// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci 13.06.2023
Újma způsobená nepřiměřenou délkou zastaveného trestního stíhání
Ačkoliv skutečnost, že došlo k zastavení trestního stíhání z důvodu, že trest, ke kterému může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který již byl pro jiný trestný čin obviněnému uložen nebo který jej podle očekávání postihne, sama o sobě neznamená, že by význam takového řízení pro poškozeného byl natolik nízký, že přiměřeným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou zastaveného trestního stíhání by mělo být zpravidla jen konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Každou věc je třeba posuzovat dle individuálních okolností daného případu a řádně zhodnotit, jaký vliv mělo souběžně probíhající trestní stíhání či odsouzení na nejistotu poškozeného ohledně výsledku posuzovaného trestního řízení, neboť existence souběžného trestního stíhání, příp. již odsouzení, pro jinou, mnohem závažnější, trestnou činnost může v konkrétním případě vést k zásadnímu snížení významu posuzovaného trestního řízení pro poškozeného.
Při posuzování nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou zastaveného trestního stíhání není rozhodné, zda poškozený využil možnosti po takovém zastavení na projednání své trestní věci trvat či nikoliv, neboť skutečnost, z jakého důvodu došlo k zastavení trestního stíhání, není pro posouzení tohoto nároku, na rozdíl od nároku na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření (§ 9 a násl. OdpŠk), rozhodná. Zákonodárce v případě posuzovaného nároku nijak nerozlišuje nároky na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým trestním stíháním podle jeho výsledku a ani v případě pravomocného odsouzení poškozeného tento nárok nevylučuje. Pouze judikatura v určitých případech uvedených výše dospěla k závěru, že u některých poškozených (kteří byli v posuzovaném trestním řízení uznáni vinnými ze spáchání trestného činu) je význam řízení natolik nízký, že zpravidla (pokud nenastanou další okolnosti jako průtahy a vícero pochybení v postupu orgánů činných v trestní řízení) postačuje poskytnout jim zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. V případě zastavení trestního stíhání z důvodu, že trest, ke kterému může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který již byl pro jiný trestný čin obviněnému uložen nebo který jej podle očekávání postihne, však takové automatické snížení významu řízení pro poškozeného Nejvyšší soud nedovodil. V každém takovém případě však bude nezbytné zabývat se individuálními okolnostmi dané věci a vypořádat se s tím, zda s ohledem na paralelně probíhající závažnější trestní stíhání, příp. již odsouzení, nedošlo ke snížení významu posuzovaného trestního řízení pro žalobce, příp. v jakém rozsahu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 998/2022, ze dne 10. 3. 2023
Dotčené předpisy:
§ 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 13 odst. 1 alinea 2 a 3 zák. č. 82/1998 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 138 333 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 24 T 79/2011 (dále jen „posuzované trestní stíhání“), a to nejprve za dobu od 14. 4. 2011 do 29. 3. 2019. Následně žalobce změnil vymezení období, za které zadostiučinění při nezměněné částce požadoval tak, že jde o dobu od 14. 4. 2011 do 27. 2. 2019, a usnesením vyhlášeným při jednání konaném dne 12. 1. 2021 soud prvního stupně tuto změnu žaloby připustil.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 3. 2021, č. j. 12 C 133/2019-123, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 92 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 5. 4. 2019 do zaplacení (výrok I), žalobu co do požadavku na zaplacení částky 46 083 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 5. 4. 2019 do zaplacení a ve výši 0,25 % ročně z částky 92 250 Kč od 5. 4. 2019 do zaplacení zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 26 684 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Usnesením ze dne 14. 4. 2011, č. j. KRPU-1370-35/TČ-2011-040281, doručeným žalobci dne 28. 4. 2011, bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro spáchání zločinu zpronevěry dle § 206 odst. 1, 2 a 4 písm. b) a d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se měl dopustit tím, že si jako správce konkursní podstaty společnosti s ručením omezeným přisvojil peněžní prostředky ze zpeněžení konkursní podstaty ve výši nejméně cca 2 500 000 Kč, které mu byly svěřeny jako osobě, jež měla zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného. Usnesením ze dne 13. 10. 2011, č. j. KRPU-1370-61/TČ-2011-040281, bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro spáchání zločinu zpronevěry dle § 206 odst. 1, 2 a 4 písm. b) a d) trestního zákoníku a pro spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku dle § 220 odst. 1 a 2 písm. a) a b) trestního zákoníku, to však bylo dne 19. 10. 2011 státním zástupcem částečně zrušeno, neboť žalobce byl opakovaně stíhán pro zločin zpronevěry. Dne 21. 9. 2011 se poškozená společnost připojila do trestního řízení s nárokem na náhradu škody. Dne 15. 2. 2012 byla ve věci podána obžaloba původně vedená u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 24 T 22/2012 a po spojení s dalším trestním řízením žalobce pod sp. zn. 24 T 79/2011. Dne 27. 5. 2014 byl ve věci po několika hlavních líčeních vyhlášen Okresním soudem v Děčíně rozsudek, který však byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 3. 2015 zrušen a věc byla Okresnímu soudu v Děčíně vrácena k dalšímu řízení. Dne 22. 6. 2015, dne 4. 1. 2016 a dne 19. 4. 2016 požádal žalobce o odročení hlavního líčení a dne 17. 9. 2015 se hlavní líčení nekonalo, neboť nebylo vykázáno doručení předvolání žalobci. Dne 28. 4. 2016 Okresní soud v Děčíně rozhodl v neveřejném zasedání o předložení věci Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o věcné příslušnosti ohledně jednotlivých skutků. Dne 20. 10. 2016 Vrchní soud v Praze rozhodl, že k projednání je příslušný Okresní soud v Děčíně. Po řadě mnohdy krátkých hlavních líčení odročovaných i z důvodů nezajištění listin či zproštění mlčenlivosti svědkyně vyhlásil Okresní soud v Děčíně při hlavním líčení dne 12. 7. 2018 usnesení, kterým vyloučil skutek z obžaloby vedené od počátku pod sp. zn. 24 T 79/2011 a druhý skutek z obžaloby vedené před spojením pod sp. zn. 24 T 22/2012 k samostatnému projednání. Trestní stíhání žalobce bylo částečně zastaveno dle § 172 odst. 2 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve vztahu k tam uvedeným skutkům, jimiž měl žalobce způsobit škodu ve výši nejméně 3 040 000 Kč, z důvodu, že trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obžalovanému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne. Toto usnesení nabylo právní moci dne 13. 7. 2018 a řízení pokračovalo ve vztahu k vyloučeným skutkům tak, že spis byl předložen dne 7. 2. 2019 Vrchnímu soudu v Praze, který usnesením ze dne 13. 2. 2019 rozhodl, že k projednání věci je příslušný krajský soud. Okresnímu soudu v Děčíně byl spis vrácen dne 25. 2. 2019 a následně pokračovalo trestní řízení, ke kterému se již nárok, jenž je předmětem tohoto řízení, nevztahuje. Dne 4. 10. 2018 se žalobce obrátil na žalovanou se žádostí o odškodnění újmy následně uplatněného žalobou. Žalovaná však žádosti nevyhověla s tím, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo.
4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), a uzavřel, že rozhodné období posuzovaného trestního stíhání začalo běžet dne 28. 4. 2011, kdy bylo žalobci doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 14. 4. 2011, a skončilo dne 27. 2. 2019 (konec řízení před okresním soudem), neboť takto bylo vymezeno žalobcem. Celková délka posuzovaného trestního stíhání, resp. rozhodného období ve vztahu k nemajetkové újmě žalobce, tedy činila cca 7 let a 10 měsíců, což považoval soud prvního stupně s ohledem na okolnosti daného případu za nepřiměřené a uzavřel, že k nesprávnému úřednímu postupu došlo, přičemž žalobci vznikla nemajetková újma, za kterou mu náleží odškodnění v penězích. Při stanovení výše zadostiučinění vyšel soud prvního stupně ze sazby 15 000 Kč za první dva roky řízení a 15 000 Kč za každý další rok řízení, neboť délka řízení nepřesahovala 10 let. Takto vypočtená základní částka ve výši 102 500 Kč byla ponížena o 10 % pro víceinstančnost (na rozhodování se podílely soudy dvou stupňů soudní soustavy a další orgány činné v trestním řízení a Vrchní soud v Praze řešil věcnou příslušnost soudů), o 30 % z důvodu procesní, hmotněprávní i skutkové složitosti věci (jednalo se o trestný čin spáchaný správcem konkurzní podstaty, bylo slyšeno několik svědků a čteno množství listin obstarávaných i soudem, ve věci byla vydána řada rozhodnutí, proběhl velký počet hlavních líčení i neveřejných zasedání soudů, byly řešeny různé procesní otázky jako věcná příslušnost soudů, částečné zastavení řízení, poškozená společnost se připojila s nárokem na náhradu škody) a o 5 % z důvodu podílu žalobce na prodloužení řízení (žádosti o odročení hlavních líčení). Naproti tomu byla základní částka navýšena o 15 % z důvodu průtahů (od podání obžaloby dne 15. 2. 2012 do hlavního líčení dne 11. 10. 2012, od hlavního líčení dne 19. 2. 2013 do 4. 11. 2013, kdy žalobce požádal o odročení hlavního líčení, které se konalo až dne 10. 4. 2014, od předložení spisu odvolacího soudu dne 14. 8. 2014 do neveřejného zasedání dne 10. 3. 2015, od rozhodnutí o předložení věci Vrchnímu soudu v Praze dne 28. 4. 2016 do jeho předložení dne 11. 10. 2016) a nekoncentrovaného postupu orgánů činných v trestním řízení (vydání dvou usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce pro stejné skutky, předložení věci k rozhodnutí o věcné příslušnosti až v roce 2018, uskutečnění mnoha hlavních líčení, některých velmi krátkých, odročených z důvodů na straně soudu), a o 20 % z důvodu vysokého významu trestního řízení pro žalobce. Celkem tedy soud prvního stupně přiznal žalobci zadostiučinění ve výši 92 250 Kč s úrokem z prodlení od 5. 4. 2019 do zaplacení, neboť žádost o náhradu škody žalobce žalované doručil dne 4. 10. 2018.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce i žalované napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I, v zamítavém výroku II co do částky 30 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 5. 4. 2019 do zaplacení a ve výroku III o nákladech řízení potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel se skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením, na které odkázal. Odvolací soud se zcela ztotožnil se soudem prvního stupně zvolenou základní sazbou za rok řízení, s vymezením délky řízení i s modifikací vypočtené základní částky, jak ji provedl soud prvního stupně. Ohledně odvolacích námitek žalované odvolací soud uzavřel, že žalobce v řízení nepožaduje nemajetkovou újmu za nezákonné rozhodnutí, ale za nepřiměřeně dlouhou délku trestního řízení. Liberační důvod podle § 12 odst. 2 písm. d) OdpŠk, který se týká náhrady škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření, tudíž dán být nemůže a žalovanou uváděný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3485/2013, se týká jiného druhu nároku (ušlý výdělek za dobu trvání nezákonné vazby). Dále odvolací soud setrval na závěru, že došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť celková doba posuzovaného řízení činila 7 let a 10 měsíců, tedy bezesporu na trestní řízení, které navíc neskončilo rozhodnutím o vině (meritorním rozhodnutím), nepřiměřenou dobu. Pokud žalovaná poukazovala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, konstatoval odvolací soud, že jiná forma náhrady ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk může být přiznána zejména v trestním řízení v podobě zmírnění ukládaného trestu. To je však možné jen za podmínky, že takové zmírnění je navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení. V rozsudku trestního soudu musí být výslovně uvedeno, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat, což platí i v případě, že je trestní stíhání z důvodu nepřiměřené délky řízení zastaveno. Takový závěr však z usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 12. 7. 2018, č. j. 24 T 79/2011-435, dle odvolacího soudu nevyplývá. Soud prvního stupně tedy neměl důvod k výsledku trestního řízení při rozhodování o výši přiznaného zadostiučinění přihlédnout.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná ve výroku I v části, kterou byl potvrzen vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně, dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.
8. Dle žalované závisí napadené rozhodnutí na vyřešení tří otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to (1) zda dochází ke snížení intenzity nemajetkové újmy tím, že trestní řízení je zastaveno dle § 172 odst. 2 písm. a) trestního řádu z důvodu, že trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který byl obviněnému pro jiný čin již uložen nebo který ho podle očekávání postihne, (2) zda má být při posouzení nemajetkové újmy žalobce komplexně posouzena všechna hodnotící kritéria a okolnosti případu včetně skutečnosti, že žalobce již byl v minulosti odsouzen, a (3) zda je pro posouzení nemajetkové újmy určující výsledek posuzovaného trestního řízení.
9. Při řešení první otázky se měl odvolací soud odchýlit od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, neboť nezkoumal tvrzenou intenzitu nemajetkové újmy a zda nenastaly okolnosti, které ji vyvracejí a které žalovaná spatřovala v tom, že byl žalobce v minulosti shledán vinným a odsouzen za trestnou činnost obdobného charakteru, což vedlo k zastavení posuzovaného trestního stíhání. Při posouzení druhé otázky se měl odvolací soud odchýlit od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3485/2013, neboť při posuzování intenzity nemajetkové újmy nezohlednil skutečnost, že se žalobce dopustil protiprávního jednání odpovídajícího skutkové podstatě trestného činu a trestní stíhání bylo zastaveno dle § 172 odst. 2 písm. a) trestního řádu z důvodu, že trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez právního významu vedle trestu, který byl obviněnému pro jiný čin již uložen nebo který ho podle očekávání postihne. V této souvislosti se žalovaná dovolávala analogické aplikace § 12 odst. 2 písm. d) OdpŠk. Při řešení třetí otázky se měl odvolací soud odchýlit od závěrů uvedených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, a ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3485/2013, neboť nepřihlédl k tomu, že žalobce netrval na projednání věci po zastavení trestního stíhání, ačkoliv mohl, a dostatečně se nevypořádal s důvodem, pro který bylo trestní stíhání žalobce zastaveno. Současně žalovaná namítala, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s námitkami žalované, jak mu to ukládá nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 1167/17.
10. Žalobce se k dovolání žalované vyjádřil tak, že navrhl jeho zamítnutí. Žalovanou označená rozhodnutí dovolacího soudu, od nichž se měl odvolací soud odchýlit, nejsou dle žalobce na danou věc přiléhavá, řeší zcela jiné případy a na danou věc je tedy aplikovat nelze. Rozhodnutí soudů obou stupňů žalobce považoval za správná. Navíc zdůraznil, že každý případ je třeba posoudit individuálně, a poukázal na to, že v daném případě byly dány důvody pro zastavení trestního stíhání již od samotného počátku. Rovněž zdůraznil, že předmětem řízení je odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, na které mají nárok i pravomocně odsouzení.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 a 2 písm. b) o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř.
13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Ačkoliv se napadeným rozsudkem odvolací soud nemohl odchýlit od závěrů uvedených v rozsudku ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, a ze dne ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3485/2013 (citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z www.nsoud.cz), neboť tato rozhodnutí řeší skutkově odlišné situace a na danou věc tedy nedopadají, je dovolání žalované přípustné ve vztahu k otázce významu zastavení trestního stíhání z důvodu, že trest, ke kterému může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který již byl pro jiný trestný čin obviněnému uložen nebo který jej podle očekávání postihne, případně významu předchozího odsouzení, pro které k zastavení trestního stíhání došlo, a to při posouzení intenzity nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení (otázky 1 a 2), a dále k otázce, jaký význam má při posouzení zmíněné nemajetkové újmy skutečnost, že poškozený na projednání své trestní věci po takovém zastavení trestního stíhání netrval (otázka 3), neboť tyto otázky nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu řešeny.
IV. Důvodnost dovolání
16. Dovolání je důvodné.
17. Podle § 172 odst. 2 písm. a) trestního řádu může státní zástupce zastavit trestní stíhání, je-li trest, k němuž může trestní stíhání vést, zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne.
18. Podle § 172 odst. 4 trestního řádu se v trestním stíhání, které bylo zastaveno z některého důvodu uvedeného v odstavci 2, pokračuje, prohlásí-li obviněný do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá. O tom je třeba obviněného poučit.
19. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
20. Podle § 31a OdpŠk se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k (a) celkové délce řízení, (b) složitosti řízení, (c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, (d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a (e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
21. Ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (dále jen „Stanovisko“), Nejvyšší soud konstatoval, že význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Dle Stanoviska lze kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů podle předmětu řízení, u nichž je dán vyšší typový význam řízení pro poškozeného, který není třeba v řízení prokazovat, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení. Jedním z takových řízení je i trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka). Toto však nemusí se zřetelem k okolnostem případu platit bezvýjimečně a může být ke skutkové obraně v řízení vyvráceno.
22. Ohledně výše přiznaného zadostiučinění Nejvyšší soud ve Stanovisku uzavřel, že nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí OdpŠk je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích. Dále Nejvyšší soud uvedl, že Evropský soud pro lidská práva vychází ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje, neboť újma vzniká samotným porušením práva, a jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. Je tedy namístě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný). Náhrada imateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl udržován. Popření tvrzení o nemajetkové újmě ve shora uvedeném obecném smyslu vzniklé v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení je na žalovaném škůdci, jenž má ke své obraně a ke svému zájmu povinnost uvést skutečnosti vylučující pravdivost tvrzení takového škodního předpokladu.
23. V rozsudku ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že význam předmětu řízení pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení, nebo naopak zvýšení.
24. V rozsudku ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, Nejvyšší soud uzavřel, že ačkoliv v případě trestního řízení jde o věc typově významnou pro osobu obviněného, za určitých okolností lze uzavřít, že nemajetková újma způsobená žalobci je tak nízké intenzity, že přiměřeným zadostiučiněním bude samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. V každém řízení je proto třeba vždy zvažovat, zda nenastaly okolnosti, které vznik nemajetkové újmy vyvracejí. Takovou okolností může (ale nemusí) být i to, že se náhrady nemajetkové újmy domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným, popřípadě mu byl i uložen trest. Trestní řízení je pouze logickým důsledkem trestné činnosti pachatele, který svým jednáním jeho zahájení způsobil.
25. K obdobným závěrům se přihlásil Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, kde dospěl k závěru, že při stanovení formy a výše náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení se při hodnocení významu předmětu řízení pro poškozeného přihlíží k tomu, že byl poškozený v tomto řízení uznán vinným ze spáchání trestného činu, neboť jako vědomý „hybatel děje“ si musel být vědom toho, že spácháním trestného činu vnáší na dlouhou dobu do svého života nejistotu a po zahájení trestního stíhání prakticky „doufá v selhání orgánů činných v trestním řízení“. Takový poškozený má rovněž možnost přičinit se o rychlejší vyřízení trestní věci, a to případným doznáním se ke spáchání trestného činu nebo např. možností v některých případech akceptovat tzv. odklon v trestním řízení. Význam řízení pro takového pachatele trestného činu je tedy odlišný od obviněného, který se trestné činnosti nedopustil a podstupuje tak nejistotu, zda nedojde k tzv. justičnímu omylu a neoprávněnému trestu.
26. Na druhou stranu Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012, a ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011) konstantně dovozuje, že soud v odškodňovacím řízení otázku viny poškozeného s ohledem na zásadu presumpce neviny znovu posuzovat nemůže.
27. S ohledem na výše uvedené závěry přijaté v judikatuře Nejvyššího soudu lze v první řadě uzavřít, že z důvodu, že předmětné trestní stíhání žalobce bylo v podstatné části ukončeno jeho zastavením, které nepředstavuje vyslovení viny, nelze pro účely posouzení nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení vycházet z toho, že žalobce trestný čin, pro který byl stíhán, spáchal, přičemž v odškodňovacím řízení nelze otázku jeho viny posuzovat.
28. Vzhledem k tomu, že v případě zastaveného trestního stíhání nelze učinit závěr, zda žalobce trestný čin, pro který byl stíhán, skutečně spáchal či nikoliv, nelze ani uzavřít, že by ohledně předmětného trestního stíhání byl vědomým „hybatelem děje“, který si nejistotu spočívající v posuzovaném trestním stíhání vnesl do svého života sám svým jednáním (spácháním stíhaného úmyslného trestného činu).
29. Snížení významu trestního stíhání pro poškozeného nemůže způsobit sama o sobě ani skutečnost, že k zastavení předmětného trestního stíhání došlo z důvodu, že poškozený byl již v jiném trestním řízení uznán vinným z jiného trestného činu, neboť ani v tomto případě nelze uzavřít, že by si poškozený nejistotu způsobenou posuzovaným trestním stíháním způsobil sám, protože v posuzovaném trestním řízení šlo o jiný skutek, než za který byl poškozený před tím odsouzen. I v případě dalšího trestního stíhání, které je nakonec zastaveno z důvodu předchozího odsouzení, totiž může poškozený, o kterém nelze s ohledem na zastavení trestního stíhání uzavřít, že stíhaný skutek spáchal, pociťovat nejistotu ohledně výsledku takového řízení. Navíc závěr, že hrozící trest je zcela bez významu vedle trestu již uloženého, je právním závěrem, který musí učinit příslušné orgány činné v trestním řízení, a poškozený si tudíž nemůže být od počátku trestního stíhání, příp. od uložení jiného trestu, jist, že se tak stane a předmětné trestní stíhání bude skutečně zastaveno, neboť tento důvod pro zastavení trestního stíhání [§ 172 odst. 2 a) trestního řádu] je důvodem fakultativním a zastavení trestního stíhání je i za splnění zákonných podmínek na úvaze příslušného orgánu činného v trestním řízení.
30. Na druhou stranu však skutečnost, že je poškozený s posuzovaným trestním řízením souběžně stíhán, příp. již byl odsouzen pro jinou, mnohem závažnější trestnou činnost, může v konkrétním případě značně ovlivnit význam posuzovaného trestního řízení pro poškozeného. Poškozený se totiž může s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu cítit mnohem více dotčen souběžným trestním stíháním či odsouzením a posuzované (méně významné) trestní řízení pro něj tak nemusí mít stejný význam, jaký by mělo v případě, že by zde souběžné trestní řízení či odsouzení nebylo.
31. Otázkou zvýšeného počtu trestních stíhání se Nejvyšší soud zabýval již opakovaně. V rozsudku ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, dospěl k závěru, že i přes to, že trestní řízení má pro poškozeného typicky velmi vysoký význam, v případě osoby, která má s postavením obviněného či obžalovaného v trestním řízení nezpochybnitelně velkou zkušenost, po podstatnou část posuzovaného trestního řízení byla v souladu se zákonem omezena ve své osobní svobodě (vykonávala trest odnětí svobody za jiný trestný čin) a nakonec byla pravomocně shledána vinnou ze spáchání předmětných trestných činů, nemohla nadměrná délka posuzovaného řízení u ní vyvolat takovou úzkost, nejistotu či jinou obtíž, aby výsledná nemajetková újma musela být kompenzována poskytnutím přiměřeného zadostiučinění v penězích. Na druhou stranu však v rozsudku ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, Nejvyšší soud uzavřel, že obecně nelze dovodit, že osoba, která již byla trestně stíhána, vnímá každé další trestní stíhání méně úkorně než řízení předcházející, a poukázal na mimořádné okolnosti, které vedly k závěru o nepřiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích ve výše uvedeném případě, které však v této věci dány nebyly (zde byl žalobce krom posuzovaného řízení stíhán a shledán vinným pouze v jednom dalším řízení, přičemž mu byl uložen podmíněný trest).
32. Při posuzování významu trestního řízení pro poškozeného dle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk v případě poškozeného, který byl souběžně trestně stíhán či odsouzen za jiný trestný čin, tedy musí soud posuzovat každý případ individuálně podle jeho konkrétních okolností a zohlednit výši trestní sazby, kterou je v posuzovaném trestním řízení poškozený ohrožen ve vztahu k již uloženému či hrozícímu trestu v souběžném trestním řízení, závažnost trestného činu, pro který je stíhán, ve vztahu k závažnosti trestného činu, který byl předmětem souběžného trestního řízení, a časovou souvislost obou souběžně probíhajících trestních řízení (tj. po jakou dobu probíhala řízení souběžně, kdy došlo k odsouzení v souběžném řízení, které z řízení bylo zahájeno jako první atd.), dále musí zhodnotit, jak tyto okolnosti mohly ovlivnit míru úzkosti a nejistoty žalobce ohledně výsledku posuzovaného trestního řízení s tím, že význam řízení pro poškozeného není neměnnou veličinou a v průběhu posuzovaného řízení se může měnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011).
33. Lze shrnout, že ačkoliv skutečnost, že došlo k zastavení trestního stíhání z důvodu, že trest, ke kterému může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který již byl pro jiný trestný čin obviněnému uložen nebo který jej podle očekávání postihne, sama o sobě neznamená, že by význam takového řízení pro poškozeného byl natolik nízký, že přiměřeným zadostiučiněním by mělo být zpravidla jen konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, každou věc je třeba posuzovat dle individuálních okolností daného případu a řádně zhodnotit, jaký vliv mělo souběžně probíhající trestní stíhání či odsouzení na nejistotu poškozeného ohledně výsledku posuzovaného trestního řízení, neboť existence souběžného trestního stíhání, příp. již odsouzení, pro jinou, mnohem závažnější, trestnou činnost může v konkrétním případě vést k zásadnímu snížení významu posuzovaného trestního řízení pro poškozeného.
34. Při posuzování nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou zastaveného trestního stíhání není rozhodné, zda poškozený využil možnosti po takovém zastavení na projednání své trestní věci trvat či nikoliv, neboť skutečnost, z jakého důvodu došlo k zastavení trestního stíhání, není pro posouzení tohoto nároku, na rozdíl od nároku na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření (§ 9 a násl. OdpŠk), rozhodná. Zákonodárce v případě posuzovaného nároku nijak nerozlišuje nároky na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým trestním stíháním podle jeho výsledku a ani v případě pravomocného odsouzení poškozeného tento nárok nevylučuje. Pouze judikatura v určitých případech uvedených výše dospěla k závěru, že u některých poškozených (kteří byli v posuzovaném trestním řízení uznáni vinnými ze spáchání trestného činu) je význam řízení natolik nízký, že zpravidla (pokud nenastanou další okolnosti jako průtahy a vícero pochybení v postupu orgánů činných v trestní řízení) postačuje poskytnout jim zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017). V případě zastavení trestního stíhání z důvodu, že trest, ke kterému může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který již byl pro jiný trestný čin obviněnému uložen nebo který jej podle očekávání postihne, však takové automatické snížení významu řízení pro poškozeného Nejvyšší soud nedovodil. V každém takovém případě však bude nezbytné zabývat se individuálními okolnostmi dané věci a vypořádat se s tím, zda s ohledem na paralelně probíhající závažnější trestní stíhání, příp. již odsouzení, nedošlo ke snížení významu posuzovaného trestního řízení pro žalobce, příp. v jakém rozsahu, jak je uvedeno výše.
35. Vzhledem k tomu, že se jak odvolací soud, tak i soud prvního stupně otázkou vlivu souběžně probíhajícího trestního řízení, resp. odsouzení žalobce, pro které nakonec došlo k zastavení posuzovaného trestního řízení, na význam tohoto řízení pro žalobce nezabývaly, ačkoliv tato skutečnost (existence souběžného trestního řízení) byla mezi účastníky od počátku nesporná a žalovaná na podstatné snížení významu posuzovaného trestního řízení z tohoto důvodu opakovaně poukazovala, je jejich právní posouzení věci neúplné, a tedy nesprávné.
36. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad však žalovaná (kromě tvrzené nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu) netvrdila a nepodávají se ani z obsahu soudního spisu. Pokud žalovaná namítala, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s jejími námitkami, jak mu ukládá nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1167/17 (citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz), tedy že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, tak s tímto závěrem se Nejvyšší soud neztotožňuje, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, jakými úvahami se odvolací soud při jeho vydání řídil, jakož i to, že se v něm odvolací soud vypořádal i se všemi námitkami žalované (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1167/17, nebo ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07). Přezkoumatelnost napadeného rozsudku vyplývá i z obsahu podaného dovolání, v němž žalovaná byla zjevně schopna na závěry odvolacího soudu relevantně reagovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4430/2013).
37. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v napadené části jeho výroku I, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, ohledně uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 92 250 Kč s příslušenstvím, a dále v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení, a to v části výroku I, kterou byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně, a ve výroku II [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které byl částečně zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také pro rozsudek soudu prvního stupně a ve věci bude nadto potřeba zopakovat či provést další dokazování, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a v navazujícím výroku III o náhradě nákladů řízení a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
38. Při novém projednání věci soud prvního stupně nárok žalobce ve zrušeném rozsahu nově posoudí, případně i na základě zopakovaného či doplněného dokazování, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou a závěry Nejvyššího soudu. Dospěje-li soud prvního stupně k závěru, že souběžně probíhající trestní stíhání, resp. odsouzení žalobce v něm, mělo podstatný vliv na význam posuzovaného trestního stíhání pro žalobce, zohlední tuto skutečnost při úvaze o přiměřené formě a výši zadostiučinění, a to v rámci aplikace kritéria uvedeného v § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk. Rovněž se bude soud prvního stupně s ohledem na výše uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu (zejm. v odstavcích 24 a 25 odůvodnění tohoto rozsudku) za účelem posouzení významu předmětného trestního stíhání pro žalobce zabývat i tím, jak skončila nezastavená část trestního stíhání žalobce, o které byl příslušný rozhodovat krajský soud, a zda byl žalobce ze spáchání některého z původně stíhaných skutků uznán vinným či nikoliv.
39. Soudy nižších stupňů jsou v dalším řízení vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
40. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-