// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení 09.11.2023
Dosavadní majetek při společném oddlužení plněním splátkového kalendáře
Dosavadní majetek dlužníků při společném oddlužení plněním splátkového kalendáře není určen k uspokojení věřitelů (s výjimkou majetku, který slouží k zajištění) a dlužníci k němu mají po schválení oddlužení dispoziční oprávnění. Jeho hodnota se tak může měnit v čase, dlužníci jej mohou zcizit, či s ním jinak volně nakládat. U majetku, který v době schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře náležel do majetkové podstaty dlužníka (a zároveň nesloužil k zajištění), jsou pro účely rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení pohledávek nerozhodné změny v jeho hodnotě, k nimž došlo v průběhu insolvenčního řízení po schválení oddlužení. Dlužník neporušuje svou povinnost podle schváleného způsobu oddlužení, jestliže insolvenčnímu správci a insolvenčnímu soudu nesdělí, že došlo ke změně (byť podstatné) v hodnotě jeho dosavadního majetku.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 112/2022, ze dne 30. 8. 2023
Dotčené předpisy:
§ 398 odst. 1 IZ ve znění do 30. 6. 2017
§ 399 IZ ve znění do 30. 6. 2017
§ 402 odst. 3 IZ ve znění do 31. 5. 2019
§ 402 odst. 5 IZ ve znění do 31. 5. 2019
§ 403 odst. 2 IZ ve znění do 31. 5. 2019
§ 409 odst. 2 IZ ve znění do 31. 5. 2019
§ 414 odst. 1 IZ ve znění do 31. 5. 2019
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 28. června 2021, č. j. KSLB 82 INS XY, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníků (R. M. a R. M.) [bod I. výroku], určil odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce (Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s.) [bod II. výroku], zprostil insolvenčního správce funkce (bod III. výroku) a osvobodil dlužníky od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny (bod IV. výroku).
2. Insolvenční soud – cituje (mimo jiné) ustanovení § 413 a § 414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. května 2019 – shrnul, že dlužníci řádně splnili povinnosti uložené jim „ve schváleném oddlužení“, přičemž nejsou známy okolnosti, které by „bránily“ osvobození dlužníků od placení zbytku pohledávek.
3. K odvolání věřitele č. 6 (R. P.) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. listopadu 2021, č. j. KSLB 82 INS XY, 3 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v napadeném bodě IV. výroku.
4. Odvolací soud – cituje ustanovení § 392 odst. 1 písm. c/, § 395 odst. 1 písm. b/, § 398 odst. 4, § 414 a § 416 odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. května 2019, a § 161 odst. 4 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve znění účinném do 30. června 2020 – se ztotožnil se závěry insolvenčního soudu a zdůraznil, že argumentace věřitele č. 6 spočívá na (obecných) tvrzeních o nepoctivém záměru dlužníků. Skutečnost, že by dlužníci při podání návrhu na povolení oddlužení a v průběhu insolvenčního řízení jednali v nepoctivém záměru, však nenamítal insolvenční správce, ani žádný z přihlášených věřitelů (včetně věřitele č. 6) a nepoctivost záměru dlužníků „při oddlužení“ neshledal ani insolvenční soud. Argumentace věřitele č. 6, že do majetkové podstaty dlužníků „nebyla zařazena hodnota společenských podílů“ dlužníků v právnických osobách a že dlužníci „nehlásí“ příjmy těchto právnických osob jako své vlastní, jednak neodpovídá skutečnosti (insolvenční správce zapsal do soupisu majetkové podstaty obchodní podíly dlužníků a tyto ocenil), jednak se nevztahuje k jednání dlužníků, ale třetích (právnických) osob; věřitel č. 6 netvrdí, že by tyto společnosti rozhodly o rozdělení zisku, nebo že dlužníci zmařili rozdělení zisku. Žádný z věřitelů ani insolvenční správce přitom nenavrhoval oddlužení dlužníků zpeněžením majetkové podstaty (do níž insolvenční správce „sepsal“ obchodní podíly dlužníků).
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel č. 6 dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatel předestřel (podle obsahu dovolání) následující otázky:
[1] Má insolvenční soud povinnost zkoumat při rozhodování o osvobození od placení pohledávek majetkové poměry dlužníka a změny v rozsahu jeho majetku související s jeho účastí v obchodních společnostech?
[2] Má dlužník povinnost oznamovat insolvenčnímu soudu změny v rozsahu majetku ohledně jeho účasti v obchodních společnostech? Je nesplnění této povinnosti důvodem pro nepřiznání osvobození od placení pohledávek?
[3] Je v souladu se zásadami insolvenčního řízení, jestliže insolvenční soud a insolvenční správce nezkoumají majetkovou účast dlužníka v obchodních společnostech v průběhu insolvenčního řízení, ani před vydáním rozhodnutí o osvobození od placení pohledávek?
6. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel odvolacímu soudu především vytýká, že se přes jeho námitky nezabýval zkoumáním hodnoty majetku (obchodních podílů) dlužníků a nevzal v potaz změnu hodnoty tohoto majetku v době při schválení oddlužení a na konci insolvenčního řízení. Obchodní společnosti, v nichž mají dlužníci obchodní podíly, provozovaly výdělečnou činnost a odvolací soud pochybil, jestliže se nezabýval tím, zda dlužník „nelhal již na schůzi věřitelů“, kde tvrdil, že společnosti nevyvíjejí činnost a nemají majetek. Obchodní podíly nebyly ohodnoceny „podle skutečné hodnoty“ a nebyly chybně zahrnuty do oddlužení.
7. Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že po dlužníku nevyžadoval „žádné důkazy“, ačkoliv ho dovolatel „obvinil z nezákonných machinací s majetkem v insolvenčním řízení“. K tomu dovolatel obsáhle argumentuje činností a majetkem jednotlivých obchodních společností, opětovně zpochybňuje způsob ocenění obchodních podílů dlužníků a považuje za „šokující“, že insolvenční správce neocenil znalecky „hodnoty firem na počátku a na konci insolvenčního řízení“ za účelem ověření, zda šlo o „prázdné nefunkční společnosti“.
8. Podle dovolatele se měli insolvenční správce i soudy obou stupňů zabývat rovněž tím, zda existuje regresní nárok dlužníka coby ručitele „za jeho společnostmi“. Insolvenční správce nepožadoval „v rozporu s dobrými mravy“, aby dlužník vymáhal pohledávky z titulu ručení, ačkoliv tyto pohledávky měly tvořit „jeho příjem“. V jednání dlužníka spatřuje dovolatel obcházení insolvenčního zákona, jelikož vlastnictvím obchodních podílů realizuje „jinou formu podnikání fyzické osoby“; dlužníkům tak nemělo být povoleno oddlužení.
9. Dovolatel má dále za to, že jej odvolací soud měl poučit, že o odvolání rozhodne bez nařízení jednání, a vyzvat jej, aby doložil důkazy prokazující jeho tvrzení. Namítá diskriminační přístup a nerovnost účastníků řízení v tom, že si odvolací soud nevyžádal stanovisko insolvenčního správce k jednotlivým bodům odvolání a nerovně vyhodnotil prohlášení dlužníků a prohlášení dovolatele o rozhodujících skutečnostech.
10. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
11. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky (zkoumání změny majetkových poměrů dlužníka pro účely rozhodnutí o osvobození od placení pohledávek) jde o věc dovolacím soudem v daných skutkových poměrech dosud bezezbytku neřešenou.
12. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
13. Pro další úvahy Nejvyššího soudu je u následujících ustanovení rozhodný insolvenční zákon ve znění do 30. června 2017, neboť v tomto znění byl účinný v době konání schůze věřitelů (8. dubna 2016) a rozhodnutí o schválení oddlužení (3. května 2016) [srov. čl. II (Přechodné ustanovení), bod 1., části první zákona č. 64/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony]:
§ 398
(1) Oddlužení lze provést zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře.
(…)
§ 399
(1) Není-li dále stanoveno jinak, platí o hlasovacím právu věřitelů při oddlužení obdobně § 49 až 53. K projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí dochází na schůzi věřitelů za tím účelem svolané nebo za podmínek stanovených tímto zákonem mimo schůzi věřitelů; obdobně to platí pro hlasování věřitelů o tom, zda doporučují vyhovět žádosti dlužníka o stanovení jiné výše měsíčních splátek při oddlužení plněním splátkového kalendáře.
(2) Dlužníku a insolvenčnímu správci doručí insolvenční soud předvolání na schůzi věřitelů podle odstavce 1 do vlastních rukou s poučením o nezbytnosti jejich účasti. Insolvenční správce se na své nebezpečí a na své náklady (§ 39 odst. 2) může dát zastoupit na schůzi věřitelů podle odstavce 1 jinou osobou; to neplatí, jestliže insolvenční soud požaduje, aby se insolvenční správce takové schůze zúčastnil osobně. Dlužník je povinen zúčastnit se takové schůze osobně a zodpovědět dotazy přítomných věřitelů.
(3) Schůzi věřitelů k projednání způsobu oddlužení insolvenční soud nesvolá nebo již svolanou schůzi věřitelů zruší, jestliže všichni k tomu oprávnění věřitelé hlasovali o přijetí způsobu oddlužení mimo schůzi věřitelů; obdobně to platí pro hlasování věřitelů o tom, zda doporučují vyhovět žádosti dlužníka o stanovení jiné výše měsíčních splátek při oddlužení plněním splátkového kalendáře. Výsledky hlasování v takovém případě zveřejní vyhláškou.
14. U ostatních ustanovení insolvenčního zákona jde o rozhodné znění [s ohledem na datum vydání rozhodnutí o úpadku (9. února 2016)] účinné do 31. května 2019 [srov. čl. II (Přechodné ustanovení), části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony]:
§ 402
(…)
(3) O způsobu oddlužení rozhodne schůze věřitelů prostou většinou hlasů nezajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek; obdobně to platí pro hlasování věřitelů mimo schůzi věřitelů.
(…)
(5) Jestliže ani jeden ze způsobů oddlužení nezíská prostou většinu hlasů nezajištěných věřitelů podle odstavce 3, rozhodne o způsobu oddlužení insolvenční soud v rozhodnutí o schválení oddlužení (§ 406).
§ 403
(…)
(2) Věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, mohou namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Tyto námitky mohou uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení, a v případě uvedeném v § 399 odst. 3 do 10 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku. K později vzneseným námitkám a k námitkám uplatněným věřiteli, kteří nehlasovali o přijetí způsobu oddlužení, se nepřihlíží. Platí, že věřitelé, kteří včas neuplatnili námitky podle věty první, souhlasí s oddlužením bez zřetele k tomu, zda dlužník má dluhy z podnikání.
(…)
§ 409
(…)
(2) Dispoziční oprávnění k majetku, náležejícímu do majetkové podstaty v době schválení oddlužení, včetně toho majetku, s nímž dlužník nemohl dosud nakládat v důsledku účinků nařízení nebo zahájení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, má od právní moci rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře dlužník; to neplatí, jde-li o majetek, který slouží k zajištění. Majetek, který dlužník získá poté, co nastanou účinky schválení oddlužení, z té části příjmů, která nepodléhá oddlužení, nenáleží do majetkové podstaty. Výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala takový majetek, lze za trvání oddlužení nařídit nebo zahájit a provést jen pro pohledávky, které nemají být uspokojeny při oddlužení a současně které vzniknou poté, co nastanou účinky schválení oddlužení.
(…)
§ 414
(1) Jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny.
(…)
15. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v následujících závěrech:
16. Insolvenční řízení se člení na několik relativně samostatných částí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 5/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 61/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 61/2014“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 ICdo 16/2016, uveřejněném pod číslem 32/2017 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 32/2017“).
17. První, přípravná, fáze insolvenčního řízení (jež začíná podáním insolvenčního návrhu), končí rozhodnutím o úpadku (není-li řízení skončeno takzvaným jiným rozhodnutím o insolvenčním návrhu). Druhou fází insolvenčního řízení je fáze, která začíná rozhodnutím o úpadku. Je určena k tomu, aby v ní bylo rozhodnuto o způsobu řešení úpadku u dlužníka, u něhož byl zjištěn úpadek, a končí právě rozhodnutím o způsobu řešení úpadku [prohlášením konkursu, povolením reorganizace nebo povolením oddlužení (srov. § 4 odst. 2 insolvenčního zákona)]. Druhá fáze insolvenční řízení nemusí probíhat samostatně až po skončení fáze první (přípravné), ale při splnění zákonem stanovených podmínek (§ 148 insolvenčního zákona) může být rozhodnuto o způsobu řešení úpadku současně s rozhodnutím, jímž insolvenční soud rozhodne o úpadku dlužníka. Třetí (realizační) fází insolvenčního řízení je fáze, která začíná rozhodnutím o způsobu řešení úpadku a v jejím rámci se provádí přijatý způsob řešení úpadku. Čtvrtou (závěrečnou) fází insolvenčního řízení je fáze vedoucí k vlastnímu rozvržení výtěžku zpeněžení majetkové podstaty mezi věřitele a ukončení insolvenčního řízení. K této fázi budiž dodáno, že samostatného charakteru je především při řešení úpadku konkursem. Při reorganizaci a oddlužení v některých situacích splývá se třetí (realizační) fází insolvenčního řízení. K tomu srov. R 32/2017.
18. Jednotlivé fáze insolvenčního řízení se zpravidla uzavírají rozhodnutími, jež činí některé (byť chybné) kroky a postupy nevratnými. I uvnitř jednotlivých fází insolvenčního řízení pak lze nalézt procesní situace a procesní úkony, jejichž zmeškání (nebo i jen prosté opakování) je uskutečnitelné a zhojitelné jen s obtížemi nebo vůbec [to je mimo jiné dáno i četností (mnohostí) účastníků řízení]. K tomu srov. R 61/2014.
19. Insolvenční zákon vychází z koncepce, podle níž dlužník, který splňuje stanovené předpoklady (§ 389, § 395 insolvenčního zákona), prosadí oddlužení bez ohledu na to, zda s tím jeho věřitelé souhlasí (srov. § 148 odst. 3 a § 149 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona). Z ustanovení § 402 odst. 3 insolvenčního zákona pak vyplývá, že v rukou věřitelů je až rozhodnutí o způsobu oddlužení, tedy volba, který ze zákonem předvídaných způsobů oddlužení bude uplatněn. To, zda dlužník upřednostňuje oddlužení plněním splátkového kalendáře před oddlužením zpeněžením majetkové podstaty, není podstatné. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sen. zn. 29 NSČR 6/2008, uveřejněné pod číslem 61/2011 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 88/2013, uveřejněné pod číslem 46/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 46/2014“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2016, sen. zn. 29 NSČR 62/2016, uveřejněné pod číslem 135/2017 Sb. rozh. obč.
20. Může-li dlužník za splnění stanovených podmínek prosadit oddlužení jako způsob řešení úpadku i proti vůli věřitelů, je nutno striktně trvat na tom, aby věřitele nijak neomezil ve volbě způsobu oddlužení, tedy zda bude provedeno zpeněžením majetkové podstaty či plněním splátkového kalendáře. Pouze ten dlužník, který nečiní kroky k tomu, aby tuto volbu věřitelům ztížil, omezil či znemožnil, je při podání návrhu na oddlužení veden poctivým záměrem. K tomu srov. R 46/2014.
21. Podáním návrhu na povolení oddlužení dlužník dává najevo, že souhlasí s oddlužením jedním ze dvou zákonem stanovených způsobů, o čemž rozhodují věřitelé (§ 402 odst. 3 insolvenčního zákona) a nepřijmou-li rozhodnutí, pak insolvenční soud (§ 402 odst. 5 a § 406 odst. 1 insolvenčního zákona). To, že dlužník upřednostňuje oddlužení plněním splátkového kalendáře před oddlužením zpeněžením majetkové podstaty, které zvolili věřitelé (respektive insolvenční soud), jeho právo podat odvolání proti usnesení o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty nezakládá. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 91/2013, uveřejněné pod číslem 47/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 47/2014“).
22. Kdyby se v insolvenčním řízení prosadil způsob oddlužení, při kterém by již v době jeho schválení bylo zřejmé, že hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek (aniž by šlo o případ, kdy se věřitelé s dlužníkem dohodli na nižším plnění), musí se tato skutečnost zohlednit (ve prospěch dlužníka) i v rámci „testu“ nastaveného ustanovením § 415 insolvenčního zákona (při úvaze, zda se prokázalo, že částka, kterou věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi, není nižší než částka, které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem).K tomu srov. R 47/2014, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 NSČR 127/2014.
23. Ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů) je zásada poctivosti dlužníka (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Domáhá-li se dlužník dobrodiní osvobození od placení pohledávek, je na něm, aby osvědčil, že podmínkám pro osvobození dostál. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sb. rozh. obč.
24. Neuvede-li dlužník v seznamu svého majetku podstatnou část svého majetku, je to podkladem pro závěr, že dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (§ 395 odst. 2 insolvenčního zákona). Kdyby se prokázalo, že se tak stalo úmyslně, bylo by již na tomto základě možné důvodně předpokládat, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sen. zn. 29 NSČR 47/2013, uveřejněné pod číslem 24/2016 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 24/2016“).
25. Dispoziční oprávnění k majetku, náležejícímu do majetkové podstaty v době schválení oddlužení, včetně toho majetku, s nímž dlužník nemohl dosud nakládat v důsledku účinků nařízení nebo zahájení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, má od právní moci rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře dlužník; to neplatí, jde-li o majetek, který slouží k zajištění. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. 29 NSČR 110/2015, uveřejněného pod číslem 83/2016 Sb. rozh. obč.
26. V poměrech projednávané věci se uvedené judikaturní závěry uplatní následovně:
27. Z obsahu insolvenčního spisu (přiléhavě shrnutého též odvolacím soudem v odst. 12 napadeného rozhodnutí) plyne, že dlužníci předložili jako přílohu insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení seznamy majetku (A-2), v nichž uvedli (mimo jiné) své podíly v obchodních společnostech. Insolvenční správce tento majetek (obchodní podíly) pojal do soupisu majetkové podstaty a ocenil (B-3). Schůze věřitelů svolaná (mimo jiné) za účelem rozhodnutí věřitelů o způsobu oddlužení se konala dne 8. dubna 2016 (B-5); této schůze se však žádný z věřitelů nezúčastnil, o způsobu oddlužení nehlasoval a žádný věřitel ani nehlasoval o způsobu oddlužení mimo schůzi věřitelů (§ 399 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona).
28. I v dané věci tak platilo, že společné oddlužení dlužníků bylo možné provést zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře (§ 398 odst. 1 insolvenčního zákona). Věřitelé (včetně dovolatele) se dobrovolně vzdali svého práva účasti na schůzi věřitelů včetně práva klást dotazy dlužníku, který byl povinen je zodpovědět (§ 399 odst. 2 insolvenčního zákona), a nehlasovali ani o způsobu oddlužení mimo schůzi věřitelů, takže o způsobu oddlužení musel rozhodnout insolvenční soud (§ 402 odst. 3 a 5 insolvenčního zákona).
29. Ve světle uvedeného nemá Nejvyšší soud pochyb, že dlužníci v intencích R 46/2014 a R 24/2016 nečinili kroky k tomu, aby volbu způsobu oddlužení věřitelům ztížili, omezili či znemožnili (a nelze tak dovodit, že by při podání návrhu na povolení oddlužení byli vedeni nepoctivým záměrem). Skutečnost, že se zpětně nazíráno druhý způsob oddlužení může dovolateli jevit jako ekonomicky výhodnější, nemůže jít k tíži dlužníkům při rozhodování o osvobození od placení pohledávek (srov. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 127/2014); bylo výlučným právem věřitelů zvolit způsob oddlužení, který by vedl k jejich většímu uspokojení.
30. Stejně tak nemůže jít k tíži dlužníkům způsob ocenění majetkové podstaty, když insolvenční správce zapsal obchodní podíly dlužníků před schůzí věřitelů do soupisu majetkové podstaty (B-3) a ocenil je podle jejich nominální hodnoty; měl-li dovolatel či jiný přihlášený věřitel pochybnosti o správnosti takového ocenění, měl možnost na schůzi věřitelů, která je k tomu určena, požadovat od dlužníků či insolvenčního správce doplňující informace (k možnosti a podmínkám znaleckého ocenění majetkové podstaty srov. § 219 odst. 2 insolvenčního zákona).
31. Zároveň podle § 403 odst. 2 insolvenčního zákona platí, že pouze věřitelé, kteří hlasovali o přijetí způsobu oddlužení, mohli namítat, že zde jsou skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. Tyto námitky přitom mohli uplatnit nejpozději do skončení schůze věřitelů, která rozhodovala o způsobu oddlužení (v případě uvedeném v § 399 odst. 3 insolvenčního zákona do 10 dnů po zveřejnění výsledků hlasování v insolvenčním rejstříku).
32. Argumentuje-li tedy dovolatel, že dlužníkům nemělo být povoleno oddlužení, zjevně přehlíží, že měl své námitky uplatnit v době rozhodování o způsobu oddlužení dlužníků; podle § 403 odst. 2 insolvenčního zákona se totiž nepřihlíží k později vzneseným námitkám a k námitkám uplatněným věřiteli, kteří nehlasovali o přijetí způsobu oddlužení. Schválením oddlužení je vázán i dovolatel, i když o (způsobu) oddlužení nehlasoval (§ 406 odst. 1 insolvenčního zákona). I v tomto se projevuje obecné pravidlo nevratných postupů uvnitř jednotlivých fází insolvenčního řízení (srov. opět R 61/2014). Uvedené platí pochopitelně i pro námitku, že dlužník realizuje „jinou formu podnikání fyzické osoby“ (bez ohledu na skutečnost, že dovolatel ignoruje zákonnou definici podnikatele uvedenou v ustanovení § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
33. Odpověď na otázky položené dovolatelem pak lze nalézt již v § 409 odst. 2 větě první insolvenčního zákona. Dosavadní majetek dlužníků při společném oddlužení plněním splátkového kalendáře není určen k uspokojení věřitelů (s výjimkou majetku, který slouží k zajištění) a dlužníci k němu mají po schválení oddlužení dispoziční oprávnění. Jeho hodnota se tak může měnit v čase, dlužníci jej mohou zcizit, či s ním jinak volně nakládat. Jinak řečeno u majetku, který v době schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře náležel do majetkové podstaty dlužníka (a zároveň nesloužil k zajištění), jsou pro účely rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení pohledávek nerozhodné změny v jeho hodnotě, k nimž došlo v průběhu insolvenčního řízení po schválení oddlužení. Dlužník neporušuje svou povinnost podle schváleného způsobu oddlužení, jestliže insolvenčnímu správci a insolvenčnímu soudu nesdělí, že došlo ke změně (byť podstatné) v hodnotě jeho dosavadního majetku.
34. K dovolací námitce, že dlužník měl mít „příjem“ z titulu regresních nároků, neboť ručil za dluhy třetích osob, Nejvyšší soud v souladu s § 241a odst. 6 o. s. ř. nepřihlíží, neboť jde o (v dovolání nepřípustně uvedenou) novou skutečnost, kterou dovolatel v předchozím řízení neuplatnil.
35. Námitkou, že odvolací soud nenařídil jednání, vystihuje dovolatel zmatečnostní vadu podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., k níž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), byť s tím omezením, že o tom, zda řízení před odvolacím soudem je postiženo zmatečností podle § 229 odst. 3 o. s. ř., nelze v dovolacím řízení provádět dokazování (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněný pod číslem 86/2006 Sb. rozh. obč.). Vytýkanou vadou odvolací řízení netrpí, neboť odvolací soud rozhodl bez jednání v souladu s § 94 odst. 2 písm. c/ insolvenčního zákona. Usnesení o osvobození dlužníka od placení pohledávek je sice rozhodnutím ve věci samé (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněné pod číslem 96/2011 Sb. rozh. obč.), avšak insolvenční zákon nevyžaduje, aby insolvenční soud k vydání rozhodnutí nařídil jednání a ani to insolvenční soud nepovažoval v daném případě za nutné (§ 85 odst. 1 věta první insolvenčního zákona).
36. Dovolatel rovněž namítá, že si odvolací soud před svým rozhodnutím nevyžádal stanovisko insolvenčního správce k jednotlivým bodům odvolání, čímž vystihuje z obsahového hlediska tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jak ovšem vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
37. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nerovné zacházení s účastníky řízení (spočívající v tom, že odvolací soud „uvěřil“ dlužníkům a nikoliv jeho „prohlášení“), pak tím ve skutečnosti projevuje nesouhlas s napadeným rozhodnutím a výsledkem řízení. Pouhá polemika s věcnou správností napadeného rozhodnutí v sobě však nezahrnuje dovolací důvod (otázku hmotného nebo procesního práva, na níž napadené rozhodnutí spočívá a jejíž právní posouzení je nesprávné). V intencích závěrů formulovaných na dané téma v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč., napadené rozhodnutí zjevně není nepřezkoumatelné a odvolací soud ani nerozhodl svévolně (viz předchozí odst.).
38. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
Autor: -mha-