// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení 09.11.2023
Osvědčení existence přihlašované vykonatelné směnečné pohledávky
Námitku, že věřitel neosvědčil existenci přihlašované vykonatelné směnečné pohledávky, neboť (opětovně) nepředložil originál sporné směnky, již nelze v insolvenčním řízení jako způsobilý důvod popření pravosti nebo výše takové pohledávky účinně uplatnit. Samotný (ničím neodůvodněný) požadavek insolvenčního správce na opětovné předložení prvopisu sporné směnky totiž nepředstavuje námitku, jejímž prostřednictvím by insolvenční správce popíral pravost či výši přihlašované pohledávky, tedy – jinak řečeno – namítal, že pohledávka přihlašujícího věřitele „nevznikla nebo že již zcela zanikla“ (viz § 193 insolvenčního zákona), případně „že dlužníkův závazek je nižší než přihlášená částka“ (viz § 194 insolvenčního zákona).
Potřeba předložit také v insolvenčním řízení originál směnečné listiny, z níž přihlašující věřitel dovozuje uplatněnou vykonatelnou pohledávku, by mohla být dána jen v těch případech, kdy insolvenční správce jako důvod popření pravosti či výše takové pohledávky uplatní skutečnosti, jež v intencích ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona nevybočují z mezí popěrného práva u vykonatelných pohledávek, tedy – jinak řečeno – skutečnosti, jejichž prostřednictvím lze přihlášenou vykonatelnou pohledávku (navzdory tomu, že vzájemný vztah věřitele a dlužníka byl již v mimoinsolvenčních poměrech rozřešen pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu) účinně popřít.
V projednávané věci tak zbývá tak posoudit, zda a jaký význam má (pro účely posouzení důvodnosti popření vykonatelné pohledávky žalovaného) skutečnost, že insolvenční správce ve svém popěrném úkonu namítl též skutečnost, že od rozhodnutí soudu (rozuměj směnečného platebního rozkazu) uplynula významná doba, ve které mohlo dojít k indosaci směnky.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za podstatné, že žalovaný věřitel je univerzálním nástupcem remitenta (oprávněného ze směnečného platebního rozkazu) na základě fúzí sloučením; nebyly zde ani žádné pochybnosti o tom, že oprávněným z vykonatelného směnečného platebního rozkazu je univerzální nástupce remitenta (jinými slovy, že směnka nebyla převedena na třetí osobu).
Za stavu, kdy insolvenční správce v popěrném úkonu (a žalobě) neuvedl žádnou okolnost, která by byla způsobilá jakkoli zpochybnit, že věřitelem přihlášené vykonatelné (směnečné) pohledávky je stále univerzální nástupce remitenta (neuvedl žádnou skutečnost, na základě které by bylo možno usuzovat na změnu v osobě věřitele této pohledávky), a kdy pohledávku ze směnky přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice jen žalovaný (nešlo o konkurenci věřitelů přihlašujících tutéž pohledávku), neměl insolvenční správce žádný důvod k tomu, aby po právu požadoval po žalovaném předložení originálu směnky. Pouhá skutečnost, že od vydání směnečného platebního rozkazu uplynula „významná doba“, na použitelnosti závěrů formulovaných shora nic nemění.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 77/2023, ze dne 31. 7. 2023
Dotčené předpisy:
§ 177 IZ
§ 199 IZ
§ 61 zák. č. 125/2008 Sb.
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 19. října 2022, č. j. 74 ICm 260/2022-44, určil, že pohledávka žalovaného (STAVMAT STAVEBNINY a. s.) č. P18 ve výši 316.712,80 Kč nebyla přihlášena po právu do insolvenčního řízení dlužnice (G. U.), vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSPH 75 INS 13946/2021 (výrok I.), uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci na nákladech řízení částku 600,- Kč a státu na soudním poplatku částku 5.000,- Kč (výroky II. a III.).
Ze skutkových zjištění insolvenčního soudu (ve vazbě na obsah spisu) plyne, že:
1) Usnesením ze dne 12. srpna 2021, č. j. KSPH 75 INS 13946/2021-A-8, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužnice, povolil jí oddlužení a insolvenčním správcem ustanovil žalobce; usnesením ze dne 13. ledna 2022, č. j. KSPH 75 INS 13946/2021-B-14, (mimo jiné) schválil zprávu o přezkumu a oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.
2) Přihláškou doručenou insolvenčnímu soudu dne 8. října 2021 (č. P18) přihlásil žalovaný do insolvenčního řízení dlužnice pohledávku z titulu směnky vlastní č. 03/505/2010 [vystavené dlužnicí v Praze dne 5. května 2010 na řad společnosti SAINT-GOBAIN Building Distribution, a. s., identifikační číslo osoby 47116277 (dále jen „remitent“) znějící na směnečnou sumu 493.680,- Kč splatnou 11. listopadu 2010, za jejíž zaplacení převzal směnečné rukojemství J. U. (dále jen „směnka“)] sestávající z jistiny ve výši 53.009,39 Kč a příslušenství ve výši 319.957,08 Kč (6% úroku z částky 493.680,- Kč od 12. listopadu 2010 do zaplacení, směnečné odměny, nákladů řízení o vydání směnečného platebního rozkazu a nákladů exekučního řízení), a to jako pohledávku nezajištěnou, nepodmíněnou a vykonatelnou na základě směnečného platebního rozkazu vydaného Krajským soudem v Praze dne 5. května 2011, č. j. 49 Cm 84/2011-6. Podáním doručeným insolvenčnímu soudu dne 21. října 2021 žalovaný doplnil přihlášku pohledávky o rozhodující skutečnosti týkající se vzniku pohledávky, přihlášení pohledávky a jejího částečného uspokojení v předchozím insolvenčním řízení dlužnice a jejího manžela (vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSPH 71 INS 32431/2014), včetně procesního nástupnictví na straně oprávněného.
Žalovaný dále vzal zpět přihlášku pohledávky ohledně částky 56.253,67 Kč (z titulu úroků); insolvenční soud vzal částečné zpětvzetí přihlášky na vědomí usnesením ze dne 25. října 2021, č. j. KSPH 75 INS 13946/2021-P18-3.
3) Žalobce popřel přihlášenou pohledávku co do pravosti, když žalovaný nepředložil originál směnky, a žalobce tak neměl postaveno najisto, zda-li je žalovaný jejím „držitelem“, když od rozhodnutí soudu uplynula významná doba, ve které mohlo dojít k indosamentu směnky.
4) Výše označeným směnečným platebním rozkazem Krajský soud v Praze uložil dlužnici (a J. U.), aby společně a nerozdílně zaplatili remitentovi směnečný peníz ve výši 493.680,- Kč s 6% úrokem od 12. listopadu 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu 1.645,60 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 77.156 Kč; ve výroku o náhradě nákladů řízení nabyl směnečný platební rozkaz právní moci dne 8. června 2011, ve zbývající části (již) dne 27. května 2011.
5) Remitent zanikl v důsledku vnitrostátní fúze sloučením se společností W.A.W. spol. s. r. o. (nově Saint-Gobain Building Distribution CZ, spol. s r. o.), jako nástupnickou společností, na kterou přešlo jmění zanikající společnosti (remitenta). Projekt vnitrostátní fúze sloučením byl podepsán 22. června 2010 s rozhodným dnem fúze 1. ledna 2010. K 18. lednu 2016 nástupnická společnost změnila firmu na STAVMAT STAVEBNINY Rudná s. r. o.; následně tato společnost zanikla fúzí sloučením s žalovaným jako nástupnickou společností, s tím, že rozhodným dnem přeměny byl 1. leden 2016.
6) Usnesením ze dne 25. července 2011, č. j. 29 EXE 11047/2011-8, Okresní soud Praha - východ nařídil podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu k uspokojení pohledávky remitenta exekuci na majetek dlužnice; provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. O. H., Ph.D., Exekutorský úřad P. Usnesením ze dne 6. dubna 2017, č. j. 147 EX 470/11-216, soudní exekutor „připustil změnu“ účastníka řízení na straně oprávněného, s tím, že na místo dosavadního oprávněného vstoupil do exekučního řízení žalovaný.
7) V rámci insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu na majetek dlužnice a J. U. pod sp. zn. KSPH 71 INS 32431/2014 vyslovil insolvenční soud souhlas s tím, aby (tamní) insolvenční správkyně Mgr. Š. M. vydala žalovanému (jako zajištěnému věřiteli) z majetkové podstaty dlužníků částku 439.845,65 Kč; dále byla v daném insolvenčním řízení uspokojena pohledávka žalovaného co do výše 824,96 Kč.
8) Žalovaný v průběhu řízení insolvenčnímu soudu oznámil, že originál směnky vzhledem ke stěhování archivu „prozatím nebyl dohledán“ (viz podání na č. l. 15); následně u jednání dne 12. října 2022 výslovně uvedl, že originál směnky „nemá k dispozici“.
Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 192 odst. 1, § 193, a § 199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) ‒ předeslal, že žalobce popřel vykonatelnou pohledávku žalovaného co do pravosti z důvodu, že žalovaný nepředložil originál směnky. Přitom věřitelem ze směnky může být totiž pouze její majitel, tj. osoba, která „ji drží v rukou, ovládá směnečnou listinu a je také touto listinou legitimována. Rozsudek (směnečný platební rozkaz) dosvědčuje toliko skutečnost, že věřitel byl majitelem (držitelem) směnky v době jeho vydání, nikoli však nyní“.
Současně neměl za aplikovatelné závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 21. prosince 2017, sen. zn. 29 ICdo 99/2015, když v poměrech projednávané věci žalobce krom tvrzení, podle něhož žalovaný nepředložil originál směnky, zpochybnil též skutečnost, zda je žalovaný s ohledem na časový odstup od vydání směnečného platebního rozkazu stále jejím držitelem.
Jelikož právo ze směnky svědčí pouze jejímu majiteli (držiteli), dospěl insolvenční soud k závěru, že žalobce popřel pohledávku žalovaného po právu.
Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 20. února 2023, č. j. 74 ICm 260/2022, 106 VSPH 889/2022-69 (KSPH 75 INS 13946/2021), změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu zamítl a žalovanému neuložil povinnost k úhradě soudního poplatku (první výrok); dále rozhodl o náhradě nákladů řízní před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění insolvenčního soudu, cituje ustanovení § 177 odst. 1 insolvenčního zákona a odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudcích sen. zn. 29 ICdo 99/2015 a ze dne 26. ledna 2021, sen. zn. 29 ICdo 55/2019 ‒ dospěl k závěrům od insolvenčního soudu odlišným.
Potud zdůraznil, že věřitel vykonatelné pohledávky dokládá její existenci zásadně jen pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, jímž mu byla přihlašovaná pohledávka přiznána, což platí i v případě vykonatelných směnečných pohledávek (typově směnečných pohledávek přiznaných pravomocným a vykonatelným směnečným platebním rozkazem). Námitku, podle níž věřitel neosvědčil existenci přihlašované vykonatelné pohledávky, neboť nepředložil originál směnky ‒ pokračoval odvolací soud ‒ nelze uplatnit jako způsobilý důvod popření pravosti přihlášené pohledávky, když jde o nepřípustné jiné právní posouzení věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), k řešení právní otázky, která (podle jeho názoru) nebyla v rozhodovací praxi Nejvyšším soudem zodpovězena, a to, zda je insolvenční správce oprávněn po právu popřít pravost vykonatelné pohledávky přihlášené z titulu směnky (a požadovat po věřiteli předložení originálu směnky) v případě, kdy „od vydání pravomocného rozhodnutí ve věci již uplynula delší doba (deset let) a samotný věřitel potvrdil, že směnku nemá, čímž potvrdil důvodnou obavu insolvenčního správce, že není vlastníkem směnky.
Žalovaný akcentuje, že z jeho strany nemohlo jít o „nepřípustné právní posouzení věci“, když „nepolemizoval s otázkou držby směnky v době vydání rozhodnutí, jímž (žalovaný) doložil vykonatelnost své pohledávky, ale namítal okolnosti, které nastaly (mohly nastat) v době vydání tohoto rozhodnutí“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a rozhodnutí insolvenčního soudu potvrdil.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení právní otázky dovolatelem otevřené, dosud v daných skutkových souvislostech Nejvyšším soudem beze zbytku nezodpovězené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k datu zahájení insolvenčního řízení (12. srpna 2021) je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad níže citovaných ustanovení insolvenčního zákona v aktuálním znění.
Podle ustanovení § 177 odst. 1 insolvenčního zákona k přihlášce pohledávky je nutné připojit listiny, kterých se přihláška dovolává. Vykonatelnost pohledávky se prokazuje veřejnou listinou.
Podle ustanovení § 199 insolvenčního zákona insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání nebo od právní moci rozhodnutí o schválení zprávy o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a) u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu (odstavec 1). Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci (odstavec 2). V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (odstavec 3).
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že již v (odvolacím soudem zmíněném) rozsudku sen. zn. 29 ICdo 99/2015 formuloval a odůvodnil závěry, k nimž se následně přihlásil např. v usneseních ze dne 23. září 2021, sen. zn. 29 ICdo 88/2021, a ze dne 31. března 2023, sen. zn. 29 ICdo 128/2022, a podle nichž:
1) Obecně platí (srov. § 177 insolvenčního zákona), že věřitel vykonatelné pohledávky dokládá její existenci zásadně jen pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, jímž mu byla přihlašovaná pohledávka přiznána. Nejvyšší soud přitom – ani při zohlednění dovolatelem zmiňované „specifické“ povahy směnečných závazků (coby závazků přímých, bezpodmínečných, nesporných a abstraktních) – nenalézá žádné důvody, pro které by tomu mělo být jinak v případě vykonatelných směnečných pohledávek.
2) Okolnost, zda žalovaný doložil, že je majitelem sporných směnek a svědčí mu práva v nich obsažená, musel před vydáním směnečného platebního rozkazu zkoumat již nalézací soud. Tím, že na základě návrhu žalovaného vydal směnečný platební rozkaz a rozhodl o zaplacení sporné směnky, totiž také osvědčil, že prověřil (s pozitivním výsledkem) předpoklady, za nichž mohou být taková rozhodnutí vydána, tedy (mimo jiné) i to, zda věřitel předložil v prvopisu směnku, o jejíž pravosti není důvodu pochybovat, případně další listiny nutné k uplatnění práva (srov. v této souvislosti též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 ICdo 7/2013, uveřejněného pod číslem 106/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
3) Námitku, že věřitel neosvědčil existenci přihlašované vykonatelné směnečné pohledávky, neboť (opětovně) nepředložil originál sporné směnky, pak již nelze v insolvenčním řízení jako způsobilý důvod popření pravosti nebo výše takové pohledávky účinně uplatnit. Samotný (ničím neodůvodněný) požadavek insolvenčního správce na opětovné předložení prvopisu sporné směnky totiž nepředstavuje námitku, jejímž prostřednictvím by insolvenční správce popíral pravost či výši přihlašované pohledávky, tedy – jinak řečeno – namítal, že pohledávka přihlašujícího věřitele „nevznikla nebo že již zcela zanikla“ (viz § 193 insolvenčního zákona), případně „že dlužníkův závazek je nižší než přihlášená částka“ (viz § 194 insolvenčního zákona).
4) Potřeba předložit také v insolvenčním řízení originál směnečné listiny, z níž přihlašující věřitel dovozuje uplatněnou vykonatelnou pohledávku, by mohla být dána jen v těch případech, kdy insolvenční správce jako důvod popření pravosti či výše takové pohledávky uplatní skutečnosti, jež v intencích ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona nevybočují z mezí popěrného práva u vykonatelných pohledávek, tedy – jinak řečeno – skutečnosti, jejichž prostřednictvím lze přihlášenou vykonatelnou pohledávku (navzdory tomu, že vzájemný vztah věřitele a dlužníka byl již v mimoinsolvenčních poměrech rozřešen pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu) účinně popřít.
V rozsudku ze dne 27. července 2021, sen. zn. 29 ICdo 76/2019, Nejvyšší soud dále zopakoval, že insolvenční zákon má ve vztahu k jiným právním předpisům (jiným zákonům) upravujícím vymáhání pohledávek věřitelů za (insolvenčním) dlužníkem povahu zákona speciálního (jehož uplatnění má v případě dlužníkova úpadku přednost); srov. (mutatis mutandis ve vztahu k daňovým pohledávkám) např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 ICdo 23/2016, uveřejněného pod číslem 70/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Zvláštní (přednostní) úpravu obsahuje též pro uplatnění (způsob a pořadí uspokojení) pohledávek zajištěných věřitelů (insolvenčního) dlužníka (mezi něž patří i věřitelé zástavní), včetně toho, že okruh zajištěných věřitelů je (bez ohledu na jiné způsoby zajištění v hmotném právu) samostatně a taxativně vymezen (pro účely insolvenčního zákona) v ustanovení § 2 písm. g) insolvenčního zákona (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 39/2014, uveřejněné pod číslem 39/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2015, sen. zn. 29 ICdo 61/2015, uveřejněný pod číslem 81/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tuto zvláštní povahu má insolvenční zákon i ve vztahu k pohledávkám směnečným (jejichž vymáhání v mimoinsolvenčních poměrech upravuje především zákon č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 4/2012, uveřejněný pod číslem 59/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 56/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 99/2015.
Přitom na výše citovaných závěrech, které se prosadí (obecně) i v poměrech projednávané věci, nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit.
Zbývá tak posoudit, zda a jaký význam má (pro účely posouzení důvodnosti popření vykonatelné pohledávky žalovaného) skutečnost, že žalobce ve svém popěrném úkonu namítl též skutečnost, že od rozhodnutí soudu (rozuměj směnečného platebního rozkazu) uplynula významná doba, ve které mohlo dojít k indosaci směnky.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za podstatné, že žalovaný je univerzálním nástupcem remitenta (oprávněného ze směnečného platebního rozkazu) na základě (shora popsaných) fúzí sloučením (§ 61 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, ve spojení s ustanoveními § 68 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a § 185 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Ostatně, skutečnosti vztahující se k (označené) změně oprávněné osoby popsal žalovaný již v přihlášce pohledávky. Současně nelze přehlédnout, že právního nástupce remitenta a právního předchůdce žalovaného (STAVMAT STAVEBNINY Rudná s. r. o.) považoval za osobu oprávněnou ze směnečného platebního rozkazu jak insolvenční soud (v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice a jejího manžela pod sp. zn. KSPH 71 INS 32431/2014), tak i soudní exekutor JUDr. O. H., Ph.D. (v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 147 EX 470/11).
Jinak řečeno, ještě v rámci (předchozího) insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice a jejího manžela, v němž insolvenční soud vyslovil souhlas (mimo jiné) s vydáním výtěžku zpeněžení zajištění právnímu předchůdci žalovaného (usnesením ze dne 20. listopadu 2017) k uspokojení zajištěné vykonatelné pohledávky ze směnečného platebního rozkazu, a které skončilo dnem, kdy nabylo právní moci usnesení ze dne 29. března 2021, č. j. KSPH 71 INS 32431/2014-B-58, jímž insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužnice a jejího manžela po splnění rozvrhového usnesení (17. dubna 2021), zde nebyly žádné pochybnosti o tom, že oprávněným z vykonatelného směnečného platebního rozkazu je univerzální nástupce remitenta (jinými slovy, že směnka nebyla převedena na třetí osobu).
Za stavu, kdy žalobce v popěrném úkonu (a žalobě) neuvedl žádnou okolnost, která by byla způsobilá jakkoli zpochybnit, že věřitelem přihlášené vykonatelné (směnečné) pohledávky je stále univerzální nástupce remitenta (neuvedl žádnou skutečnost, na základě které by bylo možno usuzovat na změnu v osobě věřitele této pohledávky), a kdy pohledávku ze směnky přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice jen žalovaný (nešlo o konkurenci věřitelů přihlašujících tutéž pohledávku), neměl žalobce žádný důvod k tomu, aby po právu požadoval po žalovaném předložení originálu směnky. Pouhá skutečnost, že od vydání směnečného platebního rozkazu uplynula „významná doba“, na použitelnosti závěrů formulovaných ve shora citované judikatuře Nejvyššího soudu nic nemění.
Konečně Nejvyšší soud (pro úplnost) dodává, že vzhledem k (výše popsaným) skutkovým okolnostem dané věci (a žalobcem uplatněnému důvodu popření vykonatelné pohledávky) je pro přijetí závěru o tom, že žalovaný je (nadále) věřitelem pohledávky přiznané vykonatelným směnečným platebním rozkazem, nevýznamné, že žalovaný nemohl směnku insolvenčnímu soudu doložit (z důvodu, že ji v archivu nenalezl).
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud (při absenci vad řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ‒ § 242 odst. 3 o. s. ř) dovolání jako nedůvodné zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 202 odst. 1 insolvenčního zákona, když dovolání žalobce Nejvyšší soud zamítl, přičemž ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci.
Autor: -mha-