// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu 15.03.2022

Spoluzpůsobení škody porušením prevenční povinnosti poškozeným

Při posuzování, zda a případně v jakém rozsahu lze vznik škody ve smyslu § 2903 o. z. přičíst i poškozenému z toho důvodu, že proti němu nezakročil způsobem přiměřeným okolnostem, je třeba se ptát, do jaké míry byl vznik škody pro poškozeného předvídatelný. Pokud by totiž předvídatelným nebyl, nebylo by možno po něm spravedlivě požadovat, aby proti vzniku škody zakročil.

Nikdo přitom není povinen předvídat protiprávní jednání druhé osoby, leda by se jeho existence či potencionalita podávaly z konkrétních okolností případu. To v posuzované věci platí tím spíše, že tím, kdo se protiprávního jednání dopustil, byl soudní exekutor, který vystupoval v exekučním řízení v postavení osoby, na kterou stát přenesl zákonem výkon části svých pravomocí a na kterou proto lze mít stejné nároky stran dodržování právních norem jako na stát, který musí zásadně postupovat tak, aby bylo jeho jednání se zákonem v souladu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1908/2020, ze dne 15. 12. 2021

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 2903 o. z.

Kategorie: náhrada škody; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:


I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobou podanou dne 22. 8. 2017 a doplněnou v podání ze dne 12. 12. 2018 a ze dne 7. 1. 2019 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 452 119,09 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené žalobci nesprávným úředním postupem v exekučním řízení vedeném u původně žalovaného 2) T. V., coby soudního exekutora pod sp. zn. XY EX XY.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 9. 2019, č. j. 31 C 186/2017-152, uložil žalované zaplatit žalobci částku 173 090 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 279 029,09 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu, aby byla původnímu žalovanému 2) uložena povinnost zaplatit žalobci částku 452 119,09 Kč s příslušenstvím (výrok III), rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a původně žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV), a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 288 Kč (výrok V).

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II potvrdil a ve vyhovujícím výroku I změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 173 090 Kč s příslušenstvím, zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 1 200 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu). V rozsahu zamítavého výroku III a navazujícího nákladového výroku IV nebyl rozsudek soudu první stupně odvoláním napaden a nabyl tak v rámci těchto výroků samostatně právní moci.

4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Dne 28. 5. 2008 navrhl oprávněný GRATO spol. s r. o. u Okresního soudu v Karviné nařízení exekuce proti povinnému M. U. pro vymožení částky 197 324 Kč s příslušenstvím a nákladů řízení ve výši 7 900 Kč. Usnesením ze dne 9. 6. 2008, č. j. 126 Nc 1723/2008-8, byla exekuce nařízena a jejím provedením byl pověřen žalobce. Ten vydal dle 8. 10. 2014 exekuční příkaz, č. j. XY EX XY, jímž nařídil prodej nemovitostí zapsaných na LV č. XY, k. ú. XY, ve vlastnictví povinného, a to podílu o velikosti ½, konkrétně parcely č. XY a parcely č. XY. Téhož dne vydal žalobce exekuční příkaz, č. j. XY EX XY, jímž k uvedeným nemovitostem zřídil exekutorské zástavní právo. Dne 9. 10. 2014 byly tyto exekuční příkazy a usnesení o nařízení exekuce doručeny katastrálnímu úřadu. Vyrozuměním ze dne 23. 10. 2014, č. j. XY EX XY, byl oprávněný, povinný a katastrální úřad informováni, že uvedené exekuční příkazy nabyly právní moci 21. 10. 2014. V podání ze dne 15. 6. 2015, č. j. OR-184/2015-836-10, informoval katastrální úřad žalobce o opravě chyby v údajích katastru nemovitostí tak, že v katastrálním operátu k. ú. XY v souboru popisných informací na LV č. XY, podílové spoluvlastnictví P. O. a povinného, doplnil chybějící zápis exekučního příkazu k prodeji nemovitosti k ideální ½ nemovitosti povinného ze dne 8. 10. 2014, č. j. XY EX XY, právní moc 21. 10. 2014. V odůvodnění katastrální úřad uvedl, že v řízení pod č. j. Z-3347/2014-836 byl proveden zápis exekučního příkazu ze dne 8. 10. 2014, č. j. XY EX XY, a v řízení pod č. j. Z-3513/2014-836 bylo zapsáno vyrozumění soudního exekutora o nabytí právní moci usnesení ze dne 23. 10. 2014, č. j. XY EX XY, podle kterého exekuční příkaz č. j. XY EX XY nabyl právní moci 21. 10. 2014. V řízení pod č. j. Z-3878/2014-836 týkajícím se skončení exekuce č. j. XY EX XY byl omylem předmětný exekuční příkaz žalobce ze dne 8. 10. 2014 vymazán. Usnesením ze dne 22. 6. 2015, č. j. XY EX XY, ustanovil žalobce Ing. Marka Netoličku znalcem a uložil mu ocenit výše uvedené nemovitosti (podíl o velikosti ½). Usnesením ze dne 7. 9. 2015, č. j. XY EX XY, pak žalobce určil cenu podílu o velikosti ½ těchto nemovitostí částkou 2 666 000 Kč. V předmětné exekuci nebylo ke dni 11. 9. 2019 vymoženo od povinného žádné plnění. Exekučním příkazem ze dne 5. 1. 2015, č. j. XY EX XY, rozhodl T. V. o prodeji výše uvedených nemovitostí povinného M. U. na základě pověření Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 9. 12. 2014, č. j. 128 EXE 4114/2014-20, kterým byla nařízena exekuce podle vykonatelných notářských zápisů ze dne 30. 10. 2014. Usnesením ze dne 24. 4. 2015, č. j. XY EX XY, byla určena cena předmětných nemovitostí povinného částkou 2 007 690 Kč. Usnesením ze dne 11. 6. 2015, č. j. XY EX XY, byla vydána dražební vyhláška s tím, že elektronická dražba proběhne 29. 7. 2015. Toho dne dražba skutečně proběhla. Jak vyplývá z protokolu o dražbě, přihlásila svou pohledávku toliko M. C. ve výši 74 273,58 Kč, nejvyšší podání učinil R. S. ve výši 2 900 000 Kč a tomu byl udělen příklep. Dne 11. 9. 2015 byl vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce, č. j. XY EX XY, v němž bylo uvedeno, že náklady exekuce činily 461 538 Kč, odměna žalovaného 365 780 Kč + 21% DPH a hotové výdaje žalovaného 15 656 Kč. V tomto příkazu bylo rovněž uvedeno, aby povinný tuto částku neplatil s tím, že již byla uhrazena. Usnesením z téhož dne, č. j. XY EX XY, rozhodl T. V., že rozdělovaná podstata 2 900 000 Kč se rozvrhuje tak, že se z ní uspokojuje v první skupině pohledávka žalovaného na náhradu nákladů exekuce ve výši 461 538 Kč, ve druhé skupině se neuspokojuje žádná pohledávka a ve třetí skupině se uspokojuje pohledávka oprávněné M. C. ve výši 74 273,58 Kč a částečně pohledávka oprávněného ve výši 2 364 188,42 Kč. T. V. v průběhu exekučního řízení pořídil k nemovitostem povinného tři výpisy z LV č. XY, k. ú. a obec XY, okres XY, konkrétně dne 29. 12. 2014, 11. 3. 2015 a 5. 6. 2015. Jak z těchto výpisů soud prvního stupně zjistil, na žádném nebyl zapsán exekuční příkaz žalobce k prodeji těchto nemovitostí ze dne 8. 10. 2014, č. j. XY EX XY. V podání ze dne 23. 11. 2015 se T. V. vyjádřil k návrhu na zahájení smírčího řízení na základě exekutorského smírčího řádu. Uvedl, že návrh žalobce považuje za nedůvodný, jelikož v předmětné exekuci postupoval v dobré víře, o předmětném exekučním příkazu žalobce nevěděl, když se objevuje až ve výpisu z 8. 8. 2015, k pochybení došlo u katastrálního úřadu. Dne 14. 3. 2016 proběhlo ústní jednání pod č. j. Sm 1/2015-14 podle čl. 17 exekutorského smírčího řádu, smírčí komise konstatovala, že se T. V. bez dostatečně závažných důvodů jednání neúčastnil, a proto smírčí řízení zastavila.

5. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu soudního exekutora, za nějž odpovídá výlučně stát, tedy prvá žalovaná dle § 4 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Shledal tak opodstatněnou námitku původního žalovaného 2) T. V. ohledně nedostatku jeho pasivní legitimace. Vycházel přitom z toho, že T. V. předmětné nemovitosti vydražil v rozporu s § 14 odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, neboť předběhl žalobce, jehož exekuční příkaz k prodeji nemovitostí měl na LV č. XY první pořadí, a nerespektoval skutečnost, že exekuce T. V. byla dle § 14 odst. 1 zákona č. 119/2001 Sb. přerušena. Soud prvního stupně neshledal opodstatněnou námitku žalovaných ohledně primárního pochybení Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, a to s ohledem na to, že v den vydání dražební vyhlášky T. V., tedy 11. 6. 2015, i v den konání dražby, tedy dne 29. 7. 2015, byl předmětný exekuční příkaz žalobce ze dne 8. 10. 2014 s právními účinky k témuž dni na uvedeném LV opětovně zapsán. Kdyby si tedy T. V. těsně před vydáním dražební vyhlášky pořídil výpis z katastru nemovitostí, nepochybně by tuto skutečnost zjistil. Katastrální úřad tak své pochybení napravil ještě v době, kdy T. V. měl a mohl dražbu odvolat. Proto pochybení katastrálního úřadu neshledal v příčinné souvislosti se vznikem škody. Uzavřel dále, že žalobci nepochybně tímto nesprávným úředním postupem vznikla škoda odpovídající ušlé odměně, kterou by získal, kdyby dražbu realizoval sám. Námitku předčasnosti žaloby neshledal soud prvního stupně opodstatněnou s tím, že v exekučním řízení u žalobce nebylo po dobu více jak 11 let ničeho vymoženo; navíc nárok žalobce byl vztažen k ušlé odměně za prodej předmětných nemovitostí, nikoli za vymožení jiného plnění, proto případné vymožení nějaké sumy od povinného v exekučním řízení vedeném žalobcem nepovažoval za právně významné. Neshledal opodstatněnou ani námitku žalované, že žalobce porušil prevenční povinnost, neboť žalobci nebylo možno vytýkat, že očekával, že T. V. coby orgán pověřený výkonem veřejné moci bude postupovat v souladu s právními předpisy, a to zejména v situaci, kdy již v červnu 2015 byl exekuční příkaz žalobce na příslušném LV opětovně zapsán. Soud prvního stupně tak shledal naplněné předpoklady odpovědnosti státu za škodu dle § 13 odst. 1 OdpŠk, a to nesprávný úřední postup a vznik škody v příčinné souvislosti s ním. Při určení výše škody vycházel soud prvního stupně z toho, že pokud by dražbu realizoval žalobce, proběhla by za stejných podmínek a se stejným výsledkem, tedy s výtěžkem dražby ve výši 2 900 000 Kč, jako tomu bylo u druhého žalovaného. Vzal v potaz, že v obou exekučních řízeních byly předmětné nemovitosti oceněny v podobné výši, a že dražba žalobce by proběhla krátce po dražbě T. V., když veškeré kroky žalobce k dražbě směřovaly. Na základě obsahu obou exekučních spisů tak soud prvního stupně dovodil, že za normálního běhu okolností by předmětné nemovitosti vydražil žalobce a že by je vydražil za částku minimálně 2 900 000 Kč, když v usnesení o ceně, které vydal žalobce v září 2015, byla cena těchto nemovitostí ještě vyšší než v usnesení o ceně, které vydal T. V. v dubnu 2015. Svou pohledávku by u žalobce jistě přihlásila C., která tak jako jediná učinila v exekuci u T. V. T. V. vydal rozvrhové usnesení přibližně 5 měsíců poté, co vydal usnesení o ceně; lze předpokládat, že žalobce by postupoval stejně a rozvrhové usnesení by tudíž bylo vydáno dne 7. 2. 2016. Z rozvrhované částky by byla uspokojena pohledávka C. ve výši 74 273,58 Kč, pohledávka oprávněného ve výši 1 079 567 Kč (jistina 197 324 Kč, úroky od 22. 12. 2003 do 7. 2. 2016 ve výši 874 343 Kč a náklady nalézacího řízení ve výši 7 900 Kč), tedy celkem 1 153 840,58 Kč, po zaokrouhlení dle § 27 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále jen „ET“), 1 153 900 Kč. Soud prvního stupně přitom vycházel z toho, že základem pro určení odměny soudního exekutora při prodeji nemovitostí je část rozdělované podstaty, z níž byl uspokojen nárok oprávněného a nároky dalších přihlášených oprávněných. Z toho odměna žalovaného by dle § 6 odst. 1 ET činila 15 %, tedy po zaokrouhlení 173 090 Kč. DPH k této částce soud prvního stupně nepřičetl s tím, že žalobce ve skutečnosti dražbu neprovedl a odměnu neobdržel.

6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně, že za nesprávný úřední postup soudního exekutora odpovídá pouze žalovaná dle § 3 odst. 1 písm. b) a § 4 odst. 1 OdpŠk. V rámci posouzení, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, odvolací soud uvedl, že v daném případě byla T. V. provedena dražba nemovitosti, přestože jím vydaný exekuční příkaz byl doručen katastrálnímu úřadu později, než exekuční příkaz žalobce. Dražba tak byla realizována, přestože v této části bylo řízení o exekuci ze zákona přerušeno. Dražba tak byla provedena v rozporu se zákonem (§ 14 odst. 1 zákona č. 119/2001 Sb.). Námitku žalované, že T. V. neměl povinnost ověřovat informace z katastru nemovitostí krátce před dražbou či vydáním dražební vyhlášky, shledal odvolací soud neopodstatněnou, za rozhodující považoval, že k dražbě došlo v rozporu se zákonem (§ 14 zákona). Podle odvolacího soudu tedy došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Za podstatné nepovažoval odvolací soud ani to, že T. V. o dřívějším pořadí exekučního příkazu žalobce s ohledem na pochybení katastrálního úřadu nevěděl, tedy vznik škody nezavinil, neboť odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. je odpovědností objektivní, zavinění se nevyžaduje, zavinění není jedním z předpokladů této odpovědnosti. Odvolací soud neshledal pochybení soudu prvního stupně ani při určení výše škody. Soud prvního stupně podle soudu odvolacího správně vycházel z ustanovení § 5 odst. 3 a § 6 odst. 1 ET, jímž se určí odměna soudního exekutora při exekuci prodejem nemovitostí. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zastává názor, že při určení této výše bylo možno vycházet z předpokladu, že by s vysokou mírou pravděpodobnosti došlo ke shodnému výtěžku s ohledem na bezprostřední časovou souvislost, a že by kromě vymáhané pohledávky byla shodně uspokojena i pohledávka C., neboť bylo možno předpokládat, že by svou pohledávku přihlásila i do této dražby. Pokud žalobce namítal, že by oprávněný Flash Business, s. r. o., přihlásil i svou další pohledávku, pak žalovaná oprávněně namítala, že se jednalo o nové a ničím nepodložené tvrzení, tuto skutečnost nelze podle odvolacího soudu považovat ani za pravděpodobnou, když tato společnost takto nepostupovala ani v exekuci realizované T. V., tj. v jím provedené dražbě nepřihlásila svou pohledávku vymáhanou žalobcem, nelze tak bez dalšího předpokládat, že by tak učinila v opačném případě, kdy by byla dražba realizována žalobcem. Pokud žalobce poukazoval na výši pohledávky, která převyšovala cenu dražených nemovitostí stanovenou znalcem, jednalo se pouze o odhad, který výsledná cena značně převýšila, tuto okolnost tak nepovažoval odvolací soud pro posouzení postoje oprávněné společnosti za dostatečně významnou. Odvolací námitky žalobce tak opodstatněnými neshledal. Rovněž neshledal opodstatněnou námitku žalované ohledně tvrzené předčasnosti žaloby s ohledem na to, že exekuce vedená žalobcem dosud probíhá, že tedy žalobce stále může případné odměny dosáhnout. Soud prvního stupně podle soudu odvolacího správně poukázal na to, že předmětem žaloby byla odměna vyplývající z prodeje nemovitostí, nikoliv odměna za výkon jiné exekuční činnosti, pokud by dražbu realizoval žalobce, došlo by k uspokojení vymáhané pohledávky a žádnou jinou exekuční činnost v dané věci by již nebylo třeba provádět. Z dosavadního výsledku tohoto exekučního řízení je navíc podle odvolacího soudu zjevné, že možnosti vymožení jiným způsobem jsou zcela minimální. Odvolací soud však shledal důvodnou námitku žalované, že soud prvního stupně nezohlednil porušení prevenční povinnosti žalobce. V době, kdy žalobce zjistil, že došlo k výmazu zápisu jeho exekučního příkazu na LV ohledně postižených nemovitostí, se na tomto LV nacházel již exekuční příkaz vydaný druhým žalovaným. Žalobce tak věděl, že nemovitosti byly postiženy exekučním příkazem dalšího soudního exekutora, přičemž na LV absentoval zápis, z něhož by bylo možno dovodit existenci jím vedené exekuce s lepším pořadím. Za této situace žalobce nepostupoval dostatečně obezřetně, pokud věděl o pochybení katastrálního úřadu i o později vydaném exekučním příkazu T. V. k prodeji předmětných nemovitostí, přičemž neučinil žádný krok, aby vzniku škody zabránil tím, že by včas T. V. o dané situaci informoval. Tímto postupem žalobce porušil dle názoru odvolacího soudu svou povinnost vyplývající z ustanovení § 2903 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) zakročit proti hrozící škodě. Žalobce si totiž musel být podle odvolacího soudu vědom toho, že při absenci zápisu jeho exekučního příkazu a exekutorského zástavního práva na LV bude T. V. činit kroky k prodeji nemovitostí v rámci jím vedené exekuce, neboť bude předpokládat, že překážka vyplývající z § 14 zákona č. 119/2001 Sb. buď vůbec nenastala, nebo odpadla. Přesto jej žádným způsobem na svá přednostní práva neupozornil. Takovým postupem mohl hrozící škodě zabránit. Pokud tak neučinil, stíhají jej důsledky vyplývající z § 2903 odst. 1 o. z., tedy že vznik škody jde k jeho tíži. Odvolací soud tak z tohoto důvodu neshledal požadavek žalobce na náhradu škody oprávněným, neboť škodlivý následek způsobil žalobce tím, že proti hrozící škodě nezakročil, ač tak snadno a s minimálními náklady mohl učinit. Na základě výše uvedeného odvolací soud potvrdil zamítavý výrok o věci samé jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. a vyhovující výrok změnil dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že žalobu i v tomto rozsahu zamítl.


II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnil následující dovolací důvody.

8. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku týkající se prevenční povinnosti žalobce. Žalobce v dovolání uvádí, že není pravdou, že by byl v předmětné věci nečinný, jak dovozuje v napadeném rozhodnutí odvolací soud. Žalobce naopak tvrdí, že učinil potřebné kroky k tomu, aby vzniku škody zabránil. Nadto žalobce namítá, že po něm nelze požadovat, aby hlídal postup ostatních soudních exekutorů, kteří byli se svými exekučními příkazy zapsáni na LV. Podle žalobce byl T. V. povinen ověřit si, že provedení dražby nebrání žádná překážka, což však neučinil. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřuje žalobce v tom, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 618/2001, nebo ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4195/2013. Odvolací soud podle žalobce bez dalšího zdůvodnění a posouzení konkrétních skutkových okolností uzavřel, že žalobce porušil obecnou prevenční povinnost, což je podle žalobce s ohledem na uvedenou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu nepřípustné.

9. Soud prvního stupně a potažmo i odvolací soud následně podle žalobce nesprávně posoudily otázku výše vzniklé škody. Soud prvního stupně podle žalobce chybně uzavřel, že pokud by prováděl dražbu žalobce, přihlásila by se do ní jistě jen M. C., která tak jako jediná učinila v exekuci T. V., a odměnu, kterou by žalobce obdržel, vypočítal soud prvního stupně pouze z pohledávky C. ve výši 74 273,58 Kč a pohledávky oprávněného v exekuci žalobce, tj. společnosti Flash Business, s. r. o., ve výši 197 324 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně ovšem podle žalobce zcela nesprávně opomněl zohlednit pohledávku oprávněného v exekuci T. V., tj. rovněž společnosti Flash Business, s. r. o., ve výši 2 700 000 Kč s příslušenstvím.

10. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.


III. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. (a § 241a odst. 2 o. s. ř.).

13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

15. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

16. Ve vztahu k otázce určení výše vzniklé škody žalobce v dovolání řádně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro tuto otázku. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).

17. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. výše citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).

18. Dovolání tak v části týkající se otázky určení výše vzniklé škody trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud proto v daném rozsahu dovolání odmítl.

19. Dovolání je však přípustné pro otázku spoluzavinění žalobce za vznik škody porušením prevenční povinnosti podle § 2903 odst. 1 o. z., neboť při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.


IV. Důvodnost dovolání

20. Dovolání je důvodné.

21. Podle § 2903 odst. 1 o. z. nezakročí-li ten, komu újma hrozí, k jejímu odvrácení způsobem přiměřeným okolnostem, nese ze svého, čemu mohl zabránit.

22. Podle § 14 odst. 1 zákona č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, postihují-li exekuce souběžně stejné nemovitosti povinného, provede se ta exekuce, která byla nejdříve nařízena; řízení v ostatních exekucích se ohledně této věci dnem právní moci jejich nařízení přerušují.

23. Úprava odvrácení škody nebo újmy, která přímo hrozí poškozenému, je projevem základních principů soukromého práva, že každý má především chránit své zájmy, a nikoli jen trpně přihlížet, jak vzniká nebo se zvětšuje újma. Oproti předchozí úpravě v § 417 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, však občanský zákoník zakročení neukládá jako povinnost, neboť vychází z přesvědčení, že je záležitostí každého, jak nakládá s vlastním majetkem. Neodvrácení je tak v rovině přičitatelnosti vlastního jednání na spoluzpůsobení újmy [srov. ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek VI, (§ 2521-3081). Praha: Wolters Kluwer, 2014. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X].

24. Při posuzování, co je přiměřené a co vybočuje z úkonů nutných k zabránění vzniku újmy, bude třeba brát v úvahu především chráněný zájem a jeho hodnotu. Pro takové posouzení platí, že čím vyšší je hodnota chráněného zájmu, přesnější jeho určení a jeho očividnost, tím rozsáhlejší je jeho ochrana. Při rozhodování o rozsahu ochrany musí být také zváženy jak zájmy jednajícího, především co do svobody jednání a výkonu jeho práv, tak veřejný zájem. Přiměřenost přitom bude posuzována z objektivního hlediska, tedy při zohlednění jednání rozumné třetí osoby v postavení ohroženého [srov. ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek VI, (§ 2521-3081). Praha: Wolters Kluwer, 2014. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X].

25. Právním následkem nečinnosti je, že vznikne-li právně relevantní škoda nebo újma, nemůže se její náhrady poškozený úspěšně domáhat. Důvodem je, že poškozený škodu fakticky způsobil, respektive neučinil vše, co by rozumná osoba na obranu svých práv učinit měla. Občanský zákoník přitom nevychází z pojetí, že náhrada utrpěné újmy se neposkytuje, protože poškozený porušil svoji povinnost, ale z důvodu, že spoluzpůsobil její neodvrácení v rozsahu, v jakém by se každá rozumná osoba chovala, tedy v měřítku objektivním. Právě rozsah, ve kterém poškozený nejednal, je pak námitkou škůdce při uplatňování nároku na náhradu škody. Tato skutečnost je vyjádřena slovy "nese ze svého, čemu mohl zabránit" [srov. ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek VI, (§ 2521-3081). Praha: Wolters Kluwer, 2014. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 591/2021].

26. Při úvaze o poměrném rozdělení škody mezi škůdcem a poškozeným jde o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody, jejíž náhrada je požadována, a konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, odvisí od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 525/2018). Stejně jako u škůdce lze i u poškozeného brát v úvahu jen takové jeho jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 4286/2011).

27. V nyní posuzované věci odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce nepostupoval dostatečně obezřetně, pokud věděl o pochybení katastrálního úřadu i o později vydaném exekučním příkazu T. V. k prodeji předmětných nemovitostí, přičemž neučinil žádný krok, aby vzniku škody zabránil tím, že by včas T. V. o dané situaci informoval. Ze závěrů soudu prvního stupně se však současně podává, že T. V. předmětné nemovitosti vydražil v rozporu s § 14 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 119/2001 Sb., neboť předběhl žalobce, jehož exekuční příkaz k prodeji nemovitostí měl v době dražby nemovitosti na LV č. XY první pořadí, a nerespektoval skutečnost, že exekuce T. V. byla dle § 14 odst. 1 zákona č. 119/2001 Sb. přerušena.

28. S ohledem na výše uvedené je nepochybné, že jednání T. V. bylo přinejmenším jednou z příčin vzniku škody žalobce, jejíž náhrady se v tomto řízení domáhá. Otázkou však je, zda a případně v jakém rozsahu lze vznik škody přičíst i žalobci z toho důvodu, že proti němu nezakročil způsobem přiměřeným okolnostem.

29. Při odpovědi na danou otázku je třeba se ptát, do jaké míry byl vznik škody pro žalobce předvídatelný. Pokud by totiž předvídatelným nebyl, nebylo by možno po něm spravedlivě požadovat, aby proti jeho vzniku zakročil. V této souvislosti nelze přehlédnout, že ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 119/2001 Sb. stanoví přesný postup při souběhu exekucí prodejem nemovitosti. Lze tedy předpokládat existenci legitimního očekávání na straně žalobce v tom směru, že T. V., jehož exekuční příkaz byl po opravě zápisu v katastru nemovitostí uveden jako druhý v pořadí, bude uvedenou zákonnou úpravu respektovat a před provedením dražby se přesvědčí, zda pro ni jsou splněné zákonné podmínky.

30. Nejvyšší soud zde vychází z přesvědčení, že nikdo není povinen předvídat protiprávní jednání druhé osoby, leda by se jeho existence či potencionalita podávaly z konkrétních okolností případu. Takové okolnosti, jež by mohly vést žalobce k obavě, že T. V. bude postupovat protiprávně, však ze skutkových zjištění soudů zatím neplynou. V této souvislosti přitom nelze přehlédnout, že T. V. vystupoval v exekučním řízení v postavení osoby, na kterou stát přenesl zákonem výkon části svých pravomocí a na kterou proto lze mít stejné nároky stran dodržování právních norem jako na stát, který musí zásadně postupovat tak, aby bylo jeho jednání se zákonem v souladu.

31. Pro úplnost je třeba dodat, že výše vyjádřená úvaha není v právu nová a typicky je uplatňována jako zásada tzv. omezené důvěry v dopravě. Nejvyšší soud v trestních rozhodnutích opakovaně poukazuje na to, že "po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání; naopak, není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu" (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 1981, sp. zn. 3 Tz 20/81, publikované pod č. 43/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, publikované pod č. 45/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 143/2011, a také ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až § 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1501 až 1517). K tomu srov. též nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 1711/20.

32. Z uvedeného je zřejmé, že úvaha odvolacího soudu o tom, že žalobce svou nečinností přispěl ke vzniku jím utrpěné škody, je předčasná, pokud se odvolací soud nezabýval otázkou, zda mohl žalobce na základě konkrétních okolností reálně předvídat protiprávní jednání T. V.

33. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Bude na odvolacím soudu, aby na základě zjištěných skutečností, případně účastníky doplněných, posoudil otázku předvídatelnosti protiprávního postupu T. V. pro žalobce v době před realizací předmětné dražby nemovitostí. V této souvislosti bude, mimo jiné, podstatné zjištění, zda byl T. V. informován katastrálním úřadem o opravě zápisu v katastrálním operátu.

34. Obiter dictum Nejvyšší soud upozorňuje, že by se měl odvolací soud znovu zabývat otázkou příčiny vzniku žalobcem tvrzené škody z hlediska skutkové podstaty nesprávného úředního postupu podle § 13 odst. 1 věty první OdpŠk a nezákonného rozhodnutí podle § 7 a 8 OdpŠk, kdy nesprávný úřední postup nachází svůj odraz ve výroku rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97). Bez posouzení by neměla zůstat ani otázka možnosti nabytí právní moci příklepu uděleného T. V. v situaci, kdy byla jím vedená exekuce ze zákona přerušena, a to v souvislosti s otázkou vzniku škody žalobci.

35. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

36. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů