// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

01.11.2019 00:05

ÚS: Náhrada nemajetkové újmy v případě osoby blízké obviněnému

Ústavní soud připomíná, že nárok na náhradu újmy způsobené zahájením trestního stíhání nemá výslovný základ v zákoně č. 82/1998 Sb., nýbrž byl v minulosti dotvořen judikaturou obecných soudů a Ústavního soudu. Rozšíření aktivní legitimace na osoby blízké osobám, proti kterým bylo vedeno trestní stíhání, a to i v tak výjimečné situaci jako je předmět posuzované ústavní stížnosti, by tento nárok na náhradu újmy nepřípustně rozšířilo. Trestní stíhání totiž téměř vždy zasáhne mimo obviněného i okruh osob obviněnému blízkých, přičemž zprostředkovaně pociťovaná újma těchto osob může být velmi intenzivní (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3391/15 ze dne 14. 11. 2017). Rozšíření nároku na náhradu újmy i na osoby obviněnému blízké by navíc nepřípustně zasáhlo veřejný zájem na efektivním výkonu veřejné moci, konkrétně na řádném stíhání trestné činnosti.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2287/18, ze dne 8. 10. 2019


31.10.2019 00:02

Škoda způsobená při výkonu veřejné moci v rámci samostatné působnosti

I. Stát za podmínek stanovených zákonem č. 82/1998 Sb. odpovídá za škodu (újmu) vzniklou pouze při výkonu státní moci, nikoli však veřejné moci obecně.

Územní samosprávné celky odpovídají za podmínek stanovených zákonem č. 82/1998 Sb. za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci svěřené jim zákonem v rámci samostatné působnosti. Stranou zákona č. 82/1998 Sb. je ponechána úprava podmínek odpovědnosti za škodu (újmu) tam, kdy ke způsobení škody (újmy) došlo při výkonu veřejné moci v rámci samostatné působnosti svěřené zákonem veřejnoprávnímu subjektu odlišnému od územního samosprávného celku. Prakticky půjde zejména o případy škody (újmy) při výkonu veřejné moci zákonem svěřené subjektům veřejného práva v rámci profesní či vysokoškolské (akademické) samosprávy. To však neznamená, že by veřejnoprávní subjekty (odlišné od územních samosprávných celků) za škodu (újmu) vzniklou při výkonu zákonem svěřené samostatné působnosti vůbec neodpovídaly; jejich odpovědnost se ovšem neřídí zákonem č. 82/1998 Sb., nýbrž obecnými předpisy.

II. V případě rozhodnutí děkana Teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, jímž bylo ukončeno studium studenta na této veřejné vysoké škole, se jedná o rozhodnutí samosprávného akademického orgánu (součásti) veřejné vysoké školy, kterým bylo rozhodováno ve smyslu § 6 odst. 1 písm. e) ZoVŠ o právech a povinnostech studenta této vysoké školy. Šlo tedy o rozhodnutí spadající do samosprávné působnosti veřejné vysoké školy, za jejíž výkon neodpovídá podle § 3 odst. 1 písm. b) a násl. zák. č. 82/1998 Sb. stát, nýbrž sama veřejná vysoká škola podle obecných předpisů o náhradě újmy.

V rozsahu navazujících řízení vedených před správními soudy pak lze posuzovat odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty třetí zák. č. 82/1998 Sb., tj. za nepřiměřenou délkou řízení. Ve vztahu k takovému nároku je příslušným úřadem Ministerstvo spravedlnosti podle § 6 odst. 2 písm. a) zák. č. 82/1998 Sb.

Oba nároky (na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež měla vzniknout průběhem správního řízení o ukončení studia na vysoké škole, a nárok vzniklý v důsledku délky na toto řízení navazujících řízení před správními soudy) je však třeba rozlišovat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2301/2017, ze dne 31. 7. 2019


31.10.2019 00:01

Porušení povinnosti předem projednat se znalcem možnost jeho ustanovení

V souladu se zákonem je orgán veřejné moci s účinky po 1. 1. 2012 bezvýjimečně povinen se znalcem vždy předem projednat možnost (vhodnost) jeho ustanovení. Může se tak stát jak písemně (mailem), tak i ústní formou (např. prostřednictvím telefonu), způsob a obsah projednání by však měl být zachycen v obsahu příslušného spisu.

Přestože porušení (svým charakterem spíše pořádkové) povinnosti předem projednat se znalcem možnost jeho ustanovení není takovou vadou řízení, která by sama o sobě mohla mít vliv na věcnou správnost konečného rozhodnutí nebo na procesní účinky ustanovení konkrétního znalce, její porušení ze strany orgánu veřejné moci, pokud zapříčinilo podstatné prodloužení konkrétního řízení, bude zpravidla okolností přičitatelnou k tíži státu při hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci ve smyslu § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk. Platí totiž, že okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3290/2018, ze dne 30. 7. 2019


16.10.2019 00:01

Nepřiměřená délka řízení o odstranění stavby malé vodní elektrárny

I. Stavební řízení o odstranění vodohospodářského díla (stavby malé vodní elektrárny) spadá pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod; na takové řízení je proto aplikovatelné stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 a vyvratitelná domněnka vzniku újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení.

II. V posuzovaném případě žalobce uplatnil nárok na přiznání přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku stavebního řízení vedeného před správními orgány a za nepřiměřenou délku na něj navazujícího řízení vedeného správními soudy. V souladu s výše uvedeným řízení správní i navazující řízení soudní spadají pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Za daného stavu tak lze uzavřít, že žalobce v řízení uplatnil pouze jeden nárok na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť z hlediska přiměřenosti délky řízení bylo zapotřebí posuzovat jak předmětné správní řízení, tak soudní řízení jako jeden celek. S ohledem na ustanovení § 6 odst. 3 OdpŠk a ustanovení § 21 odst. 5 věty druhé o. s. ř. je tak v posuzované věci příslušným úřadem jednajícím jménem státu je Ministerstvo financí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3246/2017, ze dne 12. 7. 2019


07.10.2019 00:01

Nezákonné rozhodnutí v nadále pokračujícím řízení

Podmínka existence nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 a 2 OdpŠk je splněna tehdy, bylo-li pravomocné nebo předběžně vykonatelné rozhodnutí zrušeno nebo změněno pro nezákonnost, a to bez ohledu na další průběh řízení, v němž bylo dané rozhodnutí vydáno.

Případné pokračování řízení, v němž došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, může být významné z hlediska posouzení příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou újmou, a to zásadně s přihlédnutím k tomu, jak je poškozeným újma a příčinná souvislost konstruována.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1954/2019, ze dne 11. 9. 2019


25.09.2019 00:02

K odpovědnosti za porušení práva Evropské unie Ústavním soudem

Ústavní soud České republiky není soudem, na který by dopadla povinnost položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie dle čl. 267 alinea 3 Smlouvy o fungování Evropské unie; rozhodnutí Ústavního soudu tak nelze přezkoumávat z hlediska tvrzeného porušení práva Evropské unie.

Ústavní soud tedy neměl v posuzovaném řízení povinnost předložit Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku, a proto není důvodů k revizi nálezové judikatury Ústavního soudu o nepřípustnosti přezkoumávání jím vydaných rozhodnutí ze strany obecných soudů, a to ani ve věcech, v nichž bylo či mělo být aplikováno právo Evropské unie. Uvedené právní posouzení na vnitrostátní úrovni ve výsledku nezbavuje poškozené práva na náhradu škody (újmy) způsobené porušením práva Evropské unie, své nároky však nemohou odvozovat od rozhodnutí Ústavního soudu o podané ústavní stížnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3378/2018, ze dne 26. 6. 2019


20.09.2019 00:06

ÚS: K odpovědnosti státu za nezákonné přestupkové řízení

Ústavní soud dále v rámci své rozhodovací činnosti dospěl k závěru, že obecné soudy jsou při aplikaci zákona o odpovědnosti státu povinny dostatečně zohlednit podstatu a účel garance práva na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci, plynoucí z čl. 36 odst. 3 Listiny. Jestliže se v průběhu trestního řízní nepotvrdí původní podezření orgánů činných v trestním řízení, že stěžovatel spáchal trestný čin, a věc je postoupena do přestupkového řízení, je nutno hledět na usnesení o zahájení trestního stíhání a na něj navazující trestní řízení jako na nezákonné. Za období od zahájení trestního stíhání do postoupení věci by tedy stěžovateli měla být přiznána náhrada škody, která mu v příčinné souvislosti s vedením trestního řízení vznikla. Pozdější shledání viny ze spáchání přestupku nemá na právě uvedený závěr žádný vliv. Přestupkové řízení představuje z pohledu ústavního práva samostatnou fázi řízení, ve které již nebylo možné odčinit následky „zbytečně“ vedeného trestního řízení (k tomu srov. nález sp. zn. II. ÚS 2767/16 ze dne 7. 8. 2018; obdobně též nález sp. zn. II. ÚS 1930/17 ze dne 14. 11. 2017).

V nálezu sp. zn. II. ÚS 3005/14 ze dne 5. 5. 2015 (N 87/77 SbNU 273) Ústavní soud konstatoval, že pokud se správní orgány v přestupkovém řízení dopustily procesních pochybení v intenzitě, která „mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí ve věci samé“ [§ 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů], a proto bylo odvolací správní rozhodnutí zrušeno krajským soudem, nicméně pro uplynutí zákonné prekluzivní lhůty pro projednání přestupku (§ 20 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů) již nemohlo být pokračováno v dalším řízení, v němž by byla napravena zjištěná procesní pochybení, nelze tuto okolnost klást k tíži stěžovatele v tom směru, že mu nenáleží nárok na náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech na právní zastoupení v průběhu přestupkového řízení podle zákona o odpovědnosti státu. To nicméně neznamená, že by každé zahájení přestupkového řízení či procesní postup správních orgánů v jeho průběhu, které by nevyústily v pravomocné meritorní rozhodnutí správních orgánů o projednávaném přestupku, bylo možné paušálně považovat za nesprávný úřední postup, resp. nezákonné rozhodnutí, zakládající bez dalšího odpovědnost státu za škodu podle zákona o odpovědnosti státu. Ústavně zaručené právo na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny se totiž neuplatní např. tehdy, je-li uplynutí zákonné prekluzivní lhůty k projednání přestupku spíše přímým důsledkem procesní taktiky obviněného, příp. jeho právního zástupce, založené na „obstrukčním“ jednání, než liknavosti či jiného pochybení správního orgánu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1099/19, ze dne 3. 9. 2019


20.09.2019 00:05

ÚS: Náhrada nákladů řízení po uplatnění nároku dle § 14 OdpŠk

Předžalobní uplatnění nároku dle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. naplňuje obdobný účel jako předžalobní výzva dle § 142a o. s. ř. ve standardním občanskoprávním řízení. Jak ostatně potvrzuje i právní doktrína, úprava předžalobního uplatnění nároku dle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. je úpravou speciální k § 142a o. s. ř., zaslání předžalobní výzvy poté, co bylo postupováno dle § 14 zákona č. 82/1998 Sb., je proto úkonem nadbytečným (Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 280).

V posuzovaném řízení stěžovatelka nárok na náhradu škody dle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. u příslušného úřadu uplatnila dne 31. 8. 2016, náhradu škody však od státu neobdržela. Částečného uspokojení jejího nároku se jí dostalo teprve dne 22. 6. 2017, tj. téměř rok po uplatnění nároku a čtyři měsíce po podání žaloby k soudu. Postup odvolacího soudu, který náklady řízení stěžovatelce nepřiznal, ačkoli byla částečně úspěšná, z důvodu, že po uplatnění nároku u příslušného úřadu nezaslala státu ještě předžalobní výzvu dle § 142a o. s. ř., nejenže zcela odporuje výše uvedenému smyslu a systematice obou předžalobních institutů, ale též zcela neodůvodněně zvýhodňuje stát oproti žalujícímu jednotlivci, čímž nepřípustně omezuje rozsah základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3627/18, ze dne 3. 9. 2019


20.09.2019 00:03

ÚS: Povinnost poučit účastníka při změně judikatury NS

Pokud soud v řízení o náhradě škody za nesprávný úřední postup poté, co v jeho průběhu dojde ke změně judikatury Nejvyššího soudu, nepoučí účastníka ve smyslu § 118a o. s. ř. konkrétně o povinnosti tvrdit a prokazovat ty skutkové okolnosti, které z hlediska hypotézy použité hmotněprávní úpravy mohou přivodit příznivé rozhodnutí ve věci, poruší práva účastníka zaručená čl. 36 odst. 1 a 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2872/18, ze dne 23. 7. 2019


10.09.2019 00:01

Náhrada účelně vynaložených nákladů na obhajobu

Neskončí-li trestní stíhání osoby, proti které bylo vedeno pro několik skutků spáchaných v souběhu pravomocným odsouzením za skutek, za nějž hrozil nejvyšší trest, a tento skutek byl rozhodný pro výpočet odměny obhájce dle § 12 odst. 5 advokátního tarifu, jde v řízení dle zák. č. 82/1998 Sb. o náhradu účelně vynaložených nákladů za takové zastupování bez jejího snížení za skutky, za jejichž spáchání osoba byla odsouzena.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1415/2019, ze dne 11. 6. 2019


29.08.2019 00:02

Nepřiměřená délka odvolacího daňového řízení a navazujícího soudního řízení

Odvolací daňové řízení týkající se převedení přeplatku na dani, jakožto postup upravený daňovými předpisy, nemá civilněprávní povahu. Předmětné odvolací daňové řízení tedy není řízením, na které dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod, a není tak možné na něj aplikovat ani stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. Nelze se proto ohledně něho dovolávat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, ale do úvahy připadá toliko nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 věty druhé nebo třetí OdpŠk (spočívající v neučinění úkonu v zákonné nebo přiměřené lhůtě).

S ohledem na to, že kritéria obsažená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy mají kumulativní povahu, je třeba zároveň dospět k závěru, že nejen daňové, ale ani navazující soudní řízení před správními soudy nespadají pod rozsah tohoto ustanovení Úmluvy. Nicméně skutečnost, že soudní řízení správní nespadá do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy, bez dalšího neznamená, že by jeho účastníci neměli právo na projednání věci v přiměřené době. Toto právo sice neplyne ani z čl. 38 odst. 2 Listiny, který zakládá oproti čl. 6 odst. 1 Úmluvy toliko na projednání věci bez průtahů, nikoli v přiměřené době, ale plyne z § 6 odst. 1 o. s. ř., který je podle § 64 s. ř. s. použitelný i pro poměry správního soudnictví a který ukládá soudu povinnost postupovat tak, aby ochrana práv byla rychlá.

Za takového stavu se ovšem v případě újmy způsobené průběhem odvolacího daňového řízení a újmy způsobené délkou řízení před správními soudy jedná o skutkově samostatné nároky, kdy u řízení před správními soudy se posuzuje přiměřenost celkové délky řízení a s ní spojená nejistota účastníka řízení o jeho výsledku, byť ani ono čl. 6 odst. 1 Úmluvy nepodléhá, a u řízení před finančním úřadem je především třeba zabývat se otázkou, zda stát průběhem daňového řízení zasáhl do práva, jehož ochrany či realizace se poškozený v daňovém řízení domáhal, přičemž takový zásah a z něho vycházející nemajetkovou újmu, jakož i adekvátnost požadované formy a výše zadostiučinění, musí žalobce tvrdit a prokazovat.

Skutková samostatnost nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou délkou daňového odvolacího řízení, které nepodléhá čl. 6 odst. 1 Úmluvy ani čl. 38 odst. 2 Listiny, a nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva na přiměřenou délku řízení před správními soudy pak neumožňuje učinit závěr o jednotě uvedených řízení a posuzovat přiměřenost jejich délky jako celek.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1838/2017, ze dne 29. 5. 2019


26.08.2019 00:01

Nepřiměřená délka exekučního řízení zahájeného správcem konkursní podstaty

Ve věci nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku exekučního řízení, v němž správce konkursní podstaty vymáhal pohledávku úpadce za jeho dlužníkem (povinným), neuplatňuje správce svůj nárok. I v takové věci proto soud musí přihlédnout ke kritériím zmíněným v Rc 58/2011, tedy k a) složitosti případu, b) chování poškozeného, c) postupu příslušných orgánů, d) významu předmětu řízení pro poškozeného. Není tedy správný názor odvolacího soudu, že dopady nejistoty spojené s nepřiměřenou délkou řízení se mohou projevit spíše (jen) u úpadce či povinných; způsob zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb. zde neovlivňuje skutečnost, že se jej domáhá správce konkursní podstaty.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2241/2017, ze dne 30. 4. 2019


23.08.2019 00:02

ÚS: Zpoplatnění odvolání v řízení dle zákona č. 82/1998 Sb.

Ze zákona České národní rady č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v části, která byla novelizována zákonem č. 296/2017 Sb., nelze dovodit oprávnění státu závažně a nadměrně ztížit uplatnění práva na přístup k soudu zpoplatněním podání odvolání v řízení o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem, neboť v tomto zákoně pro to chybí výslovná úprava vyžadovaná v čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (lex scripta et stricta) a dovozování takové povinnosti bez zákonného podkladu je proto v rozporu s principem zákonnosti výkonu státní moci (zákazem svévole) podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 177/19, ze dne 30. 7. 2019


15.08.2019 00:00

Promlčecí lhůta dle § 32 odst. 3 OdpŠk ve vztahu k dosavadnímu účastníku

I pro účely stanovení počátku běhu promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk se ve vztahu k dosavadnímu účastníku řízení, jehož účast na řízení končí, považuje za rozhodující právní moc usnesení o procesním nástupnictví vydaného podle § 107a o. s. ř.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1724/2017, ze dne 24. 4. 2019


07.08.2019 00:01

Odpovědnost za nemajetkovou újmu způsobenou zrušeným rozhodčím nálezem

Za výkon veřejné moci nelze považovat rozhodovací činnost rozhodců či rozhodčích soudů, byť byly zřízeny zákonem o rozhodčím řízení za účelem rozhodování majetkových sporů nezávislými a nestrannými rozhodci. Nelze tak ani dovodit odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodčím nálezem, který byl soudem zrušen pro neplatnost rozhodčí doložky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2244/2017, ze dne 29. 4. 2019


07.08.2019 00:00

Neumožnění složení slibu přísedícího jako nesprávný úřední postup

Jestliže zastupitelstvo města zvolilo přísedícího, aniž si předem vyžádalo vyjádření předsedy soudu dle § 64 odst. 3 zákona o soudech a soudcích, je takový postup porušením zákona; ze zákona však současně nevyplývá, že by důsledkem takového porušení zákona měla být neplatnost volby, příp. jiný obdobný následek (např. že by se k volbě nepřihlíželo nebo že by se mělo za to, že občan nebyl přísedícím zvolen).

Předseda soudu, má-li za to, že přísedící nesplňuje předpoklady pro ustanovení přísedícím, může postupem podle § 97 odst. 1 zákona o soudech a soudcích navrhnout zastupitelstvu, které přísedícího zvolilo, odvolání z funkce. V souvislosti s podáním návrhu na odvolání z funkce může předseda soudu postupem podle § 101 zákona o soudech a soudcích přísedícího i dočasně zprostit funkce. Jestliže však zastupitelstvo na jeho návrh přísedícího neodvolá, je takovým rozhodnutím předseda soudu nepochybně vázán, zaniká i dočasné zproštění funkce a předseda soudu je povinen přísedícímu umožnit další výkon funkce, což v prvé řadě zahrnuje umožnit mu složení slibu.

Dikce ustanovení § 62 zákona o soudech a soudcích nedává předsedovi soudu jakýkoliv prostor pro úvahu, zda složení slibu umožní. Byť formu složení slibu zákon nestanoví, je tento již tradičně skládán ústně s následným podpisem jeho listinné podoby. Pokud toto předseda soudu žalobci v přiměřené lhůtě po jeho volbě neumožnil, jedná se o porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu (předsedy soudu), tedy nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1711/2017, ze dne 29. 4. 2019


02.08.2019 00:01

ÚS: Poplatek ve věci náhrady škody za nezákonné trestní stíhání

Vybírání soudního poplatku za odvolání podané žalobcem ve věci náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem je v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3668/18, ze dne 26. 6. 2019


17.07.2019 00:01

Nepřiměřená délka řízení o vydání územního rozhodnutí

Z hlediska pojmu soukromé věci je působnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dána tehdy, je-li předmětem posuzovaného správního řízení přímo otázka výkonu vlastnického práva. V posuzované věci žalobkyně vlastnicí pozemků, jichž se řízení o vydání územního rozhodnutí týkalo, nebyla. Nelze tedy uvažovat o tom, že by posuzované řízení jakýmkoli způsobem zasáhlo do jejího práva civilní povahy ve vztahu k těmto pozemkům.

Lze rozumět námitkám žalobkyně, podle kterých získání kladného územního rozhodnutí bylo důležité pro její podnikání, neboť v budoucnu hodlala předmětné pozemky zakoupit, realizovat na nich stavbu bytového domu a z něj pak mít zisk. Ve světle judikatury ESLP však nelze uzavřít, že by tyto okolnosti byly přímo předmětem posuzovaného řízení, tj. že by uvedené řízení mělo přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu práva žalobkyně podnikat. Žalobkyně totiž odvozovala realizaci daných práv nikoli od výsledku územního řízení, ale od svého potenciálního vlastnictví předmětných pozemků.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1300/2017, ze dne 25. 4. 2019


03.07.2019 00:00

Nárok státu na regresní úhradu podle zákona č. 82/1998 Sb.

V regresním řízení podle zák. č. 82/1998 Sb. nelze přiznat České republice právo na regresní úhradu v souvislosti s jiným nárokem, než který uplatňoval poškozený v předchozím odškodňovacím řízení, a který Česká republika uspokojila.

Nesouhlasná argumentace tvrdící, že pro soud rozhodující v řízení o regresním nároku je závazné právní posouzení, jež učinil soud v odškodňovacím řízení, zcela pomíjí § 159a odst. 1 o. s. ř., jakož i § 18 odst. 6 zákona č. 82/1998 Sb. Z těchto ustanovení totiž vyplývá, že výrok pravomocného rozsudku vydaného v odškodňovacím sporu mezi poškozeným a státem není závazný pro účastníky regresního řízení, a proto žalovaný v regresním řízení může uplatňovat všechny námitky, jež by bylo možno uplatnit vůči poškozenému v původním odškodňovacím řízení. Mezi takové námitky lze řadit i obranu, že nárok poškozeného na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě nebyl na základě právní úpravy dán.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1414/2017, ze dne 25. 3. 2019


02.07.2019 00:01

K posuzování nepřiměřené délky kompenzačního řízení

Při posuzovaní odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení je v případě řízení, jehož předmětem byl nárok, který bylo třeba předběžně uplatnit podle § 14 a 15 OdpŠk, nutno do celkové délky řízení započítat i dobu tohoto předběžného projednání, maximálně však dobu 6 měsíců.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, ze dne 27. 3. 2019


< strana 1 / 25 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů