// Profipravo.cz / Restituce a rehabilitace
Restituce a rehabilitace
13.05.2022 00:02
ÚS: Neplatnost dohody o vydání věci
Dojde-li v důsledku nerespektování výluky vydání pozemku upravené v § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění zákona č. 137/1991 Sb., k neoprávněnému zásahu do majetkového postavení vlastníka stavby, jde o vadu dohody o vydání mající za následek její neplatnost pro rozpor se zákonem.
Nezohlední-li obecný soud takovou vadu dohody o vydání, poruší základní právo vlastníka stavby vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 ve spojení se základním právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3423/21, ze dne 19. 4. 2022
08.04.2022 00:02
ÚS: Stanovení zbytkového trestu při rozhodování o rehabilitaci
1. Podstatou soudní rehabilitace je zrušení těch odsuzujících soudních rozhodnutí, jejichž prostřednictvím byly ukládány tresty za jednání, která by v demokratickém právním státě nemohla být považována za trestná (resp. obecněji za protiprávní), popř. činnosti směřující k odškodnění osob, na nichž byly sankce z takových rozhodnutí vykonány. Právní normy rehabilitačního zákonodárství musí být proto vykládány tak, aby došlo k nápravě co možná největšího množství křivd.
2. Represivní orgány veřejné moci v období let 1948 až 1989 při pronásledování svých názorových oponentů jejich činy kvalifikovaly nezřídka právně tak, aby byl navenek zastřen skutečný důvod jejich represe spočívající v potlačování v podstatě jakékoliv politické oponentury. Činnost odpůrců režimu byla proto v období doby nesvobody kvalifikována nikoliv jako činnost politická, nýbrž účelově jako běžná kriminalita a názoroví odpůrci tak mohli být označováni za „běžné kriminálníky“ nebo za vážně duševně nemocné s tím, že byli na základě vyfabulované lékařské diagnózy zbaveni svéprávnosti nebo dokonce zadržováni v psychiatrických léčebnách.
3. Výčet jednání, podléhajících ze zákona soudní rehabilitaci, se zaměřoval na ty s výrazným politickým charakterem. Obecný soud při zvažování splnění podmínek rehabilitace nemůže výčet skutkových podstat podléhajících ze zákona soudní rehabilitaci sám rozšiřovat, nicméně podle Ústavního soudu může zvážit závažnost ostatních trestných činů (původně zahrnutých do souhrnného nebo úhrnného trestu) právě při stanovení zbytkového trestu, přičemž taková úvaha soudu smí vést i k tomu, že od stanovení zbytkového trestu upustí.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2919/21, ze dne 1. 3. 2022
11.03.2022 00:05
ÚS: K tzv. funkční souvislosti při církevních restitucích
I. Výklad zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, respektující záměr zákonodárce zmírnit (fakticky) některé majetkové křivdy, to znamená zajistit v restitučním procesu „rozumné“ uspořádání vlastnických poměrů, při kterém bude restituovaný majetek – pokud možno – účelně využit, a současně se předejde budoucím sporům, jež by mohly vzniknout v důsledku střetu práv vlastníků funkčně souvisejících nemovitých věcí ve smyslu § 7 odst. 1 tohoto zákona, je výkladem ústavně konformním, souladným s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Vztah tzv. funkční souvislosti ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona je dán tam, kde jedna nemovitá věc nemůže samostatně (bez druhé věci) vůbec či řádně plnit funkci, k níž byla určena, a v případě, že by tyto věci zůstaly rozděleny, užitná (hospodářsko-technická) hodnota jedné z věcí, případně obou věcí, by se podstatně snížila. Z hlediska naplnění této podmínky je – oproti souvislostem historicko-vlastnickým (právním) a památkářským (kulturním) – rozhodným hledisko hospodářsko-technické, tedy zda nemovitá věc může plnit svou funkci (aniž by to pro dotčený subjekt eventuálně mělo závažný negativní dopad na hodnotu jiných nemovitých věcí v jeho vlastnictví). Takový výklad zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi není v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, ze kterého plyne zásada legitimního očekávání a právní jistoty. Respektuje, že nejde pouze o vrchnostenské rozhodnutí zákonodárce, nýbrž i o formou zákona vyjádřený výsledek dohody mezi dotčenými subjekty následně stvrzené uzavřením smluv o vypořádání (majetkovém vyrovnání) mezi státem a každou z dotčených církví a náboženských společností.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 287/21, ze dne 15. 2. 2022
28.01.2022 00:03
ÚS: Náležité posouzení účinnosti konfiskace
1. Právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný a následná konfiskační rozhodnutí měla jen deklaratorní charakter. Byla-li však tato konfiskační rozhodnutí ještě před rozhodným obdobím zrušena jako protizákonná, a současně stát před rozhodným obdobím předmětné nemovitosti ani nepřevzal, není dán žádný právní a ani faktický důvod k domněnce, že se na tyto nemovitosti dekret č. 12/1945 Sb. vůbec vztahoval. Obecné soudy jsou proto v těchto restitučních řízeních povinny posoudit, zda došlo k účinné konfiskaci ještě před rozhodným obdobím.
2. Nachází-li se restituční řízení v takové důkazní situaci, kdy na jedné straně stojí konfiskační vyhlášky vydané věcně nepříslušným správním orgánem, když jedna z těchto vyhlášek byla navíc jako nezákonná zrušena, a přesto byl obecnými soudy při posuzování restitučního nároku učiněn závěr, že předmětné nemovitosti byly konfiskovány na základě dekretu prezidenta republiky, aniž by však bylo prokázáno, že stát tyto nemovitosti opravdu převzal, a na straně druhé zde existuje celá řada důkazů vypovídajících o tom, že postup orgánů státu podle zákona č. 142/1947 Sb. nebyl veden snahou "pojistit si" přechod nemovitostí pro případ, že by se jejich dřívější konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. z různých příčin nezdařila, nýbrž svědčí spíše o prvním pokusu odebrat majetek stěžovatele, je namístě promítnout do rozhodování soudu zásadu in favorem restitutionis.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 361/21, ze dne 30. 11. 2021
28.01.2022 00:01
ÚS: Interpretace atypického důvodu výluky z církevních restitucí
I. Osobě povinné (Lesy České republiky, s.p.) nebylo odepřeno posouzení jejích tvrzení, že je dán důvod výluky z církevní restituce předmětných nemovitostí, neboť tyto měly být konfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb. na základě konfiskační vyhlášky. Ani stěžovateli jako osobě oprávněné tedy nelze odepřít řádný přezkum tvrzení, že konfiskace nebyla provedena a že jí jako osobě oprávněné svědčí restituční titul. Postup obecných soudů měl ve zkoumaném případě za následek, že zastavením algoritmu přezkumu u důvodu výluky z restituce nedošlo k posouzení restitučního titulu samotného, včetně jeho zákonných podmínek. Oprávněná osoba může přitom očekávat, že při vzniklé výjimečné kolizi restituční výluky a restitučního titulu jsou pak obecné soudy povinovány respektem k restitučnímu titulu. Splnění cíle a účelu restitučních zákonů vyžaduje, aby všechny orgány veřejné moci vycházely z dané speciální úpravy při posuzování nároků osob, jejichž majetek přešel na stát nebo jiné právnické osoby, a aby v tomto duchu interpretovaly okolnosti, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo. Při aplikaci restitučních zákonů není možno postupovat příliš restriktivně a formalisticky, ale naopak velmi citlivě vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu. Nelze přitom abstrahovat ani od notoricky známého, tzv. třídního přístupu státních orgánů v období totalitního režimu.
II. Skutečnost, že jako záminka nebo jedna ze záminek pro politickou nebo náboženskou perzekuci anebo postup porušující obecně uznávané principy demokratického právního státu nebo lidských práv a svobod, byly použity dekrety prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., nebrání vydání věci oprávněné osobě podle zákona č. 428/2012 Sb., zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3918/19, ze dne 21. 12. 2021
21.01.2022 00:02
ÚS: Posuzování liknavosti Státního pozemkového úřadu
Při posuzování liknavosti Státního pozemkového úřadu je třeba vzít v potaz jakoukoli aktivitu právního předchůdce oprávněné osoby při uspokojování jejího restitučního nároku.
Uplatní-li oprávněné osoby jejich restituční nárok společně, nelze při posuzování liknavosti Státního pozemkového úřadu vyžadovat v každém jednotlivém případě stejnou míru aktivního přístupu všech oprávněných osob; ve snaze o napravení křivd spáchaných jejich společným právním předchůdcům je podstatný jejich projev vůle postupovat společně.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3039/20, ze dne 7. 12. 2021
13.01.2022 00:01
Spravedlivý důvod k užívání historického majetku církví třetími osobami
Spravedlivým důvodem pro nabytí obohacení ve smyslu § 2991 o. z. se rozumí primárně důvod právní. Toliko zcela výjimečně lze konstatovat, že se navzdory absenci právního důvodu přesun majetkových hodnot opíral o spravedlivý důvod vyplývající ze zásad slušnosti a zvyklostí soukromého života. Jako právní důvod pro nabytí obohacení lze pak zásadně označovat právní skutečnost, jež obohacenému zakládá právo, aby na úkor ochuzeného získal majetkový prospěch, respektive aby si tento majetkový prospěch podržel. Vyplývá-li právo na nabytí prospěchu přímo ze zákona, je možné za právní důvod považovat samotnou právní normu, která dotčenému oprávnění dává vzniknout.
Blokační ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2012 a § 13 zákona č. 428/2012 Sb., jenž § 29 zákona č. 229/1991 Sb. s určitými modifikacemi nahradil, zakazovala vyjmenované dispozice s historickým majetkem církví, avšak sama o sobě k tomuto majetku nezakládala žádná užívací práva třetím subjektům. Nemohla proto sloužit jako právní důvod pro užívání majetku. Smyslem citovaných blokačních ustanovení byla ochrana původního majetku církví před dispozicemi, kterými by mohlo být zmařeno dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž mělo být zmírnění těchto křivd provedeno. Tento smysl § 29 zákona č. 229/1991 Sb. a § 13 zákona č. 428/2012 Sb. přitom bezpochyby nikterak nevyžadoval, aby bylo třetím subjektům založeno právo blokovaný majetek na úkor státu bezplatně užívat a aby bylo potlačeno právo České republiky na vydání náhrady za majetkový prospěch, jenž užíváním dotčených statků bez odpovídajícího právního důvodu uživatelům vznikal.
Ustanovení § 60a odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. pak zakotvuje právo bytových družstev na bezúplatný převod pozemků ve vlastnictví České republiky s cílem sjednotit vlastnictví bytových domů s vlastnictvím funkčně souvisejících pozemků. Do doby uskutečnění této změny v osobě vlastníka však § 60a odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. – zavádějící povinnost státu převést pozemky ve prospěch bytového družstva – rovněž nepředstavuje právní důvod pro užívání příslušných pozemků nabyvatelem. Není-li tedy v období předcházejícím převodu pozemků na družstvo jiným zákonem předvídaným způsobem založeno věcné či obligační právo užívat státní pozemky, dostává se mu coby vlastníku staveb umístěných na cizích pozemcích bezdůvodného obohacení protiprávním (právní důvod postrádajícím) užitím cizí věci.
Ve výjimečných případech, kdy by stát (respektive právnická osoba oprávněná k hospodaření s jeho majetkem) záměrně oddaloval převod pozemku na bytové družstvo ve spekulativní snaze extrahovat z družstva náhradu za výkon užívacího práva, by snad bylo možné uvažovat, že by uplatnění požadavku na vydání bezdůvodného obohacení proti družstvu představovalo zneužití práva ve smyslu § 8 o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2527/2021, ze dne 7. 10. 2021
07.01.2022 00:02
ÚS: Prolomení ust. § 29 zák. o půdě; předložení věci plénu ÚS
I. Pouze v případě stricto sensu odchylného právního názoru, než je názor vyslovený v dřívějším nálezu, může (a musí) senát Ústavního soudu věc předložit plénu k přijetí stanoviska podle § 23 zákona o Ústavním soudu.
II. Zamítnutí určovací žaloby podle § 18 odst. 1 zákona o církevních restitucích za současného prolomení „blokačního ustanovení“ § 29 zákona o půdě mohou odůvodňovat pouze okolnosti mimořádné povahy obzvlášť intenzivně působící ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3179/18, ze dne 30. 11. 2021
12.11.2021 00:03
ÚS: Dělení pozemku pro účely převodu náhradního pozemku
Rozhodnou-li obecné soudy v řízení o nahrazení projevu vůle povinné osoby k bezúplatnému převodu náhradního pozemku na oprávněnou osobu podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (zákona o půdě) na základě k rozsudku přiloženého geometrického plánu, nepostupují ultra vires, nýbrž poskytují ochranu právu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 54/21, ze dne 12. 10. 2021
08.10.2021 00:06
ÚS: Soudní rehabilitace ve vztahu k období do 25.02.1948
Zákon o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb. je založen na silném hodnotovém soudu o protiprávnosti komunistického režimu. Činy jednotlivců, jimiž byly uplatňovány svobody a práva s garancemi v mezinárodních dokumentech a nezřídka i v ústavní rovině, se staly předmětem nespravedlivého trestního stíhání, odsouzení a výkonu trestu (§ 1 odst. 2 zákona). Rozhodné skutečnosti, vedoucí k soudní rehabilitaci, jsou konkretizovány výčtem příslušných ustanovení a co do vzniku limitovány datem nástupu komunistického režimu dne 25. 2. 1948. Do zákona zařazený § 33 odst. 2 umožnil vyslovit účast na soudní rehabilitaci osobám zbaveným osobní svobody nebo majetku v souvislosti s vypočtenými trestnými činy, nezaložil však – z hlediska rehabilitačních důvodů - aplikační možnost vykročit z časového rámce zákona o soudní rehabilitaci, ani z mezí jím deklarovaného účelu. Pro období od osvobození Československa do 25. 2. 1948 nelze pro dané účely odhlédnout od maximy vyslovené již nálezem ze dne 8. 3. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 14/94 (N 14/3 SbNU 73; 55/1995 Sb.), podle níž „řád minulosti nemůže být postaven před soud řádu přítomnosti“. Zpětný přezkum bezprostředně poválečných právních aktů orgánů veřejné moci, vedoucích ke zbavení osobní svobody i k majetkovým sankcím, by znamenal přehodnocení období, v němž ještě zůstaly zachovány některé podstatné atributy demokratického státu.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1713/20, ze dne 7. 9. 2021
17.09.2021 00:02
ÚS: Interpretace právních předpisů v restitučních věcech
V restitučních věcech je povinností obecných soudů interpretovat právní předpisy ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji. V těchto věcech je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Rozhodnutí, jímž není vyhověno restitučnímu nároku, pak vyžaduje, aby se obecné soudy vypořádaly s každou relevantně předloženou právní otázkou; požadavek na provedení testu proporcionality pak v restitučních věcech nelze odmítnout s tím, že byl soudy proveden implicitně.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1697/21, ze dne 16. 8. 2021
13.09.2021 00:01
Rozhodnutí o rozdělení pozemkové parcely za účelem vydání její části
Zvláštním právním předpisem ve smyslu ustanovení § 82 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, zakládajícím pravomoc soudu rozhodovat o rozdělení pozemkové parcely za účelem vydání její části (coby vhodného náhradního zemědělského pozemku) oprávněné osobě k uspokojení restitučního nároku, je i zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku dnem právní moci rozhodnutí soudu. Soud, jenž rozhoduje o vlastnickém právu k pozemku, který se neshoduje s parcelami vymezenými v operátech katastru nemovitostí, pak v rozsudku odkáže na geometrický plán, který předmětný pozemek polohově vymezuje. V případech, kdy v důsledku soudního rozhodnutí vzniká mezi pozemky nová hranice, je nutné vyhotovit plán s náležitostmi geometrického plánu, jenž bude součástí rozhodnutí.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 509/2021, ze dne 27. 4. 2021
23.07.2021 00:04
ÚS: K prolomení blokace církevního majetku
Legitimní očekávání původního vlastníka na vypořádání jeho historického majetku je ústavně chráněnou hodnotou, nástrojem jejíž ochrany se stala tzv. blokační ustanovení restitučních předpisů, vylučující za stanovených podmínek majetkové převody z titulu předmětu privatizace, kterým je, ve vztahu k historickému majetku církví se značným prodlením, jež nemá jít k tíži oprávněných osob, přijatá speciální úprava – § 13 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.
Prolomení blokace majetku, který byl nebo mohl být dotčen restitucí, je připuštěno jen za okolností konkrétního případu zcela mimořádné povahy, jejichž absence znamená absolutní neplatnost samotného majetkového převodu podle § 39 obč. zák., jakož i případných dalších majetkových dispozic (zásada nemo plus iuris transfere potest quam ipse habet). K preferenci vlastnického práva nabyvatele převedeného majetku či k prolomení blokace z důvodu vydržení pouhá dobrá víra nabyvatele nepostačuje.
Za mimořádné okolnosti nelze považovat stěžovatelčino tvrzení ohledně množství nemovitostí, které byly předmětem privatizace, a z toho plynoucí faktickou nemožnost důsledného prověření s ohledem na jejich možnou blokaci. S ohledem na personální propojení zpracovatelů privatizačního projektu se členy statutárních či řídících orgánů stěžovatelky jako nabyvatelky předmětného pozemku pak nemohla být u ní shledána existence dobré víry jako nutná podmínka pro vydržení pozemku. Vzhledem k tomu je namístě odmítnout i tvrzení stěžovatelky o její legitimní důvěře ve správnost jednání státu při privatizaci.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2269/20, ze dne 9. 6. 2021
18.05.2021 00:02
Peněžitá náhrada za nevydané pozemky dle § 16 odst. 1 zákona o půdě
Za přiměřenou a rozumnou finanční náhradu podle § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. za pozemky, které se oprávněné osobě nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, lze v současné době pokládat peněžité plnění ve výši šestinásobku cen odňatých nemovitostí stanovených v souladu s vyhláškou č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.).
Toto navýšení základní hodnoty náhrad vyplývajících z § 28a zákona č. 229/1991 Sb. a vyhlášky č. 182/1988 Sb. je namístě provést ve všech případech, v nichž jsou aktuálně splněny předpoklady poskytnutí peněžité náhrady ve smyslu § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., tedy zejména existence dosud neuspokojeného restitučního nároku. Zjištění dalších mimořádných okolností, ať již na straně oprávněné, či povinné osoby, není pro provedení shora popsaného zvýšení nezbytné. Specifika konkrétního případu mohou nicméně zcela výjimečně opodstatňovat odchýlení se od vypočtené hodnoty v tom nebo onom směru.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, ze dne 16. 2. 2021
14.05.2021 00:04
ÚS: Zachování funkčnosti areálu jako překážka vydání nemovitosti
Institucionálně garantovaná možnost účastníků řízení návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu, patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů. Rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění.
Přistoupit k posouzení věci z pohledu existence překážky pro vydání předmětných nemovitostí podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a k provedení testu proporcionality bude možné teprve po náležitém zhodnocení významu předmětných nemovitostí pro funkčnost celého areálu, ať již z pohledu jeho hospodářského využití nebo schopnosti plnit své funkce v rámci veřejného zájmu. Akceptoval-li krajský soud částečně připomínky Nejvyššího soudu svědčící pro závěr ve prospěch vedlejší účastnice řízení, avšak neumožnil provedení důkazu navrhovaného stěžovatelem, který měl prokázat funkčnost areálu i po vydání předmětných nemovitostí, a ani blíže nezdůvodnil, proč tento důkaz nepovažuje za důležitý, porušil zásadu kontradiktornosti řízení.
Odmítl-li Nejvyšší soud za dané situace stěžovatelovo dovolání mj. s tvrzením, že existence uceleného areálu i okolností umožňujících vydat některé nemovitosti v areálu (tedy posouzení, zda zbývající nemovitosti v důsledku restituce zcela ztratí svou funkčnost a využitelnost) je úzce spjato s individuálními okolnostmi případu, tedy s konkrétními skutkovými zjištěními věci, jejichž hodnocení je primárně úkolem soudů nižších stupňů, aniž by však výše uvedené pochybení krajského soudu v procesu dokazování odhalil, pak ani on nedostál své ústavní povinnosti chránit základní práva a svobody stěžovatele (čl. 4 Ústavy). I dovolací řízení je nedílnou součástí ústavního rámce pravidel spravedlivého procesu a Nejvyšší soud je tedy za každé situace povinen chránit základní práva a svobody jednotlivce, což však Nejvyšší soud v nyní posuzované věci neučinil.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 4092/19, ze dne 6. 4. 2021
11.05.2021 00:01
K promlčení práva na určení vlastnictví státu dle zák. č. 428/2012 Sb.
Ze všeobecně přijímaného závěru o nepromlčitelnosti vlastnického práva nepochybně vyplývá, že v situaci, kdy zde není žádné jiné právní úpravy, reglementující lhůtu k uplatnění žaloby o určení vlastnického práva státu v režimu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., nelze zahájení řízení dle § 18 odst. 1 zákona č. 418/2012 Sb. nikterak časově limitovat, a to ani na základě obecné úpravy promlčení; plynutí času by však – z hlediska úspěšnosti žaloby uplatněné v režimu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. – mohlo mít význam v případě vydržení vlastnického práva oprávněným držitelem sporné věci. Závěr odvolacího soudu, že právo oprávněné osoby na určení vlastnického práva státu v režimu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. podléhá promlčení, tudíž jako věcně správný neobstojí.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 390/2021, ze dne 23. 3. 2021
30.04.2021 00:01
ÚS: Náležité posouzení účinnosti konfiskace
Církevní právnická osoba nemůže v restitučním řízení nebo v řízení souvisejícím s jí uplatněným nárokem podle zákona č. 428/2012 Sb. očekávat prohlášení historických konfiskačních správních aktů, postihujících její majetek či majetek jejího předchůdce, za nicotné či jinak vadné, jestliže tyto správní akty byly vydány před rozhodným obdobím dle ustanovení § 1 zákona č. 428/2012 Sb. (tj. do 25. 2. 1948). Brání tomu soudní doktrína jejich zásadní nedotknutelnosti.
Církevní právnická osoba ovšem naopak může oprávněně očekávat, že orgány veřejné moci náležitě zhodnotí, zda předmětné nemovitosti, jež jsou (byly) předmětem uplatněného restitučního nároku, byly také účinně konfiskovány. Stojí-li v důkazní situaci proti sobě na straně jedné pouze holý konfiskační správní akt, kdežto na straně druhé existuje celá řada důkazů vypovídajících o tom, že k faktickému převzetí pozemků státem v době předcházející rozhodnému období nedošlo, resp. že pozdější postup orgánů státu v rozhodném období nebyl veden jen snahou „pojistit si“ přechod nemovitostí pro případ, že by se jejich dřívější konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. z různých příčin nezdařila, je třeba při posuzování restitučního nároku takové církevní právnické osoby promítnout do rozhodování Ústavním soudem vyslovenou zásadu in favorem restitutionis (ve prospěch restituce). To platí tím spíše, je-li z důkazního hlediska osamocení historického konfiskačního správního aktu umocněno závěrem o jeho nicotnosti. Tento závěr ovšem může sloužit toliko účelům podpůrné argumentace, jinak se jedná o závěr samostatně nepoužitelný. Vyjde-li v řízení naopak najevo, že stát se předmětných pozemků chopil ještě před začátkem rozhodného období, prosadí se ustálený právní názor, že ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. docházelo s okamžitou platností, tedy že právním důvodem konfiskace je už samotný dekret, a nikoli správní akt tuto konfiskaci deklarující. Vedle této skutečnosti je případné shledání takového konfiskačního správního aktu nicotným či jinak vadným pro účely restituční věci zcela bez významu.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1975/20, ze dne 23. 3. 2021
20.04.2021 00:01
Určení organizační složky státu příslušné k hospodaření s pozemky
Pro určení příslušnosti organizační složky k hospodaření s majetkem státu je podstatný charakter (povaha) majetku; stát pak hospodaří se svým majetkem prostřednictvím těch organizačních složek, které jej potřebují k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti. Zemědělské nemovitosti ve vlastnictví státu spravoval podle § 17 zákona o půdě Pozemkový fond ČR; nástupcem Pozemkového fondu ČR je Státní pozemkový úřad. Do působnosti Státního pozemkového úřadu tedy spadá hospodaření se zemědělskými pozemky, a to včetně těch, které byly nově nabyty státem na základě zákona o půdě, ledaže by jich bylo zapotřebí k plnění specifických funkcí nebo úkolů příslušejících jiným organizačním složkám. Tato pravidla se přitom uplatní bez ohledu na právní důvod, na základě něhož se nemovitosti do vlastnictví státu dostaly.
Pro posouzení, zda jde o zemědělský pozemek, tj. zda pozemek tvoří součást zemědělského půdního fondu, může být rozhodující i jen jeho skutečný stav (dlouhodobý faktický způsob jeho obhospodařování), odporující případně (kupř. v důsledku pochybení správních orgánů) jeho evidenčnímu stavu.
Jestliže v posuzované věci jsou předmětné pozemky zemědělskými nemovitostmi podle § 2 písm. b) bodu 1. zákona o majetkovém vyrovnání, pak se odvolací soud odchýlil od právní úpravy a judikatury, nepřisuzoval-li odpovídající význam jejich zemědělskému charakteru a od něj se odvíjející potencialitě příslušnosti hospodaření Státního pozemkového úřadu, a to jak v rovině hmotněprávní (§ 6 a § 7 zákona o majetkovém vyrovnání), tak v rovině procesního práva.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2902/2020, ze dne 12. 1. 2021
16.04.2021 00:03
ÚS: Náležité odůvodnění v případě restituce pozemků
I. Zásada audiatur et altera pars jako komponenta práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny vylučuje, aby v několika občanských soudních řízeních vycházejících ze společného skutkového základu přebíraly obecné soudy skutkové závěry učiněné v jednom takovém řízení bez samostatného dokazování relevantních skutečností i v dalších takových řízeních, nejsou-li všichni účastníci všech takových řízení totožní.
II. Je porušením práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud se soud nevypořádá s relevantně předloženou právní otázkou ani nezdůvodní, proč by její zodpovězení nemohlo na rozhodnutí ve věci samé ničeho změnit.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3285/19, ze dne 9. 3. 2021
17.03.2021 00:01
Převoditelnost pozemku situovaného v chráněném ložiskovém území
Poskytnutí zemědělského pozemku jako náhradního oprávněné osobě (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.), nebrání okolnost, že jde o pozemek situovaný v chráněném ložiskovém území. Zmiňovaná skutečnost nenaplňuje žádný z důvodů vylučujících převod zemědělských pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby vypočtených v ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., a převod takového pozemku nebyl by zapovězen ani zákonem č. 229/1991 Sb., a to jak jde-li o jeho relevantní ustanovení § 11 řešící problematiku původních naturálních restitucí vydáním státem odňatého pozemku (odst. 3 tohoto ustanovení s možností vydání pozemků v chráněném ložiskovém území výslovně počítá), tak ani jeho ustanovením § 11a upravujícím převody náhradních zemědělských pozemků. Ostatně, umístění pozemku v chráněném ložiskovém nebrání bez dalšího jeho zemědělskému využití, když zákon na těchto pozemcích toliko podmiňuje zřizování staveb a zařízení nesouvisejících s dobýváním výhradního ložiska závazným stanoviskem dotčeného orgánu. Lze zde proto přiměřeně odkázat i na ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle nichž vydání požadovaného pozemku oprávněné osobě nebrání sama skutečnost, že pozemek leží v ochranném pásmu, není-li současně např. zjištěno, že vlastník tohoto pozemku byl by při využití pozemku limitován až do té míry, kdy by pozemek nemohl ani zemědělsky obhospodařovat.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2910/2020, ze dne 8. 12. 2020