// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

06.03.2025 00:02

K valorizaci přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení

Z rozhodovací praxe vyplývá, že Evropský soud pro lidská práva („ESLP“) ani v době po přijetí stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 („Stanovisko“) nepřistoupil k valorizaci částek přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, a to ani vzhledem k ekonomické situaci. Závěry obsažené ve Stanovisku tak jsou i nadále pro poměry České republiky aktuální, přičemž je to rozhodovací činnost ESLP, která je pro nastavení výše odškodnění za porušení základních práv zaručených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod určující. Nadále platí, že částky přiznávané soudy v České republice za porušení práva na přiměřenou délku řízení lehce splňují kritéria stanovená judikaturou ESLP zejména v rozhodnutí ve věci Apicella proti Itálii, a rozhodně nelze uzavřít, že by nesplňovaly ani minimální standard, který z hlediska odškodňování judikatura ESLP i nadále představuje. Změny v cenové úrovni v České republice na daný závěr nemají žádný vliv.

Nadto je zřejmé, že v době přijetí Stanoviska, kdy ještě nebyla rozvinuta judikatura k odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu vzniklou z jiných důvodů, zejména z důvodu nezákonného omezení osobní svobody, nebo z důvodu trestního stíhání, které neskončilo odsouzením, nastavil Nejvyšší soud základní rozpětí pro odškodnění jednoho roku trvání průtažného řízení velmi štědře. V průběhu času tak dochází k tomu, že se nastavení hladiny odškodnění mezi uvedenými typy újem, z nichž újma způsobená omezením svobody a trestním stíháním bývá typově závažnější než újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení, teprve postupně vyrovnávají. I to je důvod, proč Nejvyšší soud není připraven základní rozpětí pro odškodnění porušení práva na přiměřenou délku řízení v tuto chvíli měnit.

Nejvyšší soud shrnuje, že důvody pro případné navýšení částek zadostiučinění nad rámec daný Stanoviskem je nutno hledat jednak ve srovnání s aktuální judikaturou ESLP, aby částky přiznávané českými soudy nepřestaly naplňovat minimální standard ochrany práv vyplývající z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a judikatury ESLP, jednak ve srovnání s částkami zadostiučinění přiznávanými českými soudy na náhradu jiných nemajetkových újem, nesvědčí-li i bez toho pro navýšení zadostiučinění, a to i základní částky za jeden rok řízení, potřeba spravedlivého rozhodnutí ve věci daná konkrétními okolnosti případu, zvláště pokud se tyto zjevně vymykají obvykle posuzovaným skutečnostem.

Pokud tedy odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neshledal důvod pro navyšování základní částky zadostiučinění pouze z důvodu růstu životní úrovně ve společnosti, je jeho právní posouzení věci správné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, ze dne 16. 1. 2025

06.03.2025 00:01

Posuzování celkové délky exekučního řízení

Má-li každé exekuční řízení jiný předmět, nelze je (pro účely určení celkové délky exekučního řízení) posuzovat jako řízení jediné. Následné exekuční řízení vedené pro vymožení pohledávky představované náhradou nákladů přiznanou v posuzovaném exekučním řízení nemá vliv na délku posuzovaného řízení, jelikož se jedná o jinou pohledávku, než která byla předmětem posuzovaného řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, ze dne 16. 1. 2025

26.02.2025 00:02

Újma způsobená pozdějším zrušením rozhodnutí pro nezákonnost

Pro poškozeného příznivé pravomocné rozhodnutí (o schválení technické způsobilosti motorového vozidla), které v něm vyvolalo dobrou víru v to, že jde o rozhodnutí správné a zákonné, a bez nějž by si předmětné motorové vozidlo nepořídil, může představovat podstatnou příčinu vzniku škody spočívající ve znehodnocení vozidla ztrátou jeho způsobilosti k provozu na pozemních komunikacích, bylo-li pro nezákonnost takové rozhodnutí následně zrušeno.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2068/2024, ze dne 28. 11. 2024

26.02.2025 00:01

Aktivní legitimace k podání žaloby dle § 7 odst. 1 OdpŠk

Nejvyšší soud přiznal v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1339/2022 postavení účastníka řízení ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk osobě, která sice nemohla být účastníkem správního řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, neboť jí zákonná úprava postavení účastníka řízení nepřiznávala, ale byla žalobcem v řízení před správním soudem, v němž bylo dané správní rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno. Důvodem pro shledání aktivní legitimace byla v popisovaném případě právě podobnost s aktivní legitimací u náhrady škody způsobené nezákonným opatřením obecné povahy.

V posuzovaném případě nebyla žalobkyně účastníkem původně vedeného řízení o schválení technické způsobilosti předmětného vozidla, které vyústilo ve vydání rozhodnutí, avšak nepochybně byla účastníkem řízení o nařízení obnovy tohoto řízení zahájeném podle § 100 odst. 4 správního řádu a následně obnoveného správního řízení. S ohledem na judikaturu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že žalobkyně, přestože nemohla být účastníkem původního správního řízení, jež vedlo k vydání nezákonného rozhodnutí, podmínku upravenou ustanovením § 7 odst. 1 OdpŠk splňuje, byla-li účastníkem následného řízení o obnově předmětného správního řízení a obnoveného správního řízení, v němž bylo toto rozhodnutí zrušeno.

Takový závěr šetří podstatu základního práva na náhradu újmy způsobené výkonem veřejné moci, jak vyplývá z čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Jeví se [per argumentum reductione ad absurdum] neudržitelným závěr, podle něhož by náhradu škody mohl ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk uplatňovat jen takový subjekt, který byl vlastníkem věci, o níž se rozhodovalo jak v době vydání nezákonného rozhodnutí, tak i v době jeho zrušení, avšak v případě singulární sukcesse nastalé v mezidobí by již ani původnímu vlastníku (jehož jmění by se v důsledku pozdějšího zjištění nezákonnosti rozhodnutí až po převodu věci nijak nezmenšilo), ale ani novému vlastníku (pozdějšímu účastníku řízení), u něhož by měl být vznik nároku vyloučen pouze a jen tím, že nebyl účasten řízení v době vydání nezákonného rozhodnutí, právo na náhradu škody nesvědčilo.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2068/2024, ze dne 28. 11. 2024

14.02.2025 00:03

ÚS: Výše odškodnění za nedůvodné trestní stíhání političky

Pokud stát zasáhne do života člověka nedůvodným trestním stíháním, poškodí či dokonce zničí jeho postavení ve společnosti a mnohdy i v rodině, musí výše odškodnění odpovídat takovému zásahu. Výše odškodnění nemateriální újmy totiž jistým způsobem vypovídá i o úctě státu k soukromému a veřejnému životu jednotlivých lidí.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2241/24, ze dne 20. 11. 2024

05.02.2025 00:02

Zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního stíhání

Zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení trestní odpovědnosti obviněného, které nastalo v průběhu tohoto trestního stíhání v důsledku změny právní kvalifikace skutku, jehož spáchání bylo obviněnému kladeno za vinu, nepředstavuje jinou formu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou obviněnému nepřiměřenou délkou tohoto trestního stíhání ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2135/2024, ze dne 27. 11. 2024

27.01.2025 00:01

Mimořádná opatření vydaná dle § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví

Mimořádná opatření vydaná Ministerstvem zdravotnictví dle § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) krizového zákona (tj. v době krizového stavu za účelem řešení krizové situace, příp. odstranění jejích následků) je třeba považovat za krizová opatření podle krizového zákona, neboť každé rozhodnutí správního orgánu (v posuzovaném případě opatření obecné povahy) je třeba vykládat materiálně, nikoliv formálně, a není tak rozhodné, jak je označeno, jakou má formu či strukturu, nýbrž zda je způsobilé negativně zasáhnout právní sféru žalobce.

V dané věci tedy není pro zhodnocení charakteru posuzovaných mimořádných opatření rozhodné, že jsou označena jen jako mimořádná opaření vydávaná dle § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví, ale to, zda se z materiálního hlediska jedná o mimořádná opatření vydávaná dle § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) krizového zákona (tj. v době krizového stavu za účelem řešení krizové situace, příp. odstranění jejích následků). Jedná se totiž o krizová opatření vydávaná orgánem krizového řízení na základě zmocnění v krizovém zákoně, byť i v rozsahu (běžné) působnosti tohoto orgánu krizového řízení založené jiným právním předpisem. Za této situace, pokud vydalo Ministerstvo zdravotnictví v době krizového stavu za účelem řešení krizové situace mimořádné opatření (byť formálně označené jako mimořádné opatření dle § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví), jednalo se o opatření vydané dle krizového zákona a za škodu způsobenou jeho prováděním odpovídá stát dle § 36 odst. 1 krizového zákona.

Jinými slovy řečeno, stát se nemůže zprostit své odpovědnosti za škodu dle § 36 krizového zákona pouze tím, že posuzované mimořádné opatření označí jako opatření vydávané dle § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví, ačkoliv tak fakticky činí ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) krizového zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1101/2024, ze dne 13. 11. 2024

12.12.2024 00:05

ÚS: Formalistický výklad zákona o odpovědnosti státu za škodu

V materiálně chápaném právním státě je předpokladem takový výklad právních předpisů, který odpovídá myšlence spravedlnosti a převažujícím hodnotám ve svobodné společnosti. Základní povinností soudů je vzít v úvahu a odpovědně zvážit veškeré okolnosti a zvláštnosti individuálního případu, aby jejich rozhodnutí nebylo pouze formálně správné, ale zejména spravedlivé. Není možné, aby jasné pochybení soudu bylo vyloženo jen k tíži účastníka řízení, který počínání protistrany a soudu nemohl nijak ovlivnit, a který v souvislosti s uvedeným pochybením přišel o značnou část majetku. Pokud byl některý účastník soudního řízení nucen v důsledku nesprávného úředního postupu (formální chybě soudu) zaplatit vysoký soudní poplatek, aby byl tento nesprávný postup napraven a mohlo proběhnout řádné řízení, došlo ke zřejmé újmě, jejímž důsledkem bylo zmenšení majetku takového účastníka řízení.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1460/23, ze dne 29. 10. 2024

26.11.2024 00:01

Informativní dopis jako tzv. jiná náhrada nemajetkové újmy dle OdpŠk

I. Tzv. „očišťující dopis“ může být výjimečně odpovídající formou zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk, i s přihlédnutím k zásadě presumpce neviny, zásadně omezenou na situace, kde takový dopis nebude jen nadbytečně duplikovat satisfakční účinky veřejně vyhlašovaného zprošťujícího rozsudku.

Půjde např. o případ, kdy se pochybení orgánů činných v trestním řízení promítne např. do postavení osob na trestním řízení jen zúčastněných, ve vztahu k nimž ani zprošťující rozsudek (jiné obdobné rozhodnutí ve svých důsledcích negující účinky usnesení, jímž bylo zahájeno trestní stíhání) nebude mít kompenzační účinky. Typicky se jedná např. o osoby, u nichž byla provedena nezákonně domovní prohlídka, o níž se dozvěděla veřejnost, o osoby, u nichž došlo k jejich postižení v důsledku záměny subjektu, o případy, kdy zlovolnou činností orgánu činného v trestním řízení byl o obviněném sdělen třetí osobě hrubě nepravdivý údaj nesouvisející s probíhajícím trestním řízením apod. V každém případě by adresáty tzv. očišťujícího dopisu měly být převážně osoby, vůči nimž poškozený prokáže velmi úzký vztah (rodinný, sousedský či pracovní) a současně prokáže konkrétní okolnosti, které nejen svědčí o hrubém narušení tohoto vztahu, ale i okolnosti, pro které nelze dosáhnout reparace narušeného vztahu jinak než právě očišťujícím dopisem.

II. Stát (příslušný ústřední orgán) není oprávněn zjišťovat absentující údaj o (aktuálním) bydlišti jednotlivých adresátů informativního dopisu z údajů „evidence obyvatel“. Ministerstvo spravedlnosti (ani jiný ústřední orgán státní správy uvedený v § 6 OdpŠk) není oprávněn požadovat údaje shromažďované v evidenci obyvatel (ze základního registru), protože k tomu není zákonem (OdpŠk ani jiným předpisem) zmocněn. Ministerstvo spravedlnosti, při odškodňování nároků uplatněných podle OdpŠk nevystupuje jako orgán veřejné moci.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1335/2024, ze dne 23. 9. 2024

05.11.2024 00:01

Průtahy v průběhu vykonávacího řízení

Z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci nelze státu klást k tíži státu, že v rámci vykonávacího řízení musel vyčkávat na návrh oprávněného na nařízení (dalšího) výkonu rozhodnutí pro vymožení peněžitého plnění; případná prodleva jde naopak k tíži poškozeným z hlediska kritéria složitosti posuzované věci.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1462/2024, ze dne 9. 9. 2024

04.11.2024 00:01

Zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky

I. Pokud trestní stíhání skončilo zastavením z důvodu jeho nepřiměřené délky, nepřichází ve vztahu k náhradě škody a nemajetkové újmy způsobené obviněnému jeho nezákonným trestním stíháním v úvahu analogická aplikace § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk ani v situaci, kdy obviněný sám toto zastavení z uvedeného důvodu navrhl.

II. Zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky za podmínek, kdy obviněný neměl možnost prohlásit, že na projednání věci trvá, a sám o zastavení trestního stíhání nežádal, je prostředkem zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, zásadně ovšem nedostačuje k úplnému odčinění způsobené újmy (srov. NS 30 Cdo 4773/2017).

V nyní řešeném případě obviněný zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky sám opakovaně požadoval, pročež je namístě závěr, že byl s touto formou odškodnění nemajetkové újmy, jež mu byla nepřiměřenou délkou jeho trestního stíhání způsobena, srozuměn (nebyla mu tedy soudem vnucena). Lze tudíž odvolacímu soudu přisvědčit v názoru, že za této situace by bylo možné považovat zastavení předmětného trestního stíhání, k němuž se obviněnému nadto od žalované dostalo též konstatování porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, za zásadně postačující formu zadostiučinění předmětné nemajetkové újmy. Závěr o adekvátnosti takovéhoto odškodnění nicméně nelze ani v takovémto případě přijmout bez jeho konfrontace s kritérii upravenými v § 31a odst. 3 OdpŠk, a to tím spíše, je-li poškozeným zpochybňován. Platí totiž, že nejen na závěru o nepřiměřenosti délky řízení, ale v návaznosti na něm i na závěru o případné formě a výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 899/2024, ze dne 11. 9. 2024

02.10.2024 00:01

Sepsání podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona

Sepsání podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona je samostatně účtovatelným úkonem právní služby dle § 11 odst. 1 písm. l) vyhlášky č. 177/1996 Sb. a může se tak jednat o součást nákladů účelně vynaložených poškozeným na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu dle § 31 zákona č. 82/1998 Sb.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3000/2023, ze dne 30. 7. 2024

10.09.2024 00:01

Zrušení rozhodnutí pro nezákonnost ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk

Veřejný ochránce práv, jehož pravomoc je zakotvena v zákoně, je státním orgánem ve smyslu § 3 odst. 1 OdpŠk. Není přitom rozhodné, že v rámci své činnosti nerozhoduje o právech a povinnostech jiných subjektů cestou individuálních nebo obecně závazných aktů. Výkon veřejné moci ve smyslu § 1 odst. 1 OdpŠk musí totiž nutně zahrnovat výkon jakékoli veřejnoprávní pravomoci, kterou je státní orgán ze zákona nadán, byť by tato pravomoc spočívala například v poskytování určitých informací nebo zveřejňování zpráv. Výkon této pravomoci je pak i úředním postupem, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti státu za ni podle § 13 odst. 1 OdpŠk.

Nicméně veřejný ochránce práv nejen nemá ze zákona ani z Ústavy pravomoc konstatovat nezákonnost rozhodnutí způsobem, kterým by autoritativně (přímo) zasahoval do práv a povinností osob, tedy zakládal, měnil, či rušil právní poměry osob, ale právní řád České republiky nepřiznává činnosti veřejného ochránce práv (v dané věci jeho Zprávě včetně Závěrečného stanoviska) ani takový důsledek, že by měl pravomoc konstatovat nezákonnost rozhodnutí s přímými (donucujícími, závaznými) účinky aplikace zákona č. 82/1998 Sb. soudem, kteroužto nezákonností by měl být soud ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk vázán (a to ani v případě, že by byla brána v úvahu nezákonnost rozhodnutí v materiálním smyslu). Uvedené platí tedy i za situace, že by jeho Zpráva (včetně Závěrečného stanoviska) měla mít pozitivní (kladný) dopad do právních poměrů dovolatelky. V poměrech této věci však není rozhodné, zda Zpráva veřejného ochránce práv (i jeho Závěrečné stanovisko) má či nemá ochranný dopad do právních poměrů dovolatelky (tj. zda má namítaným způsobem chránit její zájmy, pokud mohly být narušeny správními orgány), neboť k tomu, aby byla závaznou právě ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, chybí veřejnému ochránci práv v právním státě, kterým Česká republika je, již shora definovaná pravomoc, jejíž charakter je u veřejného ochránce práv „toliko“ iniciační, doporučující a kontrolní.

Pravomoc konstatovat nezákonnost rozhodnutí byť jen v „materiálním slova smyslu“ je nutno hledat pouze u příslušných orgánů v rámci řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, typicky řízení o řádném či mimořádném opravném prostředku, případně v navazujícím řízení správního soudnictví (dle s. ř. s. či o. s. ř.) či řízení před Ústavním soudem. Současně platí, že rozhodovací pravomoc těchto orgánů (soudy a Ústavní soud nevyjímaje) nemůže být obsahem Zprávy veřejného ochránce práv či jeho Závěrečného stanoviska dotčena. Není-li veřejný ochránce práv tím příslušným orgánem, který by mohl rozhodnutí správního úřadu zrušit či jen pro poměry daného řízení (včetně případně navazujícího řízení před správními soudy či Ústavním soudem) závazně konstatovat jeho nezákonnost, nelze ho považovat ani za „příslušný orgán“ ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, a to bez ohledu na konkrétní okolnosti daného případu, dle dovolatelky snad zvláštního zřetele hodných. Pro takové okolnosti ovšem nemusí být v některých případech splněna podmínka využití opravného prostředku ve smyslu § 8 odst. 3 OdpŠk, podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk však okolnostmi zvláštního zřetele hodnými nahrazena být nemůže.

Právní závěr odvolacího soudu o tom, že v posuzované věci nebyl dán odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí, neboť veřejnému ochránci práv zákon nesvěřuje pravomoc autoritativně rušit či měnit správní rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk (ve formálním ani materiálním slova smyslu), je tak správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1638/2023, ze dne 30. 7. 2024

03.09.2024 00:01

Nepředání vymoženého plnění a dokumentace novému exekutorovi

Bývalý soudní exekutor, jemuž zanikl výkon úřadu soudního exekutora, se dopouští nesprávného úředního postupu, jestliže po zániku výkonu úřadu soudního exekutora v rozporu s ustanovením § 15 odst. 5 ex. řádu nepředal nově jmenovanému soudnímu exekutorovi, jenž exekuci vede po něm, vymožená plnění a spisovou dokumentaci.

Vychází-li dovolací soud z toho, že nepředání vymoženého plnění bývalým exekutorem exekutorovi, jenž po něm vede exekuci, je nesprávným úředním postupem bývalého exekutora, vede-li to k nevyplacení plnění, jež bylo vymoženo ve prospěch oprávněného, je na místě uzavřít, že stát je odpovědný za škodu, která vznikla tím, že bývalý soudní exekutor, jemuž zanikl výkon úřadu soudního exekutora, po zániku výkonu úřadu soudního exekutora v rozporu s ustanovením § 15 odst. 5 ex. řádu nepředal nově jmenovanému soudnímu exekutorovi, jenž exekuci vede po něm, vymožené plnění. Odpovědnost státu za takové situace je nutno dovodit i proto, že nepředáním plnění vymoženého ve prospěch oprávněného došlo zároveň i k již nezvratnému porušení ustanovení § 46 odst. 4 ex. řádu, jenž exekutorovi ukládá po odpočtu nákladů exekuce poskytnout výplatu celé vymožené pohledávky, případně i částečného plnění převyšujícího 1 000 Kč oprávněnému (nedohodl-li se s oprávněným jinak) do 30 dnů od doby, kdy peněžité plnění obdržel. V případě, že soudní exekutor, jemuž zanikl výkon úřadu soudního exekutora, v rozporu s ustanovením § 15 odst. 5 ex. řádu nepředal nově jmenovanému soudnímu exekutorovi, jenž exekuci následně vede, vymožená plnění, a následkem této skutečnosti se oprávněnému nedostalo plnění ve lhůtě stanovené v ustanovení § 46 odst. 4 ex. řádu, jež mu dle vymáhaného exekučního titulu náleží, je stát povinen oprávněnému tuto škodu nahradit (§ 3 odst. 1 písm. b/ OdpŠk). Ve vztahu k oprávněnému je totiž dána přímá odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. způsobenou činností soudního exekutora, jemuž zanikl výkon úřadu soudního exekutora, jestliže po zániku výkonu úřadu soudního exekutora v rozporu s ustanovením § 15 odst. 5 ex. řádu nepředal nově jmenovanému soudnímu exekutorovi vymožené plnění a spisovou dokumentaci, vede-li to k nevyplacení plnění, jež bylo vymoženo ve prospěch oprávněného; státu svědčí následné právo na regresní náhradu podle § 16 odst. 1 OdpŠk proti bývalému soudnímu exekutorovi, který uvedenou povinnost nesplnil.

Úvaha odvolacího soudu, že bývalý soudní exekutor se vůči oprávněnému bezdůvodně neobohatil, protože plnění má poskytnout nikoliv oprávněnému, ale nyní činnému exekutorovi jako plnění do exekuční podstaty probíhající exekuce, je relevantní pouze v tom směru, že bývalým exekutorem zadržená finanční částka nemusí zcela nebo zčásti sloužit na plnění ve prospěch oprávněného, ale může sloužit k sanaci jiných povinností, jimiž je zatížen během exekuce povinný, např. na náhradu nákladů státu či jiných osob odlišných od oprávněného (např. plátce mzdy, viz § 87 a násl. ex. řádu) nebo na náhradu odměny a výdajů exekutora (§ 90 a násl. ex. řádu). Jestliže však bývalým exekutorem zadržené peněžité plnění bylo zcela nebo zčásti vymoženo ku prospěchu oprávněného (což si nalézací soud musí zodpovědět jako předběžnou otázku), nelze odestát, že tato exekuční činnost přímo vede ke splnění povinnosti uložené exekučním titulem (případně ke splnění povinnosti k náhradě nákladů exekuce vzniklých oprávněnému), a má přímo za následek zánik těchto povinnosti. Je-li tomu tak, je na místě dovodit, že porušení povinnosti bývalého soudního exekutora předat soudnímu exekutorovi, jenž exekuci vede po něm, plnění vymožené ve prospěch oprávněného, je rozhodující právní skutečností, na jejímž základě dochází ke vzniku škody na straně oprávněného, jež spočívá v tom, že se oprávněnému nedostalo plnění, které bylo v jeho prospěch vymoženo. Mezi tímto konáním bývalého exekutora a vznikem škody tedy existuje vztah příčiny a následku.

Na základě výše uvedeného zbývá dodat, že nepředal-li bývalý exekutor v rozporu s § 15 odst. 5 ex. řádu jím vymoženou finanční částku nově jmenovanému soudnímu exekutorovi, jenž exekuci vede po něm, je namístě právní následky jeho jednání prvotně posoudit jako porušení veřejnoprávní povinnosti (jako nesprávný úřední postup) a s jeho negativními následky ve sféře oprávněného se vypořádat podle § 3 odst. 1 a § 13 OdpŠk, případně podle § 32 odst. 1 ex. řádu (jde-li o jeho odpovědnost vůči samotnému oprávněnému); na případnou regresní úhradu státu vůči bývalému exekutorovi dopadá ustanovení § 16 a násl. OdpŠk. Následky jednání bývalého exekutora se tedy neřeší prvotně podle ustanovení § 2991 o. z. ohledně plnění za jiného.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1208/2024, ze dne 2. 7. 2024

30.08.2024 00:01

ÚS: Rozhodování soudu v obdobných souvisejících věcech

Nevypořádá-li se soud v odůvodnění svého rozhodnutí s jiným dříve přijatým rozhodnutím ve skutkově i právně obdobné související věci jiného účastníka řízení (při hodnocení přiměřenosti délky řízení), porušuje právo účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1372/24, ze dne 31. 7. 2024

22.08.2024 00:02

ÚS: Naplnění podmínky vyčerpání prostředků nápravy

Tvrdí-li žalobce, který nepodal návrh na zrušení opatření obecné povahy, naplnění důvodů zvláštního zřetele hodných, pro které návrh nepodal, je povinností soudu se s jejich případnou existencí řádně vypořádat. Přitom zejména zohlední, z jakých důvodů žalobce takový návrh nepodal, zda měl aktivní vliv na podání návrhu, na jehož základě bylo opatření obecné povahy zrušeno a případně na argumentaci v něm použitou.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 331/24, ze dne 10. 7. 2024

21.08.2024 00:02

Promlčení nároku na náhradu škody způsobené porušením práva EU

I. Pro řešení otázek promlčení nároku na náhradu škody způsobené porušením unijního práva se zásadně použijí pravidla vtělená do zákona č. 82/1998 Sb., vyjma těch situací, kde by použití vnitrostátní úpravy promlčení odporovalo zásadám rovnocennosti a efektivity. O takovou situaci by se však jednalo pouze tehdy, pokud by jednání vnitrostátních orgánů spolu s existencí promlčecí lhůty vedlo k tomu, že by poškozený ztratil jakoukoli možnost uplatnit svá práva před vnitrostátními soudy.

II. V rámci řízení o porušení povinnosti má právní závaznost ve vztahu mezi členským státem a orgány Evropské unie výlučně až případný rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále také „SDEU“), nelze tak jakékoliv závěry o protiprávnosti ustanovení vnitrostátního práva odvíjet již od postupu Evropské komise, jejíž postavení lze v řízení o porušení povinnosti připodobnit k postavení navrhovatelky, která požívá v rámci tohoto řízení prakticky neomezené diskrece nepodléhající soudnímu přezkumu. Jinými slovy, zda porušení unijního práva existuje, přísluší v rámci řízení o porušení povinnosti, a to navíc výlučně ve vztahu mezi Evropskou komisí a příslušným státem, určit (deklarovat) pouze a jen SDEU, nikoliv Evropské komisi. Existenci porušení unijního práva tak nelze jednoznačně dovozovat jen a pouze („až“) z postupu Komise v kterékoliv fázi řízení o porušení povinnosti, nehledě na to, že vědomost o porušení evropského práva není rozhodná pro počátek běhu promlčecí lhůty. Lze však pro úplnost poznamenat, že deklaratorní rozsudek SDEU může být vzhledem k nároku na náhradu škody vodítkem pro posouzení, zda bylo porušení evropského práva státem zvlášť závažné ve smyslu kritérií rozsudku ve věci Brasserie du pêcheur SA, Factortame Ltd a další. Ze stejného důvodu potom nelze z postupu Komise dovozovat počátek běhu promlčecí lhůty nároku na náhradu škody způsobené porušením unijního práva členským státem.

III. Pokud § 36 zákona o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže stanoví, že řízení zahájená po dni 25. 12. 2014 se dokončí podle tohoto zákona, je ve světle jak jazykového výkladu vzhledem k použitému slovu „řízení“, tak ve světle čl. 22 směrnice č. 2014/104/EU třeba uzavřít, že toto ustanovení pokrývá pouze procesní aspekty těchto řízení, nemá však vliv na hmotněprávní základ sporu, tedy ani na běh či dobu trvání promlčecích lhůt k podání žaloby.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 912/2024, ze dne 18. 6. 2024

12.08.2024 00:01

Podmínka pro uplatnění náhrady škody vůči státu dle § 8 odst. 3 OdpŠk

I. Smysl ustanovení § 8 odst. 3 OdpŠk vychází z obecné zásady prevence, podle které by měl účastník řízení využít všech procesních prostředků v řízení samotném, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a které jsou zároveň způsobilé odstranit nezákonné rozhodnutí. Dané ustanovení tak vylučuje odpovědnost státu za okolnosti, kdy poškozený využitím dostupných právních prostředků mohl odvrátit jemu hrozící škodu, ale neučinil tak. Situaci, že nezákonné rozhodnutí vyvolávalo škodlivé následky, tak z části zapříčinil sám poškozený, který mohl a měl využít opravných prostředků, jimiž byl vybaven k obraně proti nezákonným rozhodnutím. Podání opravných prostředků proti rozhodnutím, které (poškozený) účastník vnímá jako škodlivé, lze jednak předpokládat, neboť se v zásadě každý snaží limitovat vlastní újmy, jednak je i procesní aktivitou zásadně chtěnou, jelikož přispívá k dosahování vysoké úrovně rozhodování. S ohledem na uvedenou zásadu prevence vzniku škod je nutné trvat na tom, aby nezákonné rozhodnutí bylo odstraněno v co možná nejkratší době.

II. Povinnost podání návrhu na zastavení exekuce jako nutné podmínky pro uplatnění náhrady škody vůči státu byla v § 8 odst. 3 OdpŠk stanovena zákonem č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (účinným od 1. 1. 2013). Od daného data proto byl návrh na zastavení exekuce dostupným prostředkem nápravy.

Zákon č. 396/2012 Sb. sám vlastní přechodné ustanovení ve vztahu k novele zákona č. 82/1998 Sb. neobsahuje, uplatní se zde tedy princip tzv. nepravé zpětné účinnosti nové právní úpravy. Z principu prevence je přitom zjevné, že má poškozený povinnost využít prostředek nápravy předvídaný v § 8 odst. 3 OdpŠk v situaci, kdy jej má k dispozici, což v projednávaném případě bylo v době minimálně od 2. 1. 2014, kdy bylo ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu uveřejněno usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 958/2012, obsahující závěr o tom, že neplatnost rozhodčích doložek, svěřujících rozhodování sporů „soukromým rozhodčím soudům“ (o který šlo i v předmětné věci), je namístě v exekuci promítnout rozhodnutím o jejím zastavení podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

K dražbě žalobcových nemovitostí však došlo až dne 5. 6. 2014. Z uvedeného vyplývá, že žalobce mohl a měl uplatnit prostředek nápravy spočívající v návrhu na zastavení exekuce minimálně v době od 2. 1. 2014 do 4. 6. 2014. Šlo přitom o prostředek nápravy nejen dostupný, ale i efektivní.

Není podstatné, že v době vydání předmětného nezákonného rozhodnutí § 8 odst. 3 OdpŠk jako takový prostředek nápravy návrh na zastavení exekuce výslovně neuváděl.

III. Odvolací soud dále své právní posouzení v napadeném rozsudku postavil na závěru, že předmětné usnesení o nařízení exekuce je nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. Dle odvolacího soudu bylo na žalobci jako povinném, aby podal návrh na zastavení exekuce a tím odvrátil exekuční prodej nemovitostí, přičemž odvolací soud neshledal žádné důvody, pro něž by žalobci ve smyslu § 8 odst. 3 OdpŠk nebylo namístě klást jeho procesní pasivitu k tíži. Učinil tak bez toho, aniž by žalobce k tvrzení takového důvodu v souladu s § 118a odst. 1 o. s. ř., aplikovaným ve spojení s § 213b odst. 1 o. s. ř., vyzval, a to za současného upozornění na procesní neúspěch, který by mu v případě nevyhovění této výzvě v řízení hrozil.

Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 494/2021 přitom vyplývá, že za situace, kdy odvolací soud uzavře, že ve věci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, má být účastník řízení vyzván postupem podle § 118a odst. 1 o. s. ř. k tvrzení důvodů zvláštního zřetele hodných, pro které účastník řízení nevyužil prostředky dostupné a reálně účinné k odvrácení následků nezákonného rozhodnutí.

Na uvedeném ničeho nemění skutečnost, že odvolací soud o věci rozhodl bez nařízení odvolacího jednání, byť se souhlasem účastníků řízení. Odvolací soud takovým postupem zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato vada spočívá v tom, že odvolací soud nemůže o odvolání rozhodnout bez nařízení jednání s vědomím povinnosti vyzvat žalobce postupem podle § 118a odst. 1 o. s. ř. k tvrzení důvodů zvláštního zřetele hodných, pro které účastník řízení nevyužil prostředky dostupné a reálně účinné k odvrácení následků nezákonného rozhodnutí. Soud prvního stupně se přitom touto otázkou vůbec nezabýval, rozsudek odvolacího soudu proto v tomto směru představuje tzv. překvapivé rozhodnutí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2552/2023, ze dne 27. 6. 2024

02.08.2024 00:03

ÚS: Řízení o uložení ochranného opatření

Návrh státní zástupkyně na uložení ochranného opatření ani usnesení o uložení ochranného opatření, které nenabylo právní moci, nejsou z hlediska odpovědnosti státu za újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. srovnatelným odpovědnostním titulem s usnesením o zahájení trestního stíhání. Jakkoliv i v souvislosti s ochranným opatřením může vznikat nahraditelná újma, bude se jednat zejména o újmu vzniklou jeho nezákonným výkonem.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1866/23, ze dne 18. 6. 2024

29.07.2024 00:01

Odškodňování veřejnoprávních korporací za nepřiměřeně dlouhé řízení

Vzhledem k potřebě bezpodmínečného zachování práva na spravedlivý proces nemůže být pro účely posouzení vzniku samotného nároku na nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. samo o sobě určující, zda se jedná o právnickou osobu veřejného práva nebo soukromého práva. Řečeno jinak, v případě, kdy je shledáno, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, je namístě poskytnutí zadostiučinění (konstatováním porušení práva či v penězích), bez ohledu na soukromoprávní či veřejnoprávní povahu účastníka řízení (poškozeného) a bez ohledu na jeho osobní a majetkové poměry.

Judikatura týkající se odškodňování právnických osob za nepřiměřeně dlouhé řízení je v obecné rovině přiměřeně použitelná rovněž na veřejnoprávní korporace, avšak samozřejmě s nezbytným zohledněním specifických okolností každého jednotlivého případu s vyloučením možnosti mechanické aplikace práva a s přihlédnutím k odlišnostem obou typů korporací. Z hlediska struktury poškozeného coby veřejnoprávní právnické osoby je nutné zohlednit, že u něj cyklicky dochází k personálním obměnám v jeho orgánech v důsledku pravidelných voleb, proto dopad řízení na osoby v nich je již z tohoto důvodu zpravidla nižší než u osob fyzických nebo právnických osob soukromého práva. Současně je také nutné zohlednit, že s ohledem na jeho široce vymezenou působnost a množství právních vztahů, do nichž poškozený vstupuje, je přirozeně výskyt právních sporů častější než v případě právnických osob soukromého práva. Významné jsou i majetkové poměry poškozeného.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1048/2024, ze dne 18. 6. 2024