// Profipravo.cz / Zprostředkování, obchodní zastoupení 20.12.2023
Vliv nesjednání konkurenční doložky na odškodnění obchodního zástupce
Absence konkurenční doložky ve smyslu § 672a obch. zák. je obvykle důvodem ke snížení základní výše odškodnění obchodního zástupce, a to ve druhé fázi výpočtu [podle § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák.]. Skutečnost, zda byla ve smlouvě o obchodním zastoupení sjednána konkurenční doložka či nikoli, je pouze jednou z okolností, kterou je třeba ve druhé fázi výpočtu výše odškodnění zvažovat. Podle judikatury nelze úvahu o důvodech k použití korektivu ekvity redukovat toliko na vyhodnocení výše provize a skutečnost, zda byla sjednána konkurenční doložka; zákon již pro účely posouzení vzniku nároku na odškodnění ukládá hodnotit všechny okolnosti případu, které mají vzhledem ke své povaze význam při posouzení, zda je placení odškodnění spravedlivé.
Nelze tedy paušálně uzavřít, do jaké míry má být základní výše odškodnění snížena s ohledem na absenci konkurenční doložky. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1882/2012, v němž dovolací soud považoval za vhodné krácení základní výše odškodnění o 25 %, a to právě s odkazem na neexistenci konkurenční doložky a také s odkazem na délku trvání obchodního zastoupení, proto lze považovat toliko za inspirační vodítko, nikoli přesné a paušálně použitelné pravidlo o míře snížení odškodnění v případě absence konkurenční doložky.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1879/2023, ze dne 15. 9. 2023
Dotčené předpisy:
§ 669 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
čl. 17 odst. 2 bod a), b) směrnice č. 86/653/EHS
Kategorie: zprostředkování, obchodní zastoupení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
(…)
III. Přípustnost dovolání
39. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval přípustností dovolání.
40. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
41. Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení druhé otázky formulované v dovolání; konkrétně otázky povinnosti tvrzení a důkazního břemene obchodního zástupce ve sporu o odškodnění podle § 669 obch. zák., neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
42. Nejvyšší soud se ve své dosavadní rozhodovací praxi k otázce důkazního břemene obchodního zástupce v řízení o odškodnění vyjádřil např. v rozsudku ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2374/2021, v němž sice poukázal na to, že obecně platí, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností pro sebe dovozuje příznivé právní důsledky, avšak v některých případech strana zatížená důkazním břemenem objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici. Jestliže pak strana zatížená důkazním břemenem přednese alespoň „opěrné body“ skutkového stavu a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, nastupuje vysvětlovací povinnost protistrany; nesplnění této povinnosti bude mít za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013).
43. Nejvyšší soud pak v citovaném rozhodnutí dospěl k závěru, že takovýto informační deficit se zjevně projevuje i v řízení o určení základní výše odškodnění, neboť pro žalující stranu (obchodního zástupce) je obvykle obtížné kvantifikovat výhody, které zastoupený z nových obchodů získává, neboť to vyžaduje znalost interních informací žalovaného.
44. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelce nelze přisvědčit v její argumentaci, že se soudy obou stupňů odchýlily od rozhodovací praxe při posouzení otázky důkazního břemene, když dospěly k závěru, že žalobkyně přednesla opěrné body skutkového stavu a že její tvrzení o podstatných výhodách žalované nebyla toliko povšechná. Na uvedeném ničeho nezmění ani dovolatelčin odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4002/2018. Dovolací soud se totiž v tomto rozhodnutí otázkou důkazního břemene obchodního zástupce meritorně vůbec nezabýval; citované usnesení bylo postaveno na závěru, že na řešení otázky důkazního břemene a vysvětlovací povinnosti tehdy napadené rozhodnutí nespočívalo. Ostatně v podobném duchu odkaz na citované usnesení Nejvyššího soudu vypořádal již odvolací soud (viz bod 51 napadeného rozsudku).
45. Při posuzování otázky (ne)unesení důkazního břemene obchodním zástupcem v řízení o určení odškodnění podle § 669 obch. zák. pak nelze odhlédnout ani toho, co Nejvyšší soud vyslovil v již citovaném rozsudku ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2374/2021, totiž že způsob určení výše odškodnění, blíže specifikovaný judikaturou Nejvyššího soudu i SDEU (níže viz body 70 - 79), praktické potíže spojené s dokazováním výhod plynoucích zastoupenému do značné míry překonává, neboť nesměřuje ex post k určení výhod, které zastoupený po skončení vztahu skutečně čerpal, nýbrž jde o prognózu pro futuro směřující k ocenění výhod, které zastoupený čerpat může, vztaženou ke dni zániku obchodního zastoupení.
46. Otázka týkající se důkazního břemene obchodního zástupce v řízení o odškodnění podle § 669 obch. zák. z výše uvedených důvodů nezaloží přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se při jejím posouzení neodchýlil od výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu.
47. Dovolání je ovšem přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky, zda lze pro účely určení odškodnění obchodního zástupce podle § 669 obch. zák. považovat výhody (pojistné), které měla ze smluv uzavřených obchodním zástupcem (žalobkyní) mateřská společnost žalované, za výhody zastoupeného – žalované jako dceřiné společnosti. Tato otázka totiž v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla dosud řešena.
48. Dovolání je rovněž přípustné i pro řešení třetí a čtvrté otázky předestřené dovolatelkou; konkrétně otázky týkající se mechanismu určení výše odškodnění obchodního zástupce a otázky vlivu (ne)sjednání konkurenční doložky na výši odškodnění, neboť odvolací soud se při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
49. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
50. Dovolání je též důvodné.
Rozhodná právní úprava
51. Právní poměr mezi účastníky se dle § 3028 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), řídí ustanoveními zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
52. Podle § 669 odst. 1 obch. zák. platí, že obchodní zástupce má v případě ukončení smlouvy právo na odškodnění, jestliže
a) zastoupenému získal nové zákazníky nebo rozvinul významně obchod s dosavadními zákazníky a zastoupený má dosud podstatné výhody vyplývající z obchodů s nimi, a
b) placení tohoto odškodnění je spravedlivé, jsou-li vzaty v úvahu všechny okolnosti, zejména provize, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných s těmito zákazníky; tyto okolnosti zahrnují také použití nebo nepoužití konkurenční doložky ve smyslu § 672a.
53. Podle § 669 odst. 2 obch. zák. platí, že výše odškodnění nesmí překročit roční provizi vypočítanou z ročního průměru odměn získaných zástupcem během posledních pěti let, a trvala-li smlouva dobu kratší než pět let, musí být vypočítáno z průměru za celé smluvní období.
54. Podle čl. 17 odst. 1 Směrnice platí, že členské státy přijmou opatření nezbytná, aby obchodní zástupce po zániku smlouvy získal odškodnění podle odstavce 2 nebo náhradu škody podle odstavce 3.
55. Podle čl. 17 odst. 2 písm. a) Směrnice platí, že obchodní zástupce má nárok na odškodnění, jestliže
- zmocniteli přivedl nové zákazníky nebo podstatně zvýšil objem obchodu se stávajícími zákazníky a zmocnitel má i nadále podstatné výhody z obchodu s těmito zákazníky, a
- zaplacení této odměny je spravedlivé s ohledem na všechny okolnosti, zejména na provize, o které obchodní zástupce přichází a které vyplývají z obchodu s těmito zákazníky. Členské státy mohou stanovit, že mezi tyto okolnosti náleží rovněž použití či vyloučení konkurenční doložky ve smyslu článku 20.
56. Podle čl. 17 odst. 2 písm. b) Směrnice platí, že výše odškodnění nesmí překročit částku rovnající se ročnímu odškodnění vypočítanému z průměrné roční odměny pobírané obchodním zástupcem během pěti posledních let, a pokud smlouva trvá dobu kratší než pět let, je odškodnění počítáno z průměru za dotčené období trvání smlouvy.
Otázka přičitatelnosti výhod plynoucích z obchodního zastoupení v rámci podnikatelského seskupení
57. V projednávané věci je třeba nejprve se zabývat otázkou, zda výhody (pojistné ze smluv uzavřených díky činnosti žalobkyně) plynoucí mateřské společnosti žalované lze považovat pro účely odškodnění podle § 669 obch. zák. za výhody samotné žalované. Tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena a její zodpovězení je klíčové pro posouzení dalších dovolatelkou formulovaných otázek týkajících se pak již samotného určení výše odškodnění.
58. K otázce přičitatelnosti výhod v rámci skupiny společností se Soudní dvůr EU vyjádřil v rozsudku ze dne 26. 3. 2009, ve věci Turgay Semen v. Deutsche Tamoil GmbH, C-348/07. Soudní dvůr EU se zabýval doslovným zněním článku 17 odst. 2 písm. a) Směrnice, provedl rovněž systematický a teleologický výklad. Na základě toho dospěl k závěru, že čl. 17 odst. 2 písm. a) Směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že v případě, že zmocnitel patří do skupiny společností, nejsou výhody, které plynou společnostem této skupiny, v zásadě považovány za součást výhod zmocnitele, a není tudíž nutné je zohlednit při výpočtu nároku obchodního zástupce na odškodnění.
59. Z citovaného rozsudku SDEU vyplývá, že při identifikaci výhod společnosti (zastoupeného), která je součástí podnikatelského seskupení, se v zásadě nepřihlíží k tomu, zda z činnosti obchodního zástupce vykonané pro zastoupeného, plynuly výhody i jiným společnostem z téhož seskupení. Uvedený závěr však nelze vykládat v tom smyslu, že by šlo o paušální vyloučení možnosti přičítat zastoupené společnosti výhody jiné společnosti z téhož podnikatelského seskupení.
60. Z výše shrnutého rozsudku Turgay Semen vyplývá toliko závěr, že při určování výhod pro účely výpočtu výše odškodnění podle čl. 17 odst. 2 Směrnice, se po soudech nevyžaduje, aby automaticky zohledňovaly, zda z činnosti obchodního zástupce pro zastoupeného – společnost, která je součástí skupiny společností, neplynuly výhody i jiným subjektům z toho seskupení. Tedy primární je smluvní vztah obchodního zástupce a zastoupené společnosti a obecně by výhody plynoucí i jiným subjektům z podnikatelského seskupení měly zůstat zásadně mimo relevanci. Otázku přičitatelnosti výhod plynoucích mateřské společnosti z činnosti obchodního zástupce, kterou vyvíjel pro dceřinou společnost, je však třeba vždy posuzovat podle konkrétních okolností případu a podle konkrétního smluvního vztahu obchodního zástupce se zastoupenou společností a jejím možným propojením s mateřskou společností (viz také bod 36 stanoviska generálního advokáta ve věci Turgay Semen).
61. Poukázat lze rovněž na stanovisko generálního advokáta M. Poiarese Madura ze dne 19. 11. 2008, přednesené ve věci C-348/07, Turgay Semen v. Deutsche Tamoil GmbH, (dále také jen „stanovisko generálního advokáta ve věci Turgay Semen“), který v bodě 32 stanoviska odkázal na názor Komise, že „se v zásadě nevyžaduje, aby se při výpočtu výhod pro účely článku 17, které plynou zmocniteli, zohledňovaly ostatní společnosti se stejným vlastníkem, pokud smluvní povinnosti obchodního zástupce rovněž nezahrnovaly povinnost vytvářet nebo rozvíjet obchodní vztahy mezi třetími stranami a ostatními společnostmi ve stejné skupině.“ Bez povšimnutí nelze ponechat ani bod 36 citovaného stanoviska generálního advokáta: „Při posouzení spravedlivosti odškodnění, které má být poskytnuto, mají členské státy na druhou stranu povinnost zohlednit „všechny okolnosti“. Nicméně pojem „okolnosti“ se v tomto případě nemůže vztahovat na všechny možné skutečnosti, ale je třeba jej omezit na takové faktory, které se týkají smluvního vztahu mezi obchodním zástupcem a zmocnitelem. Otázka, do jaké míry lze mít za to, že obchodní zástupce dceřiné společnosti má vztah s mateřskou společností na základě své smlouvy se zmocnitelem, musí být rozhodnuta podle vnitrostátního práva při zohlednění, případ od případu, konkrétního smluvního vztahu obchodního zástupce se zmocnitelem a jeho možného propojení s mateřskou společností.“
62. Závěru, že právní názor vyjádřený v rozsudku Turgay Semen, nelze bez dalšího vykládat jako paušální zapovězení možnosti přičíst výhody plynoucí jinému subjektu v rámci podnikatelského seskupení zastoupenému, ostatně nasvědčuje i samotná formulace Soudního dvora EU, který použil slovní spojení „v zásadě“, čímž výslovně připustil možnost výjimek.
63. V nyní řešené věci jde o skutkově značně odlišný případ, než ten, který byl řešen v rozsudku Turgay Semen. V odkazovaném rozsudku šlo o to, zda k výhodám, které měl z obchodního zastoupení zmocnitel, přičítat i to, že libyjská mateřská společnost má zisky od dceřiné společnosti – zmocnitele (viz bod 30 stanoviska generálního advokáta ve věci Turgay Semen). V nyní projednávaném případě však bylo postavení žalované a její mateřské společnosti ve vztahu k žalobkyni jiné. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů týkajících se míry propojenosti žalované a její mateřské společnosti totiž vyplývá, že obě společnosti byly velmi úzce propojené, žalovaná byla existenčně závislá na mateřské společnosti, neboť jejím hlavním účelem bylo obstarávat klienty pro mateřskou společnost. Sama žalovaná žádné své produkty nenabízela. Ve vztahu k vystupování vůči žalobkyni pak obě společnosti působily natolik propojeně, téměř jako jeden subjekt. Žalobkyně nadto nemohla reálně ovlivnit způsob, jakým byl podnikatelský model obou společností nastaven; nemohla ovlivnit, se kterou společností smlouvu uzavře.
64. Nelze opomenout ani to, že v řešené věci veškeré výhody z činnosti žalobkyně plynuly přímo mateřské společnosti žalované, a to právě kvůli uvedené úzké propojenosti obou společností, díky níž žalovaná působila pouze jako zprostředkovatelská společnost pro svoji mateřskou společnost a sama žádné produkty nenabízela. I tato skutečnost projednávaný případ podstatně odlišuje od případu Turgay Semen, kde šlo o to, zda k výhodám zmocnitele přičítat ještě jako další výhody i zisky jiné společnosti z podnikatelského seskupení.
65. Soudní dvůr EU ve své judikatuře opakovaně vychází z toho, že účelem Směrnice, resp. úpravy odškodnění obchodního zástupce, je ochrana obchodního zástupce. K tomu viz např. rozsudek SDEU ze dne 28. 10. 2010, ve věci Volvo Car Germany GmbH v. Autohof Wiedensdorf GmbH, C-203/09, v němž SDEU s odkazem na ochranu obchodního zástupce jako jednoho z cílů Směrnice mimo jiné uzavřel, že je třeba striktně posuzovat výjimky z nároku obchodního zástupce na vyplacení odškodnění. V judikatuře týkající se konkrétně článku 17 Směrnice pak SDEU zdůrazňuje, že úlohou tohoto článku je minimální standard ochrany pro obchodní zástupce (srov. rozsudek SDEU ze dne 9. 11. 2000, ve věci Ingmar GB Ltd. v. Eaton Leonard Technologies Inc., C-381/98, či rozsudek SDEU ze dne 23. 3. 2006, ve věci Honyvem Informazioni Commerciali Srl v. Marielle De Zotti, C-465/04). K ochraně obchodního zástupce jako jednoho z cílů Směrnice viz také rozsudek SDEU ze dne 17. 1. 2008, ve věci Dědici Paula Chevassus-Marchea v. Groupe Danone, C-19/07, a judikaturu v něm odkazovanou. Optikou účelu právní úpravy odškodnění obchodního zástupce je pak třeba nahlížet i na nyní řešenou otázku.
66. Pokud žalovaná působila pouze jako zprostředkovatel pro svoji mateřskou společnost, sama žádné produkty nenabízela, bylo by v rozporu s účelem právní úpravy odškodnění obchodního zástupce, aby výhody její mateřské společnosti, pro kterou klienty obstarávala, nebyly považovány pro účely určení odškodnění podle § 669 obch. zák. za výhody samotné žalované. Opačný závěr o nepřičitatelnosti výhod mateřské společnosti žalované by za těchto konkrétních skutkových okolností vedl k absurdnímu důsledku – nulové výši odškodnění pro žalobkyni, neboť při určení odškodnění by se nezohlednily žádné výsledky, kterých žalobkyně jako obchodní zástupkyně dosáhla, a to s odkazem, že žalované z nich neplynuly žádné výhody (ačkoli veškeré výhody plynuly její mateřské společnosti, s níž byla velmi úzce provázána).
67. Při aplikaci výše uvedených východisek na projednávaný případ a s ohledem na specifické okolnosti řešené věci je tedy třeba dospět k závěru, že v nyní řešené věci je na místě výhody (tj. pojistné ze smluv uzavřených žalobkyní) plynoucí mateřské společnosti žalované považovat za výhody samotné žalované, a to právě s ohledem na účel právní úpravy a na výše shrnuté skutkové okolnosti (úzké propojení obou společností, model jejich podnikání a vystupování vůči žalobkyni). Odvolací soud tedy otázku přičitatelnosti výhod mateřské společnosti žalované posoudil správně.
68. V kontextu tohoto závěru je pak irelevantní námitka žalované, že odvolací soud směšoval pojmy „přínos“ a „výhoda“, neboť žalovaná argumentací k této námitce směřovala k tomu, že jí žádné výhody z činnosti žalobkyně neplynuly. Vzhledem k výše uvedeném závěru o zohledňování výhod mateřské společnosti žalované pozbývá tato námitka relevance.
69. Nyní zbývá posoudit zbývající otázky formulované v dovolání týkající se samotného mechanismu určení výše odškodnění podle § 669 obch. zák.
Závěry dosavadní rozhodovací praxe k určení výše odškodnění
70. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi týkající se odškodnění obchodního zástupce podle § 669 obch. zák. opakovaně uvádí, že vznik práva na odškodnění v případě ukončení smlouvy o obchodním zastoupení je podmíněn současným splněním dvou předpokladů; jednak že obchodní zástupce zastoupenému získal nové zákazníky nebo rozvinul významně obchod s dosavadními zákazníky a zastoupený má dosud podstatné výhody vyplývající z obchodů s nimi, jednak že placení tohoto odškodnění je spravedlivé, jsou-li vzaty v úvahu všechny okolnosti, zejména provize, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných s těmito zákazníky, a skutečnost, zda byla sjednána konkurenční doložka (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3359/2011, ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 534/2012, či ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4957/2015).
71. První z uvedených předpokladů není splněn již tím, že byl rozvinut významně obchod v důsledku činnosti obchodního zástupce; k jeho naplnění je též třeba, aby zastoupený měl i po ukončení vztahu obchodního zastoupení výhody vyplývající z obchodů se zákazníky, jež obchodní zástupce získal nebo s nimiž významně rozvinul obchod. Druhým z předpokladů je, že placení odškodnění je vzhledem ke zvláštním okolnostem konkrétního případu spravedlivé. Jako zvláště významné hledisko pro uplatnění korektivu ekvity zákon zdůrazňuje provizi, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných se zákazníky, které získal nebo s nimiž významně rozvinul obchod. Tato provize nemusí být nutně identická s provizí, která byla obchodnímu zástupci vyplacena. Úvahu o důvodech k použití korektivu ekvity nelze redukovat toliko na vyhodnocení výše provize a skutečnost, zda byla sjednána konkurenční doložka; zákon již pro účely posouzení vzniku nároku na odškodnění ukládá hodnotit všechny okolnosti případu, které mají vzhledem ke své povaze význam při posouzení, zda je placení odškodnění spravedlivé (srov. např. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3359/2011, či např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1605/2017, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 228/2018).
72. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 6020/2016, dovolací soud na tyto úvahy navázal a výklad § 669 obch. zák. doplnil v tom, že výpočet základní výše odškodnění podle odstavce prvního, v němž je třeba zohlednit řadu materiálních kritérií a uplatnit navíc korektiv spravedlivosti, je třeba odlišit od výpočtu limitu podle odstavce druhého, kde se bez dalších korekcí vychází z prostého souhrnu veškerých provizí, které obchodní zástupce získal v příslušném rozhodném období. Kromě jednoznačně odlišného jazykového vyjádření v obou odstavcích je třeba při výkladu § 669 obch. zák. vycházet též z toho, že i účel obou veličin je odlišný. Zatímco v případě prvého odstavce jde o mechanismus určení spravedlivé výše odškodnění, prostřednictvím kterého je vyrovnána do budoucna trvající výhoda na straně zastoupeného plynoucí z činnosti obchodního zástupce, za kterou by ale zastoupený obchodnímu zástupci v důsledku ukončení smluvního vztahu nemusel zaplatit žádnou odměnu, účelem odstavce druhého je omezit výši odškodnění určitou maximální částkou vycházející z průměru za minulá období s cílem zamezit tomu, aby byl obchodní zástupce skrze primárně kompenzační, vyrovnávací mechanismus odškodnění uveden ve výsledku do lepší pozice, než v jaké by byl, kdyby smluvní vztah nadále trval; to by se smyslu a účelu tohoto institutu vymykalo.
73. V citovaném rozsudku dále dovolací soud zdůraznil, že při určení základní výše odškodnění ve smyslu § 669 odst. 1 obch. zák. je pak třeba vzít na zřetel, že jde o implementaci čl. 17 odst. 2 písm. a) Směrnice, a proto je nezbytné vykládat toto ustanovení eurokonformně. Při jeho eurokonformním výkladu je třeba vycházet z relevantní judikatury SDEU.
74. Z rozsudku Soudního dvora ze dne 23. 3. 2006, ve věci Honyvem Informazioni Commerciali Srl v. Mariella De Zotti, C-465/04, (dále jen „rozsudek Honyvem“), plyne závěr, že režim založený článkem 17 Směrnice je kogentní a vymezuje rámec, neposkytuje však podrobnější návod, co se týče způsobu výpočtu odškodnění při zániku smlouvy (odst. 34). Soudní dvůr rozhodl, že uvnitř tohoto rámce mohou členské státy používat svůj prostor pro uvážení, pokud jde o výběr způsobů výpočtu odškodnění. Komise podala Radě, jak má povinnost podle čl. 17 odst. 6 Směrnice, zprávu o provádění článku 17 směrnice Rady o koordinaci právní úpravy členských států týkající se nezávislých obchodních zástupců, předloženou Komisí dne 23. 7. 1996. Tato zpráva poskytuje podrobné informace, co se týče reálného výpočtu odškodnění, a má za cíl usnadnit jednotnější výklad tohoto článku 17 (odst. 35).
75. Soudní dvůr v již výše odkazovaném rozsudku ve věci Turgay Semen k otázce způsobu výpočtu odškodnění uvedl, že postup stanovený článkem 17 Směrnice lze rozdělit na tři fáze. První z těchto fází má především za cíl vyčíslit výhody zmocnitele vyplývající z obchodu se zákazníky, které získal obchodní zástupce, a to v souladu s ustanoveními čl. 17 odst. 2 písm. a) první odrážky této Směrnice. Druhá fáze má pak za cíl ověřit, podle druhé odrážky tohoto ustanovení, zda částka, ke které se dospělo na základě výše uvedených kritérií, je spravedlivá s ohledem na všechny okolnosti projednávaného případu, a zejména s ohledem na ztráty provizí, které vznikly obchodnímu zástupci. Konečně ve třetí fázi se na částku odškodnění uplatní maximální hranice stanovená v čl. 17 odst. 2 písm. b) Směrnice, která se použije pouze tehdy, pokud ji částka, která vyplývá z dvou předešlých fází výpočtu, převyšuje (odst. 19). Vzhledem k tomu, že vzniklé ztráty provizí představují pouze jeden z prvků, které jsou relevantní v rámci posouzení spravedlnosti, je tudíž na vnitrostátním soudu, aby posoudil, během druhé fáze svého hodnocení, zda je odškodnění přiznané obchodnímu zástupci v konečném výsledku spravedlivé, a tedy zda, a případně v jakém rozsahu je třeba s ohledem na všechny okolnosti projednávaného případu toto odškodnění upravit (odst. 20).
76. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2374/2021, podrobně rozebral závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu i SDEU, vycházel rovněž z postupu uvedeného ve zprávě Evropské komise ze dne 23. 7. 1996 o provádění článku 17 Směrnice, vydané na základě čl. 17 odst. 6 Směrnice, „COM (1996) 364: Report on the application of article 17 of council directive on the co-ordination of the laws of the member states relating to self-employed commercial agents (86/653/EEC)“, (dále jen „zpráva Evropské komise“), a uvedl, že postup pro určení výše odškodnění obchodního zástupce lze zobecnit tak, že:
77. V první fázi je třeba [ve smyslu § 669 odst. 1 písm. a) obch. zák.] určit výhody, které zastoupený takto získal a které trvají i po skončení obchodního zastoupení. Za tím účelem je třeba identifikovat „nové obchody“, tj. obchody s novými zákazníky, případně navýšení objemu obchodů se stávajícími zákazníky a ve vztahu k nim pro futuro (prognózou) identifikovat a kvantifikovat výhody, které z nich zastoupený bude moci čerpat i po skončení smluvního vztahu. Identifikace nových obchodů, tedy rozšíření obchodů zástupci, je předpokladem pro další postup, tedy samotné určené výše odškodnění. Při určení výhod se z nových obchodů určí hrubá provize za posledních 12 měsíců trvání obchodního zastoupení. Tato roční provize potom slouží jako základ pro výpočet výše odškodnění. Poté se určí pravděpodobné budoucí trvání výhod na straně zastoupeného v určené délce (obvykle dvou až pěti let). Provize za posledních 12 měsíců se poté vynásobí počtem let budoucího trvání výhod a poníží o předpokládanou migraci zákazníků. Výsledek se pak sníží, aby se vypočítala současná hodnota odškodnění s přihlédnutím k tomu, že dochází k výplatě budoucího příjmu (tzv. diskontování).
78. V druhé fázi [ve smyslu § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák.] se základní výše odškodnění koriguje dle kritérií spravedlnosti. Tato korekce může spočívat ve snížení i ve zvýšení odškodnění. V této fázi se zohlední zejména, zda má obchodní zástupce i jiné zmocnitele, míra odměny obchodního zástupce (zda zastoupený nedávno snížil výši provize, např. protože se domníval, že příjmy obchodního zástupce jsou příliš vysoké, nebo zaplatil zástupci velkou částku provizí za smlouvy se zákazníky, které obchodní zástupce zmocniteli nepřivedl apod.), snížení obratu zastoupeného, rozsah výhod plynoucích pro zastoupeného, existence konkurenčních doložek apod. V této fázi se přitom zohledňují provize, o které obchodní zástupce ve vztahu k novým obchodům přichází, resp. které ukončením vztahu ztrácí, což předpokládá, že by je jinak z již uskutečněných obchodů dostával.
79. V třetí fázi se ve smyslu § 669 odst. 2 obch. zák. redukuje maximální výše provize vypočítaná z ročního průměru odměn získaných zástupcem během posledních pěti let, a trvala-li smlouva dobu kratší než pět let, musí být odškodnění vypočítáno z průměru za celé smluvní období.
Určení výše odškodnění v poměrech projednávané věci
80. Při aplikaci výše shrnutých judikatorních východisek na projednávaný případ je třeba dospět k závěru, že odvolací soud (a potažmo ani soud prvního stupně) při určování výše odškodnění obchodního zástupce podle § 669 obch. zák. nepostupoval podle výše popsaného mechanismu určení odškodnění definovaného v judikatuře Nejvyššího soudu i SDEU, čímž se od této judikatury odchýlil.
81. Odvolací soud totiž ve shodě se soudem prvního stupně považoval za správné určení výše odškodnění žalobkyně postupem uvedeným v § 669 odst. 2 obch. zák. Citované ustanovení však upravuje maximální výši odškodnění, kterou nesmí odškodnění určené v předchozích dvou fázích [podle § 669 odst. 1 písm. a) a b) obch. zák.] překročit. V kontextu výše shrnutého mechanismu určení výše odškodnění obchodního zástupce tak úprava v § 669 odst. 2 obch. zák. představuje až třetí fázi, v níž se odškodnění určené v předchozích krocích ohraničuje maximální výší.
82. Ze způsobu určení výše odškodnění, který zvolil odvolací soud (resp. soudy obou stupňů), ovšem vyplývá, že soudy rezignovaly na třífázový mechanismus určení výše odškodnění. Při určení výše odškodnění přistoupily přímo k určení maximální výše podle § 669 odst. 2 obch. zák. a v takové výši také odškodnění žalobkyni přiznaly. Maximální výše odškodnění určená podle § 669 odst. 2 obch. zák. však ve výše popsaném mechanismu představuje toliko poslední korektiv, jehož výši nesmí překročit odškodnění určené soudem v předchozích dvou krocích.
83. Z právní úpravy ani z judikatury nevyplývá, že by bylo možné při určení výše odškodnění přistoupit přímo k přiznání maximální výše odškodnění podle § 669 odst. 2 obch. zák., aniž by byla určena základní výše odškodnění postupem upraveným v § 669 odst. 1 obch. zák. a rozvedeným v judikatuře Nejvyššího soudu i SDEU. Postup soudů obou stupňů tak nerespektoval smysl a účel ustanovení § 669 obch. zák., neboť pro určení výše odškodnění soudy použily výpočet podle § 669 odst. 2 obch. zák., kterým se určuje toliko maximální možná částka odškodnění a který zákonodárce do mechanismu určení výše odměny vložil pouze jako korektiv maximální možné částky, nikoli jako výchozí způsob určení výše odměny. Tentýž závěr plyne také z již výše odkazované zprávy Evropské komise, která k čl. 17 odst. 2 písm. b) shrnuje, že maximální hodnota je spíše konečným korektivem, nežli metodou výpočtu náhrady škody. Na tento závěr rovněž poukázal Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 6020/2016.
84. Bez určení základní výše odškodnění podle § 669 odst. 1 obch. zák. se tak nelze obejít, neboť maximální výše odškodnění určená podle § 669 odst. 2 obch. zák. nepředstavuje způsob určení výše odškodnění, ale toliko limit, který nesmí základní výše odškodnění překročit.
85. S výše uvedeným, tedy s tím, že maximální výše odškodnění podle § 669 odst. 2 obch. zák. představuje pouze korektiv (horní limit), který nemůže výše odškodnění určená podle § 669 odst. 1 obch. zák. překročit, pak souvisí i dovolatelčina otázka, zda se vychází z průměru veškerých odměn nejen při určení maximální výše odškodnění podle § 669 odst. 2 obch. zák., ale i při určení základní výše odškodnění. Z výše citované judikatury je zřejmé, že z veškerých odměn získaných obchodním zástupcem v rozhodném období (bez ohledu na jejich podstatu) se vychází pouze při určení maximální výše odškodnění podle § 669 odst. 2 obch. zák. K tomu viz již dříve odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 6020/2016. Naopak v krocích tomu předcházejících, tedy při výpočtu základní výše odškodnění podle § 669 odst. 1 obch. zák., se zohledňuje se celá řada kritérií a korektivů podle individuálních okolností případu.
86. S určením výše odškodnění souvisí i dovolatelčina otázka týkající se toho, že odvolací soud nesprávně zohlednil vliv (ne)sjednání konkurenční doložky na výslednou výši odškodnění obchodního zástupce. Dovolatelčiny námitky směřovaly především k tomu, že ujednání článku IX odst. 1 mandátní smlouvy nelze považovat za konkurenční doložku ve smyslu § 672a obch. zák., neboť žalobkyně byla ujednáním omezena pouze na dobu účinnosti mandátní smlouvy. V tomto ohledu lze dovolatelčiným námitkám přisvědčit. Ustanovení § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák. totiž výslovně odkazuje na to, že v rámci korektivu ekvity se má zohlednit, zda byla sjednána konkurenční doložka ve smyslu § 672a obch. zák. Ze skutkových zjištění v nyní projednávané věci pak vyplývá, že ujednání žalobkyni omezovalo v činnosti po dobu účinnosti smlouvy (viz bod 49 rozsudku odvolacího soudu). Nelze je tedy považovat za konkurenční doložku ve smyslu § 672a obch. zák., neboť takovým ujednáním nedošlo k omezení obchodního zástupce po určitou dobu, nejdéle však dva roky po ukončení smlouvy, na stanoveném území nebo vůči stanovenému okruhu osob na tomto území ve výkonu stejné či obdobné činnosti, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání žalované, a to na vlastní nebo cizí účet.
87. V řešené věci by ujednání článku IX mandátní smlouvy bylo možné posuzovat spíše jako modifikovanou dohodu o exkluzivitě obchodního zastoupení ze strany žalobkyně (ustanovení § 665 obch. zák. za výhradní obchodní zastoupení považuje oboustrannou exkluzivitu), nikoli jako konkurenční doložku, která se typicky sjednává pro určité období po ukončení smluvního vztahu (viz § 672a obch. zák.). I existence takového ujednání může být zohledněna jako jedna z okolností posuzovaná ve druhé fázi procesu určení výše odškodnění, její vliv na výši odškodnění však nelze ztotožnit s vlivem, jaký by mělo na výši odškodnění ujednání konkurenční doložky podle § 672a obch. zák.
88. Absence konkurenční doložky ve smyslu § 672a obch. zák. je pak obvykle důvodem ke snížení základní výše odškodnění obchodního zástupce, a to ve druhé fázi výpočtu [podle § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák.]. Skutečnost, zda byla ve smlouvě o obchodním zastoupení sjednána konkurenční doložka či nikoli, je pouze jednou z okolností, kterou je třeba ve druhé fázi výpočtu výše odškodnění zvažovat. Podle již výše citované judikatury nelze úvahu o důvodech k použití korektivu ekvity redukovat toliko na vyhodnocení výše provize a skutečnost, zda byla sjednána konkurenční doložka; zákon již pro účely posouzení vzniku nároku na odškodnění ukládá hodnotit všechny okolnosti případu, které mají vzhledem ke své povaze význam při posouzení, zda je placení odškodnění spravedlivé (srov. např. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3359/2011).
89. Nelze tedy paušálně uzavřít, do jaké míry má být základní výše odškodnění snížena s ohledem na absenci konkurenční doložky. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1882/2012, na který odkazovala dovolatelka, v němž dovolací soud považoval za vhodné krácení základní výše odškodnění o 25 %, a to právě s odkazem na neexistenci konkurenční doložky a také s odkazem na délku trvání obchodního zastoupení, proto lze považovat toliko za inspirační vodítko, nikoli přesné a paušálně použitelné pravidlo o míře snížení odškodnění v případě absence konkurenční doložky. V dalším řízení bude na soudech, aby v rámci druhého kroku výpočtu odškodnění zvážily a náležitě vyložily, jakými okolnostmi se v rámci své úvahy o korektivu ekvity budou zabývat a do jaké míry sníží odškodnění.
90. Neobstojí dovolatelčina námitka, že žalobkyně neztratila žádné následné provize ani superprovize s tím, že mezi účastnicemi došlo po uplynutí dvou let od ukončení obchodního zastoupení (resp. od ukončení mandátní smlouvy) k vypořádání vzájemných závazků z obchodního zastoupení, tj. závazků žalované vůči žalobkyni na vrácení provizí, na které žalobkyně ztratila nárok v důsledku toho, že zákazníci (třetí osoby) ukončili smlouvy zprostředkované žalobkyní, a závazků žalobkyně vůči žalované, které představují nároky na vyplacení provizí, které žalobkyni vznikly ještě v době dvou let od ukončení obchodního zastoupení. Z argumentace dovolatelky k této námitce plyne, že patrně směšuje pojem provizí, na které obchodnímu zástupci vzniká nárok i po skončení vztahu zastoupení (ve smyslu § 659b obch. zák.), a pojem provizí, které obchodní zástupce ukončením vztahu zastoupení ztrácí a které se zohledňují právě při výpočtu výše odškodnění. Dovolací soud připomíná, že určení výše odškodnění je prognóza, přibližné určení provizí, které by žalobkyni náležely, kdyby zastoupení dál trvalo, což nelze směšovat s provizemi, na které obchodnímu zástupci vzniká nárok po ukončení obchodního zastoupení.
91. Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud, a potažmo soud prvního stupně, se od shrnuté judikatury k výpočtu výše odškodnění obchodního zástupce odchýlily, a to již tím, že nepostupovaly podle jednotlivých kroků touto judikaturou definovaných, neboť k určení výše odškodnění použily způsob výpočtu upravený v § 669 odst. 2 obch. zák., jehož účelem je ovšem pouze určit maximální výši odškodnění; nejde o způsob určení základní výše odškodnění. Tu je třeba vypočítat postupem podle § 669 odst. 1 obch. zák. V dalším řízení je tedy na soudech, aby postupovaly podle výše popsaného způsobu výpočtu odškodnění podle § 669 obch. zák. a v každé ze tří fází náležitě odůvodnily, jakými úvahami se řídily a k jakému závěru v té které fázi dospěly.
V. Závěr
92. Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem. Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku I a v závislém výroku II i rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích I a III, neboť důvody zrušení platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
93. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
94. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 druhá věta o. s. ř.).
Autor: -mha-