// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu 14.06.2022
Odpovědnost Policie ČR za újmu podle § 95 zák. č. 273/2008 Sb.
Zákon o Policii České republiky má ve vztahu k zákonu č. 82/1998 Sb. povahu speciálního právního předpisu, který se použije přednostně, je-li naplněna skutková podstata uvedená v § 95 zákona o Policii České republiky. Aplikace zákona č. 82/1998 Sb. přichází v úvahu pouze, pokud policie způsobila újmu nesprávným úředním postupem, který však není možné klasifikovat jako újmu způsobenou policií v souvislosti s plněním jejích úkolů.
Z hypotézy § 95 odst. 1 zákona o Policii České republiky nikterak neplyne dovolatelkou namítaný závěr, že by se toto ustanovení mělo aplikovat toliko v případě legálního postupu Policie ČR. Naopak podstatné je zejména to, zda tvrzená újma vznikla v souvislosti s plněním úkolů Policie ČR, nejednala-li Policie ČR v postavení orgánu činného v trestním řízení (v takovém případě je dána aplikační přednost zákona č. 82/1998 Sb.). V tomto ohledu daná norma z hlediska věcného vymezení dopadá na užší okruh případů nežli norma obsažená v § 13 OdpŠk, jenž se týká obecně úředního postupu. Ustanovení § 95 odst. 1 zákona o Policii České republiky tudíž obsahuje normu speciální. Naplnění zvláštní skutkové podstaty odpovědnosti za škodu podle § 95 odst. 1 zákona o Policii České republiky vylučuje aplikaci zákona č. 82/1998 Sb.
Bez ohledu na změnu pojetí nároků na náhradu nemajetkové újmy vzniklé z poškození zdraví novým občanským zákoníkem, který důsledně rozlišuje nároky na náhradu škody a na odčinění nemajetkové újmy, je na místě v režimu zákona o Policii České republiky i nadále chápat tyto nároky jako nároky na náhradu škody. Ustanovení § 95 odst. 1 zákona o Policii České republiky tak lze vztáhnout též na újmy na zdraví či životě ve smyslu § 2958 a § 2959 o. z., jež svou povahou spadají mezi újmy nemajetkové.
Protože zákon o Policii České republiky neobsahuje zvláštní úpravu promlčení ani rozsahu nahrazované újmy, uplatní se obecná úprava obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2249/2020, ze dne 8. 3. 2022
Dotčené předpisy:
§ 95 zák. č. 273/2008 Sb.
§ 13 zák. č. 82/1998 Sb.
Kategorie: náhrada škody; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Chebu jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 11. 2019, č. j. 12 C 222/2018-98, uložil žalované zaplatit původnímu žalobci zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 400 000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel z následujících skutkových zjištění. R. J., příslušník Policie ČR, dne 18. 7. 2015 na přehradní nádrži XY při výkonu hlídkové služby řídil služební motorový člun. Nevěnoval dostatečnou pozornost dění na vodní hladině a nepřizpůsobil rychlost plavby povětrnostním podmínkám. Přehlédl ve vodě plavajícího P. M., syna původního žalobce, na kterého člunem najel. Působením lodního šroubu utrpěl P. M. rozsáhlé sečné poranění hlavy neslučitelné se životem. Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 7. 12. 2017, č. j. 1 T 45/2016-625, shledal za toto jednání R. J. vinným přečinem usmrcení z nedbalosti. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 12. 4. 2018. Soud prvního stupně rozhodoval ve věci již podruhé. Krajský soud v Plzni totiž usnesením ze dne 11. 9. 2019, č. j. 61 Co 237/2019-75, zrušil jeho zamítavý rozsudek ze dne 15. 5. 2019, č. j. 12 C 222/2018-55. Zavázal ho právním názorem v tom směru, že policista R. J. sice byl ve službě, ale vůči poškozenému nevykonával veřejnou moc. V takovém případě vyplývá povinnost státu nahradit újmu z § 95 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Protože tento zákon neupravuje blíže otázku náhrady při ublížení na zdraví a při usmrcení, je třeba aplikovat § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) včetně úpravy promlčení dle § 609 a násl. o. z. Odvolací soud dospěl k závěru, že tříletá promlčecí lhůta začala běžet dne 30. 1. 2017. V tento den se původní žalobce dozvěděl, že nebude jako osoba poškozená připuštěn v trestním řízení. Námitka promlčení vznesená žalovanou tedy není důvodná, neboť žaloba byla podána dne 17. 7. 2018. R. J. způsobil svým jednáním v souvislosti s plněním úkolů policie původnímu žalobci nemajetkovou újmu spočívající ve smrti jeho jediného syna, se kterým měl velmi kladný vztah. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu vyšel soud prvního stupně z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2018. Po zohlednění relevantních kritérií považoval za odpovídající dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok 2014, což odpovídá částce 513 720 Kč. Protože původní žalobce uplatnil nárok ve výši 400 000 Kč, považoval ho soud v celém rozsahu za důvodný.
2. K odvolání původního žalobce i žalované Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 3. 2020, č. j. 61 Co 17/2020-156, 61 Co 18/2020, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil ho ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 5. 12. 2019, č. j. 12 C 222/2018-107, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Námitku žalované, že měl soud věc posoudit podle § 13 odst. 1 a § 22 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), protože se R. J. dopustil nesprávného úředního postupu, a proto došlo k promlčení nároku v šestiměsíční promlčecí lhůtě podle § 32 odst. 3 OdpŠk, nepovažoval za důvodnou. Policista nevykonával svou činnost bezprostředně vůči usmrcenému. Povinnost státu hradit škodu v takovém případě vyplývá z § 95 odst. 1 zákona o Policii České republiky. Protože však tento zákon neupravuje otázku promlčení ani otázku náhrady, či ublížení na zdraví, případně při usmrcení, aplikuje se § 609 a násl. o. z. a § 2959 o. z. Dozvěděl-li se tedy původní žalobce o úmrtí svého syna dne 18. 7. 2015 a žalobu v této věci podal dne 17. 7. 2018, pak nutně svůj nárok uplatnil včas. Odvolací soud dokonce odvodil počátek běhu promlčecí lhůty až ode dne 30. 1. 2017, kdy se původní žalobce dozvěděl, že v trestním řízení vedeném pod sp. zn. 1 T 45/2016 nebyl připuštěn se svým nárokem jako osoba poškozená.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že dovoláním napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek, jež v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatelka předkládá k řešení následující otázky: „1) Je hlídková činnost, kterou vykonával při předmětné události příslušník Policie ČR, či jiná obdobná činnost prováděná příslušníkem Policie ČR úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk? 2) Dopadá na nároky na nemajetkovou újmu pozůstalých ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk? 3) Jaký hmotněprávní předpis se použije, pokud se příslušník Policie ČR při výkonu činností dle zákona o Policii České republiky dopustí protiprávního jednání, v důsledku čehož dojde na straně poškozených subjektů k újmě majetkového nebo nemajetkového charakteru?“ Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že § 95 odst. 1 zákona o Policii České republiky dopadá pouze na škodu způsobenou Policií ČR legálním způsobem. Protože se R. J. dopustil trestného činu, měl by se nárok posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb., který dovolatelka zároveň považuje za speciální ve vztahu k zákonu o Policii České republiky. Výkon hlídkové služby označuje za výkon veřejné moci. Pokud se v jeho rámci dopustil R. J. protiprávního jednání, nelze jeho počínání hodnotit jinak než jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 OdpŠk. Podle dovolatelky nelze odhlédnout ani od toho, že zákon o Policii České republiky neumožňuje uplatnění regresního nároku za policistou. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Zástupce původního žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že považuje dovolání žalované za nepřípustné, protože odvolací soud respektoval ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu. Považuje aplikaci § 95 odst. 1 zákona o Policii České republiky za správnou. I kdyby se ale měl aplikovat zákon č. 82/1998 Sb., nelze šestiměsíční lhůtu stanovenou v § 32 odst. 3 OdpŠk vztahovat na náhradu pozůstalým za usmrcení osoby blízké. Námitku promlčení vznesenou žalovanou rovněž považuje za rozpornou s dobrými mravy. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, nebo zamítl.
5. Protože původní žalobce v průběhu dovolacího řízení zemřel, Nejvyšší soud podle § 107 odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodl, že se v řízení bude pokračovat s dědici původního žalobce jako s jeho právními nástupci. Učinil tak usnesením ze dne 6. 10. 2021, č. j. 25 Cdo 2249/2020-221, které nabylo právní moci dne 2. 11. 2021.
III. Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
7. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
8. Dovolatelka rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu. Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení však není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
9. Ve vztahu k výroku III, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 5. 12. 2019, č. j. 12 C 222/2018-107, dovolatelka nevymezila, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné. Dovolání proto v tomto rozsahu trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a proto dovolací soud dovolání žalované i v této části odmítl pro nepřípustnost.
10. Dovolací soud shledal dovolání přípustným pro posouzení třetí otázky formulované dovolatelkou, a to otázky vztahu zákona o Policii České republiky a zákona č. 82/1998 Sb., jež dosud nebyla v daných skutkových souvislostech dovolacím soudem řešena.
IV. Důvodnost dovolání
11. Dovolání není důvodné.
12. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.
13. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.
14. Podle § 2 zákona o Policii České republiky policie slouží veřejnosti. Jejím úkolem je chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti svěřené jí zákony, přímo použitelnými předpisy Evropské unie nebo mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu (dále jen „mezinárodní smlouva“).
15. Podle § 95 odst. 1 zákona o Policii České republiky stát je povinen nahradit škodu způsobenou policií v souvislosti s plněním úkolů; to neplatí, pokud se jedná o škodu způsobenou osobě, která svým protiprávním jednáním oprávněný a přiměřený zákrok vyvolala.
16. Podle § 95 odst. 6 zákona o Policii České republiky náhradu škody poskytuje Ministerstvo vnitra.
17. Zákon o Policii České republiky má ve vztahu k zákonu č. 82/1998 Sb. povahu speciálního právního předpisu, který se použije přednostně, je-li naplněna skutková podstata uvedená v § 95 zákona o Policii České republiky. Aplikace zákona č. 82/1998 Sb. přichází v úvahu pouze, pokud policie způsobila újmu nesprávným úředním postupem, který však není možné klasifikovat jako újmu způsobenou policií v souvislosti s plněním jejích úkolů (Simon, Pavel. § 1. In: Ištvánek, František, Pavel Simon a František Korbel. Zákon o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci: Komentář. Dostupné v Systému ASPI). Podle dovolacího soudu vyplývá specialita zákona o Policii České republiky rovněž ze skutečnosti, že se tento předpis vztahuje pouze na plnění úkolů policie, kdežto zákon č. 82/1998 Sb. dopadá obecně na výkon veřejné moci.
18. Opačný názor (Vangeli in Vangeli, Benedikt. Zákon o Policii České republiky. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 370), zastávaný též dovolatelkou, nepovažuje dovolací soud za přesvědčivý. Jeho autor uvádí: „K této úpravě je speciální a má tak aplikační přednost úprava zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (‚OdpŠk‘). Ustanovení § 95 je obecným předpisem, upravujícím odpovědnost policie za škodu způsobenou jakýmkoliv postupem (legálním i nelegálním) při plnění úkolů v působnosti policie (§ 2 PolČR), tedy i postupem policejního orgánu v trestním řízení. Naproti tomu OdpŠk je norma upravující pouze případy odpovědnosti za škodu způsobenou nelegálním postupem (nezákonným rozhodnutím), tedy normou speciální, která má aplikační přednost. Podle § 95 se tedy postupuje pouze v případech škody způsobené legálním postupem policie, a to i v trestním řízení.“
19. S ohledem na charakter činnosti policie a důraznost řady oprávnění, které má, lze očekávat vznik škody v souvislosti s její činností. Smyslem a účelem § 95 zákona o Policii České republiky je tuto škodu nahradit, k čemuž se zavázal stát (Šteinbach, Miroslav, René Šlesinger, Miroslav Zimmermann, Milan Bílek a Kateřina Hlaváčová. § 95. In: Šteinbach, Miroslav, René Šlesinger, Miroslav Zimmermann, Milan Bílek a Kateřina Hlaváčová. Zákon o Policii České republiky: Komentář. Dostupné v Systému ASPI). Ustanovení § 95 odst. 1 zákona o Policii České republiky stanoví jeden z případů předpokládaných v § 2895 o. z., kdy povinnost škůdce k náhradě škody vzniká bez ohledu na jeho zavinění (objektivní odpovědnost). Stát takto obecně odpovídá za škodu způsobenou policií, jestliže vznikla v souvislosti s plněním jejích úkolů, a to i když policie postupovala v souladu se zákonem. Tato odpovědnost však nevznikne, jde-li o škodu způsobenou osobě, která svým protiprávním jednáním oprávněný a přiměřený zákrok vyvolala. Je třeba zdůraznit, že prostřednictvím § 95 odst. 1 zákona o Policii České republiky je poskytována ochrana vlastnickému právu osob dotčených jednáním policie podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Ve své podstatě jde o poskytnutí náhrady za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, k němuž dochází v souvislosti s plněním úkolů policie (usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3819/18). Základní úkoly Policie ČR definuje § 2 zákona o Policii České republiky. Mezi ně patří i povinnost předcházet páchání trestné činnosti a přestupků, kam spadá i preventivní činnost, zahrnující provádění hlídkové a obchůzkové činnosti, popřípadě činnosti výjezdové (Vangeli in: Vangeli, op. cit., 2014, s. 18–19).
20. Z hypotézy výše citovaného ustanovení § 95 odst. 1 zákona o Policii České republiky nikterak neplyne dovolatelkou namítaný závěr, že by se toto ustanovení mělo aplikovat toliko v případě legálního postupu Policie ČR. Naopak podstatné je zejména to, zda tvrzená újma vznikla v souvislosti s plněním úkolů Policie ČR, nejednala-li Policie ČR v postavení orgánu činného v trestním řízení (viz níže). V tomto ohledu daná norma z hlediska věcného vymezení dopadá na užší okruh případů nežli norma obsažená v § 13 OdpŠk, jenž se týká obecně úředního postupu. Ustanovení § 95 odst. 1 zákona o Policii České republiky tudíž obsahuje normu speciální.
21. Nutno dodat, že právě uvedený závěr není nikterak v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 31 Cdo 874/2015, uveřejněným pod číslem 131/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, ani s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4066/2018, uveřejněným pod číslem 96/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní. V těchto rozhodnutích Nejvyšší soud dovodil aplikační přednost zákona č. 82/1998 Sb., ovšem toliko za situace, že Policie ČR vystupuje v rámci trestního řízení jakožto policejní orgán. V druhém z výše uvedených rozhodnutí vysvětlil: „Dovolací soud považuje za důležité, že v § 2 zákona o Policii České republiky je obecným způsobem vymezeno její postavení a činnost tak, že Policie České republiky plní (mimo jiné) úkoly podle trestního řádu; tyto úkoly ovšem plní jako policejní orgán coby jeden z orgánů činných v trestním řízení [§ 12 odst. 1 odst. 2 písm. a) trestního řádu], což znamená, že při plnění těchto úkolů nepostupuje podle zákona o Policii České republiky, ale stejně jako ostatní orgány činné v trestním řízení (soudy a státní zastupitelství) podle trestního řádu. V tomto ohledu je rovněž podstatné, zda útvary Policie České republiky, které v trestním řízení vystupují v postavení policejního orgánu (orgánu činného v trestním řízení), jednají při plnění úkolů podle trestního řádu v rámci své pravomoci vůči osobám zúčastněným na trestním řízení, tedy zda je újma způsobena těmto adresátům výkonu veřejné moci.
22. Osobou, která má po určitou část trestního řízení zákonem stanovená práva a povinnosti, je i osoba, u níž se koná domovní prohlídka (popřípadě prohlídka jiných prostor a pozemků). Tato osoba má mimo jiné právo na doručení příkazu k prohlídce (§ 83 odst. 1, § 83a odst. 1 trestního řádu), právo účasti při prohlídce (§ 85 odst. 1 trestního řádu) nebo právo na písemné potvrzení o výsledku úkonu, jakož i o převzetí věcí, které byly přitom vydány nebo odňaty, anebo na opis protokolu (§ 85 odst. 4 trestního řádu); na druhou stranu je tato osoba povinna prohlídku strpět (§ 85a odst. 1 trestního řádu), neboť domovní prohlídka vykonaná v souladu s trestním řádem je přípustným omezením základního práva na nedotknutelnost obydlí (čl. 12 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené jako součást ústavního pořádku České republiky pod č. 2/1993 Sb., dále jen ‚Listina‘). Dojde-li při prohlídce ke vzniku škody na majetku takové osoby, pak se může jednat o nesprávný výkon veřejné moci orgánem činným v trestním řízení vůči osobě, která je na trestním řízení v daném rozsahu takto zúčastněna. Za škodu vzniklou při plnění těchto úkolů tak stát neodpovídá podle zákona o Policii České republiky, nýbrž podle obecné úpravy odpovědnosti za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci. Touto obecnou zákonnou úpravou, na níž odkazuje čl. 36 odst. 4 Listiny, je přitom zákon č. 82/1998 Sb.
23. Není vyloučeno, že při provádění úkolů podle trestního řádu policejní orgán způsobí újmu třetí osobě, která na trestním řízení zúčastněna není (např. náhodnému kolemjdoucímu, jemuž vznikne újma při pronásledování pachatele). V tomto případě není vztah mezi takovou (náhodně) poškozenou osobou a policejním orgánem upraven předpisy vztahujícími se k trestnímu řízení, protože tato poškozená osoba není zamýšleným adresátem výkonu veřejné moci. Jinak řečeno, odpovědnost za škodu podle § 95 odst. 1 zákona o Policii České republiky by byla dána pouze v případě, způsobil-li by policejní orgán při výkonu svých pravomocí v postavení orgánu činného v trestním řízení újmu třetí osobě, která stojí mimo rámec trestního řízení a která předpokládaným adresátem výkonu veřejné moci není.“
24. Jelikož § 95 odst. 1 zákona o Policii České republiky výslovně upravuje povinnost k náhradě škody, přičemž aktuální právní úprava po nabytí účinnosti současného občanského zákoníku důsledně rozlišuje mezi škodou jakožto újmou na jmění (§ 2894 odst. 1 o. z.) a nemajetkovou újmou, jež se odčiňuje pouze v případech zvlášť stanovených zákonem, nebyla-li tato povinnost ujednána (§ 2894 odst. 2 věta první o. z.), je potřeba se dála zabývat otázkou, zda lze § 95 odst. 1 zákona o Policii České republiky vztáhnout též na újmy na zdraví či životě ve smyslu § 2958 a § 2959 o. z., jež svou povahou spadají mezi újmy nemajetkové.
25. Podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v posledním znění (dále jen obč. zák.), byly nároky na náhradu za ztížení společenského uplatnění a bolestné, jakož i nároky na odškodnění újmy spojené s úmrtím osoby blízké v zásadě chápány (zejména z hlediska jejich promlčení) jako nároky na náhradu škody. Důvodem chápání uvedených nároků jako nároků na náhradu škody byla skutečnost, že tehdejší právo nerozlišovalo u škody na zdraví mezi nároky na náhradu majetkové a nemajetkové újmy. To se změnilo účinností současného občanského zákoníku, jak bylo uvedeno výše.
26. Zákon o Policii České republiky nabyl účinnosti dne 1. 1. 2009, tudíž ještě za účinnosti obč. zák. V souvislosti s rekodifikací soukromého práva byl § 95 odst. 1 zákona o Policii České republiky novelizován pouze tak, že obrat „odpovídá za“ byl nahrazen v současném občanském zákoníku nově používaným obratem „je povinen nahradit“. Pojem „škoda“, jenž byl v tomto ustanovení obsažen ještě před účinností současného občanského zákoníků, nebyl v souvislosti s rekodifikací nijak pozměněn. Podle názoru Nejvyššího soudu jde však spíše o nedůslednost zákonodárce, nežli úmysl dané ustanovení nepřímo novelizovat a případné odčinění újmy na zdraví či životě z režimu tohoto zákona vyjmout. Právě uvedené vyplývá též z odst. 3 a 4 téhož ustanovení. V odst. 3 zákon zakotvuje povinnost k náhradě škody vůči pomocné osobě, přičemž v odst. 4 výslovně pod pojem škoda zahrnuje též újmu na zdraví či životě.
27. Z právě uvedeného je zřejmé, že bez ohledu na změnu pojetí nároků na náhradu nemajetkové újmy vzniklé z poškození zdraví občanským zákoníkem, který důsledně rozlišuje nároky na náhradu škody a na odčinění nemajetkové újmy, je na místě v režimu zákona o Policii České republiky i nadále chápat tyto nároky jako nároky na náhradu škody (obdobně ve vztahu k OdpŠk srov. Simon, Pavel. § 1. In: Ištvánek, František, Pavel Simon a František Korbel. Zákon o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci: Komentář. Dostupné v Systému ASPI).
28. V posuzovaném případě R. J., příslušník XY, dne 18. 7. 2015 při výkonu hlídkové služby usmrtil z nedbalosti syna původního žalobce, čímž mu způsobil nemajetkovou újmu. Nemajetková újma vznikla v příčinné souvislosti s plněním úkolů policie, a to nikoliv v souvislosti s trestním řízením. Dovolací soud výše dovodil, že plnění úkolů policie zahrnuje i výkon hlídkové činnosti. Došlo k naplnění všech předpokladů pro aplikaci § 95 odst. 1 zákona o Policii České republiky a zároveň nebyl naplněn liberační důvod podle tohoto ustanovení, části za středníkem. Z tohoto pohledu není rozhodné, zda R. J. jednal legálně, či nelegálně, jak dovozuje dovolatelka. Naplnění zvláštní skutkové podstaty odpovědnosti za škodu podle § 95 odst. 1 zákona o Policii České republiky vylučuje aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. Protože zákon o Policii České republiky neobsahuje zvláštní úpravu promlčení ani rozsahu nahrazované újmy, uplatní se obecná úprava obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb.
29. Na právě uvedeném nemůže nic změnit ani námitka dovolatelky, že zákon o Policii České republiky neobsahuje ustanovení o regresu, a proto by se nemohla po policistovi domáhat nahrazené újmy. Právo na případný regres není předmětem tohoto řízení, tudíž Nejvyššímu soudu v této chvíli nepřísluší, aby se danou otázkou zabýval. Lze však obecně uvést, že z pouhé absence úpravy regresního práva ve zvláštní úpravě nelze dovozovat, že toto právo státu nepřísluší.
30. Závěry odvolacího soudu, podle kterých vznikla žalované povinnost nahradit újmu podle § 95 odst. 1 a 6 zákona o Policii ČR ve výši stanovené podle § 2959 o. z. a podle kterých nemohlo dojít k promlčení práva, i kdyby počala tříletá subjektivní promlčecí lhůta běžet dne 18. 7. 2015, jsou správné a dovolání proto není důvodné.
31. S ohledem na výše uvedené se dovolací soud pro nadbytečnost nezabýval první a druhou otázkou formulovanou dovolatelkou, protože předpokladem jejich řešení je aplikace zákona č. 82/1998 Sb. na posuzovaný případ.
32. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání důvodným, postupoval podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. a dovolání zamítl.
Autor: -mha-