// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

23.07.2024 00:01

Bezdůvodné vedení společného trestního řízení proti více obviněným

Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud při hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk neshledal žádné neodůvodněné prodlevy až na prodlevu při vyhotovování písemného znění rozsudku, kterou však nepovažoval za relevantní, neboť rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, a uzavřel, že postup orgánů činných v trestním řízení byl plynulý, a především odpovídal značné složitosti dané trestní věci. K námitce bezdůvodného vedení společného trestního stíhání proti všem obviněným a až následného vyloučení trestního stíhání žalobce k samostatnému projednání odvolací soud uvedl, že spojení věcí či vyloučení některé věci k samostatnému trestnímu řízení je postup soudu odůvodněný vhodností či hospodárností řízení, který z povahy věci nemůže představovat vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. S tímto vypořádáním námitky se dovolací soud neztotožňuje.

Vedení společného řízení má své zákonné předpoklady uvedené především v § 20 a násl. trestního řízení. Současně je nutno tato ustanovení vykládat ve spojení se základními zásadami trestního řízení, zde zejména § 2 odst. 4 trestního řádu, a to zvláště ve vztahu k požadavku na projednání trestní věci urychleně bez zbytečných průtahů, jak vyplývá i z dikce ustanovení § 21 odst. 1 trestního řádu. V rámci rozhodování o nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení lze posoudit, zda byly splněny zákonné předpoklady pro konání společného řízení, tedy v nynější věci zejména, zda trestné činy spáchané různými osobami (obviněnými) spolu skutkově i důkazně souvisely, případně zda takový postup nebyl na úkor rychlosti a hospodárnosti řízení. Přitom je třeba respektovat, že bylo-li o spojení věci k společnému řízení či naopak o vyloučení věci ze společného řízení v průběhu trestního řízení vydáno rozhodnutí, platí, že rozhodovací činnost samu o sobě nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty prvé OdpŠk, to však nevylučuje, zvláště za situace, kdy trestní věc nynějšího žalobce byla později vyloučena ze společného řízení, posoudit, zda již dříve nebyly splněny podmínky pro vydání takového rozhodnutí, čili zda při jeho vydání nedošlo k průtahům ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk. Nicméně ať už rozhodnutí vydáno nebylo nebo je posuzováno, zda nemělo být vydáno dříve, je nutno mít na zřeteli, že posuzována je nesprávnost úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, tj. rozpor takového postupu se zákonem, tedy tato nesprávnost musí být zjevná a nepostačuje pouhý závěr, že by civilní soud v mezích možného uvážení (a zejména se znalostí pozdějších následků) na místě orgánů činných v trestním řízení postupoval jinak.

Z právě uvedeného vyplývá, že pokud odvolací soud neposoudil, zda společné trestní stíhání vedené proti všem obviněným nebylo zjevně nedůvodné, příp. zda podmínky pro vyloučení trestní věci nynějšího žalobce ze společného řízení nebyly v poměru k celkové délce řízení splněny podstatně dříve, než k němu nakonec došlo, a ani neodůvodnil, proč případně společné řízení na celkovou délku řízení negativní vliv nemělo, je právní posouzení věci odvolacím soudem z hlediska kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk neúplné, tudíž nesprávné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3124/2023, ze dne 10. 4. 2024

11.07.2024 00:06

ÚS: Nemajetková újma způsobená průtahy v řízení

Okolnost, že účastník nepřiměřeně dlouhého přestupkového řízení má zajištěné uhrazení uložené pokuty třetí osobou, nevyvrací domněnku vzniku nemajetkové újmy, byť takovou újmu významně snižuje. Není-li vznik nemajetkové újmy (byť minimální) v řízení vyvrácen a účastníkovi nepřiměřeně dlouhého řízení se nedostane ani zadostiučinění formou konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, dojde tím k porušení práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ve výjimečných případech z ústavního hlediska obstojí závěr, že účastník řízení, který se po státu v odškodňovacím řízení domáhá zadostiučinění v penězích za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a kterému se dostane jen konstatování porušení práva, nemá právo na náhradu nákladů řízení, popřípadě může mít dokonce povinnost nahradit náklady řízení druhé straně (shodně již nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2699/23 ze dne 28. února 2024).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3377/23, ze dne 28. 5. 2024

01.07.2024 00:01

K odpovědnosti státu za poskytnutí nepravdivé informace

Je-li adresátovi úředního sdělení jako přímému účastníkovi správním úřadem posuzovaného děje znám jeho odlišný průběh (oproti sdělení úřadu), nemůže být obsahem takového zjevně nepravdivého sdělení uveden v omyl, tudíž ani v důsledku tohoto neexistujícího omylu nemůže následně ke své škodě jednat. Za jeho případný právní omyl, který úřad nevyvolal, samozřejmě stát odpovídat rovněž nemůže.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 251/2024, ze dne 29. 4. 2024

27.06.2024 00:02

(Ne)uzavření dohody o vymezení chráněného pracovního místa

Úřad práce nebyl v rozhodné době povinen uzavřít se žadatelem dohodu o vymezení chráněného pracovního místa, neboť na uzavření této dohody nebyl právní nárok, a to ani při splnění všech zákonných podmínek. Zákon o zaměstnanosti ponechává Úřadu práce široký prostor pro individuální posouzení, zda existuje potřeba zaměstnat konkrétní osoby se zdravotním postižením na trhu práce, a to způsobem, jaký navrhuje žadatel. Úřadu práce rovněž přísluší posoudit, zda navrhovaná veřejnoprávní smlouva není v rozporu s právními předpisy, neobchází je a zda je v souladu s veřejným zájmem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2047/2023, ze dne 25. 4. 2024

14.06.2024 00:04

ÚS: Rozdílný mechanismus odškodňování za nezákonné rozhodnutí

Rozdílné zacházení na základě napadeného ustanovení § 254 odst. 1 věty druhé zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2020, spočívající v tom, že bylo-li nezákonné rozhodnutí vydáno podle daňového řádu v nalézacím řízení, byla náhrada škody ve formě úroku z neoprávněného jednání správce daně poskytována bez dalšího, zatímco postupoval-li správní orgán podle jiného předpisu, bylo třeba nárok uplatnit zákonem stanoveným způsobem [§ 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) ], nepředstavuje porušení čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Neděje se totiž tak z tzv. podezřelého důvodu (týkajícího se osobní charakteristiky jednotlivce s úzkým vztahem k důstojnosti člověka), nadto jde o výjimku pro oblast daní, která nároky kladené na zdůvodnění odlišného zacházení zásadně snižuje, přičemž jeho důvodem je „vhodnost“ jak na straně daňového subjektu, tak na straně správce daně díky druhové totožnosti jednotlivých případů. Navíc je u dělené správy dána rozumná symetrie mezi právy a povinnostmi státu a skupiny poplatníků, neboť zákonodárce sice vyžaduje, aby tato skupina škodu uplatňovala u příslušného orgánu, současně jí však nezatěžuje povinností hradit úrok z prodlení.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 8/23, ze dne 7. 5. 2024

14.06.2024 00:01

ÚS: Nedostatečné odškodnění za nezákonné trestní stíhání

Za nejpodstatnější považuje Ústavní soud odsouzení stěžovatelky k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců. A zejména pak skutečnost, že celkem 21 měsíců (do rozhodnutí odvolacího soudu) stěžovatelka žila v nejistotě, zda tento trest nebude muset skutečně vykonat. Není proto možné tento případ srovnávat s případy, kdy buď bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby již soudem prvního stupně, nebo kdy sice bylo rozhodováno v několika stupních, avšak uloženým trestem byl pouze trest podmíněný.

Ústavní soud nezpochybňuje závěry Nejvyššího soudu učiněné v rozsudku ze dne 16. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1747/2014 (a předtím v rozsudku ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, zařazeném do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek jako Rc 122/2012), ale zdůrazňuje, že ke srovnání lze používat pouze případy skutečně srovnatelné. V případě stěžovatelky obecné soudy nepostupovaly v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Srovnaly případ stěžovatelky s případy zjevně nesrovnatelnými, namísto toho, aby stanovily, řečeno slovy Nejvyššího soudu, „přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé“. Takovým postupem obecné soudy zasáhly do práv stěžovatelky zaručených čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 379/23, ze dne 24. 4. 2024

07.06.2024 00:02

ÚS: Rozhodování o náhradě nákladů řízení

1. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, nelze poměřovat úspěch a neúspěch ve věci jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto. To konkrétně znamená, že je třeba rozlišovat mezi posuzováním samotné existence nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci (základu nároku) a rozhodováním o konkrétní výši přiměřeného zadostiučinění za existující nemajetkovou újmu. Prokáže-li žalobce základ svého nároku, avšak obecný soud přizná žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, přesto se při rozhodování o náhradě nákladů řízení uplatní § 142 odst. 3 o. s. ř., jenž umožňuje i částečně úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Žalobce totiž nemůže být při rozhodování o náhradě nákladů řízení „trestán“ za ne zcela přiléhavý odhad výše budoucího přiznaného nároku.

2. Rozhodl-li proto obecný soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., aniž by bylo patrné, proč se odklonil od četné judikatury Ústavního soudu a nepoužil § 142 odst. 3 ve spojení s § 136 o. s. ř., porušil právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3394/23, ze dne 7. 5. 2024

04.06.2024 00:01

Zpětvzetí souhlasu poškozené se zahájením trestního stíhání

Neskončilo-li trestní řízení odsouzením obviněného, je třeba posuzovat případné nároky na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod s přihlédnutím k požadavku, aby to byl demokratický právní stát, kdo má povinnost stíhat trestnou činnost, a aby to byl ten, proti kterému je stíhání zaměřeno (podezřelý, obviněný, obžalovaný), kdo je povinen jeho úkony v trestním stíhání strpět. Ustanovení § 12 OdpŠk nelze proto aplikovat formalisticky, toliko podle výsledku trestního stíhání. Je třeba vždy zkoumat, zda stěžovatelem tvrzená újma není důsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení, ve kterém nebyly respektovány požadavky čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Pokud jsou v průběhu trestního řízení na základě dokazování objasněny skutkové aspekty páchané trestné činnosti, které teprve musí vést k závěru orgánů činných v trestním řízení, že je třeba věc posoudit podle pro obviněného příznivější kvalifikace trestného jednání, a tudíž s tím důsledkem, že jeho trestní stíhání bude nadále nepřípustné z důvodu kratší promlčecí lhůty (či pro zpětvzetí souhlasu poškozené s jeho zahájením, příp. pokračováním), nejedná se o svévolný postup orgánů činných v trestním řízení.

Žalobce v průběhu kompenzačního řízení netvrdil, že by kvalifikace jeho jednání orgány činnými v trestním řízení, ať již jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví, nebo pokus zvlášť závažného zločinu vraždy, byla způsobena svévolným postupem orgánů činných v trestním řízení, tedy například že by orgány činné v trestním řízení trestné jednání kvalifikovaly pro takový trestný čin pouze z toho důvodu, aby bylo trestní stíhání přípustné i bez souhlasu poškozené s trestním stíháním žalobce jako vnuka poškozené. Z toho, že žalobce namítá obecně pochybení orgánů činných v trestním řízení při právní kvalifikaci trestného jednání, svévolné jednání těchto orgánů nelze dovozovat. Nepotvrzení původní právní kvalifikace daného jednání přitom neznamená bez dalšího nezákonnost trestního stíhání.

Pokud tedy žalobce v kompenzačním řízení netvrdil, že by právní kvalifikace skutku byla důsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení, přičemž tuto skutečnost nelze dovodit ani z průběhu trestního řízení, jak byl zjištěn soudy v kompenzačním řízení, je rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, kterým byla zamítnuta žaloba na náhradu újmy v rozsahu nároků za omezení osobní svobody vazbou, za nezákonné trestní stíhání pro pokus zvlášť závažného zločinu vraždy, a na náhradu ušlého výdělku v důsledku vazby, věcně správné. Zastavení trestního stíhání z důvodu zpětvzetí souhlasu poškozeného s trestním stíháním podle § 11 odst. 1 písm. l) trestního řádu zde vylučuje právo na náhradu újmy dle § 12 OdpŠk bez ohledu na to, že v průběhu řízení došlo ke změně právní kvalifikace spáchaného skutku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 619/2024, ze dne 29. 4. 2024

24.05.2024 00:02

ÚS: Náležité odůvodnění přiměřeného zadostiučinění

K porušení práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod dojde tehdy, pokud soudy svůj závěr o tom, že dostatečným zadostiučiněním podle čl. 36 odst. 3 Listiny ve spojení s § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, za nepřiměřeně dlouhé kompenzační řízení je konstatování porušení práva, nepodloží konkrétními okolnostmi.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1565/23, ze dne 10. 4. 2024

03.05.2024 00:01

ÚS: Projednání věci bez zbytečných průtahů

I. Čím déle řízení trvá, tím přísnější požadavky plynoucí z práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) se na ně vztahují. Postup, který je ospravedlnitelný v kratším řízení, tudíž může u dlouhotrvajícího řízení představovat již neústavní průtah v řízení.

II. U dlouhotrvajícího řízení může nečinnost vyvolaná vyčkáváním soudu na rozhodnutí v související věci a vrácení spisu představovat průtah v řízení rozporný s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1736/23, ze dne 26. 3. 2024

18.04.2024 00:01

Stanovení zadostiučinění za rozhodnutí o vazbě

Nejvyšší soud se otázkou využití práva nevypovídat již zabýval při posuzování, zda si tím účastník zavinil trestní stíhání (vazbu), a z tohoto důvodu nemá právo na náhradu újmy. Uzavřel, že zavinění si trestního stíhání nelze spatřovat pouze v okolnosti, že poškozený využil práva nevypovídat, ale vyžaduje se též, aby tento jeho postoj měl na průběh či zahájení trestního stíhání konkrétní vliv. Jako příklad Nejvyšší soud uvedl situaci, v níž by poškozený měl k dispozici informace či důkazy, které by vedly k tomu, že by trestní stíhání nebylo zahájeno, respektive již zahájené trestní stíhání by bylo zastaveno. Ustanovení § 12 odst. 1 OdpŠk je projevem v civilním právu obecně akceptované zásady (neminem leadere a prevence vzniku újmy) a z ní vyplývající povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo ke vzniku škod. Jestliže tedy osoba, která věděla či mohla vědět o reálné možnosti zahájení trestního stíhání proti své osobě (resp. možnosti, že bude vzata do vazby, odsouzena či jí bude uloženo ochranné opatření), měla možnost jednat takovým způsobem, aby na ni nedopadly nepříznivé důsledky plynoucí ze zahájení a vedení trestního stíhání (vzetí do vazby, odsouzení, uložení ochranného opatření), lze od ní spravedlivě požadovat, aby takovým způsobem jednala, a v opačném případě jí odepřít náhradu škod (újem) jí vzniklých. Zavinění si trestního stíhání (vzetí do vazby, odsouzení, uložení ochranného opatření) vlastní nečinností je tak představitelné například v situaci, kdy osoba (posléze v postavení obviněného) měla k dispozici informace, poznatky či důkazy, které, byly-li by orgánům činným v trestním řízení známy, zjevně by vylučovaly zahájení trestního stíhání proti této osobě (vzetí do vazby, odsouzení, uložení ochranného opatření), ale bez legitimního důvodu o nich orgány činné v trestním řízení neinformovala, ač si mohla být vědoma, že trestní stíhání proti ní může být zahájeno.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu se dále ustálila na kritériích, která pravidelně mohou indikovat vznik a rozsah způsobené nemajetkové újmy v případech zahájení trestního stíhání (a popřípadě vzetí do vazby) v řízení, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem; jde o povahu trestní věci, délku trestního řízení (vazby) a následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby. Za další okolnosti, k nimž je třeba při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout, byly shledány (mimo jiné) i okolnosti zahájení trestního stíhání předcházející, popřípadě trestní stíhání poškozeného provázející, vedoucí k závěru o podílu poškozeného na tom, že proti němu bylo trestní stíhání zahájeno, popřípadě, že proti němu bylo ve vedení trestního stíhání pokračováno, aniž lze uzavřít, že si trestní stíhání zavinil sám. V této souvislosti je třeba rovněž zohlednit důvody, pro které k zastavení trestního stíhání, nebo zproštění obžaloby došlo.

Okolností, která provází trestní stíhání poškozeného, může být i využití práva nevypovídat, vede-li k závěru, že si tím poškozený sice nezavinil sám vzetí do vazby, ale podílel se na vzniku újmy (např. tím, že vazba trvala déle, nebo následky způsobené vazbou v jeho osobnostní sféře byly závažnější). Pouhé odepření výpovědi ani zde nepostačuje, nýbrž musí mít na průběh trestního stíhání konkrétní, reálný vliv. V kontextu výše uvedeného by se například mohlo jednat o situaci, kdy by poškozený měl k dispozici informace, poznatky či důkazy, které, byly-li by orgánům činným v trestním řízení známy, zjevně by měly vliv na průběh či trvání vazby, ale bez legitimního důvodu o nich orgány činné v trestním řízení neinformoval, ač si mohl být vědom, že vazba může dále trvat.

Odvolací soud zde vyšel pouze ze skutečnosti, že při vazebním zasedání odmítla žalobkyně vypovídat, a uzavřel, že „mohla vlastním jednáním, jež lze od ní jako od osoby s částečným právnickým vzděláním rozumně očekávat, předejít nepříznivému následku, jenž u ní v souvislosti s pobytem ve vazbě nastal“. V takovém závěru odvolacího soudu však chybí vysvětlení, o jakou konkrétní okolnost se mělo jednat, jejíž zamlčení žalobkyní mohlo mít na vzetí žalobkyně do vazby a její průběh, a tedy na způsobenou újmu, reálný vliv. Ve vztahu k posouzení vlivu okolnosti odepření výpovědi při stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě je proto právní posouzení ze strany odvolacího soudu neúplné, a tedy i nesprávné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3424/2022, ze dne 28. 2. 2024

05.04.2024 00:05

ÚS: Odškodnění nemajetkové újmy způsobené průtahy v řízení

Při posuzování vzniku práva na odškodnění za nepřiměřenou délku řízení nelze zaměňovat hledisko významu určitého typu řízení, který je pro každého účastníka stejný a slouží k objektivnímu vyhodnocení (ne)přiměřené délky řízení daného typu, s hodnocením významu (konkrétního nepřiměřeně dlouhého) řízení pro konkrétního účastníka za účelem určení, v jaké míře (či zda vůbec) mu v důsledku nepřiměřené délky řízení vznikla nemajetková újma.

Dovodí-li soud, že posuzované řízení nebylo z hlediska významu pro stěžovatele nepřiměřeně (ve smyslu nepřijatelně) dlouhé, a z téhož důvodu nezpůsobilo stěžovateli (žádnou) újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, nepřípustně ztotožní posouzení hlediska významu řízení při hodnocení jak nepřiměřené délky řízení (odpovědnostní titul/příčina), tak při vzniku újmy tím způsobené (následek).

V přestupkovém řízení má institut zániku odpovědnosti za přestupek (a zastavení řízení z tohoto důvodu) satisfakční funkci a lze ji považovat za svého druhu zákonem předvídanou formu upuštění od potrestání a reparaci nepřiměřené délky řízení přímo v samotném řízení.

Okolnost, že účastník nepřiměřeně dlouhého přestupkového řízení má zajištěné uhrazení uložené pokuty třetí osobou, nevyvrací domněnku vzniku nemajetkové újmy, byť takovou újmu významně snižuje.

Není-li vznik nemajetkové újmy (byť minimální) v řízení vyvrácen a účastníku nepřiměřeně dlouhého řízení se nedostane ani zadostiučinění formou konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, dojde tím k porušení práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Ve výjimečných případech z ústavního hlediska obstojí závěr, že účastník řízení, který se po státu v odškodňovacím řízení domáhá zadostiučinění v penězích za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a kterému se dostane jen konstatování porušení práva, nemá právo na náhradu nákladů řízení, popřípadě může mít dokonce povinnost nahradit náklady řízení druhé straně.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2699/23, ze dne 28. 2. 2024

12.02.2024 00:01

Příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou újmou

V nyní řešené věci ze skutkových zjištění nižších soudů vyplynulo, že vztahy mezi oběma rodiči byly narušeny již zhruba od počátku roku 2013, kdy matka žádala vyšší úhrady na výživném ze strany otce pod podmínkou umožnění styku s nezletilými dětmi. V reakci na uvedené chování matky podal otec k Okresnímu soudu Praha-západ návrh na úpravu styku s nezletilými dětmi, který odůvodnil tím, že mu matka brání ve styku, přičemž od května 2014, kdy otec opětovně odmítl její požadavek na navýšení výživného, omezila jeho styk s nezletilými dětmi na minimum.

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017 pak došlo ke změně rozsahu styku otce s nezletilými dětmi stanoveného rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 24. 10. 2016. Nelze přisvědčit tvrzení otce, že pokud by nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí Krajského soudu v Praze, otec by se mohl stýkat s nezletilými dětmi v rozsahu stanoveném rozsudkem Okresního soudu Praha-západ, neboť v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé je třeba rozhodovat v souladu s nejlepším zájmem dítěte a též nelze přehlížet, že soudní rozhodnutí o úpravě styku s nezletilými dětmi nejsou definitivní, jsou vydávána podle stavu v době rozhodování s výhradou změny poměrů (cum clausula rebus sic stantibus) oproti stavu, kdy bylo rozhodováno, tudíž se mohou změnit (a to prostřednictvím předběžného opatření i velice rychle) v závislosti na změně podmínek [zde nelze přehlédnout trestní oznámení matky podané na otce z důvodu jejich tvrzeného týrání, negativní působení matky dětí na jejich vztah k otci, ani zahájení trestního stíhání otce bezprostředně po vydání nezákonného rozhodnutí, což záhy vedlo i k vydání předběžného opatření, kterým byl styk otce s nezletilými dětmi omezen zcela].

Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1079/17 neplyne nemožnost omezení rozsahu styku otce s dětmi rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, ale pouze to, že omezení rozsahu práva otce na styk s dětmi nebylo dostatečně odůvodněno a citovaný rozsudek též postrádal logiku. Nelze tak z ničeho učinit závěr, že nebýt Ústavním soudem konstatované nezákonnosti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, byl by tímto rozhodnutím potvrzen rozsah styku otce s nezletilými dětmi podle rozsudku okresního soudu, a už vůbec nelze uzavřít, že by v tomto rozsahu byl v navazujícím období realizován, a to právě pro tehdejší vztahy mezi rodiči a chování matky nezletilých dětí, které na základě jejího trestního oznámení a výslechu dětí vyústilo v trestní stíhání otce a nakonec bylo otci i uloženo zdržet se styku s nezletilými dětmi, a to již 1 měsíc po vydání posléze zrušeného rozsudku krajského soudu (nezákonného rozhodnutí). Z uvedeného je zřejmé, že bezprostřední příčinou vzniku tvrzené nemajetkové újmy není nezákonné rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, ale chování matky, bez nějž by ostatně k zahájení předmětného řízení o úpravě styku s nezletilými dětmi vůbec nedošlo.

Pokud se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou újmou není dána příčinná souvislost, neboť to byla matka, která se všemi možnými prostředky snažila o zpřetrhání vazeb mezi otcem a syny, přičemž vztahy byly vážně narušeny již před vydáním předmětného nezákonného rozhodnutí, je jeho právní posouzení věci správné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1811/2023, ze dne 25. 10. 2023

06.02.2024 00:01

Porušení povinnosti rozhodnout o insolvenčním návrhu „bez zbytečného odkladu“

Určuje-li ustanovení § 134 insolvenčního zákona ve větě druhé, části věty před středníkem (v rozsahu, jenž se netýká případu uvedeného v § 132 odst. 1 insolvenčního zákona), že insolvenční soud rozhodne o insolvenčním návrhu „bez zbytečného odkladu“, nejde ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb. o případ, kdy má insolvenční soud vydat rozhodnutí o insolvenčním návrhu „v zákonem stanovené lhůtě“. Slovní spojení „bez zbytečného odkladu“ vymezuje povinnost insolvenčního soudu vydat rozhodnutí v časovém období (lhůtě), které není pevně stanoveno a plyne (ve vazbě na ono slovní spojení) z povahy věci. Jde o procesní lhůtu zákonnou.

Pro účely posouzení, zda insolvenční soud se dopustil nesprávného úředního postupu tím, že porušil povinnost rozhodnout o insolvenčním návrhu „v přiměřené lhůtě“ (§ 13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb.), soud v návaznosti na § 134 insolvenčního zákona zkoumá, zda insolvenční soud vydal rozhodnutí o insolvenčním návrhu „bez zbytečného odkladu“.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1573/2021, ze dne 31. 10. 2023

22.01.2024 00:01

Náhrada nemajetkové újmy za nezákonně vykonanou vazbou

Již samo pravomocné odsouzení poškozeného k trestu odnětí svobody podmíněně odloženému na přiměřenou zkušební dobu brání úvaze o předčasnosti žaloby na náhradu nemajetkové újmy, k níž mělo dojít v průběhu trestního řízení nezákonně vykonanou vazbou. To samozřejmě soudu nebrání, aby z hlediska zvažování důvodnosti žaloby přikročil v některých případech k přerušení kompenzačního řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., zejména bude-li již probíhat řízení o přeměně podmíněně uloženého trestu na trest nepodmíněný, popř. jiné řízení, jehož výsledek může nakonec vést k výkonu nepodmíněně uloženého trestu a tím i k možnému zápočtu vykonané vazby.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2636/2023, ze dne 26. 9. 2023

17.01.2024 00:01

Posouzení přiměřenosti délky řízení podle OdpŠk

V nálezu sp. zn. I. ÚS 1154/20 Ústavní soud zdůraznil, že do celkové délky původního řízení pro účely odškodnění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup, který by ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny a § 13 OdpŠk mohla jeho nepřiměřená délka představovat, nelze zahrnout i dobu, po kterou běželo řízení před ESLP. Česká republika nemůže nést odpovědnost za délku řízení před Evropským soudem pro lidská práva.

Skutečnost, že řízení před ESLP není součástí řízení před českými soudy pro účely posouzení přiměřenosti délky řízení podle OdpŠk však nevylučuje, že podle výsledku řízení před ESLP dojde k pokračování posuzovaného řízení. Dle výše uvedeného nálezu je tomu tak v případě, kdy na základě rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva dojde k obnově řízení před Ústavním soudem podle ustanovení § 119 zákona o Ústavním soudu. Takovou obnovou dojde pro účely posouzení přiměřenosti délky řízení podle OdpŠk ke znovuotevření řízení před českými soudy z důvodu pochybení rozhodujících orgánů (konstatovaného ESLP).

Z právě uvedeného se tedy podává, že řízení před českými soudy je pro účely posouzení přiměřenosti jeho délky podle § 13 OdpŠk uzavřeno nejpozději rozhodnutím o odmítnutí nebo zamítnutí ústavní stížnosti vůči rozhodnutí, jímž se toto řízení končí. Pozdější řízení před ESLP za žádných okolností není jeho součástí. K pokračování řízení před českými soudy dojde jen v případě, že Ústavní soud povolil obnovu řízení o odmítnutí nebo zamítnutí ústavní stížnosti podle ustanovení § 119 zákona o Ústavním soudu. Z toho plyne, že za součást řízení před českými soudy nelze pokládat ani úkony orgánů veřejné moci, jimiž pod vlivem řízení uskutečňovaného před ESLP o své vůli nebo po dohodě s účastníkem poskytnou účastníku finanční prostředky na vyrovnání újmy způsobené údajně nepřiměřeně dlouhým řízením. Nelze totiž odestát, že řízení je ukončeno, dokud přetrvávají účinky rozhodnutí odmítnutí nebo zamítnutí ústavní stížnosti.

Výše uvedeným závěrům odpovídá i usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 8/22. V něm Ústavní soud došel v právě posuzované věci k závěru, že rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu případů podle čl. 37 odst. 1 písm. c) Úmluvy není rozhodnutím, kterým bylo shledáno, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda. Takovéto rozhodnutí proto nezakládá důvod obnovy řízení před Ústavním soudem podle ustanovení § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2106/2023, ze dne 3. 10. 2023

12.01.2024 00:05

ÚS: Poučení o možnosti uplatnit nárok na náhradu újmy

Poškozený musí být v trestním řízení řádně poučen o možnosti uplatnit nárok na náhradu újmy postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a to jakmile vyjdou najevo skutečnosti nasvědčující tomu, že trestný čin mohl být spáchán úřední osobou.

Pokud poškozený v trestním řízení

a) u orgánu činného v trestním řízení uplatnil v promlčecí lhůtě podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu nemajetkové újmy podle § 43 odst. 3 trestního řádu

b) a současně nebyl poučen o možnosti uplatnit nárok postupem podle č. 82/1998 Sb., jakmile vyšly najevo skutečnosti nasvědčující tomu, že trestný čin mohl být spáchán úřední osobou,

bude námitka promlčení vznesená státem vůči nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. zpravidla v rozporu s dobrými mravy.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1534/23, ze dne 15. 11. 2023

11.01.2024 00:01

Náhrada nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením

Účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován; odškodňována je tedy újma způsobená nejistotou ohledně výsledku řízení a s ním souvisejícím právním postavením poškozeného.

Nejistota poškozené ohledně výsledku řízení přitom nebyla v posuzované věci sama o sobě potlačena tím, že do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se považovalo dosavadní povolení k dlouhodobému pobytu za platné a že doba trvání řízení byla delší než doba, na kterou mohl být poškozené prodloužen pobyt kladným rozhodnutím. I během trvání této zákonné fikce totiž panovala nejistota ohledně výsledku řízení a toho, jaké bude na jeho základě právní postavení žalobkyně. Výrazně umenšena by tato nejistota poškozené mohla být pouze v případě, že by možnost pro ni negativního rozhodnutí byla minimální. Jinak řečeno, bylo by téměř jisté, že žádosti poškozené bude vyhověno. Jestliže ale existovala možnost, že poškozená může být se svojí žádostí o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu neúspěšná, pak nemajetková újma jí vznikala, a to s ohledem na opakované průtahy a ignorování lhůt ke skončení věci ze strany nadřízeného orgánu, nikoli v nepatrném rozsahu. V takovém případě nelze shledat újmu způsobenou poškozené zanedbatelnou a uvažovat o jejím nahrazení omluvou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2196/2022, ze dne 27. 9. 2023

12.12.2023 00:02

Náhrada škody vzniklé v příčinné souvislosti s krizovým opatřením

I. Z ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona je zřejmé, že institut odpovědnosti za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením je speciální normou obsahující zvláštní skutkovou podstatu odpovědnosti státu za škodu, která se řídí právě tímto zákonem, nikoliv zákonem č. 82/1998 Sb. či obecným předpisem. Zakládá přitom odpovědnost bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a na rozdíl od uvedeného zákona nevyžaduje, aby škoda byla vyvolána nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Tato speciální odpovědnost je založena na současném splnění předpokladů, jimiž je 1. provedení krizového opatření, 2. vznik škody a 3. příčinná souvislost mezi krizovým opatřením a vznikem škody. Stát se může odpovědnosti zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že poškozený si způsobil škodu sám. Z dikce ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona je nepochybné, že odpovědnou osobou je stát.

II. Krizový zákon nečiní rozdíl mezi krizovými opatřeními, která působí na území celé České republiky, a těmi, která směřují vůči konkrétní osobě nebo konkrétně vymezenému okruhu osob. Z ničeho neplyne, že by historický zákonodárce zamýšlel omezit povinnost státu k náhradě škody jen na individuálně zaměřená krizová opatření. Omezení odpovědnosti státu podle § 36 odst. 1 krizového zákona na situace, kdy krizové opatření směřuje proti konkrétně určeným osobám, jak je provedl odvolací soud, nemá oporu v zákoně a nelze je dovodit ani teleologickým výkladem.

III. Nesprávné jsou rovněž úvahy odvolacího soudu v tom směru, že stát nenese odpovědnost za újmu způsobenou krizovými opatřeními, která jsou svojí povahou produktem legislativní činnosti. Předně je třeba poukázat na to, že za újmu způsobenou normativními akty s obecnou působností stát neodpovídá toliko v režimu zákona č. 82/1998 Sb. Závěr o tom, že stát neodpovídá za újmu způsobenou legislativní činností nebo její absencí ale neplatí bezvýjimečně. Konečně zákonodárci nic nebrání v tom, aby na sebe stát dobrovolně přijal povinnost k náhradě škody způsobené různou činností orgánů výkonu veřejné moci, včetně výkonu činnosti legislativní, jak se tomu stalo právě v § 36 odst. 1 krizového zákona. I svou povahou normotvorné krizové opatření je stále krizovým opatřením ve smyslu § 2 písm. c) krizového zákona.

IV. Povinnost státu nahradit škodu způsobenou krizovým opatřením nastupuje ve chvíli, kdy nastanou takové účinky krizového opatření, které povedou ke vzniku škody. Tento okamžik je třeba posoudit podle konkrétních okolností věci, neboť krizová opatření mohou zahrnovat různorodou skupinu předem víceméně nedeterminovaných aktivit (reakcí) orgánů krizového řízení za účelem zvládnutí krizové situace. Z toho důvodu nelze omezit odpovědnost státu jen na ta krizová opatření, která stát sám provede (např. zboření domu).

V poměrech žalobkyně došlo vydáním krizových opatření k omezení či zákazu maloobchodního prodeje, čímž měl žalobkyni ujít zisk. Z povahy těchto opatření plyne, že jejich účinky nastaly okamžikem, který je v každém jednotlivém krizovém opatření uveden. Od něj získala daná opatření potenciál způsobit žalobkyni škodu. Tento okamžik je proto nutno považovat za okamžik provedení krizových opatření ve smyslu § 36 odst. 1 krizového zákona.

Okolnost, že se žalobkyně sama krizovému opatření podrobila a že je respektovala, jí nemůže jít k tíži. Dovedení názoru odvolacího soudu ad absurdum by znamenalo, že ten prodejce, který by krizové opatření nerespektoval a proti kterému by muselo být krizové opatření „provedeno“ za použití síly, například orgány policie, by v souladu s úvahou odvolacího soudu nárok na náhradu škody podle § 36 odst. 1 krizového zákona měl, zatímco žalobkyně, která jednala právně souladně, by jej mít neměla. Takový závěr je zjevně nesprávný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 63/2023, ze dne 31. 8. 2023

06.12.2023 00:01

Význam předmětu incidenčního sporu pro konkurzního věřitele

V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1601/2021 přijal a odůvodnil Nejvyšší soud závěr, podle kterého skončí-li konkursní řízení, v jehož průběhu nebyla přihlášená pohledávka konkursního věřitele ani zčásti uspokojena z majetku náležejícího do konkursní podstaty úpadce, zrušením konkursu pro smrt úpadce podle § 44 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), je z hlediska významu předmětu řízení pro poškozeného (konkursního věřitele) při posuzování přiměřenosti délky řízení i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích podstatné, že poškozený (konkursní věřitel) neobdržel (v důsledku úmrtí úpadce před rozvrhem nemohl obdržet) v konkursním řízení na uspokojení svého nároku ničeho. Při zrušení konkursu postupem podle § 44 odst. 2 ZKV nevzejde (vzhledem k tomu, že se tak nestalo v předchozím průběhu konkursního řízení, nemusí vzejít) z konkursního řízení na jeho konci údaj o částce, jaké se konkursnímu věřiteli (poškozenému) v konkursu dostalo nebo má dostat na uspokojení jeho přihlášené pohledávky. Význam předmětu konkursního řízení pro poškozeného (konkursního věřitele) lze za této situace určit jen tak, že soud rozhodující o přiměřeném zadostiučinění podle stavu konkursní podstaty ke dni úmrtí úpadce [jež může zahrnovat již dosažený výtěžek zpeněžení majetku konkursní podstaty nebo (též) dosud nezpeněžený majetek náležející do konkursní podstaty] a podle stavu v konkursním řízení uplatněných a dosud neuspokojených pohledávek [vedle přihlášených pohledávek může jít též o pohledávky za konkursní podstatou (§ 31 odst. 2 ZKV) nebo o pracovní pohledávky (§ 31 odst. 3 ZKV)] určí, jaká částka by poškozenému (konkursnímu věřiteli) připadla na úhradu jeho přihlášené pohledávky, kdyby konkursní řízení skončilo (mohlo skončit) rozvrhem.

Jde o údaj zpravidla zjistitelný již ze zprávy o dosavadních výsledcích konkursu, kterou správce konkursní podstaty sestavuje podle § 44 odst. 2 ZKV. To, že konkursní soud dosud nerozhodl o zrušení konkursu podle § 44 odst. 2 poslední věty ZKV, nebrání zjištění významu předmětu konkursního řízení pro poškozeného (konkursního věřitele). Takovému kroku zpravidla nebrání ani to, že konkursní soud předloženou zprávou dosud neschválil. Podstatné je, zda zpráva o dosavadních výsledcích konkursu sestavená správcem konkursní podstaty dovoluje přijmout závěr formulovaný v předchozím odstavci.

Uvedený postup lze přitom přiměřeně aplikovat i na projednávanou věc, kdy účast žalobkyně na konkurzním řízení skončila postoupením její pohledávky, jež byla předmětem posuzovaného řízení o incidenčním sporu. Rozhodným okamžikem však nebude okamžik konce účastenství žalobkyně v konkurzním řízení, ale okamžik rozhodnutí soudu v odškodňovacím řízení. Nelze totiž vyloučit, že v mezidobí postoupilo konkurzní řízení do fáze, kdy bude možno hodnotu předmětu konkurzního řízení pro právního nástupce žalobkyně (a zpětně tedy i pro žalobkyni) určit. Jestliže tak odvolací soud nepostupoval a vyšel při posouzení kritéria § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk z předmětu samotného incidenčního sporu, je jeho právní posouzení žalovaného nároku neúplné a tudíž nesprávné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 589/2022, ze dne 6. 9. 2023