// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení 07.11.2023
K právnímu jednání bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240 IZ
I. K výkladu § 240 insolvenčního zákona budiž uvedeno, že pro účely posouzení, zda se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník, je významné především kvantitativní hledisko [poměr mezi cenou obvyklou a cenou sjednanou (vyjádřitelný např. v procentech) a rozdíl obou cen (představující konkrétní částku)]. Současně je ale nutno přihlédnout k dopadu sporného právního jednání do majetkové sféry dlužníka z hlediska možnosti věřitelů, jímž k datu nabytí účinků sporného právního jednání dlužníka svědčila pohledávka za dlužníkem, dosáhnout vůči dlužníku úhrady pohledávek (a schopnosti dlužníka tyto pohledávky zaplatit) a k důvodům, pro které dlužník sporné právní jednání učinil (např. snaha získat prostředky k úhradě již splatných pohledávek věřitelů), jako i k dalším okolnostem, za nichž dlužník dotřené právní jednání učinil (srov. R 64/2017). Přitom platí, že protiplnění dle § 240 insolvenčního zákona musí být majetkové povahy, reálné a přiměřeně ekvivalentní; nemůže mít jinou, např. nemajetkovou, povahu nebo podobu, kterou nelze nijak zpeněžit anebo využít k uspokojení věřitelů (srov. R 110/2020).
II. Pro výsledek daného dovolacího řízení je určující odpověď na otázku, zda se bezúplatné zrušení služebnosti užívání nemovitostí negativně odrazilo v možnosti dlužnice uspokojit její věřitele, především zda by se jim dostalo vyššího uspokojení, kdyby se dlužnice služebnosti nevzdala, nebo kdyby za zrušení služebnosti požadovala náhradu.
Zpeněžení služebnosti nepřicházelo v úvahu, neboť osobní služebnosti jsou na jiné osoby nepřevoditelné. Tímto způsobem by tedy služebnost nebyla využitelná pro věřitele dlužnice. Dovolatelka dále uvádí, že dlužnice za zrušení služebnosti měla požadovat peněžitou náhradu; potud však přehlíží, že žalovaná jako vlastnice služebných nemovitostí nebyla povinna takovou nabídku akceptovat. Povinnosti dlužníka (vždy) „si nárokovat“ úplatu za vypořádání služebnosti užívání by totiž fakticky odpovídala povinnost vlastníka služebné nemovitosti (vždy) tuto úplatu zaplatit, a to bez ohledu na jiné okolnosti případu, představované např. „jiným protiplněním“, vůli stran, atp. Taková povinnost však žalované ze zákona nevzniká, nejde-li o případ zrušení či omezení služebnosti pro změnu poměrů podle § 1299 odst. 2 o. z.
Vycházeje z těchto úvah a přihlížeje k tomu, že dlužnici bylo současně se zrušením služebnosti zřízeno obligační právo bezúplatného užívání totožných nemovitostí a že zrušení služebnosti užívání bylo provedeno na žádost a ku prospěchu dlužnice „ve snaze získat prostředky k úhradě již splatných pohledávek věřitelů“ (srov. R 64/2017), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zrušení služebnosti užívání za daných skutkových okolností nebylo právním jednáním bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240 insolvenčního zákona, a tedy ani zkracujícím právním jednáním ve smyslu s § 235 insolvenčního zákona. Dlužnice se sice bezúplatně vzdala věcného práva k nemovitostem ve vlastnictví žalované, avšak s ohledem na povahu tohoto práva, které nebylo využitelné pro uspokojení pohledávek věřitelů dlužnice, tím nedošlo ke zkrácení věřitelů dlužnice.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 91/2021, ze dne 31. 7. 2023
Dotčené předpisy:
§ 235 IZ
§ 240 IZ
§ 1265 odst. 2 o. z.
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 22. prosince 2020, č. j. 1 ICm 521/2020-127, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že právní úkon spočívající v uzavření dohody o zrušení věcného břemene mezi dlužnicí J. P. (dále též jen „J. P.“ nebo „dlužnice“) a žalovanou ohledně tam specifikovaných nemovitostí (rodinného domu se zahradou), je vůči majetkové podstatě dlužnice v insolvenčním řízení neúčinný (bod I. výroku), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vydání náhrady za vypořádání věcného břemene v částce 960 000 Kč (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel z toho, že:
[1] Žalovaná na základě darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 20. června 2007 nabyla od svých prarodičů, dárců F. a Z. P., vlastnické právo k nemovitostem zatíženým věcným břemenem doživotního užívání pro dárce a dále pro P. P. a „J. P.“, rodiče žalované. Věcné břemeno byl zřízeno „bezúplatně“ za jednorázovou částku 5 000 Kč, kterou oprávnění uhradili.
[2] Za účelem získání plnohodnotného předmětu zajištění pro uvažovaný úvěr pro J. P. byla dne 15. listopadu 2018 mezi žalovanou, jako povinnou ze smlouvy o zřízení věcného břemene, a oprávněnými z této smlouvy uzavřena smlouva o zániku práva odpovídajícího věcnému břemeni užívání nemovitostí a současně byla ve prospěch oprávněných uzavřena smlouva o bezúplatném užívání nemovitostí ve vlastnictví žalované na dobu neurčitou.
[3] Dne 9. září 2019 bylo zahájeno insolvenční řízení vedené na majetek J. P., matky žalované. Usnesením ze dne 9. října 2019 insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužnice a insolvenční správkyní ustanovil žalobkyni, která dne 10. února 2020 podala odpůrčí žalobu.
[4] Znaleckým posudkem soudního znalce Ing. J. V. ze dne 6. února 2020, č. 5288/31/2020 bylo věcné břemeno doživotního užívání předmětných nemovitostí oceněno na částku 960 000 Kč.
3. Na tomto základě insolvenční soud – cituje § 235, § 237 odst. 1, § 239 odst. 1, 3 a 4, § 240 odst. 1 až 3 a odst. 4 písm. c/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), § 22 odst. 1, § 772 odst. 1, § 1257 odst. 1, § 1265 odst. 2, § 1300 odst. 1, § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a § 151n odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – nejprve uzavřel, že žaloba je včasná. Žalobu pak zamítl s odůvodněním, že nebyla naplněna obecná hypotéza neúčinných právních úkonů podle § 235 odst. 1 insolvenčního zákona. Dlužnice totiž tím, že se vzdala věcného břemene, nijak nezkrátila možnost uspokojení svých věřitelů. K tomu insolvenční soud dodal, že i kdyby byly naplněny podmínky § 235 odst. 1 insolvenčního zákona, nebyla by žaloba důvodná, neboť dlužnice se smlouvou nezavázala k žádnému plnění žalované, jak vyžaduje hypotéza § 240 odst. 1 insolvenčního zákona. Stejně tak by dle insolvenčního soudu postačila k zamítnutí žaloby skutečnost, že poskytnutým „plněním“ – za daných skutkových okolností – bylo vyhověno ohledům slušnosti, a je tedy naplněna i hypotéza § 240 odst. 4 písm. c/ insolvenčního zákona.
4. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud – vycházeje ze skutkového stavu zjištěného insolvenčním soudem a cituje § 235 odst. 1 a § 240 insolvenčního zákona, § 151n odst. 1 obč. zák. a § 1257 odst. 1, § 1283, §1297, § 1299 odst. 2 a § 1300 odst. 1 o. z., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 60/2014“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 307/2014, uveřejněný pod číslem 64/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 64/2017“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2019, sen. zn. 29 ICdo 112/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2019, pod číslem 33 – dospěl k závěru, že bezúplatné zrušení věcného břemene užívání nemovitostí neobsahuje prvek nepřiměřenosti protiplnění poskytnutého dlužnicí žalované ve smyslu § 240 insolvenčního zákona, a tedy zkracující rys jednání dlužnice ve smyslu § 235 insolvenčního zákona. Zrušením služebnosti bytu (srov. § 3028 odst. 1 a 2 o. z.) sice uživatel své právo ztrácí, ale tato „ztráta“ není plněním ve smyslu § 240 insolvenčního zákona, protože v jejím důsledku nedochází ke „snížení“ majetku dlužníka, neboť toto právo není převoditelné. Právo na přiměřenou náhradu podle § 1299 odst. 2 o. z. přitom vzniká pouze v případě nuceného zrušení či omezení služebnosti ze zákonem vymezených důvodů, což není tento případ.
6. Dále odvolací soud přihlédl k tomu, že věcné břemeno užívání nemovitostí bylo zřízeno za jednorázovou úplatu 5 000 Kč pro čtyři oprávněné osoby a dlužnice nemovitosti užívala po dobu více než deseti let, takže zde není nepoměr mezi poskytnutou úplatou a hodnotou dlužnicí spotřebovaného užívání nemovitostí (tato úplata byla „odbydlena“). Přezkumem závěru insolvenčního soudu o existenci výluky podle § 240 odst. 4 písm. c/ insolvenčního zákona se odvolací soud pro nadbytečnost nezabýval.
7. Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti oběma jeho výrokům, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky, která nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud vyřešena. Dovolatelka namítá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil v tom duchu, že žalobě bude vyhověno, případně aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
8. Konkrétně dovolatelka předkládá Nejvyššímu soudu k zodpovězení otázku:
Zakládá vypořádání věcného břemene povinnost nárokovat úplatu za zrušení věcného břemene v situaci, kdy je dlužník (jakožto oprávněný z věcného břemene) v úpadku (nebo mu úpadek hrozí)?
9. Dovolatelka je přesvědčena, že uvedená povinnost je dána. Na podporu svého názoru argumentuje tím, že existence věcného břemene snižovala hodnotu nemovitostí. Jeho zrušením došlo ke zhodnocení nemovitostí (ve vlastnictví žalované), a dlužnice si tedy měla nárokovat adekvátní úplatu za zrušení věcného břemene. Tím spíše, mohly-li být tímto plněním uspokojeny závazky dlužnice.
10. Dále se dovolatelka vymezuje proti názoru odvolacího soudu, dle kterého je třeba přihlédnout k částce, za níž bylo věcné břemeno zřízeno. K tomu poukazuje na to, že ani tehdy, spočívá-li neúčinný právní úkon dlužníka v darování, se nezkoumá, zda darovanou věc sám dříve nenabyl bezúplatně.
11. Dovolatelka rovněž míní, že v případě bezúplatného vypořádání věcného břemene užívání nemovitosti dochází ke snížení dlužníkova majetku, neboť ten je následně nucen řešit svoji bytovou situaci například formou nájmu, čímž snižuje možnost uspokojení věřitelů.
12. Závěrem dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že dlužníku svědčí právo na přiměřenou náhradu při vypořádání věcného břemene i v případě rušení věcného břemene dohodou stran, nikoliv pouze v případě nuceného vypořádání.
13. Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na řešení dovolatelkou předložené otázky, upozorňuje, že ke zrušení věcného břemene došlo z podnětu dlužnice a v její prospěch a že omezení vlastnického práva žalované (bezúplatné užívání nemovitostí dlužnicí na základě dohody o užívání) nadále trvá bez jakékoliv faktické změny.
14. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
15. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
16. Dovolatelka podala dovolání výslovně proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, však vylučuje § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
17. Nejvyšší soud proto dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, jíž byl potvrzen bod III. výroku rozsudku insolvenčního soudu o nákladech řízení, jakož i v rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku napadeného rozhodnutí, odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.
18. Nejvyšší soud shledává dovolání ve zbylé části (co do výroku o věci samé) přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení problematiky dovoláním předestřené, když potud jde o věc dovolacím soudem neřešenou.
19. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Nejvyšší soud se tedy zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem v rozsahu dovoláním vymezené otázky.
20. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
21. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
22. Podle § 235 odst. 1 insolvenčního zákona neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.
Podle § 240 insolvenčního zákona právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (odst. 1). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odst. 2). Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odst. 3).
Podle § 1257 odst. 1 o. z. může být věc zatížena služebností, která postihuje vlastníka věci jako věcné právo tak, že musí ve prospěch jiného něco trpět nebo něčeho se zdržet.
Podle § 1283 o. z. se služebností užívacího práva uživateli poskytuje právo užívat cizí věc pro jeho vlastní potřebu a potřebu jeho domácnosti. Změní-li se tyto potřeby po zřízení služebnosti, nezakládá to uživateli právo na její rozšíření.
Podle § 1299 odst. 2 o. z. při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu.
Podle § 1300 odst. 1 o. z. dohodnou-li se strany o zrušení služebnosti zapsané ve veřejném seznamu, zanikne služebnost výmazem z veřejného seznamu.
Podle § 3028 o. z. se tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odst. 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odst. 2).
23. Ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, platí v uvedené podobě od 1. ledna 2014 beze změn. Citovaná ustanovení insolvenčního zákona platí beze změny od zahájení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice (tedy od 9. září 2019).
24. Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že pojem „právní úkon“ dle § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (s nímž terminologicky pracuje rozhodnutí insolvenčního soudu i dovolání), nahradil zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pojmem „právní jednání“ (srov. § 545 a násl. o. z.). Ve stejném duchu je proto třeba pro právní jednání učiněná (jako v této věci) v době od 1. ledna 2014 interpretovat slovní spojení „právní úkon“ v § 235 a násl. insolvenčního zákona. Srov. i § 3028 odst. 3 o. z. a argumentaci obsaženou k terminologii např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018, uveřejněném pod číslem 27/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Při absenci argumentace pro jiný závěr bude Nejvyšší soud při svých úvahách v této věci dále používat terminologii zavedenou s účinností od 1. ledna 2014.
25. Nejvyšší soud především uvádí, že ponechají-li se stranou právní jednání, která dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, v rozporu s § 111 a § 246 odst. 2 insolvenčního zákona, lze podle § 235 až § 243 insolvenčního zákona odporovat jen těm právním jednáním dlužníka, jež jsou taxativně vypočtena v § 240 až § 242 insolvenčního zákona.
26. K výkladu § 240 insolvenčního zákona (o který jde v této věci), budiž uvedeno, že pro účely posouzení, zda se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník, je významné především kvantitativní hledisko [poměr mezi cenou obvyklou a cenou sjednanou (vyjádřitelný např. v procentech) a rozdíl obou cen (představující konkrétní částku)]. Současně je ale nutno přihlédnout k dopadu sporného právního jednání do majetkové sféry dlužníka z hlediska možnosti věřitelů, jímž k datu nabytí účinků sporného právního jednání dlužníka svědčila pohledávka za dlužníkem, dosáhnout vůči dlužníku úhrady pohledávek (a schopnosti dlužníka tyto pohledávky zaplatit) a k důvodům, pro které dlužník sporné právní jednání učinil (např. snaha získat prostředky k úhradě již splatných pohledávek věřitelů), jako i k dalším okolnostem, za nichž dlužník dotřené právní jednání učinil (srov. R 64/2017).
27. Přitom platí, že protiplnění dle § 240 insolvenčního zákona musí být majetkové povahy, reálné a přiměřeně ekvivalentní; nemůže mít jinou, např. nemajetkovou, povahu nebo podobu, kterou nelze nijak zpeněžit anebo využít k uspokojení věřitelů. Srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 ICdo 98/2018, uveřejněný pod číslem 110/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 110/2020“).
28. Poměřováno výše formulovanými závěry je pro výsledek dovolacího řízení určující odpověď na otázku, zda se bezúplatné zrušení služebnosti užívání negativně odrazilo v možnosti dlužnice uspokojit její věřitele, především zda by se jim dostalo vyššího uspokojení, kdyby se dlužnice služebnosti nevzdala, nebo kdyby za zrušení služebnosti požadovala náhradu.
29. Kdyby nedošlo k zániku služebnosti, dlužnice by byla nadále oprávněna užívat dotčené nemovitosti z titulu svého věcného práva. Zpeněžení služebnosti by však nepřicházelo v úvahu, neboť osobní služebnosti jsou na jiné osoby nepřevoditelné (§ 1265 odst. 2 o. z.). Tímto způsobem by tedy služebnost nebyla využitelná pro věřitele dlužnice.
30. Dovolatelka dále uvádí, že dlužnice za zrušení služebnosti měla požadovat peněžitou náhradu (ve výši dovolatelkou uváděných 960 000 Kč). Potud však přehlíží, že žalovaná jako vlastnice služebných nemovitostí nebyla povinna takovou nabídku akceptovat. Povinnosti dlužníka (vždy) „si nárokovat“ úplatu za vypořádání služebnosti užívání by totiž fakticky odpovídala povinnost vlastníka služebné nemovitosti (vždy) tuto úplatu zaplatit, a to bez ohledu na jiné okolnosti případu, představované např. „jiným protiplněním“, vůli stran, atp. Taková povinnost však žalované ze zákona nevzniká, nejde-li o případ zrušení či omezení služebnosti pro změnu poměrů podle § 1299 odst. 2 o. z.
31. Konečně, argumentuje-li dovolatelka tím, že dlužnice byla po vzdání se služebnosti nucena řešit svoji bytovou situaci, a tím krátit své věřitele, pak pomíjí, že žalovaná dlužnici zároveň poskytla právo užívat stejné nemovitosti na základě smlouvy o bezúplatném užívání nemovitostí. V poměrech dané věci tak žalobou zpochybněné právní jednání nemělo v majetkových poměrech dlužnice negativní dopad v tom směru, že by se jí (jen tím, že došlo ke zrušení služebnosti) zvýšily náklady na zajištění bydlení. Nutnost placení výdajů za zajištění náhradního obydlí dlužnicí byla eliminována bezúplatným zřízením obligačního užívacího práva.
32. Vycházeje z těchto úvah a přihlížeje k tomu, že dlužnici bylo současně se zrušením služebnosti zřízeno obligační právo bezúplatného užívání totožných nemovitostí a že zrušení služebnosti užívání bylo provedeno na žádost a ku prospěchu dlužnice „ve snaze získat prostředky k úhradě již splatných pohledávek věřitelů“ (srov. R 64/2017), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zrušení služebnosti užívání za daných skutkových okolností nebylo právním jednáním bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240 insolvenčního zákona, a tedy ani zkracujícím právním jednáním ve smyslu s § 235 insolvenčního zákona.
33. Dlužnice se sice bezúplatně vzdala věcného práva k nemovitostem ve vlastnictví žalované, avšak s ohledem na povahu tohoto práva, které nebylo využitelné pro uspokojení pohledávek věřitelů dlužnice, tím nedošlo ke zkrácení věřitelů dlužnice.
34. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal vady řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř. zamítl.
Autor: -mha-