// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení 06.12.2023
Význam předmětu incidenčního sporu pro konkurzního věřitele
V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1601/2021 přijal a odůvodnil Nejvyšší soud závěr, podle kterého skončí-li konkursní řízení, v jehož průběhu nebyla přihlášená pohledávka konkursního věřitele ani zčásti uspokojena z majetku náležejícího do konkursní podstaty úpadce, zrušením konkursu pro smrt úpadce podle § 44 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), je z hlediska významu předmětu řízení pro poškozeného (konkursního věřitele) při posuzování přiměřenosti délky řízení i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích podstatné, že poškozený (konkursní věřitel) neobdržel (v důsledku úmrtí úpadce před rozvrhem nemohl obdržet) v konkursním řízení na uspokojení svého nároku ničeho. Při zrušení konkursu postupem podle § 44 odst. 2 ZKV nevzejde (vzhledem k tomu, že se tak nestalo v předchozím průběhu konkursního řízení, nemusí vzejít) z konkursního řízení na jeho konci údaj o částce, jaké se konkursnímu věřiteli (poškozenému) v konkursu dostalo nebo má dostat na uspokojení jeho přihlášené pohledávky. Význam předmětu konkursního řízení pro poškozeného (konkursního věřitele) lze za této situace určit jen tak, že soud rozhodující o přiměřeném zadostiučinění podle stavu konkursní podstaty ke dni úmrtí úpadce [jež může zahrnovat již dosažený výtěžek zpeněžení majetku konkursní podstaty nebo (též) dosud nezpeněžený majetek náležející do konkursní podstaty] a podle stavu v konkursním řízení uplatněných a dosud neuspokojených pohledávek [vedle přihlášených pohledávek může jít též o pohledávky za konkursní podstatou (§ 31 odst. 2 ZKV) nebo o pracovní pohledávky (§ 31 odst. 3 ZKV)] určí, jaká částka by poškozenému (konkursnímu věřiteli) připadla na úhradu jeho přihlášené pohledávky, kdyby konkursní řízení skončilo (mohlo skončit) rozvrhem.
Jde o údaj zpravidla zjistitelný již ze zprávy o dosavadních výsledcích konkursu, kterou správce konkursní podstaty sestavuje podle § 44 odst. 2 ZKV. To, že konkursní soud dosud nerozhodl o zrušení konkursu podle § 44 odst. 2 poslední věty ZKV, nebrání zjištění významu předmětu konkursního řízení pro poškozeného (konkursního věřitele). Takovému kroku zpravidla nebrání ani to, že konkursní soud předloženou zprávou dosud neschválil. Podstatné je, zda zpráva o dosavadních výsledcích konkursu sestavená správcem konkursní podstaty dovoluje přijmout závěr formulovaný v předchozím odstavci.
Uvedený postup lze přitom přiměřeně aplikovat i na projednávanou věc, kdy účast žalobkyně na konkurzním řízení skončila postoupením její pohledávky, jež byla předmětem posuzovaného řízení o incidenčním sporu. Rozhodným okamžikem však nebude okamžik konce účastenství žalobkyně v konkurzním řízení, ale okamžik rozhodnutí soudu v odškodňovacím řízení. Nelze totiž vyloučit, že v mezidobí postoupilo konkurzní řízení do fáze, kdy bude možno hodnotu předmětu konkurzního řízení pro právního nástupce žalobkyně (a zpětně tedy i pro žalobkyni) určit. Jestliže tak odvolací soud nepostupoval a vyšel při posouzení kritéria § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk z předmětu samotného incidenčního sporu, je jeho právní posouzení žalovaného nároku neúplné a tudíž nesprávné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 589/2022, ze dne 6. 9. 2023
Dotčené předpisy: § 31a odst. 3 písm. e) zák. č. 82/1998 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou domáhá zaplacení částky 311 667 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 28 Cm 20/2003, jež se týkalo určení pravosti pohledávky žalobkyně ve výši 700 000 Kč (přihlášené do konkurzního řízení vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 20 K 34/2001). Pro žalobkyni skončilo posuzované řízení dne 8. 5. 2020, kdy nabylo právní moci usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2020, kterým soud vyhověl návrhu žalobkyně, aby na její místo do řízení vstoupil postupník její pohledávky (žalobkyně postoupila svou pohledávku za částku 35 000 Kč). Předmětné řízení tedy pro žalobkyni trvalo více než 16 a půl roku.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 6. 2021, č. j. 28 C 75/2021-64, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku ve výši 94 000 Kč s 8,25% zákonným úrokem z prodlení ročně od 16. 5. 2021 do zaplacení (výrok I). Dále soud prvního stupně zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku ve výši 217 667 Kč s příslušenstvím a příslušenství za dobu od 19. 3. 2021 do 15. 5. 2021 z částky 94 000 Kč (výrok II), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 14 342 Kč (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 19. 10. 2021, č. j. 35 Co 287/2021-88, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé pod bodem I a ve výroku o nákladech řízení pod bodem III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování učinil mimo jiné následující závěr o skutkovém stavu věci. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobkyně se v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 28 C 20/2003 (správně zřejmě „28 Cm 20/2003“ – pozn. Nejvyššího soudu) předběžně se svým nárokem na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 311 667 Kč obrátila na žalovanou dne 15. 10. 2020. Žalovaná poprojednání tohoto nároku dospěla k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky řízení, peněžitou náhradu však žalobkyni nepřiznala, což jí sdělila stanoviskem ze dne 18. 3. 2021. Ze spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 28 Cm 20/2003, soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně v řízení vystupovala v procesním postavení žalobkyně a předmětem řízení bylo určení oprávněnosti pohledávky žalobkyně ve výši 700 000 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně podala žalobu ke Krajskému soudu v Plzni dne 12. 9. 2003. Usnesením ze dne 16. 9. 2003 byla žalobkyně vyzvána k zaplacení soudního poplatku, usnesením z téhož dne byl žalovaný (v uvedené věci) vyzván, aby se vyjádřil k žalobě. Žalovaný se k žalobě vyjádřil dne 23. 9. 2003. Usnesením ze dne 16. 1. 2004 byli účastníci řízení vyzváni k označení konkrétních důkazů k prokázání svých skutkových tvrzení. Na to žalobkyně reagovala podáním došlým soudu dne 5. 2. 2004 a žalovaný podáním došlým soudu dne 6. 2. 2004. Pokynem soudce ze dne 7. 6. 2006 bylo nařízeno ústní jednání na den 9. 8. 2006. Při tomto ústním jednání účastníci řízení shodně navrhli odročení jednání z důvodu vyjasnění problematiky nuceného vyrovnání úpadce. Z tohoto důvodu bylo jednání odročeno na den 30. 10. 2006. Podáním došlým soudu dne 30. 10. 2006 požádala žalobkyně o odročení jednání z důvodu neúčelnosti jeho konání pro avizovaný návrh na ukončení konkurzu nuceným vyrovnáním. K ústnímu jednání nařízenému na den 30. 10. 2006 se účastníci řízení nedostavili. Pokynem soudce ze dne 11. 8. 2008 bylo nařízeno ústní jednání na den 17. 9. 2008. Podáním došlým soudu dne 28. 8. 2008 žalobkyně požádala o odročení jednání z důvodu kolize jednání jejího právního zástupce. Jednání nařízené na den 17. 9. 2008 bylo zrušeno. Pokynem soudce ze dne 2. 4. 2012 bylo nařízeno ústní jednání na den 3. 7. 2012. Přípisem ze dne 26. 6. 2012 žalobkyně opět požádala o odročení ústního jednání a z tohoto důvodu bylo ústní jednání odročeno. Pokynem soudce ze dne 24. 7. 2012 bylo nařízeno ústní jednání na den 22. 8. 2012; toto jednání bylo odročeno. Pokynem soudce ze dne 13. 12. 2012 bylo nařízeno ústní jednání na den 16. 1. 2013. Přípisem ze dne 15. 1. 2013 požádala žalobkyně o odročení jednání z důvodu onemocnění jejího právního zástupce. Dne 16. 1. 2013 se konalo ústní jednání bez účasti právního zástupce žalobkyně s tím, že účastníci řízení byli vyzváni k předložení návrhu na osobu znalce, včetně otázek. Jednání pak bylo odročeno na neurčito. Usnesením ze dne 18. 2. 2013 byla žalobkyně vyzvána k zaplacení zálohy na znalecký posudek a ke sdělení otázek pro znalce. Žalovaný se ve věci vyjádřil dne 6. 3. 2013. Usnesením ze dne 8. 3. 2013 byl ve věci ustanoven znalec z oboru ekonomika, ceny a odhady nemovitostí. Usnesením ze dne 20. 6. 2013 byl znalec vyzván k předložení znaleckého posudku. Na to reagoval znalec podáním došlým soudu dne 2. 9. 2013 s vysvětlením, že znalecký úkol nelze aktuálně splnit, a to z důvodu podrobně rozepsaného v tomto přípisu. Dále Krajský soud v Plzni zjišťoval u společnosti Aloupkarea.cz, zda by bylo možné v krátké lhůtě vypracovat znalecký posudek. Na to tato společnost reagovala negativním sdělením dne 18. 9. 2013. Přípisem ze dne 18. 10. 2013 navrhl žalovaný osobu dalšího znalce. Usnesením ze dne 23. 10. 2013 byl dosavadní znalec zproštěn zadání znaleckého úkolu a byl ustanoven znalec nový. K žádosti znalce ze dne 25. 11. 2013 soud usnesením ze dne 5. 12. 2013 prodloužil lhůtu k předložení znaleckého posudku do 1. 3. 2014. Dne 21. 2. 2014 byl soudu předložen znalecký posudek. Tento byl následně rozesílán účastníkům řízení s tím, aby se k němu ve lhůtě 15 dnů vyjádřili. Přípisem ze dne 5. 3. 2014 požádal Okresní soud Plzeň-město o zapůjčení spisu sp. zn. 11 C 230/1998; tento byl soudu zapůjčen dne 18. 3. 2014. Přípisem došlým soudu dne 28. 3. 2014 se žalovaný vyjádřil ke znaleckému posudku. Pokynem soudce ze dne 5. 6. 2014 bylo nařízeno ústní jednání na den 25. 6. 2014. Při tomto jednání si zástupci účastníků sdělili svá procesní stanoviska, která byla totožná jako ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 28 Cm 19/2003 a jednání bylo odročeno za účelem závěrečných návrhů na den 24. 7. 2014. Přípisem ze dne 23. 7. 2014 žalobkyně požádala o odročení jednání z důvodu akutní nemoci jejího právního zástupce. Toto jednání bylo odročeno na den 12. 8. 2014. Podáním došlým soudu dne 7. 2. 2014 žalobkyně požádala o odročení jednání z důvodu plánované dovolené. Jednání bylo odročeno na den 27. 8. 2014. Při tomto jednání byly sděleny závěrečné návrhy a byl vyhlášen rozsudek ve věci samé ve znění, že pohledávka žalobkyně ve výši 700 000 Kč s příslušenstvím vůči úpadci není po právu. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dne 14. 10. 2014 odvolání. Usnesením ze dne 18. 11. 2014 byla žalobkyně vyzvána k doložení majetkových poměrů. Podáním došlým soudu dne 26. 11. 2014 žalobkyně požádala o prodloužení lhůty k doložení majetkových poměrů. Usnesením ze dne 17. 12. 2014 nebyla žalobkyně osvobozena od soudních poplatků. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dne 30. 12. 2014 odvolání. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Praze dne 13. 2. 2015. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2015 bylo napadené usnesení potvrzeno. Usnesením ze dne 7. 4. 2015 byla žalobkyně vyzvána k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Praze dne 28. 4. 2015. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2018 byl rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušen z důvodu nepřezkoumatelnosti a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Opatřením místopředsedkyně Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 7. 2015 byla věc přidělena k vyřízení nové soudkyni. Usnesením ze dne 5. 11. 2015 bylo rozhodnuto o přiznání odměny znalci. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dne 14. 12. 2015 odvolání, které doplnila podáním došlým soudu dne 11. 12. 2015. Usnesením ze dne 23. 3. 2018 Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 11. 2015. Pokynem soudce ze dne 15. 5. 2018 bylo nařízeno ústní jednání na den 2. 7. 2018. Toto jednání pak bylo za účelem možnosti vyřešení věci mimosoudně odročeno na den 29. 8. 2018. Žalovaný se následně ve věci vyjádřil dne 24. 8. 2018. Z důvodu mimosoudních jednání bylo jednání nařízené na den 29. 8. 2018 odročeno na den 17. 10. 2018. Toto jednání pak bylo opětovně za účelem možnosti vyřešit věc smírnou cestou odročeno na den 28. 11. 2018. Při jednání konaném dne 28. 11. 2018 účastníci řízení sdělili, že mimosoudní řešení sporu nebylo úspěšné a jednání bylo za účelem zahájení důkazního řízení a vypořádání se s námitkou podjatosti vůči obecné zmocněnkyni žalovaného odročeno na den 28. 11. 2018. Usnesením ze dne 12. 12. 2018 bylo rozhodnuto o námitce podjatosti obecné zmocněnkyně žalovaného. Další ústní jednání se konalo dne 16. 1. 2019. Při tomto jednání si účastníci vyjasňovali svá stanoviska, dále bylo provedeno dokazování a jednání bylo za účelem doplnění dokazování odročeno na den 25. 2. 2019. Proti usnesení ze dne 12. 12. 2018 podala žalobkyně dne 22. 1. 2019 odvolání. Podáním došlým soudu dne 1. 2. 2019 požádal žalovaný o odročení jednání nařízeného na den 25. 2. 2019. Podáním došlým soudu dne 14. 2. 2019 doplnil žalovaný návrhy na dokazování. Podáním ze dne 15. 2. 2019 žalobkyně doplnila skutková tvrzení a označila důkazy. Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Praze s odvoláním dne 25. 2. 2019. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 5. 2019 odvolání žalobkyně odmítl. Pokynem soudce ze dne 24. 6. 2019 bylo nařízeno ústní jednání na den 29. 7. 2019. Podáním došlým soudu dne 1. 7. 2019 požádal žalovaný o odročení jednání z důvodu zahraniční dovolené jeho zástupkyně – obecné zmocněnkyně. Z tohoto důvodu bylo jednání odročeno na den 9. 9. 2019. Při tomto jednání bylo provedeno dokazování listinami a jednání bylo za účelem pokračování v dokazování odročeno na den 20. 11. 2019. Z úředního záznamu ze dne 19. 11. 2019 se podává, že obecná zmocněnkyně nemohla zajistit účast žalovaného K. z důvodu jeho nemoci. Z tohoto důvodu bylo jednání odročeno na den 6. 1. 2020. Při tomto jednání si účastníci řízení opětovně sdělili svá stanoviska s tím, že jednání bylo za účelem možnosti vyřešení věci mimosoudní cestou, případně za účelem doplnění dokazování odročeno na den 12. 2. 2020. Podáním došlým soudu dne 6. 2. 2020 žalobkyně požádala o odročení jednání z důvodu probíhajících jednání o postoupení pohledávky žalobkyně na třetí osobu. Z tohoto důvodu bylo jednání nařízené na 12. 2. 2020 odročeno. Přípisem ze dne 24. 2. 2020 se soud dotazoval žalobkyně, zda došlo k postoupení pohledávky žalobkyně na třetí osobu. Na to žalobkyně reagovala podáním ze dne 27. 2. 2020. Usnesením ze dne 3. 3. 2020 vyzval soud žalobkyni k odstranění vad tohoto podání. Na to žalobkyně reagovala podáním ze dne 13. 3. 2020 s návrhem na změnu účastníků řízení. Přípisem ze dne 26. 3. 2020 žádal soud doložení souhlasu se vstupem nového účastníka na straně žalobkyně. Usnesením ze dne 15. 4. 2020 byl připuštěn vstup nového žalobce namísto původní žalobkyně. Toto usnesení nabylo právní moci dne 8. 5. 2020.
5. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení. V důsledku porušení práva na přiměřenou délku řízení vznikla žalobkyni nemajetková újma, kterou je třeba podle soudu prvního stupně odčinit nikoliv pouze v morální formě, nýbrž ve formě relutární, neboť ke konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě lze přistoupit pouze za předpokladu, že význam předmětu řízení pro poškozeného byl zanedbatelný, nebo že se poškozený výrazným způsobem podílel na celkové délce řízení, a to zejména v podobě obstrukčního jednání. Byť soud prvního stupně zhodnotil, že se žalobkyně podstatným způsobem podílela na uvedené délce řízení a že význam předmětu řízení pro její osobu byl snížený, nedospěl k závěru, že by jednání žalobkyně vykazovalo obstrukční jednání, nebo že by význam předmětu řízení pro žalobkyni byl zanedbatelný. Předmětné řízení, které trvalo od 12. 9. 2003 do 8. 5. 2020 (soud prvního stupně nesdílí názor žalobkyně, dle kterého uvedené řízení začalo již 12. 2. 1998, neboť toto řízení bylo vedeno u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 11 C 230/1998 a jedná se tak o zcela odlišné řízení), tedy celkem 16 let a 8 měsíců, posoudil podle § 31 odst. 3 (správně „§ 31a odst. 3“ – pozn. Nejvyššího soudu) OdpŠk, a zohlednil, že v rámci posuzovaného řízení docházelo k mnohočetným a dlouhotrvajícím průtahům. Například s odvoláním u Vrchního soudu v Praze se věc nacházela od 28. 4. 2015 do 19. 3. 2018, tedy tento průtah trval 3 roky. Vzhledem k tomu, že ve věci byly shledány opakované a dlouhotrvající průtahy, nelze uzavřít, že by postup soudů směřoval k rychlému ukončení věci. Jako další negativum ohledně postupu orgánů státu v rámci řízení soud prvního stupně hodnotil to, že rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 8. 2014 byl odvolacím soudem zrušen pro nepřezkoumatelnost, což je třeba vykládat jako nesprávný úřední postup soudu, který se podílel na celkové délce řízení. Tento postup včetně nečinnosti soudu výrazným způsobem přispěl k celkové délce řízení. S procesními rozhodnutími se věc nacházela 2x u odvolacího soudu, kdy žalobkyně podala odvolání do rozhodnutí o přiznání odměny znalci a dále podala odvolání do rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o vznesené námitce podjatosti obecné zmocněnkyně žalovaného. Ve věci samé 2x rozhodoval nalézací soud a 1x soud odvolací. V této souvislosti soud prvního stupně uvedl, že nelze účastníkům řízení dávat k tíži využití jejich procesních práv v podobě podání procesních návrhů, řádných či mimořádných opravných prostředků. Současně je ale zřejmé, že se toto nemůže podílet na celkové délce řízení, neboť se s nimi orgány státu musí vypořádat, tedy o nich rozhodnout, což nelze posuzovat ani k tíži žalované. Soud prvního stupně uvedenou věc nehodnotil jako obtížnou ani po stránce skutkové, byť ve věci byl vypracován znalecký posudek, ani po stránce právní, ani po stránce procesní. Stran posouzení chování žalobkyně v rámci řízení soud prvního stupně zhodnotil, že žalobkyně se na celkové délce řízení významným způsobem podílela, neboť mnohokrát žádala soud o odročení jednání (celkem 7x) a z důvodu této žádosti byla nařízená jednání posouvána a odročována na pozdější termín. Účastníci řízení také mimosoudně v rámci řízení jednali, a i v této souvislosti žádali soud o odročení nařízených jednání (celkem 3x), což rovněž přispělo k oddálení rozhodnutí ve věci samé. Soud prvního stupně proto uzavřel, že samotný postup žalobkyně v rámci řízení přispěl k tomu, že řízení trvalo pro žalobkyni takto dlouhou dobu, kdy navíc z uvedeného lze vysledovat, že žalobkyně neměla zájem na tom, aby řízení bylo ukončeno v co nejkratší době. Podle soudu prvního stupně proto posuzovaná délka řízení nemohla žalobkyni působit nejistotu, když svým jednáním přispívala k prodloužení řízení. K délce řízení, na které se nepodílela ani žalobkyně, ani orgány státu, přispěl i postup znalce, kdy prvotně ustanovený znalec se až po určité době vyjádřil, že není schopen zadání splnit a z tohoto důvodu byl soudem ustanoven znalec nový, který opakovaně žádal soud o prodloužení lhůty k vypracování znaleckého posudku. Soud prvního stupně dále uvedl, že obecně není s tímto typem sporu spojován vyšší význam pro jeho účastníky. Žalobkyně se nesnažila o urychlení věci, například podáním návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, stížností na průtahy v řízení či dotazem na předsedu senátu stran možného ukončené řízení. Vzhledem k tomu, že orgány státu jsou povinny jednat v přiměřených lhůtách, tedy bez intervence ze strany účastníků řízení, soud ale nehodnotil tuto skutečnost k tíži žalobkyně. S ohledem na to, že žalobkyně mnohokrát žádala o odročení nařízeného jednání, je z tohoto postupu ale třeba vysledovat, že zcela jistě neměla zájem na tom, aby řízení bylo ukončeno v co nejkratší lhůtě a samotná délka řízení proto žalobkyni nemohla způsobovat až tak výraznou nejistotu. U kritéria významu řízení pro žalobkyni zmínil, že význam řízení se odvíjí nejen od výše peněžitého plnění, jež byla předmětem naříkaného řízení, ale též od osoby žalobkyně. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) umožňuje přiznat zadostiučinění na nepřiměřenou délku řízení i právnické osobě (korporace), zejména za předpokladu, že tím došlo ke konkrétním újmám, jako např. zásahu do její pověsti, nejistotě v plánování, rozkolu ve vedení společnosti, popř. úzkosti a potížím členů vedení. Předpokládá se, že dopad takového nesprávného úředního postupu je u právnické osoby zpravidla nižší. V tomto směru však žalobkyně žádné konkrétní dopady netvrdila. V daném případě soud prvního stupně uzavřel, že poškozené nevznikly žádné relevantní obtíže a význam předmětu řízení pro žalobkyni byl proto snížený. Soud vyšel ze základní částky za rok trvání řízení 15 000 Kč, za první dva roky trvání řízení pak z částky v poloviční výši. Za celkem 16 let a 8 měsíců trvání řízení soud prvního stupně dospěl k základní částce ve výši 235 000 Kč. Od této částky odečetl 50 % z důvodu chování žalobkyně v rámci posuzovaného řízení, 20 % z důvodu počtu stupňů soudní soustavy, na které se věc nacházela, a 10 % z důvodu sníženého významu řízení pro žalobkyni. Základní částku soud prvního stupně naopak navýšil o 20 % pro postup orgánů státu v rámci řízení. Celkem tedy od základní částky odečetl 60 %, což činí částku 141 000 Kč, a žalobkyni proto přiznal na přiměřeném zadostiučinění částku 94 000 Kč.
6. Odvolací soud shledal, že si soud prvního stupně pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, z nichž vyvodil správné skutkové závěry, a pro stručnost na ně odkázal. Ztotožnil se i s právním hodnocením soudu prvního stupně, který důvodně uzavřel, že je dána odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Rovněž soud prvního stupně podle něj správně rozhodl o odškodnění ve formě finanční, a to s ohledem na celkovou délku řízení, která nebyla zcela přiměřená obsahu projednávané věci, přičemž se přiléhavým způsobem vypořádal s jednotlivými kritérii pro stanovení výše náhrady ve smyslu § 31 odst. 3 (správně „§ 31a odst. 3“ – pozn. Nejvyššího soudu) OdpŠk a zcela důvodně uzavřel, že v předmětné věci došlo ke vzniku nemajetkové újmy na straně žalobkyně v rozsahu odpovídajícímu částce 94 000 Kč. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzované věci nelze předmětný nárok odškodnit formou konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, poskytnutou žalovanou. Posuzované řízení nelze hodnotit jako řízení s nepatrným významem pro žalobkyni a ani její jednání, kterým se podílela na celkové délce řízení, nelze hodnotit jako obstrukční, či pro délku řízení převažující. Podle odvolacího soudu nelze odhlédnout od toho, že to byl soud, který se podílel významnou měrou na celkové délce řízení, a proto je přiznání finančního odškodnění namístě. Odvolací soud se rovněž neztotožnil s námitkou žalované, že žalovaná pohledávka nedosahovala nominální hodnoty, která byla předmětem řízení. V této souvislosti je třeba zohlednit, že řízení o určení pravosti pohledávky ve výši 700 000 Kč je sice řízením vyvolaným konkurzem, nelze však na něj hledět ve světle judikaturních závěrů týkajících se výše odškodnění, která je závislá na výši rozvrhového usnesení. Navíc posuzované řízení nebylo v době rozhodnutí odvolacího soudu dosud skončeno. Žalovaná podle odvolacího soudu rovněž pomíjí, že jí citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, je použitelný toliko výjimečně, jak následně dovodila judikatura (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1162/2017). V nyní projednávaném případě závěru o možnosti použít jako horní hranici odškodnění částku 35 000 Kč brání jedno z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, a to podstatná délka posuzovaného řízení. Ze všech těchto důvodů výši přiznaného finančního odškodnění proto nelze limitovat částkou 35 000 Kč, za kterou žalobkyně pohledávku postoupila. Odvolací soud uzavřel, že výše zadostiučinění určená soudem prvního stupně je zcela přiměřená všem uváděným kritériím v zákoně č.82/1998 Sb., a proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé pod bodem I, napadla žalovaná včasným dovoláním.
8. Odvolací soud podle žalované nesprávně posoudil právní otázku vzájemné návaznosti a propojenosti konkursního řízení a incidenčního sporu jako řízení vyvolaného konkurzem, když přes námitky žalované při hodnocení významu posuzovaného sporu pro žalobkyni nezohlednil skutečnost, že přihlášené pohledávky jsou v rámci konkurzu uspokojovány poměrně dle rozvrhového usnesení. Výše uspokojení přihlášených pohledávek je přitom v řádu několika málo jednotek procent. Podle žalované je třeba mít na zřeteli, že i v případě úspěchu žalobkyně v rámci incidenčního sporu, bude žalobkyně jako přihlášený věřitel uspokojena v rámci konkurzu, avšak nikoli ve stoprocentní výši jí přihlášené pohledávky. Fakt poměrného uspokojení přihlášeného věřitele v konkursním řízení z hlediska hodnocení újmy žalobkyně v odškodňovacím řízení je podle žalobkyně významný ukazatel, kterým se odvolací soud nezabýval. Žalovaná má za to, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od rozhodovací praxe dovolací soudu, například od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný pod číslem 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
9. Žalovaná je dále přesvědčena, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku postoupení přihlášené pohledávky žalobkyně a její nominální hodnoty ve vztahu k významu posuzovaného řízení pro žalobkyni. Odvolací soud nevzal na zřetel výši úplaty za postupovanou pohledávku, když nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalobkyně postoupila pohledávku třetí osobě za pro ni adekvátní protihodnotu (35 000 Kč), která je odrazem možného uspokojení, respektive vymožení sporné pohledávky, a skutečnou hodnotou předmětu posuzovaného řízení. Odvolacím soudem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1162/2017, zejména bod 22, je dle žalované na posuzované řízení nepřiléhavý a ve svém důsledku vedl k tomu, že odvolací soud přisoudil žalobkyni výši peněžitého zadostiučinění, která více než dvakrát v podstatě přesahuje hodnotu posuzovaného sporu. Odvolací soud se při řešení této otázky podle žalované odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, například od usnesení ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 679/2013, a rozsudku ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011.
10. Nesprávné právní posouzení věci dle žalované vyústilo v přiznání peněžitého zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, ačkoli konstatování porušení práva by s ohledem na všechny okolnosti posuzovaného případu bylo dostačující. Žalovaná je přesvědčena, že pro žalobkyni jako právnickou osobu nepředstavovala žaloba na určení existence pohledávky, jejíž výnosnost se mohla pohybovat v řádu jednotek procent, žádnou zásadní položku. Nadto zde nebyla žádná okolnost nasvědčující tomu, že v případě úspěchu žalobkyně v incidenčním sporu, by její pohledávka dosahovala vyšší míry uspokojení. Kombinace všech hodnotících faktorů ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. by měla vést k závěru nikoli o sníženém významu pro žalobkyni, ale o nepatrném významu posuzovaného řízení pro žalobkyni, kde konstatování porušení práva představuje plnohodnotnou formu zadostiučinění. Tuto otázku měl odvolací soud podle žalované posoudit v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012.
11. Závěrem žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že se žaloba zamítá. Pokud Nejvyšší soud dospěje k názoru, že napadený rozsudek změnit nelze, žalovaná navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc spolu se závazným právním názorem odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
12. Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Otázka formy poskytnutého zadostiučinění přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud nedospěl k závěru o zanedbatelnosti újmy žalobkyně v důsledku porušení jejího práva na přiměřenou délku řízení, čímž se neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, nebo ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009).
18. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky významu předmětu incidenčního řízení pro poškozeného /§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk/ ve vztahu k výši protiplnění, za kterou žalobkyně postoupila svou pohledávku, jež byla předmětem posuzovaného řízení; daná otázka nebyla dosud v judikatuře Nejvyššího soudu řešena. Dovolání je rovněž přípustné pro otázku významu předmětu řízení pro poškozeného /§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk/ ve vztahu k otázce provázanosti předmětu řízení v incidenčním sporu s vlastním konkurzním řízením; při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
19. Dovolání je důvodné.
20. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
21. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).
22. Dovolací soud připomíná, že při přezkumu výše (formy) zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %, srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
23. V rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, Nejvyšší soud uzavřel, že při posouzení kritéria významu řízení dle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk je třeba ve vztahu k předmětu řízení přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka „v sázce“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, a rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006 ve věci Patta proti České republice, stížnost č. 12605/02, § 66, a v něm obsažený odkaz na rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 27. 6. 2000 ve věci Frydlender proti Francii, stížnost č. 30979/96, § 43). Při hodnocení významu předmětu řízení pro poškozeného hraje roli to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti důležitou součástí života jednotlivce [viz Stanovisko část IV písm. d)]. Spory o peněžité plnění nepředstavují typově řízení, která by měla pro jeho účastníky zvýšený význam, přičemž lze zohlednit to, o jak vysokou částku se řízení vede, ale i okolnost, že se žalobce domáhá plnění z problematické pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4385/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 679/2013), popřípadě je možné přihlédnout k dalším okolnostem posuzované věci, například zda se jednalo o pohledávky postoupené, a za jakých okolností se žalobce snažil svoji pohledávku uspokojit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3028/2011).
24. Dovolací soud ve své judikatuře dále dovodil, že mezi konkursním řízením a incidenčními spory, které s hlavním konkursním řízením souvisejí, je dán vztah hlavního a vedlejšího řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 687/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2888/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 1086/11). Již ve svém stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. Opjn 8/2006, uveřejněném pod číslem 74/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ostatně Nejvyšší soud vysvětlil, že spory vyvolané konkursem (tzv. incidenčními spory) jsou spory, které ve vlastním konkursním řízení nelze řešit (samo pro jejich řešení není způsobilé, protože sleduje jiný cíl, jímž je určité uspořádání právních vztahů), ač je podstatně ovlivňují a k nimž by – nebýt konkursu – nedošlo. Vzájemná provázanost (hlavního) konkursního řízení a řízení incidenčních je tak zřejmá stejně jako skutečnost, že konkursní řízení zpravidla nelze skončit, dokud nejsou vyřešeny sporné otázky, jejichž vyřešení je vyhrazeno samostatným incidenčním sporům (sporům vyvolaným konkursem).
25. Z uvedeného plyne, že význam předmětu incidenčního sporu se pro konkurzního věřitele úměrně odvíjí od významu předmětu konkurzního řízení pro něj.
26. V poměrech projednávané věci proto nelze odhlédnout od povahy konkurzního řízení, v němž konkurzní věřitelé hromadně uplatňují své nároky vůči majetku, který tvoří úpadcovu konkursní podstatu a s vědomím, že z tohoto majetku budou uspokojeni jen poměrně, si těmito nároky též vzájemně konkurují. To rozhodujícím způsobem snižuje význam tohoto kritéria pro účely posouzení přiměřenosti délky konkursního řízení (i výše případného přiměřeného zadostiučinění) a jestliže v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku konkursního řízení nevyjdou najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkursní věřitel mohl v průběhu konkursního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele co do výše peněžitého nároku určující částka, jaké se mu v konkursu dostalo na uspokojení jeho pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný pod číslem 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4353/2011).
27. V rozsudku ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1455/2009, Nejvyšší soud rovněž konstatoval, že posouzení přiměřenosti délky insolvenčního (konkursního) řízení z hlediska nároku podle § 13 a § 31a OdpŠk přichází pojmově do úvahy až v souvislosti s jeho skončením. U konkurzního řízení by se tedy primárně mělo vyčkat jeho skončení, aby bylo možné posoudit význam jeho předmětu pro poškozeného. Ve věci žalobkyně, která ukončila svoji účast v konkurzním řízení před rozvrhem, však již není přerušení odškodňovacího řízení namístě, a je proto třeba při posouzení významu předmětu řízení o incidenčním sporu, který se odvíjí od významu samotného konkurzního řízení, zvolit jiný postup.
28. V rozsudku ze dne 10. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1601/2021, přijal a odůvodnil Nejvyšší soud závěr, podle kterého skončí-li konkursní řízení, v jehož průběhu nebyla přihlášená pohledávka konkursního věřitele ani zčásti uspokojena z majetku náležejícího do konkursní podstaty úpadce, zrušením konkursu pro smrt úpadce podle § 44 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), je z hlediska významu předmětu řízení pro poškozeného (konkursního věřitele) při posuzování přiměřenosti délky řízení i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích podstatné, že poškozený (konkursní věřitel) neobdržel (v důsledku úmrtí úpadce před rozvrhem nemohl obdržet) v konkursním řízení na uspokojení svého nároku ničeho. Při zrušení konkursu postupem podle § 44 odst. 2 ZKV nevzejde (vzhledem k tomu, že se tak nestalo v předchozím průběhu konkursního řízení, nemusí vzejít) z konkursního řízení na jeho konci údaj o částce, jaké se konkursnímu věřiteli (poškozenému) v konkursu dostalo nebo má dostat na uspokojení jeho přihlášené pohledávky. Význam předmětu konkursního řízení pro poškozeného (konkursního věřitele) lze za této situace určit jen tak, že soud rozhodující o přiměřeném zadostiučinění podle stavu konkursní podstaty ke dni úmrtí úpadce [jež může zahrnovat již dosažený výtěžek zpeněžení majetku konkursní podstaty nebo (též) dosud nezpeněžený majetek náležející do konkursní podstaty] a podle stavu v konkursním řízení uplatněných a dosud neuspokojených pohledávek [vedle přihlášených pohledávek může jít též o pohledávky za konkursní podstatou (§ 31 odst. 2 ZKV) nebo o pracovní pohledávky (§ 31 odst. 3 ZKV)] určí, jaká částka by poškozenému (konkursnímu věřiteli) připadla na úhradu jeho přihlášené pohledávky, kdyby konkursní řízení skončilo (mohlo skončit) rozvrhem.
29. Jde o údaj zpravidla zjistitelný již ze zprávy o dosavadních výsledcích konkursu, kterou správce konkursní podstaty sestavuje podle § 44 odst. 2 ZKV. To, že konkursní soud dosud nerozhodl o zrušení konkursu podle § 44 odst. 2 poslední věty ZKV, nebrání zjištění významu předmětu konkursního řízení pro poškozeného (konkursního věřitele). Takovému kroku zpravidla nebrání ani to, že konkursní soud předloženou zprávou dosud neschválil. Podstatné je, zda zpráva o dosavadních výsledcích konkursu sestavená správcem konkursní podstaty dovoluje přijmout závěr formulovaný v předchozím odstavci.
30. Uvedený postup lze přitom přiměřeně aplikovat i na tuto věc, kdy účast žalobkyně na konkurzním řízení skončila postoupením její pohledávky, jež byla předmětem posuzovaného řízení o incidenčním sporu. Rozhodným okamžikem však nebude okamžik konce účastenství žalobkyně v konkurzním řízení, ale okamžik rozhodnutí soudu v odškodňovacím řízení. Nelze totiž vyloučit, že v mezidobí postoupilo konkurzní řízení do fáze, kdy bude možno hodnotu předmětu konkurzního řízení pro právního nástupce žalobkyně (a zpětně tedy i pro žalobkyni) určit. Jestliže tak odvolací soud nepostupoval a vyšel při posouzení kritéria § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk z předmětu samotného incidenčního sporu, je jeho právní posouzení žalovaného nároku neúplné a tudíž nesprávné.
31. Z výše citované judikatury Nejvyššího soudu rovněž vyplývá, že význam předmětu řízení je třeba z hlediska jeho výše zjišťovat objektivně a teprve následně jej posoudit ve vztahu k majetkovým a dalším poměrům poškozeného. Nevyplývá z ní, že by výše protiplnění (zde v částce 35 000 Kč), za něž žalobkyně postoupila svou žalovanou pohledávku, měla jakýmkoliv způsobem reflektovat význam předmětu řízení pro ni, neboť tím jen žalobkyně vyjadřuje svou představu o hodnotě předmětu řízení. Odvolací soud proto postupoval správně, pokud k výši plnění za postoupení pohledávky nepřihlížel.
32. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však takovou vadu řízení neshledal.
33. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu s ohledem na shora uvedené co do právního posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného neúplné, a tudíž nesprávné, zrušil Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. v rozsahu potvrzení vyhovujícího výroku soudu prvního stupně. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. ve stejném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně, včetně akcesorických nákladových výroků v rozsudcích soudů obou stupňů, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
34. V dalším řízení soudy posoudí znovu význam předmětu incidenčního řízení pro žalobkyni, a to v návaznosti na možnost jejího úspěchu v konkurzním řízení, pokud by v něm byla nadále účastná. Teprve poté soudy znovu rozhodnou o žalovaném nároku.
35. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
36. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-