// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
27.06.2022 00:01
Náležitosti podání při uplatnění nároku dle § 14 odst. 3 OdpŠk
Předběžné projednání nároku na náhradu škody u příslušného ústředního orgánu dle § 14 OdpŠk má neformální povahu, nejsou pro ně stanoveny žádné procesní postupy a nepředpokládá se ani, že by tento orgán vydával nějaké rozhodnutí (buď požadavku vyhoví a uplatněnou částku zaplatí, nebo tak neučiní; nesdělí-li poškozenému své odmítavé stanovisko, zakládá mu uplynutí šestiměsíční lhůty možnost obrátit se na soud). Tím spíše tedy není možné považovat tento specifický institut za správní řízení, na nějž by se vztahovala ustanovení správního řádu; sdělení příslušného orgánu poškozenému, že jím uplatněný nárok bude (zcela nebo zčásti) či nebude uspokojen, není správním rozhodnutím, ale svou povahou odpovídá občanskoprávnímu úkonu (resp. právnímu jednání) státu jednajícího příslušným správním orgánem. Aplikace správního řádu je pro tento případ výslovně vyloučena.
Zákon nepředepisuje náležitosti podání, kterým se poškozený na příslušný úřad obrací, a je proto třeba vycházet z toho, že z něj musí být zřejmé skutkové vylíčení důvodů uplatnění nároku, tj. alespoň stručný popis nesprávného úředního postupu či označení nezákonného rozhodnutí, tak aby nebyl zaměnitelný s jiným, specifikace způsobené újmy a tvrzení o vztahu příčinné souvislosti. Poškozený musí vyčíslit výši náhrady, aby bylo zřejmé, jakou částku požaduje. Požaduje-li zadostiučinění v jiné formě než v penězích, jako je konstatování porušení práva nebo omluva, je povinen tuto formu specifikovat i co do jejího obsahu.
Ačkoli zákon neuvádí, jaké náležitosti má předběžné projednání obsahovat, je potřeba, aby příslušný úřad při posuzování těchto projednání nepostupoval příliš formalisticky a vycházel z obsahu takového návrhu na předběžné projednání.
Obě strany mimosoudního vyjednávání ve smyslu § 14 OdpŠk jsou nepochybně vázány zásadami právního jednání v soukromoprávním styku. Obě strany mají zásadně ve své moci (případně v možnosti) obstarání základních podkladů, jimiž dosvědčují své právní jednání (požadavky) nebo jimiž odporují požadavkům protistrany. Je též zřejmé, že s neformálním jednáním při předběžném uplatnění nároku u úřadu právní řád spojuje určité následky, např. v podobě promlčení práva, povinnosti k placení úroků z prodlení, (ne)splnění podmínek soudního řízení apod., a je tak důvodné očekávat od obou stran naplnění zásad poctivého a dobrověrného právního styku.
Ve vztahu k uplatnění nároku musí být tedy z právního jednání žadatele, obsaženého v podání, jímž se na příslušný úřad obrací, včetně všech jeho příloh, patrno, čeho se domáhá a z jakého důvodu. V případě požadavku na náhradu nemajetkové újmy musí být z podání zřejmé, jaká újma a čím měla žadateli vzniknout a jak ji požaduje odčinit. Je přitom třeba mít na paměti, že jde ve své podstatě o předžalobní upomínku, u které se nepředpokládá právní zastoupení žadatele (neboť byl-li při něm poškozený právně zastoupen, nepřiznává mu zákon dle § 31 odst. 4 OdpŠk nárok na náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech zastoupení), a proto nároky na její formu nemohou být vysoké.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 579/2021, ze dne 28. 3. 2022
21.06.2022 00:01
Nepřiměřená délka řízení o uznání zahraničního vzdělání
I. To, zda je určité základní právo či svoboda předmětem (správního) řízení či zda takové řízení svým předmětem spadá do působnosti takového práva či svobody, je třeba poměřovat tím, může-li výsledek takového řízení (zpravidla ve formě individuálního aktu aplikace práva) zasáhnout podstatu či smysl základního práva či svobody nebo může-li jím být potenciálně výkon základního práva nebo svobody v konkrétním případě omezen či jinak ovlivněn. Přitom je nutno uvést, že podstatou základního práva nebo svobody je myšleno to, na čem je základní právo či svoboda založeno a smyslem je to, k čemu slouží. Je zřetelné, že při zodpovězení otázky, zda určité řízení svým předmětem spadá do působnosti základního práva či svobody chráněného Listinou základních práv a svobod („Listina“), je vymezen široký interpretační prostor. Vždy je též třeba přihlédnout i ke konkrétním okolnostem individuálního případu a nelze vyloučit, že k zásahu do základního práva dojde v důsledku vedení určitého řízení i tehdy, pokud samo toto právo nebude striktně vzato předmětem daného řízení
II. Předmět řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání či kvalifikace spadá do působnosti základního práva na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny, neboť jeho výsledek v individuálním případě determinuje, zda vzdělání získané studiem v zahraničí bude považováno za naplnění vnitrostátním zákonem stanoveného a nezbytného předpokladu (omezení) pro výkon určitého povolání či profese. Výsledek uvedeného řízení je tedy určující pro zachování podstaty a smyslu uvedeného práva, které je třeba vnímat historicky spíše jako liberální svobodu, přičemž jeho podstata spočívá v tom, že každý může (byť za splnění předem daných podmínek) svobodně rozhodnout o své profesní realizaci a způsobu obstarávání si obživy, a jeho smysl záleží zejména (nikoliv výhradně) v zajištění rovného přístupu k výkonu povolání jako dlouhodobého zdroje obživy a prostředku rozvoje osobnosti. V tomto směru se právo na svobodnou volbu povolání též dotýká základního práva na respektování soukromého života.
Jinými slovy řečeno, zkoumané (nostrifikační) řízení svým předmětem zasahuje do oblasti svobodné volby povolání jakožto Listinou uznaného základního práva, neboť na jeho výsledku záleží, zda žadatel o uznání zahraničního vzdělání bude či nebude splňovat podmínky (či jednu z nich) pro jím zvolenou profesní dráhu jakožto zdroje obživy, případně osobní realizace.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2606/2021, ze dne 9. 3. 2022
27.04.2022 00:01
Ušlý zisk samostatného advokáta nezákonně vzatého do vazby
Z ustanovení zákona o advokacii vyplývá, že v okamžiku, kdy se stalo vykonatelným rozhodnutí soudu o vzetí advokáta do vazby, dochází u něj ex lege k pozastavení výkonu advokacie, tj. ztrácí oprávnění poskytovat právní služby, a to v celém rozsahu. Vykonává-li tento advokát advokacii samostatně, tj. poskytuje-li právní služby sám, tedy vlastním jménem a na vlastní účet, má pak tato skutečnost za následek nejen to, že dotčený advokát nemůže po dobu vazby advokacii vykonávat osobně (v čemž mu nepochybně brání i tato vazba), nýbrž pozastavení výkonu jeho advokacie dopadá i na jeho zaměstnance (zaměstnávané advokáty či advokátní koncipienty). Po dobu trvání pozastavení výkonu advokacie dotčeného advokáta totiž ani oni nemohou advokacii jménem dotčeného advokáta vykonávat, neboť výkon advokacie v pracovním poměru je vázán na aktivní výkon advokacie zaměstnavatele zaměstnaného advokáta (popř. advokátního koncipienta). Po dobu své vazby by tudíž tento advokát neměl z důvodu existence překážky bránící výkonu advokacie dosahovat z této činnosti ani zisk, a to ani prostřednictvím svých zaměstnanců.
Je-li advokátovi pro dobu pozastavení výkonu jeho advokacie ustanoven podle § 27 odst. 1 zákona o advokacii Českou advokátní komorou zástupce (tj. je využito opatření mající za cíl zachování a ochranu práv a zájmů klientů advokáta, který advokacii dočasně vykonávat nemůže), pak do poskytování právních služeb, jež byly do té doby zajišťovány vazebně stíhaným advokátem, vstupuje tento další advokát. Logickým důsledkem této skutečnosti je, že zisk dosažený z výkonu advokacie náleží zastupujícímu advokátovi, nikoli advokátovi zastupovanému.
Úvaha odvolacího soudu vycházející z pouhého předpokladu, že zisk, který advokátovi ušel za dobu, kdy pobýval ve vazbě, je třeba stanovit jen ve výši odpovídající příjmu, jehož by tento advokát dosáhl svou vlastní činností, neboť další část jeho zisku byla i v této době generována prací jeho zaměstnanců či ustanoveného zástupce, tudíž neobstojí, není-li současně podložena konkrétními skutkovými zjištěními svědčícími o tom, že tomu tak (navzdory zákonné úpravě) v posuzovaném případě skutečně bylo. O žádné takové konkrétní skutkové zjištění však odvolací soud svůj závěr neopírá. Pak ovšem platí, že při absenci takovýchto zjištění náleží advokátovi, který advokacii vykonává samostatně a u něhož byl výkon advokacie pozastaven z důvodu jeho vzetí do vazby nezákonným rozhodnutím soudu, náhrada ušlého zisku za dobu této vazby zásadně ve výši zisku, jehož by v tomto období prokazatelně dosáhl ať již vlastní činností nebo činností svých zaměstnanců, přičemž tato náhrada se nesnižuje ani o zisk, kterého v této době dosáhl advokát, jenž poškozeného advokáta zastupoval podle § 27 odst. 1 zákona o advokacii, a který z tohoto důvodu náleží tomuto zastupujícímu advokátovi.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2358/2021, ze dne 8. 3. 2022
26.04.2022 00:01
Forma odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením
Je třeba vycházet z předpokladu, že nepřiměřeně dlouhé řízení působí účastníkům nemajetkovou újmu, která se zpravidla odškodní v penězích, avšak vždy je nutno zvažovat, zda v konkrétním případě nenastaly okolnosti, které tento předpoklad vyvracejí. Takovou okolností, kvůli které by bylo možné považovat za přiměřenou formu zadostiučinění (pouze) konstatování porušení práva, však bez dalšího není okolnost, že se účastník průtažného civilního řízení dopustil protiprávního jednání. Nepřiměřenou délku civilního řízení nelze vnímat jako trest za protiprávní jednání účastníka řízení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 429/2021, ze dne 25. 1. 2022
18.03.2022 00:01
ÚS: K posuzování celkové délky řízení
Správní řízení a navazující soudní řízení je třeba z ústavněprávního hlediska považovat za řízení jediné. Rozhoduje-li obecný soud podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod o zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem, přihlédne při stanovení celkové délky řízení, ve kterém mělo dojít k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, rovněž k délce správního řízení, které soudnímu řízení předcházelo.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2404/21, ze dne 22. 2. 2022
16.02.2022 00:02
Náklady rozhodčího řízení jako náklady řízení dle § 31 odst. 1 OdpŠk
Zákon v ustanovení § 31 odst. 1 OdpŠk hovoří pouze o nákladech řízení v řízení civilním, trestním a správním. Rozhodčí řízení stojí mimo sféru výkonu veřejné moci, z toho důvodu není možné náklady rozhodčího řízení zahrnout pod náklady řízení ve smyslu ustanovení § 31 odst. 1 OdpŠk.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2430/2021, ze dne 12. 11. 2021
28.01.2022 00:00
ÚS: Odpovědnost za zásahy do života vzniklé v trestním řízení
Spojují-li obecné soudy odpovědnost státu za újmu způsobenou jednotlivci v trestním řízení striktně s vydáním usnesení o zahájení trestní stíhání, aniž by s ohledem na specifické okolnosti věci zohlednily negativní následky způsobené mu v přípravné fázi trestního řízení, postupují v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod příliš formalisticky a nesouladně se smyslem a účelem odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1029/21, ze dne 13. 1. 2022
25.01.2022 00:01
Průtahy v řízení o odčinění nemajetkové újmy spočívající v duševních útrapách
Řízení o odčinění nemajetkové újmy spočívající v duševních útrapách souvisejících s odpovědností škůdce za úmrtí osoby blízké je řízením týkajícím se zdraví nebo života, u nějž lze při posouzení přiměřenosti jeho délky a výše přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku tohoto řízení vycházet z předpokladu zvýšeného významu předmětu řízení pro poškozeného.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 204/2021, ze dne 27. 10. 2021
21.01.2022 00:04
ÚS: K odpovědnosti státu za škodu způsobenou notářem
Za státní orgán ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění účinném po 1. 1. 1993, je třeba považovat i nestátní subjekt, přenesl-li na něj stát výkon své pravomoci. Jiný výklad by popíral smysl čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod i principy materiálního právního státu, vyvěrající z čl. 1 odst. 1 Ústavy.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1924/20, ze dne 7. 12. 2021
13.01.2022 00:02
Průtahy v řízení z důvodu neposkytnutí vyžádaného spisu
Stát má povinnost garantovat právo na přiměřenou délku řízení jako celek. Všechny dotčené státní orgány musejí postupovat tak, aby nebyl mařen účel určitého řízení a nebylo ohroženo právo jeho účastníků a projednání věci v přiměřené době. Je přitom lhostejno, zda jde o státní orgán, před kterým dané řízení probíhá, nebo o státní orgán, jehož součinnost je pro rozhodnutí jiné věci podstatná. V případě žádosti o součinnost musí dožádaný orgán vyvinout maximální úsilí k tomu, aby součinnost poskytl. Zpravidla nebude možné součinnost odmítnout s poukazem na těžkosti, které jsou s ní spojené. Má-li součinnost spočívat v zapůjčení spisu, musí dožádaný orgán v součinnosti s orgánem, jenž se na něj s žádostí o zapůjčení spisu obrátil, vyvinout maximální úsilí k vyhovění žádosti, a to například zapůjčením spisu na relativně krátkou dobu. Zjistí-li dožádaný orgán, že spis zapůjčit za žádných okolností nelze, musí vyvinout úsilí k zajištění účelu žádosti a v součinnosti s orgánem, který se na něj obrátil, poskytnout alespoň kopii spisu, nebo jeho částí podstatných pro dokazování.
Odvolací soud ve směru uvedených úvah nepostupoval a nezvážil, zda doba, po kterou nemohl soud v posuzovaném řízení postupovat, neboť neměl k dispozici vyžádaný spis, může být považována za průtah, neboť soudu v posuzovaném řízení nebyla ze strany jiného státního orgánu poskytnuta nezbytná součinnost. Samotné konstatování odvolacího soudu, že soud v posuzovaném řízení nemohl bez zapůjčení spisu pokračovat, není z důvodů výše uvedených dostačující.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 267/2021, ze dne 15. 12. 2021
10.01.2022 00:01
Nedostatečná ochrana vozidla zajištěného policejním orgánem
Právní úprava ukládá tuzemským orgánům činným v trestním řízení postupovat při zajištění (odnětí) věci předem určeným způsobem. Především je povinností takovou věc vydat při splnění dalších podmínek dožadujícímu cizozemskému orgánu v trestním řízení a podle okolností učinit úkony směřující k tomu, aby za stanovených podmínek byla věc vrácena zpět do České republiky nebo osobě, o níž tak cizozemský orgán rozhodne. V ostatních případech je třeba tomu, kdo věc vydal (byla mu odňata) nebo tomu, o jehož právu není pochyb, popř. tomu, kdo k věci prokáže své právo prostřednictvím občanskoprávního řízení o udělení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, takovou věc vrátit (vydat), ledaže by bylo pravomocně v průběhu trestního řízení rozhodnuto o jejím propadnutí či zabrání.
Nejsou-li proto splněny předpoklady pro jiný zákonem předjímaný postup a orgánům činným v trestním řízení vznikla povinnost vrátit (vydat) zajištěnou či odňatou věc, lze již v samotném nevrácení (nevydání) zajištěné (odňaté) věci oprávněné osobě spatřovat nesprávný úřední postup, a to v zásadě zcela bez zřetele k okolnostem, pro něž taková situace nastala. Ostatně také proto zák. č. 82/1998 Sb. neomezuje odpovědnost státu za škodu po dobu odnětí věci tím, že by ji vyloučil v případě, že by škoda „vznikla i jinak“.
Ve smyslu § 2 OdpŠk se stát nemůže zákonem uložené objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem zprostit, a to ani v případě existence vyšší moci. U objektivní odpovědnosti státu nejsou ve smyslu citovaného zákonného ustanovení připuštěny liberační důvody, jedná se tedy o odpovědnost absolutní. Nemá-li podle již ustálené judikatury na takto koncipovanou odpovědnost státu vliv ani existence nepředvídatelné okolnosti v podobě vyšší moci, tím méně na její rozsah může mít vliv eventuální protiprávní jednání třetí osoby (v poměrech projednávané věci neznámého pachatele), zejména nelze-li jej podle učiněných skutkových zjištění přičítat k tíži samotnému poškozenému. Již proto bylo bez významu zabývat se argumentací, zda orgány činné v trestním řízení či jimi určené osoby spravující zajištěný majetek o něj náležitě pečovaly. Podstatným zůstává fakt, že jej v rozporu s výslovným příkazem zákona nevydaly ani cizozemským orgánům činným v trestním řízení ani osobě, která by své právo prokázala postupem upraveným v § 80 tr. řádu. Již v této skutečnosti lze proto shledat nesprávný úřední postup zakládající v projednávané věci tzv. odpovědnostní titul.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 983/2021, ze dne 5. 10. 2021
06.01.2022 00:02
Nesprávný úřední postup při podání návrhu na uložení ochranného léčení
Trestní zákoník výslovně nevylučuje uložení dvou stejných ochranných léčení. Návrh na uložení ochranného léčení podaný v době, kdy již obviněný jiné ochranné léčení vykonává, případně mu již bylo dříve jiné ochranné léčení uloženo, nepředstavuje sám o sobě nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk.
Zároveň však platí, že rozhodujícím hlediskem pro uložení druhého ochranného léčení totožného druhu je zejména jeho účelnost, neboť uložením stejného ochranného léčení v další trestní věci téhož obviněného by prakticky přineslo pouze řádný dohled nad výkonem předchozího ochranného léčení.
Účelnost nového návrhu na uložení psychiatrického ochranného léčení však nelze odvozovat jen od toho, že jde o návrh směřující k uložení téhož druhu ochranného léčení. Nelze totiž pominout, že může jít v novém návrhu o ochranné léčení v souvislosti s jiným druhem psychické poruchy (psychiatrické vs. sexuologické), případně jinou formou (ústavní namísto ambulantní). Bez významu není ani motivace státního zástupce pro podání nového návrhu na uložení ochranného opatření, jež může spočívat v pochybnostech o tom, zda dříve nařízené ochranné léčení plní svůj účel. Právě k posouzení těchto okolností pak slouží veřejné zasedání, na kterém je návrh státního zástupce projednán a je o něm soudem rozhodnuto ve světle všech okolností, které vyjdou v řízení najevo.
Přes výše uvedené však nelze přehlédnout, že i státní zástupce, jako orgán výkonu státní moci, je povinen postupovat tak, aby v důsledku jeho postupu nedocházelo ke vzniku bezdůvodných újem subjektů, vůči kterým je daný výkon státní moci směrován. Tato maxima, ve spojení s § 2 odst. 2 zákona o státním zastupitelství, zakazuje státnímu zástupci bezdůvodně zasahovat do základních práv obviněných. Takovým zásahem by jistě byla situace, kdy státní zástupce podá návrh na uložení ochranného opatření, který je již v době jeho podání, a s přihlédnutím ke všem okolnostem věci a zejména skutečnostem pro státního zástupce objektivně zjistitelným, zjevně bezúčelný. Podání takového zjevně bezúčelného návrhu by již nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk představovalo.
Zpětvzetí návrhu na uložení ochranného léčení státním zástupcem během nebo po skončení veřejného zasedání není samo o sobě dostačující k úvaze o zjevné neúčelnosti daného návrhu. Tu je třeba posuzovat, jak výše uvedeno, s ohledem na skutkovou situaci v době podání návrhu, nikoli s ohledem na skutkovou situaci v době jeho zpětvzetí.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2455/2020, ze dne 21. 10. 2021
05.01.2022 00:02
Náhrada účelně vynaložených nákladů řízení dle § 31 OdpŠk
Část ustanovení § 31 OdpŠk ve znění “… náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy…“ je třeba za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. vykládat způsobem, který bude zahrnovat nejen skutečné (již proběhlé) uhrazení nákladů řízení, ale i platný závazek (např. k uhrazení nákladů právního zastoupení advokátem - obhájcem). Na povahu nákladů řízení (výši a účelnost) vynaložených (jsoucích) toho času ve formě poctivého závazku k jejich zaplacení je třeba hledět zásadně obdobně jako na náklady řízení již uhrazené. Pozdější splnění či nesplnění závazku dlužníkem (poškozeným) je však pro uznání závazku jako škody ve smyslu § 31 OdpŠk zásadně nerozhodné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2678/2020, ze dne 29. 9. 2021
05.01.2022 00:01
Nedostatek součinnosti při předběžném uplatnění nároku dle § 14 OdpŠk
Obě strany mimosoudního vyjednávání ve smyslu § 14 OdpŠk jsou nepochybně vázány zásadami právního jednání v soukromoprávním styku. Obě strany mají zásadně ve své moci (případně v možnosti) obstarání základních podkladů, jimiž dosvědčují své právní jednání (požadavky) nebo jimiž odporují požadavkům protistrany. Je též zřejmé, že s neformálním jednáním při předběžném uplatnění nároku u úřadu právní řád spojuje určité následky, např. v podobě promlčení práva, povinnosti k placení úroků z prodlení, (ne)splnění podmínek soudního řízení apod., a je tak důvodné očekávat od obou stran naplnění zásad poctivého a dobrověrného právního styku.
Šestiměsíční lhůta je stanovena v § 15 OdpŠk jako lhůta stanovená zvláštním zákonem ke splnění náhradové povinnosti. Po jejím uplynutí se stát ocitá v prodlení ve smyslu § 1968 a § 1970 o. z. a oprávněnému vzniká právo požadovat úroky z prodlení stanovené vládním nařízením. Pro potřeby posouzení nároku poškozeného na úrok z prodlení ve smyslu § 1968 a § 1970 o. z. lze soudem důvodně vyžadovat po poškozeném (v postavení potenciálního věřitele) prokázání součinnosti při předběžném uplatnění nároku podle § 14 OdpŠk minimálně v takovém rozsahu, v jakém je Českou republikou (ministerstvem) výslovně a konkrétně vyzván k doložení skutečností nutných k posouzení důvodnosti uplatněného nároku. Předběžné projednání nároku je zásadně neformální, rozhodující je tedy obsah právního jednání stran, nikoliv formální uplatnění nároku. Jestliže poškozený jako věřitel takovou nezbytnou součinnost přes řádnou výzvu neposkytne, ocitá se v prodlení ve smyslu § 1975 o. z. a za dobu, po kterou toto jeho prodlení trvá (tj. než je České republice dána možnost se s dodatečně doloženými skutečnostmi seznámit), nemůže ve smyslu § 1970 o. z. požadovat zaplacení úroku z prodlení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2678/2020, ze dne 29. 9. 2021
29.12.2021 00:02
Příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem Policie ČR a vznikem škody
V režimu zák. č. 82/1998 Sb. se o vztah příčinné souvislosti jedná, vznikla-li újma následkem nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, tedy je-li nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup a újma ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, k újmě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost státu za škodu nenastává; příčinou újmy může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně, anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku újmy natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Na druhé straně řetězec příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na nezákonném rozhodnutí či nesprávném úředním postupu nezávislá skutečnost, která je pro vznik újmy rozhodující.
Soudy obecně aplikovaná teorie adekvátní příčinné souvislosti je v některých případech – jako je tomu i v poměrech projednávané věci - doplněna tzv. teorií ochranného účelu normy. Jde o institut stojící na hranici mezi protiprávností (nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím) a kauzálním nexem, který vymezuje rozsah odpovědnosti škůdce za újmu. Nejde však o nástroj pro vymezení konkrétního rozsahu náhrady újmy, kterou je škůdce povinen uhradit. Ochranný účel normy pouze stanovuje, kterým poškozeným a na jakých jejich porušených právech má škůdce újmu nahradit. Právo na zdraví a život je absolutním právem, na jehož ochranu se bezpochyby vztahuje institut ochranné normy a jejího ochranného účelu. Ochrannou normou se přitom rozumí každá právní norma, která má sloužit k ochraně zájmů určité osoby. Těmito normami jsou i bezpochyby odvolacím soudem aplikované předpisy určené ke zvýšené ochraně osob, jejichž osobní svoboda byla v souvislosti s jejich zadržením omezena.
Bezprostřední příčinou vzniku škody bylo v této věci vlastní (volní) rozhodnutí zadrženého spáchat sebevraždu. Sebevražedný záměr, tedy rozhodnutí zadrženého spáchat sebevraždu, byl bezprostřední příčinou jeho úmrtí, bez něhož by ke vzniku újmy nedošlo. K dokonání sebevražedného úmyslu však došlo po jeho zadržení policisty, kteří v rozporu s § 29 odst. 1 zákona o policii zadrženému neodebrali mikinu s tkaničkou, čímž došlo k jednoznačnému porušení norem sloužících k ochraně života a zdraví zadržených osob.
Povinnost chránit zdraví a pohodu zadržených osob v sobě jednoznačně zahrnuje povinnost přijmout přiměřená opatření k ochraně těchto osob před sebepoškozením. V řízení bylo prokázáno, že policisté právě opatření přijatá k ochraně zdraví a života zadrženého porušili, odvolací soud však bez provedení jakéhokoliv dalšího dokazování dospěl k závěru, že zadržený mohl dokonat svůj sebevražedný čin i prostřednictvím jiné části svého oděvu či dokonce jiným způsobem. Pokud v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu policistů spočívajícím v porušení ochranné normy přijaté k ochraně života a zdraví zadržených osob, pak v případě, že v navazujícím řízení nebude žalovaným státem spolehlivě prokázáno, že by zadržený spáchal sebevraždu i přes dodržení povinností policistů (odebrání mikiny a provádění kontrol ve stanovených časových intervalech), bude podmínka naplnění příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem policistů a vzniklou škodou dána.
Řečeno jinak: porušení ochranného účelu normy ze strany škůdce zpravidla předpokládá existenci příčinné souvislosti i navazující vznik jeho odpovědnosti za škodu či újmu tehdy, spočívá-li škoda (újma) v porušení toho právem chráněného zájmu, k jehož ochraně byla daná norma přijata. Je pak na škůdci, aby závěr o předpokládané existenci příčinné souvislosti vyvrátil prokázáním takové (jiné) skutečnosti, která je způsobilá vést k přetržení příčinné souvislosti.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 883/2021, ze dne 10. 11. 2021
20.12.2021 00:01
Výklad § 8 odst. 3 OdpŠk ve vztahu k posouzení příčinné souvislosti
I. Povinnost k náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem exekutora má (také) stát, a to bez ohledu na to, zda poškozený stejný nárok uplatňuje vůči exekutorovi či nikoliv. Odpovědnost státu a odpovědnost exekutora stojí vedle sebe. V předmětné věci se žalobce domáhá náhrady škody ve výši 810 624,20 Kč s příslušenstvím proti státu (České republice – Ministerstvu spravedlnosti). Úvaha odvolacího soudu o použitelnosti § 32 odst. 1 exekučního řádu je tedy v daných poměrech zavádějící, neboť dané ustanovení by mohlo být použito jen v případě, pokud by žaloba směřovala proti exekutorovi samotnému.
II. Nepřezkoumatelná je zde úvaha odvolacího soudu o tom, že se exekutor dopustil nesprávného úředního postupu a zároveň vydal nezákonné rozhodnutí. Jeden skutek nemůže být právně kvalifikován jako tyto dvě skutkové podstaty současně. Právní posouzení nároku poškozeného je tedy nesprávné, jestliže si odvolací soud neujasnil, jak právně jednání exekutora posoudit.
Tato nesprávnost pak vyniká zvláště ve světle toho, že odvolací soud aplikoval § 8 odst. 3 OdpŠk, který se týká výlučně odpovědnosti státu z titulu nezákonného rozhodnutí, nikoli z titulu nesprávného úředního postupu.
Z judikatury Nejvyššího soudu jasně plyne, že nepodání opravného prostředku proti nezákonnému rozhodnutí může být posuzováno pouze jako nesplnění podmínky dle § 8 odst. 3 OdpŠk, a nikoliv jako přetržení příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a škodou. Uzavřel-li odvolací soud, že ve věci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, měl se zabývat tím, zda měl poškozený k dispozici prostředky vyjmenované v § 8 odst. 3 OdpŠk, kterými se proti němu mohl bránit, zda šlo o prostředky dostupné a reálně účinné k odvrácení následků nezákonného rozhodnutí a pokud je poškozený nevyužil, zda se tak stalo z důvodů zvláštního zřetele hodných. K tvrzení takových důvodů měl být poškozený jako žalobce vyzván postupem podle § 118a odst. 1 o. s. ř. Jestliže tak odvolací soud neučinil, je jeho právní posouzení žalovaného nároku nesprávné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 494/2021, ze dne 6. 9. 2021
14.12.2021 00:02
Náhrada škody v podobě ušlého zisku z hlavní výdělečné činnosti OSVČ
Při posuzování nároku na náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání dle OdpŠk není důvodu, pro který by měl být podnikatel podnikající jako osoba samostatně výdělečně činná v jiném postavení ve vztahu k výpadku příjmů v důsledku nutnosti účasti na úkonech trestního řízení než zaměstnanec, který by si kvůli nim musel vzít neplacené volno. Neuplatní se zde judikatura vztahující se k hypotetickému ušlému zisku. Soud má aplikovat § 28 OdpŠk a určit výši průměrného výdělku poškozeného za dny, které byl nucen věnovat své obhajobě.
Je proto bezpředmětné, že poškozený v rámci svého podnikání nedokázal vykázat konkrétní smlouvu či podnikatelskou příležitost, o kterou v důsledku vedeného trestního stíhání přišel. Podstatnou je především ta skutečnost, že v souvislosti s úkony svého trestního stíhání nemohl vykonávat podnikatelskou činnost jako tzv. malý podnikatel, tj. fyzická osoba, pro kterou je podnikání základním a převážným zdrojem příjmu, je vykonáváno zpravidla jí osobně a příjmy z něj jsou pravidelné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 333/2021, ze dne 13. 9. 2021
08.12.2021 00:01
Posuzování prejudiciální otázky v odškodňovacím řízení
Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 139/2019, uzavřel, že „[P]okud je z okolností případu předem zřejmé, že je přímý dlužník (obohacený) nemajetný a že vedení dalších řízení vůči němu by bylo neúčelné, neboť by se žalobce ani částečného uspokojení své pohledávky fakticky nedomohl, pak nelze na uplatnění pohledávky vůči primárnímu dlužníku trvat, neboť by šlo o pouhý formalismus vedoucí mimo jiné právě i ke vzniku zbytečných nákladů řízení. Není-li v případě prokázané nevymahatelnosti bezdůvodného obohacení (či jiného druhu pohledávky poškozeného za jeho dlužníkem) potřeba bezpodmínečně trvat na vlastním podání žaloby o jeho vydání a na navazujícím pokusu o nucené vymožení téže pohledávky, pak ani podání žaloby tzv. ‚z opatrnosti‘ nemůže být přičítáno poškozenému k tíži, a to ať už žalobu podal (např. z důvodů optimalizace svých daňových povinností) s vědomím, že v budoucnu přiznanou pohledávku reálně na přímém dlužníku nevymůže nebo v případě, kdy okolnosti svědčící o nevymahatelnosti pohledávky vyjdou najevo až v průběhu řízení o takové žalobě.“ Není přitom rozumného důvodu, aby se výše uvedené judikatorní závěry neprosadily i v řízení, v němž je uplatněn nárok vůči státu, není tu jiného dlužníka poškozeného a v řízení je třeba posoudit, zda již neodvratně v důsledku zjištěného nesprávného úředního postupu žalobkyně jako poškozená jednou pro vždy pozbyla možnosti využít náklady vynaložené v důsledku pochybení orgánu veřejné moci k dosažení kýženého cíle (zde zajištění podkladů pro vydání územního rozhodnutí).
V projednávané věci tak bylo třeba odpovědět na (prejudiciální) otázku, zda žalobkyně pozbyla reálnou možnost domoci se v předepsaném řízení a za využití dostupných řádných a mimořádných opravných prostředků vydání územního rozhodnutí směřujícího k předpokládanému vybudování pietního místa na předmětných pozemcích, či nikoliv. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud nezabýval tvrzením žalobkyně, že nemůže být v územním řízení vedeném před stavebním úřadem za žádných okolností úspěšná, je jeho posouzení neúplné a paušální závěr odvolacího soudu o předčasnosti žaloby, aniž by bylo postaveno najisto, zda se žalobkyně, i s přihlédnutím k probíhajícímu řízení o správní žalobě, reálně může povolení pietního parku domoci v územním řízení, není správný.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že jistě není úkolem soudu v odškodňovacím řízení suplovat rozhodování specializovaných správních orgánů a jako předběžnou otázku si řešit, jak by mohlo určité správní řízení skončit, a to v případě, kdy správní řízení ještě probíhá, nebo již skončilo bez věcného vyřízení. Tato úvaha odvolacího soudu je správná. O to však v této věci s ohledem na konstrukci žalobních tvrzení nejde. Žalobkyně se nedomáhá toho, aby si soud obecně posoudil možný výsledek správního řízení, ale tvrdí existenci okolností, pro něž nemůže být za žádných okolností ve správním řízení úspěšná. Existenci takových okolností a jejich důsledky pro výsledek správního řízení již soud v odškodňovacím řízení posoudit může a také musí.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 708/2021, ze dne 7. 9. 2021
07.12.2021 00:02
Právo na přiměřenou délku daňového řízení včetně daňové kontroly
Daňové řízení včetně daňové kontroly jednak již ze své povahy představuje právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví, jednak se (mimo jiné) dotýká ústavním pořádkem garantovaného práva na informační autonomii jednotlivce. Jde tak o řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, a tudíž jeho účastníkovi svědčí právo na přiměřenou délku tohoto řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, ze dne 31. 8. 2021
01.12.2021 00:01
Příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a škodou
Příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou (představovanou zmařeným uspokojením pohledávky) nelze vyloučit bez dalšího z důvodu, že poškozený nevyužil možnosti podat žalobu o odporovatelnost, aby se domohl uspokojení své pohledávky. Je třeba zjistit, zda poškozený skutečně měl ještě možnost předejít vzniku škody prostřednictvím podání odpůrčí žaloby, tj. měl-li sám v rozhodné době dostatek informací o tom, že převodní smlouva představuje jednak tzv. zkracující úkon dlužníka a jednak, že úmysl dlužníka byl ve smyslu § 42a odst. 2 obč. zák. druhé straně (nabyvateli) znám.
V posuzované věci odvolací soud dospěl k závěru, že poškozený bez důvodu zmeškal lhůtu pro podání žaloby o odporovatelnost, přičemž v případě jejího úspěchu se mohl domoci uspokojení z nemovitosti, jejíž předpokládanou hodnotu v rámci exekučního zpeněžení nyní nárokuje. Dle odvolacího soudu tak došlo k přetržení příčinné souvislosti, neboť řízení o žalobě o odporovatelnost mělo předcházet uplatnění nároku vůči žalované v tomto řízení. Odvolací soud se však otázkou, zda by pro poškozeného bylo řízení o odpůrčí žalobě úspěšné, podrobněji nezabýval.
Pro daný případ je ovšem zásadní určení, v důsledku jaké skutečnosti nemohla být pohledávka poškozeného uspokojena, a současně je třeba hledat odpověď na otázku, zda by případná žaloba o odporovatelnost měla reálnou naději na úspěch a zda poškozený disponoval či při obvyklé míře obezřetnosti mohl disponovat takovými informacemi, na jejichž základě by se podání odpůrčí žaloby jevilo jako účinný nástroj k eliminaci hrozící škody. V takovém případě by příčinou neuspokojení pohledávky poškozeného bylo výlučně rozhodnutí poškozeného odpůrčí žalobu nepodat. Naopak požadovat po poškozeném podání odpůrčí žaloby v situaci, kdy by takový návrh nemohl být úspěšný, a to jen proto, aby splnil formální požadavky soudů na náhradu případné škody, by zjevně nebylo spravedlivé a ani by nepředstavovalo rozumné řešení vzniklého rozporu; obdobný závěr by bylo třeba učinit, pokud poškozený údaji o neúčinnosti převodní smlouvy nemohl disponovat.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 996/2021, ze dne 31. 8. 2021