// Profipravo.cz / Převod nemovitostí, katastr 04.05.2021
Převod pozemku podle § 10 odst. 3 zákona o Státním pozemkovém úřadu
Zákon o Státním pozemkovém úřadu nevymezuje pozemky, které lze podle jeho dalších ustanovení převést z vlastnictví státu jiným osobám, prostřednictvím definice zemědělského pozemku (příp. zemědělské půdy). Předmětem převodu tedy mohou být jednak pozemky [uvedené v § 1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě] tvořící zemědělský půdní fond, tedy pozemky splňující předpoklad faktický (materiální) spočívající v tom, že byly a nadále mají být zemědělsky obhospodařovány, příp. též předpoklad formální (právní) tkvící v označení pozemku právě některým ze zemědělských druhů pozemků podle evidence nemovitostí, či pozemky k zemědělskému půdnímu fondu náležející, tj. nepostradatelné pro zemědělskou výrobu, avšak jí bezprostředně nesloužící. Převést podle § 10 odst. 3 zákona o SPÚ však lze i ty pozemky ve vlastnictví státu, k nimž přísluší právo hospodařit Státnímu pozemkovému úřadu z důvodu, že byly zastavěny některou ze staveb uvedených v § 1 odst. 1 písm. b) a c) zákona o půdě, tj. budovami obytnými, hospodářskými či jinými patřícími k původní zemědělské usedlosti, resp. budovami obytnými, hospodářskými či stavbami sloužícími zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství. Ustanovení § 10 odst. 3 zákona o SPÚ výslovně předpokládá úplatný převod pozemku, na němž se nachází stavba, tedy pozemku fakticky zastavěného, přičemž druh takového pozemku může být v katastru nemovitostí evidován též jako zastavěná plocha a nádvoří.
Skutečnost, že pozemek je evidován v katastru nemovitostí jako zastavěná plocha a nádvoří a že i fakticky se jedná o zastavěnou plochu, tedy možnosti převodu tohoto pozemku jako zemědělského podle § 10 odst. 3 zákona o SPÚ nebrání.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 3049/2019, ze dne 26. 1. 2021
Dotčené předpisy: § 10 odst. 3 zák. č. 503/2012 Sb.
Kategorie: převod nemovitostí, katastr; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
V řízení se žalobkyně žalobou domáhaly nahrazení vůle žalované přijmout návrh žalobkyň na uzavření kupní smlouvy, kterou by do svého vlastnictví nabyla každá z nich spoluvlastnický podíl ve výši id. 1/2 na pozemku p. č. st. XY v k. ú. XY, v obci XY, který je zapsán na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY, a to každá za kupní cenu ve výši 157 500 Kč.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 23. 7. 2018, č. j. 19 C 44/2017-106, nahradil vůli žalované přijmout návrh na uzavření kupní smlouvy ze dne 7. 7. 2017 v tam blíže specifikovaném znění (výrok I) a ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 19. 10. 2018, č. j. 19 C 44/2017-114, rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení státu (výrok II) a uložil žalované povinnost k náhradě nákladů řízení žalobkyním (výrok III).
Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaná vlastní pozemek parc. č. st. XY o výměře 1167 m2 v obci XY, katastrální území XY, zapsaný na LV č. XY, vedený Katastrální úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, na kterém se nachází stavba č. p. XY, která je v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví žalobkyň (LV č. XY). Dne 17. 9. 2001 žalobkyně b) požádala Pozemkový fond České republiky (dále též jen „PF“) o vydání předmětného pozemku. Dne 7. 6. 2007 vyzval Ústřední pozemkový úřad žalobkyni b), aby uvedla všechny známé skutečnosti o využití domu č. p. XY k datu 24. 6. 1991 a též ke sdělení, zda k tomuto datu byl dům v jejím vlastnictví. Na tuto žádost žalobkyně odpověděly vyjádřením ze dne 14. 6. 2007, že jsou vlastnicemi domu č. p. XY stojícího na předmětném pozemku. Dne 5. 2. 2015 žalovaná vyzvala obě žalobkyně k zaplacení úhrady za dosavadní užívání předmětného pozemku ve vlastnictví žalované ve výši 142 749 Kč s tím, že žalobkyním byl zároveň zasílán návrh nájemní smlouvy č. 9N15/09, který měly podepsat a vrátit žalované. Nájemné v něm bylo stanoveno na 14 004 Kč za rok (12 Kč/m2/rok). Podpis smlouvy byl ze strany žalované podmíněn zaplacením výše uvedené úhrady. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 11. 2015, č. j. 23 C 40/2015-91, byla žalované (tam v postavení žalobkyně) přiznána částka 11 742,50 Kč za bezdůvodné obohacení v souvislosti s užíváním předmětného pozemku žalobkyněmi (tam v postavení žalovaných) bez právního důvodu v období od 1. 4. 2012 do 31. 3. 2015. V uvedeném řízení žalovaná požadovala po žalobkyních zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 42 012 Kč (ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně nesprávně uvedeno 420 012 Kč – poznámka Nejvyššího soudu), avšak zčásti nebyl požadovaný nárok přiznán z důvodu promlčení a zčásti (12 764,50 Kč) z důvodu zániku započtením s pohledávkou uplatněnou žalobkyněmi z titulu předsmluvní odpovědnosti. Dne 31. 5. 2017 uzavřela žalovaná se žalobkyněmi smlouvu o užívání předmětného pozemku č. 39N17/09, v níž bylo stanoveno nájemné dohodou na 12 Kč/m2/rok; roční platba činila 14 004 Kč; doba užívání byla stanovena od 1. 4. 2017 do 31. 3. 2018. Žádostí ze dne 20. 6. 2017 žalobkyně požádaly žalovanou o úplatný převod předmětného pozemku s tím, že jsou spoluvlastnicemi stavby č. p. XY postavené na tomto pozemku a platí za její užívání každoročně 14 004 Kč. Žalovaná sdělila dne 20. 6. 2017 žalobkyni b), že nesplňuje podmínku spočívající v užívání pozemku na základě nájemní či podnájemní smlouvy. Znaleckým posudkem č. 5/2018 Ing. Macáka a výslechem znalce byla zjištěna obvyklá cena předmětného pozemku ve výši 315 000 Kč.
Soud prvního stupně v rámci právního posouzení uzavřel, že žalobkyně řádně požádaly o převod předmětného pozemku podle § 10 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 10. 2017 (dále jen „zákon o SPÚ“), a splnily veškeré zákonné podmínky pro převod podle § 16 téhož zákona. Smysl ustanovení § 10 odst. 3 písm. a) a b), § 14 odst. 1 a § 16 zákona o SPÚ spatřoval mimo jiné v tom, že má dojít k dořešení vlastnických vztahů tak, aby nevznikaly nové křivdy a aby došlo ke sjednocení vlastnictví vzájemně propojených nemovitostí. Dohodu o užívání předmětného pozemku uzavíranou mezi žalobkyněmi a žalovanou vždy na dobu jednoho roku hodnotil ve smyslu § 555 až 557 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jako nájemní smlouvu. Ztotožnil se s argumentací žalobkyň, podle které smlouvu připravila žalovaná, použila v ní slovo „nájemné“, takto sjednané nájemné žalobkyně řádně hradí a žalovaná jej přijímá. Zároveň zdůraznil, že i kdyby tato smlouva byla posouzena jako nepojmenovaná, jejím předmětem je úplatné užívání daného pozemku, přičemž zákon o SPÚ nestanoví, že je nutné mít uzavřenu přímo typovou nájemní smlouvu, ale vyžaduje, aby žadatelé o převod pozemku byli oprávněnými uživateli, což se v tomto případě bezpochyby stalo s ohledem na předmět smlouvy. Soud prvního stupně dále uzavřel, že žalovaná neprokázala, že by žalobkyně byly oprávněně vedeny jako dlužnice, neboť uhradily veškeré nájemné za užívání předmětného pozemku dobrovolně a též na základě pravomocného rozhodnutí soudu. Konstatoval, že nelze poskytnout právní ochranu jednání žalované, která si je vědoma existence příslušného pravomocného rozsudku Okresního soudu v Kladně, avšak neuznává jej a dál vede žalobkyně jako své dlužnice. Při stanovení obvyklé ceny za převod předmětného pozemku soud prvního stupně vycházel z výše stanovené posudkem znalce Ing. Macáka na základě výnosové metody, když u předmětného pozemku nebylo možné v daném čase užít porovnávací metodu oceňování nemovitostí pro nedostatek vhodných srovnávaných nemovitostí z realizovaných prodejů v místě a čase. Ze závěrů dalšího posudku zpracovaného znalcem Ing. Burešem soud prvního stupně nevycházel, neboť porovnávací metoda jím použitá vycházela pouze z jediného realizovaného prodeje pozemku a znalec v posudku uvedenou cenu obvyklou sám považoval za hypotetickou.
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem (po připuštění změny žaloby učiněné žalobkyněmi v odvolacím řízení formulačně přesnějším textem žalobního návrhu – navrhované kupní smlouvy) změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že nahradil vůli žalované uzavřít kupní smlouvu v tam specifikovaném znění (výrok I), rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení žalobkyním za řízení před soudem prvního stupně (výrok II), za odvolací řízení (výrok III) a k náhradě nákladů řízení státu (výrok IV).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který částečně doplnil o zjištění, že žalobkyně nemají v evidenci daní u orgánu Finanční správy České republiky, u orgánu Celní správy České republiky, ani na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti nedoplatky, dále nemají ani nedoplatky na pojistném a penále na sociálním zabezpečení, a žalobkyně b) uhradila náklady na ocenění předmětného zemědělského pozemku. Ztotožnil se též s právním posouzením, jak jej učinil soud prvního stupně. Konstatoval, že žalobkyně se podle § 10 odst. 3 zákona o SPÚ domáhaly převodu zemědělského pozemku, přičemž zákonnou podmínkou převodu je mimo jiné požadavek, aby vlastník (spoluvlastník) stavby byl oprávněným uživatelem zemědělského pozemku. Podle odvolacího soudu je bez právního významu, zda byla mezi účastníky uzavřena nájemní smlouva či nikoliv, když žalobkyně předmětný pozemek dlouhodobě užívaly [žalobkyně a) od roku 1977, žalobkyně b) od roku 1993]. Odvolací soud poukázal v této souvislosti na skutečnost, že od roku 2012 žalobkyně platí žalované za užívání pozemku částku 14 004 Kč ročně (12 Kč/m2) nejprve na základě rozsudku Okresního soudu v Kladně, č. j. 23 C 40/2015-91, a následně na základě dohody účastníků (naposledy dohoda o zaplacení úhrady za užívání nemovité věci č. 39N17/09 ze dne 31. 5. 2017). O vůli žalované přenechat pozemek žalobkyním k užívání svědčí podle odvolacího soudu skutečnost, že žalovaná sama předložila žalobkyním listinu označenou jako Nájemní smlouva č. 9N15/09 datovanou 31. 3. 2015, kterou však následně nepodepsala. Za situace, kdy žalovaná následně uzavřela se žalobkyněmi dne 31. 5. 2017 dohodou o zaplacení úhrady za užívání nemovité věci do budoucnosti (1. 4. 2017 – 31. 3. 2018), nelze než uzavřít, že žalobkyně užívají pozemek oprávněně, se souhlasem jeho vlastníka, neboť tato dohoda neřeší pouze úhradu za faktické užívání pozemku, ale žalovaná jí přenechává žalobkyním do budoucna nemovitost k užívání za úhradu. Žalobkyně jako spoluvlastnice stavby na pozemku postavené jsou proto podle odvolacího soudu oprávněnými uživateli pozemku ve smyslu § 9 odst. 3 písm. a) [správně § 10 odst. 3 písm. a) – poznámka Nejvyššího soudu] zákona o SPÚ. Stran určení hodnoty pozemku jako ceny obvyklé se odvolací soud ztotožnil s hodnocením znaleckých posudků a výpovědi znalce provedeným soudem prvního stupně. Odvolací soud měl dále za splněné i podmínky stanovené v § 16 odst. 1 zákona o SPÚ, neboť žalobkyně s ohledem na předložená potvrzení nejsou v prodlení s plněním svého dluhu vůči státu. Pokud žalovaná takový dluh eviduje, pak nesprávně a jen proto, že nerespektuje soudní rozhodnutí. Žalobkyně uhradily též náklady na ocenění převáděného pozemku znaleckým posudkem, z něhož vycházel soud. Jelikož též předložené písemné vyhotovení kupní smlouvy splňovalo veškeré zákonem vyžadované náležitosti, odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud žalobě vyhověl, přičemž ke změně jeho rozhodnutí přistoupil pouze s ohledem na změnu formulace žalobního návrhu v průběhu odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (podle obsahu dovolací argumentace jen v rozsahu, ve kterém bylo rozhodováno o věci samé). Své dovolání výslovně směřovala též proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 23. 7. 2018, č. j. 19 C 44/2017-106, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 19. 10. 2018, č. j. 19 C 44/2017-114.
Co do přípustnosti dovolání žalovaná předně uvádí, že se „odvolací soud odchýlil jednak od zákonné úpravy, jednak od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR v otázce posuzování dokumentu dle obsahu a nikoliv slovního označení, případně, pokud Nejvyšší soud shledá, že jeho dosavadní praxe na daný případ plně nedopadá, pak dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která dosud nebyla vyřešena“. Poukazuje na to, že žalobkyně nemohly být v dobré víře pouze na základě slova „nájemné“ uvedeného v dohodě vzhledem k soudnímu sporu o zaplacení bezdůvodného obohacení a ona že neměla v úmyslu uzavřít s nimi nájemní smlouvu. Uzavřením dohody o úhradě za užívání předmětného pozemku pouze zamýšlela předejít případným sporům, když toliko usilovala o úhradu za faktické užívání předmětné nemovitosti. Úhradu za užívání nazvala v dohodě „nešťastně“ jako „nájemné“, avšak je přesvědčena, že právní jednání by se mělo podle § 555 o. z. posuzovat podle svého obsahu, přičemž podle § 556 odst. 1 o. z. se to, co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět (což podle žalované byl případ žalobkyň). Dále odkazuje i na ustanovení § 556 odst. 2 o. z., podle kterého se při výkladu projevu vůle přihlédne i k tomu, co právnímu jednání předcházelo. Závěrem shrnuje, že odvolací osud „v rozporu s právní úpravou a i judikaturou nejvyšších soudních instancí“ neposoudil věc ve vzájemných souvislostech (nepřihlížel k tomu, co předcházelo uzavření smlouvy o úhradě za užívání předmětného pozemku) a nehodnotil dohodu o úhradě dle jejího obsahu (posuzoval především označení úhrady za nájemné).
Žalovaná dále namítá, že předmětný pozemek parc. č. XY v k. ú. XY zjevně není podle katastru nemovitostí pozemkem zemědělským, ale zastavěnou plochou a nádvořím (je na něm umístěna stavba), přičemž formuluje otázku, „zda soud může nahradit projev vůle dovolatelky (žalované) i pokud se týká pozemku, který není dle zápisu v katastru nemovitostí a především pak dle faktického stavu pozemkem zemědělským, ale zastavěnou plochou a nádvořím, a zda je oprávněn podřadit tento převod pod ustanovení zákona č. 503/2012 Sb., § 10“, kterou považuje za doposud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Žalovaná v této souvislosti předkládá dovolacímu soudu též otázku, „zda žalobkyně jsou či nejsou oprávněnými uživateli předmětného pozemku, tj. zda jsou v daném případě splněny podmínky převodu dané zákonem“, přičemž z další části dovolání, v níž uzavírá, že jsou navrženy „otázky hmotného či procesního práva, jež by měly být vyřešeny, neboť dovolateli jejich řešení Nejvyšším soudem ČR není známo“, lze usuzovat, že i tuto otázku považuje za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu.
Žalovaná vytýká odvolacímu soudu též vadu řízení, která měla spočívat v tom, že poté, co poučil žalobkyně, že je nezbytné upravit žalobní petit a formulovat do něj řádně kupní smlouvu v takové podobě, aby byla vkladu schopná, a po doplnění dokazování o zákonem požadovaná potvrzení o bezdlužnosti, když soud prvního stupně vycházel pouze z jediného a zastaralého potvrzení, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že nahradil projev vůle žalované a stanovil jí povinnost uzavřít se žalobkyněmi kupní smlouvu ve znění, v jakém žalobkyně poučil, že má být, a to i přesto, že kupní smlouva zahrnutá do žalobního petitu vykazovala chybu ve jménu žalobkyně b).
Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřily.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud předně uvádí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná však svým dovoláním výslovně napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozhodnutí soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud za použití § 243f odst. 2 o. s. ř. řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením téhož soudu podle § 243b ve spojení s § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).
Dovolací soud se dále zabýval dovoláním v části, v níž směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které (konkrétní) „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Těmto požadavkům dovolatelka nedostála ve vztahu k otázce „posuzování dokumentu dle obsahu a nikoliv slovního označení“, neboť pouze uvedla, že se při jejím posouzení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž by však z obsahu dovolání bylo patrno, s jakou konkrétní rozhodovací praxí (jakými konkrétními rozhodnutími specifikovanými spisovými značkami či obsahem jejich závěrů) právní posouzení věci odvolacím soudem koliduje. Skutečnost, že dovolatelka v dovolání podrobně vylíčila svou právní argumentaci, pro kterou považuje právní posouzení věci za nesprávné, znamená, že řádně vymezila dovolací důvod. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je však odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů). Dovolatelka ponechala na Nejvyšším soudu, aby sám uvážil, zda jeho rozhodovací praxe (kterou však konkrétně nevymezila) na daný případ dopadá či nikoliv a pro případ, že nedopadá, tuto otázku považovala též jako dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou. Zjevně tak řádně nedostála požadavku sama vyjádřit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pro úplnost lze dodat, že uplatní-li dovolatel více předpokladů přípustnosti dovolání, které vedle sebe současně nemohou obstát (vzájemně se vylučují) ve vztahu k téže otázce, řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz).
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka dovolatelky, že „je současně v daném konkrétním případě třeba vyřešit i otázku, zda žalobkyně jsou či nejsou oprávněnými uživateli předmětného pozemku, tj. zda jsou v daném případě splněny podmínky převodu dané zákonem“, neboť dovolatelka při její formulaci vychází z vlastních skutkových závěrů o obsahu dohody o úhradě za užívání předmětného pozemku ze dne 31. 5. 2017, tj. že jejím předmětem není oprávnění pro užívání předmětného pozemku žalobkyněmi. Odvolací soud však v dané věci při posouzení otázky, zda jsou žalobkyně oprávněnými uživatelkami předmětného pozemku, dospěl k závěru, že žalobkyně předmětný pozemek užívají se souhlasem vlastníka. Vycházel přitom ze zjištění, že obsahem dohody o úhradě za užívání pozemku není pouze úhrada za faktické užívání pozemku, ale že žalovaná dohodou též přenechává žalobkyním tuto nemovitost k užívání do budoucna. K tomuto skutkovému závěru o obsahu dohody přitom dospěl jejím výkladem, který se dovolatelce nepodařilo v dovolání relevantně zpochybnit. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Dovolatelka tak ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkového stavu, na němž odvolací soud své právní posouzení založil. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. však nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky, zda lze převést podle § 10 odst. 3 zákona o SPÚ (nahradit projev vůle dovolatelky k uzavření smlouvy o takovém převodu) pozemek, který je podle zápisu v katastru nemovitostí a především pak podle faktického stavu zastavěnou plochou a nádvořím, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jsa při tom vázán uplatněným dovolacím důvodem, a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle § 10 odst. 3 zákona o SPÚ převede Státní pozemkový úřad na základě písemné žádosti vlastníkovi, popřípadě spoluvlastníkovi stavby, která je nemovitou věcí, a) zemědělský pozemek, na němž je tato stavba umístěna, pokud je vlastník, popřípadě spoluvlastník stavby oprávněným uživatelem tohoto pozemku, a b) zemědělský pozemek nebo jeho oddělenou část v podobě parcely sousedící s pozemkem, na němž je tato stavba umístěna, jde-li o pozemek funkčně spojený s touto stavbou a vlastník, popřípadě spoluvlastník stavby je jeho oprávněným uživatelem.
Ustanovení § 10 odst. 3 (obdobně též odst. 4 a 5) zákona o SPÚ řeší specifický režim pro nakládání s majetkem státu v případech úplatných převodů pozemků na vlastníky (spoluvlastníky) staveb, pokud se jedná o zemědělský pozemek, na němž mají umístěnu stavbu, nebo o zemědělský pozemek, který je s touto stavbou funkčně spojený, případně převod pozemků sousedících. Toto ustanovení navazuje na dřívější obsahově téměř totožné ustanovení § 5 odst. 6 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (zrušeného právě zákonem o SPÚ), jehož účelem bylo umožnit dořešení vlastnických vztahů (sjednocení vlastnictví pozemků a staveb) vzniklých v minulosti, kdy ke zřízení stavby na cizím pozemku došlo proto, že to umožňovaly právní předpisy nebo proto, že právní předpisy nebyly ve stavebním řízení dodrženy (srov. důvodové zprávy k zákonu č. 95/1999 Sb. a k zákonu o SPÚ).
V předchozí právní úpravě byly výslovně definovány „zemědělské pozemky“, kterých se takový převod týkal. Podle § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb. mohly být předmětem převodu z vlastnictví státu na jiné osoby pozemky ve vlastnictví státu a ve správě Pozemkového fondu České republiky, které ke dni 24. 6. 1991 tvořily zemědělský půdní fond nebo do něj náležely, nebo byly zastavěny obytnými, hospodářskými budovami nebo jinými stavbami patřícími k původní zemědělské usedlosti, nebo byly zastavěny obytnými, hospodářskými budovami nebo stavbami sloužícími zemědělské výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství.
Oproti předchozí právní úpravě zákon o Státním pozemkovém úřadu takto výslovně „zemědělské pozemky“ nedefinuje. Ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona o SPÚ však obsahuje ve vztahu k „zemědělským pozemkům“ normativní odkaz na § 1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, účinného od 24. 6. 1991 (dále jen „zákon o půdě“), který má interpretační význam [srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4589/2018, v nichž se Nejvyšší soud zabýval mimo jiné otázkou, jaké pozemky lze považovat za „zemědělské pozemky“ vyloučené z možnosti převodu ve smyslu § 6 odst. 1 písm. b) zákona o SPÚ]. Citovaný normativní odkaz pak má svůj význam i v návaznosti na ustanovení § 17 zákona o půdě, obsahující vymezení subjektu, který má majetek státu uvedený v § 1 odst. 1 zákona o půdě ve správě (s nemovitostmi, které měl takto dříve ve správě Pozemkový fond České republiky je nyní příslušný hospodařit Státní pozemkový úřad – srov. § 1 odst. 5 a § 4 odst. 1 a 2 zákona o SPÚ). V ustanovení § 17 odst. 6 zákona o půdě též bylo stanoveno, že v pochybnostech o tom, zda se jedná o nemovitosti, na které se vztahuje tento zákon, rozhoduje příslušný ústřední orgán státní správy [tímto úřadem byl do 31. 12. 2012 Ústřední pozemkový úřad – srov. § 22 písm. d) zákona č. 139/2002 Sb. o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů]. V ustanovení § 1 odst. 1 zákona o půdě, na nějž je v § 6 odst. 1 písm. a) zákona o SPÚ odkazováno, je přitom vymezení rozsahu jeho působnosti vztaženo na a) půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, v rozsahu stanoveném tímto zákonem i na půdu, která tvoří lesní půdní fond, b) obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků, c) obytné hospodářské budovy a stavby, sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství včetně zastavěných pozemků, d) jiný zemědělský majetek. Ve vztahu k charakteru pozemků jde tedy o vymezení obdobné s tím, jak byly definovány „zemědělské pozemky“ dříve v zákoně č. 95/1999 Sb., a z uvedené definice proto lze vycházet i nadále, neboť i účel právní úpravy zůstal stejný.
Zákon o Státním pozemkovém úřadu tedy nevymezuje pozemky, které lze podle jeho dalších ustanovení převést z vlastnictví státu jiným osobám, prostřednictvím definice zemědělského pozemku (příp. zemědělské půdy), jak je uvedena v § 3 odst. 2 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), příp. jak byla uvedena v § 2 odst. 3 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), resp. v § 3 odst. 1 vyhlášky č. 23/1964 Sb., kterou se provádí zákon č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. Předmětem převodu tedy mohou být jednak pozemky [uvedené v § 1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě] tvořící zemědělský půdní fond, tedy pozemky splňující předpoklad faktický (materiální) spočívající v tom, že byly a nadále mají být zemědělsky obhospodařovány, příp. též předpoklad formální (právní) tkvící v označení pozemku právě některým ze zemědělských druhů pozemků podle evidence nemovitostí, či pozemky k zemědělskému půdnímu fondu náležející, tj. nepostradatelné pro zemědělskou výrobu, avšak jí bezprostředně nesloužící (k významu evidenčního statusu pro přiřazení pozemku k zemědělskému půdnímu fondu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017). Převést podle § 10 odst. 3 zákona o SPÚ však lze i ty pozemky ve vlastnictví státu, k nimž přísluší právo hospodařit Státnímu pozemkovému úřadu z důvodu, že byly zastavěny některou ze staveb uvedených v § 1 odst. 1 písm. b) a c) zákona o půdě, tj. budovami obytnými, hospodářskými či jinými patřícími k původní zemědělské usedlosti, resp. budovami obytnými, hospodářskými či stavbami sloužícími zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství. Ustanovení § 10 odst. 3 zákona o SPÚ výslovně předpokládá úplatný převod pozemku, na němž se nachází stavba, tedy pozemku fakticky zastavěného, přičemž druh takového pozemku může být v katastru nemovitostí evidován též jako zastavěná plocha a nádvoří.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelkou namítaná skutečnost, že pozemek je evidován v katastru nemovitostí jako zastavěná plocha a nádvoří a že i fakticky se jedná o zastavěnou plochu, možnosti převodu tohoto pozemku jako zemědělského podle § 10 odst. 3 zákona o SPÚ nebrání. V tomto ohledu je právní posouzení odvolacího soudu, který pozemek považoval za zemědělský ve smyslu § 10 odst. 3 zákona o SPÚ, přestože šlo o pozemek zastavěný (evidovaný v katastru nemovitostí jako zastavěná plocha a nádvoří), správné a dovolací námitky nejsou důvodné.
Skutečnost, že by předmětný pozemek nemohl být předmětem převodu z důvodu, že v minulosti nebyl zastavěn některou ze staveb uvedených v § 1 odst. 1 písm. b) či c) zákona půdě, a že by tak Státní pozemkový úřad jako organizační složka státu nebyl vůbec oprávněn s takovým pozemkem hospodařit, žalovaná v dovolání nenamítá a nečinila tak ani v průběhu řízení před soudy obou stupňů. Naopak po celou dobu řízení a též v době před podáním žaloby poté, co bylo ohledně charakteru daného pozemku jako zemědělského ve smyslu výše uvedených skutečností prováděno šetření k tomu tehdy příslušným Ústředním pozemkovým úřadem na základě dřívější žádosti žalobkyně b) o jeho vydání, Státní pozemkový úřad s předmětným pozemkem jako s pozemkem zemědělským ve smyslu výše uvedeném hospodařil, vyzýval žalobkyně k úhradě za jeho užívání, vedl s nimi spor o vydání bezdůvodného obohacení a následně též se žalobkyněmi uzavřel dohodu o zaplacení úhrady za užívání nemovité věci.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad řízení dovolací soud nezjistil. Skutečnost, že odvolací soud doplnil dokazování o další důkazy předložené žalobkyněmi (na základě výzvy podle § 118a odst. 3 o. s. ř.) nelze považovat za vadu řízení, neboť takový postup byl v souladu s § 213 odst. 4 o. s. ř., přičemž nešlo o důkazy uplatněné v rozporu s § 211a o. s. ř. Za vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nelze považovat ani skutečnost, že odvolací soud připustil změnu žaloby (šlo-li pouze o upřesnění původně navrhovaného textu kupní smlouvy) a že nahradil projev vůle dovolatelky, přestože podání žalobkyň ve formulaci navrhovaného žalobního petitu – návrhu kupní smlouvy – obsahovalo chybu v označení žalobkyně b). Zjevná chyba v psaní [uvedení příjmení žalobkyně b) s háčkem nad písmenem „r“] v textu podání neměla vliv na zcela jasnou identifikaci této účastnice řízení, jež byla zřejmá z dalších identifikačních údajů (včetně uvedení rodného čísla) a též z dalšího obsahu tohoto podání, kde již byla žalobkyně b) označena zcela řádně. Z obsahu spisu přitom nevyplývá, že by dovolatelka měla jakékoliv pochybnosti o tom, s kým má být navrhovaná kupní smlouva uzavřena. Odvolací osud tak nezatížil řízení vadou, pokud tuto zjevnou chybu v psaní již ve výroku rozsudku neuvedl. Též poučení odvolacího soudu o tom, že je třeba provést doplnění žalobního petitu (uvést úplné znění smlouvy) tak, aby byl vykonatelný, nelze považovat za překročení poučovací povinnosti soudu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/97, či ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4469/2007).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované směřující proti rozsudku odvolacího soudu podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Autor: -mha-