// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu 30.11.2020
Uložení vhodného a přiměřeného opatření k odvrácení hrozící újmy
Soud není ani podle § 2903 odst. 2 o. z. oprávněn uložit České republice - Ministerstvu životního prostředí, aby vypracovala návrh zákona, tím méně pak nařídit, jaký má být obsah právní úpravy, jejíž přijetí spadá do kompetence Parlamentu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 366/2020, ze dne 30. 9. 2020
Dotčené předpisy:
§ 2903 odst. 2 o. z.
čl. 2 odst. 1 předpisu č. 1/1993 Sb.
čl. 15 odst. 1 předpisu č. 1/1993 Sb.
Kategorie: náhrada škody; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 29. 3. 2018, č. j. 26 C 12/2018-37, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby žalované byla uložena povinnost do šesti měsíců „připravit návrh změny platné právní úpravy zákona o ochraně přírody a krajiny tak, aby existovala legální možnost přímé obrany před škodami způsobenými vlkem obecným, a dále, aby došlo danou právní úpravou k regulaci počtu této šelmy na území České republiky s ohledem na místní specifikace každé oblasti s tím, že v oblasti Broumovsko bude jeho výskyt omezen absolutně s ohledem na husté osídlení oblasti a existující přímé nebezpečí pro zdraví a životy osob a výrazné škody na majetku“, a rozhodl o nákladech řízení. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že v roce 2017 vlk obecný, chráněný zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, způsobil škody na majetku P. K., J. T., J. T. a P. K. Uzavřel, že podle § 2900, § 2901, ani § 2903 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), soud nemůže České republice ani v rámci prevenční povinnosti uložit, aby připravila návrh změny zákona.
Městský soud v Praze k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 16. 10. 2019, č. j. 19 Co 155/2018-86, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, že vlci jsou zvlášť chráněnými živočichy podle § 48 odst. 2 písm. a) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a přílohy III. prováděcí vyhlášky č. 395/1992 Sb., jakož i podle směrnice Rady 92/43/EHS ze dne 21. 5. 1992 a její přílohy IV. Podle § 50 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. je zakázáno zasahovat do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů (tedy i vlků), zejména je chytat, chovat v zajetí, rušit, zraňovat nebo usmrcovat. Způsobují-li vlci škody, mají žalobci právo požadovat náhradu škody i ochranu svého majetku, nikoli však domáhat se soudní cestou návrhu na změnu zákona. Soud není oprávněn uložit státním orgánům, aby vykonávaly svou kompetenci, tím méně pak, aby se tak stalo konkrétním způsobem a ve stanovené době, neboť by postupoval v rozporu s ústavními zásadami dělby moci v České republice. Požadavek žalobců nemá oporu v hmotném právu, ustanovení § 2900, § 2901 ani § 2903 odst. 2 o. z. na daný požadavek nedopadají.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují tím, že jde o věc dosud judikatorně neřešenou, při jejímž posouzení odvolací soud nesprávně vyložil § 2900, § 2901 a § 2903 odst. 2 o. z. Podle § 2900 o. z. je stát povinen počínat si při legislativní práci tak, aby nepůsobil škodu na majetku jiného. Pokud již nebezpečnou situaci vytvořil tím, že do zákona zařadil vlka mezi chráněné druhy, má podle § 2901 o. z. povinnost na ochranu žalobců zakročit, a to nejlépe cestou změny zákona a vynětím vlka obecného z jeho ochrany. Neučinil-li tak sám, je na soudu, aby mu takovou povinnost uložil podle § 2903 odst. 2 o. z. Podle názoru žalobců je soud oprávněn při vážném ohrožení (v daném případě majetku žalobců) na návrh ohrožených uložit České republice
– Ministerstvu životního prostředí, aby jakožto vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící újmy připravila návrh změny zákona způsobem uvedeným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a ve lhůtě tam uvedené. Žalobci dále v dovolání popsali škody, které vlk působí, a vysvětlili, že finanční náhrady podle zákona č. 115/2000 Sb., o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy, jsou nedostatečné. Navrhli změnu napadeného rozsudku a vyhovění žalobě nebo jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobců nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka, zda soud může podle § 2903 odst. 2 o. z. uložit České republice – Ministerstvu životního prostředí, aby připravila a vládě předložila návrh zákona, nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle § 2900 o.z. vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného.
Podle § 2901 vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, má povinnost zakročit na ochranu jiného každý, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo kdo nad ní má kontrolu, anebo odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami. Stejnou povinnost má ten, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit
Podle § 2903 odst. 2 o. z. při vážném ohrožení může ohrožený požadovat, aby soud uložil vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící újmy.
Ustanovení § 2903 odst. 2 o. z. se uplatní v případech, kdy hrozí újma, a její vznik je pravděpodobný. Pokud ohrožení spočívá v jednání žalovaného, je třeba, aby k tomuto jednání již došlo anebo aby alespoň bylo prokázáno, že žalovaný hodlá jednat způsobem vyvolávajícím nebezpečí vzniku újmy. V rozhodnutí podle § 2903 odst. 2 o. z. soud uloží škůdci takové povinnosti, které směřují k odstranění neoprávněných zásahů do práv ohroženého a k zamezení vzniku škody. Z toho vyplývá, že ohrožený se nemůže domáhat uložení povinností, které by objektivně nebyly způsobilé hrozící újmě zabránit.
V projednávané věci bylo zjištěno (skutková zjištění podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají), že volně žijící vlci působí v regionu Broumovska škody na majetku tamních farmářů, zejména chovatelů ovcí. Ze žaloby vyplývá, že žalobci za prostředek způsobilý odvrátit škody, jež by v budoucnu mohli vlci způsobit na jejich majetku, pokládají změnu zákona o ochraně krajiny a přírody. Změna zákona, kterou by došlo k vynětí vlka obecného ze seznamu zvlášť chráněných živočichů, by snad mohla vést k požadovanému výsledku, tedy k omezení jeho populace a zmenšení rizika škod. Hodlají-li však žalobci změny zákona dosáhnout prostřednictvím soudního rozhodnutí, pomíjejí základní principy dělby moci, na nichž je založeno fungování České republiky jako demokratického právního státu a které jsou zakotveny v Ústavě České republiky.
Podle čl. 2 odst. 1 zákona č.1/1993 Sb., Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.
Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
Podle čl. 2 odst. 2 zákona č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
Podle čl. 15 odst. 1 Ústavy zákonodárná moc v České republice náleží Parlamentu.
Podle čl. 41 odst. 1 Ústavy návrhy zákonů se podávají Poslanecké sněmovně.
Podle čl. 41 odst. 2 Ústavy návrh zákona může podat poslanec, skupina poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku.
Vyvážený demokratický systém v České republice je založen na dělbě státní moci mezi orgány moci zákonodárné, výkonné a soudní. Zákonodárná moc je Ústavou svěřena Parlamentu. Zákonodárnou iniciativu mají pouze subjekty taxativně vypočtené v čl. 41 odst. 2 Ústavy. Soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy (čl. 81 Ústavy), jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy) a soudci jsou při rozhodování vázáni zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu (čl. 95 Ústavy). Soudy jsou tedy Ústavou oprávněny a povolány k aplikaci a interpretaci zákonů, nemají však zákonodárnou pravomoc ani zákonodárnou iniciativu, nemohou proto zákony nejen přijímat, ale ani navrhovat jejich projednání a přijetí. Rozhodnutí soudu, jímž by bylo ministerstvu uloženo připravit a předložit vládě návrh zákona, by představovalo nepřípustné vykročení z ústavních mezí oprávnění soudu, nepřijatelný zásah do realizace moci výkonné ze strany moci soudní a obcházení výslovné úpravy zákonodárné iniciativy, neboť by se tak prostřednictvím soudního rozhodnutí ve skutečnosti zákonodárné iniciativy chopil žalobce (zde skupina občanů), jenž takovou iniciativou podle Ústavy ani ze zákona nadán není. Dovolací soud tedy uzavírá, že soud není oprávněn uložit České republice - Ministerstvu životního prostředí, aby vypracovala návrh zákona, tím méně pak nařídit, jaký má být obsah právní úpravy, jejíž přijetí spadá do kompetence Parlamentu (viz požadavek žalobců, „aby došlo danou právní úpravou k regulaci počtu této šelmy na území České republiky s ohledem na místní specifikace každé oblasti s tím, že v oblasti Broumovsko bude jeho výskyt omezen absolutně“).
Je třeba dodat, že výrok rozsudku, jehož vydání se žalobce domáhá, musí být nejen z pohledu zákona dovolený, ale také dostatečně určitý (materiálně vykonatelný) a především musí být způsobilý zajistit ochranu žalobcova subjektivního práva. V této souvislosti navrhovatelé zřejmě zcela neuvážili průběh legislativního procesu. I kdyby Ministerstvo životního prostředí skutečně zpracovalo návrh zákona podle jejich představ (přičemž o vykonatelnosti navrhovaného výroku lze vzhledem k jeho obecnosti s úspěchem pochybovat), čímž by bylo učiněno jejich žalobnímu požadavku zadost, a předložilo jej vládě (což žalobci již ani nepožadovali), ještě by to neznamenalo přijetí takového návrhu vládou, jeho předložení Parlamentu a tím méně pak schválení Parlamentem. Jinak řečeno, vydání rozsudku navrženého znění by žalobcům nemohlo přinést ochranu před hrozícími škodami, tím méně pak ochranu rychlou a účinnou, k jejímuž zajištění § 2903 odst. 2 o. z. směřuje.
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobců bylo zamítnuto a žalované ani vedlejšímu účastníku na straně žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Autor: -mha-