// Profipravo.cz / Řízení o dědictví 31.08.2023
Zpochybnění pravosti tzv. holografní závěti
I. Tzv. holografní závěť je soukromou listinu. Byl-li podpis na takové závěti ověřen (legalizací provedenou notářem nebo orgánem oprávněným podle zákona č. 21/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů), je třeba vzít v úvahu, že legalizační doložka uvedená na závěti je veřejnou listinou, v takovém případě lze u holografní závěti pokládat za soukromou listinu pouze text závěti a případně též údaj o dni, měsíci a roku závěti, zatímco podpis na závěti se řídí režimem veřejné listiny.
II. Dojde-li ke zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny, bude se v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 jako (nej)slabší zpravidla jevit právní důvod dědického práva osoby, která své postavení odvozuje právě a jen od takové zpochybněné závěti. Nebudou-li tu (nevyjdou-li najevo) další skutečnosti mající vliv na odkázání toho kterého z účastníků pozůstalostního řízení do řízení sporného o určení dědického práva, bude namístě odkázat k podání žaloby o určení dědického práva toho z účastníků, který se co do pravosti jiným účastníkem zpochybněné závěti ve svůj prospěch dovolává.
Tento závěr nelze vnímat jako bezvýhradný. Vzhledem k zákonodárcem užitým obecným formulacím v ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s. „se jeví“ a „se zřetelem k okolnostem případu“ je zřejmé, že jde o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o právní normu, jejíž hypotéza není stanovena (do všech podrobností) přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu (soudnímu komisaři), aby sám podle svého uvážení s přihlédnutím ke zjištěným okolnostem v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle formy závěti tak může být v konkrétní věci významný např. její obsah, způsob jejího předložení, osoba, která ji předložila, či způsob, jakým byla listina popřena, zda se tak stalo paušálně nebo na základě konkrétní skutkové argumentace.
Z uvedeného vyplývá, že závěr o (nej)slabším právním důvodu dědického práva osoby, která své postavení odvozuje od zpochybněné holografní závěti se může uplatnit pouze tehdy, nebudou-li v řízení o pozůstalosti zjištěny další (významné) skutečnosti mající vliv na odkázání toho kterého z účastníků pozůstalostního řízení do řízení sporného. V konkrétní věci bude proto vždy nezbytné přihlédnout ke všem skutečnostem, které v pozůstalostním řízení vyjdou při vyšetřování dědických práv soudem (soudním komisařem) najevo a vyhodnotit jejich význam pro úvahu, čí dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší a kterého z účastníků pozůstalostního řízení odkázat k podání žaloby o určení dědického práva.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2012/2022, ze dne 20. 6. 2023
Dotčené předpisy:
§ 565 o. z.
§ 1672 o. z.
§ 168 zák. č. 292/2013 Sb.
§ 170 odst. 1 zák. č. 292/2013 Sb.
Kategorie: dědění; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Řízení o pozůstalosti po M. S., zemřelém dne 24. 3. 2021, bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Jindřichově Hradci dne 31. 3. 2021, č. j. 21 D 154/2021-3. Provedením úkonů v řízení byla pověřena jako soudní komisařka Mgr. B. Ž., notářka v J. H. (§ 102 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních).
V průběhu řízení o pozůstalosti vyšlo o dědickém právu po zůstaviteli najevo, že zákonná dědická posloupnost svědčí v první dědické skupině účastnici 1) - manželce zůstavitele a účastníkům 2) až 4) - dětem zůstavitele. V rámci předběžného šetření dne 28. 4. 2022 účastnice 1 předložila soudu (soudnímu komisaři) zalepenou obálku formátu A5, kterou nalezla (podle svého tvrzení) v „náprsní kapse pánského obleku připraveného zůstavitelem pro jeho poslední cestu“. V obálce byla vložena ručně psaná listina, označená jako „vlastnoruční závěť“ zůstavitele. Podle ověřovací doložky pro legalizaci č. 5/1195/13 vyhotovené Městským úřadem v Jindřichově Hradci dne 20. 5. 2013 na připojené listině zůstavitel listinu vlastnoručně podepsal dne 20. 5. 2013. Podle této závěti zůstavitel „přenechal“ účastníkům svůj majetek, který mezi ně rozdělil způsobem popsaným v listině.
Účastnice 3) sdělila ve svém podání ze dne 20. 5. 2022 soudu (soudními komisaři), že písmo na listině a na obálce není podle jejího názoru „totožné“ a podle přesvědčení pozůstalé dcery není závěť napsána „vlastní rukou“. K porovnání písma připojila zůstavitelem napsaný pohled ze září 2011 a zůstavitelem psané poznámky k pojistné smlouvě a uvedla, že „oproti závěti je v těchto písemnostech jinak psáno písmeno z, písmeno r, číslice 5, číslice 4, celé číslo domu 573 a další“, že „jinak je psáno i číslo automobilu XY (v závěti XY)“ a že v závěti je též uveden text „a zbitek“, ačkoliv zůstavitel „pracoval jako redaktor a jistě by v závěti neučinil takovou hrubou chybu. Podle přesvědčení účastnice 3) a účastnice 1) „nebylo nikdy úmyslem zůstavitele odkázat téměř veškerý majetek“ účastníkovi 4), který „žil po dobu cca 40 let v USA, stýkal se s ním pouze sporadicky a naposledy s ním byl v roce 2013“, naopak „deklaroval, že si přeje, aby majetek zůstal rozdělen rovným dílem mezi manželku a všechny jeho děti“.
Při projednávání dědictví při jednání konaném u soudního komisaře dne 13. 1. 2021 soudní komisař – podle obsahu protokolu o jednání – poučil účastníky o možnosti „popřít pravost závěti či namítnout neplatnost této závěti ve smyslu § 1673 občanského zákoníku“. Na vyzvání, aby se „k závěti vyjádřili“, účastnice 1), 2) a 3) „neuznaly závěť za pravou a platnou“ a účastník 4) „uznal závěť zůstavitele za pravou a platnou“. V protokolu o jednání není uvedena žádná skutečnost, kterou by účastníci 1), 2) a 4) uvedli jako podklad pro své právní závěry o „pravosti a platnosti“ závěti.
Okresní soud v Jindřichově Hradci usnesením ze dne 5. 1. 2022, č. j. 21 D 154/2021-107, uložil účastnicím 1), 2) a 3), aby ve lhůtě dvou měsíců ode dne právní moci usnesení podaly u Okresního soudu v Jindřichově Hradci žalobu proti účastníkovi 4) o určení, že „tento není závětním dědicem zůstavitele ze závěti sepsané dne 20. 5. 2013“ a aby „současně o podání žaloby vyrozuměly“ soudní komisařku „zasláním kopie současně s jejím podáním u příslušného okresního soudu“; dále uvedl, že nebude-li žaloba ve stanovené lhůtě podána, platí, že spor o dědické právo byl vyřešen v neprospěch toho, kdo měl své právo uplatnit žalobou. Nejprve dovodil, že závětí podepsanou dne 20. 5. 2013, byli povoláni k dědění všichni účastníci „každý k přesně specifikovanému majetku, přičemž bylo výslovně povoleno, aby se účastníci o rozdělení majetku dohodli jinak“, že účastnice 1) až 3) „popřely“ závěť „co do pravosti a platnosti“, účastnice 3) namítla, že „listina není sepsána vlastní rukou zůstavitele“, poukázala na „pravopisnou chybu v závěti“, která neodpovídá „písařským schopnostem zůstavitele“, a uvedla, že „odlišné je i samotné písmo“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky je „sporné, zda závěť pořídil zůstavitel“ a že k podání žaloby je ustanovení podle § 170 z. ř. s. je namístě odkázat účastnice 1) až 3), jímž za situace, kdy „listina – závěť neobsahuje žádné obsahové ani formální nedostatky, je psána vlastnoručně, obsahuje datum a podpis zůstavitele, a navíc obsahuje ověřovací doložku pro legalizaci“, svědčí slabší dědické právo.
K odvolání účastnic 1) až 3) Krajský soud v Jindřichově Hradci usnesením ze dne 25. 2. 2022, č. j. 7 Co 232/2022-141, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a uvedl, že se „neuplatní úvaha podle § 565 o. z.“, otázku, „u kterého účastníka se jeví právo jako nejslabší“, je třeba posuzovat „vždy se zřetelem k okolnostem případu“, citoval přitom závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, č. j. 21 Cdo 1572/2018, a nakonec uzavřel (poukázal přitom na úředně ověřený podpis zůstavitele na závěti a zpochybnění pravosti podpisu a vůle zůstavitele odvolatelkami), že dědické právo odvolatelek je závislé „na vyvrácení existujícího dědického titulu, tj. prokázání neplatnosti závěti“ a je proto namístě „je považovat za slabší“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podaly účastnice 1) až 3) dovolání. Namítají v první řadě, že odvolací soud se odchýlil od právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2592/2021, podle něhož „v případě závěti, která není sepsána ve formě veřejné listiny, ale je sepsána ve formě listiny soukromé, je tím, jehož právo se jeví slabším, závětní dědic a závětního dědice, je tak nutno odkazovat k podání žaloby na určení dědického práva“, jedná se o soukromou listinu, i když podpis na listině byl úředně ověřen. K podání žaloby podle § 170 o. s. ř. měl být proto správně odkázán účastník 4), který dovolává této závěti jako titulu k dědění. Účastnice 1), 2) a 3) navrhly, aby dovolací soud napadené usnesení a usnesení soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Účastník 4) uvedl, že „je mu znám právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v rozsudku sp. zn. 24 Cdo 2592/2021“, a že již v řízení vedeném k žalobě účastnic 1) až 3) se vyjádřil tak, že je „připraven nést důkazní břemeno“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami - účastnicemi 1) až 3) - ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu, věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 1 odst. 3 a § 30 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, který z účastníků řízení o pozůstalosti má být ve smyslu ustanovení § 170 z. ř. s. odkázán, aby své právo uplatnil žalobou, jestliže byla popřena pravost závěti sepsané vlastní rukou zůstavitele. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího ve všech souvislostech, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání účastnic 1) až 3) je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243 a odst. 1, věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné, že však řízení je postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne 24. 3. 2021, řídí se dědické právo zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o. z.“). Sporná závěť zůstavitele však byla (měla být) pořízena dne 20. 5. 2013 a proto se její platnost řídí právními předpisy účinnými v té době (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013); v případě, že by těmto předpisům odporovala, považuje se za platnou, vyhovuje-li požadavkům zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (srovnej § 3070 o. z.). V řízení o pozůstalosti postupuje soud podle zákona č. 292/2013 Sb., zákona o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“).
V rámci vyšetřování dědických práv podle ustanovení § 168 z. ř. s. soud (notář jako soudní komisař) zjišťuje, kdo přichází v úvahu jako účastník řízení o pozůstalosti (dědic) a je-li takových osob více, zda se jejich (tvrzená) dědická práva nevylučují. Nemohou-li vedle sebe obstát dědická práva těch, které soud vyrozuměl o jejich dědickém právu nebo kteří sami řádně uplatnili své dědické právo, jestliže dědictví neodmítli nebo zaniklo-li jim právo odmítnout dědictví nebo je-li odmítnutí dědictví neplatné anebo jestliže se k odmítnutí dědictví nepřihlíží, a nemůže-li tedy být rozhodnutím o dědictví potvrzeno nabytí dědictví všem takovým osobám, vzniká spor o dědické právo.
Uplatňuje-li právo na dědictví více osob a odporují-li si, odkáže soud toho z dědiců, jehož právní důvod je slabší, aby své právo uplatnil žalobou. Nepodá-li tento dědic žalobu ve lhůtě určené soudem, nezaniká sice jeho dědické právo, avšak při projednání pozůstalosti se k němu nepřihlíží (srov. § 1672 o. z.).
Ustanovení § 1672 o. z. (s doplňujícím výkladovým pravidlem v ustanovení § 1673 o. z.) dává obecný návod, jak postupovat, odporují-li si dědická práva více osob, nepostihuje však možné varianty „střetu“ dědických práv, resp. dědických titulů jako podkladu pro uplatňování dědického práva, a nerozlišuje ani charakter těchto sporů (právní a skutkový), při řešení sporu o dědické právo jsou proto vždy výchozími ustanoveními § 169 z. ř. s. a § 170 z. ř. s.
Závisí-li řešení sporu o dědické právo na posouzení skutkových okolností, které jsou mezi účastníky sporné (nemůže-li tedy být spor o právo vyřešen přímo v řízení o pozůstalosti postupem podle § 169 odst. 1 z. ř. s.), a nedojde-li mezi dědici k dohodě, v důsledku které by spor zcela odpadl nebo by se dosud sporné skutečnosti staly nespornými, postupuje soud podle § 170 z. ř. s. a odkáže usnesením toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou.
Závěť je jednostranný projev vůle (jednostranné právní jednání), kterým zůstavitel (fyzická osoba) činí pro případ své smrti pořízení o svém majetku (pozůstalosti tak, že zůstavuje jedné či více osobám podíl na pozůstalosti. Závěť může zůstavitel pořídit jen osobně a může ji kdykoliv odvolat.
Jednou ze způsobilých forem závěti je tzv. holografní závěť. Jde o závěť, kterou zůstavitel celou napíše vlastní rukou a vlastní rukou ji podepíše. Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 v takové závěti musel být rovněž uveden den, měsíc a rok, kdy ji zůstavitel podepsal.
Tzv. holografní závěť je soukromou listinu. Byl-li podpis na takové závěti ověřen (legalizací provedenou notářem nebo orgánem oprávněným podle zákona č. 21/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů), je třeba vzít v úvahu, že legalizační doložka uvedená na závěti je veřejnou listinou (§ 567 o. z.), v takovém případě lze u holografní závěti pokládat za soukromou listinu pouze text závěti a případně též údaj o dni, měsíci a roku závěti, zatímco podpis na závěti se řídí režimem veřejné listiny (obdobně ve vztahu k legalizaci provedené notářem podle § 72 odst. 1 zákona č. 358/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1190/2004, uveřejněný pod číslem 25/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Podle § 565 věty první o. z. je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. I když je toto ustanovení uvedeno v občanském zákoníku, týká se postupu při dokazování a nelze je vykládat izolovaně od dalších ustanovení procesní povahy.
Otázkou „síly“ jednotlivých právních důvodů dědění a důkazního břemene v (sporném) řízení vedeném na základě odkazu z pozůstalostního řízení se dovolací soud za současného výkladu ustanovení § 565 věty první o. z. zabýval v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2592/2021 (na jehož závěry poukazuje dovolatelka v nyní projednávané věci) a dovodil mimo jiné, že dojde-li ke zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny, bude se v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 jako (nej)slabší zpravidla jevit právní důvod dědického práva osoby, která své postavení odvozuje právě a jen od takové zpochybněné závěti. Nebudou-li tu (nevyjdou-li najevo) další skutečnosti mající vliv na odkázání toho kterého z účastníků pozůstalostního řízení do řízení sporného o určení dědického práva, bude namístě odkázat k podání žaloby o určení dědického práva toho z účastníků, který se co do pravosti jiným účastníkem zpochybněné závěti ve svůj prospěch dovolává.
Tento závěr nelze vnímat jako bezvýhradný. Vzhledem k zákonodárcem užitým obecným formulacím v ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s. „se jeví“ a „se zřetelem k okolnostem případu“ je zřejmé, že jde o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o právní normu, jejíž hypotéza není stanovena (do všech podrobností) přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu (soudnímu komisaři), aby sám podle svého uvážení s přihlédnutím ke zjištěným okolnostem v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle formy závěti tak může být v konkrétní věci významný např. její obsah, způsob jejího předložení, osoba, která ji předložila, či způsob, jakým byla listina popřena, zda se tak stalo paušálně nebo na základě konkrétní skutkové argumentace (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 24 Cdo 3433/2021).
Z uvedeného vyplývá, že závěr o (nej)slabším právním důvodu dědického práva osoby, která své postavení odvozuje od zpochybněné holografní závěti se může uplatnit pouze tehdy, nebudou-li v řízení o pozůstalosti zjištěny další (významné) skutečnosti mající vliv na odkázání toho kterého z účastníků pozůstalostního řízení do řízení sporného. V konkrétní věci bude proto vždy nezbytné přihlédnout ke všem skutečnostem, které v pozůstalostním řízení vyjdou při vyšetřování dědických práv soudem (soudním komisařem) najevo a vyhodnotit jejich význam pro úvahu, čí dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší a kterého z účastníků pozůstalostního řízení odkázat k podání žaloby o určení dědického práva.
V projednávané věci doposud vyšlo (mimo jiné) najevo, že předmětná (holografní) závěť byla předložena účastnicí 1) v zalepené obálce formátu A5, kterou nalezla (podle svého tvrzení) v „náprsní kapse pánského obleku připraveného zůstavitelem pro jeho poslední cestu“ a podle ověřovací doložky vyhotovené Městským úřadem v Jindřichově Hradci zůstavitel listinu vlastnoručně podepsal dne 20. 5. 2013. Tyto skutečnosti lze v případě sporu o dědické právo zcela jistě považovat za významné pro úvahu o tom, čí dědické právo „se jeví se zřetelem k okolnostem případu“ jako nejslabší a mohou svědčit pro závěr, že k uplatnění dědického práva žalobou nebude odkázán účastník 4), přestože své dědické právo odvozuje od tzv. holografní závěti.
Z obsahu spisu je však dále zřejmé, že tvrzení o rozhodných skutečnostech týkajících se pravosti a platnosti listiny označené jako „vlastnoruční závěť“ a datované dnem 20. 5. 2013 učinila pouze účastnice 3) ve svém podání ze dne 20. 5. 2022. Ostatní účastníci pouze u jednání konaném dne 13. 12. 2021, po poučení o možnosti „popřít pravost závěti či namítnout neplatnost této závěti ve smyslu ust. § 1673 občanského zákoníku“, učinili jen prohlášení o „uznání“ či „neuznání“ závěti za pravou a platnou, aniž by (alespoň podle protokolu o jednání) uvedli ke svému prohlášení jakákoliv tvrzení. Na základě těchto poznatků nebylo možné dovodit, zda skutečně vznikl mezi účastníky spor o dědické právo, případně mezi kterými účastníky takový spor vznikl, ani zda vyřešení vzniklého sporu o dědické právo závisí na skutečnostech, které jsou mezi účastníky nesporné, nebo zda je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné. Za tohoto stavu věci soudy nepostupovaly správně, když odkázaly účastnice 1, 2) a 3), aby své právo uplatnily žalobou, aniž by účastníky 1) 2) a 4) náležitě vedly k řádnému doplnění jejich tvrzení o skutečnostech rozhodných pro vyřešení sporu o dědické právo.
Soudům je třeba dále vytknout, že odkázaly účastnice 1), 2) a 3), aby podaly proti účastníkovi 4) žalobu o „určení, že tento není závětním dědicem zůstavitele sepsané dne 20. 5. 2013“, aniž by vzaly v úvahu, že podle listiny označené jako „vlastnoruční závět“ a datované dnem 20. 5. 2013 svědčí dědické právo nejen účastníkovi 4), ale rovněž účastnicím 1), 2) a 3) a podle hmotného práva není možné, aby bylo určeno, že účastník 4) „není závětním dědicem zůstavitele ze závěti sepsané dne 20. 5. 2013“ a zároveň zůstalo dědické právo z této závěti zachováno pro účastnice 1), 2) a 3). Kdyby skutečně vznikl mezi účastníky spor o dědické právo a kdyby byly skutečnosti rozhodné pro jeho vyšetření sporné, musel by být účastník, jehož dědické právo se jeví jako nejslabší, odkázán k podání žaloby o určení, že žádný z účastníků 1), 2), 3) a 4) není zůstavitelovým dědicem podle listiny označené jako „vlastnoruční závět“ a datované dnem 20. 5. 2013.
Soud prvního stupně ve výroku svého usnesení ze dne 5. 1. 2022, čj. 21 D 154/2021-107, uložil účastnicím 1), 2) a 3) rovněž to, aby „současně o podání žaloby vyrozuměly“ soudní komisařku „zasláním kopie žaloby současně s jejím podáním u příslušného okresního soudu“, odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně i v tomto výroku. Soudy však nevzaly v úvahu, že uložení takové povinnosti účastníkům řízení ustanovení § 170 z. ř. s. neumožňuje a není tu ani žádné jiné ustanovení, podle něhož by soudy mohly účastníky řízení k takové povinnosti zavázat.
Ve výroku usnesení soudu prvního stupně je rovněž údaj o tom, že nebude-li žaloba ve stanovené lhůtě podána, platí, že spor o dědické právo byl vyřešen v neprospěch toho, kdo měl své právo uplatnit žalobou. Uvedený údaj má povahu poučení a do výroku rozhodnutí nepatří.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soud je sice z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné, avšak řízení před soudy je postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je pro soudy obou stupňů závazný (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
O návrhu na odklad vykonatelnosti či právní moci napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 243 o. s. ř. odvolací soud nerozhodoval, neboť rozhodnutím dovolacího soudu o podaném dovolání se tento návrh stal bezpředmětným.
Autor: -mha-