// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu

Odpovědnost za škodu

10.04.2019 00:00

Účast na způsobení vzniklé škody dle § 431 obč. zák.

Zákonná formulace „účast na způsobení vzniklé škody“ (§ 431 obč. zák.) svědčí o tom, že skutečnost, zda některý z provozovatelů při střetu dvou nebo více provozů škodu zavinil porušením právní povinnosti, není sama o sobě rozhodující a může být při posuzování právního vztahu a obsahu i rozsahu závazku hodnocena jen v souvislosti s hodnocením všech faktorů objektivní povahy. Objektivní míru účasti na vzniklé škodě tak vyjadřuje sice i případné zaviněné jednání nebo opomenutí některého provozovatele (některých provozovatelů) či řidiče, pokud jím byla založena příčinná souvislost vedoucí ke vzniku škody, avšak rozhodná je účast, kterou měli provozovatelé na způsobení vzniklé škody, tedy nikoliv jen otázka protiprávního jednání účastníků, nýbrž i všechny okolnosti vzniku škody na obou stranách, s nimiž je škodlivý výsledek v příčinné souvislosti, tedy okolnosti jak subjektivní tak objektivní povahy

Praxe Nejvyššího soudu tedy pojem účasti na způsobení vzniklé škody interpretuje nejen jako zaviněné protiprávní jednání provozovatele, ale i jakékoliv okolnosti objektivní povahy, které je mu možné přičíst. Okruh okolností významných pro posouzení účasti na způsobení škody při střetu provozů dopravních prostředků je širší než jen posouzení podílu zaviněného protiprávního jednání řidičů dopravních prostředků, i když porušení pravidel silničního provozu má zpravidla velmi významný podíl na vzniku kolize.

Neobstojí zde tak námitka žalované, že není dána účast řidiče vozu Citroen na způsobení vzniklé škody, protože se nedopustil zaviněného protiprávního jednání, které by mělo za následek vznik újmy. Lze mu totiž přičíst i objektivní skutečnost, kterou v daném případě byl neočekávatelný způsob jízdy, při němž se před odbočením vlevo vrátil do svého jízdního pruhu tak, že náhle mírně vybočil vpravo; to bylo bezpochyby jednou z příčin vzniku škody. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu sice bylo rovněž dovozeno, že může docházet k situacím, kdy účast některého z provozovatelů je natolik minimální, že odpovědnost za škodu na jeho straně nezakládá, o takovou situaci se zde však nejedná. Účast řidiče vozidla Citroen v posuzovaném případě jednak nelze považovat za nulovou jen proto, že se nedopustil zaviněného protiprávního jednání (významné jsou i objektivní okolnosti střetu na jeho straně), jednak proto, že právě bez jeho jízdního manévru by se vozidla nestřetla.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 584/2018, ze dne 10. 1. 2019


29.03.2019 00:06

ÚS: K uložení nesplnitelné důkazní povinnosti soudem

I. Uloží-li soud v řízení podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nesplnitelnou důkazní povinnost, učiní tak ústavně zakotvené právo na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci iluzorním, čímž dojde k porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod [srov. též nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. II. ÚS 1430/13 (N 143/74 SbNU 215)].

II. Soud poruší právo žalobce na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, posoudí-li uplatněný nárok na náhradu škody pouze tak, že žalobce nemá nárok na náhradu skutečné škody, aniž by hodnotil, zda jsou dány podmínky pro náhradu ušlého zisku, a to v situaci, kdy ze žaloby a dalších tvrzení uplatněných v řízení o žalobě lze dovodit, že se žalobce domáhal náhrady škody ve formě ušlého zisku.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3456/18, ze dne 5. 3. 2019


27.03.2019 00:00

Náklady účelně vynaložené na právní zastoupení dle § 6 odst. 2 písm. d) zák. č. 168/1999 Sb.

Ani náklady vynaložené poškozeným na zastoupení zmocněncem v adhezním řízení nelze považovat za účelně vynaložené náklady spojené s právním zastoupením při uplatňování nároku na náhradu újmy ve smyslu § 6 odst. 2 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2049/2018, ze dne 13. 12. 2018


26.03.2019 00:00

Vznik nároku na jednorázové odškodnění pozůstalých dle § 444 odst. 3 obč. zák.

Vznik nároku na jednorázové odškodnění pozůstalých (pohledávky z tohoto důvodu) podle § 444 odst. 3 obč. zák. se vázal toliko na objektivní skutečnost usmrcení; pro jeho vznik nebylo třeba ani vědomosti ani žádného aktivního jednání oprávněných osob.

Z pohledu ustanovení § 42a obč. zák. je věřitelem dlužníka osoba uvedená pod písm. a) až f) v ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. a pohledávkou, která z osoby blízké dělá tohoto věřitele, je nárok definovaný jako „jednorázové odškodnění“ v ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. Není přitom významné, zda vůbec a kdy nárok podle ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. oprávněná osoba také uplatnila. Otázka, zda se skutečně tato pohledávka stala také vykonatelnou, je významná až v okamžiku rozhodování soudu o žalobě podle ustanovení § 42a obč. zák. Pro posouzení, zda věřitel měl vůči dlužníku pohledávku v době, kdy učinil odporovaný úkon (jednání), postačuje, že v době učinění odporovaného úkonu (jednání) již došlo k usmrcení osoby blízké oprávněnému uvedenému v ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4134/2017, ze dne 18. 12. 2018


25.03.2019 00:01

Zavinění ve vztahu k neoprávněnému odběru plynu

Je zřejmý úmysl žalované, pokud bylo zjištěno, že po smrti smluvního odběratele se neúspěšně pokusila o uzavření smlouvy o dodávce plynu na své jméno, a přesto poté pokračovala v odběru bez smlouvy; nelze mít tedy pochyby o její vědomosti, že jí právo k odběru plynu nenáleží.

Ostatně, i kdyby žalovaná nedala najevo, že si je vědoma nutnosti mít uzavřenou smlouvu, musela mít jako každá běžná dospělá osoba průměrných vlastností povědomí, že zemní plyn není volným statkem, že jej lze odebírat jen na základě uzavřené smlouvy a že se za jeho odběr platí. Odebírala-li tedy žalovaná plyn navzdory tomu, že neměla uzavřenou smlouvu o odběru, přičemž věděla, že tak činí bez právního důvodu, musela být srozuměna i s neoprávněností svého počínání, jímž naplnila znaky neoprávněného odběru podle § 74 odst. 1 písm. a) energetického zákona, i se způsobením škody. Takové jednání nelze považovat za lhostejné, a tedy pouze nedbalostní.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3009/2017, ze dne 13. 12. 2018


22.03.2019 00:05

ÚS: Promlčení nároku na náhradu škody na zdraví

Obecné soudy porušily formalistickým přístupem právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 a právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť se dostatečně nevypořádaly s námitkami stěžovatelky, rozpory ve znaleckých posudcích a dospěly k ústavně nekonformnímu závěru o promlčení stěžovatelčina práva na odškodnění ztížení společenského uplatnění.

Z individuálních a specifických okolností přezkoumávané věci nebylo s ohledem na provedené dokazování podle Ústavního soudu možné dospět k závěru, že si stěžovatelka již v roce 2007 musela být subjektivně vědoma na základě informací, které jí mohly být jako laikovi zprostředkovány jen stanovisky odborníků, že její stav se již nezvratně ustálil bez ohledu na to, že budou prováděny další operace.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 774/18, ze dne 27. 2. 2019


12.03.2019 00:00

Spor o náhradu škody spočívající v úbytku obsahu poštovní zásilky

Nárok na náhradu škody vzniklé úbytkem obsahu poštovní zásilky je právem vyplývajícím z poštovní smlouvy ve smyslu § 6a odst. 2 věty druhé zákona o poštovních službách; rozhodování o něm tudíž spadá do pravomoci ČTÚ.

Náhradu škody způsobené provozovatelem poštovních služeb podle § 13 odst. 1 zákona o poštovních službách lze odesílateli či příjemci zásilky přiznat - s ohledem na výlučnou pravomoc ČTÚ - pouze ve (včas zahájeném) námitkovém řízení podle § 6a zákona. Soudní ochrana takových nároků je pak zajištěna prostřednictvím řízení podle části páté občanského soudního řádu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3554/2017, ze dne 18. 12. 2018


04.03.2019 00:02

Ušlý zisk odvozený od snížení kupní ceny

I. Podle § 442 odst. 1 obč. zák. se vedle skutečné škody hradí i to, co poškozenému ušlo – ušlý zisk, který spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, jehož bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Ušlý zisk nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného výdělku, není-li takový majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že nebýt škodné události, k zamýšlenému zisku by skutečně došlo.

Takovou okolností, ze které lze usuzovat na dosažení předpokládaného zisku, může být i již uzavřená smlouva o budoucí kupní smlouvě vozidla. Jestliže obchodní společnost, zabývající se též prodejem osobních motorových vozidel, uzavřela smlouvu o budoucí kupní smlouvě předmětného vozidla, pak sjednaná kupní cena představuje zisk, jehož se jí mělo dostat, nedošlo-li by ke škodní události. Rozdíl mezi původně sjednanou cenou, která se v důsledku škodní události nerealizovala, a nižší obvyklou cenou, za kterou byl vůz po nehodě prodán jinému subjektu, představuje odškodnitelnou újmu ve formě ušlého zisku.

I když samozřejmě odpovědná osoba nemůže dohlédnout veškerých škodních detailů a nuancí, které vyvolá její jednání, je zcela obvyklé a v souladu s ustálenou judikaturou, že při poškození vozidla se hradí případné náklady na vozidlo náhradní či ušlý zisk za dobu opravy, po níž nemůže poškozený vozidlo užívat k výdělečné činnosti. Není tedy důvodu, aby poškozenému nenáležel případný doložený ušlý zisk odvozený od snížení kupní ceny, bylo-li vyvoláno škodní událostí.

II. Počínání obchodníka s automobily, který uzavřel k jednomu z nabízených vozidel smlouvu o smlouvě budoucí s tím, že do doby prodeje vůz používal v rámci své činnosti jako tzv. předváděcí vozidlo, je zcela obvyklé a odpovídá běžnému způsobu nakládání s vlastnictvím i s rozumnými požadavky na dostatečnou obezřetnost a předvídavost každé osoby ve společenském životě. Ani vlastník hodlající prodat věc nemůže být omezen v obvyklém jejím užívání v době před převodem, nejsou-li tu nějaké zvláštní okolnosti, které by takový postup odůvodňovaly.

Nelze proto dovozovat porušení prevenční povinnosti jen z toho, že poškozený vozidlo, k němuž již uzavřel smlouvu o smlouvě budoucí, nadále využíval odpovídajícím způsobem ke své podnikatelské činnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3156/2017, ze dne 29. 11. 2018


01.03.2019 00:03

ÚS: K náhradě nákladů za pronájem náhradního vozidla pojišťovnou

Automatické omezení náhrady nákladů vynaložených na nájem náhradního vozidla z důvodu způsobení totální škody při dopravní nehodě pouze do času sdělení pojišťovny, že oprava vozidla prováděná nebude, bez jakéhokoliv zohlednění dalších skutečností, zejména zda nedojde ke zhoršení postavení poškozeného a obecně dopadu prohlášení pojišťovny o způsobené škodě, porušuje právo stěžovatele na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 a právo vlastnické dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3204/18, ze dne 22. 1. 2019


18.02.2019 00:02

Poškození věci ze svévole ve smyslu § 2969 odst. 2 o. z.

I. Pojmy svévole a škodolibosti užité v § 1331 o. z. o. byly vykládány tak, že ze svévole jedná ten, kdo bezúčelně druhého poškozuje z důvodu, že mu to působí potěšení. Svévole je tu při radosti nad škodním jednáním a jeho bezprostředních následcích samých, aniž škůdce myslí na následky další. Škodolibě jedná ten, kdo pociťuje rozkoš z nepříjemného pocitu vyvolaného u poškozeného škodlivým jednáním. Není žádného důvodu totožné pojmy, užité v § 2969 odst. 2 o. z., vykládat odlišně.

Počínání škůdce podle § 2969 odst. 2 o. z. musí být úmyslné a jeho úmysl musí mít ještě zvýšenou intenzitu, která se projevuje buď zcela neopodstatněným zásahem do práv poškozeného, spojeným zpravidla s potěšením či s radostí ze škodního jednání samotného nebo se zjevnou neúctou k cizím právům (svévole), či zaměřením škodního počínání právě proti poškozenému s cílem ublížit mu prostřednictvím útoku na specifický majetek (škodolibost), pro které je typické potěšení škůdce z toho, že se tím nepříjemně dotkl konkrétního poškozeného. Je pak na poškozeném, aby prokázal nejen úmyslné počínání škůdce, nýbrž i tuto jeho zvýšenou intenzitu.

Poškození věci ze svévole a protiprávní jednání přitom nelze stavět naroveň. U poškození věci ze svévole se musí jednat o úmyslný a zcela neopodstatněný zásah do práv poškozeného, tj. bez jakéhokoliv důvodu, kdy cílem jednajícího je pouze poškodit věc buď pro vlastní potěšení, nebo s naprostou lhostejností, bez jakékoli úcty k právům jiných osob.

II. Jednání žalovaného v posuzované věci znaky svévole ani škodolibosti nenaplňuje, pokud základem jeho jednání byl dlouhodobě neřešený sousedský spor o odstranění větví či stromů přesahujících hranici pozemku žalobce a zasahujících k žalovanému, jemuž působily škodu na nemovitosti. Žalovaný se i pokusil získat povolení ke kácení těchto stromů na tamním úřadu. O odstranění přesahujících větví rodina žalovaného se žalobcem jednala. Jednání žalovaného tudíž nelze kvalifikovat jako zcela bezúčelné, ani nemělo za cíl ublížit žalobci.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 992/2018, ze dne 27. 11. 2018


13.02.2019 00:02

Výše náhrady nákladů vynaložených na asistenční péči o poškozenou

Finanční ocenění asistenční péče o nesoběstačnou osobu poškozenou na zdraví, kterou vykonává osoba blízká, nelze provést podle právního předpisu ani dosti dobře podle obvyklých cen vycházejících z tržního prostředí, důvodně proto odvolací soud postupoval podle § 136 o. s. ř.

Použití tohoto ustanovení má svá judikatorní pravidla, nemůže být ničím nepodloženým odhadem či snad dokonce libovůlí soudu, nýbrž musí být úvaha soudu podložena a odůvodněna, má vycházet z jasně určených premis a korektních logických postupů, které musí být z odůvodnění rozhodnutí dostatečně zřejmé. Není proto chybou, že soud v posuzovaném případě přiměřeně (podpůrně) vycházel i z ocenění přiznávaného pracovníkům pečovatelské služby podle vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách. Náhrada se však nemůže odvíjet striktně od tržní hodnoty odměny za práci profesionálních pečovatelů, neboť je třeba zohlednit možné sociální dávky, které ze stejného důvodu pobírá. Dovolatelce lze přisvědčit, že odměna za práci profesionálního pečovatele v sobě zahrnuje i částky spojené s daňovými odvody a povinnosti ve sféře sociálního zabezpečení, zatímco rodinný příslušník poskytující péči osobně není zatížen povinností odvádět příslušné částky. Nelze proto bez dalšího vyjít z částek odvozených z profesionální sféry.

V některých situacích je možno uvažovat i o určení náhrady postupem zaměřeným nikoliv na hodinovou sazbu, ale na úkony, kde lze rovněž podpůrně použít vyhlášku č. 505/2006 Sb., jež stanoví maximální výši úhrady za poskytování úkonů pečovatelské služby. I v tomto případě se však jedná pouze o nezávaznou pomůcku pro určení výše náhrady úvahou soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. a vždy bude záležet na konkrétních okolnostech případu a na tom, jaký postup shledá soud za přesnější a vhodnější.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 6061/2016, ze dne 31. 10. 2018


28.01.2019 00:02

Spravedlivé důvody pro ukončení kontraktačního procesu

I. Úprava tzv. předsmluvní odpovědnosti stojí na obecné povinnosti jednat poctivě (§ 6 o. z.), a to i při jednání o uzavření smlouvy. Ustanovení § 1728 dopadá na případy, kdy strana zahájí jednání a pokračuje v něm, aniž by vůbec měla vůli smlouvu uzavřít, § 1729 dopadá na případy bezdůvodného přerušení jednání o smlouvě poté, co je u druhé strany vyvolána představa, že smlouva bude uzavřena. Prioritou je vždy svoboda smluvního vyjednávání, která je prolamována pouze tehdy, odporuje-li její prosazování principu poctivosti jednání.

I podle nové právní úpravy lze při respektování zásady smluvní volnosti chování jednoho z potenciálních smluvních partnerů považovat za protiprávní (porušující obecné pravidlo o povinnosti jednat v právním styku poctivě, zakotvené v § 6 odst. 1 o. z.) za předpokladu, že jednání o uzavření smlouvy dospělo do stadia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena (uzavření smlouvy se jí jevilo jako vysoce pravděpodobné), a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla spravedlivý důvod.

Co je oním spravedlivým důvodem pro ukončení kontraktačního procesu, nelze říci obecně, vždy bude záležet na okolnostech konkrétního jednání. Z hlediska zdůrazněného principu autonomie vůle je zjevné, že vznik případné odpovědnosti za újmu vzniklou ukončením kontraktačního jednání bez spravedlivého důvodu má být spíše výjimkou, nikoli pravidlem, a posouzení spravedlivosti důvodu a tudíž poctivosti či nepoctivosti jednání, nesmí být příliš přísné. Jako spravedlivý důvod by měla být posouzena každá racionální úvaha jednající strany, vycházející z objektivní skutečnosti, ale i z obhajitelného subjektivního přesvědčení podloženého konkrétními okolnostmi v daném místě a čase.

II. Nepoctivost jednání nelze spatřovat v tom, zda jednající strana druhé straně předestře či nikoli celý proces svých úvah, na jejichž základě ukončila jednání o uzavření smlouvy. Podstatné je, zda vzhledem ke všem okolnostem konkrétní věci lze dovodit existenci spravedlivých důvodů ve smyslu § 1729 odst. 1 o. z. Nevyloží-li strana, která ukončila jednání o uzavření smlouvy, druhé straně, jakými úvahami byla k ukončení kontraktačního procesu vedena, nejedná se o porušení informační povinnosti podle § 1728 odst. 2 o. z. Toto ustanovení míří na okolnosti, které by mohly způsobit absolutní či relativní neplatnost zamýšlené smlouvy, a dále jde o to, aby jednající strany nebyly ovlivněny jakýmikoli klamavými údaji či neposkytnutím informací, jestliže by jejich absence mohla zkreslit představu druhé strany ovlivňující její zájem na uzavření smlouvy. Půjde tedy o takové okolnosti, kterými disponuje jedna ze stran a které jsou relevantní pro to, aby druhá strana mohla posoudit, zda má zájem na uzavření smlouvy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 856/2018, ze dne 30. 10. 2018


25.01.2019 00:03

ÚS: K uplatnění nároku poškozeného v trestním řízení

Porušením práva na soudní ochranu poškozeného v trestním řízení je takový postup odvolacího soudu, který zruší rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla poškozenému přiznána náhrady újmy, pro opožděné uplatnění nároku v řízení, pokud soud prvního stupně žádost řádně projednal a neporušil při tom procesní práva obžalovaného.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2006/18, ze dne 4. 12. 2018


18.01.2019 00:04

ÚS: Nesprávné posouzení podmínek pro snížení bolestného

Analytická právní věta

Právo na náhradu nemajetkové újmy z titulu bolestného podle § 2958 občanského zákoníku nelze zaměňovat s právem na náhradu nemajetkové újmy v podobě duševních útrap rodiče v souvislosti s úmrtím dítěte podle § 2959 občanského zákoníku, a tedy ani snížit právo na náhradu nemajetkové újmy z titulu bolestného z důvodu (dokonce pouze tvrzeného, nikoli dokázaného) spoluzavinění úmrtí dítěte ze strany rodiče uplatňujícího nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu bolestného; opačné rozhodnutí je nelogické a zakládá proto porušení práva na spravedlivý proces.

PRÁVNÍ VĚTY

I. Požadavek náležitého, tj. řádného, srozumitelného a logického odůvodnění soudního rozhodnutí je elementární součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu hlavy páté Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jestliže se tomuto požadavku soudní rozhodnutí vymyká, ocitá se vně ústavněprávních limitů práva na spravedlivý proces a v rámci přezkumu prováděného Ústavním soudem ergo nemůže obstát.

II. Pokud obecný soud při posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy v podobě bolestného přistoupí ke snížení dřívějším soudním rozhodnutím přiznaného práva, přičemž svůj závěr o potřebě snížit dříve přiznané právo na náhradu nemajetkové újmy odůvodní s poukazem na zcela nesouvisející skutečnost (kterážto navíc ani nebyla předmětem dokazování), poruší tím právo účastníka řízení na spravedlivý proces.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3616/17, ze dne 27. 11. 2018


15.01.2019 00:02

Promlčení nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění

Pro posouzení nároku na náhradu škody na zdraví, jestliže ke škodní události došlo před 1. 1. 2014, se použije dosavadních právních předpisů; není důvodu, aby otázka promlčení takového nároku byla posouzena jinak. Pro aplikaci přechodného ustanovení obsaženého v § 3079 odst. 1 o. z. není rozhodující okamžik vzniku škody (újmy), nýbrž je toto časové pravidlo spojeno s okamžikem škodní události.

Koncepci samostatných nároků na náhradu nemajetkové újmy na zdraví dle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2245/2017 nelze chápat tak, že samostatné nároky vznikají bez souvislosti se samotnou škodní událostí. Všechny složky náhrady nemajetkové újmy na zdraví se řídí právní úpravou účinnou v době vzniku škodní události, neboť to je právní skutečnost, z níž jsou nároky odvozeny a za niž odpovídá škůdce.

Soudy u posuzovaného nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění vzniklého v důsledku úrazu ze dne 11. 3. 2013 správně uzavřely, že jde o dvouletou promlčecí dobu dle § 106 odst. 1 obč. zák., jež se dle přechodného ustanovení § 3036 o. z. počítá od okamžiku ustálení zdravotního stavu poškozené, tj. 1. 4. 2014. Není přitom rozhodné, že se zdravotní stav poškozené ustálil až po nabytí účinnosti o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3377/2018, ze dne 31. 10. 2018


07.01.2019 00:00

Vymezení skutečné škody na havarovaném vozidle

Poškození vozidla při dopravní nehodě nepochybně vede ke vzniku skutečné škody na věci, neboť majetkový stav poškozeného se snižuje právě o hodnotu, kterou v důsledku poškození vozidlo ztrácí. Je-li pak obecně účelem náhrady majetkové újmy a z ní vyplývající povinnosti k náhradě způsobené škody vytvoření stavu, který zde existoval před vznikem škody, má poškozený zásadně nárok na náhradu za poškození věci minimálně do výše její původní hodnoty. Výše náhrady škody na věci se proto odvozuje od ceny, za kterou lze v daném místě a čase a za obvyklých obchodních podmínek pořídit náhradní věc stejných kvalit, přičemž takto stanovená cena je v prostředí státem neregulovaného hospodářství cenou tržní, ovlivněnou nabídkou a poptávkou na trhu, tedy zahrnuje i hledisko „prodejnosti“ věci.

Dojde-li v důsledku škodní události k poškození věci, je ve smyslu principu úplného odškodnění klíčové, aby byla hodnota věci obnovena či v penězích nahrazena ve všech zmíněných ohledech. Nestačí tedy, aby byla obnovena její hodnota funkční či technická; tím by totiž a priori byla omezována možnost vlastníka nakládat s věcí právem chráněným a ekonomicky racionálním způsobem (tj. například ji prodat) ve stejném rozsahu a za stejných podmínek jako před poškozením věci. Jinými slovy, i pokud dojde v důsledku opravy k plné obnově funkční hodnoty věci, avšak zároveň není plně obnovena její hodnota tržní, věc nepřináší svému vlastníku stejný užitek a škoda na věci tudíž není plně nahrazena. Přitom je všeobecně známou skutečností, že cena havarovaného vozidla bude vždy nižší než cena stejně technicky vybaveného vozidla, které dosud havarováno nebylo.

Pro posuzovanou věc to tudíž znamená, že byly-li poškozené nahrazeny náklady na opravu vozidla po nehodě, avšak provedením opravy se hodnota vozidla nedostala na úroveň původní obvyklé ceny, je zde ještě stále majetková újma poškozené, způsobená na vozidle, a to v rozsahu rozdílu mezi obvyklou cenou vozidla před poškozením a obvyklou cenou vozidla po opravě, k jejíž náhradě je škůdce povinen.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 861/2018, ze dne 26. 9. 2018


03.01.2019 00:00

Náklady vynaložené na vícepráce z důvodu neúplné zadávací dokumentace

Ujednání o pevné ceně díla ve smlouvě je okolností vylučující příčinnou souvislost mezi vadnou zadávací dokumentací předloženou objednatelkou (zadavatelkou veřejné zakázky) a vznikem škody spočívající v nákladech vynaložených zhotovitelkou za vícepráce.

V posuzované věci k úhradě nákladů za vícepráce nedošlo proto, že si obě strany ve smlouvě o dílo sjednaly pevnou cenu, tj. cenu obsahující i případné další náklady za další nutné práce nespecifikované projektem a položkovým rozpočtem, potřebné pro řádné dokončení díla, a to i ve značném rozsahu. Jestliže zhotovitelka smlouvu v rámci své smluvní autonomie v uvedeném znění uzavřela, pak byť návrh smlouvy předložila objednatelka, zhotovitelka se po ní nemůže vynaložených dalších nákladů domáhat z titulu náhrady škody, neboť příčina nezaplacení nákladů vynaložených v rámci závazkového vztahu tkví ve smluvním ujednání, nikoli v porušení právní povinnosti objednatelkou.

Řetězec příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá, skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující. Náklady vynaložené zhotovitelkou na vícepráce a neuhrazené objednatelkou v důsledku smluvního ujednání o pevné ceně díla zde tak nemohou být škodou vzniklou v příčinné souvislosti s neúplnou zadávací dokumentací.

Stejně tak se podle ustálené rozhodovací praxe nemůže zhotovitelka díla domoci zaplacení víceprací z titulu bezdůvodného obohacení, nedohodly-li se strany na změně díla a nebyly-li splněny smluvené podmínky pro úhradu víceprací.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 492/2018, ze dne 19. 9. 2018


02.01.2019 00:02

K podmínkám vynětí pozemní komunikace ze zimní údržby

I. Obec či kraj nemohou postupem dle § 27 odst. 5 silničního zákona vyřadit ze zimní údržby libovolnou komunikaci podle své úvahy, nýbrž mají prostor pouze pro určení těch komunikací, které nebudou v zimě ošetřovat, mají-li malý dopravní význam.

Zařadí-li vlastník mezi dopravně nevýznamné komunikace i takovou, která do této kategorie nepatří, jde o postup v rozporu se zákonem, který v konečném důsledku znamená porušení právní povinnosti ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák., není-li na tomto základě komunikace vůbec udržována. Soud není vyřazením komunikace prostřednictvím obecního nařízení vázán a je oprávněn (a povinen) přezkoumat, zda vlastník nepostupoval v rozporu se zákonným předpokladem malé dopravní významnosti komunikace.

II. Ulice Na Perštýně v Praze není komunikací malého dopravního významu a není možno ohledně ní využít postupu upraveného v § 27 odst. 5 silničního zákona; učinil-li tak žalovaný a na základě toho neprováděl v předmětném období dostatečnou zimní údržbu chodníku v této ulici, porušil právní povinnost ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1481/2017, ze dne 26. 9. 2018


17.12.2018 00:01

Odečtení poskytnutého příspěvku na péči od částky náhrady škody

Je-li poškozenému v systému sociálního zabezpečení (sociálních služeb) vyplácen příspěvek z důvodu potřeby pomoci jiné fyzické osoby při péči o jeho vlastní osobu a při zajištění soběstačnosti, je třeba k této skutečnosti přihlédnout při rozhodování o výši náhrady účelně vynaložených nákladů spojených s léčením (péčí) a poskytnutý příspěvek od této náhrady odečíst. Od celkového rozsahu náhrady škody v podobě nákladů na péči o poškozenou ve smyslu § 449 odst. 1 obč. zák. je tak třeba odečíst příspěvek na péči, který poškozená za tímto účelem pobírá od státu na základě zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 179/2018, ze dne 26. 9. 2018


17.12.2018 00:00

Rozhodná právní úprava pro posouzení práva na náhradu škody

Z ustanovení § 3079 odst. 1 o. z. vyplývá pravidlo, že v případě práva na náhradu škody vzniklé v důsledku porušení zákona je rozhodným okamžikem pro určení, jaká hmotněprávní úprava se má použít, okamžik porušení povinnosti, nikoli až vznik škody samotné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 179/2018, ze dne 26. 9. 2018


< strana 1 / 36 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů