// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

19.10.2020 00:02

Nesprávný postup soudního exekutora při soupisu movitých věcí

Soupis movitých věcí pořízený podle § 326 o. s. ř. není rozhodnutím ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., případná pochybení při pořízení tohoto soupisu lze nicméně posoudit jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zák. č. 82/1998 Sb. Vyškrtnutí věci ze soupisu ani neúspěch žalované strany v řízení o vylučovací žalobě však samy o sobě nemusí vést k závěru, že při soupisu došlo k nesprávnému úřednímu postupu.

Soudní exekutor může sepsat silniční motorové vozidlo do soupisu movitých věcí, ačkoliv je mu při soupisu předložen technický průkaz osvědčující vlastnictví třetí osoby, pouze tehdy, má-li důvodné pochybnosti o pravdivosti údajů v technickém průkazu.

V posuzované věci soupis movitého majetku povinného probíhal v místě výkonu jeho zaměstnání (v provozovně žalobkyně). Soudní exekutor tak mohl důvodně předpokládat, že se na tomto místě bude nacházet rovněž majetek žalobkyně nebo majetek, který má žalobkyně v užívání. Pokud žalobkyně i povinný tvrdili, že předmětné vozidlo není ve vlastnictví povinného, ale ve vlastnictví leasingové společnosti (přičemž žalobkyně předmětné vozidlo užívá jako leasingový nájemce) a své tvrzení na místě doložili malým technickým průkazem, dokladem o pojištění vozidla a rovněž leasingovou smlouvou, měl soudní exekutor tyto skutečnosti vzít v úvahu; jestliže předmětné vozidlo přesto pojal do soupisu movitých věcí a zajistil je (čímž žalobkyni znemožnil jeho další užívání), dopustil se nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta první zák. č. 82/1998 Sb.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1330/2020, ze dne 9. 9. 2020


19.10.2020 00:01

Nesprávné ustanovení opatrovníka účastníku neznámého pobytu

Nejde o nárok z titulu nesprávného úředního postupu, požaduje-li poškozený náhradu škody, jež mu měla vzniknout tím, že mu byl v rozporu se zněním § 29 odst. 3 o. s. ř. ustanoven opatrovník, je-li tato škoda odvozována od zmenšení jmění v důsledku přijetí konečného pravomocného a vykonatelného rozhodnutí, jež bylo vydáno v řízení zatíženém vytýkanou vadou. Požadavek na náhradu škody by bylo možno s úspěchem uplatnit jen z titulu nezákonného (konečného) rozhodnutí, tedy takového, které by bylo v předepsaném řízení zrušeno či změněno pro nezákonnost.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1511/2020, ze dne 9. 9. 2020


05.10.2020 00:00

Prodloužení promlčecí lhůty u nároků dle zákona č. 82/1998 Sb.

Předběžné projednání nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. nelze považovat za řízení před orgánem veřejné moci ve smyslu § 648 občanského zákoníku.

Na běh promlčecí lhůty podle § 35 zák. č. 82/1998 Sb. nelze aplikovat § 652 občanského zákoníku, neboť nespadá do jeho hypotézy, která se omezuje jen na zákonem stanovené případy. Z tohoto důvodu také nelze prodloužení běhu promlčecí lhůty podle § 652 občanského zákoníku považovat za obecnou zásadu občanského práva, pokud se uplatňuje jen v omezených případech. Vzhledem k tomu, že judikatura Nejvyššího soudu umožnila uplatnění nároku u soudu i v průběhu předběžného projednání, a to právě při hrozícím promlčení práva, zvýšená ochrana poškozeného ve formě prodloužení promlčecí lhůty podle § 652 občanského zákoníku (kterou nelze ani považovat za obecně platnou zásadu občanského práva) se proto nejeví jako účelná a neuplatní se proto v poměrech nároků na náhradu škody uplatňovaných v režimu zákona č. 82/1998 Sb. ani analogicky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1776/2020, ze dne 7. 7. 2020


30.09.2020 00:01

Zásah do osobnostních práv výroky porušujícími presumpci neviny

I. Princip presumpce neviny je velmi významnou hodnotou, která je chráněna nastavením dosti přísných podmínek, za jakých může být poskytována informace o něčí vině v trestněprávní rovině. Je tomu tak proto, že neoprávněné označení narušující tuto presumpci má obzvláště závažný dopad do cti a důstojnosti dotčené osoby. K porušení tedy dochází, jestliže soudní rozhodnutí nebo vyjádření veřejného činitele ohledně osoby obviněné z trestného činu (či jen podezřelé) odráží názor, že je vinná, předtím, než jí vina byla prokázána zákonným způsobem. I když vina není formálně konstatována, postačí existence určité úvahy naznačující, že veřejný činitel pohlíží na obviněného jako na vinného. Zásadní rozdíl je proto třeba činit mezi tvrzením, že někdo je pouze podezřelý ze spáchání trestného činu, a jasným prohlášením, že se dotyčná osoba dopustila daného činu, aniž by byla pravomocně odsouzena; veřejní činitelé jsou povinni pečlivě volit svá slova.

Dokud odsuzující rozhodnutí nenabylo právní moci, nelze o zadrženém, o tom, na koho bylo podáno trestní oznámení, o tom, na koho byla uvalena vazba, u koho bylo zahájeno trestní řízení, o obžalovaném či o nepravomocně odsouzeném referovat jako o pachateli trestného činu. V tomto stádiu je třeba zdržet se formulací, které předjímají rozhodnutí soudu o tom, že určitá fyzická osoba je vinna – do této doby je nepřípustné označovat ji za zločince, podvodníka, násilníka, kuplíře a podobně. Uvedený závěr platí tím spíše, není-li ještě trestní řízení ani zahájeno.

Veřejný činitel je oprávněn informovat, že má určitá podezření či že se chystá na určité osoby podat trestní oznámení, nicméně je povinen tak učinit objektivním, korektním a nezavádějícím způsobem, který by šetřil osobnostních práv, tedy tak, aby posluchači nebyl podsouván výsledek případného trestního řízení.

II. Je nepřípustné zakládat tvrzení o jednotlivci na skutečnostech týkajících se jiné osoby. Při skutkových tvrzeních se jejich autor musí vyvarovat obdobných paušalizací a má vycházet pouze z informací týkající se konkrétní osoby. To zvláště platí u natolik individuální záležitosti jako je trestní stíhání, pokud je vedeno vůči určité osobě. Je přitom zřejmé, že pokud je osoba spojována s trestním stíháním jiného, má i takové veřejně učiněné tvrzení zásadní dopad do její sféry, a to jak společenské, tak pracovní.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1304/2019, ze dne 25. 6. 2020


22.09.2020 00:02

Vedení exekučního řízení proti osobě, proti níž nesměřuje exekuční titul

Ani ustanovení § 31a odst. 1 OdpŠk nelze vykládat extenzivně, tedy tak, že při nesprávném výkonu veřejné moci by měla být odčiněna i prostá nemajetková újma spočívající v tom, že poškozený vnímá úkorně, že veřejná moc nečiní to, co má, případně činí to, co nemá. Takovýto výklad by totiž vedl k bezbřehému odčiňování nemajetkové újmy při jakémkoliv (byť sebemenším) pochybení veřejné moci.

Vedení exekučního řízení proti osobě, proti níž nesměřuje exekuční titul, samo o sobě nezakládá domněnku vzniku nemajetkové újmy. Pouze ze samotného účelu exekučního řízení nelze dovodit, že by již jen jeho nezákonným zahájením vznikla povinnému nemajetková újma. Je tak na poškozeném (povinném), aby prokázal, že nezákonně zahájené exekuční řízení vedlo též k zásahu do jeho přirozených práv a že mu vznikla s tím související nemajetková újma, kterou by pociťovala každá jiná osoba v jeho postavení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 891/2020, ze dne 24. 6. 2020


16.09.2020 00:01

Nemajetková újma způsobená porušením práva na účinné vyšetřování

Požadavek na účinné vyšetřování je požadavkem na dodržení procesní povinnosti náležité péče, nikoliv požadavkem na konkrétní výsledek trestního stíhání. Účinné vyšetřování negarantuje konkrétní výsledek, ale pouze řádnost postupu daného orgánu. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, obsahem povinnosti účinného vyšetřování je tak spíše zajistit, že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně, efektivně a vynaloží veškerou snahu, kterou po nich lze rozumně vyžadovat, aby věc řádně prošetřily, objasnily a aby jejich konání bylo v obecné rovině způsobilé vyústit v potrestání odpovědných osob.

Ze skutečnosti, že po pravomocném usnesení o odložení věci, které však nebylo pro nezákonnost zrušeno či změněno, bylo v trestním řízení pokračováno na základě provedeného vlastního šetření policie (bez ohledu na důvody, které vedly k dalšímu pokračování), byť z podnětu poškozené osoby, nelze spatřovat naplnění podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk.

Počátek běhu šestiměsíční subjektivní lhůty k uplatnění práva na náhradu nemajetkové újmy se podle § 32 odst. 3 OdpŠk odvíjí od vědomosti poškozeného o vzniku nemajetkové újmy, tedy od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl, že v jeho osobních poměrech nastaly nepříznivé důsledky. V posuzované věci nemajetková újma způsobená tvrzeným porušením práva na účinné vyšetřování vznikla žalobci nejpozději okamžikem, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí o odložení věci, kterým byl zamítnuta jeho stížnost proti rozhodnutí policejního orgánu. V tomto okamžiku žalobce věděl (musel vědět) o tom, že posuzované trestní řízení je formálně předpokládaným způsobem (usnesením o odložením věci) skončeno a další vyšetřování již probíhat nebude. Následné snahy žalobce zvrátit výsledek trestního řízení a znovu otevřít vyšetřování na tom již nemohou nic změnit a okamžik doručení pozdějšího přípisu státního zastupitelství žalobci tak není podstatný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4572/2018, ze dne 30. 4. 2020


14.09.2020 00:01

Postup soudního exekutora podle normy později shledané za protiústavní

Postup soudního exekutora podle právní normy, byť zatím účinné, jejíž protiústavnost byla deklarována Ústavním soudem, by byl bezpochyby nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty první OdpŠk. O takovou situaci zde však nešlo, neboť v době vydání exekučních příkazů ještě nebyla protiústavnost čl. LII bodu 2 zákona č. 303/2013 Sb. Ústavním soudem deklarována.

V posuzované věci je zřejmé, že soudní exekutor při vydání exekučního příkazu postupoval v souladu s čl. LII bodu 2 zákona č. 303/2013 Sb., tedy postupoval podle pravidel předepsaných právními normami. Již z toho důvodu nelze jeho postup považovat za nesprávný a tím zakládající odpovědnost státu za škodu ve smyslu § 13 odst. 1 věty první OdpŠk. V předmětné věci tedy nebyl postup exekutora v rozporu s postupem stanoveným právními předpisy, jestliže se exekutor řídil zákonem, který byl teprve následně shledán Ústavním soudem za protiústavní.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1321/2019, ze dne 19. 6. 2020


07.09.2020 00:01

Průtahy v řízení o zařazení do evidence osob vhodných stát se osvojiteli

Na správní řízení o zařazení žadatelů do evidence osob vhodných stát se osvojiteli (či pěstouny, či do evidence osob, které mohou vykonávat pěstounskou péči na přechodnou dobu) dle ust. § 22 odst. 5 a 6 zákona č. 359/1999 Sb. se nevztahuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4315/2019, ze dne 10. 6. 2020


01.09.2020 00:00

Újma způsobená nepřiměřenou délkou fakticky probíhajícího adhezního řízení

Nebylo-li trestní stíhání v posuzované věci řádně zahájeno, v důsledku čehož bylo následně odloženo ve smyslu § 159a trestního řádu, nelze než dospět k závěru, že trestní stíhání de iure nikdy neběželo. I takovým fakticky probíhajícím adhezním řízením, které nebylo řádně zahájeno, však mohla být poškozeným, kteří uplatnili nároky na náhradu škody, a kteří byli přesvědčeni o řádném vedení adhezního řízení, způsobena újma spočívající ve stavu nejistoty o výsledku takového adhezního řízení.

V daném případě účelu § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk odpovídá závěr, podle kterého promlčecí doba započala svůj běh v okamžiku vydání rozhodnutí o odložení věci, neboť od dané chvíle bylo postaveno najisto, že adhezní řízení nikdy nebylo zahájeno, a poškozenému proto nic nebránilo v uplatnění jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou fakticky probíhajícího adhezního řízení. Otázka nabytí právní moci rozhodnutí o odložení trestního stíhání zde přitom nehraje roli, neboť adhezní řízení de iure zahájeno nebylo a nebylo-li řádně zahájeno, nemohlo ani pravomocně skončit.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2123/2019, ze dne 27. 5. 2020


28.08.2020 00:02

ÚS: Náhrada za nezákonné rozhodnutí ve věcech služebního poměru

Analytická právní věta

Vyloučením zákona č. 82/1998 Sb. a nesystémovou aplikací úpravy obecné odpovědnosti bezpečnostního sboru za škodu způsobenou příslušníkovi sboru podle § 98 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, která je postavena na zcela odlišných principech pracovněprávní odpovědnosti a která neupravuje zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, zvláštní senát nepřípustně deformoval a omezil právo stěžovatele na náhradu újmy způsobené nezákonným výkonem veřejné moci garantované v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Zvláštní senát tak svým rozhodnutím v konečném důsledku zabránil stěžovateli v řádném pokračování v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., čímž porušil jeho právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).

PRÁVNÍ VĚTY

Zákon č. 82/1998 Sb. je obecným předpisem pro nároky vyplývající z deliktní odpovědnosti státu za nezákonný výkon veřejné moci. Vzhledem ke svému ústavnímu základu je vystavěn na preferenci ochrany poškozeného jednotlivce a jeho práv a striktní povinnosti státu odčinit jím způsobenou křivdu (nález sp. zn. II. ÚS 1782/19 ze dne 8. 10. 2019, bod 18). Jeho základními pilíři jsou mimo jiné kompenzace veškeré újmy způsobené poškozenému jednotlivci, tj. včetně újmy nemajetkové (§ 1 odst. 1 a 3), a nemožnost státu zprostit se své deliktní odpovědnosti (§ 2). Vyloučením zákona č. 82/1998 Sb. a nesystémovou aplikací úpravy obecné odpovědnosti bezpečnostního sboru za škodu způsobenou příslušníkovi sboru podle § 98 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, která je postavena na zcela odlišných principech pracovněprávní odpovědnosti a - na rozdíl od ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb. - neupravuje zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (viz Druhy náhrad, § 101-110 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů), zvláštní senát nepřípustně deformoval a omezil právo příslušníků bezpečnostních sborů na náhradu újmy způsobené nezákonným výkonem veřejné moci (nezákonným výkonem kázeňské pravomoci ředitele sboru), ústavně zaručené v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. K argumentu zvláštního senátu, že specifika služebního poměru umožňují omezit práva příslušníků bezpečnostních sborů, Ústavní soud poukazuje na svůj nedávný nález sp. zn. Pl. ÚS 24/17 ze dne 11. 9. 2018 (235/2018 Sb.), ve kterém dospěl k závěru, že výkon funkce v bezpečnostních sborech nemůže příslušníka sboru zcela zbavit ústavně zaručených práv a svobod.

V důsledku napadeného rozhodnutí by měl o náhradě újmy za nezákonné rozhodnutí ve věcech služebního poměru rozhodovat tentýž vedoucí příslušník sboru, který vydal předmětné nezákonné rozhodnutí. V takové situaci existuje značné riziko ovlivnění rozhodování o náhradě újmy obavou příslušného vedoucího příslušníka z možného regresu státu vůči jeho osobě či jiných důsledků shledání odpovědnosti bezpečnostního sboru za nezákonné jednání ředitele sboru. Rozhodování vedoucího příslušníka sboru proto nebude nestranné, neboť bude ovlivněno jiným zájmem, než zájmem na zákonném a věcně správném rozhodnutí. Řešení kompetenčního sporu v napadeném rozhodnutí je tak krajně nežádoucí, neboť zakládá značné systémové riziko podjatosti, čímž porušuje jednu ze základních komponent práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tj. právo na nestranné rozhodování.

Stěžovateli lze rovněž přisvědčit, že v napadeném rozhodnutí obsažené řešení kompetenčního sporu je nevhodné i z důvodu nebezpečí rozkolísání přístupu k rozhodování o náhradě újmy způsobené nezákonným výkonem veřejné moci, neboť vedle poměrně ustálené judikatury vztahující se k zákonu č. 82/1998 Sb. by zde vznikla paralelní rozhodovací činnost správního orgánu a správních soudů vztahující se k témuž nároku, avšak založená na jiné, jak bylo výše vysvětleno nevhodné, právní úpravě.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 1/19, ze dne 30. 6. 2020


26.08.2020 00:00

Zánik účinků pozastavení výkonu funkce notáře

Notářský řád neukládá ministru spravedlnosti v souvislosti s uplynutím doby, po níž měly trvat účinky rozhodnutí o pozastavení funkce notáře, žádné povinnosti; nelze proto v „nečinnosti“ ministra shledat rozpor s objektivním právem. Zánik účinků pozastavení výkonu funkce notáře nastává bez dalšího již uplynutím stanovené doby.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1120/2020, ze dne 26. 5. 2020


06.08.2020 00:01

Zásah do osobnostních práv zprávou o pověsti z místa bydliště

I. Sepis a poskytnutí zprávy o pověsti z místa bydliště orgánům činným v trestním řízení na základě žádosti dle § 8 tr. řádu je plněním povinnosti součinnosti vyplývající z § 8 odst. 1 tr. řádu; na uvedený případ se vztahují závěry stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 13/2007. Vydání zprávy je tak důvodem, který dle stanoviska sp. zn. Cpjn 13/2007 zpravidla ospravedlňuje zásah do osobnostních práv dotčené osoby, které se zpráva týká, jestliže informace v ní uvedené nepřesahují její funkci a případný zásah do osobnostních práv dotčené osoby je nevyhnutelným průvodním jevem splnění zákonem stanovené povinnosti a je zcela přiměřený okolnostem daného případu.

II. Výrok „pokud již veřejně vystoupí, pak výhradně ve svůj prospěch a bez ohledu na ostatní; navenek neudržuje přátelské vztahy a je známo i jeho arogantní a verbálně agresivní chování vůči starším občanům obce“ je z právního hlediska hodnotícím soudem, neboť vychází ze subjektivního názoru obce na základě jí stanovených subjektivních kritérií a nelze prokazovat pravdivost takového soudu; lze však prokazovat pravdivost skutečností, ze kterých hodnotící soud vychází.

Odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, když rozlišení výroků obsažených ve zprávě o pověsti z místa bydliště nepovažoval za podstatné a odmítl se zabývat funkční podstatou jednotlivých výroků ve vztahu k podstatě zprávy, otázkou pravdivosti skutkových tvrzení a pravdivosti skutečností, na nichž stojí uvedené hodnotící soudy, ačkoli právě uvedené je klíčem k posouzení existence obsahového a funkčního excesu ve zprávě o pověsti z místa bydliště, stejně tak jako následné zohlednění okolností daného případu k posouzení, zda byl případný zásah do osobnostních práv nevyhnutelným průvodním jevem splnění zákonem stanovených povinností.

III. Podání zprávy o pověsti z místa bydliště je výkonem veřejné moci územního samosprávného celku, který není zákonem stanoven jako výkon přenesené působnosti obce; podání zprávy je výkonem samostatné působnosti územního samosprávného celku a za škodu způsobenou tímto podáním odpovídá územní samosprávný celek dle OdpŠk.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3848/2019, ze dne 28. 4. 2020


04.08.2020 00:01

Porušení povinnosti správního orgánu vést vnitřní kontrolu

I. V obecné rovině nelze dovodit, že by z povinnosti správního orgánu vést vnitřní kontrolu (resp. činnost obdobného charakteru) bylo možné vyvodit jakékoliv subjektivní právo subjektů stojících vně veřejné správy.

Z § 171 stavebního zákona není možné vyvodit subjektivní právo, aby ze strany orgánů nadřízených stavebnímu úřadu byla prováděna činnost vnitřní kontrolní povahy, jež by měla dopad právě na jednu konkrétní záležitost. Dovolací soud pokládá § 171 stavebního zákona, též vzhledem k jeho systematickému zařazení v rámci uvedeného předpisu, za ustanovení institucionální a kompetenční. Je zřejmé, že v projednávané věci žalobci žalobou namítli nedostatek takové činnosti správních orgánů, na kterou ovšem neměli právo. Za uvedených okolností si nelze dobře představit, aby soudy v rámci občanskoprávního řízení o náhradu škody (resp. újmy) podle OdpŠk hodnotily nečinnost správních orgánů jako nesprávný úřední postup.

Maximem, jímž se soudy v řízení o náhradu škody (resp. újmy) podle OdpŠk zabývat mohly, bylo posouzení, zda nejednání správních orgánů nepředstavuje zjevné vybočení z rámce jejich činnosti. Takovému stavu věcí ovšem nic nesvědčí. Žalobci se svými podněty správním orgánům snaží domoci řešení jejich individuální věci soukromoprávní povahy prostředky práva veřejného, což je případem, kdy stavební úřady podle rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu (o odstranění stavby) rozhodovat nemají.

Správní orgány k podnětům žalobců jednaly, přičemž jejich závěry nevykazují jakékoliv znaky libovůle. Správnost jejich úvah a závěrů za daných okolností (kdy z povinnosti nadřízených správních orgánů k činnosti kontrolní povahy vůči stavebnímu úřadu neplynulo žalobcům subjektivní právo na kontrolu jejich konkrétní věci) soudům v řízení o náhradu škody a újmy podle OdpŠk nepatří přezkoumávat.

II. Ustanovení článku 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které osobám garantuje právo pokojně užívat majetek, je sice vykládáno tak, že státům ukládá pozitivní povinnost poskytnout odpovídající nástroje k ochraně majetku, nelze jej ovšem interpretovat tím způsobem, že jakýkoliv právní institut, který potenciálně může vést k ochraně majetku, musí být v zájmu ochrany majetku užit. Žalobci se mýlí v názoru, že ochraňovat soukromý majetek je primárně úkolem státní moci, a jejich iniciativa v tomto ohledu je sekundární. Opak je ovšem pravdou. Jelikož žalobci měli možnost majetek ochránit prostřednictvím občanského soudního řízení, k porušení uvedeného článku Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy nedošlo.

III. Skutečnost, že k provedení stavby bylo stavebním úřadem uděleno povolení, nelze ztotožnit se závěrem o povolenosti stavby. Stavební povolení je výsledkem stavebního řízení, jímž se zakládá veřejné subjektivní právo stavebníka provést stavební záměr. Stavbu lze mít za povolenou, byla-li realizována na základě a v souladu s veřejnoprávními oprávněními. Sama skutečnost, že stavebník zrealizoval stavbu, přičemž disponoval stavebním povolením, neznamená, že stavba je povolená. K takovému závěru je třeba zjištění o souladu veřejnoprávních oprávnění se stavbou, a je tak třeba posoudit obsah oprávnění se skutečným stavem stavby. Pakliže první ze skutečností je soud v zásadě schopen posoudit sám (samozřejmě nejlépe na základě oprávnění samotných), pro posouzení druhé bude obvykle potřebovat odborné znalosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4272/2018, ze dne 28. 4. 2020


28.07.2020 00:01

Náhrada škody způsobené osobě, u níž se koná domovní prohlídka

Osobou, která má po určitou část trestního řízení zákonem stanovená práva a povinnosti, je i osoba, u níž se koná domovní prohlídka (popřípadě prohlídka jiných prostor a pozemků). Dojde-li při prohlídce ke vzniku škody na majetku takové osoby, pak se může jednat o nesprávný výkon veřejné moci orgánem činným v trestním řízení vůči osobě, která je na trestním řízení v daném rozsahu takto zúčastněna. Za škodu vzniklou při plnění těchto úkolů tak stát neodpovídá podle zákona o Policii České republiky, nýbrž podle obecné úpravy odpovědnosti za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci, tj. zák. č. 82/1998 Sb.

Není vyloučeno, že při provádění úkolů podle trestního řádu policejní orgán způsobí újmu třetí osobě, která na trestním řízení zúčastněna není (např. náhodnému kolemjdoucímu, jemuž vznikne újma při pronásledování pachatele). V tomto případě není vztah mezi takovou (náhodně) poškozenou osobou a policejním orgánem upraven předpisy vztahujícími se k trestnímu řízení, protože tato poškozená osoba není zamýšleným adresátem výkonu veřejné moci. Jinak řečeno, odpovědnost za škodu podle § 95 odst. 1 zákona o Policii České republiky by byla dána pouze v případě, způsobil-li by policejní orgán při výkonu svých pravomocí v postavení orgánu činného v trestním řízení újmu třetí osobě, která stojí mimo rámec trestního řízení a která předpokládaným adresátem výkonu veřejné moci není.

V řízení o náhradě újmy vzniklé v souvislosti s úkony Policie České republiky činěnými v trestním řízení jedná za Českou republiku Ministerstvo spravedlnosti, jinak Ministerstvo vnitra.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4066/2018, ze dne 29. 4. 2020


07.07.2020 00:01

Typový význam předmětu řízení o přiznání obhajného

Řízení o přiznání obhajného advokátu ustanovenému v trestním řízení z důvodu nutné obhajoby není řízením, v němž by byl presumován typově zvýšený předmět řízení pro poškozeného nepřiměřeně dlouhým řízením ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk.

Zásadním rozdílem od sporů pracovněprávních je skutečnost, že poskytování právních služeb obhájcem ustanoveným ex offo nevykazuje definiční znaky závislé činnosti a nepředpokládá se, že advokát je na přiznání obhajného existenčně závislý. Není zcela vyloučeno, že při individuálním posouzení všech okolností případu nelze dojít k závěru o zvýšeném významu předmětu řízení pro poškozeného, nicméně se nejedná o situaci, kdy je význam předmětu řízení zvýšen typově a presumuje se.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 417/2018, ze dne 11. 3. 2020


01.07.2020 00:01

Zásah do osobnostních práv při výkonu veřejné moci za účinnosti o. z.

I v poměrech založených zákonem č. 89/2012 Sb. platí, že nárok na náhradu tvrzené nemajetkové újmy, která měla být způsobena výkonem veřejné moci, musí být uplatněn proti státu, nikoliv vůči osobě, která vyvolala nepříznivý zásah do osobnostní sféry poškozeného v rámci činnosti sledující plnění služebních či pracovních úkolů při výkonu pravomocí orgánu státu.

Od toho je potřeba odlišit případy, kdy počínání osoby vystupující v pozici některého ze subjektů uvedených v § 3 zákona č. 82/1998 Sb. je natolik vadné, že je nelze vůbec považovat za jednání v rámci výkonu veřejné moci; takové jednání se nazývá exces. Za případnou újmu pak neodpovídá stát, ale sama osoba, která se excesivního postupu dopustí. Pro posouzení, zda o exces šlo, je rozhodující, zda jednání (či opomenutí) mělo místní, časový a především věcný (vnitřní účelový) vztah k činnosti (úkolům) osoby vykonávající veřejnou moc. V případě excesu se jedná o takovou činnost, kterou škůdce sledoval výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb, popřípadě zájmů třetích osob, jež nesouvisejí s jeho úkoly. Ani to, že došlo k porušení zákona, a to dokonce v takové intenzitě, že byl případně spáchán trestný čin nebo přestupek, však automaticky neznamená, že se o exces jedná.

V projednávaném případě založil odvolací soud své závěry o nedůvodnosti žaloby na skutkovém zjištění, že žalovaná v postavení XY služby kriminální policie adresovala tehdy obviněnému žalobci výzvu, ve které ho vyzvala ke sdělení kontaktů na možné svědky a k předložení případných znaleckých posudků, a připojila poučení, že k opožděným sdělením nebude přihlíženo. Bez ohledu na to, zda šlo o postup správný a odpovídající trestnímu řádu, není pochyb o tom, že jím žalovaná nijak nevybočila z rámce probíhajícího trestního řízení; tímto úkonem zcela jistě směřovala k dosažení účelu trestního řízení, kterým je náležitě objasnit, zda došlo ke spáchání trestného činu, a potrestat případného pachatele. Okolnost, že by žalovaná sledovala výhradně osobní prospěch, a že by tak uvedený procesní úkon postrádal věcný vztah k činnosti XY, z ničeho nevyplývá.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 705/2019, ze dne 23. 3. 2020


30.06.2020 00:01

Sdílení újmy mezi účastníky nepřiměřeně dlouhého řízení

Přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení lze snížit z důvodu sdílení újmy mezi účastníky posuzovaného řízení i tehdy, kdy některý z účastníků řízení zemřel a kdy kompenzační řízení ve vztahu k tomuto účastníkovi bylo zastaveno.

Důvodem modifikace zadostiučinění na základě „sdílení újmy“ je předpoklad, že vzniklá újma je v určité intenzitě mírnější, pokud danou újmu účastník sdílí též s jinou osobou, než pokud ji nese pouze sám. Má-li soud posoudit újmu způsobenou délkou posuzovaného řízení, jež je omezeno svým počátkem a koncem, je zřejmé že lze přihlížet pouze k okolnostem, jež posuzovanou újmu ovlivnily právě v průběhu daného řízení.

Z tohoto ohledu je v poměrech projednávané věci podstatné, že celou nyní posuzovanou délku řízení žalobkyně se svým manželem sdílela. Nejvyšší soud nikterak nezpochybňuje tíži, již ztrátou manžela žalobkyně nese. Tato okolnost však nastala až po nyní posuzované době řízení, a tudíž na újmě žalobkyně, která jí tehdy vznikla a kterou má soud nyní posoudit, nemohla ničeho změnit.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3680/2019, ze dne 31. 3. 2020


10.06.2020 00:01

Vydání osvědčení žijícího účastníka odboje a odporu proti komunismu

Právo na přiznání statutu přímého (žijícího) účastníka odboje a odporu proti komunismu, popř. statutu válečného veterána, lze naroveň postavit s těmi řízeními, u nichž ustálená judikatura v minulosti dospěla k jednoznačnému závěru, že jsou – z hlediska čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a k ní se vážící judikatuře ESLP – věcmi občanskoprávní povahy. Odtud plyne, že i řízení o vydání osvědčení žijícího účastníka odboje a odporu proti komunismu vedené podle zákona č. 262/2011 Sb. na základě žádosti toho, kdo se odboje nebo odporu zúčastnil, je řízením o nároku soukromoprávní povahy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3671/2018, ze dne 11. 3. 2020


05.06.2020 00:05

ÚS: Uplatnění námitky promlčení státem v rozporu s dobrými mravy

Analytická právní věta

Stát musí vystupovat jako „vzor“ pro své občany, a to i tehdy, mělo-li by to být na úkor jeho eventuálního úspěchu v soudní při.

PRÁVNÍ VĚTY

1. Na stát coby účastníka řízení nutno klást vyšší požadavky, co se týká akceptovatelnosti jeho některých procesních postupů a obrany, zvláště je-li pasivně legitimován v řízení o náhradě škody (újmy), již měl při výkonu své činnosti způsobit. Takový přístup vychází z preference ochrany jednotlivce a jeho základních práv v situacích, kdy stát musí odčinit jím způsobenou křivdu. Není pak podstatné, zda se beneficium takové interpretace a aplikace právních norem týká restituentů, odškodnění osob pronásledovaných nedemokratickým režimem jako v případě stěžovatele nebo osob, jimž stát způsobil škodu (újmu) svým jiným (dalším) nesprávným postupem nebo rozhodnutím.

2. Institut promlčení slouží k nastolení právní jistoty a má-li vztah mezi právní jistotou a promlčením fungovat, musí zde být dána skutečná vůle protiprávní jednání státu identifikovat a odškodnit. Uvažovat tedy pro období let 1982 – 1989 tak, že se stěžovatel měl obrátit na československý soud s tím, že byl se svojí rodinou vystaven nesprávnému úřednímu postupu, je zcela nepřípadné.

3. Je-li smyslem promlčení ochrana právní jistoty, musí zároveň platit, že ten, jehož práv se má promlčení týkat, musí mít dánu možnost domáhat se svého práva u soudu, než promlčení prostým plynutím času nastane. Taková možnost však v případě stěžovatele byla v podstatě vyloučena nebo byla podstatně omezena. Není přitom úkolem Ústavního soudu ani obecných soudů, aby se ve složitých případech pokoušely nalézt za každou cenu přesný okamžik, kdy se konkrétní poškozený mohl reálně nejdříve domáhat náhrady škody po státu, neboť by zde v prvé řadě musely existovat důležité důvody, proč v řízení o náhradě škody (újmy) způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem takovou námitku státu vůbec akceptovat.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 450/20, ze dne 28. 4. 2020


04.06.2020 00:02

Započtení úroku z přeplatku na náhradu škody

Jakkoliv lze formulaci ustanovení § 64 odst. 6 věty páté zákona o správě daní a poplatků, v rozhodném znění, považovat za nepřesnou, nelze z ní dovodit, že by zákon o správě daní a poplatků vylučoval započtení úroku z přeplatku na náhradu škody v případě, že přiznaná náhrada škody bude nižší než úrok z přeplatku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1132/2018, ze dne 26. 2. 2020


< strana 1 / 27 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů