// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci 10.09.2019
Náhrada účelně vynaložených nákladů na obhajobu
Neskončí-li trestní stíhání osoby, proti které bylo vedeno pro několik skutků spáchaných v souběhu pravomocným odsouzením za skutek, za nějž hrozil nejvyšší trest, a tento skutek byl rozhodný pro výpočet odměny obhájce dle § 12 odst. 5 advokátního tarifu, jde v řízení dle zák. č. 82/1998 Sb. o náhradu účelně vynaložených nákladů za takové zastupování bez jejího snížení za skutky, za jejichž spáchání osoba byla odsouzena.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1415/2019, ze dne 11. 6. 2019
Dotčené předpisy:
§ 31 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 12 odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25. 1. 2018, č. j. 13 C 185/2016 – 210, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 109 843 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), žaloba byla zamítnuta co do nároku na zaslání písemné omluvy v konkrétním znění (výrok II) a žalované byla uložena povinnost nahradit žalobci na nákladech řízení částku ve výši 35 983 Kč (výrok III).
2. O odvolání žalované bylo toto rozhodnutí změněno v záhlaví uvedeným rozsudkem odvolacího soudu tak, že byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do částky 11 706 Kč potvrzen a co do částky 98 137 Kč změněn tak, že se žaloba zamítá (výrok I), žalobci byla uložena povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 997 Kč (výrok II), „žalobce je povinen zaplatit žalované na poměrnou náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu 78 % částku 702 Kč“ (výrok III) a žalobci byla uložena povinnost zaplatit soudní poplatek za odvolání ve výši 4 907 Kč (výrok IV).
3. Žalobou ze dne 13. 6. 2016 se žalobce domáhal náhrady škody ve výši 154 589 Kč, písemné omluvy a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 200 000 (co se týče posledního nároku, vzal žalobce žalobu v tomto rozsahu částečně zpět), která mu měla vzniknout v příčinné souvislosti s trestním stíháním žalobce, které neskončilo jeho odsouzením, tedy ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“),
4. Mezi účastníky nebylo sporu o skutkových okolnostech věci, soud nalézací i odvolací proto vyšly z následujícího. Trestní stíhání proti žalobci bylo zahájeno dne 4. 1. 2012 usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Územního odboru Nový Jičín, přičemž byl žalobce obviněn ze spáchání (1) trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen jako „tr. zák.“) v jednočinném souběhu s trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 tr. zák. v období od 28. 3 do 27. 6. 2006, (2) trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1 a 2 tr. zák., který měl být spáchán dne 28. 4. 2008, (3) trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 a 3 tr. zák., který měl být spáchán dne 12. 8. 2009, (4) zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen jako „TZ“), v jednočinném souběhu s přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 TZ, jenž měl být spáchán dne 27. 10. 2010, a (5) přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) TZ v jednočinném souběhu s přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 a 3 TZ, které měl žalobce spáchal společně s dalším obviněným dne 12. 11. 2010. Nejvyšší trestní sazbou byl žalobce ohrožen pro skutek spáchaný v roce 2006. Ohledně skutků 1, 2 a 5 byl žalobce obžaloby zproštěn, ve zbylých skutcích byl žalobce uznán vinným a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen.
5. Okresní soud v Novém Jičíně konstatoval, že nárok na náhradu škody vzniká i v případě, kdy je obžalovaný zproštěn obžaloby byť jen jednoho ze skutků, ze kterých byl obžalován, a to v takové výši, která představuje vzniklé náklady nutné obhajoby pro ten konkrétní skutek. Ve svém právním posouzení se odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1325/2004, přičemž vypracoval přehled úkonů a náhrad hotových výdajů, jejichž náhradu žalobci přiznal. Návrh na uložení povinnosti žalované se písemně žalobci omluvit byl jako nedůvodný zamítnut, neboť písemnou omluvu již žalovaná dle mínění soudu v dostatečné podobě poskytla.
6. Odvolací soud nesouhlasil s právním posouzením soudu prvního stupně a taktéž s odkazem na shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu konstatoval, že žalobci náleží náhrada škody spočívající v nákladech obhajoby, je však třeba rozlišit, jaká její část připadá na každý samostatný skutek, resp. že náhrada žalobci náleží ve výši rozdílu sazeb odměny obhájce za trestné činy a přečiny, za které byl odsouzen či naopak zproštěn. Soud následně citoval usnesení Vrchní soudu v Praze sp. zn. 7 To 150/2012, které se vyjadřovalo k povinnosti nahradit odměnu ustanovenému obhájci dle § 152 odst. 1 b) zákona č. 141/1960 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, v tom smyslu, že soud rozhodující o povinnosti k náhradě nákladů odměny a hotových výdajů uhrazených ustanovenému obhájci státem dle § 152 odst. 1 písm. b) t. ř. sníží tuto povinnost zpravidla podle poměru sazeb mimosmluvní odměny stanovených pro jednotlivé trestné činy za jeden úkon právní služby a teprve v případě, že by tento postup byl pro odsouzeného zjevně nespravedlivý, lze při snížení náhradové povinnosti použít i jiná kritéria. Odvolací soud z tohoto rozhodnutí dovodil, že není žádného legitimního důvodu, aby z hlediska nákladů vynaložených na obhajobu byl zvýhodněn odsouzený, který je s ohledem na své poměry schopen si sám uhradit náklady na jím zvoleného obhájce, oproti odsouzenému, jemuž byl jako nemajetnému obhájce ustanoven na náklady státu, po němž stát následně vymáhá v souladu s § 152 t. ř. část nákladů na jeho obhajobu. Dále soud druhého stupně uvedl, že se žalobce obhájce nevzdal ani v případě skutků, jež nesplňovaly kritéria nutné obhajoby a byly vyloučeny k samostatnému projednání (byť byla tato řízení následně opět sloučena v jedno).
7. Odvolací soud tedy uzavřel, že náleží-li za obhajobu v trestním řízení pro trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. c) tr. zák. odměna advokáta za jeden úkon právní služby v částce 2 300 Kč za úkon dle § 10 odst. 3 písm. c) a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen jako „AT“), a u trestných činů, za které byl žalobce pravomocně odsouzen dle § 10 odst. 3 písm. b) a § 7 bodu 4 AT, částka za úkon právní služby činí 1 500 Kč, pak rozdíl těchto sazeb představuje škodu vzniklou žalobci v posuzovaném případě částečného zproštění obžaloby. Následně soud provedl propočet všech úkonů a náhrad hotových výdajů s tím, že žaloba je důvodná co do částky 53 306 Kč, avšak žalovaná v průběhu řízení uhradila žalobci částku ve výši 41 600 Kč, proto žalobě vyhověl v částce 11 706 Kč. Nově bylo pak rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která nebyla v judikatuře dovolacího soudu doposud řešena. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. S ohledem na níže uvedené žalobce navrhuje, aby bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc vrácena Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
9. Žalobce napadá rozhodnutí odvolacího soudu v otázce posouzení výše náhrady škody, která spočívá v nákladech vynaložených osobou trestně stíhanou za několik skutků spáchaných v souběhu, přičemž je tato osoba následně zproštěna obžaloby (neodsouzena) za trestný čin, s nímž zákonodárce pojí nejvyšší trestní sazbu hrozící obžalovanému. Tvrdí, že s ohledem na znění § 12 odst. 5 AT platí, že při obhajobě v trestním řízení vedeném pro trestné činy spáchané v souběhu náleží advokátovi pouze odměna stanovená pro trestný čin s nejvyšší sazbou. Dochází tedy ke konzumaci výše odměny pro méně závažné skutky bez ohledu na to, kolik těchto skutků je. Dané ustanovení nehovoří o sčítání či poměřování výší odměn, není tedy rozhodné, zda bylo trestní stíhání vedeno i pro další méně závažné trestné činy. Žalobce tedy tvrdí, že nárok na náhradu škody je dán v takové výši, která představuje náklady obhajoby vzniklé pro skutek, dle kterého byla stanovena výše odměny advokáta dle § 12 odst. 5 AT, jelikož takovou odměnu si jeho právní zástupce účtoval, žalobce ji zaplatil a jeho majetek se v této částce snížil, tedy mu vznikla škoda.
10. Dále žalobce kritizuje argumentaci odvolacího soudu, která se odkazovala na § 152 t. ř., neboť postavení žalobce jako osoby (částečně) zproštěné obžaloby a odsouzeného, jemuž jsou uloženy k úhradě státem vynaložené náklady na jeho obhajobu, jsou diametrálně odlišná. Nesouhlasí taktéž s úvahami krajského soudu týkajících se nutné obhajoby a napadá způsob propočtu, který odvolací soud zvolil (nezohlednění zproštění obžaloby nejen v nejzávažnějším skutku, ale též několika méně závažných skutcích).
11. Žalovaná navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání, neboť se ztotožnila s právním posouzení obsaženém v rozsudku odvolacího soudu. Principy odškodnění, které v něm byly uvedeny, považuje za správné, spravedlivé a souladné s judikaturou Nejvyššího soudu (zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1325/2004).
III. Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
7. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky náhrady škody spočívajících v nákladech vynaložených na obhajobu v trestním stíhání, které neskončilo odsouzením obžalovaného (v tomto řízení žalobce), jelikož se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
11. Dovolání je důvodné.
12. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.
13. Dle § 8 OdpŠk platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem.
14. Základní principy náhrady škody jsou v OdpŠk upraveny v § 31 dle kterého platí, že náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu (odst. 1). Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. (odst. 2) Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (odst. 3).
15. Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 35/1991; rozsudek ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1813
16. Oba účastníci i oba soudy, které ve věci rozhodovaly, se odkazovaly na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1325/2004. Dovolací soud zde konstatoval, že okolnost, zda trestní stíhání skončilo zprošťujícím rozsudkem, je třeba posuzovat ke každému jednotlivému skutku samostatně bez ohledu na to, že o více skutcích téhož obžalovaného bylo rozhodováno ve společném řízení. Dle tehdy účinného znění § 12 odst. 4 AT (znění do novelizace zákonem č. 276/2006 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 9. 2006), platilo, že: „[J]de-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob anebo jde-li o obhajobu v trestním řízení vedeném pro trestné činy spáchané ve vícečinném souběhu, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu nebo za každý takto stíhaný trestný čin mimosmluvní odměna snížená o 20 %.“ Jinými slovy, dle tehdejší právní úpravy náležela advokátovi za každý ze společně stíhaných trestných činů odměna snížená o 20 %. Z této koncepce pak Nejvyšší soud dovodil, že pokud AT přiznává obhájci nárok na odměnu za každý stíhány trestný čin (úkon) zvlášť, vznikne obžalovanému (v odškodňovacím řízení žalobci) nárok na náhradu škody ve výši odpovídající nákladům vynaloženým na jeho obhajobu v rozsahu skutků, vůči nimž byl obžaloby zproštěn (resp. stíhání neskončilo pravomocným odsouzením).
17. Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno 4. 1. 2012, tedy po účinnosti zákona č. 276/2006 Sb., kterým byl novelizován AT, mimo jiné i ustanovení § 12, jehož odst. 5 nyní zní: „[P]ři obhajobě v trestním řízení vedeném pro trestné činy spáchané v souběhu náleží advokátovi pouze odměna stanovená pro trestný čin s nejvyšší trestní sazbou.“ Zákonodárce touto úpravou konzumoval nárok advokáta na odměny za obhajobu všech skutků, z jejichž spáchání je osoba obžalována, do jedné částky, která se odvíjí od odměny připadající k obhajobě skutku s nejvyšší trestní sazbou, tedy nárok na odměnu za obhajobu týkající se dalších trestných činů, jejichž trestní sazba je však nižší, tak vůbec nevzniká.
18. S ohledem na koncepční změnu právní úpravy proto není možné beze zbytku setrvat na závěrech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1325/2004, v části právní věty, která váže nárok na náhradu škody v podobě nákladů vynaložených na obhajobu na částku, jež je AT určena jako odměna advokáta k jednotlivým společně stíhaným skutkům.
19. K projednávané otázce se vyjádřil Nejvyšší soud ve skutkově blízké situaci v rozsudku ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5369/2017. Žalobce v citovaném rozhodnutí byl taktéž stíhán pro vícero skutků, byl však odsouzen pro skutek s nejvyšší trestní sazbou, osvobozen pro skutky méně závažné, přičemž žádal náhradu škody spočívající v nákladech vyložených na svou částečně úspěšnou obhajobu ve skutcích, které nebyly ze společně stíhaných skutků nejzávažnější. V dané věci dospěl dovolací soud k závěru, že jelikož byla odměna advokáta sloučena do jedné částky odvíjející se od obžaloby ze spáchání trestného činu (skutku) s nejvyšší trestní sazbou, tamějšímu žalobci škoda nevznikla, protože byl zproštěn obžaloby ve vztahu ke skutkům s nižší trestní sazbou a jeho obhájci proto nárok na obhajné (k těmto skutkům) vůbec nevznikl.
20. V předložené věci se však jedná o situaci opačnou. Trestní stíhání proti žalobci, které bylo vedeno pro několik skutků spáchaných v souběhu, neskončilo pravomocným odsouzením, co se týče skutku, za nějž hrozil žalobci nejvyšší trest a tento skutek byl rozhodný pro výpočet odměny obhájce ve smyslu § 12 odst. 5 AT.
21. Úvahy odvolacího soudu směřující ke komparaci náhrady škody dle OdpŠk a § 152 t. ř. nebyly přiléhavé. Krajský soud uvedl, že „není žádného legitimního důvodu, aby z hlediska nákladů vynaložených na obhajobu byl zvýhodněn odsouzený, který je s ohledem na své majetkové poměry schopen si sám uhradit náklady na jím zvoleného obhájce, a to oproti odsouzenému, jemuž byl jako nemajetnému obhájce ustanoven na náklady státu“, protože náhrada nákladů řízení státu, které jsou ukládány k úhradě obžalovanému (budoucímu dlužníku), je vystavěna na odlišných základech a při stanovení výše náhrady jsou aplikována velmi subjektivní kritéria, např. ohled na majetkové poměry odsouzeného/budoucího dlužníka, výši nákladů je možno moderovat apod. Odpovědnost státu za škodu je objektivního charakteru, není tedy možné se z ní vyvinit a stát je povinen v limitech daných OdpŠk nahradit škodu způsobenou na základě a v příčinné souvislosti s (v projednávaném případě) nezákonném rozhodnutí o zahájení trestního stíhání žalobce.
22. Dle § 31 OdpŠk zahrnuje náhrada škody takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí. Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. (odst. 1) Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování, přičemž výše této náhrady se řídí AT (odst. 3). Úvahy žalobce i odvolacího soudu týkající se nutné obhajoby proto nejsou přiléhavé, neboť by poškozenému byla nahrazena škoda v podobě účelně vynaložených nákladů, ať by se o případ nutné obhajoby jednalo či nikoli (k této otázce např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4870/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2533/2013).
23. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, jelikož je dán nárok žalobce na náhradu škody v podobě účelně vynaložených nákladů na obhajobu ve výši odpovídající § 12 odst. 5 AT bez snížení takto zjištěné částky o hodnotu úkonů odpovídajících odměně za skutky, za jejichž spáchání byl žalobce odsouzen. Lze tak uzavřít, že neskončí-li trestní stíhání osoby, proti které bylo vedeno pro několik skutků spáchaných v souběhu pravomocným odsouzením za skutek, za nějž hrozil nejvyšší trest, a tento skutek byl rozhodný pro výpočet odměny obhájce dle § 12 odst. 5 advokátního tarifu, jde o náhradu účelně vynaložených nákladů za takové zastupování bez jejího snížení za skutky, za jejichž spáchání osoba byla odsouzena.
V. Závěr
24. V rámci nového projednání odvolací soud znovu posoudí nárok žalobce ve světle shora vyložených závěrů.
25. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
26. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-