// Profipravo.cz / Restituce a rehabilitace

Restituce a rehabilitace

09.09.2020 00:01

Rozhodování soudu o náhradě za živý a mrtvý inventář

V pravomoci Ministerstva zemědělství při rozhodování podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. není rozhodovat o tom, zda se náhrada za živý a mrtvý inventář přiznává nebo nepřiznává, v jaké výši a podobně; v kompetenci Ministerstva zemědělství je pouze určit subjekt, s nímž má být jednáno o poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář.

Náleží do pravomoci soudu (a nikoli Ministerstva zemědělství) v řízení nalézacím rozhodnout ve věci samé, tedy o tom, zda vůbec a případně v jaké výši přísluší náhrada oprávněné osobě vůči určené osobě povinné. V něm sice soud při svém rozhodování z rozhodnutí správního orgánu o určení osoby, s níž má být o poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář v režimu ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. jednáno, vychází, nicméně jejím řešením není vázán a může ji posoudit, stejně tak jako všechny další pro věc rozhodné skutečnosti, samostatně. Soud tudíž v řízení o tom, zda právo na náhradu bude přiznáno, z aktu ministerstva vychází podle ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. jen v otázce, k níž se daný akt vyslovuje, tedy v otázce určení povinné osoby (aniž by to ovšem znamenalo, že tuto otázku soud nemůže posoudit v odůvodněných případech jinak), jež není spjata se závazným stanovením povinnosti poskytnout náhradu ve vymezeném rozsahu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 982/2020, ze dne 20. 5. 2020


28.08.2020 00:02

ÚS: Majetkové vyrovnání s církvemi a zásada in favorem restitutionis

Analytická právní věta

Samotný výklad je nutno provádět "objektivně", tedy na základě odůvodněných a přezkoumatelných hledisek - zejména znění a historie vzniku právní úpravy, systematiky s jinými ustanoveními a právními předpisy a také celkového smyslu se zřetelem k hodnotám chráněným ústavním pořádkem.

PRÁVNÍ VĚTY

I. Použitím ustanovení restitučního zákona nelze ani s přihlédnutím k zásadě in favorem restitutionis rozšiřovat působnost takového zákona. Při výkladu § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), musí obecné soudy postupovat s ohledem na smysl a účel restitučních zákonů vstřícně k oprávněným osobám, pro dodržení mezí ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod však musí v prvé řadě vycházet z jasného znění zákona a zřetelně vyjádřené vůle zákonodárce. Podmínka účelového užívání majetku podle uvedeného ustanovení zákona nemůže být příklonem k zásadě in favorem restitutionis vykládána tak, že ji restituent splňuje, jelikož byl v dispozici s majetkem historicky omezen, a proto jej neužíval.

II. Uplatnění zásady in favorem restitutionis je z podstaty věci intenzivnější tím více, čím obtížnější je výklad rozhodné právní normy, včetně objasnění jejího smyslu a „restitučního“ účelu. Tato zásada však může být obecnými soudy ústavně souladně následována, přestože neshledají uplatňovaný nárok důvodným. Byť mají soudy restituční právní předpisy vykládat šetrně k právům oprávněných osob, mechanický „výklad“ zákona pouze z pohledu absolutní priority tvrzeného restitučního nároku by vykazoval znaky neústavní libovůle. Právě účel restitučního zákonodárství požaduje zmírňovat v souladu s ústavním pořádkem pouze křivdy některé.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 4121/18, ze dne 22. 6. 2020


28.08.2020 00:00

ÚS: Zjišťování dobového vlastnictví pro určení restitučního nároku

I. Vycházejí-li obecné soudy při zjišťování dobového vlastnictví pro určení restitučního nároku podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích z dobových dokumentů osvědčujících právní vztahy k majetku, jsou povinny provést veškeré (listinné) důkazy řádným způsobem (tj. umožnit účastníkům řízení se s jejich obsahem seznámit a vyjádřit se k jejich obsahu). Jen tak obecné soudy dostojí právům zaručeným účastníkům čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Učiní-li odvolací soud změnu skutkových zjištění rozhodných pro určení restitučního nároku, která neodpovídají obvyklému chápání obsahu provedených důkazů, podrobně vysvětlí své hodnotící úvahy. Za takového stavu se nejen vypořádá se všemi důkazy a úvahami z nalézacího řízení, ale vypořádá se rovněž s otázkou potřebné míry důkazu a požadavků judikatury Ústavního soudu na rozhodování v restitučních věcech.

III. Odchýlí-li se odvolací soud od skutkových zjištění plynoucích z provedeného dokazování prvostupňovým soudem, učiní tak pouze po provedeném dokazování v odvolacím řízení. Umožní přitom účastníkům řízení, aby se s prováděnými důkazy a úvahami soudu seznámili a reagovali na ně. Vypořádá se také jednotlivě a ve vzájemné souvislosti všemi důkazy, z nichž prvostupňový soud vyšel.

IV. Opačný přístup představuje vážné porušení postupu stanoveného procesními předpisy, a tedy porušení práva stěžovatelů na soudní ochranu jejich práv stanoveným způsobem podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva vyjádřit se k prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 25/17, ze dne 23. 6. 2020


07.08.2020 00:05

ÚS: Konfiskace majetku na základě dekretu č. 12/1945 Sb.

Analytická právní věta

Pro posouzení uplatněných nároků na obnovu vlastnického práva k majetku konfiskovanému na základě dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. podle zákona č. 428/2012 Sb. nejsou rozhodné tvrzené vady správních aktů vydaných ve správním řízení navazujícím na dekret, neboť účinky konfiskace podle dekretu nastávaly ke dni jeho účinnosti, tj. ke dni 23. 6. 1945.

PRÁVNÍ VĚTY

V souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; č. 477/2005 Sb.) a na něj navazující judikaturou nejsou pro posouzení uplatněných nároků na obnovu vlastnického práva k majetku konfiskovanému na základě dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen „dekret“) podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), rozhodné tvrzené vady správních aktů vydaných ve správním řízení navazujícím na dekret, neboť účinky konfiskace podle dekretu nastávaly ex lege ke dni 23. 6. 1945. Na dekret navazující výměr národního výboru nebo Ministerstva zemědělství představoval deklaratorní akt, přičemž k posouzení majetkové křivdy jako vzniklé v rozhodném období po 25. 2. 1948 nepostačuje, bylo-li v tomto období Správním soudem v Bratislavě negativně rozhodnuto o stížnosti proti výměru správního orgánu, neboť stížnost neměla podle § 17 zákona č. 36/1876 ř. z., o zřízení správního soudu, ve znění zákona č. 164/1937 Sb., o nejvyšším správním soudě ani podle dobové praxe „automaticky“ odkladný účinek. Závěr o nerozhodnosti možných vad správních aktů a odmítavého nebo zamítavého rozhodnutí Správního soudu z roku 1951 o stížnosti proti nim není při posuzování důvodnosti restitučních nároků uplatněných podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi porušením ústavně zaručených základních práv na soudní ochranu a na ochranu vlastnictví podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2056/18, ze dne 23. 6. 2020


13.07.2020 00:01

K výkladu ustanovení § 57 zákona č. 219/1991 Sb.

Ustanovení § 57 zákona č. 219/2000 Sb. nedopadalo na ty státní podniky (u nichž funkce zakladatele byla přenesena na obce), které byly ke dni účinnosti tohoto zákona již zrušeny, pročež tyto státní podniky ani nepozbyly dle § 57 odst. 5 tohoto zákona právo hospodaření k věcem ve vlastnictví státu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1050/2020, ze dne 10. 6. 2020


10.07.2020 00:04

ÚS: Dobrá víra v případě přechodu privatizovaného majetku

I. V řízení podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), jsou pro zachování mezí ústavně zaručených práv na ochranu vlastnictví a soudní ochranu podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod obecné soudy povinny pečlivě posuzovat, zda sporný majetek vůbec podléhal § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění platném do 31. 12. 2012. V situaci tvrzeného přechodu majetku na stát podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, není ústavně souladným postup, při němž soud z nedostatku důkazů o přechodu majetku na stát před rozhodným obdobím, tj. před 25. 2. 1948, vyvodí závěr o přechodu po 25. 2. 1948, a to v neprospěch účastníka řízení, který ohledně prokázání této skutečnosti neměl povinnost unést důkazní břemeno.

II. Při hodnocení dobré víry v oprávněnost držby majetku, který osoba nabyla při tzv. velké privatizaci, nelze ztratit ze zřetele z principu demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) plynoucí důvěru jednotlivce ve správnost aktů orgánů státu, zejména s ohledem na reálný průběh privatizací velkého rozsahu a jejich personální i organizační roztříštěnost. Vychází-li soud z informací obsažených v privatizačním projektu, musí je v intencích ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod pečlivě a ve vzájemné souvislosti hodnotit tím spíše, jsou-li neúplné či dokonce protichůdné. Závěry o absenci dobré víry v platnost přechodu privatizovaného majetku a o jeho vydržení nelze opřít toliko o nutnost objektivního hodnocení dobré víry. Z posuzování přítomnosti dobré víry, jako subjektivní kategorie, nejsou (ani za účelem jejího hodnocení z vnějšího – objektivního – pohledu) vyloučeny individuální okolnosti privatizace. Objektivní hodnocení dobré víry nemůže ústit v „mechanický“ příklon k téměř vždy možné přítomnosti teoretických pochybností o způsobilosti majetku být předmětem privatizace, v důsledku čehož by se dobrá víra držitele nepřípustně ocitla mimo ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod. Otázka, zda příslušná vědomost měla a mohla být nabyta, nevylučuje provedení důkazů a uvážení všech zvláštností za účelem maximálního přiblížení se k závěru o reálnosti vědomí o privatizovaném majetku jako podléhajícím § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.

III. Při hodnocení dobré víry v oprávněnost držby privatizovaného majetku musí soudy postupovat nejen se zřetelem ke všem individuálním okolnostem případu, ale i zásadním společenským změnám, ať jsou subjektivní či objektivní povahy. Tedy tak, aby výsledná skutková zjištění a příslušný závěr o vydržení nebyly v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V rámci „stanoveného postupu“ podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je jedním z úkolů obecných soudů zjišťovat skutkový stav, nikoli činit vždy „jednoznačná“ zjištění bez pečlivé úvahy o jejich dostatečné opoře v důkazech.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2707/18, ze dne 15. 6. 2020


10.07.2020 00:02

ÚS: Lhůta pro uplatnění restitučního nároku církve

Protiřečí účelu zákona a postrádá smyslu, aby moment rozhodný pro počátek běhu lhůty pro uplatnění nároku ztratil časovou spojitost s rozhodnou skutečností k němu se vážící. V této věci se to však stalo. Lhůta pro uplatnění nároku na vydání pozemku jako zemědělského běžela od 8. 11. 2013 do 8. 11. 2016. Soud však postavil až s právní mocí dne 22. 7. 2017 najisto, že předmětný pozemek zemědělský není, a otevřel tak, jak Ústavní soud zdůrazňuje, prostor pro uplatnění nároku na vydání pozemku jako nezemědělského. K uplatnění takto formulovaného nároku poté bezodkladně došlo. Dospěl-li přesto Nejvyšší soud k jinému názoru, pak rezignoval na nabízející se možnost přípustného dotváření práva, jež by vyšla vstříc žádoucí alternativě meritorního projednání restitučního nároku a v obecnější poloze pak právním zásadám, podle nichž nemá výklad jinak běžných pojmů použitých v zákoně vést k absurdním výsledkům a bezprostředně aplikovaný text zákona má být „čten“ též ve světle svého právního, případně i navazujícího skutkového okolí (mischief rule; noscitur a sociis).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3845/19, ze dne 1. 6. 2020


02.07.2020 00:01

Posuzování výlukového důvodu dle § 8 odst. 1 písm. f) zák. č. 428/2012 Sb.

Rozhodným okamžikem, k němuž má být posuzován stav (obsah) územně plánovací dokumentace vymezující veřejně prospěšnou stavbu dopravní infrastruktury jako jedna z podmínek uplatnění výlukového důvodu upraveného v ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., je okamžik učinění výzvy k vydání nemovité věci.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 164/2020, ze dne 25. 3. 2020


26.06.2020 00:02

ÚS: Aplikace § 9 odst. 1 zák. o mimosoudních rehabilitacích

Odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro vadu, kterou ve skutečnosti netrpělo, dochází tím k porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Vede-li zjištění, že došlo k částečnému uspokojení restitučního nároku poskytnutím náhrady dle mezivládních dohod, k omezení rozsahu restitučního nároku, je třeba obdobně omezit rozsah uplatnění blokačního ustanovení § 9 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích tak, že jako neplatné podle tohoto ustanovení budou posouzeny dispozice jen s takovým podílem na věci, na který se vztahuje restituční nárok. Zásah do práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny je totiž potřebný pouze v rozsahu podílu na věci, který má být podle restitučních předpisů vydán oprávněné osobě.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1307/19, ze dne 20. 5. 2020


12.06.2020 00:03

ÚS: Zámek Opočno (dokazování rasové perzekuce)

I. V souladu s vůlí zákonodárce vyjádřenou v restitučních předpisech, přijatých po roce 1989, zmírňovat pouze některé majetkové křivdy nastalé v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, vyslovil Ústavní soud již v minulosti názor, že § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, omezil možnost přezkoumávání přechodů majetku odehrávajících se mimo tzv. rozhodné období toliko na nejextrémnější případy bezpráví, jestliže ke konfiskaci majetku „došlo z důvodu rasové perzekuce“. Rasovou perzekucí je nutno rozumět jen nejkřiklavější formy rasismu, páchané za 2. světové války zejména formou holocaustu, a nikoli jiné formy perzekuce z důvodů národnostních nebo politických [nález ze dne 16. prosince 2004 sp. zn. III. ÚS 107/2004 (N 192/35 SbNU 509)]. Rasové perzekuci neodpovídá sama situace, v níž byla zbavena vlastnického práva k majetku osoba, jež měla či mohla mít židovské předky.

II. Vzhledem k vůli „restitučního“ zákonodárce, ale také nemožnosti odčinit všechny v (dávné) minulosti způsobené majetkové křivdy a k ochraně později nastalých majetkoprávních přesunů ústí princip právní jistoty, jako základní náležitost demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, a ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v požadavek, že k restituci vlastnického práva osoby oprávněné podle § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, musí být v řízeních před obecnými soudy prokázáno, že vlastnické právo bylo konkrétní osobě odňato právě z důvodu její rasové perzekuce. Příklon k zásadě in favorem restitutionis neznamená vyhovění uplatněnému restitučnímu nároku pro obtížnost prokázání v minulosti nastalých rozhodných okolností. Toto podpůrné pravidlo je toliko vodítkem k šetření práv restituentů v souladu se smyslem a účelem restitučních předpisů, nikoli nástrojem obcházení neprokázání skutečností rozhodných pro obnovu vlastnictví.

III. Závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 2430/13 (N 27/72 SbNU 305) nepřehodnocují právní názor obsažený v nálezu sp. zn. III. ÚS 107/2004. Skutečnost, že rasová perzekuce, zahrnující pouze nejkřiklavější formy rasismu, nemusela být výlučným důvodem zbavení vlastnického práva k majetku, neznamená, že by ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích byla rasově perzekuována každá osoba, jíž byl zabaven majetek, a měla židovské předky, aniž by byla prokázána rasová motivace konfiskace majetku dotyčné osoby.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1283/17, ze dne 12. 5. 2020


22.05.2020 00:04

ÚS: Ke skutkovým zjištěním soudu o existenci restitučního nároku

Analytická právní věta

Pokud obecné soudy neodůvodní řádně svůj závěr o tom, že existoval restituční nárok dle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě (převzetí nemovitostí státem bez právního důvodu), nemůže být považován za správný ani jejich závěr, že určovací žalobou docházelo k obcházení restitučních předpisů. Takový postup představuje porušení práva účastníka řízení na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

PRÁVNÍ VĚTY

Je porušením práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže soud v rozporu se skutkovými zjištěními a bez řádného odůvodnění učiní závěr o existenci restitučního nároku a z tohoto důvodu zamítne žalobu na určení vlastnického práva pro údajné obcházení restitučních předpisů.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1579/17, ze dne 31. 3. 2020


14.04.2020 00:01

Překážka naturální restituce dle § 8 odst. 1 písm. f) zák. č. 428/2012 Sb.

Překážka naturální restituce podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. nedopadá na celý pozemek (evidovaný v katastru nemovitostí v podobě pozemkové parcely) v případě, kdy je územně plánovací dokumentací určena pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní nebo technické infrastruktury, pro kterou lze práva k pozemkům a stavbám vyvlastnit, toliko jeho část.

Má-li být předmětný pozemek podle schválené územně plánovací dokumentace (zde podle územního plánu) pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby dopravní nebo technické infrastruktury (parkoviště) dotčen toliko částečně (je-li územním plánem jasně vymezena část pozemku určená pro uskutečnění dané veřejně prospěšné stavby, zde „přibližně v rozsahu jedné pětiny výměry“) a tento záměr je v grafické části územního plánu zakreslen, nemůže být plánovaná stavba na předmětném pozemku realizována ve větším rozsahu, tedy zbylá část předmětného pozemku jí nemůže být dotčena (rozhodnutím o umístění stavby nemůže být stavba parkoviště umístěna na této „zbylé části“ předmětného pozemku; ovšem jen za předpokladu, že nedojde ke změně územního plánu). Jinak řečeno, sice není určitelné, jaká část předmětného pozemku bude v konečném důsledku dotčena stavbou parkoviště (a zda vůbec tato stavba bude realizována), nicméně část pozemku, která je pro tuto stavbu vymezená územním plánem (především jeho grafickou částí), určit lze a právě jen celá tato územním plánem vymezená část pozemku je dotčena překážkou podle § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3843/2019, ze dne 7. 1. 2020


17.02.2020 00:01

Restituce hospodářsky využívané nemovitosti dle zák. č. 428/2012 Sb.

Z jazykového výkladu ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. jednoznačně vyplývá, že povinné osoby vymezené v ustanovení § 4 písm. c) nebo d) zákona č. 428/2012 Sb. jsou ve smyslu daného ustanovení povinny vydat nárokovanou nemovitou věc pouze tehdy, jestliže v rozhodném období bezprostředně sloužila některému ze zde taxativně vyjmenovaných účelů. Dané ustanovení přitom zjevně nelze vykládat tak, aby umožňovalo naturální restituci i těch nemovitých věcí, jež byly využívány hospodářsky s tím, že z jejich užití generovaný zisk sloužil následně k podpoře činností směřujících k naplnění některého z účelů vymezených v ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. (aniž by k jeho realizaci sloužila bezprostředně sama nárokovaná nemovitá věc).

Jinými slovy řečeno, v případě hospodářsky využívané nemovitosti (např. pozemku určeného k plnění funkcí lesa nebo zemědělsky obhospodařovaného pozemku) by podmínky ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. mohly být naplněny toliko tehdy, sloužila-li nemovitost v rozhodném období současně bezprostředně některému ze zde vyjmenovaných účelů (např. kaple či modlitebna situovaná na lesním či zemědělském pozemku apod.).

Odvolací soud tedy nepochybil, uzavřel-li, že dovolatelkou nárokované pozemky určené k plnění funkcí lesa, případně využívané jako orná půda či ostatní plocha, jež v rozhodném období bezprostředně nesloužily žádnému z účelů taxativně vymezených v ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., osoba povinná ve smyslu ustanovení § 4 písm. d) zákona č. 428/2012 Sb. není povinna dovolatelce vydat vzdor tomu, že tyto pozemky byly v rozhodném období zatíženy patronátním právem, jemuž odpovídala povinnost jejich vlastníka podporovat ze zisku vygenerovaného jejich užitím duchovní a pastorační činnost církve (vydržování kostelů).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2854/2019, ze dne 19. 11. 2019


13.12.2019 00:01

ÚS: (Ne)přiznání nákladů řízení podle § 150 o. s. ř.

Vystoupí-li ten, kdo v řízení o vydání náhradního pozemku vystupoval jako vedlejší účastník na straně žalovaného státu, neboť žalobce změnil žalobu, takže (nepřímým) předmětem takového řízení již přestal být pozemek, na němž měl vedlejší účastník nějaký zájem, a rozhodne-li soud o nákladech řízení mezi tímto vedlejším účastníkem a žalobcem (oprávněnou osobou), aniž by dané řízení bylo skončeno rozhodnutím ve věci samé, není v rozporu s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nebude-li takovému vedlejšímu účastníkovi s ohledem na okolnosti případu, plynoucí ze specifické povahy daného řízení, resp. jeho předmětu a vedlejšího účastenství v něm, jakož i z judikaturního vývoje ohledně toho, jaký pozemek je k vydání vhodný, přiznána náhrada nákladů podle § 150 občanského soudního řádu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 988/19, ze dne 20. 11. 2019


05.12.2019 00:02

Spoluvlastnický podíl jako náhrada za nevydaný původně odňatý pozemek

Dosavadní judikatura způsob saturace restitučního nároku skrze spoluvlastnický podíl k náhradnímu pozemku ve spoluvlastnictví státu výslovně nezapovídá, leč i zde je nezbytné setrvat na požadavku vhodnosti poskytované náhradní hodnoty. V případě vydání spoluvlastnického podílu se pak nabízí zejména prověření hlediska bezobtížného výkonu práv nového (spolu)vlastníka, pročež je rovněž nežádoucí, aby vydání náhradního pozemku kupříkladu představovalo základ pro budoucí potenciální spory zainteresovaných subjektů.

I v takovém případě se však za stavu založeného novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 460/2016 Sb. jedná o změnu (spolu)vlastnického práva, která je limitována zákonným předkupním právem ve smyslu § 1124 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4423/2018, ze dne 3. 9. 2019


27.11.2019 00:01

Lhůta k podání žaloby o nahrazení projevu vůle dle zák. č. 428/2012 Sb.

Se lhůtou k podání návrhu (žaloby) o nahrazení chybějícího projevu vůle povinné osoby k uzavření dohody s oprávněnou osobou o vydání jiné než zemědělské nemovitosti podle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. je zánik práva při jeho včasném neuplatnění spojen vždy, ať jsou důvody, pro něž nebylo právo uplatněno, jakékoliv. Institut stavení promlčecí doby podle § 112 (§ 113) obč. zák. nelze na běh prekluzivní lhůty podle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. použít.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1659/2019, ze dne 28. 6. 2019


25.10.2019 00:04

ÚS: Zdanění církevních restitucí

Ustanovením § 18a odst. 1 písm. f) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákonného opatření Senátu č. 344/2013 Sb. a zákona č. 125/2019 Sb., zákonodárce nepřípustně retroaktivním způsobem rozhodl nikoli o zdanění, nýbrž o faktickém snížení finanční náhrady podle § 15 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), na jejíž celou výši vznikl církvím a náboženským společnostem právní nárok a legitimní očekávání okamžikem uzavření smluv o vypořádání podle § 16 téhož zákona.

Neústavnost napadeného ustanovení spočívá v porušení základních principů demokratické společnosti (čl. 1 odst. 1 Ústavy) jako je princip právní jistoty, důvěry v právo, jeho předvídatelnost a princip ochrany nabytých práv, jež v konečném důsledku vede i k porušení práva dotčených subjektů vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve smyslu ochrany legitimního očekávání jeho zmnožení.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 5/19, ze dne 1. 10. 2019


16.10.2019 00:02

Zvýšení finanční náhrady podle § 28a zákona o půdě

I. Zavázal-li Ústavní soud nálezem ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16, obecné soudy právním názorem, podle nějž „ustanovení § 28a zákona o půdě je třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena“, pak tímto základem ve smyslu tohoto ustanovení je peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku platná ke dni 24. června 1991 stanovená dle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., přičemž se vychází ze stavu pozemku ke dni jeho přechodu na stát.

II. Již samotná změna ekonomických a sociálních poměrů v důsledku plynutí času je jednou z okolností pro zvýšení náhrady; za další okolnosti, jež mohou soud vést ke zvýšení peněžité náhrady, je pak možno považovat i změnu právního předpisu, tj. několikerou změnu vyhlášky o oceňování staveb, pozemků a trvalých porostů, jakož i vztah restituentů k odňatému a nevydanému pozemku, jejich aktivita při uspokojování restitučního nároku či další okolnosti zjištěné v tom kterém konkrétním případě.

III. Pakliže ovšem Ústavní soud zavázal obecné soudy právním názorem, že „ustanovení § 28a zákona o půdě je třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena“, pak je jednoznačné, že - oproti případu řešenému v R 96/2010 - nevyplývá (u soudu) uplatněný nárok na přiznání „několikanásobně“ zvýšené peněžité náhrady ze zákona o půdě, jelikož ten v § 16 odst. 1 ve spojení s § 28a stanoví jen základ finanční náhrady, nýbrž (až) z pravomocného rozhodnutí soudu, jímž takto zvýšená náhrada byla přiznána. Takové rozhodnutí soudu, jímž oprávněné osobě (jejímu dědici) byla přisouzena „několikanásobná“ peněžitá náhrada, proto nedeklaruje povinnost žalované vyplývající ze zákona, ale konstituuje zcela nový nárok oprávněné osoby (jejího dědice) a novou povinnost žalované ze zákona nevyplývající, k jejímuž splnění je rozhodnutím soudu stanovena lhůta k plnění (tzv. pariční lhůta); v takovém případě tedy nejde o rozhodnutí deklaratorní, nýbrž konstitutivní, neboť zakládá (konstituuje) nové hmotné subjektivní právo a ukládá novou hmotněprávní povinnost, které tu předtím nebyly (nevyplývají ze zákona).

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že povinnost žalované zaplatit oprávněné osobě (jejímu dědici) úroky z prodlení z „několikanásobné“ peněžité náhrady vyčíslené nad rámec zákona o půdě proto vzniká dnem vykonatelnosti soudního rozhodnutí, jímž zvýšená peněžitá náhrada byla přiznána (přisouzena), tedy dnem, kdy uplynula v soudním rozhodnutí stanovená lhůta k plnění (tzv. pariční lhůta).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3508/2018, ze dne 9. 7. 2019


02.08.2019 00:04

ÚS: Obcházení účelu a smyslu restitučního právního předpisu

Měla a mohla-li určitá osoba vědět, že v době rozhodné pro uplatnění restitučního nároku ve vztahu k určité nemovitosti je osobou oprávněnou k jeho uplatnění a že některý z restitučních důvodů výslovně dopadá na její situaci, nelze považovat bez ohledu na další vývoj judikaturního výkladu těchto restitučních důvodů za porušení jejího práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny či na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny, jestliže obecné soudy zamítnou její žalobu na určení vlastnického práva k nemovitosti s odkazem na to, že by tím byl obcházen účel a smysl daného restitučního právního předpisu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 987/18, ze dne 2. 7. 2019


02.04.2019 00:02

Prolomení blokace historického majetku církví pro nemožnost jeho vydání

Dovolací soud sice setrvává na názoru, že v řízení o určení vlastnického práva státu podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. se primárně zkoumá, zda byla věc náležející do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností přede dnem nabytí účinnosti tohoto předpisu převedena na jinou osobu než stát v rozporu se zákonem, a že tedy v daném sporu zásadně nelze řešit další otázky, jež by byly významné až v eventuelně navazujícím řízení o vydání věci, současně se však v rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu zdůrazňuje, že blokační účinky ustanovení chránících někdejší církevní majetek je výjimečně možné prolomit, svědčí-li pro to mimořádné důvody, které převažují nad zájmem církví a náboženských společností na restituci jejich historického vlastnictví.

V řízení podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. tedy zajisté není úlohou soudu z úřední povinnosti prověřovat, zda je sporný majetek způsobilý vydání oprávněné osobě. Pakliže jsou však do řízení vnesena jednoznačně vymezená a důkazně podložená tvrzení, dle nichž věci, o něž se vede spor, nejsou způsobilé vydání oprávněné osobě, nelze těmto skutkovým přednesům bez dalšího upřít relevanci, neboť v závislosti na konkrétních okolnostech případu (zejména při striktním zachování podmínky dobré víry osoby, na niž byl někdejší církevní majetek v rozporu s blokačními ustanoveními převeden) mohou opodstatňovat závěr, že je namístě prolomení zákazu dispozic s historickým vlastnictvím církví a zachování platnosti právního úkonu, jímž bylo s dotčenými statky disponováno. V souvislostech přezkoumávané kauzy takovými tvrzeními mohou být i poukazy na konfiskaci sporného majetku podle dekretů prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a č. 12/1945 Sb.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4000/2018, ze dne 9. 1. 2019


< strana 1 / 20 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů