// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu

Odpovědnost za škodu

25.07.2024 00:04

ÚS: Odpovědnost zaměstnavatele za protiprávní čin zaměstnance

Při rozhodování o odpovědnosti zaměstnavatele za protiprávní čin zaměstnance, kterého se dopustil při plnění pracovních úkolů vůči spotřebiteli, je třeba při výkladu § 167 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů důsledně zohlednit postavení spotřebitele jako slabší smluvní strany a zvolit takový výklad zákonného ustanovení, který je pro spotřebitele nejpříznivější. Judikaturou vymezenou konstrukci excesu zaměstnance, která se váže k § 167 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, nelze aplikovat v případě, že je stranou smlouvy spotřebitel, pokud se zaměstnanec dopustí protiprávního činu při plnění pracovních úkolů. Judikatorní konstrukce excesu totiž zprošťuje zaměstnavatele odpovědnosti za škodu způsobenou zaměstnancem protiprávním činem nad rámec zákonné úpravy a je v rozporu s ústavněprávním principem ochrany spotřebitele. Aplikuje-li soud konstrukci excesu ve vztahu k poškozenému spotřebiteli, poruší tím jeho ústavně zaručená práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 288/23, ze dne 19. 6. 2024

17.07.2024 00:04

ÚS: Odčinění újmy ze šoku sekundárních obětí

Obecné soudy v souvislosti se způsobenou psychickou újmou ve své judikatuře rozlišují míru zásahu do psychického zdraví sekundární oběti. To znamená, že od sebe oddělují případy, kdy na straně sekundární oběti vznikne „pouze“ citová újma, a situace, kdy je u ní diagnostikováno psychické onemocnění, újma ze šoku – to pak vede ke zvýšení peněžité náhrady za citovou újmu podle § 2959 o. z. Nicméně nelze přehlížet, že posléze uvedený zásah do absolutního práva je ze strany obecných soudů vnímán jen jako jakýsi „přívěšek“ způsobené citové újmy, okolnost, která se zohlední ve výši odčinění nemajetkové újmy vzniklé zásahem do rodinného a soukromého života. Podle stávající soudní praxe dochází k odčinění újmy ze šoku nesystémově v rámci § 2959, tedy tím způsobem, že se navýší náhrada za způsobenou citovou újmu. Obecné soudy nerozlišují podstatu právem chráněného statku. Zatímco v případě náhrady za způsobenou citovou újmu je právem chráněn soukromý a rodinný život sekundární oběti, v případě újmy ze šoku spočívající ve vyvolání posttraumatické stresové poruchy je to její zdraví. V případech obdobných stěžovatelce je sekundární oběť osobou primárně poškozenou na zdraví, které náleží vůči provozovateli vozidla podle § 2894 odst. 1 i 2, § 2927 a násl. a § 2956 o. z. veškeré náhrady (majetkové i nemajetkové újmy) při ublížení na zdraví, které občanský zákoník zmiňuje v § 2958 a § 2960 a následující. Je-li ve věci dána příčinná souvislost, mezi škodní událostí a způsobenou újmou, není důvod, aby obecné soudy musely judikaturou suplovat nároky na kompenzaci majetkové újmy plynoucí poškozenému např. z § 2960 o. z., § 2962 o. z., a dalších zvýšenou náhradou újmy nemajetkové podle § 2959 o. z.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 14/24, ze dne 28. 5. 2024

10.07.2024 00:02

Navýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění dle vyhl. č. 440/2001 Sb.

Při posuzování možnosti navýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. je třeba vnímat jako splněnou podmínku zvlášť výjimečného případu hodného mimořádného zřetele i tehdy, dojde-li v důsledku většího časového odstupu od konce účinnosti této vyhlášky k výraznému nepoměru mezi odškodněním, jež podle ní má být za ztížení společenského uplatnění přiznáno, a odškodněním, jež by bylo přiznáno ve stejném případě podle § 2958 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1032/2023, ze dne 31. 5. 2024

10.07.2024 00:01

Modifikace základní částky náhrady za ztížení společenského uplatnění

I. Individuální přístup a zohlednění zvláštností každého jednotlivého případu při určení náhrady za ztížení společenského uplatnění předpokládá, že zjištěná částka základního ohodnocení bude modifikována některými dalšími okolnostmi, které již nemají medicínskou povahu, tedy jejich dopad do poměrů konkrétního poškozeného musí zvážit soud. Patří sem zejména věk poškozeného, intenzita jeho předchozího zapojení (ztráta skutečně výjimečné lepší budoucnosti) a důvody vyjmenované demonstrativně v § 2957 o. z. (některé z nich se týkají i poměrů škůdce).

Přihlédnutí k výjimečným okolnostem vyjmenovaným v § 2957 o. z. není možné pro jejich předpokládanou šíři a variabilitu vyjádřit konkrétními pojmy ani jim přiřazenými procentními pásmy, je proto ponecháno zcela na úvaze soudu s doporučením, aby po celkovém výsledném zvýšení beroucím v úvahu všechny tři zmíněné kategorie okolností odůvodňujících modifikaci základní částky náhrady nepřesahovala konečná náhrada její dvojnásobek. Doporučené omezení modifikace základní částky maximálně na dvojnásobek má své racionální opodstatnění a nesměřuje k zužování možností individuálního posouzení každého konkrétního případu. Smyslem je eliminovat subjektivismus a libovůli a přispět ke sjednocení soudní praxe a naplnění požadavku, aby v obdobných případech bylo poskytnuto srovnatelné odškodnění (§ 13 o. z.).

II. Poškozenému lze přisvědčit, že ani odvolacím soudem jinak správně provedená modifikace (s ohledem na věk a intenzitu předchozího zapojení) nevede k přiměřené výsledné částce náhrady, a to právě s ohledem na jím doložené vnímání těžkostí. Opomenuta totiž zůstala zejména mimořádná okolnost zvláštního zřetele hodná, jíž je obava poškozeného ze ztráty života či vážného poškození zdraví a s níž ustanovení § 2957 o. z. spojuje zvýšení náhrady nemajetkové újmy. Ostatně i Metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví doporučuje k této okolnosti přihlédnout. Takovou okolností je právě situace, v níž se poškozený okamžitě po nehodě ocitl, neboť podle skutkových zjištění soudu čelil s těžce poraněnou pravou rukou kritické situaci hrozící vykrvácením, jen s vypětím zbytku sil se dokázal vymanit z havarovaného auta, vrátit se z lesa přes plot k dálnici a dovolat a dočkat se lékařské pomoci. Byl tedy v této době vystaven zcela výjimečné stresové situaci, kdy nemohl dohlédnout, jaké trvalé následky mu hrozí, a důvodně se po kritický časový úsek, než se mu dostalo první pomoci, mohl obávat ještě fatálnějších následků, než které ve výsledku nastaly. Jakkoliv je ztráta dominantní horní končetiny nepříznivá, důvodně se poškozený mohl domnívat, že nastane ještě horší stav, totiž že přijde o život. Tyto okolnosti svědčí pro další přiměřené zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění. Byť šlo o vjem trvající jen relativně krátkou dobu, byl spojen s hrozícími a nakonec nastalými trvalými zdravotními následky a jako doporučené modifikační kritérium má být zohledněn v částce náhrady za ztížení společenského uplatnění. Pro úplnost lze dodat, že část skutkového vymezení nároku poukazem na stres při následně prováděných zdravotnických výkonech spadá pod nárok na náhradu za bolest, který ovšem není předmětem tohoto řízení.

Vedle toho měl odvolací soud též dostatečný podklad pro zvýšení náhrady tkvící v tom, že nehledě na rozsáhlost aktivit poškozeného, drtivá většina z nich byla založena právě na rukodělné činnosti, takže ztráta dominantní horní končetiny je pro něj tíživější než pro osobu méně zručnou a zabývající se spíše duševní činností, ale rovněž i než pro průměrnou populaci. Právě proto musí být zohledněna okolnost, že poškozený je významně omezen či dokonce zcela vyřazen právě z většiny činností pro jeho životní styl rozhodujících, ačkoliv v celém spektru jiných činností, které pro něj neměly takový význam, je omezení nižší nebo dokonce žádné.

Je tudíž namístě modifikovat výši základní náhrady i pro oba uvedené momenty (obava ze ztráty života a zostřené vnímání ztráty dominantní horní končetiny) pro poškozeného zásadní, a to v souhrnu o dalších 30 %.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3061/2023, ze dne 17. 5. 2024

10.06.2024 00:02

Rozlišení bolesti a další nemajetkové újmy na zdraví dle § 2958 o. z.

I. Smyslem náhrady za bolest je vedle samotného bolestivého stavu odškodnit i určitou míru nepohodlí, stresu či obtíží spojených s utrpěnou zdravotní újmou (srov. též obavu ze ztráty života či vážného poškození zdraví ve smyslu § 2957 věty třetí o. z.), a to v rozsahu, v němž tyto zásahy do osobnostní sféry poškozeného z povahy věci souvisí s bolestí obvykle doprovázející stavy popsané v jednotlivých položkách. Výkladem § 2958 o. z. nelze dovodit, že má být pojem bolest chápán toliko jako fyzická bolest bez souvislosti s duševními aspekty bolestivých stavů. Nárokem na odškodnění bolesti je myšleno odškodnění bolesti v tzv. širším smyslu, tedy jak bolesti fyzické, tak i duševního strádání.

Další nemajetkové újmy podle § 2958 o. z. jsou pak kategorií nároku náhrady za újmu na zdraví, kterou nelze jednoduše definovat (§ 2958 o. z. tak ani nečiní), avšak jež má vystihovat nekonečnou variabilitu soukromého života a různých životních situací. Tento typ újmy bývá spojen s takovými zásahy do zdraví, které nespočívají v přechodné bolesti ani ve fyzické či psychické újmě dlouhodobého (trvalého) charakteru; jde o specifické okolnosti vymykající se obvyklému způsobu života poškozeného v průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, tedy o okolnosti, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru, často též z důvodů stojících již poněkud mimo samotné zdravotní postižení (např. nemožnost zúčastnit se pracovní či studijní stáže, nebo jiné pro poškozeného významné plánované aktivity, ale může jít též o různé situace založené konkrétními životními poměry poškozeného). Nepřiměřené rozšíření zbytkové kategorie dalších nemajetkových újem by sice vedlo k vynětí standardních situací z rámce odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (jejich objektivizace se v právní praxi úspěšně prosazuje za využití Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví) a tím k nesystémovému stírání rozdílů mezi jednotlivými druhy nemajetkových újem na zdraví, na druhou stranu má-li být újma na zdraví poškozenému odčiněna plně, resp. podle zásad slušnosti, musí být právě u tohoto dílčího nároku zohledněny specifické okolnosti, které zostřují vnímání nepříznivého zásahu do zdravotního stavu nad míru obvyklou standardnímu průběhu léčby.

II. V nyní posuzované věci utrpěl otec žalobců ve věku 87 let při dopravní nehodě těžká poranění, která jej na více než sedm měsíců upoutala na lůžko, a vzhledem k vysokému věku a závažnému předchorobí se jeho léčba neodbývala běžným způsobem, neboť se projevila celá řada komplikací, a byť u všech z nich nebyla doložena příčinná souvislost se škodní událostí, vývoj zdravotního stavu v celém komplexu představoval pro poškozeného abnormální zátěž, kterou jeho organismus nezvládl, takže bez známek zlepšení nastala smrt. Komplikace vyvolané přechodnou paralýzou střevních kliček a obstrukcí močové trubice způsobily zásadní obtíže s vyměšováním, nosokomiální infekce ovlivnila negativně plicní činnost a srdeční selhání vedlo k zástavě krevního oběhu a k následné oběhové nestabilitě. Doporučení plynoucí z Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví u bolestného umožňuje zvýšit bodové ohodnocení znalci strukturovaně v rozsahu 5 až 20 %, přičemž za těžkou se v obecné rovině považuje komplikace celková, přechodně ohrožující život či závažně ohrožující zdraví (např. orgánové selhání, nutnost kardiopulmonální resuscitace).

Je třeba zdůraznit, že bodové hodnocení lékaře (znalce) je pouze východiskem, na jehož základě soud určuje konečnou výši náhrady s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu (demonstrativní výčet důvodů pro zvýšení náhrady obsahuje též § 2957 o. z.), je tedy úlohou soudu, aby medicínsky objektivizované obtíže při stanovení výše náhrady doplnil svou úvahou zohledňující individuální poměry na straně poškozeného. Odvolací soud sice uvedl, že komplikace tohoto typu byly zohledněny v hodnocení bolesti, ovšem nestalo se tak, neboť soud prvního stupně vyšel z nijak nezvýšených bodových hodnot (807 bodů za rok 2016 s přiřazenou hodnotou jednoho bodu 265,91 Kč a 255 bodů po 277,64 Kč za rok 2017), byť do nich zahrnul některé výkony spojené s uvedenými obtížemi (zavedení katetru či nosní výživové sondy). Je tedy zřejmé, že z tohoto pohledu není výše náhrady dostatečná a že odkazem na poskytnutou náhradu za bolest nelze vyloučit náhradu za další nemajetkové újmy na zdraví.

Nesprávný je též závěr odvolacího soudu, že popsané okolnosti bez dalšího spadají pod pojem bolestného, neboť šlo o přechodné obtíže. To platí v případě obvyklého průběhu léčby, kdy se zdravotní stav zlepší a tyto obtíže pominou, nikoliv v případě, kdy souhrn primárního zranění v souvislosti s nastalými komplikacemi končí smrtí poškozeného; pak nelze hovořit o dočasnosti obtíží ve smyslu přechodnosti, nýbrž o jejich definitivním negativním ovlivnění zdravotního stavu. Poškozený byl z nemocnice propuštěn po čtyřech měsících, avšak pro naprostou závislost na péči třetích osob byl umístěn v ústavu a zemřel zhruba po sedmi měsících od dopravní nehody. To je pro zranitelného člověka, který byl ve vysokém věku natrvalo vytržen z navyklého životního prostředí a sklonek života strávil marným bojem s narůstajícím množstvím různých obtíží, jež vedly i ke znásobení jeho dosavadních nemocí a omezení, nepochybně citelným zásahem do základního lidského práva na zdraví (§ 81 odst. 2 o. z.), který je třeba zohlednit. I když žaloba ohledně tohoto nároku poukazuje též na okolnosti, které spadají pod dílčí nárok na náhradu za bolest (délka a komplikace léčení), je součástí skutkového vymezení i tzv. devastace zbytku života, která zakládá nárok na náhradu další nemajetkové újmy podle § 2958 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1313/2023, ze dne 25. 4. 2024

04.06.2024 00:02

Pasivní legitimace k náhradě škody podle § 2937 o. z.

Osobou, která má nad věcí dohled ve smyslu § 2937 o. z., je ten, kdo věc v rozhodné době drží pro sebe, nikoli osoba, která byla vlastníkem pověřena péčí o jeho věc.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1034/2023, ze dne 25. 4. 2024

28.05.2024 00:01

Odhození zvířete vběhnuvšího do vozovky vozidlem na jiné vozidlo

I. Pojem střetu provozů ve smyslu ustanovení § 2932 o. z. není v zákoně definován, ovšem podle soudní judikatury a právnické literatury nezahrnuje jen srážku vozidel, nýbrž i širší způsoby vzájemné interakce, kdy je kolize zprostředkována uvolněnou částí vozidla či nákladu, věcí vyhozenou z vnitřního prostoru přepravovanou osobou nebo uniklou provozní kapalinou, a kdy dokonce i nehmotné působení oslněním dálkovými světly či agresivním způsobem jízdy může mít zásadní vliv na pohyb jiného vozidla. Z tohoto pohledu není důvodu vyloučit z definice střetu provozů ani odražení zvířete jedoucím vozidlem na vozidlo jiné.

II. Liberační důvod je formulován v § 2927 odst. 2 větě druhé o. z. požadavkem na vynaložení veškerého úsilí, které lze po provozovateli požadovat, aby zabránil vzniku škody při své dopravní činnosti. Možnost zproštění se povinnosti nahradit škodu liberací je však omezena podmínkou věty první tohoto ustanovení jen na případy, kdy újma byla způsobena okolností nemající původ v provozu dopravy či vozidla. Není významné, odkud (z jakého místa) tato okolnost působí, nýbrž jakým způsobem a s jakým výsledkem se projevila vůči dopravnímu prostředku (též jeho obsluze, technice či organizačním opatřením) tak, že vyvolala škodlivé působení zvláštních vlastností provozu. Nejprve musí být zřejmé, že újmu vyvolala zvláštní povaha provozu (jinak se vůbec neaplikuje § 2927 o. z.), a pouze tehdy lze zvažovat, zda šlo zároveň o okolnosti mající původ přímo v provozu samém (liberace je vyloučena) nebo o okolnosti jiné, tedy se samotným provozem přímo nespojené (liberace přichází v úvahu).

Není pochyb o tom, že samotný pohyb spojený s rychlostí a kinetickou energií dopravního prostředku je specifickou vlastností jeho provozu. Pokud v souvislosti s těmito fyzikálními jevy dojde k vymrštění věci nacházející se v jízdní dráze vozidla, např. kamene, který způsobí škodu na čelním skle jiného automobilu, či uvolněné kanálové šachtice, případně k poražení sloupu, lešení a podobných konstrukcí na jiné vozidlo, dochází k takovéto škodě v souvislosti s provozem motorového vozidla, tj. s jeho činností a pohybem. I když se škodu působící předmět nachází mimo vozidlo, které jej uvedlo do pohybu, bez zvláštních vlastností jeho provozu by zůstal na svém místě a k jeho přenosu a ke vzniku škody by nedošlo. Provoz motorového vozidla je tedy příčinou pohybu věci, která nárazem do jiného vozidla způsobí škodu. I když je živé zvíře smysly nadaným tvorem a jako na věc se na ně nahlíží (obdobně), jen neodporuje-li to povaze záležitosti (§ 494 o. z.), a v posuzovaném případě nebylo před svým nárazem do vozidla nehybné, nejsou tyto rozdíly rozhodující, protože i zde se samotný pohyb a rychlost vozidla projevily jako osobitá a specifická vlastnost jeho provozu, bez níž by k odhození zvířete nedošlo, a nebyla by tak způsobena škoda. Navíc od momentu první srážky již zvíře neovládalo své počínání a vlivem působení vozidla začalo působit jako neživá letící věc. Chování zvířete tedy bylo přerušeno srážkou s vozidlem a jeho další pohyb byl již závislý na okolnostech, které mají původ v provozu motorového vozidla, které ho srazilo (rychlosti, směru pohybu vozidla atd.).

Pojem okolností, které nemají původ v provozu, naplňují pouze ti činitelé, kteří ať zevnitř či zvenčí působí takovou silou či způsobem, že dokáží vyvolat negativní projevy zvláštní povahy dopravního provozu, k nimž by jinak (nebýt těchto specifických okolností) nedošlo. Vnější síla musí převládnout při škodní události natolik, aby zvlášť kvalifikovaná okolnost zakládající objektivní odpovědnost byla v porovnání s ní bez podstatného významu. V poměrech objektivní odpovědnosti za újmu způsobenou zvláštní povahou provozu dopravy či dopravního prostředku to znamená, že negativní účinek pohybu vozidel a organizace či řízení jejich provozu byl „nastartován“ vnější okolností (míněno pojmově nikoliv prostorově), která neleží v dopravní sféře provozovatele vozidla či dopravy. Musí přitom jít o okolnost natolik silnou, že překonala vlastnosti provozu a převažujícím způsobem zapříčinila jejich negativní dopad na okolí či dovnitř. Ustálená soudní judikatura sem řadí zejména živelní události či extrémní povětrnostní vlivy nezvladatelně zasahující do pohybu vozidla, jejich důsledky působící vůči provozu vozidla (pád stromu či kamení na vozidlo, sesuv půdy), nebo s provozem nesouvisející jevy uvnitř dopravního prostředku (napadení řidiče přepravovanou osobou, konflikt mezi cestujícími, výbuch či požár látek přenášených pasažérem). Je pravdou, že vedle lidského chování zmiňuje dřívější judikatura bez bližšího odůvodnění i počínání zvířete, ovšem musí jít o srovnatelně živelné, silné a nečekané působení mimo dopravní sféru provozovatele než pouhý pohyb po komunikaci, jakkoliv i ten může být pro řidiče nečekaný či těžko řešitelný. Ostatně i náhlý jízdní manévr řidiče v reakci na výskyt zvířete na komunikaci, vedený snahou se mu vyhnout, je považován za okolnost mající původ v provozu a hodnotí se v rámci míry účasti na střetu provozů.

Pouze v případě takových okolností, které nesouvisí s provozem vozidla, avšak přesto vyvolají negativní působení zvláštních vlastností dopravy či dopravního prostředku, může se provozovatel odpovědnosti zprostit, prokáže-li zároveň, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po něm požadovat, tedy že okolnostem, jež vyvolaly škodlivý účinek, nemohl předejít a eliminovat jejich působení na provoz vozidla. Odhození lesní zvěře, která vběhla do vozovky, na jiné vozidlo nelze považovat za okolnost, která nemá původ v provozu vozidla, jež do zvířete narazilo. Obdobně jako závady ve sjízdnosti či předměty ležící na vozovce patří i zvěř do okruhu objektů, které lze spojovat s povahou provozu, neboť s jistou mírou pravděpodobnosti zasahuje do pohybu vozidel (spadá tedy do dopravní sféry provozovatele), která projíždějí zalesněnou oblastí či v blízkosti polí. Na toto místo nebo úsek pozemní komunikace, kde může docházet k častému výskytu divoké zvěře, ostatně upozorňuje i výstražná dopravní značka „Zvěř“ (A 14 přílohy 1 vyhlášky č. 294/2015 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích). Negativním účinkům pohybu zvěře se čelí řadou opatření, mezi něž patří chemické odpuzovače, oplocení či podchody nebo mosty pro zvěř, z čehož je zřejmé, že výskyt zvěře (či jeho riziko) na pozemních komunikacích není nikterak výjimečný a samotná srážka s vozidlem zpravidla nepředstavuje natolik silný vnější vliv, který by převládl nad vlastnostmi pohybujícího se vozidla, aby jej bylo možno označit za okolnost, která nemá původ v provozu dopravního prostředku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3742/2023, ze dne 25. 4. 2024

06.05.2024 00:01

Zvláštní okolnosti umožňující náhradu nemajetkové újmy dle § 2971 o. z.

I. Ustanovení § 2971 o. z. navazuje na jednotlivé skutkové podstaty náhrady újmy (škody) a umožňuje (za splnění zvláštních předpokladů v něm uvedených) poskytnout náhradu nemajetkové újmy, a to „každému“, tedy nejen přímému poškozenému, ale i např. druhotným obětem – blízkým poškozeného nebo dokonce i jiným osobám, jež způsobenou újmu důvodně pociťují jako osobní neštěstí. Ustanovení § 2971 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Přiznání náhrady nemajetkové újmy musí odůvodňovat zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, přičemž citované ustanovení demonstrativně uvádí jen dva příklady (viz formulaci „zejména“), a to porušení důležité právní povinnosti z hrubé nedbalosti nebo způsobení újmy úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky (výklad pojmů „důležitá právní povinnost“ či „jiná zvlášť zavrženíhodná pohnutka“ bude vždy v každém jednotlivém případě záviset na konkrétních skutkových okolnostech věci). Není tedy vyloučeno, aby zvláštní okolnosti spočívaly i v jiných, v citovaném ustanovení demonstrativně nevyjmenovaných, skutkových okolnostech konkrétní věci. Současně musí být újma poškozeným pociťována jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit. Zákon tedy vyžaduje určitou kvalifikovanou intenzitu újmy a její definitivnost ve smyslu nemožnosti jiného způsobu reparace či nápravy. Objektivizace nemajetkové újmy je vždy vzhledem k její povaze a neměřitelnosti obtížná, proto bude zpravidla možné využít obdobná kritéria, která jsou judikaturou definována pro zjišťování zásahů do osobnostních práv a jejich intenzity, tedy bude namístě vážit, zda každá průměrná fyzická osoba ve srovnatelném postavení jako poškozený by za daných okolností pociťovala způsobenou újmu obdobným způsobem. Je třeba brát v úvahu především intenzitu, povahu a způsob neoprávněného zásahu, jakož i charakter a rozsah zasažené hodnoty a zohledněny mají být i okolnosti na straně škůdce a poškozeného.

Při výkladu termínu „zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem“ lze vyjít z demonstrativně uvedených případů. Ustanovení § 2971 o. z. hovoří o hrubé nedbalosti, která je nedbalostí nejvyšší intenzity, jež svědčí o lehkomyslném přístupu škůdce k plnění svých povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti škůdce k zájmům jiných osob. V tomto ustanovení je hrubá nedbalost coby zvláštní okolnost, za níž byla způsobena újma, prakticky postavena naroveň druhému příkladu, tedy úmyslnému způsobení škody ze zvlášť zavrženíhodných pohnutek. Je nepochybné, že dalšími možnými zvláštními okolnostmi ve smyslu § 2971 o. z. je třeba chápat okolnosti srovnatelně závažné. K tomu se přiklání i odborná literatura, podle níž uvedením konkrétních případů v rámci demonstrativního výčtu dal zákonodárce najevo, jakým směrem se má ubírat výklad samotného neurčitého právního pojmu. Jinými zvláštními okolnostmi proto musíme rozumět takové okolnosti, které se z objektivního i subjektivního hlediska podobají výslovně zakotveným případům. Těmto případům je společné, že škůdce si při působení újmy počíná se zavrženíhodnou bezohledností a despektem k právem chráněným zájmům jiných osob. Také z výslovně uvedených případů plyne, že k náhradě nemajetkové újmy podle tohoto ustanovení nebude postačovat prostá nedbalost.

II. V posuzované věci dovolatelka nezpochybňovala závěr odvolacího soudu, že škůdce se protiprávního činu dopustil z nedbalosti ve formě nedbalosti nevědomé, čímž nejsou z jeho strany splněny podmínky zvláštních okolností ve smyslu § 2971 o. z. Odvolacímu soudu ale vytýká, že zvláštní okolnosti ve smyslu citovaného ustanovení neshledal na její straně jako poškozené. Ze skutkových závěrů odvolacího soudu vyplývá, že škůdce se dopustil protiprávního činu v situaci, kdy žalobkyně b) byla hospitalizována a připravovala se k porodu dvojčat císařským řezem, přičemž po dohodě s žalobcem a) očekávala, že porodu bude přítomen. V posuzované věci je tedy zvláštní okolností, za níž škůdce způsobil újmu (pouze) to, že k ní došlo po cestě otce k porodu jeho dětí, tedy v očekávání v rodinném životě ojedinělé radostné události, do níž negativně dopravní nehoda zasáhla. Tyto okolnosti nastaly zcela nezávisle na (nedbalostním) jednání škůdce a nelze je považovat za srovnatelné s demonstrativně uvedenými příklady, kdy jde o hrubou nedbalost nebo úmyslné jednání s cílem ničit, ublížit či vedené jinou zvlášť zavrženíhodnou pohnutkou. Žalobkyně b) se dozvěděla o dopravní nehodě těsně před porodem, což u ní vyvolalo nejen obavy o zdraví manžela, ale i nepříjemné pocity související s nejistotou, zda manžel stihne u porodu být. Celá situace byla proto pro ni nepříjemná, prožívala frustraci a neklid, a to přesto, že věděla, že žalobce a) nebyl vážně zraněn, a nakonec u porodu byl. Dovolací soud nezpochybňuje, že tyto okolnosti negativně ovlivnily prožívání porodu žalobkyní b), nicméně skutečnost, že v důsledku nich neprožívala porod tak, jak si představovala, nejen že není natolik závažná, aby se alespoň přiblížila intenzitě, kterou zákon se zvláštními okolnostmi, za nichž škůdce újmu způsobil, spojuje, ale především nastala až po škodní události, a proto je jejím důsledkem a nikoli okolností, za níž škůdce újmu způsobil. Rovněž skutečnost, že po porodu byla žalobkyně další 3 týdny spolu s novorozenci hospitalizována a žalobce a) jí při návštěvách nemohl, vzhledem ke zranění, pomáhat s dětmi tak, jak si oba představovali, již není okolností, za níž došlo ke vzniku újmy, ale jejím důsledkem. Proto ji nelze při posuzování existence zvláštních okolností zohledňovat. Navíc péči o novorozence, je-li hospitalizován spolu s matkou, provádí především matka, zdravotní omezení otce tak na ni nemá podstatný vliv. Konečně ani to, že rodina má z porodu pouze jedinou fotografii, není svou závažností srovnatelná s významem demonstrativně v § 2971 o. z. uvedených okolností, a navíc není ani zřejmé, zda je mezi nepořízením více fotografií a zraněním žalobce a) dána příčinná souvislost; i kdyby však byla dána, opět by se jednalo o důsledek škodní události a nikoli okolnost, za níž byla újma způsobena. Odvolací soud proto správně dovodil, že v posuzované věci není u žalobkyně b) jako druhotné oběti splněna nezbytná podmínka existence zvláštních okolností, za nichž škůdce způsobil újmu, a již proto není možno ustanovení § 2971 o. z. použít. Sluší se dodat, že soud (správně) žalobci a) jako primární oběti přiznal náhradu další nemajetkové újmy spojené s ublížením na zdraví (§ 2958 o. z.) právě proto, že mu dopravní nehoda znemožnila plnohodnotnou účast na péči o manželku a oba novorozence a jejich příchod na svět byl pro něj nehodou ovlivněn.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 27/2023, ze dne 14. 3. 2024

03.05.2024 00:06

ÚS: Nepřiznání náhrady újmy již v trestním řízení

Postup obecného soudu, který nepřizná uplatněný adhezní nárok, ač jsou pro to splněny zákonné podmínky, je porušením ústavně zaručeného práva oběti na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2637/23, ze dne 20. 3. 2024

25.04.2024 00:02

Újma vzniklá v důsledku absence péče vlastníka o účelovou komunikaci

I. Zákon o pozemních komunikacích v § 9 odst. 3, větě první, ukládá povinnost správy, údržby a oprav jmenovitě vlastníkům dálnic, silnic a místních komunikací. Pro vlastníky účelových komunikací ze zákona o pozemních komunikacích tyto povinnosti nevyplývají. Vznikne-li však v souvislosti se stavem účelové komunikace třetí osobě újma, je namístě zkoumat předpoklady odpovědnosti za tuto újmu podle obecných ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za újmu.

II. Ustanovení § 2901 o. z. má subsidiární povahu a postihuje pouze případy, v nichž je vzhledem ke konkrétním okolnostem namístě dovodit povinnost subjektu zakročit na ochranu jiného, ačkoli jiná konkrétní zákonná či smluvní povinnost v tomto směru absentuje. Nezakládá přitom samostatnou skutkovou podstatu náhrady škody, nýbrž (obdobně jako ustanovení § 2900 o. z.) toliko specifikuje podmínky, za nichž bude možno konkrétní jednání subjektu považovat za porušení zákonné povinnosti ve smyslu § 2910 o. z. Vytvoří-li tedy vlastník při správě předmětu svého vlastnictví a nakládání s ním nebezpečnou situaci, resp. bude-li mít kontrolu nad nebezpečím hrozícím jinému od předmětu jeho vlastnictví, je povinen učinit dostatečná opatření k odvrácení hrozící újmy, vyžadují-li takový zákrok okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života. Vlastník veřejně přístupné účelové komunikace, kterému zákon o pozemních komunikacích neukládá povinnost udržovat komunikaci sjízdnou a schůdnou, může být povinen tak činit v rámci povinnosti zakročit proti hrozícímu nebezpečí podle § 2901 o. z., odůvodňují-li to okolnosti případu či zvyklosti soukromého života.

Právě o takovou situaci se jedná v daném případě. Obytná zástavba obce je ze své podstaty charakterizována pohybem osob, které se pohybu po komunikaci v podstatě nemohou vyhnout. Byl-li v dané lokalitě vybudován komplex domů určených k bydlení, dostupných nikoliv prostřednictvím komunikací místních, ale výhradně předmětnou veřejně přístupnou účelovou komunikací, která ve svém důsledku plnila účel obvykle spjatý s komunikací místní (doprava po území obce), pak jde o specifické okolnosti případu, za nichž si zvyklosti soukromého života žádaly, aby byl vlastník účelové komunikace zatížen obdobnými povinnostmi jako vlastník místní komunikace. Domnívala-li se žalovaná, že ji jako vlastníka pozemku nezatěžuje vůbec žádná povinnost, přehlížela zásadu, že vlastnictví zavazuje (viz čl. 11 odst. 3 Ústavního zákona č. 2/1993 Sb., listiny základních práv a svobod). Žalovaná (resp. její právní předchůdce), která vědomě při realizaci svého podnikatelského záměru vytvořila obytnou zástavbu mající povahu části obce, navodila situaci, v níž mohli uživatelé komunikace důvodně očekávat zajištění standardů péče o komunikaci jinak běžných v rámci obce. Ostatně v době rozhodování dovolacího soudu již byl pozemek s komunikací převeden na obec XY. Nelze přehlédnout, že předmětná komunikace slouží nejen k jízdě vozidel, ale i k pohybu chodců mezi obytnými domy, neboť v uvedené lokalitě nejsou chodníky. Podle zvyklostí soukromého života lze za takové situace očekávat, že vlastník domu bude udržovat a uklízet bezprostřední prostor před vchodem do domu (na zahradu) či nájezd ze silnice ke garáži, nikoli však vozovku před domem. Podle skutkových zjištění žalobkyně upadla právě na této vozovce. Proto nemůže být důvodná námitka žalované, že žalobkyně sama porušila prevenční povinnost, když neudržovala komunikaci před svým domem.

Odvolací soud v dané věci správně uzavřel, že žalovaná měla kontrolu nad nebezpečnou situací, když neudržovala svou veřejně přístupnou účelovou komunikaci, ačkoli nutnost údržby vyžadovaly okolnosti případu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1711/2023, ze dne 20. 2. 2024

23.04.2024 00:01

Promlčení nároku na peněžitý důchod po skončení pracovní neschopnosti

I. Občanskoprávní nárok na peněžitý důchod po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě se promlčuje jako celek. Není-li nárok jako celek promlčen, mohou se však promlčovat nároky na jednotlivá plnění.

II. Při posouzení počátku běhu promlčecí lhůty je třeba odkázat na již ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, který v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1510/2019 uvedl, že § 619 o. z. upravuje obecně počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nároků vymahatelných u orgánu veřejné moci. Lhůta počne běžet tehdy, kdy se oprávněná osoba dozvěděla nebo se měla a mohla dozvědět o všech okolnostech relevantních z pohledu promlčení. Běh subjektivní lhůty není proto nezbytně spojen s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl (zaviněná nevědomost). Jde o ustanovení obecné, jež se uplatní při výkladu ustanovení, jež upravují počátek běhu promlčecí lhůty ve zvláštních případech, a to jak u nároků podle občanského zákoníku (§ 620 až § 628), tak i u nároků podle zvláštních předpisů. Na § 619 o. z. navazuje i § 620 odst. 1 o. z., který upravuje počátek subjektivní promlčecí lhůty u nároku na náhradu škody nebo újmy, což znamená, že dikce „měl a mohl“ se uplatní i při jeho výkladu.

Pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 620 odst. 1 o. z. je rozhodnou okolností vědomost o vzniku škody a o totožnosti odpovědné osoby. Dosavadní judikatura je přiměřeně použitelná k výkladu toho, kdy se poškozený o relevantních skutečnostech skutečně dozvěděl. Proto i podle nyní již ustáleného výkladu § 620 odst. 1 o. z. se poškozený dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), přičemž není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná. Vědomost poškozeného o osobě odpovědné za škodu, s níž zákon spojuje počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, nepředpokládá nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody. Najisto lze odpovědnost určité osoby postavit až na základě dokazování v soudním řízení, které je teprve uplatněním nároku u soudu zahájeno. Zákon proto vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou.

III. Stane-li se poškozený v důsledku škody na zdraví práce neschopným a po skončení pracovní neschopnosti pobírá pouze invalidní důchod, může získat vědomost o rozsahu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti umožňující uplatnění její náhrady žalobou u soudu až poté, co bylo vydáno rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu a poškozený se o něm dozvěděl. Do té doby totiž není jisté, zda a v jaké výši bude poškozenému přiznán invalidní důchod, a tudíž ani v jakém rozsahu došlo ke ztrátě na výdělku, aby nárok na její náhradu mohl uplatnit u soudu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 240/2023, ze dne 20. 3. 2024

22.04.2024 00:01

Výklad pojmu zvlášť závažné ublížení na zdraví ve smyslu § 2959 o. z.

I. Pod zvlášť závažné ublížení na zdraví ve smyslu § 2959 o. z. lze zařadit vedle trvalých stavů s omezenou či zcela ztracenou schopností sebeobsluhy primárního poškozeného rovněž i případy, kdy velmi těžké zranění primárního poškozeného výrazně zatíží po delší dobu nepříznivým zdravotním stavem natolik, že to bude mít citelný dopad do osobnostní sféry sekundárních obětí (blízkých osob) a že jejich duševní útrapy budou do té míry intenzivní, že musí být odškodněny i přesto, že trvalé následky zranění nebudou patřit k těm úplně nejtěžším. Ačkoliv je základním kritériem závažnost újmy na zdraví primárního poškozeného, nelze odhlédnout ani od újmy, která vzniká sekundárním poškozeným, neboť účelem úpravy obsažené v § 2959 o. z. je odčinění neoprávněného zásahu do práva na budování a rozvíjení rodinných vztahů mezi primární a sekundární obětí, k němuž došlo usmrcením či zvlášť závažným ublížením na zdraví jejich rodinného příslušníka.

II. V posuzované věci bylo zjištěno, že poškozená utrpěla zranění spočívající především v kompresní zlomenině těla dvanáctého hrudního a prvního bederního obratle a roztříštěné zlomenině druhého a čtvrtého bederního obratle, což si vyžádalo několik po sobě jdoucích operací a rozsáhlou a časově náročnou rehabilitaci. Stav po fraktuře čtyř obratlů lze nepochybně označit za velmi těžké zranění páteře, které po dlouhou dobu zasáhlo do rodinných poměrů všech žalobců. Poškozená až na výjimky strávila dobu více než dva a čtvrt roku v nemocnicích a rehabilitačních zařízeních, tedy odloučena od členů rodiny, a i po ukončení léčení má celou řadu trvalých omezení, která sice již nemají povahu ztráty sebeobsluhy, avšak významně mění dosavadní způsob rodinného soužití. Zejména u nezletilých dětí není důvodu pochybovat, že takováto ztráta denního osobního kontaktu s matkou po dobu léčení a podstatná trvalá změna matčina zapojení do dalších rodinných aktivit zejména v oblasti sportu a volného času představuje citelný zásah do jejich práva na budování a rozvíjení rodinných vztahů.

Odvíjí-li se náhrada garantovaná ustanovením § 2959 o. z. především právě od zásahu do práva na budování a rozvíjení rodinných vztahů, nelze vytýkat odvolacímu soudu, že by zákonnou úpravu vyložil nesprávně či zjevně nepřiměřeně, jestliže popsané poranění páteře spojené s více než dvouletou prakticky nepřetržitou absencí poškozené doma následovanou dalšími trvalými omezeními právně kvalifikoval jako zvlášť závažné ublížení na zdraví zakládající nárok na peněžitou náhradu podle § 2959 o. z. Ze skutkových zjištění dále vyplynulo, že v důsledku dlouhodobého odloučení poškozené od členů rodiny bylo citelně zasaženo do rodinného života jejích nejbližších příbuzných, kteří s ní sdíleli domácnost a kteří se tomuto stavu museli přizpůsobit, a to jistě nad rámec toho, co lze označit za běžnou rodinnou solidaritu. Tento zásah má navíc trvalý charakter, když ze skutkových zjištění rovněž vyplynulo, že řadu dosud běžně vykonávaných aktivit už primární poškozená nebude schopná provozovat vůbec nebo jen v podstatně zúženém rozsahu, čímž je společný život celé rodiny též ztížen. Není tedy nepřiměřená úvaha odvolacího soudu, že zranění primární poškozené právě v důsledku svých delší dobu trvajících následků zároveň představovalo citelný zásah do osobnostní sféry žalobců, na který pamatuje úprava obsažená v ustanovení § 2959 o. z.

III. Je třeba doplnit, že náhrada nemajetkové újmy, která je zákonem č. 89/2012 Sb. rozšířena oproti předchozí úpravě, je strukturována a nepokrývá všechny dotčenou osobou negativně vnímané okolnosti, odvíjejí-li se nepříznivé dopady do jejího duševního stavu od běžného zapojení do společenského života se všemi jeho klady a zápory. Tím spíše pak náhrada nemajetkové újmy druhotných obětí, které újmu odvozují od újmy osoby blízké (tzv. reflexní újma), má své výrazné limity a může být přiznána jen ve zcela odůvodněných případech, kdy to zákon umožňuje. Ten vedle výslovné úpravy obsažené v § 2959 o. z. (zde se ovšem jasný následek v podobě usmrcení osoby blízké doplňuje i o ne zcela ostře vymezený stav zvlášť závažného ublížení na zdraví) zakládá nárok i dalším osobám, které určitý zásah považují za osobní neštěstí, jež nelze nijak odčinit, jsou-li ovšem tyto dopady vyvolány zvláštními okolnostmi, za nichž byla újma způsobena protiprávním jednáním, zejména hrubou nedbalostí při porušení důležité právní povinnosti či úmyslem (§ 2971 o. z.). Podle této úpravy lze odčinit i objektivně vzato méně zásadní újmy, ovšem jen při splnění relativně přísných podmínek vztahujících se jak k průběhu škodní události, tak k poměrům poškozených. I z tohoto pohledu lze akceptovat výklad § 2959 o. z. odvolacím soudem, který pod zvlášť závažné ublížení na zdraví dotýkající se citelně poměrů rodinných příslušníků zahrnul shora popsané okolnosti, a to jako výklad rozšiřující, nicméně respektující základní zásady zákonného nastavení náhrad náležejících tzv. druhotným obětem.

Rozdíly mezi závažností celého spektra újem na zdraví podřazených režimu § 2959 o. z. musí spolu s přihlédnutím ke konkrétním poměrům oprávněných osob (za nichž se musí druhotné oběti se situací vypořádat) vyjadřovat i výše přiznávaných peněžitých náhrad. Tak například u extrémně závažných poškození zdraví, kdy zejména při vegetativním stavu primárního poškozeného může utrpení blízkých osob dosahovat i vyšší intenzity než v případě usmrcení, může být vyšší i peněžitá náhrada, naopak u případů na dolní hranici závažnosti zranění bude náhrada logicky nižší, až případně symbolická.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3539/2022, ze dne 18. 3. 2024

19.04.2024 00:06

ÚS: Metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví

I. Neurčitost ustanovení zákona může založit rozpor s principy právního státu (zejména principem právní jistoty a předvídatelnosti práva) až tehdy, nelze-li ustanovení zákona vyložit za použití standardních interpretačních metod a postupů.

II. Zásady slušnosti jsou nedílnou součástí § 2958 občanského zákoníku jako celku. Je-li soud povolán ke stanovení výše náhrady při ublížení na zdraví, je na jeho úvaze, jakým způsobem výši náhrady určí tak, aby odpovídala zásadám slušnosti a co nejvíce respektovala požadavek plné náhrady újmy. Je přitom vždy povinen přihlížet k okolnostem konkrétního případu tak, aby bylo dosaženo rozumného a spravedlivého posouzení.

III. Ústavní soud nemůže zrušit ustanovení zákona jen z důvodu pochybností o způsobu vytvoření a využívání nezávazné interpretační pomůcky, která byla přijata právní praxí k výkladu tohoto ustanovení.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 27/23, ze dne 13. 3. 2024

02.04.2024 00:02

Rozsah nákladů na péči o domácnost poškozeného podle § 2960 o. z.

Náhradu za péči o zahradu, kterou vykonával poškozený jako osobní zálibu a nyní ji vykonávají jiní příslušníci rodiny, nelze požadovat v rámci nároku na náhradu nákladů péče o domácnost poškozeného podle § 2960 o. z.

Za náklady na péči o domácnost poškozeného lze považovat pouze náklady, jež by v souvislosti s provozem své domácnosti účelně vynaložil průměrný poškozený. Riziko zpustnutí rekreační zahrady kritérium nákladů účelně vynaložených pro důstojný život poškozeného nesplňuje. Tím dovolací soud nechce bagatelizovat újmu poškozeného, který se již nemůže plně věnovat své hlavní volnočasové aktivitě a jemuž zmaření celoživotního úsilí přineslo další nepříjemnosti a zklamání. Tyto útrapy jsou však odčiňovány náhradou za ztížení společenského uplatnění podle § 2958 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3542/2023, ze dne 28. 2. 2024

02.04.2024 00:01

Náhrada škody uvedením poškozené věci do původního stavu

I. Učiní-li poškozený volbu způsobu náhrady skutečné škody podle § 442 odst. 2 obč. zák. a podá žalobu o náhradu škody uvedením do původního stavu provedením jím konkrétně vymezených výkonů, není soud oprávněn uložit žalovanému zaplacení finanční náhrady škody s odůvodněním, že uvedení poškozené věci do původního stavu není možné či účelné. Domáhá-li se žalobce zaplacení finanční náhrady škody, nemůže soud uložit žalovanému povinnost k uvedení poškozené věci do původního stavu, i kdyby se mu to jevilo možným a účelným. V obou případech by totiž nerespektoval meze vyplývající z § 153 odst. 2 o. s. ř. a přisoudil by žalobci něco jiného, než čeho se podle žalobního petitu domáhal.

II. Domáhá-li se poškozený náhrady škody uvedením poškozené věci do původního stavu vykonáním konkrétních nedělitelných činností, nelze žalobě vyhovět, pokud škoda vznikla nebo se zvětšila následkem okolností, které se přičítají poškozenému, ledaže by se podílely na škodě jen zanedbatelným způsobem. Uložit škůdci povinnost k náhradě škody uvedením poškozené věci do původního stavu ve smyslu § 442 odst. 2 obč. zák. není při nikoli zanedbatelném podílu poškozeného na vzniku škody možné, neboť žalovaného nelze zavázat k náhradě škody, jejíž příčinou není jeho protiprávní jednání (§ 420 obč. zák.). Částečné vyhovění žalobě by pak přicházelo v úvahu jen tehdy, bylo-li by možno žalovanému uložit povinnost k vykonání dílčího plnění, jež by přispělo k nápravě škody v poměru odpovídajícím podílu žalovaného na vzniku škody.

V daném případě žalobkyně v rámci žaloby o náhradu škody požadovala vyrovnání svých pozemků do původní roviny a vysázení topolů nad opěrnou zdí. Soud byl tedy oprávněn rozhodnout jen o těchto konkrétních plněních vyjádřených v žalobním petitu. Vzhledem k tomu, že žalobkyní požadované práce a výkony nelze rozdělit na jednotlivé části ani fáze, a že se na vzniku škody významnou měrou podílela sama žalobkyně, odvolací soud správně uzavřel, že žalobě nelze vyhovět. Ze skutkových závěrů nalézacích soudů rozhodně nevyplývá, že by podíl žalobkyně na vzniku škody byl zanedbatelný, proto je otázka, jakým podílem přesně přispělo ke vzniku škody porušení prevenční povinnosti každou z účastnic, pro rozhodnutí o žalobkyní vymezeném způsobu náhrady škody zcela bez významu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 405/2023, ze dne 20. 2. 2024

25.03.2024 00:01

Nárok na náhradu za duševní útrapy sekundárních obětí

Ustanovení § 2959 o. z. zakládá nárok na náhradu nemajetkové újmy tzv. sekundárním (druhotným) obětem ve dvou okruzích případů, a to nastane-li v důsledku škodní události smrt osoby blízké nebo je jí přivozen stav zvlášť závažného ublížení na zdraví. Zásahem do života či zdraví tzv. primární oběti je dotčeno základní lidské právo blízkých osob na rozvíjení či udržování rodinných vztahů s takto postiženou osobou. Ve vztahu k pojmu zvlášť závažné ublížení na zdraví je ustanovení § 2959 o. z. právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. normou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Při posouzení, zda jsou definiční znaky tohoto pojmu naplněny, je nutno vycházet zejména ze závažnosti následků primární oběti. Jde zpravidla o ta nejtěžší zdravotní poškození, jako jsou kómatické stavy, závažná poškození mozku či ochrnutí výrazného rozsahu, tedy o následky srovnatelné s usmrcením osoby blízké, kdy duševní útrapy sekundárních obětí dosahují vyšší intenzity předpokládané zmíněným ustanovením.

Kromě případů se zcela nejzávažnějšími následky může jít i o případy velmi těžkých zranění, která budou primární oběť po delší dobu ohrožovat na životě nebo po delší dobu zatěžovat výrazně nepříznivým zdravotním stavem, což bude mít citelný dopad do osobnostní sféry blízkých osob, a jejich duševní útrapy tak budou do té míry intenzivní, že musí být odškodněny i přesto, že následky zranění nebudou nejtěžší.

V nyní projednávané věci bylo zjištěno, že matka žalobce v pokročilém věku (81 let) sice trpěla řadou chorob odpovídajících jejímu stáří, byla nicméně pohyblivá a soběstačná; byla ostatně zraněna při přecházení vozovky. Při dopravní nehodě utrpěla devastující poranění pravé dolní končetiny, pro které jí noha musela být amputována, a vedle rozsáhlých krevních podlitin a tržných ran i mnohačetné zlomeniny včetně hrudního obratle. Po určité stabilizaci zdravotního stavu byla jako osoba neschopná samostatné sebeobsluhy umístěna do léčebny dlouhodobě nemocných, kde zhruba po dvou měsících zemřela, aniž bylo prokázáno, že příčinou smrti bylo některé z uvedených poranění. Odvíjí-li se kritérium zvlášť závažného ublížení na zdraví od závažnosti následků primární oběti, nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že ztráta dolní končetiny v tak vysokém věku tento pojem nenaplňuje jen proto, že zbývající doba života trvala jen dva měsíce. Amputace končetiny v jakémkoli rozsahu představuje silnou zátěžovou a stresovou situaci spojenou se změnou obrazu vlastního těla, se změnou soběstačnosti a mobility a výrazně ovlivní život každého člověka i osob tomuto člověku blízkých. Není sporu o tom, že amputace nohy má značný vliv na psychický stav člověka a jeho následné začleňování zpět do běžného života. Nastává totiž nová situace, na kterou je třeba se adaptovat, a je obecně známo, že u geriatrických pacientů, tj. osob ve vyšším věku, v němž se nacházela rovněž matka žalobce, je zpravidla adaptace na nově vzniklou situaci výrazně obtížnější, často i v souvislosti s jinými zdravotními obtížemi, které obecně provázejí pozdní věk člověka. V posuzovaném případě byla navíc situace poškozené ztížena dalšími obtížemi vyvolanými mnohačetnými zlomeninami, pohmožděninami a tržnými ranami horních končetin. Ačkoliv byla poškozená před nehodou soběstačná a pohyblivá, úrazový děj ji prakticky ze všech činností vyřadil, a to vlastně až do konce života, který ovšem nastal již ve velmi krátké době.

I když se nabízí závěr, že s ohledem na relativně nepatrnou délku zbývajícího života od okamžiku poškození zdraví nešlo o případ podřaditelný pod § 2959 o. z., byl by takový výklad povrchní a nerespektoval by smysl a účel zákona. Přestože nebylo prokázáno, že zranění utrpěná při dopravní nehodě byla příčinou smrti žalobcovy matky (v opačném případě by šlo o první alternativu, tedy újmu vyvolanou smrtí osoby blízké, takže by se závažnost zdravotního stavu nemusela hodnotit), není pochyb o tom, že její zdravotní stav se v důsledku nehody dramaticky zhoršil, neboť přišla o dolní končetinu a tím i o schopnost pohybu a sebeobsluhy a tento stav trval až do konce jejího života; byl navíc spojen s celou řadou dalších nepříznivých okolností vyvolaných nehodou (zlomenina obratle a stydké a křížové kosti) a komplikací (bolestivé hnisající rány). Bez ohledu na relativně krátký časový úsek, po nějž nepříznivý zdravotní stav trval, než byl ukončen smrtí, lze jej s ohledem na věk, zdravotní stav poškozené i závažnost následků dopravní nehody označit za zvlášť závažné ublížení na zdraví, jak má na mysli ustanovení § 2959 o. z. Znak trvalosti či dlouhodobosti nepříznivého zdravotního stavu, který je zpravidla při výkladu tohoto ustanovení vyžadován, je zde naplněn definitivností negativně změněných poměrů primární oběti. Žalobci jako osobě blízké i taková situace nejspíše musela přivodit duševní utrpení a potažmo mu založit nárok na peněžitou náhradu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1850/2023, ze dne 6. 12. 2023

18.03.2024 00:02

Výše nároku na náhradu za ZSU, který přešel na dědice

Okolnost, že poškozený, který utrpěl újmu na zdraví, uplatnil žalobou u soudu nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, popřípadě na pojistné plnění na tuto náhradu, krátce poté zemřel a nárok přešel na jeho dědice, není důvodem ke snížení náhrady.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1630/2023, ze dne 14. 12. 2023

12.03.2024 00:01

Tzv. marná léčba v kontextu antidiskriminačního zákona

Odmítnutí poskytnout další zdravotní péči pacientovi v terminální fázi léčby, která již není medicínsky indikována a která pouze na omezenou domu oddálí okamžik medicínsky již neodvratitelné fyzické smrti, není porušením rovnosti zacházení, ani práva na ochranu před diskriminací z důvodu zdravotního postižení. Názor, že neposkytnutí tzv. marné léčby v případě pacientů, u nichž se předpokládá, že jejich „oživování“ bude zbytečné vzhledem k nepříznivé celkové prognóze, je přímou diskriminací, tedy neobstojí. Ani poukazem na zákaz diskriminace osob se zdravotním postižením nelze nutit lékaře k porušení povinnosti poskytovat zdravotní péči podle nejlepších dostupných poznatků, tj. lege artis, či porušovat zásady lékařské etiky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1055/2023, ze dne 7. 12. 2023

01.03.2024 00:03

ÚS: Odškodnění újmy pozůstalých po příslušníku bezpečn. sborů

Součástí ochrany soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je právo na přiměřeně vysoké finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jehož výše musí dostatečně odrážet intenzitu zásahu této sféry. Základním principem odškodňování újmy na osobnostních právech je posouzení všech okolností věci a přiznání co možná nejvíce srovnatelných částek za objektivně podobné újmy. Z principu rovnosti, vyjádřeného v čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pak vyplývá, že uvedená východiska se musí uplatnit zásadně obdobně ve srovnatelných situacích. Tedy například jak u nároků na odčinění újmy na zdraví, tak na odčinění újmy ze smrti osoby blízké, protože tyto nároky vyplývají z práva na život a srovnatelně slouží k ochraně osobnostních práv, která je ústavně zaručena.

Stanoví-li veřejná moc rozdílnou právní úpravu pro odškodnění újmy pozůstalých ve srovnatelných situacích nezaviněné smrti blízké osoby, musí pro to mít ospravedlnitelné důvody. Při srovnání odškodnění smrti pozůstalých po zemřelých zaměstnancích v důsledku pracovního úrazu a příslušnících bezpečnostních sborů zemřelých při služebním úrazu z hlediska principu rovnosti a práva na rovné zacházení podle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je třeba vycházet zejména z kritéria újmy poškozených, která zde představuje právo či statek, ve vztahu k němuž se s pozůstalými odlišně zachází. Je třeba rovněž respektovat požadavek jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu a srovnatelné situace zkoumat z hlediska jejich skutečné povahy, nikoli výlučně z hlediska doktrinálně-právních odlišností. Rozdílnost právní úpravy pracovního poměru a služebního poměru sama o sobě není racionálním důvodem pro odlišení obou situací, protože oba instituty slouží ze společenského hlediska k zajištění obživy prací a újma pozůstalého ze smrti blízkého se podle toho neliší. Nejde ani o důvod ospravedlňující rozdílné zacházení, protože legitimní požadavek na zvláštní pouto mezi státem a jednotlivcem ve služebním poměru není rozsahem odškodnění nijak dotčen. Za racionální úvahu při srovnání odškodnění smrti při plnění pracovních či služebních úkolů lze v obecné rovině považovat obecnou rizikovost práce, protože od příslušníků bezpečnostních sborů i jejich blízkých lze oprávněně očekávat jistou míru srozumění, že výkon služby v bezpečnostním sboru obecně představuje riziko, čímž se snižuje zájem na odškodnění újmy vzniklé bez zavinění jiného.

Neexistuje žádný ospravedlnitelný důvod pro rozdílné odškodnění újmy pozůstalých po příslušníku bezpečnostních sborů, který zemřel při plnění služebních povinností při dopravní nehodě, ve srovnání s pozůstalými po zemřelých při dopravní nehodě mimo jakýkoli vztah související s výkonem závislé práce. Jde o situace srovnatelné, ale přesto odškodňování pozůstalých po příslušníku bezpečnostních sborů vykazuje podstatné rozdíly v jejich neprospěch, protože při plnění z tzv. povinného ručení podle zákona č. 168/1999 Sb. lze zásadně odškodnit podle ustanovení občanského zákoníku umožňujících plnou soudcovskou úvahu o rozsahu a výši náhrady, zatímco u odškodnění podle zákona č. 361/2003 Sb. je omezen okruh oprávněných osob i výše odškodnění. Povaha služebního poměru sama o sobě není důvodem opodstatňujícím rozdílný přístup a vyloučení základních principů odškodňování osobnostních práv. Platí proto, že uplatnění nároku na odškodnění duševní újmy ze smrti osoby blízké z tzv. povinného ručení u pojistitele vozidla, jímž byla způsobena újma, zde nebrání okolnost, že k újmě došlo při služební cestě přímého poškozeného, byla-li újma způsobena provozem dopravního prostředku, jehož provozovatelem byl bezpečnostní sbor jako jeho zaměstnavatel. Při souběžném uplatnění těchto odpovědnostních titulů, které je, dovoluje-li to povaha věci, v zásadě možné, je třeba zhodnotit intenzitu újmy pozůstalých, vyjasnit účel již případně poskytnutého plnění z jiného odpovědnostního titulu, a určit, zda již případně újma pozůstalých byla přiměřeně odčiněna, popřípadě zda je třeba ji odčinit „dodatečně“ ještě dalším plněním. Soud též zohlední vzájemně proti sobě stojící oprávněné zájmy všech dotčených subjektů, tedy včetně bezpečnostního sboru, viníka nehody či pojišťovny. Přitom musí ctít zejména princip plné náhrady újmy a ústavně zaručená práva pozůstalých na ochranu jejich soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1143/23, ze dne 7. 2. 2024

27.02.2024 00:02

Odpovědnost za škodu v případě zamítnutí insolvenčního návrhu

I. Skutečnost, že u zvláštní skutkové podstaty odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu podle ustanovení § 147 odst. 2 insolvenčního zákona (v případě zamítnutí insolvenčního návrhu) není (na rozdíl od odpovědnosti v případě odmítnutí insolvenčního návrhu nebo zastavení řízení o něm dle ustanovení § 147 odst. 1 insolvenčního zákona) výslovně zakotvena podmínka zavinění (insolvenčního) navrhovatele (ve vztahu k zamítnutí insolvenčního návrhu), ještě neznamená, že předpoklad „viny“ věřitele (insolvenčního navrhovatele) se při aplikaci § 147 odst. 2 insolvenčního zákona (prostřednictvím odkazu na § 147 odst. 1 insolvenčního zákona) neuplatní. Naplnění tohoto předpokladu je tedy nutné zkoumat při rozhodování o nárocích podle § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona vždy (ať již bylo insolvenčním soudem rozhodnuto o zastavení insolvenčního řízení, o odmítnutí insolvenčního návrhu nebo o jeho zamítnutí).

Zavinění insolvenčního navrhovatele (na zastavení insolvenčního řízení, odmítnutí nebo zamítnutí insolvenčního návrhu) se presumuje; je tudíž na žalovaném (insolvenčním navrhovateli), aby prokázal, že skončení insolvenčního řízení jedním z uvedených způsobu nezavinil. To neplatí, jestliže insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek; insolvenční navrhovatel se v takovém případě zásadně zprostí odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu.

Při takto pojaté koncepci odpovědnosti insolvenčního navrhovatele za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu však nelze ponechat stranou ani další důvody, které mohou vést k zamítnutí insolvenčního návrhu.

II. Je zřejmé, že insolvenční navrhovatel při podání insolvenčního návrhu nemusí mít vždy reálnou představu o tom, jakým majetkem dlužník disponuje a jaká je výše jeho závazků (dluhů) [opak bude spíše výjimkou než pravidlem]. Jestliže však insolvenční navrhovatel již v době, kdy podává insolvenční návrh, věděl nebo musel vědět, že dlužník je vzhledem ke svým majetkovým poměrům schopen uhradit nejen pohledávku insolvenčního navrhovatele, ale též všechny splatné pohledávky ostatních věřitelů, jejichž prostřednictvím hodlal insolvenční navrhovatel osvědčovat úpadek dlužníka (jinak řečeno, věřitel věděl nebo musel vědět, že on i ostatní věřitelé mohou své pohledávky vůči dlužníku vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí nebo exekucí), pak se nemůže zprostit odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu způsobenou dlužníku zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu ani tehdy, zamítne-li insolvenční soud insolvenční návrh proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky (dluhy), které osvědčovaly jeho úpadek.

Jinak řečeno, jestliže insolvenční navrhovatel věděl nebo musel vědět, že nemůže uspět s insolvenčním návrhem již proto, že dlužník je s ohledem na své majetkové poměry schopen uspokojit pohledávku insolvenčního navrhovatele, jakož i další splatné pohledávky ostatních věřitelů, bude (při splnění dalších předpokladů) odpovídat za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu podle § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona bez zřetele k tomu, z jakého důvodu insolvenční soud nakonec zamítne insolvenční návrh (jaký důvod zamítnutí insolvenčního návrhu uvede insolvenční soud ve svém rozhodnutí). Okolnost, že insolvenční navrhovatel (případně) v insolvenčním řízení osvědčil svou aktivní věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu (existenci pohledávky za dlužníkem po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti) a mnohost věřitelů (s peněžitými pohledávkami po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti), není z tohoto pohledu významná (na posouzení důvodnosti nároků na náhradu škody nebo jiné újmy podle § 147 insolvenčního zákona nemá žádný vliv).

V situaci, kdy dlužník (žalobce) prokáže, že v době podání insolvenčního návrhu nebyl v úpadku, bude na insolvenčním navrhovateli (žalovaném), chce-li se ubránit žalobou uplatněnému nároku na náhradu škody nebo jiné újmy způsobené dlužníku zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu (ve smyslu § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona), aby v řízení tvrdil a prokázal, že při podání insolvenčního návrhu nevěděl (a vědět nemohl), že dlužník v úpadku není [že má majetek postačující k úhradě všech svých splatných závazků (dluhů)].

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2501/2021, ze dne 31. 10. 2023