// Profipravo.cz / Restituce a rehabilitace

Restituce a rehabilitace

08.10.2021 00:06

ÚS: Soudní rehabilitace ve vztahu k období do 25.02.1948

Zákon o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb. je založen na silném hodnotovém soudu o protiprávnosti komunistického režimu. Činy jednotlivců, jimiž byly uplatňovány svobody a práva s garancemi v mezinárodních dokumentech a nezřídka i v ústavní rovině, se staly předmětem nespravedlivého trestního stíhání, odsouzení a výkonu trestu (§ 1 odst. 2 zákona). Rozhodné skutečnosti, vedoucí k soudní rehabilitaci, jsou konkretizovány výčtem příslušných ustanovení a co do vzniku limitovány datem nástupu komunistického režimu dne 25. 2. 1948. Do zákona zařazený § 33 odst. 2 umožnil vyslovit účast na soudní rehabilitaci osobám zbaveným osobní svobody nebo majetku v souvislosti s vypočtenými trestnými činy, nezaložil však – z hlediska rehabilitačních důvodů - aplikační možnost vykročit z časového rámce zákona o soudní rehabilitaci, ani z mezí jím deklarovaného účelu. Pro období od osvobození Československa do 25. 2. 1948 nelze pro dané účely odhlédnout od maximy vyslovené již nálezem ze dne 8. 3. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 14/94 (N 14/3 SbNU 73; 55/1995 Sb.), podle níž „řád minulosti nemůže být postaven před soud řádu přítomnosti“. Zpětný přezkum bezprostředně poválečných právních aktů orgánů veřejné moci, vedoucích ke zbavení osobní svobody i k majetkovým sankcím, by znamenal přehodnocení období, v němž ještě zůstaly zachovány některé podstatné atributy demokratického státu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1713/20, ze dne 7. 9. 2021


17.09.2021 00:02

ÚS: Interpretace právních předpisů v restitučních věcech

V restitučních věcech je povinností obecných soudů interpretovat právní předpisy ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji. V těchto věcech je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Rozhodnutí, jímž není vyhověno restitučnímu nároku, pak vyžaduje, aby se obecné soudy vypořádaly s každou relevantně předloženou právní otázkou; požadavek na provedení testu proporcionality pak v restitučních věcech nelze odmítnout s tím, že byl soudy proveden implicitně.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1697/21, ze dne 16. 8. 2021


13.09.2021 00:01

Rozhodnutí o rozdělení pozemkové parcely za účelem vydání její části

Zvláštním právním předpisem ve smyslu ustanovení § 82 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, zakládajícím pravomoc soudu rozhodovat o rozdělení pozemkové parcely za účelem vydání její části (coby vhodného náhradního zemědělského pozemku) oprávněné osobě k uspokojení restitučního nároku, je i zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.

Jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku dnem právní moci rozhodnutí soudu. Soud, jenž rozhoduje o vlastnickém právu k pozemku, který se neshoduje s parcelami vymezenými v operátech katastru nemovitostí, pak v rozsudku odkáže na geometrický plán, který předmětný pozemek polohově vymezuje. V případech, kdy v důsledku soudního rozhodnutí vzniká mezi pozemky nová hranice, je nutné vyhotovit plán s náležitostmi geometrického plánu, jenž bude součástí rozhodnutí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 509/2021, ze dne 27. 4. 2021


23.07.2021 00:04

ÚS: K prolomení blokace církevního majetku

Legitimní očekávání původního vlastníka na vypořádání jeho historického majetku je ústavně chráněnou hodnotou, nástrojem jejíž ochrany se stala tzv. blokační ustanovení restitučních předpisů, vylučující za stanovených podmínek majetkové převody z titulu předmětu privatizace, kterým je, ve vztahu k historickému majetku církví se značným prodlením, jež nemá jít k tíži oprávněných osob, přijatá speciální úprava – § 13 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.

Prolomení blokace majetku, který byl nebo mohl být dotčen restitucí, je připuštěno jen za okolností konkrétního případu zcela mimořádné povahy, jejichž absence znamená absolutní neplatnost samotného majetkového převodu podle § 39 obč. zák., jakož i případných dalších majetkových dispozic (zásada nemo plus iuris transfere potest quam ipse habet). K preferenci vlastnického práva nabyvatele převedeného majetku či k prolomení blokace z důvodu vydržení pouhá dobrá víra nabyvatele nepostačuje.

Za mimořádné okolnosti nelze považovat stěžovatelčino tvrzení ohledně množství nemovitostí, které byly předmětem privatizace, a z toho plynoucí faktickou nemožnost důsledného prověření s ohledem na jejich možnou blokaci. S ohledem na personální propojení zpracovatelů privatizačního projektu se členy statutárních či řídících orgánů stěžovatelky jako nabyvatelky předmětného pozemku pak nemohla být u ní shledána existence dobré víry jako nutná podmínka pro vydržení pozemku. Vzhledem k tomu je namístě odmítnout i tvrzení stěžovatelky o její legitimní důvěře ve správnost jednání státu při privatizaci.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2269/20, ze dne 9. 6. 2021


18.05.2021 00:02

Peněžitá náhrada za nevydané pozemky dle § 16 odst. 1 zákona o půdě

Za přiměřenou a rozumnou finanční náhradu podle § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. za pozemky, které se oprávněné osobě nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, lze v současné době pokládat peněžité plnění ve výši šestinásobku cen odňatých nemovitostí stanovených v souladu s vyhláškou č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.).

Toto navýšení základní hodnoty náhrad vyplývajících z § 28a zákona č. 229/1991 Sb. a vyhlášky č. 182/1988 Sb. je namístě provést ve všech případech, v nichž jsou aktuálně splněny předpoklady poskytnutí peněžité náhrady ve smyslu § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., tedy zejména existence dosud neuspokojeného restitučního nároku. Zjištění dalších mimořádných okolností, ať již na straně oprávněné, či povinné osoby, není pro provedení shora popsaného zvýšení nezbytné. Specifika konkrétního případu mohou nicméně zcela výjimečně opodstatňovat odchýlení se od vypočtené hodnoty v tom nebo onom směru.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3772/2018, ze dne 16. 2. 2021


14.05.2021 00:04

ÚS: Zachování funkčnosti areálu jako překážka vydání nemovitosti

Institucionálně garantovaná možnost účastníků řízení návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu, patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů. Rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění.

Přistoupit k posouzení věci z pohledu existence překážky pro vydání předmětných nemovitostí podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a k provedení testu proporcionality bude možné teprve po náležitém zhodnocení významu předmětných nemovitostí pro funkčnost celého areálu, ať již z pohledu jeho hospodářského využití nebo schopnosti plnit své funkce v rámci veřejného zájmu. Akceptoval-li krajský soud částečně připomínky Nejvyššího soudu svědčící pro závěr ve prospěch vedlejší účastnice řízení, avšak neumožnil provedení důkazu navrhovaného stěžovatelem, který měl prokázat funkčnost areálu i po vydání předmětných nemovitostí, a ani blíže nezdůvodnil, proč tento důkaz nepovažuje za důležitý, porušil zásadu kontradiktornosti řízení.

Odmítl-li Nejvyšší soud za dané situace stěžovatelovo dovolání mj. s tvrzením, že existence uceleného areálu i okolností umožňujících vydat některé nemovitosti v areálu (tedy posouzení, zda zbývající nemovitosti v důsledku restituce zcela ztratí svou funkčnost a využitelnost) je úzce spjato s individuálními okolnostmi případu, tedy s konkrétními skutkovými zjištěními věci, jejichž hodnocení je primárně úkolem soudů nižších stupňů, aniž by však výše uvedené pochybení krajského soudu v procesu dokazování odhalil, pak ani on nedostál své ústavní povinnosti chránit základní práva a svobody stěžovatele (čl. 4 Ústavy). I dovolací řízení je nedílnou součástí ústavního rámce pravidel spravedlivého procesu a Nejvyšší soud je tedy za každé situace povinen chránit základní práva a svobody jednotlivce, což však Nejvyšší soud v nyní posuzované věci neučinil.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 4092/19, ze dne 6. 4. 2021


11.05.2021 00:01

K promlčení práva na určení vlastnictví státu dle zák. č. 428/2012 Sb.

Ze všeobecně přijímaného závěru o nepromlčitelnosti vlastnického práva nepochybně vyplývá, že v situaci, kdy zde není žádné jiné právní úpravy, reglementující lhůtu k uplatnění žaloby o určení vlastnického práva státu v režimu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., nelze zahájení řízení dle § 18 odst. 1 zákona č. 418/2012 Sb. nikterak časově limitovat, a to ani na základě obecné úpravy promlčení; plynutí času by však – z hlediska úspěšnosti žaloby uplatněné v režimu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. – mohlo mít význam v případě vydržení vlastnického práva oprávněným držitelem sporné věci. Závěr odvolacího soudu, že právo oprávněné osoby na určení vlastnického práva státu v režimu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. podléhá promlčení, tudíž jako věcně správný neobstojí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 390/2021, ze dne 23. 3. 2021


30.04.2021 00:01

ÚS: Náležité posouzení účinnosti konfiskace

Církevní právnická osoba nemůže v restitučním řízení nebo v řízení souvisejícím s jí uplatněným nárokem podle zákona č. 428/2012 Sb. očekávat prohlášení historických konfiskačních správních aktů, postihujících její majetek či majetek jejího předchůdce, za nicotné či jinak vadné, jestliže tyto správní akty byly vydány před rozhodným obdobím dle ustanovení § 1 zákona č. 428/2012 Sb. (tj. do 25. 2. 1948). Brání tomu soudní doktrína jejich zásadní nedotknutelnosti.

Církevní právnická osoba ovšem naopak může oprávněně očekávat, že orgány veřejné moci náležitě zhodnotí, zda předmětné nemovitosti, jež jsou (byly) předmětem uplatněného restitučního nároku, byly také účinně konfiskovány. Stojí-li v důkazní situaci proti sobě na straně jedné pouze holý konfiskační správní akt, kdežto na straně druhé existuje celá řada důkazů vypovídajících o tom, že k faktickému převzetí pozemků státem v době předcházející rozhodnému období nedošlo, resp. že pozdější postup orgánů státu v rozhodném období nebyl veden jen snahou „pojistit si“ přechod nemovitostí pro případ, že by se jejich dřívější konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. z různých příčin nezdařila, je třeba při posuzování restitučního nároku takové církevní právnické osoby promítnout do rozhodování Ústavním soudem vyslovenou zásadu in favorem restitutionis (ve prospěch restituce). To platí tím spíše, je-li z důkazního hlediska osamocení historického konfiskačního správního aktu umocněno závěrem o jeho nicotnosti. Tento závěr ovšem může sloužit toliko účelům podpůrné argumentace, jinak se jedná o závěr samostatně nepoužitelný. Vyjde-li v řízení naopak najevo, že stát se předmětných pozemků chopil ještě před začátkem rozhodného období, prosadí se ustálený právní názor, že ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. docházelo s okamžitou platností, tedy že právním důvodem konfiskace je už samotný dekret, a nikoli správní akt tuto konfiskaci deklarující. Vedle této skutečnosti je případné shledání takového konfiskačního správního aktu nicotným či jinak vadným pro účely restituční věci zcela bez významu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1975/20, ze dne 23. 3. 2021


20.04.2021 00:01

Určení organizační složky státu příslušné k hospodaření s pozemky

Pro určení příslušnosti organizační složky k hospodaření s majetkem státu je podstatný charakter (povaha) majetku; stát pak hospodaří se svým majetkem prostřednictvím těch organizačních složek, které jej potřebují k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti. Zemědělské nemovitosti ve vlastnictví státu spravoval podle § 17 zákona o půdě Pozemkový fond ČR; nástupcem Pozemkového fondu ČR je Státní pozemkový úřad. Do působnosti Státního pozemkového úřadu tedy spadá hospodaření se zemědělskými pozemky, a to včetně těch, které byly nově nabyty státem na základě zákona o půdě, ledaže by jich bylo zapotřebí k plnění specifických funkcí nebo úkolů příslušejících jiným organizačním složkám. Tato pravidla se přitom uplatní bez ohledu na právní důvod, na základě něhož se nemovitosti do vlastnictví státu dostaly.

Pro posouzení, zda jde o zemědělský pozemek, tj. zda pozemek tvoří součást zemědělského půdního fondu, může být rozhodující i jen jeho skutečný stav (dlouhodobý faktický způsob jeho obhospodařování), odporující případně (kupř. v důsledku pochybení správních orgánů) jeho evidenčnímu stavu.

Jestliže v posuzované věci jsou předmětné pozemky zemědělskými nemovitostmi podle § 2 písm. b) bodu 1. zákona o majetkovém vyrovnání, pak se odvolací soud odchýlil od právní úpravy a judikatury, nepřisuzoval-li odpovídající význam jejich zemědělskému charakteru a od něj se odvíjející potencialitě příslušnosti hospodaření Státního pozemkového úřadu, a to jak v rovině hmotněprávní (§ 6 a § 7 zákona o majetkovém vyrovnání), tak v rovině procesního práva.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2902/2020, ze dne 12. 1. 2021


16.04.2021 00:03

ÚS: Náležité odůvodnění v případě restituce pozemků

I. Zásada audiatur et altera pars jako komponenta práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny vylučuje, aby v několika občanských soudních řízeních vycházejících ze společného skutkového základu přebíraly obecné soudy skutkové závěry učiněné v jednom takovém řízení bez samostatného dokazování relevantních skutečností i v dalších takových řízeních, nejsou-li všichni účastníci všech takových řízení totožní.

II. Je porušením práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud se soud nevypořádá s relevantně předloženou právní otázkou ani nezdůvodní, proč by její zodpovězení nemohlo na rozhodnutí ve věci samé ničeho změnit.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3285/19, ze dne 9. 3. 2021


17.03.2021 00:01

Převoditelnost pozemku situovaného v chráněném ložiskovém území

Poskytnutí zemědělského pozemku jako náhradního oprávněné osobě (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.), nebrání okolnost, že jde o pozemek situovaný v chráněném ložiskovém území. Zmiňovaná skutečnost nenaplňuje žádný z důvodů vylučujících převod zemědělských pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby vypočtených v ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., a převod takového pozemku nebyl by zapovězen ani zákonem č. 229/1991 Sb., a to jak jde-li o jeho relevantní ustanovení § 11 řešící problematiku původních naturálních restitucí vydáním státem odňatého pozemku (odst. 3 tohoto ustanovení s možností vydání pozemků v chráněném ložiskovém území výslovně počítá), tak ani jeho ustanovením § 11a upravujícím převody náhradních zemědělských pozemků. Ostatně, umístění pozemku v chráněném ložiskovém nebrání bez dalšího jeho zemědělskému využití, když zákon na těchto pozemcích toliko podmiňuje zřizování staveb a zařízení nesouvisejících s dobýváním výhradního ložiska závazným stanoviskem dotčeného orgánu. Lze zde proto přiměřeně odkázat i na ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle nichž vydání požadovaného pozemku oprávněné osobě nebrání sama skutečnost, že pozemek leží v ochranném pásmu, není-li současně např. zjištěno, že vlastník tohoto pozemku byl by při využití pozemku limitován až do té míry, kdy by pozemek nemohl ani zemědělsky obhospodařovat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2910/2020, ze dne 8. 12. 2020


26.02.2021 00:01

ÚS: Interpretace atypického důvodu výluky z církevních restitucí

Zákonodárce učinil dekrety č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. explicitními kritérii v rámci relevantních restitučních zákonů podruhé. Poprvé se tak stalo v § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Jinak byly dekrety „nepřímým“ a limitovaným restitučním titulem pro případy odnětí věci z důvodů politické perzekuce a postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, a to skrze deklaratorní akty vydané od 25. 2. 1948 [§ 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), ve znění pozdějších předpisů; § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů]. Stala-li se nyní konfiskace podle těchto dekretů důvodem výluk z církevních restitucí, tj. hypotézou příslušné právní normy, pak vznikla v nyní posuzované věci otázka, zda se lze obejít bez posouzení obsahu a důsledků deklaratorních aktů vydaných již od účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb., nebo ne. Pozemkový úřad a soud prvního stupně zvolily druhou variantu, zatímco odvolací a dovolací soud zastávají názor o nedotknutelnosti konfiskací, a to i z hlediska procesního (s výjimkou potenciálního zneužití deklaratorních aktů komunistickou mocí po 25. 2. 1948).

Vyjádření dovolací instance argumentuje, kromě vlastní judikatury nyní citované, též odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2056/18. V této věci se objevila - jako v nyní posuzovaném případě - potenciální kolize zestátnění nemovitostí na základě konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a jejich odnětí podle zákona č. 142/1947 Sb., tedy podle tzv. revize první pozemkové reformy. Ústavní soud v tomto nálezu shrnul svůj přístup tak, že „podrobení nemovitostí postupu podle zákona č. 142/1947 Sb. (…) ničeho nemění na konfiskaci nemovitostí ex lege“ podle dekretu č. 12/1945 Sb. I kdyby probíhaly dvě „paralelní konfiskace“, nastoupivší nedemokratický režim si chtěl pouze „pojistit“ přechod nemovitostí na stát (scire postupem podle zákona č. 142/1947 Sb.). Historická paralelní snaha o zabavení majetku nemůže mít za následek zneplatnění předchozí konfiskace; po důsledném zhodnocení vzájemné souvislosti obou titulů zestátnění majetku nebylo shledáno porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud však uzavírá, že se oba případy, dovolacím soudem citovaný i nyní řešený, liší v podstatných znacích po stránce skutkové a v návaznosti na to i po stránce právní. Ve věci sp. zn. IV. ÚS 2056/18 byl východiskem posouzení deklaratorních aktů konfiskační výměr, vydaný k zemědělskému majetku církevní právnické osoby dne 17. 5. 1946 Ministerstvem zemědělství. Proti výměru byla podána stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, poukazující na vady konfiskace včetně nedoručení výměru a absence označení nemovitostí. O stížnosti rozhodl Správní soud v Bratislavě dne 21. 11. 1951 tak, že ji zčásti zamítl a zčásti odmítl. Z odůvodnění přezkumného rozsudku nynějšího odvolacího soudu plyne, že se Ministerstvo zemědělství tehdy zabývalo otázkou působnosti zákona č. 142/1947 Sb. tak, že ji uzavřelo dvěma přípisy v roce 1949. V prvním z nich ze dne 17. 1. 1949 konstatovalo konfiskaci majetku církevního subjektu výměrem ze 17. 5. 1946, ve druhém z 21. 3. 1949 dodalo, že „byl-li majetek řádu podroben revizi podle zák. č. 142/1947 Sb., bylo tak postupováno pro případ, že by konfiskace byla zrušena nebo nenastala-li by její právoplatnost.“ V této věci tedy došlo k aprobování deklaratorního aktu konfiskace a k jejímu dovršení, včetně převzetí nemovitostí, podle dekretu č. 12/1945 Sb.

V nyní posuzované věci se postup při zestátnění nemovitostí vyvinul odlišně. Konfiskační vyhláška Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945 nebyla provedena; žádný důkaz nevypovídá o opaku. Oproti tomu proběhl v celé šíři postup podle zákona č. 142/1947 Sb. Stalo se tak navíc v období po 25. 2. 1948, pro něž jsou namístě úvahy o perzekuci církevního subjektu. Ministerstvo zemědělství označilo rozhodnutím ze dne 19. 3. 1948 předmětné nemovitosti za (ve vztahu k záboru podle zákona č. 215/1919 Sb. o tzv. první pozemkové reformě) zabrané a vyvlastněné. Dopisem téhož ministerstva ze 14. 4. 1948 byla dána Prelatuře v Českém Krumlově výpověď z hospodaření na nemovitostech. Přídělovou listinou ze dne 23. 7. 1949 rozhodlo Ministerstvo zemědělství o přídělu pozemků Prelatury státnímu podniku určenému k hospodaření na nich. Krajský národní výbor v Českých Budějovicích pak výměrem z 10. 3. 1950 k odvolání Prelatury potvrdil platnost výkupu pozemků. V nyní posuzované věci tedy došlo k odnětí předmětných nemovitostí, včetně jejich převzetí státem, podle zákona č. 142/1947 Sb.

Se závěrem obou přezkumných soudů o naplnění výluky z restituce podle § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. koliduje podstatná právní skutečnost. Majetek stěžovatelky byl po 25. 2. 1948 podroben správnímu řízení podle tzv. revize první pozemkové reformy, tedy podle zákona č. 142/1947 Sb. Tento fakt je v obecné rovině výslovně uveden, dokonce jako první z vypočtených restitučních titulů, v § 5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Stran vzniklé kolize restituční výluky a restitučního titulu je nutné zdůraznit, že konfiskační vyhláška nebyla podle dostupných důkazů provedena. Rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 20. 10. 2016 výslovně uvádí, že žádný dokument o konfiskaci nebyl nalezen. Totéž zjištění činí soud prvního stupně s poukazem na sdělení Národního archivu v Praze. Oproti tomu se podle důkazů předložených stěžovatelkou stal majetek Prelatury v Českém Krumlově předmětem dokončeného řízení o odnětí podle zákona č. 142/1947 Sb.

Osobě povinné nebylo odepřeno posouzení jejích tvrzení, že je dán důvod výluky z církevní restituce předmětných nemovitostí, neboť tyto měly být konfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb. na základě konfiskační vyhlášky. Ani stěžovatelce jako osobě oprávněné tedy nelze odepřít řádný přezkum tvrzení, že konfiskace nebyla provedena a že jí jako osobě oprávněné svědčí restituční titul.

Stěžovatelka nemůže očekávat, že by mohly obecné soudy posoudit konfiskační vyhlášku Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945 samu o sobě jako nicotný právní akt, že by výslovně konstatovaly její obsahové vady nebo ji posoudily jako vydanou nepříslušným správním orgánem. Brání tomu doktrína zásadní nedotknutelnosti relevantních právních předpisů a správních aktů, jež byly vydány před rozhodným datem 25. 2. 1948. Tyto právní skutečnosti jsou dokonanými i za situace, kdy právní úprava restituční výluky podle § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. směřuje svými časovými důsledky před hranici rozhodného období. Stěžovatelka však může oprávněně očekávat, že obecné soudy posoudí její tvrzení se zřetelem k tomu, zda – jak to vyslovil již Nejvyšší soud – byly předmětné nemovitosti „účinně konfiskovány“. Při vzniklé výjimečné kolizi restituční výluky a restitučního titulu jsou pak obecné soudy povinovány respektem k restitučnímu titulu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1920/20, ze dne 25. 1. 2021


12.02.2021 00:05

ÚS: Výše finanční náhrady při výkladu a použití zákona o půdě

I. Ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), ve slovech „stanovené podle § 28a“ (dále jen „napadené ustanovení“), umožňuje ústavně souladný výklad, a je proto v souladu s ústavním pořádkem. Při určování výše finanční náhrady za nemovitosti nevydané v restitučních řízeních není z ústavního hlediska přijatelné oceňovat nemovitosti v režimu zákona o půdě pouze podle doslovného výkladu § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě. Takový výklad by vedl k neústavnímu přiznávání výše náhrad v historických cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.

II. V souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky musí být určování výše finanční náhrady při výkladu a použití zákona o půdě vedeno hledisky podle nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 4139/16 (N 129/86 SbNU 205). Ústavně souladným je jen takový výklad § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě, jímž je upřednostněn jasný a nepochybný účel zákona nad jeho doslovným zněním. Skutečnost, že znění napadeného ustanovení je jednoznačné, avšak vedoucí k absurdním důsledkům, neústavnost nezpůsobuje. V souladu se svou konstantní judikaturou proto Ústavní soud napadené ustanovení nezrušil, nýbrž upřednostnil jeho ústavně souladný výklad zcela podle smyslu a účelu zákona – zmírnění alespoň některých majetkových křivd oprávněných osob.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/19, ze dne 12. 1. 2021


05.02.2021 00:01

ÚS: Uplatnění restitučního nároku podle zák. č. 128/1946 Sb.

I. Neplatnost majetkových převodů a jakýchkoliv majetkově-právních jednání stanovená v § 1 odst. 1 dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, není – vyjádřeno slovy dnešní právní terminologie – svou povahou absolutní, nýbrž bylo nutno se jí dovolat stanoveným způsobem a ve lhůtě podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících.

II. Ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 vyplývá, že stát zcela dobrovolně umožnil bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho navrácení, avšak pouze v omezeném množství případů, jejichž rozsah byl určen jednotlivými restitučními předpisy co do časové (tzv. rozhodné období vymezené od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), věcné a osobní působnosti v podobě vymezení tzv. oprávněných osob (osoby s československým, resp. českým státním občanstvím). V případech, které nebylo možno podřadit pod rozsah restitučních předpisů, se podle stanoviska nelze domáhat ochrany vlastnického práva cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2171/17, ze dne 12. 1. 2021


29.01.2021 00:00

ÚS: Náhrada za majetek zanechaný na území Zakarpatské Ukrajiny

I. Při posuzování nároku na finanční náhradu za zanechané nemovitosti podle zákona č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků a závazků souvisejících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky Ministerstva financí č. 159/1959 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny (dále jen „vyhláška“), je ústavně souladným postup, v němž soudy ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3964/14 (N 108/81 SbNU 705) nepoužijí část § 3 písm. b) vyhlášky (počínající slovy „avšak jen těm…“), avšak použijí zbylé části § 3 vyhlášky, které nejsou v rozporu se zákazem diskriminace a rovnou ochranou vlastnictví.

II. V souladu s usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2019 sp. zn. II. ÚS 4239/18 je ústavně přijatelným kompromisem určení výše finanční náhrady pomocí kombinace přepočtu podle § 4 vyhlášky (v poměru 5:1) a indexu podle § 7 odst. 2 zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik (násobek 10), použitých na cenu uvedenou v přihlášce k nemovitostem zanechaným na Zakarpatské Ukrajině.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2325/19, ze dne 12. 1. 2021


15.01.2021 00:03

ÚS: Rozhodování soudů o dělení pozemků dle zákona o půdě

Rozhodnutí soudu o nahrazení projevu vůle povinné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), k bezúplatnému převodu pozemků oprávněné osobě (jehož součástí je i geometrický plán, podle kterého má být pozemek rozdělen), jímž se daný pozemek rozdělí, a to s odkazem na § 82 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, porušuje čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle § 82 odst. 3 stavebního zákona totiž svědčí pravomoc k dělení nebo scelování pozemků příslušnému správnímu úřadu, nikoli soudu; přisvojí-li si soud pravomoc v takové situaci rozhodnout o dělení pozemku namísto správního úřadu, porušuje tím princip dělby moci podle čl. 2 odst. 1 a 3 Ústavy České republiky. Rozhodnutí podle zvláštního právního předpisu, jímž lze podle § 82 odst. 3 stavebního zákona nahradit rozhodnutí správního úřadu o dělení nebo scelování pozemků, nelze vykládat jako rozhodnutí soudu podle zákona o půdě, nýbrž v souladu s principem dělby moci a s výslovným poukazem (obsaženým v § 82 odst. 3 stavebního zákona) na zákon č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a o pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, jako rozhodnutí podle tohoto posledně uvedeného zákona. Na tomto základě není v souladu s ústavním pořádkem, posuzují-li soudy rozhodnutí o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemku podle zákona o půdě tak, jako by šlo o rozhodnutí o nabytí vlastnického práva, nikoli o rozsudek podle § 161 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3804/19, ze dne 5. 1. 2021


27.11.2020 00:03

ÚS: Dobrá víra v nabytí vlastnictví dle zák. č. 403/1990 Sb.

I. Vzhledem k tomu, že dohody o vydání věci podle § 5 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění zákona č. 137/1991 Sb., neměly povahu aktu veřejné moci, nýbrž šlo o dvoustranné právní úkony (nyní právní jednání) subjektů, z nichž žádný nebyl ve vztahu k tomu druhému ve vrchnostenském postavení, vztahovala se na ně obecná úprava občanskoprávních vztahů. Tento právní úkon (nyní právní jednání) tak mohl být neplatný podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 509/1991 Sb., jestliže by svým obsahem nebo účelem odporoval zákonu nebo jej obcházel anebo se příčil dobrým mravům. Nelze ostatně připustit, aby případná nezákonnost těchto dohod nemohla mít žádný vliv na jejich platnost, protože by to fakticky otevíralo prostor pro zneužití tohoto institutu za jiným než zákonem stanoveným účelem.

II. Povinnou osobou podle § 4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, byla zpravidla právnická osoba (organizace) zřízená státem, u níž bylo možné v době, kdy měl být restituční nárok uplatněn, předpokládat znalost relevantních skutečností vztahujících se k jí držené věci, která jí umožní posoudit splnění zákonných podmínek pro její vydání. V případě oprávněné osoby již ale takovýto předpoklad shledat nelze. Potřebná znalost často závisela na součinnosti jiných osob, které nemusely mít na vydání věci zájem. Uplatnění restitučního nároku oprávněnou osobou bylo zároveň spojeno s rizikem, že její omyl v právním posouzení obsahu tohoto nároku bude mít za následek nemožnost jeho uspokojení vůbec. Je tedy zjevné, že mezi postavením povinné osoby a oprávněné osoby v právních vztazích podle uvedeného zákona existovala informační asymetrie, která mohla bránit naplnění účelu tohoto zákona. V souladu s principem právní jistoty, vyplývajícím z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, je proto nezbytné upřednostnit takový výklad a použití relevantního podústavního práva, který uvedenou nerovnost v postavení obou stran dohody zmírňuje tím, že chrání důvěru oprávněné osoby v jednání povinné osoby, na které bylo třeba ve specifickém kontextu restitucí, jež stát prováděl prostřednictvím těchto osob, nahlížet v podstatě obdobně jakoby šlo o akty státu. Jestliže oprávněná osoba uplatnila u právnické osoby zřízené státem svůj restituční nárok a tato následně shledala jeho oprávněnost a uzavřela s ní dohodu o vydání věci, u které byla provedena registrace státním notářstvím, byla tím založena důvěra oprávněné osoby v platnost takto uzavřené dohody o vydání věci, ledaže by tato důvěra byla vyvrácena jinými okolnostmi. Takto založené důvěře oprávněné osoby náleží ochrana, která je srovnatelná s ochranou důvěry jednotlivce v akty státu. Tato důvěra nemohla zhojit neplatnost dohody o vydání věci, ani sama o sobě působit vznik vlastnického práva oprávněné osoby k vydané věci. Musela však být vždy zohledněna při posuzování dobré víry oprávněné osoby podle § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 509/1991 Sb., že na základě dohody o vydání věci nabyla k této věci vlastnické právo. Oprávněná osoba, od níž nebylo možné očekávat jednoznačné posouzení zákonných podmínek pro vydání věci, mohla v uzavření takovéto dohody zcela legitimně spatřovat ujištění ze strany státu, že k vydání věci došlo v souladu se zákonem.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2856/19, ze dne 22. 9. 2020


23.10.2020 00:05

ÚS: Povinnost soudu vyzvat k označení jiného vhodného pozemku

V řízení o vydání náhradního pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dojde k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nevyzve-li obecný soud neúspěšného žadatele k označení jiných vhodných pozemků způsobilých uspokojit jím uplatněný nárok.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1152/20, ze dne 22. 9. 2020


09.09.2020 00:01

Rozhodování soudu o náhradě za živý a mrtvý inventář

V pravomoci Ministerstva zemědělství při rozhodování podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. není rozhodovat o tom, zda se náhrada za živý a mrtvý inventář přiznává nebo nepřiznává, v jaké výši a podobně; v kompetenci Ministerstva zemědělství je pouze určit subjekt, s nímž má být jednáno o poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář.

Náleží do pravomoci soudu (a nikoli Ministerstva zemědělství) v řízení nalézacím rozhodnout ve věci samé, tedy o tom, zda vůbec a případně v jaké výši přísluší náhrada oprávněné osobě vůči určené osobě povinné. V něm sice soud při svém rozhodování z rozhodnutí správního orgánu o určení osoby, s níž má být o poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář v režimu ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. jednáno, vychází, nicméně jejím řešením není vázán a může ji posoudit, stejně tak jako všechny další pro věc rozhodné skutečnosti, samostatně. Soud tudíž v řízení o tom, zda právo na náhradu bude přiznáno, z aktu ministerstva vychází podle ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. jen v otázce, k níž se daný akt vyslovuje, tedy v otázce určení povinné osoby (aniž by to ovšem znamenalo, že tuto otázku soud nemůže posoudit v odůvodněných případech jinak), jež není spjata se závazným stanovením povinnosti poskytnout náhradu ve vymezeném rozsahu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 982/2020, ze dne 20. 5. 2020


28.08.2020 00:02

ÚS: Majetkové vyrovnání s církvemi a zásada in favorem restitutionis

Analytická právní věta

Samotný výklad je nutno provádět "objektivně", tedy na základě odůvodněných a přezkoumatelných hledisek - zejména znění a historie vzniku právní úpravy, systematiky s jinými ustanoveními a právními předpisy a také celkového smyslu se zřetelem k hodnotám chráněným ústavním pořádkem.

PRÁVNÍ VĚTY

I. Použitím ustanovení restitučního zákona nelze ani s přihlédnutím k zásadě in favorem restitutionis rozšiřovat působnost takového zákona. Při výkladu § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), musí obecné soudy postupovat s ohledem na smysl a účel restitučních zákonů vstřícně k oprávněným osobám, pro dodržení mezí ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod však musí v prvé řadě vycházet z jasného znění zákona a zřetelně vyjádřené vůle zákonodárce. Podmínka účelového užívání majetku podle uvedeného ustanovení zákona nemůže být příklonem k zásadě in favorem restitutionis vykládána tak, že ji restituent splňuje, jelikož byl v dispozici s majetkem historicky omezen, a proto jej neužíval.

II. Uplatnění zásady in favorem restitutionis je z podstaty věci intenzivnější tím více, čím obtížnější je výklad rozhodné právní normy, včetně objasnění jejího smyslu a „restitučního“ účelu. Tato zásada však může být obecnými soudy ústavně souladně následována, přestože neshledají uplatňovaný nárok důvodným. Byť mají soudy restituční právní předpisy vykládat šetrně k právům oprávněných osob, mechanický „výklad“ zákona pouze z pohledu absolutní priority tvrzeného restitučního nároku by vykazoval znaky neústavní libovůle. Právě účel restitučního zákonodárství požaduje zmírňovat v souladu s ústavním pořádkem pouze křivdy některé.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 4121/18, ze dne 22. 6. 2020


< strana 1 / 21 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů