// Profipravo.cz / Cenné papíry 20.08.2018

Námitky mající původ v mimosměnečných vztazích účastníků

Byť obecně platí, že směnka představuje abstraktní a nesporný závazek a její majitel nemusí při jejím předložení k placení ani při případném vymáhání plnění z ní dokazovat nic jiného, než že je majitelem platné směnky, nelze vyloučit, že se žalovaná ubrání povinnosti směnku zaplatit i tehdy, neunese-li sice důkazní břemeno ohledně svých tvrzení, jakou pohledávku směnka zajišťovala, ale současně bude zjevné, že žalobkyní tvrzená kauza směnky nemůže obstát.

Tak tomu může být např. tehdy, kdy směnka byla dle skutkové verze žalobkyně vystavena k zajištění pohledávky, u níž to zákon výslovně zakazuje, nebo tehdy, je-li nepochybné, že žalobkyní tvrzená zajištěná pohledávka nemohla platně vzniknout např. z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy (zde ujednání o smluvní pokutě), ze které dovozuje žalobkyně její existenci.

V situaci, kdy žalovaná námitku neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro nedostatek písemné formy uplatnila v odvolacím řízení v replice k vyjádření žalobkyně a kdy je nepochybné, že jde o námitku právní (a nikoli skutkovou), bylo povinností odvolacího soudu se její důvodností zabývat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4663/2016, ze dne 30. 5. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy: čl. I. § 17 zák. č. 191/1950 Sb.

Kategorie: cenné papíry; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. března 2015, č. j. 24 Cm 624/2012-158, uložil žalované (ROCKNET s. r. o.), aby zaplatila žalobkyni (TRIDENT PLUS s. r. o.) směnečný peníz 2.107.635,- Kč s 6% úrokem od 9. září 2012 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 7.025,40 Kč.
Soud prvního stupně v prvé řadě posuzoval platnost směnky, jejíž zaplacení bylo předmětem řízení (dále jen „směnka“) a kterou vystavila původní žalobkyně (TRIDENT GROUP 007 s. r. o.) v Chomutově dne 8. června 2012 s příkazem adresovaným žalované, aby na viděnou zaplatila (slovy „na řad můj vlastní“) částku 2.107.635,- Kč, a to u Raiffeisenbank a. s., pobočky Chomutov, a kterou žalovaná (jako směnečník) akceptovala.

Odkazuje na ustanovení čl. I. § 1, § 3 odst. 1, § 11 odst. 1, § 11 odst. 1, § 14 odst. 1, § 17, § 20 odst. 1, § 28, § 33 a § 48 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), uzavřel, že směnka je platná, když sice neobsahuje přímo jméno remitenta, ale údaj „na řad můj vlastní“ jasně vyjadřuje, komu má být placeno, tj. že za remitenta směnky udal výstavce sebe samého. Doložka na směnce tak způsobem nevzbuzujícím pochybnosti vyjadřuje, že za směnku má být placeno na řad osoby, která směnku vystavila. Neurčitým neshledal ani „údaj splatnosti“, když ve směnce je v přetisku za slovo „zaplaťte dne“ dopsáno „na viděnou“; splatnost tedy není udána dnem, nýbrž jde o vistasměnku.

V průběhu řízení – pokračoval soud prvního stupně – původní žalobkyně převedla směnku rubopisem na žalobkyni; usnesením ze dne 3. července 2014, č. j. 24 Cm 624/2012-108, soud prvního stupně vyhověl návrhu původní žalobkyně, aby do řízení na její místo vstoupila žalobkyně.

Dále soud prvního stupně – s poukazem na výsledky hodnocení důkazů jím provedených − posoudil jako nedůvodnou procesní obranu žalované založenou na kauzální námitce, podle níž směnka byla vystavena k zajištění pohledávky z titulu úhrady ceny díla podle smlouvy č. 26-04-2011 ze dne 28. dubna 2011, uzavřené mezi žalovanou (jako objednatelkou) a původní žalobkyní (jako zhotovitelkou).

Měl totiž za prokázanou skutkovou verzi důvodu vystavení směnky uváděnou žalobkyní, totiž, že „směnka zajišťovala závazek J. M. (když současně zde existovaly obdobné závazky dalších osob – J. K., M. O. a T. R.) při přípravě na založení obchodní společnosti, kdy se po řadě jednání právě dne 8. června 2012 tyto osoby dohodly na tom, že do 30 dnů učiní další závazné kroky, totiž že uzavřou společenskou smlouvu, přičemž do té doby každý z nich zajistí kapitál v rozsahu cca. 3 mil. Kč. Za účelem splnění tohoto vkladového závazku a také za účelem zajištění mlčenlivosti současně se účastníci dohodli i na směnečném závazku s tím, že pokud některý z nich nedodrží závazek k přislíbené účasti či k zajištění potřebného dohodnutého vkladu, bude směnka uplatněna – to proto, že v takovém případě by nebylo možné uvedený záměr realizovat“. Přitom vyšel zejména ze svědeckých výpovědí J. K. a T. R. a dále listin (kopií 3 směnek vystavených původní žalobkyní na její vlastní řad v Chomutově dne 8. června 2012 s příkazem adresovaným J. K., T. R. a M. O., jako směnečníkům, těmito směnečníky přijatými, splatnými na viděnou u Raiffeisenbank a. s., pobočky Chomutov, aby zaplatili směnečnou sumu 2.723.493,- Kč (což je souhrn sum směnek, jimiž se zavázali J. M. a žalovaná).

„Skutečnost, že remitent směnky nebyl přímo dotčen tím, že záměr založit společnost nevyšel, ani skutečnost, že sám žalovaný se zakládáním společnosti neměl vůbec co do činění, nejsou z hlediska existence směnečného závazku a jeho placení podstatné. Nejde totiž o nedostatek důvodu směnky, když na základě směnečné dohody byla remitentem osoba nezúčastněná v směnkou zajišťovaném vztahu a když směnkou jako instrumentem zajištění se zavázala osoba, která do uvažované společnosti vstupovat neměla a žádné přímé závazky zde neměla. Nejde o bezdůvodný směnečný závazek, jelikož kauzu směnky lze vidět právě ve vztahu směnečné zavázané osoby a osoby, jejíž závazek se směnkou zajišťuje a obdobně (na straně oprávněné) ve vztahu osob, které se zavazovaly, a remitenta“.

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. dubna 2016, č. j. 12 Cmo 293/2015-198, (mimo jiné) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé.

Odvolací soud v prvé řadě neshledal oprávněnou námitku žalované, podle níž soud prvního stupně nesprávně (v rozporu s ustanovením § 118b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) přihlédl k tvrzením žalobkyně uplatněným v podání ze dne 23. září 2013 (rozuměj tvrzením o důvodu vystavení směnky), a to s poukazem na závěry obsažené v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4616/2010 (jde o rozsudek ze dne 4. září 2013, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dále vyhodnotil jako správný i závěr soudu prvního stupně ohledně platnosti směnky, s tím, že opačný závěr neplyne ani z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 262/2006 [jde o rozsudek ze dne 26. července 2007, ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že k naplnění požadavku, aby směnka obsahovala jméno toho, na jehož řad má být placeno (čl. I. § 1 bod 6 směnečného zákona ve spojení s ustanovením čl. I. § 3 odst. 1 směnečného zákona), postačí, aby směnka obsahovala na místo jména remitenta údaj např. „na řad můj vlastní“ nebo „na řad náš vlastní“ (v závislosti na tom, zda výstavcem je fyzická nebo právnická osoba), když taková doložka způsobem nevzbuzujícím pochybnosti vyjadřuje, komu má být placeno]. Současně neměl žádné pochybnosti o tom, že směnka je směnkou splatnou na viděnou.

Konečně se odvolací soud ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož nebyla prokázána kauza směnky tvrzená žalovanou; naopak uzavřel, že směnka byla vystavena v souvislosti s nerealizovaným záměrem založit obchodní společnost, včetně toho, že „uplatnění požadavku na moderaci pokuty, s nímž žalovaná poprvé přišla až v odvolacím řízení, brání zásada neúplné apelace, kterou se podle ustanovení § 205a o. s. ř. řídilo odvolací řízení a o níž byla žalovaná soudem prvního stupně před skončením jednání dne 20. března 2015 podle ustanovení § 119a odst. 1 řádně poučena. Totéž platí i o jejím tvrzení, že smluvní pokuta byla sjednána neplatně z důvodu nedodržení zákonem předepsané písemné formy, neboť i tato argumentace byla poprvé uplatněna až v řízení před odvolacím soudem“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když právní posouzení věci odvolacím soudem, jde-li o řešení otázek (ne)platnosti směnky a (ne)existence zajištěné „pohledávky“ (z titulu smluvní pokuty), odporuje v dovolání zmíněné judikatuře Nejvyššího soudu.

Dovolatelka snáší argumenty ve prospěch závěru, že směnečné prohlášení zaplaťte „na řad můj vlastní“ je možné jen v případě výstavce fyzické osoby; je-li výstavcem právnická osoba, obstálo by směnečné prohlášení ve znění zaplaťte „na řad náš vlastní“.

Dále dovolatelka akcentuje, že „v rámci jednání před soudem prvního stupně bylo z výslechu osob T. R. a J. K. zjištěno, že směnkou mělo být zajištěno právo na sjednanou smluvní pokutu, přičemž svědek T. R. doplnil, že „žádná písemná dohoda zde nebyla“. Přitom smluvní pokutu lze sjednat jen písemně (§ 544 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen obč. zák.“), jinak je takové ujednání podle ustanovení § 40 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatné; k absolutní neplatnosti právního úkonu soud přihlíží z úřední povinnosti. O důvodu absolutní neplatnosti se přitom dozvěděl procesně korektním způsobem již soud prvního stupně, a to z výpovědí shora zmíněných svědků.

Konečně dovolatelka poukazuje na možnost soudu snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu i bez návrhu, jakož i na možnost „moderovat kauzální pohledávku postupem podle ustanovení § 301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů změnil a žalobu zamítl, respektive aby rozsudek soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhuje, aby dovolání Nejvyšší soud jako nedůvodné odmítl, případně zamítl.

Dovolání žalované je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. a to k řešení otázek dovolatelkou otevřených, týkajících se (ne)platnosti směnky, jakož i povahy směnkou zajištěné pohledávky, dosud Nejvyšším soudem v daných souvislostech beze zbytku nezodpovězených.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

K (ne)platnosti směnky.

Podle ustanovení čl. I. § 1 směnečného zákona cizí směnka obsahuje: 1. označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny vyjádřené v jazyku, v kterém je listina sepsána; 2. bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžitou sumu; 3. jméno toho, kdo má platit (směnečníka); 4. údaj splatnosti; 5. údaj místa, kde má být placeno; 6. jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno; 7. datum a místo vystavení směnky; 8. podpis výstavce.

Podle ustanovení čl. I. § 3 odst. 1 směnečného zákona směnka může znít na vlastní řad výstavce.

Nejvyšší soud se výkladem výše citovaných ustanovení zabýval (jak ostatně správně zmínily soudy nižších stupňů) v rozsudku sp. zn. 29 Odo 262/2006. Tam uzavřel, že ustanovení čl. I. § 3 odst. 1 směnečného zákona upravuje tzv. směnku cizí na vlastní řad výstavce, u níž výstavce směnky přikazuje směnečníkovi, aby jemu samému, (tj. výstavci) zaplatil směnečnou sumu. K naplnění požadavku, aby směnka obsahovala jméno toho, na jehož řad má být placeno (čl. I. § 1 bod 6 směnečného zákona), přitom postačí, aby směnka obsahovala namísto jména remitenta údaj např. „na řad můj vlastní“ nebo „na řad náš vlastní“ (v závislosti na tom, zda výstavcem je fyzická osoba nebo právnická osoba). Taková doložka totiž způsobem nevzbuzujícím pochybnosti vyjadřuje, komu má být placeno.

Promítnuto do poměrů projednávané věci, kdy z obsahu směnky jednoznačně plyne příkaz žalované (výstavce) směnečníkovi (původní žalobkyni), formulovaný, jde-li o jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno, způsobem zaplaťte „na řad můj vlastní“, je zcela nepochybné, že osobou, na jejíž řad mělo být placeno, je původní žalobkyně. Rozdíl mezi výrazy „…na náš řad“ a „…na můj řad“ je tak jen gramatický (podle toho, zda výstavcem je fyzická nebo právnická osoba), nikoli však významový.

K existenci důvodu vystavení sporné směnky.

Nejvyšší soud předesílá, že jeho judikatura je jednotná v závěru, podle něhož důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, tj. námitek majících původ v mimosměnečných vztazích účastníků, tíží žalovaného směnečného dlužníka [srov. v judikatuře Nejvyššího soudu rozsudek ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněný v časopise soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84, jakož rozsudek ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 1650/2007 a důvody usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

Okolnost, že v poměrech projednávané věci soud prvního stupně nevydal směnečný platební rozkaz, ale o požadavku na zaplacení sporné směnky rozhodl po jednání rozsudkem, na tomto obecném závěru nic nemění.

Mají-li mít námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu původ v mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky), bude požadavek na řádné odůvodnění námitek zásadně naplněn jen tehdy, jestliže žalovaný v námitkách alespoň stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popřípadě závazku konkrétního směnečného dlužníka (např. uvede, že podle konkrétního ujednání účastníků směnka zajišťovala určitou kauzální pohledávku) a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit (např. že pohledávka směnkou zajištěná již byla zaplacena, zanikla započtením, uzavřením dohody o narovnání a podobně) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněný pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

Byť obecně platí, že směnka představuje abstraktní a nesporný závazek a její majitel nemusí při jejím předložení k placení ani při případném vymáhání plnění z ní dokazovat nic jiného, než že je majitelem platné směnky (srov. ustanovení § 495 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2001, sp. zn. 32 Cdo 1338/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2001, pod číslem 97, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 1628/2009), nelze vyloučit, že se žalovaná ubrání povinnosti směnku zaplatit i tehdy, neunese-li sice důkazní břemeno ohledně svých tvrzení, jakou pohledávku směnka zajišťovala, ale současně bude zjevné, že žalobkyní tvrzená kauza směnky nemůže obstát (např. tehdy, kdy směnka byla dle skutkové verze žalobkyně vystavena k zajištění pohledávky, u níž to zákon výslovně zakazuje − viz např. ustanovení § 112 odst. 1 a § 128 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, nebo tehdy, je-li nepochybné, že žalobkyní tvrzená zajištěná pohledávka nemohla platně vzniknout např. z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy, ze které dovozuje žalobkyně její existenci).

Dospěl-li v dané věci odvolací soud k závěru, že směnka byla vystavena „v souvislosti s nerealizovaným záměrem založit obchodní společnost“, ve spojení s tím, že žalovaná v řízení před soudem prvního stupně netvrdila, že „smluvní pokuta byla sjednána neplatně z důvodu nedodržení zákonem předepsané písemné formy“ a uplatnění požadavku na moderaci smluvní pokuty vzneseného až v odvolacím řízení brání zásada neúplné apelace, potom z takového vymezení směnkou zajištěné „pohledávky“ není seznatelné, zda směnka zajišťovala splnění pohledávky ze smluvní pokuty nebo zda zajišťovala splnění jiné povinnosti.

Přitom za stavu, kdy by důvodem vystavení směnky bylo zajištění pohledávky ze smluvní pokuty, která měla vzniknout právě v souvislosti s výše popsaným (a nerealizovaným) „záměrem“, nelze pominout, že dohoda o smluvní pokutě vyžaduje písemnou formu a její nedodržení má za následek absolutní neplatnost dohody (srov. ustanovení § 544 odst. 2 obč. zák. ve spojení s ustanovením § 40 odst. 1 obč. zák.). Současně platí, že k absolutní neplatnosti právního úkonu soud přihlíží (za předpokladu, že tato neplatnost je z tohoto právního úkonu patrná) z úřední povinnosti (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2007, sp. zn. 29 Odo 784/2005, uveřejněného pod číslem 25/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sen. zn. 33 ICdo 15/2012, a rozsudku ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněného pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V situaci, kdy žalovaná námitku neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro nedostatek písemné formy uplatnila v replice k vyjádření žalobkyně (v podání ze dne 24. dubna 2016,č. l. 186-188) a kdy je nepochybné, že jde o námitku právní (a nikoli skutkovou), bylo povinností odvolacího soudu se její důvodností zabývat, což platí tím více, že z tvrzení žalobkyně, ani ze žádného z provedených důkazů existence písemného ujednání o smluvní pokutě neplyne, a naopak svědek T. R. se k okolnostem „geneze vzniku směnky“ vyjádřil tak, že „písemná dohoda zde nebyla“ (viz protokol o jednání ze dne 20. března 2015, č. l. 152- 157).

Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, tak je neúplné a tudíž i nesprávné; Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

V další fázi řízení odvolací soud především znovu posoudí, zda žalovaná unesla důkazní břemeno ohledně jí tvrzené kauzy směnky; v případě negativního závěru vyhodnotí, jakou kauzu směnky tvrdí žalobkyně, včetně toho, zda takto tvrzená kauza směnky může v právu obstát.

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů