nesmí překročit, je na žalobci, aby v návrhu na zahájení řízení vedle konkrétních skutečností rovněž uvedl, v jaké výši jednotlivé nároky požaduje. Výše uplatňovaného nároku musí být stanovena alespoň minimální částkou, tedy nestačí například pouze uvést, že poškozený požaduje náhradu újmy ve výši, jaká bude zjištěna v průběhu řízení před soudem. Jestliže nemá k dispozici podklady pro přesné vyčíslení (u nemajetkové újmy to bude spíše pravidlem, neboť ani znalecký posudek podle Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví neurčuje definitivní výši náhrady), musí žalobce v žalobě uvést alespoň minimální výši částky, které se domáhá pro každý jednotlivý nárok. Stanovit výši nároku, o kterém se řízení vede, přitom přísluší pouze žalobci, protože vymezit předmět sporu v civilním sporném řízení náleží jen jeho účastníkům. Ani soud tak nemůže určit, jaká část z celkově žalované částky připadá na každý z nároků.

Jestliže žalobce v návrhu na zahájení řízení jednotlivé nároky dostatečně nespecifikoval, a to konkrétně jejich výši, trpí jeho podání vadou spočívající v neurčitosti, pro kterou nelze v řízení pokračovat a kterou je třeba odstranit postupem podle § 43 o. s. ř.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2596/2018, ze dne 30. 5. 2019


03.09.2019 00:02

Limitace výše náhrady škody na vnesených věcech podle § 2948 o. z.

I. Z ustanovení § 2948 o. z. vyplývá, že nejde-li o případy uvedené v odstavci 2 a není-li škoda hrazena podle jiného pravidla než podle § 2946 o. z., je výše náhrady škody (určená podle obecných ustanovení § 2951 a násl. o. z.) limitována částkou odpovídající stonásobku ceny ubytování za jeden den. Zákon blíže neurčuje, jak má být tento pojem vyložen.

Je opodstatněné, aby se limit vztahoval na celkovou škodu na všech věcech ubytovaného, nikoliv na škodu na každé jednotlivé poškozené věci.

Je-li v jednom ubytovacím prostoru (pokoji, apartmá) ubytováno více osob, je základem pro výpočet limitu náhrady škody na věcech každé z těchto osob cena za tento ubytovací prostor a den dělená počtem v něm ubytovaných osob, nelze-li dovodit jiný způsob určení ceny pro poškozeného (např. při odlišné ceně pro děti apod.). Limit se musí odvíjet od ceny odpovídající ceně za ubytování pro osobu poškozeného, nikoli ceně za celý pokoj či apartmán, jsou-li v něm ubytované další osoby.

V poměrech projednávané věci to znamená, že limitem náhrady škody bude stonásobek ceny ubytování, kterou zaplatil poškozený za svou osobu za jeden den. Zaplatil-li ubytování i pro další osoby, tato částka se do limitu podle § 2948 odst. 1 o. z. promítnout nemůže. Každá další v pokoji či apartmá ubytovaná osoba by totiž při vzniku škody na své vnesené věci měla podle § 2946 odst. 1 a § 2948 odst. 1 o. z. právo na náhradu škody opět do výše odpovídající stonásobku ceny ubytování za tuto jednotlivou osobu za jeden den.

II. Odvolací soud nesprávně z data ubytování (4. – 6. 9.) dovodil, že pobyt trval tři dny, ač podle zvyklostí datum nástupu a odjezdu nezahrnuje celý den. Nebude-li prokázáno jiné ujednání, půjde o ubytování na dva dny (dvě noci).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3580/2018, ze dne 30. 5. 2019


05.08.2019 00:01

Osoby oprávněné uplatnit nároky způsobené vadou výrobku

Zákon č. 59/1998 Sb. ani občanský zákoník č. 89/2012 Sb. nelimitují, kdo může či nemůže jako poškozená osoba nárokovat náhradu za škodu způsobenou vadou výrobku. Osobou oprávněnou k náhradě újmy proto může být nejen ten, kdo si vadný výrobek koupil, pronajal či jinak opatřil, ale i každá jiná osoba, jíž v příčinné souvislosti s vadou výrobku vznikla. Mezi poškozeným a škůdcem nemusí existovat závazek; zákon chrání jak smluvní partnery škůdce, tak další nabyvatele výrobku a třetí osoby, pro něž se užívá pojem náhodného či nic netušícího kolemjdoucího.

Na těchto závěrech nemůže nic změnit argument, že osobám s odbornou způsobilostí zákon ochranu neposkytuje z toho důvodu, že jsou schopny vadu výrobku, na rozdíl od spotřebitele, odhalit. Okolnost odborné způsobilosti se může projevit jen tehdy, lze-li dovodit, že takto nadaná osoba (bez ohledu na to, zda se jedná o spotřebitele) si byla vědoma vadnosti či nebezpečnosti výrobku, a přesto s ním nepřiměřeně či neodborně manipulovala. Pak by byl založen tzv. liberační důvod, na jehož základě by se odpovědná osoba mohla zcela či zčásti odpovědnosti zprostit (§ 5 odst. 3 zákona č. 59/1998 Sb.). Plošnou výjimku pro odborníky a specialisty však ze zákona dovodit nelze.

Přestože směrnice Rady Evropských společenství č. 85/374/EHS i následná vnitrostátní úprava vyjímají ze své působnosti škodu na věcech určených k podnikatelským účelům (§ 1 zák. č. 59/1998 Sb. a stejně tak § 2943 o. z.), směřuje tato výjimka pouze k praktickému omezení předmětu případných sporů, nikoliv k omezení subjektů sporů.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2675/2017, ze dne 25. 4. 2019


29.07.2019 00:02

Náhrada za duševní útrapy sourozence spojené s usmrcením osoby blízké

Určitým východiskem pro stanovení výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké může být i předchozí právní úprava, tj. § 444 odst. 3 obč. zák. (srov. NS 25 Cdo 894/2018). Výše odškodnění pro sourozence stanovená předchozí právní úpravou byla přibližně o jednu čtvrtinu nižší než u nejbližších osob. I při stanovení výše náhrady za duševní útrapy pozůstalého sourozence podle § 2959 o. z. lze z tohoto poměru vycházet a takto stanovený základ posléze modifikovat podle dalších kritérií uvedených v NS 25 Cdo 894/2018, aby bylo dosaženo spravedlivé náhrady. Tam, kde jsou sourozenecké vztahy intenzivnější (např. u dětí žijících společně či z jiných důvodů), může se výše náhrady dostat na úroveň základu osob nejbližších.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3463/2018, ze dne 24. 4. 2019


25.07.2019 00:02

Odpovědnost zdravotnického zařízení za újmu při postupu vitium artis

Okolnost nezamýšleného poškození tělesného orgánu při poskytování zdravotnické péče ještě sama o sobě neznamená, že její poskytovatel postupoval non lege artis. Samotný negativní výsledek zdravotnického výkonu nemusí být nutně vyvolán postupem, který není v souladu s dostupnými lékařskými poznatky, neboť při zásazích do lidského organismu působí mnoho faktorů, které v konečném výsledku mohou vést k nedosažení předpokládaného stavu či dokonce k jeho zhoršení, tj. k újmě na zdraví. Právní závěr v tomto směru musí být zpravidla podložen znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví a příslušného odvětví či specializace a právní úvaha soudu o nedodržení současných dostupných poznatků lékařské vědy nemůže být s ním v logicky zjevném rozporu.

Pojem „vitium artis“ (doslovně přeloženo „chyba umění“) nemá v medicínsko-právní terminologii jednoznačný význam a v literatuře je vhodnost jeho užívání zpochybňována. V soudní praxi je však uznáváno, že postup vitium artis může vzhledem ke konkrétním okolnostem daného případu naplnit znak protiprávnosti, a vést tak k závěru o odpovědnosti zdravotnického zařízení za vzniklou újmu na zdraví. I když jde např. jen o malou chybu nebo nezdar v jednom bodě jinak celkově správného postupu, může přesto jít o právně relevantní pochybení při poskytování zdravotní péče, tj. o porušení povinnosti, a to sice neúmyslné a nevědomé, ale učiněné v nevědomé nedbalosti. Vždy je ovšem třeba přihlédnout k tomu, jakým způsobem tento pojem případně vymezili a použili znalci ustanovení v dané věci. Není totiž vyloučeno, že i nepříznivý následek může provázet náležitý postup, který byl jinak v souladu s požadavky lékařské vědy a uznávanými medicínskými standardy.

Dospěl-li zde odvolací soud k závěru, že přerušení močovodu je bez ohledu na okolnosti konkrétního případu vždy a bez dalšího postupem non lege artis, jde o závěr zjevně nesprávný, a jestliže blíže nezkoumal možnost, že jak v případě operačního zákroku, tak při následné pooperační péči mohlo jít i přes jinak lege artis poskytování zdravotní péče o postup vitium artis ve smyslu zaviněného porušení právní povinnosti, je podle dovolacího soudu právní závěr, že žalovaná nemocnice porušila právní povinnost, závěrem předčasným, a proto taktéž nesprávným.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3386/2018, ze dne 18. 4. 2019


18.07.2019 00:02

ÚS: K náhradě škody způsobené státem při rozdělení obce

Obce se mohou domáhat náhrady škody vůči státu podle čl. 36 odst. 3 Listiny způsobené v případech, kdy stát rozhodoval o jejich právech a povinnostech, jako tomu bylo i při rozhodování o rozdělení obce podle § 11 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů.

Vykazuje-li rozhodnutí o rozdělení obce vady, které obci po rozdělení brání domoci se výkonu povinnosti, jíž se mělo rozhodnutí o rozdělení obce týkat, může se dotčená obec domáhat náhrady škody dle čl. 36 odst. 3 Listiny až tehdy, vyčerpá-li všechny možnosti, jak dosáhnout uložení příslušné povinnosti a jejího výkonu vůči druhé obci.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1534/18, ze dne 13. 6. 2019


09.07.2019 00:02

Nemajetková újma majitele psa poraněného psem jiné osoby

I. Ustanovení § 2933 o. z. zakládá objektivní odpovědnost vlastníka zvířete za způsobenou újmu, neboť povinnost k náhradě vzniká, došlo-li v příčinné souvislosti s počínáním zvířete ke vzniku újmy bez ohledu na to, zda vlastník při chovu a dohledu nad zvířetem porušil svou právní povinnost; zavinění se nevyžaduje. Poškozenému tedy postačí prokázat, že v důsledku chování zvířete mu vznikla újma.

U dílčího nároku na náhradu nemajetkové újmy majitele psa poraněného psem jiné osoby podle § 2971 o. z. je však třeba posuzovat též protiprávnost a další okolnosti vyžadované tímto ustanovením, i když u objektivní odpovědnosti vlastníka psa se jinak splnění dalších podmínek nevyžaduje.

II. Pro aplikaci výjimečného ustanovení § 2971 o. z. musí k újmě poškozeného dojít za zvláštních okolností, přičemž základním předpokladem je, že újma byla způsobena protiprávním činem. Tento předpoklad byl v dané věci splněn, neboť opomenutí žalované učinit taková opatření, aby nemohlo dojít k úniku jejího psa na veřejné prostranství, je zanedbáním potřebného dozoru nad zvířetem, a tedy protiprávním jednáním.

Citované ustanovení vyjmenovává zvláštní okolnosti způsobení újmy pouze demonstrativně, výslovně mezi ně řadí porušení důležité právní povinnosti z hrubé nedbalosti. Za porušení důležité povinnosti lze považovat i umožnění úniku psa na veřejné prostranství, neboť při něm hrozí napadení jiného psa, ale i lidí včetně dětí, jejichž obrana proti útoku psa je prakticky vyloučena; důsledky útěku psa a jeho nekontrolovaného pohybu na veřejně přístupných místech mohou být i tragické. Žalovaná tak porušila nezajištěním vstupní branky zahrady, v níž držela psa, důležitou právní povinnost. Nedošlo k tomu však v důsledku hrubě nedbalého jednání. Jestliže žalovaná umožnila útěk psa opomenutím zajistit branku ze zahrady, pak její nedbalost nedosahuje takové intenzity, aby byla považována za hrubou ve smyslu § 2971 o. z. Nebylo totiž tvrzeno ani prokázáno, že by se jednalo o opakované porušení, nebo že by zahrada nebyla proti útěku psa zajištěna vůbec, případně že by docházelo k projevům a chování psa velmi nebezpečnému pro okolí a že by žalovaná přistupovala k plnění své povinnosti lehkomyslně.

Dalším předpokladem pro odčinění nemajetkové újmy ve smyslu ustanovení § 2971 o. z. je, že poškozený způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit. Zákon tedy umožňuje za výjimečných podmínek odčinit i jinou újmu než na základních hodnotách (§ 2956 o. z.), pokud s ohledem na specifické okolnosti případu je pro poškozeného zásah srovnatelně či obdobně tíživý. To však nedopadá na posuzovanou situaci, kdy chovatel psa, byť je pes jeho jediným společníkem, ztratil možnost zúčastňovat se s ním závodů a výstav, avšak svého psího společníka neztratil, nadále s ním žije, chodí na procházky i na cvičiště, i když již jen pro zábavu a nikoli z důvodu výcviku na závody.

III. Cena zvláštní obliby upravená v ustanovení § 2969 odst. 2 o. z. má své místo při určení výše náhrady za poškození či zničení věci, tedy náhrady za majetkovou újmu způsobenou přímo na věci (případně i na zvířeti, srov. § 494 o. z.), nikoliv při stanovení výše zde požadované náhrady za nemajetkovou újmu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 972/2018, ze dne 28. 3. 2019


26.06.2019 00:02

Následky porušení slibu podle § 3 odst. 2 písm. d) o. z.

Úprava obsažená v § 3 odst. 2 písm. d) o. z. kodifikuje právní zásadu pacta sunt servanda, pocházející již z dob římského práva a na níž je založeno především fungování závazkových právních vztahů. Smyslem je zajistit i v obecné rovině, aby povinnosti, k nimž se strana smluvně zavázala, byly plněny. Doplňující formulace, že daný slib zavazuje, je pak určitou proklamací, z níž nelze dovozovat konkrétní právní důsledky, neboť zákon stanoví výslovně případy, kdy jednostranné jednání (navenek projevená vůle) skutečně zavazuje v tom smyslu, že nesplnění povinnosti je provázeno nepříznivými právními důsledky. Má tedy význam spíše morální, neboť spojovat vznik právní povinnosti bez dalšího s jakýmkoliv jednostranným prohlášením ve formě slibu by odporovalo systému vzniku závazkových právních vztahů a vedlo by k závažným důsledkům.

Porušení slibu daného mimo právně relevantní rámec proto nepředstavuje porušení zákona ve smyslu § 2910 o. z. a nezakládá ani povinnost k náhradě újmy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5765/2017, ze dne 31. 1. 2019


26.06.2019 00:01

K závaznosti a vynutitelnosti usnesení zastupitelstva a rady obce

I. Rozhodnutí zastupitelstva nebo rady v majetkoprávních věcech je třeba považovat za pouhou hospodářskou dispozici a nikoliv za konstitutivní správní akt. Nemůže nabýt právní moci a může být měněno, kdykoliv je taková změna v zájmu obce. Jde o rozhodnutí, které má povahu interního aktu obce a ke své vnější závaznosti potřebuje akt dalšího orgánu obce – starosty.

II. Ani z ustanovení § 35 odst. 2 věta druhá a třetí zákona č. 128/2000 Sb. nelze dovodit povinnost obce zabezpečovat vlastníkům pozemků v území obce přístup na jejich pozemky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5765/2017, ze dne 31. 1. 2019


19.06.2019 00:02

Vymezení dalších nemajetkových újem a jejich prokazování

I. K posouzení existence a rozsahu další nemajetkové újmy dle § 2958 o. z. není zpravidla (na rozdíl od posouzení bolesti) potřeba znalecký posudek ani odborné vyjádření z oboru zdravotnictví.

II. Výkladem § 2958 o. z. nelze dovodit, že nyní má být pojem bolest chápán toliko jako fyzická bolest bez souvislosti s duševními aspekty bolestivých stavů. Nárokem na odškodnění bolesti je myšleno odškodnění bolesti v tzv. širším smyslu, tedy jak bolesti fyzické, tak i duševního strádání.

Další nemajetkové újmy jsou novou kategorií nároku náhrady za újmu na zdraví, kterou nelze jednoduše definovat, avšak jež má vystihovat nekonečnou variabilitu soukromého života a různých životních situací. Další nemajetkové újmy při ublížení na zdraví jsou spojeny se zásahem do zdraví, který nespočívá v přechodné bolesti ani ve fyzické či psychické újmě dlouhodobého (trvalého) charakteru; jde o specifické okolnosti vymykající se obvyklému způsobu života poškozeného v průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, tedy okolnosti, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru (např. nemožnost zúčastnit se pracovní či studijní stáže, nebo jiné pro poškozeného významné plánované aktivity).

Obavy poškozeného z léčení, pocity méněcennosti, nesamostatnosti a závislosti na pomoci třetích osob, dlouhodobé odloučení od blízkých osob, omezení soukromí při sdílení nemocničního pokoje s ostatními pacienty, pocit studu při odkázání na pomoc ošetřovatelky a posléze vlastní dcery při výkonu nejprve fyziologických a posléze hygienických potřeb v domácím prostředí, nepředstavují vybočení z obvyklého způsobu léčby a následné rekonvalescence ani omezení nadprůměrně zasahující do života poškozeného. Tedy nejde o strádání, jež by mělo být odškodněno nad rámec bolestného jako další nemajetková újma.

III. K běžným obtížím spojeným s ublížením na zdraví však nepatří akutní psychické strádání, které poškozený prožíval proto, že se nemohl postarat o blízkou osobu, závislou na jeho péči. Dočasné duševní útrapy s tím spojené tak mohou představovat další nemajetkovou újmu ve smyslu § 2958 o. z., pakliže poškozený nemá např. povědomí o tom, že o osobu na něm závislou bude mezitím postaráno v rámci běžné rodinné solidarity jiným rodinným příslušníkem.

IV. Lze-li dle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2245/2017 považovat za další nemajetkovou újmu např. nemožnost zúčastnit se pracovní či studijní stáže, nebo jiné pro poškozeného významné plánované aktivity, pak srovnatelnou nemajetkovou újmou může být i nemožnost strávit s osobami blízkými Vánoce. Vzhledem k tomu, že tyto svátky jsou v českém kulturním prostředí tradičně spojovány s rodinnou pospolitostí, tj. jsou obvykle tráveny v rodinném kruhu, je ztrátu této možnosti nutno považovat za další nemajetkovou újmu, jejíž existenci není třeba zvlášť dokazovat, byť nelze vyloučit důkaz opaku, tedy důkaz o tom, že v konkrétním případě, např. s ohledem na odlišné sociálně-kulturní zvyklosti dotčených osob či jejich narušené osobní vztahy, taková nemajetková újma nevznikla.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2635/2018, ze dne 2. 5. 2019


05.06.2019 00:00

Příčinná souvislost mezi jednáním zdravotnického zařízení a úmrtím pacienta

I když nelze vždy trvat na stoprocentním prokázání příčinné souvislosti mezi postupem poskytovatele zdravotní péče a úmrtím pacienta, existence příčinné souvislosti musí být prokázána s vysokou mírou pravděpodobnosti, musí se jednat o příčinu převažující, nestačí tu pouhá naděje na vyléčení, či obecné konstatování obvyklé 50% pravděpodobnosti vyléčení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 164/2018, ze dne 28. 2. 2019


10.04.2019 00:00

Účast na způsobení vzniklé škody dle § 431 obč. zák.

Zákonná formulace „účast na způsobení vzniklé škody“ (§ 431 obč. zák.) svědčí o tom, že skutečnost, zda některý z provozovatelů při střetu dvou nebo více provozů škodu zavinil porušením právní povinnosti, není sama o sobě rozhodující a může být při posuzování právního vztahu a obsahu i rozsahu závazku hodnocena jen v souvislosti s hodnocením všech faktorů objektivní povahy. Objektivní míru účasti na vzniklé škodě tak vyjadřuje sice i případné zaviněné jednání nebo opomenutí některého provozovatele (některých provozovatelů) či řidiče, pokud jím byla založena příčinná souvislost vedoucí ke vzniku škody, avšak rozhodná je účast, kterou měli provozovatelé na způsobení vzniklé škody, tedy nikoliv jen otázka protiprávního jednání účastníků, nýbrž i všechny okolnosti vzniku škody na obou stranách, s nimiž je škodlivý výsledek v příčinné souvislosti, tedy okolnosti jak subjektivní tak objektivní povahy

Praxe Nejvyššího soudu tedy pojem účasti na způsobení vzniklé škody interpretuje nejen jako zaviněné protiprávní jednání provozovatele, ale i jakékoliv okolnosti objektivní povahy, které je mu možné přičíst. Okruh okolností významných pro posouzení účasti na způsobení škody při střetu provozů dopravních prostředků je širší než jen posouzení podílu zaviněného protiprávního jednání řidičů dopravních prostředků, i když porušení pravidel silničního provozu má zpravidla velmi významný podíl na vzniku kolize.

Neobstojí zde tak námitka žalované, že není dána účast řidiče vozu Citroen na způsobení vzniklé škody, protože se nedopustil zaviněného protiprávního jednání, které by mělo za následek vznik újmy. Lze mu totiž přičíst i objektivní skutečnost, kterou v daném případě byl neočekávatelný způsob jízdy, při němž se před odbočením vlevo vrátil do svého jízdního pruhu tak, že náhle mírně vybočil vpravo; to bylo bezpochyby jednou z příčin vzniku škody. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu sice bylo rovněž dovozeno, že může docházet k situacím, kdy účast některého z provozovatelů je natolik minimální, že odpovědnost za škodu na jeho straně nezakládá, o takovou situaci se zde však nejedná. Účast řidiče vozidla Citroen v posuzovaném případě jednak nelze považovat za nulovou jen proto, že se nedopustil zaviněného protiprávního jednání (významné jsou i objektivní okolnosti střetu na jeho straně), jednak proto, že právě bez jeho jízdního manévru by se vozidla nestřetla.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 584/2018, ze dne 10. 1. 2019


29.03.2019 00:06

ÚS: K uložení nesplnitelné důkazní povinnosti soudem

I. Uloží-li soud v řízení podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nesplnitelnou důkazní povinnost, učiní tak ústavně zakotvené právo na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci iluzorním, čímž dojde k porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod [srov. též nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. II. ÚS 1430/13 (N 143/74 SbNU 215)].

II. Soud poruší právo žalobce na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, posoudí-li uplatněný nárok na náhradu škody pouze tak, že žalobce nemá nárok na náhradu skutečné škody, aniž by hodnotil, zda jsou dány podmínky pro náhradu ušlého zisku, a to v situaci, kdy ze žaloby a dalších tvrzení uplatněných v řízení o žalobě lze dovodit, že se žalobce domáhal náhrady škody ve formě ušlého zisku.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3456/18, ze dne 5. 3. 2019


27.03.2019 00:00

Náklady účelně vynaložené na právní zastoupení dle § 6 odst. 2 písm. d) zák. č. 168/1999 Sb.

Ani náklady vynaložené poškozeným na zastoupení zmocněncem v adhezním řízení nelze považovat za účelně vynaložené náklady spojené s právním zastoupením při uplatňování nároku na náhradu újmy ve smyslu § 6 odst. 2 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2049/2018, ze dne 13. 12. 2018


< strana 1 / 37 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů