// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

30.12.2020 00:03

ÚS: Stanovení ušlého zisku podnikatele pro účely náhrady škody

Obecné soudy pochybily, když při aplikaci zákona o odpovědnosti státu dostatečně nezohlednily konkrétní povahu či charakter výdělečné činnosti stěžovatele ve spojení s účelem garance práva na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci plynoucího z čl. 36 odst. 3 Listiny. Požadavky kladené soudy na prokázání ušlého zisku musí být přiměřené konkrétní činnosti konkrétního poškozeného.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 922/18, ze dne 30. 11. 2020


18.12.2020 00:02

ÚS: Odůvodnění rozhodnutí o zadostiučinění za průtahy v řízení

Rozhoduje-li soud o nároku na náhradu škody za nesprávný úřední postup v podobě nepřiměřené délky soudního řízení a shledá-li, že délka takového řízení skutečně byla nepřiměřená, může rozhodnout o zadostiučinění výhradně v podobě konstatování porušení práva jen tehdy, jsou-li dány výjimečné okolnosti odůvodňující takovou formu zadostiučinění, jinak rozhodne o přiměřeném zadostiučinění v peněžní podobě. Rozhodne-li o přiměřeném zadostiučinění výhradně v podobě konstatování porušení práva, a nikoli v podobě peněžní satisfakce, aniž by byly dány výjimečné okolnosti pro takový postup, poruší právo žalobce na náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem zaručené v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2058/20, ze dne 10. 11. 2020


16.12.2020 00:02

Porušení povinnosti projednat a rozhodnout věc při prvním jednání

Požadavek vyslovený v § 114a odst. 1 o. s. ř., aby soud věc zpravidla rozhodl při jediném jednání, není a nemůže být absolutní. Tato zásada se promítá do přípravy a nařízení jednání v závislosti na rozsahu předpokládaného dokazování. Vyjadřuje metodu přípravy jednání, nikoliv požadavek „skončit věc“ při prvním jednání. Spíše se naznačuje, že všechny tyto úkony je třeba provádět promyšleně, takže bude-li mít jednání soudcem očekávaný průběh, věc bude z hlediska projednávání opravdu „trvat“ jen jediné jednání.

I když bylo jednání soudem řádně připraveno, může dojít – avšak jen z důvodů předem neočekávaných – k tomu, že se věc nepodaří rozhodnout při jediném jednání. Může to být způsobeno např. tím, že se k jednání nedostaví svědek, jehož výpověď je pro zjištění skutkového stavu věci významná, ačkoliv byl řádně a včas předvolán. Může se rovněž stát, že při jednání vyjdou najevo nové (dosud neznámé) skutečnosti nebo že se ukáže potřeba provést další důkazy, které nebyly původně uvažovány. S těmito a jinými podobnými situacemi zákon počítá a v § 119 odst. 1 o. s. ř. připouští možnost odročení jednání. Takový postup tedy není v rozporu se zákonem. Je však nepřípustné, a opačný postup je v rozporu se zákonem, aby jednání ve věci bylo už nařizováno s vědomím nebo dokonce se záměrem, že bude muset být – nedojde-li ke zpětvzetí žaloby, k uznání nároku žalovaným nebo ke smíru – odročeno. To, že jednání bude potřebné odročit, nesmí být výsledkem přípravy jednání, ale jen důsledkem toho, že při jednání nastala taková situace, kterou nebylo možné v rámci přípravy jednání dobře předvídat, popřípadě ji vyloučit.

Jakkoliv je požadavek vyjádřený v ustanovení § 114a odst. 1 o. s. ř. z hlediska vedení řízení soudem významný a je nepochybně odrazem zásady rychlosti soudního řízení, nelze v žádném případě pouštět ze zřetele ani další základní zásady občanského soudního řízení, zejména zásady bezprostřednosti a ústnosti, které se naplňují právě při jednání soudu a provádění dokazování. Nebylo by pak v souladu s těmito zásadami, pokud by soud požadavku rozhodnutí věci při jediném jednání podřídil i hodnocení důkazů v tom smyslu, že by již před jednáním soudu měl zcela jasno, jak bude jednotlivé důkazy hodnotit, jaká skutková zjištění z nich učiní a jak ve věci rozhodne. Zejména v případech, kdy procesní postup soudu, včetně rozsahu prováděného dokazování, záleží na vyřešení jedné či více předběžných otázek, a to v závislosti na skutkových zjištěních učiněných po zhodnocení provedených důkazů, nelze vyloučit, že teprve v průběhu prvního jednání či až po jeho skončení bude moci soud vyhodnotit, jaké další důkazy provádět či nikoliv. Zajištění všech navržených důkazních prostředků podle návrhu účastníků již při prvnímu jednání by přitom mohlo být v rozporu i se zásadou hospodárnosti řízení, pakliže by se následně např. výslech svědka či znalecký posudek ukázaly jako nadbytečné. Takto rozhodně nelze požadavek vyjádřený v ustanovení § 114a odst. 1 o. s. ř. interpretovat, což je ostatně vyjádřeno slovem „zpravidla“, čímž zákonodárce nepochybně vyjadřuje skutečnost, že v občanském soudním řízení mohou nastat situace, kdy uvedenému požadavku nelze dostát, přičemž tyto situace mohou spočívat nejen v nemožnosti předvídat průběh prvního jednání a zejména přednesy a případné procesní úkony účastníků, ale v některých případech i v rozsahu a vzájemné provázanosti řešených skutkových a právních otázek. Při prvním jednání pak nelze věc rozhodnout ani tehdy, je-li třeba učinit některou z výzev podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř., přičemž účastník důvodně požádá o poskytnutí lhůty k doplnění vylíčení rozhodných skutečností či označení důkazů, případně takto nově označené důkazy nelze ihned provést.

Není-li zde však objektivně žádná okolnost, která by projednání a rozhodnutí věci při prvním jednání bránila, pak skutečnost, že soud v řízení nepostupoval v souladu s § 114a odst. 1 o. s. ř. a jednání bez vážných důvodů odročoval, je možné zohlednit v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci ve smyslu § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk. Samozřejmě za předpokladu, že porušení ustanovení § 114a odst. 1 o. s. ř. mělo významný negativní dopad do celkové délky řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3639/2019, ze dne 9. 9. 2020


16.12.2020 00:01

Právo regresu vůči úřední osobě v případě zásahu do osobnostních práv

Pokud stát odčinil nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, která však byla posouzena dle § 11 a § 13 obč. zák., právo regresu státu vůči úřední osobě se i za této situace posuzuje podle zákona č. 58/1969 Sb., případně zákona č. 82/1998 Sb.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 985/2020, ze dne 9. 9. 2020


15.12.2020 00:01

Náhrada nemajetkové újmy za v pořadí již druhé nezákonné trestní stíhání

Skutečnost, že vůči poškozenému je krátce po skončení jednoho nezákonného trestního stíhání zahájeno další nezákonné trestní stíhání, je způsobilá projevit se na jeho subjektivním prožívání útrap odlišným způsobem, než by tomu bylo v případě jediného nezákonného trestního stíhání.

Obecně však nelze určit, že existence druhého nezákonného trestního stíhání v krátké časové době po skončení předchozího též nezákonného trestního stíhání vždy povede k umocnění újmy poškozeného a měla by být proto důvodem k navýšení peněžitého zadostiučinění. Nelze vyloučit, že újmu způsobenou druhým nezákonným trestním stíháním bude poškozený naopak vnímat v nižší míře právě z důvodu, že se bude jednat již o druhé trestní stíhání, zejména půjde-li o skutek obdobný tomu, pro který byl již jednou obžaloby zproštěn. Soud je proto vždy povinen na základě tvrzení žalobce a jím označených důkazů zkoumat, jakým způsobem se v daném individuálním případě tato skutečnost na nemajetkové újmě poškozeného projevila a zjištěné závěry poté zhodnotit při určení formy a výše zadostiučinění.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4703/2018, ze dne 9. 9. 2020


20.11.2020 00:01

ÚS: Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů

Z ústavního pořádku vyplývá, že každý má v řízení, v jehož rámci rozhodují orgány veřejné správy o jeho základních právech a svobodách, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Při porušení tohoto práva – nepřiměřenou délkou takového řízení – pak dotčenému jednotlivci svědčí právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem nelze odhlížet od toho, že bylo ve správním řízení rozhodováno o základním právu nebo svobodě, a proto je povinností obecných soudů zohlednit celkovou délku řízení, jež teprve ve svém souhrnu vedlo k realizaci základního práva; jinak se obecné soudy dopustí nepřípustného snížení procesní ochrany dotčeného jednotlivce. Na správní řízení o základních právech a svobodách, jakož i na případné navazující soudní řízení, je tedy třeba z ústavněprávního hlediska nahlížet jako na řízení jediné. Není-li jeho délka přiměřená, uplatní se vzhledem k zásadnímu významu základních práv a svobod v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny domněnka vzniku nemajetkové újmy. Přitom není třeba zkoumat, zda předmětem řízení bylo „občanské právo nebo závazek“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Samotné posouzení existence podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem v konkrétním případě je pak v pravomoci obecných soudů.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 570/20, ze dne 14. 10. 2020


03.11.2020 00:01

Průtahy v řízení ve věci skončení služebního poměru

Na řízení ve věcech skončení služebního poměru podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, lze aplikovat čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2188/2020, ze dne 19. 8. 2020


19.10.2020 00:02

Nesprávný postup soudního exekutora při soupisu movitých věcí

Soupis movitých věcí pořízený podle § 326 o. s. ř. není rozhodnutím ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., případná pochybení při pořízení tohoto soupisu lze nicméně posoudit jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zák. č. 82/1998 Sb. Vyškrtnutí věci ze soupisu ani neúspěch žalované strany v řízení o vylučovací žalobě však samy o sobě nemusí vést k závěru, že při soupisu došlo k nesprávnému úřednímu postupu.

Soudní exekutor může sepsat silniční motorové vozidlo do soupisu movitých věcí, ačkoliv je mu při soupisu předložen technický průkaz osvědčující vlastnictví třetí osoby, pouze tehdy, má-li důvodné pochybnosti o pravdivosti údajů v technickém průkazu.

V posuzované věci soupis movitého majetku povinného probíhal v místě výkonu jeho zaměstnání (v provozovně žalobkyně). Soudní exekutor tak mohl důvodně předpokládat, že se na tomto místě bude nacházet rovněž majetek žalobkyně nebo majetek, který má žalobkyně v užívání. Pokud žalobkyně i povinný tvrdili, že předmětné vozidlo není ve vlastnictví povinného, ale ve vlastnictví leasingové společnosti (přičemž žalobkyně předmětné vozidlo užívá jako leasingový nájemce) a své tvrzení na místě doložili malým technickým průkazem, dokladem o pojištění vozidla a rovněž leasingovou smlouvou, měl soudní exekutor tyto skutečnosti vzít v úvahu; jestliže předmětné vozidlo přesto pojal do soupisu movitých věcí a zajistil je (čímž žalobkyni znemožnil jeho další užívání), dopustil se nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta první zák. č. 82/1998 Sb.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1330/2020, ze dne 9. 9. 2020


19.10.2020 00:01

Nesprávné ustanovení opatrovníka účastníku neznámého pobytu

Nejde o nárok z titulu nesprávného úředního postupu, požaduje-li poškozený náhradu škody, jež mu měla vzniknout tím, že mu byl v rozporu se zněním § 29 odst. 3 o. s. ř. ustanoven opatrovník, je-li tato škoda odvozována od zmenšení jmění v důsledku přijetí konečného pravomocného a vykonatelného rozhodnutí, jež bylo vydáno v řízení zatíženém vytýkanou vadou. Požadavek na náhradu škody by bylo možno s úspěchem uplatnit jen z titulu nezákonného (konečného) rozhodnutí, tedy takového, které by bylo v předepsaném řízení zrušeno či změněno pro nezákonnost.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1511/2020, ze dne 9. 9. 2020


05.10.2020 00:00

Prodloužení promlčecí lhůty u nároků dle zákona č. 82/1998 Sb.

Předběžné projednání nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. nelze považovat za řízení před orgánem veřejné moci ve smyslu § 648 občanského zákoníku.

Na běh promlčecí lhůty podle § 35 zák. č. 82/1998 Sb. nelze aplikovat § 652 občanského zákoníku, neboť nespadá do jeho hypotézy, která se omezuje jen na zákonem stanovené případy. Z tohoto důvodu také nelze prodloužení běhu promlčecí lhůty podle § 652 občanského zákoníku považovat za obecnou zásadu občanského práva, pokud se uplatňuje jen v omezených případech. Vzhledem k tomu, že judikatura Nejvyššího soudu umožnila uplatnění nároku u soudu i v průběhu předběžného projednání, a to právě při hrozícím promlčení práva, zvýšená ochrana poškozeného ve formě prodloužení promlčecí lhůty podle § 652 občanského zákoníku (kterou nelze ani považovat za obecně platnou zásadu občanského práva) se proto nejeví jako účelná a neuplatní se proto v poměrech nároků na náhradu škody uplatňovaných v režimu zákona č. 82/1998 Sb. ani analogicky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1776/2020, ze dne 7. 7. 2020


30.09.2020 00:01

Zásah do osobnostních práv výroky porušujícími presumpci neviny

I. Princip presumpce neviny je velmi významnou hodnotou, která je chráněna nastavením dosti přísných podmínek, za jakých může být poskytována informace o něčí vině v trestněprávní rovině. Je tomu tak proto, že neoprávněné označení narušující tuto presumpci má obzvláště závažný dopad do cti a důstojnosti dotčené osoby. K porušení tedy dochází, jestliže soudní rozhodnutí nebo vyjádření veřejného činitele ohledně osoby obviněné z trestného činu (či jen podezřelé) odráží názor, že je vinná, předtím, než jí vina byla prokázána zákonným způsobem. I když vina není formálně konstatována, postačí existence určité úvahy naznačující, že veřejný činitel pohlíží na obviněného jako na vinného. Zásadní rozdíl je proto třeba činit mezi tvrzením, že někdo je pouze podezřelý ze spáchání trestného činu, a jasným prohlášením, že se dotyčná osoba dopustila daného činu, aniž by byla pravomocně odsouzena; veřejní činitelé jsou povinni pečlivě volit svá slova.

Dokud odsuzující rozhodnutí nenabylo právní moci, nelze o zadrženém, o tom, na koho bylo podáno trestní oznámení, o tom, na koho byla uvalena vazba, u koho bylo zahájeno trestní řízení, o obžalovaném či o nepravomocně odsouzeném referovat jako o pachateli trestného činu. V tomto stádiu je třeba zdržet se formulací, které předjímají rozhodnutí soudu o tom, že určitá fyzická osoba je vinna – do této doby je nepřípustné označovat ji za zločince, podvodníka, násilníka, kuplíře a podobně. Uvedený závěr platí tím spíše, není-li ještě trestní řízení ani zahájeno.

Veřejný činitel je oprávněn informovat, že má určitá podezření či že se chystá na určité osoby podat trestní oznámení, nicméně je povinen tak učinit objektivním, korektním a nezavádějícím způsobem, který by šetřil osobnostních práv, tedy tak, aby posluchači nebyl podsouván výsledek případného trestního řízení.

II. Je nepřípustné zakládat tvrzení o jednotlivci na skutečnostech týkajících se jiné osoby. Při skutkových tvrzeních se jejich autor musí vyvarovat obdobných paušalizací a má vycházet pouze z informací týkající se konkrétní osoby. To zvláště platí u natolik individuální záležitosti jako je trestní stíhání, pokud je vedeno vůči určité osobě. Je přitom zřejmé, že pokud je osoba spojována s trestním stíháním jiného, má i takové veřejně učiněné tvrzení zásadní dopad do její sféry, a to jak společenské, tak pracovní.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1304/2019, ze dne 25. 6. 2020


22.09.2020 00:02

Vedení exekučního řízení proti osobě, proti níž nesměřuje exekuční titul

Ani ustanovení § 31a odst. 1 OdpŠk nelze vykládat extenzivně, tedy tak, že při nesprávném výkonu veřejné moci by měla být odčiněna i prostá nemajetková újma spočívající v tom, že poškozený vnímá úkorně, že veřejná moc nečiní to, co má, případně činí to, co nemá. Takovýto výklad by totiž vedl k bezbřehému odčiňování nemajetkové újmy při jakémkoliv (byť sebemenším) pochybení veřejné moci.

Vedení exekučního řízení proti osobě, proti níž nesměřuje exekuční titul, samo o sobě nezakládá domněnku vzniku nemajetkové újmy. Pouze ze samotného účelu exekučního řízení nelze dovodit, že by již jen jeho nezákonným zahájením vznikla povinnému nemajetková újma. Je tak na poškozeném (povinném), aby prokázal, že nezákonně zahájené exekuční řízení vedlo též k zásahu do jeho přirozených práv a že mu vznikla s tím související nemajetková újma, kterou by pociťovala každá jiná osoba v jeho postavení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 891/2020, ze dne 24. 6. 2020


16.09.2020 00:01

Nemajetková újma způsobená porušením práva na účinné vyšetřování

Požadavek na účinné vyšetřování je požadavkem na dodržení procesní povinnosti náležité péče, nikoliv požadavkem na konkrétní výsledek trestního stíhání. Účinné vyšetřování negarantuje konkrétní výsledek, ale pouze řádnost postupu daného orgánu. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, obsahem povinnosti účinného vyšetřování je tak spíše zajistit, že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně, efektivně a vynaloží veškerou snahu, kterou po nich lze rozumně vyžadovat, aby věc řádně prošetřily, objasnily a aby jejich konání bylo v obecné rovině způsobilé vyústit v potrestání odpovědných osob.

Ze skutečnosti, že po pravomocném usnesení o odložení věci, které však nebylo pro nezákonnost zrušeno či změněno, bylo v trestním řízení pokračováno na základě provedeného vlastního šetření policie (bez ohledu na důvody, které vedly k dalšímu pokračování), byť z podnětu poškozené osoby, nelze spatřovat naplnění podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk.

Počátek běhu šestiměsíční subjektivní lhůty k uplatnění práva na náhradu nemajetkové újmy se podle § 32 odst. 3 OdpŠk odvíjí od vědomosti poškozeného o vzniku nemajetkové újmy, tedy od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl, že v jeho osobních poměrech nastaly nepříznivé důsledky. V posuzované věci nemajetková újma způsobená tvrzeným porušením práva na účinné vyšetřování vznikla žalobci nejpozději okamžikem, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí o odložení věci, kterým byl zamítnuta jeho stížnost proti rozhodnutí policejního orgánu. V tomto okamžiku žalobce věděl (musel vědět) o tom, že posuzované trestní řízení je formálně předpokládaným způsobem (usnesením o odložením věci) skončeno a další vyšetřování již probíhat nebude. Následné snahy žalobce zvrátit výsledek trestního řízení a znovu otevřít vyšetřování na tom již nemohou nic změnit a okamžik doručení pozdějšího přípisu státního zastupitelství žalobci tak není podstatný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4572/2018, ze dne 30. 4. 2020


14.09.2020 00:01

Postup soudního exekutora podle normy později shledané za protiústavní

Postup soudního exekutora podle právní normy, byť zatím účinné, jejíž protiústavnost byla deklarována Ústavním soudem, by byl bezpochyby nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty první OdpŠk. O takovou situaci zde však nešlo, neboť v době vydání exekučních příkazů ještě nebyla protiústavnost čl. LII bodu 2 zákona č. 303/2013 Sb. Ústavním soudem deklarována.

V posuzované věci je zřejmé, že soudní exekutor při vydání exekučního příkazu postupoval v souladu s čl. LII bodu 2 zákona č. 303/2013 Sb., tedy postupoval podle pravidel předepsaných právními normami. Již z toho důvodu nelze jeho postup považovat za nesprávný a tím zakládající odpovědnost státu za škodu ve smyslu § 13 odst. 1 věty první OdpŠk. V předmětné věci tedy nebyl postup exekutora v rozporu s postupem stanoveným právními předpisy, jestliže se exekutor řídil zákonem, který byl teprve následně shledán Ústavním soudem za protiústavní.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1321/2019, ze dne 19. 6. 2020


07.09.2020 00:01

Průtahy v řízení o zařazení do evidence osob vhodných stát se osvojiteli

Na správní řízení o zařazení žadatelů do evidence osob vhodných stát se osvojiteli (či pěstouny, či do evidence osob, které mohou vykonávat pěstounskou péči na přechodnou dobu) dle ust. § 22 odst. 5 a 6 zákona č. 359/1999 Sb. se nevztahuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4315/2019, ze dne 10. 6. 2020


01.09.2020 00:00

Újma způsobená nepřiměřenou délkou fakticky probíhajícího adhezního řízení

Nebylo-li trestní stíhání v posuzované věci řádně zahájeno, v důsledku čehož bylo následně odloženo ve smyslu § 159a trestního řádu, nelze než dospět k závěru, že trestní stíhání de iure nikdy neběželo. I takovým fakticky probíhajícím adhezním řízením, které nebylo řádně zahájeno, však mohla být poškozeným, kteří uplatnili nároky na náhradu škody, a kteří byli přesvědčeni o řádném vedení adhezního řízení, způsobena újma spočívající ve stavu nejistoty o výsledku takového adhezního řízení.

V daném případě účelu § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk odpovídá závěr, podle kterého promlčecí doba započala svůj běh v okamžiku vydání rozhodnutí o odložení věci, neboť od dané chvíle bylo postaveno najisto, že adhezní řízení nikdy nebylo zahájeno, a poškozenému proto nic nebránilo v uplatnění jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou fakticky probíhajícího adhezního řízení. Otázka nabytí právní moci rozhodnutí o odložení trestního stíhání zde přitom nehraje roli, neboť adhezní řízení de iure zahájeno nebylo a nebylo-li řádně zahájeno, nemohlo ani pravomocně skončit.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2123/2019, ze dne 27. 5. 2020


28.08.2020 00:02

ÚS: Náhrada za nezákonné rozhodnutí ve věcech služebního poměru

Analytická právní věta

Vyloučením zákona č. 82/1998 Sb. a nesystémovou aplikací úpravy obecné odpovědnosti bezpečnostního sboru za škodu způsobenou příslušníkovi sboru podle § 98 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, která je postavena na zcela odlišných principech pracovněprávní odpovědnosti a která neupravuje zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, zvláštní senát nepřípustně deformoval a omezil právo stěžovatele na náhradu újmy způsobené nezákonným výkonem veřejné moci garantované v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Zvláštní senát tak svým rozhodnutím v konečném důsledku zabránil stěžovateli v řádném pokračování v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., čímž porušil jeho právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).

PRÁVNÍ VĚTY

Zákon č. 82/1998 Sb. je obecným předpisem pro nároky vyplývající z deliktní odpovědnosti státu za nezákonný výkon veřejné moci. Vzhledem ke svému ústavnímu základu je vystavěn na preferenci ochrany poškozeného jednotlivce a jeho práv a striktní povinnosti státu odčinit jím způsobenou křivdu (nález sp. zn. II. ÚS 1782/19 ze dne 8. 10. 2019, bod 18). Jeho základními pilíři jsou mimo jiné kompenzace veškeré újmy způsobené poškozenému jednotlivci, tj. včetně újmy nemajetkové (§ 1 odst. 1 a 3), a nemožnost státu zprostit se své deliktní odpovědnosti (§ 2). Vyloučením zákona č. 82/1998 Sb. a nesystémovou aplikací úpravy obecné odpovědnosti bezpečnostního sboru za škodu způsobenou příslušníkovi sboru podle § 98 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, která je postavena na zcela odlišných principech pracovněprávní odpovědnosti a - na rozdíl od ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb. - neupravuje zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (viz Druhy náhrad, § 101-110 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů), zvláštní senát nepřípustně deformoval a omezil právo příslušníků bezpečnostních sborů na náhradu újmy způsobené nezákonným výkonem veřejné moci (nezákonným výkonem kázeňské pravomoci ředitele sboru), ústavně zaručené v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. K argumentu zvláštního senátu, že specifika služebního poměru umožňují omezit práva příslušníků bezpečnostních sborů, Ústavní soud poukazuje na svůj nedávný nález sp. zn. Pl. ÚS 24/17 ze dne 11. 9. 2018 (235/2018 Sb.), ve kterém dospěl k závěru, že výkon funkce v bezpečnostních sborech nemůže příslušníka sboru zcela zbavit ústavně zaručených práv a svobod.

V důsledku napadeného rozhodnutí by měl o náhradě újmy za nezákonné rozhodnutí ve věcech služebního poměru rozhodovat tentýž vedoucí příslušník sboru, který vydal předmětné nezákonné rozhodnutí. V takové situaci existuje značné riziko ovlivnění rozhodování o náhradě újmy obavou příslušného vedoucího příslušníka z možného regresu státu vůči jeho osobě či jiných důsledků shledání odpovědnosti bezpečnostního sboru za nezákonné jednání ředitele sboru. Rozhodování vedoucího příslušníka sboru proto nebude nestranné, neboť bude ovlivněno jiným zájmem, než zájmem na zákonném a věcně správném rozhodnutí. Řešení kompetenčního sporu v napadeném rozhodnutí je tak krajně nežádoucí, neboť zakládá značné systémové riziko podjatosti, čímž porušuje jednu ze základních komponent práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tj. právo na nestranné rozhodování.

Stěžovateli lze rovněž přisvědčit, že v napadeném rozhodnutí obsažené řešení kompetenčního sporu je nevhodné i z důvodu nebezpečí rozkolísání přístupu k rozhodování o náhradě újmy způsobené nezákonným výkonem veřejné moci, neboť vedle poměrně ustálené judikatury vztahující se k zákonu č. 82/1998 Sb. by zde vznikla paralelní rozhodovací činnost správního orgánu a správních soudů vztahující se k témuž nároku, avšak založená na jiné, jak bylo výše vysvětleno nevhodné, právní úpravě.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 1/19, ze dne 30. 6. 2020


26.08.2020 00:00

Zánik účinků pozastavení výkonu funkce notáře

Notářský řád neukládá ministru spravedlnosti v souvislosti s uplynutím doby, po níž měly trvat účinky rozhodnutí o pozastavení funkce notáře, žádné povinnosti; nelze proto v „nečinnosti“ ministra shledat rozpor s objektivním právem. Zánik účinků pozastavení výkonu funkce notáře nastává bez dalšího již uplynutím stanovené doby.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1120/2020, ze dne 26. 5. 2020


06.08.2020 00:01

Zásah do osobnostních práv zprávou o pověsti z místa bydliště

I. Sepis a poskytnutí zprávy o pověsti z místa bydliště orgánům činným v trestním řízení na základě žádosti dle § 8 tr. řádu je plněním povinnosti součinnosti vyplývající z § 8 odst. 1 tr. řádu; na uvedený případ se vztahují závěry stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 13/2007. Vydání zprávy je tak důvodem, který dle stanoviska sp. zn. Cpjn 13/2007 zpravidla ospravedlňuje zásah do osobnostních práv dotčené osoby, které se zpráva týká, jestliže informace v ní uvedené nepřesahují její funkci a případný zásah do osobnostních práv dotčené osoby je nevyhnutelným průvodním jevem splnění zákonem stanovené povinnosti a je zcela přiměřený okolnostem daného případu.

II. Výrok „pokud již veřejně vystoupí, pak výhradně ve svůj prospěch a bez ohledu na ostatní; navenek neudržuje přátelské vztahy a je známo i jeho arogantní a verbálně agresivní chování vůči starším občanům obce“ je z právního hlediska hodnotícím soudem, neboť vychází ze subjektivního názoru obce na základě jí stanovených subjektivních kritérií a nelze prokazovat pravdivost takového soudu; lze však prokazovat pravdivost skutečností, ze kterých hodnotící soud vychází.

Odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, když rozlišení výroků obsažených ve zprávě o pověsti z místa bydliště nepovažoval za podstatné a odmítl se zabývat funkční podstatou jednotlivých výroků ve vztahu k podstatě zprávy, otázkou pravdivosti skutkových tvrzení a pravdivosti skutečností, na nichž stojí uvedené hodnotící soudy, ačkoli právě uvedené je klíčem k posouzení existence obsahového a funkčního excesu ve zprávě o pověsti z místa bydliště, stejně tak jako následné zohlednění okolností daného případu k posouzení, zda byl případný zásah do osobnostních práv nevyhnutelným průvodním jevem splnění zákonem stanovených povinností.

III. Podání zprávy o pověsti z místa bydliště je výkonem veřejné moci územního samosprávného celku, který není zákonem stanoven jako výkon přenesené působnosti obce; podání zprávy je výkonem samostatné působnosti územního samosprávného celku a za škodu způsobenou tímto podáním odpovídá územní samosprávný celek dle OdpŠk.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3848/2019, ze dne 28. 4. 2020


04.08.2020 00:01

Porušení povinnosti správního orgánu vést vnitřní kontrolu

I. V obecné rovině nelze dovodit, že by z povinnosti správního orgánu vést vnitřní kontrolu (resp. činnost obdobného charakteru) bylo možné vyvodit jakékoliv subjektivní právo subjektů stojících vně veřejné správy.

Z § 171 stavebního zákona není možné vyvodit subjektivní právo, aby ze strany orgánů nadřízených stavebnímu úřadu byla prováděna činnost vnitřní kontrolní povahy, jež by měla dopad právě na jednu konkrétní záležitost. Dovolací soud pokládá § 171 stavebního zákona, též vzhledem k jeho systematickému zařazení v rámci uvedeného předpisu, za ustanovení institucionální a kompetenční. Je zřejmé, že v projednávané věci žalobci žalobou namítli nedostatek takové činnosti správních orgánů, na kterou ovšem neměli právo. Za uvedených okolností si nelze dobře představit, aby soudy v rámci občanskoprávního řízení o náhradu škody (resp. újmy) podle OdpŠk hodnotily nečinnost správních orgánů jako nesprávný úřední postup.

Maximem, jímž se soudy v řízení o náhradu škody (resp. újmy) podle OdpŠk zabývat mohly, bylo posouzení, zda nejednání správních orgánů nepředstavuje zjevné vybočení z rámce jejich činnosti. Takovému stavu věcí ovšem nic nesvědčí. Žalobci se svými podněty správním orgánům snaží domoci řešení jejich individuální věci soukromoprávní povahy prostředky práva veřejného, což je případem, kdy stavební úřady podle rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu (o odstranění stavby) rozhodovat nemají.

Správní orgány k podnětům žalobců jednaly, přičemž jejich závěry nevykazují jakékoliv znaky libovůle. Správnost jejich úvah a závěrů za daných okolností (kdy z povinnosti nadřízených správních orgánů k činnosti kontrolní povahy vůči stavebnímu úřadu neplynulo žalobcům subjektivní právo na kontrolu jejich konkrétní věci) soudům v řízení o náhradu škody a újmy podle OdpŠk nepatří přezkoumávat.

II. Ustanovení článku 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které osobám garantuje právo pokojně užívat majetek, je sice vykládáno tak, že státům ukládá pozitivní povinnost poskytnout odpovídající nástroje k ochraně majetku, nelze jej ovšem interpretovat tím způsobem, že jakýkoliv právní institut, který potenciálně může vést k ochraně majetku, musí být v zájmu ochrany majetku užit. Žalobci se mýlí v názoru, že ochraňovat soukromý majetek je primárně úkolem státní moci, a jejich iniciativa v tomto ohledu je sekundární. Opak je ovšem pravdou. Jelikož žalobci měli možnost majetek ochránit prostřednictvím občanského soudního řízení, k porušení uvedeného článku Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy nedošlo.

III. Skutečnost, že k provedení stavby bylo stavebním úřadem uděleno povolení, nelze ztotožnit se závěrem o povolenosti stavby. Stavební povolení je výsledkem stavebního řízení, jímž se zakládá veřejné subjektivní právo stavebníka provést stavební záměr. Stavbu lze mít za povolenou, byla-li realizována na základě a v souladu s veřejnoprávními oprávněními. Sama skutečnost, že stavebník zrealizoval stavbu, přičemž disponoval stavebním povolením, neznamená, že stavba je povolená. K takovému závěru je třeba zjištění o souladu veřejnoprávních oprávnění se stavbou, a je tak třeba posoudit obsah oprávnění se skutečným stavem stavby. Pakliže první ze skutečností je soud v zásadě schopen posoudit sám (samozřejmě nejlépe na základě oprávnění samotných), pro posouzení druhé bude obvykle potřebovat odborné znalosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4272/2018, ze dne 28. 4. 2020


< strana 1 / 27 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů