// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

18.04.2024 00:01

Stanovení zadostiučinění za rozhodnutí o vazbě

Nejvyšší soud se otázkou využití práva nevypovídat již zabýval při posuzování, zda si tím účastník zavinil trestní stíhání (vazbu), a z tohoto důvodu nemá právo na náhradu újmy. Uzavřel, že zavinění si trestního stíhání nelze spatřovat pouze v okolnosti, že poškozený využil práva nevypovídat, ale vyžaduje se též, aby tento jeho postoj měl na průběh či zahájení trestního stíhání konkrétní vliv. Jako příklad Nejvyšší soud uvedl situaci, v níž by poškozený měl k dispozici informace či důkazy, které by vedly k tomu, že by trestní stíhání nebylo zahájeno, respektive již zahájené trestní stíhání by bylo zastaveno. Ustanovení § 12 odst. 1 OdpŠk je projevem v civilním právu obecně akceptované zásady (neminem leadere a prevence vzniku újmy) a z ní vyplývající povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo ke vzniku škod. Jestliže tedy osoba, která věděla či mohla vědět o reálné možnosti zahájení trestního stíhání proti své osobě (resp. možnosti, že bude vzata do vazby, odsouzena či jí bude uloženo ochranné opatření), měla možnost jednat takovým způsobem, aby na ni nedopadly nepříznivé důsledky plynoucí ze zahájení a vedení trestního stíhání (vzetí do vazby, odsouzení, uložení ochranného opatření), lze od ní spravedlivě požadovat, aby takovým způsobem jednala, a v opačném případě jí odepřít náhradu škod (újem) jí vzniklých. Zavinění si trestního stíhání (vzetí do vazby, odsouzení, uložení ochranného opatření) vlastní nečinností je tak představitelné například v situaci, kdy osoba (posléze v postavení obviněného) měla k dispozici informace, poznatky či důkazy, které, byly-li by orgánům činným v trestním řízení známy, zjevně by vylučovaly zahájení trestního stíhání proti této osobě (vzetí do vazby, odsouzení, uložení ochranného opatření), ale bez legitimního důvodu o nich orgány činné v trestním řízení neinformovala, ač si mohla být vědoma, že trestní stíhání proti ní může být zahájeno.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu se dále ustálila na kritériích, která pravidelně mohou indikovat vznik a rozsah způsobené nemajetkové újmy v případech zahájení trestního stíhání (a popřípadě vzetí do vazby) v řízení, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem; jde o povahu trestní věci, délku trestního řízení (vazby) a následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby. Za další okolnosti, k nimž je třeba při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout, byly shledány (mimo jiné) i okolnosti zahájení trestního stíhání předcházející, popřípadě trestní stíhání poškozeného provázející, vedoucí k závěru o podílu poškozeného na tom, že proti němu bylo trestní stíhání zahájeno, popřípadě, že proti němu bylo ve vedení trestního stíhání pokračováno, aniž lze uzavřít, že si trestní stíhání zavinil sám. V této souvislosti je třeba rovněž zohlednit důvody, pro které k zastavení trestního stíhání, nebo zproštění obžaloby došlo.

Okolností, která provází trestní stíhání poškozeného, může být i využití práva nevypovídat, vede-li k závěru, že si tím poškozený sice nezavinil sám vzetí do vazby, ale podílel se na vzniku újmy (např. tím, že vazba trvala déle, nebo následky způsobené vazbou v jeho osobnostní sféře byly závažnější). Pouhé odepření výpovědi ani zde nepostačuje, nýbrž musí mít na průběh trestního stíhání konkrétní, reálný vliv. V kontextu výše uvedeného by se například mohlo jednat o situaci, kdy by poškozený měl k dispozici informace, poznatky či důkazy, které, byly-li by orgánům činným v trestním řízení známy, zjevně by měly vliv na průběh či trvání vazby, ale bez legitimního důvodu o nich orgány činné v trestním řízení neinformoval, ač si mohl být vědom, že vazba může dále trvat.

Odvolací soud zde vyšel pouze ze skutečnosti, že při vazebním zasedání odmítla žalobkyně vypovídat, a uzavřel, že „mohla vlastním jednáním, jež lze od ní jako od osoby s částečným právnickým vzděláním rozumně očekávat, předejít nepříznivému následku, jenž u ní v souvislosti s pobytem ve vazbě nastal“. V takovém závěru odvolacího soudu však chybí vysvětlení, o jakou konkrétní okolnost se mělo jednat, jejíž zamlčení žalobkyní mohlo mít na vzetí žalobkyně do vazby a její průběh, a tedy na způsobenou újmu, reálný vliv. Ve vztahu k posouzení vlivu okolnosti odepření výpovědi při stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě je proto právní posouzení ze strany odvolacího soudu neúplné, a tedy i nesprávné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3424/2022, ze dne 28. 2. 2024

05.04.2024 00:05

ÚS: Odškodnění nemajetkové újmy způsobené průtahy v řízení

Při posuzování vzniku práva na odškodnění za nepřiměřenou délku řízení nelze zaměňovat hledisko významu určitého typu řízení, který je pro každého účastníka stejný a slouží k objektivnímu vyhodnocení (ne)přiměřené délky řízení daného typu, s hodnocením významu (konkrétního nepřiměřeně dlouhého) řízení pro konkrétního účastníka za účelem určení, v jaké míře (či zda vůbec) mu v důsledku nepřiměřené délky řízení vznikla nemajetková újma.

Dovodí-li soud, že posuzované řízení nebylo z hlediska významu pro stěžovatele nepřiměřeně (ve smyslu nepřijatelně) dlouhé, a z téhož důvodu nezpůsobilo stěžovateli (žádnou) újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, nepřípustně ztotožní posouzení hlediska významu řízení při hodnocení jak nepřiměřené délky řízení (odpovědnostní titul/příčina), tak při vzniku újmy tím způsobené (následek).

V přestupkovém řízení má institut zániku odpovědnosti za přestupek (a zastavení řízení z tohoto důvodu) satisfakční funkci a lze ji považovat za svého druhu zákonem předvídanou formu upuštění od potrestání a reparaci nepřiměřené délky řízení přímo v samotném řízení.

Okolnost, že účastník nepřiměřeně dlouhého přestupkového řízení má zajištěné uhrazení uložené pokuty třetí osobou, nevyvrací domněnku vzniku nemajetkové újmy, byť takovou újmu významně snižuje.

Není-li vznik nemajetkové újmy (byť minimální) v řízení vyvrácen a účastníku nepřiměřeně dlouhého řízení se nedostane ani zadostiučinění formou konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, dojde tím k porušení práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Ve výjimečných případech z ústavního hlediska obstojí závěr, že účastník řízení, který se po státu v odškodňovacím řízení domáhá zadostiučinění v penězích za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a kterému se dostane jen konstatování porušení práva, nemá právo na náhradu nákladů řízení, popřípadě může mít dokonce povinnost nahradit náklady řízení druhé straně.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2699/23, ze dne 28. 2. 2024

12.02.2024 00:01

Příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou újmou

V nyní řešené věci ze skutkových zjištění nižších soudů vyplynulo, že vztahy mezi oběma rodiči byly narušeny již zhruba od počátku roku 2013, kdy matka žádala vyšší úhrady na výživném ze strany otce pod podmínkou umožnění styku s nezletilými dětmi. V reakci na uvedené chování matky podal otec k Okresnímu soudu Praha-západ návrh na úpravu styku s nezletilými dětmi, který odůvodnil tím, že mu matka brání ve styku, přičemž od května 2014, kdy otec opětovně odmítl její požadavek na navýšení výživného, omezila jeho styk s nezletilými dětmi na minimum.

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017 pak došlo ke změně rozsahu styku otce s nezletilými dětmi stanoveného rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 24. 10. 2016. Nelze přisvědčit tvrzení otce, že pokud by nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí Krajského soudu v Praze, otec by se mohl stýkat s nezletilými dětmi v rozsahu stanoveném rozsudkem Okresního soudu Praha-západ, neboť v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé je třeba rozhodovat v souladu s nejlepším zájmem dítěte a též nelze přehlížet, že soudní rozhodnutí o úpravě styku s nezletilými dětmi nejsou definitivní, jsou vydávána podle stavu v době rozhodování s výhradou změny poměrů (cum clausula rebus sic stantibus) oproti stavu, kdy bylo rozhodováno, tudíž se mohou změnit (a to prostřednictvím předběžného opatření i velice rychle) v závislosti na změně podmínek [zde nelze přehlédnout trestní oznámení matky podané na otce z důvodu jejich tvrzeného týrání, negativní působení matky dětí na jejich vztah k otci, ani zahájení trestního stíhání otce bezprostředně po vydání nezákonného rozhodnutí, což záhy vedlo i k vydání předběžného opatření, kterým byl styk otce s nezletilými dětmi omezen zcela].

Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1079/17 neplyne nemožnost omezení rozsahu styku otce s dětmi rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, ale pouze to, že omezení rozsahu práva otce na styk s dětmi nebylo dostatečně odůvodněno a citovaný rozsudek též postrádal logiku. Nelze tak z ničeho učinit závěr, že nebýt Ústavním soudem konstatované nezákonnosti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, byl by tímto rozhodnutím potvrzen rozsah styku otce s nezletilými dětmi podle rozsudku okresního soudu, a už vůbec nelze uzavřít, že by v tomto rozsahu byl v navazujícím období realizován, a to právě pro tehdejší vztahy mezi rodiči a chování matky nezletilých dětí, které na základě jejího trestního oznámení a výslechu dětí vyústilo v trestní stíhání otce a nakonec bylo otci i uloženo zdržet se styku s nezletilými dětmi, a to již 1 měsíc po vydání posléze zrušeného rozsudku krajského soudu (nezákonného rozhodnutí). Z uvedeného je zřejmé, že bezprostřední příčinou vzniku tvrzené nemajetkové újmy není nezákonné rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, ale chování matky, bez nějž by ostatně k zahájení předmětného řízení o úpravě styku s nezletilými dětmi vůbec nedošlo.

Pokud se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou újmou není dána příčinná souvislost, neboť to byla matka, která se všemi možnými prostředky snažila o zpřetrhání vazeb mezi otcem a syny, přičemž vztahy byly vážně narušeny již před vydáním předmětného nezákonného rozhodnutí, je jeho právní posouzení věci správné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1811/2023, ze dne 25. 10. 2023

06.02.2024 00:01

Porušení povinnosti rozhodnout o insolvenčním návrhu „bez zbytečného odkladu“

Určuje-li ustanovení § 134 insolvenčního zákona ve větě druhé, části věty před středníkem (v rozsahu, jenž se netýká případu uvedeného v § 132 odst. 1 insolvenčního zákona), že insolvenční soud rozhodne o insolvenčním návrhu „bez zbytečného odkladu“, nejde ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb. o případ, kdy má insolvenční soud vydat rozhodnutí o insolvenčním návrhu „v zákonem stanovené lhůtě“. Slovní spojení „bez zbytečného odkladu“ vymezuje povinnost insolvenčního soudu vydat rozhodnutí v časovém období (lhůtě), které není pevně stanoveno a plyne (ve vazbě na ono slovní spojení) z povahy věci. Jde o procesní lhůtu zákonnou.

Pro účely posouzení, zda insolvenční soud se dopustil nesprávného úředního postupu tím, že porušil povinnost rozhodnout o insolvenčním návrhu „v přiměřené lhůtě“ (§ 13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb.), soud v návaznosti na § 134 insolvenčního zákona zkoumá, zda insolvenční soud vydal rozhodnutí o insolvenčním návrhu „bez zbytečného odkladu“.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1573/2021, ze dne 31. 10. 2023

22.01.2024 00:01

Náhrada nemajetkové újmy za nezákonně vykonanou vazbou

Již samo pravomocné odsouzení poškozeného k trestu odnětí svobody podmíněně odloženému na přiměřenou zkušební dobu brání úvaze o předčasnosti žaloby na náhradu nemajetkové újmy, k níž mělo dojít v průběhu trestního řízení nezákonně vykonanou vazbou. To samozřejmě soudu nebrání, aby z hlediska zvažování důvodnosti žaloby přikročil v některých případech k přerušení kompenzačního řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., zejména bude-li již probíhat řízení o přeměně podmíněně uloženého trestu na trest nepodmíněný, popř. jiné řízení, jehož výsledek může nakonec vést k výkonu nepodmíněně uloženého trestu a tím i k možnému zápočtu vykonané vazby.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2636/2023, ze dne 26. 9. 2023

17.01.2024 00:01

Posouzení přiměřenosti délky řízení podle OdpŠk

V nálezu sp. zn. I. ÚS 1154/20 Ústavní soud zdůraznil, že do celkové délky původního řízení pro účely odškodnění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup, který by ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny a § 13 OdpŠk mohla jeho nepřiměřená délka představovat, nelze zahrnout i dobu, po kterou běželo řízení před ESLP. Česká republika nemůže nést odpovědnost za délku řízení před Evropským soudem pro lidská práva.

Skutečnost, že řízení před ESLP není součástí řízení před českými soudy pro účely posouzení přiměřenosti délky řízení podle OdpŠk však nevylučuje, že podle výsledku řízení před ESLP dojde k pokračování posuzovaného řízení. Dle výše uvedeného nálezu je tomu tak v případě, kdy na základě rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva dojde k obnově řízení před Ústavním soudem podle ustanovení § 119 zákona o Ústavním soudu. Takovou obnovou dojde pro účely posouzení přiměřenosti délky řízení podle OdpŠk ke znovuotevření řízení před českými soudy z důvodu pochybení rozhodujících orgánů (konstatovaného ESLP).

Z právě uvedeného se tedy podává, že řízení před českými soudy je pro účely posouzení přiměřenosti jeho délky podle § 13 OdpŠk uzavřeno nejpozději rozhodnutím o odmítnutí nebo zamítnutí ústavní stížnosti vůči rozhodnutí, jímž se toto řízení končí. Pozdější řízení před ESLP za žádných okolností není jeho součástí. K pokračování řízení před českými soudy dojde jen v případě, že Ústavní soud povolil obnovu řízení o odmítnutí nebo zamítnutí ústavní stížnosti podle ustanovení § 119 zákona o Ústavním soudu. Z toho plyne, že za součást řízení před českými soudy nelze pokládat ani úkony orgánů veřejné moci, jimiž pod vlivem řízení uskutečňovaného před ESLP o své vůli nebo po dohodě s účastníkem poskytnou účastníku finanční prostředky na vyrovnání újmy způsobené údajně nepřiměřeně dlouhým řízením. Nelze totiž odestát, že řízení je ukončeno, dokud přetrvávají účinky rozhodnutí odmítnutí nebo zamítnutí ústavní stížnosti.

Výše uvedeným závěrům odpovídá i usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 8/22. V něm Ústavní soud došel v právě posuzované věci k závěru, že rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu případů podle čl. 37 odst. 1 písm. c) Úmluvy není rozhodnutím, kterým bylo shledáno, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda. Takovéto rozhodnutí proto nezakládá důvod obnovy řízení před Ústavním soudem podle ustanovení § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2106/2023, ze dne 3. 10. 2023

12.01.2024 00:05

ÚS: Poučení o možnosti uplatnit nárok na náhradu újmy

Poškozený musí být v trestním řízení řádně poučen o možnosti uplatnit nárok na náhradu újmy postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a to jakmile vyjdou najevo skutečnosti nasvědčující tomu, že trestný čin mohl být spáchán úřední osobou.

Pokud poškozený v trestním řízení

a) u orgánu činného v trestním řízení uplatnil v promlčecí lhůtě podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu nemajetkové újmy podle § 43 odst. 3 trestního řádu

b) a současně nebyl poučen o možnosti uplatnit nárok postupem podle č. 82/1998 Sb., jakmile vyšly najevo skutečnosti nasvědčující tomu, že trestný čin mohl být spáchán úřední osobou,

bude námitka promlčení vznesená státem vůči nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. zpravidla v rozporu s dobrými mravy.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1534/23, ze dne 15. 11. 2023

11.01.2024 00:01

Náhrada nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením

Účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován; odškodňována je tedy újma způsobená nejistotou ohledně výsledku řízení a s ním souvisejícím právním postavením poškozeného.

Nejistota poškozené ohledně výsledku řízení přitom nebyla v posuzované věci sama o sobě potlačena tím, že do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se považovalo dosavadní povolení k dlouhodobému pobytu za platné a že doba trvání řízení byla delší než doba, na kterou mohl být poškozené prodloužen pobyt kladným rozhodnutím. I během trvání této zákonné fikce totiž panovala nejistota ohledně výsledku řízení a toho, jaké bude na jeho základě právní postavení žalobkyně. Výrazně umenšena by tato nejistota poškozené mohla být pouze v případě, že by možnost pro ni negativního rozhodnutí byla minimální. Jinak řečeno, bylo by téměř jisté, že žádosti poškozené bude vyhověno. Jestliže ale existovala možnost, že poškozená může být se svojí žádostí o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu neúspěšná, pak nemajetková újma jí vznikala, a to s ohledem na opakované průtahy a ignorování lhůt ke skončení věci ze strany nadřízeného orgánu, nikoli v nepatrném rozsahu. V takovém případě nelze shledat újmu způsobenou poškozené zanedbatelnou a uvažovat o jejím nahrazení omluvou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2196/2022, ze dne 27. 9. 2023

12.12.2023 00:02

Náhrada škody vzniklé v příčinné souvislosti s krizovým opatřením

I. Z ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona je zřejmé, že institut odpovědnosti za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením je speciální normou obsahující zvláštní skutkovou podstatu odpovědnosti státu za škodu, která se řídí právě tímto zákonem, nikoliv zákonem č. 82/1998 Sb. či obecným předpisem. Zakládá přitom odpovědnost bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a na rozdíl od uvedeného zákona nevyžaduje, aby škoda byla vyvolána nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Tato speciální odpovědnost je založena na současném splnění předpokladů, jimiž je 1. provedení krizového opatření, 2. vznik škody a 3. příčinná souvislost mezi krizovým opatřením a vznikem škody. Stát se může odpovědnosti zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že poškozený si způsobil škodu sám. Z dikce ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona je nepochybné, že odpovědnou osobou je stát.

II. Krizový zákon nečiní rozdíl mezi krizovými opatřeními, která působí na území celé České republiky, a těmi, která směřují vůči konkrétní osobě nebo konkrétně vymezenému okruhu osob. Z ničeho neplyne, že by historický zákonodárce zamýšlel omezit povinnost státu k náhradě škody jen na individuálně zaměřená krizová opatření. Omezení odpovědnosti státu podle § 36 odst. 1 krizového zákona na situace, kdy krizové opatření směřuje proti konkrétně určeným osobám, jak je provedl odvolací soud, nemá oporu v zákoně a nelze je dovodit ani teleologickým výkladem.

III. Nesprávné jsou rovněž úvahy odvolacího soudu v tom směru, že stát nenese odpovědnost za újmu způsobenou krizovými opatřeními, která jsou svojí povahou produktem legislativní činnosti. Předně je třeba poukázat na to, že za újmu způsobenou normativními akty s obecnou působností stát neodpovídá toliko v režimu zákona č. 82/1998 Sb. Závěr o tom, že stát neodpovídá za újmu způsobenou legislativní činností nebo její absencí ale neplatí bezvýjimečně. Konečně zákonodárci nic nebrání v tom, aby na sebe stát dobrovolně přijal povinnost k náhradě škody způsobené různou činností orgánů výkonu veřejné moci, včetně výkonu činnosti legislativní, jak se tomu stalo právě v § 36 odst. 1 krizového zákona. I svou povahou normotvorné krizové opatření je stále krizovým opatřením ve smyslu § 2 písm. c) krizového zákona.

IV. Povinnost státu nahradit škodu způsobenou krizovým opatřením nastupuje ve chvíli, kdy nastanou takové účinky krizového opatření, které povedou ke vzniku škody. Tento okamžik je třeba posoudit podle konkrétních okolností věci, neboť krizová opatření mohou zahrnovat různorodou skupinu předem víceméně nedeterminovaných aktivit (reakcí) orgánů krizového řízení za účelem zvládnutí krizové situace. Z toho důvodu nelze omezit odpovědnost státu jen na ta krizová opatření, která stát sám provede (např. zboření domu).

V poměrech žalobkyně došlo vydáním krizových opatření k omezení či zákazu maloobchodního prodeje, čímž měl žalobkyni ujít zisk. Z povahy těchto opatření plyne, že jejich účinky nastaly okamžikem, který je v každém jednotlivém krizovém opatření uveden. Od něj získala daná opatření potenciál způsobit žalobkyni škodu. Tento okamžik je proto nutno považovat za okamžik provedení krizových opatření ve smyslu § 36 odst. 1 krizového zákona.

Okolnost, že se žalobkyně sama krizovému opatření podrobila a že je respektovala, jí nemůže jít k tíži. Dovedení názoru odvolacího soudu ad absurdum by znamenalo, že ten prodejce, který by krizové opatření nerespektoval a proti kterému by muselo být krizové opatření „provedeno“ za použití síly, například orgány policie, by v souladu s úvahou odvolacího soudu nárok na náhradu škody podle § 36 odst. 1 krizového zákona měl, zatímco žalobkyně, která jednala právně souladně, by jej mít neměla. Takový závěr je zjevně nesprávný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 63/2023, ze dne 31. 8. 2023

06.12.2023 00:01

Význam předmětu incidenčního sporu pro konkurzního věřitele

V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1601/2021 přijal a odůvodnil Nejvyšší soud závěr, podle kterého skončí-li konkursní řízení, v jehož průběhu nebyla přihlášená pohledávka konkursního věřitele ani zčásti uspokojena z majetku náležejícího do konkursní podstaty úpadce, zrušením konkursu pro smrt úpadce podle § 44 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), je z hlediska významu předmětu řízení pro poškozeného (konkursního věřitele) při posuzování přiměřenosti délky řízení i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích podstatné, že poškozený (konkursní věřitel) neobdržel (v důsledku úmrtí úpadce před rozvrhem nemohl obdržet) v konkursním řízení na uspokojení svého nároku ničeho. Při zrušení konkursu postupem podle § 44 odst. 2 ZKV nevzejde (vzhledem k tomu, že se tak nestalo v předchozím průběhu konkursního řízení, nemusí vzejít) z konkursního řízení na jeho konci údaj o částce, jaké se konkursnímu věřiteli (poškozenému) v konkursu dostalo nebo má dostat na uspokojení jeho přihlášené pohledávky. Význam předmětu konkursního řízení pro poškozeného (konkursního věřitele) lze za této situace určit jen tak, že soud rozhodující o přiměřeném zadostiučinění podle stavu konkursní podstaty ke dni úmrtí úpadce [jež může zahrnovat již dosažený výtěžek zpeněžení majetku konkursní podstaty nebo (též) dosud nezpeněžený majetek náležející do konkursní podstaty] a podle stavu v konkursním řízení uplatněných a dosud neuspokojených pohledávek [vedle přihlášených pohledávek může jít též o pohledávky za konkursní podstatou (§ 31 odst. 2 ZKV) nebo o pracovní pohledávky (§ 31 odst. 3 ZKV)] určí, jaká částka by poškozenému (konkursnímu věřiteli) připadla na úhradu jeho přihlášené pohledávky, kdyby konkursní řízení skončilo (mohlo skončit) rozvrhem.

Jde o údaj zpravidla zjistitelný již ze zprávy o dosavadních výsledcích konkursu, kterou správce konkursní podstaty sestavuje podle § 44 odst. 2 ZKV. To, že konkursní soud dosud nerozhodl o zrušení konkursu podle § 44 odst. 2 poslední věty ZKV, nebrání zjištění významu předmětu konkursního řízení pro poškozeného (konkursního věřitele). Takovému kroku zpravidla nebrání ani to, že konkursní soud předloženou zprávou dosud neschválil. Podstatné je, zda zpráva o dosavadních výsledcích konkursu sestavená správcem konkursní podstaty dovoluje přijmout závěr formulovaný v předchozím odstavci.

Uvedený postup lze přitom přiměřeně aplikovat i na projednávanou věc, kdy účast žalobkyně na konkurzním řízení skončila postoupením její pohledávky, jež byla předmětem posuzovaného řízení o incidenčním sporu. Rozhodným okamžikem však nebude okamžik konce účastenství žalobkyně v konkurzním řízení, ale okamžik rozhodnutí soudu v odškodňovacím řízení. Nelze totiž vyloučit, že v mezidobí postoupilo konkurzní řízení do fáze, kdy bude možno hodnotu předmětu konkurzního řízení pro právního nástupce žalobkyně (a zpětně tedy i pro žalobkyni) určit. Jestliže tak odvolací soud nepostupoval a vyšel při posouzení kritéria § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk z předmětu samotného incidenčního sporu, je jeho právní posouzení žalovaného nároku neúplné a tudíž nesprávné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 589/2022, ze dne 6. 9. 2023

28.11.2023 00:01

Zvýšení přiměřeného zadostiučinění dle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk

Zpětvzetí žaloby ve smyslu § 96 odst. 1 o. s. ř., v jehož důsledku bylo nepřiměřeně dlouhé řízení zastaveno, nepředstavuje skutečnost, která by podle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk odůvodňovala zvýšení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou poškozený, jenž v tomto řízení vystupoval v procesním postavení žalobce, nepřiměřenou délkou řízení utrpěl.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1669/2023, ze dne 29. 8. 2023

08.11.2023 00:01

Zákaz výroby, distribuce a prodeje konkrétních výrobků na území EU

Existence vykonatelného rozhodnutí českého civilního soudu zakazujícího povinnému výrobu, distribuci a prodej konkrétních výrobků s určitým označením a jejich uvádění na trh na území České republiky (na území Evropské unie) omezuje povinného v nakládání s těmito výrobky i tak, že je není oprávněn vyvézt na území nacházející se mimo Českou republiku (mimo Evropskou unii) s cílem tyto výrobky prodat. Konání dovolatelky na území České republiky spočívající ve vývozu předmětných výrobků za účelem jejich prodeje mimo Českou republiku a Evropskou unii tedy v projednávané věci bylo protiprávní; z vlastního protiprávního jednání přitom nelze dovozovat prospěch, a to ani ve formě ušlého zisku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1191/2023, ze dne 28. 7. 2023

26.10.2023 00:03

ÚS: Náklady odvolacího řízení o přiměřeném zadostiučinění

Uzná-li soud ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem základ žalobcova nároku, tj. existenci nemajetkové újmy, avšak přiměřené zadostiučinění mu nepřizná v plné žalované výši, má podle judikatury Ústavního soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení přesto postupovat podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, jenž umožňuje přiznat i částečně úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, neboť rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu. To platí přiměřeně i pro rozhodování o nákladech odvolacího řízení, odvolal-li se žalobce proti výši náhrady mu přiznané. Nepostupuje-li takto soud, aniž zároveň dostatečně vysvětlí (s ohledem na konkrétní okolnosti věci) z jakého důvodu, porušuje tím právo stěžovatele, který se jinak domohl odškodnění, na soudní ochranu, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a podle okolností věci také jeho právo na ochranu vlastnictví, zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3194/22, ze dne 5. 9. 2023

12.10.2023 00:02

Posouzení přiměřenosti délky správního řízení

I. Pro účely posouzení přiměřenosti délky správního řízení se do jeho délky nezapočítává doba, po kterou probíhala kontrola podle kontrolního řádu, jež tomuto řízení předcházela a která sama o sobě nemohla vyústit v uložení nápravných (sankčních) opatření, nýbrž jejím výsledkem mohlo být pouze zahájení navazujícího správního řízení, v němž by byly kontrolou zjištěné nedostatky projednány.

II. Odvolací soud nicméně v dané věci přehlédl, že dle jeho skutkového závěru byl vůči žalobci v průběhu dotčené kontroly využit také postup upravený v § 35c odst. 1 zákona č. 111/1994 Sb. (v tehdy účinném znění, tj. ve znění do 3. 10. 2017), podle kterého orgány Policie České republiky nebo celní úřady jsou při provádění kontroly a státního odborného dozoru podle tohoto zákona oprávněny vybírat kauci v rozmezí od 5 000 Kč do 100 000 Kč od dopravce, který je podezřelý ze spáchání správního deliktu podle tohoto zákona, a je důvodné podezření, že se bude vyhýbat řízení o správním deliktu nebo že by případné vymáhání uložené pokuty bylo spojeno s nepřiměřenými náklady, popřípadě nebylo vůbec možné.

Závěry judikatury, které připouštějí možnost výjimečného stanovení počátku délky posuzovaného řízení před okamžik, kdy dle procesních předpisů došlo k jeho zahájení, přitom nejsou vzhledem ke zmíněnému využití postupu podle § 35c odst. 1 zákona č. 111/1994 Sb. pro posouzení nyní řešené kauzy zcela bez významu. Od okamžiku, v němž žalobce zaplatil kauci ve výši 50 000 Kč, která mu byla vyměřena v přímé souvislosti s tehdy předpokládaným navazujícím správním řízením, lze totiž připustit vznik jeho nejistoty vyvěrající z jemu neznámého budoucího osudu tohoto finančního obnosu, který v případě, že zmíněné správní řízení bylo poté skutečně k tomu příslušným správním orgánem zahájeno (což žalobce sám nemohl jakkoliv ovlivnit), mohl být vyjasněn právě až ve spojitosti s výsledkem tohoto řízení (viz § 35f zákona č. 111/1994 Sb.), jak se ostatně v daném případě také stalo. Odvolací soud však k této skutečnosti při svém rozhodování nesprávně nepřihlédl.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 283/2023, ze dne 12. 7. 2023

18.09.2023 00:01

Stavení promlčení dle OdpŠk, je-li odpovědným územní samosprávný celek

Obligatorní požadavek tzv. předběžného uplatnění nároku podle § 14 a § 15 OdpŠk, jehož splněním zákon podmiňuje možnost domáhat se tohoto nároku u soudu, nedopadá na případy, v nichž subjektem odpovědným za škodu (újmu) způsobenou výkonem veřejné moci je nikoliv stát, nýbrž je jím podle § 19 a násl. OdpŠk územní samosprávný celek.

Na uvedený požadavek obligatorního předběžného projednání nároku na náhradu škody (újmy) proti státu upravený v § 14 a 15 OdpŠk pak navazuje § 35 odst. 1 OdpŠk, jehož účelem je zabránit promlčení nároku na náhradu této újmy po dobu, kterou má stát k dispozici pro předběžné projednání tohoto nároku a jeho dobrovolné uspokojení. Důvod pro stavení běhu promlčecí lhůty, který je v § 35 odst. 1 OdpŠk upraven, se tudíž uplatní jen v případě, kdy je za újmu odpovědný stát. Jinými slovy, pokud v případě, kdy za újmu odpovídá územní samosprávný celek, zákon s předběžným projednáním nároku naopak nepočítá, pak zde ke stavení běhu promlčecí lhůty z tohoto důvodu logicky nedochází.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1233/2023, ze dne 20. 6. 2023

17.08.2023 00:01

Přihláška regresní pohledávky státu dle § 16 OdpŠk do insolvenčního řízení

I. Jestliže v době do skončení propadné přihlašovací lhůty určené rozhodnutím o úpadku (§ 136 odst. 1 písm. d/, § 173 odst. 1 insolvenčního zákona) již poškozený má vůči státu (neuspokojenou) pohledávku z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím soudního exekutora coby úřední osoby při výkonu státní správy, pak stát může přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek onoho soudního exekutora regresní pohledávku podle § 16 zákona č. 82/1998 Sb. jako vázanou na splnění odkládací podmínky (spočívající v tom, že uhradí poškozenému škodu, kterou mu soudní exekutor způsobil).

Na podporu závěru, že regresní pohledávku podle § 16 zákona č. 82/1998 Sb. může stát přihlásit před uspokojením pohledávky z titulu náhrady škody způsobené poškozenému činností úřední osoby jako vázanou na splnění odkládací podmínky, lze poukázat na to, že obdobný závěr (pro jiný typ regresního nároku) formuloval Nejvyšší soud již při výkladu úpravy obsažené v § 20 odst. 4 ZKV (významově srovnatelné s § 173 odst. 3 insolvenčního zákona).

II. Za škodu způsobenou v době od 1. ledna 2013 soudním exekutorem při výkonu veřejné moci přenesené na něj zákonem odpovídá pouze stát; ve sporu o náhradu škody takové škody vedeném proti němu poškozeným, není (proto) soudní exekutor pasivně věcně legitimován. Přímá (samostatná) odpovědnost soudního exekutora za škodu podle § 32 exekučního řádu se vztahuje v době od 1. ledna 2013 již jen na ostatní činnosti, v nichž nejedná v pozici úřední osoby.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1838/2022, ze dne 26. 5. 2023

15.08.2023 00:01

Regresní nárok státu dle OdpŠk proti územnímu samosprávnému celku

Právní úprava regresní úhrady v zák. č. 82/1998 Sb. („OdpŠk“) je konstruována hierarchicky, přičemž jde buď o jednostupňový, nebo dvoustupňový regresní postih, který lze z obecného hlediska charakterizovat tak, že ten, kdo nahradil újmu (stát), je oprávněn požadovat regres po subjektech, které újmu způsobily (např. notář nebo územní samosprávný celek v přenesené působnosti), přičemž tyto subjekty zase mohou uplatnit nárok na úhradu tzv. u pramene, tj. po konkrétním funkcionáři nebo zaměstnanci, jenž újmu skutečně přivodil (např. zaměstnanec notáře nebo úředník územního samosprávného celku).

Zákon č. 82/1998 Sb. neobsahuje právní úpravu odpovědnosti za jiného, kdy škůdce je v určitém právním (obvykle smluvním) vztahu vůči právnické, popřípadě fyzické osobě, a škodu způsobil při činnosti, která spadá do působnosti této osoby. S ohledem na to se ve smyslu § 26 OdpŠk užijí na posouzení otázky přičitatelnosti jednání jedné osoby osobě druhé ustanovení občanského zákoníku. Podle ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014, je třeba danou věc posoudit podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť k porušení právní povinnosti stanovené právními předpisy zaměstnankyní žalované obce došlo před 1. 1. 2014.

V dané věci vzal Nejvyšší soud do úvahy, že matrikářka, která poškozenému (jemuž nahradil škodu stát) způsobila škodu, byla zaměstnankyní žalované obce na pozici matrikářky a mezi její pracovní úkoly náleželo provádět legalizace a vidimace. Nesprávného úředního postupu spočívajícího v provedení ověření podpisů v rozporu s právními předpisy se dopustila v rámci plnění pracovních úkolů pro žalovanou obec. Místní a časový vztah jednání jmenované k plnění jejích pracovních úkolů a k předmětu činnosti její zaměstnavatelky je tedy jednoznačně dán. Pokud jde o věcný (vnitřní účelový) vztah mezi jednáním jmenované, jímž způsobila škodu poškozenému, a mezi plněním úkolů žalované obce, je zřejmé, že zaměstnankyně obce, která provedla zápisy do ověřovací knihy, sledovala tímto jednáním plnění úkolů své zaměstnavatelky, k jejíž činnosti patřila realizace výkonu přenesené působnosti na úseku legalizace a vidimace. Jiný účel jejího jednání vůči poškozenému ze skutkových zjištění nevyplývá a na jejich základě nelze dovodit, že by ověřením podpisů J. B. v jeho nepřítomnosti a bez jeho vědomí sledovala nějaké své osobní nebo jiné zájmy. Subjektivně jednala ve prospěch své zaměstnavatelky a objektivně její jednání, byť naplnilo znaky trestného činu, nepostrádalo místní, časový ani věcný vztah k činnosti žalované obce. Okolnosti posuzované věci vyhovují požadavkům ustálené judikatury dovolacího soudu a jednání matrikářky je třeba přičíst za použití analogie § 420 odst. 2 obč. zák. žalované obci, která bez dalšího odpovídá za škodu, již způsobila její zaměstnankyně.

V posuzovaném případě není rozhodné, zda žalovaná obec porušila jí uloženou právní povinnost ve smyslu § 18 odst. 1 OdpŠk, nýbrž to, že škodní jednání matrikářky (zaměstnankyně obce) je přičitatelné obci jako jejímu zaměstnavateli za použití analogie § 420 odst. 2 obč. zák. Tím však nedochází k vyprázdnění požadavku § 18 odst. 1 OdpŠk, že právo na regresní úhradu vznikne pouze tehdy, byla-li škoda způsobena zaviněným porušením právní povinnosti. Daným výkladem je naopak chráněn smysl institutu regresní úhrady, aby důsledky způsobené škody dopadly na ty subjekty, jež ji skutečně způsobily svou činností, ačkoli poškozenému škodu nahradil stát, který za ni podle právní úpravy odpovídá, a nebyla vyloučena možnost uplatnění nároku na druhotnou regresní úhradu ve smyslu § 17 odst. 3 OdpŠk.

Přijetí názoru, podle kterého je třeba zkoumat zavinění ve smyslu § 18 odst. 1 OdpŠk ve vztahu k právním povinnostem, které měla v souvislosti s činností matrikářky obec sama, by v konečném důsledku vedlo ke znemožnění uplatnění regresního nároku vůči matrikářce. Státu totiž sice vzniká regresní nárok výlučně vůči územnímu celku (§ 16 odst. 1 OdpŠk), nikoli vůči zaměstnanci územního celku. Proti němu může regresní nárok uplatnit až územní celek (§ 17 odst. 3 OdpŠk), a to poté, co sám nahradí újmu státu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 975/2022, ze dne 17. 4. 2023

25.07.2023 00:02

Význam předmětu řízení o poskytnutí informace dle zák. č. 106/1999 Sb.

V řízení o poskytnutí informace se význam jeho předmětu pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk odvíjí od toho, jak významná je požadovaná informace v době podání žádosti o její poskytnutí (popřípadě v průběhu řízení o její poskytnutí) pro žadatele. Z judikatury je zřejmé, že žadatel není povinen vysvětlovat v žádosti o poskytnutí informace skutečnosti, na kterých staví svůj zájem na jejich poskytnutí. To však nemůže vést k úvaze o tom, že poskytnutí informací pro žadatele má ve všech případech shodný význam, odvozený od toho, že svou žádostí realizuje jedno z důležitých základních práv. Význam předmětu řízení o poskytnutí informací se totiž bude lišit v okamžiku, kdy žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva (např. žalobce v řízení o náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, jež neskončilo odsouzením, se domáhá u konkrétního soudu poskytnutí soudních rozhodnutí vydaných ohledně téhož nároku v jiných věcech, aby mohl odůvodnit jím požadovanou výši přiměřeného zadostiučinění) a v okamžiku, kdy žádostí o poskytnutí informace realizuje spíše svůj zájem bez toho, aby bylo zjevné, k čemu konkrétně žadatel informaci potřebuje. Právě zjevnost reálné potřeby informaci získat by měla vést příslušný orgán k tomu, aby ji poskytl plně a bez prodlení.

O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze proto uvažovat pouze v případě, kdy žadatel potřebuje naléhavě a nutně informace získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci konkrétních práv (přičemž i zde se význam předmětu posuzovaného řízení může lišit v čase. Jde-li o situaci, kdy žalobce informaci k realizaci konkrétního subjektivního práva bezprostředně nepotřebuje, bude možné uvažovat o tom, že význam posuzovaného řízení bude snížený, případně nepatrný.

Pro úplnost je třeba dodat, že není možné a priori konstatovat zvýšený význam předmětu řízení o poskytnutí informace pro žadatele, a to kvůli tomu, že význam posuzovaného řízení se zásadně odvíjí od významu informace pro žadatele, jak je výše vysvětleno, a ten může být velmi vysoký, ale také nepatrný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 760/2022, ze dne 20. 4. 2023

24.07.2023 00:01

Skutečná škoda podle § 31 odst. 1 OdpŠk

I. Smysl a účel § 31 OdpŠk zůstává zásadně stejný i v poměrech rekodifikovaného občanského zákoníku, tj. i za situace, kdy skutečná škoda může záležet ve vzniku dluhu, byť jazyková konstrukce dotčeného ustanovení je stále založena ve slovech „...náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy…“.

Inkriminovanou část § 31 OdpŠk: „…náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy…,“ je třeba za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. vykládat způsobem, který bude zahrnovat nejen skutečné (již proběhlé) uhrazení nákladů řízení, ale i platný závazek např. k uhrazení nákladů právního zastoupení advokátem (obhájcem). Na povahu nákladů řízení (výši a účelnost) vynaložených (jsoucích) toho času ve formě poctivého závazku k jejich zaplacení je třeba hledět zásadně obdobně jako na náklady řízení již uhrazené. Pozdější splnění či nesplnění závazku dlužníkem (poškozeným) je však pro uznání závazku jako škody ve smyslu § 31 OdpŠk zásadně nerozhodné.

II. Prostřednictvím převzetí dluhu dochází v rámci závazku ke změně osoby dlužníka. Účinností privativní intercese zaniká povinnost dlužníka plnit, touto povinností je napříště vázán přejímatel dluhu jako nový dlužník. Převzetí dluhu má tedy vůči dlužníkovi účinky soluční (privativní), pro přejímatele představuje důvod jeho povinnosti plnit věřiteli. Stejně jako u postoupení pohledávky vychází právní úprava z předpokladu, že převzetím dluhu se nemění obsah přebírané povinnosti, jak vyplývá z § 1890 odst. 1 o. z.

Ze zjištěného skutkového stavu v řešené věci vyplývá, že žalobkyně zmocnila svého manžela k uzavření dohody s třetí osobou, na jejímž základě tato třetí osoba uhradila náklady na zastoupení žalobkyně v předmětném správním řízení, to však podle dovolacího soudu bez dalšího nevede k závěru o neexistenci práva žalobkyně na náhradu škody ve smyslu § 31 OdpŠk, neboť není zřejmé, zda se žalobkyně v důsledku provedené úhrady nákladů právního zastoupení stala nově dlužníkem této společnosti, ať už z titulu smlouvy či bezdůvodného obohacení.

Pokud se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, že na straně žalobkyně nedošlo ke vzniku škody, jejíž náhradu by mohla uplatnit vůči žalované, neboť úhradou pohledávky právního zástupce žalobkyně za žalobkyní třetí osobou pohledávka právního zástupce žalobkyně za žalobkyní zanikla a za případný nově vzniklý dluh žalobkyně vůči třetí osobě, která za žalobkyni jejímu právnímu zástupci plnila dluh žalobkyně, již žalovaná neodpovídá, je jeho právní posouzení věci nesprávné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2212/2022, ze dne 24. 4. 2023

07.07.2023 00:01

ÚS: Podmínky pro přiznání náhrady újmy dle zák. č. 82/1998 Sb.

Analytická právní věta

Nelze formalisticky vyžadovat a trvat na zrušení rozhodnutí státního orgánu, která byla příslušnými orgány shledána nezákonnými za situace, kdy tohoto zrušení sám dotčený subjekt právně ani fakticky nemůže dosáhnout. Pokud obecný soud interpretuje zákon o odpovědnosti státu za škodu způsobem, jenž přiznání náhrady škody fakticky vylučuje, jedná v rozporu s právem účastníka řízení zakotveným v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

PRÁVNÍ VĚTY

Jedním ze stěžejních principů právního státu, k němuž Českou republiku zavazuje čl. 1 odst. 1 Ústavy, je budování důvěry občanů v právo a instituce státu, resp. veřejné moci. Taková důvěra je však možná pouze tehdy, odpovídají-li stát či subjekty, na něž stát přenesl výkon některých svých pravomocí, za škodu vzniklou jednotlivci jejich činností v případě, že tyto činnosti se posléze ukáží jako nezákonné či jinak vadné.

Přehlíží-li obecný soud skutečnosti nasvědčující splnění podmínek odpovědnosti státu za škodu v materiálním slova smyslu a současně interpretuje zákon o odpovědnosti státu za škodu způsobem, jenž přiznání náhrady škody fakticky vylučuje, poruší právo účastníka řízení, zakotvené v čl. 36 odst. 3 Listiny. Z toho vyplývá, že nelze formalisticky vyžadovat a trvat na zrušení rozhodnutí státního orgánu, která byla příslušnými orgány shledána nezákonnými za situace, kdy tohoto zrušení sám dotčený subjekt právně ani fakticky nemůže dosáhnout.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 847/23, ze dne 22. 5. 2023