// Profipravo.cz / Restituce a rehabilitace

Restituce a rehabilitace

30.04.2021 00:01

ÚS: Náležité posouzení účinnosti konfiskace

Církevní právnická osoba nemůže v restitučním řízení nebo v řízení souvisejícím s jí uplatněným nárokem podle zákona č. 428/2012 Sb. očekávat prohlášení historických konfiskačních správních aktů, postihujících její majetek či majetek jejího předchůdce, za nicotné či jinak vadné, jestliže tyto správní akty byly vydány před rozhodným obdobím dle ustanovení § 1 zákona č. 428/2012 Sb. (tj. do 25. 2. 1948). Brání tomu soudní doktrína jejich zásadní nedotknutelnosti.

Církevní právnická osoba ovšem naopak může oprávněně očekávat, že orgány veřejné moci náležitě zhodnotí, zda předmětné nemovitosti, jež jsou (byly) předmětem uplatněného restitučního nároku, byly také účinně konfiskovány. Stojí-li v důkazní situaci proti sobě na straně jedné pouze holý konfiskační správní akt, kdežto na straně druhé existuje celá řada důkazů vypovídajících o tom, že k faktickému převzetí pozemků státem v době předcházející rozhodnému období nedošlo, resp. že pozdější postup orgánů státu v rozhodném období nebyl veden jen snahou „pojistit si“ přechod nemovitostí pro případ, že by se jejich dřívější konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. z různých příčin nezdařila, je třeba při posuzování restitučního nároku takové církevní právnické osoby promítnout do rozhodování Ústavním soudem vyslovenou zásadu in favorem restitutionis (ve prospěch restituce). To platí tím spíše, je-li z důkazního hlediska osamocení historického konfiskačního správního aktu umocněno závěrem o jeho nicotnosti. Tento závěr ovšem může sloužit toliko účelům podpůrné argumentace, jinak se jedná o závěr samostatně nepoužitelný. Vyjde-li v řízení naopak najevo, že stát se předmětných pozemků chopil ještě před začátkem rozhodného období, prosadí se ustálený právní názor, že ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. docházelo s okamžitou platností, tedy že právním důvodem konfiskace je už samotný dekret, a nikoli správní akt tuto konfiskaci deklarující. Vedle této skutečnosti je případné shledání takového konfiskačního správního aktu nicotným či jinak vadným pro účely restituční věci zcela bez významu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1975/20, ze dne 23. 3. 2021


20.04.2021 00:01

Určení organizační složky státu příslušné k hospodaření s pozemky

Pro určení příslušnosti organizační složky k hospodaření s majetkem státu je podstatný charakter (povaha) majetku; stát pak hospodaří se svým majetkem prostřednictvím těch organizačních složek, které jej potřebují k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti. Zemědělské nemovitosti ve vlastnictví státu spravoval podle § 17 zákona o půdě Pozemkový fond ČR; nástupcem Pozemkového fondu ČR je Státní pozemkový úřad. Do působnosti Státního pozemkového úřadu tedy spadá hospodaření se zemědělskými pozemky, a to včetně těch, které byly nově nabyty státem na základě zákona o půdě, ledaže by jich bylo zapotřebí k plnění specifických funkcí nebo úkolů příslušejících jiným organizačním složkám. Tato pravidla se přitom uplatní bez ohledu na právní důvod, na základě něhož se nemovitosti do vlastnictví státu dostaly.

Pro posouzení, zda jde o zemědělský pozemek, tj. zda pozemek tvoří součást zemědělského půdního fondu, může být rozhodující i jen jeho skutečný stav (dlouhodobý faktický způsob jeho obhospodařování), odporující případně (kupř. v důsledku pochybení správních orgánů) jeho evidenčnímu stavu.

Jestliže v posuzované věci jsou předmětné pozemky zemědělskými nemovitostmi podle § 2 písm. b) bodu 1. zákona o majetkovém vyrovnání, pak se odvolací soud odchýlil od právní úpravy a judikatury, nepřisuzoval-li odpovídající význam jejich zemědělskému charakteru a od něj se odvíjející potencialitě příslušnosti hospodaření Státního pozemkového úřadu, a to jak v rovině hmotněprávní (§ 6 a § 7 zákona o majetkovém vyrovnání), tak v rovině procesního práva.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2902/2020, ze dne 12. 1. 2021


16.04.2021 00:03

ÚS: Náležité odůvodnění v případě restituce pozemků

I. Zásada audiatur et altera pars jako komponenta práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny vylučuje, aby v několika občanských soudních řízeních vycházejících ze společného skutkového základu přebíraly obecné soudy skutkové závěry učiněné v jednom takovém řízení bez samostatného dokazování relevantních skutečností i v dalších takových řízeních, nejsou-li všichni účastníci všech takových řízení totožní.

II. Je porušením práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud se soud nevypořádá s relevantně předloženou právní otázkou ani nezdůvodní, proč by její zodpovězení nemohlo na rozhodnutí ve věci samé ničeho změnit.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3285/19, ze dne 9. 3. 2021


17.03.2021 00:01

Převoditelnost pozemku situovaného v chráněném ložiskovém území

Poskytnutí zemědělského pozemku jako náhradního oprávněné osobě (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb.), nebrání okolnost, že jde o pozemek situovaný v chráněném ložiskovém území. Zmiňovaná skutečnost nenaplňuje žádný z důvodů vylučujících převod zemědělských pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby vypočtených v ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., a převod takového pozemku nebyl by zapovězen ani zákonem č. 229/1991 Sb., a to jak jde-li o jeho relevantní ustanovení § 11 řešící problematiku původních naturálních restitucí vydáním státem odňatého pozemku (odst. 3 tohoto ustanovení s možností vydání pozemků v chráněném ložiskovém území výslovně počítá), tak ani jeho ustanovením § 11a upravujícím převody náhradních zemědělských pozemků. Ostatně, umístění pozemku v chráněném ložiskovém nebrání bez dalšího jeho zemědělskému využití, když zákon na těchto pozemcích toliko podmiňuje zřizování staveb a zařízení nesouvisejících s dobýváním výhradního ložiska závazným stanoviskem dotčeného orgánu. Lze zde proto přiměřeně odkázat i na ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle nichž vydání požadovaného pozemku oprávněné osobě nebrání sama skutečnost, že pozemek leží v ochranném pásmu, není-li současně např. zjištěno, že vlastník tohoto pozemku byl by při využití pozemku limitován až do té míry, kdy by pozemek nemohl ani zemědělsky obhospodařovat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2910/2020, ze dne 8. 12. 2020


26.02.2021 00:01

ÚS: Interpretace atypického důvodu výluky z církevních restitucí

Zákonodárce učinil dekrety č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. explicitními kritérii v rámci relevantních restitučních zákonů podruhé. Poprvé se tak stalo v § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Jinak byly dekrety „nepřímým“ a limitovaným restitučním titulem pro případy odnětí věci z důvodů politické perzekuce a postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, a to skrze deklaratorní akty vydané od 25. 2. 1948 [§ 6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), ve znění pozdějších předpisů; § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů]. Stala-li se nyní konfiskace podle těchto dekretů důvodem výluk z církevních restitucí, tj. hypotézou příslušné právní normy, pak vznikla v nyní posuzované věci otázka, zda se lze obejít bez posouzení obsahu a důsledků deklaratorních aktů vydaných již od účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb., nebo ne. Pozemkový úřad a soud prvního stupně zvolily druhou variantu, zatímco odvolací a dovolací soud zastávají názor o nedotknutelnosti konfiskací, a to i z hlediska procesního (s výjimkou potenciálního zneužití deklaratorních aktů komunistickou mocí po 25. 2. 1948).

Vyjádření dovolací instance argumentuje, kromě vlastní judikatury nyní citované, též odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2056/18. V této věci se objevila - jako v nyní posuzovaném případě - potenciální kolize zestátnění nemovitostí na základě konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a jejich odnětí podle zákona č. 142/1947 Sb., tedy podle tzv. revize první pozemkové reformy. Ústavní soud v tomto nálezu shrnul svůj přístup tak, že „podrobení nemovitostí postupu podle zákona č. 142/1947 Sb. (…) ničeho nemění na konfiskaci nemovitostí ex lege“ podle dekretu č. 12/1945 Sb. I kdyby probíhaly dvě „paralelní konfiskace“, nastoupivší nedemokratický režim si chtěl pouze „pojistit“ přechod nemovitostí na stát (scire postupem podle zákona č. 142/1947 Sb.). Historická paralelní snaha o zabavení majetku nemůže mít za následek zneplatnění předchozí konfiskace; po důsledném zhodnocení vzájemné souvislosti obou titulů zestátnění majetku nebylo shledáno porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud však uzavírá, že se oba případy, dovolacím soudem citovaný i nyní řešený, liší v podstatných znacích po stránce skutkové a v návaznosti na to i po stránce právní. Ve věci sp. zn. IV. ÚS 2056/18 byl východiskem posouzení deklaratorních aktů konfiskační výměr, vydaný k zemědělskému majetku církevní právnické osoby dne 17. 5. 1946 Ministerstvem zemědělství. Proti výměru byla podána stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, poukazující na vady konfiskace včetně nedoručení výměru a absence označení nemovitostí. O stížnosti rozhodl Správní soud v Bratislavě dne 21. 11. 1951 tak, že ji zčásti zamítl a zčásti odmítl. Z odůvodnění přezkumného rozsudku nynějšího odvolacího soudu plyne, že se Ministerstvo zemědělství tehdy zabývalo otázkou působnosti zákona č. 142/1947 Sb. tak, že ji uzavřelo dvěma přípisy v roce 1949. V prvním z nich ze dne 17. 1. 1949 konstatovalo konfiskaci majetku církevního subjektu výměrem ze 17. 5. 1946, ve druhém z 21. 3. 1949 dodalo, že „byl-li majetek řádu podroben revizi podle zák. č. 142/1947 Sb., bylo tak postupováno pro případ, že by konfiskace byla zrušena nebo nenastala-li by její právoplatnost.“ V této věci tedy došlo k aprobování deklaratorního aktu konfiskace a k jejímu dovršení, včetně převzetí nemovitostí, podle dekretu č. 12/1945 Sb.

V nyní posuzované věci se postup při zestátnění nemovitostí vyvinul odlišně. Konfiskační vyhláška Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945 nebyla provedena; žádný důkaz nevypovídá o opaku. Oproti tomu proběhl v celé šíři postup podle zákona č. 142/1947 Sb. Stalo se tak navíc v období po 25. 2. 1948, pro něž jsou namístě úvahy o perzekuci církevního subjektu. Ministerstvo zemědělství označilo rozhodnutím ze dne 19. 3. 1948 předmětné nemovitosti za (ve vztahu k záboru podle zákona č. 215/1919 Sb. o tzv. první pozemkové reformě) zabrané a vyvlastněné. Dopisem téhož ministerstva ze 14. 4. 1948 byla dána Prelatuře v Českém Krumlově výpověď z hospodaření na nemovitostech. Přídělovou listinou ze dne 23. 7. 1949 rozhodlo Ministerstvo zemědělství o přídělu pozemků Prelatury státnímu podniku určenému k hospodaření na nich. Krajský národní výbor v Českých Budějovicích pak výměrem z 10. 3. 1950 k odvolání Prelatury potvrdil platnost výkupu pozemků. V nyní posuzované věci tedy došlo k odnětí předmětných nemovitostí, včetně jejich převzetí státem, podle zákona č. 142/1947 Sb.

Se závěrem obou přezkumných soudů o naplnění výluky z restituce podle § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. koliduje podstatná právní skutečnost. Majetek stěžovatelky byl po 25. 2. 1948 podroben správnímu řízení podle tzv. revize první pozemkové reformy, tedy podle zákona č. 142/1947 Sb. Tento fakt je v obecné rovině výslovně uveden, dokonce jako první z vypočtených restitučních titulů, v § 5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Stran vzniklé kolize restituční výluky a restitučního titulu je nutné zdůraznit, že konfiskační vyhláška nebyla podle dostupných důkazů provedena. Rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 20. 10. 2016 výslovně uvádí, že žádný dokument o konfiskaci nebyl nalezen. Totéž zjištění činí soud prvního stupně s poukazem na sdělení Národního archivu v Praze. Oproti tomu se podle důkazů předložených stěžovatelkou stal majetek Prelatury v Českém Krumlově předmětem dokončeného řízení o odnětí podle zákona č. 142/1947 Sb.

Osobě povinné nebylo odepřeno posouzení jejích tvrzení, že je dán důvod výluky z církevní restituce předmětných nemovitostí, neboť tyto měly být konfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb. na základě konfiskační vyhlášky. Ani stěžovatelce jako osobě oprávněné tedy nelze odepřít řádný přezkum tvrzení, že konfiskace nebyla provedena a že jí jako osobě oprávněné svědčí restituční titul.

Stěžovatelka nemůže očekávat, že by mohly obecné soudy posoudit konfiskační vyhlášku Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945 samu o sobě jako nicotný právní akt, že by výslovně konstatovaly její obsahové vady nebo ji posoudily jako vydanou nepříslušným správním orgánem. Brání tomu doktrína zásadní nedotknutelnosti relevantních právních předpisů a správních aktů, jež byly vydány před rozhodným datem 25. 2. 1948. Tyto právní skutečnosti jsou dokonanými i za situace, kdy právní úprava restituční výluky podle § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. směřuje svými časovými důsledky před hranici rozhodného období. Stěžovatelka však může oprávněně očekávat, že obecné soudy posoudí její tvrzení se zřetelem k tomu, zda – jak to vyslovil již Nejvyšší soud – byly předmětné nemovitosti „účinně konfiskovány“. Při vzniklé výjimečné kolizi restituční výluky a restitučního titulu jsou pak obecné soudy povinovány respektem k restitučnímu titulu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1920/20, ze dne 25. 1. 2021


12.02.2021 00:05

ÚS: Výše finanční náhrady při výkladu a použití zákona o půdě

I. Ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), ve slovech „stanovené podle § 28a“ (dále jen „napadené ustanovení“), umožňuje ústavně souladný výklad, a je proto v souladu s ústavním pořádkem. Při určování výše finanční náhrady za nemovitosti nevydané v restitučních řízeních není z ústavního hlediska přijatelné oceňovat nemovitosti v režimu zákona o půdě pouze podle doslovného výkladu § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě. Takový výklad by vedl k neústavnímu přiznávání výše náhrad v historických cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.

II. V souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky musí být určování výše finanční náhrady při výkladu a použití zákona o půdě vedeno hledisky podle nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 4139/16 (N 129/86 SbNU 205). Ústavně souladným je jen takový výklad § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě, jímž je upřednostněn jasný a nepochybný účel zákona nad jeho doslovným zněním. Skutečnost, že znění napadeného ustanovení je jednoznačné, avšak vedoucí k absurdním důsledkům, neústavnost nezpůsobuje. V souladu se svou konstantní judikaturou proto Ústavní soud napadené ustanovení nezrušil, nýbrž upřednostnil jeho ústavně souladný výklad zcela podle smyslu a účelu zákona – zmírnění alespoň některých majetkových křivd oprávněných osob.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/19, ze dne 12. 1. 2021


05.02.2021 00:01

ÚS: Uplatnění restitučního nároku podle zák. č. 128/1946 Sb.

I. Neplatnost majetkových převodů a jakýchkoliv majetkově-právních jednání stanovená v § 1 odst. 1 dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, není – vyjádřeno slovy dnešní právní terminologie – svou povahou absolutní, nýbrž bylo nutno se jí dovolat stanoveným způsobem a ve lhůtě podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících.

II. Ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 vyplývá, že stát zcela dobrovolně umožnil bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho navrácení, avšak pouze v omezeném množství případů, jejichž rozsah byl určen jednotlivými restitučními předpisy co do časové (tzv. rozhodné období vymezené od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), věcné a osobní působnosti v podobě vymezení tzv. oprávněných osob (osoby s československým, resp. českým státním občanstvím). V případech, které nebylo možno podřadit pod rozsah restitučních předpisů, se podle stanoviska nelze domáhat ochrany vlastnického práva cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2171/17, ze dne 12. 1. 2021


29.01.2021 00:00

ÚS: Náhrada za majetek zanechaný na území Zakarpatské Ukrajiny

I. Při posuzování nároku na finanční náhradu za zanechané nemovitosti podle zákona č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků a závazků souvisejících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky Ministerstva financí č. 159/1959 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny (dále jen „vyhláška“), je ústavně souladným postup, v němž soudy ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 3964/14 (N 108/81 SbNU 705) nepoužijí část § 3 písm. b) vyhlášky (počínající slovy „avšak jen těm…“), avšak použijí zbylé části § 3 vyhlášky, které nejsou v rozporu se zákazem diskriminace a rovnou ochranou vlastnictví.

II. V souladu s usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2019 sp. zn. II. ÚS 4239/18 je ústavně přijatelným kompromisem určení výše finanční náhrady pomocí kombinace přepočtu podle § 4 vyhlášky (v poměru 5:1) a indexu podle § 7 odst. 2 zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik (násobek 10), použitých na cenu uvedenou v přihlášce k nemovitostem zanechaným na Zakarpatské Ukrajině.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2325/19, ze dne 12. 1. 2021


15.01.2021 00:03

ÚS: Rozhodování soudů o dělení pozemků dle zákona o půdě

Rozhodnutí soudu o nahrazení projevu vůle povinné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), k bezúplatnému převodu pozemků oprávněné osobě (jehož součástí je i geometrický plán, podle kterého má být pozemek rozdělen), jímž se daný pozemek rozdělí, a to s odkazem na § 82 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, porušuje čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle § 82 odst. 3 stavebního zákona totiž svědčí pravomoc k dělení nebo scelování pozemků příslušnému správnímu úřadu, nikoli soudu; přisvojí-li si soud pravomoc v takové situaci rozhodnout o dělení pozemku namísto správního úřadu, porušuje tím princip dělby moci podle čl. 2 odst. 1 a 3 Ústavy České republiky. Rozhodnutí podle zvláštního právního předpisu, jímž lze podle § 82 odst. 3 stavebního zákona nahradit rozhodnutí správního úřadu o dělení nebo scelování pozemků, nelze vykládat jako rozhodnutí soudu podle zákona o půdě, nýbrž v souladu s principem dělby moci a s výslovným poukazem (obsaženým v § 82 odst. 3 stavebního zákona) na zákon č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a o pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, jako rozhodnutí podle tohoto posledně uvedeného zákona. Na tomto základě není v souladu s ústavním pořádkem, posuzují-li soudy rozhodnutí o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemku podle zákona o půdě tak, jako by šlo o rozhodnutí o nabytí vlastnického práva, nikoli o rozsudek podle § 161 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3804/19, ze dne 5. 1. 2021


27.11.2020 00:03

ÚS: Dobrá víra v nabytí vlastnictví dle zák. č. 403/1990 Sb.

I. Vzhledem k tomu, že dohody o vydání věci podle § 5 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění zákona č. 137/1991 Sb., neměly povahu aktu veřejné moci, nýbrž šlo o dvoustranné právní úkony (nyní právní jednání) subjektů, z nichž žádný nebyl ve vztahu k tomu druhému ve vrchnostenském postavení, vztahovala se na ně obecná úprava občanskoprávních vztahů. Tento právní úkon (nyní právní jednání) tak mohl být neplatný podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 509/1991 Sb., jestliže by svým obsahem nebo účelem odporoval zákonu nebo jej obcházel anebo se příčil dobrým mravům. Nelze ostatně připustit, aby případná nezákonnost těchto dohod nemohla mít žádný vliv na jejich platnost, protože by to fakticky otevíralo prostor pro zneužití tohoto institutu za jiným než zákonem stanoveným účelem.

II. Povinnou osobou podle § 4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, byla zpravidla právnická osoba (organizace) zřízená státem, u níž bylo možné v době, kdy měl být restituční nárok uplatněn, předpokládat znalost relevantních skutečností vztahujících se k jí držené věci, která jí umožní posoudit splnění zákonných podmínek pro její vydání. V případě oprávněné osoby již ale takovýto předpoklad shledat nelze. Potřebná znalost často závisela na součinnosti jiných osob, které nemusely mít na vydání věci zájem. Uplatnění restitučního nároku oprávněnou osobou bylo zároveň spojeno s rizikem, že její omyl v právním posouzení obsahu tohoto nároku bude mít za následek nemožnost jeho uspokojení vůbec. Je tedy zjevné, že mezi postavením povinné osoby a oprávněné osoby v právních vztazích podle uvedeného zákona existovala informační asymetrie, která mohla bránit naplnění účelu tohoto zákona. V souladu s principem právní jistoty, vyplývajícím z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, je proto nezbytné upřednostnit takový výklad a použití relevantního podústavního práva, který uvedenou nerovnost v postavení obou stran dohody zmírňuje tím, že chrání důvěru oprávněné osoby v jednání povinné osoby, na které bylo třeba ve specifickém kontextu restitucí, jež stát prováděl prostřednictvím těchto osob, nahlížet v podstatě obdobně jakoby šlo o akty státu. Jestliže oprávněná osoba uplatnila u právnické osoby zřízené státem svůj restituční nárok a tato následně shledala jeho oprávněnost a uzavřela s ní dohodu o vydání věci, u které byla provedena registrace státním notářstvím, byla tím založena důvěra oprávněné osoby v platnost takto uzavřené dohody o vydání věci, ledaže by tato důvěra byla vyvrácena jinými okolnostmi. Takto založené důvěře oprávněné osoby náleží ochrana, která je srovnatelná s ochranou důvěry jednotlivce v akty státu. Tato důvěra nemohla zhojit neplatnost dohody o vydání věci, ani sama o sobě působit vznik vlastnického práva oprávněné osoby k vydané věci. Musela však být vždy zohledněna při posuzování dobré víry oprávněné osoby podle § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 509/1991 Sb., že na základě dohody o vydání věci nabyla k této věci vlastnické právo. Oprávněná osoba, od níž nebylo možné očekávat jednoznačné posouzení zákonných podmínek pro vydání věci, mohla v uzavření takovéto dohody zcela legitimně spatřovat ujištění ze strany státu, že k vydání věci došlo v souladu se zákonem.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2856/19, ze dne 22. 9. 2020


23.10.2020 00:05

ÚS: Povinnost soudu vyzvat k označení jiného vhodného pozemku

V řízení o vydání náhradního pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dojde k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nevyzve-li obecný soud neúspěšného žadatele k označení jiných vhodných pozemků způsobilých uspokojit jím uplatněný nárok.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1152/20, ze dne 22. 9. 2020


09.09.2020 00:01

Rozhodování soudu o náhradě za živý a mrtvý inventář

V pravomoci Ministerstva zemědělství při rozhodování podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. není rozhodovat o tom, zda se náhrada za živý a mrtvý inventář přiznává nebo nepřiznává, v jaké výši a podobně; v kompetenci Ministerstva zemědělství je pouze určit subjekt, s nímž má být jednáno o poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář.

Náleží do pravomoci soudu (a nikoli Ministerstva zemědělství) v řízení nalézacím rozhodnout ve věci samé, tedy o tom, zda vůbec a případně v jaké výši přísluší náhrada oprávněné osobě vůči určené osobě povinné. V něm sice soud při svém rozhodování z rozhodnutí správního orgánu o určení osoby, s níž má být o poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář v režimu ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. jednáno, vychází, nicméně jejím řešením není vázán a může ji posoudit, stejně tak jako všechny další pro věc rozhodné skutečnosti, samostatně. Soud tudíž v řízení o tom, zda právo na náhradu bude přiznáno, z aktu ministerstva vychází podle ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. jen v otázce, k níž se daný akt vyslovuje, tedy v otázce určení povinné osoby (aniž by to ovšem znamenalo, že tuto otázku soud nemůže posoudit v odůvodněných případech jinak), jež není spjata se závazným stanovením povinnosti poskytnout náhradu ve vymezeném rozsahu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 982/2020, ze dne 20. 5. 2020


28.08.2020 00:02

ÚS: Majetkové vyrovnání s církvemi a zásada in favorem restitutionis

Analytická právní věta

Samotný výklad je nutno provádět "objektivně", tedy na základě odůvodněných a přezkoumatelných hledisek - zejména znění a historie vzniku právní úpravy, systematiky s jinými ustanoveními a právními předpisy a také celkového smyslu se zřetelem k hodnotám chráněným ústavním pořádkem.

PRÁVNÍ VĚTY

I. Použitím ustanovení restitučního zákona nelze ani s přihlédnutím k zásadě in favorem restitutionis rozšiřovat působnost takového zákona. Při výkladu § 7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), musí obecné soudy postupovat s ohledem na smysl a účel restitučních zákonů vstřícně k oprávněným osobám, pro dodržení mezí ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod však musí v prvé řadě vycházet z jasného znění zákona a zřetelně vyjádřené vůle zákonodárce. Podmínka účelového užívání majetku podle uvedeného ustanovení zákona nemůže být příklonem k zásadě in favorem restitutionis vykládána tak, že ji restituent splňuje, jelikož byl v dispozici s majetkem historicky omezen, a proto jej neužíval.

II. Uplatnění zásady in favorem restitutionis je z podstaty věci intenzivnější tím více, čím obtížnější je výklad rozhodné právní normy, včetně objasnění jejího smyslu a „restitučního“ účelu. Tato zásada však může být obecnými soudy ústavně souladně následována, přestože neshledají uplatňovaný nárok důvodným. Byť mají soudy restituční právní předpisy vykládat šetrně k právům oprávněných osob, mechanický „výklad“ zákona pouze z pohledu absolutní priority tvrzeného restitučního nároku by vykazoval znaky neústavní libovůle. Právě účel restitučního zákonodárství požaduje zmírňovat v souladu s ústavním pořádkem pouze křivdy některé.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 4121/18, ze dne 22. 6. 2020


28.08.2020 00:00

ÚS: Zjišťování dobového vlastnictví pro určení restitučního nároku

I. Vycházejí-li obecné soudy při zjišťování dobového vlastnictví pro určení restitučního nároku podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích z dobových dokumentů osvědčujících právní vztahy k majetku, jsou povinny provést veškeré (listinné) důkazy řádným způsobem (tj. umožnit účastníkům řízení se s jejich obsahem seznámit a vyjádřit se k jejich obsahu). Jen tak obecné soudy dostojí právům zaručeným účastníkům čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Učiní-li odvolací soud změnu skutkových zjištění rozhodných pro určení restitučního nároku, která neodpovídají obvyklému chápání obsahu provedených důkazů, podrobně vysvětlí své hodnotící úvahy. Za takového stavu se nejen vypořádá se všemi důkazy a úvahami z nalézacího řízení, ale vypořádá se rovněž s otázkou potřebné míry důkazu a požadavků judikatury Ústavního soudu na rozhodování v restitučních věcech.

III. Odchýlí-li se odvolací soud od skutkových zjištění plynoucích z provedeného dokazování prvostupňovým soudem, učiní tak pouze po provedeném dokazování v odvolacím řízení. Umožní přitom účastníkům řízení, aby se s prováděnými důkazy a úvahami soudu seznámili a reagovali na ně. Vypořádá se také jednotlivě a ve vzájemné souvislosti všemi důkazy, z nichž prvostupňový soud vyšel.

IV. Opačný přístup představuje vážné porušení postupu stanoveného procesními předpisy, a tedy porušení práva stěžovatelů na soudní ochranu jejich práv stanoveným způsobem podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva vyjádřit se k prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 25/17, ze dne 23. 6. 2020


07.08.2020 00:05

ÚS: Konfiskace majetku na základě dekretu č. 12/1945 Sb.

Analytická právní věta

Pro posouzení uplatněných nároků na obnovu vlastnického práva k majetku konfiskovanému na základě dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. podle zákona č. 428/2012 Sb. nejsou rozhodné tvrzené vady správních aktů vydaných ve správním řízení navazujícím na dekret, neboť účinky konfiskace podle dekretu nastávaly ke dni jeho účinnosti, tj. ke dni 23. 6. 1945.

PRÁVNÍ VĚTY

V souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; č. 477/2005 Sb.) a na něj navazující judikaturou nejsou pro posouzení uplatněných nároků na obnovu vlastnického práva k majetku konfiskovanému na základě dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen „dekret“) podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), rozhodné tvrzené vady správních aktů vydaných ve správním řízení navazujícím na dekret, neboť účinky konfiskace podle dekretu nastávaly ex lege ke dni 23. 6. 1945. Na dekret navazující výměr národního výboru nebo Ministerstva zemědělství představoval deklaratorní akt, přičemž k posouzení majetkové křivdy jako vzniklé v rozhodném období po 25. 2. 1948 nepostačuje, bylo-li v tomto období Správním soudem v Bratislavě negativně rozhodnuto o stížnosti proti výměru správního orgánu, neboť stížnost neměla podle § 17 zákona č. 36/1876 ř. z., o zřízení správního soudu, ve znění zákona č. 164/1937 Sb., o nejvyšším správním soudě ani podle dobové praxe „automaticky“ odkladný účinek. Závěr o nerozhodnosti možných vad správních aktů a odmítavého nebo zamítavého rozhodnutí Správního soudu z roku 1951 o stížnosti proti nim není při posuzování důvodnosti restitučních nároků uplatněných podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi porušením ústavně zaručených základních práv na soudní ochranu a na ochranu vlastnictví podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2056/18, ze dne 23. 6. 2020


13.07.2020 00:01

K výkladu ustanovení § 57 zákona č. 219/1991 Sb.

Ustanovení § 57 zákona č. 219/2000 Sb. nedopadalo na ty státní podniky (u nichž funkce zakladatele byla přenesena na obce), které byly ke dni účinnosti tohoto zákona již zrušeny, pročež tyto státní podniky ani nepozbyly dle § 57 odst. 5 tohoto zákona právo hospodaření k věcem ve vlastnictví státu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1050/2020, ze dne 10. 6. 2020


10.07.2020 00:04

ÚS: Dobrá víra v případě přechodu privatizovaného majetku

I. V řízení podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), jsou pro zachování mezí ústavně zaručených práv na ochranu vlastnictví a soudní ochranu podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod obecné soudy povinny pečlivě posuzovat, zda sporný majetek vůbec podléhal § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění platném do 31. 12. 2012. V situaci tvrzeného přechodu majetku na stát podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, není ústavně souladným postup, při němž soud z nedostatku důkazů o přechodu majetku na stát před rozhodným obdobím, tj. před 25. 2. 1948, vyvodí závěr o přechodu po 25. 2. 1948, a to v neprospěch účastníka řízení, který ohledně prokázání této skutečnosti neměl povinnost unést důkazní břemeno.

II. Při hodnocení dobré víry v oprávněnost držby majetku, který osoba nabyla při tzv. velké privatizaci, nelze ztratit ze zřetele z principu demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) plynoucí důvěru jednotlivce ve správnost aktů orgánů státu, zejména s ohledem na reálný průběh privatizací velkého rozsahu a jejich personální i organizační roztříštěnost. Vychází-li soud z informací obsažených v privatizačním projektu, musí je v intencích ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod pečlivě a ve vzájemné souvislosti hodnotit tím spíše, jsou-li neúplné či dokonce protichůdné. Závěry o absenci dobré víry v platnost přechodu privatizovaného majetku a o jeho vydržení nelze opřít toliko o nutnost objektivního hodnocení dobré víry. Z posuzování přítomnosti dobré víry, jako subjektivní kategorie, nejsou (ani za účelem jejího hodnocení z vnějšího – objektivního – pohledu) vyloučeny individuální okolnosti privatizace. Objektivní hodnocení dobré víry nemůže ústit v „mechanický“ příklon k téměř vždy možné přítomnosti teoretických pochybností o způsobilosti majetku být předmětem privatizace, v důsledku čehož by se dobrá víra držitele nepřípustně ocitla mimo ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod. Otázka, zda příslušná vědomost měla a mohla být nabyta, nevylučuje provedení důkazů a uvážení všech zvláštností za účelem maximálního přiblížení se k závěru o reálnosti vědomí o privatizovaném majetku jako podléhajícím § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.

III. Při hodnocení dobré víry v oprávněnost držby privatizovaného majetku musí soudy postupovat nejen se zřetelem ke všem individuálním okolnostem případu, ale i zásadním společenským změnám, ať jsou subjektivní či objektivní povahy. Tedy tak, aby výsledná skutková zjištění a příslušný závěr o vydržení nebyly v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V rámci „stanoveného postupu“ podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je jedním z úkolů obecných soudů zjišťovat skutkový stav, nikoli činit vždy „jednoznačná“ zjištění bez pečlivé úvahy o jejich dostatečné opoře v důkazech.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2707/18, ze dne 15. 6. 2020


10.07.2020 00:02

ÚS: Lhůta pro uplatnění restitučního nároku církve

Protiřečí účelu zákona a postrádá smyslu, aby moment rozhodný pro počátek běhu lhůty pro uplatnění nároku ztratil časovou spojitost s rozhodnou skutečností k němu se vážící. V této věci se to však stalo. Lhůta pro uplatnění nároku na vydání pozemku jako zemědělského běžela od 8. 11. 2013 do 8. 11. 2016. Soud však postavil až s právní mocí dne 22. 7. 2017 najisto, že předmětný pozemek zemědělský není, a otevřel tak, jak Ústavní soud zdůrazňuje, prostor pro uplatnění nároku na vydání pozemku jako nezemědělského. K uplatnění takto formulovaného nároku poté bezodkladně došlo. Dospěl-li přesto Nejvyšší soud k jinému názoru, pak rezignoval na nabízející se možnost přípustného dotváření práva, jež by vyšla vstříc žádoucí alternativě meritorního projednání restitučního nároku a v obecnější poloze pak právním zásadám, podle nichž nemá výklad jinak běžných pojmů použitých v zákoně vést k absurdním výsledkům a bezprostředně aplikovaný text zákona má být „čten“ též ve světle svého právního, případně i navazujícího skutkového okolí (mischief rule; noscitur a sociis).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3845/19, ze dne 1. 6. 2020


02.07.2020 00:01

Posuzování výlukového důvodu dle § 8 odst. 1 písm. f) zák. č. 428/2012 Sb.

Rozhodným okamžikem, k němuž má být posuzován stav (obsah) územně plánovací dokumentace vymezující veřejně prospěšnou stavbu dopravní infrastruktury jako jedna z podmínek uplatnění výlukového důvodu upraveného v ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., je okamžik učinění výzvy k vydání nemovité věci.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 164/2020, ze dne 25. 3. 2020


26.06.2020 00:02

ÚS: Aplikace § 9 odst. 1 zák. o mimosoudních rehabilitacích

Odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro vadu, kterou ve skutečnosti netrpělo, dochází tím k porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Vede-li zjištění, že došlo k částečnému uspokojení restitučního nároku poskytnutím náhrady dle mezivládních dohod, k omezení rozsahu restitučního nároku, je třeba obdobně omezit rozsah uplatnění blokačního ustanovení § 9 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích tak, že jako neplatné podle tohoto ustanovení budou posouzeny dispozice jen s takovým podílem na věci, na který se vztahuje restituční nárok. Zásah do práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny je totiž potřebný pouze v rozsahu podílu na věci, který má být podle restitučních předpisů vydán oprávněné osobě.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1307/19, ze dne 20. 5. 2020


< strana 1 / 21 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů