// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
14.03.2023 00:02
Absence výzvy ke zpřístupnění prostor k domovní prohlídce
Jestliže osoby vykonávající domovní prohlídku podle trestního řádu (zpravidla příslušníci Policie České republiky) při vstupu do obydlí nebo jiných prostor, v nichž se má domovní prohlídka konat, překonají odpor osoby, vůči níž takový úkon směřuje, nebo jí vytvořenou překážku, aniž by ji předem vyzvaly ke zpřístupnění těchto prostor, může se jednat o nesprávný úřední postup.
Není však v rozporu s § 85a odst. 2 tr. ř., a tudíž nesprávným úředním postupem, jestliže policejní orgán provádějící domovní prohlídku nevyzve osobu, vůči níž je prohlídka vykonávána, aby dotčené domovní prostory dobrovolně zpřístupnila, a to za předpokladu, že okolnosti existující v konkrétním případě vzbuzují důvodné obavy, že by předchozí výzva ke zpřístupnění dotčených prostor znamenala riziko pro život a zdraví osob provádějících domovní prohlídku či na prohlídce zúčastněných. Je třeba vždy pečlivě posoudit ty okolnosti, které byly zasahujícím osobám (policistům) známy před vstupem do obydlí, a to při současném zohlednění, že rozhodování o operativním postupu s ohledem na aktuální situaci se zpravidla děje v rámci relativně krátkého časového úseku, přičemž důkazní břemeno v tomto ohledu tíží stát.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1965/2022, ze dne 13. 12. 2022
14.03.2023 00:01
Založení legitimního očekávání příjemce dotace, že dotaci obdrží
Pokud se jedná o otázku, zda může být založeno legitimní očekávání příjemce dotace, že dotaci obdrží ještě před právní mocí rozhodnutí o přidělení dotace, dovolací soud neshledává možnost, že by v případě nenárokové dotace mohla být kladně zodpovězena. Rámec poskytování dotací je upraven zákonem (rozpočtovými pravidly), v jehož § 14 je jednak výslovně stanovena podmínka rozhodnutí poskytovatele, ale též zásadně nenárokový charakter dotace (pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak). Daná ustanovení ve vzájemných souvislostech nedávají prostor pro výklad, podle kterého by před vydáním rozhodnutí o nenárokové dotaci žadatel mohl nabýt legitimního očekávání ohledně obdržení dotace, neboť by takto došlo k úplnému vyprázdnění (resp. popření) minimálně § 14 odst. 1 rozpočtových pravidel. O legitimním očekávání žadatele (resp. příjemce) o nenárokovou dotaci lze hovořit až po rozhodnutí poskytovatele o poskytnutí dotace. Nejisté postavení žadatele o dotaci je zcela ospravedlnitelné s ohledem na skutečnost, že dotace představuje ze strany poskytovatele dobrodiní, o nějž se žadatel uchází.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1529/2022, ze dne 6. 12. 2022
06.03.2023 00:01
Rozpor státem vznesené námitky promlčení s dobrými mravy
Podle judikatury Ústavního soudu jsou na stát jako na účastníka soudního řízení, zvláště jde-li o řízení o náhradu škody, jež měl svou činností způsobit, kladeny vyšší nároky než na jiný subjekt. Stát jako subjekt sui generis, při respektu k hodnotám, na nichž je založen, totiž musí vystupovat též jako „vzor“ pro své občany, a to i tehdy, mělo-li by to být na úkor jeho eventuálního úspěchu v soudní při. Ve zcela výjimečných případech se tedy ve vztahu ke státu neuplatní jinak obecně dovozovaný závěr, že by eventuální výkon jeho práv jako účastníka řízení představovaný uplatněním námitky promlčení mohl odporovat tomuto jeho zvláštnímu postavení v podstatě jen tehdy, byl-li by činěn v rozporu se smyslem a účelem takových práv, tedy, byl-li by činěn jen jako přímá šikana druhého účastníka řízení, nýbrž taková námitka by mohla být rozporná s dobrými mravy i tehdy, byla-li by použita vůči účastníku řízení, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by zánik nároku na plnění byl nepřiměřeně tvrdý. Nejvyšší soud proto za současného poukazu na uvedenou judikaturu Ústavního soudu ve svém usnesení sp. zn. 30 Cdo 2616/2022 přisvědčil závěru odvolacího soudu o rozporu státem vznesené námitky promlčení s dobrými mravy v situaci, kdy sice ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplynulo, že by hlavním a přímým úmyslem žalovaného státu při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobce, zohledněn však byl žalobcův zvláště nepříznivý zdravotní stav, který mu ve včasném uplatnění práva zabránil, neboť se v rozhodné době jednalo o tzv. polymorbidního pacienta s podstatnou ztrátou zraku i přetrvávající téměř trvalou ztrátou sluchu, trpícího též řadou dalších vážných a život ohrožujících onemocnění, přičemž význam byl přikládán též zjištění, že si tento žalobce v rozhodné době neúspěšně snažil potřebnou právní pomoc zajistit, avšak narážel na svou ztíženou možnost plnohodnotné komunikace s úřady.
Na základě uvedených skutečností tedy Nejvyšší soud uzavírá, že vznesení námitky promlčení ze strany žalovaného státu může být výjimečně hodnoceno jako odporující dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. i v případě, že hlavním a přímým úmyslem státu při uplatnění této námitky není žalobce poškodit, avšak jsou zde dány mimořádné a zvláštního zřetele hodné okolnosti, které na straně poškozeného (žalobce) vytvořily závažnou překážku, jež mu ve včasném uplatnění jeho nároku zabránila a pro kterou by závěr o promlčení uplatněného nároku byl pro něj nepřiměřeně tvrdý.
O takové zjištění se však v nyní posuzovaném případě závěr soudů obou stupňů o rozporu zmíněné námitky s dobrými mravy neopírá. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů totiž vyplynulo, že žalobcův zdravotní stav sice nebyl v rozhodné době dobrý, neboť se u něj rozvinulo onemocnění, za nějž je odškodňován, tato skutečnost mu však nezabránila v tom, aby některé nároky odvozené od předmětného trestního stíhání uplatnil včas (odškodnění za vazbu a náhrada nákladů obhajoby), přičemž ani v pozdější době, kdy žalobce přistoupil k uplatnění dalších svých nároků, se jeho zdravotní stav nezlepšil. Konstatování odvolacího soudu, podle kterého úkon spočívající ve včasném uplatnění nároků na odškodnění za vazbu a na náhradu nákladů obhajoby byl oproti obdobnému úkonu vztahujícímu se k nárokům, jež jsou předmětem tohoto řízení, z hlediska právního a matematického „vcelku triviální“, přičemž na něm měl navíc zájem též žalobcův tehdejší advokát, přitom za daného skutkového stavu věci úvahu o existenci výše popsané závažné překážky, výjimečné mimořádností své povahy, přesvědčivě a dostatečně neodůvodňuje. Za těchto okolností tedy závěr odvolacího soudu o rozporu uplatněné námitky promlčení ze strany žalovaného státu s dobrými mravy neobstojí.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2224/2022, ze dne 30. 11. 2022
01.03.2023 00:01
Dědění pohledávky na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení
Uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení dle § 14 odst. 1 OdpŠk není uplatněním u orgánu veřejné moci ve smyslu § 1475 odst. 2 o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 107/2021, ze dne 23. 11. 2022
17.02.2023 00:04
ÚS: Význam stanoviska pléna ÚS pro rozhodování senátů
I. Bylo by v rozporu s ústavně zaručenou soudní ochranou základních práv a svobod a zásadou rovnosti v právech, pokud by závaznost stanoviska pléna podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, byla omezena jen na konkrétní řízení, z něhož návrh na přijetí tohoto stanoviska vzešel, nebo pouze na rozhodování toliko jednoho ze senátů. Právní názor Ústavního soudu vyjádřený ve stanovisku pléna se musí uplatnit ve všech srovnatelných věcech, v nichž je rozhodováno po jeho přijetí. Obdobně jako právní názor vyslovený v nálezu podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky precedenčně zavazuje všechny orgány a osoby, je právní názor vyslovený ve stanovisku pléna závazný pro rozhodování Ústavního soudu, tedy pro rozhodování všech senátů Ústavního soudu.
II. Nález Ústavního soudu ze dne 11. února 2020 sp. zn. Pl. ÚS 38/17, vyhlášený pod č. 149/2020 Sb., kterým byl zrušen § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění účinném od 30. června 2018 (dále jen „zákon o střetu zájmů“), a jehož vykonatelnost byla podle čl. 89 odst. 1 Ústavy České republiky a § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., stanovena uplynutím dne 31. prosince 2020, neměl za následek nezákonnost postupu Ministerstva spravedlnosti, které jako správce registru oznámení v období od vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů do dne jeho vykonatelnosti dále umožňovalo podle § 13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů každému bezplatně nahlížet do registru oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném uvedeným zrušeným ustanovením.
III. Samotné umožnění nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů uvedených v § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů v období do 31. prosince 2020 způsobem podle § 13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů, tedy bezplatně prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném v § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů, nezakládá právo těchto veřejných funkcionářů vůči státu na náhradu nemateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2514/22, ze dne 11. 1. 2023
06.02.2023 00:01
Nemajetková újma způsobená nepřiměřeně dlouhým trestním řízením
V případě, kdy dojde ke zrušení trestního stíhání rozhodnutím státního zástupce, je třeba okamžik právní moci daného rozhodnutí považovat za konec rozhodné doby ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk, neboť s ním se pojí konec obav poškozeného o výsledek jeho trestního stíhání, které je tím skončeno. Bývalý obviněný sice může mít obavu z toho, zda bude proti němu trestní stíhání znovu zahájeno, tato obava je však totožná s obavou osoby, která je prověřována před tím, než proti ní je či není zahájeno trestní stíhání. Prověřovaná osoba přitom nárok na odškodnění nepřiměřené délky vyšetřování a prověřování nemá, neboť počátek rozhodné doby se pojí teprve s okamžikem zahájení trestního stíhání. Právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení se totiž zásadně pojí jen s takovým řízením, které je náležitě formalizované, má počátek a konec a ze kterého plynou jeho účastníkům jasné důsledky, co se týká jejich práv a povinností.
S ohledem na uvedené je zřejmá nesprávnost názoru odvolacího soudu, který všechna čtyři trestní stíhání žalobce považoval z hlediska celkové délky řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk za řízení jediné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2266/2021, ze dne 1. 11. 2022
01.02.2023 00:01
Postavení státu coby žalovaného subjektu v řízení dle zák. č. 82/1998 Sb.
I. Státu coby žalovanému subjektu v řízení vedeném podle zákona č. 82/1998 Sb. svědčí ústavněprávní garance zachování práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jehož součástí je i právo na právní slyšení zahrnující právo činit skutkové přednesy a navrhovat důkazy k prokázání těchto tvrzení, jakož i oprávnění vyjádřit se k právní stránce věci.
II. V řízení o nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. se vázanost soudu rozsudkem o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř., vůči žalovanému státu uplatní pouze za podmínky, že se trestního řízení, které ve vydání odsuzujícího rozsudku vyústilo, účastnil stát v postavení jedné z jeho stran ve smyslu § 12 odst. 6 t. ř., a to prostřednictvím organizační složky, která je za tento stát oprávněna jednat také ve vztahu k následně uplatněnému nároku na náhradu škody (§ 6 zákona č. 82/1998 Sb.). Samotná účast státního zástupce v trestním řízení tuto vázanost trestním rozsudkem vůči žalovanému státu nezakládá.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3136/2021, ze dne 25. 10. 2022
30.01.2023 00:01
Vztah odpovědnosti za škodu dle zák. č. 94/2021 Sb. a zák. č. 82/1998 Sb.
I. Institut odpovědnosti za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s mimořádným opatřením uvedeným v § 9 odst. 1 zákona č. 94/2021 Sb. je speciální normou obsahující zvláštní skutkovou podstatu odpovědnosti státu za škodu, která se řídí právě tímto zákonem, nikoliv zákonem č. 82/1998 Sb. či obecným předpisem. Protože na rozdíl od zákona č. 82/1998 Sb. nevyžaduje, aby škoda byla vyvolána nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, je pro vznik nároku na náhradu skutečné škody podle zákona č. 94/2021 Sb. otázka případné nezákonnosti mimořádných opatření bez právního významu. Stát se může odpovědnosti zprostit pouze tehdy, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že poškozený si škodu způsobil sám.
Nepřichází do úvahy, aby na stejné plnění měl poškozený nárok současně podle obou právních předpisů. Není-li mimořádné opatření pro nezákonnost zrušeno, nelze o vzniku nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. vůbec uvažovat. Bude-li splněna tato základní podmínka a současně budou splněny i zbývající předpoklady vzniku odpovědnostního vztahu (účastenství, využití opravného prostředku), může poškozený podle zákona č. 82/1998 Sb. požadovat náhradu těch újem, na které se zákon č. 94/2021 Sb. nevztahuje. Z toho ale současně vyplývá, že pokud dojde k zániku nároku poškozeného na náhradu škody podle zákona č. 94/2021 Sb., např. z toho důvodu, že poškozený svůj důvodný nárok řádně neuplatnil v prekluzivní lhůtě u Ministerstva financí, nemůže se stejného nároku domáhat podle zákona č. 82/1998 Sb., byť by jinak podmínky pro jeho uplatnění podle tohoto zákona splňoval.
II. Aplikaci zákona č. 94/2021 Sb. nelze vyloučit poukazem na čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2713/2022, ze dne 22. 11. 2022
04.01.2023 00:01
Složitost řízení z hlediska posouzení přiměřenosti délky řízení
Ustálená judikatura vychází ze závěru, že určitá řízení lze považovat za typově složitější. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1320/2011 Nejvyšší soud mezi tato řízení zařadil rovněž řízení, v nichž se jedná o náhradu škody na zdraví, a to z toho důvodu, že je v nich zpravidla uplatňováno více nároků, a k posouzení jejich důvodnosti je navíc třeba vypracování znaleckých posudků. Nejinak je tomu rovněž v případě sporů z nekalosoutěžního jednání. I v těchto řízeních je zpravidla uplatňováno více nároků a k posouzení jejich důvodnosti je třeba vypracování znaleckých posudků. Nadto, v případě sporů z nekalosoutěžního jednání je více než v jiných sporech důležitá znalost judikatury Soudního dvora Evropské unie. Všechny tyto okolnosti tak vedou k závěru, že řízení, v nichž jde o spor z nekalosoutěžního jednání, lze považovat za řízení typově složitější.
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani dovolatelkou předestřená otázka, vztahující se k tomu, že již na úrovni soudu prvního stupně jsou tyto spory řešeny k tomu určeným specializovaným senátem. Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že účelem soudní specializace je v případě takto vyčleněných řízení, mimo jiné, zajištění kvalifikovanějšího a časově efektivnějšího rozhodování v typově složitějších řízeních. Nelze se však ztotožnit s názorem dovolatelky, že daná speciální řízení, v nichž rozhodují k tomu určení specializovaní soudci, by měla z toho důvodu být považována za řízení nikoliv složitá, a měla by tudíž být postavena na roveň řízením průměrně složitým. Rovněž specializovaný soudce se totiž musí vypořádat s výše naznačenými právními, procesními i skutkovými složitostmi, jež daný typ řízení přináší. Byť lze předpokládat, že řízení vedené specializovaným samosoudcem (senátem) povede k rychlejšímu rozhodnutí ve věci, než kdyby tutéž věc rozhodoval jiný (nespecializovaný) soudce, neznamená to, že ke složitosti řízení z hlediska posouzení přiměřenosti délky řízení, případně výše přiměřeného zadostiučinění, nelze přihlížet vůbec, neboť ani po specializovaném soudci nelze vyžadovat, aby řízení, jež svou povahou spadá mezi řízení typově složitější, bylo ukončeno stejně rychle jako jiné průměrně složité řízení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 70/2022, ze dne 4. 10. 2022
27.12.2022 00:06
ÚS: Plošné zveřejňování majetkových přiznání zastupitelů
I. Nález Ústavního soudu ze dne 11. února 2020 sp. zn. Pl. ÚS 38/17, vyhlášený pod č. 149/2020 Sb., kterým byl zrušen § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění účinném od 30. června 2018 (dále jen „zákon o střetu zájmů“), a jehož vykonatelnost byla podle čl. 89 odst. 1 Ústavy České republiky a § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., stanovena uplynutím dne 31. prosince 2020, neměl za následek nezákonnost postupu Ministerstva spravedlnosti, které jako správce registru oznámení v období od vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů do dne jeho vykonatelnosti dále umožňovalo podle § 13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů každému bezplatně nahlížet do registru oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném uvedeným zrušeným ustanovením.
II. Samotné umožnění nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů uvedených v § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů v období do 31. prosince 2020 způsobem podle § 13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů, tedy bezplatně prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném v § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů, nezakládá právo těchto veřejných funkcionářů vůči státu na náhradu nemateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb.
podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 57/22, ze dne 29. 11. 2022
15.12.2022 00:01
Nepřiměřená délka řízení v důsledku opravy výroku rozsudku
I. V případě opravy rozsudku či usnesení podle § 164 o. s. ř. (ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř.) je třeba vycházet především z toho, že by se mělo jednat o opravu zřejmých pochybení v psaní, v počtech či o jiné zřejmé nesprávnosti, které byly zapříčiněny činností soudu, a v zásadě by tím nemělo docházet ke změně obsahu opravovaného rozhodnutí, kterým je soud vázán v okamžiku jeho vyhlášení. Jestliže však ke změně obsahu rozhodnutí opravou jeho výroku dojde, je podle § 204 odst. 1 věty druhé o. s. ř. možné proti němu podat odvolání do patnácti dnů od právní moci opravného usnesení. Pakliže účastník řízení tohoto práva využije, dochází k prolomení právní moci opraveného výroku a výroků na něm závislých.
Z právě uvedeného je tedy třeba dovodit, podobně jako v případě žaloby pro zmatečnost, že dojde-li v důsledku opravy rozhodnutí podle výše uvedených ustanovení ke změně obsahu opravovaného rozhodnutí, a tím i k možnosti prolomení jeho právní moci, bude při posuzování porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení nezbytné započíst do celkové doby řízení i ten časový úsek, který je ohraničen právní mocí opravovaného rozhodnutí na jedné straně a podáním návrhu na vydání opravného usnesení či doručením opravného usnesení vydaného bez návrhu účastníkům řízení na straně druhé. V takovém případě totiž dochází k otevření možnosti zvrátit výsledek původního řízení, a to zpravidla toliko v důsledku pochybení na straně orgánu veřejné moci (soudu). Z hlediska formálního sice není vydání opraveného usnesení či podání návrhu na jeho vydání (mimořádným) opravným prostředkem (jako v případě žaloby pro zmatečnost), avšak fakticky má nutnost vydání opravného usnesení podobné příčiny (pochybení na straně soudu) a podobné následky (možnost znovuotevření řízení ve věci samé) jako právě (důvodná) žaloba pro zmatečnost.
II. Na rozdíl od případu žaloby pro zmatečnost, kdy posléze potvrzená domněnka o existenci důvodu pro podání uvedené žaloby (spočívající v závažném procesním pochybení na straně soudu) zpravidla zakládá silné pochybnosti a nejistotu ohledně správnosti výsledku řízení, existence zřejmé nesprávnosti ve výroku rozhodnutí (ať už přehlédnutá či povšimnutá) naopak takovou nejistotu zpravidla nezakládá, neboť většinou nevede (neměla by vést) k jinému rezultátu řízení, tedy k odlišnému posouzení práv a povinností účastníků řízení. Ostatně nemajetková újma nemusí obecně účastníkům řízení vznikat ani tehdy, jestliže posuzované řízení formálně probíhá. Uvedená úvaha se však již pojí s posouzením přiměřenosti formy či výše přiznaného zadostiučinění.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 290/2022, ze dne 13. 9. 2022
30.11.2022 00:01
Nepřiměřená délka řízení z důvodu tzv. instančního ping-pongu
Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 1303/21 uzavřel, že instančnost řízení, která je posuzována v rámci kritéria složitosti věci ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk, nemůže být vykládána v neprospěch poškozeného, byla-li nepřiměřená délka řízení způsobena opakovaným posuzováním věci na jednotlivých stupních soudní soustavy, jež lze v konkrétní věci přičíst k tíži soudům. Pokud obecné soudy v takovém případě zkrátí zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení s odkazem na složitost věci, poruší tím základní právo poškozeného na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
Nejvyšší soud má za to, že uvedené závěry Ústavního soudu dovozené ve vztahu k soudnímu přezkumu lze vztáhnout i na opakované posuzování správními orgány. Vyšší počet opakovaných kasačních rozhodnutí, jak k tomu došlo v posuzované věci, byť by nešlo o tzv. kasace kvalifikované ve smyslu výše uvedené judikatury, již vyvolává silnou pochybnost o kompetentnosti postupu rozhodujícího orgánu veřejné moci ve smyslu jeho koncentrovanosti a efektivity a zakládá silnou domněnku v tom směru, že jeho postup je vadný. Takto vadný postup pak může být jednou z příčin nepřiměřené délky řízení právě u tzv. ping-pongu, a proto je třeba jej zohlednit v rámci kritéria § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk.
Nejvyšší soud je však dalek toho, aby kvantifikoval počet kasací, které již lze označit za tzv. instanční ping-pong, neboť závěr o jeho přítomnosti v posuzované věci se bude odvíjet od složitosti této věci a postupu orgánů veřejné moci v ní. V této souvislosti je třeba vzít do úvahy zejména snahu orgánů veřejné moci o ochranu práva účastníků řízení na projednání a rozhodnutí jejich věci v přiměřené lhůtě.
Zároveň je třeba připomenout, že smyslem kompenzačního řízení dle OdpŠk není a nemůže být podrobný přezkum postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení a úvahy o tom, zda mohlo řízení proběhnout v o něco kratší době, neboť zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízení není odškodněním za to, že řízení neproběhlo v ideální době. Výše zmíněná nekompetentnost orgánů veřejné moci při rozhodování a postupu v posuzovaném řízení proto musí být na první pohled zjevná, aby bylo možné o existenci tzv. instančního ping-pongu uvažovat.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3673/2021, ze dne 31. 8. 2022
18.11.2022 00:03
ÚS: Zveřejňování majetkových přiznání zastupitelů obcí a krajů
I. V odkladu vykonatelnosti zrušujícího výroku nálezu Ústavního soudu podle čl. 89 odst. 1 Ústavy České republiky a § 58 odst. 1 in fine zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nelze spatřovat příkaz orgánům veřejné moci, aby pokračovaly v porušování ústavně zaručených základních práv a svobod dotčených osob. V demokratickém právním státě podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky není bez dalšího přípustné, aby orgány veřejné moci používaly neústavní právní předpis nebo jeho ustanovení zrušené nálezem Ústavního soudu s odůvodněním, že vykonatelnost jeho zrušujícího výroku byla odložena, a porušovaly tak ústavně zaručená práva a svobody.
II. Přestože jsou zrušený právní předpis nebo jeho ustanovení až do vykonatelnosti zrušujícího výroku nálezu Ústavního soudu stále platnou a účinnou součástí právního řádu, byla již konstatována její neústavnost. Byl-li tímto důvodem její materiální rozpor se základními právy a svobodami, jsou orgány veřejné moci povinny tento právní předpis či jeho ustanovení v konkrétní věci nepoužít, popřípadě je použít nanejvýš zdrženlivým způsobem tak, aby nedošlo k dalšímu porušování ústavně zaručených základních práv a svobod.
III. Ochrana ústavnosti je úkolem nejen Ústavního soudu, ale i obecných soudů (čl. 4 Ústavy České republiky). Ty jsou povinny při svém rozhodování zohlednit rovněž nosné důvody zrušujícího výroku nálezu Ústavního soudu i před jeho vykonatelností, jde-li v daném řízení o zabránění dalšímu porušování ústavně zaručených základních práv a svobod nebo o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za ně.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 579/22, ze dne 18. 10. 2022
02.11.2022 00:01
Újma způsobená zásahem do osobnostních práv primátorem města
Nejvyšší soud podle nové právní úpravy již řešil otázku subjektu odpovědného za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnostních práv orgánem veřejné moci. V rozsudku sp. zn. 25 Cdo 705/2019 uzavřel, že vykoná-li neoprávněný zásah do osobnosti člověka některý ze subjektů uvedených v § 3 zákona č. 82/1998 Sb. při výkonu veřejné moci, který je mu svěřen, odpovídá za tento zásah a případnou újmu stát, a to v případě, že se tak za podmínek stanovených tímto zákonem stalo nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Tehdy je zákon č. 82/1998 Sb. (v jehož § 31a je výslovně založen nárok na náhradu nemajetkové újmy, jehož povaha je odvozena od téhož východiska jako obecný nárok na ochranu před zásahy do osobnostních práv) v poměru speciality k občanskému zákoníku, neboť upravuje užší množinu neoprávněných zásahů do osobnosti člověka, a občanský zákoník se užije jen podpůrně v otázkách, které nejsou tímto zvláštním předpisem upraveny.
Pouze v případě, že se při výkonu veřejné moci činnost použité fyzické osoby neděla v rámci pověřením vymezené činnosti, ale šlo o vybočení z tohoto rámce, tedy o jednání z vlastní iniciativy a ve vlastním zájmu (exces), postihují občanskoprávní sankce přímo tuto fyzickou osobu. Pro posouzení, zda o exces šlo, je rozhodující, zda jednání (či opomenutí) mělo místní, časový a především věcný (vnitřní účelový) vztah k činnosti (úkolům) osoby pověřené. V případě excesu se jedná o takovou činnost, kterou škůdce sledoval výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb, popřípadě zájmů třetích osob, jež nesouvisejí s jeho úkoly. Aby šlo o tzv. exces, musí jednání vybočovat z plnění úkolů dané osoby natolik, že jím vůbec není sledován výkon veřejné moci.
Žalovaný v rozhodné době vykonával funkci primátora statutárního města J. a z titulu této funkce vedl rozhovor s novinářem – autorem článku. Za těchto okolností se měl soud zabývat otázkou, zda za případný zásah do osobnostních práv žalobkyně předmětným výrokem odpovídá podle zákona č. 82/1998 Sb. stát či město J. v přenesené působnosti, město J. v rámci samostatné působnosti nebo mimo výkon veřejné moci, anebo žalovaný.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3696/2020, ze dne 28. 7. 2022
26.10.2022 00:02
Zpřístupnění údajů z registru oznámení politických veřejných funkcionářů
I v období od 11. 2. 2020 do 31. 12. 2020 nebylo Ministerstvo spravedlnosti jako orgán veřejné moci s ohledem na závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 oprávněno nepostupovat podle platné a účinné právní úpravy zákona o střetu zájmů; jeho úřední postup (tj. zpřístupnění údajů z registru oznámení politických veřejných funkcionářů bez žádosti prostřednictvím veřejné datované sítě) tedy nelze považovat za postup nesprávný dle § 13 odst. 1 OdpŠk.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1021/2022, ze dne 13. 9. 2022
12.09.2022 00:01
Aktivní legitimace k náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím
Osoba, která sice nebyla účastníkem správního řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, avšak vzhledem k zásahu tohoto rozhodnutí do jejích subjektivních práv jí bylo postavení účastníka řízení přiznáno v posléze vedeném řízení o správní žalobě, kterou tato osoba proti předmětnému rozhodnutí podala, přičemž toto rozhodnutí bylo v řízení vedeném před správním soudem pro svou nezákonnost zrušeno, splňuje podmínku aktivní legitimace k náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím upravenou v § 7 odst. 1 OdpŠk.
V posuzované věci tak žalobce, přestože podle § 94 odst. 2 věty první zákona č. 258/2000 Sb. nemohl být účastníkem správního řízení, jež vyústilo ve vydání nezákonného rozhodnutí vydaného podle § 31 odst. 1 téhož zákona, podmínku upravenou v § 7 odst. 1 písm. a) OdpŠk splňuje, byl-li na základě vlastní žaloby podané proti předmětnému rozhodnutí podle § 65 odst. 1 s. ř. s. účastníkem řízení vedeného před správním soudem, v němž bylo toto rozhodnutí pro svou nezákonnost následně zrušeno.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1339/2022, ze dne 10. 8. 2022
07.09.2022 00:02
Neoprávněný zásah do pověsti právnické osoby způsobený projevem poslance
Poslanci či senátoři při svých projevech na schůzi komory Parlamentu či jejích orgánů nejednají (bez dalšího) jménem státu ani jinak nerealizují výkon státní moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod a § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Projev poslance při jednání Poslanecké sněmovny Parlamentu či jejích orgánů tak není výkonem státní moci podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., proto za neoprávněný zásah do pověsti právnické osoby způsobený takovým projevem odpovídá poslanec podle § 135 odst. 2 o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 672/2021, ze dne 31. 5. 2022
26.08.2022 00:03
ÚS: Náklady řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu
Rozhodne-li obecný soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, aniž se náležitě vypořádá s možností použití § 142 odst. 3 ve spojení s § 136 téhož zákona [při určení konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu úvahou soudu v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů], poruší právo žalobce zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 649/22, ze dne 19. 7. 2022
19.08.2022 00:02
ÚS: Odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným trestním stíháním
I. Česká republika jako demokratický právní stát podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky nese objektivní odpovědnost za jednání, kterým orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv fyzických nebo právnických osob. Je proto povinna striktně dodržovat právo, přičemž podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod odpovídá za škodu, kterou svým nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobí.
II. To platí tím spíše (nullum crime sine lege scripta), dotýkalo-li se nezákonné trestní řízení osoby (a jejího majetku), která obviněna nebyla, a ani obviněna být nemohla, neboť pro věc rozhodné ustanovení trestního zákoníku nebylo součástí taxativního výčtu zločinů nebo přečinů v § 7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, neboť to jeho tehdy platné znění vylučovalo.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2/21, ze dne 19. 7. 2022
03.08.2022 00:01
Výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním
Zásadně není rozporné s rozhodovací praxí jak Nejvyššího soudu, tak i ESLP, pokud soudy i v kompenzačním řízení vedeném podle zákona č. 82/1998 Sb. (mimo kompenzace za nepřiměřenou délku řízení) vycházejí z premisy, že (obecnou) právním řádem zakotvenou možností, jak se poškozený může domáhat náhrady nemajetkové újmy za takové nepřiměřeně dlouhé kompenzační řízení, je žalobní návrh podaný na základě zákona č. 82/1998 Sb. u věcně a místně příslušného soudu po předběžném uplatnění nároku u žalované ve smyslu § 14 OdpŠk. Pokud tedy odvolací soud (byť implicitně) svůj právní závěr postavil v základu na tom, že není odmítnutím spravedlnosti (denegatio iustitiae) ani zmařením účinného prostředku nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jestliže soud žalobci neumožnil již během řízení navýšit žádané finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou z nezákonnosti trestního stíhání (nezákonné rozhodnutí) o částku zadostiučinění za újmu z tvrzené nepřiměřené délky kompenzačního řízení (nesprávný úřední postup), nelze jeho úvaze nic vytknout.
Dovolací soud neshledává přesvědčivé argumenty, aby ustálená kritéria pro stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním (jakož i v případě dalších odpovědnostních titulů mimo nepřiměřenou délku posuzovaného řízení) doplňoval o kritérium délky odškodňovacího řízení.
V případech nepřiměřené délky soudního řízení přezkoumávajícího již nepřiměřeně dlouhé řízení, kde by řetězení takových kompenzačních řízení mělo potenciál (ve svém důsledku) zasáhnout do práva poškozeného na spravedlivý proces a zejména do práva na účinný prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, se uplatňuje zvláštní (výjimečný) účinný prostředek nápravy. Z uvedené výjimečnosti současně vyplývá (jde o výjimku potvrzující pravidlo), že v případech jiných řízení, jež se nevyznačují tímto řetězícím se shodným druhem nesprávného úředního postupu, zásadně nastupuje standardní soudní přezkum po uplatnění žalovaného nároku.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2966/2021, ze dne 26. 4. 2022