// Profipravo.cz / Restituce a rehabilitace 05.12.2019
Spoluvlastnický podíl jako náhrada za nevydaný původně odňatý pozemek
Dosavadní judikatura způsob saturace restitučního nároku skrze spoluvlastnický podíl k náhradnímu pozemku ve spoluvlastnictví státu výslovně nezapovídá, leč i zde je nezbytné setrvat na požadavku vhodnosti poskytované náhradní hodnoty. V případě vydání spoluvlastnického podílu se pak nabízí zejména prověření hlediska bezobtížného výkonu práv nového (spolu)vlastníka, pročež je rovněž nežádoucí, aby vydání náhradního pozemku kupříkladu představovalo základ pro budoucí potenciální spory zainteresovaných subjektů.
I v takovém případě se však za stavu založeného novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 460/2016 Sb. jedná o změnu (spolu)vlastnického práva, která je limitována zákonným předkupním právem ve smyslu § 1124 o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4423/2018, ze dne 3. 9. 2019
Dotčené předpisy:
§ 11 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb.
§ 6 zák. č. 503/2012 Sb.
§ 1124 o. z.
Kategorie: restituce a rehabilitace; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ částečným rozsudkem ze dne 24. 7. 2017, č. j. 5 C 178/2016-239, ve výrocích I. – IV. nahradil projev vůle žalované k uzavření ve výroku obsažené smlouvy o bezúplatném převodu pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Rozhodnutí stran pozemků vyjmenovaných v bodě V. a o náhradě nákladů řízení vyhradil konečnému rozsudku. Vyšel ze zjištění, dle nichž je žalobce osobou oprávněnou ve smyslu § 4 zákona o půdě, jíž přísluší požadovat vydání náhradních pozemků podle § 11a téhož zákona. Postup žalované, jež setrvale evidovala žalobcův restituční nárok v nesprávné (výrazně nižší) výši, a ztěžovala tak jeho účast ve veřejných nabídkách, skrze něž by mohl svůj nárok uspokojit, označil za liknavý. Rozhodl toliko částečným rozsudkem, neboť ve vztahu k označeným pozemkům nebylo v době rozhodnutí možné jednoznačně určit jejich cenu, respektive rozhodnutí bránilo uplatnění restitučního nároku církve.
K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 13. 6. 2018, č. j. 26 Co 405/2017-598, ve znění doplňujícího rozsudku vyhlášeného dne 15. 8. 2018, změnil tak, že řízení v části týkající se bezúplatného převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, a spoluvlastnických podílů vždy ve výši 2/3 na pozemcích prac. č. XY, v katastrálním území XY, zastavil a rozsudek v rozsahu vztahujícím se ke třem posledně uvedeným pozemkům zrušil [výrok I. písm. a)], žalobu stran pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY zamítl [výrok I. písm. b)] a nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy ve výroku specifikovaného znění [výrok I. písm. c)], jinak rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok II.), současně žalobu na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků vyjmenovaných v tomto výroku zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení spojených s vyhlášením doplňujícího rozsudku (výrok IV.). Ztotožnil se s úsudkem okresního soudu, podle něhož je žalobce osobou oprávněnou, ve vztahu k níž žalovaná postupuje liknavě. Připomněl závěry konstantní rozhodovací praxe, dle kterých je pozemky odňaté za účelem jejich zastavění, jež poté nelze právě pro výstavbu vydat původním majitelům, zapotřebí ocenit jako pozemky stavební, byť by byly v okamžiku jejich převodu na stát evidovány jako zemědělské. Po součtu cen převáděných pozemků a jejich poměření s hodnotou původních nevydaných pozemků shledal, že v aktuálním řízení nedošlo k přečerpání restitučního nároku žalobce. Ve svém rozhodnutí pak zohlednil částečné zpětvzetí žaloby (zastavení řízení v poměrné části) i skutečnost, že vydání některých požadovaných pozemků brání zákonná překážka (výslovně tak uzavřel ve vztahu k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY), pročež ve vztahu k takto dotčeným nemovitostem žalobu zamítl. Rozhodnutí soudu prvního stupně ve zbytku potvrdil a svým rozsudkem nahradil projev vůle žalované k převodu dalších pozemků, jež žalobce označil v odvolacím řízení (odkázav přitom na specifickou povahu předmětného řízení, v němž soud není vázán žalobním návrhem ve smyslu § 153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“). Výslovně pak toliko ve spojení s pozemky parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY v katastrálním území XY uvedl, že neshledal žádnou zákonnou překážku, jež by jejich poskytnutí bránila. V souvislosti s pozemky parc. č. XY (spoluvlastnickým podílem ve výši 1/4) a 1661 v katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY i parc. č. XY v katastrálním území XY jmenovitě uzavřel, že nespatřuje překážky jejich vydání ve smyslu § 6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 503/2012 Sb.“). K ostatním náhradním pozemkům se stran jejich vhodnosti zvláště nevyjadřoval. Kvalifikuje popsanou situaci jako přechod vlastnického práva na základě rozhodnutí státního orgánu, vyloučil aplikaci § 1124 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). S ohledem na charakter částečného rozsudku soudu prvního stupně, rozhodl o náhradě nákladů toliko odvolacího řízení spojených s vydáním doplňujícího rozsudku.
Proti tomuto rozsudku v části výroků I. písm. c), II. a III. brojí dovoláním žalovaná, dovozujíc jeho přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. poukazem na odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe, respektive na problematiku v judikatuře doposud neřešenou. Formuluje řadu otázek procesního práva, spatřujíc v jejich vyřešení odvolacím soudem zásah do svého práva na spravedlivý proces. Žalovaná nesouhlasí s uspokojením žalobcova nároku prostřednictvím pozemků, jež označil až v průběhu odvolacího řízení, čímž nepřípustně uplatnil nový nárok. O připuštění naznačené změny žaloby nadto nebylo soudem rozhodnuto. Za nesprávnou považuje rovněž rezignaci na znovuprovedení důkazů, na jejichž základě krajský soud dospěl k odlišnému závěru (oproti soudu prvního stupně) o absenci překážek poskytnutí náhradních pozemků parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY (spoluvlastnického podílu ve výši 1/4) i XY v katastrálním území XY. Odvolací soud i přes námitky žalované rozhodl odlišně od řešení přijatého soudy ve skutkově podobných kauzách, aniž by svůj postup řádně odůvodnil, čímž porušil legitimní očekávání žalované na obdobné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka pak konkrétně jmenuje námitky, jež má za odvolacím soudem nedostatečně reflektované, či zcela nevypořádané. Nesouhlas vyjadřuje také s úvahou o jejím liknavém jednání při uspokojování restitučního nároku žalobce, jakož i ohledně aktivního přičinění žalobce k jeho saturaci. Rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu dále spatřuje též v řešení povahy původně odňatých pozemků, neřídil-li se odvolací soud požadavkem ekvivalence mezi nevydanými a za ně příslušejícími náhradními pozemky, zpochybňujíc přitom závěr o jejich stavebním charakteru. Krajskému soudu vyčítá absenci posouzení vhodnosti pozemků, ve vztahu k nimž nahradil projev vůle žalované (konkrétně se dotýká pozemků – respektive příslušných podílů na nich – parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY v katastrálním území XY), akcentujíc hlediska § 11 zákona o půdě včetně obecného zpochybňování příhodnosti poskytování náhrady ve formě spoluvlastnických podílů. Jako v judikatuře doposud neřešenou předkládá dovolacímu soudu otázku, je-li soud při rozhodování o nahrazení projevu vůle k převodu vlastnického práva k náhradním pozemkům ve smyslu zákona o půdě limitován zákonným předkupním právem spoluvlastníků v intencích § 1124 o. z. Závěrem krajskému soudu vytýká překročení výše restitučního nároku, jakož i některé vady řízení. Vzhledem k řečenému navrhuje odložení právní moci rozsudku odvolacího soudu v napadeném rozsahu, jeho zrušení v téže části, jakož i zrušení částečného rozsudku okresního soudu v rozsahu, v němž nebyl změněn, či zrušen napadeným rozhodnutím, a vrácení věci v naznačeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalované se negativně vyjádřil žalobce, jenž je navrhl odmítnout jako nepřípustné, respektive jako nedůvodné zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno rádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované je možné pokládat v části za přípustné a rovněž důvodné, v části však přípustnost postrádá.
Přípustným lze dovolání shledat pro otázku vhodnosti zvolených náhradních pozemků, při jejímž řešení odvolací soud zcela nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu. Ta v případě řízení o žalobách na nahrazení projevu vůle k převodu náhradních pozemků za pozemky nevydané trvá na tom, aby byly i požadované pozemky k převodu vhodné – tedy, nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, eventuálně Státního pozemkového úřadu, do veřejné nabídky zařaditelné ve smyslu zákona o půdě (k tomu srovnej z poslední doby zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3617/2018, ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4608/2018, či rozsudek téhož soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018). Z pohledu vhodnosti je pak třeba mimo jiné zkoumat, není-li pozemek zatížen právy třetích osob, či není-li jeho převod z jiného důvodu zapovězen zákonem, lze-li jej zemědělsky obhospodařovat, nebo zda po vydání nevzniknou jiné problémy při hospodaření s ním. Tato hlediska je vždy nutné prověřovat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (resp. pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4589/2018).
Výluky, pro něž nelze původní pozemek vydat a jež se ve smyslu shora řečeného uplatní i v případě posuzování náhradních pozemků, jsou zachyceny zejména v § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 zákona č. 503/2012 Sb. (viz blíže rovněž rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, a ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3595/2018, či shora citované usnesení sp. zn. 28 Cdo 4608/2018).
Požadavku řádného prošetření vhodnosti náhradních pozemků ovšem odvolací soud zjevně nedostál. Za náležité zkoumání naznačeného aspektu není možné považovat, omezil-li se na jeho posouzení toliko v intencích § 6 zákona 503/2012 Sb., a to pouze ve vztahu k některým pozemkům (zejména těm, jež byly jako náhradní uvažovány až v odvolacím řízení), opomíjeje přitom námitky pojící se s náhradními pozemky, u nichž byl projev vůle žalované nahrazován již soudem prvního stupně. Kvitovat není možné, rezignoval-li v důsledku zcela na prověření vhodnosti sporných pozemků z pohledu zmiňovaného § 11 odst. 1 zákona o půdě, byť žalovaná uváděla konkrétní argumenty, proč má za to, že je výluka dána (viz zejména podání založené na č. l. 511 a násl. spisu). Dovolatelce lze přisvědčit, že při řešení nastíněné otázky odvolací soud nedostál všem požadavkům rozhodovací praxe, pročež je jeho závěr o poskytnutí pozemků (parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY i parc. č. XY v katastrálním území XY) přinejmenším předčasný, a dovolání v uvedené části důvodné. Totožné lze přijmout i ve vztahu k posouzení pozemků parc. č. XY v katastrálním území XY, nevypořádal-li se odvolací soud se skutečností, že první z nich byl již před vyhlášením rozhodnutí poskytnut jako pozemek náhradní k uspokojení restitučního nároku jinému subjektu (viz dovolatelkou odkazovaný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2018, č. j. 27 Co 114/2018-284, jímž byl potvrzen v něm identifikovaný rozsudek Okresního soudu Praha-východ), ani s namítanou funkční souvislostí mezi nimi.
V návaznosti na vylíčené je pak možné shledat opodstatněnými též výtky žalované ohledně nedostatků v odůvodnění napadeného rozhodnutí, případně rezignace na reakci k naznačeným námitkám formulovaným v odvolání. V souvislosti s popsaným sice lze vzpomenout ty závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006, i jeho usnesení ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3103/2017) i Ústavního soudu (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 67/2004) navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle nichž požadavek náležitého odůvodnění soudního rozhodnutí nelze vykládat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument účastníka, a proto se rozsah této povinnosti může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu, nicméně odůvodnění nyní přezkoumávaného rozhodnutí s ohledem na složitost kauzy a především množství pozemků, jež jsou předmětem sporu, v tomto směru jako dostatečné neobstojí. Naopak, odvolacímu soudu je možné v dané souvislosti (zejména s posouzením shora akcentované vhodnosti jednotlivých náhradních pozemků) vytknout určité zjednodušení a rezignaci na řádné zhodnocení daného aspektu věci.
Z pozemků, jejichž nevhodnost je dovolatelkou namítána, neshledává Nejvyšší soud popsané pochybení v případě pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, neboť další řízení o něm, ve kterém dovolatelka spatřuje příčinu jeho nevhodnosti jako pozemku náhradního, nebylo ke dni vydání napadeného rozhodnutí pravomocně skončeno, přičemž sama skutečnost, že je dotčený pozemek předmětem i jiného, prozatím však neskončeného, řízení, nebrání, aby o něm bylo vedeno a rozhodnuto řízení nynější (viz analogicky kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 170/2019, či ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5661/2017).
Dovolání je možné shledat přípustným i skrze předloženou problematiku účinků předkupního práva ve smyslu § 1124 o. z. u převodu pozemků ve spoluvlastnictví státu jakožto náhradních v restitučních řízeních, jíž se Nejvyšší soud ve své judikatuře doposud nezabýval. V souvislosti s řečeným se nabízí předběžná otázka, lze-li za vhodný náhradní pozemek považovat toliko podíl na něm, přičemž ani na tu prozatím judikatura spolehlivě neodpovídá. Ideální podíl na nemovité věci (pozemku) je obecně chápán jako samostatný předmět právních vztahů, jenž je sice neoddělitelně spjat s věcí ve spoluvlastnictví (u poměrů spoluvlastníků a třetích subjektů ohledně věci jako celku), nicméně v rovině vztahů spoluvlastníka a třetích osob stran jednotlivých podílů může podléhat vlastnímu právnímu osudu (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4420/2007), přičemž aktuálně (od 1. 1. 2014) účinná právní úprava navazuje na zmíněné dřívější chápání podstaty spoluvlastnického podílu [k tomu srov. Králík, M. In: Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. III. Věcná práva (§ 976–1474). Praha: C. H. Beck, 2013. s. 445].
Dosavadní judikatura naznačený způsob saturace restitučního nároku skrze spoluvlastnický podíl výslovně nezapovídá, leč i zde je nezbytné setrvat na požadavku vhodnosti poskytované náhradní hodnoty tak, jak byl vylíčen shora. V případě vydání spoluvlastnického podílu se pak nabízí zejména prověření hlediska bezobtížného výkonu práv nového (spolu)vlastníka (k tomu přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 574/2015), pročež je rovněž nežádoucí, aby vydání náhradního pozemku kupříkladu představovalo základ pro budoucí potenciální spory zainteresovaných subjektů (podobně viz např. judikatura k nevhodnosti pozemku, jenž je svou povahou veřejným statkem – zejména nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či jej reflektující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3124/2018). Uvedené šetření odvolací soud však ve vztahu ke spoluvlastnickým podílům na předmětných pozemcích neprovedl, pročež jeho závěry nelze pokládat za komplexní, a tedy ani správné.
U spoluvlastnického podílu jakožto náhrady za nevydaný původně odňatý pozemek přistupuje dále dovolatelkou zmiňovaný aspekt zákonného předkupního práva spoluvlastníků nemovité věci ve smyslu § 1124 o. z. Podle něj, převádí-li se spoluvlastnický podíl na nemovité věci, mají spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké. Nedohodnou-li se spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílů (odst. 1). Odstavec 1 se použije i v případě, že některý ze spoluvlastníků převádí podíl bezúplatně; tehdy mají spoluvlastníci právo podíl vykoupit za obvyklou cenu (odst. 2).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2979/2018, připomenul, že předkupní právo omezuje dispozici spoluvlastníka („vlastníka“ spoluvlastnického podílu) ve prospěch jiné osoby; jde o výjimku ze zásady dispozitivní volnosti subjektů soukromého práva, označovanou též jako zásada svobodného jednání osob. Po 1. 1. 2018, tedy za stavu založeného novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 460/2016 Sb., dosahují účinky zákonného předkupního práva znovu na veškeré, i bezúplatné (§ 1124 odst. 2 o. z.) převody nemovitých věcí ve spoluvlastnictví, s výjimkou dispozic mezi osobami blízkými. Smyslem zákonného předkupního práva spoluvlastníků není bezdůvodné omezení dispozičního práva spoluvlastníka, nýbrž možnost oprávněného subjektu zabránit změně v okruhu spoluvlastníků společné věci tím, že podíl sám odkoupí, čímž je chráněn proti nežádoucímu vnikání cizích osob do společenství [obdobné, byť ve vztahu k zákonnému předkupnímu právu spoluvlastníků podle § 140 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, se podává kupř. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1595/2009, dále viz např. Králík, M. In: Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. III. Věcná práva (§ 976–1474) Praha: C. H. Beck, 2013. s. 474].
Přestože Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 19/2014, dovodil, že rozhodnutí soudu, jímž se ukládá povinné osobě uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitosti, nemá povahu rozhodnutí ukládajícího prohlášení vůle ve smyslu ustanovení § 161 odst. 3 občanského soudního řádu, a že ve skutečnosti jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví (§ 132 občanského zákoníku), nejevilo by se racionální dovodit, že se v posuzované situaci, jež materiálně vykazuje značnou podobnost s převodem vlastnického práva k náhradním pozemkům na základě dohody o vydání věci, nemůže předkupní právo spoluvlastníků prosadit, tedy že je jejich ochrana před změnou spoluvlastníka zkrácena jen proto, že se okruh spoluvlastníků mění nikoli v důsledku uzavření smlouvy, nýbrž na základě soudního rozhodnutí, jež uzavření této smlouvy povinné osobě ukládá. Je proto možné uzavřít, že není správná úvaha odvolacího soudu, dovodil-li, že se v nynější věci jedná o změnu (spolu)vlastnického práva, jenž není limitována zákonným předkupním právem ve smyslu § 1124 o. z.
Neuvedl-li odvolací soud kromě výše zmíněného nekorektního závěru o přechodu vlastnického práva na základě soudního rozhodnutí žádný jiný důvod, jenž by opodstatňoval jeho konkluze o neaplikovatelnosti zákonného předkupního práva v řešené kauze, nemůže jeho úsudek obstát, a dovolání lze přiznat důvodnost i v nastíněné části. Při řešení nastolené otázky je třeba vycházet z připomenutého účelu předkupního práva spoluvlastníků nemovité věci, jímž je zejména ochrana ostatních spoluvlastníků před tím, aby byli zbaveni možnosti ovlivnit, s kým budou ve spoluvlastnickém poměru, přičemž Nejvyšší soud neshledává přesvědčivého důvodu, proč by se vylíčené nemělo uplatnit také v případě poskytování náhradních pozemků (respektive spoluvlastnických podílů na nich) při uspokojování nároků restituentů, jež nemohou být saturovány vydáním jejich původního majetku. Ani restituční nárok, jenž na rozdíl od již konstituovaného vlastnického práva navíc nepožívá ústavní ochrany ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38/2018, a v něm odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu), nemůže být absolutně preferován na úkor ústavně zaručených práv jednotlivce – zde (spolu)vlastnického práva (spolu)majitele pozemku, jenž má ke zmiňované nápravě sloužit. Byť jsou řešení restitučních kauz často determinována výkladovým principem ex favore restitutionis, nelze bez dalšího dovodit, že by tak bylo opodstatněno upozadění ostatních limitů majetkových dispozic, mezi něž se řadí právě zákonné předkupní právo spoluvlastníků nemovité věci ve smyslu § 1124 o. z. K subsidiaritě občanského zákoníku ve vztahu k zákonu o půdě srovnej přiměřeně zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1853/2002, nebo jeho usnesení ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009, přičemž co bylo dovozeno o poměru mezi zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, a zákonem o půdě lze obdobně aplikovat i na relaci aktuálně účinného občanského zákoníku a dotčeného restitučního předpisu.
Pro další výklad je vhodné poznamenat, že (posuzováno z obsahového hlediska) dovolatelka nebrojí proti té části rozsudku krajského soudu, jež se týká pozemků parc. č. XY v katastrálním území XY, parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY v katastrálním území XY, poněvadž v dovolání žádnou argumentaci ve vztahu k nim, byť avizuje napadení rozhodnutí v celém výroku II., jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně jmenovaných pozemků, nevznáší.
Nelze přehlédnout, že v části, jíž dovolatelka brojí proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu, je dovolání subjektivně nepřípustné. Nejvyšší soud již v řadě kauz připomněl, že z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je může podat jen účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě, jemuž byla způsobena újma na jeho právech odstranitelná tím, že dovolací soud příslušné rozhodnutí zruší, eventuálně změní. Určujícím je přitom výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci potenciální újmy je možné posuzovat jen z procesního hlediska (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 28, ročník 1998, z novějších rozhodnutí pak viz namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 138/2018, či jeho usnesení ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4448/2016). Rozhodnutím zachyceným ve výroku III. napadeného rozsudku nemohla být žalované způsobena žádná újma, byl-li návrh žalobce na nahrazení projevu vůle žalované cílící k poskytnutí v něm specifikovaných pozemků zamítnut. Nejvyšší soud proto v této části dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl jako subjektivně nepřípustné. Obdobné lze uzavřít i o námitkách proti části výroku I. písm. a) rozhodnutí odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k pozemkům (resp. příslušným spoluvlastnickým podílům na nich) parc. č. XY v katastrálním území XY zrušen a řízení o nich zastaveno. Byť zmíněný výrok dovolatelka výslovně v oddíle vymezujícím rozsah dovolání neuvádí, argumentaci proti této části rozsudku krajského soudu (přesněji proti vhodnosti zmiňovaných pozemků) její podání následně obsahuje.
Úspěšná pak nemůže být argumentace dovolatelky vytýkající nepřípustné uplatnění nového nároku žalobcem v odvolacím řízení. Krajský soud postupoval zcela v intencích ustálené rozhodovací praxe, podle níž řízení o uspokojení nároku převodem náhradního pozemku oprávněné osobě je řízením o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. Nárok oprávněné osoby je tudíž možné uspokojit vícero způsoby a soud v řízení není žalobním návrhem (petitem) vázán [viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4265/2007, či jeho usnesení ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, i (dovolatelkou jmenované) ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016]. Z posledně citovaného rozhodnutí proto vzdor mínění žalované nevyplývá, že by o uspokojení skrze jiné než původně v žalobě označené pozemky mohlo být uvažováno toliko v řízení před soudem prvního stupně. Naopak, i v judikatuře dovolacího soudu se lze setkat s případy, v nichž se tak stalo právě v řízení odvolacím, byly-li původně požadované pozemky shledány k vydání nevhodnými (za všechny viz shora uváděné usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4608/2018). Nejde-li o nový nárok, jsou irelevantními i námitky žalované o nepřipuštění změny žaloby v závěru jejího podání.
K argumentaci dovolatelky vytýkající odvolacímu soudu porušení zásady přímosti, přijal-li na základě v řízení zjištěných skutečností úsudek o absenci překážek pro vydání pozemků parc. č. XY, v katastrálním území XY, parc. č. XY (spoluvlastnického podílu ve výši 1/4) a parc. č. XY v katastrálním území XY, aniž by řádně zopakoval příslušné důkazy, sluší se připomenout následující. Byť se odvolací soud obecně vzato může odchýlit od skutkových závěrů soudu prvního stupně jen tehdy, zopakuje-li důkazy, z nichž čerpá oproti soudu prvního stupně jiná skutková zjištění (§ 213 odst. 1, 2 o. s. ř.), nelze ztrácet ze zřetele judikaturou zastávané teze, dle nichž v případě listinných důkazů není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodí-li z nich jiná skutková zjištění než soud prvního stupně, aniž je sám zopakuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, a jeho usnesení ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2463/2012). Trvání na zopakování důkazů v odvolacím řízení je pak opodstatněné zejména v situacích, v nichž příslušná skutková zjištění vychází z výpovědí účastníků či svědků, poněvadž zde se zřetelně projevují specifické atributy řečených důkazních prostředků spolupůsobící vedle věcného obsahu výpovědí (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod., které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání) vyžadující bezvýjimečné respektování zásady přímosti a ústnosti, jíž je občanské soudní řízení ovládáno – § 122 odst. 1 o. s. ř. (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018, jakož i další v něm citovaná rozhodnutí). O naznačený případ se ovšem v řešené situaci nejedná, dospěl-li odvolací soud k předmětným závěrům na základě toliko listinných důkazů (žádosti obcí XY). Na odklon od judikatury nelze usuzovat ani z dovolatelčina poukazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu „sp. zn. 32 Cdo 2368/14“, jímž má patrně na mysli jeho rozsudek ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2368/2013, neboť i v něm dovolací soud připomněl shora zastávané teze, na něž navázal a rozhodl v souladu s nimi. Dále připomínané závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 3725/10, se pak týkají důkazu znaleckým posudkem, respektive výslechem znalce, jenž se standardům ostatních (obzvláště listinných) důkazů poněkud vymyká.
Rozhodoval-li tedy odvolací soud na základě skutkových zjištění, při jejichž přijetí se nikterak neprotivil konkluzím ustálené judikatury, jeví se nadbytečným vyjadřovat se k otázce potřeby poučení žalované ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. soudem prvního stupně, jež se uplatní, jak korektně dovolatelka uvádí, toliko za stavu non liquet (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2704/2018). Pro vyřčené není možné dovolání shledat přípustným ve vztahu k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY.
K námitkám dovolatelky upozorňujícím na soudní rozhodnutí vydaná v obdobných sporech o vydání náhradního pozemku, sluší se připomenout, že výsledek soudního sporu se vždy do značné míry odvíjí od procesní aktivity účastníků, rozsahu jimi tvrzených a prokazovaných skutečností, na základě nichž soud utváří svá zjištění a návazně i právní posouzení věci. Nelze tedy bez dalšího přijmout závěr o (ne)liknavosti nebo absenci svévole ze strany žalované toliko na základě výsledku odlišné, byť skutkově obdobné či skrze účastníky provázané kauzy (k tomu srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015).
Vyhodnocení předpokladů a přijetí názoru o liknavosti, popřípadě svévoli, s nimiž dovolatelka nesouhlasí, je pak problematikou především skutkovou, jejíž řešení nalézacími soudy může být předmětem dovolacího přezkumu toliko v případech zjevné nepřiměřenosti (viz za všechny shora citované usnesení sp. zn. 28 Cdo 2288/2018 a ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1298/2016). Úsudek krajského soudu se však v tomto směru jeví zcela korektním, spatřoval-li odvolací soud prvky liknavosti v postupu žalované, která po dobu několika let (první žádost o vyřízení restitučního nároku byla podána právními předchůdci žalobce již v roce 1991, o existenci nároku na vydání náhradních pozemků pak bylo rozhodnuto v roce 1999) znemožňovala uspokojení restitučního nároku žalobce jeho nesprávným oceněním, jež mu komplikovalo aktivněji se účastnit veřejných nabídek. Bezúspěšná je tak nutně aktuální snaha dovolatelky, rozporuje-li předpoklady pro to, aby se žalobce mohl domáhat uspokojení svého restitučního nároku skrze vydání náhradních pozemků nezahrnutých do veřejné nabídky, neboť ani v tomto ohledu se úvahy odvolacího soudu konstantní rozhodovací praxi nikterak nepříčí (k podmínkám nastíněného řešení, jakož i k přezkumu závěrů o liknavosti či svévoli pro úplnost srov. dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3976/2017).
Rozhodnutí krajského soudu judikatuře neodporuje ani v posouzení otázky výše restitučního nároku, respektive ocenění nevydaných pozemků. Nejvyšší soud se dlouhodobě kloní k názoru, že v případě, byly-li předmětné pozemky již v době jejich odnětí státem určeny k zastavění, byť by byly formálně vedeny jako pozemky zemědělské, je zapotřebí oprávněnému subjektu poskytnout náhradu jako za pozemky stavební (viz mimo jiné i dovolatelkou citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1754/2016, a ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016, či rozsudek téhož soudu ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1013/2012). K dovolatelčině výtkám ohledně podkladů, jež soudy vedly k závěru o stavebním charakteru původně odňatých pozemků (zejména územně plánovací dokumentaci), pak lze připomenout, že dovolací soud již dříve v řadě kauz aproboval flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, nebo ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4120/2016, a rozhodnutí v něm odkazovaná). Na tomto místě je vhodné poznamenat, že řečená judikatura poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, jak se mylně domnívá žalovaná, nýbrž příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1964/2017, či ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3689/2015). Dospěly-li proto nalézací soudy v nynější věci na základě v rozhodnutích specifikovaných dokumentů (mimo jiné i dovolatelkou akcentovaného regulačního a zastavovacího plánu z roku 1938), jež je možné ve světle dřívější judikatury Nejvyššího soudu považovat za relevantní územně plánovací dokumentaci, ke zjištění, že již v době přechodu předmětných nemovitostí na stát se jednalo o pozemky (včetně dovolatelkou zvláště zmiňovaného pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY vyvlastněného rozhodnutím ONV Praha 10 ze dne 22. 1. 1969) určené pro stavbu, čemuž následně přizpůsobily i své závěry stran jejich ocenění, není posouzení povahy nevydaných pozemků čeho vytknout a prezentovaný náhled se rovněž nepříčí požadavku ekvivalence mezi původními nevydanými a náhradními pozemky.
Na odklon od ustálené rozhodovací praxe nelze usuzovat ani z dovolatelčina poukazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, a usnesení téhož soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013, či ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, jež vychází z odlišných skutkových zjištění o charakteru předmětných pozemků v době jejich přechodu na stát. Úsudek akcentovaný soudem prvního i druhého stupně o tom, že původní pozemky byly v nyní posuzované věci již se stavebním záměrem vykupovány, je pak svou povahou skutkovým, a jeho přezkum ze strany dovolacího soudu je tak, jak bylo shora vyloženo, limitován. Irelevantními jsou vzhledem k vylíčenému poukazy dovolatelky na rozpory v samotných žalobních tvrzeních ohledně charakteru nevydaných nemovitostí. Namítá-li dále dovolatelka neplatnost regulačního plánu, z něhož odvolací soud při přijetí shora popsaného úsudku mimo jiné vycházel, opomíjí, že soudy jsou v civilním soudním řízení oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen z hlediska toho, zda se jedná o akty nicotné (nulitní), tedy o akty trpící vadami tak závažnými, že se neuplatní presumpce jejich správnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1200/2014, či jeho rozsudek ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1413/2014).
Odmítnout jako bezpředmětné lze i námitky žalované, jimiž vytýká odvolacímu soudu přečerpání restitučního nároku, již jen pro to, že vychází z jí evidované výše nároku žalobce, která ovšem s ohledem na shora vyřčené hodnotě nevydaných nemovitostí zjevně neodpovídá.
Z důvodů nesprávného posouzení účinků zákonného předkupního práva, eventuálně nedostatečného prošetření vhodnosti poskytnutí náhradních pozemků či podílu na nich přistoupil Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 a 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení napadeného rozsudku v části týkající se pozemků (resp. příslušného podílu na nich) ve výroku zmíněných a vrácení věci v odpovídajícím rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve zbývající části pak dovolání z výše předestřených důvodů jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem ke shora popsanému dovolací soud již nerozhodoval o návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí.
Odvolací soud je podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, a § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Autor: -mha-