// Profipravo.cz / Restituce a rehabilitace
Restituce a rehabilitace
02.04.2019 00:02
Prolomení blokace historického majetku církví pro nemožnost jeho vydání
Dovolací soud sice setrvává na názoru, že v řízení o určení vlastnického práva státu podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. se primárně zkoumá, zda byla věc náležející do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností přede dnem nabytí účinnosti tohoto předpisu převedena na jinou osobu než stát v rozporu se zákonem, a že tedy v daném sporu zásadně nelze řešit další otázky, jež by byly významné až v eventuelně navazujícím řízení o vydání věci, současně se však v rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu zdůrazňuje, že blokační účinky ustanovení chránících někdejší církevní majetek je výjimečně možné prolomit, svědčí-li pro to mimořádné důvody, které převažují nad zájmem církví a náboženských společností na restituci jejich historického vlastnictví.
V řízení podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. tedy zajisté není úlohou soudu z úřední povinnosti prověřovat, zda je sporný majetek způsobilý vydání oprávněné osobě. Pakliže jsou však do řízení vnesena jednoznačně vymezená a důkazně podložená tvrzení, dle nichž věci, o něž se vede spor, nejsou způsobilé vydání oprávněné osobě, nelze těmto skutkovým přednesům bez dalšího upřít relevanci, neboť v závislosti na konkrétních okolnostech případu (zejména při striktním zachování podmínky dobré víry osoby, na niž byl někdejší církevní majetek v rozporu s blokačními ustanoveními převeden) mohou opodstatňovat závěr, že je namístě prolomení zákazu dispozic s historickým vlastnictvím církví a zachování platnosti právního úkonu, jímž bylo s dotčenými statky disponováno. V souvislostech přezkoumávané kauzy takovými tvrzeními mohou být i poukazy na konfiskaci sporného majetku podle dekretů prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a č. 12/1945 Sb.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4000/2018, ze dne 9. 1. 2019
29.03.2019 00:01
ÚS: Prolomení tzv. blokačního ustanovení zákona o půdě
Jestliže obecné soudy předem vyloučily existenci dobré víry stěžovatele a při rozhodování o vlastnickém právu stěžovatele nebraly v úvahu důvody, reflektující konkrétní okolnosti případu, a neposkytly ochranu základnímu vlastnickému právu stěžovatele tak, aby výsledné rozhodnutí bylo možno vnímat jako spravedlivé z hlediska vyvážené ochrany základních práv dotčených subjektů, dopustily se porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2532/17, ze dne 5. 3. 2019
15.03.2019 00:04
ÚS: Princip legitimního očekávání při církevních restitucích
Analytická právní věta
K porušení práva na tzv. legitimní očekávání na vydání historického církevního majetku v restituci dle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky nedochází v případě, bylo-li toto očekávání založeno v potřebě budoucího vydání zákona, nikoli v důvěře v již státem vydaný právní akt, který by konkrétně jeho předmět a konkrétní subjekty vymezil.
PRÁVNÍ VĚTY
I. K porušení práva na tzv. legitimní očekávání na vydání historického církevního majetku v restituci (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) nedochází v případě, bylo-li toto očekávání založeno v potřebě budoucího vydání zákona, nikoli v důvěře v již státem vydaný právní akt, který by konkrétně jeho předmět a konkrétní subjekty vymezil.
II. Je proto třeba rozlišovat mezi státem vytvořenou právní situací, ve které subjekt práva mohl jednat v důvěře, že účinky jeho právního jednání a případné výdaje (investice) nebudou následným jednáním státu zmařeny, a právní situací, kdy takové očekávání mohlo spočívat jen v tom, že stát (zákonodárce) přechodný stav ukončí vydáním zákona, který teprve předmět restituce, a dotčené subjekty, popř. další náležitosti bude konkretizovat; argument tzv. legitimního očekávání již proto nelze uplatnit tam, kde proti němu stojí výslovná zákonná úprava, která toto legitimní očekávání konkretizuje.
III. Protože legitimní očekávání, založené v § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, bylo „transformováno“ zákonem č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), do konkrétních majetkových práv konkrétních subjektů práva, přestalo již ve své původní podobě existovat; lze se proto dovolávat těchto majetkových práv jen tak, jak je vymezil zákonodárce, jehož postup byl shledán ústavně konformním.
IV. Paušální finanční vypořádání podle § 15 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi je součástí zmírnění majetkových křivd (tam, kde zákonodárce možnost vydání majetku z různých důvodů nepřipustil), přičemž jeho realizace v ročních splátkách byla podmíněna souhlasem dotčených církevních subjektů ve formě uzavření smlouvy o vypořádání podle § 16 tohoto zákona. Při jeho ústavně konformním výkladu proto nutno vycházet z toho, že nejde pouze o rozhodnutí zákonodárce, nýbrž i o následné uzavření předmětných smluv (jeho occasio et ratio legis), zakládající legitimní očekávání obou stran, že dosažená dohoda bude dodržována jako výsledek jednání s dotčenými církevními subjekty.
V. Bylo věcí zákonodárce, jenž vycházel při přípravě zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi rovněž z jednání s dotčenými subjekty, aby zvážil právní důsledky blokace převodů majetku, nikoli však jeho přechodů prováděných následně z jeho rozhodnutí. Takové rozhodnutí ve formě zákona třeba považovat za platné do doby, než dojde ke změně nebo zrušení takového zákona nebo jeho ustanovení. V posuzovaném případě zákonodárce zpětně – ani retroaktivně, ani retrospektivně – do právních poměrů založených následnými změnami zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky nezasáhl, nehledě na to, jaký by to mohlo mít racionální důvod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3397/17, ze dne 29. 1. 2019
29.01.2019 00:01
Nabytí vlastnictví československým státem v rámci první pozemkové reformy
I. V daném případě, kdy byla provedena intabulace vlastnického práva bývalého československého státu do pozemkových knih (§ 431 o. z. o.) postupem podle § 26 a § 27 náhradového zákona (zák. č. 329/1920 Sb.), došlo k přechodu vlastnického práva k zabranému majetku na stát, v důsledku čehož stát nabyl řádné knihovní vlastnictví; z hlediska přechodu vlastnického práva na stát je již nerozhodné, zda se stát následně chopil též držby převzatého majetku ve smyslu § 29 náhradového zákona.
II. Z ustanovení zák. č. 330/1919 Sb. jednoznačně vyplývá, že Státní pozemkový úřad neměl pravomoc rozhodovat o převodu státem zabraného majetku na původního vlastníka. Tuto pravomoc tudíž nemohlo mít ani Ministerstvo zemědělství poté, co nařízením č. 22/1935 Sb. byl pozemkový úřad zrušen. Pro zpětný převod vlastnického práva ze státu na původního vlastníka musely být splněny obecné podmínky nabývání vlastnického práva převodem podle § 423 o. z. o. a násl.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1696/2018, ze dne 23. 10. 2018
15.01.2019 00:01
Výzva k vydání věci podle § 12 odst. 1 zák. č. 428/2012 Sb.
Právní postavení povinné osoby, jež obdržela opodstatněnou výzvu k vydání věci podle § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., a jíž je tudíž známo, že je povinna nakládat s drženou věcí s péčí řádného hospodáře a zajistit její odevzdání, včetně součástí a příslušenství, ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení výzvy, oprávněné osobě, jest pak - v souvislosti s nakládáním s vydávanou věcí - připodobnit právnímu postavení neoprávněného, resp. nepoctivého, držitele, jemuž je (nebo z okolností musí být) známo, že mu výkon práv k věci nenáleží a že by jej měl přenechat jinému.
Obdobně jako neoprávněný, resp. nepoctivý, držitel je tedy i povinná osoba - zajišťujíc splnění povinnosti vydat věc ve stavu existujícím ke dni doručení výzvy - povinna vydat věc oprávněné osobě s jejími plody a užitky (získanými za dobu od převzetí výzvy k vydání), může si však odpočítat náklady nutné pro údržbu a provoz věci. Jde-li o plody, které již vydat nelze (např. byly prodány či spotřebovány), je třeba poskytnout oprávněné osobě jejich peněžní náhradu. Povinná osoba si přitom může odpočítat vše, co by při obvyklém nakládání (hospodaření) s věcí musela vynaložit oprávněná osoba, byla-li by již jejím vlastníkem. Jestliže k řádnému hospodaření s věcí náleží těžení plodů, nebo dokonce je-li těžení plodů obsahem zákonné povinnosti vlastníka věci (viz např. ustanovení §§ 32 odst. 1, 33 odst. 1, věty první, lesního zákona), má povinná osoba právo na náhradu nákladů, které při těžbě vynaložila, postupovala-li s péčí řádného hospodáře a vynaložila-li je účelně.
Jestliže tedy v posuzované věci povinná osoba na pozemku určeném k plnění funkcí lesa v době od doručení výzvy k vydání do jeho odevzdání oprávněné osobě dle zákona č. 428/2012 Sb. prováděla s péčí řádného hospodáře těžbu dřeva, je povinna vydat oprávněné osobě vytěženou dřevní hmotu nebo jí poskytnout peněžitou náhradu; může si však odpočítat to, co na těžbu, případně prodej, účelně vynaložila.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2801/2018, ze dne 17. 10. 2018
07.01.2019 00:01
Prekluzivní lhůta k vydání zemědělské nemovitosti dle zák. č. 428/2012 Sb.
Uplatnila-li oprávněná osoba podle zákona č. 428/2012 Sb. nárok na vydání zemědělské nemovitosti v prekluzivní lhůtě uvedené v § 9 odst. 1 větě první tohoto zákona, běžící od 1. 1. 2013 do 2. 1. 2014, u pozemkového úřadu, v níž však nemovitost nevlastnil stát, nýbrž nestátní subjekt (obec, město), a nebylo tak povinné osoby uvedené v § 4 tohoto zákona, pak zákonné předpoklady pro naturální restituci tohoto majetku nebyly naplněny.
Je nerozhodné (bez jakéhokoliv významu), že stát nabyl zemědělskou nemovitost do vlastnictví až během řízení před pozemkovým úřadem podle § 9 odst. 6 tohoto zákona, byť se jedná o nemovitou věc, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2703/2018, ze dne 28. 8. 2018
18.12.2018 00:01
Přiřazení neevidovaného pozemku k zemědělskému půdnímu fondu
Není vyloučeno, aby soud v konkrétní věci dovodil, že pozemek k 24. 6. 1991 tvořil zemědělský půdní fond nebo do něj náležel, a že se na něj tedy vztahuje zákon č. 229/1991 Sb. podle § 1 odst. 1 písm. a) daného předpisu, přestože byl k uvedenému datu v evidenci nemovitostí chybně veden jako nezemědělský. Při rozhodování v pochybnostech, zda se jedná o pozemek patřící do zemědělského půdního fondu, je podstatná stránka materiální, nikoli formální.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 5610/2017, ze dne 1. 10. 2018
21.11.2018 00:02
Stavba jako překážka vydání pozemku dle zákona č. 428/2012 Sb.
I. Překážku vydání pozemku ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zák. č. 428/2012 Sb. zakládá toliko zastavění stavbou ve smyslu občanskoprávním, tj. objektem, jenž (by) byl podle předpisů účinných do 31. 12. 2013 (tedy i ke dni účinnosti zákona č. 428/2012 Sb.) samostatnou věcí. Naproti tomu chápání pojmu „stavba“ v předpisech veřejnoprávních pro účel interpretace výluk z naturální restituce určující není. Není ani přiléhavé usuzovat, že by změna koncepce právní povahy staveb, jež se uskutečnila v rámci rekodifikace soukromého práva, měla přivodit zúžení dopadu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. toliko na stavby, které jsou samostatnými věcmi v právním smyslu i v režimu zákona č. 89/2012 Sb.
II. Pro řešení otázky, zdali vydání sporných pozemků v posuzované věci znemožňuje úprava koryta potoka, který se na nich nachází, je tudíž určující, zda realizované stavební prvky měly charakter samostatných staveb v soukromoprávním smyslu či představovaly pouhé zpracování povrchu. Stavby, jimiž se upravují nebo mění koryta vodních toků, přitom samostatnými věcmi ve smyslu soukromoprávním zpravidla nejsou.
III. Překážkou vydání pozemku dle zákona č. 428/2012 Sb. může být podle okolností případu i skutečnost, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje oprávněné osobě realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění (např. přísluší-li k veřejnému prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích), a to přesto, že taková situace není v § 8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. mezi vypočtenými výlukami výslovně uvedena. O podobný případ se však v posuzované kauze nejedná, poněvadž nelze přesvědčivě usuzovat, že by se žalobkyni při vydání pozemků tvořících koryto sporného vodního toku dostávalo toliko „holého“ vlastnického práva, které nelze žádným smysluplným způsobem realizovat, tak jak by tomu bylo při vydání nemovitosti náležejících k veřejnému prostranství. Vlastník vodního koryta je totiž sice v užívání svého majetku znatelně limitován relevantní veřejnoprávní úpravou (srovnej § 50 zákona č. 254/2001 Sb.), není však zbaven podstaty svého vlastnického práva k pozemku, jejž může do určité míry využívat i hospodářsky (např. umístěním vodní elektrárny).
Naturální restituovatelnost majetku by jistě mohla být z teleologických důvodů vyloučena v případech, v nichž by výkon vlastnického práva oprávněnou osobou byl s ohledem na povahu vodního toku a v něm situovaného vodního díla zcela znemožněn.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 907/2018, ze dne 4. 9. 2018
23.10.2018 00:00
Aplikace lhůty dle 8 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. na vztah mezi obcemi
Lhůta stanovená v § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., se týká pouze vztahů mezi obcemi a státem a jejím smyslem je vyřešení stavu, kdy obec vůči státu nečiní žádné kroky k zápisu svého vlastnického práva. O takový případ však nejde, jestliže k zápisu vlastnického práva obce ze státu již došlo a spor vedou dvě obce navzájem o určení spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 5735/2017, ze dne 18. 7. 2018
12.10.2018 00:01
ÚS: Náležité odůvodnění rozhodnutí v případě restituce pozemků
Obecné soudy pochybily, když se řádně nevypořádaly s důvody, pro které považovaly pozemek p. č. 1321/38 v k. ú. Bohunice za součást sídliště jako celku. Napadenými usneseními tak došlo k zásahu do základních práv stěžovatelů, jež jsou jim garantovány čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 217/17, ze dne 4. 9. 2018
07.09.2018 00:00
ÚS: Uzavření smlouvy o převodu tzv. náhradních pozemků
Postup obecných soudů nerespektující vady převodu tzv. náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, tedy že takový pozemek mohla nabýt pouze oprávněná osoba, tj. osoba disponující adekvátním restitučním nárokem, je nerespektováním jednoznačně znějící kogentní normy, které vede k porušení ústavnosti, v tomto případě porušení práva na ochranu vlastnického práva zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1539/18, ze dne 31. 7. 2018
23.07.2018 00:00
Podmínka funkční souvislosti dle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.
Podmínka funkční souvislosti ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. může být naplněna i poměrem k nemovité věci, ve vztahu k níž jsou dle zákona č. 428/2012 Sb. dány předpoklady jejího vydání jiné, od osoby dovolávající se naplnění dané podmínky odlišné, oprávněné osobě.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1429/2018, ze dne 16. 5. 2018
18.07.2018 00:01
Hřbitov jako překážka vydání pozemku podle § 8 zákona č. 428/2012 Sb.
Určení pozemků ke zřízení, potažmo rozšíření hřbitova nebrání jejich vydání oprávněné osobě podle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 5855/2017, ze dne 7. 5. 2018
13.07.2018 00:06
ÚS: Zrušení tzv. druhé restituční tečky
Stanovení data, po jehož uplynutí již oprávněné osoby nemohou požádat o bezúplatné převedení náhradního pozemku, by mohlo představovat legitimní cíl v tom smyslu, že zájem na právní jistotě všech zúčastněných subjektů obecně vzato vskutku může vyžadovat stanovení nějakého data, ke kterému je třeba veškeré restituční nároky vypořádat. To však není případ posuzované věci, neboť v tomto ohledu ani napadená právní úprava žádnou faktickou a definitivní tzv. restituční tečku nestanoví, pouze – aniž by zde byl nějaký přesvědčivý a nezpochybnitelný důvod takového postupu – zakládá nerovnost v rámci srovnatelné skupiny oprávněných osob. Sledovaný cíl přitom nemůže bez dalšího legitimizovat ani skutečnost, že se dosud neskončená restituční správní řízení týkají již „pouze desítek osob“. I kdyby totiž zbývalo již pouze jediné restituční správní řízení, není namístě – není-li pro to nějaký legitimní důvod – zakládat nerovnost mezi jinak srovnatelnou skupinou oprávněných osob. V opačném případě by totiž došlo k zásahu do legitimního očekávání části oprávněných osob, respektive k nepřípustnému zásahu do jimi nabytého práva (iura quaesita) mít možnost uspokojit svůj restituční nárok prostřednictvím náhradního pozemku.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 35/17, ze dne 19. 6. 2018
22.06.2018 00:04
ÚS: K prolomení blokačního § 29 zákona o půdě
Problematiku restitucí nelze ani s odstupem dvou desítek let nahlížet jako otázku historické nespravedlnosti, která by se vymykala nástrojům právního státu. Účel § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012, je proto nutno sledovat v kontextu hodnotového základu restituční a rehabilitační legislativy a judikatury Ústavního soudu. Podle ní (např. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 9/07) účelem tohoto ustanovení není toliko samotná blokace určité části státního, resp. obecního majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace. Jeho podstatou je především závazek zákonodárce přijmout právní úpravu, která vypořádá historický majetek církví a § 29 tak fakticky konzumuje, a do jejíhož přijetí nelze tento majetek převádět na jiné osoby.
Za určitých podmínek může dojít s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem individuálního případu k výjimečnému prolomení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. Je-li například formální vlastnické právo státu v kolizi s reálným vlastnickým právem stěžovatele, který ho nabyl v dobré víře, je namístě poskytnout ochranu stěžovateli, zejména když naplnění legitimního očekávání církve může být dosaženo i jinými prostředky (nález I. ÚS 2166/10). Není-li možno z obou kolidujících základních práv zachovat co nejvíce, pak je třeba dát přednost tomu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti.
Důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost státních orgánů je jedním z atributů pro nastolení stavu, který je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu je ochrana dobré víry jednotlivce v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, která se v rovině objektivní projevuje jako princip správnosti takového aktu (nález IV. ÚS 42/09).
Byl-li stěžovatel jako nabyvatel pozemku v kupní smlouvě prodávajícím – Státním pozemkovým úřadem – ujištěn, že převoditelnost pozemku byla ověřena, není závěr krajského soudu i Nejvyššího soudu, že dobrou víru nelze stěžovateli přiznat, jelikož jiný článek smlouvy toto ujištění relativizoval poukazem na absolutní neplatnost kupních smluv porušujících § 29 zákona č. 229/1991 Sb., jako postup svědčící o mechanickém a formalistickém výkladu práva ústavně souladný.
K prolomení účinků § 29 zákona č. 229 /1991 Sb. pouhá dobrá víra nepostačuje, nýbrž musí být dány i další konkrétní okolnosti mimořádného významu odůvodňující poskytnutí ochrany vlastnickému právu stěžovatele. Na případy, kdy došlo k nabytí majetku v rozporu s § 29 nelze mechanicky aplikovat judikaturu Ústavního soudu o nabytí vlastnického práva od nevlastníka. To však nezbavuje soud povinnosti zkoumat, zda ve věci nejsou dány takové mimořádné okolnosti, které by se vztahovaly např. k osobě nabyvatele, jeho vztahu k nabytému majetku, předchozí délce užívání, dopadu pozbytí majetku apod., a které by vedly k závěru o upřednostnění dobré víry nabyvatele před restitučním nárokem oprávněné osoby.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2640/17, ze dne 22. 5. 2018
08.06.2018 00:01
ÚS: Protiprávní zvýhodnění nabyvatele v restitučních sporech
Má-li být naplněn účel a smysl restitucí, musí se nadále plně uplatnit požadavek, aby všechny příslušné orgány veřejné moci vykládaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám vstřícně, v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo. Případné legislativní nedůslednosti různého druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů, nebo osob jednajících za stát, nelze vykládat v neprospěch oprávněných osob, ale s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu vyjádřené v ústavním pořádku.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1206/15, ze dne 14. 5. 2018
31.05.2018 00:02
Právní předchůdce oprávněné osoby podle zákona č. 428/2012 Sb.
Oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. jest třeba rozumět právnickou osobu naplňující některý z definičních znaků dle § 3 zákona č. 428/2012 Sb., a to za předpokladu, že tato právnická osoba sama nebo její právní předchůdce utrpěly v rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) interpretovaným zákonem odškodňovanou majetkovou křivdu.
Při řešení nastolené hmotněprávní otázky, koho jest považovat za oprávněnou osobu, nutno zákonný pojem „právní předchůdce takovéto osoby“ předně vykládat tak, že i tento předchůdce musel být právnickou osobu zařaditelnou do některé z kategorií oprávněných osob definovaných ustanovením § 3 zákona č. 428/2012 Sb.
Výklad pojmu „právní předchůdce oprávněné osoby“, jakožto zákonného předpokladu právní kvalifikace subjektu, uplatňujícího restituční nároky dle zákona č. 428/2012 Sb., coby osoby ve smyslu ustanovení § 3 tohoto zákona oprávněné, musí současně odpovídat judikaturou již bezpočtukrát akcentovanému interpretačnímu principu ex favore restitutionis; případné legislativní nedůslednosti nemohou jít k tíži restituentům.
V situaci, kdy zákonodárcem použitý právní pojem „právní předchůdce“, jakož i jemu korespondující právní pojem „právní nástupce“, obecně vzato nevystihují toliko právní vztah subjektů práv vzniklý poté, co mezi nimi podle hmotného práva došlo k přechodu veškerých práv a povinností formou univerzální sukcese (např. v důsledku dědění nebo zániku právnické osoby s právním nástupnictvím), nýbrž též právní vztah těch subjektů práv, mezi nimiž dle hmotného práva došlo k přechodu či převodu toliko některých práv a povinností formou sukcese singulární (např. na základě postoupení pohledávky), je tedy namístě přijmout takový právům restituentů vstřícný výklad, dle kterého osobu uplatňující restituční nárok dle zákona č. 428/2012 Sb. bude možno se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu posuzovat jako osobu oprávněnou ve smyslu ustanovení § 3 tohoto zákona i tehdy, zanikla-li právnická osoba, nesoucí jinak znaky některé z kategorií oprávněných osob definovaných ustanovením § 3 zákona č. 428/2012 Sb., která v rozhodném období utrpěla odškodňovanou majetkovou křivdu a od jejíhož právního nástupnictví je status oprávněné osoby odvozován, bez právního nástupnictví.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 5344/2017, ze dne 6. 3. 2018
25.05.2018 00:02
ÚS: Kasační závaznost nálezu Ústavního soudu
Vykonatelný nález Ústavního soudu je závazný pro všechny orgány i osoby včetně samotného Ústavního soudu a zakládá nepominutelnou procesní překážku věci rozhodnuté, která brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu či přehodnocení věci. Požadavky na reflektování kasačního nálezu v následném rozhodnutí obecného soudu jsou výrazně přísnější, než je tomu v případě tzv. precedenční závaznosti. V případě precedenční závaznosti nálezů Ústavního soudu existuje možnost, aby obecný soud (ne)reflektoval jeho právní názory a v dobré víře předestřel konkurující úvahy, na jejichž základě započne s Ústavním soudem ústavněprávní justiční dialog. Kasační závaznost však lze reflektovat pouze bezpodmínečným respektováním nálezu Ústavního soudu.
Kasační závaznost rozhodnutí ustupuje jen tehdy, pokud nižší soud při dalším řízení zjistí fakta, kterými bude věc dostatečně odlišena od podoby, v níž byla předtím předložena instančně vyššímu soudu a na jejímž základě vyšší soud zaujal svůj právní názor. Pokud by byly odlišnosti dostatečně právně relevantní pro to, aby se daný právní názor vyššího soudu neuplatnil, nebyl by soud tímto názorem vázán.
Účelu blokace církevního majetku lze ve zcela výjimečných případech dosáhnout i jinými prostředky, kromě restituce naturální může jít i o restituci relutární, resp. kombinaci obou těchto prostředků. Městský soud v Praze a Nejvyšší soud nectily závěr Ústavního soudu, že je v této namístě poskytnout ochranu vlastnickému právu stěžovatele, pokud koliduje s formálním vlastnickým právem státu zeslabeným legitimním očekáváním církve na majetkové vypořádání. Nezohlednily připomenutí Ústavního soudu, že maximou při volbě metod zmírnění křivd je nezpůsobení křivd nových, a to i na straně třetích osob. Vlastnické právo stěžovatele proto tvoří hranici pro domáhání se ochrany legitimního očekávání církve skrze naturální restituci.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2941/17, ze dne 24. 4. 2018
28.02.2018 00:01
Překážka vydání věci oprávněné osobě podle zák. č. 428/2012 Sb.
I. Při aplikaci překážky vydání věci oprávněné osobě podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je možné přiměřeně zohledňovat některé závěry vyslovené při výkladu obdobně konstruovaného § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
II. Účelem restituce podle zákona č. 428/2012 Sb. je napravení majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5 zákona, nikoliv navracení holého vlastnictví k pozemku.
Má-li předmětný (nezastavěný) pozemek charakter veřejného prostranství, resp. jde o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, tedy má povahu veřejného statku (je zatížen veřejným užíváním), musí soud v řízení o vydání pozemku posoudit, zda pro tuto překážku spočívající v realizaci veřejného zájmu lze či nikoliv restituci v naturální formě uskutečnit v situaci, v níž by žalobkyně objektivně nemohla plně realizovat své vlastnické právo a užívat pozemek způsobem odpovídajícím účelu restituce podle zákona č. 428/2012 Sb., a to přesto, že taková situace není přímo v § 8 odst. 1 tohoto zákona mezi vypočtenými výlukami vydání výslovně uvedena. Veřejný zájem na nevydání pozemku je vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu.
Překážkou vydání nezastavěného pozemku majícího charakter veřejného prostranství, resp. účelové komunikace, jenž přiléhá k sousednímu výrobnímu a zemědělskému areálu ve vlastnictví třetí osoby, tak může být okolnost, že by osobě oprávněné podle zákona č. 428/2012 Sb. bylo navráceno jen holé vlastnictví k tomuto pozemku.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, ze dne 14. 11. 2017
20.02.2018 00:01
Lhůta k podání návrhu na vydání zemědělské nemovitosti církvi
Lhůta podle § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. je lhůtou hmotněprávní prekluzivní, jejímž uplynutím právo oprávněné osoby podat návrh na vydání zemědělské nemovitosti u pozemkového úřadu zaniká.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 5143/2017, ze dne 29. 11. 2017