// Profipravo.cz / Spoluvlastnictví 01.04.2020

Použití kritéria účelnosti využití při vypořádání podílového spoluvlastnictví

Použití kritéria účelnosti využití nemovitosti v nalézacím řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nemusí spočívat jen v posuzování možností a míry využití její stávající užitné hodnoty, ale může záležet i na tom, kdo ze spoluvlastníků tuto hodnotu spíše zachová nebo uvede do potřebného stavu.

Ani toto kritérium nelze absolutizovat a také v případě, že nižší schopnost údržby společné věci do budoucna vyplývá ze zdravotního stavu spoluvlastníka, je třeba citlivě postupovat tak, aby se rozhodnutí soudu nezaložilo diskriminaci kvůli zdravotnímu stavu. Proto nižší schopnost péče o společnou věc, vyplývající ze špatného zdravotního stavu, lze zpravidla vzít do úvahy tam, kde půjde o značný a výrazný nepoměr. Schopnost účastníka s nízkými příjmy do nemovitosti investovat pak může být významná tam, kde podle skutkových zjištění bude nemovitost v dohledné době vyžadovat investice, které značně převýší jeho možnosti včetně možností rodinných příslušníků, kteří spolu s ním nemovitost užívají. K uvedenému je třeba přihlédnout, jestliže se prokáže objektivní potřeba investic do společné věci a současně neschopnost účastníka je učinit či provést nebo nechat provést potřebné práce.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2728/2019, ze dne 27. 11. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 1143 o. z.
§ 1147 o. z.

Kategorie: spoluvlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobce se domáhal zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků k pozemku st. par. č. XY, jehož součástí je dům č. e. XY, dále pozemku par. č. XY a pozemku par. č. XY, na listu vlastnictví XY, katastrální území a obec XY, vše zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY („nemovitosti“).

Okresní soud v Benešově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 10. 2018, č. j. 11 C 69/2017-483, spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zrušil a nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce s tím, že je povinen zaplatit žalovanému vypořádací podíl 940 000 Kč. Rozhodl také o nákladech řízení.

Soud prvního stupně konstatoval, že oba účastníci – bratři - mají zájem o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví a oba prokázali schopnost uhradit vypořádací podíl. Nicméně převažují kritéria svědčící pro přikázání nemovitých věcí do výlučného vlastnictví žalobce, a to i nad vyšší cenou nabízenou žalovaným. Žalobce nemovitosti dlouhodobě a převážně užívá, pečuje o ně a zasazuje se o jejich účelné využití. Žalovaný neprokázal, že by nemovitosti užíval. Žalobce se také zapojuje do veřejného života v obci a má dobré vztahy se sousedy. Rozpory mezi spoluvlastníky týkající se péče o nemovitosti jsou vzájemné. Předchozí vlastník, strýc účastníků, který jim nemovitosti převedl, měl s oběma dobré vztahy a nelze uzavřít, kdo se o jejich nabytí více zasloužil. Soud stanovil přiměřenou výši vypořádacího podílu podle znaleckého posudku.

Krajský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 2. 2019, č. j. 28 Co 1/2019-553, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Uznal, že žalovaný sice prováděl práce a opravy na nemovitých věcech, více však hodnotil stálou a pravidelnou péči žalobce, který nemovitosti užívá. Výše vypořádacího podílu byla stanovena správně, znalecký posudek byl řádně vypracován a odůvodněn. Mezi rozhodující kritéria pro přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce patří jeho dlouhodobý zájem, jejich pravidelné užívání s rodinou a soustavná péče o ně; naproti tomu žalovaný nemovitosti navštěvuje sporadicky, vynaložil méně na jejich péči a údržbu. Ačkoliv žalovaný nabídl vyšší vypořádací podíl, odvolací soud upřednostnil kritéria svědčící žalobci. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobce bránil žalovanému v užívání nemovitých věcí; žalovaný je více nenavštěvoval ze své vlastní vůle, ani se o častější užívání více nesnažil. Odvolací soud poukázal i na to, že žalovaný vlastní jiný rekreační objekt.

Proti rozsudku podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost odůvodňuje odkazem na § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“). Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci. Podle dovolatele napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav, protože nedocenil, že žalobce v rozporu s dobrými mravy bránil žalovanému v užívání nemovitostí. Pokud odkázal žalovaného na to, že se měl proti takovému jednání bránit, pak upřednostnil zásadu „práva náležejí bdělým“ před zásadou „nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního chování“. Dovolatel odkazuje na rozsudek ze dne Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2598/2010, ze kterého vyplývá, že ochrana se takovému chování neposkytuje. Zároveň odvolací soud „nezdůvodnil, proč ostatní kritéria, především výše vypořádacího podílu, či možnost žalobce do budoucna pečovat o nemovitosti, nejsou v konkrétním případě rozhodující“, což je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005.

Dovolatel má za to, že v jeho prospěch svědčí větší zásluha o nabytí nemovitých věcí do spoluvlastnictví, nabídnutý vyšší vypořádací podíl, přičemž nemovitosti nemohl více užívat pro nevhodné chování žalobce. Nalézací soudy bez výhrad přijaly argumenty žalobce, argumenty dovolatele byly bezdůvodně odmítnuty, což vedlo i v nesprávné zjištění skutkového stavu. Dovolatel mohl díky chování žalobce užívat nemovitosti pouze omezeně. Investoval do nemovitých věcí a projevoval o ně zájem. Nalézací soudy upřednostnily žalobcův vztah k nemovitostem a jejich užívání oproti kritériím svědčícím dovolateli (výše nabízeného vypořádacího podílu, zásluhy na pořízení nemovitostí). Soudy nezohlednily skutečnost, že žalobce pobírá invalidní důchod a má tedy do budoucna „velmi omezené možnosti pečovat o nemovitosti a zajistit nutnou opravu a investice do nemovitostí“. Také hodnota nemovitých věcí měla být stanovena vyšší, a tedy i vypořádací podíl by byl vyšší. Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se zrušuje spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem, nemovitosti se přikazují do výlučného vlastnictví dovolatele, který uhradí žalobci vypořádací podíl.

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Nalézací soudy se věcí náležitě zabývaly a rozhodnutí odůvodnily. Dovolání je polemikou se zjištěným skutkovým stavem. Soudy postupovaly v souladu se zákonem i judikaturou, vzaly v potaz všechny relevantní skutečnosti a srozumitelně odůvodnily své úvahy. Tvrzení dovolatele týkající se péče o nemovitosti a nemožnosti je v dostatečné míře užívat, nebyla prokázána; soud prvního stupně vysvětlil, proč nedal přednost nabídce vyššího vypořádacího podílu. Nebylo prokázáno, že by žalobce aktivně bránil dovolateli v užívání nemovitých věcí. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2598/2010 tak není přiléhavý, přičemž soud prvního stupně postupoval podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1900/2005. Má za to, že žádné z kritérií není rozhodující, naopak jedná se o souhrn skutečností; dodává, že soud prvního stupně se tímto řídil. Navrhuje dovolání odmítnout.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je částečně přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je v rozsahu, ve kterém je přípustné, důvodné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§ 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].

Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).

Dovolací soud opakovaně konstatoval, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Při rozhodování o vypořádání spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy v hledisko vůle a připravenosti spoluvlastníka (či několika spoluvlastníků) nabýt společnou věc za přiměřenou náhradu, nejde však o hledisko rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných než v zákoně výslovně uvedených kritérií, respektujících základní principy soukromého práva. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví má zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných rozhodných kritérií. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015).

K tvrzeným důvodům přípustnosti dovolání, které přípustnost nezakládají, a k dovolacím námitkám, které nejsou důvodné:

Dovolatel vymezuje přípustnost dovolání tak, že odvolací soud se odklonil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení chování žalobce, které dovolatel hodnotí jako rozporné s dobrými mravy.

Dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními soudů v nalézacím řízení. Dovolatel sice shledává přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud nezvážil, že žalobce dosáhl na jeho úkor prospěch jednáním, které bylo v rozporu s dobrými mravy, ovšem sám vzápětí uvádí, že toto pochybení vyšlo z převzetí skutkových závěrů soudu prvního stupně, který „zjevně nesprávně zjistil skutkový stav“. Dovolatel tak zakládá přípustnost dovolání na jiném skutkovém základu, než z jakého soudy vyšly; takto formulovaná námitka však nemůže založit přípustnost dovolání. To platí i o dalších námitkách. Dovolatel tvrdí, že v jeho prospěch hovoří větší zásluha o nabytí nemovitých věcí do spoluvlastnictví, nicméně soudy učinily skutkové zjištění, že podíl obou účastníků na nabytí nemovitostí byl stejný.

Nalézací soudy se v zásadě neodchýlily od judikatury dovolacího soudu. V usnesení dovolacího soudu ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, na které dovolatel odkazuje, je ostatně uvedeno, že „otázka, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. To ostatně vyplývá i z textu zákona, podle kterého soudu k uvedeným kritériím pouze přihlédne. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít z jiných skutečností; dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodující v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené.“

Dovolací soud neshledává úvahy nalézacích soudů zjevně nepřiměřenými. Soud prvního stupně upřednostnil kritéria na straně žalobce – dlouhodobé a častější užívání nemovitých věcí, péče o ně, hlubší citový vztah, dále se účastní dění v obci, dobré vztahy se sousedy – oproti kritériím svědčícím žalovanému. Sám dovolatel uvádí, že soudy se „neodůvodněně nechaly přesvědčit o údajné vyšší míře péče žalobce o nemovitosti“; opět tedy (v dovolacím řízení nepřípustně) opírá přípustnost dovolání o jiný skutkový stav, než z jakého vyšly soudy v nalézacím řízení.

Výše nabízeného vypořádacího podílu pak není jediným ani hlavním kritériem pro vypořádání; k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10, 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016. V řízení před nalézacími soudy bylo prokázáno, že se o nabytí nemovitých věcí zasloužili oba účastníci stejně, neboť s předchozím vlastníkem nemovitých věcí (strýc účastníků) udržovali dobré vztahy. K námitce, že hodnota nemovitých věcí je vyšší, než soudy zjistily, se uvádí, že se nejedná o otázku právní, nýbrž skutkovou, kterou dovolací soud není oprávněn přezkoumávat (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2417/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2908/2015).

Dovolatel namítá, že mu žalobce bránil v užívání nemovitých věcí a odkazuje v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2598/2010, nicméně soudy zjistily, že vztahy mezi účastníky jsou velmi špatné, znemožňující rozumnou komunikaci. Z řízení mimo jiné dále vyplynulo, že se oba účastníci vzájemně osočují, dělají si naschvály a podávají na sebe trestní oznámení (jejich jednání však nikdy nebyla kvalifikována jako trestný čin); žalovanému dokonce byla uložena pokuta ve správním řízení. Nalézací soudy se tedy podrobně věnovaly otázce vzájemného vztahu účastníků s důrazem na možné protiprávní jednání a jeho dopadu na stav nemovitostí; nezjistily však nic, co by podporovalo závěr dovolatele, že žalobce dosáhl jednáním v rozporu s dobrými mravy výhody na jeho úkor. Tímto skutkovým zjištěním je dovolací soud vázán.

K části, ve které je dovolání přípustné i důvodné:

Podle judikatury platí: „Soudy rozhodující v nalézacím řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví musí vzít do úvahy nejen velikost podílů a účelné využití věci, jejich rozhodnutí však může vyjít i z jiných skutečností a dovolací soud by mohl zpochybnit úvahy nalézajících soudů o tom, komu má být věc přikázána, jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené. Použití kriteria účelnosti využití nemovitosti nemusí spočívat jen v posuzování možností a míry využití její stávající užitné hodnoty, ale může záležet i na tom, kdo ze spoluvlastníků tuto hodnotu spíše zachová nebo uvede do potřebného stavu“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1078/2009). Jak z uvedeného rozhodnutí vyplývá, ani toto kritérium nelze absolutizovat a také v případě, že nižší schopnost údržby společné věci do budoucna vyplývá ze zdravotního stavu spoluvlastníka, je třeba citlivě postupovat tak, aby se rozhodnutí soudu nezaložilo diskriminaci kvůli zdravotnímu stavu. Proto nižší schopnost péče o společnou věc, vyplývající ze špatného zdravotního stavu, lze zpravidla vzít do úvahy tam, kde půjde o značný a výrazný nepoměr. Schopnost účastníka s nízkými příjmy do nemovitosti investovat pak může být významná tam, kde podle skutkových zjištění bude nemovitost v dohledné době vyžadovat investice, které značně převýší jeho možnosti včetně možností rodinných příslušníků, kteří spolu s ním nemovitost užívají. K uvedenému je třeba přihlédnout, jestliže se prokáže objektivní potřeba investic do společné věci a současně neschopnost účastníka je učinit či provést nebo nechat provést potřebné práce.

V řízení žalovaný tvrdil, že finanční ani zdravotní situace žalobce není taková, aby o nemovitosti do budoucna pečoval tak, jak je pro udržení jejich dobrého stavu potřeba (viz vyjádření k žalobě na č. l. 48). K tomuto tvrzení však nenabídl důkazy, nicméně nebyl ani o této potřebě poučen (§ 118a odst. 3 o. s. ř.). Toto tvrzení však opakoval v odvolání (č. l. 510, a uvádí je i v dovolání), odvolací soud však na něj nereagoval, ačkoliv šlo o tvrzení potenciálně významné. Proto je právní posouzení neúplné, rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, pokud jde o odůvodnění rozhodnutí, které nereaguje na tvrzenou potenciálně významnou skutečnost, a také s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1078/2009); to zakládá přípustnost dovolání. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak neúplné a předčasné; napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů