// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci 12.02.2024
Příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou újmou
V nyní řešené věci ze skutkových zjištění nižších soudů vyplynulo, že vztahy mezi oběma rodiči byly narušeny již zhruba od počátku roku 2013, kdy matka žádala vyšší úhrady na výživném ze strany otce pod podmínkou umožnění styku s nezletilými dětmi. V reakci na uvedené chování matky podal otec k Okresnímu soudu Praha-západ návrh na úpravu styku s nezletilými dětmi, který odůvodnil tím, že mu matka brání ve styku, přičemž od května 2014, kdy otec opětovně odmítl její požadavek na navýšení výživného, omezila jeho styk s nezletilými dětmi na minimum.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017 pak došlo ke změně rozsahu styku otce s nezletilými dětmi stanoveného rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 24. 10. 2016. Nelze přisvědčit tvrzení otce, že pokud by nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí Krajského soudu v Praze, otec by se mohl stýkat s nezletilými dětmi v rozsahu stanoveném rozsudkem Okresního soudu Praha-západ, neboť v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé je třeba rozhodovat v souladu s nejlepším zájmem dítěte a též nelze přehlížet, že soudní rozhodnutí o úpravě styku s nezletilými dětmi nejsou definitivní, jsou vydávána podle stavu v době rozhodování s výhradou změny poměrů (cum clausula rebus sic stantibus) oproti stavu, kdy bylo rozhodováno, tudíž se mohou změnit (a to prostřednictvím předběžného opatření i velice rychle) v závislosti na změně podmínek [zde nelze přehlédnout trestní oznámení matky podané na otce z důvodu jejich tvrzeného týrání, negativní působení matky dětí na jejich vztah k otci, ani zahájení trestního stíhání otce bezprostředně po vydání nezákonného rozhodnutí, což záhy vedlo i k vydání předběžného opatření, kterým byl styk otce s nezletilými dětmi omezen zcela].
Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1079/17 neplyne nemožnost omezení rozsahu styku otce s dětmi rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, ale pouze to, že omezení rozsahu práva otce na styk s dětmi nebylo dostatečně odůvodněno a citovaný rozsudek též postrádal logiku. Nelze tak z ničeho učinit závěr, že nebýt Ústavním soudem konstatované nezákonnosti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, byl by tímto rozhodnutím potvrzen rozsah styku otce s nezletilými dětmi podle rozsudku okresního soudu, a už vůbec nelze uzavřít, že by v tomto rozsahu byl v navazujícím období realizován, a to právě pro tehdejší vztahy mezi rodiči a chování matky nezletilých dětí, které na základě jejího trestního oznámení a výslechu dětí vyústilo v trestní stíhání otce a nakonec bylo otci i uloženo zdržet se styku s nezletilými dětmi, a to již 1 měsíc po vydání posléze zrušeného rozsudku krajského soudu (nezákonného rozhodnutí). Z uvedeného je zřejmé, že bezprostřední příčinou vzniku tvrzené nemajetkové újmy není nezákonné rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, ale chování matky, bez nějž by ostatně k zahájení předmětného řízení o úpravě styku s nezletilými dětmi vůbec nedošlo.
Pokud se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou újmou není dána příčinná souvislost, neboť to byla matka, která se všemi možnými prostředky snažila o zpřetrhání vazeb mezi otcem a syny, přičemž vztahy byly vážně narušeny již před vydáním předmětného nezákonného rozhodnutí, je jeho právní posouzení věci správné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1811/2023, ze dne 25. 10. 2023
Dotčené předpisy:
§ 7 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 8 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 866 o. z.
§ 475 odst. 1 zák. č. 292/2013 Sb.
§ 36 odst. 3 předpisu č. 2/1993 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
(…)
II. Dovolání a vyjádření k němu
13. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci a) a b) (dále též „dovolatelé“), zastoupení advokátkou, v celém rozsahu včasným dovoláním.
14. Přípustnost dovolání spatřují dovolatelé v řešení otázky odpovědnosti státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb. ve vztahu k možnému přetržení příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou újmou jednáním třetí osoby. Tato otázka dle dovolatelů v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
15. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že mezi rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, č. j. 21 Co 747/2016-372, jakožto nezákonným rozhodnutím, a žalobci tvrzenou újmou není příčinná souvislost, neboť výrokem II rozsudku nedošlo k úplnému vyloučení možnosti styku žalobců, ale pouze k jeho omezení na polovinu oproti úpravě stanovené soudem prvního stupně v rozsudku č. l. 300. Podle odvolacího soudu je zřejmé, že to byla matka, která se všemi možnými prostředky snažila o zpřetrhání vazeb mezi žalobci a vztahy byly vážně narušeny již před vydáním nezákonného rozhodnutí. Tento závěr považují dovolatelé za nesprávný a rozporný s čl. 36 odst. 3 Listiny, dle něhož má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Ústavní soud bez ohledu na chování matky vyslovil, že tímto rozhodnutím (nikoli chováním matky) byla porušena základní práva žalobce a) na rodinný život a na péči o děti garantovaná čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny. Nezákonným rozhodnutím tedy došlo k soudnímu omezení rozsahu práva žalobců na styk z původně stanovených 48 hodin v každém týdnu na 48 hodin ob týden a k porušení práv žalobců na ochranu jejich rodinného života a na péči žalobce a) o děti – žalobce b) a c). K těmto porušením došlo ze strany soudu, nikoli matky. Matka ani nemůže být způsobilým „škůdcem“ ve vztahu k porušení práv žalobců na ochranu před neoprávněným zásahem do rodinného života, jelikož toto má být vykonáváno soudem, který danou ochranu neposkytl a vůči němuž se žalobce a) ochrany domáhal. Chování matky nemělo nic společného s tím, že soudy měly v případě vážných pochybností o nežádoucím chování žalobce a) k žalobcům b) a c) stanovit alespoň asistovaný styk, a to již v okamžiku prvního matčina návrhu na zákaz styku žalobců. Soudy ale toto minimum žalobci a) neumožnily, a to ani na základě jeho návrhu, a pokud byl tento formulován neobratně, pak s ohledem na žalobcem a) uvedené důvody měly i bez příslušného návrhu alespoň asistovaný styk nařídit. Jednání matky na tuto nečinnost soudu či na vadnou činnost nemělo žádný vliv. Nelze tedy bez dalšího přenášet odpovědnost za omezení a přerušení styku a za zásah do rodinného života žalobců na matku a odůvodňovat tím absenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem újmy. Podle dovolatelů tedy není správný závěr soudu, že vazby a vztahy žalobců byly narušeny pouze konáním matky. Matka sice podávala trestní oznámení a návrhy, ale v konečném důsledku to byl soud, který úředně zamezil kontakt žalobců, zabránil žalobci a) domáhat se případně výkonu rozhodnutí, pokud by matka rozsudek porušovala, a postavil žalobce a) do úplně jiné pozice, než kdyby soud agresivnímu chování matky a návrhu s tím spojenému nevyhověl a žalobce a) by se mohl stýkat s dětmi alespoň v rozsahu dle rozsudku odvolacího soudu, nebo by se styku mohl podle práva domáhat.
16. Dovolatelé mají dále za to, že se soudy i přes nedostatek příčinné souvislosti měly zabývat právním posouzením škody, protože pak by musely dospět k závěru, že případná újma spočívající v omezování styku matkou je jinou újmou (jinak dopadá do sféry žalobců a jinak zasahuje jejich práva) než újma způsobena v důsledku soudních rozhodnutí, jimiž nebyla poskytnuta ochrana právům žalobců. Matka tak dle dovolatelů nemohla být způsobilým subjektem pro přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním státu (nezákonným rozhodnutím) a vzniklou újmou. Žalobce a) se se svými dětmi, žalobci b) a c) nemohl stýkat nikoli v příčinné souvislosti s protiprávním chováním matky, ale především v příčinné souvislosti s rozhodnutím Krajského soudu v Praze, který vůbec styk otce v lichých týdnech nestanovil a žalobce a) se tak tohoto styku nemohl vůbec domáhat. Krajský soud v podstatě protiprávnost chování matky v dané době částečně legalizoval. Posouzení příčinné souvislosti je dle dovolatelů nesprávné a rozporné především s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1079/17.
17. Dovolání má být přípustné též pro řešení otázky, zda stát odpovídá za škodu způsobenou předběžným opatřením Okresního soudu Praha-západ ze dne 17. 3. 2017, č. j. 25 P 109/2013-405, která byla dovolacím soudem sice řešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 3137/2007, avšak v úplně jiné oblasti práva (konkurzní řízení), přičemž předběžné opatření tam bylo zrušeno odvolacím soudem. V právní věci žalobců jde o odpovědnost za zásah do jejich rodinného života, jakožto základního práva, k němuž je oprávněn výhradně soud, který je rovněž povinen poskytnout ochranu těmto základním právům.
18. Dovolatelé poukázali na to, že se nejedná o běžné předběžné opatření podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též „o. s. ř.“), ale o předběžné opatření v režimu § 12 z. ř. s., který nevyžaduje složení jistoty k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, jde-li o předběžné opatření, které soud může nařídit i bez návrhu. Tato úprava sice není komplexní, ale v případě omezování základních práv účastníků nelze dle žalobců subsidiárně použít zákon č. 99/1963 Sb. zcela, zejména pak, pokud jde o odpovědnost za případný nezákonný protiústavní zásah do těchto základních práv a nelze tedy použít ani § 77a o. s. ř. V takovém případě je nutno aplikovat přímo použitelné normy ústavního práva, zde čl. 36 odst. 3 Listiny ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny. Pokud je tedy rozhodnutím soudu ve formě předběžného opatření omezováno základní právo žalobců, musí být v případě jeho nezákonnosti či protiprávnosti vyvozena přímá odpovědnost státu za způsobenou újmu na těchto základních právech.
19. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že ve vztahu k odpovědnosti za porušení jejich základních práv je nutno dovodit též odpovědnost státu za škodu tímto zásahem způsobenou, neboť je nutno dbát smyslu ústavně zaručené ochrany základních práv a oprávnění do nich zasahovat jedině na základě soudního rozhodnutí, dbát zájmů nezletilých dětí chráněných také Úmluvou o právech dítěte a ve světle této úpravy vykládat a aplikovat podústavní právo. Takto byla výše položená právní otázka řešena v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1737/16, v němž odpovědnost státu za škodu vzniklou předběžnými opatřeními soudy přičítaly bez dalšího státu dle zákona č. 82/1998 Sb. Dle dovolatelů je tato otázka dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
20. Přípustnost dovolání má být dle dovolatelů založena rovněž pro právní otázku, zda stát nese odpovědnost za usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2017, č. j. 21 Co 202/2017-453, kterým byla potvrzena správnost vydání předběžného opatření Okresního soudu Praha-západ ze dne 17. 3. 2017, č. j. 25 P 109/2013-405, později shledaného jako nesprávné a nezákonné, kterou považují dovolatelé v rozhodovací praxi dovolacího soudu za dosud neřešenou.
21. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2017, č. j. 21 Co 202/2017-453, kterým bylo potvrzeno předběžné opatření Okresního soudu Praha-západ ze dne 17. 3. 2017, č. j. 25 P 109/2013-405, již není předběžným opatřením, za nějž by dle § 77a o. s. ř. odpovídal navrhovatel. Soudy se však odpovědností státu za škodu způsobenou tímto rozhodnutím vůbec nezabývaly, resp. nesprávně i na něj aplikovaly stejné závěry o odpovědnosti navrhovatele za předběžné opatření, i když se již o předběžné opatření nejednalo. Krajský soud již nemusel rozhodovat v krátké lhůtě o tom, zda vyhoví návrhu či nikoliv, ale měl pečlivě přezkoumat správnost a opodstatněnost zásahu soudu prvního stupně do rodinného života žalobců a poskytnout mu ochranu, měl pečlivěji než soud prvního stupně hodnotit všechna kritéria odůvodňující zásah do práv žalobců na rodinný život, do práv žalobce a) na výchovu a péči o své děti a zároveň právo dětí na péči svého otce. Úplný zákaz styku byl následně Ústavním soudem vyhodnocen jako nesprávný, zasahující do rodinného života žalobců. Vzhledem k absenci podrobnějšího odůvodnění považují dovolatelé dovoláním napadený rozsudek, v části týkající se náhrady škody způsobené usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2017, č. j. 21 Co 202/2017-453, též za nepřezkoumatelný.
22. Odvolací soud se měl odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu rovněž v řešení otázky posouzení odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci za situace, kdy nedošlo k formálnímu zrušení nebo změně usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 5. 2017, č. j. 25 P 109/2013-481, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2017, č. j. 21 Co 252/2017-490, avšak byly splněny podmínky odpovědnosti státu v materiálním slova smyslu.
23. Závěr odvolacího soudu, že se sice nejedná o předběžná opatření, ale nepředstavují odpovědnostní titul, jelikož nebyla naplněna podmínka zrušení nebo změny rozhodnutí pro nezákonnost dle § 8 odst. 1 OdpŠk ani podmínka odpovědnosti státu v materiálním slova smyslu, přičemž odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2760/17, jímž byla ústavní stížnost proti těmto usnesením odmítnuta, považují dovolatelé za nesprávný, zjednodušující a formalistický. Ústavní soud totiž nezrušil daná rozhodnutí kvůli tomu, že by jimi nebyla porušována základní práva žalobců, nýbrž výhradně proto, že již v mezidobí Okresní soud Praha-západ nezákonný zásah a protiprávní stav odstranil, když změnil na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1079/17, předběžné opatření původně zakazující styk žalobců, tak, že uložil matce strpět styk v původním rozsahu dle rozsudku ze dne 24. 10. 2016, č. j. 25 P 109/2013-300. Ústavní soud také uvedl, že argumentace žalobce a) je v podstatně shodná, jako v případě ústavní stížnosti, o které bylo rozhodnuto nálezem ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1079/17, přičemž pro případné řízení o odpovědnosti státu za škodu bude nejdůležitější právě tento nález. Tuto okolnost ale soudy zcela pominuly. Dle dovolatelů je podstatné, že nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1079/17, byl odstraněn protiprávní stav, aniž bylo právně vůbec možné rušit nebo měnit pro nezákonnost usnesení č. l. 481 a č. l. 490. Tím byly zároveň splněny podmínky odpovědnosti státu v materiálním slova smyslu. V této souvislosti dovolatelé poukázali na nálezy Ústavního soudu ze dne ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, a ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 529/09, a rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90.
24. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
25. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
26. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
27. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
28. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
29. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
30. Dovolání není dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné v rozsahu, v jakém byl ve vztahu k žalobci a) napadeným rozsudkem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé co do částky 12 020 Kč s příslušenstvím představující náklady právního zastoupení v řízení o ústavní stížnosti, když důvod zamítnutí tohoto žalobního nároku byl odlišný od důvodu zamítnutí ostatních nároků na náhradu nemajetkové újmy. Dovolání není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. rovněž přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.
31. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
32. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá otázka, zda stát odpovídá za škodu způsobenou předběžným opatřením, která má být dle dovolatelů dovolacím soudem rozhodována rozdílně, neboť dovolatelé v této souvislosti nevymezují vzájemnou rozdílnou rozhodovací praxi dovolacího soudu. Ve vztahu k dovolateli vymezené právní otázce není přiléhavý ani jejich odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1737/16, neboť předmětem posouzení Ústavního soudu nebyla otázka přičitatelnosti odpovědnosti státu za škodu vzniklou předběžnými opatřeními bez dalšího, ale otázka přiměřenosti zadostiučinění přiznaného nižšími soudy vzhledem k intenzitě způsobené újmy.
33. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky, zda stát nese odpovědnost za usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2017, č. j. 21 Co 202/2017-453, kterým byla potvrzena správnost vydání předběžného opatření Okresního soudu Praha-západ ze dne 17. 3. 2017, č. j. 25 P 109/2013-405, později shledaného jako nesprávné a nezákonné, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
34. Předpokladem vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu, jíž se nelze zprostit (§ 2 OdpŠk), je současné splnění tří podmínek – 1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím (nesprávným úředním postupem) a vznikem škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5042/2015). Nezbytnou podmínkou odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle § 8 odst. 1 OdpŠk je, aby pravomocné nebo bez ohledu na právní moc vykonatelné rozhodnutí bylo příslušným orgánem jako nezákonné zrušeno či změněno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 3047/13). Rozhodnutím tohoto orgánu je soud ve sporu o náhradu škody proti státu vázán a není oprávněn sám hodnotit, zda předmětné rozhodnutí je skutečně nezákonné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, nebo ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). Dále platí, že pro založení odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím není předpokladem porušení právní povinnosti orgánem státu, nýbrž okolnost, že rozhodnutí bylo zrušeno pro nezákonnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4379/2007, nebo ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3879/2015).
35. V posuzovaném případě podmínka nezákonnosti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2017, č. j. 21 Co 202/2017-453, splněna nebyla, neboť usnesení nebylo zrušeno ani změněno pro nezákonnost, přičemž, jak vyplývá ze spisu soudu prvního stupně, dovolatelé se zrušení ani změny usnesení nedomáhali. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani případné nesprávné právní posouzení odvolacího soudu, podle něhož usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 17. 3. 2017, č. j. 25 P 109/2013-405, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2017, č. j. 21 Co 202/2017-453, nejsou odpovědnostním titulem, neboť předběžné opatření bylo nařízeno na návrh matky nezletilých, a proto pokud jím nějaká újma vznikla, odpovídá za ni matka a odpovědnost či spoluodpovědnost státu je vyloučena.
36. Ani otázka existence odpovědnostního titulu v podobě nezákonných rozhodnutí podle § 8 OdpŠk - usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 5. 2017, č. j. 25 P 109/2013-481, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2017, č. j. 21 Co 252/2017-490, která nebyla formálně zrušena nebo změněna, avšak byly splněny podmínky odpovědnosti státu v materiálním slova smyslu, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ani při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
37. Soudní praxe sice připustila, že v některých případech stát odpovídal za škodu podle § 8 odst. 1 OdpŠk, aniž by bylo rozhodnutí pro nezákonnost změněno či zrušeno. Jednalo se však o výjimečné situace, kdy později vydaným rozhodnutím byly popřeny účinky rozhodnutí vydaného dříve, které pak bylo lze považovat za nezákonné ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. Užití této výjimky ale bylo zásadně podmíněno tím, že poškozený v původním řízení neměl k dispozici žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, jehož nezákonnost namítal, anebo jej k dispozici měl, ale nešlo o opravný prostředek reálně účinný. Tak tomu bylo např. v situaci, kdy nezákonnost rozhodnutí byla deklarována v rozsudku Nejvyššího soudu vydaném na základě stížnosti pro porušení zákona, aniž došlo ke zrušení takového rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4158/2009). Odpovědnost státu byla také dovozena v případě rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu podle § 15 odst. 1 vyhlášky č. 87/1964 Sb., o řidičských průkazech, kdy bylo lze uvažovat o faktickém „odstranění“ tím, že k formálnímu zrušení správního rozhodnutí nedošlo jen proto, že dříve zadržený řidičský průkaz byl navrácen coby přímý důsledek určitého výsledku jiného řízení (zproštění obžaloby ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví) (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 2201/10). Obdobně se Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, vyjádřil k odpovědnosti za škodu v případě, kdy nedošlo ke zrušení protizákonného rozhodnutí státního orgánu, avšak jiným pozdějším rozhodnutím byl s ohledem na tuto protizákonnost znemožněn výkon práv vyplývajících z původního rozhodnutí. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5631/2015, uzavřel, že exekuční příkaz může být pro rozpor se zásadou přiměřenosti exekuce pokládán za nezákonné rozhodnutí i tehdy, nebyl-li odklizen, přičemž však vycházel z podmínky uvedené již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2150/2012, podle které lze náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, využil-li poškozený možnosti podat návrh na zastavení exekuce, jakožto prostředku mu zákonem poskytnutého k ochraně práva, ledaže by se jednalo o případ zvláštního zřetele hodný. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4158/2009, vyslovil závěr, že při splnění podmínek odpovědnosti státu v materiálním slova smyslu je potřeba se vyvarovat takové formalistické interpretace § 8 odst. 1 OdpŠk, jež by odpovědnost státu fakticky (a neoprávněně) vyloučila, a to za situace, kdy Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 4 Tz 153/2005, jenž představoval relevantní důvod pro obnovu řízení v posuzované věci, byl konstatován nesprávný postup státní zástupkyně ohledně vrácení věci a s tím spojené otázky vlastnictví k věci (vozidlu), kdy byla dovozena existence příčinné souvislosti mezi nezákonným (a dosud nezhojeným) zásahem orgánu státu a vznikem požadované materiální újmy, přičemž poškozený reálné prostředky své obrany využil.
38. Shora citovaná judikatura však na daný případ nedopadá, neboť, jak vyplývá z usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2760/17, žalobce a) v ústavní stížnosti nebrojil proti předběžnému opatření o zákazu styku, ale proti rozhodnutí o návrhu na jeho zrušení. Tzv. akademický výrok považoval Ústavní soud za nadbytečný i z toho důvodu, že tvrzený protiprávní stav (nemožnost styku s dětmi) byl primárně důsledkem vyslovení zákazu styku. Smyslem návrhu na zrušení předběžného opatření je přitom možnost účastníka řízení změnit zatímní uspořádání vztahů, pokud nastala změna poměrů nebo pominul důvod pro dosavadní úpravu práv a povinností. Ústavní soud uvedl, že stěžovatel využil tento procesní prostředek zejména proto, aby podrobil předběžné opatření o zákazu styku dalšímu věcnému přezkumu, protože mu odvolací soud nevyhověl. Pokud měl stěžovatel za to, že předběžné opatření o zákazu styku bylo nepřiměřeným zásahem do jeho ústavně zaručených práv, mohl stejně jako v případě nyní posuzované stížnosti podat stížnost k Ústavnímu soudu. Proto Ústavní soud uzavřel, že v nyní posuzované věci by neměl konstatační výrok konkrétní právní následky, a byl by tedy nadbytečný. Vychází-li napadený rozsudek odvolacího soudu ze závěru, že usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 5. 2017, č. j. 25 P 109/2013-481, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2017, č. j. 21 Co 252/2017-490, nepředstavují odpovědnostní titul ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., neboť nebyla naplněna podmínka zrušení nebo změny rozhodnutí pro nezákonnost podle § 8 odst. 1 OdpŠk, ani podmínka odpovědnosti státu v materiálním slova smyslu, nijak se tím neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
39. Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky přetržení příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím o omezení styku otce [žalobce a)] s nezletilými dětmi [s žalobci b) a c)] a vznikem nemajetkové újmy otce a nezletilých dětí [žalobců a) a b)] jednáním matky nezletilých dětí [žalobců b) a c)], která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
40. Dovolání není důvodné.
41. Podle § 7 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda (odst. 1). Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.
42. Podle § 8 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán (odst. 1). Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odst. 2). Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce (odst. 3).
43. Podle § 866 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pro rozhodnutí soudu, které se týká rozsahu rodičovské odpovědnosti nebo způsobu či rozsahu, v jakém ji rodiče mají vykonávat, jsou určující zájmy dítěte.
44. Podle § 475 odst. 1 z. ř. s. změní-li se poměry, může soud změnit rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti nebo rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě.
45. Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, uveřejněném pod č. 102/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, (v řízení o popření otcovství zahájeném na návrh nejvyššího státního zástupce podle tehdy účinného § 62 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině) uvedl, že při posuzování obsahu pojmu „zájem dítěte“, užívaného zákonem o rodině, je třeba vycházet rovněž z Úmluvy o právech dítěte, neboť v České republice jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu (čl. 10 Ústavy). Zvláštní postavení mezi nimi mají mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, které tvoří součást českého ústavního pořádku se všemi důsledky z toho plynoucími. Do kategorie těchto smluv bezesporu patří též Úmluva o právech dítěte. Nejlepší zájem dítěte v procesním významu zahrnuje rozhodovací činnost soudu, která v konkurenci často protichůdných zájmů účastníků řízení zvažuje a přední význam přiznává zjištěnému zájmu dítěte s cílem dosáhnout pro dítě stabilního a dlouhodobého řešení. Takto požadovaného uspořádání vztahů je možné nastolit toliko závazným rozhodnutím orgánu státní moci oprávněným autoritativně rozhodovat o právech, právem chráněných zájmech či povinnostech. Posuzování nejlepšího zájmu dítěte v řízení podle § 62 zákona o rodině není dílčí složkou rozhodovací činnosti (která by náležela výlučně nejvyššímu státnímu zástupci), ale její podstatou. Sama Úmluva o právech dítěte zásadu „nejlepšího zájmu dítěte“ (best interests of the child) nedefinuje. Nejlepší zájem dítěte plní funkci vyvažování (poměřování) v kolizích mezi konkrétními lidskými právy, zprostředkovává řešení konfliktů mezi takovými subjektivními právy a to přirozeně včetně práv dítěte. Rozhodování třetích osob o nejlepších zájmech dítěte vychází z uspokojení základních potřeb dítěte (výživa, bydlení, zdraví), jeho rozvoje, názorů a přání dítěte, totožnosti dítěte, citového spojení, jeho zdraví, bezpečí, ochrany, zaopatření, péče, soudržnosti rodiny, trvalosti domova, vazeb dítěte na kamarády, ze školních vztahů, rizik náhradní péče, kulturního pozadí či náboženské víry. Samotné rozhodnutí pak musí sledovat cíl stabilního a nikoliv přechodného řešení, které sleduje skutečně dlouhodobé zájmy dítěte.
46. Ustálená rozhodovací praxe shrnuje základní východiska ohledně příčinné souvislosti následovně: „O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez jehož existence by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003) a dále: „Je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non) – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 237/2013).
47. V nyní řešené věci ze skutkových zjištění nižších soudů vyplynulo, že vztahy mezi oběma rodiči byly narušeny již zhruba od počátku roku 2013, kdy matka žádala vyšší úhrady na výživném ze strany žalobce a) pod podmínkou umožnění styku s nezletilými žalobci b) a c). V reakci na uvedené chování matky podal žalobce a) k Okresnímu soudu Praha-západ návrh na úpravu styku s nezletilými žalobci b) a c), který odůvodnil tím, že mu matka brání ve styku, přičemž od května 2014, kdy žalobce a) opětovně odmítl její požadavek na navýšení výživného, omezila jeho styk s nezletilými žalobci b) a c) na minimum. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, č. j. 21 Co 747/2016-372, pak došlo ke změně rozsahu styku žalobce a) s nezletilými žalobci b) a c) stanoveného rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 24. 10. 2016, č. j. 25 P 109/2013-300. Nelze přisvědčit tvrzení žalobce a), že pokud by nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí Krajského soudu v Praze, žalobce a) by se mohl stýkat s nezletilými žalobci b) a c) v rozsahu stanoveném rozsudkem Okresního soudu Praha-západ, neboť v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé je třeba rozhodovat v souladu s nejlepším zájmem dítěte a též nelze přehlížet, že soudní rozhodnutí o úpravě styku s nezletilými dětmi nejsou definitivní, jsou vydávána podle stavu v době rozhodování s výhradou změny poměrů (cum clausula rebus sic stantibus) oproti stavu, kdy bylo rozhodováno, tudíž se mohou změnit (a to prostřednictvím předběžného opatření i velice rychle) v závislosti na změně podmínek [zde nelze přehlédnout trestní oznámení matky žalobců b) a c) podané na žalobce a) z důvodu jejich tvrzeného týrání, negativní působení matky žalobců b) a c) na jejich vztah k žalobci a), ani zahájení trestního stíhání žalobce a) bezprostředně po vydání nezákonného rozhodnutí, což záhy vedlo i k vydání předběžného opatření, kterým byl styk otce s nezletilými dětmi omezen zcela]. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1079/17, neplyne nemožnost omezení rozsahu styku žalobce a) s žalobci b) a c) rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, č. j. 21 Co 747/2016-372, ale pouze to, že omezení rozsahu práva žalobce a) na styk s žalobci b) a c) nebylo dostatečně odůvodněno a citovaný rozsudek též postrádal logiku. Nelze tak z ničeho učinit závěr, že nebýt Ústavním soudem konstatované nezákonnosti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, byl by tímto rozhodnutím potvrzen rozsah styku otce s nezletilými dětmi podle rozsudku okresního soudu, a už vůbec nelze uzavřít, že by v tomto rozsahu byl v navazujícím období realizován, a to právě pro tehdejší vztahy mezi rodiči a chování matky nezletilých dětí, které na základě jejího trestního oznámení a výslechu dětí vyústilo v trestní stíhání žalobce a) a nakonec bylo otci i uloženo zdržet se styku s nezletilými dětmi, a to již 1 měsíc po vydání poslezeného zrušeného rozsudku krajského soudu (nezákonného rozhodnutí). Z uvedeného je zřejmé, že bezprostřední příčinou vzniku dovolateli tvrzené nemajetkové újmy není nezákonné rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, č. j. 21 Co 747/2016-372, ale chování matky, bez nějž by ostatně k zahájení předmětného řízení o úpravě styku s nezletilými žalobci b) a c) vůbec nedošlo.
48. Pakliže dovolatelé v této souvislosti namítají, že závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti přímo odporuje čl. 36 odst. 3 Listiny, který zaručuje každému právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, lze poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2632/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS, pod C 4643, z jehož odůvodnění jednoznačně vyplývá, že ustanovení Listiny nezakládají přímý nárok na náhradu škody. Ustanovení čl. 36 Listiny nestanoví přímé hmotněprávní nároky poškozeného proti odpovědnému subjektu a v tomto směru jeho odst. 4 výslovně odkazuje na zákonnou úpravu, která ve zvláštním zákoně, jímž je v daném případě zákon č. 82/1998 Sb., stanoví předpoklady, za nichž má každý právo na náhradu škody. Nejsou-li tyto předpoklady splněny, nelze nad rámec tohoto zvláštního zákona odškodnění přiznat. Ostatně i Ústavní soud v usnesení ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. III. ÚS 152/05, vyslovil, že kromě nároků upravených ve zvláštním zákoně (tehdy zákon č. 58/1969 Sb.) soud nemůže žádné další nároky konstituovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3113/2005, nebo ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 811/2006).
49. Pokud se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou újmou není dána příčinná souvislost, neboť to byla matka, která se všemi možnými prostředky snažila o zpřetrhání vazeb mezi otcem a syny, přičemž vztahy byly vážně narušeny již před vydáním předmětného nezákonného rozhodnutí, je jeho právní posouzení věci správné.
50. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
51. Namítají-li dovolatelé nepřezkoumatelnost dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu vzhledem k absenci podrobnějšího odůvodnění v části týkající se náhrady škody způsobené usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2017, č. j. 21 Co 202/2017-453, je třeba poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, z něhož vyplývá, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§ 157 odst. 2, § 211 o. s. ř.), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody. Z rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že posouzení újmy, jež měla žalobcům vzniknout v důsledku usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 17. 3. 2017, č. j. 25 P 109/2013-405, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2017, č. j. 21 Co 202/2017-453, jsou věnovány body 18 až 27, přičemž toto posouzení dovolatelům nijak neznemožnilo uvést v dovolání dovolací důvody a předestřít svou argumentaci.
52. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé ohledně nároků na náhradu nemajetkové újmy správné a dovolání žalobců a) a b) tak není důvodné, postupoval dovolací soud podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolání v tomto rozsahu zamítl, přičemž ve zbývajícím rozsahu, co do potvrzení zamítavého výroku o náhradě nákladů právního zastoupení v řízení o ústavní stížnosti a co do výroků o náhradě nákladů řízení, jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
53. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobců a) a b) bylo zamítnuto a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Autor: -mha-