// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu 28.03.2023
Odpovědnost za schůdnost komunikace osazené fontánou
Okolnost, že se ve veřejném prostoru určeném k průchodu nachází v zájmu zpříjemnění a oživení prostranství různé objekty (lavičky, květináče, stromy), jež ze své podstaty brání průchodu v místě svého výskytu, by nebylo vhodné pokládat za riziko průchodu, lze-li se těmto prvkům rozumně vyhnout a nepředstavují-li tyto prvky pro chodce v jejich bezprostřední blízkosti reálně nerozeznatelnou či záludnou překážku a chodce neohrožují ani svým působením na okolí.
Okrasná fontána umístěná v úrovni terénu odlišená od okolního chodníku jiným druhem dlažby a mírným vyvýšením tak není sama o sobě závadou ve schůdnosti ve smyslu § 27 odst. 3 silničního zákona.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2136/2022, ze dne 15. 12. 2022
Dotčené předpisy:
§ 19 zák. č. 13/1997 Sb.
§ 27 zák. č. 13/1997 Sb.
§ 4 o. z.
§ 7 o. z.
§ 2900 o. z.
Kategorie: náhrada škody; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 17. 9. 2021, č. j. 38 C 284/2020-206, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo žalovaným uloženo zaplatit jí společně a nerozdílně 599.726,75 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Ve sporu o náhradu nemajetkové újmy na zdraví vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 23. 9. 2017 kolem 14:00 hodin procházela v Otrokovicích po chodníku nacházejícím se na pozemku 1. žalované a spravovaném 2. žalovanou, do nějž je v místě rozšířeného prostranství před nádražím vsazena v úrovni chodníku kašna v podobě železničních závor, z nichž tryská voda. Poté, co vstoupila do prostoru kašny (do severozápadního rohu čtverce vydlážděného žulovými dlažebními kostkami stěží rozeznatelnými od zámkové dlažby okolního chodníku), uklouzla, upadla a utrpěla komplikovanou zlomeninu lokte. Soud dále zjistil, že samotná žulová dlažba, jíž je prostor fontány vydlážděn, není kluzká ani za mokra. Kluzký je povrch pouze tam, kde se na povrchu nachází slizký porost řas, nebylo však prokázáno, že by se řasa tvořila v místě, které žalobkyně označila jako místo svého pádu (navíc až v průběhu řízení přišla s tvrzením, že příčinou jejího pádu byl výskyt kluzké řasy v daném místě). Vzhledem k tomu, že se žalobkyni přes poučení soudem nepodařilo prokázat existenci závady ve schůdnosti, nebyla založena odpovědnost žalovaných za škodu ve smyslu § 27 odst. 3 a odst. 6 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále též jen „silniční zákon“). Protože příčinou pádu podle učiněných zjištění nebyla nevhodně zvolená kluzká dlažba v místě vsazení fontány do komunikace, ani výskyt kluzké řasy v daném místě, nelze podle soudu hovořit o nedostatečné péči žalovaných o prostor kolem fontány, a nelze tak dovodit ani jejich odpovědnost za porušení prevenční povinnosti ve smyslu § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále též jen „o. z.“
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 2. 3. 2022, č. j. 59 Co 246/2021-246, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zdůraznil, že vodní prvek v podobě fontány stylizované do dvou železničních závor, z jejichž ramen vytéká voda, která dopadá na žulové dlažební kostky, jimiž je prostor fontány vydlážděn, je řešen tak, že samotná žulová dlažba přechází do povrchu vydlážděného zámkovou dlažbou na zbývající části předmětného pozemku, který v přednádražním prostoru slouží především k pohybu chodců. Odvolací soud kvalifikoval pozemek jako místní komunikaci ve smyslu § 2 odst. 2 a § 6 silničního zákona, ve spojení s § 3 odst. 4 vyhlášky č. 104/1997 Sb. Z videozáznamu z místního šetření vyplynulo, že prostor fontány je od zbývající části předmětné komunikace odlišen barevně, typem a velikostí dláždění i výškově (postupným navýšením tří kachlí zámkové dlažby v blízkosti prostoru fontány). Odlišení prostoru fontány popsanými prvky je mezi účastníky nesporné, jak vyplynulo z jejich tvrzení v uplatněných podáních. Je přitom obecně známou skutečností, že mezi danými povrchy je i bez dalšího rozlišení rozdíl, neboť střídání dlažebních kostek a zámkové dlažby v komunikacích je běžné. Fontána v přednádražním prostoru je oddělena od ostatní plochy komunikace zelenými plochami a také obklopena lavičkami a žalobkyni, která bydlí poblíž, byla existence fontány dobře známa. Jelikož prostor fontány je jednoznačně viditelně (i při běžné pozornosti) vymezený a není primárně určen k chůzi (k průchodu přes něj), ale jde o zkrášlující a zklidňující prvek v prostoru určeném pro relaxaci či krácení si času cestujícími, počínala si žalobkyně v rozporu s § 19 silničního zákona, pokud si zkrátila při deštivém počasí cestu k nádraží průchodem přes tento prostor, a musí nést odpovědnost za následky toho, že neužila daný prostor k účelu, ke kterému je určen. Její jednání lze současně hodnotit jako nepřizpůsobení pohybu stavebnětechnickému stavu komunikace a jako porušení prevenční povinnosti. Odvolací soud doplnil, že vodní prvek a jemu vymezený prostor lze přirovnat k ostrůvku ve vozovce, jenž je součástí komunikace, neslouží však primárně k průjezdu a zkrátí-li si řidič cestu přes něj, musí za to nést důsledky. Není tedy splněna podmínka vzniku odpovědnosti za škodu na straně žalovaných v podobě protiprávního jednání, protože žalobkyni vznikla újma na zdraví v důsledku počínání jí samé. Podle § 4 odst. 1 o. z. lze od běžného (průměrného) člověka očekávat, že při zachování běžné opatrnosti nebude vstupovat do prostoru, kam setrvale stéká voda, a zvolí bezpečnější cestu, čemuž v tomto případě nic nebránilo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně, která má za to, že rozhodnutí podle § 237 o. s. ř. závisí na otázce hmotného práva, jež je pro řešení sporu zásadní a o níž doposud nebylo dovolacím soudem rozhodnuto, a na otázce procesního práva, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že přestože na jednání neprovedl žádné dokazování, přijal diametrálně odlišná skutková zjištění z důkazů provedených soudem prvního stupně. Dovolatelce se nedostalo poučení, že odvolací soud bude činit nová skutková zjištění ohledně povahy povrchu v okolí skulptury závor a že v souvislosti s tím hodlá věc rozdílně právně posoudit. Takový postup odporuje judikatuře Ústavního soudu reprezentované rozhodnutími sp. zn. I. ÚS 2669/09, sp. zn. III. ÚS 1980/13 a sp. zn. I. ÚS 770/07, a vedl k překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu. Soudy obou stupňů přitom pominuly opakovaná tvrzení 2. žalované, jež učinila nesporným, že povrch kolem fontány je trvale kluzký, obdobně se vyjádřil i vedlejší účastník. Prostor fontány se od okolí odlišuje na první pohled barvou, což však je za špatného počasí špatně rozeznatelné. Žalobkyně je toho názoru, že pokud je fontána uprostřed chodníku, jehož je součástí, prostor kolem ní musí mít srovnatelné pochozí vlastnosti jako chodník, případně musí být přijata taková opatření, aby chodec do prostoru fontány nemohl vůbec vstoupit. V daném případě nebylo možné rozeznat zásadní změnu pochozích vlastností, přičemž žalobkyně nemohla předvídat, že povrch chodníku je zcela neschůdný. Dovolací soud by tedy měl zodpovědět otázku, zda lze stavbu kašny považovat za zvláštní prvek chodníku, coby součást veřejné komunikace, jež je pro své obecně specifické vlastnosti automaticky a plošně prvkem se změněným (zvláštním) režimem užívání, jak je tomu například ve vztahu k vozovce a dopravnímu ostrůvku. Případně by se pak Nejvyšší soud měl zabývat tím, jaké vlastnosti musí splňovat prvek kašny, aby bylo možné přijmout závěr, že se jedná o specifický prvek chodníku se zvláštním užíváním odlišným od obyčejného chodníku. Žalobkyně zdůraznila, že na rozdíl od ochranného ostrůvku zmíněného v § 12 odst. 1 silničního zákona nepracuje tento předpis s vodním prvkem k relaxaci a nepředpokládá, že by šlo o součást pozemní komunikace – chodníku. Pravidlem bývá, že je kašna od svého okolí zřetelně oddělena, což v daném případě nebylo. Plochu kolem skulptury závor tvořících fontánu je třeba pokládat za chodník a nelze akceptovat názor, že by měly existovat dva chodníky, jeden bezpečný a druhý obecně nebezpečný, kam každý chodec vstupuje jen na vlastní riziko. V projednávané věci přitom stavbu fontány nelze ohraničit jinak, než že se jedná o prostor bezprostředně zabraný skulpturou, a ostatní dlážděná plocha, ať je jakkoliv barevná, je zjevně chodníkem, po kterém může chodec volně procházet a nic mu v tom nebrání. Závěr odvolacího soudu nemůže obstát už s ohledem na zjištění soudu prvního stupně, jenž měl konstrukci chodníku v bezprostřední blízkosti skulptury za jednolitou, neměnnou a výrazně neodlišnou. Vodní prvek v podobě fontány nemůže být součástí chodníku a nemůže generálně vylučovat dobrou víru chodce v tom, že souvislý chodník má stejné nebo srovnatelné vlastnosti v celé své délce, nehledě na blízkost fontány. Vlastník komunikace a vodního prvku musí zaručovat, že stavební konstrukce a účinky fontány na okolí nebudou mít excesivních účinků. Odvolací soud pak pominul prevenční povinnost vlastníka chodníku a daného vodního prvku, jenž by měl nebezpečnému stavu proaktivně zabraňovat. Pokud by přitom byl vodní prvek součástí chodníku, je podle žalobkyně nezbytné, aby tato plocha byla jednoznačně a bezpečně odlišena od ostatní plochy běžného chodníku. V napadeném rozhodnutí nadto absentuje rozlišení, kde má začínat a proč, bylo přitom namístě, aby se tím odvolací soud v návaznosti na své závěry náležitě zabýval. Dovolatelka dále vytkla rozhodnutí jeho neurčitost, neboť z něj nelze seznat, co by mělo být hraničním určovatelem pro zjištění běžně bezpečného chodníku a chodníku, který je podle přijatého názoru svým vodním prvkem nebezpečný pro vstup a každý uživatel to má vědět. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřily (každá samostatným podáním) obě žalované a vedlejší účastnice, které ve svých vyjádřeních zpochybňovaly argumentaci žalobkyně a navrhly, zamítnutí, popřípadě odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné pro řešení otázky odpovědnosti za schůdnost komunikace osazené fontánou, jíž se Nejvyšší soud doposud nezabýval.
Podle § 27 odst. 1 silničního zákona uživatelé dálnice, silnice, místní komunikace nebo chodníku nemají nárok na náhradu škody, která jim vznikla ze stavebního stavu nebo dopravně technického stavu těchto pozemních komunikací.
Podle § 27 odst. 3 silničního zákona vlastník místní komunikace nebo chodníku je povinen nahradit škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti chodníku, místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit.
Podle § 26 odst. 7 silničního zákona závadou ve schůdnosti pro účely tohoto zákona se rozumí taková změna ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou nemůže chodec předvídat při pohybu přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu a povětrnostním situacím a jejich důsledkům.
Citovaná ustanovení jsou ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, č. 27/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“; ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. II. ÚS 887/21) vykládána tak, že odpovědnost vlastníka komunikace za újmy utrpěné případnými nedostatky zhoršujícími schůdnost komunikace je dána, vznikne-li újma jak v důsledku zvláštní nekvality komunikace označované ustanovením § 27 odst. 3 silničního zákona jako závada ve schůdnosti (zvláštní typ objektivní odpovědnosti), tak následkem porušení povinnosti při péči o stav komunikace (odpovědnost za zaviněné porušení zákonné povinnosti). Podle § 26 odst. 7 a § 27 odst. 3 silničního zákona se pak při stanovení podmínek vzniku odpovědnosti vlastníků pozemních komunikací za závady ve schůdnosti zohledňují jen tzv. nepředpokládatelné závady, při jejichž posuzování je třeba vycházet z objektivního kritéria přizpůsobení chování chodce stavu komunikace. Závadou ve schůdnosti ve smyslu ustanovení § 26 odst. 7 silničního zákona se rozumí v podstatě nepředvídatelná změna ve schůdnosti komunikace, způsobená vnějšími vlivy, a to změna natolik významná, že chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních vlivů nemůže její výskyt předpokládat a účinně na ni reagovat (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1535/2011, publikovaný pod C 10786 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2758/2011, tamtéž C 13350, nebo ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3886/2014, tamtéž C 14718). Jinak řečeno jde o výrazně kvalitativně zhoršené místo oproti celkovému okolnímu stavu komunikace, které je pro svou povahu či umístění pro uživatele nenadálé, tj. nepředvídatelné ve smyslu § 26 odst. 1 a 2 silničního zákona a vymyká se obecnému stavu komunikace natolik, že jej uživatel není schopen rozlišit a upravit způsob chůze (jízdy) tomuto nenadálému nebezpečí (viz dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 574/2020).
K otázce dovolatelky, zda lze stavbu kašny v úrovni terénu považovat za zvláštní prvek chodníku, coby součást veřejné komunikace, lze připomenout závěr odvolacího soudu, že na předmětném pozemku se nachází místní komunikace [konkrétně místní komunikace III. třídy, kterou je obslužná komunikace ve smyslu § 2 odst. 2 písm. c) silničního zákona], což z pohledu kategorií komunikací podle zákona o pozemních komunikacích není totožný pojem s termínem „chodník“. Chodník přitom podle § 12 silničního zákona může být samostatnou místní komunikací, není-li součástí jiné místní komunikace, případně, jak implicitně vyplývá z § 27 silničního zákona a jak zdůrazňuje též komentářová literatura, může být i komunikací účelovou (viz Černínová M., Černín, K.: Zákon o pozemních komunikacích, Komentář. Praha: Wolters Kluwer 2015, výklad k § 14 a § 27), což se pak může odrazit též v náhledu na to, zda se jedná o samostatnou věc v právním smyslu či pouhé ztvárnění povrchu. Tento rozdíl, významný jen pro upřesnění stěžejních termínů, ovšem není pro posouzení věci rozhodující. Samotný termín chodník není legislativně definován a při jeho výkladu se již s ohledem na zásadu bezrozpornosti právního řádu jeví vhodné navázat na interpretaci tohoto pojmu v judikatuře správních soudů. Nejvyšší správní soud dlouhodobě zdůrazňuje, že výrazu chodník je třeba rozumět jako v běžném životě, proto chodníkem bude část ulice nebo silnice určená pro pěší zřetelně oddělená od ostatní komunikace (zpravidla vyvýšeným obrubníkem), která často lemuje zástavbu, resp. oplocení pozemku na straně jedné a ostatní komunikaci na straně druhé (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2013, č. j. 1 As 76/2013-27), signalizovat odlišení chodníku od jiné komunikace může též odlišná struktura dlažby a její uspořádání (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2020, č. j. 6 As 165/2020-21, a ze dne 10. 4. 2019, č. j. 2 As 146/2018-35), přičemž roli v posouzení náležité kategorizace komunikace chodníku může hrát též administrativní stránka věci (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 2 As 48/2008-58). Rovněž lze vzít v potaz, že rys všeobecné přístupnosti určité plochy obecně poukazuje především na to, že se může jednat o veřejné prostranství, jímž jsou podle § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. Jakkoliv chodník tedy bude povětšinou veřejným prostranstvím, pro označení určitého všeobecně přístupného prostoru tímto termínem ve smyslu zákona o pozemních komunikacích bude třeba splnění dalších podmínek, tedy především jeho jednoznačné určení pro pohyb chodců (nikoliv tedy jen faktická možnost zde procházet) a odlišení od okolí.
Zvláštní úprava v § 12 silničního zákona pak stanoví, které objekty (např. dopravní značky, zábradlí, odrazníky, svodidla, pružidla, směrové sloupky, dopravní knoflíky) je třeba pokládat za součást dálnice, silnice a místní komunikace, aniž by bylo třeba uvažovat o splnění obecných podmínek pro pojetí součásti věci v § 505 a násl. o. z. Uvažované objekty vesměs ze své podstaty slouží k řádnému plnění funkcí daných komunikací, zajištění bezpečného provozu a eliminaci negativních účinků na okolí, aniž by mezi ně byly zahrnuty všechny možné objekty, které se na komunikacích či vedle nich mohou nacházet (např. veřejné osvětlení, odpadkové koše, lavičky), a tedy ani prvky sloužící k oživení a zpříjemnění veřejného prostoru jako je např. fontána, skulptura, okrasná zeleň či jiné ozvláštňující předměty. Bylo-li tedy v dané věci zjištěno, že prostor fontány se nacházel mimo prostor přímo určený k průchodu a současně od něj byl odlišen pomocí rozdílné dlažby, přičemž současně absentuje speciální pravidlo, které by jej výslovně prohlašovalo za součást chodníku, není důvodu mít za to, že by se v řešeném prostoru fontány mělo jednat o prostor určený k pohybu chodců. Uvádí-li Nejvyšší správní soud v rámci jím předestřeného výkladu termínu chodník, že je třeba dbát významu, který je danému pojmu přikládán v běžném životě, lze též vyjít z toho, že běžně se rozlišuje chodník a zpestřující prvek, jenž je do něj včleněn. Okolnost, že se ve veřejném prostoru určeném k průchodu nachází v zájmu zpříjemnění a oživení prostranství různé objekty (lavičky, květináče, stromy), jež ze své podstaty brání průchodu v místě svého výskytu, by nebylo vhodné pokládat za riziko průchodu, lze-li se těmto prvkům rozumně vyhnout a nepředstavují-li tyto prvky pro chodce v jejich bezprostřední blízkosti reálně nerozeznatelnou či záludnou překážku a chodce neohrožují ani svým působením na okolí. Lze tedy uzavřít, že okrasná fontána umístěná v úrovni terénu odlišená od okolního chodníku jiným druhem dlažby a mírným vyvýšením, není sama o sobě závadou ve schůdnosti ve smyslu § 27 odst. 3 silničního zákona.
Soudy obou stupňů se podrobně a pečlivě zabývaly místními poměry, zejména uspořádáním celého prostoru (viz též závěry o povaze dlaždic v prostoru fontány), a shodně dospěly k závěru, že pasáž náležející k chodníku nebyla kluzká, neboť nebylo zjištěno, že by voda z fontány negativně působila na širší okolí. Vyšly pak zejména ze zjištění, že žalobkyně upadla po vstupu do prostoru samotné fontány, totiž na žulové dlaždice ve čtverci náležejícím prostorově k tomuto okrasnému prvku (skutkovým stavem je dovolací soud vázán a není oprávněn přezkoumávat jeho správnost; srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř., což v této věci platí bez ohledu na dovolací námitky k postupu odvolacího soudu - viz níže). Pak nelze dovodit, že by příčinou pádu žalobkyně byla závada ve schůdnosti způsobená vlivem fontány na přilehlé okolí.
Oprávnění každého užívat pozemní komunikace obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny ve smyslu § 19 silničního zákona, lze rozumět i tak, že zahrnuje též respekt či obezřetný přístup k objektům nacházejícím se na nich či s nimi bezprostředně souvisejícím (obvyklým zpravidla bude je obejít). Hovoří-li dovolatelka o dobré víře chodce v to, že souvislý chodník má stejné nebo srovnatelné vlastnosti po celé své délce, opomíjí, že kategorie dobré víry je zákonem obecně stanovenou vyvratitelnou domněnkou pro jednání v právních vztazích (viz § 7 o. z.), jíž je pak zákonem přiznávána zvláštní role v případě určitých typů právních vztahů (viz např. § 984 o. z., § 1086 o. z., apod.), aniž by však jí byl obecně chráněn subjektivní náhled konkrétní osoby na faktickou realitu okolního světa. V běžných úkonech praktického života lze spíše zvažovat odvolacím soudem zmíněnou domněnku rozumného počínání osoby obvyklých vlastností ve smyslu § 4 o. z. Mimoto lze dodat, že i v rámci právních vztahů, v nichž je chráněna dobrá víra určité osoby, je zdůrazňováno, že dobrou víru (byť je na ni nahlíženo jako na vnitřní psychický stav dotyčného) je třeba hodnotit objektivně v návaznosti na okolnosti relevantní v rámci předmětného právního vztahu a jejich seznatelnosti pro dotyčného při běžné opatrnosti očekávatelné za dané situace (srov. závěry vyslovené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1290/2019, ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 27 Cdo 823/2018, a ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1942/2021), tzn. dobrou víru nelze ani v těchto případech ztotožňovat se subjektivním přesvědčením dotyčné osoby. Ani sama dovolatelka pak přesvědčivě nevysvětluje, na čem by se její dobrá víra měla zakládat. V projednávané věci nebylo zjištěno, že by voda z fontány měla negativní dopad na okolí, ostatně k pádu došlo právě v prostoru fontány samotné, takže ani z tohoto pohledu není důvodu dovozovat protiprávní jednání žalovaných spočívající v porušení prevenční povinnosti (§ 2900 o. z.). Hmotněprávní posouzení věci odvolacím soudem je tedy ze všech těchto důvodů správné.
Vzhledem k přípustnosti dovolání se Nejvyšší soud podle 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval i dovolacími námitkami procesních vad, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelce lze dát za pravdu v tom, že odvolací soud se může obecně vzato odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního stupně jen tehdy, zopakuje-li důkazy, z nichž čerpá oproti soudu prvního stupně jiná skutková zjištění (§ 213 odst. 1, 2 o. s. ř.). Nicméně s ohledem na faktickou povahu a způsob čerpání informaci z provedených důkazů, akceptovala judikatura v souladu se zásadou procesní ekonomie závěr, podle nějž v případě listinných důkazů není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodí-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám zopakoval (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, a ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, jeho usnesení ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2463/2012, a ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 108/2019). Obdobně by bylo možné pohlížet i na důkaz videozáznamem, u nějž se, podobě jako u zmíněných listinných důkazů (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1109/2010, a ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2463/2012, či rozsudek ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3163/2020), též nemůže změnit jeho obsah opětovným promítnutím (na rozdíl např. od svědecké výpovědi). V nezopakování videozáznamu by tak nebyl důvod spatřovat nedostatek procesního postupu odvolacího soudu. Jinak by ovšem bylo možné pohlížet na místní šetření, které může skýtat odlišný náhled na zjišťované skutečnosti. V tomto směru ovšem odvolací soud svůj závěr o vizuálním rozlišení prostoru fontány od okolní komunikace založil podle § 120 odst. 3 o. s. ř. též na shodném tvrzení účastníků, a to i po přihlédnutí k obsahu odvolání žalobkyně. Za této situace pak není důvodu v nezopakování daného důkazu spatřovat vadu, jež mohla mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci.
Dovolatelkou namítaný zákaz překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než vynese rozhodnutí. Znamená však, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat. Účastníkům řízení by mělo být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať už jde o otázky skutkové nebo právní. Je třeba jim umožnit, aby se ke všem těmto otázkám mohli vyjádřit a aby mohli účinně uplatnit své argumenty (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20, bod 23, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 514/19, bod 10). V situaci, v níž soud hodlá založit své rozhodnutí na vyřešení otázky, již účastníci předtím vznesli ve svých podáních, není soud povinen účastníkům předem oznamovat, s jakým výsledkem a odůvodněním otázku vyřeší (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3076/20, bod 17). Obdobně Nejvyšší soud konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, č. 136/2017 Sb. rozh. obč., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 961/2021). Odvolací soud v daném případně opřel své rozhodnutí o závěry, jež byly předmětem argumentace účastníků, již toliko odlišně zhodnotil, aniž by jim upřel možnost ke stěžejním momentům (povaha daného prostoru a jeho rozlišení) se náležitě vyjádřit. Odkazuje-li přitom dovolatelka na nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 2669/09, nebo ze dne 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13, lze podotknout, že se týkaly trestního řízení a práv odsouzeného, v nálezu ze dne 31. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, pak byla řešena situace, v níž ke stěžejnímu závěru odvolacího soudu byla účastníku upřena možnost se vyjádřit, v dané věci však rozhodné momenty byly předmětem dokazování.
Protože je rozsudek odvolacího soudu z pohledu uplatněných dovolacích důvodů věcně správný a ani z vytýkaných procesních nedostatků nebylo možné dovodit důvodnost dovolání, Nejvyšší soud je podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, je povinna nahradit jeho náklady oběma žalovaným i vedlejší účastnici na straně žalovaných. Ty jsou v případě všech představovány jednou paušální náhradou hotových výdajů 300 Kč podle § 1 odst. 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.
Autor: -mha-