// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu

Odpovědnost za škodu

17.02.2020 00:02

Újma vzniklá při nakládání s majetkem svěřeným městské části hl. m. Prahy

Svědčí-li široce koncipované právo správy ke svěřenému majetku městské části hlavního města Prahy, svědčí jí i povinnost počínat si v rámci správy majetku tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Není proto žádného důvodu, aby městské části, které poruší svou povinnost při správě majetku hlavního města Prahy a způsobí svým jednáním či opomenutím škodu, za ni nenesly odpovědnost a veškerou odpovědnost přenášely na hlavní město Prahu jako vlastníka, který však povinnost zajišťovat samostatnou odbornou údržbu majetku a v této konkrétní věci provádět příslušná opatření proti pádu sněhu a ledu se střechy objektů svěřených do správy městské části, nemá. Oprávnění městských částí hlavního města Prahy vystupovat v právních vztazích svým jménem a odpovědnost za toto jednání potvrzuje právní subjektivitu městských částí. Princip hospodaření městských částí s majetkem hlavního města Prahy svěřeným jim do správy nevylučuje možnost uspokojení poškozených, neboť městské části mají svůj vlastní rozpočet (§ 4 odst. 3 zákona o hlavním městě), podle nějž hospodaří a z jehož prostředků hradí veškeré své smluvní závazky (§ 10 Statutu) a mohou z něj hradit i závazky z případné deliktní odpovědnosti, jejímž nositelem městská část je podle výslovné úpravy obsažené v § 3 odst. 2 zákona o hlavním městě.

Tato povinnost městských částí však nevylučuje současnou odpovědnost hlavního města Prahy za újmu vzniklou při nakládání s majetkem svěřeným městské části. Již z čl. 11 odst. 3 věty první Listiny základních práv a svobod plyne v obecné rovině povinnost vlastníka nést povinnost k náhradě újmy, která vznikne z použití či využití jeho věci (vlastnické právo zavazuje); konkrétní specifická úprava vlastnického práva hlavního města Prahy a rozsah oprávnění městských částí se této odpovědnosti nedotýká, neboť zákonem založený a Statutem konkretizovaný stav vytváří postavení městské části jako tzv. pomocné osoby sui generis, tedy jako subjektu, který hlavní město Praha využívá k výkonu svého vlastnického práva, a odpovídá tak i za případné porušení právní (zákonné) povinnosti ze strany městské části, jako by se takového jednání dopustilo samo, tj. společně a nerozdílně s městskou částí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5764/2017, ze dne 13. 11. 2019


11.02.2020 00:01

K počátku běhu subjektivní promlčecí doby

Počátek běhu subjektivní promlčecí doby nároku na náhradu škody se odvíjí od okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, tj. kdy prokazatelně zjistil, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, který konkrétní subjekt je za škodu odpovědný. Vědomost poškozeného pak musí být taková, jaká je zapotřebí k podání žaloby.

Z odůvodnění posuzovaného rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, kdy žalobkyně získaly takové vědomosti, které jim umožňovaly učinit závěr o tom, že žalovaná 2) pravděpodobně odpovídá za škodu. Samotná skutečnost, že žalovaná 2) je vlastníkem zřícené budovy, totiž nemusela znamenat, že se zároveň jedná o osobu odpovědnou za škodu. V tak složité situaci, kterou bezpochyby provádění stavebních prací v uvedeném případě bylo, nelze automaticky předpokládat, že za škodu odpovídá vlastník zřícené budovy, jestliže se na stavební činnosti podílely i jiné subjekty. Samotnou vědomost, kdo je vlastníkem zřícené budovy, tedy nelze považovat za zjištění osoby odpovědné za škodu, jak tomu bylo v případě řešeném Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 61/2003, kdy ovšem šlo o dřívější zvláštní objektivní odpovědnost vlastníka nemovitosti za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti chodníku před touto nemovitostí, a kdy tedy již ze samotného vlastnictví nemovitosti bylo možno usuzovat na odpovědnou osobu. Nyní projednávaný případ se odlišuje tím, že žalobkyně sice od počátku věděly, při jaké škodní události byl usmrcen jejich otec, avšak z hlediska běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody proti vlastníku nemovitosti je za takové situace podstatná odůvodněná a objektivními fakty podložená vědomost o tom, že smrt byla způsobena porušením právní povinnosti vlastníka při stavební činnosti (případně zákonem kvalifikovanou okolností, zakládající objektivní odpovědnost, např. z provozní činnosti) nikoli jen teoreticky v úvahu přicházející možnost tohoto důvodu úmrtí odvozovaná z pouhého faktu, že žalovaná byla vlastníkem zřícené budovy. Zároveň platí, že promlčecí doba běží samostatně vůči každému z více odpovědných subjektů, nikoliv vůči všem společně až od naplnění předpokladů o vědomosti poškozeného o všech škůdcích či naopak o některých z nich. Není tedy vyloučeno, že poškozený se teprve postupně po smrti osoby blízké dozvídá skutečnosti, které mu umožňují učinit si dostatečně opodstatněný závěr o odpovědnosti jednotlivých potenciálních škůdců. Závěru odvolacího soudu, že žalobkyně měly vědomost o osobě škůdce v okamžiku, kdy měly možnost zjistit vlastníka objektu, tedy ze všech těchto důvodů není správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2930/2019, ze dne 14. 11. 2019


03.02.2020 00:01

Postižní právo vůči starostovi obce podle § 440 obč. zák.

Odpovědnost starosty obce za škodu, kterou obci způsobil při výkonu funkce, se řídí občanským zákoníkem, nikoliv zákoníkem práce. Z toho mimo jiné plyne, že vznikla-li obci povinnost k náhradě škody způsobené počínáním jejího starosty při výkonu jeho funkce, nebylo vyloučeno, aby se po něm posléze podle ustanovení § 440 obč. zák. domáhala uhrazení toho, co musela v důsledku jeho jednání či opomenutí sama plnit. Z ustanovení § 827 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2004, tj. v době uzavření předmětné pojistné smlouvy, lze pak jednoznačně dovodit, že poskytne-li v takové situaci náhradu škody poškozenému pojistitel, s nímž měla dotyčná obec sjednáno pojištění své odpovědnosti, přejde na něj okamžikem poskytnutí takového plnění nárok z regresního postihu obce vůči starostovi.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3/2018, ze dne 30. 10. 2019


24.01.2020 00:05

ÚS: Úroky z prodlení s plněním náhrady nemajetkové újmy

Ústavní soud konstatuje, že přístup obecných soudů v nyní rozhodované věci stojí v příkrém rozporu se zásadou účinné ochrany základních práv. Do interpretace zásady ochrany práv se promítá také běh času. Náhrada nemajetkové újmy pozůstalým bude efektivně chránit jejich základní práva pouze tehdy, bude-li jim poskytnuta v co nejkratší době po jejím vzniku. Čím více se bude okamžik poskytnutí náhrady vzdalovat od okamžiku vzniku této újmy, tím více bude poškozený pociťovat tuto újmu jako nespravedlivou. Bude v něm přitom zároveň sílit přesvědčení, že „právo není na jeho straně“. Náhrada nemajetkové újmy pozůstalým tedy nebude způsobilá plnit svou satisfakční funkci. Nebude-li tato náhrada poskytnuta v blízké časové návaznosti na okamžik, kdy újma vznikla, nebude ani způsobilá plnit svou preventivně-sankční funkci. Měla-li by totiž být povinnost nahradit vzniklou újmu pro povinného pouze otázkou „virtuální“ (závislou na budoucí právní skutečnosti – rozhodnutí soudu), pak nebude schopna ovlivnit jeho budoucí jednání, stejně jako jednání dalších osob, které by se mohly v budoucnu dostat do obdobných situací.

Aby mohla náhrada nemajetkové újmy pozůstalým plnit svou satisfakční a preventivně-sankční funkci a zprostředkovaně též naplnit pozitivní závazky plynoucí z práva na ochranu soukromého a rodinného života, resp. práva na život a tato práva účinně chránit, musí z ní plynout také nárok na úroky z prodlení. Odepřením úroků z prodlení se institut náhrady nemajetkové újmy pozůstalým stává „bezzubým“, neboť se umožňuje povinnému, aby se úspěšně, bez jakékoli sankce, vyhýbal plnění svých povinností. Obecné soudy tak zásadně ztěžují vymahatelnost práv poškozených, namísto toho aby tato jejich práva chránily.

Ústavní soud zdůrazňuje, že nosné důvody tohoto rozhodnutí neplatí pouze pro případy, na něž se vztahuje úprava náhrady nemajetkové újmy pozůstalým podle OZ (tj. § 444 odst. 3 a odvozeně § 13 odst. 2 OZ), ale také - a tím spíše - pro případy, na něž dopadá aktuální právní úprava náhrady škody obsažená v NOZ. Nový civilní kodex předmětné nároky systematicky řadí k závazkům z deliktů, kam svou povahou náleží. Je zjevné, že z deliktního jednání vzniká závazkový právní vztah, jehož obsahem je především povinnost nahradit způsobenou újmu. Nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích je pak nutno považovat za nárok majetkové povahy, tj. za peněžitý dluh, byť plynoucí z osobnostních práv (srov. § 612 NOZ). Dostane-li se povinný s plněním dluhu do prodlení, vzniká poškozenému též nárok na úroky z prodlení. Tento nárok přitom podle § 1970 NOZ vzniká u všech peněžitých dluhů, a to bez ohledu na právní důvod, z něhož vzešly.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2149/17, ze dne 10. 12. 2019


22.01.2020 00:01

Žaloba o novém nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění

Při zhoršení již ustáleného zdravotního stavu, který zakládá nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, nebo projeví-li se nové následky související s původním úrazem, vzniká v důsledku původní škodné události další – nový nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, u nějž se porovnává stav před zhoršením zdravotního stavu se stavem nynějším. Ačkoliv je při hodnocení trvalých následků na zdraví třeba přihlížet i k jejich předpokládanému vývoji, není vyloučen vznik nového nároku, pokud se výrazně zhoršil již ustálený zdravotní stav, popřípadě se projevily další následky v takové intenzitě a takovým způsobem, že původně ani nemohly být předvídané.

Vzhledem k tomu, že není vyloučeno, aby z téže škodné události vznikl nový, samostatný nárok, musí soudy rozlišit, zda není uplatňován nárok, o kterém již bylo dříve rozhodnuto mezi týmiž účastníky, tedy zda projednání žaloby nebrání překážka rei iudicatae – věci pravomocně rozhodnuté. Přitom právě pomocí žalobního petitu a základu, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž svůj nárok zakládá (skutkové okolnosti), žalobce vymezuje nárok, který je předmětem řízení. Mezi skutečnosti představující základ, které se musí v žalobě vymezit, patří v případě uplatnění nového nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění konkrétní popis zhoršení zdravotního stavu, ke kterému došlo ve srovnání se stavem, za nějž byla dříve přiznána náhrada. Žalobce tedy musí dostatečně určitě vymezit, v čem ono zhoršení zdravotního stavu spočívá, aby soud mohl posoudit, zda došlo ke vzniku nového nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, popř. jaká je jeho výše. Popsané požadavky kladené na obsah žaloby jsou odůvodněny i tím, že hrozí potenciální nebezpečí, že by soud rozhodoval o nároku, o kterém již bylo pravomocně rozhodnuto. I s ohledem na to, že pro stanovení nové náhrady je třeba vycházet z nynějšího stavu a stavu před zhoršením, je důležité, aby žalobce co nejpřesněji popsal předešlý zdravotní stav a újmu, o které na jeho základě bylo rozhodnuto, a stav nový, tedy konkrétní zdravotní obtíže, ze kterých nárok dovozuje a o kterých dříve rozhodnuto nebylo, a výši náhrady – to vše pak představuje předmět řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3014/2018, ze dne 16. 10. 2019


20.01.2020 00:02

Vhodné a přiměřené opatření k odvrácení škody dle § 2903 o. z.

I. Ustanovení § 2903 odst. 2 o. z. má preventivní charakter. Pro jeho aplikaci musí být prokázáno, že v době rozhodování soudu existuje vážné ohrožení žalobce anebo jeho majetku, přičemž není podmínkou, aby vznik škody hrozil bezprostředně; postačí, jde-li zatím jen o ohrožení, avšak vážné, v jehož důsledku škoda vznikne v budoucnu. Současně však musí být dostatečně zjištěno, že opatření bude vhodné a přiměřené k naplnění preventivního účelu tohoto ustanovení. Dosavadní judikatura dovolacího soudu k § 417 odst. 2 obč. zák. je přiměřeně aplikovatelná i v režimu § 2903 odst. 2 o. z.

II. Pasivně legitimován je u nároku dle § 2903 o. z. ten, z jehož strany přichází ohrožení (subjekt, který je zdrojem ohrožení), což je v projednávané věci žalovaný, neboť z jeho pozemku voda stéká.

III. Podle § 2903 o. z. lze ukládat i povinnost ke stavbě na cizím pozemku.

V projednávané věci byly splněny všechny podmínky ustanovení § 2903 odst. 2 o. z., aby žalovanému bylo uloženo učinit vhodná a přiměřená opatření k odvrácení hrozící vážné škody (sesuvu svahu na dům žalobkyň a jeho dalšího podmáčení), které spočívá ve vybudování opěrné zdi.

Žalovaný namítá, že tuto povinnost nelze požadovaným způsobem splnit, neboť by bylo nutno zeď zbudovat na cizím pozemku (pozemku žalobkyň), na němž žalovaný není oprávněn stavět, a nezískal by tak stavební povolení. Tato námitka by ale mohla obstát jen v případě, že by žalobkyně se stavbou nesouhlasily, neboť jak o. z., tak stavební zákon stavbu na cizím pozemku připouštějí, a navíc jde v projednávané věci o činnost uloženou soudním rozhodnutím. V případě souhlasu žalobkyň (který je možno předpokládat, když se v soudním řízení takového nároku domáhají) bude jen na účastnících, aby sjednali právní důvod umožňující stavbu (např. právo stavby ve smyslu § 1240 a násl. o. z. nebo jiné právo, jež občanský zákoník připouští). Sluší se dodat, že nesouhlasem se stavbou na jejich pozemku by žalobkyně samy zmařily realizaci, neboť plnění by se stalo z jejich viny nemožným. Ani okolnost, že by se stavba zdi s ohledem na ustanovení o. z. mohla stát součástí pozemku žalobkyň, uložení povinnosti nebrání. Jednak proto, že záleží na dohodě účastníků, jakou úpravu vztahů zvolí, ale i proto, že zákon v § 2903 o. z. ukládá povinnost provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení škody, přičemž ohledně nákladů či vlastnictví k takovému opatření (zde stavbě) nestanoví žádná omezení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1412/2019, ze dne 23. 10. 2019


15.01.2020 00:02

Pasivní legitimace v řízení o žalobě na zrušení doménového jména

I. Registrátor doménového jména není pasivně legitimován v řízení o žalobě na zrušení doménového jména.

II. V projednávané věci žalobce uplatnil požadavek, aby žalovaný registrátor doménového jména odstranil pro jiného nebezpečnou situaci (ohrožení života dosud nenarozených dětí prodejem přípravku pro předčasné ukončení těhotenství na internetové stránce http://www.ru-486.online/) tím, že „nebude poskytovat služby majiteli domény ru-486.eu týkající se této domény, a to ani v budoucnu, a učiní opatření, aby prostřednictvím domény ru-486.eu nebyly přístupné internetové stránky http://www.ru.486.online/, ani žádné jiné internetové stránky, které nabízejí k prodeji potratové pilulky“.

Ustanovení § 2989 odst. 1 o. z. na uplatněný nárok nemůže dopadat, neboť předmětem řízení nejsou vztahy v rámci hospodářské soutěže. V souladu s § 2901 o. z. odvolací soud zkoumal, zda registrátor je tím, kdo nebezpečnou situaci vyvolal nebo nad ní má kontrolu, tedy zda je v moci registrátor odvrátit hrozící nebezpečí, a dospěl ke správnému závěru, že tomu tak není, neboť registrátor domény není oprávněn a nemá ani technickou možnost zajistit ukončení registrace či blokaci domény. Doménu by mohl za určitých podmínek zrušit správce domény (v daném případě sdružení EURid), čímž by však nebylo vyloučeno, aby služba, na kterou jméno domény odkazovalo, nebyla přístupná jiným způsobem (např. přes IP adresu). I kdyby bylo žalobě vyhověno v části petitu, jíž bylo požadováno, aby se registrátor zdržel poskytování služeb týkajících se domény ru-486.eu držiteli této domény, a to i do budoucna (což by registrátor učinit mohl), nemělo by to žádný vliv na provozování internetových stránek zprostředkujících prodej potratových pilulek. Registrátorovi nelze uložit, aby zajistil, že prostřednictvím domény ru-486.eu nebudou přístupné internetové stránky http://www.ru.486.online/, a to i do budoucna, neboť registrátor by takovou povinnost nemohl splnit. Registrátor tak není subjektem, jenž by mohl nějakým svým zákrokem ve vztahu k doménovému jménu odvrátit případné nebezpečí hrozící dosud nenarozeným dětem prodejem přípravku na předčasné ukončení těhotenství.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 478/2019, ze dne 7. 11. 2019


14.01.2020 00:01

Odpovědnost provozovatele závodního motorového vozidla za škodu

Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že zdaleka nikoli jen provoz motorového vozidla sloužícího k dopravě může vyvolat škodu, za kterou je objektivně odpovědný jeho provozovatel podle § 427 odst. 2 obč. zák. Toto ustanovení se vztahuje i na škodu vzniklou provozem pracovního stroje, pokud v danou chvíli převažuje jeho povaha motorového vozidla, a dokonce i na škodu vzniklou závadou motorového vozidla, které se v danou chvíli ani nepohybuje, ale projevila se jeho charakteristická vlastnost (možnost vznícení při závadě elektroinstalace). V případě vyhlídkového letu také nešlo primárně o dopravu osob z místa na místo, ale o atrakci, srovnatelnou svým účelem s účastí automobilu v silniční rallye. Ve všech těchto případech odpovídá objektivně za škodu provozovatel motorového vozidla, neboť škoda vznikla v důsledku provozu, při němž se projevily jeho charakteristické vlastnosti.

V nyní posuzované věci došlo ke škodě v důsledku provozování motorového vozidla takovou rychlostí, která již vylučovala jeho plnou ovladatelnost. Neovladatelnost při vysoké rychlosti, neodpovídající jízdním podmínkám (např. profilu jízdní dráhy či stavu vozovky) je pro motorové vozidlo charakteristická. Proto i v případě, že je závodní vozidlo použito k rychlostní zkoušce automobilové rallye, odpovídá jeho provozovatel za škodu způsobenou jeho provozem podle § 427 odst. 2 obč. zák., a tudíž i za nemajetkovou újmu způsobenou tímtéž provozem podle § 11 a § 13 obč. zák.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 724/2019, ze dne 7. 11. 2019


13.01.2020 00:00

Existence a vztah dvou možných příčin vzniku škody dle § 421a obč. zák.

Jestliže bylo prokázáno, že škodlivý následek lege artis provedeného zákroku musel být způsoben jednou ze dvou možných příčin podřaditelných pod ustanovení § 421a obč. zák. (působením katétru na cévní stěnu nebo vedlejšími účinky katétrem podaného léku) nebo oběma v přesně nezjištěném poměru, a současně bylo prokázáno, že poškození zdraví nemá jinou příčinu, pak je třeba žalovanou nemocnici shledat odpovědnou za poškození zdraví podle § 421a obč. zák.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 407/2019, ze dne 10. 10. 2019


18.12.2019 00:00

Náhrada za ztrátu výdělku podnikatele po skončení pracovní neschopnosti

Právní úprava občanskoprávní odpovědnosti za škodu na zdraví v obč. zák. žádným zákonným ustanovením nepodmiňovala nárok na náhradu za ztrátu na výdělku dle § 445 obč. zák. pracovní činností vykonávanou pouze v zaměstnaneckém poměru.

Ztráta příjmu podnikatele z výdělečné činnosti v době po skončení jeho pracovní neschopnosti odpovídá újmě, jež vzniká osobě, která pro poškození zdraví není schopna vykonávat své dosavadní zaměstnání. Náhrada ztráty na výdělku je jedním z dílčích samostatných nároků náhrady škody na zdraví a nelze ji jakožto zvláštní kategorii škody podřadit pod pojem skutečné nebo jiné škody (ušlého zisku), obsažený v ustanovení § 442 obč. zák. Výše ušlého výdělku podnikatele je dána rozdílem mezi celkovým příjmem z podnikání a náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu. Významná pro vymezení nároku mohou být např. tvrzení o konkrétních smluvních vztazích, které měl pro rozhodnou dobu sjednány, o pravidelně se opakujících obchodních příležitostech, o něž v té době přišel. Vzhledem ke specifikům podnikatelské činnosti a odlišnostem od pracovního poměru nemusí být dosahované příjmy podnikatele pravidelné, a lze je tedy vyčíslit různým způsobem s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu. Předpoklady vzniku takového nároku lze pak zkoumat obdobně podle principů zjišťování ušlého zisku.

Ušlý zisk (a tedy i ztrátu na výdělku) podle ustálené judikatury dovolacího soudu nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného příjmu, není-li takový majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že při jejich pravidelném běhu - nebýt škodné události - k zamýšlenému zisku by skutečně došlo.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2319/2018, ze dne 10. 9. 2019


11.12.2019 00:02

Navýšení náhrady za usmrcení osoby blízké z důvodu změny zaměstnání

Při stanovení výše náhrady za usmrcení osoby blízké dle § 2959 o. z. mohou být soudem vzaty v úvahu všechny prokázané okolnosti dokreslující vztah pozůstalé osoby a zemřelého, jakož i obtíže, útrapy a omezení, která pozůstalému úmrtí osoby blízké přineslo, aniž by se žalobce domáhal zvýšení náhrady z určitého důvodu o nějakou k němu se vztahující konkrétní částku. Skutečnost, že žalobkyně byla nucena v důsledku úmrtí manžela změnit zaměstnání, aby sama zajistila péči o nezletilého syna, je způsobilým důvodem pro navýšení náhrady nemajetkové újmy, neboť šlo o okolnost prohlubující duševní strádání bez ohledu na to, že v daném případě nebylo vyhověno samostatně uplatněnému požadavku žalobkyně na náhradu ztráty způsobené změnou zaměstnání jako majetkové újmy, což je majetkový nárok, k jehož přiznání jsou stanoveny jiné zákonné podmínky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4518/2018, ze dne 16. 10. 2019


11.12.2019 00:01

Náhrada za usmrcení osoby blízké v důsledku pochybení zdravotnického zařízení

Nejvyšší soud v posuzované věci s přihlédnutím k zásadě, že základní částka náhrady nemajetkové újmy podle § 2959 o. z. by měla být zvyšována zpravidla již jen v řádu desítek procent, dospěl k závěru, že náhradou nemajetkové újmy žalobce b) respektující požadavek proporcionality je částka 1.500.000 Kč. Jde o trojnásobek základní částky, tedy o zcela mimořádné zvýšení, které je však kromě ostatních specifických okolností na straně žalobce b) odůvodněno také tím, že k úmrtí poškozeného došlo v důsledku pochybení zdravotnického zařízení, na které se poškozený jako pacient obrátil o pomoc s důvěrou v odbornost jeho zaměstnanců. Postavení zdravotnického zařízení jakožto garanta odbornosti a profesionality zdravotnického personálu je totiž okolností, pro kterou může být náhrada nemajetkové újmy zvýšena. Přístup škůdce k uplatněnému nároku, podobně jako forma a míra zavinění, je dalším z možných zvažovaných faktorů pro snížení nebo zvýšení náhrady nemajetkové újmy. Vstřícný přístup zdravotnického zařízení, okolnost, že své pochybení uznalo, se žalobci komunikovalo, snažilo se jimi vytrpěnou újmu kompenzovat a přistoupilo k částečné finanční náhradě nemajetkové újmy mimosoudně, je důvodem, aby náhrada nebyla zvýšena tak razantním způsobem, jak učinil odvolací soud, jenž přiznal částku (čtyřnásobek základní výchozí částky) na úrovni odpovídající věci, kterou řešil Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 2844/14, kde výši náhrady v neprospěch žalovaného zdravotnického zařízení ovlivnila okolnost, že toto zařízení zvolilo odmítavý, konfrontační a necitlivý přístup k řešení újmy pozůstalých, který ve svém důsledku znamenal prohloubení jejich duševních útrap.

Dovolací soud poznamenává, že preventivně sankční povaha náhrady újmy je při stanovení její výše faktorem jen podpůrným, neboť hlavní funkcí náhrady nemajetkové újmy je satisfakce poškozených. Zdravotnická zařízení jakožto příspěvkové organizace jsou navíc z důvodů ekonomických značně limitována co do reálné možnosti přijetí efektivních organizačních opatření potřebných k nápravě nežádoucího stavu, jenž se podílel na vzniku újmy, neboť mohou činit jen takové kroky, které jim umožní finanční prostředky od zřizovatele. Nelze přehlédnout ani realitu stavu kvalifikovaných pracovních sil ve zdravotnictví. I kdyby finanční sankce motivovala žalovanou k nápravě organizačních nedostatků přijetím dostatečného počtu zkušených, případně atestovaných lékařů, nemusela by ve své snaze uspět pro nedostatek takových pracovníků na trhu práce.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4518/2018, ze dne 16. 10. 2019


11.12.2019 00:00

Příčinná souvislost mezi postupem non lege artis a škodou

Teorie adekvátnosti kausálního nexu vychází z toho, že smyslem subjektivní odpovědnosti za škodu je nařídit náhradu škody tam, kde škůdce škodu způsobil, ačkoli mu lze vytknout, že ji způsobit nemusel, že mohl jednat jinak. Tato odpovědnost tedy předpokládá, že vůbec bylo v lidských silách předvídat, že předmětné jednání bude mít za následek danou škodu. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je tedy předvídatelnost škodního následku. Tím se velice podobá dalšímu předpokladu subjektivní odpovědnosti za škodu, a to kritériu zavinění, přesněji její nedbalostní formě. Odlišují se jen subjektem, podle kterého se předvídatelnost následku poměřuje. V případě zavinění je jím sám (typizovaný) jednající subjekt, zatímco při zjišťování adekvátnosti příčinné souvislosti je kritériem hypotetický zkušený (tzv. optimální) pozorovatel, tedy myšlená osoba, která zahrnuje veškerou zkušenost své doby. Tento optimální pozorovatel tak personifikuje znalosti a zkušenost své doby. Je zřejmé, že co je předvídatelné pro konkrétní subjekt, musí být předvídatelné i pro tzv. optimálního pozorovatele. Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události.

Zásadní při zjišťování příčinné souvislosti je, za jakou konkrétní újmu je požadována náhrada. V daném případě požaduje žalobkyně odškodnění za škodu na zdraví spočívající v paréze levého brachiálního plexu a bránice. Na základě zjištěného skutkového stavu je nutno uzavřít, že bezprostřední příčinou vzniku této škody, bez níž by ke vzniku škody nedošlo, je komplikace (dystokie ramének) nastalá při porodu žalobkyně přirozenou cestou, který byl veden tzv. lege artis medicinae a nedošlo při něm k porušení právní povinnosti, zakládající obecnou odpovědnost podle § 420 obč. zák. Je sice nepochybné, že při porodu císařským řezem by k této komplikaci dojít nemohlo, avšak účelem tohoto způsobu porodu není předejít dystokii ramének. Ta zde nevznikla jako důsledek porušení lékařských standardů při posouzení CTG záznamu, který indikoval provedení císařského řezu z důvodu akutní tísně plodu v děloze, ale v důsledku samostatně nastalé komplikace, nesouvisící přímo se zvoleným způsobem porodu, tj. náhody, za kterou žalovaná neodpovídá, neboť její následky nese ten, komu se stala. Bezprostřední příčinou vzniku škody byla tedy samotná dystokie ramének a nikoli postup non lege artis žalované, jehož adekvátní následky (hypoxie plodu) nenastaly (respektive k hypoxii, jež však nevedla k poškození zdraví, sice došlo, ale pouze v souvislosti a v důsledku dystokie ramének). Mezi dílčím porušením lékařských standardů a vznikem škody proto není vztah příčiny a následku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 83/2019, ze dne 5. 9. 2019


03.12.2019 00:01

Posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé do 31. 12. 2013

I. Při posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v době do 31. 12. 2013 protiprávním zásahem do přirozených práv člověka (zde práva na rodinný život) se uplatní přechodné ustanovení § 3079 o. z.

II. Třetí podmínkou pro použití pozdějšího předpisu podle přechodného ustanovení § 3079 odst. 2 o. z. je existence mimořádných důvodů hodných zvláštního zřetele, kdy setrvání na dosavadní právní úpravě by ve výsledku znamenalo rozpor s dobrými mravy vedoucí ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Důvodová zpráva k této poněkud expresivně vyznívající dikci příkladmo uvádí případy, kdy škůdce způsobil škodu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky. Za zvlášť zavrženíhodnou pohnutku lze považovat takovou pohnutku, která je v příkrém rozporu s morálkou občanské společnosti a svědčí zpravidla o morální bezcitnosti, zvrhlosti, o bezohledném sobectví, o pohrdavém postoji k základním lidským hodnotám, zejména k lidskému životu.

Podmínkou tedy není jen to, aby samo jednání, které vedlo ke škodě, bylo nemravné, zavrženíhodné a urážející obyčejné lidské cítění, ale též aby posouzení uplatněného nároku podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 ve výsledku znamenalo rozpor s dobrými mravy vedoucí ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Použití nové právní úpravy by tedy v zásadě mohlo přijít v úvahu jen tehdy, pokud by dosavadní právní předpisy právu, zasaženému protiprávním jednáním, neposkytovaly dostatečnou ochranu, a to do té míry, že by se tento deficit jevil nemravným až krutým.

III. V daném případě se žalobce domáhá náhrady újmy, způsobené zásahem do jeho práva na rodinný život tím, že žalovaná za trvání manželství počala dvě děti s jiným mužem a žalobci tuto skutečnost sdělila poté, co si již k nim vytvořil vztah jako k dětem vlastním. Právo na rodinný život, jakožto součást soukromého života člověka, bylo chráněno již § 11 a násl. obč. zák. Žalobci tedy i podle § 13 obč. zák. mohlo být poskytnuto zadostiučinění za porušení jeho práva na rodinný život, případně i náhrada nemajetkové újmy v penězích, pokud by bylo prokázáno protiprávní jednání a vznik závažné újmy na straně žalobce. Od 1. 1. 2014 ochranu práva na rodinný život jako jednoho z přirozených práv člověka podle § 81 o. z. poskytuje § 2956 o. z. v zásadě za splnění obdobných podmínek, tedy jen v případě prokázání závažné újmy na straně poškozeného, vzniklé v příčinné souvislosti s protiprávním zásahem do realizace jeho rodinného života.

Proto lze uzavřít, že výklad a užití předchozího právního předpisu v posuzovaném případě není v rozporu s dobrými mravy ani nevede ke krutosti a bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění, tudíž nebyly splněny mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu přechodného ustanovení § 3079 odst. 2 o. z. pro posouzení věci podle občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2308/2018, ze dne 3. 9. 2019


03.12.2019 00:00

Důsledky nabytí vlastnického práva k transformační stanici

Vlastnické právo k energetickému zařízení (transformační stanici) nezakládá bez dalšího vlastníkovi tohoto zařízení práva a povinnosti provozovatele distribuční soustavy podle energetického zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 5651/2017, ze dne 29. 8. 2019


29.11.2019 00:03

SDEU: Právo cestujících v letecké dopravě na náhradu škody

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91, a zejména jeho čl. 3 odst. 2 písm. a), musí být vykládáno v tom smyslu, že cestujícím, jejichž let byl na příletu zpožděn o tři hodiny nebo více a kteří mají na tento let potvrzenou rezervaci, nelze náhradu škody podle tohoto nařízení odepřít z pouhého důvodu, že v souvislosti se svým návrhem na náhradu škody neprokázali, že byli na uvedený let přihlášeni k přepravě, zejména prostřednictvím palubní vstupenky, ledaže by se prokázalo, že zpožděným letem necestovali, což přísluší ověřit vnitrostátnímu soudu.

usnesení Soudního dvora Evropské unie (osmého senátu) ve věci C-756/18, ze dne 24. 10. 2019


15.10.2019 00:02

Zvlášť závažné ublížení na zdraví ve smyslu § 2959 o. z.

I. Při vymezení pojmu „zvlášť závažné ublížení na zdraví“ ve smyslu § 2959 o. z. je nutno vycházet zejména ze závažnosti následků primární oběti. Půjde zpravidla o ta nejtěžší zdravotní poškození, zejména o kómatické stavy, závažná poškození mozku či o ochrnutí výrazného rozsahu, tj. o následky srovnatelné s usmrcením osoby blízké, kdy duševní útrapy sekundárních obětí dosahují určité vyšší intenzity. Jedná se o duševní útrapy (smutek, pocity zoufalství a beznaděje, strach) spojené s vědomím, že tato osoba byla trvale vyřazena z většiny sfér společenského uplatnění a změnila se v osobu trpící výjimečně nepříznivým zdravotním stavem. Nesmrtelná újma musí být svou závažností srovnatelná s usmrcením blízké osoby.

Kromě případů s nejzávažnějšími následky může jít i o případy velmi těžkých zranění, která budou primární oběť po delší dobu ohrožovat na životě nebo po delší dobu zatěžovat výrazně nepříznivým zdravotním stavem, což bude mít citelný dopad do osobnostní sféry blízkých osob, a jejich duševní útrapy tak budou do té míry intenzivní, že musí být odškodněny i přesto, že následky zranění nebudou nejtěžší. Za zvlášť závažné ublížení na zdraví (§ 2959 o. z.) nelze bez dalšího považovat každou vážnou poruchu zdraví trvající nejméně šest týdnů (§ 122 odst. 2 písm. i) trestního zákoníku). V trestní soudní praxi je delší dobu trvající porucha zdraví vykládána jako vážná porucha zdraví trvající nejméně 6 týdnů. Jako těžkou újmu na zdraví kvalifikovala soudní praxe např. i zlomeninu nohy v kotníku, jejíž léčení trvalo 7 týdnů. Takový přechodný stav poruchy zdraví však nelze označit jako zvlášť závažné ublížení na zdraví, které by bylo způsobilé vyvolat duševní útrapy osob blízkých poškozenému v intenzitě odčinitelné peněžitou náhradou podle § 2959 o. z.

II. Duševní útrapy sekundárních obětí, jestliže u primární oběti dojde k přechodnému stavu poruchy zdraví, kterou nelze podřadit pod § 2959 o. z., by bylo možno odčinit podle § 2971 o. z. za splnění stanovených podmínek, tj. odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, pociťuje-li poškozená osoba nemajetkovou újmu důvodně jako osobní neštěstí.

III. V projednávané věci nejde o případ zvlášť závažného ublížení na zdraví, jak jej má na mysli § 2959 o. z. Byla-li dcera žalobců hospitalizována následkem dopravní nehody po dobu jednoho měsíce, poté propuštěna do domácího léčení a následně hospitalizována ještě dalších 14 dní a nejsou-li následky jejího zranění natolik vážné, aby jí vyřazovaly z většiny sfér společenského uplatnění, naopak je s relativně mírnými omezeními zapojena do běžného života, nejedná se o zvlášť závažné ublížení na zdraví ve smyslu uvedeného ustanovení. Dovolací soud nijak nezlehčuje starost a strach žalobců o dceru v době po dopravní nehodě, avšak poškození zdraví, které utrpěla, není ani z hlediska závažnosti následků, ani z hlediska doby, kdy byla ohrožena na životě a prognóza vývoje jejího stavu byla nejistá, tak vážným ublížením na zdraví, aby bylo podřaditelné pod § 2959 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4210/2018, ze dne 27. 6. 2019


09.10.2019 00:01

Škoda způsobená provozem (kanalizace) podle § 2924 o. z.

I. Škodu způsobenou provozem podle § 2924 o. z. hradí provozovatel bez ohledu na zavinění i na porušení právní povinnosti. Jde tedy o odpovědnost objektivní, avšak vzhledem k zakotvení liberačních důvodů nejde o odpovědnost absolutní.

Předpokladem odpovědnosti dle tohoto ustanovení je událost vyvolaná provozem závodu nebo jiného obdobného zařízení (samotnou existencí provozního zařízení, které škodlivě působí na okolí, a to bez ohledu na to, zda zařízení je v chodu či nikoliv), vznik újmy a příčinná souvislost mezi nimi. Povinným k náhradě újmy (škůdcem) je provozovatel, tedy ten, kdo vyvíjí provozní činnost výdělečně (za účelem dosažení zisku), v rámci svého závodu (§ 502 o. z.) nebo jiného podobného zařízení.

Provozem se rozumí soustavně prováděná činnost právnickou nebo fyzickou osobou, související s předmětem činnosti (zpravidla podnikatelské, obchodní), kterou subjekt vyvíjí za použití určitých organizačních opatření, zejména pokud je provozována továrním způsobem, při němž jsou používány stroje, nástroje, přístroje či technologické postupy, které nemusejí být plně zvladatelné a kontrolovatelné a mohou ze své podstaty mít nepříznivé účinky na okolí nebo osoby, které s nimi přijdou do styku. Újma musí být způsobena buď vlastní provozní činností, tedy samotným využitím technologických postupů, nebo věcí při ní použitou, případně vlivem činnosti na okolí, čímž je míněn nepříznivý dopad technologických postupů navenek (např. únik škodlivin). Na poškozeném je, aby prokázal, že mu vznikla újma (včetně její výše), že škůdce výdělečně provozuje shora popsanou činnost a že mezi existencí (projevy) tohoto provozu a vznikem škody je příčinná souvislost. Prokáže-li poškozený tyto skutečnosti, je dána odpovědnost škůdce (z níž se může případně vyvinit).

II. Jde-li o náhradu újmy z provozu, vychází nová úprava, i přes rozdíly ve formulaci § 2924 věta první o. z. a § 420a obč. zák., z obdobných principů odškodnění, a lze tak i nadále přiměřeně vycházet z dosavadní judikatury, a to i pokud jde o problematiku příčinné souvislosti. O vztah příčinné souvislosti v případě odpovědnosti za provoz se jedná, je-li prokázáno, že konkrétní újma poškozeného byla vyvolána účinky nebo vlivem provozu na okolí nebo věcí při této činnosti použitou. Byla-li by příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost nenastává.

III. Jak vyplývá z § 2924 o. z., pro uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto ustanovení není rozhodující, zda mezi poškozeným a tím, kdo mu škodu způsobil, byl závazkový právní vztah, rozhodující je, zda provoz způsobil škodu. Jestliže byl příčinou vzniku škody provoz kanalizace, odpovídá její provozovatel bez ohledu na to, zda byla smlouva o odvádění odpadních vod účinná či nikoli, neboť i kdyby smlouva účinná byla, nic by to nezměnilo na skutečnosti, že škoda byla vyvolána provozem kanalizace.

IV. Ani okolnost, že objekt, do něhož vytekla voda z kanalizace, byl rozestavěn a nebyl zkolaudován, zde na odpovědnosti provozovatele nic nemění. Připojení rozestavěného objektu na kanalizaci bylo povoleno a dle povolení (projektu) provedeno, avšak nebylo používáno (v místě budoucí zdravotní instalace bylo uzavřeno zátkou, která byla při škodné události vzdutím vody vyražena, a právě tudy došlo k zaplavení objektu). Tuto okolnost, stejně jako to, že v době vzniku škody nebyla kanalizační přípojka v objektu osazena toaletní mísou, nelze považovat za okolnosti, jež lze přičítat poškozené ve smyslu § 2918 o. z., neboť při řádném provozu kanalizace nemůže docházet k vzdutí splaškové vody natolik, aby vyvěrala ze sanitárního vybavení objektů připojených na kanalizaci.

V. Druhá věta § 2924 o. z., upravující liberační důvod, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se škůdce zprostil odpovědnosti za škodu, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1127/2018, ze dne 27. 6. 2019


01.10.2019 00:02

Škoda na zvířeti při výkonu funkce rybářské stráže

I. Ustanovení § 18 odst. 4 zákona o rybářství je speciální úpravou náhrady škody vzniklé fyzické osobě plnící úkoly rybářské stráže v souvislosti s výkonem činnosti podle tohoto zákona na věcech, náhradu škody poskytne obec, která rybářskou stráž ustanovila. Náhrada se poskytne podle zvláštního právního předpisu, tj. podle § 2894 a násl. o. z. Při výkladu pojmu "v souvislosti s výkonem činnosti rybářské stráže" lze přiměřeně využít závěrů ustálené judikatury ve vztahu k pojmu "v (přímé) souvislosti s plněním pracovních úkolů". Tato souvislost je dána u činnosti, která nepostrádá místní, časový a především věcný (vnitřní účelový) vztah k činnosti (úkolům) rybářské stráže.

II. Samu skutečnost, že žalobce měl při výkonu funkce rybářské stráže s sebou svého psa, nelze považovat za exces. Z oprávnění rybářské stráže (mimo jiné oprávnění zadržet povolenku k lovu, zadržet úlovek a rybářské nářadí) upravených v § 16 zákona o rybářství lze předpokládat, že takové zákroky mohou vyvolat nesouhlas, odpor či dokonce agresivitu kontrolovaných osob, a lze tak považovat za legitimní vykonávat činnost rybářské stráže v doprovodu psa z důvodu určité ochrany, zejména bylo-li zjištěno, že žalobce byl při výkonu této činnosti opakovaně napaden.

Škodou na věci ve smyslu § 18 odst. 4 zákona o rybářství je pak nutno rozumět i škodu vzniklou na zvířeti, za niž odpovídá podle § 18 odst. 5 tohoto zákona obec s rozšířenou působností, která rybářskou stráž ustanovila. Výkon činnosti rybářské stráže v doprovodu vlastního psa však neznamená, že by osoba vykonávající funkci rybářské stráže mohla užít psa k prosazení a vynucení svých oprávnění.

Povaze zvířete ve smyslu § 494 o. z. neodporuje takový výklad § 18 odst. 4 zákona o rybářství, podle nějž lze za škodu na věcech považovat i škodu na zvířeti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4314/2018, ze dne 26. 6. 2019


18.09.2019 00:02

Výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké

I. Základní částku náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké lze v případě existence okolností zvláštního zřetele hodných ve smyslu § 2957 o. z. výjimečně zvýšit i vícenásobně.

Podle § 2957 o. z. způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala.

II. V projednávané věci byla manželka žalobce a), matka žalobců b) a c), zavražděna při výkonu služby u bezpečnostního sboru. Takovým zavrženíhodným jednáním, jakým je zločin vraždy policistky při plnění služebních úkolů k ochraně bezpečnosti osob a majetku a udržování veřejného pořádku, se účinky zásahu do práv poškozených zpravidla násobí či zesilují, duševní útrapy blízkých činí ještě intenzivnější. Této značně zesílené intenzitě duševních útrap musí odpovídat výše peněžité náhrady, musí jí být spravedlivě vyvážen, resp. zmírněn nepříznivý následek takto závažného zásahu do práv poškozených. V posuzovaném případě je nutno zohlednit vraždu blízké osoby jako okolnost zvláštního zřetele hodnou ve smyslu § 2957 o. z., která spolu s ostatními zvažovanými kritérii, jimiž jsou intenzivní rodinné vztahy, velmi obtížná situace otce jako jediného živitele a vychovatele obou malých dětí, silná citová a existenční závislost pozůstalých dětí na zemřelé vzhledem k jejich nízkému věku, nízký věk zemřelé, naprostá bezohlednost a lhostejnost pachatele, odůvodňuje mimořádné zvýšení relutární náhrady. Dospěl-li odvolací soud po zohlednění všech kritérií, včetně úmyslného způsobení újmy, k závěru, že přiměřená a spravedlivá náhrada pro každého z pozůstalých činí 1 500 000 Kč, přičemž do této částky zahrnul i již poskytnutou částku 250 277 Kč podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, odpovídá jeho úvaha výjimečnosti situace v této věci a konkrétním zjištěným okolnostem a nelze mu v tomto směru vytknout žádné pochybení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3111/2018, ze dne 29. 5. 2019


< strana 1 / 38 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů