// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu 24.01.2022

Nemajetková újma způsobená zásahem do pověsti právnické osoby

Podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 nemá právnická osoba právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným zásahem do své pověsti podle § 135 odst. 2 o. z.

Tím však zároveň není vyloučeno, aby v případě, kdy je povinnost k odčinění nemajetkové újmy vzniklé právnické osobě zvlášť zákonem stanovena ve smyslu § 2894 odst. 2 o. z., zohledňovalo přiměřené zadostiučinění k odčinění nemajetkové újmy též takové poškození pověsti právnické osoby, k němuž v této souvislosti došlo (tj. např. poškození pověsti právnické osoby v hospodářské soutěži v důsledku nekalosoutěžního jednání jiného soutěžitele).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 327/2021, ze dne 30. 11. 2021

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 135 odst. 2 o. z.
§ 2894 odst. 2 o. z.

Kategorie: náhrada újmy; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění (úplné znění ZDE):


(…)

51. Dovolací soud nicméně shledává dovolání přípustným pro řešení čtvrté otázky dovolatele, zda se právnická osoba může (úspěšně) domáhat z titulu ochrany před neoprávněným zásahem do své pověsti podle § 135 odst. 2 o. z. s účinností od 1. 1. 2014 odčinění takto způsobené nemajetkové újmy, neboť tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. A to ani v žalobkyní odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5145/2017, v němž byla řešena otázka, zda předmětné výroky žalovaného byly způsobilé zasáhnout pověst žalobkyně, a nikoli otázka, zda v důsledku takového případného zásahu vzniká či nevzniká deliktní závazek k odčinění nemajetkové újmy. Obdobně pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3372/2018, založil své rozhodnutí o dovolání žalovaného na závěru, že předmětné výroky nevybočily z rámce přípustné veřejné kritiky a do pověsti žalobkyně neoprávněně nezasáhly, a tudíž dovolání žalobkyně k otázce způsobu odčinění tvrzené nemajetkové újmy způsobené těmito výroky odmítl.


IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

52. Dovolání je v tomto rozsahu důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

53. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv.

54. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Aplikovaná právní úprava

55. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu došlo ke skutečnosti, z níž má uplatněný nárok vyplývat, po 1. 1. 2014, proto práva a povinnosti z toho plynoucí je třeba podle § 3028 odst. 1 o. z. posuzovat podle občanského zákoníku účinného od tohoto data.

56. Je třeba předznamenat, že žalobkyně se předmětné omluvy po žalovaném domáhá v souvislosti s tvrzením o vzniku nemajetkové újmy v důsledku neoprávněného zásahu do své pověsti a výslovně za účelem odčinění takto vzniklé újmy. Odvolací soud právně posoudil tento návrh žalobkyně jako nárok na přiznání přiměřeného zadostiučinění k odčinění nemajetkové újmy způsobené žalobkyni ve smyslu § 2894 odst. 2 o. z. a proti důvodnosti takto přiznaného nároku brojí žalovaný svým dovoláním, když v rámci vylíčení předpokladů přípustnosti dovolání formuluje v tomto smyslu právní otázku, s níž přípustnost svého dovolání spojuje.

57. Podle § 135 o. z. právnická osoba, která byla dotčena zpochybněním svého práva k názvu nebo která utrpěla újmu pro neoprávněný zásah do tohoto práva, nebo které taková újma hrozí, zejména neoprávněným užitím názvu, se může domáhat, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek (odst. 1). Stejná ochrana náleží právnické osobě proti tomu, kdo bez zákonného důvodu zasahuje do její pověsti nebo soukromí, ledaže se jedná o účely vědecké či umělecké nebo o tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství; ani takový zásah však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy právnické osoby (odst. 2).

58. Podle § 2894 odst. 2 o. z. nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu.

59. Oproti právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 uplatňuje současná právní úprava v oblasti podmínek soukromého deliktního závazku k odčinění nemajetkové újmy (resp. tzv. satisfakčního nároku) odlišná východiska. Závazek k odčinění nemajetkové újmy není v současnosti pojímán jako důsledek (resp. součást) jednotlivých zvláštních práv (resp. nároků) vyplývajících z deliktního zásahu do některých (v zákoně vyjmenovaných) soukromých práv (resp. jako soubor jednotlivých samostatně existujících závazků spjatých vždy s konkrétní zákonem vymezenou deliktní skutkovou podstatou), nýbrž je považován za součást obecné úpravy deliktního závazku k náhradě (majetkové a nemajetkové) újmy, což souvisí s uplatněnou koncepcí jednotné právní úpravy deliktního (škodního) práva v rekodifikované podobě soukromého práva (srov. důvodovou zprávu k návrhu občanského zákoníku, sněmovní tisk č. 362/0, 6. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2010-2013, dále též jen „důvodová zpráva k o. z.“).

60. Podle současné právní úpravy je tak nutno rozlišovat mezi podmínkami vzniku jednotlivých (zvláštních) deliktních závazků vyplývajících ze samotného neoprávněného porušení (popř. ohrožení) cizího soukromého práva (typicky spjatých s tzv. nárokem zápůrčím a tzv. nárokem odstraňovacím), oproti vzniku (obecného) deliktního závazku k odčinění nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného zadostiučinění, jehož podmínkou je, aby nemajetková újma, jež má být poskytnutím přiměřeného zadostiučinění odčiněna, na straně poškozeného (obdobně jako v případě takto způsobené újmy majetkové) skutečně vznikla (v tomto smyslu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4263/2019).

61. V rámci takto chápaného (jednotného) deliktního práva k náhradě újmy současná právní úprava nicméně nepovažuje závazek k odčinění nemajetkové újmy, na rozdíl od náhrady újmy na jmění (škody), za pravidelný důsledek porušení právní povinnosti (resp. zásahu do cizího práva), nýbrž předpokládá vznik tohoto závazku (výjimečně) pouze tehdy, byla-li taková povinnost výslovně ujednána nebo stanoví-li tak zvlášť zákon (§ 2894 odst. 2 o. z.).

62. Případy, kdy zákon zvlášť stanoví povinnost odčinit nemajetkovou újmu, jsou dle důvodové zprávy k návrhu občanského zákoníku pojaty v účinném právu dosti široce, resp. oproti předchozí právní úpravě dochází k jejich celkovému rozšíření (srov. Melzer, F.: § 2894. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol.: Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek IX, § 2894 -3081. Praha: Leges, 2018, str. 44).

63. Ve vztahu k právnickým osobám účinná právní úprava v občanském zákoníku nevylučuje (nepopírá) možnost vzniku nemajetkové újmy (resp. některých forem nemajetkové újmy) i na jejich straně. Zároveň z hlediska samotných podmínek vzniku závazku k odčinění vzniklé nemajetkové újmy nerozlišuje, zda byla nemajetková újma způsobena osobě fyzické či právnické. Proto i pro nemajetkovou újmu způsobenou právnické osobě platí, že podle § 2894 odst. 2 o. z. vzniká povinnost škůdce k jejímu odčinění pouze tehdy (nebylo-li výslovně ujednáno jinak), stanoví-li tak zvlášť zákon.

64. Povinnost odčinit nemajetkovou újmu způsobenou právnické osobě přichází v zákonem zvlášť stanovených případech v úvahu (obecně vzato) kupříkladu v souvislosti s

- porušením práva člena spolku (srov. § 261 o. z.),

- porušením práva k obchodní firmě (srov. § 423 odst. 2 ve spojení s § 2988 o. z.)

- ochranou proti omezování hospodářské soutěže (§ 2990 o. z. ve spojení s § 2988 o. z.)

- ochranou proti nekalé soutěží (srov. § 2988 o. z.),

- porušením práv podle zákona o obchodních korporacích [srov. § 3 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)],

- porušením práv podle autorského zákona [srov. § 40 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 74, 78, 82, 86 a 94 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon)],

- porušením práv z průmyslového vlastnictví (srov. § 5 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a ochraně obchodního tajemství),

- porušením šlechtitelských práv k odrůdám rostlin [srov. § 27 zákona č. 408/2000 Sb., o ochraně práv k odrůdám rostlin a o změně zákona č. 92/1996 Sb., o odrůdách, osivu a sadbě pěstovaných rostlin, ve znění pozdějších předpisů (zákon o ochraně práv k odrůdám)],

- nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem [srov. § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

65. Oproti právní úpravě účinné od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013 (dle § 19b obč. zák.) současná právní úprava v případě deliktního zásahu do pověsti právnické osoby (a rovněž v případě zásahu do jejího názvu nebo soukromí) podle § 135 odst. 2 o. z. právo poškozené právnické osoby na odčinění takto způsobené nemajetkové újmy zvlášť nestanoví.

66. Lze tak uzavřít, že právnické osobě právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným zásahem do její pověsti podle § 135 odst. 2 o. z. na základě přímého použití účinné právní úpravy v občanském zákoníku (není-li výslovně ujednáno jinak) nevzniká.

K podmínkám použití analogie a přímého použití ustanovení mezinárodní smlouvy

67. Vzhledem k uvedenému závěru dovolací soud posoudil, zda právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do pověsti právnické osoby podle § 135 odst. 2 o. z. lze dovodit na základě analogického použití právní úpravy některého ze zákonem zvlášť stanovených důvodů vzniku práva na odčinění nemajetkové újmy.

68. Zároveň dovolací soud posoudil, zda existence předmětného práva právnické osoby nevyplývá z některého přímo použitelného ustanovení ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy, jíž je Česká republika vázána, pokud by taková mezinárodní smlouva stanovila něco jiného než zákon (čl. 10 Ústavy ve znění účinném od 1. 6. 2002).

69. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k závěru, že předpokladem užití analogie jako nástroje soudcovského dotváření práva je závěr o existenci tzv. otevřené nepravé (teleologické) mezery v právu. O takovou mezeru se jedná toliko v případě, kdy argumenty teleologického výkladu, které jsou relevantní při interpretaci příslušného ustanovení, platí i pro skutkové stavy, které nelze podřadit pod nejširší jazykový význam tohoto ustanovení. Stav, kdy pro jeden případ, znaky jehož skutkové podstaty jsou popsány v hypotéze právní normy, tu z jejího jazykového výkladu vyplývá určitý následek stanovený v dispozici, pro jiný případ však nikoliv, ačkoliv se teleologie tohoto ustanovení (vzhledem k hodnotám a principům, na nichž je založen právní řád) vztahuje stejně na oba případy, se neslučuje s principem hodnotové bezrozpornosti právního řádu a opodstatňuje závěr o neúplnosti zákona, kterou je možno a nutno dotvořit prostřednictvím judikatury (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2309/2011, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1519/2012, a ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2422/2015, popř. nálezy Ústavního soudu ze 25. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01, ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. IV. ÚS 611/05, ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 717/05, a ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 3/06).

70. V případě rozporu mezi ratifikovanou a vyhlášenou mezinárodní smlouvou a zákonem (čl. 10 Ústavy ve znění účinném od 1. 6. 2002) platí, že v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy jsou touto mezinárodní smlouvou vázány i soudy při svém rozhodování a též na základě čl. 1 odst. 2 Ústavy, podle nějž Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva, jsou povinny dotčenou mezinárodní úmluvu respektovat a vnitrostátní právo vykládat souladně s jejími ustanoveními. Pokud by to nebylo možné a vnitrostátní podústavní právo by bylo v rozporu s touto úmluvou bez možnosti konformního výkladu, bylo by namístě aplikovat přednostně tuto úmluvu, a to za podmínky, že by její relevantní ustanovení bylo tzv. samovykonatelné („self-executing“), tj. vnitrostátně bezprostředně použitelné, bez nutnosti převtělení do konkrétního zákonného ustanovení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 2637/17).

Východiska v ústavním právu

71. Při úvaze o možné existenci tzv. otevřené nepravé (teleologické) mezery v právu ve vztahu k odčinění nemajetkové újmy způsobené právnické osobě neoprávněným zásahem do její pověsti vzal dovolací soud nejprve v úvahu ústavní východiska této právní ochrany.

72. Podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.

73. Ústavní soud při výkladu povahy ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v Listině základních práv a svobod uplatňuje obecné východisko, podle kterého tato práva a svobody se vztahují též na osoby právnické za splnění předpokladu, že to povaha věci umožňuje. To platí i ve vztahu k ústavní garanci (dobré) pověsti. Jak uvedeno shora, ochrana (dobré) pověsti je chápána jako ústavní hodnota bez ohledu na to, zda jde o pověst osoby fyzické či právnické (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5173/2017, či nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. I. ÚS 201/01).

74. Z uvedené ústavní garance, resp. z rozhodování dovolacího soudu či Ústavního soudu k této problematice, nicméně nevyplývá, že by její nedílnou součástí (resp. nezbytným nástrojem její ochrany) byla nutně i existence soukromého práva právnické osoby na odčinění nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do její pověsti. Ostatně v rozhodování Ústavního soudu je patrný určitý příklon k majetkovému pojetí ochrany dobrého jména právnické osoby ve smyslu mezinárodně vžitého termínu „goodwill“ a jeho majetkové povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. I. ÚS 3819/14).

K povaze práva na ochranu pověsti právnické osoby podle účinné právní úpravy

75. Dovolací soud při posouzení předmětné otázky dále vyšel ze závěrů své dosavadní rozhodovací praxe o podstatě (povaze) práva právnické osoby na ochranu její pověsti.

76. Dovolací soud ve svém rozhodování uplatňuje východisko, podle kterého ačkoli ustanovení § 135 odst. 2 o. z. používá jen pojem „pověst“ (oproti předchozímu zákonnému pojmu „dobrá pověst“ podle § 19b odst. 3 obč. zák., účinného do 31. 12. 2013), obsah tohoto pojmu se nezměnil. Lze tak mít za to, že i nadále se zachovávají stejné principy, na nichž byla ochrana pověsti právnické osoby založena podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp zn. 23 Cdo 5173/2017, ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5145/2017, ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3372/2018).

77. V tomto smyslu považuje rozhodovací praxe dovolacího soudu právo právnické osoby na ochranu pověsti za jedno z práv osobní povahy, jež jsou právnickým osobám zákonem přiznána. Jedná se o právo nezcizitelné, sleduje osud právnické osoby a přechází s podstatou právnické osoby na právního nástupce (srov. podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5111/2009, či ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010).

78. V tomto směru lze doplnit, že důvodová zpráva k občanskému zákoníku vymezuje právo na ochranu pověsti právnické osoby (společně s právem na ochranu jejího názvu a soukromí) jako „práva spojená s právní osobností právnické osoby“, a to oproti „osobnostnímu právu“ člověka jako projevu „zákonné garancie všech přirozených práv člověka“.

79. Pověst má právnická osoba od svého vzniku po celou dobu trvání její existence. V souladu s obecně uznávanou presumpcí poctivosti jednání subjektů práva se rovněž předpokládá, že právnická osoba má (dobrou) pověst do té doby, dokud není proveden úspěšně důkaz opaku. To znamená, že podle tohoto východiska se hodnotí i neoprávněnost zásahu do pověsti právnické osoby. Pověst konkrétní právnické osoby je především vytvářena na základě zkušeností, které s tímto subjektem mají její obchodní partneři, zákazníci či jiné subjekty, kteří s ní přichází do kontaktu (srov. např. rozsudek ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006).

Právní úprava v mezinárodním právu

80. Dovolací soud dále posoudil, zda z vyhlášených ratifikovaných mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, vyplývá její závazek stanovit soukromé právo právnické osoby na odčinění nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do její pověsti.

81. V tomto směru lze konstatovat, že ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána, problematiku odškodňování nemajetkové újmy právnické osoby způsobené neoprávněným zásahem do její pověsti neupravují.

(…)

87. V právu unijním není problematika deliktního závazku k náhradě újmy plně unifikována či harmonizována. Dílčí harmonizace proběhla pouze v některých specifických oblastech, jako je spotřebitelské právo [srov. směrnici Rady ze dne 25. července 1985 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky (85/374/EHS)], právo hospodářské soutěže (srov. směrnici Evropského parlamentu a Rady 2014/104/EU ze dne 26. listopadu 2014 o určitých pravidlech upravujících žaloby o náhradu škody podle vnitrostátního práva v případě porušení právních předpisů členských států a Evropské unie o hospodářské soutěži) či ochrana osobních údajů (srov. nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES). Žádný z těchto předpisů však ani částečně neupravuje odčinění nemajetkové újmy způsobené právnické osobě neoprávněným zásahem do její pověsti.

Přeshraniční srovnání

(…)

Nadnárodní osnovy deliktního práva

95. Vzhledem k tomu, že jedním z inspiračních zdrojů účinného občanského zákoníku jsou rovněž relevantní nadnárodní (akademické) projekty unifikace (evropského) soukromého práva, dovolací soud při posouzení předestřené otázky zohlednil přístup těchto projektů k dané problematice.

96. Podle Principů evropského deliktního práva (PETL) se škodou rozumí majetková nebo nemajetková újma zákonem chráněného zájmu (čl. 2:101). Z chráněných nemajetkových zájmů, jejichž poškození může vzhledem k rozsahu ochrany (čl. 2:102) ospravedlnit náhradu nemajetkové újmy, se výslovně uvádí život, tělesná a duševní integrita, lidská důstojnost a svoboda, jež požívají nejvyšší ochrany. V tomto rámci se uznává, že poškození chráněného zájmu může ospravedlnit náhradu nemajetkové újmy, konkrétně je tak tomu v případě, pokud poškozený utrpěl osobní újmu nebo újmu na své svobodě, důstojnosti nebo jiných osobnostních právech (čl. 10:301).

97. Úprava Společného referenčního rámce (Draft Common Frame of Reference) v obecné rovině stanoví, že ustanovení o deliktním závazku k náhradě újmy se zásadně vztahují jak na osoby fyzické, tak osoby právnické (čl. VI.-1:103), a odškodňuje se vznik právně významné újmy (čl. VI.-1:101). Právně významnou újmou („legally relevant damage“) přitom může být taková majetková či nemajetková újma, o níž to osnova stanoví, nebo jedná-li se o újmu vzniklou ze zásahu do (národním) zákonem přiznaného práva nebo právem chráněného zájmu (čl. VI.-2:101).

98. Komentářová literatura k osnově uvádí, že oprávněnou osobou z deliktního závazku k náhradě újmy mohou v zásadě být rovněž osoby právnické. Není tomu však tehdy, pokud se některé ustanovení osnovy vztahuje pouze k osobám fyzickým nebo pokud se konkrétní právně významná újma právnických osob netýká. Přitom pojem právně významné újmy je záměrně osnovou ponechán jako otevřený („flexible rule“). Je tomu tak nejen proto, že v tomto směru není reálně možné zohlednit všechny rozmanité životní situace, jež mohou nastat, nýbrž i vzhledem k existenci významných odlišností v ústavních východiscích v jednotlivých národních právních řádech a nedostatečné harmonizaci v otázkách samotného základu právní odpovědnosti. Řešení těchto otázek je tak ponecháno právním řádům jednotlivých států a jejich soudnímu výkladu. Jako příklad je pak výslovně uváděna otázka, zda právnické osoby mají či nemají být nadány osobními (osobnostními) právy (zejm. zda mají svoji vlastní „dobrou pověst“ či „důstojnost“) a pokud tomu tak je, v jakém rozsahu má být ochrana těchto zájmů právnických osob přiznána (srov. von Bar, Ch. a kol., op. cit., str. 305).

99. Z osnovou zvlášť vymezených skutkových podstat lze zmínit újmu způsobenou zásahem do důstojnosti, svobody nebo soukromí, jež se primárně vztahuje k osobám fyzickým. Jde-li však o za zásah do pověsti osoby, resp. újmy z toho vzniklé, jedná se o právně významnou újmu (pouze) tehdy, pokud tak stanoví národní právní řád (srov. čl. VI.-2:203). Osnova tedy i v tomto ustanovení ponechává otázku existence osobních (osobnostních) práv právnických osob na řešení v jednotlivých státech a jejich soudnímu výkladu (srov. von Bar, Ch. a kol., op. cit., str. 423).

100. Kromě toho osnova stanoví zvláštní skutkovou podstatu újmy vzniklé v důsledku sdělení takových informací o jiném, o nichž škůdce věděl nebo musel vědět (resp. musel rozumně předpokládat), že jsou nepřesné (srov. čl. VI.-2:204). V tomto zvláštním případě osnova předpokládá, že poškozenou osobou může být i osoba právnická, nicméně tato skutková podstata je založena na objektivním principu v tom smyslu, že není významné, zda sdělením informace došlo k zásahu do osobní cti („personal honour“) poškozeného. Kupříkladu postačí, pokud nepřesná informace vyvolá pochybnosti o důvěryhodnosti poškozené osoby (srov. von Bar, Ch. a kol., op. cit., str. 444).

101. Formu odškodnění způsobené újmy předpokládá osnova primárně v penězích, jiným způsobem tehdy, pokud se to jeví vhodné vzhledem k okolnostem věci (srov. čl. VI.-6:101). Odškodnění v nepeněžité formě se předpokládá především v případě zásahu do nehmotných osobnostních práv (srov. von Bar, Ch. a kol., op. cit., str. 910).

Historické právní úpravy na našem území

(…)

Legislativní přípravy návrhu občanského zákoníku a jeho novelizace

113. Věcný záměr návrhu občanského zákoníku z roku 2000 k zamýšlené úpravě ochrany osobních práv právnických osob uváděl, že upravena bude ochrana názvu a dobré pověsti právnických osob, a to obdobně, jak taková právní ochrana náleží osobám fyzickým.

114. První veřejnosti představená verze návrhu občanského zákoníku z ledna 2005 spojovala výslovně s ochranou pověsti právnických osob rovněž právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění (§ 111). Právní úprava závazku k náhradě nemajetkové újmy byla již v této verzi návrhu pojímána v rámci ustanovení o závazcích z deliktů, přičemž byl navrhován princip, podle kterého se zásadně hradí pouze majetková škoda, nemajetková újma jen tehdy, stanoví-li tak zvlášť zákon (§ 2401 odst. 1). Důvodová zpráva žádné bližší důvody takto navržené právní úpravy neuváděla.

115. Verze návrhu uveřejněná v květnu 2007 se lišila pouze tím, že (bez bližšího odůvodnění v důvodové zprávě) bylo výslovně stanoveno právo právnické osoby domáhat se určení svého práva (§ 121).

116. Zásadní změnu zaznamenal návrh v jeho podobě předložené vládě v lednu 2009. Ze zvlášť stanovených práv k ochraně pověsti právnické osoby byla ponechána pouze práva na upuštění od neoprávněného zásahu a na odstranění jeho následku. Právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění a právo domáhat se určení svého práva byla (bez bližšího odůvodnění v důvodové zprávě) vypuštěna (§ 134).

117. V průběhu dalšího legislativního procesu nedoznala navržená úprava v předmětném rozsahu žádných změn. Tato problematika nebyla při projednání návrhu občanského zákoníku součástí parlamentní rozpravy. Po přijetí občanského zákoníku nebylo k této problematice vydáno výkladové stanovisko Expertní skupiny Komise pro aplikaci nové civilní legislativy.

118. Při následných novelizacích občanského zákoníku nedoznala předmětná úprava změn.

119. Je však namístě zmínit, že v průběhu příprav novelizace občanského zákoníku v roce 2014 bylo v rámci uveřejněného pracovního textu návrhu zákona zvažováno vložení práva právnické osoby požadovat odčinění nemajetkové újmy do znění § 135. A to s odůvodněním, že „nový občanský zákoník vypustil oproti dřívější úpravě pravidlo, podle kterého mohla i právnická osoba žádat přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, již utrpěla zásahem do svého názvu či pověsti. Důvodem zřejmě byla představa, že právnické osoby jako fiktivní útvary nemajetkovou újmou být stiženy nemohou. To je ovšem představa mylná: jakkoliv právnická osoba sama vskutku nemajetkovou újmu pociťovat nemůže, mohou osoby v ní sdružené pociťovat nemajetkovou újmu zájmů, pro jejichž prosazování byla právnická osoba zřízena. Je dozajista na místě, aby to byla právě právnická osoba, kdo se pro osoby v ní sdružené bude domáhat (nejen) odčinění nemajetkové újmy. Ostatně soudní praxe ukazuje, že taková újma je často konstatována a nahrazována, a mělo by tomu tak být i nadále; jinak by došlo k výraznému a obtížně odůvodnitelnému omezení ochrany dobré pověsti právnických osob. Co více, existence základních práv právnických osob byla uznána nejenom judikaturou soudu pro lidská práva ve Štrasburku, ale i právem EU. Diskriminovat právnické osoby odpíráním jim práv v důsledku jakési doktrinální koncepce je v právním státě nepřípustné. Jako příklad je možno uvést judikaturu o mezinárodních sankcích postihujících právnické osoby, kde požívají právnické osoby naprosto stejné právní ochrany jako osoby fyzické.“

120. V předloženém znění návrhu novely ani v jejím přijatém znění již zvažovaná úprava obsažena nebyla.

Důvody účinné právní úpravy

121. Důvodová zpráva k občanskému zákoníku se k otázce práva právnické osoby na odčinění nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do její pověsti podle § 135 o. z. výslovně nevyjadřuje. Jako obecné východisko úpravy ustanovení o náhradě majetkové a nemajetkové újmy uvádí, že návrh vychází ze zdejší tradice, a to i z tradice úpravy ve všeobecném zákoníku občanském, ale s poučením z novějších vývojových trendů, patrných zejména z návrhu Principů evropského deliktního práva (PETL) vypracovaných Evropskou skupinou pro deliktní právo v r. 2005, z vývoje příslušné partie německého občanského zákoníku (§ 823 a násl. BGB), z obsahu občanského zákoníku Québecu (§ 1457 a násl. CCQ) i z návrhu novely rakouského deliktního práva. S přihlédnutím k těmto normativním i nenormativním textům, ale i v návaznosti na tradici starého obecného občanského zákoníku se navrhuje rozejít se zcela s pojetím institutu náhrady škody v duchu primitivního materialismu, podle něhož se poškozenému hradí výlučně škoda majetková.

122. Nemajetková újma má být dle důvodové zprávy odčiněna v některých zvláštních případech, a to buď tehdy, není-li náhrada majetkové újmy vůbec možná, anebo tehdy, odporovalo-li by přiznání poškozenému náhrady jen majetkové újmy obecně uznávaným zásadám spravedlnosti. V prvé řadě se náhrada nemajetkové újmy přiznává při protiprávních zásazích do osobních práv člověka nebo do obdobných (restriktivněji vymezených) práv právnické osoby. V tomto směru se dle důvodové zprávy zásadně přejímá koncept dosavadní zákonné úpravy.

123. Obecně pak ve vztahu k právnímu postavení právnických osob důvodová zpráva uvádí, že metodologicky je pojetí rovnosti účastníků jako první zásady občanskoprávních vztahů vadné i z toho důvodu, že vede k závěru o rovném právním postavení fyzických a právnických osob. Tím se základní přístupové schéma k pojetí soukromých práv a povinností deformuje. Akcent na zásadu rovnosti jednak zastírá přirozenou nerovnost mezi fyzickými a právnickými osobami, neboť mezi nimi nemůže být právně, především v oblasti osobních práv, rovnosti nikdy dosaženo. Dle důvodové zprávy člověk a právnická osoba principiálně nejsou a nemohou být obecně v rovném právním postavení. Člověk má ze své podstaty nezadatelná přirozená práva. Zákon nelimituje základní práva člověka, nýbrž naopak základní práva člověka představují limit pro zákon. Tak to také vyjadřuje Listina základních práv a svobod a celý český ústavní pořádek.

124. Naproti tomu základ juristického postavení právnických osob je dle důvodové zprávy odlišný; z něho také vyplývají jiné právní důsledky. Právnická osoba je umělý organizační útvar vytvořený člověkem a sloužící jeho zájmům. Na rozdíl od člověka, jehož právní osobnost pozitivní právo uznává (uznat musí), právnické osobě její právní osobnost pozitivní právo poskytuje (dát může). Odtud se odvozuje naprosto odlišné právní postavení obou skupin právních subjektů, o jejichž právní rovnosti nelze mluvit ani ve sféře osobních práv, ani v celé sféře práv majetkových. Tato rovnost se uplatňuje, a to ještě nikoli bezvýjimečně, v oblasti práv věcných a obligačních.

125. I v souvislosti odůvodněním tzv. antropocentrického pojetí občanského zákoníku důvodová zpráva opětovně zdůrazňuje, že při úpravě postavení právnických osob se uplatňuje východisko, že právnické osoby vytvářejí lidé proto, aby sloužily jejich zájmům. Nefinguje se tudíž rovnost obou skupin subjektů, neboť ta fakticky není a v řadě případů není ani možná. Zjevný rozdíl je v konstrukci osobních práv, dále se jedná o rozsáhlou oblast práva rodinného a dědického, nehledě k tomu, že ani při určitých typech smluv nemohou právnické osoby jako určitá smluvní strana vůbec vystupovat.

126. Toto východisko zdůrazňuje důvodová zpráva i v souvislosti s úpravou statusových otázek osob. Občanský zákoník dle důvodové zprávy odlišuje nahlížení práva na lidi jako fyzické osoby a na právnické osoby jako subjekty umělé (fiktivní). Občanský zákoník tak jen bere na vědomí, že člověk je subjekt přirozených práv, jež zákon může jen respektovat a uznat a případně, v zájmu celku a racionálního uspořádání a fungování demokratické společnosti, omezit (regulovat), kdežto právnickou osobu, aby se subjektem práva stala, musí zákon za takovou prohlásit a konstituovat. Osnova tudíž odmítá antropologizaci právnických osob a bere za své hledisko, že právnické osoby jsou umělé lidské útvary, které jsou vytvořeny proto, aby sloužily zájmům člověka, nikoli proto, aby mu byly ve všem postaveny naroveň; rovnost fyzických a právnických osob přichází v úvahu jen v majetkových otázkách, a to ještě ne ve všech.

Názory právní teorie

127. V současnosti nepanuje ve vztahu k otázce odčinění nemajetkové újmy způsobené v důsledku neoprávněného zásahu do pověsti právnické osoby podle účinné právní úpravy v právní teorii jednota.

128. V odborné literatuře je zpravidla zastáván buď výslovný názor, podle kterého odčinění nemajetkové újmy za dané situace nemůže být úspěšně požadováno (srov. Svejkovský, J.: § 135. In: Svejkovský, J., Deverová, L. a kol: Právnické osoby v novém občanském zákoníku. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 43. Chaloupková, H., Holý, P., Urbánek, J. Mediální právo. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 375. Pilík, V.: Pojetí a úprava ochrany právní osobnosti právnických osob v občanském právu. Právní rozhledy, roč. 2016, č. 13-14, str. 457 – 466. Dobrozemský, V.: Ochrana názvu nevýdělečné organizace a jméno člověka v názvu. Unes – účetnictví neziskového sektoru, roč. 2009, č. 7, str. 7), popřípadě není toto právo uváděno ve výčtu práv vyplývajících z neoprávněného zásahu do pověsti právnické osoby podle § 135 o. z. (srov. Lasák, J.: § 135. In: Lavický, P. a kol: Občanský zákoník. Obecná část. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 716. Pospíšil, M.: Právní úprava názvů podnikatelů – stručné porovnání s minulou právní úpravou. Obchodní právo, roč. 2014, č. 5, str. 176).

129. Autoři delikt neoprávněného zásahu do pověsti právnické osoby zpravidla neuvádějí ani mezi případy zvlášť zákonem stanovené povinnosti odčinit nemajetkovou újmu ve smyslu § 2894 odst. 2 o. z. (srov. Bezouška, P.: § 2894. In: Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 1498. Melzer, F.: § 2894. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol.: Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek IX, § 2894-3081. Praha: Leges, 2018, str. 44. Hrádek, J.: § 2894. In: Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol.: Občanský zákoník VI. Komentář. Svazek VI. Praha: Wolters Kluwer, 2014, str. 871, včetně přepracované podoby uveřejněné v informačním systému ASPI), popř. uvádějí, že ustanovení § 2894 odst. 2 o. z. stanoví uzavřený výčet případů otevřený pouze ve směru dohody stran, pro nějž nelze použít analogii a na ni založit povinnost k náhradě nemajetkové újmy (srov. Tichý, L., Hrádek, J.: Deliktní právo. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 124 a 292).

130. Spíše výjimečně je mezi autory právo na odčinění nemajetkové újmy se zásahem do pověsti právnické osoby spojováno, a to buď bez bližšího zdůvodnění (srov. Dvořák, T.: § 135. In Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol.: Občanský zákoník I. Komentář. Svazek I. Praha: Wolters Kluwer, 2014, str. 437), nebo s odkazem na judikaturu podle předchozí právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (srov. Zůbek, J.: K právu nástupce poškozeného na přiznání nemajetkové újmy v adhezním řízení. Trestní právo, roč. 2021, č. 2, str. 11).

Posouzení existence tzv. otevřené nepravé (teleologické) mezery v právu a přímé použitelnosti ustanovení mezinárodní smlouvy

131. Na základě shora uvedených východisek dospěl dovolací soud k názoru, že existenci tzv. otevřené nepravé (teleologické) mezery v právu ve vztahu k právu právnické osoby na odčinění nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do její pověsti nelze podle účinné právní úpravy dovodit.

132. Předně je třeba zohlednit, že ze samotné ústavní garance dobré pověsti podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod nevyplývá nezbytnost její zákonné ochrany (právě) prostřednictvím soukromého práva právnické osoby na odčinění (přiměřené zadostiučinění) nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do její pověsti. Nelze tak dospět k závěru, že by na základě ústavní ochrany základních práv a svobod bylo třeba absenci zákonem požadovaného zvláštního stanovení tohoto zásahu jako důvodu pro vznik práva právnické osoby na odčinění nemajetkové újmy (§ 2894 odst. 2 o. z.) překlenout ústavně konformním výkladem.

133. Nelze ostatně ani uzavřít, že by předmětné právo právnické osoby mohlo být považováno za součást evropské kontinentální konvence soukromého práva, k níž se účinná právní úprava v občanském zákoníku přihlašuje. To vyplývá především ze shora uvedeného přeshraničního srovnání evropských národních právních úprav, jež obsahují široké spektrum přístupů k této problematice. Právo na odčinění nemajetkové újmy je právnickým osobám v těchto úpravách přiznáváno spíše výjimečně, a nelze ho tak považovat za standardní součást kontinentálních soukromoprávních tradic. Tomu pak odpovídá i znění citovaných nadnárodních (akademických) projektů unifikace (evropského) soukromého práva, které otázku odčinění nemajetkové újmy právnických osob v důsledku neoprávněného zásahu do jejich pověsti ponechávají otevřenou.

134. Právo právnické osoby na odčinění nemajetkové újmy způsobené v důsledku neoprávněného zásahu do pověsti nelze považovat ani za tradiční institut tuzemského soukromého práva, jak se vyvíjelo do roku 1948, z něhož účinná právní úprava v občanském zákoníku koncepčně vychází. Mimo toto období bylo předmětné právo právnickým osobám přiznáno pouze v období od 1. 2. 1992 do 31. 12. 2013 podle předchozí právní úpravy v občanském zákoníku, s jehož koncepcí se v obecné rovině účinná právní úprava opírající se o přístupové hledisko diskontiunity záměrně rozchází.

135. Nelze rovněž pominout zásadní odlišnost mezi samotnou právní podstatou přirozených práv člověka chráněných v účinném soukromém právu absolutním osobnostním právem podle § 81 a násl. o. z. a ochranou některých práv právnických osob osobní povahy, jimž je zákonem přiznána soukromoprávní ochrana podle § 135 o. z. Toto rozlišení je zdůrazňováno rovněž ve shora citované rozhodovací praxi dovolacího soudu. Přihlašuje se k němu též odůvodnění účinné právní úpravy v občanském zákoníku, a to již samotným terminologickým odlišením těchto různých kategorií právních hodnot, jak uvedeno shora. Na tom nic nemění, že ochrana těchto odlišných právních hodnot je v obou případech realizována v účinné zákonné úpravě prostřednictvím soukromých práv absolutní povahy, v důsledku čehož může být (a zpravidla i bývá) posuzování podmínek samotné neoprávněnosti (nezákonnosti) zásahu do těchto soukromých práv obdobné.

136. Pro řešení posuzované otázky je rovněž významné, že účinná právní úprava stojí v souvislosti s uplatňováním antropocentrického pojetí soukromého práva zřetelně na rozlišování mezi právním postavením osob fyzických a osob právnických, jež vyplývá z občanským zákoníkem akceptované přirozené nerovnosti mezi fyzickými osobami, jako živými bytostmi nadanými nezadatelnými přirozenými právy, a právnickými osobami, jako organizačními útvary vytvořenými člověkem a sloužícími jeho zájmům, jimž pozitivní právo jejich právní osobnost pouze poskytuje (může poskytovat).

137. Účinná právní úprava tudíž dle úmyslu zákonodárce nesměřuje k tomu (resp. nefinguje takový stav), aby v právním postavení fyzických osob a právnických osob bylo dosaženo rovnosti, což platí především v oblasti osobních práv, kde existence takové rovnosti je ze samotné podstaty obou skupin právních subjektů fakticky vyloučena a v řadě případů není právně dosažitelná.

138. Tomuto koncepčnímu východisku účinné právní úpravy se proto nijak nepříčí zákonné omezení podmínek vzniku deliktního závazku k odčinění nemajetkové újmy pouze na případy zvlášť zákonem stanovené, a tudíž ani stanovení odlišného okruhu případů vzniku tohoto závazku ve prospěch osob fyzických na straně jedné a osob právnických na straně druhé (není-li výslovně ujednáno jinak). Existence odlišného rozsahu odškodňování nemajetkové újmy pro fyzické a právnické osoby proto nemůže představovat ani diskriminační postup vůči jedné z těchto skupin subjektů práv.

139. Ze shora uvedeného rovněž vyplývá, že ze samotné skutečnosti, že fyzickým osobám je podle § 2956 a násl. o. z. zákonem přiznáno právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené zásahem do jejich přirozených práv (chráněných absolutním osobnostním právem podle ustanovení první části občanského zákoníku), není důvod dovozovat, že by zákonodárcem zároveň bylo (resp. muselo být) přiznáno právo na náhradu nemajetkové újmy rovněž osobám právnickým v souvislosti se zásahem do jejich (oproti absolutnímu osobnostnímu právu fyzických osob povahově odlišného) práva na ochranu pověsti. Ostatně stanovení tohoto práva ve smyslu § 2894 odst. 2 o. z.ve prospěch právnických osob bylo zvažováno jak v průběhu legislativních prací na samotné osnově občanského zákoníku, tak i při přípravě novelizace občanského zákoníku v roce 2014, nicméně v obou případech byl průběhu dalších legislativních prací tento záměr zákonodárcem opuštěn.

140. Proto dovolací soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že situace, kdy zákonodárce nezahrnul neoprávněný zásah do pověsti právnické osoby do okruhu zvlášť stanovených případů, se kterými zákon spojuje právo na odčinění nemajetkové újmy ve smyslu § 2894 odst. 2 o. z., nepředstavuje tzv. otevřenou nepravou (teleologickou) mezeru v právu. Je tomu tak proto, že zde není takové zákonné ustanovení, u něhož by ze skutkové podstaty popsané v jeho hypotéze vyplýval takový následek stanovený v jeho dispozici, jenž by se měl vzhledem k teleologii tohoto ustanovení vztahovat (vzhledem k hodnotám a principům, na nichž je založen právní řád) i na deliktní závazek odčinění nemajetkové újmy právnické osoby v důsledku neoprávněného zásahu do její pověsti.

141. Konečně existence práva právnické osoby na odčinění nemajetkové újmy v důsledku neoprávněného zásahu do její pověsti nevyplývá ani z ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána. Rovněž v právu unijním není tato problematika harmonizována. Uvedený závěr je rovněž možno považovat za souladný i se shora citovanou rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva a jeho výkladu Úmluvy, podle kterého samotná existence práva právnických osob na dobrou pověst a jeho rozsah jsou diskutabilní, neboť je třeba spatřovat rozdíl mezi dobrou pověstí právnické osoby a člověka. Navíc i ve vztahu k samotné ochraně pověsti fyzických osob mají dle Evropského soudu pro lidská práva členské státy prostor pro uvážení, pokud jde o prostředky, které poskytují podle vnitrostátního práva. Tím spíše pak tento závěr musí platit pro ochranu pověsti osob právnických.

142. Proto z ratifikovaných a vyhlášených mezinárodní smluv, jimiž je Česká republika vázána, nevyplývá její závazek k ochraně tohoto práva právnických osob, a tudíž existenci tohoto práva nelze dovodit ani z žádného přímo použitelného ustanovení takové mezinárodní smlouvy.

143. Proto lze na základě shora uvedených východisek uzavřít, že podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 nemá právnická osoba právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným zásahem do své pověsti podle § 135 odst. 2 o. z.

144. Tím však zároveň není vyloučeno, aby v případě, kdy je povinnost k odčinění nemajetkové újmy vzniklé právnické osobě zvlášť zákonem stanovena ve smyslu § 2894 odst. 2 o. z. (jak jsou tyto případy uvedeny příkladem shora), zohledňovalo přiměřené zadostiučinění k odčinění nemajetkové újmy též takové poškození pověsti právnické osoby, k němuž v této souvislosti došlo (tj. např. poškození pověsti právnické osoby v hospodářské soutěži v důsledku nekalosoutěžního jednání jiného soutěžitele).

(…)

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů