// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
02.06.2025 00:02
Přítomnost záznamu komunikace obviněného s obhájcem v soudním spise
V případě zajištění nosičů dat a jejich obsahu zahrnujícího mimo jiné i komunikaci obviněného s obhájcem a údaje, které nejsou zcela zjevně potřebné pro trestní řízení a neoprávněně zasahují do práva na soukromí a na informační sebeurčení poškozených, představuje nesprávný úřední postup soudu to, že soud nezajistil, aby se takové informace do spisu vůbec nedostaly. Naopak skutečnost, že k těmto údajům jako k součásti spisu měli státní zástupce a ostatní obžalovaní a jejich obhájci přístup a byli s nimi (jako se součástí znaleckého posudku) seznámeni, či to, že jsou tyto údaje jako součást znaleckého posudku nadále založeny ve spisu, je pak „pouhým“ důsledkem výše uvedeného prvotního pochybení soudu, k němuž lze přihlédnout při posuzování rozsahu újmy poškozeného, ale samostatný nesprávný úřední postup již nepředstavuje. Ostatní účastníci trestního řízení totiž mají právo do spisu nahlížet a pořizovat si z něj kopie a rovněž mají být seznámeni s důkazy zajištěnými až ve fázi řízení před soudem.
Neujasnění si této základní otázky, jaký postup orgánů činných v trestním řízení (soudu) lze kvalifikovat jako nesprávný úřední postup a co je jen jeho následkem, pak je patrné i z toho, že ačkoliv za nesprávný úřední postup považoval odvolací soud pouze předání znaleckého posudku s blue-ray disky státnímu zástupci, ostatním spoluobžalovaným a jejich obhájcům, nikoliv však jejich trvající založení do trestního spisu, uzavřel současně, že obavy ze zneužití těchto materiálů založených ve spise lze zohlednit jako újmu poškozených, aniž pak tuto skutečnost při posuzování rozsahu újmy žalobců a na to navazující stanovení přiměřeného zadostiučinění ve svých úvahách výslovně promítl. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž v uvedeném rozsahu nesprávné, neboť odvolací soud chybně určil, v čem spočívá nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení, a tudíž jsou předčasné i jeho úvahy o rozsahu způsobené újmy a o existenci příčinné souvislosti, kterou tak zjišťoval mezi nesprávnými skutečnostmi.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1849/2024, ze dne 16. 4. 2025
02.06.2025 00:01
Sjednání postupu pro uzavření smlouvy podle zákona o zakázkách
Ustanovení § 4 odst. 5 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (dále jen „zákon o zakázkách“), připouští, aby se kontraktačnímu procesu podle tohoto zákona podřídil i takový zadavatel, který k tomu není povinen. Stejný závěr se podává též z § 1770 o. z., jenž připouští, aby strany ujednaly pro uzavření smlouvy jiný postup než upravený občanským zákoníkem.
Námitka dovolatele, že dospěly-li soudy nižších stupňů k závěru, že smlouva nebyla uzavřena podle zákona o zakázkách, měly se dále zabývat otázkou, zda nedošlo k uzavření smlouvy faktickou akceptací podle § 1744 o. z., plyne z nepochopení principů subsidiarity občanského zákoníku a dispozitivity právní úpravy, které dávají účastníkům určitou volnost v uspořádání vzájemných vztahů dohodou (autonomie vůle a smluvní svoboda). Pokud smluvní strany podřídily kontraktační proces zákonu o zakázkách, pak ve smyslu výše uvedeného § 1770 o. z. zvolily zvláštní postup pro uzavření smlouvy, který se prosadí nejen pro případ, že smlouva v souladu s tímto postupem uzavřena bude, ale též pro případ, že smlouva uzavřena nebude, neboť zvolený zvláštní postup nebyl plně dodržen. Odvolací soud tudíž postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, pokud otázku, zda mezi kontrahenty došlo k uzavření smlouvy, posuzoval podle zvláštní úpravy, již kontrahenti pro kontraktační proces zvolili.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1291/2024, ze dne 14. 4. 2025
27.05.2025 00:01
Zásah do práv nezletilé osoby prováděním opakovaných výslechů
Evropský soud pro lidská práva po členských státech požaduje, aby zajistily nejen ochranu dětí před samotným pachatelem, ale také trvá na důsledné prevenci před sekundární viktimizací dětí způsobenou postupy orgánů činných v trestním řízení. Jakékoli zásahy do práv dětských obětí, včetně nadměrného počtu výslechů, musí být vždy pečlivě zvažovány a minimalizovány.
Uzavřel-li odvolací soud, že „pouhou skutečnost, že nastala procesní situace, kdy výslech žalobkyně musel být opakován (resp. doplňován s ohledem na výsledky provedeného dokazování a nově objevené důkazní prostředky), nelze považovat za nesprávný úřední postup,“ s tím, že „primárním účelem trestního řízení je zajistit, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni,“ a že „odvolací soud pak nemá žádnou pochybnost o tom, že v posuzovaném trestním řízení se trestní soud vždy respektoval pokynu instančně nadřízeného soudu a že opakovaná provedení výslechu žalobkyně byla nezbytné k tomu, aby došlo k odhalení a spravedlivému potrestání pachatele,“ jeho právní závěr neobstojí, neboť je příliš paušální. Odvolací soud se totiž měl důsledně zabývat i tím, z jakého důvodu bylo potřeba výslechy opakovat, s ohledem na to, že nesprávný úřední postup, jenž vyústil v opakovaný výslech nezletilé, může spočívat i v tom, že skutečnosti, které mohly být zjištěny při výslechu jediném (nebo při již uskutečněném předchozím výslechu), zjištěny nebyly, a proto bylo nutno je zjišťovat při výslechu dalším. Jestliže taková situace nastala, byl tím porušen příkaz minimalizace zásahu do práv poškozené nezletilé osoby prováděním jejích opakovaných výslechů a zároveň je dáno pochybení na straně orgánů činných v trestním řízení, které mají zásadně vyslechnout zvlášť zranitelnou osobu způsobem, aby opakovaný výslech už nebyl potřeba. V posuzované věci je tedy důležité se zabývat i okolnostmi, proč ke zjištění skutečností podstatných pro trestní řízení nepostačovaly výslechy nezletilé žalobkyně předcházející kasaci ze strany Nejvyššího soudu, jenž uložil její opakovaný výslech. Vyhodnocení je třeba provést adresně pro každý z opakovaných výslechů.
Protože odvolací soud k takovému vyhodnocení nepřistoupil, je jeho posouzení neúplné a tudíž nesprávné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2865/2024, ze dne 10. 4. 2025
24.04.2025 00:02
Náhrada ušlého zisku potenciálně získaného činností bez povolení
I. Náhrada ušlého zisku dosaženého činností, pro kterou nemá poškozený nezbytné veřejnoprávní povolení, je v zahraničních právních úpravách buď zcela vyloučena (Belgie, Francie), nebo je možná tam, kde je činnost protiprávní nikoli z hlediska soukromého práva, ale toliko pro rozpor s právem veřejným. Daný rozpor lze pro poměry náhrady ušlého zisku přitom zcela pominout, pokud nemá vliv na existenci nároku dle soukromého práva, zejména jde-li o rozpor, který mohl být konvalidován, například zajištěním dodatečného povolení pro provozování předmětné činnosti (Německo, Rakousko, Slovinsko, Nový Zéland, částečně Austrálie).
V poměrech České republiky je Nejvyšší soud toho názoru, že by se prosadilo řešení zastávané ve druhé skupině států.
II. S ohledem na námitku žalované, že zisk žalobce v rámci pracovního poměru a podnikání ve Spojených státech amerických byl ziskem protiprávním, se tak měl odvolací soud na prvém místě zabývat otázkou, zda z hlediska rozhodného práva, kterým se řídily poměry žalobce při realizaci zisku, šlo o zisk právně souladný, tj. soudně vymahatelný. Pokud by totiž bylo zjištěno, že zisk žalobce z pracovního poměru a podnikání byl z pohledu rozhodného soukromého práva protiprávní, tj. právně nevymahatelný, bylo by zřejmé, že by na jeho náhradu žalobce nárok neměl.
Jestliže by odvolací soud zjistil, že z pohledu rozhodného soukromého práva žalobcův nárok soudně vymahatelný byl, je třeba hledat odpověď na otázku, zda případný rozpor s veřejným právem byl takového rázu, aby znemožnil žalobci vymožení jeho nároku na zisk soudní cestou. Pokud by daný rozpor k takovému výsledku nevedl a byl by jen východiskem pro uložení veřejnoprávní sankce, nelze dovodit, že by žalobce nárok na náhradu ušlého zisku neměl. Odvolací soud nárok žalobce na náhradu ušlého zisku uvedeným způsobem neposoudil, což činí jeho právní posouzení neúplným a tudíž nesprávným.
V situaci, kdy žalovaná tvrdila překážku žalobce v realizaci jeho zisku, přičemž existence těchto okolností je mezi stranami nesporná, bude na žalobci, aby vymahatelnost svého nároku podle rozhodného práva prokázal, neboť jeho tíží procesní břemena stran tvrzení rozhodných okolností a prokázání existence ušlého zisku. Jinak řečeno, je na žalobci, aby tvrdil a prokázal, že absence veřejnoprávního povolení k realizaci zisku podle rozhodného práva mu nebránila v tom, aby své nároky vůči smluvním partnerům a zaměstnavateli vymohl soudní cestou před příslušným soudem.
Teprve ve chvíli, kdy odvolací soud shledá, že nárok žalobce na zisk, který realizoval v rámci své pracovní činnosti a podnikání, byl vymahatelný před příslušnými soudy z hlediska soukromého i veřejného práva, je třeba se zabývat otázkou, zda přiznání nároku žalobci brání nepoctivost jeho jednání jako druhá skutková podstata § 6 odst. 2 věty první o. z. Nepoctivost případného jednání žalobce je přitom třeba zkoumat nikoli ve vztahu k jeho zaměstnavatelům a obchodním partnerům ve Spojených státech amerických, neboť vůči nim žalobce nárok na náhradu ušlého zisku neuplatňuje, ale ve vztahu k žalované.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 477/2024, ze dne 14. 3. 2025
09.04.2025 00:02
Výluka z odpovědnosti státu za újmu způsobenou trestním stíháním
Výluka z odpovědnosti státu za újmu způsobenou trestním stíháním (rozhodnutím o jeho zahájení), které skončilo zastavením trestního stíhání z důvodu, že obviněný nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný, nepředstavuje přímo ani nepřímou diskriminaci ani osob zdravotně postižených, ani specificky osob, které se ve stavu nepříčetnosti dopustily skutku jinak trestného, neboť stejně jako v jiných případech nevzniká nárok na náhradu škody tehdy, pokud se stíhaný skutek stal, tento skutek naplňuje znaky určitého trestného činu a spáchal ho obviněný. Nejedná se tudíž o odchylné zacházení oproti jiným obviněným, vůči kterým rovněž neskončilo trestní stíhání zprošťujícím rozsudkem nebo zastavením z důvodu, že se skutek nestal, není trestným činem nebo jej nespáchal obviněný.
Takový přístup je současně přiměřený a nezbytný pro naplnění legitimního cíle, aby nebyly odškodňováni ti, kdo se jednání vykazujícího znaky určitého trestného činu dopustili, neboť takový postup by byl v příkrém rozporu se zásadou ex iniuria ius non oritur (z bezpráví právo vzejít nemůže). To vše ovšem za předpokladu, že trestní stíhání takového obviněného nebylo projevem svévole, např. kdyby trestní stíhání bylo zahájeno či v něm bylo pokračováno i poté, co nepříčetnost obviněného v době činu vyšla najevo.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1314/2024, ze dne 26. 2. 2025
07.04.2025 00:02
Schválení podání žaloby za nezletilého opatrovnickým soudem
I v poměrech právní úpravy účinné od 1. 7. 2021 je pro podání žaloby za nezletilého proti státu z důvodu tvrzené majetkové nebo nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem třeba schválení opatrovnického soudu.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1845/2024, ze dne 26. 2. 2025
21.03.2025 00:06
ÚS: Odpovědnost státu za nadměrný hluk
Stát má pozitivní závazek chránit pokojné užívání domova plynoucí z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Součástí této pozitivní povinnosti jsou také účinné prostředky nápravy zahrnující i právo na náhradu újmy v důsledku zásahu či porušení práva podle čl. 8 Úmluvy. Ačkoliv je na státu, jaký systém ochrany jednotlivců před nadměrným hlukem zvolí, je potřeba, aby nalezl spravedlivou rovnováhu mezi protichůdnými zájmy a aby státem zvolená opatření byla opravdu účinná.
Jestliže státní orgán nezákonně toleruje porušování protihlukové regulace a institut časově omezené výjimky používá k faktické legalizaci protiprávního překračování hlukových limitů, jedná v rozporu se svými pozitivními závazky plynoucími z práva na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence podle čl. 8 Úmluvy.
Nebýt nezákonného rozhodnutí krajské hygienické stanice o vydání hlukové výjimky, krajská hygienická stanice i provozovatel zdroje hluku by museli činit opatření k řešení překračování hlukových limitů. Tvrzená újma stěžovatelů spočívající v nadměrném hluku by pak nevznikla (či by byla menší). I kdyby opatření krajské hygienické stanice ke snížení hluku pod limit nevedla, mohla by vzniknout odpovědnost provozovatele zdroje hluku za nedodržení povinností plynoucích z § 30 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 818/24, ze dne 23. 1. 2025
06.03.2025 00:02
K valorizaci přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení
Z rozhodovací praxe vyplývá, že Evropský soud pro lidská práva („ESLP“) ani v době po přijetí stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 („Stanovisko“) nepřistoupil k valorizaci částek přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, a to ani vzhledem k ekonomické situaci. Závěry obsažené ve Stanovisku tak jsou i nadále pro poměry České republiky aktuální, přičemž je to rozhodovací činnost ESLP, která je pro nastavení výše odškodnění za porušení základních práv zaručených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod určující. Nadále platí, že částky přiznávané soudy v České republice za porušení práva na přiměřenou délku řízení lehce splňují kritéria stanovená judikaturou ESLP zejména v rozhodnutí ve věci Apicella proti Itálii, a rozhodně nelze uzavřít, že by nesplňovaly ani minimální standard, který z hlediska odškodňování judikatura ESLP i nadále představuje. Změny v cenové úrovni v České republice na daný závěr nemají žádný vliv.
Nadto je zřejmé, že v době přijetí Stanoviska, kdy ještě nebyla rozvinuta judikatura k odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu vzniklou z jiných důvodů, zejména z důvodu nezákonného omezení osobní svobody, nebo z důvodu trestního stíhání, které neskončilo odsouzením, nastavil Nejvyšší soud základní rozpětí pro odškodnění jednoho roku trvání průtažného řízení velmi štědře. V průběhu času tak dochází k tomu, že se nastavení hladiny odškodnění mezi uvedenými typy újem, z nichž újma způsobená omezením svobody a trestním stíháním bývá typově závažnější než újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení, teprve postupně vyrovnávají. I to je důvod, proč Nejvyšší soud není připraven základní rozpětí pro odškodnění porušení práva na přiměřenou délku řízení v tuto chvíli měnit.
Nejvyšší soud shrnuje, že důvody pro případné navýšení částek zadostiučinění nad rámec daný Stanoviskem je nutno hledat jednak ve srovnání s aktuální judikaturou ESLP, aby částky přiznávané českými soudy nepřestaly naplňovat minimální standard ochrany práv vyplývající z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a judikatury ESLP, jednak ve srovnání s částkami zadostiučinění přiznávanými českými soudy na náhradu jiných nemajetkových újem, nesvědčí-li i bez toho pro navýšení zadostiučinění, a to i základní částky za jeden rok řízení, potřeba spravedlivého rozhodnutí ve věci daná konkrétními okolnosti případu, zvláště pokud se tyto zjevně vymykají obvykle posuzovaným skutečnostem.
Pokud tedy odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neshledal důvod pro navyšování základní částky zadostiučinění pouze z důvodu růstu životní úrovně ve společnosti, je jeho právní posouzení věci správné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, ze dne 16. 1. 2025
06.03.2025 00:01
Posuzování celkové délky exekučního řízení
Má-li každé exekuční řízení jiný předmět, nelze je (pro účely určení celkové délky exekučního řízení) posuzovat jako řízení jediné. Následné exekuční řízení vedené pro vymožení pohledávky představované náhradou nákladů přiznanou v posuzovaném exekučním řízení nemá vliv na délku posuzovaného řízení, jelikož se jedná o jinou pohledávku, než která byla předmětem posuzovaného řízení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, ze dne 16. 1. 2025
26.02.2025 00:02
Újma způsobená pozdějším zrušením rozhodnutí pro nezákonnost
Pro poškozeného příznivé pravomocné rozhodnutí (o schválení technické způsobilosti motorového vozidla), které v něm vyvolalo dobrou víru v to, že jde o rozhodnutí správné a zákonné, a bez nějž by si předmětné motorové vozidlo nepořídil, může představovat podstatnou příčinu vzniku škody spočívající ve znehodnocení vozidla ztrátou jeho způsobilosti k provozu na pozemních komunikacích, bylo-li pro nezákonnost takové rozhodnutí následně zrušeno.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2068/2024, ze dne 28. 11. 2024
26.02.2025 00:01
Aktivní legitimace k podání žaloby dle § 7 odst. 1 OdpŠk
Nejvyšší soud přiznal v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1339/2022 postavení účastníka řízení ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk osobě, která sice nemohla být účastníkem správního řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, neboť jí zákonná úprava postavení účastníka řízení nepřiznávala, ale byla žalobcem v řízení před správním soudem, v němž bylo dané správní rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno. Důvodem pro shledání aktivní legitimace byla v popisovaném případě právě podobnost s aktivní legitimací u náhrady škody způsobené nezákonným opatřením obecné povahy.
V posuzovaném případě nebyla žalobkyně účastníkem původně vedeného řízení o schválení technické způsobilosti předmětného vozidla, které vyústilo ve vydání rozhodnutí, avšak nepochybně byla účastníkem řízení o nařízení obnovy tohoto řízení zahájeném podle § 100 odst. 4 správního řádu a následně obnoveného správního řízení. S ohledem na judikaturu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že žalobkyně, přestože nemohla být účastníkem původního správního řízení, jež vedlo k vydání nezákonného rozhodnutí, podmínku upravenou ustanovením § 7 odst. 1 OdpŠk splňuje, byla-li účastníkem následného řízení o obnově předmětného správního řízení a obnoveného správního řízení, v němž bylo toto rozhodnutí zrušeno.
Takový závěr šetří podstatu základního práva na náhradu újmy způsobené výkonem veřejné moci, jak vyplývá z čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Jeví se [per argumentum reductione ad absurdum] neudržitelným závěr, podle něhož by náhradu škody mohl ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk uplatňovat jen takový subjekt, který byl vlastníkem věci, o níž se rozhodovalo jak v době vydání nezákonného rozhodnutí, tak i v době jeho zrušení, avšak v případě singulární sukcesse nastalé v mezidobí by již ani původnímu vlastníku (jehož jmění by se v důsledku pozdějšího zjištění nezákonnosti rozhodnutí až po převodu věci nijak nezmenšilo), ale ani novému vlastníku (pozdějšímu účastníku řízení), u něhož by měl být vznik nároku vyloučen pouze a jen tím, že nebyl účasten řízení v době vydání nezákonného rozhodnutí, právo na náhradu škody nesvědčilo.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2068/2024, ze dne 28. 11. 2024
14.02.2025 00:03
ÚS: Výše odškodnění za nedůvodné trestní stíhání političky
Pokud stát zasáhne do života člověka nedůvodným trestním stíháním, poškodí či dokonce zničí jeho postavení ve společnosti a mnohdy i v rodině, musí výše odškodnění odpovídat takovému zásahu. Výše odškodnění nemateriální újmy totiž jistým způsobem vypovídá i o úctě státu k soukromému a veřejnému životu jednotlivých lidí.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2241/24, ze dne 20. 11. 2024
05.02.2025 00:02
Zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního stíhání
Zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení trestní odpovědnosti obviněného, které nastalo v průběhu tohoto trestního stíhání v důsledku změny právní kvalifikace skutku, jehož spáchání bylo obviněnému kladeno za vinu, nepředstavuje jinou formu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou obviněnému nepřiměřenou délkou tohoto trestního stíhání ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2135/2024, ze dne 27. 11. 2024
27.01.2025 00:01
Mimořádná opatření vydaná dle § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví
Mimořádná opatření vydaná Ministerstvem zdravotnictví dle § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) krizového zákona (tj. v době krizového stavu za účelem řešení krizové situace, příp. odstranění jejích následků) je třeba považovat za krizová opatření podle krizového zákona, neboť každé rozhodnutí správního orgánu (v posuzovaném případě opatření obecné povahy) je třeba vykládat materiálně, nikoliv formálně, a není tak rozhodné, jak je označeno, jakou má formu či strukturu, nýbrž zda je způsobilé negativně zasáhnout právní sféru žalobce.
V dané věci tedy není pro zhodnocení charakteru posuzovaných mimořádných opatření rozhodné, že jsou označena jen jako mimořádná opaření vydávaná dle § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví, ale to, zda se z materiálního hlediska jedná o mimořádná opatření vydávaná dle § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) krizového zákona (tj. v době krizového stavu za účelem řešení krizové situace, příp. odstranění jejích následků). Jedná se totiž o krizová opatření vydávaná orgánem krizového řízení na základě zmocnění v krizovém zákoně, byť i v rozsahu (běžné) působnosti tohoto orgánu krizového řízení založené jiným právním předpisem. Za této situace, pokud vydalo Ministerstvo zdravotnictví v době krizového stavu za účelem řešení krizové situace mimořádné opatření (byť formálně označené jako mimořádné opatření dle § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví), jednalo se o opatření vydané dle krizového zákona a za škodu způsobenou jeho prováděním odpovídá stát dle § 36 odst. 1 krizového zákona.
Jinými slovy řečeno, stát se nemůže zprostit své odpovědnosti za škodu dle § 36 krizového zákona pouze tím, že posuzované mimořádné opatření označí jako opatření vydávané dle § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví, ačkoliv tak fakticky činí ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) krizového zákona.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1101/2024, ze dne 13. 11. 2024
12.12.2024 00:05
ÚS: Formalistický výklad zákona o odpovědnosti státu za škodu
V materiálně chápaném právním státě je předpokladem takový výklad právních předpisů, který odpovídá myšlence spravedlnosti a převažujícím hodnotám ve svobodné společnosti. Základní povinností soudů je vzít v úvahu a odpovědně zvážit veškeré okolnosti a zvláštnosti individuálního případu, aby jejich rozhodnutí nebylo pouze formálně správné, ale zejména spravedlivé. Není možné, aby jasné pochybení soudu bylo vyloženo jen k tíži účastníka řízení, který počínání protistrany a soudu nemohl nijak ovlivnit, a který v souvislosti s uvedeným pochybením přišel o značnou část majetku. Pokud byl některý účastník soudního řízení nucen v důsledku nesprávného úředního postupu (formální chybě soudu) zaplatit vysoký soudní poplatek, aby byl tento nesprávný postup napraven a mohlo proběhnout řádné řízení, došlo ke zřejmé újmě, jejímž důsledkem bylo zmenšení majetku takového účastníka řízení.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1460/23, ze dne 29. 10. 2024
26.11.2024 00:01
Informativní dopis jako tzv. jiná náhrada nemajetkové újmy dle OdpŠk
I. Tzv. „očišťující dopis“ může být výjimečně odpovídající formou zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk, i s přihlédnutím k zásadě presumpce neviny, zásadně omezenou na situace, kde takový dopis nebude jen nadbytečně duplikovat satisfakční účinky veřejně vyhlašovaného zprošťujícího rozsudku.
Půjde např. o případ, kdy se pochybení orgánů činných v trestním řízení promítne např. do postavení osob na trestním řízení jen zúčastněných, ve vztahu k nimž ani zprošťující rozsudek (jiné obdobné rozhodnutí ve svých důsledcích negující účinky usnesení, jímž bylo zahájeno trestní stíhání) nebude mít kompenzační účinky. Typicky se jedná např. o osoby, u nichž byla provedena nezákonně domovní prohlídka, o níž se dozvěděla veřejnost, o osoby, u nichž došlo k jejich postižení v důsledku záměny subjektu, o případy, kdy zlovolnou činností orgánu činného v trestním řízení byl o obviněném sdělen třetí osobě hrubě nepravdivý údaj nesouvisející s probíhajícím trestním řízením apod. V každém případě by adresáty tzv. očišťujícího dopisu měly být převážně osoby, vůči nimž poškozený prokáže velmi úzký vztah (rodinný, sousedský či pracovní) a současně prokáže konkrétní okolnosti, které nejen svědčí o hrubém narušení tohoto vztahu, ale i okolnosti, pro které nelze dosáhnout reparace narušeného vztahu jinak než právě očišťujícím dopisem.
II. Stát (příslušný ústřední orgán) není oprávněn zjišťovat absentující údaj o (aktuálním) bydlišti jednotlivých adresátů informativního dopisu z údajů „evidence obyvatel“. Ministerstvo spravedlnosti (ani jiný ústřední orgán státní správy uvedený v § 6 OdpŠk) není oprávněn požadovat údaje shromažďované v evidenci obyvatel (ze základního registru), protože k tomu není zákonem (OdpŠk ani jiným předpisem) zmocněn. Ministerstvo spravedlnosti, při odškodňování nároků uplatněných podle OdpŠk nevystupuje jako orgán veřejné moci.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1335/2024, ze dne 23. 9. 2024
05.11.2024 00:01
Průtahy v průběhu vykonávacího řízení
Z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci nelze státu klást k tíži státu, že v rámci vykonávacího řízení musel vyčkávat na návrh oprávněného na nařízení (dalšího) výkonu rozhodnutí pro vymožení peněžitého plnění; případná prodleva jde naopak k tíži poškozeným z hlediska kritéria složitosti posuzované věci.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1462/2024, ze dne 9. 9. 2024
04.11.2024 00:01
Zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky
I. Pokud trestní stíhání skončilo zastavením z důvodu jeho nepřiměřené délky, nepřichází ve vztahu k náhradě škody a nemajetkové újmy způsobené obviněnému jeho nezákonným trestním stíháním v úvahu analogická aplikace § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk ani v situaci, kdy obviněný sám toto zastavení z uvedeného důvodu navrhl.
II. Zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky za podmínek, kdy obviněný neměl možnost prohlásit, že na projednání věci trvá, a sám o zastavení trestního stíhání nežádal, je prostředkem zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, zásadně ovšem nedostačuje k úplnému odčinění způsobené újmy (srov. NS 30 Cdo 4773/2017).
V nyní řešeném případě obviněný zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky sám opakovaně požadoval, pročež je namístě závěr, že byl s touto formou odškodnění nemajetkové újmy, jež mu byla nepřiměřenou délkou jeho trestního stíhání způsobena, srozuměn (nebyla mu tedy soudem vnucena). Lze tudíž odvolacímu soudu přisvědčit v názoru, že za této situace by bylo možné považovat zastavení předmětného trestního stíhání, k němuž se obviněnému nadto od žalované dostalo též konstatování porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, za zásadně postačující formu zadostiučinění předmětné nemajetkové újmy. Závěr o adekvátnosti takovéhoto odškodnění nicméně nelze ani v takovémto případě přijmout bez jeho konfrontace s kritérii upravenými v § 31a odst. 3 OdpŠk, a to tím spíše, je-li poškozeným zpochybňován. Platí totiž, že nejen na závěru o nepřiměřenosti délky řízení, ale v návaznosti na něm i na závěru o případné formě a výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 899/2024, ze dne 11. 9. 2024
02.10.2024 00:01
Sepsání podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona
Sepsání podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona je samostatně účtovatelným úkonem právní služby dle § 11 odst. 1 písm. l) vyhlášky č. 177/1996 Sb. a může se tak jednat o součást nákladů účelně vynaložených poškozeným na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu dle § 31 zákona č. 82/1998 Sb.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3000/2023, ze dne 30. 7. 2024
10.09.2024 00:01
Zrušení rozhodnutí pro nezákonnost ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk
Veřejný ochránce práv, jehož pravomoc je zakotvena v zákoně, je státním orgánem ve smyslu § 3 odst. 1 OdpŠk. Není přitom rozhodné, že v rámci své činnosti nerozhoduje o právech a povinnostech jiných subjektů cestou individuálních nebo obecně závazných aktů. Výkon veřejné moci ve smyslu § 1 odst. 1 OdpŠk musí totiž nutně zahrnovat výkon jakékoli veřejnoprávní pravomoci, kterou je státní orgán ze zákona nadán, byť by tato pravomoc spočívala například v poskytování určitých informací nebo zveřejňování zpráv. Výkon této pravomoci je pak i úředním postupem, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti státu za ni podle § 13 odst. 1 OdpŠk.
Nicméně veřejný ochránce práv nejen nemá ze zákona ani z Ústavy pravomoc konstatovat nezákonnost rozhodnutí způsobem, kterým by autoritativně (přímo) zasahoval do práv a povinností osob, tedy zakládal, měnil, či rušil právní poměry osob, ale právní řád České republiky nepřiznává činnosti veřejného ochránce práv (v dané věci jeho Zprávě včetně Závěrečného stanoviska) ani takový důsledek, že by měl pravomoc konstatovat nezákonnost rozhodnutí s přímými (donucujícími, závaznými) účinky aplikace zákona č. 82/1998 Sb. soudem, kteroužto nezákonností by měl být soud ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk vázán (a to ani v případě, že by byla brána v úvahu nezákonnost rozhodnutí v materiálním smyslu). Uvedené platí tedy i za situace, že by jeho Zpráva (včetně Závěrečného stanoviska) měla mít pozitivní (kladný) dopad do právních poměrů dovolatelky. V poměrech této věci však není rozhodné, zda Zpráva veřejného ochránce práv (i jeho Závěrečné stanovisko) má či nemá ochranný dopad do právních poměrů dovolatelky (tj. zda má namítaným způsobem chránit její zájmy, pokud mohly být narušeny správními orgány), neboť k tomu, aby byla závaznou právě ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, chybí veřejnému ochránci práv v právním státě, kterým Česká republika je, již shora definovaná pravomoc, jejíž charakter je u veřejného ochránce práv „toliko“ iniciační, doporučující a kontrolní.
Pravomoc konstatovat nezákonnost rozhodnutí byť jen v „materiálním slova smyslu“ je nutno hledat pouze u příslušných orgánů v rámci řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, typicky řízení o řádném či mimořádném opravném prostředku, případně v navazujícím řízení správního soudnictví (dle s. ř. s. či o. s. ř.) či řízení před Ústavním soudem. Současně platí, že rozhodovací pravomoc těchto orgánů (soudy a Ústavní soud nevyjímaje) nemůže být obsahem Zprávy veřejného ochránce práv či jeho Závěrečného stanoviska dotčena. Není-li veřejný ochránce práv tím příslušným orgánem, který by mohl rozhodnutí správního úřadu zrušit či jen pro poměry daného řízení (včetně případně navazujícího řízení před správními soudy či Ústavním soudem) závazně konstatovat jeho nezákonnost, nelze ho považovat ani za „příslušný orgán“ ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, a to bez ohledu na konkrétní okolnosti daného případu, dle dovolatelky snad zvláštního zřetele hodných. Pro takové okolnosti ovšem nemusí být v některých případech splněna podmínka využití opravného prostředku ve smyslu § 8 odst. 3 OdpŠk, podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk však okolnostmi zvláštního zřetele hodnými nahrazena být nemůže.
Právní závěr odvolacího soudu o tom, že v posuzované věci nebyl dán odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí, neboť veřejnému ochránci práv zákon nesvěřuje pravomoc autoritativně rušit či měnit správní rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk (ve formálním ani materiálním slova smyslu), je tak správný.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1638/2023, ze dne 30. 7. 2024