// Profipravo.cz / Bankovní smlouvy, úvěrová smlouva 04.07.2019

Nesplnění povinnosti řádně prověřit spotřebitelovu schopnost splatit úvěr

I v režimu úpravy ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. účinné před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. mělo nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018, ze dne 20. 3. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. ve znění do 24. 2. 2013

Kategorie: smlouva o úvěru; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 6. 2017, č. j. 8 Co 88/2017-97, potvrdil rozsudek ze dne 3. 5. 2016, č. j. 17 C 70/2015-56, kterým Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí zamítl žalobu, aby byly zrušeny výroky nálezu Finančního arbitra ze dne 18. 3. 2015, reg. č. 501/SU/2013, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu a též proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce dovolání.

Žalovaní ve vyjádření k dovolání odkázali na správnost závěrů odvolacího soudu. Mají za to, že argumenty uvedené v dovolání žalobce uplatnil již v nalézacím řízení a tyto byly řádně vypořádány.

Nejvyšší soud postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).

Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 3. 5. 2016, č. j. 17 C 70/2015-56, není rozhodnutím odvolacího soudu. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovému rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 10a o. s. ř.).

Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o dovolání podanému proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (§ 104 odst. 1, věta první, o. s. ř.).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) - po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. - se zabýval otázkou jeho přípustnosti.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel k otázce přípustnosti dovolání uvedl, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu (a rovněž soudu prvního stupně) závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.“ Dovolacímu soudu předkládá k posouzení dvě otázky (dle jeho přesvědčení) dosud neřešené, a to (i) zda je porušením povinnosti dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, nezjišťování a neověřování všech nákladů a výdajů osob žijících ve společné domácnosti s žadateli o spotřebitelský úvěr, a (ii) zda následkem porušení povinnosti dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o půjčce - tedy ve znění účinném do 24. 2. 2013 - je neplatnost smlouvy. Namítá, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Otázku, jejíž řešení nereflektuje ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, dovolatel neformuluje.

K poskytnutí úvěru došlo za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb, o spotřebitelském úvěru, ve znění do 24. 2. 2013. Podle § 9 odst. 1 citovaného zákona věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

Jde-li o první z dovolatelem předestřených otázek, Nejvyšší soud se k otázce porušení povinnosti dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž uvedl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace odvolací soud v napadeném rozhodnutí. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. Ústavní soud uzavřel, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.

Úvahy odvolacího soudu v dané věci jsou s výše uvedeným v souladu, neboť bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.

Jde-li o druhou dovolatelem nastíněnou právní otázku, zda je následkem porušení povinnosti dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 24. 2. 2013, neplatnost smlouvy, pak je dovolání pro řešení této otázky přípustné, neboť jde o otázku doposud Nejvyšším soudem neřešenou. Dovolání však není důvodné.

Úprava § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění platném do 24. 2. 2013, ukládala věřiteli povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit. Zákonem č. 43/2013 Sb. bylo dotyčné ustanovení (s účinností od 25. 2. 2013) doplněno tak, že „věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná“. V projednávané věci byla smlouva uzavřena před nabytím účinnosti zákona č. 43/2013 Sb. K odpovědi na otázku, zda i podle právní úpravy před dotyčnou novelou bylo možné vyhodnotit smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou bez řádného splnění uvedené povinnosti věřitelem za neplatnou - tedy bez toho, že by její neplatnost stanovil přímo zákon - je třeba vyjít z judikatorně ustálené zásady, jíž z pohledu posuzování platnosti spotřebitelských úvěrových smluv formuloval Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, nebo v nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, že „nelze považovat za akceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů“. Za situace, kdy poskytovatel úvěru uzavře se spotřebitelem smlouvu a úvěr poskytne bez toho, že řádně splní svou zákonnou povinnost prověřit s odbornou péčí spotřebitelovu schopnost úvěr splatit, je i za úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. ve znění účinném do 24. 2. 2013 namístě závěr, že jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu; taková smlouva je od počátku absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.). Jiný závěr by poskytovatele úvěru ve vztahu k dlužníkům – spořebitelům - neopodstatněně zvýhodňoval jen proto, že úvěrovou smlouvu uzavřeli v jiném časovém období, kdy zákon uvedený důsledek spočívající v neplatnosti takto uzavřené smlouvy výslovně neupravoval. Lze proto shrnout, že i v režimu úpravy ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. účinné před novelou zákonem č. 43/2013 Sb. má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy.

Pro doplnění se sluší poznamenat, že výše uvedené není v rozporu s usnesením ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 513/2010, v němž Nejvyšší soud uvedl, že pouze ze skutečnosti, že jeden ze solidárně zavázaných dlužníků má další finanční závazky, nelze dovozovat neplatnost smlouvy o úvěru pro obcházení zákona či pro rozpor s dobrými mravy, neboť v dotyčném případě šlo o úvěr poskytnutý za předchozí právní úpravy (zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb.), která - na rozdíl od právní úpravy, jež se vztahuje k projednávané věci - uvedenou povinnost poskytovatele úvěru vůbec neupravovala.

Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) tak nebyl uplatněn důvodně.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Tyto tvoří odměna za zastupování advokátem ve výši 4 960 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 7 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d), § 12 odst. 4 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., a náhrada hotových výdajů 300 Kč za uvedený úkon podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, což je celkem 5 260 Kč.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů