// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci 21.06.2022
Nepřiměřená délka řízení o uznání zahraničního vzdělání
I. To, zda je určité základní právo či svoboda předmětem (správního) řízení či zda takové řízení svým předmětem spadá do působnosti takového práva či svobody, je třeba poměřovat tím, může-li výsledek takového řízení (zpravidla ve formě individuálního aktu aplikace práva) zasáhnout podstatu či smysl základního práva či svobody nebo může-li jím být potenciálně výkon základního práva nebo svobody v konkrétním případě omezen či jinak ovlivněn. Přitom je nutno uvést, že podstatou základního práva nebo svobody je myšleno to, na čem je základní právo či svoboda založeno a smyslem je to, k čemu slouží. Je zřetelné, že při zodpovězení otázky, zda určité řízení svým předmětem spadá do působnosti základního práva či svobody chráněného Listinou základních práv a svobod („Listina“), je vymezen široký interpretační prostor. Vždy je též třeba přihlédnout i ke konkrétním okolnostem individuálního případu a nelze vyloučit, že k zásahu do základního práva dojde v důsledku vedení určitého řízení i tehdy, pokud samo toto právo nebude striktně vzato předmětem daného řízení
II. Předmět řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání či kvalifikace spadá do působnosti základního práva na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny, neboť jeho výsledek v individuálním případě determinuje, zda vzdělání získané studiem v zahraničí bude považováno za naplnění vnitrostátním zákonem stanoveného a nezbytného předpokladu (omezení) pro výkon určitého povolání či profese. Výsledek uvedeného řízení je tedy určující pro zachování podstaty a smyslu uvedeného práva, které je třeba vnímat historicky spíše jako liberální svobodu, přičemž jeho podstata spočívá v tom, že každý může (byť za splnění předem daných podmínek) svobodně rozhodnout o své profesní realizaci a způsobu obstarávání si obživy, a jeho smysl záleží zejména (nikoliv výhradně) v zajištění rovného přístupu k výkonu povolání jako dlouhodobého zdroje obživy a prostředku rozvoje osobnosti. V tomto směru se právo na svobodnou volbu povolání též dotýká základního práva na respektování soukromého života.
Jinými slovy řečeno, zkoumané (nostrifikační) řízení svým předmětem zasahuje do oblasti svobodné volby povolání jakožto Listinou uznaného základního práva, neboť na jeho výsledku záleží, zda žadatel o uznání zahraničního vzdělání bude či nebude splňovat podmínky (či jednu z nich) pro jím zvolenou profesní dráhu jakožto zdroje obživy, případně osobní realizace.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2606/2021, ze dne 9. 3. 2022
Dotčené předpisy:
§ 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.
čl. 38 předpisu č. 2/1993 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku ve výši 240 000 Kč z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nepřiměřenou délkou řízení o její žádosti o uznání zahraničního vzdělání a kvalifikace podle § 89 odst. 1 písm. b) zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, vedeného u Západočeské univerzity v Plzni pod sp. zn. 162/08, a to za tu část řízení, která trvala od 19. 5. 2011 do 25. 1. 2019 (dále též jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 12. 2020, č. j. 12 C 31/2019-54, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 120 000 Kč (výrok I), žalobu co do dále požadované částky 120 000 Kč zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
3. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 5. 2021, č. j. 30 Co 128/2021-87, změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I tak, že žalobu ohledně částky 60 000 Kč zamítl, a ve zbylé části tento výrok potvrdil (výrok I). Ve výroku II odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně se na základě žádosti ze dne 19. 6. 2008 domáhala u Západočeské univerzity v Plzni uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace získané na Zakarpatské státní univerzitě v Užhorodě prostřednictvím Mezinárodního institutu podnikatelství a práva v Praze, s. r. o., v navazujícím magisterském studijním programu/oboru Právo, právní věda. Toto řízení bylo vedeno pod sp. zn. 162/08. Rozhodnutím ze dne 20. 8. 2008 Západočeská univerzita v Plzni žádosti žalobkyně plně vyhověla, avšak na základě žaloby podané Nejvyšší státní zástupkyní dne 29. 6. 2010 Krajský soud v Plzni rozhodnutí Západočeské univerzity v Plzni ze dne 20. 8. 2008 zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení, a to z důvodu nepřezkoumatelnosti. Následně bylo řízení přerušeno od 11. 12. 2013 do 10. 7. 2014 a dne 1. 8. 2014 vydala Západočeská univerzita v Plzni rozhodnutí, kterým byla žádost žalobkyně o uznání zamítnuta, přičemž k odvolání žalobkyně žalovaná toto rozhodnutí zrušila a věc vrátila Západočeské univerzitě v Plzni k novému projednání. Rozhodnutím ze dne 24. 6. 2016 Západočeská univerzita v Plzni řízení o žádosti žalobkyně zastavila a i toto rozhodnutí bylo k odvolání žalobkyně zrušeno rozhodnutím žalované ze dne 26. 1. 2017 a věc byla vrácena uvedené univerzitě k novému projednání. O žádosti žalobkyně rozhodla Západočeská univerzita v Plzni znovu dne 3. 10. 2018 tak, že tuto žádost opět zamítla. Toto rozhodnutí bylo k odvolání žalobkyně potvrzeno rozhodnutím žalované ze dne 18. 1. 2019.
5. Soud prvního stupně nejdříve uzavřel, že na posuzované správní řízení dopadá čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášena sdělením federálního Ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.) – dále jen „Úmluva“. Nebylo totiž sporné, že v daném řízení se jednalo o právo, které bylo opravdové a vážné a že toto právo mělo svůj základ ve vnitrostátním právu. Rovněž třetí podmínka nezbytná pro aplikaci čl. 6 Úmluvy spočívající v tom, že se jednalo o právo civilní povahy, byla naplněna, neboť mělo bezprostřední dopad na možnost získání adekvátního zaměstnání na trhu práce v závislosti na dosažené úrovni vysokoškolského vzdělání s přirozeným dopadem do majetkové sféry žadatelky z hlediska výše dosahovaných příjmů. Soud prvního stupně tedy na základě § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „OdpŠk“, a závěrů stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), vycházel z prokázané celkové délky řízení 7 let a 8 měsíců, přičemž tuto délku považoval ze nepřiměřenou. Za takového stavu se vznik nemajetkové újmy na straně poškozeného předpokládá a v zásadě je namístě poskytnout peněžité zadostiučinění. Na základě podrobného zhodnocení kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk dospěl soud prvního stupně k závěru o přiměřeném peněžitém zadostiučinění ve výši 120 000 Kč.
6. Odvolací soud ve věci nenařídil jednání, neboť odvolání žalované bylo podáno pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci, a vyšel proto ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
7. Odvolací soud považoval za správné úvahy soudu prvního stupně stran aplikovatelnosti čl. 6 Úmluvy na posuzované správní řízení, přičemž ve vztahu k naplnění kritéria soukromoprávní povahy projednávaného práva uvedl, že výsledek řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace má bezprostřední dopad do možností výkonu zaměstnání či povolání žadatele včetně dopadu do jeho majetkové sféry. Jako irelevantní označil odvolací soud poukaz žalované na veřejnoprávní povahu řízení, neboť pojem civilního práva či závazku ve smyslu čl. 6 Úmluvy je třeba chápat autonomně ve smyslu interpretace Úmluvy v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“), tedy nezávisle na tom, zda je právo či závazek v rámci vnitrostátního práva považováno za soukromoprávní či veřejnoprávní. Odvolací soud rovněž doplnil, že nezbytnost aplikace ustanovení § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk na daný případ vyplývá i z toho, že řízením o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání či kvalifikace je bezprostředně dotčeno ústavně garantované právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., jako součást ústavního pořádku České republiky (dále jen „Listina“), což platí zvláště v případě právnického vzdělání, neboť to představuje nutnou podmínku a vstupní bránu do řady právnických profesí. Odvolací soud rovněž odmítl názor žalované, že žalobkyně nemohla mít legitimní očekávání, že její žádosti o uznání vzdělání bude vyhověno, a že tudíž byla vyvrácena presumpce vzniku nemajetkové újmy. Absenci stavu nejistoty ohledně výsledků řízení totiž nelze dovozovat ze samotné skutečnosti, že žalobkyně byla v řízení nakonec neúspěšná, přičemž nešlo o situaci, kdy by žalobkyni byl výsledek řízení dopředu znám. Odvolací soud se dále ztotožnil se soudem prvního stupně ohledně výše základní částky finanční kompenzace, avšak odlišně posoudil kritéria rozhodná pro zvýšení či snížení této částky (§ 31a odst. 3 písm. b/ až e/ OdpŠk). V konečném důsledku pak dospěl k částce 60 000 Kč jakožto adekvátnímu peněžitému zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v obou výrocích dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že rozsudek odvolacího soudu závisí na zodpovězení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Byť tato otázka není výslovně v dovolání formulovaná, z obsahu jednoznačně vyplývá, že žalovaná dovolacímu soudu pokládá dotaz, zda řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace podle § 89 zákona o vysokých školách spadá pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy, potažmo zda se toto řízení bezprostředně dotýká práva garantovaného Listinou.
9. S právními závěry odvolacího soudu žalovaná nesouhlasí, neboť podle jejího názoru žádné konkrétní právo civilní povahy se v posuzovaném řízení neřešilo, a to i když je v úvahu brán autonomní výklad Úmluvy. V případě uznání zahraničního vzdělání a kvalifikace je totiž evidentní zájem státu na tom, aby nebyla uznávána ta vzdělání, která nesplňují esenciální podmínku rovnocennosti. Stát tím chrání obyvatelstvo před výkonem povolání osobami, které nedosáhly potřebného vzdělání. Obdobný případ nebyl posuzován ani v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva a posuzované řízení není možné přiřadit ani k jiným řízením s odlišným předmětem, jež do působnosti čl. 6 Úmluvy spadají. Rovněž tak podle žalované právo na uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání nemá ústavněprávní základ, neboť není jakkoliv podřazeno právu na vzdělání podle čl. 33 odst. 1 Listiny, nýbrž stojí vedle něj a je pouze zákonné povahy. Posuzované řízení taktéž postrádá bezprostřední souvislost s právem na svobodnou volbu povolání, přičemž nelze setrvat na závěru, že cokoliv mající byť jen vzdálenou souvislost s uvedeným právem, je založeno na ústavněprávním základě nebo je jím bezprostředně dotčeno. Dovolatelka nadto z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, dovozuje, že není postačující bezprostřední dotčení ústavně garantovaného práva, nýbrž takové právo musí být přímo předmětem řízení.
10. Konečně dovolatelka brojí i proti závěru odvolacího soudu, že na straně žalobkyně došlo ke vzniku nemajetkové újmy. Žalobkyně totiž nemohla být v nejistotě o tom, zda bude moci vykonávat právnické povolání na základě neplatného diplomu, kteroužto skutečnost mohla zjistit již z přípisu žalované ze dne 23. 5. 2017. Nadto informace, že studiem na Zakarpatské státní univerzitě nebylo možno dosáhnout právnického vzdělání rovnocenného se vzděláním získaným na právnických fakultách českých veřejných vysokých škol, byla opakovaně zveřejněna v médiích.
11. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se zamítá žaloba, prostřednictvím níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 120 000 Kč, a zároveň aby dovolací soud uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 3 300 Kč.
12. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaná nespecifikuje, která konkrétní otázka hmotného práva má být dovolacím soudem vyřešena, nadto považuje dovolání za nedůvodné. Žalobkyně je přesvědčena o správnosti závěru, že posuzované správní řízení spadá pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Žalobkyně na základě požadované nostrifikace chtěla dosáhnout odpovídajícího zaměstnání v celém oboru práva, zejména pak v advokacii, přičemž měla a má za to, že právo na uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace spadá pod právo na vzdělání. Předmětem posuzovaného řízení navíc bylo ústavně garantované právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, neboť na jeho výsledku záviselo, zda bude žalobkyně moci v České republice vykonávat některou z právnických profesí, a vztahoval se tak na něj i čl. 38 Listiny. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 297/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání bylo podáno včas a za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
15. Dovolací soud dospěl k závěru, že žalovaná není osobou oprávněnou k podání dovolání proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn žalobě vyhovující výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že žaloba byla co do částky 60 000 Kč zamítnuta, neboť v této části bylo žalované vyhověno a v jejích poměrech tak nedošlo ke vzniku újmy, natož újmy, která by byla odstranitelná tím, že dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v této části zruší nebo změní (viz zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004, uveřejněný pod č. 45/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). V této části je tedy dovolání subjektivně nepřípustné, a Nejvyšší soud je proto v téže části odmítl výrokem II tohoto rozsudku.
16. Ve zbylém rozsahu je možné uzavřít, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, dovolání obsahuje náležitosti vyžadované zákonem včetně vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a důvodu, pro který bylo podáno. Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Námitka dovolatelky, že na straně žalobkyně nedošlo ke vzniku nemajetkové újmy, neboť žalobkyně nemohla být po dobu posuzovaného řízení v nejistotě, zda bude moci vykonávat právnické povolání na základě neplatného diplomu, nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže uzavřel, že presumpce vzniku nemajetkové újmy na straně žalobkyně nebyla vyvrácena tím, že žalobkyně byla nakonec ve správním řízení neúspěšná a že se nejednalo o tu výjimečnou situaci, kdy žalobkyni musel být výsledek posuzovaného řízení dopředu znám (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015, uveřejněný pod č. 126/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Jsou-li pak tyto závěry odvolacího soudu zpochybňovány poukazem na žalovanou tvrzené skutkové okolnosti případu, jedná se o nezpůsobilý dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť tím žalovaná brojí proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoliv proti jeho právnímu posouzení.
20. Nicméně, jak již konstatováno výše, z obsahu dovolání žalované jednoznačně vyplývá, že má dovolací soud posoudit též otázku, zda řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace podle § 89 zákona o vysokých školách spadá pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy, potažmo zda se toto řízení bezprostředně dotýká práva garantovaného Listinou, a zda lze proto případně zjištěnou nepřiměřenou délku tohoto řízení považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk. Touto otázkou se ve své dosavadní rozhodovací činnosti dovolací soud meritorně nezabýval, tudíž dovolání bylo v této části podle § 237 o. s. ř. shledáno přípustným.
IV. Důvodnost dovolání
21. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk „stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.“
22. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny „každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.“
23. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy „každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.“
24. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uveřejněném pod č. 113/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, vyslovil, že „závěr, že nepřiměřená délka správního řízení způsobila účastníku řízení nemajetkovou újmu, je dán, jde-li ve správním řízení o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku v jeho poměrech, má-li toto právo nebo závazek základ ve vnitrostátním právu a je-li soukromoprávní povahy.“ V témže rozhodnutí se Nejvyšší soud ztotožnil se závěrem obsaženým v několika rozhodnutích ESLP, totiž že „pro aplikovatelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy nestačí slabý vztah předmětného sporu k civilním právům a závazkům stěžovatelů, nýbrž výsledek řízení musí být pro tato práva a závazky určující, jinými slovy musí se týkat jejich existence, rozsahu nebo podmínek výkonu“ (srov. rozsudek ESLP ze dne 23. 6. 1981, ve věci Le Compte, Van Leuven a De Meyere proti Belgii, stížnost č. 6878/75 a č. 7238/75, nebo rozsudek ESLP ze dne 2. 2. 2010, ve věci Krosta proti Polsku, stížnost č. 36137/04). Konečně Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku potvrdil, že „na ta správní řízení, která věcně nespadají pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a jejichž předmětem je základní právo či svoboda, nelze aplikovat § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk a posuzovat tak přiměřenost jejich délky.“
25. Od posledně uvedeného závěru se však Nejvyšší soud v reakci na nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, odklonil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, jenž byl uveřejněn pod č. 45/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, s následující právní větou: „Právo na projednání věci v přiměřené době, které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základní práv a svobod, mají i účastníci správních řízení, na něž dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, a to bez ohledu na to, zda na dané správní řízení navazoval soudní přezkum.“
26. Vzhledem k těmto závěrům Nejvyššího soudu (a potažmo též Ústavního soudu) je tak nutno se v této věci zabývat nikoliv tím, zda posuzované řízení spadá pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nýbrž toliko otázkou, zda posuzované (nostrifikační) řízení je řízením, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda (viz obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020).
27. Na tomto místě je třeba připomenout, že Ústavní soud ve vztahu k předmětné problematice v bodu 44 výše zmíněného nálezu sp. zn. II. ÚS 570/20 uvedl výslovně následující: „Listina nicméně neumožňuje výkladem vyprázdnit obsah některého ze základních práv (srov. čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož musí být při užívání ustanovení o mezích základních práv šetřeno jejich podstaty a smyslu). Proto je třeba dovodit, že na správní řízení, jejichž předmět spadá do působnosti některého ze základních práv, se vztahuje právo na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny.“
28. Dovolací soud zastává názor, že to, zda je určité základní právo či svoboda předmětem (správního) řízení či zda takové řízení svým předmětem spadá do působnosti takového práva či svobody, je třeba poměřovat tím, může-li výsledek takového řízení (zpravidla ve formě individuálního aktu aplikace práva) zasáhnout podstatu či smysl základního práva či svobody nebo může-li jím být potencionálně výkon základního práva nebo svobody v konkrétním případě omezen či jinak ovlivněn. Přitom je nutno uvést, že podstatou základního práva nebo svobody je myšleno to, na čem je základní právo či svoboda založeno a smyslem je to, k čemu slouží (viz např. FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 90). Je zřetelné, že při zodpovězení otázky, zda určité řízení svým předmětem spadá do působnosti základního práva či svobody chráněného Listinou, je vymezen široký interpretační prostor. Vždy je též třeba přihlédnout i ke konkrétním okolnostem individuálního případu a nelze vyloučit, že k zásahu do základního práva dojde v důsledku vedení určitého řízení i tehdy, pokud samo toto právo nebude striktně vzato předmětem daného řízení (srov. právo na informační autonomii a zásah do něj v důsledku daňové kontroly v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020).
29. Ve smyslu právě uvedeného nelze než souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že předmět řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání či kvalifikace spadá do působnosti základního práva na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny, neboť jeho výsledek v individuálním případě determinuje, zda vzdělání získané studiem v zahraničí bude považováno za naplnění vnitrostátním zákonem stanoveného a nezbytného předpokladu (omezení) pro výkon určitého povolání či profese. Výsledek uvedeného řízení je tedy určující pro zachování podstaty a smyslu uvedeného práva, které je třeba vnímat historicky spíše jako liberální svobodu, přičemž jeho podstata spočívá v tom, že každý může (byť za splnění předem daných podmínek) svobodně rozhodnout o své profesní realizaci a způsobu obstarávání si obživy, a jeho smysl záleží zejména (nikoliv výhradně) v zajištění rovného přístupu k výkonu povolání jako dlouhodobého zdroje obživy a prostředku rozvoje osobnosti. V tomto směru se právo na svobodnou volbu povolání též dotýká základního práva na respektování soukromého života, kterak zdůraznil ESLP v rozsudku ze dne 28. 5. 2009, ve věci Bigaeva proti Řecku, stížnost č. 26713/05, § 24 až 25, nebo Ústavní soud v nálezu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 443/16, § 26 až 29.
30. Jinými slovy řečeno, zkoumané (nostrifikační) řízení svým předmětem zasahuje do oblasti svobodné volby povolání jakožto Listinou uznaného základního práva, neboť na jeho výsledku záleží, zda žadatel o uznání zahraničního vzdělání bude či nebude splňovat podmínky (či jednu z nich) pro jím zvolenou profesní dráhu jakožto zdroje obživy, případně osobní realizace.
31. Na tomto závěru nemění nic ani argumentace dovolatelky, že v případě uznání zahraničního vzdělání a kvalifikace je dán evidentní zájem státu na tom, aby nebyla uznávána ta vzdělání, která nesplňují esenciální podmínku rovnocennosti, a že tím stát chrání obyvatelstvo před výkonem povolání osobami, které nedosáhly potřebného vzdělání. Úkolem soudu v kompenzačním řízení, v němž se jedná o odškodnění újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, totiž není posoudit či přehodnotit správnost závěru spočívajícího v tom, že žalobkyni coby žadatelce o uznání cizozemského vzdělání bylo či nebylo vyhověno, a zda tím příslušný orgán adekvátně dostál svým zákonem svěřeným úkolům, nýbrž posoudit, zda takové řízení z hlediska svého předmětu mohlo či nemohlo zasáhnout do základních práv či svobod žalobkyně, a zda je proto jeho celkovou délku možno eventuálně podřadit pod pojem nesprávného úředního postupu podle § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk. Ostatně skutečnost, že ve správním řízení je též šetřen určitý veřejný zájem (což lze u většiny z nich předpokládat), ještě samo o sobě nemůže vést k závěru, že takové řízení může trvat neomezeně dlouhou dobu.
32. Bylo-li dovolání shledáno přípustným, přihlédne dovolací soud též k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř). Dovolatelka žádnou vadu řízení netvrdila a z obsahu spisu se žádné takové vady nepodávají.
33. Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a proto dovolání žalované v rozsahu, v němž nebylo odmítnuto, podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
34. S ohledem na výsledek dovolacího řízení je žalovaná povinna nahradit žalobkyni náklady tohoto řízení (srov. § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.), jež sestávají z odměny advokáta v částce 3 100 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrady hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrady v částce 714 Kč (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.).
Autor: -mha-