// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

05.11.2024 00:01

Průtahy v průběhu vykonávacího řízení

Z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci nelze státu klást k tíži státu, že v rámci vykonávacího řízení musel vyčkávat na návrh oprávněného na nařízení (dalšího) výkonu rozhodnutí pro vymožení peněžitého plnění; případná prodleva jde naopak k tíži poškozeným z hlediska kritéria složitosti posuzované věci.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1462/2024, ze dne 9. 9. 2024


04.11.2024 00:01

Zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky

I. Pokud trestní stíhání skončilo zastavením z důvodu jeho nepřiměřené délky, nepřichází ve vztahu k náhradě škody a nemajetkové újmy způsobené obviněnému jeho nezákonným trestním stíháním v úvahu analogická aplikace § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk ani v situaci, kdy obviněný sám toto zastavení z uvedeného důvodu navrhl.

II. Zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky za podmínek, kdy obviněný neměl možnost prohlásit, že na projednání věci trvá, a sám o zastavení trestního stíhání nežádal, je prostředkem zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, zásadně ovšem nedostačuje k úplnému odčinění způsobené újmy (srov. NS 30 Cdo 4773/2017).

V nyní řešeném případě obviněný zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky sám opakovaně požadoval, pročež je namístě závěr, že byl s touto formou odškodnění nemajetkové újmy, jež mu byla nepřiměřenou délkou jeho trestního stíhání způsobena, srozuměn (nebyla mu tedy soudem vnucena). Lze tudíž odvolacímu soudu přisvědčit v názoru, že za této situace by bylo možné považovat zastavení předmětného trestního stíhání, k němuž se obviněnému nadto od žalované dostalo též konstatování porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, za zásadně postačující formu zadostiučinění předmětné nemajetkové újmy. Závěr o adekvátnosti takovéhoto odškodnění nicméně nelze ani v takovémto případě přijmout bez jeho konfrontace s kritérii upravenými v § 31a odst. 3 OdpŠk, a to tím spíše, je-li poškozeným zpochybňován. Platí totiž, že nejen na závěru o nepřiměřenosti délky řízení, ale v návaznosti na něm i na závěru o případné formě a výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 899/2024, ze dne 11. 9. 2024


02.10.2024 00:01

Sepsání podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona

Sepsání podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona je samostatně účtovatelným úkonem právní služby dle § 11 odst. 1 písm. l) vyhlášky č. 177/1996 Sb. a může se tak jednat o součást nákladů účelně vynaložených poškozeným na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu dle § 31 zákona č. 82/1998 Sb.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3000/2023, ze dne 30. 7. 2024


10.09.2024 00:01

Zrušení rozhodnutí pro nezákonnost ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk

Veřejný ochránce práv, jehož pravomoc je zakotvena v zákoně, je státním orgánem ve smyslu § 3 odst. 1 OdpŠk. Není přitom rozhodné, že v rámci své činnosti nerozhoduje o právech a povinnostech jiných subjektů cestou individuálních nebo obecně závazných aktů. Výkon veřejné moci ve smyslu § 1 odst. 1 OdpŠk musí totiž nutně zahrnovat výkon jakékoli veřejnoprávní pravomoci, kterou je státní orgán ze zákona nadán, byť by tato pravomoc spočívala například v poskytování určitých informací nebo zveřejňování zpráv. Výkon této pravomoci je pak i úředním postupem, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti státu za ni podle § 13 odst. 1 OdpŠk.

Nicméně veřejný ochránce práv nejen nemá ze zákona ani z Ústavy pravomoc konstatovat nezákonnost rozhodnutí způsobem, kterým by autoritativně (přímo) zasahoval do práv a povinností osob, tedy zakládal, měnil, či rušil právní poměry osob, ale právní řád České republiky nepřiznává činnosti veřejného ochránce práv (v dané věci jeho Zprávě včetně Závěrečného stanoviska) ani takový důsledek, že by měl pravomoc konstatovat nezákonnost rozhodnutí s přímými (donucujícími, závaznými) účinky aplikace zákona č. 82/1998 Sb. soudem, kteroužto nezákonností by měl být soud ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk vázán (a to ani v případě, že by byla brána v úvahu nezákonnost rozhodnutí v materiálním smyslu). Uvedené platí tedy i za situace, že by jeho Zpráva (včetně Závěrečného stanoviska) měla mít pozitivní (kladný) dopad do právních poměrů dovolatelky. V poměrech této věci však není rozhodné, zda Zpráva veřejného ochránce práv (i jeho Závěrečné stanovisko) má či nemá ochranný dopad do právních poměrů dovolatelky (tj. zda má namítaným způsobem chránit její zájmy, pokud mohly být narušeny správními orgány), neboť k tomu, aby byla závaznou právě ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, chybí veřejnému ochránci práv v právním státě, kterým Česká republika je, již shora definovaná pravomoc, jejíž charakter je u veřejného ochránce práv „toliko“ iniciační, doporučující a kontrolní.

Pravomoc konstatovat nezákonnost rozhodnutí byť jen v „materiálním slova smyslu“ je nutno hledat pouze u příslušných orgánů v rámci řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, typicky řízení o řádném či mimořádném opravném prostředku, případně v navazujícím řízení správního soudnictví (dle s. ř. s. či o. s. ř.) či řízení před Ústavním soudem. Současně platí, že rozhodovací pravomoc těchto orgánů (soudy a Ústavní soud nevyjímaje) nemůže být obsahem Zprávy veřejného ochránce práv či jeho Závěrečného stanoviska dotčena. Není-li veřejný ochránce práv tím příslušným orgánem, který by mohl rozhodnutí správního úřadu zrušit či jen pro poměry daného řízení (včetně případně navazujícího řízení před správními soudy či Ústavním soudem) závazně konstatovat jeho nezákonnost, nelze ho považovat ani za „příslušný orgán“ ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, a to bez ohledu na konkrétní okolnosti daného případu, dle dovolatelky snad zvláštního zřetele hodných. Pro takové okolnosti ovšem nemusí být v některých případech splněna podmínka využití opravného prostředku ve smyslu § 8 odst. 3 OdpŠk, podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk však okolnostmi zvláštního zřetele hodnými nahrazena být nemůže.

Právní závěr odvolacího soudu o tom, že v posuzované věci nebyl dán odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí, neboť veřejnému ochránci práv zákon nesvěřuje pravomoc autoritativně rušit či měnit správní rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk (ve formálním ani materiálním slova smyslu), je tak správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1638/2023, ze dne 30. 7. 2024


03.09.2024 00:01

Nepředání vymoženého plnění a dokumentace novému exekutorovi

Bývalý soudní exekutor, jemuž zanikl výkon úřadu soudního exekutora, se dopouští nesprávného úředního postupu, jestliže po zániku výkonu úřadu soudního exekutora v rozporu s ustanovením § 15 odst. 5 ex. řádu nepředal nově jmenovanému soudnímu exekutorovi, jenž exekuci vede po něm, vymožená plnění a spisovou dokumentaci.

Vychází-li dovolací soud z toho, že nepředání vymoženého plnění bývalým exekutorem exekutorovi, jenž po něm vede exekuci, je nesprávným úředním postupem bývalého exekutora, vede-li to k nevyplacení plnění, jež bylo vymoženo ve prospěch oprávněného, je na místě uzavřít, že stát je odpovědný za škodu, která vznikla tím, že bývalý soudní exekutor, jemuž zanikl výkon úřadu soudního exekutora, po zániku výkonu úřadu soudního exekutora v rozporu s ustanovením § 15 odst. 5 ex. řádu nepředal nově jmenovanému soudnímu exekutorovi, jenž exekuci vede po něm, vymožené plnění. Odpovědnost státu za takové situace je nutno dovodit i proto, že nepředáním plnění vymoženého ve prospěch oprávněného došlo zároveň i k již nezvratnému porušení ustanovení § 46 odst. 4 ex. řádu, jenž exekutorovi ukládá po odpočtu nákladů exekuce poskytnout výplatu celé vymožené pohledávky, případně i částečného plnění převyšujícího 1 000 Kč oprávněnému (nedohodl-li se s oprávněným jinak) do 30 dnů od doby, kdy peněžité plnění obdržel. V případě, že soudní exekutor, jemuž zanikl výkon úřadu soudního exekutora, v rozporu s ustanovením § 15 odst. 5 ex. řádu nepředal nově jmenovanému soudnímu exekutorovi, jenž exekuci následně vede, vymožená plnění, a následkem této skutečnosti se oprávněnému nedostalo plnění ve lhůtě stanovené v ustanovení § 46 odst. 4 ex. řádu, jež mu dle vymáhaného exekučního titulu náleží, je stát povinen oprávněnému tuto škodu nahradit (§ 3 odst. 1 písm. b/ OdpŠk). Ve vztahu k oprávněnému je totiž dána přímá odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. způsobenou činností soudního exekutora, jemuž zanikl výkon úřadu soudního exekutora, jestliže po zániku výkonu úřadu soudního exekutora v rozporu s ustanovením § 15 odst. 5 ex. řádu nepředal nově jmenovanému soudnímu exekutorovi vymožené plnění a spisovou dokumentaci, vede-li to k nevyplacení plnění, jež bylo vymoženo ve prospěch oprávněného; státu svědčí následné právo na regresní náhradu podle § 16 odst. 1 OdpŠk proti bývalému soudnímu exekutorovi, který uvedenou povinnost nesplnil.

Úvaha odvolacího soudu, že bývalý soudní exekutor se vůči oprávněnému bezdůvodně neobohatil, protože plnění má poskytnout nikoliv oprávněnému, ale nyní činnému exekutorovi jako plnění do exekuční podstaty probíhající exekuce, je relevantní pouze v tom směru, že bývalým exekutorem zadržená finanční částka nemusí zcela nebo zčásti sloužit na plnění ve prospěch oprávněného, ale může sloužit k sanaci jiných povinností, jimiž je zatížen během exekuce povinný, např. na náhradu nákladů státu či jiných osob odlišných od oprávněného (např. plátce mzdy, viz § 87 a násl. ex. řádu) nebo na náhradu odměny a výdajů exekutora (§ 90 a násl. ex. řádu). Jestliže však bývalým exekutorem zadržené peněžité plnění bylo zcela nebo zčásti vymoženo ku prospěchu oprávněného (což si nalézací soud musí zodpovědět jako předběžnou otázku), nelze odestát, že tato exekuční činnost přímo vede ke splnění povinnosti uložené exekučním titulem (případně ke splnění povinnosti k náhradě nákladů exekuce vzniklých oprávněnému), a má přímo za následek zánik těchto povinnosti. Je-li tomu tak, je na místě dovodit, že porušení povinnosti bývalého soudního exekutora předat soudnímu exekutorovi, jenž exekuci vede po něm, plnění vymožené ve prospěch oprávněného, je rozhodující právní skutečností, na jejímž základě dochází ke vzniku škody na straně oprávněného, jež spočívá v tom, že se oprávněnému nedostalo plnění, které bylo v jeho prospěch vymoženo. Mezi tímto konáním bývalého exekutora a vznikem škody tedy existuje vztah příčiny a následku.

Na základě výše uvedeného zbývá dodat, že nepředal-li bývalý exekutor v rozporu s § 15 odst. 5 ex. řádu jím vymoženou finanční částku nově jmenovanému soudnímu exekutorovi, jenž exekuci vede po něm, je namístě právní následky jeho jednání prvotně posoudit jako porušení veřejnoprávní povinnosti (jako nesprávný úřední postup) a s jeho negativními následky ve sféře oprávněného se vypořádat podle § 3 odst. 1 a § 13 OdpŠk, případně podle § 32 odst. 1 ex. řádu (jde-li o jeho odpovědnost vůči samotnému oprávněnému); na případnou regresní úhradu státu vůči bývalému exekutorovi dopadá ustanovení § 16 a násl. OdpŠk. Následky jednání bývalého exekutora se tedy neřeší prvotně podle ustanovení § 2991 o. z. ohledně plnění za jiného.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1208/2024, ze dne 2. 7. 2024


30.08.2024 00:01

ÚS: Rozhodování soudu v obdobných souvisejících věcech

Nevypořádá-li se soud v odůvodnění svého rozhodnutí s jiným dříve přijatým rozhodnutím ve skutkově i právně obdobné související věci jiného účastníka řízení (při hodnocení přiměřenosti délky řízení), porušuje právo účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1372/24, ze dne 31. 7. 2024


22.08.2024 00:02

ÚS: Naplnění podmínky vyčerpání prostředků nápravy

Tvrdí-li žalobce, který nepodal návrh na zrušení opatření obecné povahy, naplnění důvodů zvláštního zřetele hodných, pro které návrh nepodal, je povinností soudu se s jejich případnou existencí řádně vypořádat. Přitom zejména zohlední, z jakých důvodů žalobce takový návrh nepodal, zda měl aktivní vliv na podání návrhu, na jehož základě bylo opatření obecné povahy zrušeno a případně na argumentaci v něm použitou.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 331/24, ze dne 10. 7. 2024


21.08.2024 00:02

Promlčení nároku na náhradu škody způsobené porušením práva EU

I. Pro řešení otázek promlčení nároku na náhradu škody způsobené porušením unijního práva se zásadně použijí pravidla vtělená do zákona č. 82/1998 Sb., vyjma těch situací, kde by použití vnitrostátní úpravy promlčení odporovalo zásadám rovnocennosti a efektivity. O takovou situaci by se však jednalo pouze tehdy, pokud by jednání vnitrostátních orgánů spolu s existencí promlčecí lhůty vedlo k tomu, že by poškozený ztratil jakoukoli možnost uplatnit svá práva před vnitrostátními soudy.

II. V rámci řízení o porušení povinnosti má právní závaznost ve vztahu mezi členským státem a orgány Evropské unie výlučně až případný rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále také „SDEU“), nelze tak jakékoliv závěry o protiprávnosti ustanovení vnitrostátního práva odvíjet již od postupu Evropské komise, jejíž postavení lze v řízení o porušení povinnosti připodobnit k postavení navrhovatelky, která požívá v rámci tohoto řízení prakticky neomezené diskrece nepodléhající soudnímu přezkumu. Jinými slovy, zda porušení unijního práva existuje, přísluší v rámci řízení o porušení povinnosti, a to navíc výlučně ve vztahu mezi Evropskou komisí a příslušným státem, určit (deklarovat) pouze a jen SDEU, nikoliv Evropské komisi. Existenci porušení unijního práva tak nelze jednoznačně dovozovat jen a pouze („až“) z postupu Komise v kterékoliv fázi řízení o porušení povinnosti, nehledě na to, že vědomost o porušení evropského práva není rozhodná pro počátek běhu promlčecí lhůty. Lze však pro úplnost poznamenat, že deklaratorní rozsudek SDEU může být vzhledem k nároku na náhradu škody vodítkem pro posouzení, zda bylo porušení evropského práva státem zvlášť závažné ve smyslu kritérií rozsudku ve věci Brasserie du pêcheur SA, Factortame Ltd a další. Ze stejného důvodu potom nelze z postupu Komise dovozovat počátek běhu promlčecí lhůty nároku na náhradu škody způsobené porušením unijního práva členským státem.

III. Pokud § 36 zákona o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže stanoví, že řízení zahájená po dni 25. 12. 2014 se dokončí podle tohoto zákona, je ve světle jak jazykového výkladu vzhledem k použitému slovu „řízení“, tak ve světle čl. 22 směrnice č. 2014/104/EU třeba uzavřít, že toto ustanovení pokrývá pouze procesní aspekty těchto řízení, nemá však vliv na hmotněprávní základ sporu, tedy ani na běh či dobu trvání promlčecích lhůt k podání žaloby.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 912/2024, ze dne 18. 6. 2024


12.08.2024 00:01

Podmínka pro uplatnění náhrady škody vůči státu dle § 8 odst. 3 OdpŠk

I. Smysl ustanovení § 8 odst. 3 OdpŠk vychází z obecné zásady prevence, podle které by měl účastník řízení využít všech procesních prostředků v řízení samotném, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a které jsou zároveň způsobilé odstranit nezákonné rozhodnutí. Dané ustanovení tak vylučuje odpovědnost státu za okolnosti, kdy poškozený využitím dostupných právních prostředků mohl odvrátit jemu hrozící škodu, ale neučinil tak. Situaci, že nezákonné rozhodnutí vyvolávalo škodlivé následky, tak z části zapříčinil sám poškozený, který mohl a měl využít opravných prostředků, jimiž byl vybaven k obraně proti nezákonným rozhodnutím. Podání opravných prostředků proti rozhodnutím, které (poškozený) účastník vnímá jako škodlivé, lze jednak předpokládat, neboť se v zásadě každý snaží limitovat vlastní újmy, jednak je i procesní aktivitou zásadně chtěnou, jelikož přispívá k dosahování vysoké úrovně rozhodování. S ohledem na uvedenou zásadu prevence vzniku škod je nutné trvat na tom, aby nezákonné rozhodnutí bylo odstraněno v co možná nejkratší době.

II. Povinnost podání návrhu na zastavení exekuce jako nutné podmínky pro uplatnění náhrady škody vůči státu byla v § 8 odst. 3 OdpŠk stanovena zákonem č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (účinným od 1. 1. 2013). Od daného data proto byl návrh na zastavení exekuce dostupným prostředkem nápravy.

Zákon č. 396/2012 Sb. sám vlastní přechodné ustanovení ve vztahu k novele zákona č. 82/1998 Sb. neobsahuje, uplatní se zde tedy princip tzv. nepravé zpětné účinnosti nové právní úpravy. Z principu prevence je přitom zjevné, že má poškozený povinnost využít prostředek nápravy předvídaný v § 8 odst. 3 OdpŠk v situaci, kdy jej má k dispozici, což v projednávaném případě bylo v době minimálně od 2. 1. 2014, kdy bylo ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu uveřejněno usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 958/2012, obsahující závěr o tom, že neplatnost rozhodčích doložek, svěřujících rozhodování sporů „soukromým rozhodčím soudům“ (o který šlo i v předmětné věci), je namístě v exekuci promítnout rozhodnutím o jejím zastavení podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

K dražbě žalobcových nemovitostí však došlo až dne 5. 6. 2014. Z uvedeného vyplývá, že žalobce mohl a měl uplatnit prostředek nápravy spočívající v návrhu na zastavení exekuce minimálně v době od 2. 1. 2014 do 4. 6. 2014. Šlo přitom o prostředek nápravy nejen dostupný, ale i efektivní.

Není podstatné, že v době vydání předmětného nezákonného rozhodnutí § 8 odst. 3 OdpŠk jako takový prostředek nápravy návrh na zastavení exekuce výslovně neuváděl.

III. Odvolací soud dále své právní posouzení v napadeném rozsudku postavil na závěru, že předmětné usnesení o nařízení exekuce je nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. Dle odvolacího soudu bylo na žalobci jako povinném, aby podal návrh na zastavení exekuce a tím odvrátil exekuční prodej nemovitostí, přičemž odvolací soud neshledal žádné důvody, pro něž by žalobci ve smyslu § 8 odst. 3 OdpŠk nebylo namístě klást jeho procesní pasivitu k tíži. Učinil tak bez toho, aniž by žalobce k tvrzení takového důvodu v souladu s § 118a odst. 1 o. s. ř., aplikovaným ve spojení s § 213b odst. 1 o. s. ř., vyzval, a to za současného upozornění na procesní neúspěch, který by mu v případě nevyhovění této výzvě v řízení hrozil.

Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 494/2021 přitom vyplývá, že za situace, kdy odvolací soud uzavře, že ve věci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, má být účastník řízení vyzván postupem podle § 118a odst. 1 o. s. ř. k tvrzení důvodů zvláštního zřetele hodných, pro které účastník řízení nevyužil prostředky dostupné a reálně účinné k odvrácení následků nezákonného rozhodnutí.

Na uvedeném ničeho nemění skutečnost, že odvolací soud o věci rozhodl bez nařízení odvolacího jednání, byť se souhlasem účastníků řízení. Odvolací soud takovým postupem zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato vada spočívá v tom, že odvolací soud nemůže o odvolání rozhodnout bez nařízení jednání s vědomím povinnosti vyzvat žalobce postupem podle § 118a odst. 1 o. s. ř. k tvrzení důvodů zvláštního zřetele hodných, pro které účastník řízení nevyužil prostředky dostupné a reálně účinné k odvrácení následků nezákonného rozhodnutí. Soud prvního stupně se přitom touto otázkou vůbec nezabýval, rozsudek odvolacího soudu proto v tomto směru představuje tzv. překvapivé rozhodnutí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2552/2023, ze dne 27. 6. 2024


02.08.2024 00:03

ÚS: Řízení o uložení ochranného opatření

Návrh státní zástupkyně na uložení ochranného opatření ani usnesení o uložení ochranného opatření, které nenabylo právní moci, nejsou z hlediska odpovědnosti státu za újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. srovnatelným odpovědnostním titulem s usnesením o zahájení trestního stíhání. Jakkoliv i v souvislosti s ochranným opatřením může vznikat nahraditelná újma, bude se jednat zejména o újmu vzniklou jeho nezákonným výkonem.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1866/23, ze dne 18. 6. 2024


29.07.2024 00:01

Odškodňování veřejnoprávních korporací za nepřiměřeně dlouhé řízení

Vzhledem k potřebě bezpodmínečného zachování práva na spravedlivý proces nemůže být pro účely posouzení vzniku samotného nároku na nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. samo o sobě určující, zda se jedná o právnickou osobu veřejného práva nebo soukromého práva. Řečeno jinak, v případě, kdy je shledáno, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, je namístě poskytnutí zadostiučinění (konstatováním porušení práva či v penězích), bez ohledu na soukromoprávní či veřejnoprávní povahu účastníka řízení (poškozeného) a bez ohledu na jeho osobní a majetkové poměry.

Judikatura týkající se odškodňování právnických osob za nepřiměřeně dlouhé řízení je v obecné rovině přiměřeně použitelná rovněž na veřejnoprávní korporace, avšak samozřejmě s nezbytným zohledněním specifických okolností každého jednotlivého případu s vyloučením možnosti mechanické aplikace práva a s přihlédnutím k odlišnostem obou typů korporací. Z hlediska struktury poškozeného coby veřejnoprávní právnické osoby je nutné zohlednit, že u něj cyklicky dochází k personálním obměnám v jeho orgánech v důsledku pravidelných voleb, proto dopad řízení na osoby v nich je již z tohoto důvodu zpravidla nižší než u osob fyzických nebo právnických osob soukromého práva. Současně je také nutné zohlednit, že s ohledem na jeho široce vymezenou působnost a množství právních vztahů, do nichž poškozený vstupuje, je přirozeně výskyt právních sporů častější než v případě právnických osob soukromého práva. Významné jsou i majetkové poměry poškozeného.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1048/2024, ze dne 18. 6. 2024


23.07.2024 00:01

Bezdůvodné vedení společného trestního řízení proti více obviněným

Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud při hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk neshledal žádné neodůvodněné prodlevy až na prodlevu při vyhotovování písemného znění rozsudku, kterou však nepovažoval za relevantní, neboť rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, a uzavřel, že postup orgánů činných v trestním řízení byl plynulý, a především odpovídal značné složitosti dané trestní věci. K námitce bezdůvodného vedení společného trestního stíhání proti všem obviněným a až následného vyloučení trestního stíhání žalobce k samostatnému projednání odvolací soud uvedl, že spojení věcí či vyloučení některé věci k samostatnému trestnímu řízení je postup soudu odůvodněný vhodností či hospodárností řízení, který z povahy věci nemůže představovat vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. S tímto vypořádáním námitky se dovolací soud neztotožňuje.

Vedení společného řízení má své zákonné předpoklady uvedené především v § 20 a násl. trestního řízení. Současně je nutno tato ustanovení vykládat ve spojení se základními zásadami trestního řízení, zde zejména § 2 odst. 4 trestního řádu, a to zvláště ve vztahu k požadavku na projednání trestní věci urychleně bez zbytečných průtahů, jak vyplývá i z dikce ustanovení § 21 odst. 1 trestního řádu. V rámci rozhodování o nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení lze posoudit, zda byly splněny zákonné předpoklady pro konání společného řízení, tedy v nynější věci zejména, zda trestné činy spáchané různými osobami (obviněnými) spolu skutkově i důkazně souvisely, případně zda takový postup nebyl na úkor rychlosti a hospodárnosti řízení. Přitom je třeba respektovat, že bylo-li o spojení věci k společnému řízení či naopak o vyloučení věci ze společného řízení v průběhu trestního řízení vydáno rozhodnutí, platí, že rozhodovací činnost samu o sobě nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty prvé OdpŠk, to však nevylučuje, zvláště za situace, kdy trestní věc nynějšího žalobce byla později vyloučena ze společného řízení, posoudit, zda již dříve nebyly splněny podmínky pro vydání takového rozhodnutí, čili zda při jeho vydání nedošlo k průtahům ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk. Nicméně ať už rozhodnutí vydáno nebylo nebo je posuzováno, zda nemělo být vydáno dříve, je nutno mít na zřeteli, že posuzována je nesprávnost úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, tj. rozpor takového postupu se zákonem, tedy tato nesprávnost musí být zjevná a nepostačuje pouhý závěr, že by civilní soud v mezích možného uvážení (a zejména se znalostí pozdějších následků) na místě orgánů činných v trestním řízení postupoval jinak.

Z právě uvedeného vyplývá, že pokud odvolací soud neposoudil, zda společné trestní stíhání vedené proti všem obviněným nebylo zjevně nedůvodné, příp. zda podmínky pro vyloučení trestní věci nynějšího žalobce ze společného řízení nebyly v poměru k celkové délce řízení splněny podstatně dříve, než k němu nakonec došlo, a ani neodůvodnil, proč případně společné řízení na celkovou délku řízení negativní vliv nemělo, je právní posouzení věci odvolacím soudem z hlediska kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk neúplné, tudíž nesprávné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3124/2023, ze dne 10. 4. 2024


11.07.2024 00:06

ÚS: Nemajetková újma způsobená průtahy v řízení

Okolnost, že účastník nepřiměřeně dlouhého přestupkového řízení má zajištěné uhrazení uložené pokuty třetí osobou, nevyvrací domněnku vzniku nemajetkové újmy, byť takovou újmu významně snižuje. Není-li vznik nemajetkové újmy (byť minimální) v řízení vyvrácen a účastníkovi nepřiměřeně dlouhého řízení se nedostane ani zadostiučinění formou konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, dojde tím k porušení práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ve výjimečných případech z ústavního hlediska obstojí závěr, že účastník řízení, který se po státu v odškodňovacím řízení domáhá zadostiučinění v penězích za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a kterému se dostane jen konstatování porušení práva, nemá právo na náhradu nákladů řízení, popřípadě může mít dokonce povinnost nahradit náklady řízení druhé straně (shodně již nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2699/23 ze dne 28. února 2024).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3377/23, ze dne 28. 5. 2024


01.07.2024 00:01

K odpovědnosti státu za poskytnutí nepravdivé informace

Je-li adresátovi úředního sdělení jako přímému účastníkovi správním úřadem posuzovaného děje znám jeho odlišný průběh (oproti sdělení úřadu), nemůže být obsahem takového zjevně nepravdivého sdělení uveden v omyl, tudíž ani v důsledku tohoto neexistujícího omylu nemůže následně ke své škodě jednat. Za jeho případný právní omyl, který úřad nevyvolal, samozřejmě stát odpovídat rovněž nemůže.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 251/2024, ze dne 29. 4. 2024


27.06.2024 00:02

(Ne)uzavření dohody o vymezení chráněného pracovního místa

Úřad práce nebyl v rozhodné době povinen uzavřít se žadatelem dohodu o vymezení chráněného pracovního místa, neboť na uzavření této dohody nebyl právní nárok, a to ani při splnění všech zákonných podmínek. Zákon o zaměstnanosti ponechává Úřadu práce široký prostor pro individuální posouzení, zda existuje potřeba zaměstnat konkrétní osoby se zdravotním postižením na trhu práce, a to způsobem, jaký navrhuje žadatel. Úřadu práce rovněž přísluší posoudit, zda navrhovaná veřejnoprávní smlouva není v rozporu s právními předpisy, neobchází je a zda je v souladu s veřejným zájmem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2047/2023, ze dne 25. 4. 2024


14.06.2024 00:04

ÚS: Rozdílný mechanismus odškodňování za nezákonné rozhodnutí

Rozdílné zacházení na základě napadeného ustanovení § 254 odst. 1 věty druhé zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2020, spočívající v tom, že bylo-li nezákonné rozhodnutí vydáno podle daňového řádu v nalézacím řízení, byla náhrada škody ve formě úroku z neoprávněného jednání správce daně poskytována bez dalšího, zatímco postupoval-li správní orgán podle jiného předpisu, bylo třeba nárok uplatnit zákonem stanoveným způsobem [§ 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) ], nepředstavuje porušení čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Neděje se totiž tak z tzv. podezřelého důvodu (týkajícího se osobní charakteristiky jednotlivce s úzkým vztahem k důstojnosti člověka), nadto jde o výjimku pro oblast daní, která nároky kladené na zdůvodnění odlišného zacházení zásadně snižuje, přičemž jeho důvodem je „vhodnost“ jak na straně daňového subjektu, tak na straně správce daně díky druhové totožnosti jednotlivých případů. Navíc je u dělené správy dána rozumná symetrie mezi právy a povinnostmi státu a skupiny poplatníků, neboť zákonodárce sice vyžaduje, aby tato skupina škodu uplatňovala u příslušného orgánu, současně jí však nezatěžuje povinností hradit úrok z prodlení.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 8/23, ze dne 7. 5. 2024


14.06.2024 00:01

ÚS: Nedostatečné odškodnění za nezákonné trestní stíhání

Za nejpodstatnější považuje Ústavní soud odsouzení stěžovatelky k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců. A zejména pak skutečnost, že celkem 21 měsíců (do rozhodnutí odvolacího soudu) stěžovatelka žila v nejistotě, zda tento trest nebude muset skutečně vykonat. Není proto možné tento případ srovnávat s případy, kdy buď bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby již soudem prvního stupně, nebo kdy sice bylo rozhodováno v několika stupních, avšak uloženým trestem byl pouze trest podmíněný.

Ústavní soud nezpochybňuje závěry Nejvyššího soudu učiněné v rozsudku ze dne 16. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1747/2014 (a předtím v rozsudku ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, zařazeném do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek jako Rc 122/2012), ale zdůrazňuje, že ke srovnání lze používat pouze případy skutečně srovnatelné. V případě stěžovatelky obecné soudy nepostupovaly v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Srovnaly případ stěžovatelky s případy zjevně nesrovnatelnými, namísto toho, aby stanovily, řečeno slovy Nejvyššího soudu, „přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé“. Takovým postupem obecné soudy zasáhly do práv stěžovatelky zaručených čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 379/23, ze dne 24. 4. 2024


07.06.2024 00:02

ÚS: Rozhodování o náhradě nákladů řízení

1. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, nelze poměřovat úspěch a neúspěch ve věci jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto. To konkrétně znamená, že je třeba rozlišovat mezi posuzováním samotné existence nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci (základu nároku) a rozhodováním o konkrétní výši přiměřeného zadostiučinění za existující nemajetkovou újmu. Prokáže-li žalobce základ svého nároku, avšak obecný soud přizná žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, přesto se při rozhodování o náhradě nákladů řízení uplatní § 142 odst. 3 o. s. ř., jenž umožňuje i částečně úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Žalobce totiž nemůže být při rozhodování o náhradě nákladů řízení „trestán“ za ne zcela přiléhavý odhad výše budoucího přiznaného nároku.

2. Rozhodl-li proto obecný soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., aniž by bylo patrné, proč se odklonil od četné judikatury Ústavního soudu a nepoužil § 142 odst. 3 ve spojení s § 136 o. s. ř., porušil právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3394/23, ze dne 7. 5. 2024


04.06.2024 00:01

Zpětvzetí souhlasu poškozené se zahájením trestního stíhání

Neskončilo-li trestní řízení odsouzením obviněného, je třeba posuzovat případné nároky na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod s přihlédnutím k požadavku, aby to byl demokratický právní stát, kdo má povinnost stíhat trestnou činnost, a aby to byl ten, proti kterému je stíhání zaměřeno (podezřelý, obviněný, obžalovaný), kdo je povinen jeho úkony v trestním stíhání strpět. Ustanovení § 12 OdpŠk nelze proto aplikovat formalisticky, toliko podle výsledku trestního stíhání. Je třeba vždy zkoumat, zda stěžovatelem tvrzená újma není důsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení, ve kterém nebyly respektovány požadavky čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Pokud jsou v průběhu trestního řízení na základě dokazování objasněny skutkové aspekty páchané trestné činnosti, které teprve musí vést k závěru orgánů činných v trestním řízení, že je třeba věc posoudit podle pro obviněného příznivější kvalifikace trestného jednání, a tudíž s tím důsledkem, že jeho trestní stíhání bude nadále nepřípustné z důvodu kratší promlčecí lhůty (či pro zpětvzetí souhlasu poškozené s jeho zahájením, příp. pokračováním), nejedná se o svévolný postup orgánů činných v trestním řízení.

Žalobce v průběhu kompenzačního řízení netvrdil, že by kvalifikace jeho jednání orgány činnými v trestním řízení, ať již jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví, nebo pokus zvlášť závažného zločinu vraždy, byla způsobena svévolným postupem orgánů činných v trestním řízení, tedy například že by orgány činné v trestním řízení trestné jednání kvalifikovaly pro takový trestný čin pouze z toho důvodu, aby bylo trestní stíhání přípustné i bez souhlasu poškozené s trestním stíháním žalobce jako vnuka poškozené. Z toho, že žalobce namítá obecně pochybení orgánů činných v trestním řízení při právní kvalifikaci trestného jednání, svévolné jednání těchto orgánů nelze dovozovat. Nepotvrzení původní právní kvalifikace daného jednání přitom neznamená bez dalšího nezákonnost trestního stíhání.

Pokud tedy žalobce v kompenzačním řízení netvrdil, že by právní kvalifikace skutku byla důsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení, přičemž tuto skutečnost nelze dovodit ani z průběhu trestního řízení, jak byl zjištěn soudy v kompenzačním řízení, je rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, kterým byla zamítnuta žaloba na náhradu újmy v rozsahu nároků za omezení osobní svobody vazbou, za nezákonné trestní stíhání pro pokus zvlášť závažného zločinu vraždy, a na náhradu ušlého výdělku v důsledku vazby, věcně správné. Zastavení trestního stíhání z důvodu zpětvzetí souhlasu poškozeného s trestním stíháním podle § 11 odst. 1 písm. l) trestního řádu zde vylučuje právo na náhradu újmy dle § 12 OdpŠk bez ohledu na to, že v průběhu řízení došlo ke změně právní kvalifikace spáchaného skutku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 619/2024, ze dne 29. 4. 2024


24.05.2024 00:02

ÚS: Náležité odůvodnění přiměřeného zadostiučinění

K porušení práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod dojde tehdy, pokud soudy svůj závěr o tom, že dostatečným zadostiučiněním podle čl. 36 odst. 3 Listiny ve spojení s § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, za nepřiměřeně dlouhé kompenzační řízení je konstatování porušení práva, nepodloží konkrétními okolnostmi.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1565/23, ze dne 10. 4. 2024


< strana 1 / 33 >
Reklama

Jobs