// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení 03.05.2022

Osvobození od placení zbytku dluhů podle § 414 a § 415 IZ

Osvobození podle § 414 a § 415 insolvenčního zákona se ve smyslu § 416 odst. 1 insolvenčního zákona nevztahuje na jednání dlužníka, jehož následkem došlo ke smrti poškozeného, jestliže toto jednání bylo pravomocným rozsudkem trestního soudu vyhodnoceno jako jednočinný souběh trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti s následkem smrti poškozeného podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. s úmyslným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 84/2022, ze dne 16. 2. 2022

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 416 odst. 1 IZ

Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:


1. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 2. 9. 2021, č. j. 19 Co 83/2021-166, k odvolání povinného potvrdil usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 3. 2021, č. j. 51 EXE 1646/2011-133, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 5. 2021, č. j. 51 EXE 1646/2011-150, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, jenž byl doručen Exekutorskému úřadu Kladno dne 6. 5. 2020 (výrok I usnesení soudu prvního stupně), zamítl návrh povinného na zastavení exekuce co do způsobu jejího provedení přikázáním pohledávky z účtu povinného, který byl doručen Exekutorskému úřadu Kladno dne 1. 6. 2020 (výrok II usnesení soudu prvního stupně), a zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, který byl doručen Exekutorskému úřadu Kladno dne 15. 1. 2021 (výrok III usnesení soudu prvního stupně). Odvolací soud vycházel ze zjištění, že exekučním titulem v projednávané věci je rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 8. 12. 2009, č. j. 3 T 66/2009-227, kterým bylo mimo jiné uloženo povinnému jako obžalovanému podle § 228 odst. 1 trestního řádu zaplatit poškozeným náhradu škody, a to poškozenému M. R. částku 240 000 Kč, nezletilému AAAAA, nezletilému BBBBB a nezletilé CCCCC každému 175 000 Kč, a to v souvislosti s jednáním povinného, které bylo v trestním řízení vyhodnoceno jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 podle zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, dále též jen „tr. zák.“, ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. v jednočinném souběhu. Dále zjistil, že proti povinnému bylo vedeno insolvenční řízení u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 61 INS 29387/2014, ve kterém byl zjištěn úpadek dlužníka (povinného) a bylo schváleno oddlužení povinného plněním splátkového kalendáře. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2020, č. j. KSPH 61 INS 29387/2014-B-16, vzal insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení povinného a výrokem VII tohoto usnesení byl povinný osvobozen od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, pohledávek, ke kterým se v insolvenčním řízení nepřihlíželo a pohledávek věřitelů, kteří je do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak učinit měli. Odvolací soud dovodil, že pohledávky vymáhané v projednávané exekuci jsou pohledávkami z titulu nároku povinných na náhradu škody – nemajetkové újmy způsobené úmyslným porušením právní povinnosti povinného, přiznané v trestním řízení, proto se jich podle § 416 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 31. 5. 2019, dále též jen „ins. zák.", osvobození od placení pohledávek ve smyslu § 414 a § 415 ins. zák. nedotýká. Odvolací soud dospěl k závěru, že oprávněným byla způsobena škoda úmyslným porušením právní povinnosti povinného, a to porušením povinnosti nepožívat před řízením vozidla alkoholické nápoje, věnovat se řízení vozidla a přizpůsobit rychlost jízdy svým schopnostem, což vedlo k nezvládnutí řízení a způsobení dopravní nehody, při které došlo k úmrtí spolujezdce, a dále porušením uloženého trestu zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel všeho druhu. Skutečnost, že podle exekučního titulu byla povinným způsobena smrt z nedbalosti, nemůže v tomto ohledu odůvodnit použití ustanovení podle § 414 ins. zák., neboť následek (smrt) a z toho plynoucí nárok na náhradu škody vymáhaný v projednávané exekuci nastal právě pro předchozí úmyslné porušení povinností daných zákonem. Z tohoto důvodu odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na ustanovení § 416 odst. 1 ins. zák. osvobození od placení pohledávek ve smyslu § 414 ins. zák. na poměry povinného nedopadá, neboť v exekuci vymáhaná škoda byla způsobena nepochybně v souvislosti s úmyslným porušením právní povinnosti, a z tohoto důvodu ani není dán důvod pro zastavení exekuce.

2. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že je v projednávané věci dán důvod pro zastavení exekuce, protože povinný byl od placení pohledávek osvobozen podle § 414 ins. zák. Toto osvobození dopadá i na projednávanou exekuci, ve které je vymáhána pohledávka na náhradě škody způsobené povinným oprávněným (resp. jejich právnímu předchůdci) usmrcením jim blízké osoby. Podle exekučního titulu povinný naplnil svým jednáním spočívajícím v nedbalostním jednání povinného skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. Škoda tak vznikla v souvislosti s jednáním, které je nedbalostním trestným činem a nebyla způsobena úmyslně. Z tohoto důvodu se výjimka z osvobození od placení pohledávek ve smyslu § 416 odst. 1 ins. zák. na povinného nevztahuje a exekuce by měla být zastavena. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

3. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí na posouzení právní otázky, zda se osvobození podle § 414 a § 415 ins. zák. se ve smyslu § 416 odst. 1 ins. zák. vztahuje i na jednání dlužníka, jehož následkem došlo ke smrti poškozeného, jestliže toto jednání bylo pravomocným rozsudkem trestního soudu vyhodnoceno jako jednočinný souběh trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti s následkem smrti poškozeného podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. s trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., která dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinného není důvodné.

4. Podle ustanovení § 414 odst. 1 ins. zák. jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny

5. Podle ustanovení § 416 odst. 1 ins. zák. osvobození podle § 414 a 415 se nedotýká peněžitého trestu nebo jiné majetkové sankce, která byla dlužníku uložena v trestním řízení pro úmyslný trestný čin, a dále pohledávek na náhradu škody způsobené úmyslným porušením právní povinnosti.

6. Podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. bude výkon rozhodnutí zastaven, jestliže po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, ledaže byl tento výkon rozhodnutí již proveden; bylo-li právo přiznáno rozsudkem pro zmeškání, bude výkon rozhodnutí zastaven i tehdy, jestliže právo zaniklo před vydáním tohoto rozsudku.

7. Odvolací soud správně uzavřel, že pro pohledávky uvedené v § 416 odst. 1 ins. zák. platí výluka z účinků osvobození dlužníka od placení dluhů. Proto bylo na místě se zabývat tím, zda pohledávky oprávněných, ohledně jejichž uspokojení se nyní vede exekuce, mají skutečně charakter pohledávek uložených v trestním řízení pro úmyslný trestný čin, popřípadě pohledávek na náhradu škody způsobených úmyslným porušením právní povinnosti, a proto je lze nuceně vykonat i poté, co byl povinný osvobozen od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení.

8. Dovolací soud již dříve dovodil, že ve vykonávacím řízení již není prostor k revizi skutkových zjištění, na nichž nalézací soud postavil své rozhodnutí. Vykonávací řízení totiž neslouží k nalezení, ale k prosazení již zjištěného práva (srov. např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1710/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1545/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2377/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1166/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto exekuční soud zásadně nemá ani možnost, aby posoudil právní charakter přiznaného plnění jinak, než v souladu s odůvodněním exekučního titulu. Skutková zjištění a jejich hmotněprávní posouzení ze strany nalézacího soudu totiž vytvářejí funkční jednotu, pro kterou reálně není možné, aby exekuční soud, aniž by mohl doplnit nebo upřesnit skutková zjištění nalézacího soudu, uzavřel, že plnění bylo exekučním soudem přiznáno z nesprávného hmotněprávního důvodu. Exekuční titul je tedy pro účely jeho nucené realizace pojímat jako celek i při posouzení, jaký je právní důvod vzniku exekuované pohledávky, jenž plyne nikoliv z výroku, ale z odůvodnění exekučního titulu ve formě rozsudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 417/2020).

9. Nejvyšší soud rovněž již dříve konstatoval, že exekuční soud (exekutor) při úvaze, zda exekuční titul je dostatečně určitý, má v případě potřeby využít i odůvodnění exekučního titulu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2188/2019). Jestliže exekuční soud má při posouzení materiální vykonatelnosti exekučního titulu vycházet i z jeho odůvodnění, tím spíše (argumentem od většího k menšímu) exekuční soud musí respektovat odůvodnění rozsudku i tehdy, když řeší, zda přisouzená pohledávka zanikla nebo nezanikla následkem oddlužení. V opačném případě by došlo k setření rozdílu mezi nalézacím a vykonávacím řízením, který je nezbytné zachovat s ohledem na potřebu funkčnosti soudního řízení jako celku. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 417/2020).

10. V projednávané věci je exekučním titulem rozhodnutí soudu, kterým byl povinný uznán vinným, že dne 18. 8. 2009 jinému z nedbalosti způsobil smrt proto, že jednak porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, jednak vykonával ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku a způsobil takovým činem dopravní nehodu a jiný závažný následek, a jednak mařil výkon rozhodnutí soudu tím, že vykonával činnost, která mu byla zakázána, čímž spáchal v jednočinném souběhu trestné činy ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Z exekučního titulu se jednoznačně podává, že povinný svým jednáním spáchal tři trestné činy v jednočinném souběhu, z toho dva trestné činy v úmyslné formě zavinění. Je tedy zřejmé, že škoda byla povinným způsobena v důsledku jednoho jednání (skutku), a to řízení vozidla pod vlivem návykové látky, přičemž tímto jednáním povinný úmyslně porušil právní povinnost nepožívat před řízením vozidla alkoholické nápoje, věnovat se řízení vozidla a přizpůsobit rychlost jízdy svým schopnostem, a toto jednání (s ohledem na závěry vyslovené v exekučním titulu) přímo vedlo k nezvládnutí řízení, způsobení dopravní nehody a ublížení na zdraví s následkem smrti spolujezdce. Závěr, že povinný svou povinnost porušil úmyslně, dokládá i to, že byl již v krátké době před tímto jednáním (trestním příkazem Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 2 T 125/2009, který nabyl právní moci dne 15. 8. 2009) pravomocně odsouzen za trestnou činnost v dopravě spočívající rovněž v řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu a byl mu uložen i trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 3 let. Je tedy správný závěr odvolacího soudu, že trestný čin ublížení na zdraví s následkem smrti (a z toho plynoucí nárok na náhradu škody), byl povinným způsoben z nedbalosti, to však nemůže odůvodnit osvobození od placení pohledávek podle § 414 ins. zák., neboť jde o následek jednání povinného, který nastal v přímém důsledku předcházejícího úmyslného porušení povinností daných zákonem. Škoda, jejíž náhrada je v projednávané věci vymáhána, byla způsobena nepochybně v přímé souvislosti s úmyslným porušením právní povinnosti, jak bylo ostatně zjištěno v trestním řízení, když soud vyhodnotil jednání povinného jako jednočinný souběh dvou úmyslných trestných činů [ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák.] a nedbalostního trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. Z tohoto důvodu se podle § 416 odst. 1 ins. zák. na exekvovanou pohledávku osvobození od jejího zaplacení povinným ve smyslu § 414 ins. zák. nevztahuje.

11. Lze tedy shrnout, že osvobození podle § 414 a § 415 ins. zák. se ve smyslu § 416 odst. 1 ins. zák. nevztahuje na jednání dlužníka, jehož následkem došlo ke smrti poškozeného, jestliže toto jednání bylo pravomocným rozsudkem trestního soudu vyhodnoceno jako jednočinný souběh trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti s následkem smrti poškozeného podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. s úmyslným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák..

12. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání povinného podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

13. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů