// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu 11.09.2019
Přesun důkazního břemene v medicínském sporu na žalovaného
Obecně platí, že ve sporu o náhradu škody (újmy) je povinností žalobce prokázat objektivní podmínky odpovědnosti škůdce za škodu. Neunesení této důkazní povinnosti má za následek neúspěch ve sporu. To se v zásadě vztahuje i na řízení o nárocích odvozených od porušení povinnosti poskytovatele zdravotní péče postupovat lege artis či od objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze jím použité věci. Specifikem medicínských sporů, v nichž na straně jedné vystupuje pacient, jakožto poškozený a na straně druhé poskytovatel zdravotních služeb (lékař či zdravotnické zařízení), jako škůdce, je okolnost, že může nastat situace, kdy poškozený nebude - pro své odborně a materiálně značně nevýhodnější postavení ve srovnání s postavením škůdce - obvykle schopen předložit veškeré důkazy na podporu svých tvrzení. Pokud se tak stane v případech, kdy některý z předpokladů odpovědnosti za újmu může být prokázán pouze za pomoci zdravotnické dokumentace, jíž však disponuje škůdce, lze připustit výjimečný procesní přístup spočívající v tzv. obrácení důkazního břemene.
Nesplní-li účastník povinnost vydat důkaz (§ 129 odst. 2 o. s. ř.), může soud takovou skutečnost vzít v potaz v rámci hodnocení důkazů v tom směru, že zatajil-li účastník řízení skutečnosti, s nimiž mohl, objektivně vzato, soud seznámit, nechová se procesně korektně, jeho přístup k řízení je celkově nevěrohodný, což oslabuje jeho pozici a váhu tvrzení. Podle Ústavního soudu je pak ústavně aprobovatelné, aby obecný soud přistoupil k možnosti ultima ratio spočívající v obrácení důkazního břemene ohledně skutečností, které měly být na základě zdravotnické dokumentace objasněny, a to v situaci, kdy postup podle § 129 odst. 2 o. s. ř. nepřichází v úvahu z důvodu, že předmětná zdravotnická dokumentace buďto v rozporu s právními povinnostmi škůdce nebyla pořízena vůbec, anebo ji (opět v rozporu se svými právními povinnostmi) neuchoval či "ztratil". Tehdy lze totiž akceptovat, aby nad ochranou právní jistoty žalovaného převážil požadavek na zachování principů spravedlivého procesu. Je totiž zřejmé, že v takovýchto situacích je to právě žalovaný, kdo ze svého protiprávního či nepoctivého jednání získává prospěch na úkor žalobce - poškozeného, jenž není schopen unést důkazní břemeno ohledně tvrzení, od nichž odvíjí svůj nárok na náhradu újmy.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2793/2017, ze dne 30. 5. 2019
Dotčené předpisy:
§ 420 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 421a obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 129 odst. 2 o. s. ř.
Kategorie: odpovědnost za škodu; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 4. 11. 2015, č. j. 5 C 92/2012-648, zamítl žalobu na zaplacení 5.127.994 Kč jednorázově a 93.846 Kč v podobě měsíční renty, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a uložil žalobci povinnost zaplatit státu náhradu nákladů znalečného a hotových výdajů, které vyčíslil na 75.737,85 Kč samostatným usnesením ze dne 3. 11. 2016, č. j. 5 C 92/2012-811. Neshledal důvodnou žalobu na náhradu škody na zdraví, jež měla žalobci vzniknout v souvislosti s operací prostaty ve zdravotnickém zařízení žalované. Vyšel ze zjištění, že žalobce absolvoval zákrok na doporučení lékaře žalované J. S., neboť mu po vymočení zůstával v močovém měchýři reziduální zbytek 30 – 40 ml moči. Tentýž lékař provedl dne 19. 10. 2010 přístrojem Green Light Laser operaci, při níž v celkové anestezii odpařil část zvětšené prostaty a pomocí rektoskopu zastavil krvácející tepny ve středním laloku. Týden po operaci byl žalobce bez obtíží, vykazoval zlepšení průtoku moči proti předoperačnímu stavu. Ve dnech 19. – 27. 11. 2010 byl žalobce hospitalizován pro septický stav, postupně se u něj projevila tzv. stresová inkontinence způsobená oslabením funkce příčně pruhovaného svalu zevního svěrače. Ze znaleckých posudků soud dovodil, že postup operatéra byl v souladu s tehdy dostupnými poznatky lékařské vědy a s odbornými postupy doporučenými Evropskou urologickou asociací (EAU). V operačním protokolu není uveden žádný zásah do citlivých míst, opakovanými vyšetřeními nebyla zjištěna ani jizva, nelze tedy dovodit, že došlo k poškození svěrače operačním přístrojem. Stresová inkontinence může být vedle chyby operačního výkonu či působení energie přístroje blízko uzávěru hrdla močového měchýře vyvolána i dalšími činiteli, např. dřívější nedostatečností uzávěrového mechanismu, později prodělanou infekcí, věkem pacienta, samotným principem operačního zákroku či reoperací. Protože nebylo zjištěno chybné provedení zákroku ani negativní vliv vlastností použitého operačního přístroje, nebyly splněny podmínky obecné odpovědnosti poskytovatele zdravotní péče za škodu na zdraví ve smyslu § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), tj. nebyl prokázán postup tzv. non lege artis, ani předpoklady odpovědnosti ve smyslu § 421a obč. zák., neboť žalobcovy obtíže byly vyvolány povahou zákroku, nikoliv vlastnostmi majícími původ v povaze použitého operačního přístroje. Soud neshledal ani odpovědnost žalované za škodu vyvolanou tvrzeným nedostatečným poučením žalobce o rizicích zákroku. Vzal za zjištěné, že žalobci se dostalo řádného poučení v ústní formě (písemný dotazník nebyl v době zákroku podle zákona povinný, jen doporučený) a v rozsahu, který byl odpovídající jeho vzdělání. Žalobce neprokázal, že by se při znalosti rozhodných skutečností reálně rozhodl, že zákrok nepodstoupí. Závěr, že operace byla indikována, opřel soud o znalecké posudky, podle nichž neměla konzervativní léčba kýžené účinky.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 2. 2017, č. j. 13 Co 17/2016-841, 13 Co 460/2016, rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ve věci samé potvrdil, ohledně náhrady nákladů řízení státu změnil usnesení ze dne 3. 11. 2016, č. j. 5 C 92/2012-811, tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit státu na náhradě státem zálohovaných nákladů částku 80.737,45 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav a vyvodil z něj odpovídající právní závěry. K odvolacím námitkám vyložil, že nebyl prokázán termický efekt přístroje, který by vedl k poškození svěrače, resp. znaleckými posudky bylo vyloučeno upálení podstatné části uretálního svěrače. Protože inkontinence byla vyvolána povahou zákroku, nikoliv chybným postupem operatéra či negativním působením vlastností přístroje, není dána odpovědnost žalované za škodu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odůvodňuje tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v dovoláním vymezených otázkách, přičemž v dovolání vymezená otázka je dovolacím soudem řešena rozdílně a má být proto posouzena jinak; zčásti pak jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Nesprávné právní posouzení spatřuje v chybné interpretaci ustanovení § 420, § 415 a § 421a obč. zák. Dovolatel podrobně rekapituluje průběh řízení před soudy obou stupňů a podrobuje kritice závěry znaleckých posudků, z nichž podle jeho názoru učinil odvolací soud skutková zjištění, která jsou v extrémním nesouladu s vyvozenými právními závěry o nenaplnění podmínek odpovědnosti žalované za škodu. Podle dovolatele byla příčinou jeho inkontinence, která se projevila po operačním zákroku, vysoká teplota účinného laserového paprsku použitého přístroje, která nevratně poškodila uzávěrový systém příčně pruhovaného vnějšího svěrače; šlo tedy o negativní působení vlastností operačního nástroje, tj. o okolnost, která má původ v povaze věci použité při operaci, což zakládá odpovědnost poskytovatele zdravotní péče za škodu na zdraví pacienta podle § 421a obč. zák. Poukazuje přitom na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4223/2009 a sp. zn. 25 Cdo 1981/2011 a jejich závěry, že i malou chybu či nezdar v jednom bodě jinak správného postupu, je třeba hodnotit jako porušení právní povinnosti; rozhodnutí odvolacího soudu je s touto judikaturou v rozporu. Odvolacímu soudu dále vytýká, že přebral nekriticky závěry plynoucí ze svědecké výpovědi operatéra, který ovšem má přímý zájem na výsledku soudního řízení, k čemuž mělo být přihlédnuto při hodnocení důkazů. Dovolatel namítá, že operační zákrok nebyl indikován, neboť jeho zdravotní stav nevyžadoval takový typ zákroku. Protože o tom nebyl řádně informován, podstoupil operaci, aniž byl dán jeho informovaný souhlas. Toto pochybení pracovníků žalované zakládá odpovědnost za újmu vyvolanou zdravotními následky bez ohledu na to, zda zákrok byl proveden tzv. lege artis (dovolatel odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 562/1999 a 25 Cdo 1437/2006, jimiž dokládá vztah příčinné souvislosti mezi nedostatečným poučením a vzniklou újmou). Pokud by totiž dovolatel věděl o rozhodných skutečnostech a všech možných rizicích a alternativách zákroku, jakož i o jiných možnostech léčby, neindikovanou operaci by nikdy nepodstoupil. Podrobným rozborem obsahu jednotlivých znaleckých posudků pak dovozuje, že zdravotní dokumentace nebyla řádně vedena, byla dokonce dodatečně pozměňována, což odvolací soud ignoroval. Pak ovšem nebyl řádně popsán průběh zdravotního výkonu a dovolatel neměl možnost prokázat, že újma na jeho zdraví byla vyvolána v příčinné souvislosti s ním (usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/08). Proto by důkazní břemeno o průběhu operace měla nést žalovaná (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1381/2013). Dovolatel navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobě se plně vyhovuje, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně zamítl pro nedůvodnost. Zdůrazňuje závěry znaleckých posudků, z nichž nelze dovodit porušení právní povinnosti ani způsobení újmy povahou použitého přístroje, a vytýká dovolateli, že nepřípustně zjednodušuje a vytrhává z kontextu neúplná sdělení znalců. Dovolatel nevymezil dostatečně určitě předpoklady přípustnosti dovolání ani právní otázku, která ji má založit. Většina dovolacích námitek se vztahuje ke zjištěnému skutkovému stavu, k hodnocení důkazů a je polemikou se závěry znaleckých posudků; tím nelze přípustnost dovolání založit. Žalovaná poukazuje na pasáže znaleckých posudků, z nichž vyplývá, že při operaci byl dodržen náležitý postup a že žalobcova inkontinence nebyla vyvolána zvláštní povahou operačního přístroje. Ztotožňuje se proto se závěrem odvolacího soudu, že podmínky odpovědnosti za škodu nejsou splněny.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky přesunu důkazního břemene v medicínském sporu na žalovaného, která v obdobných poměrech nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k ustanovením § 3028 odst. 3 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a podle zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění účinném do 31. 3. 2012, neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014, resp. před 1. 4. 2012.
Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle odst. 3 tohoto ustanovení odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.
Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák. je porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), dále vznik škody, příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody a presumované zavinění. Zaviněním se rozumí psychický vztah škůdce k vlastnímu protiprávnímu jednání a ke škodě. Tento vztah je vyjádřen buď jako přímý nebo nepřímý úmysl nebo jako vědomá nebo nevědomá nedbalost. Presumována je i nedbalost, při níž vůle nesměřuje ke škodlivému výsledku. U vědomé nedbalosti škůdce věděl o možnosti způsobení škody, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že se tak nestane. Nevědomá nedbalost spočívá v tom, že škůdce nevěděl, že může způsobit škodu, ačkoli to vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
V oblasti poskytování zdravotní péče jsou zdravotnická zařízení (nyní poskytovatelé zdravotní péče) povinna postupovat v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (vzhledem k datu operačního zákroku se použije § 11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu), přičemž takový postup je označován jako „lege artis“. Nedodržení těchto pravidel je protiprávním jednáním. Každá konkrétní situace se přitom posuzuje individuálně, neboť lékařská věda disponuje různými a různě účinnými a bezpečnými postupy k provedení konkrétního léčebného zákroku. Zvažuje se též, zda zdravotnické zařízení (lékař) zvolilo postup adekvátní charakteru nemoci a šetrný k pacientovi a zda způsob provedení byl bez vad. Vše je třeba posuzovat tzv. ex ante, tj. na základě poznatků, které měl lékař k dispozici v době svého rozhodnutí, respektive v době provádění zákroku.
Specifikum sporů o náhradu škody v souvislosti s poskytováním zdravotní péče spočívá v tom, že otázku, zda zdravotnické zařízení postupovalo v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, je nutno posuzovat za pomoci znalců – lékařů, a podkladem pro právní závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace. Tím se v podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého posouzení, tedy dokazování. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování (srov. Holčapek, T. Dokazování v medicínskoprávních sporech, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 96).
Závěr, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval lege artis ve smyslu, jak tento pojem užívá odborná literatura a judikatura, tedy v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, přesto přísluší soudu a nikoli znalci. Byl-li léčebný zákrok z pohledu odborného (medicínského) objektivně nesprávný a současně šlo o chybu odvratitelnou, nelze postup lékaře považovat za lege artis. Soud tudíž nemůže mechanicky přebírat závěr znalců, zda určitý postup byl nebo nebyl lege artis (pokud svůj závěr takto formulují), zejména je-li tento závěr ve zjevném rozporu s konkrétními zjištěními o souladu či rozporu postupu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. O postup non lege artis jde i v případě, že sice postup při ošetření byl zvolen správně, ale provedení bylo chybné. Je tedy třeba hodnotit celkový výkon též ve vztahu k následku, o jehož odškodnění se jedná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, publikován pod C 15605 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“).
Soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu nemá odborné znalosti nebo je nemá v takové míře, aby mohl toto přezkoumání zodpovědně učinit. To na druhou stranu neznamená, že soudce musí automaticky převzít závěry obsažené ve znaleckém posudku. V případě pochybností o věcné správnosti, popř. je-li znalecký posudek nejasný nebo neúplný, nemůže soud názor znalce nahradit vlastním názorem, ale má jej podle § 127 odst. 2 o. s. ř. požádat o vysvětlení, nebo mu uložit, aby neúplný posudek doplnil, či aby odstranil nejasnosti nebo jiné nedostatky znaleckého posudku, popř. vypracoval posudek nový (srov. zprávu schválenou usnesením pléna bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1980, Pls 3/80, publikovanou pod č. 1/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“). V odůvodnění rozsudku je pak nutné vysvětlit, jak byly pochybnosti odstraněny (Lavický, P. in: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád: Praktický komentář. Wolters Kluwer, s. 631). Teprve pokud by ani výslech znalce či jím podané doplnění posudku (s následným výslechem) nevedly k výsledku, soud nechá znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem. Tentýž procesní postup se použije i v případě dokazování k naplnění podmínek tzv. objektivní odpovědnosti poskytovatele zdravotní péče (§ 421a obč. zák.).
Podle § 421a obč. zák. každý odpovídá i za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito. Této odpovědnosti se nemůže zprostit (odst. 1). Odpovědnost podle odstavce 1 se vztahuje i na poskytování zdravotnických, sociálních, veterinárních a jiných biologických služeb (odst. 2).
Citované ustanovení upravuje zvláštní případ objektivní odpovědnosti, kdy ten, kdo plní závazek (poskytuje určitou službu), se nemůže odpovědnosti zprostit na základě žádného liberačního důvodu. Jde o přísnou odpovědnost, která má tzv. absolutní charakter, což ovšem neznamená, že je dána za všech okolností, nýbrž nastupuje pouze tehdy, jsou-li splněny všechny její zákonné podmínky. Zákonnými předpoklady jsou zde vznik škody, její původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jíž bylo při plnění závazku použito, a příčinná souvislost mezi nimi. Přístrojem nebo jinou věcí je jakýkoli hmotný předmět, jehož bylo při plnění závazku použito. Okolnostmi, jež mají původ v povaze věci, se - kromě vady či chybějící vlastnosti - rozumí její typické vlastnosti a účinky, jimiž se věc (přístroj, přípravek) projevuje, tedy účinky samotné její povahy. Odpovědnost je pak dána, jestliže konkrétní újma byla způsobena těmi okolnostmi, jež přímo vyplývají z povahy věci použité při poskytnutí služby, tedy v případě, že tato věc, byť správně použitá, právě svou povahou zapříčinila vznik škody. Závěr, že škoda byla způsobena okolnostmi majícími původ v povaze věci použité při zákroku, nelze učinit, byla-li škoda způsobena okolností, jež má jiný původ, než jsou samotné účinky věci použité při zákroku; vedl-li např. k poškození zdraví chybně provedený zákrok, nelze toto ustanovení aplikovat (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2542/2003, Soubor C 2992, ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 508/2005, Soubor C 4634, a ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 118/2006, Soubor C 5794). Odpovědnost podle § 421a obč. zák. se tedy odvíjí od nepříznivého působení věcí (přístrojů, nástrojů, léčiv, apod.), jichž bylo použito při plnění závazku (zde při poskytování zdravotní péče), nikoliv od způsobu jejich použití, a naplnění podmínky této kvalifikované okolnosti je třeba posuzovat právě ve vztahu k bezprostřednímu působení použité věci, resp. jejích specifických vlastností, na organismus pacienta. Způsob vedení zákroku není okolností mající původ v povaze přístroje či jiné věci, jež byla při zdravotnické službě použita (srov. obdobně např. rozsudek ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3981/2009, Soubor C 11121). Nelze tedy sice od sebe oddělovat působení typických vlastností operačního nástroje a metodu (způsob) jeho použití při operačním výkonu (srov. rozsudek ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2046/2007, uveřejněný pod č. 30/2010 Sbírky), nicméně samotný způsob použití nástroje, tj. pouhý technologický postup, nevede k odpovědnosti podle § 421a obč. zák., jestliže se na výsledném škodlivém účinku neprojevila sama o sobě povaha předmětu, vyplývající z jeho charakteristických vlastností, nýbrž především metoda a způsob jeho aplikace, případně též povaha samotného výkonu.
Lze proto uzavřít, že u odpovědnosti podle § 421a obč. zák. se předpokládá, že vyvolávajícím činitelem poškození zdraví je při zákroku vlastnost konkrétní věci (přístroje či nástroje), která při použití ke svému účelu je způsobilá vyvolat určitý škodlivý následek a také jej způsobila. Soudní praxe shledala takové charakteristické vlastnosti, jež způsobily poškození zdraví pacienta např. v konstrukci operačního přístroje, jeho ostrosti (srov. již citovaný rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2046/2007) či vlastnosti materiálu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1129/2005, Soubor C 4646). Naopak tam, kde byla újma vyvolána způsobem použití věci či jinými okolnostmi, aniž by šlo o účinek plynoucí ze samotné povahy či vlastností věci, jež byla při zdravotnické službě použita, režim § 421a obč. zák. se neuplatní (z rozhodnutí Nejvyššího soudu srov. zejména usnesení ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 797/2011, Soubor C 13336, či rozsudek ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 118/2006, Soubor C 5794).
Soud prvního stupně (a odvolací soud na jeho závěry odkázal) podrobně rozebral dostupnou judikaturu dovolacího soudu a vyložil, proč nejsou splněny podmínky této přísné odpovědnosti v posuzované věci. Žalobce zakládá většinu dovolacích důvodů (vymezením dovolacích námitek je dovolací soud vázán – srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) na námitce, že soudy obou stupňů nesprávně pracovaly se znaleckými posudky, nesprávně vyhodnotily obsah provedených důkazů a dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, což vedlo k chybnému právnímu závěru o nesplnění předpokladů pro vznik odpovědnosti žalované za škodu. Podrobný rozbor otázek, jimž se měli znalci věnovat a jak je měl soud posoudit, nepředstavuje ovšem uplatnění způsobilého dovolacího důvodu, neboť dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k přezkumu právních otázek, nikoliv skutkových zjištění, na nichž soudy založily své právní závěry (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a z judikatury např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky). Stejně tak výhrady dovolatele k závěru soudu o povaze a kvalitě poučení před zákrokem, resp. zda byl zákrok indikován, směřují proti skutkovým zjištěním, aniž formuluje právní otázku, která by měla být předmětem dovolacího přezkumu.
Obecně platí, že ve sporu o náhradu škody (újmy) je povinností žalobce prokázat objektivní podmínky odpovědnosti škůdce za škodu. Neunesení této důkazní povinnosti má za následek neúspěch ve sporu. To se v zásadě vztahuje i na řízení o nárocích odvozených od porušení povinnosti poskytovatele zdravotní péče postupovat lege artis či od objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze jím použité věci. Specifikem medicínských sporů, v nichž na straně jedné vystupuje pacient, jakožto poškozený a na straně druhé poskytovatel zdravotních služeb (lékař či zdravotnické zařízení), jako škůdce, je okolnost, že může nastat situace, kdy poškozený nebude - pro své odborně a materiálně značně nevýhodnější postavení ve srovnání s postavením škůdce - obvykle schopen předložit veškeré důkazy na podporu svých tvrzení. Pokud se tak stane v případech, kdy některý z předpokladů odpovědnosti za újmu může být prokázán pouze za pomoci zdravotnické dokumentace, jíž však disponuje škůdce, lze připustit výjimečný procesní přístup spočívající v tzv. obrácení důkazního břemene (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17).
Nesplní-li účastník povinnost vydat důkaz (§ 129 odst. 2 o. s. ř.), může soud takovou skutečnost vzít v potaz v rámci hodnocení důkazů v tom směru, že zatajil-li účastník řízení skutečnosti, s nimiž mohl, objektivně vzato, soud seznámit, nechová se procesně korektně, jeho přístup k řízení je celkově nevěrohodný, což oslabuje jeho pozici a váhu tvrzení (srov. Jirsa, J. in: Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha II. § 79-180 občanského soudního řádu. 3. Vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 355; viz také obecně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013, Soubor C 14590, či ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, Soubor C 10697). Podle Ústavního soudu je pak ústavně aprobovatelné, aby obecný soud přistoupil k možnosti ultima ratio spočívající v obrácení důkazního břemene ohledně skutečností, které měly být na základě zdravotnické dokumentace objasněny, a to v situaci, kdy postup podle § 129 odst. 2 o. s. ř. nepřichází v úvahu z důvodu, že předmětná zdravotnická dokumentace buďto v rozporu s právními povinnostmi škůdce nebyla pořízena vůbec, anebo ji (opět v rozporu se svými právními povinnostmi) neuchoval či "ztratil". Tehdy lze totiž akceptovat, aby nad ochranou právní jistoty žalovaného převážil požadavek na zachování principů spravedlivého procesu. Je totiž zřejmé, že v takovýchto situacích je to právě žalovaný, kdo ze svého protiprávního či nepoctivého jednání získává prospěch na úkor žalobce - poškozeného, jenž není schopen unést důkazní břemeno ohledně tvrzení, od nichž odvíjí svůj nárok na náhradu újmy.
Nelze přehlédnout, že na existenci takového stavu poukazuje žalobce v dovolání a uplatňoval ji i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (bod VI.). Ten velmi pečlivě odůvodnil, proč nepovažuje za prokázanou příčinu újmy na žalobcově zdraví (projev zvláštních vlastností operačního nástroje), ve stručnosti zmínil i námitku žalobce ohledně nedostatků zdravotnické dokumentace a uzavřel, že je dostatečná, aniž se zabýval podmínkami pro tzv. obrácení důkazního břemene. Odvolací soud sice převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry, odvolací námitku směřující k přesunu důkazního břemene však nevypořádal a nepřezkoumal napadené rozhodnutí, zda shora popsané výjimečné okolnosti spočívající v neoprávněném nakládání se zdravotnickou dokumentací ze strany žalované nastaly a zda případně má dojít k přesunu důkazního břemene. Pokud by tomu tak bylo, nemohou obstát závěry, že žalobce neprokázal podmínky odpovědnosti žalované za újmu na zdraví. Pak ovšem je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a tedy věcně nesprávné.
Vzhledem k tomu, že dosavadní výsledky řízení neukazují, že by bylo možno o věci rozhodnout, dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.). Soud se vypořádá s údaji znalců o jisté nedostatečnosti zdravotnické dokumentace, posoudí, zda skutečně došlo k případu, že nebyla vůbec pořízena či se neuchovala nebo ztratila, a pokud ano, vyhodnotí provedené důkazy v režimu obráceného důkazního břemene. O náhradě nákladů včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v souvislosti s konečným rozhodnutím ve věci samé (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-